SLÁVA VÍTĚZŮM. ALE CO
S PORAŽENÝMI?
Moderní meritokratická společnost není ani zdaleka tak spravedlivá, jak si někdy představujeme
MŘI SOBOTA
Když prohráváte, i ze sportu, který milujete, se múze stát jedna velká frustrace.
Představte si, že je vám šest let a rodiče vás poprvé dovedli na tenisový kurt. Poprvé zkoušíte pinkat a všichni tvrdí, že vám to jde. A protože vám to jde, náramně vás to baví a na kurtu trávíte stále více času. Rodiče mají radost, ostatně tenis je jedním ze sportů, v němž se dají vydělávat docela příjemné peníze. Takže hrajete a vítězíte. Trénujete do zblbnutí, raketa je nejvíc. Na počátku puberty nicméně přijde zlom, prosadí se geny jedné větve vaší rodiny a vy
přestanete růst. Soupeři, kteréjste dosud poráželi, jsou najednou o hlavu či dvě vyšší a vy začínáte prohrávat. Dřete o to víc, ale za pár měsíců začíná být jasné, že z vás Ivan Lendl ani Petra Kvitová nebudou. Jste dobří, ale ne špičkoví. Je to strašné zklamání, ještě to nevzdáváte, nicméně ze sportu, který jste milovali, se stává jedna velká frustrace.
Naštěstí máte kolem sebe lidi, kteří vás dokážou podržet. Ne, tenis není všechno, přece vás také baví jazyky,
70
a kdybyste se jim trochu víc věnovali, jistě by vám šly. Ostatně, vždycky jste s lehkostí psali, ze slohovckjste sbírali jedničky, i když jste se vlastně nijak zvlášť nesnažili. Samozřejmě že to bolí, ale nakonec to přebolí. Jednou, až budete psát do novin a překládat knihy, zajdete si s chutí zapinkat, ale v tu dobu už vám sny o slávě na centrkurtu budou připadat jako docela slušná ptáko-vina. Jenže co kdyby svět ve skutečnosti byl jen tenis bez
dalších alternativ? A co kdyby vás DNA jednoduše předurčovala k bezvýznamné průměrnosti, z níž není úniku? Co kdyby se váš život proměnil v jeden velký tenisový turnaj, jednu velkou tenisovou kariéru, během níž se jednak téměř udřete k smrti a jednak v ní stejně nemáte šanci nikdy pořádně uspět? Jak byste se s osudem smiřovali v takovém případě? S jakým nadhledem byste vzpomínali na své dětské sny?
71
HRÁT PODLE PRAVIDEL
Protože podobné otázky si dnes klade část západních myslitelů. Ve společnosti se zjevně něco pokazilo a projevuje se to hlubinným rozchodem významné části západní populace s elitami, znechucením, nedůvěrou, probublávajícím hněvem, na jehož energii se vezou nejrůznější bezskrupulózní populisté. Problém se popisuje a zdůvodňuje různě: od rasismu a sexismu bílých mužů, kteří se nedokážou přizpůsobit stále různorodější západní společnosti, až po destruktivní sílu sociálních sítí. Zároveň se ale objevují texty, které se snaží prokutat ještě hlouběji, k samotné povaze na první pohled zřejmě nejpokrokovčjšího uspořádání lidské společnosti, k meritokracii.
Její podstatou je přesvědčení, že lidé svého postavení ve společnosti, a tedy životního úspěchu či neúspěchu, dosahují na základě zásluh, vlastních realizovaných schopností, a nikoli třeba podle toho, do jaké společenské vrstvy se narodili, jakého jsou pohlaví nebo jaké má jejich okolí názor na jejich barvu kůže. Moderní západní společnost jc samozřejmě přesvědčena, že dokázala vybudovat systém vzdělávacích institucí, jež jsou otevřeny každému, fungují neutrálně a v podstatě otvírají každému svět.
