Na druhou stranu ale tvrdím, že „reprezentace" nepřichází jednoduše poté, co se rozhodne o zálc/átosti, kterou má reprezentovat. Materiální, sociální a ekonomické skutečnosti se proměňují souběžně se svými reprezentacemi, vzájemné se podporuji nebo se naopak mohou oslabovat. Nelze proto podceňovat míru, ve které výzkumy přispěly k hegemonii tržní ekonomiky a k tomu, že mít jinou preferenci člověka odsouvalo na okraj politického pole a veřejného diskumi. Je potřeba, aby si jak sociologie, tak společnost byly tohoto působení vědomy a sociální vědy se staly z tčehto svých voleb veřejné vykazatelnějšími. Aktivní roh výzkumu při formování ckonomicko-politíckých realit lze ukázat i na způsobu, jakým byla data z šetření AJSA interpretována samotnými výzkumníky. Autoři závěrečné zprávy si v textu nevšímají ani tak výše uvedených absolutních čísel jako rozdílu ve výsledcích oproti lednu 1991, který vyzdvihují jako interpretační klíč a komentují takto: Veimi významné zjištění přináíí srovnání těchto preferencíz počátku a z konce roku 1991. Vzhledem k masivním dopadům ekonomické reformy by bylo možné očekávat výrazný odklon od tržního hospodářství. Výsledky tuto hypotézu nepotvrzují. Celkový pokles podílu stoupenců tržní ekonomiky je velice malý -pouhá 3 % - přičemž jde na vrub slovenské populace. Mírný vzrůst těch, kteří dávají přednost smíšené či socialistické ekonomice jde tedy především na vrub poklesu podílu nerozhodnutých. [aisa wi. 19-20] Zápis z Republikové rady Občanského hnutí v lednu 1992 pak zachycuje prezentaci výsledků výzkumu od předsedy AISA P. M. Boguzsaka takto: Ekonomie, jaká je preference. 50 % poreferuje [sic] tržní ekonomiku. Jde o stabilní preferenci. (...) Postoj k alternativám ER [ekonomické reformy] - nepatrně naznačena podpora jiným plánům ER, to však je vlastní lidem, kteří preferují smíšený ekonomický systém. Pod smíšenou ekonomikou jsou protlačovány určité modifikace centralizovaného systému než o sociálně tržní hospodářství. (zápis z Republikové rady Občanského hnutí ve Špalíčku, 11. f. 1992; důrai T5)*° Na otázku J.mjyslíte si, že jiné koncepce ekonomické refonny, které navrhují někteří na.Ší ekonomové, Iry byly lepší než právě probíhající ekonomická reforma?" přitom 18 % respondentů odpovědělo „rozhodně ano" a 35 % „spí- šc ano" [AISA 1992, příloha: 11]. Citovaný výzkum AISA z roku 1991 tedy sice na jednu stranu dával prostor pro formulaci alternativ k. dominantnímu programu ekonomické transformace. Když se ale blíže podíváme na nuance formulací v interpretaci výsledků ze strany jeho autorů a uživatelů41, je /.de viditelná snaha tyto alternativy znovu zavřít jako okrajové a vlastní těm, kdo mají poněkud pomýlené nebo nežádoucí postoje k ekonomice. Pokud sc vrátíme k obecněji formulované otázce změny a role sociálních věd v těchto procesech, tvrdím, že sociální vědy tyto změny jednoduše nereflektují a zpětně nereprezentují, ale aktivně sc na nich podílejí. Stejně aktivně se mohou podílet i na reprodukci stávajících pořádků. Sociální vědy sc vyvíjejí a hibernují společně a současně se společností, o které usilují vypovídat. A toto ontologicko-politické působení je charakterizuje vždy, i když (si) ho nepřipouštějí nebo se ho snaží popírat a zakrývat. Mohou přitom jet po proudu dominantních skutečností a předpokladů, nebo mohou zviditelňovat okrajové, méně reálné, teprve se uskutečňující. Je zřejmé, žc ani jedna z těchto možností nemá principielně kladné či záporné znarnínko. Otázka jejich veřejné vykazatelnosťi ale v každém případě nepřichází teprve v okamžiku, kdy se ptáme po jejich přímočaré „praktičnosti" či „využitelnosti", tak jak je tomu v případe vědních politik a jejich požadavku na „společenský impakť. Měía by přicházet už v souvislosti s bazálním „akademickým" působením sociálních věd. Jako společnost neumíme ale tuto otázku zatím účinně položit. K tomu, jakým směrem orientovat naše uvažování o možnostech její formulace, se vrátím v závěrečné kapitole. V tuto chvíli však ještě zůstanu u tématu ekonomie a jejího vztahu k dalším sociálním vědám a budu se věnovat jednomu velnu úspěšnému výsledku působení sociálních věd, zejména ekonomie, vc společnosti, kterým je ňomo economicm 3,2, Horno economicus existuje Sociální vědci v durklieimovské tradici s oblibou kritizují ekonomii za to, žc redukuje mnohorozměrné a složité lidské bytosti na „racionální aktéry", jejichž jednání je plně vysvčditclné ekonomickým nebo kvaziekonomickým kalkulem. Přímo Durkheim napadal již v roce 1888 figuru tjocno economkus jako nevhodnou abstrakci, „neboť člověk, o kterém ekonomové mluví, tento systematický egoista, není o mnoho víc než umělým člověkem rozumu. 40 Za poskytnutí zSplsu \skol i citovaní zprávy AISA děkuji Llbnm Prudkému. Zápis z jednání Republikové rady Občanského hnutí je p^n na stroji a evidentně narychlo, cernuž je třeba přičíst občasné překlepy a chybnou syntax, tak jak je tomu i v citovaném úryvku. 