KAPITOLA I ľojem, predmet a úkoly kriminológie 1 Pojem a předmět kriminológie ľnjcm „kriminológie" je latinsko-řeckého původu. Jde o složeninu vzniklou latinského slova „crimen" (zločin) a řeckého slova „logos" (zde ve smyslu wda, nauka, učení). Mohli bychom tedy definovat kriminológii jako nauku ii kriminalitě (zločinnosti). Abychom se mohli blíže zabývat předmětem kriminológie, je třeba objasnit klíčový pojem „kriminalita" neboli „zločinnost". I ľdává se, že pojem „kriminológie" poprvé použil francouzský antropolog ľ:nil Topinard v roce 1879. V roce 1885 byla vydána právníkem Raffae-Icm Garofalem kniha s názvem Criminologia? Hned v první části knihy nazvané „Zločin" se tímto pojmem zabývá. Už tehdy si tento italský myslitel byl vědom toho, že definice zločinu nemusí být jednoznačná. Upozorňuje, r / právního hlediska má toto slovo jiný obsah než z hlediska sociologického. Podle něj je nutné rozlišovat mezi přirozeným zločinem a legální ili-linicí zločinu. Přirozeným zločinem - crimen naturale — je takový čin, u něhož konvence nehraje žádnou roli. Je ze své povahy za zločin považo-\ .m v každé lidské společnosti nezávisle na okolnostech a potřebách v konkrétní době a na určitém místě nebo specifických zájmech zákonodárce (dťlicta mala per se), jako např. vražda, znásilnění či loupež. Naproti tomu l'.nii pak jednání, která jsou prohlášena trestnými činy (a tedy i zakázána) pouze v určité době nebo jen v některých kulturách (delicta mereprohibita). Vidle termínu „zločin" věnoval Garofalo pozornost též zločinci a obecně i licstání. I dnes lze rozlišovat mezi juristickom (legálním) a sociologickým poje-liiii kriminality. Předností juristického pojetí je jeho určitost. Zločinem (iAROFALO, R. Criminologia. Roma-Torino-Firenze: Fratelli Boeca, 1885. 21 1)11. ľ KV N I: OHLCNA CAS'ľ sc podlo toholo pojetí ľo/nmí pou/o lo, oo za zločin (ve smyslu trestného činu) prohlásí zákonodárce. Pojem zločinnosti (kriminality) se pak kryje s obsahom zvláštni části trestního zákoníku, neboť ji tvoří jen trestné činy v tomto kodexu vyjmenovanč.CSociologickc>ojetí kriminality znamená hledání vlastního pojmu zločinu, vesměs zaměřeného na sociálně patologické jevy, i když nejsou regulovány trestním právem. Zde vidíme určité nebezpečí bezbřehosti sociologického pojetí. Proto je třeba vymezit jeho hranice určitým vztahem k legálnímu vymezení kriminality .\Zpravidla jsou zkoumány sociálně patologické jevy, které s trestnou činností souvisí a mají též často charakter jedné z příčin trestného činu (např. alkoholismus, abusus omamných a psychotropních látek, prostituce, extremismus apod.). Sociologický přístup k pojmu kriminality umožňuje kritický pohled na platné právo, Sociologicky zaměřená kriminológie poskytuje poznatky pro úvahy o kri-minalizaci či dekriminalizaci určitých společenských vztahů. Důležitá je též pro pochopení důvodů, které k trestnému činu vedou. Výchozím bodem kriminologického bádání by mělo být legální pojetí kriminality a korekti-vem jeho sociologické vnímání.; Už v období před vydáním Garofalovy monografie Criminologia se některým aspektům zločinnosti věnovali i další myslitelé jako jednotlivci. Z nich za zmínku stojí především Cesaro Beccaria, který v roce 1764 vydal studii O zločinech a trestech,2 jež byla ostrou kritikou tehdejšího trestního zákonodárství a soudnictví. Často se též poukazuje na práci Angličana Johna Howarda Stav věznic v Anglii a Walesu (1777),3 jež je kritickou studií věznic, které navštívil během svých studijních cest. Sám pak navrhl jejich reformu. \\9. stoletTfrznikají nejen první kriminální statistiky, ale ijpryní analýzy těchto statistik, zejména ve Francii a v Belgii (A.-M. Guerry, A. Quetelet).4 Ve všech těchto směrech lze shledávat počátky budoucí kriminológie a kriminologického myšlení. Kriminológie jako samostatná věda vzniká v druhé polovině 19. století v souvislosti s italskou pozitivistickou antropologickou školou (Césare Lombroso a jeho žáci Raffaele Garofalo a Enrico Ferri), která byla již skutečně školou kriminologickou. Viz např. BECCARIA, C. O zločinech a trestech. Praha: Bursík a Kohout, 1893. HOWARD, J. The State of the Prisons in England and Wales. Warrington- William Eyres 1777. GUERRY, A.-M. Essaisur la statistique morale de la France. Paris: Crochard, 1833. QUETELET, A. Sur I'homme et le développement de ses facultés, ou Essai de physique sociále. Paris: Bachelier, 1835. 