Kapitola II NA KŘIŽOVATCE JAZYKŮ Ze samotných poznatků archeologie, s nimiž jsme až dosud převážně pracovali, jsme se dozvěděli jen velmi málo o tom, co nás nejvíce zajímá: kdo byli tvůrci a nositelé zmíněných archeologických kultur, jak se nazývali, odkud přišli, k jakému širšímu společenství lidí náleželi, jaké byly jejich osudy. Archeologické prameny totiž o tom nevypovídají téměř nic. Pokusili jsme se proto chopit se věci i z druhého konce: dobrat se racionálního jádra pověsti, jíž si středověcí Vietnamci vysvětlovali svůj původ. Připojili jsme se pak k názoru, že v prostoru kolem vrcholu delty Rudé řeky,'v okolí dnešního města Viet Tri a v kraji který se odtud rozprostírá směrem k Hanoji, se na základě autochtonních kultur s dlouhou tradicí vývojové návaznosti postupně vyvinul vyspělý predstátní nebo raný státní útvar. Tento útvar zřejmě odpovídal bájnému Van Langu s dynastií králů Hung a jeho etnický, sociální a kulturní základ byl dostatečně silný, aby tamější obyvatelstvo mohlo nakonec odolat tisícileté politické nadvládě a asirni-lačnímu tlaku obrovské čínské říše. [ Podpořili jsme tak hypotézu, podle nás vysoce pravděpodobnou, že právě historičtí Lacvietové, předchůdci dnešních Vietů, jak j e známe z nejstarších písemných záznamů čínského původu, byli tvůrci kultury, k jejímž vrcholným památkám patří velkolepé bronzové bubny, které tak upoutaly Franze Hegera a po něm další generace badatelů. Abychom však byli poctiví, musíme si přiznat, že sami archeologové nejlépe vědí, jak obtížné, ba přímo ošidné mohou být pokusy o ztotožnění archeologické kultury s určitými etnickými celky. Vždyť z dějin jsou známy i případy, kdy totéž obyvatelstvo, setrvávající na vlastním území, jako například nositelé některých vysoce vyvinutých stredoamerických kultur po španělské konkvistě, svou kulturu ztratilo, přijalo kulturu jinou a zapomnělo i svůj jazyk. Někdy si naopak archeologická kultura uchovává kontinuitu, i když jejím nositelem se postupně stává obyvatelstvo odlišné etnické příslušnosti. Mezi archeologické kultury a etnické celky tedy rozhodně nelze automaticky klást rovnítko. 29 A tak třebaže kdysi tak populární termín prehistorie už dávno pova* • zastaralý a nevědecký, protože víme. že dějiny lidské společnosti neľf23 prvními písemnými památkami, jak soudili historikové před vzniky archeologie, ale jsou staré jako společnost sama, jsme nadále v rwkušeť* užívat obrazného výrazu í4úsvit dějin" a spojovat jej s pmiími písemj^1^ známy. Před těmito pmiími zprávami, jež určitý lid zanechal sám o sobě nebi* které nám o něm zaznamenali jeho tehdy vyspělejší sousedé, jako bychom^ značné míry tápali ve tmách. Víme nemálo o tom, jak lidé v pravěku žili, jaké° ho stupně pokročilosti dosáhla jejich výroba a technika, ale nedovedeme určit jejich totožnost. A tak si archeologické kultury pojmenováváme podle novodobého názvu jejich prvního naleziště a někdy tohoto názvu volně používáme i pro jejich nositele. Když mluvíme o dongsonském člověku, který byl tv-ůrcem donssonských bubnů, musíme mít na paměti, že k novodobé obci Dong Son v severovietnamské provincii Thanh Hoa měl asi takový vztah jako tvůrci středoevropské únětické kultury starší doby bronzové k české obci Únětice u Pra- Kdybv chom se však museli spokojit jen se zmínkami ve starých letopisech, jež jsou i pro dobu kolem přelomu našeho letopočtu velmi sporé a útržkovité, museli bychom na bližší určení tvůrců dongsonské kultury rezignovat. Všechny dochované písemné prameny jsou už důkladně probádány a sotva existuje nějaká naděje, že budou objeveny další, zvláště takové, které by naše poznám posunuly do vzdálenější minulosti. Musíme se proto obrátit k jiným vědám, s dochovany-m materiálem, jenž nám při určitém způsobu analýzy Ľr.ržŕ.^ŕ nahlédnou! daleko do minulosti, mnohdy ještě dále než archeologie. N*2 prvrjm místě je to jazykověda, zejména její historicko-srovnávací metoda J2zyL který je nejdůkžitějším indikátorem etnické příslušnosti, je totiž jakoaejzákiadnějsi nástroj lidské společnosti úzce spjat s veškerou její činnos-: :: ,:.2 Lisionckvím osudy. Způsob, jakým zachycuje názvy před-mčtíi a pojmů, nám umožňuje často zjistit, odkud lidé tyto předměty a pojmy poznali nebo převzali. Jazyk, který se neustále pomalu proměňuje, vyvíjí a rozrůzňuje, je zároveň ve svém základu časově podivuhodné stálý. Proto si jazyky, fctert mají společný původ, jak to jazykověda ukázala nejprve na jazykové r&dmí ndoevTopsfcě, učr/uji některé základní společné rysy po celá tisíciletí. Múžems čú;. i -.. \ hrubých rysech vysledovat jejich původ, historické sou-\ islosu a vzájemné kontakt)' i tehdy, když nemáme přímo zachycena starší sta-&.'d jejich vývoje v Incramích památkách. Případná existence takových památek by nám ovsem snuací značné usnadnila. Aíkoh nás bode zajímat hlavně původ vietnamštiny, budeme nuceni pohybová: isc v obrov ské geografické oblasti pevninské a ostrovní jihovýchodní Aiie a Oceánie otí Himaláje a fibetu a od Níkobarských ostrovů v indickém oceánů pící Barmu, Thajsko, Laos, Kambodžu, Vietruim a jižní Činu až po řeku /ang-c' a pře* Indonésii po Novou Guineu, fýú^Bfjf a vzdálená souostroví v Tichém oceáně V tomto prostoru žjjc nejméně miliarda Jidi, kteří mluv t více než sedmi sty nižnými jazyky O rodovou příslušnost v ictnamšfiny loti? \ edou kovédci dlouholeté spory a i v nejnovějsích přehledech jazyků r,ě>a o ní n W Jihovýchodní Asie a Oceánie rozdělují jazykovědci do v-llr/ch vh rodin: čínské, thajské a tibetobarmské, které jsou často spojovány J3^ Velký jazykový kmen tibetočínský, a dále rodiny austroasíjské a aT> v jeden ^ ^ ^ staršínl názvem malajskcpoívnéská), r.ezi n~niž stroneShledá a nachází jistá genealogická snoiřtosL Pozr^hntíne -e z- rra-se rovtie^ VietnafflU se všechny uvedené jazykové rodiny stýkají s sroíáají. věnauz . prá^íketn na imevistické maně vhnvichcáá Are Vietnam |ejaK>11,31 h . , .... , . nří e než se vydáme po stopách pokusu o zjištěni původu ^eizanisícenoja- •k bude užitečné, jestliže se seznámíme s povahou a stavbou tohoto jazyka. že čeština a vietnamština stojí právě na protipólech striktních rincipú, podle nichž se vyvíjely pnrozene jazyky lidstva. Viesasstsa je proto pří své zdánlivé gramatické jednoduchosti pro násjazyk velni zxcúzký a obtížný. . ..... ..... Celá základní slovní zásoba vietnamštiny je tvořena j ecno slabí crvmi slovy. která se neskloňuji. ani nečasují a neznají ani jiné tvaroslovné změny. Jak je patmo z níže uvedených příkladů, nelze z tvaru slova ani rozpoznal, zda je podstatným jménem, adjektivem, slovesem či jiným sIo\7iíni druhem NCuvřt o tvaru jednotlivých slov tu vlastně nemá smysl. V mluvnici \iennrnššry praktickv chvbi tvarosloví, morfologie- Jazyky tchoto typu byly proto ve snrrsí jazykovědě označovány jako amorfní, beztvaré. V současné době byío od to-hoto termínu upuštěno, protože navozuje představu, jako by v těchto jazycch \-ubec neexistovala gramatická forma, což ovšem neni pravda. Je penze vyjádřena jiným způsobem. Všechny mlirvnické významy se zde \yjadřuj! rrosřsd-ky, které leží mimo slovo: slovosledem, který ie pevný, takže zrněnou reŕddľo slov ve větě se mění i její význam, a pomocnými neboli gramafkžými slevy, s nimiž se plnovýznamová slova podle celé řady pravidel spojuji. Vietnamské slovo di o záUadním významu "jiti" můžeme napiíkiad podle kontextu překládat: 'jiti, jdu jdeš, jde, jdeme, jdete, jdou. šel jsem, šli jsme, půjdu, půjdeme, šel bych"; dále obdobnými tvary sloves "odejít** a"ujiť* (určitou vzdálenost) a všemi tvary slovesa "chodit". Protože \iemamské sloveso <2 podobně jako třeba ve slovenštině označuje nejen pěší chůzi