Přednášející: Mgr. et Mgr. Jiří Baroš Ph.D. Předmět: POLb1008 Tradice politického myšlení Niccolò Machiavelli (1469-1527) - vyrostl za Medicejských, zažil Savonarolu. Po teokracii republika, M. sekretářem Soderiniho (1498-1512). Po návratu Medicejských v exilu, kdy píše hlavní knihy: Vladař a Rozpravy o deseti prvních knihách Tita Livia. I. Vladař (Smith) I. 1 Kdo je Machiavelliho vladař? - M. příznivcem nového. To ale kombinuje s konvenčními formami. Ty jsou v rozporu s nekonvenčním vnitřkem: - Vladař vypadá jako nejkonvenčnější kniha z tradice „zrcadlo princů“ (příručky radící vládcům co dělat). Zdání konvenčnosti podpořeno úvodními slovy: Je běžné/obvykle se dělá. Chce se zavděčit Lorenzu Medicejskému, jemuž je kniha věnována. Ale struktura prvních tří kapitol: - Všechny státy buď republiky, nebo knížectví. Bude pojednávat jen o knížectvích. Rozlišuje pak mezi dvěma druhy knížectví, dědičnými (autorita získána skrze tradici a pokrevní pouto – sem patří L. M.) a novými vladaři. - exkluzivním tématem knihy budou nový vladaři (získali autoritu svou lstivostí, silou a mazaností). Adresátem je tak potenciální vladař. Kniha je tak adresována novému typu vůdce, kdo je schopen vytvořit vlastní autoritu ex nihilo. Tento nový typ politického vůdce se emancipoval od tradičních forem autority a ctnosti. Je nadán prvky prorocké autority – charismatem. I. 2 Ozbrojení a neozbrojení proroci - obtíže pro vladaře, aby ustavil svou autoritu. Rozumný člověk půjde po cestách vyšlapaných velkými předchůdci, bude napodobovat ty nejlepší, byť toho možná nedosáhne jako oni. Kdo jsou největší příklady? Zakladatelé národů a států. Naskytla se jim příležitost a měli schopnost využít situace. - M. rozlišuje mezi ozbrojenými a neozbrojenými proroky: ozbrojení proroci dobývali a neozbrojení byli zruinováni. Proč ale M. srovnává nového vladaře s prorokem? Prorok je ten, k němuž mluví Bůh. Biblický prorok plísní a kárá vládce za nespravedlnosti a zneužití moci. M. proroci jsou ale ozbrojení. Měli by držet moc (jako Mojžíš). - prorok obývá představivost lidí. Nestačí, že je poslouchán; musí mu být věřeno. Savonarola selhal, lidé mu přestali věřit. Zdrojem selhání ne zbraně, ale slova. M. proroci nemusí být náboženské postavy, ale musí mít výjimečné osobní kvality (pak přinesou zákony, tvarují instituce, reformují mínění lidí). - na rozdíl od neozbrojených proroků ti ozbrojení dobývají. Výjimkou Ježíš Kristus: dobyl svět slovem, které ustavil skrze sektu, náboženství a nakonec impérium. Slova zbraněmi jako pistole. I M. neozbrojeným prorokem? Mění naše porozumění dobra a zla, ctnosti a neřesti. Prorocký kníže má kvality filosofa a náboženského reformátora. II. 3 Machiavelli a morálka - M. uvedl do politiky nový druh nemorálnosti. Učí vladaře, jak nebýt dobrým. Je tak učitelem zla. Není jen pragmatikem (přizpůsobení prostředků cílům), ale přehodnocuje morální jazyk dobra a zla. - transformuje křesťanskou morálku. Radí vladaři, aby vytvářel zdání nábožnosti (vypadá jako milosrdný, plný víry, čestnosti, lidskosti, zbožnosti). Toto zdání je něčím dobrým. Aktuální praxe náboženství je ale škodlivá. - odmítá křesťanské ctnosti. Pokud má člověk na mysli dobro státu, klidně si může zašpinit ruce. Vládce musí být mnohdy krutý. Růst morálního dobra vyžaduje morální zlo. Pokud