22 KAPITOLA I: POJEM, PŘEDMĚT A ÚKOLY KRIMINOLÓGIE V souvislosti s historicko-společenským vývojem dochází k rozšíření předmětu zkoumání a tím i pojmovému vymezení kriminológie, i Zločin je chápán jako narušení společenského vztahu a je nutné jej zkoumat v souvislosti s tímto narušením. Proto předmětem kriminológie je nejen zločin jako lakový, ale též jeho pachatel a oběť, stejně jako příčiny, které k zločinu vedly. Je třeba si klást otázky nejen po charakteristice pachatele, ale i oběti trestného činu. Tzv. klinická kriminológie se zaměřuje na pachatele-jednotil we, zabývá se především jeho charakteristikami. Problematice oběti trestného činu se věnuje relativně samostatná část kriminológie - viktimologie (nauka o oběti). Už R. Garofalo, ale i další předchůdci kriminológie věděli, /e jc žádoucí se zabývat také způsoby, jak kriminalitu omezit, jak ji kontrolovat, ať již formou represe, nebo prevence (profylaxe). Rovněž kontrola Kriminality je tedy předmětem kriminológie. Do této oblasti je třeba začlenil i nauku nazývanou penologie, která zkoumá trestní sankce, jejich výkon i icjich účinky. V posledních desetiletích se kriminologické výzkumy zaměřují také na /Koumání účinnosti a organizace trestní spravedlnosti, což potvrdil v roce ľ»SS 10. kongres Mezinárodní kriminologické společnosti. Jestliže je nesnadné vymezit jednoznačně předmět zkoumání kriminológie tím spíše je obtížné vymezit přesně pojem kriminológie. Nejednotnost \ \ mezení pojmu kriminológie je zřejmá i z českých a zahraničních učebnic, ľni účely této učebnice se při vědomí značného zjednodušení přidržíme vymení kriminológie jako\vědy_ o kriminalitě (zločinnosti), o jejích pachatelích ii obětech a o její kontrole. íj 2 Základní přístupy k poznávání kriminality ľi loznávání kriminality se dále přidržíme dvou základních přístupů jejího koumání: .i i Fenomenologický (morfologický) přístup - tj^Qpjs^iminality^ resp. jednotlivých druhů kriminality, pomocí popisu stavu, struktury a dynamiky kriminality, kdy základem popisuje analýza dat získaných především z kriminálních statistik, ale i z jiných zdrojů (např. z viktimizačních výzkumů, zejména jde-li o zjištění latentní části kriminality). 111 Ftiologický přístup - tj. zkoumání příčin kriminality, resp. jednotlivých druhů kriminality^ za účelem vysvětlení její geneze, neboť jedině tak lze přikročit k efektivní kontrole kriminality. 23 DIL PRVNÍ: OBECNÁ CAST KAPITOLA I: POJEM, PŘEDMĚT A ÚKOLY KRIMINOLOGIE Teprve po poznání kriminality lze přistoupit k její kontrole tak, aby byla efektivní. Kontrolou kriminality zde rozumíme úsilí státu i společnosti o udržení kriminality v určitých přijatelných mezích nebo o její omezování. Kontrola kriminality se uskutečňuje prostřednictvím represivních (trestnou činnost potlačujících) či preventivních (trestné činnosti předcházejících) strategií. Represivní strategie se uskutečňují hlavně v rámci trestněprávní kontroly kriminality, kterou aplikují orgány činné v trestním řízení a vězeňská služba. Proto se též označuje za formální kontrolu kriminality. Preventivní strategie se uskutečňují hlavně v rámci kriminální prevence (kriminální profylaxe), kterou provádí zejména rodina, škola, média, spolky a veřejnost. Jde o tzv. neformální kontrolu kriminality. § 3 Charakteristika kriminológie jako vědního oboru Kriminologie je samostatná společenskovědní disciplína. Její samostatnost je dána specifickým předmětem zkoumání, kterým je kriminalita. Kriminalita jako sociálně patologický fenomén má aspekty společenské i osobnostní, sociologické, psychologické, psychiatrické, pedagogické, trestněprávní a jinéj a proto je kriminológie naukou na pomezí několika vědních disciplín, naüköu multidisciplinární. Není však pouhým konglomerátem výsečí různých vědních oborů, může být popsána a interpretována pouze multidisciplinárním úsilím odborníků z celé řady vědních oborů. Při kriminologickém výzkumu se používá metod sociologických, psychologických, matematických a jiných. Tyto nejsou aplikovány nezávisle, ale musí být podstatně modifikovány a propracovány právě s ohledem na specifickou povahu předmětu zkoumání, jakým je kriminalita. Zdá se tedy, že nepostačuje multidisciplinární přístup, ale je třeba