nýbrž i jizdu dopravním prostředkem, lze možné překlad}' rozhojnit o odrx>\idaj:cí tvary sloves ''jer či "jezdit", ba dokonce i "letět" a "létat", jde-ii o cestováni letadlem. V každé konkrétní větě však zpravidla podle kontextu přesně rvzname, jaký slovesný význam a tvar při překladu zvolit. Ve větě Toidi kde je zaječeno první osoby4 já", použijeme při překladu tvaru první osoby některého z výše uvedených sloves, z nichž si opět vybereme na základě sušio kotextu v dialogu nebo znalosti situace. Jednoslabičné slovo má poměrně jednoduchou fonetickou stavbu. Jeho jádro Vždy tvoři jedna z jedenácti samohlásek nebo tři dvojhlásek, diftoagů. Vietnamština tedy rozlišuje mnohem více samohlásek než čeština. Před jádrem slabiky může stát jedna z dvaadvaceti souhlásek, na konci slabiky jedna z osmi H souhlásek/7, ř, i k m, ň, ng, nebo dvou polosainohlásck i, u 0\ w), žádné nvTouhlásek ani na počátku, an. na konci slabiky^vietnamština nezná SkuPi- Každá slabika se navíc vyslovuje v jednom ze Šesti takzvaných tónů u MlŠLi podobné jako délka samohlásek v češtině Jg}£« Sč Rozlišovacím prostředkem tónů ve vietnamštině, jak sám je&k Z napije Ä hlasu nebo melodiky průběh slabi^^f kovaném písmu dnešní vieUiamstmy se tony označují diakriticky: znaménkT^ysoWroWtónjebezznam^ Z H kleWě-stoupavý (?), vysoký prerušovaný tildou (~), to vše nad příslvis-nou samohláskou, a hluboký tečkou (.) pod samohláskou. Ukážeme si to na šesti jinak stejně znějících slovech, u nichž si zároveň všimneme, že mohou náležet různým slovním druhům: mai zítra "*? být zabrán do nějaké činnosti mai brousit mai stále, navždy ^střecha mai druh sladkovodní ryby Protože každé slovo má určitou výšku nebo melodii, nemůžeme ve vietnamštině poznat konce vět podle klesnutí hlasu jako v češtině. Věta totiž končí tónem svého posledního slova, a toto slovo přirozeně může mít kterýkoli ze zrrjněnych šesu" tónů. Ani otázka se netvoří pomocí intonace, ale musí se vyjádřit různými tázacími slovy, například dvojicí slov "ano - ne", z nichž jedno pastvíme před sloveso v prísudku věty, druhé za ně. Jednoslabičných slov má vietnamština jen několik tisíc, neboť při jejich jed-struktuře je celkový počet možných slabik omezen. Proto se slovní zásoba \ietnamštiny doplňuje výrazy složenými ze dvou nebo více slov jednoduchých. Například slovo da "kámen" ve spojení s následujícím mai "brousit" dává pojmenování pro brousek. Podobně xe "vůz" s dap "šlapat" dává dohromady xe dap "jízdní kolo". Tato složená pojmenování se ve vietnamštině často chovají jako podobná slovní spojení v češtině. Jako česky neřekneme: "Pojedu taní na jízdním kole", ale prostě "na kole", i ve vietnamštině se složené výrazy často zkracují, kde to kontext dovoluje. Řekli jsme, že gramatické vztahy se vyjadřují slovosledem a pomocnými slovy. Pomocná, slova neboli gramatické elementy se foneticky nijak neodlišují od ostamích vietnamských slov. Mnohé mluvnické významy se vyjadřují pomocí slov, která si jinak zachovala svůj původní plný význam. Například slovesa di "jíli" se užívá pro vyjádřem změny stavu u adjektiv: nho "malý" a nho di "zmenšit se". Lživá se jej též jako ukazatele rozkazovacího způsobu: di di! "jdi"! Slovosled je ve vietnamštině pevný: podmět zpravidla stojí před přísudkem předmět za ním. Změnou pořádku slov ve větě se mění její význam. Přívlastek stojí vždy zájmenem, k nčmužse vztahuje, tedy v opačném pořadí, než je obvyklé v češtině: "tento múj nový dům" se vietnamsky řekne: nha moi cua toi nay (dům - nový - majetek = pomocné slovo - já - tento). Samo sebou se rozumí, že vietnamština nemá gramatické shody mezi pod-mětem a přísudkem, mezi jménem a přívlastkem. Protože z tvaru slovesa ne- osobu, užívá vietnamština mnohem častěji osobních zájmen Na poznán* ^^ování ve vietnamštině velmi úsporné. Pomocných slov se drubé f kde je tQ pro porozumění nutné. V tomto směru se vietnamština užívá jen idlern než čeština a jiné flexivní jazyky: máme-li například řídí *P*W časové určení minulosti, například "včera" nebo "loni", musí slo-v ^eske . ové větě být v minulém čase. Ve vietnamštině je tomu naopak. Exis-veS° ni sice pomocné sloveso da o základním významu "stalo se", nejčastěji tnJeJde é slůvkem "už", které vyjadřuje minulost slovesného děje, ale je-li Tn kontextu zřejmé, že se mluví o minulosti, této pomocné částice oro 1V Jív se u slovesa už neužije. d vTé množství slov, zvláště takových, která označují vlastnosti věcí nebo J? tvoří takzvanou reduplikací neboli úplným či částečným zdvojením, ít&'mž slovo nabude jiného významového nebo stylistického odstínu. Vedle Éí do "5ervený" tak existuje zdvojené slovo do do "načervenalý", vedle slova to "velký" slovo to tat "veliký" (obvykle v přeneseném smyslu: "významná") Pro tento svéráz a svébytnost vietnamština přitahovala a přitahuje značnou pozornost badatelů, ale někdy i fantastů) Jako kuriozitu můžeme zaznamenat případ francouzského koloniálního důstojníka z minulého století, kterého zdánlivá jednoduchost vietnamštiny svedla k domněnce, že právě ona musí být prazákladem všech jazyků světa, jejich "matkou". Abychom rozptýlili možná nedorozumění, musíme zde ihned zdůraznit, že vietnamština má velmi bohatou slovní zásobu a je jazykem stejně dokonalým jako jiné, nám známé nejroz-vinutější jazyky klasické i moderní, je schopna vyjádřit nejjemnější nuance lidského poznání i citu, byť tak činí odlišnými prostředky.j Výkladu o stavbě vietnamštiny jsme věnovali poměrně mnoho místa, abychom se lépe orientovali v problematice jejího vztahu k ostatním jazykům jihovýchodní Asie. Mnozí z prvních evropských badatelů, neznalí ještě historicko-srovnávací metody, která se teprve začínala prosazovat v tehdejším jazykozpytu, měli za samozřejmé, že vietnamština je příbuzná čínštině. "Dubium non est-není pochyby, že jazyk Annamců vznikl z jazyka čínského," psal r. 1838 autor vietnamsko-latinského slovníku I. L. Taberd se stejnou určitostí, jako dnešní věda tvrdí pravý opak. Je pravda, že stavbou je vietnamština čínštině velmi podobná.íčínština je rovněž tónový jazyk, který má dnes čtyři tóny. Jednoslabičná slova, která ve staré čínštině naprosto převládala, mají podobné vlastnosti a strukturu jako jednoslabičná slova vietnamštiny. Všechny gramatické významy se rovněž vyjadřují slovosledem a pomocnými slovy.|Později se však zjistilo, že tyto vlastnosti jsou společné všem jazykům tibetočínského kmene od barmštiny přes jazyky thajské až po čínštinu. V první polovině 19. století však o četných jazycích indočínského vnitrozemí nebylo ještě mnoho známo. Vedle podobnosti stavby čínštiny a vietnamštiny zde byly nápadné skutečnosti, které musely ovlivnit úsudek tehdejších evropských učenců. Byla to pře- 33 devším okolnost, fcSmkwr P*™; wmť cta Mft «jižllí ^ tehdv používalo k zápisu vietnamitiny, bylo odvozeno od finského >- Se Kře čínštiny jako klasického kulturního jazyka u národů Dálného výchoawi°hy né úloze latiny a řečtiny ve středověké Evropě. Veškeré naučné spisy á faS dokumentv se ve Vietnamu po staletí a prakticky až do konce 19. století nsi klasickou čínštinou, podobně jako kdysi vzdělanci v Evropě užívali latiny Protože vietnamština převzala mnohá čínská slova, která se zapisovalav' skými znaky, měl systém chu nom povahu smíšeného písma. Bez znalosti čin" šriny nebylo možno sestavit žádný důkladnější slovník vietnamského jazyka" Ze všech těchto důvodů bylo poznávání vietnamštiny po dlouhou dobu v rukou sinoloriL pre\ižně francouzských. Když však porovnáme nejzákladnější slova Čínštiny a vietnamštiny, přesvědčíme se, že zvukový materiál, z něhož jsou čínská slova stavěna (je tu zejména mnoho souhlásek, které ve vietnamštině