Lexikon teorie literatury a kultury (editoval A. Nünning, 2006), citováno ze s. 638
prostor/zobrazení prostoru, literární, podobně jako často synonymně užívané pojmy "vytváření prostoru" a "zobrazení přírody" je zobrazení prostoru (z. p.) nadřazený pojem pro koncepci, strukturu a prezentaci objektů, jako jsou jeviště, výjevy, přírodní jevy a předměty v různých druzích/žánrech
Daniela Hodrová v knize Poetika míst (1997) píše na s. 14 až 15:
Dalo by se tedy říci, že spisovatel sice v díle buduje svůj vlastní prostor, ale z možností, které mu nabízí "prostor" doby a toho kterého žánru či žánrové oblasti. Nejen mezi místy a syžetem (pozn. syžet je způsob, jakým jsou v textu uspořádány jednotlivé tematické složky), ale i mezi místy a žánry existuje těsná provázanost.
Ta je ovšem zřetelnější v pohádce či bylině, tedy ve folklorních žánrech, a v pokleslých podobách literárních žánrů, například v takzvaném lidovém románu, než jinde. Vstoupí-li pohádkový hrdina do lesa či hrdina byliny vyjede na "širé pole", není pochyb o tom, že ho tam čeká zápas s drakem, ďáblem, obrem, nepřítelem jako takovým, – tato místa jsou totiž žánrem předurčena k určitému ději, určité události, "nesou" si tuto událost tak říkajíc v sobě, a hrdina se proto zákonitě dostává do situace vlastní tomuto místu.
Tato literární předurčenost místa, jejíž porušení může být a často také bývá zdrojem specifického uměleckého efektu, je vlastně jiným pojmenováním toho, čemu se říká paměť žánru. Kromě této literární paměti tu ovšem působí, proplétajíc se s ní, paměť lidského rodfu, v níž figurují určitá archetypální místa, se kterými jsou spojeny jisté nadindividuální a zároveň mimoliterární zkušenosti – zkušenosti lidského rodu.
Takovou zkušenost představuje proces, Jungem nazývaný individuace, jenž je těsně spjat například s toposem labyrintu nebo věže (...). Z hlediska této archetypální zkušenosti, kterou prochází každý jedinec, jsou pak mýty a pohádky až druhotné, modelují de facto tuto předliterární a mimoliterární zkušenost, pokoušejí se ji metaforicky postihnout; jednotlivá místa jsou vlastně metaforami míst spjatých s určitými fázemi této zkušenosti a majících rověnž metaforickou povahu – tato místa jsou metaforami určitých stavů a způsobů vnímání, postojů ke světu a k bytí.
Poznámka: místa, kterým se věnuje výše citovaná kniha, jsou – hrady a zříceniny, chaloupka, česká hospoda, prostory výchovy, vězení, prostory víry a transcendence, továrna, věž a pokoj.
Michal Peprník vymezuje v knize Topos lesa v americké literatuře (2005) pojem topos na s. 13:
Daniela Hodrová i Slovník literárních termínů a teorie shodně s odkazem na E. R. Curtiuse definují Topos-Topoi (= řecky místo) jako rétorické formule, které přešly z antické literatury do literatury středověké a změnily se v klišé. Jsou to nejenom narativní formule typu "Bylo nebylo", ale i ustálená spojení či obrazy (raněný pastýř u pramene). Hodrová rozlišuje čtyři základní typy: rétorické formule, vracející se metafory (lidé jako loutky v rukou božích), stylizace postav typu "bohyně příroda" a konečně vracející se stylizace místa (ideální krajina-zahrada jako obraz zemského ráje).