1 Příslib Dnešní lidé mají často pocit, že jejich život je jedinou řadou léček. Tuší, že nemohou překonat potíže svého každodenního světa, a mají často pravdu: To, co si obyčejní lidé bezprostředně uvědomují a oč usilují, je omezeno sférou jejich soukromého života. Jejich představy a schopnosti jsou určovány uzavřenou scénou zaměstnání, rodiny či nejbliž-šího okolí a v jiných životních prostředích vystupují pouze trpně a jako pozorovatelé. A čím více jsou si vědomi, jakkoli mlhavě, cílů a hrozeb, které se vymykají jejich bezprostřední zkušenosti, tím více se cítí jako polapeni v pasti. Příčinou tohoto pocitu jsou zřejmě objektivní změny v samé struktuře společnosti na celých kontinentech. Fakty současných dějin jsou také fakty o úspěších a nezdarech jednotlivých mužů a žen. Když ve společnosti probíhá industrializace, rolník se mění v dělníka, feudální pán je likvidován, nebo se stává podnikatelem. Vzestup nebo úpadek tříd znamená pro člověka stálou práci, nebo nezaměstnanost. Podle toho, zda úroková míra stoupá či klesá, dodá si člověk nové odvahy, nebo přichází na mizinu. Když vypukne válka, pojišťovací agent odpaluje rakety, prodavač obsluhuje radar, žena žije v osamění a dítě vyrůstá bez otce. Život jednotlivce ani dějiny společnosti nelze pochopit, nepochopíme-li obojí současně. .......Lidé však obvykle nechápou své starosti v souvislostech s historickými změnami a institucionálními rozpory. Svůj blahobyt nepřipisují zpravidla vzestupu či úpadku společnosti, v níž žijí. Obyčejní lidé jsou si zřídkakdy vědomi složitého vztahu mezi způsobem svého života a dějinným procesem, neznají většinou význam tohoto vztahu pro kategorie lidí, jimiž se stávají, a pro proces vytváření dějin, na němž by se mohli podílet. Nemají intelektuální schopnosti nutné k pochopení vzájemného působení člověka a spo- 7 lečnosti, biografie a historie, sebe sama a ostatního světa. Nejsou s to překonat své osobní obtíže tím, že by získali kontrolu nad strukturálními změnami, jež jsou příčinou těchto potíží. To není ovšem nic udivujícího. Bylo snad kdy v dějinách tolik lidí vystaveno tak totálně a náhle podobným otřesným změnám? To, že Američané nepoznali takové katastrofické změny jako lidé jiných společností, je důsledkem historických skutečností, které se dnes rychle stávají „pouhou minulostí". Všichni lidé jsou dnes ovlivňováni světovými dějinami. Během jediné generace se šestina lidstva zbavila feudalismu a zaostalosti, stala se moderní, pokročilou a hrozivou. Kolonie získaly politickou nezávislost a byly nastoleny nové, méně zjevné formy imperialismu. Probíhají revoluce, lidé pociťují neodbytný tlak nových druhů autority. Totalitní společnosti prožívají vzestup a poté jsou smeteny - nebo báječně prosperují. Po dvou stoletích vzestupu kapitalismu se ukázalo, že je jenom jednou z možných cest, jak přeměnit společnost v soustrojí průmyslu. Po dvou stoletích nadějí je i pouhá formální demokracie omezena na zcela malou část lidstva. Ve všech rozvojových zemích se mění staré způsoby života a mlhavá očekávání se stávají naléhavými požadavky. Ve vysoce rozvinuté části světa se prostředky moci a násilí stávají totálními svým rozsahem a byrokratickými svou formou. Lidstvo samo se dostalo do našeho zorného pole, a přece obě supervelmoci stojící proti sobě vyvíjejí soustředěné a vydatné úsilí k přípravě na třetí světovou válku. Průběh dějin je dnes mnohem rychlejší než schopnost lidí orientovat se v souladu s uznávanými hodnotami. O jaké hodnoty tu jde? I když lidé nepropadají panice, často pociťují, že staré způsoby cítění a uvažování se zhroutily a že nové zásady jsou dvojznačné a neposkytují dostatečnou morální oporu. Je něco udivujícího na tom, že obyčejní lidé nejsou s to držet krok s většími světy, s nimiž jsou tak náhle konfrontováni? Že nejsou s to pochopit význam epochy pro svůj vlastní život? Že se, aby ubránili sebe samé, stávají morálně necitelnými a stahují se zcela do soukromí? Je udivující, že jsou ovládnuti pocitem, že se octli v pasti? To, co potřebují, nejsou pouze informace - ve „věku faktů" ovládají často informace zcela jejich pozornost a přesahují jejich schopnost je strávit. To, co potřebují, nejsou jenom rozumové schopnosti, ačkoli úsilí nabýt jich vyčerpává mnohdy jejich omezenou morální energii. Co potřebují a co také považují za potřebné, je duševní schopnost, která by jim pomohla využít správně informací a rozvinout jejich rozum tak, aby získali jasný celkový obraz o tom, co se děje ve světě a k čemu může dojít v nich samých. Troufám si tvrdit, že novináři a vzdělanci, umělci a jejich obecenstvo, vědci a vydavatelé předpokládají, že touto schopností je něco, co by bylo možno nazvat sociologickou imaginací. 