ČÁST DRUHÁ: Filosofie práva v ústvním prostoru 333 11.1 Lidská práva: právní, nebo morální koncept? Hovoříme-li o lidských právech,1104 zpravidla se nám ze všeho nejdříve vybaví práva zakotvená v ústavách a mezinárodních smlouvách, zároveň je však bude doprovázet mlhavý pocit, že jsou přece jen něčím víc než běžnými normami, které bereme vážně z toho důvodu, že jsou platnou a účinnou součástí právního řádu. Pokud by nějaký autoritářský stát neměl ve svých právních předpisech zakotveno právo na svobodu projevu, řekli bychom, že jeho občané toto právo nemají? Z určitého hlediska ano, z určitého ne. Tato otázka vede mnohé 1104  Tento text vznikl na Masarykově univerzitě v rámci projektu „Morální argumenty v interpretaci lidských práv“ číslo MUNI/A/0902/2019 podpořeného z prostředků účelové podpory na specifický vysokoškolský výzkum, kterou poskytlo MŠMT v roce 2020. Za cenné připomínky k němu autor děkuje doc. Mgr. Marku Káčerovi, PhD. a Adéle Sklenářové. 11 TEORIE LIDSKÝCH PRÁV KAPITOLA X: Název kapitoly 334 autory k nutnosti rozlišovat legální a morální práva.1105 První z nich můžeme identifikovat jako společenské fakty, jako zvláštní druh praxe soudců a úředníků uplatňujících veřejnou moc.1106 Případně o nich můžeme konstatovat, že jsou platná, protože jsou ukotvena v systému práva.1107 Naopak platnost těch druhých je na takovém ukotvení nezávislá a musí být dovozována z nějakých jiných důvodů.1108 Takové důvody mohou být velmi různorodé – mohou spočívat například v odkazu na obecně sdílenou lidskou přirozenost, nebo na požadavky odvozené z principu užitku. V každém případě zde máme co do činění s dvěma odlišnými normativními systémy.1109 Občané v uvedeném státu určitě nemají legální právo na svobodu projevu, ale mohou být nositeli obsahově totožného morálního práva. Existují však vůbec morální práva a co přesně je zdrojem jejich platnosti? Tento koncept na rozdíl od legálních práv vzbuzuje řadu pochybností. Předně je třeba zdůraznit, že zde máme stále na mysli určitá oprávnění, resp. subjektivní prá- va,1110 a nikoliv různé cíle, hodnoty nebo aspirace.1111 První z možných přístupů, jak se je můžeme pokusit uchopit, je charakterizovat je jako legální práva, která 1105  Při překladu anglických termínů legal right a moral right jsem se rozhodl přidržet pojetí Michala Šejvla, který pro ně ve svých textech používá výrazy legální a morální právo. Viz ŠEJVL, Michal. Lidská práva jako subjektivní práva. Teoretické a historické aspekty. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2017, s. 133. Toto rozlišení samotné se objevuje již u Johna Stuarta Milla. Viz MILL, John Stuart. Utilitarianism. Auckland: The Floating Press, 2009, s. 78–80. K závěru, že podmínkou užitečnosti konceptu lidských práv je právě jeho odlišení od legálních práv partikulárních společenství, jakož i od dalších žádoucích společenských cílů viz FREEMAN, Michael. Human Rights. An Interdisciplinary Approach. 2nd Ed. Cambridge: Polity Press, 2011, s. 6. 1106  Více k problematice společenských faktů a vymezení práva viz v kapitole Tomáše Sobka Právní pozitivismus. 1107  Viz např. GILBERT, Margaret. Rights and Demands. A Foundational Inquiry. Oxford: Oxford University Press, 2018, s. 29. Srovnej dále definici legálních práv jako práv, která jsou uznávána a uplatňována v rámci určitého právního systému. NICKEL, James W. Making Sense of Human Rights. 2nd ed. Malden, MA: Blackwell Publishing, 2007, s. 28. 1108  K uchopení legálních a morálních práv srovnej i jejich vymezení v publikaci MENKE, Christoph a Arnd POLLMANN. Philosophie der Menschenrechte. Hamburg: Junius Verlag GmbH, 2007, s. 25 a následující. 1109  O uvedené distinkci lze uvažovat též v rovině pozitivních a přirozených práv. Podle Norberta Bobbia má jejich rozlišování s dělením na morální a legální práva společné právě to, že se v obou případech jedná o dva různé normativní systémy. Rozdíl mezi těmito dělení tkví v jejich kritériu. V případě pozitivních a přirozených práv je jím jejich původ, v případě legálních a morálních práv jsou jím jejich principy. BOBBIO, Norberto. The Age of Rights. Cambridge, Malden: Polity Press, 2005, s. xiii. 1110  K vymezení subjektivních práv viz kapitolu Michala Šejvla Teorie subjektivních práv. 1111  Srovnej NICKEL, 2007, op. cit., s. 9. K odlišení subjektivních práv od cílů viz tamtéž, s. 24–26. ČÁST DRUHÁ: Filosofie práva v ústvním prostoru 335 sice aktuálně nemáme, ale měli bychom je mít.1112 Vůči tomu se nabízí jednoduchá námitka, že si můžeme snadno představit i taková morální práva, jejichž právní zakotvení by nedávalo dobrý smysl. Jako pěkný příklad zde může posloužit třeba právo na férový podíl na důležitých rodinných rozhodnutích, které by jen sotva šlo regulovat právní cestou.1113 Představy o tom, jaká legální práva bychom měli mít, jsou tedy nepochybně důležité, ale musíme je od morálních práv odlišovat. V dalším uchopení tohoto problému nám může být velmi nápomocné rozlišení na pozitivní a kritickou morálku.1114 První z nich je morálka akceptovaná a sdílená určitou společenskou skupinou, druhá představuje obecné morální principy, které mohou sloužit ke kritice současných společenských institucí, jakož i pozitivní morálky.1115 Morálními právy pak můžeme mít na mysli práva založená na pozitivní morálce, tedy taková, která se v rámci společnosti reálně uplatňují a mohou být vynucována třeba různými formami tlaku z její strany. Dostává se jim společenského, byť nikoliv právního uznání.1116 Dají se rovněž identifikovat jako určitý druh společenských faktů a mohou sloužit i jako inspirační zdroj pro katalogy legálních práv samozřejmě s tou výhradou, že ne každé takové právo může být přetaveno do své legální obdoby. Ani tato práva ale zpravidla nespojujeme s konceptem lidských práv, protože u těch očekáváme, že budou platná bez ohledu na to, jestli je lidé v nějaké komunitě akceptují, nebo ne.1117 Jako relevantní se v tomto kontextu tudíž ukazují spíše práva, jejichž platnost odvozujeme od některého druhu kritické morálky. Identifikace takových práv již nepředstavu- 1112  Popis a kritiku tohoto přístupu viz v textu FEINBERG, Joel. In Defence of Moral Rights. Oxford Journal of Legal Studies. 1992, Vol. 12, No. 2, s. 156 a následující. Dále srovnej též CAMPBELL, Tom. Human Rights: Moral or Legal? In: KINLEY, David, Wojciech SADURSKI a Kevin WALTON (eds.). Human Rights: Old Problems, New Possibilities. Cheltenham: Edward Elgar, 2013, s. 4. CAMPBELL, Tom. Rights: a Critical Introduction. London: Routledge, 2006, s. 28. 1113  TASIOULAS, John. Towards a Philosophy of Human Rights. Current Legal Problems. 2012, Vol. 65, Iss. 1, s. 2. Další podobné příklady viz FEINBERG, 1992, op. cit., s. 161. 1114  Joel Feinberg za podobným účelem rozlišuje konvenční a pravou morálku (conventional and true morality). Viz FEINBERG, 1992, op. cit., s. 152. U Jamese Nickela se můžeme setkat s obdobným rozlišením na aktuální a justifikovanou morálku (actual and justified morality). NICKEL, 2007, op. cit., s. 28. 1115  Toto rozlišení bylo velmi populární u utilitaristů v 19. století. Zde uvedené definice však přejímám ze známé práce H. L. A. Harta. Viz HART, H. L. A. Law, Liberty, and Morality. Oxford, New York: Oxford University Press, 1982, s. 20. 1116  Srovnej podobný koncept společenských práv (v originále societal rights) v publikacích CAMPBELL, 2006, op. cit., s. 28. CAMPBELL, 2013, op. cit., s. 10. 1117  K tomu srovnej CAMPBELL, 2013, op. cit., s. 10. KAPITOLA X: Název kapitoly 336 je faktickou otázku, je naopak determinována morálním zdůvodňováním.1118 Jejich platnost se opírá o justifikované morální principy.1119 Charakter těchto práv pěkně objasňuje Alan Gewirth.1120 Tento autor nejprve uvádí, že existence je empirická. Pokud říkáme, že se lidé rodí s nohama, je takové tvrzení empiricky ověřitelné.1121 Něco takového ale neplatí o kritických morálních právech. Když o nich tvrdíme, že existují, nepřisuzujeme jim tím určité fyzické nebo mentální atributy, ale konstatujeme, že jsou zde průkazné morální důvody, které je justifi- kují.1122 Mohli bychom je dále charakterizovat i tím, že jsou to ideje o tom, jaká pozitivní morální (resp. konvenční) práva bychom měli mít. Zásadní odlišnosti mezi vyjmenovanými druhy subjektivních práv samozřejmě nijak nevylučují jejich vzájemné překrývání se.1123 Právo na svobodu projevu může být zároveň legálním právem, může být založeno na pozitivní morálce a zároveň odvoditelné i z některých druhů kritické morálky. Všechna tato práva sice budou mít totožný obsah, přesto je můžeme samostatně uchopit a analyzo- vat. I vůči kritickým morálním právům samotným již bylo nadneseno mnoho námitek. Můžeme si například oprávněně klást metaetickou otázku, odkud se jednotlivé morální principy, z nichž jsou taková práva dovozována, berou. Stejně tak se můžeme ptát, které z těchto principů jsou korektní a zda je vůbec smysluplné o nějakých korektních morálních principech hovořit.1124 Další z možných výtek spočívá v tom, že rozebíraná práva nejsou schopna plnit klíčovou funkci práv, kterou je řešení společenských a politických sporů.1125 Bývají vůči nim vznáše- 1118  Srovnej CAMPBELL, 2013, op. cit., s. 12. GILBERT, 2018, op. cit., s. 36. 