98
Správná výchova
Rodiče se mě snažili pořádně vychovat, abych nebyl
jako ta sběř a Arabáci na sídlištích. Matka
si na tom zakládala: Moje děti jsou dobře vychovaný,
já jim dávám pořádnou drezúru, nejsou
žádný spratci nebo – a nevím, odkud tu informaci
vzala, snad opakovala slova svého otce, veterána
z války v Alžírsku – Moje děti jsou dobře
vychovaný, ne jako Alžířani, ty jsou totiž nejhorší,
fakt že jsou mnohem nebezpečnější než Marokánci
nebo jiný Arabové.
Protože mě matka neustále ujišťovala o mé nadřazenosti
nad Araby nebo našimi velice chudými
sousedy, uvědomil jsem si až teprve na střední
škole, že jsem mnohem méně privilegovaný, než
jsem si myslel. I předtím jsem věděl, že existují
mnohem lépe postavené světy než ten můj. Bohatí
lidé, na které otec nadával, majitelka obchodu ve
99
vesnici nebo rodiče mé kamarádky Amélie. Přemýšlel
jsem o tom dost často. Ale protože jsem
s existencí těchto světů nebyl přímo konfrontován,
nepronikl jsem do nich, zůstalo mé povědomí
o nich pouze na úrovni intuice, fantazie.
Zjistím to až mnohem později, zejména při
rozhovorech se svými bývalými učiteli – bezmocnými
učiteli na druhém stupni, které skličovalo,
jak rodiče na vesnici vychovávají své děti, a kteří
to probírali ve sborovně A malý Bellegueule, ten je
šikovný, ale jestli nebude dál nosit úkoly a bude
takhle často chybět, nevyhrabe se z toho.
Patřil jsem ke světu, kde se děti na televizi dívají
už ráno hned po probuzení, celý den hrají fotbal
v klidnějších ulicích přímo na silnici, na pastvinách
za domy nebo pod okny bytovek, pak se
znovu dívají několik hodin na televizi, odpoledne
a večer, celkem šest až osm hodin denně. Ke světu
dětí, jež tráví večer a v noci hodiny zevlením na
ulicích. Otec mě varoval – když šlo o školní záležitosti,
býval neohrabaný –, že si sice mohu dělat,
co chci, ale vždy musím nést odpovědnost za následky
Choď si ven, kdy chceš, vracej se, kdy chceš,
ale jestli budeš druhej den ve škole unavenej, můžeš
si za to sám. Jestli si chceš hrát na velkýho
100
kluka, tak se všim všudy, zatímco děti učitelů, lékaře
a majitelů obchodu musely být doma a dělat
úkoly. Občas se mě zeptal několikrát v jediném
týdnu, jestli mám hotové úkoly. Odpověď ho příliš
nezajímala, stejně jako když matka vyzvídala,
jak jsem se měl ve škole. Tu otázku mi nekladl on
sám, vycházela z role, jež ho občas, proti jeho vůli
přesahovala, přijetí či spíše internalizace faktu,
že je dobře, když dítě úkoly do školy dělá.
Venku jsem vždy trávil čas poblíž zastávky autobusu,
jež byla ústředním bodem klučičího života.
Sedávali jsme tam často celý večer, schovaní
před větrem a deštěm. Zdá se mi, že tomu tak bylo
odjakživa: dospívající chlapci se scházeli na zastávce,
pili a bavili se. Můj otec i bratr tím prošli,
a když jsem se později do vesnice vracel, vídal
jsem tam kluky, jimž nebylo ještě ani osm, když
jsem odešel. Zaujali místo, které bylo o několik
let dříve moje; nic se nemění, nikdy.
Nekonečné hovory dlouho do noci: pořád jen historky
z vesnice, jako by to byl svět existující jen
sám pro sebe, vzdálený jakémukoliv povědomí
o tom, co je za jeho hranicemi, co je tam dál, legrácky,
jen tak pro zábavu rozkopnout dopisní