nemůžete přijmout drsnost politického života, která vyžaduje krutost, přetvářku, ba dokonce vraždy, běžte z něho pryč. Je tu konflikt mezi požadavky politiky a stejně tak náročnou touhou po morální čistotě. - M. redefinuje myšlenku dobra. Hovoří jazykem ctnosti – virtù (tj. mužnost). Ta hraje roli hlavně v extrémních situacích (např. politické založení, změna režimu, válka). Morálku přizpůsobuje extrému (přežití či nezávislost společnosti ve hře), kdy je dovoleno porušit příkazy běžné morálky. - v normálních časech sice může vláda spravedlnosti převážit. Normální politika ale závislá na mimořádné politice (krize, anarchie, revoluce). V nich rostou jednotlivci mimořádných ctností, tj. lidská přirozenost se může naplno odhalit. - M. etika je imoralistická (vladař by měl ctít slávu, dobrou pověst a čest). Necílí na spravedlnost, férovost či přátelství, ale na kvality přinášející velikost a trvající slávu. Ty se nejjasněji ukazují ve světě velké politiky. Dějiny soudcem – poslední oceněním ctnosti vladaře. M. mu radí, aby vytvářel monumenty ve městě, tj. něco, na co se bude pamatovat. Občané by zase měli být hrdí na slavné výkony své země. - jak si ale někdo může zachovat vnitřní integritu, když používá prostředky, které by žádný slušný člověk nepoužil. M. nediskutuje nitro hrdinů. Nevíme, co si myslí o sobě. Předpokládá, že sláva je sama o sobě odměnou. Radí: pokud nemáš rád tyto typy lidí, nechoď do politiky, zůstaň doma. Takovým by se totiž jednou stal. II. 4 Estetika násilí - modelem ctnosti je státník a generál Cesare Borgia. Jeho krutý poručík Ramiro d´Orco měl dát do pořádku území nedaleko Florencie. Brzy ustavil řád. Borgia ale nařizuje jeho vraždu a nůž, kterým byl zabit, vystavuje na náměstí. Divokost události uspokojila lidi, ale vyvolala též strach. - podle M. šlo o příklad dobře užité krutosti. Velké civilizace vyrostly z činů násilí, nadvlády a dobývání. Velcí vůdcové nebyli mniši či morální filosofové, ale mužové špinavých rukou: pro dosažení velikosti užívají přetvářky, krutosti, ba vraždy. Na tom záleží rozkvět a úspěch civilizací. - násilný a uzurpátorský charakter nazývá M. virtù: je schopností využít situace (či příležitosti), která nám byla poskytnuta štěstěnou (fortuna). Virtù a štěstěna komplementární. Žádná ctnost bez příznivé chvíle. Události vytvářejí příznivé příležitosti pro lidské schopnosti. - odmítá tvrzení, že až příliš věcí v lidském životě ponecháno náhodě, s níž nemůžeme nic dělat. Politika záležitostí souhry náhod, štěstí a nahodilosti, ale lidská inteligence, plánování a předvídavost mají svou roli. Štěstěna rozhodcem poloviny jednání, druhou polovinu ale nechává na naší virtù. Kdo příliš závisí na moci náhody, bude jednou zruinován, kdo se adaptuje, má větší šanci na úspěch. Štěstěna přeje připraveným. - Virtù ale není jen věcí adaptace a přizpůsobení okolnostem. Může nutit okolnosti, aby se nám přizpůsobovali. Štěstěna snadněji odpovídá na odvahu než na opatrnost, na smělou rozhodnost než na umírněnost. II. 5 Dvě třídy lidí - jaký je nejlepší druh vlády? Jsou dva druhy režimů: knížectví a republiky. Ty jsou založeny na jistých kontrastních dispozicích. Tyto odlišné tendence vycházejí z toho, že si lid nepřeje být řízen a utiskován velkými a velcí si přejí řídit a utiskovat lid. - jsou tu tak dvě velké