1119  FEINBERG, Joel. The Nature and Value of Rights. The Journal of Value Inquiry. 1970, Vol. 4, Iss. 4, s. 253, 255. 1120  Alan Gewirth ve svém textu sice vztahuje své postřehy na lidská práva, domnívám se však, že je možno takto uvažovat i o kritických morálních právech v obecné rovině. 1121  Souhlasím s připomínkou Marka Káčera, že všeobecné kladné soudy se empiricky ověřují jen velmi obtížně. Nicméně stále je jejich empirické ověřování smysluplné a v ideální situaci, kdy bychom mohli uvážit opravdu všechny případy, by vedlo k nezpochybnitelným výsledkům. Nic takového ani vzdáleně neplatí o našich tvrzeních o morálních právech, u nichž je jakékoliv empirické ověřování nemožné. Proto mezi nimi stále zůstává významný rozdíl. 1122  GEWIRTH, Alan. The Epistemology of Human Rights. Social Philosophy & Policy. 1984, Vol. 1, Iss. 2, s. 3. 1123  Srovnej FEINBERG, 1992, op. cit., s. 151. Dále viz i NICKEL, 2007, op. cit., s. 46. GILBERT, 2018, op. cit., s. 35. 1124  K tomu srovnej FEINBERG, 1992, op. cit., s. 166. 1125  Srovnej CAMPBELL, 2013, op. cit., s. 21–22. ČÁST DRUHÁ: Filosofie práva v ústvním prostoru 337 ny připomínky, že jsou pouhou rétorikou, nepatřičným přenesením termínu z právní oblasti a jako taková jen vedou k zatemnění problému, jaká práva lidé mají, a jaká by mít měli.1126 Výše uvedené námitky nás mohou přivést k úvaze, zda by nebylo přesnější hovořit pouze o legálních právech a morálních hodnotách, které mají tato práva ochraňovat.1127 Takovouto pozici, jež ztotožňuje lidská práva s legálními nebo nanejvýš v pozitivní morálce ukotvenými právy, můžeme označit jako právní redukcionismus. Sama o sobě nevylučuje morální kritiku legálních práv, pouze po zohlednění zmíněných námitek říká, že by neměla být artikulována v termínech lidských práv coby určitého druhu morálních práv.1128 Důležité je si uvědomit, že ani tento přístup není úplně bez kazů. Bývá kritizován například za to, že nevysvětluje, proč vlády ztrácí legitimitu, když nerespektují lidská práva svých občanů.1129 Právě ochrana jednotlivců před zneužíváním moci ze strany vlády bývá vnímána jako klíčová funkce lidských práv.1130 Není nakonec ani nic zvláštního na tom, že kritická morální práva plní jiné funkce než pozitivní morální práva nebo legální práva. Pokud bychom se je snažili různými způsoby zredukovat ať už právě na ně, nebo na pouhé morální hodnoty, omezovali bychom jejich kritickou funkci. I když mohou některé otázky s nimi spojené vyvolávat pochybnosti, je neoddiskutovatelné, že jsou součástí konceptuálního aparátu většiny z nás.1131 Do opozice vůči právnímu redukcionismu lze dát přístup označovaný jako pri- oritismus.1132 Jeho zastánci obhajují „konceptuální a epistemologickou nezávislost morálních práv a normativní prioritu lidských práv jako morálních práv.“1133 Do tohoto proudu pak můžeme zařadit většinu autorů usilujících o justifikaci lidských práv, jejichž teorie (včetně jejich výhod a nevýhod) budeme v následujících řádcích podrobněji analyzovat. 1126  K tomu viz i podobnou poznámku uváděnou v práci NICKEL, 2007, op. cit., s. 32. 1127  CAMPBELL, 2013, op. cit., s. 3–4. 1128  Tamtéž, s. 7. 1129  Tamtéž, s. 13. 1130  FREEMAN, 2011, op. cit., s. 16, 67, 198. NICKEL, 2007, op. cit., s. 45. 1131  FEINBERG, 1992, op. cit., s. 151. 1132  Tom Campbell jej zároveň označuje jako morální redukcionismus. Viz CAMPBELL, 2013, op. cit., s. 11, 15. 1133  Tamtéž, s. 11–12. KAPITOLA X: Název kapitoly 338 11.2 Charakteristické rysy lidských práv Předchozí úvahy potvrzují, že korektnější je legální práva obsažená v různých právně závazných katalozích označovat jako základní práva a  termín lidská práva vyhradit pro práva morální, která jsou založena na určitém druhu nebo druzích kritické morálky.1134 Tím nemá být popřena spřízněnost obou konceptů. Sám soubor základních práv tradičně čerpá inspiraci z filosofických a politických lidskoprávních idejí a z největší části představuje pozitivizovaná lidská práva. Rozdíl mezi oběma kategoriemi práv je dále poněkud stírán tím, že základní práva jsou často formulována velmi abstraktně, což otvírá široký prostor pro jejich interpretaci. Snaha vyložit je v tom nejlepším možném světle nakonec taktéž vede k zohledňování různých idejí a argumentů původně pocházejících z morální oblasti.1135 K pozitivizaci lidských práv tak nakonec dochází nejen legislativní, ale též soudní cestou. Proč však hovoříme o lidských, a nikoliv o přirozených právech? Také toto rozlišení má své důvody. Například Všeobecná deklarace lidských práv se druhému uvedenému termínu pravděpodobně záměrně vyhnula, protože se chtěla vymanit z návazností na některé kontroverzní teorie pracující s konceptem lidské při- rozenosti.1136 Lidská práva nemusí být totiž nutně odvozena z přirozeného prá- va.1137 Na rozdíl od přirozených práv jsou otevřená různým justifikacím.1138 Tuto otevřenost můžeme vnímat ne jako jejich slabinu, ale naopak jako jejich silnou stránku. Jejich úspěšná expanze ve světě totiž může být dána podle některých autorů právě tím, že nejsou napojena na žádné konkrétní zdůvodnění.1139 Navzdory tomu – pokud bychom je chtěli podrobněji charakterizovat – nevyhneme se zdánlivě paradoxnímu konstatování, že ve svém obvyklém pojetí představují objekty, které si uchovávají řadu typických přirozenoprávních rysů. Jedná se zde však pouze o jejich rysy, nikoliv důvody, které za nimi stojí. 1134  K tomu srovnej i HAPLA, Martin. Lidská práva bez metafyziky: legitimita v (post)moderní době. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 38–41. ONDŘEJEK, Pavel. Princip proporcionality a jeho role při interpretaci základních práv a svobod. Praha: Leges, 2012, s. 15. 1135  Za tento postřeh děkuji Tomáši Sobkovi. 1136  FREEMAN, 2011, op. cit., s. 41. 1137  GRIFFIN, James. On Human Rights. 1st ed. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 9. 1138  Srovnej HAPLA, 2016, op. cit., s. 38, 40–41. 1139  IGNATIEFF, Michael. Human Rights as Politics and Idiolatry. Princeton: Princeton University Press, 2003, s. 78. ČÁST DRUHÁ: Filosofie práva v ústvním prostoru 339 Lidská práva tak můžeme charakterizovat prostřednictvím teze, že je má každý člověk na základě toho, že je lidskou bytostí.1140 Podle Campbella je od ostatních morálních práv odlišuje jejich univerzalita a přednost, kterou mají před ostatními morálními nároky.1141 Jiní autoři dále uvádějí, že jsou to práva abstraktní1142 a rovná.1143 Existují nezávisle na státu a strukturálních rysech institucí.1144 Říkáme o nich také, že jsou nezcizitelná,1145 nezadatelná a nezrušitelná, že jsou to práva náležející jednotlivcům.1146 Mnohé z těchto vyjmenovaných charakteristik přitom mohou být dány do úzké souvislosti s první uvedenou tezí: Tím, že jsou nositeli těchto práv všichni lidé, může být dán jejich univerzální rozměr.1147 Tím, že tato práva mají na základě něčeho, co je pro každého člověka esenciální, je dána jejich rovnost, nezrušitelnost, nezcizitelnost a nezadatelnost. Ze všech zmíněných rysů lidských práv čelí největší kritice jejich univerzalita.1148 Zároveň je od nich jen stěží odlučitelná. Jak totiž správně uvádí Adam Etinson, teorie, které by přisuzovaly práva jen úzké skupince lidí, by jen sotva byly vnímány jako teorie lidských práv.1149 Již z hlediska svého pojmového vymezení se jedná o práva všech lidí – pokud by tomu tak nebylo, hovořili bychom o něčem jiném. V obecné rovině bývá univerzalita lidských práv charakterizována tezí, že jejich nositeli jsou všichni lidé ve všech dobách a na všech místech.1150 Někteří autoři, 1140  DONNELLY, Jack. Universal Human Rights in Theory and Practice. 3rd Edition. Ithaca and London: Cornell University Press, 2013, s. 10. FEINBERG, 1992, op. cit., s. 154. FREEMAN, 1992, op. cit., s. 66–67. GEWIRTH, 1984, op. cit., s. 1. KOHEN, Ari. In Defense of Human Rights: a Non -religious Grounding in a Pluralistic World. London: Routledge, 2007, s. 6. 1141  CAMPBELL, 2013, op. cit., s. 2. 1142  FEINBERG, 1992, op. cit., s. 154. 1143  DONNELLY, 2013, op. cit., s. 10. FREEMAN, 2011, op. cit., s. 68. 1144  BEITZ, Charles R. The Idea of Human Rights. Oxford: Oxford University Press, 2009, s. 52–53. 1145  DONNELLY, 2013, op. cit., s. 10. 1146  Lidská práva prostřednictvím toho, že se jedná o práva jednotlivců, charakterizuje např. Michael Freeman. Viz FREEMAN, 2011, op. cit., s. 68. 1147  Srovnej WALKER, Neil. Universalism and Particularism in Human Rights: Trade-off or Productive Tension? In: KINLEY, David, Wojciech SADURSKI a Kevin WALTON (eds.). Human Rights: Old Problems, New Possibilities. Cheltenham: Edward Elgar, 2013, s. 90. 