1
Přednášející: Mgr. et Mgr. Jiří Baroš Ph.D.
Předmět: POLb1008 Tradice politického myšlení
Předplatónská politická filosofie, Sókratés, Platón
Úvod – Co je politická filosofie? (Wolin)
1, Porozumět politické realitě
2, Změnit politickou realitu
Ad 1)
- potřeba znát minulost: současnost má svůj původ v minulosti. Minulost může
naznačit odpovědi na současné otázky. Existence permanentních otázek…
- kontext myšlení I: prostor (politické instituce, místa, kde se střetávají různé
společenské skupiny a síly, které jsou v napětí.).
- kontext myšlení II: čas (politická rozhodnutí, řešení politických problémů,
kompromisy: potřeba neustálého vyrovnávání mezi společenskými skupinami).
- politická filosofie: nalézá smysl ve věcech, které probíhají v politických institucí,
vnáší porozumění. Krize: tehdy vznikají většinou největší díla politické filosofie.
Ad 2)
- každý člověk pohlíží na problémy politiky z určitého úhlu pohledu, každý má
určitou vizi danou místem, kde stojí. Realitu nejen nějak interpretujeme, ale
představujeme si, jak by měla vypadat (imaginace) na základě našich hodnotových
přesvědčení.
- filosofie předpokládá odvahu jít s kůží na trh, učinit politické představy veřejnými.
- politická filosofie jako architektonický obor: chce tvarovat politiku, aby
odpovídala určité vizi. Politická filosofie projektuje, jak by měla politický řád
vypadat.
- co tedy budeme v tomto kurzu zkoumat? Tradici a inovace. Tradici uvažování o
základních problémech i inovace, které v dějinách přicházely. Originální a kreativní
odpovědi na problémy určité doby, přičemž příspěvek filosofa se vždy odehrával a
něco přinášel do dialogu uvnitř velké západní tradice politického myšlení.
I. Předplatónská politická filosofie
I. 1 Kontext: (úpadek) polis
- politická filosofie vyrostla ze zkušenosti polis a dosáhla vrcholu ve 4. st. př. n. l.,
kdy již městské státy spěly k úpadku. Rysy života v polis:
- A, mimořádné postavení slova (přesvědčování publika).
- B, veřejnost nejdůležitějších projevů společenského života: před očima všech (i
zákony mohou být vystaveny kritice a námitkám).
2
- C, členové polis se svým způsobem podobají: jsou svým způsobem rovni (isonomie
– rovná účast občanů na výkonu moci) X svobodnými občany byla jen malá část
obyvatel.
- v polis tak chybí oddělení sfér typické pro moderní společnost (politika nebyla
dlouho oddělena od náboženství a kultury). Otázka dobrého života proto patřila do
sféry úvah o společném politickém životě.
- vztah občana k polis: hodnota života člověka dána zapojením do společného života
polis X liberální stát: jednotlivec má hodnotu sám o sobě. Spravedlnost je v moderním
politickém řádu záležitostí zajištění respektu a ochrany individuálních práv.
I. 2 Objev politické filosofie
I. 2. 1 Řecká přírodní filosofie
- člověk i společnost částí širšího řádu přírody. Spekulace o podstatě jsoucna. Příroda
se stala něčím pochopitelným lidským rozumem. Chybí rozlišení mezi fyzikální realitou
a společností: obě byly řízeny stejnými zákony.
I. 2. 2 Sofisté
- profesionální učitelé (modelem Thrasymachos z 1. knihy Platónovy Ústavy).
- Prótagorás z Abdéry – „člověk je mírou všech věcí“ (epistemologický subjektivismus a
relativismus).
- Hippiás – rozlišení mezi přirozeností (physis) a zákony (nomoi).
- Antifon – lidskou přirozeností je egoismus, pozitivní zákony jsou zástěrkou vlády
silnějších.
- zatímco přírodní filosofové se snažili jen o porozumění, sofisté se pokusili politiku
kontrolovat, manipulovat s ní.
I. 2. 3 Řecká tragédie
- představitelé tragédie (Aischylos, Sofokles, Euripidés): člověkovi je dána mez,
kterou nesmí překročit, nechce-li zničit sebe sama.
- tématem je tedy konflikt mezi základními hodnotami a způsoby života. Lidé musí
volit mezi konfliktními cíli a loajalitami.
