1
Přednášející: Mgr. et Mgr. Jiří Baroš Ph.D.
Předmět: POLb1008 Tradice politického myšlení
Aristoteles, politické myšlení helénismu a Říma
Úvod – plán přednášky:
- Aristoteles: Teorie a praxe – Štěstí a ctnost – Spravedlnost a přátelství – Praktická
moudrost, státnictví a politická věda – Obec a člověk – Občanství a politický režim
– Variabilita politických režimů – Nejlepší politický režim, výchova a kultura.
- Věk impéria aneb od polis k megalopolis: politické myšlení helénismu a
Říma: Krize politična – Nové prostorové dimenze – Problém politické
neangažovanosti – Římská republika a role politických institucí – Politika založená
na sledování vlastních zájmů – Od politického sdružení k mocenské organizaci –
Úpadek politické filosofie.
I. Aristoteles (Lord)
I. 1 Teorie a praxe
- touha poznávat. Idealista Platón a realista Aristoteles.
- teoretické (poznání) v. praktické (dobré důsledky) vědy.
- TV: zkoumají objekty, které nepodléhají změnám, resp. věci, jejichž princip
změny je v nich samých X PV: člověk (jedná dle vůle). Cílem zlepšení jednání,
nástrojem dialektické vyrovnávání se s názory lidí. Základem jazyk a mínění
běžných lidí. Způsob uvažování se blíží praktickému uvažování běžného občana.
Nelze dosáhnout stejné přesnosti jako v TV.
- tři části PV: (1) etika (charaktera člověka), (2) ekonomika (správa domácnosti) a (3)
politická věda v užším slova smyslu (vládnutí politickému společenství). Etika
předstupněm k politice. Nelze tudíž Etiku Nikomachovu při rozboru Aristotelovy
politické vědy vynechat.
I. 2 Štěstí a ctnost
- každé jednání a záměrná volba a každé umění a zkoumání směřuje k nějakému
dobru. Dobro: přejeme si je pro ně samé, nikoliv pro něco jiného. Podobně jako
jednání směřuje k nějakému všezahrnujícímu dobru, všechny vědy a umění
podřízeny vůdčí vědě: politická věda.
- všezahrnující dobro: štěstí (eudaimonia). Tři možné způsoby života: (A) ž. plný
potěšení a rozkoší, (B) politický ž. a (C) teoretický či filosofický ž. Štěstí je aktivitou duše ve
shodě s tím, co je v ní nejlepší a nejdokonalejší (rozum). Nezbytnost alespoň špetky
vnějších dober (bohatství, přátelství, politická moc, děti, dobré narození, krása).
- duše a ctnosti: racionální části duše odpovídají intelektuální ctnosti, neracionální
odpovídají morální či etické ctnosti. Jde o dispozici k emocím a k jednáním, které
z nich vyplývají. Ta jsou směřována k dodržení středu mezi dvěma extrémy. Střed je
definován rozumem s ohledem na partikulární okolnosti případu. Morální ctnosti
člověk nemá na základě své přirozenosti, ani proti přirozenosti. Má potenciál je
rozvinout: odtud role výchovy.
2
I. 3 Spravedlnost a přátelství
- (1) Obecná spravedlnost dispozicí činit ctnostné skutky při poslušnosti zákonů
města X (2) Částečná spravedlnost: dispozice dát či vzít si jen férový či rovný
podíl dobrých věcí. Dva druhy:
- (A) distribuční spravedlnost: distribuce poct, bohatství či dalších věcí mezi
členy politického společenství. Spravedlivá distribuce implikuje stejné podíly
stejným lidem a nestejné podíly nestejným lidem.
- (B) korektivní (komutativní) spravedlnost: transakce mezi jednotlivci
(dobrovolné: smlouvy, nedobrovolné: trestné činy). Spravedlnost abstrahuje od
typu osob a aplikuje se zde čistě aritmetická rovnost mezi osobami a věcmi.