třídy lidí, na nichž je založen každý stát: grandi, tj. bohatí a mocní, kteří chtějí vládnout, a popolo, obyčejní lidé, kteří chtějí být ponecháni sami o sobě, kteří si nepřejí vládnout ani být ovládáni. - M. odmítá ctnosti urozených. Cíl lidu je slušnější než cíl velkých. Radí vladaři, aby vybudoval mocenskou základnu na lidu spíše než na urozených. Kvůli ambicím budou urození hrozbou pro vladaře, zatímco vladař s podporou lidu může vládnout daleko snáze a s větší jistotou. Urození nestálí a nespolehliví. Nejhorší, co vladař může očekávat od lidu, je to, že jím bude opuštěn, ale velkých se musí bát; mohou jít proti němu. - hlavní činnost vládnutí je v kontrole velkých, neboť jsou potenciálním zdrojem konfliktu: jak zkrotit ambici, pokořit pýchu velkých a urozených (selektivní politiky poprav, veřejných obvinění a politických procesů). - M. vladař si potřebuje udržet důvěru lidu. Slušností lidu míní absenci ambice, touhy ovládat a řídit. Není však stejná jako dobrý charakter. Lidé jsou často zahálčiví. Musí se naučit, jak bránit svou svobodu. Patnáct staletí křesťanství učinilo lidi slabými. Nemají zdroje, jak se bránit před útoky. Vladař musí proto posílit touhy běžných lidí. - mnozí čtenáři se domnívali, že M. je demokrat, apoštol svobody. Cílem Vladaře je vést lid k pohotovosti před nebezpečím uzurpace moci, brání lid proti urozeným. - něco na tom je: V klasické republice dominuje šlechta (má bohatství a volný čas pro tvorbu úsudků) X U M. je dominantní sociální a politickou silou lid. Je spolehlivější než mocní. Začne-li si cenit svobody, naučí se oponovat zásahům do svých svobod, nebude již pokorným a úslužným poskokem, ale bude sloužit jako spolehlivý základ pro velikost a moc státu. - vladař musí umět se adaptovat na okolnosti. Totéž jeho rádci, kteří musí znát povahu vladařů i lidu. Ve starověku bylo nutné omezovat vášně lidu, v moderním světě musí lid být naučen si cenit svobody. Apel na Italy, aby se emancipovali a vyhnali cizí dobyvatele. II. 6 Machiavelliho utopismus - Ač odmítá starověký utopismus, jeho modelem jsou největší zakladatelé států a národů (tj. lidé s charismatickými či prorockými vlastnostmi). Lidé s virtù. - nejvíce je to vidět v poslední kapitole Vladaře – dobytí Itálie a její osvobození od barbarů. Odpovědí na slabost a nejednotu italských států byl mýtus vladaře, ztělesňujícího virtù, sílu, charisma. Přinese nový Řím. - Příležitost ukázat opravdovou virtù závisí na degradaci společnosti (jako u Mojžíše). Prorok a lid jsou spojeni. Není prorok bez lidu, vykoupení bez vykupitele. M. očekával vladaře-vykupitele v podmínkách současného úpadku. - k vykoupení by mělo dojít kvůli degradaci Itálie. Degradace nutná, aby se uskutečnilo budoucí vykoupení. Jako Mojžíš se M. nedočká zaslíbené země. Byl tak neozbrojeným prorokem, ukazující cestu z divočiny do nového Jeruzaléma. Bezprostřední budoucnost Itálie může být obdobím slabosti a nepořádku. Ale vladař-vykupitel jednou přijde. Píše, aby uspíšil jeho příchod. II. Rozpravy nad deseti prvními knihami Tita Livia (Smith) II. 1 O co jde v Rozpravách? - Vladař je věnován Lorenzu Medicejskému, Rozpravy dvěma mladým přátelům M., kteří byli částí M. literárního kruhu. Patřili ke grandi. M. posluchačstvo se skládalo z kulturních aristokratů. - proč M. píše knihu o slávě