- Sofoklova Antigona: konflikt mezi domácností a městem, mužem a ženou,
přirozeností a zvykem, rozumem a zbožností: teologicko-politická problematika: co
je posledním zdrojem autority? Město nebo Bůh?
- Kreón zastupuje hlas veřejné autority: blaho města je nejvyšší hodnotou X Antigona
reprezentuje svět domácnosti a rodiny. Rodina předchází obci, je něčím
přirozeným.
- tragédie když se lidé rozhodnou žít sami podle svých zákonů, aniž by uznávali boží
řád, kosmickou spravedlnost. Zbožnost vyžaduje poslušnost posvátnému řádu, který
byl zděděn od předků. Rozum nemůže redukovat mnohost věcí na jeden zakládající
princip.
3
II. Sókratés
- stejně jako sofisté byl racionalistou, ale na rozdíl od nich nebral za své rozmluvy
peníze. Dialektickou metodou se chtěl dobrat rozumového poznání. Etický
intelektualismus – poznání dobra implikuje dobré jednání.
- „vím, že nic nevím“ – dobru se je třeba neustále přibližovat (nelze je jednoduše
vlastnit). Dobrý je takový život, v němž člověk hledá v konverzaci s druhými smysl
života (filosofický život).
- péče o duši – starost o duši je první úkolem, na němž záleží stav obce. Správně
uspořádaná duše je podmínkou správně uspořádané obce (analogie uspořádání obce a
uspořádání duše).
- napětí mezi mravním povznesením člověka a poslušností zákonům: Sokrates
nevyužívá možnosti útěku a respektuje obecní rozhodnutí – vypije číši jedu.
- Obrana Sokratova: brání sociální užitečnost filosofie pro politický život. Nešlo o
akademickou disciplínu, ale o život směřovaný k hledání pravdy.
- Kriton: námitky města proti Sokratovi. Majestát zákonů, které drží město
pohromadě (nárok na absolutní poslušnost) X Sokrates: hází rukavici způsobu životu
pod danými zákony. Sokrates kolem sebe shromažďuje lidi, víc a více, kteří jsou
hrozbou způsobu života města.
- napětí, které existuje mezi suverénním rozumem jednotlivce a suverenitou
zákonů, mezi filosofickým a politickým životem. Sokratova smrt ovšem není
tragédií: je prvním filosofem – mučedníkem. Dilema každého kriticky uvažujícího
člověka: jak zvládnout konflikt mezi kritickým hledáním pravdy a loajalitou vůči
zákonům a pravidlům nedokonalých společností. Jak se může filosof vyhnout
persekuci?
III. Platón
III. 1 Obecná východiska (Wolin)
III. 1. 1 Filosofie a společnost
- prvním autorem uceleného pojednání o politice, představil ale i argument proti politice.
- forma a látka: filosofické myšlení je schopno dát tvar politické společnosti. Myšlení
je schopno ovlivňovat realitu. Politické jevy lze utvářet podle politické vize (do
reality promítnout lepší politický řad než ten existující).
- státnictví a tvorba duše: politické poznání se týká toho, jak učinit lidi lepšími. Za
tímto účelem musí státník vytvořit příznivé prostředí a pomáhat dobrým vlivům
pozitivně ovlivňujícím lidský charakter.
- Platón se snažil učinit svět bezpečným pro filosofii. Její hodnotou pro společnost je to,
že je schopna chaos politického života přetvořit skrze opravdové poznání dobra.
- pravé poznání se týká imateriálních forem: tj. něčeho věčného, co se nemění.
Smyslový svět, plný změn, není schopen jít nad stupeň mínění. Filosof směřuje ke
4
kategoriím krásy, míry, symetrie, harmonie, stability: politický řád by měl být
transformován ve světle těchto estetických kategorií.
III. 1. 2 Politika a řád
- Platón mluvil k politické zkušenosti Řeků: konflikty a změny, cyklus různých forem
vlády, manipulace mas sofisty. Sebezničení X řád: produktem podřízení toho
nižšího tomu vyššímu, vlády moudrosti nad ambicí, poznání nad apetitem.
Nepokoušel se Platón takto zastřít pravou podstatu politiky? Řád není nějaký vzorec,
ale prekérní rovnováha mezi různými sdruženími lidí uprostřed společnosti.