chybějí - např. c, ech, Čch žaj.X a také sama slova jsou od vietnamských zcela odlišná: rietnamsky čínsky člověk nguoi žen dítě con [vysl.ikon] c' ruka tay sou noha chan [ťan] cu vét gió [zo] feng jíl di sing jíst an čch' Pít uong čch' che voda nuoc [nuok] šuej m Nenápadnějším rozdílem v gramatice vietnamštiny a čínštiny je pak to, že v čínštině se přívlastek klade vždy před jméno. Tím se čínština odlišuje i od jazyků thajských- Není divu, že vietnamština a čínštinajsoujazyky navzájem zcela nesrozumitelné. Ani dva tisíce let mohutného čínského vlivu na Vietnam a na vietnamštinu je příliš nesblížilo. Stalo se tak mimo jiné proto, že čínská slova, jak později ukážeme, nebyla do vietnamštiny přejímána přímo, ale prostřednictvím znakového písma, které jejich výslovnost nezachycuje. Hypotéza o příbuznosti vietnamštiny s čínštinou však evropskou jazykovědu druhé poloviny 19. století, v níž vládla snaha o poznání co největšího počtu jazyků světa a o jejích klasifikaci do velkých rodin po vzoru jazyků indoevrop-ských, nijak významně neovlivnila. Pozornost jazykovědců od počátku 19. století mimořádně poutala Indie. Už roku 1767 francouzský jezuita Coeurdoux, vyslaný Ludvíkem XIV. do Indie, zodpověděl kladně otázku Akademie epigrafiky a krásného písemnictví v Pa- 34 vda že jazyk sanskrtský obsahuje slova podobná řeckým a latin-0: '*Je Pláště pak latinským?" Jeho odpovědi však spatřily světlo světa ský"1' 1808, poté co sanskrt už vyvolal všeobecnou pozornost. Mezitím teP^t a clicané v Indii z čistě praktických důvodů pořídili překlad některých si totiž rľganskrtských zákonů, a tak roku 1786 anglický soudce William Jo-**álCnl lužbách britské Východoindické společnosti mohl přednést v Kalkatě nes ve s dění Královské asijské společnosti, kterou krátce předtím založil, Ve Mou přednášku, v níž poprvé prokázal příbuznost sanskrtu, latiny, řečtiny ^germánských '}aZy\& a vyslovil hypotézu, že povstaly z neznámého vymřelé- ttCSouhô poté rakouský misionář P. de Saint-Barthélemy, který v letech 1774 až 1790 působil v Malábáru v Indii, vydal v Římě sanskrtskou mluvnici a pojednání o původu latiny a o její příbuznosti s orientálními jazyky. Sanskrtu se začalo vyučovat na některých západoevropských univerzitách. V Bonnu sanskrt přednášel August Wilhelm von Schlegel. Jeho mladší bratr Friedrich (1772 -1829), nadchnutý myšlenkami romantismu, vydal roku 1808 v Heidelbergu spis O jazyce a moudrosti Indů ve snaze hluboce zapůsobit na evropskou kulturu podobně jako kdysi obnovený zájem o antiku vyvolal k životu evropskou renesanci. V tomto díle poprvé formuloval pojem "srovnávací gramatika". "Srovnávací gramatika," napsal, "nám přinese nové poznání o příbuznosti jazyků, podobně jako anatomie vrhla světlo na dějiny přírody." O osm let později vydal ve Frankfurtu nad Mohanem Franz Bopp studii O systému konjugace sanskrtského jazyka v porovnám s týmž v jazyce řeckém, latinském, perském a germánském, kterou je možno považovat za počátek srovnávacího indoevropského jazykozpytu. Od roku 1833 do roku 1852 Bopp postupně vydal třídílnou Srovnávací gramatiku sanskrtu, zendu, arménštiny, řečtiny, latiny, litevštiny, staroslověnštiny, gótštiny a němčiny. Okruh jazyků, u nichž se dařilo prokázat společný indoevropský původ, se neustále rozšiřoval. Stranou pozornosti přirozeně nezůstaly ani četné novoindické jazyky. Sám Bopp se pokoušel hledat různými směry. Prokázal indoevropskou příslušnost albánštiny, neuspěl však v případě kavkazských jazyků. Roku 1840 publikoval ve Zprávách berlínské Akademie věd dokonce článek O příbuznosti malajskopolynéských jazyků s jazyky indoevropskýml Malajština a další jazyky indonéských ostrovů byly v Evropě známy už delší dobu. Na Malajském poloostrově, na Sumatře, na Jávě a na dalších indonéských ostrovech se pevně uchytili Holanďané už od poloviny 17. století. Pronikání do nitra Zadní Indie začalo však až mnohem později. Už roku 1757 sice nastolili Angličané definitivně svou vládu v Bengálsku, ale teprve v letech 1852 až 1853 se Británie zmocnila jižní Barmy a roku 1855 vnutila nerovnoprávnou smlouvu Siamu. V návaznosti na pronikání do Dolní Kočinčíny nastolili roku 1863 Francouzi protektorát v Kambodži. Za vojáky, obchodníky a misionáři přicházeli do Zadní Indie kartografove, zeměpisci, přírodovědci a etnografové. O expedicích do nitra kontinentu byly vydávány podrobne zprávy, které obsahovaly i soupisy základních slov jazyků různých kmenu ve vnii- 35 rozemí. Zároveň se studovaly památky steré indické, barmské, ^ khmerské i čínské literatury a histoneké spisy těchto zemi. Postupně se rS obraz historického vývoje velkých kuíru^^ iu s tím se prohluboval pohled do jazykových poměru celé oblasti. Ukazovalo se, že tibetobarmské kmeny a národnosti se usazovaly v Barmě v několika vlnách po dobu téměř dvou tisíciletí. Jako první pronikli několik staletí před naším letopočtem údolím Cjmtvinu ze severu až k severozápadní-mu pobřeží Barmy Arakánci. Asi v polovině 3. století našeho letopočtu překročily dnešní severovýchodní hranici Barmy kmeny Pju, které se usadily v povodí Iravadi. Teprve v 7. až 9. století se přistěhovali předkové vlastních Barmánců, kteří postupně dobyli i jižní Barmu, v níž spolu s tamními původní-mi obyvateli Mony, jejichž buddhistickou kulturu převzali, na čas vytvořili stát Pagan. Později se Monové osamostatnili a jejich království s hlavním městem Pe°u trvalo až do definitivníhho sjednocení Barmy v roce 1757. O něco později než barmské kmeny se začali ze svých původních sídel na júnnaiisko-kuejčouské náhorní plošině v jihozápadní Číně stěhovat údolími velkých řek Salwinu, Menamu a Mekongu do Zadní Indie Thajove. V ^-století založili svůj stát na území severní Barmy thajští Šanové. V severním T^ku se Thajové začali usazovat od 5. stoJetí a roku 1238 založili království Sukho-taijež se stalo předchůdcem pozdějšího Siamu, dnešního Thajska. Ve siatych bojích s Khmery, kteří na území dnešní Kambodže, jižního Laosu a části Thajska, od počátku našeho letopočtu postupně vybudovali vyspělé kulturní státy Čen-laaKarabudžadéšascentrem v Angkoru (9.- 13. stol), postupně vytlačili z části území dnešního Thajska původní khmerské obyvatelstvo. Kmeny príbuzné Khmerům se udržely jen v těžko přístupných horských krajích. Ve stejné době pronikali Thajové intenzivně na území Laosu a do severozápadního Vietnamu, kde se usazovali západně od Rudé řeky, zatímco východně od ní sídlily thajské kmeny pravděpodobně už dlouhou dobu. Bylo tedy zřejmé, že národy mluvící tibetobarmskými a thajskými jazyky jsou vZadní Indii relativně pozdními příchozími, kteří překryli a rozdrobili někdejší souvislé osídlení původního obyvatelstva, jež zde bylo pravděpodobně od konce mladší doby kamenné. Jeho typickými představiteli byly staré kulturní národy Monů a Khmerů. Zatímco Monů zůstalo podle údaje z roku 1882 nlTt^tT5* tíSÍC'Khmerú žil° v Kambodži, jež ztratila samostat- P^Th r,fr~Skéh° P^^átu, asi pět milionů. ské. Tyto jazyky byly pozMi 3£,C nčh° tvořily jazyky drávidsko-austral-znaj ících tóny a tvořících graUuc^ Před jednoslabičné slovní kořen v 'T"^ PP^oc/prefixů, připojovaných monsko-annamskáavedlemoníiínľ • Jakovou skupinu ~ monstmy a v/et/iamSt/ny (i^dy nazývané i nazval annam- 36 Ufert k ní přiřkli khmerštmu a s ni sousedící jazyky takzvaných horských SSSU K jazykům monsko-armamským počítal i vzdálenou khásijštinu vpo-^Brahmaputry v severovýchodní Indu. Jazyky monsko-armamské povalová jakési pokračováni jazyku, kterými se kdysi mluvilo v jižní Číně před Schodem Číňanů, a proto pnpouštěl jejich příbuznost s thajštinou, neboť Thaiové rovněž vyšli z jihočínského Jun-nanu. Tuto