republik a věnuje ji dvěma členům aristokracie? Rozpravy výchovným pojednáním pro mladé aristokraty. M. učitelem a vychovatelem. Akademický formát měl přitáhnout mladé florentské humanisty. Nevěnuje již knihu panovníkům, ale těm, kdo by si zasloužili jimi být. - pokud by ale mladí lidé již věděli, jak vládnout království, psaní knihy nadbytečné. Snaží se vetřít do přízně mladých. Cílem je vyhrát kauzu ve prospěch republikanismu, ukázat, jak by s jejich přispěním dobře ustavená republika mohla vypadat. Konečným cílem je vytvořit nový Řím. II. 2 Nová pravidla a myšlenky - M. chce nabudit touhu čtenářů po Římu. V předmluvě oznamuje objev nových pravidel a myšlenek. Srovnává se s Kolumbem: Vstoupil na nové, doposud nevyšlapané stezky. Ale zdá se, že spíše objevil zapomenutou zemi – Řím. - M. žil za renesance ve městě plném antiky. Humanisté nasáknuti láskou ke starým. Odlišuje svůj přístup ke starým s estetizující tendencí současníků (zájem o umění a architekturu, a proto zapomínají na politiku). Chce vrátit čtenáře k prvním principům republiky, k činům Římanů popsaných Titem Liviem. - návrat k Římu, protože schopnost sebevlády zdegenerovala. Podřadnost moderních. M. viní křesťanství. Též neschopnost lidí číst. Chce dát lekci o historii. Lidé baví číst, ale neimitují čtené příběhy; myslí si, že je to nemožné. Jsme jiní, žijeme v jiné době. - podle M. máme ale aktivně napodobovat velké činy předchůdců. Rozpravy proto nejsou obyčejným komentářem. Vylepšuje text. Užívá ho ke svým cílům: Srovnává starověké a moderní události, aby z nich dovodil praktické lekce. II. 3 Starověké a moderní republiky - paradox: M. nárok na novost je obnovením starých pravidel a myšlenek. Užívá autoritu T. L. jako nástroj obhajoby vlastních pohledů na to, co vytváří dobře uspořádanou republiku. 4 rysy novosti: - (1) Rozpravy reflexí toho, zda by měl být politický režim ustaven jediným zákonodárcem, či nahodile: (a) 8 století nedotčené zákony a ústava Sparty dané jediným mužem (Lykurgem), (b) Řím, jenž je produktem náhody či štěstěny: Nutnost nového založení a adaptace na okolnosti. Závěr: žádný zákonodárce není schopen toho, co náhoda v Římě. Šlo vylepšit rané, částečně defektní, instituce. - dlouhodobost, síla a velikost Říma a jeho svoboda nevznikly vědomým designem. Nejvíce přispěly konflikty (ne konsensus), nedostatek jednoty, ne jednota. M. teoretikem sociálního (třídního) konfliktu. - M. odmítá konsensus (harmonii) tříd drahý humanistům. V každé republice dvě odlišné dispozice (plebs a grandi). Legislativa, která je ku prospěchu svobodě, plyne z konfliktů mezi nimi: (a) Je nutno hledat efektivní pravdu věcí – rozhodují výsledky. (b) Konflikt hluboce zakořeněn v lidské psychologii: v touze urozených vládnout a dominovat a touze plebsu být svobodnými. Národní síla a velikost výsledkem střetu těchto dispozic (ne konsensu). Politika je nezbytně stranická. Konsensus je podvod. Odkazy na něj clonou pro dominanci jedné třídy. Myšlenka nadstranickosti a společného dobra iluzí. Politika nemusí eliminovat konflikt, ale řídit ho, aby se stal služebníkem národní velikosti. - (2) je lepší svěřit lidu moc, či urozeným? (a) Sparta a Benátky: aristokratický model (moc do rukou urozených). Urození si nejvíce přejí vládnout – dát jim moc naplňuje jejich tužby. Vyvažuje to