NÁBOŽENSTVÍ a POLITIKA na BLÍZKÉM VÝCHODĚ Marek Čejka Geografie světových náboženství Současná role náboženství v politice 1.  Pro kontext: Odlišná pozice náboženství na Západě a ve zbytku světa – západní svět prošel osvícenstvím, prudkou modernizací a sekularizací, přeměna společnosti tradiční na moderní (věda, racionalita…) a odsunutí náboženství hlavně do soukromé sféry každého jednotlivce – „odkouzlení světa“ (Max Weber)  Náboženství však ani v době po osvícenství veřejnou sféru nikdy neopustilo:  viz např. vzestup křesťansko-demokratických a lidových stran – politický katolicismus, protestantismus  na Blízkém východě islamismus v různých variantách  náboženský sionismus v Izraeli  politizovaný hinduismus, buddhismus atd. Současná role náboženství v politice 2. • V koloniích Západu a na dekolonizovaných územích je podobný vývoj jako v Evropě daleko méně jednoznačný a role náboženství tam často zůstává výraznější a tradičnější (islámské země, Indie, JV Asie, Lat. Amerika) • Obecně je i dnes role náboženství nejen na Bl. východě, ale často i na Západě, vnímána jako něco přirozeného, pozitivního a jako výraz osobní identity, součásti tradice, případně národní identity, atd. •někdy může jít i o náboženský revival (mainstreamovější formy náboženství), jinde až o neo-fundamentalismus (okrajovější, někdy inklinující k politickému radikalismu) Geografie náboženství Blízkého východu Náboženství Blízkého východu Náboženství a konfliktní linie ve společnosti  V tradičnějších společnostech konfliktní linie o sekularismus vs. religiozita  Příklady konfliktních linií uvnitř náboženství • Islám • sunnité vs. šíité • salafisté vs. islamisté • Křesťanství • katolíci vs. protestanté • Judaismus • ortodoxní judaismus vs. liberální judaismus • sionismus vs. antisionismus Orientální netolerance? • V kontextu doby vykazuje v průběhu historie islámský Blízký východ často vyšší náboženskou toleranci než předosvícenská křesťanská Evropa – proč? • Specifika histor. vývoje muslimského a křesťanského světa: rychlejší expanze chalífátu, více menšin a pragmatismus v přístupu k menšinám (např. daňový), zákaz nucených konverzí a další teologické přístupy (např. vůči židům)... • Pozice islámu vůči nemuslimům (hlavně křesťanům a židům) i vnitřním schizmatům lze z dlouhodobého hlediska tak považovat tolerantnější než pozice nekřesťanských či menšinově křesťanských komunit v Evropě • Řada příkladů – situace v Andalusii, útěk španělských židů do Maghrebu a Osmanské říše, nižší úroveň antisemitismu i vnitro-náboženských konfliktů islámského světa… • Zatímco v muslimském světě je směřována otázka tolerance hlavně k nemuslimským menšinám – v křesťanství je více vnitronáboženská • Ve slábnoucí Osmanské říši se stupňoval útlak politický (zaměřený hlavně skrze osvícenskou ideologii otomanismu vůči nacionalismům menšin), ale nikoliv náboženský – systém milletů (náb. autonomie menšin v pozdní Osmanské říši) Řada oblastí Blízkého východu nese stále dědictví některých státoprávních aspektů Osmanské říše • Příklad dědictví systému milletů: Šariatské soudy v Izraeli Dědictví tradice i modernity: Příklad aplikace náboženského práva šarí´a v muslimském světě Pramen: Zora Hesová Zajímavost: I v Izraeli je aplikována šaríja. Vliv osvícenství na Blízkém východě • Po většinu historie lidstva bylo náboženství pevně spjato se státními strukturami, což ilustruje například dominantní pozice papeže ve středověké Evropě či náboženská a světská moc muslimského chalífy (arabského i osmanského). • Osvícenství, které je v širším měřítku iniciováno hlavně francouzskou