multidisciplinárně získané poznatky zpracovat interdisciplinárně. Kriminologie je věda empirická. Základem poznání kriminality je kri-minologieký výzkum, jehož poznatky musí být přezkoumatelné. Kriminalita je reálný (existující) jev, který se kriminológie v první fázi snaží popsať. Tím se liší od trestněprávní nauky a trestní politiky, které jako normativní vědy zkoumají, co v oblasti kriminality být má, jaké normy by tu měly platit či platí, jak je vyložit. To však neznamená, že by kriminológie neměla svou teoretickou část. Výstižně to popisuje Kaiser,5 který považuje za východisko a cíl kriminologického výzkumu prověrku kriminologických teorií. Výzkum člení do 3 fází, v teoretické fázi se z teorie odvodí hypotézy či hypotéza (např. že uvěznění pachatele zvyšuje riziko jeho recidívy), v empirické fázi se v daném směru zjišťují empirické poznatky a ve třetí fázi se zjištěná data porovnají s hypotézou. Kriminologie se může orientovat na základní výzkum a na aplikovanou (praktickou) kriminológii, u které jde o aplikaci poznatků kriminologické \ nly v praxi. Příkladem může být tzv. policejní kriminológie. í) 4 Vztah k jiným vědám kriminológie má nejblíže k těm vědám, které se také zabývají kriminalitou, .i proto je můžeme zahrnout pod zastřešující termín „kriminální vědy". Sem I >. 111 í nauka trestního práva, kriminalistika a kriminální politika. Trestněprávní nauka se zabývá trestním právem hmotným i procesním I h cdcvším z hlediska právnědogmatického, používá při svém zkoumání juris- I li kých metod, patří mezi normativní vědy. Kriminologie zkoumá trestný čin i kriminalitu jako reálně existující fenomén, aplikuje při svém zkoumání II uiody empirických věd a je vedena úsilím o poznání pravdy. Jejich vzájemný \ .lali lze vyjádřit tak, žej „trestní právo bez kriminológie je slepé, kriminológie luv trestního právaje bezbřehá".6 Kriminologie je pro trestní právníky reflexí .pi)ločenské reality a může svými poznatky významně přispět při legislatívnu h reformách. Kriminalistika vypracovává efektivní metody odhalování a vyšetřování trestné činnosti a zpracovává i efektivní metody kriminalistické prevence, loji přínos ke zdokonalování trestněprávní kontroly kriminality záleží hlavně \ lom, že zvyšuje pravděpodobnost rychlého a účinného trestního postihu.7 /načne možnosti spolupráce obou disciplín záleží zejména v tom, že na jedné straně kriminalistika přejímá množství kriminologických poznatků pro vypra-I ování kriminalistických metod a na druhé straně kriminológie využívá množ-.1 \ i poznatků zjištěných v průběhu vyšetřování trestných činů (např. poznatky D l.nminogenních faktorech). KAISER, G. Kriminologie. 3. vyd. Heidelberg: C. F. Müller Verlag, 1996. JESCHECK, H.-H., WEIGEND, T. Lehrbuch des Strafrechts. Allgemeiner Teil. 5. vyd. Berlin: Duncker& Humblot, 1996, s. 41. Vi/ MUSIL, J. a kol. Úvod do kriminalistiky. Praha: Policejní akademie ČR, 1994, zvi. s. 27 n 93. DÍL PRVNÍ: OBECNÁ ČÁST KAPITOLA I: POJEM, PŘEDMĚT A ÚKOLY KRIMINOLOGIE , - Kriminální politika je součástí celkové politiky, která se zabývá kriminalitou jako politickým problémem a je orientována na systém sociální kontroly kriminality a jeho rozvíjení.{ Kriminologie dodává kriminální politice výzkumem získané a ověřené kriminologické poznatky. Kriminální politika tyto poznatky hodnotí, klasifikuje a doplňuje o zdroje pragmatické povahy.*) Nej významnějším úkolem trestní politiky je reforma trestního práva, tedy procesy, jako je kriminalizace nebo dekriminalizace, nastavení sankčního systému apod. S kriminológií souvisí i další vědní obory, zejm. forenzní disciplíny jako , forenzní psychologie, soudní psychiatrie, soudní lékařství, soudní inženýrství apod. Jejich vztah souvisí s multidisciplinárním charakterem kriminológie. Tyto obory poskytují pro kriminológii celou řadu využitelných poznatků. § 5 Institucionalizace kriminológie v mezinárodním měřítku Kriminalita jako masový jev existuje všude na světě. Proto je i úsilí kriminológii zaměřeno na výměnu zkušeností a mezinárodní spolupráci. Konečně existuje i tzv. srovnávací kriminológie, která se zabývá komparací kriminality i její kontroly v mezinárodním měřítku a v různých zemích. Kriminológii je věnovaná pozornost také ze strany Organizace spojených národů. V jejím rámci působí Komise pro prevenci kriminality a