Když se bavíte s druhými lidmi (mimo naše environmentální
kruhy), jakým jejich nejsilnějším emocím čelíte, když se bavíte
o problémech/hrozbách týkajících se přírody, krajiny,
životního prostředí nebo zvířat? Jaká konkrétní témata
nejčastěji takové emoce mezi vámi vyvolávají? A můžete
podrobně popsat, jaké emoce to jsou?
Prosím zamyslete se: V jakých druzích
situací takové pocity nejčastěji
přichází? Co bývá obvykle jejich
spoutěčem/spouštěči? (čím přesněji
spouštěč určíte, tím lépe).
Pokud takové pocity druhého člověka
přijdou, co s nimi pak v tu chvíli děláte?
Jak s nimi zacházíte?
A jak vám to vaše
zacházení s takovými
silnými pocity daří?
Máte něco, co byste druhým pro
konfrontaci s takovými silnými pocity
doporučili?
Většinou je to bezmoc a vztek. Také cítím neschopnost
argumentovat moje postoje, jednak proto, že racionální
uvažování není prioritou těch druhých, a také kvůli
nedostatku znalosti, expertizy a autority.
Nejcitlivějšími tématy pro mě jsou: vegetariánství, šetrná
doprava, konzumerismus, klimatické uprchlíky, pokles
biodiverzity, pozice žen ve společnosti. Vztekám se, protože
mi mrzí, že za svým pohodlím lidé nevidí dopady na národy
globálního jihu, mimolidské bytosti na Zemi a celkovou
propojenost jejich chování a vlivu na svět. Vztekám se na to,
že lidé mají informaci, ale nechtějí ji znát. Bezmoc, protože
rozumím lidskou přírodu, tím pádem chápu, že ke změně
chování dojde, když už bude dvakrát tak pozdě, protože už teď
je pozdě.
Vždy k tomu dochází ve skupině lidí,
kteří jsou mimo „envirackou
bublinu“, tím pádem při navázání
nových známostí, výletech s
kamarády kamarádů. Většinou s
muži, bohužel… Spouštěčem je vždy,
když se jednomu ze zmíněných témat
někdo směje, dělá z toho srandu. Také
použití klišé vůči mně: že jsem žena,
že nejím maso, ráda vařím apod.
Snažím se nevztekat, na chvíli schovám
oči a dýchám. Snažím se také nenechávat
to být, vždy aspoň zvednu ruku a ukážu,
že se nesouhlasím, nebo že mi to nepřijde
vtipný, aby se v tom prostředí vědělo o
tom, že existuje jiný názor na to. Potom
se ptám, proč ten člověk to tvrdí, a jestli
to myslí vážně, a pokud má zájem a ptá se
také, ráda popíšu moji pozici, aniž bych
se snažila někoho přesvědčovat. Prostě
oznamuji, že existuji já s jiným názorem.
Jak kdy, myslím si, že se s
časem to zlepšuje. Občas
jsem dost nepříjemná a
rázná. Snažím se
pochopit, v jakém světě
funguje dotyčný člověk, a
podle toho upravuji
vlastní jednání. Snažím
se nenechat jednat
osobně, snažím se
nepoužívat zájmena já a
ty, spíš my.
Komunikace je klíčová. Doporučuji se
pokusit najít body, ve kterých se
souhlasíte (typu: Máme rádi přírodu) a
na nich stavět diskuzi, než prohlubovat
rozdíly.
Strach z budoucna, jak země bude vypadat. Jak se vyřeší
problém s nakládáním s odpady, aby nás tu nezahltily, jak se
bude dále vyvíjet problém s neustálým oteplováním země.
Bude dostatek pitné vody pro všechny? Takže vlastě i pocit
nejistoty bych řekla často. U nerovnoměrného užívání zdrojů
v podobě jídla poměrně silné pocity bezmoci. Bezmoci,
protože zatímco tady máme všeho dostatek, až přebytek, že si
lidé jídla neváží a velmi se s ním plýtvá, jinde se ho nedostává
tolik, kolik by bylo potřeba. Což je strašlivý paradox. Někde se
vyhazuje a v takovém množství, zatímco jinde by ho
potřebovali.
V létě. Když je velmi teplé počasí i
několik dnů po sobě a s tím už pak
přichází pocity únavy z přehřátí. U
plýtvání s jídlem vždy, když k tomu
jevu dochází. Např. v pohostinských
zařízeních typu restaurace atd. A u
odpadů vždycky když vidí projíždět
popeláře s velikým vozem a
myšlenkou, že už bude brzy beztak
plný a kde ho vlastně pak vysypou.
Snažit se zamyslet, zda nejsem sám
tvůrcem. Pokud je odpověď ano, učinit
kroky k tomu, aby bylo svědomí čistší.
Ale taky občas převládne možnost
nemyslet tolik na to, protože je ta realita
příliš zdrcující. Pak dochází i k
přemýšlení, co by se dalo udělat, jaká
opatření by bylo potřeba zavést, aby se
problém vyřešil. Díky tomu pak občas
dojde k dalšímu zjišťování informací o
dané problematice kvůli lepšímu
přehledu a orientaci v závažnosti.
No rozhodně je to těžké,
takže vždycky ne. Hlavně
kvůli tomu, že se jedná o
problémy, které není
možné vyřešit lusknutím
prstu, proto jsou tak
frustrující. Jsou to
problémy, které vyžadují
pevnou vůli a hlavně
vytrvalost.
Udělat něco, čím naopak můžeme
pomoci danému problému nebo třeba
společnosti. Stačí maličkost třeba
posbírat odpadky v lese, předat
informace o problému dalším lidem,
zasázet strom. Zkrátka cokoliv v souladu
s životním prostředím. Řekla bych, že je
důležité začít vždy u sebe a tím pak
inspirovat i své okolí. To pomůže k
lepšímu pocitu.