1148  K  pochybnostem o  univerzálním rozměru lidských práv srovnej i  některé zajímavé úvahy Charlese R. Beitze. BEITZ, 2009, op. cit., s. 4. 1149  ETINSON, Adam (ed.). Human Rights: Moral or Political? Oxford: Oxford University Press, 2018, s. 9. Za užitečnou považuji v tomto kontextu poznámku Marka Káčera, který upozorňuje, že zde hodně záleží na naší definici člověka. 1150  BEITZ, 2009, op. cit., s. 53. KAPITOLA X: Název kapitoly 340 jako například Jack Donnelly, se ji snaží ještě dále strukturovat a rozlišit její různé druhy.1151 V jeho pojetí tak můžeme diferencovat univerzalitu konceptuální, substantivní, antropologickou, funkční, mezinárodněprávní, překrývajícího se konsenzu a ontologickou. Konceptuální univerzalita vyplývá již ze samotné definice těchto práv.1152 Jejím problémem podle Donnellyho je, že lze o ní smysluplně hovořit jen tehdy, pokud opravdu existují práva, jejichž nositeli jsou všichni univerzálně. Existence takových práv je přitom podle jeho soudu velmi diskuta- bilní.1153 Substantivní univerzalita je již spojena s určitou koncepcí či katalogem lidských práv. V jejím rámci si můžeme například klást otázku, zda jsou práva zakotvená ve Všeobecné deklaraci lidských práv opravdu univerzální.1154 Další druh univerzality můžeme označit přívlastkem antropologická. Ta je ovšem jen stěží obhajitelná,1155 protože právě antropologické výzkumy nás přesvědčují o tom, že většina společností s ideou lidských práv nikdy nepracovala. Funkční univerzalita vychází z toho, že lidská práva představují reakci na hrozby, které vyvstávají spolu se společenskými, ekonomickými a  politickými změnami modernity.1156 Lidská práva tak získávají univerzální rozměr spolu s tím, jak se prohlubuje proces globalizace a rozvíjí se moderní trhy a státy.1157 Tato univerzalita se však vyskytuje pouze v dnešní době a je tudíž relativní z historického hlediska.1158 Mezinárodněprávní univerzalita je dána významnými dokumenty jako např. Všeobecnou deklarací lidských práv nebo Vídeňskou deklarací z roku 1993.1159 Univerzalita překrývajícího se konsenzu souvisí s Rawlsovou myšlenkou, že se můžeme v praxi shodnout na určité politické koncepci (jakou mohou být i lidská práva) na základě odlišných filosofických, náboženských a dalších 1151  Podrobnější shrnutí a kritiku Donnellyho koncepce lze v našem prostředí nalézt v publikaci HAPLA, 2016, op. cit., s. 53 a následující. 1152  DONNELLY, Jack. International Human Rights. 3rd ed. Boulder: Westview Press, 2007, s. 282– 283. 1153  Podrobnosti viz tamtéž, s. 283. 1154  DONELLY, 2007, op. cit., s. 282–283. 1155  Tamtéž, s. 281. 1156  Tamtéž, s. 287. 1157  GOODHART, Michael. Origins and Universality in the Human Rights Debates: Cultural Essentialism and the Challenge of Globalization. Human Rights Quarterly. 2003, Vol. 25, No. 4, s. 935. 1158  DONNELLY, Jack. Both Universal and Relative (A Reply to Michael Goodhart). Human Rights Quarterly. 2008, Vol. 30, No. 1, s. 198 1159  DONNELLY, 2007, op. cit., s. 288. ČÁST DRUHÁ: Filosofie práva v ústvním prostoru 341 východisek.1160 Nakonec, ontologická univerzalita vychází z představy, že lidská práva mají jeden transhistorický a objektivně uchopitelný základ.1161 Hlavním problémem Donnellyho dělení je to, že dostatečně nerozlišuje mezi základními a lidskými právy. V kontextu kritických morálních práv není totiž třeba mezinárodněprávní univerzalita příliš relevantní. Podobně ani funkční univerzalita není schopna plně garantovat kritickou funkci těchto práv. Jejich univerzalita tudíž musí být založena ontologicky, pokud se má stále jednat o kritická morální práva. To, nakolik je takové založení přesvědčivé, už je samozřejmě jiná otázka. S problémem univerzality se rovněž pojí kritika lidských práv coby produktu západní civilizace,1162 který slouží jen jejím imperialistickým tendencím.1163 Vůči této výtce pěkně protiargumentuje Michael Freeman. Podle tohoto autora stojí v jejím pozadí dvě ideje: to, že každému by se mělo dostat rovného respektu a myšlenka, že respektovat osobu znamená respektovat její kulturu, která se podílí na utváření její identity. Obě tyty ideje si však nárokují univerzální platnost, a proto jsou nekonzistentní s kulturním relativismem.1164 Filosofické základy tohoto druhu relativismu jsou navíc problematické stejně jako základy lidských práv. Musíme se tudíž zaměřit na zájmy, které tyto koncepty chrání. Zatímco lidská práva podle Freemana chrání každého, kulturní relativismus jen určité kultury proti imperialistickým invazím (a to včetně jejich případných opresivních elit).1165 Zde se ovšem nabízí námitka, že pointa kritiků lidských práv spočívá v tom, že podle nich ve skutečnosti nechrání zájmy každého, ale právě jen západních elit. Na to by sice bylo možno reagovat tím, že ačkoliv faktická situace může být taková, z normativního hlediska je jejich ambicí chránit všechny lidi bez rozdílů. I o kulturním relativismu bychom ale v ideálním případě mohli říci, že se snaží ochraňovat specifika všech kultur. Určitě jej můžeme odlišit od situací, kdy některé vlády potlačují občanská a politická práva v rámci úsilí o hospo- 1160  Tamtéž, s. 291. 1161  Tamtéž, s. 292. 1162  Je všeobecně akceptované, že lidská práva mají západní původ (přinejmenším v tom smyslu, že byla poprvé rozpoznána v západní kultuře). Neshoda spočívá ve váze, která má být tomuto faktu přikládána. K tomu viz LI, Xiarong. „Asian Values“ and the Universality of Human Rights. Philosophy and Public Policy Quarterly. 1996, Vol. 16, No. 2, s. 22–23. 1163  Srovnej BEITZ, 2009, op. cit., s. 203–206. 1164  FREEMAN, 2011, op. cit., s. 126–127. 1165  FREEMAN, 2011, op. cit., s. 128. KAPITOLA X: Název kapitoly 342 dářský rozvoj.1166 Musíme tedy vždy rozlišovat normativní koncepty od fakticity, včetně způsobů, jak je různí aktéři v praxi využívají. Dalším rysem lidských práv je jejich přednost před ostatními morálními nároky. Ta se může lišit v závislosti na konkrétních právech od absolutní priority1167 k pouhému významnému postavení, které může být přebito jinými nekompatibilními morálními požadavky, jež ani nemusejí mít povahu lidských práv.1168 Ačkoliv si tato práva absolutní prioritu zpravidla konceptuálně nárokují, je otázkou, zda je ji možné adekvátně zdůvodnit.1169 Tím spíš, že se mnohá z těchto práv mohou dostávat i do konfliktů mezi sebou. Právě způsob, jak se s těmito vzájemnými konflikty práv vypořádat, tradičně představoval pro jejich teorie velkou výzvu.1170 Řešení, která se zde nabízela, byla různá.1171 Například podle Alana Gewirtha bychom měli upřednostnit takové právo, které je více nezbytné z hlediska zajištění našeho normativního aktérství.1172 V případě základních práv se nakonec prosadila aplikace principu proporcionality, kterou můžeme vztáhnout i na řešení konfliktů mezi lidskými právy.1173 V souvislosti s tím však vyvstává silná kritika, zda tak nezbavujeme práva jejich normativní síly a nesnižujeme je na úroveň pouhých cílů, politik nebo hodnot.1174 1166  Srovnej TESÓN, Fernando R. International Human Rights and Cultural Relativism. Virginia Journal of International Law. 1985, Vol. 25, No. 4, s. 872. 1167  Podle Alana Gewirtha je právo absolutní, když nemůže být za  žádných okolností nevzato v úvahu, nikdy do něj nemůže být odůvodněně zasaženo a musí být naplněno bez výjimek. Viz GEWIRTH, Alan. Are There Any Absolute Rights? The Philosophical Quarterly. 1981, Vol. 31, No. 122, s. 2. 1168  CAMPBELL, 2013, op. cit., s. 2. 1169  Otázce, zda vůbec existují nějaká absolutní práva se věnuje např. text GEWIRTH, 1981, op. cit. To, že není věrohodné pojímat všechna lidská práva jako absolutní, tvrdí kupříkladu James Nickel. Viz NICKEL, 2007, op. cit., s. 42. 1170  Jedním z tradičních zdrojů kritiky lidských práv ostatně bylo to, že dlouhou dobu nebylo vůbec zřejmé, jak řešit konflikty mezi nimi. Takovou výtku jim adresoval již Jeremy Bentham a po druhé světové válce například Norberto Bobbio. Srovnej BOBBIO, 2005, op. cit., s. 7, 27–28. V této souvislosti si zaslouží zmínku rovněž zajímavý komentář Marka Káčera k první verzi tohoto textu. Podle něj můžeme existenci kolizí mezi jednotlivými lidskými právy vnímat i jako jejich přednost. Díky nim totiž můžeme transformovat společenské nebo politické konflikty do konfliktů právních a morálních. Tím je naplňována role práva, kterou je nahradit násilné řešení sporů řešením mí- rumilovným. 1171  Srovnej FREEMAN, 2011, op. cit., s. 82–84. 1172  GEWIRTH, Alan. 1981, op. cit., s. 3. 1173  K tomu více v kapitole Zdeňka Červínka Proporcionalita. 