1 Sociologická imaginace umožňuje těm, kdo ji mají, pochopit širší historicko u s cenu v j ej ím významu pro vnitřní život a pro vnější životní dráhu různých jednotlivců. Umožňuje jim pochopit, jak jednotlivci ve změti svých každodenních zkušeností získávají mnohdy falešné vědomí o svém společenském postavení. V této změti je nutno odkrývat strukturu moderní společnosti, v níž se formuje psychologie mužů a žen. Tak se osobní stísněnost jednotlivců soustředí na zcela určité obtíže a lhostejnost veřejnosti se přemění v účast na veřejných záležitostech. Prvním plodem této imaginace - a současně první lekcí sociální vědy, která ji ztělesňuje - je myšlenka, že jednotlivec může pochopit své vlastní zkušenosti a ovlivňovat svůj osud pouze tehdy, zjistí-li své místo v tomto období; že může poznat své životní možnosti, jen když si uvědomí možnosti všech individuí ve stejných okolnostech. Je to v mnoha směrech hrozné i skvělé poučení. Neznáme meze lidských schopností vyvinout maximální úsilí 8 9 nebo vystavit se vědomě ponížení, oddat se utrpení nebo radosti, opájet se uspokojením z brutality nebo sladkostí z moudrosti. Poznali jsme však, že v naší době jsou meze „lidské přirozenosti" děsivě široké. Poznali jsme, že každý člověk žije z generace na generaci v určité společnosti, že jeho život probíhá v určitém historickém období. Prostým faktem svého života přispívá, jakkoli nepatrně, k vytváření této společnosti a k průběhu jejích dějin, přičemž je sám formován společností a jejím historickým působením. Sociologická imaginace nám pomáhá pochopit historii a biografii a jejich vzájemný vztah ve společnosti. To je její úkol a příslib. Uznání tohoto úkolu a příslibu je rysem klasického sociálního analytika. Je to příznačné pro nabubřelého, rozvláčného a vyčerpávajícího Herberta Spencera, elegantního, kritického a přímého E. A. Rosse, pro Augusta Comta a Emila Durkheima, pro složitého a jemného Karla Mannheima. Je to charakteristický rys všeho, co je intelektuálně skvělého v Karlu Marxovi, je to klíčem k brilantnímu a ironickému pohledu Thorsteina Veblena, k mnohostranné konstrukci reality Josepha Schumpetera. Je základem psychologické síly W. E. H. Leckyho, stejně jako hloubky a jasnosti Maxe Webera. Je vlastní nejlepším soudobým dílům zabývajícím se člověkem a společností. Sociální bádání, které se neustále nevrací k otázkám biografie, historie a jejich protínání ve společnosti, nesplnilo svůj intelektuální úkol. Ať už zkoumali klasikové sociální analýzy jakékoli konkrétní problémy, jakkoli omezené nebo rozsáhlé úseky společenské reality, ti z nich, kdo si tvořivě uvědomovali poslání svého díla, si vždy kladli tři skupiny otázek: 1. Jaká je struktura dané konkrétní společnosti jako celku? Jaké jsou její základní složky a jaký je jejich vzájemný vztah? Jak se liší od jiných forem společenského zřízení? jaký význam pro její trvání a změnu mají její jednotlivé dílčí rysy? 2. Jaké místo zaujímá tato společnost v dějinách lidstva? Jaký mechanismus v ní vyvolává změny? Jaké je její místo a význam ve vývoji lidstva jako celku? Jak ovlivňuje určitý dílčí rys, který zkoumáme, dané historické období, a jak je jim sám ovlivňován? Jakým charakteristickým způsobem přispívá k utváření dějin? 3. Jaký druh mužů a žen převládá v této společnosti a v tomto období? Jaký druh mužů a žen převládne v budoucnosti? Jakým způsobem jsou vybíráni a formováni, osvobozováni a potlačováni, kultivováni a otupováni? Jaké typy „lidské přirozenosti" se projevují v chování a charakterech, které pozorujeme v této společnosti v daném období? Jaký význam pro „lidskou přirozenost" má každý rys zkoumané společnosti? Takové otázky si kladli nejlepší sociální analytici, ať byla předmětem jejich zájmu světová velmoc nebo malý literární kroužek, rodina, vězení či náboženské vyznání. Tyto otázky jsou intelektuální osou klasických studií o člověku ve společnosti, jsou to otázky, jež si nevyhnutelně klade každá mysl vyzbrojená sociologickou imaginací. Tato imaginace znamená schopnost přecházet od jednoho pohledu ke druhému - od politického k psychologickému, od zkoumání rodiny ke komparativnímu hodnocení státních rozpočtů, od rozboru určitého náboženského směru k rozboru vojenského systému, od úvah o naftovém průmyslu ke studii o soudobé poezii. Je