trestní justici (Commission on Crime Prevention and Criminal Justice), jejíž počátky sahají do roku 1950. Tato komise především připravuje a organizuje kongresy OSN o prevenci zločinnosti a zacházení s pachateli, konané s pětiletou periodicitou. Kromě nich je ovšem organizována řada jiných, tematicky úžeji zaměřených mezinárodních seminářů a dalších akcí. Komise prosazuje standardy a normy OSN v oblasti trestní justice i preventivní programy (např. Standardní minimální pravidla pro opatření nespojená s odnětím svobody - tzv. Tokijská pravidla). Vedle komise působí v rámci OSN také Mezinárodní institut OSN pro výzkum kriminality a trestní justice (UNTCRT), regionální instituty OSN vytvořené pro oblast Afriky (UNAFRI), Asie a Dálného východu (UNAFEI), Latinské Ameriky (TLANUD) a Evropy (HEUNI). V jednotlivých státech působí v rámci sítě OSN tzv. národní korespondenti pro oblast prevence kriminality a trestní justice, jejichž úkolem je především napomáhat v prosazování programu OSN v této oblasti. V roce 1991 byla vytvořena Mezinárodní vědecká a odborná poradní rada (ISPAC). Mezi nejvýznamnější nevládní mezinárodní organizace patří Meziná-ukIiií kriminologická společnost (SIC) se sídlem v Paříži, Evropská krimi-m ilogická společnost (ESC) se sídlem v Lausanne, Mezinárodní společnost •iiu-iální ochrany (1SSD) sídlící v Miláně a Mezinárodní společnost pro trestní |ii.ivo (AIDP) sídlící v Paříži. Tyto společnosti pořádají vědecké kongresy, ľ.i/sáhlou činnost vyvíjí Světová viktimologická společnost (World Society ol Victimology), založená v roce 1979. Svým významem překročily hranice Kvé země i německá Nová kriminologická společnost, založená v roce 1988, ucho Americká kriminologická společnost, založená v roce 1941. V rámci Rady Evropy byl již v roce 195 6 zřízen Evropský výbor pro trestní piohlematiky (QDPC) se sídlem ve Štrasburku. Výsledkem jeho činnosti je I m jeli celé řady dokumentů (konvencí, protokolů, rezolucí a doporučení) oblasti trestního práva a kriminológie (včetně penologie, např. Evropských Vé/cňských pravidel). Podpora rozvoje kriminologického výzkumu, jehož \ \ slcdky jsou jednoznačně považovány za východisko kriminální politiky, je dVČřena Kriminologické vědecké radě Evropského výboru pro otázky krimi-n.ilily zřízené již v roce 1963. Tato rada organizuje kriminologické výzkumné i onľerence a kriminologická kolokvia k významným tématům. Kriminológie se začala vyučovat v 90. letech 19. století na univerzitách v llálii, Německu, Rakousku a Francii. Rozdílný byl vývoj v anglosaských -iiních, kde je, kriminológie vyučována na školách s důrazem na sociolo-1'K'ké studium. Z nich je snad nejznámější Cambridžský kriminologický Institut („Cambridge Institute of Criminology") v Anglii, který byl založen t roce 1959. V zemích kontinentální Evropy možnost samostatného vysokoškolského kriminologického studia téměř neexistuje. Základní kriminologické Vzdělání je možné získat nejčastěji vysokoškolským studiem práva, sociologie, psychologie či pedagogiky s následující postgraduální specializací na k imunologii nebo na některý z jejích oborů (např. na penologii). Jako jeden .-• | >i vdmětů je kriminológie v zemích kontinentální Evropy přednášena hlavně u.i právnických fakultách. Například v SRN v 80. letech bylo 60 % krimino-lo|>,ické výuky soustředěno na právnických fakultách, 17 % na sociologic-I st h a 6 % na lékařských oborech a zbytek v jiných institucích. Přibližně studentů německých právnických fakult se rozhoduje pro trestněprávní specializaci s kriminológií.8 KAISER, G. Kriminologie. 3. vyd. Heidelberg: C. F. Müller Verlag, 1996, s. 98 a 103. K olázkám kriminologické výuky viz dále EISENBERG, U. Kriminologie. 