Když se člověk snaží, učí se a pilně pracuje, když zkrátka usilovně rozvíjí své nadání, může v meritokratické společnosti uspět - a nic by mu nemělo stát v cestě. „Každý, kdo tvrdě pracuje a hraje podle pravidel, by měl být schopen dojít v životě tak daleko, kam až to jeho píle a nadání umožní" zní základní meritokratická poučka, jindy zhuštěná do termínu „rovnost příležitostí".
To je samozřejmě obrovský pokrok ve srovnání s dobou, kdy byl předpokladem úspěchu rodokmen, konexe, stranická příslušnost nebo úplatky. Koncept má jako ideál kořeny hluboko v dějinách lidského myšlení, nikoli pouze evropských nebo západních {více viz rámeček Nehřeš a snaž se). Jako ambice jc pro nás dnes úplnou samozřejmostí, vlastně do té míry, že tento systém sice často a různě kritizujeme, ale v podstatě jenom proto, že není ještě dotažen k doko-
Otevfenopro každého? (Harvardova univerzita)
nalosti; že podle nás ona rovnost příležitostí zatím nefunguje v praxi.
Ale měla by - takový je ideál a všechny síly je potřeba napnout k tomu, abychom někde na počátku svých životů stáli na pomyslné společné startovní Čáře a před sebou měli stejně rovnou trať. Následovat bude celoživotní závod - tvrdý, ale spravedlivý. Pro jeho výsledek pak platí: Sláva vítězům, protože si svůj úspěch zaslouží. A poražení? Měli stejnou šanci jako každý, takže si svou porážku vlastně zaslouží také. Zpytovat mohou nanejvýš vlastní svědomí.
„Meritokracie uchvátila naši představivost, dominuje naší představě o sobě samých a o naší éře do té míry, že se vzpírá jakékoli zásadní kritice. Škrábněte ale do naleštěného povrchu a pod ním spatříte ukryté hluboké vrstvy nespokojenosti," píše trochu temné v rozjezdu své úspěšné předloňské knihy The Meritocracy Trap (Past meritokracie)
Nehřeš a snaž se
První meritokratický systém vznikl v Cíně, netýkal se nicméně celé společnosti, ale pouze úředníků státní správy. Systém, podle něhož by ti, kteří „vládnou, měli tak Činit na základě svých zásluh, a nikoli dědičného postavení", prosazoval již Konfucius v 6. století před Kristem, do praxe byl na úrovni státního aparátu (ale samozřejmě nikoli vladařů) zaveden o několik staletí později. Státní úředníci mohli být neurozeného původu a své profesní postavení v systému státní správy získávali na základě náročných, centrálně organizovaných zkoušek. To zásadné
zvýšilo význam vzdělávání v čínské společnosti. V evropském kontextu o meritokracii poprvé psal Platon v pojednání Republika.
Idea zásluhovosti se nicméně nachází také hluboko v morálních instinktech nejen západní společnosti, ale i mnoha jiných společností. Představa, že věci se dějí „po zásluze", a to dokonce v metafyzickém smyslu, který přesahuje lidské chápání či moc, je běžná a široce rozšířená. Přírodní pohromy bývaly a dodnes jsou interpretovány jako „trest" za nejrůznější prohřešky, náhlé štěstí je naopak vnímáno jako „odměna" za ctnostný život. V základech takové interpretace se nachází přesvědčení, že svět je
uspořádán hodnotově a má pevně danou morální strukturu, která se reálně projevuje v běžném životě. Některé starozákonní knihy například s velkou samozřejmostí pracují s pojmem „božího trestu", s jehož pomocí interpretují a ospravedlňují přítomnost zla ve světě.
Protestantismus přetavil toto vidění světa do zcela konkrétní podoby projevu boží milosti. V praxi to znamená, že ti, kdo byli bohem předurčeni ke spáse, se těší jeho přízni již během pozemského života, což se pozná podle materiální prosperity či úspěchu v hierarchii lidské společnosti. Speciálně anglosaský protestantismus tímto krokem překle-
profesor práv na americké Yaleově univerzitě Daniel Markov i ts. Sám vítěz meritokratické soutěže a zářný příklad pro všechny, kdo se - podobně jako dříve on - v potu tváře chystají vydat na pouť za vlastní životní kariérou, před pár lety lehce vyděsil absolventy jedné z elitních amerických středních škol, když jim při tradičním slavnostním předávání diplomů jako čestný host ve svém projevu vysvětlil, že je Čeká v podstatě bezvýchodné peklo.