41 Vzhledem k ttiniu, že vyjádření P. M, BoguSiíka přebírám ze záui™ Obranskélio hnutí, jehož on nebyl autorem, a nevím, jaký mři vliv na jeho vyznění, může být za určité nuance vyjádřeni v tomto případě odpovědný autor ŕl autorka zápisu. Pro můj argument to ale není zásadní. Oovčk, kterého známe, skutečný flovčk, je mnohem komplexnejší, přísluší k určité dobé a zemi, někde žije, má rodinu, nábožnou víru a politické ide-je" (iDurkheim (1888) 1970: 85] cit. in [Smelser, Swedbcrg 1994; 11]). Neekonomické sociální védy se pak bud snažily obohatit ekonomického aktéra o další - kulturní, sociální a duchovní - rozměry, nebo se přímo, tak jako Durkheim, uchylovaly k odmítnutí ekonomické teorie, kterou chtěli nahradit teorii sociologickou. Horno ecoiiomicus pro nč v každém případe představoval fikci neodpovídající skutečnosti. Proti této pozici se v 90, letech 20. století vyhranila skupina autorů, kteří pod editorským vedením Michela Callona publikovali v roce 1998 vlivný sborník statí, v němž formulují radikálně odlišnou perspektivu [CaIlon 1998a] Tvrdí, že fřomo econotnicus není fikcí a skutečně existuje. Nikoli univerzálně a nikoli proto, jak se domnívá ekonomie hlavního proudu, že by byl takovým člověk od přírody nebo přirozenosti, ale protože je jako kalkulující aktér vytvořen. Rozvíjejíce Bourdieuho, zastávají důsledně aníieseurialistic-kou pozici, když říkají, že není nic v lidské přirozenosti, žádné oblasti činnosti, které by vynucovaly, výlučně nebo postupné, buď nezištné, nebo kalkulující jednání. Skutečnost, zda aktér kalkuluje nebo nekalkuluje, nemá nic společného s jeho vnitřní sobeckostí nebo altruismem; nesouvisí ani s povahou vztahu, v němž je angažován (tržní transakce nebo, naopak, láska, přátelství nebo rodina), je to (...) formátování těchto vztahů, které orientuje aktéra ve směru kalkulace nebo nezištnosti. [Callon 19y8b: 15] Klíčovou úlohu při formátování těchto vztahů vytvářejícím kalkulující ekonomické aktéiy hraje podle těchto autorů ekonomie jako akademická a praktikovaná disciplína. Stejně jako kalkulující aktéři existují tržní zákonitosti. Ty podle nich ale neexistují v lidské či společenské přirozenosti a nejsou ani artefakíy, kterými sc sociální vědy snaží vysvětlit složitou skutečnost. Zachycují „pravidelnosti postupně vynucované společným pohybem ekonomiky a ekonomie. (...) Tyto pravidelnosti utvářejí chování, a proto vykazují tvrdošíjnost toho, co jc skutečné; zároveň jsou utvářeny tímto chováním, a proto jc jim vlastní nahoddost lidského výtvoru" [Callon 1998b: 46-47]. [ako takové jsou vždy dočasné, specifické a lokalizované v konkrétním místě, nikoli univerzální. Provázanost ekonomie a ekonomiky dokumentují pak autoři sborníku na radě případových studií konkrétních oblastí či odvětví, např. účetnictví Dvliller 1nebo marketingu [Cochoy 1998]. MacKenzie, který se zabývá finančními trhy, rozlišil několik typů působení na ekonomiku ze strany ekonomie. Stejně jako Callon přitom mluví o „per- mm St"''--'. foiinativitě ekonomie' [MacKenzie 2007]. Nejobccnější je pojem „generické performativity", který podle MacKenzieho odkazuje na proces, kdy začne být některý aspekt ekonomie [teorie, model, koncept nebo datový soubor) využíván účastník)' ekonomických procesů, např, regulátory. Její podmnožinou jc „efektivní performativita" představující takové praktické využití určitého aspektu ekonomie, které má vliv na ekonomické procesy. V jejím rámci pak MacKenzie dále rozlišuje patrně relativně vzácné případy „barnesiánské performativity", při které praktické využití ekonomie připodobňuje Čí přibližuje ekonomické procesy tomu, jak jsou popisovány ekonomií, a „kontra-períor-maliviťy", kdy praktické využití naopak ústí do zvyšování rozdílu mezi ekonomickými procesy a jejich popisem ze strany ekonomie. MacKenzie studuje matematický ekonomický model Blacka, Scholese a Mertona, který tito ekonomové vyvinuli pro popis obchodování na trhu s opcemi. Na konci 70. let 20. století začali tento model masivně využívat obchodníci s opcemi jako základ pro své tržní rozhodovaní, v důsledku čehož sc ceny opcí předpovídané modelem a vytvářené na trhu, v logice barnesiánské performativity, výrazně přiblížily, Dokonce se více reálnými staly některé, v 70. letech původně nerealistické, předpoklady Blackova-Scholesova-Mertouova modelu, jako nulové transakční náklady, a to částečně v důsledku používání modelu, který dovolil investičním bankám obchodovat v takovém rozsahu a spravovat své portfolio takovým způsobem, že se jejich transakční náklady skutečně minimalizovaly [ibid.: 74-75]. Tato souhra ekonomického modelu a tržní skutečnosti fungovala až do 19. října 1987, kdy došlo na akciovém trhu ve Spojených státech ke gigantickému a vysoce nepravděpodobnému propadu cen (ve kterém lze podle MacKenzieho naopak vysledovat subtilní prvky kontra-performativity). Pokud je analýza performativity správná, musíme si podle MacKenzieho ve vztahu k ekonomickým modelům pokládat nejen otázky, zda „je daná teorie nebo model analyticky využitelná" a „reprezentuje přiměřeně určitý ekonomický proces", ale také otázku „jaké by byly efekty široce rozšířeného užívání této teorie nebo modelu" [ibid.: 79]. Perspektiva performativity ekonomie dovoluje formulovat zajímavou analytickou alternativu ke klasické sociologické pozici vůči ekonomii, která ji kritizuje za zjednodušování, ve smyslu zkreslování složité skutečnosti. Někteří autoři však s callonovskou linií výzkumu polemizují, totiž že spolu s příklonem k této perspektivě se analýza vzdává aspirace na jakoukoli zásadnější sociální a politickou kritiku dominantní ekonomie [Miller 2002].43 Domnívám se, že analýza, kterou rozvíjí Callon a jemu blízcí autoři, kritickou 42 V kontextu stmjií v telbnovské íínii o vytvářejícfm se trhj s povoleniami na COj formuluje podobnou námitku sofistikovaně a konstruktivní Blok [2011]. 6S r,9 pozicí ve vztahu k ekonomickému státu quo umožňuje - byť sc jí tito autoři skutečně nevěnují. Pokud totiž vezmeme argument o peiTOrmativítč sociálních věd vřetně ekonomie vážně, otevírá se prostor pro potenciálně daleko naléhavější a zásadnější kritiku jejich působení - jako akademických disciplín, kteréjsou vždy i praxí. Jestliže sociologové, v durkheimovské linii kritizovali hlavní proud ekonomie počítající s figurou íwmo economiais za epistcmologirký redukcio-nismm, 7. hlediska pcrformativíty musíme uvažovat o redukcionismu cintů-iogickčni. Ekonomie nezjednodušujc výpovědi o skutečnosti, formátuje (někdy zjednodušuje a jindy naopak komplikuje) samu skutečnost Konkrétní podo by tohoto působení můžeme a nemusíme považovat za žádoucí. Pokud jc za žádoucí nepovažujeme, potom musí těžiště kritiky spočívat nikoli vtom, že ekonomie epistemoloyicky zkresluje, ale jak ontologický přetváří společnost. Není zřejmé náhoda, že byl Callonův sborník [1998], a stejně tak další podstatné studie z této výzkumné linie, které následovaly [především Mac-Kenzie, Muniesa, Siu 2007], připraven a vydán ještě před propuknutím finanční □ ekonomické krize v roce 2008, tedy v době před otřesem důvěry ve fungování stávajícího ekonomického systému v hlavním proudu veřejného, politického a akademického prostoru. S odklonem callonovské linie zkoumáni od kritické analýzy ekonomie může souviset i ten fakt, že se toto zkoumání v duchu empiričnosti vědních studií většinou zaměřovalo na konkrétní případové studie, dílčí jevy a specifické vztahy. Nezabývalo se tím, jak se působení ekonomie v nejrůznějšich oblastech života kumulativně sčítá směrem ke stabilnějším proměnám kolektivních a individuálních subjektivit, nebo že taková stabilnější změna identit může být přímo cílem veřejných kampaní. Pozoruhodnou studii tohoto typu nabízí Daniel Fridman J 2010], kteiý zkoumal cílené vytváření homo economkus v Argentině v letech 1976- 1983. Formování individualizovaných „ekonomických lidí" bylo v té době společným zájmem diktátorské vojenské vlády a neolibcrálních monetaristických ekonomů, kteří často měli, jako v případě Chile, vzdělání z amerických univerzit. Změna mentality od kolektivních, třídně zakotvených spotřebních strategií a subjektivit, které charakterizovaly předchozí peronístický režim, k individualistickému homo economicus, představovala explicitní cíl argentinských reformátorů. Autor cituje tehdejšího ministra financí: „Navrhovaná změna byla zásadní; jednoduché uspořádání nestačilo. Museli jsme proměnit normy a institucionální, administrativní a obchodní rámce; politiky, metody, návyky a dokonce samu mentalitu soukromých a veřejných ekonomických aktérů" ([Martine* de Hoz, 1981: 236] dt in [Fridman 2010: 2U\l Aby mohly liberální monetaristické reformy fungovat, tak jak jsou popsány v učebnicích ekonomie, potřebovali reformátoři proměnit subjektivitu lidí, což činili pro- f.. i . ' I í ■ I I > - ' ...... . střednictvím spotřebitelských kampaní a nove vytvořeného finančního tisku pro „laické investory". Vycházeje z Eyala r2000] analyzuje Fridman monetarismus nikoli pouze jako ekonomickou politiku, ale také jako tormu vládnutí nad populací ve fou-caullovskéin smyslu „govemmcntality". Podle tyala [20tX): 76-77] před stavuje monetarismus jednu z torem neoliberalismu. Charakterizuje ho mimo jiné ekonomizace jako forma vlády a uspořádání ve všech oblastech života společnosti (nikoli jen v oblasti „ekonomiky"); peněžní reprezentace sociálních skutečností, které tak mají být učiněny kalkulovatelnými, ovladatelnými a seberegulujícími; a paradoxní souběh liberálního kréda o autenticitě jednotlivce a vládě, která jen zpovzdáli reguluje prostředí našeho svobodného jednání, s ncoliberálním konstruktivismem, který si uvědomuje, že individualistickou subjektivitu, která odpovídá specifickému ekonomicko-politické-mu modelu, je potřeba vytvořit (přesně v tom smyslu, jak to vyjadřuje výše uvedená citace argentinského ministra financí o nutné proměně mentality). Faro perspektiva nabízí zajímavý interpretační rámec pro