Mieko Kawakami v knize Nebe zachycuje v jedné scéně lhostejnost.

"Opatrně jsem ho obešel, rozkročil jsem se, abych se koleny nedotkl jeho nohou a posadil se na volné místo vedle něj. Opěradlo bylo celé vyšisované, na lavici ležely noviny, pomačkané a nafouklé, jak už byly kdoví kolikrát rozložené. Momose nehnul brvou, a když jsem ho překračoval, ani se na mě nepodíval. Nic nehrál, jeho chování nebylo přetvářkou nebo něčím podobným, šlo o nefalšovanou, čirou lhostejnost. Posadil jsem se vedle něj, také jsem zkřížil ruce a pozoroval jsem své prsty. Momose zůstal nehybně sedět, vypadal, že přemýšlí nad něčím, co se mnou v nejmenším nesouvisí."

(s. 135)

Spisovatel Jeff Vandermeer píše o postavách v Knize divů (s. 205 až 217)

Je podle něj důležité položit si základní otázky. Například:

Co postava potřebuje?

Co postava chce?

Vandermeer ukazuje, že to, co postava potřebuje, se často liší od toho, co chce. Právě tento rozdíl může vytvářet v příběhu potřebné napětí. Může jít spíš o něco vnitřního než vnějšího, kdy postava může být sama sobě největším nepřítelem, z čehož se rodí konflikt. Podstatné je, aby postava čelila nějakým překážkám (vnitřním, vnějším).

K dalším otázkám může patřit:

Jak (moc či málo) vaši postavu ovlivňuje každodenní existence?

Jeff Vandermeer (stejně jako další autoři/ky) navrhují, abychom poznali svou postavu. 

A doporučuje se zaměřit například na:

• tělesný zjev

• rozmary v chování či myšlení

• zvyky

• přesvědčení a názory

• naděje a sny

• nadání a schopnosti

• nejistoty

• tajemství a lži

A také připomíná, jakým chybám se vyhnout:

• psát o sociopatovi či psychopatovi, aniž bychom si to uvědomovali

• zapomenout na to, že máme mít rádi i to špatné (většinou nemá smysl napravovat vypravěčskými komentáři postavy, které jsou v něčem padoušské)

• příliš rychle zabíjet nebo oživovat (smrt postavy musí mít svou váhu, mít své místo v zápletce apod.)

• pomíjet vedlejší postavy (zajímavá vedlejší postava se svými cíli, city a dalšími charakteristikami může příběhu pomoci)

• hloupé využití minulosti postavy (abychom historii postavy používali s velkým rozmyslem)

• nesoulad mezi prostředím a úhlem pohledu postavy (například neprošpikovat děj přílišný či přehnanými popisy, které nesouvisí s úhlem pohledu postavy)

• nevidět postavy jasně, ale s předsudky a skrz stereotypy

• zmrazovat prostřednictvím postav, jejichž životy popíšeme, představu o tom, jak má dílo vypadat (např. dominantním typem děl v západní kultuře jsou stále příběhy o bílých heterosexuálních mužích a ženách ze střední třídy)

Vandermeer také píše o "metodách vnímání":

"Kromě toho, že máte o svých postavách základní znalosti a promysleli jste jejich vývojový oblouk, jsou tu k uvážení některé další věci, které mohou vytvořit hloubku a komplexnost. Například to, jak přijímáme informace o lidech a jak o nich píšeme bývá posilováno tím, co Karin Lowacheeová nazývá ,metody vnímání'. Nejlépe se dají shrnout do čtyř otázek:

• Co si lidé myslí o postavě? (Říkejme jí třeba Sára.)

• Co si Sára myslí, že si o ní lidé myslí?

• Co si myslí Sára sama o sobě?

• Jak to je se Sárou doopravdy? (A existuje podle vás vůbec nějaká poctivá, objektivní pravda o člověku?)"

Olga Tokarczuková: : Vnímavý vypravěč (s. 105–106, z eseje Prst v soli aneb Krátký příběh mého čtení)

„Nejeden čtenář si jistě pamatuje, jak hltavě jsme četli ty neuvěřitelně objemné romány, plné popisů a dialogů, rozličných postav, které vyplňovaly můj malý pokoj jako hologramy. Četla jsem vleže nebo vkleče, na gauči, na podlaze, ve vaně. Vždycky jsem měla u sebe něco slaného – solné figurky z Věličky (které jsem si ve velkém množství přivezla ze školního výletu, jež jsem systematicky po kouscích pojídala, nebo talíř se solí, v němž jsem si namáčela prst, někdy žvýkačku (v té době luxusní Donald se žvýkal několik dnů). Musím se také s jistým ostychem přiznat k tomu, že jsem jedla i kostky Maggi a bujonu. Považoval jsem tuto výstřední závislost za pouhé podivínství, dokud jsem se poměrně nedávno někde nedočetla, že mladým žákům v ješivě, když intenzivně studovali Tóru, se také podávaly misky se solí, aby v nich během práce mohli smáčet nasliněný prst a pak z něj olizovat krystalky soli. Takže to nebyl žádný podivínský vrtoch, nýbrž starý zvyk, dlouhá tradice, jejíž původ je nejasný. Pocítila jsem obrovské zadostiučinění. Měla jsem pravdu! Sůl má cosi společného se čtením a dobře to věděli i nejvytrvalejší a nejdokonalejší čtenáři – Židé studující Tóru. Mám na toto téma jednu teorii, jak by řekla jistá Jana Dušejková: sůl usnadňuje přenos impulzů v synapsích a díky tomu naše nervová soustava, naše vnímání a myšlení funguje lépe a rychleji.“