Tvůrčí psaní

Týden 11


Příběh a jeho role



Příběh a jeho struktura

Příběhové možnosti práce s narativním obloukem a s časem


A) Narativní oblouk: ve vyprávění je velmi vhodné dodržet určitý narativní oblouk, který má souvislost s teorií výstavby dramatu.


Expozice – uvedení do děje, představení postav/y

Vzestupná akce – moment prvního napětí, narůstání napětí, rodící se konflikt

Krize – vyvrcholení konfliktu

Klimax – vyústění krize

Klesající akce – klesající napětí

Rozuzlení – vyústění příběhu



B) Časová posloupnost (v kompozici)

  • chronologicky – A, B, C, D... události navazují jedna na druhou v čase

  • retrospektiva (analepse) – vyprávění se vrací do minulosti (např. D, A, B, C...)

  • anticipace (prolepse) – ve vyprávění se objevují pasáže odkazující k tomu, co se stane později (A, B, C, E, D, G, F...)


C) Možnosti, jak pracovat s časem

Je dobré rozlišovat mezi časem příběhu (jak dlouho trvá – hodinu, den, měsíc, rok...) a časem vyprávění (jakou podobu dávám času samotným psaním)

  • Zpomalení – událost rozložíme na co nejmenší segmenty, zaostření na detaily ve vnějším světě, zaostření na myšlenkové pochody v průběhu děje apod.

  • Zrychlení – když je delší časový úsek (dny, týdne, roky) zhuštěn do výpovědi, která podává velmi obecnou informaci o daném časovém období.

Vyprávění lze tedy zrychlovat i zpomalovat, je třeba myslet na cíle textu, na kompozici, na narativní oblouk. Když se čas příběhu a čas vyprávění shodují, jde (podle Chatmana) o scénu (viz níže).

 

Podle Seymoura Chatmana

  • Shrnutí – čas příběhu je delší než čas diskurzu (vyprávění)

  • Elipsa – čas diskurzu (vyprávění) vůbec neprobíhá

  • Scéna – čas příběhu je roven času diskurzu, zachytit nějaký výjev

  • Protažení – čas příběhu je kratší než čas diskurzu

  • Pauza – čas příběhu vůbec neprobíhá



Příklad shrnutí:

Jako kluk jsem vyrůstal v Charkově, pouhých třicet kilometrů od ruských hranic, a se zbraní jsem se naučil zacházet ve škole. Nechápal jsem, k čemu je to dobré, měl jsem za to, že Ukrajinu obklopují přátelé.

Od té doby jsem reportoval z válek v Iráku, Afghánistánu i z Náhorního Karabachu, viděl jsem zkázu a snažil jsem se o ní vyprávět z první ruky. Když ale Američané a po nich Evropané letos v zimě vyklidili své ambasády v Kyjevě a když jsem na mapách sledoval, jak se kousek od mého rodného města hromadí ruské jednotky, napadalo mě jediné: Moje ubohá, nešťastná země. (reportáž z Mariupolu)


Scéna: někteří naratologové chápou jako scénu dialog, při kterém se čas příběhu rovná času vyprávění (jde tedy o dialog)

Ale jako scéna se ale také někdy chápe výjev – de facto to, co využíváme v reportáži – něco v daný moment smyslově vnímáme:

Příklad scény: Uprostřed ulice stojí tak dvacetiletý chlapec v černé mikině a teplácích. V ruce drží pytlík od chipsů. Co chvíli ho otevře, ponoří do něj hlavu a nadechne se. Má v něm toluen, který si dolévá z plastové flašky. Ulice je plná lidí, jsou jich tu stovky, procházejí kolem něj, občas ho někdo pozdraví. On to ale moc nevnímá. Chvíli se motá u domů, vyhne se projíždějící otlučené felicii, projde kolem hloučku stejně starých vrstevníků, kteří hrají u zdi voko o pár eur, a pak zmizí někam pryč. (z reportáže Jany Ustohalové)


Příklad protažení: „Ohrnul si rukávy bílé košile a zadíval se přitom na své bílé ruce. Byly to silné ruce, plné života, přesto mu připadalo, že je to je zdání. Zdálo se mu, že vidí kostlivé hnáty schované pod kůží a svaly. Jsou tam, jen čekají. Čekají a jednoho dne se dočkají. Kostlivec se prodere ven. Stačí mu jen chvilka trpělivosti a zvítězí. Tak jako zvítězil nad Ester a nad jeho láskou k ní, tak jako nad každým a nade vším“.  (ukázku z knihy I. Douskové uvádí Jiří Hrabal v knize Naratologie, Dauphin, 2013)