3. vyd. Köln-lierlin-Bonn-München: Carl Heymanns Verlag, 1990, s. 22 an. 26 27 DÍL PRVNÍ: OBECNÁ ČÁST KAPITOLA I: POJEM, PŘEDMĚTA ÚKOLY KRIMINOLOGIE § 6 Institucionalizace kriminológie v České republice Na přelomu 19. a 20. století bylo kriminologické myšlení rozvíjeno i v českérn prostředí, a to především na univerzitní půdě a zejm. trestněprávními odborníky (August Miřička na Univerzitě Karlově, Jaroslav Kallab na Univerzitě Masarykově). Byla to také Právnická fakulta Univerzity Karlovy, v jejímž rámci vznikl v roce 1926 Kriminologický ústav. Obdobná pracoviště vznikla následně též na právnických fakultách Univerzity Komenského v Bratislavě (1927) a Univerzity Masarykovy v Brně (1928). Po druhé světové válce - opět z podnětu pražské právnické fakulty - byl zřízen vědecko-výzkumný ústav kriminalistiky, brzy přejmenovaný na Výzkumný ústav kriminologický, a v polovině 60. let Kabinet pro kriminológii jako společné pracoviště právnické fakulty Univerzity Karlovy a Ústavu státu a práva ČSAV. 1 když později došlo ke zrušení těchto pracovišť, výuka kriminológie nezmizela a je i v současné době na právnických fakultách studentům nabízena jako povinně volitelný či výběrový předmět. Kriminologický orientované výzkumy se v současné době začaly rozvíjet také na jiných institucích (katedra sociologie a katedra sociální práce Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, katedra kriminológie Policejní akademie ČR aj.). Mimo univerzitní půdu se začátky institucionalizace kriminológie datují do roku 1960, kdy vznikl Vědecko-výzkumný ústav kriminalistiky, původně jako ústav tří resortů - generální prokuratury, Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva vnitra. V jeho rámci se začaly rozvíjet i kriminologické výzkumy. Po roce 1966 došlo spolu se změnou názvu instituce na Výzkumný ústav kriminologický při Generální prokuratuře (VUK) již k výlučné orientaci na kriminologický výzkum. Počátky činnosti ústavu byly spojeny s hledáním odpovědí na základní otázky teoretické i metodologické. V této době se ústav např. rozhodujícím způsobem zasloužil o zavedení systému postpenitenciární péče v Československu. V roce 1990 se Výzkumný ústav kriminologický přejmenoval na Institut pro kriminológii a sociální prevenci, což mělo především akcentovat prevenci jako efektivní nástroj kontroly kriminality a současně naznačit provázanost mezi kriminológií jako teoretickou i empirickou disciplínou a prevencí a trestní politikou jako jejím aplikovaným vyústěním. V roce 1994 přešel Institut pro kriminológii a sociální prevenci do působnosti Ministerstva spravediv nosti ČR. Z několika nevládních organizací lze poukázat na Českou kriminolo-1'ukon společnost (ČKS), která byla založena v roce 2012. Jejírrf cílem je podporovat rozvoj kriminológie jako samostatného a svébytného vědního obom v České republice a umožnit intenzivní spolupráci mezi odborníky, kici i se zabývají kriminalitou a dalšími sociálně patologickými jevyjpíe spl- ii. m lolioto poslání ČKS organizuje národní i mezinárodní konference, semi-n,ur, přednášky a kurzy, spolupracuje s odbornými společnostmi, institucemi .i organizacemi obdobného zaměření v České republice i v zahraničí, podpo-111 ]«■ kriminologický výzkum a šíření, publikování a popularizaci kriminolo-i'u ky relevantních informací a poznatků a podporuje výuku kriminológie na in ilních policejních a příbuzných školách a na vyšších odborných a vyso-I-.mIi školách. K romě ČKS již po léta aktivně pracuje sekce sociální patologie Masarykovy české sociologické společnosti. Semináře pořádané touto sekcí slouží každoročně jako místo setkávání kriminologů s odborníky z dalších společen-kovědních oborů, čímž přispívají k multidisciplinárnímu pohledu na proble- iii. iiiku sociálně patologických jevů. 28 29 KAPITOLA II: STAV, STRUKTURA A DYNAMIKA KRIMINALITY KAPITOLA II Stav, struktura a dynamika kriminality § 1 Základní pojmy charakterizující kriminalitu Předmětem zkoumání kriminológie je především kriminalita (viz kap. Pojem, předmět a úkoly kriminológie). Kriminalita je masovým, hromadným jevem, skládajícím se z mnoha prvků. Abychom dospěli k závěrům o poznání kriminality, je třeba kriminalitu popsat. Od popisu kriminality je pak teprve možné přejít k zjišťování příčin kriminality a k její kontrole. K popisu kriminality používá kriminológie specifické pojmy. Chceme-li popsat stav kriminality, budeme především hovořit o rozsahu kriminality, což je údaj o počtu trestných činů na určitém území (např. obce, kraje nebo celé České republiky) za určité období (např. za měsíc nebo za rok).sŽpravidla se sleduje nejen počet trestných činů, ale i činů jinak trestných, tj. jednání, které sice naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, ale osoba, která se ho dopustila, není trestně odpovědná (např. pro věk). Rozsah se udává v absolutních číslech. Jde např. o údaj, že vroce 2013 bylo na území ČR zjištěno (policejně registrováno) 