- spravedlnost (jako to, co je spravedlivé podle zákonů) nedostatečná pro praxi:
zákon je obecný, nemusí vést k spravedlivému závěru. Proto je nezbytná ekvita, tj.
ctnost, která umožňuje napravit defektní obecnou zákona skrze pozornost
k individuálním okolnostem případu.
- i když jsou lidé spravedliví, potřebují přátelství. To zahrnuje nejen přátelství
v našem slova smyslu, ale také vztah muže a ženy, náklonnost rodičů a dětí, city ke
spolupracovníkům a spoluobčanům. Drží obec pohromadě, umožňuje svornost.
Lze rozlišovat, zda je jeho primárním motivem (a) užitečnost, (b) potěšení nebo (c)
ctnost (džentlmen).
I. 4 Praktická moudrost (prudence), státnictví a politická věda
- praktická moudrost či rozumnost (prudence): jak intelektuální ctností, tak aspektem
morálního jednání. Navrhuje prostředky pro zajištění cílů, jejichž naplnění
vyžadováno morálními ctnostmi. Morální ctnosti se týkají obecných věcí: úkolem
rozumnosti je aplikace na zvláštní okolnosti.
- dvě podoby : (1) zákonodárná (je více architektonická) a (2) praktická (každodenní
politika): buď se týká rozhodování, nebo soudnictví.
- státník je někdo, kdo kombinuje morální ctnost s praktickou moudrostí,
zkušeností a znalostí zvláštních charakteristik města či lidí.
- Aristoteles diskutuje dva druhy nároků na poznání politických věcí: (1) političtí
praktici X nejsou schopni psát ani mluvit, učit a vychovávat v politických věcech, (2)
sofisté: umí jen rétoriku, přeceňují schopnosti řeči a rozumu v ovlivňování lidského
jednání. Ve vztahu k zákonodárství se dopouštějí chyby: dobré, tj. rozumem
navržené zákony, se hodí stejným způsobem do každé obce X důležité, aby
poslušnost zákonů zakořenila v obci (zvyk). Kriticky důležitá je také politická
kultura či charakter obce: režim.
- zákonodárství, resp. šířeji právní a zvykové instituce a praktiky definují podstatu
daného politického režimu. Politická věda je vědou o jednotlivých režimech:
systematické komparativní studium režimů i jejich vývoji. Musí mít odstup od
města: pak je schopna poskytnout státníkovi poznání, které potřebuje.
I. 5 Obec a člověk
- Obec je společenstvím lidí za účelem dosažení určitého dobra.
3
- Kritika Platona: ztotožnil politickou vládu s jinými druhy nadvlády.
Komunismus je omylem: nebere vážně diferenciaci osob typickou pro polis.
V obci diverzita: jednota obce je dána výchovou a skrze efekt zvyků, filosofie a
zákonů. Dosáhnout jednoty zrušením manželství a soukromého vlastnictví je
nemožné a nežádoucí.
- aby ukázal jedinečnost města, Aristoteles se zabývá částmi, z nichž se skládá: dva
druhy sdružení, jež vytvářejí domácnost, a to vztah mezi manželem a manželkou a
otrokem a pánem. Domácnost umožňuje naplňovat potřeby každodenního života.
První formou sdružení, které nenaplňuje každodenní potřeby, je vesnice, která
vzniká ze spojení několika domácností. Obec je úplným a dokonalým sdružením,
které vzniká ze spojení několika vesnic za účelem dosažení soběstačnosti. Sice
vznikla pro zachování života, ale trvá za účelem života dobrého.
- tato sdružení jsou něčím přirozeným: člověk je přirozeně politickým živočichem. Má řeč
a rozum: ty jsou schopny odhalit to, co je spravedlivé a co ne. V obci chceme sdílet
jisté vnímání dobra a správného způsobu života.
- Aristoteles oponuje názoru, že obec jen od toho, aby zabránila nespravedlnostem
a umožnila ekonomickou výměnu X ač je původ obce v nutnostech života, existuje
kvůli dobrému životu. Musí dbát o ctnost a potlačovat neřest. Jen v obci je schopen
člověk naplnit svoji touhu po štěstí, tj. aktivní život ve shodě s ctností. Obec
podstatná pro naplnění člověkova potenciálu.