to schopnost přecházet od nej-neosobnějších a nej vzdálenějších změn k nejintimnějším rysům člověka - a chápat souvislosti mezi nimi. V pozadí jejího uplatnění je vždy neodbytná snaha poznat společenský a historický význam individua v té společnosti a v té .době,.vníž sesvými schopnostmi existuje. To jeve stručnosti důvod pro naději, že s pomocí sociologické imaginace lidé pochopí, co se děje ve světě, porozumí tomu, co se odehrává v nich samých jako miniaturních společenských průsečících biografie a historie. Dnešní člověk si sebe samého uvědomuje přinejmenším jako outsidera, ne-li jako trvalého cizince, a toto jeho sebeuvědomění je většinou založeno na zniternění zkušenosti sociální relativity a přetvářející síly dějin. Sociologická 10 11 imaginace je nejplodnější formou tohoto sebeuvědomění. S její pomocí se lidé, jejichž duševní schopnosti dosud obsáhly jen pár omezených okruhů činnosti, cítí mnohdy jakoby náhle probuzeni v domě, který se jim dosud jen zdál být důvěrně známý. Začínají pociťovat - ať již právem, či neprávem -, že nyní mohou získat správný obraz, hodnotit věci v souvislostech a všeobecně se orientovat. Rozhodnutí, jež dříve považovali za rozumná, se jim nyní jeví jako plod nepochopitelně omezené mysli. Jejich schopnost divit se a žasnout je opět oživena. Získávají nový způsob myšlení, přehodnocují hodnoty - prostě vlastním uvažováním a cítěním dospívají k pochopení kulturního významu sociálních věd. 2 Snad nejplodnějším nástrojem, s nímž pracuje sociologická imaginace, je rozlišování mezi „osobními obtížemi danými prostředím" a „veřejnými problémy sociální struktury". Toto rozlišování je základním nástrojem sociologické imaginace a rysem všech klasických děl sociální vědy. Obtíže, nesnáze či starosti jednotlivce se objevují v souvislosti s jeho povahou a jeho bezprostředními vztahy k ostatním lidem. Mají co do činění s ním a s omezenými sférami sociálního života, jež si přímo a osobně uvědomuje. Zjištění a řešení těchto obtíží spočívá tedy přísně vzato v jednotlivci jako biografické entitě a v rámci jeho bezprostředního okolí - v sociálním prostředí, které je přístupné jeho osobní zkušenosti a do jisté míry jeho vědomé.čin-, nosti. Obtíže jsou osobní záležitost: Jednotlivci se zdá, že hodnoty, na nichž si zakládá, jsou ohroženy. Veřejné problémy vyplývají z okolností, jež přesahují omezené prostředí jednotlivce a hranice jeho vnitřního života. Souvisí s uspořádáním mnoha takových prostředí v instituce určité historické společnosti jako celku, se způsoby, jimiž se různá prostředí vzájemně překrývají a prolínají, a vytvářejí tak rozsáhlejší strukturu společensko- - historického života. Problém j e veřej ná záležito st: Veřejnost ct'tí, že některá uznávaná hodnota je ohrožena. Mnohdy je sporné, o jakou hodnotu vlastně jde a co ji ohrožuje. Takové úvahy nemají smysl, protože v povaze veřejného problému je právě to - na rozdíl od obtíže, byť rozšířené -, že jej nelze definovat v pojmech bezprostředního a každodenního prostředí obyčejného člověka. Takový problém často vede ke krizi institucionální soustavy a vyvolává to, co marxisté nazývají „rozpory" nebo „antagonismy". Uvažujme v tomto smyslu o nezaměstnanosti. Je-li ve městě se 100 000 obyvateli jeden člověk bez zaměstnání, je to jeho osobní nesnáz; chcerae-li ji odstranit, musíme vzít v úvahu jeho povahové vlastnosti, schopnosti a bezprostřední možnosti. Je-li však v zemi s 50 milióny obyvatel 15 miliónů nezaměstnaných, je to veřejný problém a my nemůžeme doufat, že ho vyřešíme v rámci možností nabízejících se jednotlivcům. Sama struktura možností se zhroutila. Správné zjištění problému a možné formy řešení vyžadují, abychom vzali v úvahu ekonomické a politické instituce společnosti, nikoli pouze osobní situaci a vlastnosti izolovaných jednotlivců. Uvažujme například o válce. Za války může být osobním problémem jednotlivce, jak ji přežít, nebo v ní čestně padnout, jak na ní vydělat peníze, vyšplhat se do bezpečného postavení ve vojenském aparátu, nebo jak přispět k jejímu ukončení. Jde zkrátka o to, najít v souladu se sdílenými hodnotami určitou soustavu prostředí a v jejím .rámci válku přežít, nebo.dát své smrti nějaký smysl. Avšak strukturální problémy války souvisí s jejími příčinami, s tím, jaké typy lidí vyzdvihuje do čela, s jejím působením na ekonomické, politické, rodinné a náboženské instituce, s neorganizovanou neodpovědností světa národních států. Uvažujme o manželství. Muž a žena mohou během manželství zažívat osobní