Zatímco demokratický politik se snaží odpovídat voličům, Platónský vládce je
loajální věčnému uspořádání věcí.
- (1) - politický řád nemůže fungovat, pokud vláda nefunguje ku prospěchu všech
(obecné dobro), kdy společnost a filosofie nebudou v konfliktu. Filosofové mají
znalost správných cílů, k nimž směřuje politická komunita.
- (2) - Platón byl podezřívavý k absolutní moci (vyhnout se tyranii). Obraz pravdy není
zkreslen jeho subjektivnímu přáními a touhami X výchova filosofů povede k tomu,
že se objeví nesobečtí vládci. Filosof má totiž jen vášeň pro moudrost, po poznání
opravdové povahy všech věcí. Za tímto usilováním o moudrosti stojí Erót, který
filosofy váže dohromady. Právě tato nesobecká skupina podle Platóna je odpovědí
na problém absolutní vlády, která korumpuje vládce i ničí poddané.
III. 1. 3 Politické poznání a politická participace
- občanství nesouvisí s participací na tvorbě politických rozhodnutí. Možnost politické
participace odvisí od politického poznání: to Platón definoval velice úzce. Platón
přehnal přesnost, které lze politickým poznáním dosáhnout. Také ideál statického poznání
není platný, když objekt politického poznání se neustále mění.
- další otázkou je to, zda jen poznání expertů je relevantním poznáním v politice.
Mají politické úsudky být závislé na specifickém vhledu do nadčasových forem? X
skrze politickou participaci se vyjadřují různé odlišnosti uvnitř společnosti. To pak umožňuje,
aby politické úsudky a rozhodnutí byly lepší, tj. lépe informované o tom, co si občané
vlastně přejí.
- Platón svou vizi založil na totální jednotě X umění vládnout je umění dosahovat
časově omezených stabilit a částečných syntéz, vyrovnání a tolerance.
- jak to ale Platón vlastně myslel? Byl si dobře vědom toho, jak jsou jeho návrhy
nepravděpodobné X člověk by měl ale aspirovat na to, aby dosáhl absolutních a
neměnných pravd X přesto podle něj lidská zřízení nejsou schopny čelit
nevyhnutelnému procesu úpadku. Spíše než o filosofickou aroganci šlo o heroismus,
který si je vědom nutnosti porážky (…).
III. 2 Rozbor Platónovy Ústavy
III. 2. 1 I. kniha
- co je spravedlnost?
- Kefalos: spravedlnost spočívá ve splácení dluhů a dodržování slibů.
5
- Polemarchos: škodit nepřátelům a prospívat přátelům.
- Thrasymachos: to, co je prospěšné silnějšímu. Každá obec je založena na odlišení
vládců a ovládaných. Skrze pravidla spravedlnosti se vítězové snaží ochránit své
zájmy X Sokrates: spravedlnost má sloužit všem, spravedlivá vláda je ve prospěch
spravovaných (analogie s uměním). Spravedlnost je tam, kde každý činí/dostává to, co
mu náleží (suum cuique)
III. 2. 2 II. a III. kniha
- Glaukon: není spokojen s vyvrácením Thrasymacha. Instrumentální pojetí
spravedlnosti, spravedlnost jako kompromis a kalkul. Spravedlivým je člověk toliko z
donucení. Člověk jako maximalizátor svého prospěchu a užitku. Gyges: prsten
neviditelnosti. Může učinit vše. Proč by si měl tento člověk přát spravedlnost? X
Sokrates: spravedlnost má hodnotu sama o sobě a je také prostředkem k dosažení
nejvyšší blaženosti. Jednání podle pravidel rozumu přinese člověku nejvyšší štěstí.
- odpověď na otázku, jak má vypadat spravedlivá obec, nám pomůže chápat
to, v čem spočívá spravedlnost jednotlivce.
- tři sociální třídy v obci: mýtus o původu třech tříd (vládci, vojáci, ekonomická
třída).
- výchova strážců (tj. vládců a vojáků). Jen skrze výchovu lze dojít k ideální
obci. Cílem výchovy je naplnění touhy po kráse a dosažení harmonie (mezi
tělem a duší). Důležitost gymnastiky a muziky. Spravedlivé město vytvořit
jen tak, že se kontroluje poezie a hudba.