K pekelným vyhlídkám se ještě dostaneme, na tomto místě jen dodejme, že Markovits není sám, kdo má o celém systému zásadní pochyby. Podobné tvrdé na meritokratický systém útočí jiný americký intelektuál, populární harvardský profesor Michael S anděl, který obrazu očistce jako by na dálku přizvukoval vlastní hojně čtenou knihou The Ty-ranny of Merit (Tyranie zásluh). Ta vznikla přímo jako reakce na vítězství stoupenců brexitu a na zvolení Donalda Trumpa prezidentem v roce 2016. Zmíněný letopočet byl dost možná bodem zvratu, okamžikem, kdy si západní elity - tedy zřejmí vítězové meritokratického systému - musely poprvé naplno přiznat, že jim ve skutečnosti docela zásadně ujíždí půda pod nohama. Ze není úplně jisté, jestli se jejich vítězství v pomyslném životním zápolení kvůli nečekané vzpouře vlastně nemění v zásadní porážku.
ČÍM DÁL NEPRŮCHODNĚJŠÍ
Tedy ne snad, že by si elitní část společnosti na křídlech svých úspěchů odnášela bůhvíjak slastný život. Své postavení i příslušnou finanční odměnu si velmi často skutečně plně zaslouží, doslova „odmaká". Americké elity například pracují v průměru mnohem více hodin než lidé na nižších stupních společenského žebříčku - éra, kdy vysoké společenské postavení a bohatství signalizovalo aristokratickou zahálku, volný čas a luxusní život, je dávno minulostí. Podle studie Harvardovy univerzity dnes 60 procent Američanů s vysokými příjmy pracuje minimálně 50 hodin týdně, 30 procent plní pracovní povinnosti 60 hodin týdně, a deset procent dokonce 80 hodin týdně.
V této souvislosti si připomeňme, že to není tak dávno, co Francie oficiálně zkrátila pracovní týden na 35 hodin, a že počátkem 20. století někteří ekonomové předpokládali, že se v následujících desetiletích díky automatizaci a rostoucí produktivitě práce pracovní doba zkrátí v podstatě na pár hodin denně. Ani klasik ekonomických věd John Maynard Keynes si zjevně nedokázal představit, s jak buldočí zarputilostí spolu lidé dokážou soupeřit o postavení na společenském žebříčku.
Tím se vracíme k „peklu", které studentům věštil profesor Markovits. Život plně zasvěcený práci, obchodní schůzky v neděli dopoledne a pracovní doba od sedmi od rána do půlnoci, ale není jedinou cenou, kterou se za úspěch platí. Maximalistické nasazení samozřejmě provází stres a úzkost. Ze se kariéra zhroutí, že vám ujede vlak, ale především že dosažený standard nedokážete předat vlastním dětem. Úspešným lidem přitom v tomto bodě rozhodně nikdo nemůže upřít nedostatek snahy.
USA i Británi í se periodicky prohánějí skandály spojené sc snahou obejít selekci na elitních univerzitách, jež jsou považovány za nutnou vstupenku do vyšších pater. Uplácí se, podvádí, univerzitám se „odkazují" závratné příspěvky na činnost, které - samozřejmě zcela neoficiálně - v podstatě znemožňují nevyřídit kladné žádost o přijetí potomka velkého donátora. Jak myslíte, že se dostal na elitní univerzitu Jared Kushner, zeť již zmíněného Donalda Trumpa? Detaily jsou samozřejmě skryty, jisté v každém případě je, že Harvardova univerzita obdržela od jeho otce dar ve výši 2,5 milionu dolarů.