325 366 trestných činů, resp. i činů jinak trestných, nebo údaj, že v Moravskoslezském kraji bylo v roce 2013 zjištěno 11 vražd. Rozsah kriminality není pro popis kriminality dostačující, protože neodráží demografické vlivy, zejm. počet obyvatel na daném území. Např. v Královéhradeckém kraji bylo v roce 2013 zjištěno 10 vražd, což je ve srovnání s počtem zjištěných vražd v Moravskoslezském kraji srovnatelné (11 vražd). Při přepočtu na počet obyvatel však zjistíme, že se v Královéhradeckém kraji (cca 550 000 obyvatel) vraždilo intenzivněji než v Moravskoslezském kraji (cca 1 220 000 obyvatel). Proto se pro popis kriminality užívá další ukazatel - úroveň (intenzita) kriminality, kterou rozumíme relativní velikost jejího výskytu, tj.,rozsah poměřený četností možných nositelů inliolo jevu. jÚroveň (intenzita) kriminality je vyjadřována v indexech (koe-111 unicch) na 10 000 nebo 100 000 obyvatel v dané lokalitě; a to buď star- ii-h patnácti let (tzv. čistý iudex), nebo všech, tedy i trestně neodpovědných l«io věk (tzv. hrubý index V) Index (koeficient) se vypočítává vynásobením nilajii o rozsahu kriminality deseti tisíci (sto tisíci) a jeho dělením hodnotou vyjadřující početnost této populace. Index (koeficient) kriminality 1 i ovšem konstruovat i úžeji (pro jednotlivé druhy trestných činů, územní |i-i|uolky, sociodemografícké skupiny apod.). Obdobně lze tvořit indexy tykající se osob trestně stíhaných, obžalovaných, odsouzených nebo ve Výkonu trestu odnětí svobody. Určitým nedostatkem indexů kriminality je I uiivnost, žejsou vypočteny ve vztahu k obyvatelstvu bydlícímu na daném u .'cnú, nerozlišuje se však, pokud trestné činy spáchala na tomto území jiná osoba (cizinec). Zároveň naopak nezahrnují trestné činy spáchané obyvateli tohoto teritoria mimo ně...... Např. vroce 2013 byl v ČR index registrovaných trestných činů 3 095, index stíhaných tMoh I 119 a index pravomocně odsouzených osob 742, ve výkonu trestu odnětí svobody ve všech případech na 100 000 obyvatel). Kriminalita jako souhrn trestných činů je jevem vysoce heterogenním. \ui intenzita kriminality neposkytuje přesný obrázek o tom, jaký druh trestné i milosti je páchán nejčastěji, jestli se dopouští trestné činnosti více muži nebo /rny, jaký je podíl recidivistů apodjZ tohoto důvodu je důležité kriminalitu iiuklurovat. Struktura kriminality je tak dalším významným ukazatelem popisu kriminality. Struktura kriminality je určována řadou charakteristik, /volené znaky se mohou týkat jednak povahy trestného činu, jednak vlastností osoby pachatele či oběti (zde se někdy hovoří o struktuře osobnosti pachatele či oběti, vyjadřované ve statistice především sociodemografickými i liaiakteristikami, jako je věk, pohlaví, vzdělání, socioprofesní postavení), Iťdiiak dalších hledisek (např. územních). V souvislosti s analýzami kriminality byly činěny pokusy posuzovat struk-iniii kriminality též podle její závažnosti s uplatněním určitých hledisek, což označujeme jako,měření tíže kriminality. Tíže kriminality se dovozuje stanovením podílu závažné kriminality (vraždy, loupeže, znásilnění aj.) a,podílu ostatní kriminality, a to posouzením podle výše trestních sazeb stanovených v zákoně či výše trestů uložených pravomocně jednotlivým pachatelům, podle \ ýšc /působené škody nebo již rozlišením dokonaných trestných činů a jejich pokusů. Další možnou cestou je využít pro klasifikaci závažnosti konkrétně 30 31 DIL PRVNÍ: OBECNÁ CAST KAPITOLA II: STAV, STRUKTURA A DYNAMIKA KRIMINALITY charakterizovaných trestných činů zprůměrovaných bodových hodnocení vyslovených respondenty, ať již odborníky, nebo laiky. Další charakteristikou kriminality jako hromadného jevu je její dynamika, která ukazuje vývoj kriminality či jejích složek (vyjádřené absolutními čísly nebo indexy) v určitém časovém intervalu (např. vývoj celkového počtu registrovaných trestných činů od roku 1989). Je tedy pohledem na kriminalitu jako proces. Zůstává-li vývoj kriminality neměnný, lze mít za to, že nedošlo k podstatným změnám v komplexu vlivů, které kriminalitu vyvolávají. Pro interpretaci vývoje kriminality se používají pojmy „tendence kriminality" nebo „trend kriminality", jež mají vystihnout její změny.1 Jde o směr vývoje kriminality jako celku nebo její určité části. Hovoří se o vzestupné nebo klesající tendenci (trendu) či stagnaci.jPravidelnosti vyskytující se v rozvrstvení kriminality vedou též k pokusům o předpověď budoucího vývoje kriminality jako celku a jejích jednotlivých komponent, tedy ke kriminologickému prognózovaní.2 § 2 Kriminalita skutečná, registrovaná a latentní Při popisu kriminality by bylo ideální, kdybychom přesně věděli, kolik bylo reálně spáchaných trestných činů, tedy kdybychom měli informace o rozsahu skutečné kriminality. Abychom takový údaj mohli zjistit, znamenalo by to, že všechny trestné činy by musely být zjištěny. Realita je však jiná. Policejní orgány zjistí, ať již z vlastní činnosti, nebo na základě oznámení osob či institucí, pouze část skutečné kriminality. Tu část kriminality, kterou zjistí a také zaevidují, označujeme jako kriminalitu registrovanou (zjevnou). Rozdíl mezi skutečnou a registrovanou kriminalitou tvoří tzv. latentní (skrytá) kriminalita. Existence latentní kriminality relativizuje všechny dostupné údaje o stavu, struktuře a dynamice kriminality] V této souvislosti se hovoří o tzv. černých (temných) a šedých číslech. „Černá čísla" popisují tu část kriminality, o níž se orgány činné v trestním řízení nedozvěděly (tzv. přirozená latence); za „šedá čísla" se pak zpravidla považují trestné činy, o nichž se orgány činné in .....n řízení sice dozvěděly, ale nepodařilo se jim vypátrat jejich pachatele.5 Někdy ty \it. hovoří o tzvCumělé latenčh chápané jako trestné činy, o kterých se orgány činné n. ilním řízení dovědí, avšak z nějakého důvodu je neregistrují (zatají)^ . hiina č. 1 Rozdíl mezi skutečnou a registrovanou kriminalitou Již celou řadu let (od roku 1992) publikuje pod různými názvy Institut pro kriminológii a sociální prevenci každoročně studii o analýze trendů kriminality vždy za předchozí rok. Např. MAREŠOVÁ, A. a kol. Analýza trendů kriminality v roce 2012. Praha: IKSP, 2013. Srov. např. CEJP, M. a kol. Variantní scénáře vybraných druhů kriminality. Praha: IKSP, 2008. registrovaná kriminalita latentní kriminalita přirozená umělá /ni imco registrovaná kriminalita je podchycena ve statistikách příslušných nln i.ilních institucí, o latentní kriminalitě máme jen určitou představu. Ke ;|Klřní rozsahu skutečné kriminality (tedy i latentní) se používá několik l"' itupů či metod: |, výzkum informátorů, ' gelf-reporty, j, viklimizační výzkumy^. i jiné metody.____„ Výzkum informátorů je založen na dotazníkovém šetření osob (respon-ih nln), které se dozvěděly o trestném činu jiné osoby. Slabinou výzkumu ľ především několikeré uvádění téhož trestného činu několika respondenty, iihližnost právního posouzení jednání laikem. SHf-reporty4 neboli uvádění informací o vlastním trestném cínuje zalo-oiii na dotazníkovém šetření nebo interview, kterým se zjišťuje, zdali se n pondent v minulosti dopustil delikventního jednání. Metodickou slabinou K odlišným pojetím „černých (temných) a šedých čísel" srov. VÁLKOVÁ, H., KUCHTA, J. .i kol. /.úklady kriminológie a trestní politiky. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 134 an. V podrobnostech srov. TOMÁŠEK, J. Self-reportové studie kriminálního chování. Praha: IKSP, 2013. DÍL PRVNÍ: OBECNÁ ČÁST KAPITOLA II: STAV, STRUKTURA A DYNAMIKA KRIMINALITY self-reportů je okolnost, želbývají realizovány spíše na malých vzorcích populace, složených nejčastěji ze studentů. ^Respondenti také záměrně nemusí uvést trestné činy, kterých se dopustili (např. z obavy před prozrazením), nebo naopak uvádějí trestné činy, kterých se nedopustili (např. z neznalosti právní úpravy nebo v touze se pochlubit). Namítá se též, že část uváděných trestných činů již figuruje v policejní statistice jako neobjasněné skutky. Jako zajímavost lze uvést, že zobecněním výsledků celé řady těchto výzkumů lze dospěl k závěru, že téměř každý z respondentů se ve svém životě dopustil alespoň jednou nějakého, byť bagatelního trestného činu či jiného sociálně patologického jednání, zvláště v mládí. Pravděpodobnost, že člověk spáchá alespoň jedenkrát v průběhu svého života trestný čin, je tedy daleko vyšší než opak. Z tohoto pohledu se pak výskyt určitého rozsahu kriminality ve společnosti jeví jako normální.1 Viktimizační výzkumy jsou zaměřeny na respondenty, kteří se stali obětí trestného činu. Otázky směřují též k tomu, zdali čin ohlásili, nebo proč čin neoznámili. Zjišťovat