I. 6 Občanství a politický režim
- identita polis odvozena od toho, koho uznává za své občany. Občan: má podíl na
tvorbě rozhodnutí či na vládě. To odvisí od typu režimu. Identita města je tak
odvozena od typu režimu.
- režim je uspořádání (vládních) úřadů v obci. Není ale jen institucionálním
uspořádáním, týká se vztahů autority mezi různými skupinami občanů. Lze jej
popsat dle toho, kdo je v něm politicky dominantní (vládnoucí) třída.
- první Aristotelova (schématická) klasifikace režimů: vládne jeden, několik nebo
mnoho, cílem je obecné dobro obce, nebo obohacení vládnoucích. Šest typů režimů:
monarchie (čest) x tyranie (požitky), aristokracie (ctnost) x oligarchie (bohatství,
majetek), politeiá x demokracie (svoboda).
- základem rozlišení mezi režimy není jen počet: oligarchie je vládou bohatých (bývá
jich málo) X demokracie vládou chudých (většina). Obě se liší způsobem života a
koncepcí politické spravedlnosti. Shoda na principu distributivní spravedlnosti:
rovné osoby by měly dostat rovný podíl na věcech X kdy jsou si ale osoby rovné?
- Aristoteles klade důraz na existenci výjimečného jednotlivce: král. Je výhodnější,
aby vládl nejlepší jednotlivec či nejlepší zákony? Zákony problematické, protože
často neberou v potaz zvláštnost případu X jsou ale prosty vášní. Alternativou proti
vládě jednoho je vláda několika nejlepších mužů, kolektivně imunních proti vášním
(aristokracie).
I. 7 Variabilita politických režimů
- režim, který je nejvhodnější s ohledem na okolnosti?
4
- variabilita režimů je dána tím, že existuje mnoho částí obce: hlavně množství lidu a
malá skupina bohatých (ty však nejsou homogenními skupinami). Kromě nich
existuje střední třída.
- smíšený režim: jak otupit konflikt mezi bohatými a chudými? Politeiá nabízí
řešení: smíšení demokratických a oligarchických prvků, existence střední třídy.
Chová se než ti, kdo jsou extrémně bohatí (arogance a rozhazovačnost) nebo chudí
(závist a zákeřnost). Kde je silná střední třída, není výrazný konflikt frakcí a režim je
stabilnější a trvalejší.
- Aristoteles zkoumá zdroje konfliktu frakcí, politické změny a revoluce a metody,
jak ustavit a uchovat politické režimy.
- i když Aristoteles zkoumá třídní konflikty, malou důležitost ekonomických
motivů. Boj mezi bohatými a chudými není sporem o majetek, ale sporem dvou
různých koncepcí spravedlnosti. Zajímá ho psychologie svářících se stran: ukazuje, jak
velkou roli mají v konfliktech vášně jako zlost, arogance, strach, pohrdání, láska ke
cti.
I. 8 Nejlepší politický režim, výchova a kultura
- existuje režim, který je prostě nejlepší pro člověka: vládnoucí těleso zcela
oddáno sledování ctnosti. Hlavním problémem je výchova ke ctnostem.
- praktický význam diskuse o nejlepším režimu: zakládání nových měst ve vzdálených
oblastech a výchova aristokratů ve stávajících městech. Je pro ně lepší politický
nebo filosofický život? Filosofický život je lepší pro toho, kdo je ho schopen. Ale
Aristoteles si nepřeje, aby se člověk stáhl z veřejného života. Pro obec je nakonec
nejlepší praktický a aktivní život. Redefinuje proto aktivní život: občané sice musí
bojovat, ale ještě důležitější je, aby měli dostatek volného času pro filosofii. Filosofii
chápe ovšem v širším slova smyslu: jde o kulturu (spadá sem jak kultivace hudby,
tak poezie). Výchova se netýká jen mladých, ale všech: i aristokraté neustále
potřebují výchovu.