revolucí, přichází se zpožděním přes Evropu i na Blízký východ • Francouzský vliv na Osmanskou říši (kulturně, politicky, vojensky, právně..) je silný už z předosvíceneckých dob – např. aliance sultána Sulejmána a Františka I. – 1536. Po francouzské revoluci i limitovaný vliv fr. osvícenství (např. první osmanské konstituční období 1876-1878), včetně vlivu na moderní Turecko po r. 1923 (fr. sekularismus) Antiklerikalismus Jedním z výrazných projevů osvícenství je antiklerikalismus – snaha o odstranění vlivu náboženství z veřejného života – byl používán hlavně v kontextu omezení moci katolické církve  Antiklerikalismus „zdola“ – např. v revoluční Francii byla zavedena perzekuce duchovenstva a byl vytvořen nový kalendář i nový deistický kult Nejvyšší bytosti a ateistický kult Rozumu (zakázán zanedlouho Napoleonem), nicméně silný sekularismus velmi ovlivnil moderní fr. Politiku  Antiklerikalismus „shora“ – rakouské Josefínské reformy (osvícenský absolutismus 1765–1790), německý Kulturkampf – Bismarckovy politiky omezující moc katolické církve (1871-87), rakouské „Los von Rom/Pryč od Říma“)  Antiklerikalismus má variantu i v islámském světě: snaha o oslabení/odstranění vlivu náboženství z veřejného života se začne promítat do mnoha oblastí, včetně oslabování role chalífy (až do roku 1924 je jím oficiálně osmanský sultán).  V Evropě, a s jistým zpožděním i na Blízkém východě, mnozí předpokládají (často nacionalisté a levicí inspirovaní ideologové), že nástup moderní doby spojené s formováním moderních národů bude znamenat pro náboženství ztrátu pozic – to se potvrdilo pouze dočasně a jen v některých případech (o tom později). strana 13 Autoritativní sekularizace a omezování role náboženství na Blízkém východě  V zavádění principů anti-klerikalismu a sekularismu jsou v muslimském světě nejaktivnější nacionalisté, později zvláště ti, kteří kombinují nacionalismus s levicovými ideologiemi.  Na rozdíl od častého antiklerikalismu „zdola“ ztělesňovaného např. v revoluční Francii, přicházel na Blízkém východě a v muslimském světě obvykle „shora“ – sekulární model vede často k netolerantním postojům k náb. tradicím:  Nejznámější příklad atatürkovské Turecko – tur. laiklik – přímá inspirace francouzskou laïcité. Oficiálně zakotven dodatkem ústavy v roce 1928, která z ústavy odstraní zmínku o islámu jako státním náboženství  Výrazně sekulární model zavádí prezident Búrguíba po roce 1956 v nezávislém Tunisku.  Jednu z nejextrémnějších podob sekularismu (striktní státní ateismus) lze nalézt v muslimské zemi: Albánii za Envera Hodži (1967–1991) Kemalismus 6. „šípů kemalismu“: 1. nacionalismus, 2. laicismus/sekularismus 3. republikanismus, 4. etatismus/statismus, 5. revolucionismus/reformismus 6. populismus. strana 15 Prvky Atatürkova sekularismu  Turecky laiklik – přímá inspirace francouzskou laïcité. Oficiálně zakotven dodatkem ústavy v roce 1928, která z ústavy odstraní zmínku o islámu jako státním náboženství  Nejde jen o ekonomické oddělení státu a náboženství, ale také o oddělení náboženství od vzdělávacích, kulturních a právních záležitostí.  Nezávislost státu a společnosti na dominanci náboženských institucí.  Nejde o ateismus, ale spíše o racionalistický anti-klerikální sekularismus. Není namířen proti osvícenskému islámu, ale proti anti-modernistickým verzím islámu.  