obtíže. Když však počet rozvodů během prvních čtyř let manželství dosáhne 250 z 1000 12 13 případů, je to příznak strukturálního problému, který má co do činění s institucí manželství, rodiny i s ostatními institucemi, jež s nimi souvisí. Nebo takto uvazujme o velkoměstě - o strašném, nádherném, ošklivém a velkolepém rozbujení města. Pro mnohé lidi z vyšších vrstev je osobním řešením „problému velkoměsta" to, že mají v centru byt se soukromou garáží a čtyřicet mil odtud na sto akrech vlastní půdy vilu od Henryho Hilla se zahradou od Garretta Eckboa. V těchto dvou kontrolovaných prostředích - s nepočetným personálem v obou z nich a s vrtulníkovým spojením mezi nimi - by většina lidí vyřešila mnohé nesnáze osobního prostředí vzniklé existencí velkoměsta. To všechno však, jakkoli je to skvělé, nevyřeší veřejný problém, jejž před nás staví strukturální fakt existence velkoměsta. Co je třeba učinit s touto nádhernou zrůdou? Rozptýlit ji do oddělených jednotek spojujících bydlení a zaměstnání? Zrenovovat ji, tak jak stojí? Anebo z ní evakuovat obyvatelstvo, vyhodit ji do vzduchu a postavit podle plánů nová města na nových místech? Podle jakých plánů? Kdo o nich rozhodne a kdo je uskuteční? To jsou strukturální problémy, a abychom jim mohli čelit a mohli je řešit, musíme vzít v úvahu politické a ekonomické problémy, jež se týkají nesčetných prostředí. Dokud je hospodářství organizováno tak, že dochází ke krizím, je problém nezaměstnanosti pro jednotlivce neřešitelný. Dokud jsou v nerovnoměrně industrializovaném světě národních států války přirozeným jevem, nebude obyčejný člověk v rámci svého omezeného životního prostředí s to - ani s pomocí psychiatra, ani bez ní - vyřešit nesnáze, jež tento systém, resp. nedostatek systému vyvolává. Dokud rodina jako instituce činí z žen milované otrokyne a z mužů jejich živitele a současně nesamostatná stvoření, vymyká se problém spokojeného manželství čistě soukromému řešení. Dokud jsou přebujelá velkoměsta a přebujelý automobilismus příznačnými rysy přebujelé společnosti, problémy života ve velkoměstech nemohou být vyřešeny osobním důvtipem a soukromým bohatstvím. jak jsem se již zmínil, to, co prožíváme v různých konkrétních prostředích, je mnohdy důsledkem strukturálních změn. Chceme-li proto porozumět změnám v mnoha osobních životních prostředích, musíme se dostat nad ně. Množství a rozmanitost strukturálních změn vzrůstá tou měrou, jak jsou instituce, v jejichž rámci žijeme, stále vše-obsáhlejší a čím dál složitěji navzájem spjaty. Respektovat pojem sociální struktury a citlivě jej používat znamená umět odhalovat vztahy mezi velkým množstvím individuálních životních prostředí. Taková schopnost je právě sociologická imaginace. 3 Jaké problémy jsou v dnešní době nejzávažnější pro veřejnost a jaké nejzávažnější starosti trápí dnes v soukromí jednotlivce? Chceme-li je formulovat, musíme si položit otázku, které uznávané hodnoty jsou ohroženy a které hodnoty jsou uznávány a podporovány charakteristickými tendencemi naší doby. V obou případech se musíme tázat, které nápadné strukturální rozpory s tím souvisí. Když lidé sdílejí určitou soustavu hodnot a nepociťují jejich ohrožení, mají pocit spokojenosti. Jsou-li hodnoty, které sdílejí, ohroženy, prožívají krizi - buď jako osobní obtíž, nebo jako veřejný problém. Týká-li se ohrožení všech uznávaných hodnot, jsou lidé ovládnuti panickým strachem. Předpokládejme však, že lidé ani nesdílejí žádné hodnoty, ani nepociťují žádné ohrožení. Pak pociťují lhostejnost, která - zahrnuj e-Ii všechny hodnoty - přerůstá v apatii. Předpokládejme konečně, že lidé neuznávají žádné hodnoty, přesto však jsou si vědomi ohrožení. Pak pociťují stísněnost, úzkost, jež při určité intenzitě přechází v tíživou, nedefinovatelnou chorobnou sklíčenost. Naše doba je dobou stísněnosti a lhostejnosti, jež však dosud nejsou vyjádřeny natolik rozvinutě, aby to umožnilo uplatnění rozumu a senzibility. Namísto obtíží, vyjadřova- 14 15 ných pomocí pojmů hodnot a ohrožení, je zde často plí-živá tíseň, místo jasně formulovaných problémů pak silný pocit, že všechno je nějak v nepořádku. Ani ohrožené hodnoty, ani to, co je ohrožuje, nejsou specifikovány, a tudíž ani dovedeny k řešení. Navíc ani nejsou formulovány jako problémy sociální vědy. Ve třicátých letech nikdo nepochyboval - s výjimkou jistých dezorientovaných obchodních kruhů -, že existuje hospodářská krize, která přináší lidem mnoho osobních nesnází. V diskusích o „krizi kapitalismu" se převládajícím