Zápas o fundamentální články a deprese 70. let

Rakousko-uherský dualismus. Česká reakce na dualismus a pokusy uspokojit české požadavky vrcholící ve zmarněném kompromisu v podobě tzv. fundamentálních článků z r. 1871. 70. léta – vláda německých liberálů, rozkol v českých řadách spojený s organizačním osamostatněním mladočechů a cesta k vládě tzv. železného kruhu pravice.       

 

Studijní povinná literatura:

Ø Veber, Václav – Hlavačka, Milan – Vorel, Petr – Polívka, Miloslav – Wihoda, Martin – Měřínský, Zdeněk: Dějiny Rakouska. NLN, Praha 2002, s. 423-425

Ø Efmertová, Marcela C.: České země v letech 1848-1918. Libri, Praha 1998, s. 74-85

Ø Šolle, Zdeněk: Století české politiky. Mladá fronta, Praha 1998, s. 56-71

Ø Malíř, Jiří: Národní strana svobodomyslná v Čechách a Lidová strana (pokroková) na Moravě. In: Malíř, Jiří – Marek, Pavel a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004. I. díl: období 1861-1938. Doplněk, Brno 2005, s. 139-141

Válka s Pruskem

Rakousko-uherské vyrovnání

Jazyky Rakouska-Uherska
Němčina Maďarština Čeština Polština Ukrajinština a rusínština Rumunština Chorvatština Slovenština Srbština Slovinština Italština		24 % 20 % 13 % 10 % 8 % 6 % 5 % 4 % 4 % 3 % 3 %

Rakousko (Předlitavsko) (oficiálně: Království a země v říšské radě zastoupené)

Teritoriální členění státu (údaje z r. 1910)

Země                                                                                                        Hlavní město                                     Rozloha      Počet

                                                                                                                  (s počtem obyvatel)                           (v km²)        obyvatel

Království české (Čechy)	Praha (224 000)	51 948	6 769 000
Království dalmatské (Dalmácie)	Zadar (14 000)	12 833	646 000
Království haličsko-vladiměřské (Halič)	Lvov (206 000)	78 493	8 025 000
Arcivévodství Rakousy pod Enží (Dolní Rakousy)	Vídeň (2 031 000)	19 822	3 532 000
Arcivévodství Rakousy nad Enží (Horní Rakousy)	Linec (71 000)	11 981	853 000
Vévodství bukovinské (Bukovina)	Černovice (87 000)	10 442	800 000
Vévodství korutanské (Korutany)	Celovec (29 000)	10 327	396 000
Vévodství kraňské (Kraňsko)	Lublaň (47 000)	9 955	526 000
Vévodství solnohradské (Solnohradsko)	Salcburk (36 000)	7 153	215 000
Vévodství slezské (Slezsko)	Opava (31 000)	5 147	757 000
Vévodství štýrské (Štýrsko)	Štýrský Hradec (152 000)	22 426	1 444 000
Markrabství moravské (Morava)	Brno (126 000)	22 222	2 622 000
Okněžněné hrabství tyrolské (Tyrolsko)	Innsbruck (53 000)	26 683	946 000
Rakouské přímoří (Město a území Terst,  Okněžněné hrabství Gorice a Gradiška,  Markrabství Istrie)	Terst (161 000)	7 969	895 000
Země vorarlberská (Vorarlbersko)	Bregenz (9 000)	2 601	145 000

Ministerští předsedové Rakouska (Předlitavska)

