Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli
proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl
hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož
vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné,
vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.
Co se to se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen. Jeho pokoj, správný, jen trochu příliš malý
lidský pokoj, spočíval klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami, Nad stolem, na němž byla
rozložena vybalená kolekce vzorků soukenného zboží - Samsa byl obchodní cestující -, visel
obrázek, který si nedávno vystřihl z jednoho ilustrovaného časopisu a zasadil do pěkného
pozlaceného rámu. Představoval dámu, opatřenou kožešinovou čapkou a kožešinovým boa,
jak vzpřímeně sedí a nastavuje divákovi těžký kožešinový rukávník, v němž se jí ztrácí celé
předloktí.
Řehořův pohled se pak obrátil k oknu a pošmourné počasí - bylo slyšet, jak kapky deště
dopadají na okenní plech - ho naplnilo melancholií. Co kdybych si ještě trochu pospal a
zapomněl na všechny blázniviny, pomyslel si, to však bylo naprosto neproveditelné, neboť byl
zvyklý spát na pravém boku, v nynějším stavu se však do této polohy nemohl dostat. Ať sebou
házel sebevětší silou na pravý bok, vždycky se zase zhoupl zpátky naznak. Zkoušel to snad
stokrát, zavřel oči, aby se nemusel dívat na zmítající se nohy, a přestal, až když ucítil v boku
lehkou, tupou bolest, jakou ještě nikdy nepocítil.
Ach bože, pomyslel si, jaké jsem si to vybral namáhavé povolání! Den co den na cestách.
Zlobení s prací je mnohem víc než přímo v obchodě doma, a k tomu ještě ten kříž s cestováním,
starosti o vlaková spojení, nepravidelné, špatné jídlo, stále se střídající známosti, jež nikdy
nenabudou trvalosti, srdečnosti. Aby to všechno čert vzal! Ucítil nahoře na břiše slabé
svědění; pomalu se sunul po hřbetě k čelu postele, aby mohl lépe zvednout hlavu; našel
svědící místo, poseté spoustou drobných bílých teček, které nedovedl posoudit; a chtěl to
místo jednou nohou ohmatat, hned ji však stáhl zpátky, neboť při dotyku ho hrůzou zamrazilo.
Sklouzl opět zpátky do dřívější polohy. Z toho časného vstávání člověk dočista zpitomí,
pomyslel si. Člověk se potřebuje vyspat. Jiní kupci si žijí jak ženy v harému. Když se například
během odpoledne vrátím do hostince, abych si přepsal získané zákazníky, sedí si tihle páni
teprve u snídaně. To bych si tak mohl zkusit u svého šéfa; na místě bych letěl. Ostatně kdoví
jestli by to pro mne nebylo lepší. Kdybych se kvůli rodičům nedržel, dávno bych dal výpověď,
šel bych rovnou k šéfovi a od plic bych mu řekl, co si myslím. Ten by určitě spadl z pultu! Je to
také divný způsob, sednout si na pult a z té výšky mluvit se zaměstnancem, který navíc kvůli
šéfově nedoslýchavosti musí přistoupit až těsně k němu. Nu, ještě se té naděje docela
nevzdávám; jen co budu mít pohromadě tolik peněz, abych splatil, co mu rodiče dluží - může
to trvat ještě tak pět šest let -, rozhodně to udělám. Pak se to rozetne. Prozatím ovšem musím
vstát, protože mi v pět jede vlak.