II. Věk impéria: od polis k megalopolis (Wolin)
II. 1 Krize politična
- Platón a Aristoteles: určité sdružení politickým, protože řešilo věci společného
zájmu a protože všichni jeho členové se účastnili společného života X nové výzvy:
- (1) polis přestala být politicky významnou jednotkou. Vznikla monstrózní politická
uspořádání. Mezera mezi politickým životem a politickými kritérii: intelektuální
krize, která přetrvala až do objevení se křesťanství.
- (2) expanze římského městského státu do obrovského impéria. Pokus vládnout
obrovskému prostoru a přitom si zachovat hodnoty a instituce malého politického
společenství vyvolalo napětí uvnitř systému. To bylo doprovázeno zintenzivněním
politických konfliktů a rivalit: jak zajistit mír? Absence velkých politických
myslitelů. Římané praktiky: jak jednat v momentální situaci?
II. 2 Nové dimenze prostoru
5
- politika jako vrchol života člověka se může odehrávat jen v úzkých hranicích malého
městského státu. Politický život mimořádně intenzivní, ale nestálý. Pokusy
rekonstrukce prostorové dimenze politického života skrze experimenty s federálními
organizacemi řeckých městských států X politické experimenty nikým teoreticky
reflektovány. Politický, sociální a kulturní primát polis nikdy nebyl zpochybněn.
Příčinou ztotožnění politiky s výchovou. Ani panhelenismus nezměnil přesvědčení o
morálním poslání polis X nové prostorové dimenze impéria: úkolem helenistického
a pozdního římského myšlení promyslet, co znamená politická dimenze existence
člověka ve věku impéria???
- metody tvorby loajality a praktické identifikace s politikou jiné: zbožná úcta
k personifikované moci. Loajalita k osobě vládce: monarchie transformována do
kultu a obklopoval ji propracovaný systém znaků, symbolů a uctívání. Personifikace
autority a uchýlení se k symbolismu způsobeny jak kulturní rozdílností obyvatel, ale
také potřebou čelit stále více abstraktnímu charakteru politického života. Politika
něčím nesrozumitelným běžné zkušenosti.
II. 3 Problém občanské neangažovanosti: epikurejci
- megalopolis nahradila polis. Ač neměla politické kvality polis, vyžadovala stejné
nároky od člověka: spolupráci a oběť. Problém členství mimořádně zvýrazněn po
útocích kyniků, epikurejců a raných stoiků na zvyková pouta a vztahy, které
určovaly postavení jednotlivce a jeho roli ve společnosti. Stažení se z politiky
leitmotivem těchto filosofií. Anti-politický impuls: člověk se musí osvobodit z vězení
politiky. Nejvýznamnější a nejcennější část života nesouvisí s politickým sdružením:
to má jen omezenou hodnotu.
- epikurejci přiznávali určitou užitečnost politickému řádu, jeho nároky i nároky
rodiny a společnosti však zredukovali. Zůstalo jisté minimum nezbytné k udržení
míru. Epikurejská společnost je spojena společenskou smlouvou, která garantuje jen to,
že člověk by neměl způsobovat újmu ostatním a ti by mu též neměli způsobovat
újmu.
- epikurejci a kynikové zpochybňovali úzké spojení mezi ctnostmi politického
sdružení a ctností jednotlivce. Kolaps polis a nejistoty politiky jen dokazovaly
nezájem kosmu (bohů) o osudy člověka. Lidé se nemohou spoléhat na jednání
bohů, lidská dokonalost již není možná v polis: osud lidí čistě jen osobní záležitostí.
Epikurejci otevřeli dveře radikálnímu individualismu, který byl založen na sebe-zájmu
a který byl směřován k soběstačnosti. Štěstí bylo záležitostí čistě toho, co si člověk
zvolí: požadavek oddanosti politickému řádu byl nahlížen jako léčka, aby byl člověk
konformní.
II. 4 Problém občanské neangažovanosti: stoikové
- myšlenka, že člověk je dlužen oddanosti politickému řádu, až příliš zakořeněna: na
stoicích nová definice občanství.
