Maďarský spisovatel Sándor Márai v knize Chtěl jsem mlčet (překl. Adéla Gálová)

„Usedl jsem k někdejšímu farnímu jídelnímu stolu (…) – toho času svému pracovnímu stolu (…). V tomhle pokoji panovalo hluboké ticho. Začal jsem psát. Napsal jsem všehovšudy pár řádek, rukou, a pak jsem je rychle naťukal do stroje – během přepisování jsem text už i upravoval. Tahle metoda posunula denně knhu či scénář, na nichž jsem zrovna pracoval, o pouhou jednu rukopisnou stránku. Třicet až pětatřicet řádek, nikdy jsem v kuse nenapsal ví; občas jsem přerušil psaní v půli věty a další den pokračoval jakoby jedním dechem. Tento způsob práce nejlépe vyhovoval mému nervovému ustrojení. Je ovšem pravda, že jsem v tom byl věru důsledný; denní úkol, tuto jedinou rukopisnou stránku, jsem napsal pokaždé. Ani povyražení či popíjení z předchozí noci a ani povinnosti mi nikdy nezabránily v tom, abych dopoledne kolem jedenácté zasedl za psaní stůl a napsal svých pár řádek – těch několik rukopisných řádek denně bylo jedniným smyslem a důvodem mé práce, ale také života. Ještě předtím jsem si však potřeboval důkladně projít stránky napsané v předchozích dnech, abych si znovu poslechl rytmus a melodii textu. Bylo to vlastně jediné, co jsem považoval za skutečnou práci; těch prá dopoledních řádek, zaznamenaných nervně, přesto ale s plným úsilím. Všechno ostatní, co jsem ještě napsal později, odpoledne nebo večer – skica, barvité pojednání či novinový úvodník do deníku, s nímž jsem dlouhodobě spolupracoval, nebo povídka či studie pro některý z týdeníků – už vznikalo jen tak jednou rukou, během pokuřování, bez skutečné koncentrace. Mou prací bylo těch několik dopoledních řádek.“ (s. 30 až 31)

Americký spisovatel a filosof Henry David Thoreau Deník (překlad Jan Hokeš)

Rok 1838

„5. března

Jaký smysl mají všechny tyhle pisálkovské snahy? Nad tím, co teď v zápalu boje naškrábu, se lze s trochou uspokojení zahloubat, ale běda! Zítra, ba už dnes večer, je to vyčpělé, zploštělé, bezúčelné – zkrátka to neexistuje a zůstává jen prázdná schránka podobající se uvařenému rudému humřímu krunýři, který někdo ustavičně odkopává stranou a který dosud leží na pěšině, kde chodce vždy udeří do očí.

     Co může člověk dělat, aniž by se za to styděl? Rozhodně nemůže nedělat nic, protože to by jej okamžitě nazvali darmošlapem, ač možná tímto světem nadarmo nešlape. Pokud však něco udělá, je o to méně darmošlapem? Opravdu něco vytvořil, či spíše znetvořil? A jestliže nějakou činnost vykonal, není vykonána špatně nebo přinejlepším jen relativně dobře?“

(s. 12–13)

„7. března

Své myšlenky bychom se neměli pokoušet s chladným odstupem rozebírat, nýbrž věrně zapisovat a držet při tom pero rovně a souběžně s jejich tokem. Náhlý podnět je ostatně nejlepším jazykovědcem a vzhledem ke své logice, jež možná není v souladu s logikou Aristotelovou, bývá vždy nejpřesvědčivější. Čím více se přiblížíme k úplnému, ale jednoduchému zápisu svých myšlenek, tím přijatelnější bude výsledný text, neboť úvahy o sobě samých ve stavu nečinnosti či mimovolné činnosti sneseme, nikoliv rozjímání o svém úsilí, a už vůbec ne o úsilí mimořádném.“

(s. 13)

Socioložka Kateřina Nedbálková píše v knize Pracovat mimo jiné o (své) sociologické práci, jejíž součástí je psaní.

"Sociologická práce znamená kromě pozorování nebo čtení samozřejmě také psaní. Psaní je radost, ale je to také dril, rutina, schopnost sednout si k textu a psát, psát s vědomím toho, že psaní je neustálé přepisování, nahozené myšlenky a věty mnohokrát přesouvané z místa na místo, aby měl text logiku, strukturu a sdělení. Dobrý tip k psaní mi dala hned na začátku studia moje kamarádka, radila psát každý den jednu stranu. Takové cvičení děláme někde i se studenty, ne každý se k tomu přiměje, ale většinou to vede k dobrému výsledku. Vzniká text, který sice není dokonalý, ale vždy jej lze použít jako základ pro další psaní a přemýšlení. Vždy jsem skeptická k tomu, když studující tvrdí, že mají celou práci v hlavě zformulovanou, chybí jen dát to na papír. Je to podle mě iluze, konkrétní myšlenky se s přesností formulují právě až v procesu psaní, kdy je třeba přesně volit slova, vytvářet text, který se odvíjí slovo za slovem a větu za větou." (s. 177)