1174  Z této pozice kritizuje proporcionalitu například Jürgen Habermas, na což reaguje ve svých textech Robert Alexy. K tomu viz ALEXY, 2006, op. cit., s. 24. ČÁST DRUHÁ: Filosofie práva v ústvním prostoru 343 Abstraktnost lidských práv lze dát do kontrastu vůči jiným konkrétněji zaměřeným morálním právům.1175 Na jednu stranu tak můžeme postavit třeba lidské právo na rovné zacházení a na druhou konkrétní právo studentů, aby s nimi bylo férově zacházeno u zkoušek. Zdůrazňujeme-li, že lidská práva jsou rovná, máme tím na mysli, že každý člověk je nositelem totožného souboru práv.1176 Preinstitucionální charakter lidských práv je jedním z jejich rysů, který byl často zdůrazňován již v případě přirozených práv.1177 Znamená, že existence těchto práv předchází státu, že jsou nezávislá na jeho struktuře. Jako taková představují prvky, které stát musí respektovat. Takováto charakteristika však nedává dobrý smysl u práv na politický azyl nebo na bezplatné základní vzdělání, protože jejich nutným předpokladem je existence politických institucí.1178 Na přesných významech atributů nezcizitelnosti a nezadatelnosti nepanuje v našem prostředí shoda,1179 ale v zásadě se zde jedná o to, že nikdo nemůže být těchto práv zbaven (nezrušitelnost), sám se jich nemůže vzdát (nezadatelnost), ani je převést na někoho jiného (nezcizitelnost). Protože nemůže přestat být lidskými bytostmi, nemůže přijít o tato práva ani tehdy, když se chováme špatně, krutě nebo tyransky.1180 Nakonec, lidská práva jsou typicky chápána jako práva jednotlivců. To platí i pro práva, která může jednotlivec uplatňovat jen v rámci určité skupiny (například právo shromažďovací), třebaže se nezřídka uvažuje i o právech příslušících různým skupinám a kolektivním entitám.1181 11.3 Úkoly teorie lidských práv Teorii lidských práv můžeme považovat za součást praktické filosofie. Otázky, které si klade, tedy v nejobecnější rovině souvisí s tím, co je správné, jak bychom měli jednat a jak by měly být nastaveny naše právní a politické instituce. Lidská práva představují již tradiční zdroje limitů státní moci a tím i jeden z výchozích 1175  K abstraktnosti a specifičnosti práv srovnej NICKEL, 2007, op. cit, s. 23. 1176  Srovnej DONNELLY, 2013, op. cit., s. 10. 1177  BEITZ, 2009, op. cit., s. 52–53. 1178  Tamtéž, s. 55. 1179  O různých vymezeních nezcizitelnosti a nezadatelnosti pěkně píše Michal Šejvl. Viz ŠEJVL, Michal. Lidská práva jako diskursivní pojem. Právník. 2017, roč. 156, č. 6, s. 484–485. 1180  Srovnej DONNELLY, 2013, op. cit., s. 10. 1181  K problematice lidských práv coby práv jednotlivců a práv skupin srovnej některé úvahy Jacka Donnellyho. Viz tamtéž, s. 29–31, 45–54. KAPITOLA X: Název kapitoly 344 konceptů konstitucionalismu.1182 Z toho vyplývá i jejich význam pro legitimizaci státní moci.1183 Jsou inspirací nejen při úvahách o tom, jak má vypadat ústava, ale i při řešení různých interpretačních a aplikačních otázek zejména ústavními soudy. Cílem teorií lidských práv je vyřešení několika zásadních problémů. První z nich se vztahuje k otázce, kdo přesně má být jejich nositelem.1184 Zdánlivě jednoduchá odpověď, že člověk,1185 se přitom nemusí jevit jako úplně uspokojivá. Je totiž obtížné určit, jaká charakteristika vztažená ke člověku činí výlučným nositelem těchto práv třeba i pacienty v trvalém a nezvratném vegetativním stavu nebo těžce mentálně hendikepované, a zároveň se nevztahuje na alespoň některá zví- řata.1186 Stejně tak se objevují úvahy, zda bychom neměli tento koncept vztáhnout i na některé kolektivní entity. Diskutabilní je rovněž zodpovězení otázky, kdo má být nositelem povinností, které s nimi korespondují. Má jim být pouze stát,1187 nebo i někdo další? Třeba jednotlivci?1188 A v jakém rozsahu?1189 Tato otázka je obzvlášť citlivá u sociálních práv, která na rozdíl od některých politických a občanských práv nemohou zakládat univerzální povinnosti směřující vůči úplně každému.1190 Otevřené je i, co všechno má být objektem těchto práv. V posledním století můžeme být svědky, že se katalogy legálních práv postupně rozšiřují, a i dnes uvažujeme o nových lidských právech, zejména v souvislosti se životním prostředím.1191 Nakonec je třeba také zkoumat, co je základem, resp. 1182  K problematice konstitucionalismu viz stejnojmennou kapitolu Jiřího Baroše. 1183  K tomu srovnej např. KYSELA, Jan. V suterénu teorie lidských práv. Poznámky k jejich povaze, předpokladům a důsledkům. In: GERLOCH, Aleš, Pavel ŠTURMA et al. Ochrana základních práv a svobod v proměnách práva na počátku 21. století: v českém, evropském a mezinárodním kontextu. Praha: Auditorium, 2011, s. 87. 1184  K této otázce srovnej CAMPBELL, 2006, op. cit., s. 47 a následující. 1185  NICKEL, 2007, op. cit., s. 37. 1186  V našem prostředí se problému, zda by lidská práva neměla být do určité míry přiznána i zvířatům, věnoval např. FLORIAN, Oldřich. Proč pouze lidská? Potíže s univerzalitou lidských práv. Právník, 2018, roč. 157, č. 11, s. 956 a následující. 1187  Např. James Nickel konstatuje, že primárním nositelem povinností korespondujících s lidskými právy jsou vlády. K tomu viz NICKEL, 2007, op. cit., s. 38. 1188  Tamtéž, s. 40. 1189  FREEMAN, 2011, op. cit., s. 81–82. 1190  Srovnej MACMILLAN, C. Michael. Social versus Political Rights. Canadian Journal of Political Science / Revue canadienne de science politique. 1986, vol. 19, no. 2, s. 294. K problému, zda jsou sociální práva opravdovými lidskými právy, a souvisejícím odborným diskuzím viz HAPLA, 2016, op. cit., s. 43–53. 1191  V českém prostředí srovnej k této problematice např. kratší kolektivní monografii CHOCHOLÁČKOVÁ, Kristina et al. Nová lidská práva. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, ČÁST DRUHÁ: Filosofie práva v ústvním prostoru 345 justifikační bází těchto práv. Právě od výběru této báze se nezřídka odvíjí i odpovědi na ostatní uvedené otázky – umožňuje nám specifikovat, kdo vůči komu má mít jaké požadavky, jakož i jejich obsah. V následujících řádcích budeme proto věnovat pozornost zejména různým justifikačním teoriím.1192 11.4 Justifikace lidských práv 11.4.1 Základní druhy a problémy justifikačních teorií lidských práv Většina autorů se shoduje na tom, že lidská práva není možno justifikovat tvrzením, že jsou self-evident.1193 V jednotlivých historických obdobích totiž bývaly různé koncepty vnímány jako samozřejmé1194 a jen málokdy jimi byla právě tato práva. Na druhou stranu, každé zdůvodnění musí někde začít. Vždy musí mít nějaký předpoklad, který je jím samotným neprokazatelný a jako takový je považován za zřejmý. Mnohé justifikační teorie tak usilují o to odvodit lidská práva z nějakého více samozřejmého základu. Můžeme si pochopitelně klást skeptickou otázku, zda vůbec nějaký takový základ může existovat, jestli zde nakonec nejde pouze o to ukázat, že lidská práva jsou odvoditelná, nebo alespoň slučitelná se širokým komplexem jiných normativních idejí. Považujeme-li je jen za pouhý společenský konstrukt, pak můžeme souhlasit s tvrzením Michaela Freemana, že jsou „tak platná, jako důvody, které je podporují, silné.“1195 Uvažujeme-li o filosofickém základu lidských práv, nabízí se zde též myšlenka, že jejich různé druhy1196 mohou vyžadovat odlišné justifikace.1197 Jinak musí- 2013, 105 s. ISBN 978-80-87146-83–5. 1192  V českém prostředí shrnuje a objasňuje různé justifikační teorie lidských práv např. HAPLA, 2016, op. cit., s. 89 a následující. 1193  Tento názor zastává např. ALEXY, Robert. Menschenrechte ohne Metaphysik? Deutsche Zeitschrift für Philosophie. 2004, vol. 52, no. 1, s. 18. ALEXY, Robert. Discourse Theory and Fundamental Rights. In: MENÉNDEZ, José Agustín a Erik Oddvar Eriksen (Eds.). Arguing Fundamental Rights. Dordrecht: Springer, 2006, s. 19. BOBBIO, 2005, op. cit., s. 13. FREEMAN, 2011, op. cit., s. 68. GEWIRTH, 1984, op. cit., s. 5. 1194  BOBBIO, 2005, op. cit., s. 13. 1195  FREEMAN, 2011, op. cit., s. 88. 1196  Toho, že kategorie lidských práv jsou velmi heterogenní si všímá již Norberto Bobbio. Viz BOBBIO, 2005, op. cit., s. 7. 1197  Tamtéž, s. 87. K pluralitnímu základu lidských práv se staví vstřícně i Jeremy Waldron. K tomu viz např. WALDRON, Jeremy. Is Dignity the Foundation of Human Rights? In: CRUFT, Rowan; KAPITOLA X: Název kapitoly 346 me třeba zdůvodňovat právo nebýt mučen a jinak právo na přiměřené hmotné zabezpečení. V tomto smyslu může katalog lidských práv spočívat na více základech. To ovšem není totéž jako tvrdit, že k jednomu konceptu lidských práv můžeme dospět na základě různých důvodů – tedy vztahovat na něj Rawlsovu ideu překrývajícího se konsenzu.1198 Obě taková pluralitní pojetí ale mohou učinit lidská práva akceptovatelnějšími.1199 Proti tomuto druhu justifikačních teorií můžeme postavit monistický přístup, podle něhož mají lidská práva jen jeden univerzální základ.1200 Jeho výhodou může být právě to, že jsou u něj vyloučeny konflikty, které mohou vznikat mezi různými základy.1201 Samotných justifikačních přístupů k lidským právům je bezpočet. Zpravidla operují s idejemi, jakými jsou normativní aktérství, důstojnost a posvátnost lidské bytosti, dobrý život apod. Lidská práva z nich v některých koncepcích vychází, případně slouží k jejich zajištění či ochraně. Svou roli hraje i koncept konsenzu, ať už mezi skutečnými, nebo jen hypotetickými aktéry. Bezpočet je i možných výtek vůči těmto přístupům. Jedna z nejčastěji uváděných spočívá v tom, že dané teorie neřeší problém přechodu od faktů k normám.1202 Jejich frekventovaně kritizovaným nedostatkem bývá dále i to, že adekvátně neobjasňují, jak mohou být z velice abstraktních východisek a formulací těchto práv odvozovány konkrétní požadavky v jednotlivých případech. V následujících řádcích budeme věnovat stručnou pozornost několika v současnosti nejvíce diskutovaným justifikačním teoriím lidských práv. S. Matthew LIAO, and Massimo RENZO (eds.). Philosophical Foundations of Human Rights. 