Atatürk se stal velkým vzorem pro íránského a afghánského šáha  Erdoğan částečně mění turecký sekularismus – jde však spíše o jeho osobní autoritativní tendence a využívání různých prvků islámu v kombinaci s kemalistickým nacionalismem Výrazný sekularismus v Tunisku  Bourgibovy sekularistické změny podávány takticky v rámci modernistických interpretací islámu  Sekularizace školství, sekulární a unifikovaný právní systém s důrazem na sekularizované rodinné právo a osobní status  Podřízení náboženských autorit státu, omezení role náb. institucí (včetně náb. univerzity Ez-Zitúna), omezení nošení hidžábů…  perzekuce islamistů – En-Nahda (lokální frakce Muslimského bratrstva) Sekulární ideologie na Blízkém východě • Nejčastěji jde o mix arabského nacionalismu a socialismu, který má různé formy, např. násirismus v Egyptě, baasismus v Sýrii a Iráku. • řada arabských nacionalistů pochází z křesťanských rodin/klanů či z menšin (např. aláwité) • izraelský sionismus má v prvních dekádách státu má silný levicověsekularistický náboj Ukázky: Sekularismus na Blízkém východě (50.-70. léta)  velký vliv západního konzumismu – zvláště Egypt Egypt, Palestina (50.-60. léta) Íránská a afghánská městská společnost v 70. letech Návrat islámu do politiky na Blízkém východě  NÁVRAT NÁBOŽENSTVÍ A ISLÁMSKÉHO FUNDAMENTALISMU JAKO ODPOVĚĎ NA KRIZI SEKULÁRNÍCH IDEOLOGIÍ  Dříve populární sekulární režimy nejsou schopny splnit své sliby – modernizace je velmi pomalá, narůstá korupce, chudoba, vazalství vůči východnímu či západnímu bloku, neúměrná sekularizace, neúspěchy ve válkách a politice  Hlavně po porážce v Šestidenní válce v roce 1967 je mnoho Arabů/muslimů rozčarovaných z neúspěchů arabských zemí  Mnozí muslimové obecně začínají hledat staro-nové politické alternativy – to otvírá šanci právě pro POLITICKÝ ISLÁM (ISLAMISMUS), který sekulární režimy trvale z opozice (ať už legální či ilegální) kritizuje  Příchod religiózních podob intolerance (Íránská islámská republika, Afghánistán…) Spojitosti mezi různými náboženskými fundamentalismy • V poslední čtvrtině 20. století vzestup náboženského fundamentalismu ve všech velkých náboženstvích. • Tuto tendenci popsal přehledně fr. orientalista Gilles Kepel v knize „Boží pomsta“ (1991) • Řada citlivých témat, která se fundamentalisté snaží inkorporovat do politické debaty bez ohledu na náboženství – např. omezení práv na potrat, práv homosexuálů, rodinné hodnoty atd. strana 23 Co je to islamismus? • Nadužívaný, velmi široký, nejasný a různě interpretovatelný termín, oblíbený v žurnalistice, včetně seriózních médií, novináři však pojem nezkoumají a nevysvětlují jeho obsah • V obecném povědomí (i žurnalistice) většinou používán jako synonymum spíš negativního „pronikání islámu do politiky“ nebo přímo „islámského extremismu/terorismu“ • Ve skutečnosti jde o pojem daleko komplexnější a jeho definic existuje celá řada. Islámská koncepce státu má respektovat boží (Alláhovy) zákony, tedy Korán a právo šaría. Z toho důvodu pro většinu muslimských náboženských autorit nepřijatelná odluka církve od státu – politika a náboženství pro ně představují dvě naprosto neoddělitelné záležitosti (byly ale i výjimky – teologové Alí Abdel Rázik, Mahmúd Táhá a další) Nová islamistická hnutí • ISLAMISMUS není totéž co ISLÁM a stejně tak každý MUSLIM není ISLAMISTA. • Islamismus také neexistuje „od počátků islámu“, ale objevuje se v masovější podobě až od 70. let XX. Století (přičemž kořeny má v egyptské organizaci Muslimské bratrstvo vzniklé v roce 1929) • S pojmem „islamismus“ přišli v 70. letech francouzští odborníci, kteří chtěli vystihnout nové politické tendence v muslimském světě. Islamismus lze také chápat jako „politickou ideologii“ s islámskými prvky, nikoliv ale jako náboženství samotné. • Islamismus má také různé podoby – zahrnuje velmi široké spektrum od politických stran a hnutí