tzv. monsko-annamskou hypotézu podpořil roku 1881 C. J. F. S. Forbes e svém díle Srovnávací gramatika jazyku Zadní Indie. Na tomto základě uvedl V 1888 monsko-annamskou jazykovou skupinu do povědomí evropských jazykovědců Friedrich Müller ve svých obsáhlých Základech jazykozpytu. Ve stejné době, kdy Franz Heger věnoval tolik úsilí pátrání po původu bronzových bubnů, stala se tedy monsko-annamská hypotéza předmětem úvah na univerzitních katedrách v Německu a v Rakousku. Cestovatelé a badatelé vjednotlivých zemích kontinentální jihovýchodní Asie neboli Zadní Indie, jak se tehdy obvykle říkalo, sebrali už základní materiál z mnoha jazyků a dialektů, sestavili větší slovníky a gramatiky hlavních jazyků a mnozí poukázali na nápadné shody v základní slovní zásobě některých jazyků. Nastal čas velkých syntéz tak říkajíc z ptačí perspektivy, s přehledem po mnoha jazycích na základě materiálu sebraného jinými badateli. Tento pohled měl své zřejmé výhody, ale i četná úskalí. Autoři syntézy se totiž nemohli opírat o širokou bezprostřední znalost jednotlivých jazyků a nemohli si být materiálem, sebraným různými lidmi, kteří nepracovali jednotným způsobem, zcela jistL Kromě toho se historicko-srovnávací metoda u jazyků Zadní Indie nemohla opřít o tu část jazyka, díky níž se jí podařilo dosáhnout triumfálního úspěchu v indoevropském jazykozpytu. Chybělo tu totiž zcela skloňování, časování a až na zbytky v některých jazycích i ostatní tvarosloví. Četné nápadné shody jednotlivých slov jako vietnamského mat "oko" a indonéského mata v témž významu mohly být zcela náhodné nebo mohly vzniknout převzetím během staletých styků příslušníků různých národů. Proto mnozí jazykovědci k dalekosáhlým hypotézám raději zachovávali střízlivý odstup. K nim nepatřil profesor E. Kuhn, který 2. března 1889 na zasedání Královské bavorské akademie věd v Mnichově přednesl přednášku Příspěvky k jazykozpytu Zadní Indie, v níž shrnul výsledek svého studia početné literatury, kterou měl v dispozici. Porovnal především číslovky od jedné do desíti z mnoha tamních jazyků a vyvodil závěr: "Předně existuje mezi khásijštinou, mon-Stinou, khmerštinou a větším počtem dialektu ve \nitrozemí Zadní Indie dosud Metelně rozpoznatelná souvislost, jež se přesvědčivě projevuje v čislovkacn, ale i v řadě překvapivých shod mnoha jiných slov. Nápadný je proti tomu ma y Podíl annamštiny na těchto shodách, zatímco její číslovky se tak Wi^oduji s ^slovkami jazyků druhé skupiny [k níž Kuhn počítal monštinu, " engštinu a bahnarštinu -pozn. I V.]. Zdá se proto, že neru ™T*™*2odu mněnka, že annamština byla původně okruhu těchto jazyku f1*™ s nimi je třeba přisoudit pozdějšímu ovlivnění - což je domněnkai Kře mi dobře snáší s historickými poměry, neboť Annamci patrně puvo 37 Buben Ngoc Lu L detail výzdoby horní desky. Nahoře zobrazena *°lov%St^dSe snad pávi analogie u obwatel Západních plošin (Tay Nguyen) a u Bataku na Sumatře. Na frebc r{ a kohout. Zakřiveni střechy ve tvaru lodice, patrné dodnes na severovietnamsicem onu a zvířecí motivy jsou jasné čitelné. z krajního severovýchodu jimi dnes obývaného území. Mnohem významnejší než tyto dotyky s annamštinou jsou nepopiratelné vztahy našeho jednoslabičného khásijsko-monsko-khrnerského kmene s kólskými jazyky [obvykleji známymi jako jazyky mundá - pozn. I. V. ], jazykem ostrova Nancovvry [v Nikobarskem souostroví -pozn. 1 V\ a dialekty praobyvatel Malakky." Vývody mnichovského profesora značně ovlivnily bádání v pozdějších desetiletích. Místo monsko-annamské skupiny jazyků v evropské jazykovědě prvně pevně zakotvil pojem monsko-khmerské, nebo obvykleji monkhmerské jazyky. Kuhnův mladý ctitel, pozdější významný jazykozpytec, ale především známý klerikami etnograf vídeňský páter Wilhelm Schmidt (1869 - 1954), kterého je možno povazovat za zakladatele monkhmerské jazykovědy obrátil svou pozornost Kuhnern naznačenýmj směry, které jazykovědě slibovaly -a také přinesly - hmatatelné výsledky. Na tom nic nemění skutečnost že hlav ní pohnutkou Schmídtova úsilí bylo shromažďování materiálu pro podporu jeho apriorní myšlenky, že celému lidstvu byl původně vlastní moooteisrnus daný "božím zjevením", na něž se podle něho musely nejspíše uchovat vzpomínky u nejméně vyvinutých, tzv, přírodních národů (u původních obyvatel Austrálie a vnitrozemí jihovýchodní Asie, u alŕickýcli í'ygmejň a brazilských 38 r Hiánů). Etnografický materiál sebraný Schmidtem a jeho žáky je proto znač-denční a k jeho závěrům je nutno přistupovat opatrně. však vraťme se opět k jazykovědě, která, jak jsme se na tomto příklade Jwu přesvědčili, se podobně jako jiné vědy nerozvíjí mimo společnost imo zájmy různých, nejednou protikladných společenských sil. 3 Své poznatky o vietnamštině čerpal profesor Kuhn prakticky z jediného pramene' z Aubaretovy Annamské gramatiky s připojeným francouzsko-annam-j>m a annamsko-francouzským slovníčkem, vydané roku 1867 v Paříži. Tento autor byl přesvědčen, že "lidový jazyk, jímž se mluví v Annamském království, je dialektem čínštiny'*, a tak nevěnoval pozornost odlišení vlastní vietnamské a takzvané sinovietnamské slovní zásoby, převzaté ve středověku z čínštiny prostřednictvím znakového písma. Tak se Kuhnovi do jeho srovnávacího slovníčku vloudily i sinovietnamské morfémy dia "země" a thuy "voda" (srov. výše čínské šuej "voda"), které mají ve vietnamštině podobné postavení jako třeba řecké kořeny geo- a hydro- v našich cizích slovech. To uvádíme jen jako názorný příklad úskalí, která v sobě skrývala práce s materiálem z druhé ruky. Pokud jde o původní sídla Vietnamců, měl Kuhn pravdu. Se Stiengy a Bah-nary, usazenými v jižním Vietnamu, i se Suky z okolí města Attopeu v nejjiž-nějším cípu Laosu mohli Vietnamci přijít do styku nejdříve počátkem novověku. Kdyby však Kuhn mohl být lépe informován o historii Vietů, nebyl by se tak snadno spokojil se závěrem, který, jakjsme viděli, ztéto skutečnosti vyvodil. Páter Schmidt se podle vlastních slov původně též přikláněl k monsko-annnamské hypotéze. Avšak roku 1906 v jednom ze svých hlavních jazykozpytných děl, nazvaném Monkhmerské národy, pojítko mezi národy střední Asie a Austronésie, přiznal, že annamštinu "pro jiné její obtíže dosud do svého bádání nepojal". Schmidt předtím systematicky prostudoval jazyky Semangů a Sakaiů na Malajském poloostrově a prokázal jejich příbuznost s monkhmerskou skupinou. Poté důkladně probádal fonetické zákonitosti vlastních monkhmerských jazyků jako jazyků nejblíže příbuzných, aby jejich srovnání postavil na spolehlivý vědecký základ. Dříve než shrnul výsledky svých studií v knize Monkhmerské národy, prostudoval ještě fonetické zákonitosti khásijštiny a jazyků palaung, wa a riang, jimiž mluví etnika na sUedrum Salvvinu v Barmě, a konečně jazyk souostroví Nikobary a souvislost uveoe-*ých jazyků s indickými jazyky mundá (z nichž byla známa hlavne san ais na). Poté co prokázal příbuznost všech výše uvedených jazyku v^ramaj jazykové rodiny, podjal se ještě většího úkolu: "Je m^rycSsk)Itsještě cílem této práce uvést tuto velkou skupinu jazyků a národu v sou ^ & ^ šíře rozprostřenou skupinou jazyků a národů a^tton"^C"ľnote » skutečně skupiny vnitřní příbuzností náležejí k ještě větší, obsáhlejšíije * • "vedl zajímavé paralely mezi oběma jazykovými rodmami, j j možná ještě nebyla doceněna. . , h pojmenování jím Bezprostředním výsledkem Schmidtových úvah .7'" ^itost a vztahy, jištěných jazykových rodin, jež by vyjadřovalo jejicn Pro malajskopolynéské jazyky vytvořil obecný termín "jazyky austroné "Toto označení jsem navrhl, protože dílčí označení celé této oblasti k ■' tvořena stejným způsobem: ,indonéský\ ,melanéský (mikroi^y ,polynéský\ a poněvadž jde fakticky o samé ostrovní jazyky (p0zn.: řecky n-sos - ostrov); dále též proto, že celý tento ostrovní svět se nachází na strana ,auster\ na jihovýchodě Asie, pročež také tamtéž se nacházející pevnina obdržela název ,Terra Australis'. Stavě dále na označení ,austronéské\ chtěl bych nyní celému souboru jazyků Přední a Zadní Indie, jejichž sounáležitost jsme zjistili, přisoudit název ,austroasijské', protože tyto jazyky zaujímají jihovýchod Asie a oproti jazykům tibetobarmským byly určitě dřívějšími a snad výlučnými majiteli tohoto území." Tyto Schmidtovy termíny vjazykovědě pevně zakotvily a budeme se s nimi dále setkávat. Pro hypotetickou velkou jednotu jazyků austronéských a austroasijských navrhl Schmidt zobecněný název "jazyky austrické", jehož osud zatím není rozhodnut: závisí na míře věrohodnosti s níž bude společný původ těchto jazykových rodin eventuálně dokázán. Dříve než se \Tátíme k vietnamštině a k jejímu postavení mezi jazyky j iho-východní .Asie, musíme se zamyslet nad otázkou monkhmerských jazyků: jde o jazyky se slovy sice jednoslabičnými, ale se skupinami souhlásek v násloví. Tyto skupiny souhlásek často nejsou původní součástí slova, ale vznikají pn-poiením slovotvorné předpony, prefixu, k základnímu slovu, jehož význam nějakým způsobem pozměňují. Jindy lze souhláskovou skupinu rozdělit vsuvkou, infixem, čímž vzniká dvouslabičné slovo, nebo naopak skupina souhlásek vzniká inřixací souhlásky za počáteční souhlásku jednoslabičného slova. Ve starších stadiích svého vývoje měly monkhrnerské jazyky takových prefixu a iníixů mnoho a jejich úloha, zpravidla odvozování nových slov, byla zřetelná. V dnešní khmerštině prefixy a infixy fungují většinou jen u omezeného okruhu slov. Až na několik málo případů ztratily tedy gramatickou produktiv-nost. Například od slovesa le:a "odjíždět" je takto preííxací tvořeno adjekti-vum khle:a "vzdálený", od podstatného jména ru:t "hromada" se odvozuje sloveso tru.t "navršit". Příklad odvozovacího infixu vidíme ve dvojici slov dal "loupat rýži" a dbal "tlouk na loupání rýže". Tímto gramatickým jevem a s ním souvisejícími skupinami souhlásek v násloví jednoslabičných slov se monkhrnerské jazyky výrazně odlišují od čínštiny, thajštiny a dalších tibetočínských jazyků. Strukturní odlišnost těchto dvou jazykových skupin je ještě umocněna skutečností, že monkhrnerské jazyky ne-znaj! tónů. Svou stavbou se tedy vietnamština skutečně nápadně hlásí o příslušnost k jazykům čínsko-lhajské větve tíbeto-čínskč jazykové rodiny přestože v její základní slovní zásobě jsou prokazatelné monkhrnerské nebo přesněji austroasíjské prvky. Z tohoto hlediska se původem vietnamštiny zabýval význačný francouzský sinolog a znalec vietnamštiny, thajštiny a khmerštiny Henri Maspéro, s nímž jsme se setkají už v předcházející kapitole. V obsáhlé studii z roku 1912 o historické fonetice vietnamštiny, v níž konfrontoval systémy tónů ve vietnamštině, thajských jazycích a čínštině, došel k názoru, že ve vietnamštino a 40 Buben Ngoc Lu 1, detail horní části obvodového pláště bubnu, jedna z šesti lodic. Uprostřed stojící muž asi bubnováním udává rytmus veslařům. Vpředu pravděpodobné bojovníci. Na můstku před kormidelníkem luěištník. Muž mezi lučištníkem a bubeníkem zřejmě provádí lidskou oběť. v jazycích thajských mají tyto systémy společný původ. Konstatoval sice, že slova původu morikhmerského a slova thajské provenience jsou v slovní zásobě vietnamštiny zastoupena přibližně ve stejné míře, ale rozhodující váhu pro něho mělo to, že na rozdíl od vietnamštiny morikhmerské jazyky nemají tóny, zatímco vietnamština zase nezná žádné prefixy a infixy. Zvláště skutečnost, že v mon-khmerských jazycích se nevyskytují tóny, považoval za nepřekonatelnou přehradu mezi nimi a vietnamštinou. "Annamština," uzavřel, "tudíž vznikla splynutím některého dialektu monkhmerského, některého dialektu thajského a snad ještě třetího, zatím neznámého jazyka. Posléze annamština přejala obrovské množství čínských slov. Ale jazyk, jehož převládající vliv dal annamštině její dnešní formu, byl, podle mého názoru, určitě jazykem thajským a právě s rodinou thajskou musí být annamština spojována." "Pronikavou studií H. Maspéra byla záležitost vyřešena," konstatoval pak páter Schmidt ve svém díle Jazykové rodiny a jazykové okruhy světa a - budiž mu tento drobný, ale z našeho hlediska nikoli zanedbatelný prohřešek proti vědecké poctivosti odpuštěn — zdůraznil, že už roku 1906 sám vietnamštinu k austroasijským jazykům nepočítal. "Je to jazyk smíšený, v němž převahu mají formy z některého jazyka thajského, zatímco druhá část byla dodána skupinou austroasijskou." Autorita francouzského vědce, podepřená souhlasem zakladatele mon-khmerské jazykovědy, který se však sám, jak jsme poznali, vietnamštinou nikdy nezabýval, dodala tomuto názoru značnou váhu a dlouhou životnost. Dodnes se setkáváme s konstatováním, že je sporné, do které z obou jazykových rodin vietnamština vlastně patří, i když v současnosti se zastanci názoru, ze vietnamština patři k jazykům thajským, ocitají opět v menšině. Čtenář, který má smysl pro exaktní myšlení, bude po přečteni P^^ý cích odstavců pravděpodobně na rozpacích: o co je vlastně veden:spo . smysl má přít se o příslušnost tohoto jazyka k jedné nebo druhé ro , Maspéro i Schmidt jasně řekli, že jde o jazyk smíšený. , jazykověda, Kámen úrazu je na jedné straně v tom, že ortodoxní s/ovn snlJíšeny jazyk, v^šlá hlavně z indoevropského jazykozpytu, neuznáva poje 41 V historické dobe šlo, jak déjmy m^^j^xhm^^^ ve sku,eč nosri vždv o pohlceni jednoho jazyka dnih>-m. Vítěznýjazyk si ponechá^ podstatné rvsv své struktur}', přejímá však ze zanikajictcho jazyka část sl0Z zásobv prípad natcré oávozo^ci Ph'P°ny a větné zaniklého jazvka se projevuje obvykle i zvláštní výslovností hlásek vítězného jazyka. ZKtky zamklätó jazyka, které se obvykle více či méně spolehlivě dají v různých částech vítězného jazyka vystopovat, nazývají jazykovědci jazykovým subs^atem. Soudí se, že snad jen v prvobytně pospolné společnosti mohlo docházet k skutečnému splynuti dvou jazyků, při němž vznikl zcela nový jazyk, ale je to spiše jen domněnka. Kazdy, kdo ie obeznámen s indoevropskv'-m srovnávacím jazykozpytem, rauši vsak prijit s jinou závažnou námitkou: je argumentace Henriho Maspéra, při vši v ědecké fundovanosti, v souladu s metodou, jíž se prokazuje příbuznost jazvku? A co v lastne rozumíme příbuzností jazvků? Odpověď je jednoznačná: jgki společný původ, nikoli podobnost jejich fonetické a gramatické stavby. Struktura jazyků se může během staletí někdy i velmi radikálně změnit. Tak angličtina, o jejimž indoevropském původu není sporu, se dnes svou stavbou podobá spiše čínštině než latině nebo češtině. Proto rozhodujícím argumentem pro prokázaní společného původu je totožnost fonetického materiálu, z něhož \z jazyk vybudován: především v gramatickém tvarosloví, které podle shodného názoru lingvistů je v jazyce nejstálejší a těžko se přejímá z jednoho jazyka c druhého, a v nej základnější slovní zásobě. Argumentace H. Maspéra a zastru hv-potézy o příslušnosn vietnamštiny k monUmierským jazykům nebyla tedy na stejně úrovni. Přísně vzato, nebyly Maspérovy vývody metodicky č^. neboť argumentoval hlavné strukturními vlastnostmi. Vážné námitky prut: jeho zav ěricn byly brzy vzneseny právě z této strany. Než prikročíme k výkladu o nových objevech, jež v posledních desetiletích výrazně doplmly mozaiku našeho poznání, musíme předeslat, že spor o původ v lemamskčho jazyka nemá přirozeně čistě akademickou povahu. Jazykovedná argumentace chtě nechte dává