1st Edition. Oxford: Oxford University Press, 2015, s. 120. 1198  RAWLS, John. Political Liberalism. Expanded Edition. New York: Columbia University Press, 2005, s. 133 a následující. 1199  GUTMANN, Amy. Introduction. In: IGNATIEFF, Michael. Human Rights as Politics and Idiolatry. Princeton: Princeton University Press, 2003, s. xxii. 1200  K rozlišení monistických a pluralistických teorií ospravedlnění lidských práv viz MILLER, David. Grounding Human Rights. Critical Review of International Social and Political Philosophy. 2012, Vol. 15, No. 4, s. 410–411. 1201  Tamtéž. 1202  Srovnej KÁČER, Marek. O úlohe metafyziky pri odôvodňovaní ľudských práv. Časopis pro právní vědu a praxi. 2016, r. 24, č. 3, s. 340, 346 a následující. ČÁST DRUHÁ: Filosofie práva v ústvním prostoru 347 11.4.2 Náboženská justifikace lidských práv První skupina justifikačních přístupů přisuzuje lidským právům náboženské kořeny, vnímá je jako produkt boží vůle, nebo tvrdí, že mají-li být tato práva smysluplná, pak musíme akceptovat předpoklady, které nevyhnutelně mají náboženský charakter.1203 Tyto předpoklady jsou přitom často kritizovány jako empiricky neověřitelné a mající značně spekulativní charakter.1204 Dalším častým problémem těchto přístupů je, že jsou přesvědčivé pouze pro lidi, kteří jsou věřící, a jako takové jsou jen stěží přijatelné v sekulárně zaměřených společnos- tech.1205 Co přesně však znamená, když říkáme, že je nějaká justifikace náboženská? Podle Michaela J. Perryho je jedním z klíčových problémů člověka otázka po smyslu, na níž lze dát více odpovědí. Jako náboženskou označuje tu z nich, která vnímá svět jako v konečném důsledku smysluplný, a dokonce vlídný k našim nejhlubším touhám.1206 Perry tak ztotožňuje náboženskou kosmologii s přesvědčením o smysluplnosti, zatímco nenáboženskou charakterizuje přijetím předpokladu, že svět žádný smysl nemá.1207 Budeme-li ovšem chápat náboženství takto široce, budeme pod něj nuceni zahrnout i řadu sekulárních ideologií, které od něj běžně odlišujeme.1208 Uvažujeme-li totiž o náboženství, je velký rozdíl mezi určitými velice abstraktními principy a dogmatikou, která nám poskytuje velmi konkrétní vodítka pro posuzování toho, co je a není správné. V prvním případě se může stát přístup s takovými východisky i šířeji přijatelným, zůstává ale otevřené, zda takto vymezené náboženství ještě plní coby pojem svou rozlišovací funkci. Samotný Perryho pokus o náboženské založení lidských práv vychází z teze, že každé věrohodné uznání lidských práv vyžaduje přijetí předpokladu, že lidská bytost je posvátná,1209 tedy že je jí přisuzován mimořádný význam, resp. hodno- 1203  Srovnej PERRY, Michael J. The Idea of Human Rights. Four Inquiries. New York, Oxford: Oxford University Press, 1998, s. 13. 1204  Srovnej KOHEN, Ari. The Possibility of Secular Human Rights: Alan Gewirth and the Principle of Generic Consistency. Human Rights Review. 2005, Vol. 7, No. 1, s. 55. 1205  ALEXY, 2004, op. cit., s. 17. Dále viz i GREGG, Benjamin. Human Rights as Social Construction. Cambridge: Cambridge University Press, 2012, s. 16. SCHROEDER, Doris. Human Rights and Human Dignity. Ethical Theory and Moral Practice. 2012, Vol. 15, No. 3, s. 324. 1206  PERRY, 1998, op. cit., s. 14. 1207  Tamtéž, s. 16. 1208  HAPLA, 2016, op. cit., s. 102. 1209  PERRY, 1998, op. cit., s. 11. KAPITOLA X: Název kapitoly 348 ta.1210 To podle něj dobře zapadá do křesťanského světonázoru.1211 Z oné mimořádné hodnoty lidské bytosti dovozuje, že určité volby mají být učiněny, zatímco jiné mají být naopak odmítnuty.1212 Tím je v jeho pojetí zkonstruovaná báze pro zdůvodnění lidských práv. 11.4.3 Fundacionalismus Hlavním reprezentantem fundacionalismu je významný americký filosof a etik Alan Gewirth. Tento autor odmítá zakládat lidská práva na podmíněných hodnotách, a naopak se je snaží opřít o nutné pravdy.1213 Ve svých úvahách vychází z toho, že všechny morální principy mají společné to, že se soustředí na problém, jak by se měly osoby chovat k sobě navzájem.1214 Objektivní základ pro posuzování správnosti morálních soudů tak představuje lidské jednání (human action) a jeho generické rysy.1215 Implicitně jsou v něm totiž obsaženy určité evaluativní a deontické úsudky, ze kterých můžeme dovodit nadřazený morální princip, jehož popřením bychom se ocitli v kontradikci sami se sebou, nesplňovali bychom nároky na deduktivní racionalitu a naše morální principy by nebyly racionálně ospravedlnitelné.1216 Samotný argument, kterým Gewirth lidská práva justifikuje, se skládá z  celkem patnácti kroků.1217 Může být však shrnut do dvou základních částí. V první 1210  Za zajímavou myšlenku zde opět vděčím Marku Káčerovi, podle kterého bychom si v tomto bodě měli v souladu s Occamovou břitvou položit otázku, proč bychom měli hovořit o posvátnosti lidské bytosti, když stačí pouze konstatovat, že člověk má mimořádnou hodnotu? Význam náboženské justifikace tak podle něj může spočívat jen v tom, že nám díky Rawlsovu konceptu překrývajícího konsenzu umožňuje přesvědčit o relevanci lidských práv i věřící. Vůči uvedené úvaze bych namítl, že výhodou onoho náboženského ukotvení může být to, že nám poskytuje poměrně jasné a jednoduché vysvětlení mimořádné hodnoty člověka, které by v kontextu jiných přístupů mohlo být poměrně obtížné. 1211  PERRY, 1998, op. cit., s. 17. 1212  Tamtéž, s. 4–5. 1213  FREEMAN, Michael. The Philosophical Foundations of Human Rights. Human Rights Quarterly. 1994, Vol. 16, No. 3, s. 505. 1214  GEWIRTH, 1984, op. cit., s. 12. 1215  Tamtéž. GEWIRTH, Alan. Reason and Morality. Chicago and London: The University of Chicago Press, 1981, s. 25. 1216  GEWIRTH, 1984, op. cit., s. 12. GEWIRTH, 1981, op. cit., s. 26. 1217  V zestručněné podobě je tento argument prezentován v GEWIRTH, 1984, op. cit., s. 14–18. Podrobně jej pak Gewirth rozebírá ve svém klíčovém díle Reason and Morality. Viz GEWIRTH, 1981, op. cit., zejména od s. 48. ČÁST DRUHÁ: Filosofie práva v ústvním prostoru 349 z nich jeho autor ukazuje, že každý aktér musí logicky akceptovat, že má práva na svobodu a určitý osobní komfort (well-being) jako nezbytné podmínky svého jednání.1218 Taková práva jsou však jen prudenciální. Aby se z nich stala práva morální, resp. lidská, je nezbytná ještě druhá část argumentu.1219 V ní je dokazováno, že aktér musí logicky akceptovat, že všichni ostatní prospektivní purposivní aktéři mají stejná práva, jaká si sám nárokuje.1220 Protože všichni lidé jsou aktuální, budoucí nebo potencionální aktéři, náleží tato práva rovně všem lidem.1221 Podle Freemana je úskalím Gewirthovy teorie to, že rozum v jejím pojetí není schopen produkovat nezbytná morální pravidla.1222 Ari Kohen naopak vidí její slabinu v tom, že dostatečně nereflektuje rizika spojené s naší schopností (případně neschopností) rozpoznávat druhé jakožto lidské bytosti.1223 Ne každého můžeme být ochotni identifikovat jako normativního aktéra.1224 I pokud však připustíme relevanci takové kritiky, stále zde dochází k významné transformaci problému, před kterým zde stojíme. Otázka, jak poznáme, že je někdo normativním aktérem, je již jiného druhu, než zda jsou lidská práva justifikovaným konceptem. Mezi zástupce fundacionalismu bývá v dnešní době řazen i James Griffin. Jeho přístup vykazuje oproti teorii jeho předchůdce řadu významných odlišností. Podle Griffina představuje normativní aktérství typicky lidský stav.1225 Schopnost být normativním aktérem – v jeho pojetí posuzovat, volit a jednat, mít koncepci sebe sama, své minulosti a budoucnosti –je nejdůležitější rys sdílený všemi lidmi.1226 Lidská práva bychom podle něj měli chápat jako prostředky jeho ochrany.1227 Tento autor však neusiluje o odvození těchto práv z normativního aktérství způsobem, který by byl logicky nutný. Celý tento projekt považuje jen za určitý návrh, který nejlépe odpovídá roli, jakou tato práva hrají v etice. Zá- 1218  GEWIRTH, 1984, op. cit., s. 18. Srovnej i GEWIRTH, 1981, op. cit., s. 48 a následující. 1219  GEWIRTH, 1984, op. cit., s. 16. Dále viz GEWIRTH, 1981, op. cit., s. 146 a následující. 