1867  –  1868          Karl kníže Auersperg

1868  –  1870          Eduard hrabě Taaffe

1870  –                     Ignaz šlechtic Plener

1870  –                     Leopold rytíř Hasner von Artha

1870  –  1871          Alfred hrabě Potocki

1871  –                     Karl hrabě Hohenwart

1871  –                     Ludwig baron Holzgethan

1871  –  1879          Adolf kníže Auersperg

1879  –                     Karl Stremayr 

1879  –  1893          Eduard hrabě Taaffe

1893  –  1895          Alfred kníže Windischgrätz

1895  –                     Erich hrabě Kielmansegg

1895  –  1897          Kazimierz hrabě Badeni

1897  –  1898          Paul baron Gautsch

1898  –  1899          Franz hrabě Thun-Hohenstein

1899  –                     Manfred hrabě Clary-Aldringen

1899  –  1900          Heinrich rytíř Wittek

1900  –  1904          Ernst Koerber

1905  –  1906          Paul baron Gautsch

1906  –                     Konrad princ Hohenlohe-Waldenburg 

1906  –  1908          Max Wladimir baron Beck

1908  –  1911          Richard baron Bienerth

1911  –                     Paul baron Gautsch

1911  –  1916          Karl říšský hrabě Stürgkh

1916  –                     Ernst Koerber

1916  –  1917          Jindřich hrabě Clam-Martinic

1917  –  1918          Ernst rytíř Seidler von Feuchtenegg

1918  –                     Max baron Hussarek

1918  –                     Heinrich Lammasch

Uhersko (Zalitavsko)

Teritoriální členění státu (údaje z r. 1910)

Země                                                                                        Hlavní město                                    Rozloha             Počet

                                                                                                  (s počtem obyvatel)                          (v km²)                obyvatel

Království uherské (Uhry)	Budapešť (882 000)	282 297	18 265 000
Království chorvatsko-slavonské	Záhřeb (80 000)	42 534	2 622 000
Rijeka	Rijeka (39 000)	21	48 800

Ministerští předsedové Uherska (Zalitavska)

1867  –  1871          Gyula hrabě Andrássy de Csíkszentkirály et Krasznahorka                           DP                                

1871  –  1872          Menyhért hrabě Lónyay de Nagylónya et Vásárosnamény                           DP

1872  –  1874          József Szlávy de Érkenéz et Okány                                                                     DP

1874  –  1875          István hrabě Bittó de Sárosfa et Nádasd                                                          DP

1875  –                     Béla baron Wenckheim                                                                                        L

1875  –  1890          Kálmán hrabě Tisza de Borosjenő                                                                      L

1890  –  1892          Gyula hrabě Szapáry de Szapár, Muraszombat et Széchy-Sziget                  L

1892  –  1895          Sándor Wekerle                                                                                                      L

1895  –  1899          Dezső baron Bánffy de Losonc                                                                            L

1899  –  1903          Kálmán Széll de Duka et Szentgyörgyvölgy                                                       L

1903  –                     Károly hrabě Khuen-Héderváry de Hédervár                                                   L

1903  –  1905          István hrabě Tisza de Borosjenő et Szeged                                                       L

1905  –  1906          Géza baron Fejérváry de Komlóskeresztes

1906  –  1910          Sándor Wekerle                                                                                                      OAP

1910  –  1912          Károly hrabě Khuen-Héderváry de Hédervár                                                    NMP

1912  –  1913          László Lukács de Erzsébetváros                                                                          NMP    

1913  –  1917          István hrabě Tisza de Borosjenő et Szeged                                                       NMP                                        

1917  –                     Móric hrabě Esterházy de Galántha et Fraknó

1917  –  1918          Sándor Wekerle                                                                                                      OAP

1918  –                     János hrabě Hadik de Futak                                                                                 OAP

1918  –                     Mihály hrabě Károlyi de Nagykároly                                                                   F48P

Politické strany:

DP: Deákova strana

L: Liberální strana

OAP: Národní konstituční strana

NMP: Národní strana práce

F48P: Strana nezávislosti a osmačtyřicátníci 

Prosincová ústava (21. prosinec 1867)

Základní zákon o občanských právech obsahoval 20 článků a zaručoval:

·         rovnost občanů před zákonem

·         rovnost přístupu k veřejným úřadům

·         volnost pohybu osob a jejich majetku po celém území státu

·         nedotknutelnost vlastnictví

·         nedotknutelnost osoby, jejího domova a listovního tajemství

·         právo občana podávat dle zákonných ustanovení petice

·         právo spolčovací a shromažďovací

·         odstranění cenzury tiskovin

·         právo svobodného mínění

·         svobodu víry a svědomí

·         právo státem uznaných církví na veřejnou bohoslužbu

·         právo v soukromí tolerovat i státem neuznaná náboženská společenství

·         svobodu bádání a vyučování

·         rovnoprávnost všech národů (nedotknutelné právo na pěstění a ochranu jazyka a rovnost obvyklých jazyků ve školách, 

          úřadech i veřejném životě)

Souběžně zde zůstala řada pozůstatků feudalismu:

• ustanovení o císaři: osoba panovníka je posvátná a nedotknutelná, beztrestná; za své jednání nebyl císař nikomu odpovědný
• císař prostřednictvím ministerstva zahraničních věcí a císařského a královského domu řídil zahraniční politiku, uzavíral státní smlouvy a ratifikoval je
• panovník měl právo vyhlašovat válku a uzavírat mír, patřilo mu nejvyšší velení a řízení branné moci; armáda byla prakticky v rukou císaře

Sporný byl i § 14, podle něhož mohl císař nadále vydávat nařízení s prozatímní zákonnou platností, podepsané všemi ministry a vyhlášené v říšském zákoníku mělo pak stejnou platnost jako každý jiný zákon. Teoreticky byla jejich platnost prozatímní, v praxi jich však mnoho nebylo nikdy předloženo ke schválení. 

Říšská rada

V Panské sněmovně seděli všichni zletilí princové císařského rodu, hlavy významných šlechtických rodů, katoličtí arcibiskupové a biskupové-knížata, představitelé armády, vysoké byrokracie, velkostatkářů a velkoburžoazie, též příslušníci kulturního a vědeckého života.

Poslanecká sněmovna měla 203 poslanců, po volební reformě z roku 1873, kdy byl zavedena přímá volba 353 poslanců, z toho 85 velkostatkářů, 116 poslanců v městské kurii, 31 v obchodní a živnostenské kurii, 132 zástupců venkovských obcí. V Poslanecké sněmovně byly kurie čtyři, navíc o kurii obchodních a živnostenských komor.

 

Volební systém do říšské rady v českých zemích

V Čechách se volilo 92 poslanců, na Moravě 36, ve Slezsku 10; za Čechy za velkostatkářskou kurii 23 poslanců, za města 32, za obchodní a živnostenské komory 7, za venkovské obce 30 poslanců; na Moravě za velkostatkáře 9, za města 13, za obchodní a živnostenské komory 32, za venkovské obce 11 poslanců; ve Slezsku za velkostatkáře 3, za města a obchodní a živnostenskou komoru v Opavě 4 a za venkovské obce 3 poslanci.

Volilo se na základě většinového zastoupení a daňového censu; v Čechách připadalo ve velkostatkářské kurii na 1 křeslo 19 volitelů, v kurii měst byl 1 poslanec na 34 014 voličů, v kurii venkovských obcí pak připadal jeden poslanec na 133 900 osob, které mohly volit. 

Období let 1867-1871 a fundamentální články

Období 1869-1869

Státoprávní deklarace z 22. srpna 1868

Ve druhé části deklarace byla v deseti bodech shrnuta pozice české politické reprezentace:

• mezi panovníkem a českým národem je oboustranně závazný vztah, který ani jedna ze stran nemůže jednostranně měnit;
• Rakousko nebylo až do roku 1848 jednotným státem a spojení české koruny s Rakouskem je jen dynastického charakteru;
• žádná změna státoprávního uspořádání nemůže být přijata jinak, než politickou dohodou mezi českým králem a českým politickým národem;
• žádný mimočeský zákonodárný orgán nemá právo zavazovat České království, ukládat mu daně a převádět na ně část státního dluhu;
• poté, co sám panovník rakousko-uherským vyrovnáním opustil myšlenku jednotného rakouského státu, není idea centralizovaného státu nijak závazná pro kohokoliv jiného;
• Uhersko má právo si s panovníkem sjednat nové státoprávní uspořádání, ale nemůže tím být nijak ovlivňováno státoprávní postavení českých zemí;
• omezování zemské autonomie je oktrojem, který nemůže být platný bez řádného svolení oprávněného a spravedlivého zastoupení tohoto království;
• vše, co bylo a bude rozhodnuto na Říšské radě, je jen faktem, ovšem bez právní závaznosti pro Čechy;
• veškeré tyto ústavní problémy se dají urovnat jen dohodou mezi králem a politicko-historickým národem českým zastoupeným na základě správném a spravedlivém;
• spravedlivým zastoupením je míněn takový volební řád, který nezkracuje práva obou zemských národností.