vývoj České společnosti a politiky a některé klíčové spory ve veřejném prostoru po roce 1989. Eyal [20001 ostatně fonnulujc svůj rozbor monetarismu na základě výzkumu, který prováděl v 90. letech 20. století právě v České republice. Interpretuje z tohoto hlediska kuponovou privatizaci. Ačkoli čistě ekonomicky byla kuponová privatizace heterodoxním postupem s předvídatelně pochybnými výsledky (nevytvářela jasnou strukturu vlastníků, nebyla jednoznačně výnosná pro stát a na rozdíl od privatizace strategickým zahraničním partnerům nezajišťovala ani inovační know-how), je vysvětlitelná jako technologie vládnuti nad populací a pokus o vytvoření „ekonomických lidí" v podobě laických investorů. Fyal cituje aspirace a efekty spojované s kuponovou privatizací ze strany jejích zastánců, mezi jiným to, že „vytvořila ,masivní nové voličstvo nakloněné tržní ekonomice'; naučila jednotlivec účastnit sc férové soutěže; vytvořila ceny, které údajně reflektovaly poptávku a nabídku a tak ... přispěla ke vzniku kapitálových trhů'" TEyal 2000: 82]. Ekonomická transformace včetně kuponové privatizace nevytvářela pouze nové trhy a typy vlastnických vztahů, ale také nové individuální a kolektivní identity občanů-držitelň akcií, které sc ho měli účastnit. Ponechme nyní stranou, nakolik se tento cíl naplnil. Zatím si všimněme toho, že tato neoliberáiní kreativita byla doprovázena silným liberálním diskurzem o přirozeně svobodných jedincích jako základu sociálního pořádku, který mohl být o to silnější, že se vymezoval proti předchozímu komunistickému režimu, který se, údajně na rozdíl od současného demokratického kapitalismu, snažil vychovávat nové lidi a přetvářet společnost. Nejvýraznějším hlasatelem této liberální rétoriky byl nepochybně Václav Klaus, premiér, prezident, ale také 70 71 profesor ekonomie, který se jako politik rád zaštiťuje svým akademickým zázemím a odbornou expertizou.4* Klíčový je zde souběh snahy o proměny mentality prostřednictvím dis-kurzivního vzývání návratu k přirozeným individuálním svobodám a konkrétních zásahů do materiálních, ekonomických a sociálních vztahů prostřednictvím veřejných politik. Tyto zásahy - ať už v podobě ekonomické transformace včetně kuponové privatizace v 90. letech nebo současných reforem veřejných služeb v oblasti školství, zdravotnictví či důchodové péče - nemohly dramatickým způsobem předbíhat tempo postupné proměny mentality obyvatelstva. Zároveň jsou to právě i tyto zásahy, prostřednictvím kterých se individuální a kolektivní subjektivity, a tedy celková povaha společnosti proměňují. A právě v těchto proměnách spočívá i nejzásadnější efekt takových zásahů. Jak naznačuje i výše citovaný výzkum firitish Attitudc z roku 2010, dědictví thatcherismn ve Velké Británii se zapsalo, v souladu s tím, co si Margaret Thatchcr přála, do „srdce a duše národa". Velmi zajímavou roli hrála v období transformace ekonomie na akademické půdě, která se částečně personálně překrývala se sférou politiky (např. Josef Zieleníec byl zakladatelem a prvním ředitelem CERGF -El, významným členem Občanského fóra a později ODS i Vlády ČR; kontakt s akademickým prostředím nikdy nepřestal udržovat sám Václav Klaus; z druhé, akademické strany pak politické kontakty a aspirace pěstuje např. Jan Švcjnar). Akademičtí ekonomové se k hospodářskému vývoji v zemi po roce 1989 vztahují jako k jedinečnému ekonomickému exprrimentu. Jak se vyjádřil Lubomír Lízal, akademický ekonom a dnes Klausem jmenovaný člen bankovní rady České národní banky, v článku u příležitosti výročí 20 let fungování CĽRGE-EI; Pád komunismu doprovázený kolapsem centrálního plánovania následná ekonomická transformace umožnily ekonomům provést mnoho výzkumů, které by jinak nebyly možné. Důvod je jednoduchý. Zatímco v jiných vědních oborech není problém provést experiment, kdy máme vnější podmínky pod kontrolou a můžeme izolovat jednotlivé vlivy, společenské systémy můžeme jen porovnávat. Ekonomická transformace byla jedinečnou a zásadní změnou systému. (...) Analýza ekonomické transformace se vyprofilovala do svébytného oboru (Economics of Transition) nejen s novými otázkami, ale i metodologickými po- tí Např. na adresu Vádava Havlu a bývalých disidentu směroval po roce 198° takto formulovanou kritiku: „[Oni] by Itonec komunismu rádi využili k vytvoření něfeho většího než svobodné společnosti. Chtěli by tu mít nejen svobodné muže a ženy, aíe také lepší muže a ženy. Mají ambici vědět, jak to lie zařídit, jak nás zlepšiť, v*d(, W je s námi ípatně a proč. (...) S tímhle ní máme své zkušenosti [7. komunismu]' (), stupy. Zkoumání transformace na počátku narazilo na limity - propast mezi „východními ekonomy", kteří znali dohře starý systém centrálních ekonomik se všemi jejich zvláštnostmi, ale ekonomický výzkum znali spíše jen z pohledu dogmat socialismu, a .západními ekonomy", kteří zvládali standardní vědecké metodologie a postupy. (...) CERCE-EI bylo jednou z mála akademických institucí ve