směr i úvahám historickým. Jestliže monkhmer-skv prvek je ve vietnamštině pouhým substrátem, neznamená to, že ťaktickv osik původního monkhmerského jazyka byl způsoben náporem vítězného, potin^eluxho jazvka a tedy i vítězné, podmanitelské národnosti, v tomto případě thajského původu? Takový proces zpravidla vzniká v důsledku hro-rnadne migrace a srážky etnik a nemusí ani trvat příliš dlouho. byla pro našeho čicna/c až do nedávna jediným zdarem informací o nAl? starých Victů a která vycházela ze stavu poznání v polovině padesaivch I vládne b/potc/a. že blíže ncuitcni Proto Vietnamci spolu s kmeny tha k pŕcsídíih během několika staletí, předcházejících počátku našeho ktopo^1111 severu a severovydiodu do prostoru ddly Kudé řeky, kde se smísili s původ* nim raonkJuncrským obyvatelstvem a vytvorili etnickou jcdnoiu Laevietů doti^sonskou kulturu doby bronzové. Byli tito Proto\ietnamci a °Uiského původu nebo byli Thajcům alespoň velmi blízcí? Tato otáz-vlostnř thaj 5 zodpovězena. Nicméně Maspérova hypotéza o původu W«tiflV ji** mluvila ve prospech takové možnosti. Z archeologie však ^etnarfi^^ ^ ^AOj bronzové industrie v severním Vietnamu trval nejméně ^nft set let. Etnogenezi Vietnamců si tedy už nemusíme vysvětlovat inten-^ - • micrračnimi proudy. V úvahu připadají i jiné možnosti. ^Doľud jsme neřekli, že badatelé, kteří blíže znali poměry v Indočíně, nikdy važovah viemamštinu za jazyk zcela bez blízkého příbuzného. Bylo jim dobře známo, že obyvatelé kopcovitých krajů západně od delty Rudé řeky, hlavné v povodí Černé řeky (\-ietnamsky Song Da, kde song znamená řeka), zvaní Muongové, od nichž, jak už víme, získal Moulié buben, který na světové yýstavé v Paříži stihl tak neblahý osud, hovoří jazykem, který se od vietnamštiny mnoho neliší. Jazyk Muongů neušel přirozeně ani Maspérově pozornosti. Maspéro jej považoval za samostatný jazyk se svými dialekty. Později byl vysloven názor, že by muongština mohla být souborem velmi archaických dialektů vietnamštiny. Tento názor sice vietnamští badatelé nesdílejí, ale dobře nim ilustruje stupen jazykové blízkosti mezi Muongy a Viety. Mezi slovy muongstiny a vietnamštiny vidíme pravidelné hláskové korespondence: například vietnamským znělým počátečním souhláskám b.ilg odpovídají muongské neznělé p, t, k a podobně. Co však je nejpozoruhodnější -v niuongštině nacházíme několik málo jednoduchých souhláskových skupin vnáslovi: tí, pt, ti, řr. Jde o skutečné souhláskové skupiny, nikoli spřežky zachycující dvěma písmeny jednu hlásku, jak je tomu u dnešního vietnamského řr, které se vyslovuje ve spisovné vietnamštině jako č. Tato skutečnost je o to zajimav ějši, že nejstarší dochované doklady o vietnamské výslovnosti, zachycené v transkripci latinkou, jež byla misionáři od začátku jejich působeni ve Vietnamu na sklonku 16. století postupně přizpůsobena pro zápis vietnamštiny a záhy, asi od druhé poloviny 17. století, se stala písmem používaným uvnitř křesťanských obci, obsahuji rovněž slova s několi-ka jednoduchý-mi souhláskovými skupinami v náslovi. Tyto skupiny souhlásek odpovídají v řadě případů svým protějškům, dochovaným v dnešní muongstině. Jsou to souhláskové skupiny bh ml. ti tr. Víme o nich nejvíce od autora pmúho viemamského slovníku Dictionarium Annamiticum Lusitanum «t Latinům a vietnamské eramatikv Linguae Annamiticae scu Tunchuiensis brerts declaratio, avismonského jezuity V^ra Alexandra de Rhodese. Tato sadila vydal v jednom svazku roku 1651 v Římě. Jezuité znali jazyky na l*u-nem východě dobre, a proto de Rhodes zvláště zdůraznil, že Annamci vi on*a-™ rozlišuji jak / (na rozdíl od JaponcúV tak r (jež ^aji zaseCiôaneh Bylo tedy evidentní. Že vietnamština a muongština patřt k sobe 3in■» jaz> kovou skupinu. To bohužel nestačilo k tomu, aby bylo mo^^V^ Příbuznost k některé z širších jazv kových rodin. Nicméně se nan vat odpovědT na důležitou otázku, kterou roku 1906 iiemoW "W^ttai nemá Schmidt, ai ji sám zformuloval: představuje skutcuic*t» ze 43 žádné stopy po prefixech, její původní stav, anebo je třeba to chápat I I* zení, které vzniklo odbouráním některých prefixů, tedy procesem jeh * °Chu~ ky bylo možno pozorovat v Schmidtové době i v monkhmerských Počát" Bohužel Henri Maspéro považoval neexistenci tónových systémů^0^117 khmerských jazycích za tak zásadní a nepřekonatelnou přehradu mezi"1011-a tóno\ými jazyky, že mu zachované rudimenty souhláskových skupin ongštině nestačily, aby ho pohnuly k pátrání směrem, který naznačil ScrunTdt" Vietnamský lingvista Phan Ngoc napsal o Maspérovi, že byl nejen velkým průkopníkem studia jazyků jihovýchodní Asie, ale i vědcem ušlých příležitostí: z materiálu, který sebral, by byl mohl sám vyvodit závěr, že tóny se mohly ve \ietnamštině vyvinout, takže je původně mít nemusela! Později tento závěr učinili jiní. Britský lingvista C. O. Blagden záhy na takovou možnost upozornil, když proti Maspérovi namítl, že i ve švédštině se vyvinuly dva tóny, ač v jiných ger-manskýchjazycích nejsou. Francouzský jazykovědec J. Przyluski zase zdůraznil, že bude nejprve nutno zjistit, za jakých podmínek v jazycích mohou \7nikai anebo zanikat tónové systémy, než jimi bude možno argumentovat při rozhodování o původu jazyka. Po druhé světové válce se právě tímto směrem zaměřil profesor pařížské univerzity a velký znalec jazyků jihovýchodní Asie A. G. Haudricourt. V článcích Sfisto vietnamštiny mezi austroasijskými jazyky (1953) a O původu tónů ve xiemamštiné (1954) kriticky přehodnotil Maspérův materiál a ukázal, že slova monkhmerského (respektive austroasijského)původu převládají právě v nejzá-kiadnější slovní zásobě \-ietnamstiny: jsou to slova označující části lidského téia. základní meteorologické jevy a orientaci v krajině. Poukázal dále na skutečnost, že v některých austroasijských jazycích (khmu a lamet, které už Kuhn radil do jedné skupiny spolu s jazykem palaung) byly objeveny jednoduché tonové systémy o dvou tónech. Porovnal také slova vietnamštiny, thajštiny a staré čínštiny a ukázal, že tóny ve vietnamštině mohly vzniknout v souvislosti se ztrátou určitých koncových souhlásek a změnami násíovných konsonantů, ledy vnitrním jazykovým vývojem. Podie Haudncourta neměla vietnamština na počátku našeho letopočtu ještě Zadné ióny, asi v šestém století rozeznávala tri tóny a teprve ve 12. století získala šesutónový systém podobný dnešnímu. Na základě všech svých zjištění a uvah Haudncourt vyslovil přesvědčení, že vietnamština mezi austroasijský-nu jazyky má nejblíže k podskupině palaung a wa, jazykům, jimiž se hovoří při horním toku Salwinu v Barmě. Ještě po Haudricourtových prvních statích bylo možno hovořit o hypotézách bezprostředních důkazů bylo málo. Situace se však začala měnit v šedesátých Jetech. Tehdy se do hor severního Vietnamu začali vracel někteří bývalí bojovníci Vietnamské lidové armády, kteří v době války proti kolonizátorům řadu lei strávjjj mezi obyvateli severozápadních hor a důvěrně je poznali. Nyní mezí ně znovu ptichk/xW jako etnografa vé a lingvisté, někteří s tituly kandidátů věd, které z/skaJ; na univerzitách v Moskvě, Leningradě či v Pekingu, 44 Buben "Ngoc Lu 1, detail výzdoby obvodového plášte bubnu. Muži ozdobeni peřim tančí se štíty a s bobovými sekyrkami. Po obvodu bubnu je zobrazeno šest podobných dvojic. a hlavně se znalostí etnografických a lingvistických metod a nezbytnou teoretickou výzbrojí. Roku 1963 publikoval profesor Vuong Hoang Tuyen v knize Národnosti au-stroasijského původu v severním Vietnamu výsledky terénního výzkumu, provedeného učiteli a studenty Hanojské univerzity v horách Severozápadu. Název knihy měl příchuť senzace: do té doby nebyly žádné etnické skupiny hovořící austroasijskými jazyky na území severního Vietnamu známy. Osídlení horských a podhorských krajů severního Vietnamu je sice etnicky velmi pestré, ale kromě Vietů a Muongů zde většinu obyvatelstva tvoří různé skupiny Thajů (Tayové, Nungové, Thaiové)*, dále Meové a Daové, kteří byli většinou považováni za samostatnou větev tibetočínského jazykového kmene, etnické skupiny příbuzné Číňanům (např. Ngaiové) a etnika z tibetobarmskč jazykové rodiny (z nich nejznámější jsou Lolové). 