Vedle pasivní rezistence reagovala politika, žurnalistika i veřejnost rozličnými formami odporu vůči dualismu:

• tzv. pouť na Rus (doba byla ve znamení silného rusofilství (učilo se ruštině, azbuce, dávala se ruská jména, přestupovalo se na pravoslaví); egoistický, třebaže zcela logický postup Poláků vůči Vídni vyvolal určité rozčarování ze sympatií k tomuto národu z roku 1866
• cesta do Francie
• pouť do Kostnice
• tábory lidu (např. 10. května 1868 na Řípu, na němž se manifestanti usnesli na požadavcích státoprávních, ale i politických, jako bylo všeobecné hlasovací právo)
• výlety na památná místa
• z Vídně do Prahy převezeny korunovační klenoty
• slavnostní položení základního kamene Národního divadla
• sedmdesátiny F. Palackého
• veřejný bojkot císařovy návštěvy v Praze 21. června 1868 (vyzýval k němu otevřeně tisk)

Česko-německý konflikt v českých zemích

„Záležitost česká jest otázkou moci mezi dvěma národy. Nelze ji rozřešiti jinak než násilím. (…) Spojení zemí koruny České jest pro zájmy české nevyhnutelné, pro Němce však nemožné a proto musí se proti němu bojovati až na smrt. Neboť koruna Česká spojuje roztroušené části českého národa v jediný celek a zjednává jim většinu na utlačení Němců. Němci nemohou nikdy dopustiti, aby se poměr takový uskutečnil, nechť se již stane cokoliv.“ (Neue Freie Presse)

Prusko-francouzská válka

Arthur Rimbaud: Le Dormeur du val (říjen 1870) (překlad V. Nezval)

Fundamentální články

Fundamentální články měly 18 bodů, které vymezovaly státoprávní postavení Čech v rámci monarchie. V čl. 1 byly uznány společné zahraniční záležitosti, vojenství a finanční otázky společného zájmu, v čl. 9 bylo řečeno, že všechny ostatní záležitosti náležejí do kompetence českého zemského sněmu a české zemské vlády, v čl. 10 bylo však také konstatováno, že řada věcí vyžaduje, aby byly společné v rámci Rakouska, ale jen podle stejných zásad příležitostně dojednaných, v čl. 11 byly tyto záležitosti taxativně vymezeny (obchodní, finanční, daňové, komunikační), v čl. 12 bylo konstatováno, že České království vyslovuje ochotu vyjednávat o záležitostech společného zájmu na „sjezdech delegátů, které by volili sněmové“, v čl. 17 souhlasí Království české, že bude na jednotlivých sněmech vytvořen nezávislý společný legislativní orgán – senát, který bude projednávat otázky, o nichž by nebylo možné jednat na každém sněmu odděleně (Senát by v podstatě převzal funkci Panské sněmovny, zatímco Poslanecká sněmovna by  jako taková přestala existovat).

Osnova volebního zákona pro český zemský sněm počítala se zachováním kuriálního systému, nicméně mělo dojít k rozšíření počtu poslanců a měly být zavedeny přímé volby ve venkovských obcích.

Návrh zákona o ochraně národnosti stanovil podmínky, za jakých má v tom či onom okrese existovat dvoujazyčnost, němčina i čeština by se staly úředními jazyky císařských a královských úřadů v Čechách, úředníci měli být znalí slovem i písmem obou jazyků; český zemský sněm měl být rozdělen na národní kurie.