střední a východní Evropě, které se rozhodly tuto propast přemostit ne jen .mezinárodní vědeckou spoluprací, ale hlavně výchovou nové generace ekonomů. [Lízat 2011] Jak tomuto příběhu rozumět ve světle analýzy mnohočetných vazeb a provázání mezi ekonomií a ekonomikou? Povšimněme si zainteresovanosti akademických ekonomů na procesu transformace jako na experimentu, na kterém mohou založit své akademické (a potenciálně i politické) kariéry. Mohou zprostředkovat data a výsledky, které jsou předmětem zájmu západní ekonomie a kc kterým se jinak západní ekonomové obtížně dostávají. „Sen každého akademika je dostat takovou příležitost. Vyzkoušet si různé matematické modely a teorie v praxi. Myslím, že ti hoši nám to už tehdy strašně záviděli," citovala iDNES.cz v roce 2006 klíčového proponenta kuponové privatizace a později zakladatele akciové společnosti ESP Dušana Třísku [Klímová 2006]."' Tato role východní Evropy jako laboratoře pra západní ekonomii ovšem není nová. Jak ukazují v pozoruhodné studií Eastem Europe as a Lah>rato-ry for Economic Knowiedyc: The Transnational Roots of Neoliberafism Johanna Bockman a Gil Eyal 12002], země bývalého sovětského bloku včetně Československa představovaly ekonomickou laboratoř pro západní, především americké ekonomy již od 60. let 20. století. Bockman a Eyal se snaží vysvětlit, jak je možné, že byl neoliberalismus ve střední a východní Evropě po roce 1989 tak relativně samozřejmě a snadno přijat. Odmítají přistoupit na zdůvodnění, žc to je prostě nejpravdivějšf ekonomická teorie. Ukazují, že neoliberalismus do těchto zemí nepřišel po roce 1989 jednoduše „zvenku", ale od 50. lei 20. století fungovaly kontakty mezi domácími a západními ekonomy (prostřednictvím osobních setkání, odborné literatury). Pro západní ekonomy představovaly tyto země „socialistickou laboratoř", ve které chtěli ověřovat své teorie týkající se tržní ekonomie. Jednou ze dvou skupin zainteresovaných západních ekonomi'] byli přitom tehdy menšinoví američtí libertariá 11 i, kteří se na socialistickém experimentu snažili ukázat zvrácené efekty pokřiveného tržního prostředí a bojovat tak proti domácímu keynesianísmu. 44 Společnost FSP a. 5, kde drží D, Tříska 40 % akcií, se na internetových stránkách prezentuje takto: „Předmětem naíeho zájmu byly a stále jsou projekty nových spgleCensko-ekonomickýth systémů.Tyto systémy jsme pomáhali nejen zakládat, ale vesměs |sme se rovněž podíleli na jejich následné informačne technologické podpoře, vřetně údržby a pnůběřných optimalizaci"" (). 72 73 Podstatné je podle Bockman a Eyala to, že přitom až na několik výjimek přistupovali k datům, které z východní Evropy přicházely, jako k surovým „zprávám o skutečnosti", které nemají žádné teoretické zázemí. Získávali je ovšem od ekonomů z východu obeznámených se západní literaturou, kteří navíc vedli své via siní domácí bitvy a v 60. Jetech využívali západních konexí jako opory pro svou kritiku nedostatečných ekonomických reíorem ve svých zemích a přimykaly se k interpretacím prostřednictvím západní rnonetaris-tické literatury [ibid.: 323-336], 0 žádná surová data tedy nešlo. Rada z těchto východních ekonomů45 byli pak ti, kdo po roce 1989 začali koncipovat a realizovat ekonomické reformy. Ty pak měly znovu sehrát roli ekonomického experimentu, v jehož rámci vytvořená data mčia potvrdit monetarístickou ekonomickou teorii. Např. ohledne myšlenky kuponové privatizace cituje později iDNES.cz Dušana Třísku vtom smyslu, že „takovou myšlenku poprvé zformulovali dva polští ekonomové, podle jiných to byla metoda Jana Švejnara, která použila základy americkýcb vědců, a podle dalších šlo o obdobu privatizace firmy British Gas provedený vládou Margaret Ihatcherové" [Klímová 2006]. Spíše než ekonomické modely testované na nezávislé a vlastní dynamikou se vyvíjející skutečnosti zde tedy vidíme koe-volnci ekonomiky/společnosti a ekonomické teorie a současnou postupnou stabilizaci jejich dominantní verze. Jak jsem zdůraznila výše, v ekonomické transformaci nejde jen o změnu ekonomických institucí a vztahů, ale také o proměnu formy vládnutí nad populací a individuálních a kolektivních identit do podoby která této formě vládnutí bude odpovídat. Tuto propojenost zrniny veřejných poliiik, institucí a identit přesně zachycuje vyjádření Josefa Zielcniecc, prvního ředitele CERGE-ĽI, jednoho z architektů ekonomické reformy v 90. letech a dnes vyučujícího na New York University in Prague, když odpovídá na otázku po plánovaném zavádění školného od roku 2013: E15: V době, kdy se očekává zdražení všech životních nákladů a navk hrozí další ekonomická krize, není možnost zavedení školného zrovna přitažlivá. Zieieniec Myslím, že to tak úplně není. Rozhodování o zaplacení školného je odpovědnější než rozhodování o tom, že půjdu někam studovat. Musím přemýšlet, jestli mi zvolené povolání umožní předešlá studia zaplatit. Musím si udělat životní byznys plán. A to je také způsob, jakým se přelévá