- lidé by měli sledovat svou přirozenost: měli by se identifikovat s rozumem, který
proniká celým vesmírem. Veškeré stvoření tvoří řád, v němž různé části přispívají,
každá svou zvláštní funkcí, k harmonii celku. Autentické vztahy, které se
6
nedostávaly existujícím politickým společnostem, měly být tak znovuvytvořeny
podle obrazu kosmického řádu, který byl i řádem společnosti.
- intelektuální nedostatky stoicismu v neostrosti jeho koncepce povahy politické
společnosti. Vůbec nenabízel politicky smysluplný ideál a nějakou teoretickou
koncepci politična. Dvojznačnost universální společnosti: stoikové vycházeli
z myšlenky přirozeného řádu, tj. harmonie racionálně integrovaného univerza. Ideální
společnost zahrnuje celé stvoření. Tím stoikové smíchali různé kontexty: přírodu a
lidský svět. Určité myšlenky dříve spojené s politickým řádem přeneseny na řád
přírody. Z toho však ještě nevyplývalo žádné občanství. Filosofie socializovala a
politizovala přírodu, ale vzala podstatu političnu.
- v druhém století si různé postavy veřejného života (Scipio, Cato) uvědomili
potřebu kodexu chování pro veřejné činitele. Stoický model universální společnosti dobře
šel dohromady s myšlenkou římského světového státu. Stoicismus nabízel etiku,
která měla chránit veřejné činitele před svody moci. Filosofie tak nabízela etiku
veřejné služby, byrokratickou morálku.
II. 1. 5 Politika a římská republika
- římská republika: pokus zvládnout dynamiku politična skrze institucionální
formy. Systém nebyl demokratický jako v polis: aktivní správa veřejných záležitostí
v rukou relativně uzavřené oligarchie. Římská společnosti rozdělena do několika
skupin a ty uvnitř též diferencovány. Tyto skupiny pak byly propojeny s
komplikovaným systémem sdružení, voleb a vojenské organizace. Tímto způsobem měl být
politický systém citlivý k měnícím se sociálním tlakům. Politické jednání nepřímým:
mezi světem a činem stojí médium institucí.
- vedení lidu: u Řeků politický hrdina vytváří společenské instituce X Římané:
konformita s již ustavenými institucionálními požadavky. Jde o implicitní kritiku
platonismu: Ústava Římanů nadřazená proto, že nebyla dílem jednoho génia, ale
dílem mnoha lidí (generací) v průběhu věků. Polybios: politické poznání založeno
na zkušenosti, něčím pragmatickým, užívá historickou metodu: budoucnost lze
předvídat na základě správné četby minulosti.
- s životní zkušeností Římanů v rozporu Platónova zaujatost proti politickému
konfliktu: Římané naopak testovali různé techniky, jak zvládat politickou rivalitu, jak
manipulovat s masami, jak využívat různých symbolů k jejich zvládnutí. Různé
skupiny soutěžili o úřad, prestiž a moc.
II. 1. 6 Politika zájmu
- v centru politiky kategorie zájmu + změna koncepce ctností: definovány politickým
využitím. Zdůrazňován i aktivismus: správci veřejných záležitostí se musejí v prvé
řadě starat, aby měl každý to, co mu náleží, aby nezakoušel zásahy do vlastnictví.
Nejvyšší forma ctnostného života v řízení státu. Jednání má vyšší status než
filosofická spekulace.
- politika záležitostí partikulárních požadavků: ty v konfliktu. Různá pravidla různě
výhodná pro různé typy lidí. Proč může politika snést velkou míru rivality mezi
skupinami a může vzkvétat. Proč?
7
- ekonomicky prosperující společnosti umožňují velkou míru experimentu a politických
změn. Platí ale, že soupeřící skupiny vystaveny podobnému vzdělání a zkušenosti.
Přijímají sdílenou sadu hodnot. Politická soutěž v rámci shody ohledně pravidel a
základních významů politické spravedlnosti. Dodržování pravidel: politika není totálně
redukována na záležitost zájmů.