pojmovým vyjádřením tohoto problému staly Marxovy formulace a četné nepřiznané reformulace jeho díla a někteří lidé začali chápat své osobní nesnáze právě v těchto pojmech. Ohrožené hodnoty byly zjevné a všichni je uznávali; strukturální rozpory, které je ohrožovaly, se zdály rovněž jasné. Obé bylo všeobecně a hluboce prožíváno. Byl to věk politiky. Hodnoty ohrožené po druhé světové válce však nejsou mnohdy ani všeobecně uznávány, ani nejsou všeobecně považovány za ohrožené. Osobní stísněnost lidí není jasně vyjádřena; častý pocit neklidu ve veřejnosti a četná rozhodnutí obrovského strukturálního významu se nestávají veřejně diskutovaným problémem. Pro ty, kdož akceptují takové základní hodnoty, jako jsou rozum a svoboda, představuje právě stísněnost osobní nesnáz a právě lhostejnost závažný veřejný problém. A tento stav - stav stísněnosti a lhostejnosti - je význačným rysem naší doby. To vše je tak nápadné, že to mnozí pozorovatelé interpretují jako změnu v charakteru problémů samých, které je nutno nově formulovat. Často se říkává, že problémy našeho desetiletí, či dokonce krize naší doby, se přesunuly z vnější sféry ekonomiky do sféry individuálního života, přičemž se klade otázka, bude-li tu zanedlouho vůbec něco, co bude možno nazývat individuálním životem. V popředí zájmu není dětská práce, nýbrž komiksy, nikoli bída, nýbrž využívání volného času masami. Mnoho závažných veřejných problémů i osobních nesnází jednotlivců se inter- 16 pretuje pomocí pojmů „psychiatrie" - mnohdy v dojemné snaze obejít velké otázky a problémy moderní společnosti. Toto konstatování často vyplývá z provinčního omezení pohledu jen na západní svět, či dokonce pouze na Spojené státy, přičemž se opomíjejí dvě třetiny lidstva. Mnohdy se rovněž svévolně odděluje život jednotlivce od velkých institucí, v jejichž rámci se odehrává a jež na něj někdy působí silněji než intimní zkušenosti dětství. problémy volného času například nelze ani konstatovat, nevezmeme-li v úvahu problémy práce. Rodinné starosti s četbou komiksů nelze formulovat jako problém, nevezmeme-li v úvahu situaci současné rodiny s jejími novými vztahy k novým institucím sociální struktury. Ani volný čas, ani jeho ohlupující využívání nelze pochopit jako problémy, neznáme-li, do jaké míry nyní neklid a lhostejnost vtiskují ráz sociálnímu a osobnímu klimatu soudobé americké společnosti. V tomto klimatu lze formulovat a řešit problémy „soukromého života" jen při současném pochopení krize ctižádosti, která je součástí životní dráhy lidí pracujících v ekonomice založené na velkých korporacích. Psychoanalytici právem neustále zdůrazňují, že lidé mají často „sílící pocit, že jsou hnáni temnými silami, jež se v nich skrývají a které nejsou s to definovat". Avšak není pravda, jak tvrdí Ernest Jones, že „hlavním nepřítelem a nebezpečím pro člověka je jeho vlastní nezkrotná přirozenost a temné síly skryté v jeho nitru". Naopak ~ „hlavní nebezpečí pro člověka" spočívá dnes v nezvládnutelných silách soudobé společnosti samé, s jejími odcizujícími metodami výroby, s jejími skrytými metodami politického ovládání a s její mezinárodní anarchií - prostě v pronikavých změnách „přirozenosti člověka" a podmínek a smyslu jeho života. Nejnaléhavějším politickým a intelektuálním úkolem sociálního vědce je - zde se oba úkoly shodují - objasnit prvky současné stísněnosti a lhostejnosti. Jeto hlavní požadavek, jejž na něj kladou ostatní duševní pracovníci - příro- MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulte sociálních studii 17 joštovalO s02 00 brno cud dovědci, umělci a intelektuálové vůbec. Věřím, že při plnění tohoto úkolu a těchto požadavků se sociální vědy stávají společným jmenovatelem naší kulturní epochy a sociologická imaginace nejpotřebnější duševní schopností. 4 V každé intelektuální epoše má určitý způsob uvažování tendenci stát se společným jmenovatelem kulturního života. I dnes se sice objevují četné módní intelektuální směry, které se široce ujímají, aby byly za rok za dva vystřídány jinými. Entuziasmus, s nímž jsou přijímány, se sice ' může stát kořením kulturního života, avšak zanechává jen malé nebo vůbec žádné duchovní stopy. To ovšem neplatí -o takových způsobech myšlení, jako je „newtonovská fyzika" nebo „darwinovská biologie". Každý z těchto intelektuálních světů získal vliv, jenž daleko přesáhl jakoukoli speciální oblast myšlení a obraznosti. V jejich pojmech -nebo v pojmech z nich odvozených formulovali své úvahy a myšlenky neznámí vědci