1220  GEWIRTH, 1984, op. cit., s. 18. 1221  Tamtéž, s. 18. Právě toto tvrzení však lze zpochybňovat např. poukazem na pacienta, který se po vážné nehodě ocitl v trvalém a nezvratném vegetativním stavu. Ten není aktuálním aktérem a do budoucna již ani nemůže aktérství opět nabýt. 1222  FREEMAN, 1994, op. cit., s. 510. 1223  KOHEN, 2005, op. cit., s. 65. Dále srovnej i některé úvahy v díle GREGG, 2012, op. cit., s. 19. 1224  Shrnutí některých námitek vůči Gewirthově teorii viz v práci HAPLA, 2016, op. cit., s. 108–109. 1225  GRIFFIN, 2008, op. cit., s. 45. 1226  Tamtéž, s. 32–33. 1227  Tamtéž, s. 4, 32–33. KAPITOLA X: Název kapitoly 350 roveň jej koriguje prostřednictvím zohledňování praktických požadavků, které představují empirické informace o lidské přirozenosti a společnostech, především o limitech lidského porozumění a motivace.1228 Navzdory tomuto posunu čelí i tato teorie ostré kritice. Například Joseph Raz poukazuje na to, že se Griffin nedrží minimálního standardu lidských práv, který lze odvodit z jím zdůrazňované způsobilosti k intenciálnímu jednání. Naopak pracuje s jejich velkorysým standardem, který je obtížné z takového základu vyvodit.1229 11.4.4 Explikativně-existenciální justifikace Roberta Alexyho Další justifikační teorie je spojena se jménem Roberta Alexyho, který se otevřeně hlásí k liberální koncepci lidských práv1230 a tvrdí, že obhajuje kantovskou pozici, podle níž jejich funkce spočívá v ochraně soukromé a veřejné autono- mie.1231 Svou justifikaci označuje jako explikativně-existenciální. Explikativní zdůvodnění odhaluje něco, co je implicitně, ale nutně obsaženo v lidské praxi.1232 Nestanovuje nám tedy normy z nějaké vnější pozice, ale pouze popisuje ty, které jsou v naší praxi již obsaženy. Proto zde podle Alexyho nedochází k přechodu od faktů k normám, čímž se redukuje jedna z tradičních námitek směřující proti justifikačním teoriím lidských práv.1233 Tím, že jsme součástí diskurzivní praxe, tím, že něco tvrdíme, pokládáme si otázky, argumentujeme, předpokládáme určitá diskurzivní pravidla, která vyjadřují ideje svobody a rovnosti. Ty pak vytváří bázi lidských práv.1234 Uznat jiného jedince za svobodného a rovného totiž podle něj znamená uznat ho za autonomního. Pokud ho však uznáváme za autonomního, uznáváme jej též za osobu, přisuzujeme mu důstojnost a tím nakonec akceptujeme i jeho lidská práva.1235 Diskurzivní praktiky jsou přitom pro člověka nezbytné. Lidé jsou diskurzivní stvoření, která se nedokáží 1228  Srovnej tamtéž, s. 35. 1229  RAZ, Joseph. Human Rights without Foundations. In: BESSON, Samantha; TASIOULAS, John (eds.). The Philosophy of International Law. Oxford: Oxford University Press, 2010, s. 325–327. 1230  ALEXY, Robert. Discourse Theory and Human Rights. Ratio Juris. 1996, Vol. 9, No. 3, s. 210. 1231  ALEXY, 1996, op. cit., s. 209. 1232  ALEXY, 2004, op. cit., s. 19. 1233  ALEXY, 2012, op. cit., s. 13. 1234  Tamtéž, s. 11. 1235  Tamtéž. K tomu dále viz i ALEXY, 2004, op. cit., s. 20. ČÁST DRUHÁ: Filosofie práva v ústvním prostoru 351 obejít bez argumentace. Pokud by ji konsekventně odmítli, mělo by to pro ně fatální následky.1236 Explikativní justifikace ale sama o sobě není dostatečná. Člověk totiž nemusí akceptovat participování na diskurzu, případně jej akceptovat může, avšak jen částečně – tedy například pouze v rámci určité komunity.1237 Navíc zde stále zůstávají lidé, kteří na něm nemohou participovat vůbec (např. někteří mentálně hendikepovaní). Ze schopnosti participovat na diskurzu nelze bez dalšího dovozovat zájem na jejím uplatňování.1238 Alexyho odpovědí na tyto námitky je, že se rozhodneme sebe sama chápat jako diskurzivní a rozumné bytosti, že se rozhodneme těmito bytostmi být.1239 Toto rozhodnutí má existenciální charak- ter1240 a vytváří základ existenciální justifikace, která doplňuje justifikaci expli- kativní. Problémem je, že samotná existenciální justifikace je značně nejasný koncept, který ani sám Alexy nikde dostatečně důkladně neobjasňuje. Zdá se, že se spolu s ním vytrácí z jeho teorie ona logická důslednost a ostrost. V souhrnu lze jeho přístupu taktéž vytknout, že selhává v požadavku univerzalizace – že dostatečně neobjasňuje, proč by měli být nositeli práv všichni, koho podle současného úzu rozpoznáváme jako lidské bytosti. 11.4.5 Teorie základních potřeb jako justifikační báze lidských práv Zdůvodnění lidských práv se také může opírat o koncept základních potřeb.1241 Atribut základní zde má přitom velký význam, protože samotné slovo potřeba zpravidla používáme v instrumentálním smyslu. Když řekneme, že narkoman potřebuje drogu, aby v sobě vyvolal pocit euforie, jen stěží z toho budeme dovozovat, že má na ni právo. Od takovýchto instrumentálních potřeb, které můžeme vyjádřit formulí „P potřebuje X, aby dosáhl Y.“, musíme proto odlišit potřeby 1236  ALEXY, 1996, op. cit., s. 217. 1237  ALEXY, 2012, op. cit., s. 11. Dále srovnej i ALEXY, 1996, op. cit., s. 217. 1238  ALEXY, 2004, op. cit., s. 20. 1239  ALEXY, 2012, op. cit., s. 12. 1240  Srovnej ALEXY, 2006, op. cit., s. 22. 1241  V našem prostředí o lidských právech a základních potřebách podrobněji píše HAPLA, Martin. Lidská práva a základní potřeby. Právník, AV ČR, Ústav státu a práva, 2018, roč. 157, č. 1, s. 31 a následující. KAPITOLA X: Název kapitoly 352 kategorické.1242 Ty lze vyjádřit formulí „X je nezbytné jako minimální podmínka pro P k tomu, aby mělo snesitelný lidský život.“1243 Jedná se tedy o potřeby, které jsou navázány na určitou koncepci života.1244 Právě takové můžeme označit za základní a uvažovat o nich jako o možném základu lidských práv. Důležité je rovněž zdůraznit, že potřeby nejsou touhy – nepředstavují subjektivně pociťovaný nedostatek, ale aspirují na objektivní charakter.1245 Jinými slovy – dává smysl ptát se, zda něco opravdu potřebuji, nikoliv zda po něčem opravdu toužím.1246 Jedním z nejvýznamnějších současných zastánců justifikace lidských práv potřebami je David Miller. Tento autor nejprve konstatuje, že jednomu právu nemusí odpovídat jedna potřeba. Spíš je zde celý komplex základních potřeb, který je chráněn komplexem práv. Například potřeba kontaktu s jinými lidmi tak zakládá právo na svobodu pohybu, shromažďování a vyjadřování.1247 Některá práva přitom ani nemusí vyplývat přímo z potřeb, ale mohou být justifikována tím, že jsou nutné pro plnou realizaci jiných práv.1248 Tím se eliminují možné námitky, že naše potřeby nekorespondují s obecně uznávanými katalogy práv. Dále se Miller snaží vypořádat zejména s argumentem, že rozsah potřeb se očividně liší v jednotlivých kulturách. Zatímco lidé z pralesního kmene se obejdou bez internetu, pro lidi z evropského velkoměsta je nezbytností. Jestliže v individuální rovině nejsou potřeby věcí volby,1249 v rovině společností to už nutně neplatí. Tímto může být narušen jejich univerzální rozměr. Odpověď, kterou nám na tento problém nabízí, spočívá v tom, že máme identifikovat určité jádro potřeb, které nepodléhá proměnám v závislosti na místě a času,1250 a odstínit 1242  WALDRON, Jeremy. The Role of Rights in Practical Reasoning: "Rights" versus "Needs". The Journal of Ethics. 2000, Vol. 4, No. 1/2., s. 119–120. 1243  Tamtéž, s. 120. 1244  Např. Massimo Renzo svou koncepci potřeb opírá o ideu minimálního slušného života, který však podle něj musí být chápán šířeji než jako pouhý zdravý biologický a psychologický život. Nelze totiž opomenout společenskou dimenzi života. Podrobnosti viz v práci RENZO, Massimo. Human Needs, Human Rights. In: CRUFT, Rowan; S. Matthew LIAO, and Massimo RENZO (eds.). Philosophical Foundations of Human Rights. 1st Edition. Oxford: Oxford University Press, 2015, s. 577 a následující. 1245  WALDRON, 2000, op. cit., s. 129. 1246  HAPLA, 2018, op. cit., s. 34. 1247  MILLER, 2012, op. cit., s. 417. 1248  Tamtéž, s. 421. 1249  MILLER, David. National Responsibility and Global Justice. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 180. 1250  HAPLA, 2018, op. cit., s. 37. ČÁST DRUHÁ: Filosofie práva v ústvním prostoru 353 proměnlivé předměty a podmínky, které je třeba v rámci potřeb uspokojit – jen někdo má tedy konkrétní potřebu ochrany před malárií, ale každý má potřebu zdraví.1251 Takový základ může mít univerzální charakter, na druhou stranu je však velmi abstraktní a jako takový může být problematický při odvozování konkrétních požadavků.1252 Dalším problémem spojeným s touto teorií je, že požadavky generované ze základních potřeb nemají žádný limit, takže společnost je nemusí být schopna ani při nejlepší vůli naplnit.1253 To může být obzvlášť citlivé například u potřeb, jejichž naplňování předpokládá poskytnutí zdravotní péče. Miller na to reaguje tezí, že dopad na to, jaká práva z potřeb odvozujeme, mají i určité praktické úvahy.1254 Například tyto úvahy nás vedou k tomu, abychom nevynucovali naplňování našich potřeb lásky a respektu.1255 Opravdová láska a respekt v sobě musí mít prvek dobrovolnosti. Co je však nutno rozebírané teorii vytknout především, je to, že neřeší problém přechodu od faktů k normám. To, že z určitých potřeb mohou být odvozovány nějaké normativní požadavky, přijímá její autor jako předpoklad, který dále nijak neobjasňuje.1256 Sám připouští, že teze, že potřeby jsou schopny zakládat závazky, vyplývá pouze z jeho intuice a že ji není schopen vysvětlit.1257 Jeho přístup tak má sice mnoha lidmi intuitivně snadno akceptované, ale přece jen nikoliv nutné východisko. Právě neobjasněnost tohoto přechodu je ostatně i jedním z hlavních problémů justifikačních přístupů založených na základních potřebách obecně.1258 1251  MILLER, 2007, op. cit., s. 182. 