Olga Tokarczuková, polská spisovatelka, nositelka Nobelovy ceny za literaturu, píše o svém psaní v knize Vnímavý vypravěč, (s. 197–199)

„Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých nebyla plánovaná kniha. Dalo by se říci, že se mi přihodila. Ale zároveň nemohu tvrdit, že vznikla z ničeho a byla psána bez rozmyslu. 

Je zvláštní si to teď uvědomit, ale první věcí v celém záměru byla porfyrie – nemoc krve, která je údajně příčinou vampyrismu; onemocnění projevující se poruchou metabolismu železa, jež ve výjimečných případech vyvolává nekontrolovatelnou chuť na krev. Provází ji světloplachost, bledost kůže, která se může rychle spálit, a někdy i neurologické změny způsobující halucinační projevy. Má představa románu dlouho odpočívala v souboru nazvaném porfyrie.doc; čas od času jsem do něj přidávala nové nápady, věty, informace.

Takto pracuji – mám na stole několik nápadů in statu nascendi (pozn. ve stavu zrodu), kterými se zabývám současně, nechávám je růst, bobtnat. Pak obvykle nějaký faktor, neočekávaná událost nebo zážitek, způsobuje, že jednomu z nich začínám věnovat více pozornosti a práce než jiným.

Jako druhý prvek projektu ,porfyrie‘ se náhle objevila starší žena, babička dvou dívek, dvojčat, které trpí právě touto nemocí. Měly za ní přijet na venkov, na prázdniny, a tam…

To vše se mělo odehrávat v mém domě v horách, mezi mlhavými obrazy Kladské kotliny, kterou znám a miluji. Vžila jsem se do role této babičky a pomalu, zakoktávajíc se a zajíkávajíc, jsem začala nacházet její hlas a potom i způsob myšlení, mentalitu, až jsem si nakonec osvojila i její způsob vidění. Okamžik, kdy se objevila Dušejková, byl nepostřehnutelný (pozn. Dušejková je hlavní postava románu). Vstoupila jsem do ní, do jejího pohledu, její oči se staly mými brýlemi a najednou jsem se mohla na všechno, co jsem viděla, dívat Janinými očima. Atmosféra, ponurost Kladské kotliny a podivné postavy, které Dušejková záhadně vyvolávala… Myslím, že kdybych přestala v této fázi, napsala bych horor.

Ale čím výraznější Jana Dušejková byla, čím psychologicky hmatatelnější, tím víc se mi líbila a tím méně jsem ji chtěla obsadit do role hororové hrdinky. Dušejková požadovala, abych ji poslala na misi. Její výrazný charakter se mohl projevit pouze v akci.

Nečekaně se mi vrátila témata a otázky, kterým jsem se už dlouho nezabývala (například William Blake). Vracely se také myšlenky, drobné postřehy, odvážné hypotézy a bizarní teorie – potěšilo mě, že je jich stále víc a víc. Jana Dušejková, už jen jménem a příjmením, na jehož původ si dnes nejsem schopna vzpomenout, žila v prázdném prostoru kdesi v Kladské kotlině a čekala na to, co se stane. 

Těžko bych mohla říci, že jsem ji vybavila různými vlastnostmi, které jsem dosud nosila v sobě a k nimž jsem se nechtěla úplně přiznávat, zejména ve společnosti moudrých, vzdělaných lidí. Nevyslovené si hloubily díru do skály, aby se dostaly ven. Byl to spíše proces, kdy tato postava získávala tvar, jako bychom se přibližovali a zaostřovali obraz, který se vynořuje z nejasného obrysu a náhle začíná odhalovat nejmenší detaily.“

Virginia Woolfová píše v Denících i o tvůrčím procesu. Výňatky se týkají práce na knize K majáku (s. 90 až 118)

Photograph from Alamy

Rok 1925

"Čtvrtek 14. května

(...) Už mě přímo pohání touha přestat s těmi články a pustit se do románu K majáku. Bude to poměrně krátké; chci do toho dostat postavu svého otce –  matčinu taky. St. Ives a dětství: a taky všecky ty obvyklé věci, o kterých píšu – život, smrt a tak dál. Ale bude se to točit kolem postavy otce, jak sedí v loďce a recituje: Tak zhynul každý sám, a drtí při tom umírající makrelu. Nicméně musím zatím posečkat. Nejdřív je potřeba napsat pár povídek a nechat Maják pěkně kvasit – promýšlet psaní mezi svačinou a večeří, dokud to úplně neuzraje."

"Neděle 14. června

(...) Napsala jsem šest drobných povídek, jen je tak neúhledně načmárala a promyslela jsem si, možná až příliš jasně, K majáku."