Dobrá, můžete si říct, nicméně to jsou přesně ony nedostatky, které již byly zmíněny. Systém nefunguje dokonale, ale to je přece možné spravit, nebo o to minimálně usilovat. Podvádět se bude vždy a všude, důležité je, zda ve společnosti existuje snaha o nápravu. Volná meritokratická soutěž je do jisté míry ideál - a ty mají v praxi vždy nějaké vady na kráse. V podstatě se však blížíme ke vzdálenému cíli.
Nikoli dědičné postavení, ale zásluhy.
nul dřívější ostych křesťanství před materiálními statky a dalšími projevy „pomíjivé pozemské slávy", jelikož je začal interpretovat jako de facto znamení morální převahy — vyvole-nosti bohem. Odtud se otevřela cesta k Často citované „pracovní morálce
puritánů", s jejichž pomocí vysvětloval úspěch americké společnosti sociolog Max Weber. Poctiví věřící sc svou každodenní pílí snažili dokázat, že právě jim je bůh nakloněn, což se mělo projevit v jejich vlastních pracovních úspěších. Tak došlo k propojení materiálního či hierarchického úspěchu s morální hodnotou. Praktický životní úspěch je v tomto pojetí vlastně znamením dobra: signalizuje, že člověk koná správně.
V běžné praxi byl takový přístup velkým pokrokem, neboť, alespoň teoreticky, Činil do té doby rigidní hierarchii společnosti prostupnou. Menší ochota americké společnosti budovat  záchranné  sociální sítě
a další „sociálnědemokratické" struktur)' společnosti, než je tomu zvykem v poválečné Evropě, se často interpretuje právě vírou v ncukotvenost americké hierarchie, která dává příležitost každému - a každý, kdo koná dobře (to jest kdo „tvrdě pracuje", jak s oblibou říkávají v jisté zkratce američtí politici), v ní také nalezne patřičné uplatnění.
To ale zároveň znamená, že případný neúspěch odkazuje naopak ke zlu a zatracení - a nese s sebou punc nemorálnosti. Neúspěch tak není pouhým faktem života, náhodou či shodou okolností, ale má sám o sobě morální hodnotu a odkazuje k řádu, který člověka přesahuje. •
72
73
Stále je tu jedna neovlivnitelnd proměnna - naše DNA. (Michael Sandel)
Bohužel nikoli, opak je pravda, tvrdí kritici. Vlastně si lžeme do kapsy, meritokracie jako koncept není úplně tím, čím se tváříme, že je. A to má závažně důsledky. V prvním plánu pro poražené (a pro kvalitu života vítězů), ale ve druhém pro celou společnost, která se proti systému za podpory populistů bouří. V čem je tedy problém? Očima Daniela Markovitse jde o to, že meritokracie nakonec zákonitě vytváří své vlastní „meritokratické kasty", jež jsou čím dál méně průchodné.
Například na čtyřce elitních amerických univerzit, tedy Harvardově, Stanfordově, Yaleově a Princctonské, dnes celkově studuje více posluchačů pocházejících z rodin, jež sc z hlediska příjmů řadí do jednoho horního procenta společnosti, než studentů z rodin na dolních 60 procentech. Jinými slovy, do značné míry je tu studium zabetonováno - byť stále najdete mnoho inspirativních příběhů lidí, kteří „to dokázali".
Chudší rodiny však jednoduše nejsou schopny konkurovat v přípravě svých ratolestí na konkurenční systém. I to se měřitelně projevuje, Američané, kteří mají na všechno data, hlásí, že děti z rodin s příjmem nad 200 tisíc dolarů ročně vykazují v univerzálních testech výrazně vyšší skóre než děti z rodin s příjmy v rozmezí 40-60 tisíc dolarů. Ty zjevně nestíhají svým ratolestem zajistit všechny možné podpůrné programy, doučování, kroužky, doplňkové vzdě-
lávání, elitní střední školy, elitní základní školy, dokonce i specializované mateřské školy, jež v naprostém zárodku rozvíjejí dětské nadání směrem, který se jednou kladně projeví, až dojde na lámání chleba u testů.