- velkým tématem Ústavy je tak kontrola vášní (thumos): touha po slávě,
sledování ambicí, heroismus a sebeobětování, ale i tyranie nad ostatními.
III. 2. 3 IV. kniha
- spravedlivé společenské uspořádání: každá ze tříd plní svou sociální funkci.
Obce musí být jednotná.
- 4 hlavní ctnosti OBCE: moudrost – vládci, statečnost – vojáci, rozumnost
(umírněnost) – ekonomická třída a spravedlnost (každý činí to, co mu náleží).
- členění DUŠE a její hlavní ctnosti: rozum, vznětlivost a žádostivost – moudrost,
statečnost a rozumnost. Spravedlnost spočívá v náležitém místě, které tyto složky
zaujímají v duši jednotlivce. Nespravedlivý člověk se proto sváří sám se sebou.
- spravedlnost se tak týká harmonie, v duši člověka i v polis. Každý činí to, k
čemu má nejlepší předpoklady. Každý může mít jen jednu funkci, tj. striktní dělba
práce: každý dělá jen to, k čemu se nejvíce hodí.
- je analogie mezi jednotlivcem a obcí správná?
- ve IV. knize se Platón mj. snaží navrhnout terapii, jak thumos kontrolovat
rozumem: jak zkonstruovat polis, kde to bude uskutečněno?
III. 2. 4 V. až VII. kniha
- tři vlny uskutečnění takovéto polis: (a) omezení soukromého majetku,
(b) zrušení rodiny a (c) ustavení filosofa krále. Všechny tyto vlny jsou důležité pro
konstrukci spravedlivého města.
6
- komunismus žen, dětí a majetku u strážců. Stejná výchova mužů a žen.
- uskutečnitelnost spravedlivé obce: vládnou filosofové: mají lásku k idejím, netouží
po hmotných statcích. Rozlišení mezi míněním (doxa) a pravým poznáním
(epistémé). Mínění se zaobírá proměnlivými věcmi tohoto světa, zatímco pravé
poznání se týká věčných neproměnných nemateriálních jsoucen. Idea dobra jako
podmínka a základ všeho poznání.
- podobenství o jeskyni – smysly nám podávají zprávu pouze o stínech. Když se
jeden z vězňů dostane se na slunce, je oslněn, ale uvidí, jaké věci opravdu jsou
(periagogé). Po svém návratu nebude filosof dobře přijat. I nejlepší město je jeskyní
ve srovnání s krásami filosofie. Za filosofií stojí erotická touha uniknout z toho
konvenčního, z hranic komunity.
- je možno smířit filosofii s politikou?
III. 2. 5 VIII. až XX. kniha
- etický výklad změn režimů. Ideální režim je podroben zkáze. Upadlé režimy jsou
zároveň čtyřmi modely uspořádání duše člověka.
- Timokracie (ctižádostivec) – Oligarchie (ziskuchtivec) – Demokracie
(trubec/zhýralec) – Tyranida (trubec/zhýralec).
- demokracie: typický materialismus, který vyvyšuje hodnotu rozkoše a potěšení nad
všechno ostatní a člověk v ní není ochoten se obětovat pro jakýkoliv ideál. Je zde
obtíž koncentrovat se hlouběji na nějakou věc. Svoboda je v ní ztotožněna se svévolí.
Neexistují žádné zábrany našim touhám: všechny jsou považovány za rovné,
všechno by mělo být dovoleno.
- popis tyranského člověka (IX. kniha). Je otrokem neukojitelného chtíče – Eróta,
okřídleného a obrovského trubce.
- nesmrtelnost duše (X. kniha): na Platóna je třeba se dívat sub specie aeternitatis. Odměny
spravedlnosti na onom světě.
III. 2. 6 Hodnocení Platónova díla
- Platón jako totalitář? Otevřená v. uzavřená společnost (Popper) X Platón si byl
vědom toho, že vláda filosofa-krále je nepravděpodobná. Chce nás uvést do výchovy
duše člověka. První odpovědností člověka je, aby reformoval sám sebe. To
neznamená stáhnutí se ze světa: filosofie vyžaduje přátele, kamarády, diskutéry.