operujících s islámem podobně jako křesťanské demokracie, přes radikální hnutí odporu (Hamás, Hizballáh) až po čistě teroristické entity (Al-Káida, ISIS) VZESTUP RADIKÁLNĚ ISLAMISTICKÝCH HNUTÍ •Islámská revoluce v Íránu (1979) •Islámský džihád (Egypt) – konec 70. let •Hizballáh – 1985 •Hamás – 1987 •Tálibán – 1994 •Al-Káida – 1998 (resp. konec 80. let) •ISIS – 2006 Chomejního projekt islámského státu • Mezi islamisty není jednota v podobě ideálního islámského státu – klíčoví teoretici Maudúdí (Pákistán) a Chomejní (Írán) – hlavní šíitské i sunnitské koncepce mají řadu podobných rysů • Chomejního koncept: „Moc duchovenstva“ (Veláját e-Faqíh) – šáhovská monarchie je nepřijatelná „Islámský stát není despotický, ani absolutistický. Je konstituční. Samozřejmě nikoliv v západním smyslu. Je konstituční v tom smyslu, že vládci jsou ve své moci a správě vázáni řadou podmínek určených Koránem a sunnou…Islámská vláda je vládou Božího zákona.“ ajjatoláh Chomejní Íránský politický systém • Zdroj: Aktuálně.cz Problémy ve vztahu náboženství a politiky v Izraeli V Izraeli je problematická hlavně praktická stránka vztahu mezi náboženstvím a státem • V běžném životě hraje v Izraeli religiozita výraznější roli než v demokraciích, kde má náboženství legislativně silnější postavení (např. Británie, Skandinávie,..). • Zásadní roli hraje v Izraeli takzvaný status quo v otázkách vztahu náboženství a státu. Až na výjimky není stále zakotven v zákonech. • Přesto se v Izraeli dostalo mnoho důležitých záležitostí výhradně do rukou religiózních institucí (nejčastěji ortodoxních rabinátů). Náboženské soudy a náboženské politické strany v Izraeli STATUS QUO hlavní body: 1. Sobota (šabat) bude vyhrazena pro celonárodní den odpočinku 2. Budou dodržována náboženská potravinová pravidla (kašrut) ve veřejných a vládních institucích 3. Jurisdikce ve věcech osobního statusu bude ponechána v rukou religiózních institucí 4. Existující autonomní náboženské vzdělávací systémy budou uznány státem. Teokratické tendence v Izraeli a protesty proti nim Doporučená literatura: • Barša, P.: Západ a islamismus – střet civilizací, nebo dialog kultur?, CDK, Brno 2001 • Beránek, O.; Ostřanský, B. (ed.): Islámský stát, Academia, Praha 2016 • Čejka, M.: Korán, meč a volební urna Zdroje a podoby islamismu, Academia 2020 • Čejka, M: Judaismus a politika v Izraeli, Barrister & Principal, Brno 2009 • Černý, K.: Svět politického islámu, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2012 • Fiala, P.; Hanuš. J.; Vybíral. J. (eds.): Autorita v abrahamských náboženstvích – náboženské a politické aspekty autority v judaismu, křesťanství a islámu, CDK, Brno 2005 • Juergensmeyer, M.: Teror v mysli Boží – globální vzestup náboženského násilí, CDK, Brno 2007 • Kepel, G.: Válka v srdci islámu, Karolinum, Praha 2006 • Kepel, G.: Boží pomsta – křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět, Atlantis, Brno 1996 • Kropáček, L.: Islámský fundamentalismus, Vyšehrad, Praha 1996 • Mendel, M.: S puškou a Koránem – Pojmy a argumenty soudobého islámského fundamentalismu, Orientální ústav AV ČR, Praha 2008 • Pavlincová, H.; Horyna, B. (eds.): Slovník judaismus, křesťanství, islám, nakl. Olomouc, Olomouc 2003 Děkuji za pozornost! Pro další informace sledujte: http://blizky-vychod.blogspot.com Publikace: •Judaismus a politika v Izraeli (2002, 2009) •Izrael a Palestina (2005) •Encyklopedie blízkovýchodního terorismu (2007) •Rabíni naší doby (2010, spoluaut.) •Dějiny moderního Izraele (2011) •Lidé svatých zemí (2012) •Rabbis of our Time (2015, Routledge) •Korán, meč a volební urna (2020)