"Sobota 27. června

(...) Ale zatímco se snažím psát, vymýšlím taky K majáku – ve všem tom slyším moře. Napadlo mě, že vymyslím nový název pro to, co píšu, abych nahradila ,román'. Nový/á – od Virginie Woolfové. Jenže co to bude? Elegie?"

"Pondělí 20. července

(...) Mám totiž pověrčivé přání začít psát K majáku hned první den v Monk's House. Myslím, že tam to dopíšu během dvou měsíců. Někde v útrobách straší slovo ,sentimentální'. (...) Ale zrovna tohle téma může být sentimentální: otec, matka a dítě v zahradě; smrt; plavba k majáku. Nicméně doufám, že až se do toho pustím, všemožně to obohatím. Zahustím, rozvětvím a taky opatřím kořeny, které zatím nevidím. Třeba by se tam nakonec vešly všechny postavy trochu zredukované; a dětství. A pak to neosobní: zachytit plynutí času, k tomu mě vyzývají přátelé, a z toho vyplývající rozpad jednoty v mém záměru."

"Sobota 5. září

(...) Nicméně jsem rychle plodně zaútočila na Maják – dvaadvacet stránek za necelých čtrnáct dní."

Rok 1926

"Úterý 23. února

Můj román mnou zmítá jako vichr otřepanou vlajkou. Tentokrát je to K majáku. Myslím, že ve vlastním zájmu musím poznamenat, že konečně (...) píšu tak rychle a svobodně, jako jsem psala jinde. Dokonce rychleji – dvacetkrát rychleji – než kterýkoli jiný román až dosud. Řekla bych, že to dokazuje, že jsem se vydala správnou cestou."

Rok 1927

"Pátek 14. ledna

(...) Právě jsem završila tu závěrečnou dřinu. Je to hotové (pozn. K majáku) a Leonard si to může v pondělí přečíst."

Příklad "rodinné" figury vzpomínání

Vladimir Nabokov píše v knize Promluv, paměti (Paseka, 2020)

„Živě si vyvolávat z paměti určité výseky minulosti je cosi, co zřejmě s velkým gustem dělám celý život, a mám důvod se domnívat, že tahle takřka patologická intenzita schopnosti vzpomínat je dědičným rysem. V lese bylo jedno místo, můstek přes pokojný potok, kde se otec zbožně zastavoval a vzpomínal na vzácného motýla, kterého mu sedmnáctého srpna 1883 chytil jeho německý vychovatel. Třicet let stará scéna se znovu přehrávala. On i jeho bratři se zarazili v bezmocném vzrušení při pohledu na motýla, po němž tak strašně prahli: seděl na pařezu a pohyboval nahoru a dolů – jako by ostražitě dýchal – svými čtyřmi třešňovými křídly ozdobenými pavími oky. V napjatém tichu si otec netroufal zaútočit sám a podal síťku Herr Roggemu, který po ní sahal, aniž by spustil z nádherného motýla oči. Moje vitrínka zdědila ten exemplář o čtvrtstoletí později. Vybavuje se mi jeden dojemný detail: jeho křídla ,sklapla', protože byl z napínadel sejmut příliš brzy, příliš nedočkavě.“ (s. 68–69)

Ukázky z několika spisovatelských deníků (viz i výše Virginia Woolfová)

Sándor Márai: Deníky (Svazek I., 1943–1967, Academia, 2008)

Autor nedatoval jednotlivé dny, pouze roky.

1953

"Shakespeare. Sonety. Muselo to být tajemné životní období, když psal sonety. Už nestál o ,úspěch', ani o ohlas nestál. O čtenáře také ne. O co stál...?

(...)

Zvláštní, náhlé vzrušení, které se po celý den neztiší, protože mě napadlo, že – s největší pravděpodobností – se už nikdy neuvidím svou matku.

(...)

Zprávy z domova. Jejich význam je – snad – tento: V Maďarsku proběhly v posledním desetiletí dva paralelní procesy, boj za svobodu a vlastizrada. Kupodivu někdy prováděli obojí titíž lidé: pomáhali osvobodit vlast od všeho, co bylo v minulosti špatné, a zároveň zaprodali tento osvobozenecký boj – a všechny jeho výsledky – bolševickým Rusům."

(...)

1961

"New York. Urousané, horké pozdní léto. Město se už týden dusí v dusnu prádelny. Ani klimatizace nepomáhá, dušnost ždímá z člověka životní síly. A pak v noci hurikán. Bouře, která se přehnala přes Ameriku, dorazila do New Yorku po půlnoci. Bylo vypočteno, že taková bouře mobilizuje mnohonásobně větší energie, větší ničivé síly než vodíková bomba. Příroda ještě neřekla poslední slovo... jako bouře, která u anglických břehů rozprášila španělskou armádu, jako mráz a vítr, který zničil Napoleonovu a Hitlerovu armádu v Rusku, jako ještě mnohokrát v dějinách: poslední slovo nemají lidé, ale příroda.