tímto způsobem lze též charakteristiku pachatele (pohlaví, věk, národnost), některé kriminogenní faktory (např. doba či místo činu), výši způsobené škody apod. Mezi nedostatky viktimizačních výzkumů patří nedůvěra respondentů (např. strach ze zneužití údajů nebo obava z postihu za neoznámení trestného činu), respondenti uvádějí více trestných činů (např. zveličování události) nebo naopak neuvedou všechny trestné činy (např. pachatel je z okruhu rodiny, nevědomí o tom, že se respondent stal obětí trestného činu), odraz stereotypů (zejména ohledně některých charakteristik pachatele, jako je barva pleti). Tímto způsobem nelze zjišťovat rozsah určitých druhů kriminality, které jsou charakteristické tím, že nemají bezprostřední oběť (např. trestné činy proti životnímu prostředí). :> Mezi jiné metody zjišťování latentní kriminality patří expertní šetření (dotazování odborníků na jejich odhad daného druhu kriminality), experimenty (např. simulace kriminální situace, při níž se zjišťuje, zdali bude osoba odhalena - fingované krádeže v obchodech - nebo zdali se dopustí trestného činu - nález peněženky), zúčastněné pozorování (prostřednictvím nasazeného agenta) apod. Je tedy nutné si položit otázku, jaký je vztah latentní kriminality ke kriminalitě registrované.5 Existuje řada hypotéz o tomto vztahu, které však nelze jednoznačně ověřit. Jednu z hypotéz formuloval už v 18. století A. Quc-telet (viz kap. Pojem, předmět a úkoly kriminológie), jenž se domníval, že im i icgistrovanou a latentní kriminalitou je neměnný (konstantní) poměr. I Vil. Že z registrované kriminality lze dovozovat kriminalitu skutečnou. Jinou hyi" >ié/.ou je hypotéza o sčítacím vztahu, který znamená, že změna v rozsahu fřjlistrované kriminality odpovídá změně latentní kriminality (např. zvýšení |n« in registrovaných činů znamená tomu odpovídající snížení latentní krimi-ii.i 111 v) Lze také dospět k závěru, že žádný vztah mezi registrovanou a latentní i ' iniinalitou neexistuje. Míru latentní kriminality (tj. jaká část skutečné kriminality nevy-najevo, a není tedy registrována) ovlivňuje zejména intenzita formální i minimální kontroly, tolerance obětí a úroveň právního vědomí občanů. \ y/kumů vyplývá, že se míra latence u jednotlivých trestných činů pod- i Hne liší. Přitom platí, že čím je závažnější druh trestné činnosti, tím vyka-ii|< menší míru latence (např. vraždy). Některé trestné činy vycházejí najevo IlilHihem snadněji nežli jiné. Jako příklad vysoce latentního trestného činu ľ ú lze uvést úplatkářství. Rozhodujícím faktorem je ochota občanů oznamo- ii iteslnc činy. Kriminologický význam oznamování trestných činů vyplývá i ulečnosti, že podání trestního oznámení občanem je zdaleka nejčastější |Hi.ul>, jakým se policie dovídá o spáchání trestného činu. V roce 2001 se i 'eské republice jednalo o 72,9 % všech registrovaných trestných činů. inlio poněkud vybočovala kriminalita hospodářská, kde došlo k oznámení "i» unii pouze v 16,8 % případů. Občan jako oznamovatel je tedy hlavním i iinlclem, který svou aktivitou či pasivitou předurčuje stav, strukturu a dyna-nnkii registrované kriminality. Ochota občanů oznamovat trestné činy závisí im i harakteristikách trestného činu a pachatele, na vztahu pachatele a oběti, n ik v neposlední řadě též na osobnostních rysech samotného potenciálního oznamovatele, zejména na jeho vztahu k policii a jeho pocitu ohrožení i i iniinalitou. Podle výzkumu Institutu pro výzkum veřejného mínění z roku 1996'' by pouze ■ I" n i rspondentů oznámilo trestný čin, jehož oběťmi by se stali. Výzkumem Institutu pro I..........logii a sociální prevenci z roku 19967 bylo zjištěno, že z osob, které se staly v roce l't'id nhěfmi trestných činů, trestný čin skutečně oznámilo (v závislosti na jeho druhu) l) %. Důvodem oznámení byly u majetkových trestných činů především skutečnosti V podrobnostech srov. VÁLKOVÁ, H., KUC11TA, J. a kol., 2012, s. 136. i ihniiié, bezpečnost a kriminalita. Informace z výzkumu č. 96-05. Praha: Institut pro Výzkum veřejného mínění, 1996, s. 3. V AI .KOVÁ, J. Jak je u nás bezpečně? Hlavní výsledky výzkumu obětí trestných činů v ČR. In K11 LÍSKOVÁ, K. (ed.). Kproblematice obětí trestných činů a k výsledkům výzkumu obětí v ('eské republice. Sborník příspěvků z konference. Praha: IKSP a Bílý kruh bezpečí, 1999, I I mí 34 35