Tohle už zavání systémovým problémem, protože i když odstraníme (teoreticky) všechnu nespravedlnost v podobě rasové, etnické či genderové diskriminace, zůstane rodina jako prostředí, jež dokáže nerovné podmínky na startovní čáře pořádně zvýraznit. I v zemích s lepším nebo rovnos-tářštějším systémem školství, než je ten americký, budou rodiče vždy chtít postrkovat děti vpřed a to jim lze jen stěží vyčítat. A vynechat ve jménu férovosti rodinu z přípravy dětí na život asi nechce ani největší bojovník za rovné příležitosti.
RODOKMEN V DNA
Jenže ani takový extrém (opět čistě teoreticky) by nemusel vést ke kýženému cíli. To už se ocitáme v myšlenkovém světě Michaela Sandela a jeho útoku přímo na solar meritokracie. I kdybychom totiž teoreticky zajistili všem rovné příležitosti, pořád zde zůstane jedna neovlivnitelná proměnná. Tou je DNA, se kterou přicházíme na svět a již nelze (alespoň zatím) změnit. Někdo má talent, někdo talent nemá. Nebo ještě jinak a možná důležitěji: i když snad každý nějaký talent má, ne vždy se jeho nadání rýmuje s požadavky doby.
Jestliže v úvodu textu zmínění tenisté mohou dnes slavit finanční úspěchy, je to kromě jejich nezpochybnitelné píle také tím, že mají na tenis talent - a že se na tenis lidé v 21. století rádi dívají. Kdyby se titíž hráči narodili v éře renesance, nejspíš by se svými schopnostmi ostrouhali. Jak Sandel rád opakuje, „tehdy byli v kurzu spíše tvůrci rozmáchlých fresek". Ti dnes asi také existují, jen o jejich nadání a píli už dávno téměř nikdo nestojí.
Už sám tento fakt podkopává zdánlivě samozřejmý morální argument meritokracie, totiž že lidé, kteří vystoupali na vrchol, vděčí za svůj úspěch sami sobě - a že se to stejně týká i těch, kteří na vrchol ani do jeho blízkosti nedošli. Sandel jako morální filozof proto klade otázku, jak je takové tvrzení možné ospravedlnit, když i v případě ideálně rovných příležitostí nakonec rozhoduje faktor, který nikdo vlastním přičiněním ovlivnit nemůže.
Odpověď zní, že meritokracie prostě spravedlivá nikdy úplně není a nebude, pokud nepřistoupíme na zcela absurdní zásahy do lidské přirozenosti, jako by byla v nej-zazší instanci genová manipulace. Z pohledu harvardského filozofa vlastně není v principu zase tak velký rozdíl mezi aristokracií, v níž se moc, postavení i bohatství odvíjelo od rodokmenu, a meritokracií, v níž úspěch nelze oddělit od vrozených vlastností. Vítězové celoživotního merito-kratického „Wimbledonu" jsou vlastně do jisté míry meri-tokratičtí aristokraté - rodokmen se skryl do jejich DNA, ale pořád je přítomen.
To zní samozřejmě abstraktně, a vlastně je to i trochu přitažené za vlasy, jaksi příliš vyjádřené v absolutních hodnotách. Popsaný systém, i když není dokonalý, jc přece nakonec stále flexibilnější, otevřenější a spravedlivější než co-
74
Zpráva o udržitelném rozvoji
za obchodní roky 2019 a 2020
SPOLEČNOST LIDL VYDAVA SVOU DRUHOU ZPRÁVU O UDRŽITELNÉM ROZVODÍ
Společnost Lidi Česká republika vydává již druhý obsáhlý nefinanční report o svém pojetí udržitelnosti a společenské odpovědnosti. Zpráva mapuje roky 2019 a 2020 a poskytuje stakeholderům společnosti transparentní a srozumitelná data o všech potenciálních tématech udržitelnosti v oboru maloobchodního prodeje.