stejně jako módní komentátoři. V moderní době byly v západních společnostech hlavním společným jmenovatelem seriózních úvah a populární metafyziky fyzikální a biologické vědy. „Laboratorní " postupy" se staly obecně přijímanými procedurami bádání a zdrojem intelektuální jistoty. To je jeden z významů myšlenky o intelektuálním společném jmenovateli: lidémohou v jeho pojmech definovat své pevně vyhraněné názory, přičemž jiné pojmy a jiné styly uvažování jsou pouze vyjádře- ''-ním úniku od skutečnosti a nejasnosti. Skutečnost, že převládá jeden společný jmenovatel, ovšem neznamená, že neexistují jiné styly uvažování nebo způsoby cítění. Znamená to však, že obecnější intelektu-ální zaujetí má tendenci vplynout do jeho sféry, neboť zde je formulováno nejvyhraněněji a takto formulované je považováno ne-Ii přímo za řešení, tedy alespoň za blahodárnou cestu k němu. Sociologická imaginace se stává, jak se domnívám, hlavním společným jmenovatelem současného kulturního života a jeho význačným rysem. Tuto duševní schopnost lze nalézt hlavně v sociálních a psychologických vědách, avšak dnes víme, že tyto obory daleko přesahuje. Jednotlivci a intelektuální komunita jako celek jí nabývají zvolna a často tápavě, neuvědomují si ji ani mnozí sociální vědci. Nevědí, zdá se, že sociologická imaginace a její užití je jádrem toho nejlepšího, co by mohli vykonat, že nebudou- ji rozvíjet a využívat, nesplní intelektuální očekávání, jež na ně jsou kladena a jež jsou uchována v klasické tradici jednotlivých disciplín. V praktických a etických otázkách, v literární činnosti a politické analýze jsou však schopnosti sociologické imaginace pravidelně vyžadovány. Ve velké výrazové rozmanitosti se staly hlavním rysem intelektuálního úsilí a kulturního cítění. Čelní kritikové prokazují tyto schopnosti právě tak jako významní žurnalisté - jejich dílo je ve skutečnosti často posuzováno podle tohoto měřítka. Populární kategorie kritiky - intelektuální, průměrná a nevzdělaná -jsou dnes právě tak sociologické jako estetické. Spisovatelé (jejichž vážné dílo obsahuje nejrozšířenější poznatky o skutečné lidské existenci) mají často tuto imaginaci a jsou si vědomi jejího významu. Prostřednictvím sociologické imaginace se hledá orientace v přítomnosti jako historické epoše. Tak jak se představa o „lidské přirozenosti" stává stále problematičtější, vzrůstá potřeba věnovat soustředěnější, avšak tvořivější pozornost rutinním sociálním postupům a pohromám, které odhalují (a také formují) podstatu člověka v naší době - v době občanských nepokojů a ideologických konfliktů. Ačkoli za snahami používat sociologickou imaginaci lze často nalézt módu, sociologická imaginace není pouhou módou. Je to duševní schopnost, která slibuje vzrušující možnost, že své nejvnitřnější existenci porozumíme ve spojitosti s širší sociální skutečností. Není pouze jednou z mnoha duševních schopností, nýbrž je to ta schopnost, jejíž rozsáhlejší a dovednější vyu- 18 19 žívání slibuje, že všechny tyto vlohy - a mezi nimi lidský t rozum - sehrají významnější roli v záležitostech lidstva. Kulturní význam přírodních věd - hlavního dřívějšího I společného jmenovatele - se stává pochybným. Jako inte- f lektuální styl je mnozí lidé začínají považovat za ne zcela 5 adekvátní. Adekvátnost vědeckých stylů myšlení a cítění, s imaginace a senzibility, byla ovšem od počátku předmě- % tem náboženských pochybností a teologických polemik, | jež naši vědečtí předchůdci - praotcové a otcové - překo- f nali. Dnešní pochybnosti jsou světského rázu, jsou huma- % nistické - a mnohdy dost zmatené. Nejnovější úspěchy přírodních věd - jejichž technologickým vyvrcholením je « sestrojení vodíkové pumy a prostředků její dopravy kolem f zeměkoule - nejsou považovány za řešení jakýchkoli pro- á blémů, o nichž přemýšlejí velká intelektuální společenství ■ = sonse Sociální systém, která je všeobecně považována za nejvýznamnější dílo předního reprezentanta tohoto stylu: Prvek sdíleného symbolického systému sioužící za kritérium nebo normu při volbě mezi alternativami orientace, jež se nabízejí za určité situace, nazýváme hodnotou... Avšak od tohoto motivačně orientačního aspektu totality jednání je nutno, s ohle-f dem na úlohu symbolických systémů, odlišovat „hodnotově ori-' entační aspekt". Ten se netýká významu očekávané události pro -Ť i jednajícího z hlediska vyváženosti jeho uspokojení či deprivace, nýbrž obsahu zvolených norem samých. Pojem hodnotové orientace je v tomto smyslu logickou pomůckou, s