2. Vuong Hoang Tuyenova sdělení nevyplývalo, že by ve všech případech slo o etnické skupiny, které by do té doby vůbec nebyly známy. Některé z meh uz dříve francouzští badatelé v té či oné míře popsali v Laosu, v případě etnika * Btoonyma Tayové a Thaiové uiivám v té pravopisné podobo, jaká je-obvyklá-ve' nak abych umožnil jejich identifikaci v literatuře, jednak abych je odl.s.l který ve), názvu, kterého užívám pro všechna etnika hovořící příbuznými > '7ořící ^lad podobnou platnost jako např. název Slované. K Thajům patříJ^^J^JL* čuangové obvvatelstva Thajska). Laové v l.aosu a v Thajsku, kde se dnes nazývají Isanove. v *-LR, výše zmíněná etnika ve Vietnamu a další. 45 Khmu i v provincii Lai Chau v severozápadním Vietnamu v okolí ry Phu. Dl<*Bicn Všechny etnické skupiny austroasijské Či přímo monkhmerské jazyk slušnosti (v současné lingvistické a etnografické literatuře v užívánítechľ Ph* mínů pozorujeme jisté kolísání a nejednotnost) žijí v provinciích přilehl'^ú k hranicím Laosu. Khmuové, jak se sami nazývají, byli ve Vietnamu 2 pod názvem Xacau, v Laosu Kha-khao. V oficiální nomenklatuře národnoľtí a etnických skupin ve Vietnamu se nyní používá jejich vlastního etnonyma Khmuové. Xa je společný název pro různé drobné etnické skupiny v severozápadním vietnamském pohraničí, užívaný okolním většinovým majskýrn obyvatelstvem. Má pejorativní přídech, znamená něco jako divoši. V Laosu je takovým společným názvem pro horská etnika s podobným významem slovo Kha, na náhorních plošinách jižního Vietnamu se v předrevolučních dobách používalo podobného označení Moiové. Slovo cau ve spojení Xacau znamená thajsky "vyčesat vlasy a stočit je vzhůru do drdolu". S odvoláním na francouzského etnografa Paula Maceye, který na počátku tohoto století věnoval Khaům studii, uvádí Vuong Hoang Tuyen^že Khmuové jsou velké etnikum žijící nejen v severním Laosu, ale i na území Sanů v Barmě a v jihozápadní Číně vysoko v horách mezi Mekongem a Salwinem. Podle podám starých lidí, zaznamenaného Maceyem, měli Khmuové kdysi před příchodem Thajů svůj stát na velikém území severně od Luangprabangu, "který se rozprostíral od hor, oddělujících údolí řeky Nam-te od jiné větší řeky, (a podél ní) až k moři, kde vychází slunce (snad jde o Rudou řeku!)". V současné době žijí Khmuové ve Vietnamu rozptýleni vysoko při pramenech potoků a řek po velké části území dnešních provincií Lai Chau, Son La a Hoang Lien Son, ale kdysi bývalo území severozápadu zřejmě Khrnuy souvisle osídleno. Byli usedlými zemědělci a měli pravděpodobně vyspělou kmenovou organizaci. Podle údajů shromážděných vietnamskými badateli žili Khmuové v údolích krajů Thuan Chau, Dien Bien a Tuan Giao, kde pěstovali rýži na zavodňovaných rýžovištích po mnoho generací. Jejich kmenovým náčelníkem byl prý člověk jménem Am Poi. Za jeho vlády došlo ke srážce s vojskem Thajů, které přitáhlo od východu, z hor při Rudé řece. V bitvě byli Khmuové poraženi a stali se nevolníky Thajů. Podle sčítám obyvatel z roku 1960 bylo Khmuů asi 15 tisíc, ale tento počet zahrnuje i příslušníky příbuzných skupin, jež se dnes považují za samostatná etnika s etnonymy Khang a Lana. Jinou monkhmerskou etnickou skupinou v provincii Son La jsou Puocové. Vuong Hoang Tuyen zjistil jejich totožnost ll^°7\l°V^m V SeVemím La0SU' Roku 1960 J'ich bylo asi 5 tisíc a pred několika generacerm se přistěhovali z území Laosu, kde dosud mají své Xmhmunové apod tímto názvem jsou dnes ofJál-V nejzazšún severozápadním cípu Vietnamu, převážně v okrech Sin un fxs^°ns m'Muong Uy a mn Rkn 46 m monkhmerské skupiny určil Vuong Hoang Tuyen v severní části An-ho pohoří, známého v starší literatuře jako Annamské Kordillery, v zá-namS h oohraničních oblastech provincií Nghe An, Ha Tinh a Quang Binh pí'he Anu a Ha Tinhu jsou to Oduové, v Quang Binhu Vankieuové. Také V aií své příbuzné v Laosu. Geografický předěl, tvořený vysokými hřbety tlt0 m j5mch hor, není tedy zadnou etnickou hranici. Vankieuové po obou P ^ch státní hranice jsou zváni též Bruové, "lesní lidé", a toto označení je f součástí jejich oficiálního názvu: Bru-Vankieu. Podle statistiky z roku žilo ve Vietnamu 31 580 příslušníků tohoto etnika. V základní slovní zásobě jazyků těchto etnických skupin pozorujeme určité nesporné shody, ale shod, které by probíhaly všemi zmíněnými jazyky včetně vietnamštiny nebo jejich většinou, není mnoho. Patří k nim především slova pro oko, nos, ruku, zemi, dítě, rybu, ptáka, tura, psa, list, kořen, plod. Na společný původ zajímavým způsobem ukazují i slova pro vodu a sloveso pni. Zatímco ve vietnamštině a muongštině se voda řekne nuoc (nuok) a dok, kde jednotlivé hlásky spolu přesně korespondují, v jazycích khmu, khang a mang, podobně jako v palaungštině a khásijštině, se voda nazývá um, om, óm, zum, hom, em, což lze uvést do souvislosti s vietnamským slovem ao«g"píť\ Pro sloveso pít zaznamenává Vuong Hoang Tuyen v mangštině naopak výraz dakl Případ, kdy slova voda a pít jsou v různých příbuzných jazycích střídavě odvozena ze stejného kořene, by nebyl ojedinělý. Jedno z prvních slov, která Bedřich Hrozný při luštění chetitštiny identifikoval jako indoevropská, bylo slovo "pít", kde kořen eku- ukazoval na souvislost s latinským aqua "voda". Shod probíhajících pouze částí austroasijských jazyků (částečných izoglos), zejména když vyloučíme vietnamštinu, u níž během historického vývoje i do základní slovní zásoby pronikla některá slova čínská, bude ovšem mnohem více. Phan Ngoc navíc upozorňuje, že dosavadní glosáře se omezují převážně na podstatná jména, zatímco slovesům, která ve slovní zásobě jsou mnohem Star bwnější než substantiva a méně často bývají přejímána z jiných jazyků, se téměř nevěnovala pozornost. Aby společný původ vietnamštiny a monkhmer-ských jazyků v severní části Zadní Indie mohl být zcela spolehlivě doložen, je tedy třeba vykonat ještě mnoho práce. Jako etnograf konstatuje Vuong Hoang Tuyen, že Vietové, Thajové a mon-khmerská etnika, jež pojal do svého výzkumu, mají mnohé společné rysy materiální i duchovní kultury. Podle něho to svědčí nejen o dlouhodobém soužití Monkhmerů, Thajů a Vietů, ale přímo o jejich společném původu. Jestliže se vrátíme opět k jazyku, vidíme ovšem, že zatímco shody ve slovníku mezi vietnamštinou a monkhmerskými etniky se týkají nejzákladnější slovní zásoby a svědčí o jejich jednotě na stupni společnosti sběračů a lovců (společná slova pro listy, kořeny, plody, ryby, ptáky), shody mezi vietnamštinou a thajštinou mluví pro pozdější setkání mezi předky Vietů a Thaju, kdy Přinejmenším jedni z nich se zabývali pokročilejším zemědělstvím a zih vyspělejším způsobem života. Ve viemamštině a v thajštině se shoduji slova pro P*uh, tykev, banán, vařit, vor, veslovat, plavat, talisman apod. 47 o. o BubenHoangHa, ^kopánrolníky v březnu 1937 ve stejnojmenné obci (okres Phu Xuyen). Analogické výjevy jako na bubnu Ngoc Lu I. Muzeum dějin Vietnamu v Hanoji. Vuong Hoang Tuyen zdůraznil, že jazykové shody mezi Viety a monkhmer-skými etniky, která popsal, nemohou být důsledkem převzetí těchto slov z vietnamštiny, protože v historické době, kdy Vietové žili téměř výhradne v