nespokojenost plebsu (snadno se pobouří a je nestálý), (b) Řím republikou, v níž moc koncentrována v plebsu. Moc lidu přispěla k velikosti Říma. Sparta trvala déle, ale větší ctnost ukázal Řím. - upřednostňování plebsu (obyčejných lidí) první v politické teorii. Na rozdíl od Aristotelovy politeie (rovnováhu mezi různými frakcemi a třídami) M. preferoval dominanci lidu. Ten nejspolehlivější podporou svobody. Republika ustaví velkou míru sociální rovnosti. Proti urozeným, kteří v zahálce nevykonávají nic pro lid. Nutnost tuto třídu eliminovat: čistky kvůli tomu, aby se republika zachovala čistá. - množství moudřejší a stabilnější než vladař. Na rozdíl T. L. nevidí M. lid jako nestálou frakci. Lid jako celek má lepší úsudek. Empirický argument: V historii Říma měl lid jen čtyři důvody litovat svých voleb. Systémový argument: Snazší zkorumpovat jednotlivce než těleso lidu. Lid je spolehlivějším a lepším soudcem charakteru než vladař. Brutalita lidu směřuje proti nepřátelům republiky, zatímco vládce je proti svým soukromým nepřátelům. - (3) obhajoba římského institutu veřejné obžaloby (podobná lidovým soudům): musí se hájit ti, kdo jsou obviněni z konspirace proti veřejnému dobru. Zbraní plebsu proti bohatým a mocným. Kanalizace zhoubných dispozic (žárlivost, zášť a závist). - M. tuto praxi hájí. Lze tak brzdit aristokracii. Kritizuje Florencii, že něco takového nemá. Neřeší možné nespravedlnosti. Obětuje klidně člověka pro naplnění více lidí. - (4) republiky tradičně malými, do sebe uzavřenými městskými státy. Velké státy podrývají étos politické participace a občanské angažovanosti. Je-li cílem dlouhověkost, příkladem Sparta a Benátky. - M. proti tomuto modelu. Cílem Říma velikost. Potřeba imperiální expanze a dobývání. Nelze mít defenzivní postoj: tak se jen staneme zranitelnějšími. Řím naopak dobývá své okolí. Imunní vůči nahodilostem štěstěny. Ozbrojený plebs přispěl k vojenské velikosti Říma. Zdrojem jak vřavy a rozbrojů, tak slávy a moci. - ontologický argument o povaze politické reality: svět je stále v pohybu. Státy usilující jen o zachování sebe sama riskují neštěstí. Musí růst a expandovat pro své přežití. Bez expanze moci hrozí zruinování. Žádná střední cesta mezi extrémy. Umírněnost nemožná ve stále se měnícím světě. Žádný stabilní bod rovnováhy. Buď expandovat, nebo zemřít. II. 4 Nové křesťanství - M. viní křesťanství za slabost a nejednotu Itálie. Vliv kněží na zahálčivost lidí. Mluví však jazykem náboženského reformátora. - obdivoval Numa Pompilia, zakladatele pohanského náboženství Říma. To jedním z hlavních zdrojů úspěchu Říma. Náboženství podvodem, který byl vymyšlen, aby ustavil politickou ctnost. Numa předstíral soukromé rozhovory s nymfou. Chtěl zavést nové instituce. Jelikož jeho vlastní autorita k tomu nebude stačit, bylo třeba politické inovace zahalit v mystice božské autority. - vládci republiky či monarchie musí prosazovat principy náboženství svého státu. Musí dané náboženství praktikovat. Náboženství vytvořené Numou ale M. dává do kontrastu se stávajícím náboženstvím: křesťanství zdrojem politického úpadku Říma i Itálie. Činí Itálii slabou a rozdělenou. Kritika papežství. - náklonnost starých ke svobodě (na rozdíl od moderních) lze vysvětlit náboženstvím. Problém není korupce křesťanství, ale jeho základní