A proč společnost Lidi vydává zprávy o udržitelném rozvoji? „le to transparentní přehled o našem byznysu i našich hodnotách. O tom, jak vnímáme naši roli a odpovědnost. Čeho chceme dosáhnout. Co se nám daří. A kde ještě splněno nemáme. Zpráva je důležitá nejen pro vnější prostředí - dodavatele, neziskový sektor, veřejnou správu či média. ]e to poctivá reflexe pro nás samotné, pro naše týmy, pro naši firemní kulturu. Aby naši lidé věděli, co jsme jako firma zač a že má smysl pro takovou firmu pracovat:" říká k vydání druhé zprávy generální ředitel společnosti Lidi Česká republika Pavel Stratil.
Zpráva staví na základních hodnotách společnosti Lidi, což se projevuje v její podobě i jejím rozvržení. Opírá se přitom o pilíře společenské odpovědnosti Lidlu (sortiment, zaměstnanci, obchodní partneři, životní prostředí a společnost), které zasazuje do čtyř na sebe navazujících fází hodnotového řetězce. Jednotlivé kapitoly zprávy čerpají z rozsáhlého dotazování nejdůležitějších zájmových skupin, které proběhlo na podzim 2020. Zpráva je vypracována podle mezinárodní metodiky GRI a opírá se také o Agendu OSN pro udržitelný rozvoj, jejíž součástí jsou i cíle udržitelného rozvoje (SDGs). Vybrané ukazatele zprávy ověřil nezávislý auditor. Zpráva rovněž získala ocenění v ratingu TOP odpovědná firma v kategorii Reporting.
Zpráva se skládá celkem ze čtyř kapitol - Přírodní zdroje, Dodavatelský řetězec, Provoz a Zákazníci. V nich mají čtenáři možnost seznámit se mimo jiné s informacemi z oblasti odpovědné tvorby sortimentu. Zpráva informuje například o rostoucím zastoupení certifikovaných výrobků v sortimentu, ale také o plnění cílů, které Lidi definoval v Zásadách udržitelného nákupu. Např. již nyní obsahují všechny výrobky privátních značek Lidlu výhradně certifikované kakao. Oproti Zprávě o udržitelném rozvoji z roku 2019 je patrný také pokrok Lidlu v oblasti odpadového hospodářství. K dalšímu zpracování předává Lidi 90,6 % odpadu (oproti 86 % z roku 2018), do konce obchodního roku má za cíl toto množství navýšit na 95 %. V reportu nechybí ani informace o dosavadních úspěších týkajících se redukce plastů v obalech výrobků privátních značek. Zpráva reflektuje i události roku 2020, kdy celá společnost čelila novým výzvám kvůli pandemii covidu-19.
Podle Pavla Stratila čekají Lidi ještě mnohé výzvy na cestě k tomu, aby i nadále zůstal moderním a pružným diskontním řetězcem s širokou nabídkou výrobků pod vlastními značkami. „Chceme pokračovat v takových změnách sortimentu, které dále rozšíří nabídku, pokud jde o čerstvost, lepší výživové vlastnosti i udržitelnost a etický původ výrobků. Trend rozšiřování nabídky bio a dalších certifikovaných výrobků bude pokračovat. Stejně tak výrobků vycházejících vstříc speciálním výživovým potřebám. Budeme dále pracovat na snížení obalové zátěže. Výzvou bude i rostoucí tlak na recyklovatelnost plastových obalů. Určitě budeme chtít pokročit v rozšíření nabídky obalů, které svými vlastnostmi umožní označeni logem .Balíme zodpovědně', říká Pavel Stratil k dalšímu výhledu.
Zprávu o udržitelném rozvoji naleznete v tomto odkazu
koli jiného. Třeba v něm není možné úplně všechno a lidský „Wimbledon" skutečně nemůže vyhrát každý, kdo o tom sní a naplno trénuje, ale pořád je to tak, že ho do soutěže alespoň pustí a že se v ní někam dopracuje. Přihodit se pak s trochou štěstí může ledacos. Ostatně nestačila lidem ke spokojenosti třeba pouhá radost ze hry?