(...)

Slon je to nejkrutější zvíře, protože nezapomíná."

Jan Zábrana: Celý život (výbor z deníků, TORST, 2001)

Zápisky nejsou datovány po dnech, ale po určitých časových celcích.

Praha, od 11. října 1971

"vídat zdálky hlavy stařen v oknech jak velké trsy chryzantém

(...)

Básníci už nezajímají ani jeden druhého. Natož čtenáře.

(...)

Koupit si pár složek papíru a něco pěkného na ně napsat. To je první popud. První motiv. Vnější. Ale ten pravý důvod, ten byl dán dřív, ještě dřív, od počátku. Vzpomínám si, že tíhnutí k papíru se projevovalo brzo, ve dvanácti – třinácti letech, ještě dřív, než jsem o té katastrofě vědomě věděl. Touha psát tedy nepřišla až dodatečně, jako reakce na uvědomění si úrazu, jako spása před ním, zápas s ním. A tak nakonec připouštím to, o čem jsem nikdy nechtěl ani uvažovat; obskurita toho mimo nás, co ví dřív, než my víme, co rozhodlo dřív než my, dřív než jsme vyručkovali po té nesnadné hrazdě uvědomění si sebe sama, své situace ve světě. A tak: jsme marionety? Co je to, co ví, co vědělo předem: Bůh?"

Praha, od 6. února 1972

"vytahovat rýmy jak kouzelník šátky a hořící svíčky z náprsní kapsy

(...)

Tak končí básník

Zalehnut mezkem?

Gruzínskou zrůdou,

Která dvacet let po smrti vyčuhuje z hrobu,

Vklíněná do vědomí lidí.

Znala, že strach je emoce, která je nejtrvalejší.

Na něm založila všechno.

(...)

Dva náměty: 1) sci-fi o lékaři, který při výzkumu objevil možnost oživit v lidech stopy prožitých, zaniklých vývojových stádií. Tak u lidí období říje jako u jelenů, srnců. Rezultuje z toho co? 2) Gestapák, který nedokázal za války včas zlikvidovat odbojového pracanta, pomstí se mu do budoucna tím, že před útěkem zařadí odbojářovo jméno do kartotéky gestapa (ačkoli ten nikdy agentem nebyl). Pomstu dokoná po válce, po 10 nebo 25 letech jiná rozvědka."

Od 7. února 1979 do 10. března 1979

"Jednatřicet let od Února 1948... Půl života. Půl lidského života. Vzpomínám si na jeden večer, asi tři čtyři dny poté, co uchvátili moc, tehdy před těmi jednatřiceti lety, přikládal jsem ve sklepě do kotle a táta tam za mnou přišel... Bylo tam šero, vždycky na okamžik zasvítil jen plamne, když jsem otevřel dvířka kotle, za nízkým oknem sněhový soumrak. Mluvili jsme potichu, jen kusy vět a pár slov, táta už měl dekret, že ho ,vyakčnili' ze školy, mluvil jako když se snaží ujistit sám sebe, ovažoval, jestli se ,to nejhorší' za pár měsíců přežene nebo jestli je to všechno teprv před námi... Nikdo z nás nemě tehdy tušení, že to ,nejhorší' bude tak zlé, že si to neumíme v té chvíli ani představit. Jednatřicet let... Otec i matka jsou mrtvi – a já dál, snad navždy v tom egyptském zajetí, v osidlech expertů na šťastnou budoucnost."

Witold Gombrowicz: Deník (II. z let 1957–1961 a III. z let 1961–1966; TORST, 1994)

Foto: profimedia

1958

Čtvrtek

"Jen málo jsem toho napsal v minulém roce! Pár zápisků do deníku. Kousek Operety, jenže teď jsem zase psaní nechal. No což, nemoc! Stále ještě na tom nejsem se zdravím valně, přestože už mě Zellner postavil na nohy. Co mám na práci? Vypočítám to – třeba to bude zajímat ty lidi, které zajímám já... (Porucha perspektivy v důsledku rostoucí slávy: ztratil jsem někdejší jasný smysl pro to, co je v mém psaní nudné, a to, co je zajímavé, neboť teď může něco nudného zajímat čtenáře jen proto, že se to týká mne. A proto mé rostoucí ,já' vyvolává konfuze...)

Můj výčet:

Dopsat tuto kapitolu Deníku.

Dopsat druhé dějství Operety, uvést motiv ,matky ničemnice' a zesílit úlohu Firuleta a Šarma.

Revidovat francouzský překlad Deníku. Dopis Suzanne Arletové.

Korespondence: Janusz, Kot, Alicja Giangrandová, Giedroyc', Preuves, Koszella atd. Alice de Barcza.