- Cicero: postupný úpadek ústavního systému. Žádná koalice nebyla možná,
nebyla-li založena na bázi zájmů. Jediný faktor, který byl schopný spojit lidi, je
zároveň rozděloval. Imperiální expanze: nekonečné možnosti, jak sledovat politické
ambice. Zintenzivnění politiky, lidé netrpělivými. Růst politického násilí: politika de
facto válkou.
- lidé ztratili důvěru v ustálené významy slov. Za vším: manipulace, zištné zájmy
druhých. Společnost nebyla schopna vydržet politický konflikt. Nevyhnutelnou
reakcí hledání míru za každou cenu. S císařstvím přišel mír.
II. 1. 6 Od politického sdružení k mocenské organizaci
- císařství: lidé ovládáni mocenskou organizací, než by vytvářeli politická sdružení.
Moc ústřední politickou skutečností.
- změna koncepce občanství: občan během principátu a dominátu nikoliv
účastníkem politiky, ale jejím subjektem: má poslouchat příkazy autority a za to má
určité záruky. Člověk ztratil pocit identifikace se společenstvím, hledal právní
garance proti společenství. Občanství jen společným statusem lidí jinak sociálně,
ekonomicky, nábožensky a kulturně rozdílných.
- na primát moci filosofie neschopna zareagovat: útočiště ve zlatém předpolitickém
věku. Ideální společnost zbavena politických znaků. Nenabízela nic jiného než
útěchu. Ve světě vládl císař: vše záviselo na jeho rozmarech. On spojoval dohromady
politické společenství: bez něj by společnost směřovala k destrukci. Před tím stojí
filosofie s bezmocností: nezbývalo jí než prosit, aby vládce tlumil absolutismus
milosrdenstvím.
- politika znovu prodchnuta náboženskými symboly. Politický režim měl vést ke spáse.
Osud politiky spojen s morálním charakterem jeho hlavy. Ona nástrojem božského
rozumu, oživující silou, která může regenerovat společnost. Víra v politického
spasitele a pokusy připodobnit vládce k božstvu a popsat lidskou společnosti
analogicky k vládě Boha nad kosmem odrážely v sobě to, jak politické a
náboženské prvky hluboce promíchanými v myslích lidí.
II. 3 Úpadek politické filosofie
- po smrti Aristotela se v politické spekulaci odrážel apolitický prvek, ale neobjevila se
opravdová politická filosofie. Smysl politické existence hledán mimo politiku.
Úpadek polis zbavil politické myšlení základní jednotky úvah: ta nebyla ničím
nahrazena. Politické filosofii se nepodařilo redefinovat nový typ společenství
v politických termínech, ale stala se z ní morální filosofie. Politické myšlení nahrazeno
něčím širším, vágnějším, méně politickým. Morální kategorie překonaly ty politické.
Sebevražda Seneky symbolem bankrotu tradice politické filosofie.
8
Poznámka k literatuře:
Kromě dvou přehledových textů, které vám ukazují zhuštěným způsobem hlavní
myšlenky Aristotelovy (a Platónovy) politické filosofie, se ve své četbě soustřeďte
na to, jak Aristoteles odlišuje obec od domácnosti a jak kritizuje Platónovu
koncepce komunismu žen a dětí. Proč komunismus žen a dětí obci škodí a co
zvláště v obci ničí? Stejnou pozornost věnujte Aristotelově kritice komunismu
majetku. Jakým způsobem pak Aristoteles charakterizuje ústavu? Co je účelem
obce? Tuto otázku Aristoteles řeší, jak v úvodu, tak v závěru zadané četby z knihy
třetí jeho Politiky. V souvislosti s touto četbou si všimněte si odlišnosti Aristotelova
chápání od moderního liberálního státu. Na základě jakých kritérií potom
Aristoteles odlišuje ústavy? Všimněte si pak, jakým způsobem do rozlišování ústav
vstupuje faktor bohatství a chudoby.
Hlavní zdroje přednášky: Strauss, Leo, Cropsey, Joseph 1987. History of Political
Philosophy. Chicago: The University of Chicago Press; Wolin, Sheldon 2004. Politics
and Vision. Princeton: Princeton University Press.