nížinách a v kopcovité krajině při jejích okrajích, tato etnika nebyla s Viety vůbec ve styku. Kulturní shody pak se týkají jevů hluboce souvisejících s původním způsobem života, které svědčí o původní příbuznosti přes všechny pozdější kulturní odlišnosti, nanesené na tento společný základ za tisíciletí odloučeného vývoje. Po zjištění monkhmerských etnik v severozápadním Vietnamu a jejich návaznosti na horské Monkhmery v severním Laosu, v jihozápadní Číně a v Barmě až po povodí Salwinu, kde žijí etnika Palaung a Wa, v jejichž jazycích hledal A. Haudricourt nejbližší austroasijské příbuzné vietnamštiny, nabývá hypotéza o monkhmerském původu vietnamštiny a tím i předků lidu Vietů, nebo alespoň jedné jejích význačné složky, značně na historické konkrétnosti.' Tato zjištění nás vybízejí k tomu, abychom se novýma očima podívali na mapu Zadní Indie; nikoli optikou velkých starobylých říší, rozkládajících se v široce rozevřeném véjíŕi obrovských nížin v deltách velkých řek od Iravadi až po Rudou řeku, oddělených tisícikilometrovými vzdálenostmi po moři nebo po souší při hluboce členitém pobřeží jihovýchodního cípu asijského kontinentu, ale abychom naopak upřeli pohled do nehostinných krajů severozápadního vnitrozemí, kudy téměř rovnoběžné protékají všechny tyto velké řeky - 48 s: a ne; Čína t • Mekong i Song Hong (Rudá řeka), pramenící v podhůří Himá-Iravadi' s?;,.l0ty kostru tohoto obrovského pomyslného vějíře, laje a ^orlc^4 stupně severní šířky dělí Rudou řeku a Salwin vzdušnou čarou NaÚr°Tněiakýchtří set kilometru. Celé vnitrozemí j e protkáno sítí menších vzdalenos J - ^ se od vodopádu k vodopádu, od prahů k prahům mohou ře ohybovat lehké lodice a bambusové vory domorodců. Komunikace -nadno p * dy ^ tedy nemusely překonávat ani obrovské vzdálenosti, ani iml^onatelné přírodní překážky. Právě v místech, kde se pomyslný vějíř za-rozevírat, v jihozápadním Jun-nanu, v Šanském státě na území Barmy, dveřním Laosu a na vietnamském Severozápadě může tedy jak etnografická tak lingvistická věda očekávat odpověď na nejednu dosud nevyřešenou 0t Vuplynulých patnácti letech učinila vietnamská věda navíc velmi významný krok: objevila spojovací článek mezi vietnamštinou a muongštinou na jedné straně a mezi monkhmerskými jazyky na straně druhé. Byly blíže prostudovány drobné etnické skupiny v západní horské části provincií HaTinh a Quang Binh v místech, kde se tyto provincie stýkají. Pod názvy Sac aNguon byly již dříve zčásti známy a počítány k Muongům. Dnes užívají společného etnonyma Chut, jehož etymologie není jasná. Jinými často užívanými názvy jsou zejména Ruc, což je jinak slovo označující místo, odkud ze skály vytéká ponorná řeka, a Arem, což je odvozeno od slova skála, skalní převis. Tyto názvy tedy výstižně charakterizují životní prostředí Chutů v předhůří Annamské-ho pohoří. Podle sčítání z roku 1980 žila převážná většina příslušníků této etnické skupiny (344 rodin s 1 754 příslušníky) v šesti obcích okresu Tuyen Hoa společně s Viety a Bruy. Dalších 85 osob žilo ve dvou obcích sousedního okresu Bo Trach a kolem jednoho sta osob v nejjižnějším okrese provincie Ha Tinh, kde se nazývají Poongové. Vietnamský lingvista profesor Pham Duc Zuong, který se Chuty a jejich významem pro osvětlení nejranější historie vietaamštiny a etnogeneze Vietnamců soustavně zabývá, zjistil, že chutština a poongština jsou sice nade vši pochybnost příbuzné vietnamštině a muongštině, ale do značné míry si zachovalystrukturu monkhmerských jazyků. Počet slov, která mají v násloví souhláskovou skupinu, činí více než polovinu. Dochovaly se zbytky prefixů, sloužících k odvozování substantiv od sloves, a infixu -n- v podobné funkci, jak vidíme třeba na dvojici slov sok "zametat" a snok "koště". Chutština a poongština mají jen čtyři tóny, z nichž dva pravděpodobně získaly teprve později dlouhodobým stykem s okolními tónovými jazyky, vietnamštinou a laoštinou. Aěkoli jsou Chutové dnes považováni za etnickou skupinu, žiji roztroubeni na území několika velkých okresů a jejich jazyk má zřejmě celou řadu nareôi. Pham Duc Zuong mluví v této souvislosti dokonce o jazycích^chut poong m> ruc, sach, arem, malieng, o něž se nyní rozšířila W^^nz viet-muongská. Zdůrazňuje, že však nejde jen o ^f^S^Í Poetu jazyků příslušných k této skupině. Kvalitativní nych dialektů umožňuje vyvodit závěr, že se oddělily od společného jazy 49 dříve, než vznikla skupina viet-muongská, a v izolaci od této skupin valy starobylý ráz. S jejich pomocí lze tedy rekonstruovat'ZaCho" viet-muongštinu. proto- Protovietmuongové byli periferní větví Monkhmerů. Žili v horách 1 cích západní břehy Tonkinskčho zálivu. V jejich jazyce nebyly žádné th^?* prvky, ty pronikly do společného jazyka Vietů a Muongů. Svědčí o tom * předkové dnešních Vietů a Muongů se od Thajů naučili pěstovat vodní rv2 nebo společně s nimi po dlouhou dobu tvořili vyspělou společnost pěstitelů vodní rýže s příslušnou nadstavbou společenské organizace a ideologie. Tha* ské prvky ve viemamštině a muongštině jsou sice druhotné, ale jsou tam zastoupeny ve velkém množství. Kromě toho \ietnamština i muongština přizpůsobily svou strukturu thaj-skvm jazykům. Vnitřní tendence ke zjednodušování náslovných souhláskových skupin a ke kompenzaci tohoto zjednodušování vznikem tónů byly totiž v protoviet-muongštině vlivem styků s thajskými jazyky, které již tóny měly, posíleny. To je zajímavý nový pohled na otázku jazykového míšení. Vietnamština by pak byla skutečně novým jazykem, který vznikl na monkhmerském základe vlivem kontaktů s některým z thajských jazyků. V jazycích s podobnou strukturou v rámci tzv.izolačního typuje takový vývoj možný. Cizí prvky ru mohou snadno proniknout i do gramatiky, protože sama gramatika je do značné míry vybudována na lexiku, na slovech. Pham Duc Zuong také soudí, že thajské jazyky se v ještě dávnější minulosti oddělily od společného kmene, jehož původní povaha se nejvíce dochovala v jazycích monkhmerských, a vlivem raného kontaktu s jazyky ubeto-čínskýTni v povodí Jang-c' nabyly své pozdější jednoduché slovní struktury a tónové povahy. Naproti tomu malajské jazyky, vyšlé ze stejného kmene, se vlivem kontaktů s polysylabickými jazyky oceánskými, hlavně papuánskymi, vyvinuly k mnohoslabičnosti. Pro tento společný kmen jazyků jihovýchodní Asie by bylo možno použít Schmidtova termínu austrické. Prehistorická jihovýchodní Asie tak pravděpodobně byla obrovitým prostorem, kde nové jazyky vznikaly v několika etapách složitými procesy divergence a opětného sbližování a míšení. O etnogenezí samotných Vietnamců pak Pham Duc Zuong, úzce spolupracující s profesorem Ha Van Taném, historikem, který se zaměřuje na interpretaci výsledků archeologických výzkumů období pozdního neolitu a doby bronzové, vyslovuje následující hypotézu: "Tísněna na severu, tlačena růstem obyvatelstva v horách a na příliš úzkých starých terasách řek u jejich úpatí a zejména přitahována vyššími výnosy vodní rýže a poměrně zabezpečeným životem zemědělské společností jejích pěstitelů, který si vyzkoušela už v úzkých údolích na úpatí hor, sestoupila asi v druhém tisíciletí před naším letopočtem různá etnická společenství hromadně do bažinatých proláklin kolem Hanojského zálivu. Bylí to zejména monkhmerští obyvatelé severní Indočíny, Protovietmuongové, lovci, sběrači a primitivní zemědělci na žďářených políčkách vysoko v horách. Vsadili se zde k společnému životu s etnickými skupi- nami, mluvícími thajskými jazykv p~ osvojili ekonomicko-společensU ^odťfov* -procesu vzniklo nové spoiečeno* - odeI thahwf11 nížmy n* „ LngMojazyka." P **E£Š2 Pés4t^é SOVé> nositeié sn f6 a v rece sj íomto 10 viet.