Revidovat poznámky o Heideggerovi, příprava na čtvrtou přednášku v klubu Amigos del Arte.

Telegram Swieczewským.

Připravit texty pro rozhlas.

Korespondence s nakladateli.

Francouzský překlad Yvony (dostat se z mrtvého bodu). Nemám ponětí, jestli je tohleto vypočítávání nudné nebo zajímavé..."

1962

Nazítří

"Bože můj, co nám to nabízíš za nekonečno? Nazval bych ho ,vnitřní', obsažené v našem vlastním lůně. Je opravdu zvláštní, že nemůžeme vyčerpat svůj druh, že nikdy neopoznám všechny lidi (jak k tomu mám daleko!), že nebudu moci říci: tohle je poslední, viděl jsem už všechny, víc jich není. Narážet pořád na novou variantu člověka – na lidskost v každém jinou – a vědět, že těm variantám není konce – a že jsme nabiti nekonečným množstvím jiných možných kombinací – a že neexistuje člověk, který by nebyl možný v blízké nebo vzdálenější budoucnosti... to je přímo vnitřní propast! To vede k nestydatému rozpoutání představivosti! To překonává všechny normy, psychologické, mravní i jiné, máme dojem, že nás to roztrhne, ne duch, ale spiknutí kopulujících těl, jež vytvářejí variantu.

(...)

Pátek

Ano, je to geniální a štědrá vlastnost literatury: ta svoboda spřádání motivů, jako kdybych si vybíral pěšinky v lese a nevěděl, kam mě dovedou – ani co nás čeká."

Fernando Pessoa: Kniha neklidu (Argo, 2007)

Knihu neklidu lze považovat za vzniklou formou deníkových záznamů, ale zároveň jde o formu velmi literární (beletrizovanou).

‘How sublime to waste a life that could have been useful’ … Fernando Pessoa aged 26 in 1914. Photograph: Apic/APIC

" 8    Čas pociťuji s ohromnou bolestí. Až příliš mě dojímá, když mám cokoli opustit. Ubohý pronajatý pokojík, kde jsem strávil pár měsíců, stůl ve venkovském hotelku, kde jsem pobyl šest dní, ba i smutnou čekárnu na nádraží, kde jsem dvě hodiny čekal na vlak – ano, když ale opouštím to, co je v životě dobrého, a se vší citlivostí svých nervů si pomyslím, že už to nikdy neuvidím a nebudu mít, přinejmenším právě v tom okamžiku, bolí mě to přímo metafyzicky. V duši se mi rozevře propast a ledový závan Boží hodiny se mi zlehka dotkne sinalé tváře. Ten čas! Ta minulost! To, co jsem byl a už nikdy nebudu! To, co jsem měl a víckrát mít nebudu! Ti Mrtví! Mrtví, kteří mě milovali v dětství. Když si je připomenu, celá duše mi zledoví, jako bych byl vyhoštěn z jejich srdcí, a sám ve své vlastní noci jako žebrák oplakávám hluboké mlčení všech dveří."

(s. 19)

"46   Leckomu bude tento můj deník – psaný pro mě – připadat příliš vyumělkovaný. Já však jsem přirozeně vyumělkovaný. Čím jiným bych se měl bavit, než že pečlivě sepisuji tyto duchovní poznámky! Ostatně, nijak pečlivě je nepíši. Ve skutečnosti je shromažďuji docela nedbale. Přirozeně však myslím ve svém zjemnělém jazyce. Jsem člověk, pro něhož vnější svět  je vnitřní realitou. Cítím to nikoli metafyzicky, ale obvyklými smysly, jimiž postihujeme skutečnost. Má včerejší lehkovážnost je dnes (ustavičným) steskem, který mi užírá život. Chvíle má své kláštery. Na ústraní padl soumrak. Poslední beznaděj odráží v modrých očích jezírek zánik slunce. Tolik podob jsme měli v dávných parcích; tak rozkošně jsme se vtělovali do přítomnosti soch, do anglicky střižených alejí. Oděvy, rapíry, paruky, nakrucování a dvornost patřily přímo k podstatě našeho ducha! Našeho – koho? Zbývá vodotrysk v opuštěné zahradě, okřídlená voda, vlna již pokleslá v truchlivé touze létat."

(s. 61)

"49     Už jenom myslet znamená jednat. Teprve v neprostém zasnění, do něhož nezasahuje nic činného a v němž konečně i naše vědomí sebe sama zabředne do jakéhosi bahna – teprve v tomto vlahém a vlhkém nebytí je opravdu možno zříci se veškeré činnosti. Nechtít rozumět, nezkoumat... Vidět se jako přírodu; na své dojmy se dívat jako na louku – to je moudrost."

(s. 63)