jejíž pomocí lze f formulovat jeden z ústředních aspektů zapojení kulturních tradic do systému jednání. : Z odvození normativní orientace a výše řečené úlohy hodnot v jednání vyplývá, že všechny hodnoty zahrnují to, co by bylo možno nazvat sociální referencí... Systému jednání je vlastní, že je '• „normativně orientován". To vyplývá, jak bylo ukázáno, z pojmu očekávání a jeho místa v teorii jednání, zejména v „aktivní" fázi, v níž aktér sleduje určité cíle. Očekávání jsou pak ve spojení s tzv. „dvojí možností" interakčního procesu rozhodujícím problé-l mem řádu. Je třeba rozlišovat dva aspekty tohoto problému: řád | v symbolických systémech, který umožňuje komunikaci, a řád ve I vzájemnosti motivační orientace a normativního aspektu očeká-I vání, tj. „hobbesovský" problém řádu. f Problém řádu, a tím i podstata sjednocení stabilních systémů | sociální interakce, tj. společenské struktury, se tak soustřeďuje na -| * Mills píše označení této teorie pokaždé jinak (velkými pís- l meny, v uvozovkách), my jsme se pro srozumitelnost rozhodli [ v celé knize používat uvozovky. Totéž platí pro označení „velcí f teoretikové". (Pozn. red.) 30 31 integraci motivů jednajících osob s kulturními normami, které integrují systém jednání, a to v našem kontextu v interpersonální !_ sféře. Tyto normy jsou - v souladu s pojmy použitými v předešlé ; kapitole - vzorci hodnotové orientace a jako takové jsou rozhodující součástí kulturní tradice sociálního systému."1 Možná, že někteří ze čtenářů teď dostanou chuť přejít rovnou k další kapitole; doufám, že tak neučiní. „Velká teorie" - spojování a rozpojování pojmů - stojí za hlubší úvahu. Nemá ovšem takový silný vliv jako metodologické omezování, které proberu v další kapitole, neboť pro svůj styl je málo rozšířena, je fakt, že je těžko pochopitelná, a vzniká podezření, že snad ani není dost jasná. To je jistě určitá výhoda, ale zase nevýhoda, pokud chce svými deklaracemi ovlivnit pracovní návyky sociálních vědců. Nikoli žertem, nýbrž zcela věcně musíme uznat, že sociální vědci přijali výsledky „velké teorie" různě: Přinejmenším pro některé z těch, kteří tvrdí, že ji pocho- " pili, a jsou jí nadšeni, je jedním z největších činů v dějinách sociální vědy. Pro mnohé z těch, kteří tvrdí, že ji pochopili, avšak nejsou jí nadšeni, je to velká porce bezvýznamné suchopárnosti, (Tyto postoje jsou vzácné, protože antipatie a nedostatek vytrvalosti odradí mnohé od snahy ji prostudovat celou.) Pro ty, kdož netvrdí, že ji pochopili, ale jsou jí nadšeni -a těch je hodně -, je to kouzelný labyrint fascinující svým nádherným nedostatkem srozumitelnosti. Ti, kdož netvrdí, že jí porozuměli, ani jí nejsou nadšeni -projeví-li dost odvahy to přiznat - myslí, že ve skutečnosti je císař nahý. '_ Jsou tu ovšem ještě mnozí, kteří odůvodňují svá stanoviska, a další, kteří zůstávají trpělivě neutrální a čekají, co \ se z toho vyklube. A co je snad nejstrašnější - mnozí sociální vědci ji snad ani neznají, vyjma z doslechu. 1 Talcott Parsons, The Sociál System, Glencoe, Illinois, The Free ' Press, 1951, s. 12, 36-37. fll Vynořuje se ožehavá otázka - otázka srozumitelnosti, netýká se ovšem jenom „velké teorie",2 avšak „velcí teoretikové" jsou v ní zapleteni tak hluboce, že musím položit otázku: Je „velká teorie" pouze nejasné pohrávání se slovíčky, nebo v ní přece jen něco je? Odpověď zní podle mne takto: Něco v ní je, byť ukryto velmi hluboko, ale přece jen zde bylo něco řečeno. A tak otázka nyní zní: Odstraníme-_li z „velké teorie" všechny překážky bránící v pochopení významu a stane-li se nám dostupným to, co je srozumitelné, co je v ní vlastně řečeno? 1 Je jen jeden způsob, jak odpovědět na tuto otázku: Musíme podstatné ukázky tohoto stylu myšlení přeložit a potom uvažovat nad překladem. Ukázky jsem již vybral a rád bych na tomto místě prohlásil, že se nesnažím hodnotit Parson-sovo dílo jako celek. Odvolávám-li se na některé jeho další práce, činím tak jen proto, abych stručně objasnil některé body v této knize. Nečiním si nárok, že můj překlad Sociálního systému je skvělý. Tvrdím pouze, že explicitní smysl se při překladu nevytratil. Tvrdím, že obsahuje vše, co je v textu srozumitelného. Zejména se pokusím rozlišit věcné výpovědi od definic slov a jejich vztahů. Obojí je důležité a zaměňování vede k nejasnostem. Abych zdůraznil, co považuji za důležité, přeložím nejdříve několik pasáží ■ a potom se pokusím podat ve dvou zhuštěných souhrnech výklad celé knihy. -—■Překlad citátu uvedeného na začátku této kapitoly zní: Lidé běžně sdílejí normy a očekávají i od druhých, že je budou dodržovat Pokud tak činí, je jejich společnost společností uspořádanou. (Konec překladu.) i Parsons píše: 2 Viz Dodatek, odd. 5. 