Autorský styl a hlas (výňatky z různých textů téhož autora)

Přečtěte si tři níže uvedené ukázky z díla jednoho českého autora

1.

Pavel Nedostál a jeho syn Ludvík vstoupili do opuštěného letního kina v parku nedaleko řeky. Přivedl je tam vlastně jejich pes Andy, který pobíhal mezi řadami laminátových sedadel a očichával neviditelné lidi. Po pás v červeném zaprášeném poli vychladlých tramvajových mušlí. Podivná remíza. Pavel se podíval nahoru. Střecha je pryč. Prázdné sloupy s uřezanými konzolami trčí do nebe, které dýchá těžce jako řeka tekoucí nedaleko odtud za houštinami pámelníků, podražců a vrb.

2.

„Půjdeme pěšky,“ navrhuje chlapec a se zájmem si prohlíží neutěšené okolí.

„Ty nemáš ještě dost?“

„Já jsem si odpočinul ve vlaku.“

Pořád je to ještě dítě, stačí mu půl hodiny, hodinka, a nám, jak se zdá, už ani zbytek života. Hnusné slovo, člověk si představí okousanou půlku chleba, který už ani děti nechtějí, radši si dají čerstvý nebo něco vůbec bez chleba, nějakou tyčinku, něco v lesklém obalu, tolik se jich tu všude povaluje. Lesklé lepkavé obaly od sladkostí obalují svět.

3.

Hana s otcem odjela, holky odešly a kluci šli dopít zbylé lahve do parku. Tenhle park býval městským hřbitovem. Pořád to tam bylo cítit, stromy daleko od sebe, zahradníci jako by se ostýchali sázet je tam, kde jsou kosti lidí. Veliké stromy, mohutně rozvětvené platany s kůrou světlou jak lidská kůže. Ty veliké větve vždy Emilovi připomínaly paže, stehna, těla, vzepjatá, kymácející se ve větru.

Spisovatelka vystupující pod pseudonymem Elena Ferrante píše v jedné ze svých přednášek, konkrétně v Psaní a trápení, které vyšly v knize Na okraji (Prostor, 2022), o svém psaní:

„Jedna věc je vymyslet si příběh a dát mu důstojné provedení, druhá věc je psaní samotné, které je zcela nepředvídatelné a těkavé stejně jako svět, jemuž se snaží dát formu. Jednou se objeví, podruhé zmizí, někdy je hlasem jedince, jindy celého davu, někdy je nepatrné, špitavé, jindy narůstá do obřích rozměrů a přímo křičí. Zkrátka nad námi bdí, pochybuje, koulí se, září, rozjímá, tak jako Mallarmého příslovečný vrh kostek.

(…)

Jako každý stydlivý a loajální člověk, i já jsem v sobě cítila nepřiznanou a nepřiznatelnou ambici vybočit ze zažitých forem a nechat psaní, ať se vylije ze břehů. Postupem času mě tato fáze přešla: dokonce Samuel Beckett, sám pozoruhodný Samuel Beckett říkal, že jediná věc, bez níž se neobejdeme jak v literatuře, tak kdekoliv jinde, je forma. A tak jsem se rozhodla užívat tradiční robustní struktury, pečlivě jsem na nich pracovala a trpělivě čekala na to, až budu schopna psát natolik opravdově, že ony struktury naruším a zdeformuji, až si jednou celou svou bytostí svůj prostor vybobudu. A přesně tohle je pro mě opravdové psaní: žádná elegantní a učená gesta, pouze horečné akce.

(…)

Avšak ten disharmonický rachot v mé hlavě zůstává a já vím, že to, co mě přesvědčuje vydávat své napsané stránky knižně, pramení právě odtamtud. Možná mě zachraňuje – avšak ona záchrana se záhy jeví jako zkáza – to, že pod potřebou uspořádanosti celou dobu přežívala energie, která chce překážet, dělat nepořádek, zklamávat, chybovat, selhávat, špinit. Tato energie mě táhne pokaždé na jinou stranu. Psaní se pro mě opravdu časem stalo něčím, co dává tvar mému věčnému ztrácení a nalézání rovnováhy, při němž dávám dohromady dílky skládačky a zároveň čekám, že ji vzápětí zase rozložím. A tak se mi milostný román začíná líbit až tehdy, když se stane románem nemilostným. Detektivka se mi začíná líbit až ve chvíli, kdy vím, že vrah nebude nikdy odhalen. Iniciační román se mi zdá dobrý až v momentu, kdy je jasné, že k žádné iniciaci nedojde. Krásná literatura se stává krásnou, až když je zbavena harmoničnosti a její zoufalá síla tkví v ošklivosti. A postavy? Když jsou průzračně konzistentní, připadají mi falešné, zamiluji si je až ve chvíli, kdy něco řeknou a pak udělají pravý opak. ,Hnus je krása, kráse je hnus,‘ říkají čarodějnice z Macbetha, vynikající vypravěčky, než se odeberou vstříc mlze a pošmournu. Ale o tom a ještě o mnohém dalším budeme mluvit až příště.“

(s.28 až 39)

Elena Ferrante píše v jedné ze svých přednášek, konkrétně v Akvamarínu, které vyšly v knize Na okraji (Prostor, 2022), o svém psaní. A ukazuje, jak si i díky jednomu dopisu do nakladatelství, v němž vysvětlovala svůj způsob psaní, uvědomila, že by se neměla snažit o čistě realistické psaní a že ji více vyhovuje psát v první osobě.

Co o psaní objevila?

"První nepatrný objev. Až do té chvíle jsem vždy psala ve třetí osobě. Dopis jsem však psala v první osobě, a čím jsem v ní psala déle, tím více jsem se do ní zamotávala, tím více mě do sebe vtahovala, což pro mě byla slibná novinka.

Druhý nepatrný objev. Vzala jsem na vědomí, že v literární tvorbě má skutečnost tendenci se nevyhnutelně scvrkávat na bohatý repertoár různých triků, jejichž umné použití dokáže ve čtenáři vyvolat dojem, že to, co se v knize píše, se přesně tak i stalo, a to včetně všech sociologických, politických, psychologických, etických a dalších charakteristik. Takže žádné ,říkej to tak, jak to je‘. Jedná se o hru iluzí, podmínkou jejíhož úspěchu je předstírání, že ten příběh nikdo nevypráví ani nepíše, že jde o skutečnost, která se odehrává teď a tady, zkrátka je tak dobře popsaná, že nám umožňuje zapomenout i na celou abecedu.

Třetí nepatrný objev. Každé vyprávění bylo vždy nutně dílem vypravěče či vypravěčky, kteří jsou dle své podstaty a míry přizpůsobení jenom jedním fragmentem mezi dalšími fragmenty skutečnosti, ať už svou roli ukrývají, nebo ji ukazují jen částečně, vydávají se za vypravěče v první osobě, anebo se se svým podpisem na obálce knihy prezentují jako autoři.

Čtvrtý nepatrný objev. Takřka bez postřehnutí jsem ze snahy o absolutní realismus sklouzla k realismu nedůvěřivému, kdy jsem si říkala: abych mohla vyprávět o ,světě tam venku‘, musela bych vyprávět i o sobě, protože jsem ve ,světě tam venku‘ stejně jako všichni ostatní.

Pátý nepatrný objev. Literární činnost nikdy plně nedokáže tomu víru částic tvořících skutečnost vnutit nějaký gramatický a syntaktický řád."

(s. 52 až 54)