Příběhové možnosti práce s narativním obloukem a s časem
A) Narativní oblouk: ve vyprávění je velmi vhodné dodržet určitý narativní oblouk, který má souvislost s teorií výstavby dramatu.
Expozice – uvedení do děje, představení postav/y
Vzestupná akce – moment prvního napětí, narůstání napětí, rodící se konflikt
Krize – vyvrcholení konfliktu
Klimax – vyústění krize
Klesající akce – klesající napětí
Rozuzlení – vyústění příběhu
B) Časová posloupnost (v kompozici)
chronologicky – A, B, C, D... události navazují jedna na druhou v čase
retrospektiva (analepse) – vyprávění se vrací do minulosti (např. D, A, B, C...)
anticipace (prolepse) – ve vyprávění se objevují pasáže odkazující k tomu, co se stane později (A, B, C, E, D, G, F...)
C) Možnosti, jak pracovat s časem
Je dobré rozlišovat mezi časem příběhu (jak dlouho trvá – hodinu, den, měsíc, rok...) a časem vyprávění (jakou podobu dávám času samotným psaním)
Zpomalení – událost rozložíme na co nejmenší segmenty, zaostření na detaily ve vnějším světě, zaostření na myšlenkové pochody v průběhu děje apod.
Zrychlení – když je delší časový úsek (dny, týdne, roky) zhuštěn do výpovědi, která podává velmi obecnou informaci o daném časovém období.
Vyprávění
lze tedy zrychlovat i zpomalovat, je třeba myslet na cíle textu, na kompozici,
na narativní oblouk. Když se čas příběhu a čas vyprávění shodují, jde (podle Chatmana) o scénu (viz níže).
Podle Seymoura Chatmana
Shrnutí – čas příběhu je delší než čas diskurzu (vyprávění)
Elipsa – čas diskurzu (vyprávění) vůbec neprobíhá
Scéna – čas příběhu je roven času diskurzu, zachytit nějaký výjev
Protažení – čas příběhu je kratší než čas diskurzu
Pauza – čas příběhu vůbec neprobíhá
Příklad shrnutí:
Jako kluk jsem vyrůstal v Charkově, pouhých
třicet kilometrů od ruských hranic, a se zbraní jsem se naučil
zacházet ve škole. Nechápal jsem, k čemu je to dobré, měl jsem
za to, že Ukrajinu obklopují přátelé.
Od té doby jsem reportoval
z válek v Iráku, Afghánistánu i z Náhorního Karabachu,
viděl jsem zkázu a snažil jsem se o ní vyprávět z první ruky.
Když ale Američané a po nich Evropané letos v zimě vyklidili své
ambasády v Kyjevě a když jsem na mapách sledoval, jak se kousek
od mého rodného města hromadí ruské jednotky, napadalo mě jediné: Moje
ubohá, nešťastná země. (reportáž z Mariupolu)
Scéna: někteří naratologové chápou jako scénu
dialog, při kterém se čas příběhu rovná času vyprávění (jde tedy o dialog)
Ale jako
scéna se ale také někdy chápe výjev – de facto to, co využíváme
v reportáži – něco v daný moment smyslově vnímáme:
Příklad scény: Uprostřed ulice stojí tak dvacetiletý chlapec v černé mikině a teplácích. V ruce drží pytlík od chipsů. Co chvíli ho otevře, ponoří do něj hlavu a nadechne se. Má v něm toluen, který si dolévá z plastové flašky. Ulice je plná lidí, jsou jich tu stovky, procházejí kolem něj, občas ho někdo pozdraví. On to ale moc nevnímá. Chvíli se motá u domů, vyhne se projíždějící otlučené felicii, projde kolem hloučku stejně starých vrstevníků, kteří hrají u zdi voko o pár eur, a pak zmizí někam pryč. (z reportáže Jany Ustohalové)
Příklad protažení: „Ohrnul si rukávy bílé košile a zadíval se přitom na své bílé ruce. Byly to silné ruce, plné života, přesto mu připadalo, že je to je zdání. Zdálo se mu, že vidí kostlivé hnáty schované pod kůží a svaly. Jsou tam, jen čekají. Čekají a jednoho dne se dočkají. Kostlivec se prodere ven. Stačí mu jen chvilka trpělivosti a zvítězí. Tak jako zvítězil nad Ester a nad jeho láskou k ní, tak jako nad každým a nade vším“. (ukázku z knihy I. Douskové uvádí Jiří Hrabal v knize Naratologie, Dauphin, 2013)