zájem studentů k oborům, které potřebuje ekonomika a společnost. Při vší úctě k etnografi nebo k antropologii jsou to obory, kde je limitovaný trh. Školné 45 Z osob, které mezi lety 1964 a 1990 po urfitrjy dobu pracovaly v Ekonomickém ústavu Československé akademie vřd, jmenujme: Václav Klaus, TomAi Joíek, Dušan Tříska, Karel Dyba, Josef Zieieniec. vede k odpovědnějšímu rozhodování a přesouvání zdrojů - jak studentů, tak společnosti tam, kde je to třeba. To jsou standardní mechanismy. Pouze jim musíme dát průchod. fljan ívejnar, Josef Zieieniec: Nemusíme objevovat Ameriku, staří ji využJt 2011]: dúrai TS) Zavádčuí školného na veřejných vysokých školách se tu neprezentuje jako fiskální nutnost z hlediska verejných rozpočtů, ale primárně v termínech morální ekonomie jako opatření vedoucí k odpovědnějším volbám v rámci živola řízeného jasně formulovaným „byznys plánem". Zavádění školného je podle Zieleniece opatřením, které nás navrací k přirozenému stavu věci protože „dává průchod" standardním tržním mechanismům a zároveň j c příležitostí pro to stát se racionálnějším homo cconomícuí. Vytváření subjektivit „ekonomických lidí" není jednorázový úkon, ale průběžný a opakující se proces. Jednou z podob takového působení na spotrebitel-sko-oběanskou mentalitu směrem k posilování iyomo economicus a specifickým příkladem sociálního života ekonomické teorie je výuka finanční gramotnosti, která jc v současnosti nepovinnou součástí rámcového vzdělávacího programu základního a středoškolského vzdělávání. „Systém budování finanční gramotnosti na základních a středních školách" [Ministerstvo.., 2007J vychází podle oficiálního zdůvodnění z iniciativy Vlády CR v reakci na zjištění o nízké finanční gramotnosti a dramaticky sc zvyšujícím zadlužování českých domácnosti. Tyto jistě znepokojivé jevy interpretuje reakce v podobě budování systému finančního vzdělávání jako otázku individuálního selhání a nedostatku informací a schopností a jako takové sc jc snaží řešit (a nikoli napr. regulací podnikání s finančními produkty). Zadlužení a předlužení je výhledem toho, žc obyvatelé-spotřebitclé nejsou dostatečně „ekonomickými lidmi". Program vytváření bomo economicus je přitom jedním ze silných motivů moderního myšlení a „projektování" společnosti, který se v rámci sociálních věd netýká zdaleka jen ínonetaristické ekonomie pracující v paradigmatu racionální volby. Například ve 20. letech minulého století sc ve slavném Eseji o daru vyjadřuje sociolog a antropolog Marcel Mauss, hlásící se k socialismu, v tom smyslu, že [t]eprve naše západní společnosti, v době zcela nedávné, udělaly z člověka „ekonomického živočicha". Ne všichni jsme však zatím bytostmi takového druhu. V našich masách i elitách je čiré a iracionální plýtván! běžnou praxí; je také doposud příznačné pro některé sosáky z řad naší šlechty Horno oeconomicus není za námi, je před námi jako člověk morálky a povinnosti, jako člověk vědy a rozumu. Člověk byi velmi dlouhou dobu něčím jiným a není tomu tak dávno, co se stal strojem vybaveným počítadlem. [Mauss 1999 (1923-1924): 148] 74 Na rozdíl od rétoriky ekonomického paradigmatu racionální volby připouští Mauss nepokryty že homo econoiuiuis není otázkou objevení „pravé" podstaty človeka, ale jeho „dělání" a předělání. Tato vize individuálně zodpovedného člověka „védy a rozumu" korespondovala velmi dobře s modernistickými nadějemi vedecky řízené společnosti, která vytváří předvídatelné a kontrolovatelné podmínky pro individuální rozhodování. Ačkoli sociologické analýzy současné „společnosti rizika" Inapř. Beck 2004; Latour 1993. 1999], ve které hrají zásadní roli nejistota, externality a nezamýšlené důsledky jednání, podrobují realizovatelnost a kolektivní udržitelnost takového programu principiáhií kritice, tvoří tento program i dnes podloží řady politik. Podívejme se nyní blíže na příručku Finanční gramotnost obsah a příklady z praxe škol [Klínský, Chromá, Tesařová, Janák 2008], vydanou v rámci rezortního projektu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a dostupnou z metodického portálu Rámcových vzdelávacích programů. Všichni její čtyři spoluautoři drží titul „inženýr" a minimálně tri z nich působí nebo působili i na akademické půdč.4í> Vysvětlujíc principy hospodaření, nepodává příručka (a ani podávat nemůže) jakési čisté technicko-ekonomické íníormace, ale ma prvním místě zprostředkovává určitou morální ekonomii osob a kolektivit činících životní rozhodnutí. Za pozornost stojí již samotná struktura puhlikace, která začíná kapitolou „hospodaření domácnosti" a podkapitolou „osobní rozpočet". Začínáme tedy u ekonomiky (a ekonomie) jedince, který teprve posléze vstupuje do sociálních vztahů. Hned zkraje textu vystupuje patnáctiletý Jirka ['ibid.: 6], který dostává týdenní kapesné od rodičů a jednou měsíčně dvě stě korun od babičky. Jeho finanční rozvaha příjmů a výdajů je rozebrána na základě těchto východisek. Každý člověk má určité potřeby (potřebu