principy. Glorifikuje pokorné a kontemplativní lidi nad muže činu. Pokora, odříkání a pohrdání světskými věcmi vs. velkodušnost, tělesná síla a smělost lidí. Člověk má spíše trpět než činit smělé věci. - to učinilo svět slabým, tj. snadnou kořistí pro zvrácené lidi. Ostatní jsou zvyklí snášet nepravosti, zženštilými a bezmocnými. Náboženství nevede ke ctnosti, kdy by lidé bránili vlast. - M. nechce reformovat křesťanství, ale vytvořit nové náboženství. Zakladatel nové republiky zakladatelem nového náboženství. Vytvoří nové rity a ceremonie. Transformujícím, vykupujícím vůdcem. Nelze dopředu stanovit obrysy nového náboženství. Zakladatel musí číst historii, aby objevil, jak vytvořit nový Jeruzalém. Povinná literatura: Machiavelli, Niccolo. „Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia“. In: Úvahy o vládnutí a o vojenství. Praha, Argo, 2001, s. 158–73, 177–82, 204–5, 211–14, 235–37, 269–73, 280–81 (32 stran) Kratochvíl, Petr. Původ a smysl národního zájmu. Analýza legitimity jednoho konceptu. Brno, CDK, 2010, s. 27–45 (18 stran) Doporučená literatura: Bock, Gisela, Skinner, Quentin, Viroli, Maurizio (eds.) 1993. Machiavelli and Republicanism. Cambridge: Cambridge University Press; Burns, J. H. (ed.) 1995. The Cambridge History of Political Thought 1450-1700. Cambridge: Cambridge University Press; Hörnqvist, Mikael 2008. Machiavelli and Empire. Cambridge: Cambridge University Press; Lefort, Claude 1986. Le travail de l'oeuvre Machiavel. Paris: Gallimard; Manent, Pierre 1994. An intellectual history of liberalism. Princeton: Princeton University Press; Manent, Pierre 2007. Naissances de la politique moderne : Machiavel, Hobbes, Rousseau. Paris: Gallimard; Mansfield, Harvey Jr. 1998. Machiavelli's Virtue. Chicago: The University of Chicago Press; Mansfield, Harvey Jr. 2001. Machiavelli's New Modes and Orders: A Study of the Discourses on Livy. Chicago: The University of Chicago Press; McCormick, John P. 2011. Machiavellian Democracy. Cambridge: Cambridge University Press; Najemy, John M. 2010. The Cambridge Companion to Machiavelli. Cambridge: Cambridge University Press; Pocock, J. G. A. 2003. The Machiavellian Moment: Florentine Political Thought and the Atlantic Republican Tradition. Princeton: Princeton University Press; Rahe, Paul Anthony 2009. Against Throne and Altar: Machiavelli and Political Theory Under the English Republic. Cambridge: Cambridge University Press; Skinner, Quentin. 1978. Foundations of Modern Political Thought, Vol. I: The Renaissance. Cambridge: Cambridge University Press; Skinner, Quentin. 1978. Foundations of Modern Political Thought, Vol. II: The Age of Reformation. Cambridge: Cambridge University Press; Skinner, Quentin. 1995. Machiavelli. Praha: Argo; Strauss, Leo 1953. Natural Right and History. Chicago: The University of Chicago Press; Strauss, Leo 1995. Thoughts on Machiavelli. Chicago: The University of Chicago Press; Sullivan, Vickie B. 2006. Machiavelli, Hobbes, and the Formation of a Liberal Republicanism in England. Cambridge: Cambridge University Press; Viroli, Maurizio 1998. Machiavelli. Oxford: Oxford University Press; Viroli, Maurizio 2010. Machiavelli's God. Princeton: Princeton University Press; Znoj, Milan, Bíba, Jan a kol. 2011. Machiavelli mezi republikanismem a demokracií. Praha: Filosofia.