Povinná literatura:
Aristotelés 1998. Politika. Praha: Petr Rezek, 65-77 (sekce 1260b/začátek 2. knihy –
1264b/do 6. podkapitoly), 117-124 (sekce 1278b/od 6. podkapitoly –
1281a/do 10. podkapitoly).
Císař, Ondřej 2003 „Platón, Aristoteles a jejich typy politických zřízení.“ In:
Demokracie. Eds. Vít Hloušek a Lubomír Kopeček. Brno: MPU, 49-56.
O´Hear, Anthony 1996. „Platón a Aristoteles.“ In: Velké postavy politické filosofie.
Praha, Občanský institut, 7-16.
Doporučená literatura:
Arendt, Hannah 2001. Život ducha I.: Myšlení. Praha: Aurora; Armstrong, A. H. 2002. Filosofie pozdní
antiky. Praha: Oikoymenh; Aubenque, Pierre 2003. Rozumnost podle Aristotela. Praha:
OIKOYMENH; Bleicken, Jochen 2003. Athénská demokracie. Praha: OIKOYMENH; Bruell,
Christopher 2014. Aristotle as Teacher: His Introduction to a Philosophic Science. South Bend: St.
Augustines Press; Graeser, Andreas 2000. Řecká filosofie klasického období. Praha: OIKOYMENH;
Heslo „Aristoteles.“ 1995. In: Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Brno: JOTA, 18-21; Heslo
„Cicero.“ 1995. In: Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Brno: JOTA, 57-59; Kraut, Richard
1991. Aristotle on the Human Good. Princeton: Princeton University Press; Kraut, Richard 2002.
Aristotle: Political Philosophy. Oxford: Oxford University Press; Kraut, Richard (ed.) 2006. The
Blackwell Guide to Aristotle's Nicomachean Ethics. London: Wiley-Blackwell; Lear, Jonathan 1988.
Aristotle: The Desire to Understand. Cambridge: Cambridge University Press; Miller, Fred D. Jr.
1997. Nature, Justice, and Rights in Aristotle's Politics. Oxford: Oxford University Press; Mulgan,
Richard 1998. Aristotelova politická teorie. Praha: OIKOYMENH; Nussbaumová, Martha C. 2003.
Křehkost dobra. Praha: OIKOYMENH; Pangle, Thomas L. 2013. Aristotle's Teaching in the "Politics".
Chicago: The University of Chicago Press; Patočka, Jan 1994. Aristoteles. Přednášky z antické filosofie.
Praha: Vyšehrad; Polansky, Ronald (ed.) 2014. The Cambridge Companion to Aristotle's Nicomachean.
Cambridge: Cambridge University Press; Reeve, C. D. C. 2012. Action, Contemplation, and
Happiness: An Essay on Aristotle. Cambridge, Mass. Harvard University Press; Ricken, Friedo 2002.
Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc; Rosen, Stanley 2002. Ancients and the Moderns:
Rethinking Modernity. South Bend: St. Augustines Press; Rowe, Christopher, Schofield, Malcolm
9
(eds.) 2006. The Cambridge History of Greek and Roman Political Thought. Cambridge: Cambridge
University Press; Schofield, Malcolm 1999. Saving the City: Philosopher-Kings and Other Classical
Paradigms. London: Routledge; Schofield, Malcolm 1999. The Stoic Idea of the City. Chicago: The
University of Chicago Press; Strauss, Leo 1953. Natural Right and History. Chicago: The University
of Chicago Press; Strauss, Leo 2007. Obec a člověk. Praha: OIKOYMENH; Wolin, Sheldon 2004.
Politics and Vision. Princeton: Princeton University Press. + (a především) další Aristotelovy práce,
zejména Etika Nikomachova.
K zopakování – hlavní témata přednášky: Aristotelova definice spravedlnosti, vymezení
politického společenství, účel života v obci, ctnost podle Aristotela, kritika Platóna, typologie
ústav a jejich charakteristika, sociální kompozice obce, sociální základna stabilní obce, člověk jako
politická bytost (republikánská tradice); helénismus, stoicismus: přirozený zákon, světová obec.