1252  HAPLA, 2017, op. cit., s. 38. 1253  MILLER, 2007, op. cit., s. 185. 1254  MILLER, 2008, op. cit., s. 186. 1255  Tamtéž, s. 187. 1256  HAPLA, 2018, op. cit., s. 39. 1257  MILLER, 2012, op. cit., s. 422. 1258  Srovnej HAPLA, 2018, op. cit., s. 43 a následující. Tutéž výtku ostatně adresoval některým starším variantám těchto teorií již Alan Gewirth. Viz např. GEWIRTH, 1984, op. cit., s. 7–8. KAPITOLA X: Název kapitoly 354 11.4.6 Teorie schopností jako justifikační báze lidských práv V úzkém vztahu ke konceptu základních potřeb je i koncept schopností, který rozpracovali Amartya Sen a Martha C. Nussbaum. V jeho jádru stojí otázky, co je člověk schopen dělat a čím je schopen být.1259 Jinými slovy – není pro něj určující, jaké mají lidé pocity, nebo nakolik jsou naplněny jejich základní potřeby, ale to, jaké činnosti mohou aktuálně vykonávat.1260 Podstatná přitom není realizace činnosti samotné, ale to, že ji člověk může uskutečnit, pokud se pro to rozhodne. Každý by měl mít příležitost uspokojovat svou potřebu výživy. Může se však svobodně rozhodnout, že bude z politických důvodů držet hladovku nebo z náboženských důvodů půst.1261 Pokud tak učiní, nemůže být nikým nucen, aby jedl a pil. Tento přístup tak v sobě spojuje prvky teorie základních potřeb s některými idejemi svázanými s konceptem normativního aktérství. Jeho předpokladem nepochybně je existence svobodné vůle, resp. jak uvádí sama Nussbaum: „idea občanů jako svobodných a důstojných lidských bytostí, jako uskutečnitelů voleb.“1262 Jaký je přesně vztah mezi schopnostmi a lidskými právy? Jedná se o dva odlišné koncepty,1263 mezi nimiž jsou významné spojitosti.1264 Oba bychom mohli propojit tezí, že každý má právo na ochranu určitých centrálních schopností.1265 Například Sen chápe lidská práva jako etické požadavky,1266 které zdůrazňují význam jim odpovídajících svobod.1267 Tyto svobody představují deskriptivní charakteristiky podmínek osob, jejichž etická síla pomáhá vytvářet nároky vůči ostatním.1268 Koncept schopností přitom umožňuje dobře artikulovat to, že oso- 1259  NUSSBAUM, Martha C. Capabilities and Human Rights. Fordham Law Review. 1997, Vol. 66, Iss. 2, s. 285. 1260  NUSSBAUM, Martha C. Creating Capabilities. The Human Development Approach. Cambridge, London: The Belknap Press of Harvard University Press, 2011, s. 20. NUSSBAUM, 1997, op. cit., s. 285. 1261  Srovnej NUSSBAUM, 1997, op. cit., s. 288. Dále též SEN, Amartya. Elements of a Theory of Human Rights. Philosophy & Public Affairs. 2004, Vol. 32, No. 4, s. 334–335. SEN, Amartya. Human Rights and Capabilities. Journal of Human Development. 2005, Vol. 6, No. 2, s. 155. 1262  NUSSBAUM, 1997, op. cit., s. 292. 1263  SEN, 2005, op. cit., s. 152. 1264  Srovnej NUSSBAUM, 1997, op. cit., s. 276. 1265  Srovnej FREEMAN, 2011, op. cit., s. 71. 1266  SEN, 2004, op. cit., s. 319, 321. 1267  Tamtéž, s. 321. 1268  Tamtéž, s. 328. ČÁST DRUHÁ: Filosofie práva v ústvním prostoru 355 ba má mít svobodu v tom, zda a nakolik svých příležitostí využije. Spolu s tím úspěšně odráží i variabilitu koncepcí života, které lidé mohou realizovat. Uvedený autor si je však dobře vědom, že svoboda v sobě nezahrnuje pouze aspekty spojené s příležitostmi, ale také aspekty procesní.1269 Právě s nimi má jeho teorie problém se vyrovnat.1270 On sám ilustruje tyto potíže na následujícím příkladu: Muži se při stejné úrovni zdravotní péče dožívají v průměru nižšího věku než ženy. Jím vytvořený přístup by nás vedl k tomu poskytovat jim lepší péči, aby se jejich příležitosti srovnaly. Tento závěr však koriguje právě procesní aspekt svobody, s nimiž se pojí důraz na rovnost.1271 Různými vztahy mezi právy a schopnostmi se zabývá i Nussbaum. Podle ní může být mezi oběma koncepty v určitých případech ekvivalence (např. u některých politických práv), jindy právo slouží pouze k ochraně schopnosti.1272 Dle této autorky si však nevystačíme pouze s jazykem schopností, ale potřebujeme i jazyk práv. Mimo jiné z toho důvodu, že lze uznat, že člověk má určitou schopnost, ale zároveň odmítat, že má i práva na nějaké s tím související zacházení.1273 Přesto jak ona, tak i Sen pojímají schopnosti jako soubor cílů, které mají být podporovány. Je špatně, pokud se tak neděje.1274 Spojují tak s nimi určitý základní etický požadavek, který jim dodává normativní charakter. Navzdory tomu i u této teorie můžeme mít pochybnosti, zda problém přechodu od fakticity k normativitě adekvátně řeší. 11.4.7 Justifikace lidských práv a lidská důstojnost – stručná poznámka k velkému tématu Idea lidské důstojnosti1275 hraje ve spojitosti s lidskými právy řadu rolí. Někdy je prezentována jako základ lidských práv, jindy jako jejich obsah.1276 Různým 1269  K rozlišení obou aspektů svobody viz SEN, 2005, op. cit., s. 152–153. 1270  SEN, 2004, op. cit., s. 316. SEN, 2005, op. cit., s. 155–156. 1271  SEN, 2004, op. cit., s. 336–337. Dále viz též SEN, 2005, op. cit., s. 156. 1272  NUSSBAUM, 1997, op. cit., s. 292–293. 1273  Srovnej tamtéž, s. 295–296. 1274  Srovnej tamtéž, s. 300. 1275  Zatím nejdůkladnější rozbor lidské důstojnosti v kontextu filosofie práva v našem prostředí zpracovala Olga Rosenkranzová. Viz ROSENKRANZOVÁ, Olga. Lidská důstojnost – právně teoretická a filozofická perspektiva: Giovanni Pico della Mirandola & Immanuel Kant. Praha: Leges, 2019, s. 15 an. 1276  Srovnej WALDRON, 2015, op. cit., s. 118. KAPITOLA X: Název kapitoly 356 způsobem bývá začleňována i do mnoha z výše uvedených teorií.1277 Kritizována bývá především pro svoji vágnost.1278 Můžeme s ní spojovat mnoho, leckdy i protichůdných, koncepcí. Důstojnost může být pojímána tradičním katolickým způsobem, nebo kantovsky. Setkat se můžeme též s různými koncepcemi aspirativní důstojnosti.1279 V odborné literatuře této problematice věnovala pozornost zejména Doris Schroeder, která nakonec dospěla k stanovisku, že jen tradiční katolické pojetí dokáže opravdu garantovat lidská práva pro všechny.1280 Není třeba zdůrazňovat, že jeho východiska, které jsou zatíženy kontroverzními předpoklady typu existence Boha, nebude většina lidí považovat za obhajitelná. Uvedená autorka tvrdí, že z ostatních pojetí důstojnosti dokonce ani to kantovské nedokáže v tomto kontextu obstát,1281 protože spojuje důstojnost s morální autonomií, kterou přitom některé skupiny lidí (např. pacienti v trvalém a nezvratném vegetativním stavu) nebudou disponovat.1282 Důstojnost může být vnímána rovněž jako pojem nadbytečný, který může být stejně dobře nahrazen jinými pojmy.1283 Můžeme si klást otázku i po jejím vlastním základu a zvažovat, zda jím nelze založit lidská práva přímo. V této souvislosti si zaslouží pozornost mimo jiné i některé úvahy Jeremy Waldrona. Tento autor tvrdí, že důstojnost je statusový, nikoliv hodnotový koncept.1284 Coby status ji však nemůžeme chápat jako pouhý soubor určitých práv, ale musíme být vnímavý i vůči ideji, která tento soubor sjednocuje.1285 Ta může být, jak již bylo výše naznačeno, různá.1286 Samotná důstojnost si přitom může uchovávat vysvětlující potenciál. Tázání po jejich základech nesnižuje její roli v oblasti organizace a objasňování vztahů mezi právy, stejně jako některých aspektů hlubších idejí, které ji zakládají.1287 1277  Srovnej např. jaký způsob slaďuje koncept důstojnosti se svým přístupem Alan Gewirth. GEWIRTH, 1984, op. cit., s. 22–24. 1278  WALDRON, 2015, op. cit., s. 121. FREEMAN, 2011, op. cit., s. 69. 1279  Srovnej HAPLA, 2016, op. cit., s. 115–116. 1280  SCHROEDER, 2012, op. cit., s. 332 1281  Tamtéž, s. 331. 1282  Tamtéž, s. 330. 1283  HAPLA, 2016, op. cit., s. 116. 1284  WALDRON, 2015, op. cit., s. 133. 1285  Srovnej tamtéž, s. 136. 1286  Srovnej tamtéž. 