jíst, pít, obléci se, sledovat film atd.), tedy pocit nedostatku, který chce odstranit. Potřeby jsou velmi rozmanité, neboť: každý člověk může mít jiné potřeby, potřeby člověka se vyvíjejí a rostou. [ibid.: 6] Pro množství nebo druh výrobků a služeb, které lidé chtějí, neexistuje hranice -říkáme, že potřeby jsou neomezené. pbJj,: 7] 46 V publikad nenížadná bližší informace o autorech, např. o jejich zaměstnání, kromě toho, že jsou jejich jmero uvedena s tituly. Na ínternetj lze dohledat mj. následující: inq. Pavel Klínský, bývalý externí spolupracovnic Katedry didaktiky ekonomických předmětů, Fakulta finančního účetnictví VŠE (); ing, DanuSe Chromá, externí spolupracovnice Katedry účetnictví a financí, Ekonomickí fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích (); ing. Svatava Tesařová, CSc, Ústav ekonomie, Vysoká {kola Karla Engliše, a.s. (; ]. 48 Americký ekonom a historik ekonomického myšlení Philip Mirowsld [2012J vysvětluje tuto „imunitu" ekonomické profese ve vztahu ke krizi přodevíím dvěma faktory: 1. Ekonomové na akademické půdě byli a jsou silně propojeni s korporátními zájmy (v rolí asistentů, expertů či poradců koiptracr). 2. Celkovou komercializací amerických univerzit, která vedla k výraznému posílení (mainstrarnovéj ekonomie na univerzitní půdě, jež se tak stala její baitou, Ekonomové podle Mirowskiho „teoretizovali a propagovali přínosy komercializace vidění; a univerzity na oplátku nabírali víre ekonomu, 5 platy podstatně vyššími než v Jiných oborerh. pro Jejich expertizu v hlásání títo komercializace a zéroveři jejím uskutečňování mimo standardní katedrové rozčlenění organizace" [Mirowski 2012]. m i to, že ve společnosti a veřejném prostoru koexistují nejrůznější verze morální ekonomie formující naše subjektivity a ekonomická teorie na ně nemá monopol. Dokonce podnikatelský hrdina dnešní doby a vyznavač zen bud-dhismu Stcvc Jobs formuloval v některých ohledech až protikladnou lekci, když hlásal, že se máme věnovat tomu, co nás baví, nikoli sledovat rozpoznatelnou účelnost věcí, a dát v zásadních životních rozhodnutích na vlastní intuici a úV Mezemi performativního působení myšlenkových koncepcí se budu obecněji zabývat v následujícím, a závěrečném, oddíle kapitoly. ]c nicméně zjevné, že íjomo ecoiiomicus' kódovaný převládající ekonomickou teorií je prosazovaný s daleko větší silou a závazností než ostatní verze individuálních a kolektivních subjektivit. Kromě toho, žc se stává (byť zatím nepovinnou) součástí systematického vzdělávacího diskumi, představuje i modelový subjekt neoliberáhiích veřejných a sociálních politik, které tvarují zákonné, institucionální a materiální prostředí, ve němž se jako aktéři pohybujeme a které nemáme jako jednotlivci velkou možnost přetvářet. Zavedení školného nebo privatizace důchodového systému na nás do velké míry vynucují, abychom se stah „ekonomickými lidmi" a své byznys-životy plánovali. Alternativní mentality jsou naopak vytlačovány na okraj společnosti a našich životů a realizovány jen se zvláštním úsilím. A právě proto, žc ekonomie takto efektivně spoluvytváří skutečnosti společného světa, nelze ji jednoduše a bez následků ignoroval. Ze stejného důvodu nestačí analyzovat východiska mainslreamové ekonomické teorie jako nemístnou víru, tak jak lo ve svých textech činí kupříkladu Tomáš Sedláček [např. Sedláček, Orrell 2012). Sedláček [2012] píše, že „ekonom si může stokrát modelovat racionální chování člověka nebo jeho sobeckost, ale pak večer nesmí přijít do hospody a mlátit pěstí do stolu a tvrdit nebo věřit, že člověk skutečně racionální sobec jc. Jedná se přece jen o předpoklad, něco, co může být v modelovém ekonomickém uvažování užitečné, ale nesmí se z toho vyvozovat filozofické či teologické závěry". Ekonomie ale je, stejně jako každá jiná věda, vždy i „filozofií", políticko-ontologíckým projektem, který spolu s konkrétními inslxuincutálními poznatky vytváří i „vedlejší' skutečnosti. A to nejen tím, co ekonom říká nebo neříká večer v hospodě, ale především tím, co říká v médiích, v poradních orgánech vlády či v zaměstnání, což jsou všechno disku rzy, kterč sc překládají do konkrétních ckonomicko-politických opatření, vytvářejí infrastrukturu našeho jednání a postupně proměňují mentality. Když tedy Sedláček [2012] argumentuje, žc 49 Viz Jotisův slavný projev Star, Ford Comrnencement Speech 2005 (; do feítiny přeložen zde e.centrum,cz/zahranici/amerika/clanek. phtmľ?id=725302>). „věta Jedinec vždy maximalizuje svůj užitek' je tautologií, tedy bezobsažným sdělením", přehlíží performativní „poselství" této maximy například v tom ohledu, že subjektem a mírou užitku je vždy jednotlivec - jedinec, kterýsi má být sebejistý svými zájmy Je zřejmé, že zásadní otázky ve vztahu k ekonomii jako akademické a aplikované disciplíne nestojí pouze tak, zda vychází ze správných východisek a nezkreslujc skutečnosti, které reprezentuje. Ekonomie nemá ve vztahu ke svým modelům a realitám ekonomického života jednoduše reprezentativní vztah. Disciplína a předmět jejích vypovědí se vyvíjejí ve vzájemném propojení. Jde o vztah performativní a politicko-ontologický Zároveň jsme videli, žc sc ekonomie netýká zdaleka jen ekonomiky v úzkém pojetí jako omezeného společenského subsystému,, ale cele společnosti a prochází rozličnými sociálními vztahy a subjektivitami. Proto je relevantní ptát se, jakou společnost chceme, aby ekonomie pomáhala vytvářet, a jaký jí k tomu chceme dát prostor? Nejsou to otázky primárně odborné, ale politické a jako takové patří do veřejného prostoru. 