Filosofie je terapií proti vášním, uvědomění si limitů lidských tužeb. Filosof není
tyran, který má neomezené touhy a není schopen vůbec řídit sebe sama X podle
některých autorů je filosofie zdrojem touhy vládnout, potenciálním základem
tyranie. Tato tendence je ve filosofii též přítomna, a proto je otázkou, jakým
způsobem je možné první část podporovat na úkor té druhé?
Poznámka k literatuře:
Kromě dvou přehledových textů, které vám ukazují zhuštěným způsobem hlavní
myšlenky Platónovy a Aristotelovy politické filosofie, se ve své četbě soustřeďte na
to, jakým způsobem Platón charakterizuje zvláštní typ člověka, kterým je filosof.
V Platónově diskusi je zajímavé rozlišení mezi míněním (doxa) a poznáním (epistémé)
7
a všimněte si hned v úvodu textu, jak je odůvodněn požadavek, aby se v obcích
stali filosofové králi. Podobenství o jeskyni pak patří mezi nejslavnější texty
z filosofie vůbec, a proto mu věnujte mimořádnou pozornost. Již v hodině nastala
diskuse nad tím, že jsou filosofové nuceni k tomu, aby se vrátili do obce a pečovali
o ostatní. Tato otázka je v zadané četbě také řešena! Při četbě Platónova výkladu
změn politických režimů si vždy všímejte charakteristických rysů duše jednotlivců,
kteří jsou dominantní v jednotlivých režimech. Jaké hlavní rysy podle Platóna jsou
typické pro demokracii?
Povinná literatura:
Císař, Ondřej 2003. „Platón, Aristoteles a jejich typy politických zřízení.“ In:
Demokracie. Eds. Vít Hloušek a Lubomír Kopeček. Brno: MPU, 49-56.
O ́Hear, Anthony. „Platón a Aristoteles.“ In: Velké postavy politické filosofie. Ed.
Jaromír Žeglitz. Praha: Občanský institut, 7-16.
Platón 1993. Ústava. Praha: Svoboda 1993, 254-271, 315-325, 357-398; jiné vydání:
Platón 2001. Ústava. Praha: Oikoymenh, 2001, 168-181 (17. sekce 5. kapitoly
– 2. sekce 6. kapitoly), 213-220 (do 6. sekce), 245-276 (původní stránkování:
449a-458d, 472d-485a, 514a-521b, 543a-569c).
Doporučená literatura:
Ahrensdorf, Peter 2011. Greek Tragedy and Political Philosophy: Rationalism and Religion in Sophocles'
Theban Plays. Cambridge: Cambridge University Press; Annas, Julia 1981. An Introduction to Plato's
Republic. Oxford: Oxford University Press; Benardete, Seth 1992. Socrates' Second Sailing: On Plato's
Republic. Chicago: The University of Chicago Press; Bleicken, Jochen 2003. Athénská demokracie.
Praha: OIKOYMENH; Blitz, Mark 2010. Plato's Political Philosophy. Baltimore: The Johns Hopkins
University Press; Euben, J. Peter (ed.) 1988. Greek Tragedy and Political Theory. Berkeley: University
of California Press; Nussbaumová, Martha C. 2003. Křehkost dobra. Praha: OIKOYMENH;
Orwin, Clifford 1997. The Humanity of Thucydides. Princeton: Princeton University Press; Rosen,
Stanley 2005. Plato's Republic: A Study. New Haven: Yale University Press; Rowe, Christopher,
Schofield, Malcolm (eds.) 2006. The Cambridge History of Greek and Roman Political Thought.
Cambridge: Cambridge University Press; Saxonhouse, Arlene W. 2008. Free Speech and Democracy in
Ancient Athens. Cambridge: Cambridge University Press; Schofield, Malcolm 1999. Saving the City:
Philosopher-Kings and Other Classical Paradigms. London: Routledge; Schofield, Malcolm 2006. Plato:
Political Philosophy. Oxford: Oxford University Press; Smith, Steve 2012. Political Philosophy. New
Haven: Yale University Press; Strauss, Leo 1953. Natural Right and History. Chicago: The
University of Chicago Press; Strauss, Leo 2007. Obec a člověk. Praha: OIKOYMENH; Wolin,
Sheldon 2004. Politics and Vision. Princeton: Princeton University Press.