1287  Tamtéž, s. 136–137. ČÁST DRUHÁ: Filosofie práva v ústvním prostoru 357 11.5 Politické koncepce lidských práv Do protikladu vůči přístupům, které vnímají lidská práva jako objekty s přirozenoprávními rysy, bývají někdy stavěny koncepce vycházející z toho, že hrají určitou specifickou roli v mezinárodní politice.1288 Tím samozřejmě nemá být řečeno, že se zde nutně jedná o nekompatibilní pohledy,1289 i mezi nimi můžeme hledat významné spojitosti. Myšlenka politické koncepce lidských práv je spojena zejména se jménem Johna Rawlse, který ji nastínil ve svém díle Právo národů. Lidská práva v něm představují hodnoty, u kterých lze předpokládat, že se na nich liberální a slušné společnosti shodnou, třebaže každá ze svých vlastních důvodů.1290 Koncepce lidských práv, kterou tak ve svém díle obhajuje, je zřetelně užší než koncepce, které zastávají autoři z tábora tradičních teorií. Řadu práv, která běžně chápeme jako součást lidskoprávního katalogu, neobsahuje.1291 Jeho cílem je totiž vytvořit takové pojetí mezinárodních lidských práv, které bude omezovat důvody pro vstup do války, jakož i specifikovat limity vnitřní svrchovanosti různých režimů.1292 Neusiluje o zdůvodnění širokého katalogu univerzálních morálních práv. Navíc je jeho cílem, aby bylo zmíněné pojetí přijatelné pro širokou skupinu států – nikoliv pouze pro liberální demokracie. Proces, kterým Rawls justifikuje takto uchopená lidská práva, je obdobný procesu, jenž ospravedlňuje principy spravedlnosti v jeho díle Teorie spravedlnosti. Pokládá si otázku, jaká jsou pravidla kooperace, na kterých by se shodly svobodné a rovné národy za férových podmínek.1293 Domnívá se, že reprezentanti takových národů, kteří by se rozhodovali pod závojem nevědění,1294 by dospěli ke konsenzu na základní mezinárodní struktuře, jejíž součástí by byla i určitá lidská práva.1295 Rozhodovali by se přitom racionálně, s ohledem na zájmy svých zemí, zároveň však nestranně, protože by o nich postrádali některé klíčové informace (neznali by třeba jejich velikost, moc nebo bohatství). 1288  ETINSON, 2018, op. cit., s. 1. 1289  Srovnej např. tamtéž, s. 14. 1290  Srovnej BEITZ, 2009, op. cit., s. 99. 1291  Srovnej RAWLS, John. The Law of Peoples with "The Idea of Public Reason Revisited". Cambridge: Harvard University Press, 2001, s. 78–79. Dále viz též BEITZ, 2009, op. cit., s. 97. 1292  Srovnej RAWLS, 2001, op. cit., s. 79. 1293  Tamtéž, s. 30 a následující. 1294  Srovnej tamtéž, s. 30–31. 1295  Tamtéž, s. 37. KAPITOLA X: Název kapitoly 358 Na Rawlsovo dílo navazuje Charles R. Beitz, který říká, že jím navrhovaný přístup k lidským právům je již implicitně obsažen v díle jeho předchůdce. Neschvaluje však, jak je v něm prezentován.1296 Kritizuje jej i za to, že jeho chápání funkce lidských práv je užší, než jak vyplývá ze současné mezinárodní praxe. Opomíjí totiž některé role, které tato práva v současné době v této rovině nepochybně plní, například spojené s činností různých mezinárodních soudů.1297 Svou vlastní koncepci Beitz označuje jako praktickou, protože otázce po povaze a obsahu lidských práv rozumí tak, že odkazují k objektům, s nimiž je takové označení spojeno v mezinárodní praxi. Bere tedy doktrínu a praxi těchto práv v oblasti mezinárodní politiky jako zdroje pro konstrukci jejich koncepce.1298 Zároveň odmítá tvrzení, že takováto koncepce nemůže plnit kritickou roli tradičně přisuzovanou lidským právům.1299 Tento autor mimo jiné usiluje o justifikaci širšího seznamu lidských práv než Rawls. Zdůrazňuje přitom význam praktického dobra, které tato práva přinášejí. Představují podle něj „požadavky, jejichž objektem je ochrana urgentních individuálních zájmů před předvídatelnými nebezpečími (standardními hrozbami), vůči kterým jsou zranitelné za běžných životních podmínek v moderním uspořádání světa založeném na státech.“1300 Dalším, kdo navazuje na Rawlsovo dílo a může být řazen mezi příznivce politických koncepcí lidských práv, je Joseph Raz. Lidská práva pojímá jako práva, která vytváří limity svrchovanosti států. Jejich smyslem je poskytnout adekvátní a obhajitelný základ pro intervence na mezinárodní scéně.1301 Individuální práva jsou podle něj lidskými právy tehdy, když se úspěšně vypořádávají s argumentem suverenitou, který vylučuje, aby bylo zvenčí zasahováno do záležitostí států.1302 Jejich hlavní funkcí je zajišťovat odpovědnost státu vůči mezinárodní komunitě za to, jak se chovají k jednotlivcům.1303 Není důvod myslet si, že musí být univerzální.1304 1296  BEITZ, 2009, op. cit., s. 96. 1297  Tamtéž, s. 101. 1298  Tamtéž, s. 102. 1299  Srovnej tamtéž, s. 105. 1300  Tamtéž, s. 109. 1301  RAZ, 2010, op. cit., s. 328. 1302  Tamtéž, s. 332. 1303  ETINSON, 2018, op. cit., s. 4. 1304  RAZ, 2010, op. cit., s. 332. ČÁST DRUHÁ: Filosofie práva v ústvním prostoru 359 11.6 Lidská práva jako společenský konstrukt? Současné perspektivy teorie lidských práv Jak je z předcházejících řádek patrné, žádná justifikační teorie lidských práv se v současnosti nesetkává s obecným přijetím, vůči každé z nich lze nadnést vícero pádných námitek. Stáváme se tak svědky paradoxní situace, kdy je idea lidských práv na jednu stranu široce rozšířena, na druhou však vůči ní přetrvává silný skepticismus.1305 Proti progresivně se rozvíjející lidskoprávní praxi stojí teoretická reflexe souvisejících idejí, která je naplněná pochybnostmi.1306 To nás může vést k úvahám o tom, zda bychom naše úsilí o nalezení justifikační báze lidských práv neměli zásadním způsobem přehodnotit. K tomu, abychom přestali usilovat o nalezení základu lidských práv, nás vyzývá například americký filosof Richard Rorty. Podle tohoto myslitele bychom se naopak měli zaměřit na rozvoj lidskoprávní kultury, kterou bychom měli učinit více sebevědomou a mocnou.1307 Prostředkem jejího rozvoje má být tzv. citová výchova, která spočívá v kultivaci našich emocí vyprávěním sentimentálních příběhů.1308 Vůči tomuto přístupu, který vychází z filosofického pragmatismu, již byla nadnesena řada výtek.1309 Nejdůležitější však je, že jej můžeme jen stěží označit za teorii, spíše se jedná o kulturní, historický a politický projekt, který se soustředí na modelování sensibility konkrétní společnosti v konkrétním obdo- bí.1310 Může pomoci k posílení respektu vůči lidským právům, sám o sobě však nestačí k prosazení jejich ideje,1311 protože „lidskoprávní boj je jistě motivován vášní, ale je také ovlivněn argumentací.“1312 Stejně tak nám neposkytuje žádnou 1305  Srovnej SEN, 2004, op. cit., s. 316. 1306  Srovnej BEITZ, 2009, op. cit. s. xi. Dále srovnej též DUFEK, Pavel. Lidská práva, ideologie a veřejné ospravedlnění: co obnáší brát pluralismus vážně. Právník. 2018, roč. 157, č. 1, s. 69. 1307  RORTY, Richard. Human Rights, Rationality and Sentimentality. In: SAVIĆ, Obrad et al. The Politics of Human Rights. London: Verso, 1999, s. 70. 1308  Tamtéž, s. 77–80. 1309  Podrobnější rozbor Rortyho přístupu i jeho kritiky viz v článku HAPLA, Martin. Když se příběhy berou vážně – Richard Rorty, dialog mezi kulturami a lidská práva. Iurium Scriptum. 2018, roč. 2, č. 1, s. 15–26. ISSN 2570-5679. 1310  Srovnej BARRETO, José-Manuel. Rorty and Human Rights. Contingency, Emotions and How to Defend Human Rights Telling Stories. Utrecht Law Review. 2011, Vol. 7, No. 2, s. 106. 1311  HAYDEN, Patrick. Sentimentality and Human Rights: Critical Remarks on Rorty. Philosophy in the Contemporary World. 1999, Vol. 6, No. 3/4, s. 63. 1312  FREEMAN, 1994, op. cit., s. 493. KAPITOLA X: Název kapitoly 360 odpověď na otázku, proč by měla mít lidská práva tak vysoký a specifický status vůči ostatním morálním nárokům. Neposkytuje nám ani žádnou obranu proti těm, kdo nesdílí naši víru o hodnotě lidského života.1313 Podobné myšlenky nás přivádí i k otázce, zda tato práva opravdu nejsou jen zkratkou pro liberální politický projekt, který se snaží proměnit společnost, jak uvažuje Pavel Dufek.1314 Podle něj nelze tato práva myslet neideologicky. Jeho slovy: „myšlení a rozhodování o lidských právech je nevyhnutelně svázáno s politickou teorií.“1315 Neztratí však lidskoprávní idea svou sílu, pokud přiznáme, že není ničím víc než jen pouhým historicky, kulturně a ideologicky podmíněným produktem? Ať už budeme o lidských právech uvažovat jakkoliv, je nutné, abychom si byli vědomi jejich možností. Nesmíme je chápat jako koncept, který by byl schopen pokrýt celou sféru morálky, ale musíme vedle nich ponechat prostor i dalším hodnotám.1316 Rozhodně se zde nejedná o ideu, která by nám měla být schopna poskytnout vodítka vždy a pro všechny případy. Atraktivita těchto práv spočívá v tom, že „vyjadřuje velký morální význam každé individuální lidské bytosti.“1317 To je jejich základním východiskem, z něhož je třeba při našich úvahách vycházet. Nakonec nesmíme zapomínat ani na to, že i když z teoretického hlediska vzbuzují lidská práva stále řadu pochybností a otázek, v rovině praxe se stala nesmírně úspěšným konceptem.1318 I právě to, že se dlouhodobě úspěšně osvědčují v praxi, udržuje otázku po jejich základech tak živou. 1313  KOHEN, 2007, op. cit., s. 111–112. 1314  DUFEK, 2018, op. cit., s. 69. 1315  Tamtéž, s. 53. 1316  Srovnej FREEMAN, 2011, op. cit., s. 87–88. 1317  CAMPBELL, 2006, op. cit., s. 3. 1318  K tomu srovnej BEITZ, 2009, op. cit., s. xi. HAPLA, 2016, op. cit., s. 10.