3.3. Možnosti a meze působení rerrormativní působení sociálních véd ve společnosti a na společnost je složitý a nejednoznačný proces. Ve hře je řada faktorů. Jeho možnosti a meze se odvíjejí od konkrétního místa, kontextu a historie, Nepředurčují ho žádné pevné zákonitosti. Lze ale formulovat několik důležitých aspektů, které při úvahách o pcríormaťivitč a jejím studiu vystupují do popředí a prostupují různými, oborové i jinak kontextuálně odlišnými případy, Těchto několik, konkrétně šest, aspektů zde diskutuji jako zakončení této kapitoly abych se následně věnovala závěru, který se bude vztahovat současně k oběma částem shtdie. Za prvé, sociální vědy nepůsobí nutně ve směru proměny ale často naopak ve prospěch srofu quo. Posilují převládající skutečnosti a tendence. Napr. výzkumy veřejného mírnění působí Často jako mašinérie na reprodukci stávajících skutečností, pořádků a představivosti, protože - z metodologicky pochopitelného důvodu srovnatelnosti výsledků v čase - zurčiťují skutečnost stále tímtéž způsobem. Podobně mohou působit i mezinárodní komparativní výzkumy které z ontologického hlediska nejen popisují, ale také stabilizují konkrétní fenomény napříč různými zeměmi a regiony. Působení, které stabilizuje existující skutečnosti, není sice příliš viditelné, to ale neznamená, žc by nebylo důležité. Skutečnost netrvá a nercprodukuje se setrvačností či vlastní energií, ale musí být aktivně udržována opakovanou Činností. Již Butler IP [1990: 185-'190j kladla, v kontextu studií gendeni, důraz na opakování jako nástroje stabilizace a v konečném důsledku naturalizare identit. Takto zpevněné skutečnosti pak hrají roli nezávislé, zkoumané „vnější" reality o které sociální védy vypovídají. Z hlediska cpistcmologického přístupu k sociálním vědám se tak ptáme: Jak přesně či dobře sociální vědy skutečnost reprezentují? Z ontologického hlediska ale nesmíme zapomínat na to, že tyto výpovědí popisované jevy, stejně jako implicitní předpoklady svého zkoumání, zároveň dále posilují v jejieh existenci. A na místě je pak i normativní otázka po tom, zda reprodukci těchto skutečností považujeme za žádoucí. Za druhé, sociální vědy jsou pochopitelně jen jedny z mnoha aktérů a sil, které ve společnosti a při jejím utváření působí. Nárok na výpověď o společnosti, její pochopení a vysvětlení si nečiní pouze sociální vědci, ale také další, organizovaní i neformální sociální aktéři (napr. umělci, církve a také třeba přírodovědci, kteří svým přístupem často stojí v protikladu k oborům sociál ně vědním). Ostatně, jak argumentovala již od 50. let minulého století etnometodologové, všichni jsme (etuo)soäology, (etno)ckonomy či (etuo)po-Iitology v tom smyslu, že naše jednání a naše výpovědi nesou vždy určitou aspiraci na zohecnění a vycházejí z určité „etnoteorie" společnosti či ekonomiky. Tyto „etnoteorie" sc mohou inspirovat sociálními vědami, ale také se od nich mohou odchylovat, dostávat sc s nimi do napětí či konfliktu a omezovat jejich působení. Za třetí zároveň platí, že jsou to velmi často sociální vědci, kdo v roli expertů, poradců či komentátorů tvaruje postoje ostatních. V současnosti jsou ío především akademičtí a mimoakademičtí ekonomové - Callon [2007 j mluví o „contained economists" a „economists in the wild" kteří téměř všudypřítomně a neustále radí a komentují, hodnotí a vytvářejí očekávání, před která jsou ostatní stavěni jako před téměř nezpochybnitelná fakta. ]ak ale ukazuje řada studií z oblasti sociologie přírodních věd a technologií a jak jsme viděli i v případě romské expertizy v předchozí kapitole, pohyb faktů a technologií do rukou druhých znamená vždy i jejich proměnu. Žádný transport není nikdy možný bez transformace, jak píše Latour [1996: 119]. V Derridově verzi: rozšíření (diseminace) je vždy také „roztrácením" smyslu [Derrida 1993: 303]. Ruce druhých zvyšují na jednu stranu dosah ontologického působení (jako v případě, když jsou tiskové zpráv CWM využívány v médiích a pro další účely mimo akademický prostor), ale na druhou stranu také zvětšují prostor pro roztrácení skutečnosti (když jsou sociálněvědní výsledky vědění či metody začleňovány do cizích plánů a projektů). I tento paradox tvoří mez performativního působení. Za čtvrté, zkoumání vycházející teoreticky a metodologicky ze studia (přírodovědy a technologií klade oprávněně velký důraz na to, jak se na pů- 80 81