Zvláště - a to je důležitý argument ve prospěch celého systému - když víme, že meritokracie nepřináší prospěch jenom jednotlivcům, ale vlastně celé společnosti. Z tohoto úhlu za ni kope třeba její velký obhájce, stálý autor týdeníku The Economist Adrian Wooldridge. Ten zastává názor, že meritokracie je především skvělým nástrojem, jak zajistit, aby nejrúznČjší role ve společnosti zastávali lidé, kteří se pro ně nejlépe hodí. V meritokra-tickém uspořádání společnosti si můžeme být mnohem jistější, že letadlo, v němž cestujeme, řídí kompetentní pilot, protože prošel náročným vzdělávacím procesem včetně výběrových řízení, než ve společnosti, kde se posty rozdělují na základě příjmení, jmění či stranické legitimace.
V „rovnosti příležitosti" se skrývá podstata zklamání, rozhořčenu zloby a v poslední instanci i vzpoury.
Střet obou pohledů si čtenář může snadno dopřát, je volně dostupný na YouTube, kde se oba muži nedávno s gustem utkali v rámci populárního debatního cyklu tn-telligence Squared. Sandel opakovaně žádal, aby se Wooldridge vyrovnal s jeho morální námitkou. Wooldridge zase kladl otázku, zda není přece jen výhodné, když si člověk může být jistý kvalifikací svého lékaře. Korektní debata byla fascinující a dopadla podle mínění autora tohoto textu remízou.
Wooldridge nevyvrací fakt, že vrozený prvek, tedy talent, nelze opominout ani vymazat, v jeho pohledu ale tuhle eventualitu ředí skutečnost, že meritokratický úspěch se přece neodvíjí pouze od talentu a je souhrou nadání a píle. To podle něj stačí, aby bylo soutěž možné považovat za férovou. Také Sandel nechce kvůli své námitce celou meri-tokracii rovnou odpískat, ani on nezná lepší model, než je ten dnešní. Podle něj je však nutné začít vše nazývat pravým jménem. Protože právě v jisté myrizaci. Za pozornost stojí i reakce publika. Na počátku debaty byla hlasující většina zcela samozřejmě na straně Wooldridge a obrany meritokracie, na konci diskuse už byl poměr vyrovnaný 1:1.
KOMU APLAUDOVAT
Meritokracie má totiž v západní společnosti jeden zásadní problém. Není rozhodně vnímána především jako dobrý
nástroj rozdělování postů, jak ji chápali například před dvěma tisíci lety v Číně, kde náročné zkoušky sloužily k obsazení postů v rozmáchlé státní správě, ale do značné míry jí prostupuje morální rozměr {více viz rámeček).
Zvlášť po konci studené války a prudkém zrychlení ekonomické globalizace se začaly rychle rozevírat nůžky příjmové nerovnosti, dokonce i západní levice nahradila snahu vyrovnávat hladiny příjmů (tzv. distribuční spravedlnost) meritokratickou „rovností příležitostí". Na bohatnutí úzké elity a relativní stagnaci zbytku společnosti to však nic nezměnilo, což začalo mít časem poměrně zničující dopad.
Mýtus meritokracie říká, že bohatství a úspěch přicházejí po zásluze, zatímco neúspěch, jakkoli relativní, vlastně také. Všechno, i rostoucí nepoměr ve společnosti, je tedy z pohledu úspěšnějších v pořádku a není na tom třeba nic měnit. A odtud, v jistém pocitu bezmoci Či záměrně zapírané nespravedlnosti, vede podle Sandela a dalších kritiků přímá cesta k Donaldům Trumpům a dalším populistům dneška.
„Miluji dobře vzdělané, miluji i ty špatně vzdělané," hřímal pravidelně na svých mítincích právě Trump. Na první poslech může takový slogan znít bizarně, proč někdo vůbec na něco takového upozorňoval? V kontextu znechucení těch méně úspěšných zní naopak překvapivě čerstvě, až spasitelsky nově a neobvykle empaticky. Dokonce do té míry, že může úspěšně zaznít z úst člověka, který sám rozhodně žádný „loser" není.