Rozvíjení textu

Začátky příběhů (podnět k rozvíjení)


Poprava

"Ne," prohlásil Voják. "Nechci." Rotmistr na něj vrhl hulvátský, udivený pohled a znovu se chystal uvázat mu přes oči černý šátek. Voják zakroutil krkem, co jen mohl. "Ne," odporoval tiše. "Chci vidět." "Co sakra chcete vidět? Však uvidíte." Voják se mohl hýbat jen s obtížemi, pouze krkem mohl otáčet volně. Rotmistr pomalu, zřejmě se podivuje sám sobě, odtáhl ruku. Kapitán stál opodál, vedle šedivě omítnuté zdi, zády k nim, nějaký vojín mu čistil holínky. Rotmistr na něj zavolal: "Nechce si nechat zavázat oči." (...)


Momentka

Číšník již téměř přistoupil s porcí svíčkové a okurkového salátu na tácu ke stolu osamělého hosta, aby před něj naservíroval jídlo, když tu se najednou, zcela bez přípravy zastavil. Vypadal, jako by ho v chůzi fotografovali. Jako momentka. V přerušeném pohybu zůstal tác blízko jeho tváře: s hlavou otočenou na stranu civěl na oba talíře. Byla to správně propečená svíčková, se správnou porcí přílohy, patřičně připraveným okurkovým salátem. Přesto se díval právě na ně. (...)

Ukázky z knihy povídek Adama Bodóra: Návrat k sově (Dauphin, 2009, překl T. Vašut)


Skotský měsíc

První scéna měla vypadat takto: jdu s kufry po cestičce vysypané štěrkem, zvoním u dveří, otevírá mi služka v černých šatech. Tak obvykle začínají filmy a povídky a tak jsem si to představovala v letadle. Znám svět vlastně jenom z filmů a z knih – dá se tedy vůbec říct, že ho znám? Z nějakého důvodu nikdy není nic tak, jak jsem si to předtím představovala. (...)

Ukázka je z knihy povídek Olgy Tokarczukové: Hra na spoustu bubínků (Periplum, 2005, překlad Iveta Mikešová)


Cestující

Jeden člověk, který vedle mě seděl během dlouhého nočního letu přes oceán, mi vyprávěl o tom, jaké  míval jako dítě noční můry. Zdál se mu pořád stejný děsivý sen a on křičel a v záchvatu paniky volal rodiče. Stávalo se to během dlouhých večerů, tichý, špatně osvětlený čas bez televizních obrazovek (byl slyšet nejvýš šum rádia nebo šustění tátových novin) přál spřádání podivných myšlenek. Ten člověk si pamatoval, že se začínal bát už v podvečer, přestože ho rodiče uklidňovali laskavými slovy. (...)


Ukázka z knihy povídek Olgy Tokarczukové: Bizarní povídky (Host, 2020, překlad Petr Vidlák)

Aktivita

Vyjděte inspiračně z výše uvedených ukázek nebo využijte svého momentálního nápadu a pomocí následujících cvičení si připravte příběh:


  • Promyslete si a napište si bodovou osnovu příběhu, který bude pracovat s narativním obloukem (viz box výše). Osnova by měla mít sedm až deset bodů. Pokud chcete, můžete si dějovou osnovu (jednotlivé body) nakreslit či nanést na osu – vertikální osa bude určovat míru napětí, horizontální průběh děje.

  • Odpovězte si na otázku, o čem je váš příběh, a zkuste to v několika větách vyjádřit.

  • Vypište si místa či prostory, na nichž nebo v nichž se vše bude odehrávat. Zkuste si načrtnout smyslové představy s těmito místy spojené.

(inspirováno knihou Barbory Voráčové a kol.: Storytelling aneb Cesta do příběhu (Pasparta Publishing, s. r. o, 2022)


Časová posloupnost


  • Vytvořte dva začátky příběhu. V jednom začnete vyprávět chronologicky, ve druhém začnete vyprávění retrospektivou a budete se vracet na začátek.


Možnosti, jak pracovat s časem


  • Napište shrnutí celého příběhu v několika větách (jako určitou synopsi).

  • Napište jednu scénu (ať už v podobě dialogu, nebo v podobě výjevu, kdy se budete snažit zachytit nějaký výjev).

  • Napište určitou pasáž svého příběhu tak, abyste v něm "protáhli" nějakým způsobem čas, natáhli dění (popisem, úvahou, jinou cestou).


Napsání příběhu


Určitým způsobem jste si v předchozích "osahali" příběhovou strukturu. Teď se pusťte do celého příběhu podle toho, co vám dává největší smysl. Rozepište jej a případně dokončete tady nebo doma.