Podle Sandela činí meritokracii pro část společnosti nesnesitelnou a ponižující právě její morální (či spíše moralizující) rozměr. Meritokracie nemůže být zárukou rovnosti a není ji tak možné brát. Soutěž je prospěšná celku, ale nesvědčí všem jednotlivcům - a nikdy nebude. Úspěch či neúspěch je tak ve veřejné rétorice nutné do velké míry oddělit od představy, že si za svůj výkon můžeme všichni sami. Místo něj by podle Sandela měla veřejnou debatu ovládnout solidarita, uznání vzájemné provázanosti společnosti a do jisté míry i fakt, že lidský osud zkrátka není něčím, co máme plně pod kontrolou.
„Přišla chvíle začít znovu debatovat o důstojnosti práce a o společenském uznání čehokoli, co přispívá k obecnému dobru," vysvětloval Sandel nedávno v deníku The Guardian. Záblesk takové atmosféry jsme podle něj ostatně mohli zahlédnout docela nedávno, když uhodil covid-19. Mnohé profese, dříve opomíjené a nijak zvlášť oceňované, sc najednou ukázaly být nezbytné a klíčové. Zdravotní sestry nepotřebují ke své práci tři vysoké školy, ale lidé na ulicích jim otevřeně tleskali. Jde vlastně o to naučit se - obrazně řečeno - aplaudovat třeba i řidičům kamionů, svářečům plynovodních trubek, skladníkům nebo prodavačkám.
Nebo ještě jinak. Jde o to oslabit radost z trofejí otevřeným přiznáním, že o jejich zisku často rozhoduje nejen píle, ale také náhoda, v principu nespravedlivý systém či prostě štěstí. Důležité pak je, že i Člověk bez trofeje přispívá k všeobecné prosperitě, ke kvalitě života společnosti. A že když to společnost ví, může mít člověk Í v takovém případě upřímnou radost ze hry. •
YASCHA MOUNK
k
HENRY K1SSINGEJ
LID VERSUS DEMOKRACIE
USPOŘÁDÁ
Autoritářští populistc po celém svétř, od Indie po Turecko a od Polska po Spojené státy, postupné rozšiřuji svoji moc. Politolog Yascha Mounk sc snaží vystihnout specifické příčiny vzniku autoritářských režimů a navrhuje konkrétní kroky, jak se jejich nástupu hranit, např. nastolením tolerantního, inkluzivniho pojmu národa.
Nakladatelství založené v prosinci 1989
Vlivný politolog, historik a bývalý ministr zahraničí Spojených států amerických předkládá mnohostranný, historickými a politickými souvislostmi podložený pohled na svčtový řád. Jeho úvahy se týkají i současnosti a hledají perspektivu pro nasi dobu tváří v tvář takovým výzvám, jako je islamismus, síření jaderných zbraní nebo globalizace
P R
O  S   T      Dáváme kvalitním knihám prostor O R
NEW YORK TIMES BESTSELLER A
JAK
STEVEN LEVTTSKY & DANIEL ZIBLATT
UMIRA
DEMOKRACIE
Inspirován trendem neliberálních vůdců stojících v čele Itálie. Polska £i Maďarska se James Traub ve své knize zamýšlí nad otázkou, proč liberalismus ztrácí podporu, již se kdysi těšil. Odpověď hledá v jeho počátcích v období po americké a Francouzské revoluci a v dílech myslitelů, jakými byli John Stuart Mill či Isaiah Berlin.
Stcven Levitsky a Daniel Ziblatt, profesoři Harvardovy univerzity, sc tématem rozpadu demokracií zabývají již více než dvacet let. Tvrdí, íc demokracie už dnes neumírá s výstřely - během revolucí nebo vojenských pučů - .ale pomalu, neustálým ochabováním „hlídacích psů demokracie", ledy justice a tisku, a rostoucí erozí základních politických norem.
76