33 I Existuje pak dvojitá struktura této „vazby". Za prvé konformita vzniklá internalizací normy má tendenci nabýt pro Já osobního, expresivního a (nebo) instrumentálního významu. Za druhé je strukturování reakcí druhého na jednání Já ve smyslu sankce funkcí jeho konformity s normou. Proto konformita jako přímý způsob naplnění vlastních potřeb má tendenci splynout s konformitou jako podmínkou vyvolám příznivých reakcí a vyhnutí se nepříznivým reakcím druhých. Pokud konformita s hodnotově orientační normou vzhledem k jednání plurality aktérů splňuje; obe tato kritéria, tj. z hlediska kterékoli jednající osoby v systému,: je jak způsobem naplnění jeho vlastních potřeb, tak podmínkou; „optimalizace" reakcí ostatních aktérů, takže říkáme, že norma; je „institucionalizována". Hodnotový vzorec je v tomto smyslu vždy institucionalizován v interakčním kontextu. Proto existuje vždy dvojí aspekt systému očekávání, který je ve vztahu k němu integrován. Na jedné straně existují očekávání, která se týkají a částečně určují normy chování jednajícího člověka, braného zde jako referenční bod. To j sou ': jeho očekávání rolí. Na druhé straně je zde z hlediska Já soustava očekávání vztahujících se k možným pravděpodobným reakcím ostatních - to jsou tzv. „sankce". Ty lze zase dělit na pozitivní nebo negativní podle toho, vedou-li u Já k uspokojení či k depn- . vaci. Vztah mezi očekáváním rolí a sankcemi je zjevně reciproční. To, co je pro Já sankcemi, je pro druhé očekáváním a naopak. Role je pak částí celkového orientačního systému jednajícího individua, která je uspořádána kolem očekávání ve vztahu : ke konkrétnímu interakčnímu kontextu, spojenému se zvláštní : soustavou hodnotových norem, jež řídí interakci s chováním dru- \ hých v příslušných komplementárních rolích. Tito druzí nemusí.....; být vymezenou skupinou jednotlivců, nýbrž mohou zahrnovat; kteréhokoli druhého, pokud se dostane do konkrétního komple- : mentárního interakčního vztahu k já, což zahrnuje reciprocitu ; očekávání ve vztahu k běžným normám hodnotové orientace. Institucionalizace souboru očekávání rolí a odpovídajících ■/ sankcí je jasně otázkou stupně. Tento stupeň je funkcí dvou ; souborů proměnných veličin: na jedné straně těch, které ovliv- : ňují skutečné sdílení hodnotově orientačních vzorců, na druhé . straně těch, které určují motivační orientaci nebo závazek splnit irelevantní očekávání. Jak uvidíme, stupeň institucionalizace rnůže být ovlivněn množstvím faktorů prostřednictvím kaž-áeho z těchto kanálů. Krajní antitezí úplné institucionalizace je arl0inie, neexistence strukturované komplementarity interakčního procesu, nebo, což je totéž, úplné zhroucení normativního řádu v obou smyslech. To je však mezní pojem, kterým nemůžeme nikdy vystihnout konkrétní sociální systém. Právě tak jako stupně institucionalizace existují i stupně anomie. Jedno je opakem druhého. :• Jtisíítucí rozumíme soubor instítucionalizovaných rolí, který má strategický strukturální význam v daném sociálním systému. Instituce je vyšší řádovou jednotkou než role a skládá se ve skutečnosti z plurality vzájemně závislých vzorců rolí nebo jejich složek.5 Neboli jinými slovy: Lidé jednají společně i proti sobě. Každý bere v úvahu to, co od něho druhý očekává. Jsou--li taková vzájemná očekávání dostatečně určitá a trvalá, nazýváme je normami. Každý rovněž očekává, že ostatní budou reagovat na to, co učiní. Tyto očekávané reakce nazýváme sankcemi. Některé z nich přinášejí pocit uspokojení, jiné nikoli. Rídí-li se lidé normami a sankcemi, lze říci, že navzájem vystupují v určitých rolích. To je příhodná metafora. A to, co označujeme jako instituce, lze nejlépe definovat jako více či méně stálý soubor rolí. Když v rámci některé instituce - nebo celé společnosti složené z takových institucí - nejsou normy a sankce respektovány, můžeme ......to.nazvat jako Dürkheim anomü. Jednou krajností pak jsou instituce, v nichž jsou normy a sankce v naprostém pořádku, druhou krajností je anomie; Jak praví Yeats, střed nemá přitažlivost, neboli jak říkám já, normativní řád se zhroutil. (Konec překladu.) Připouštím, že v tomto překladu j sem nebyl zcela přesný; trochu jsem jej vylepšil, protože to jsou velmi dobré myš- 31 Parsons, cit. dílo, s. 38-39. 34 35 lenky. Mnohé myšlenky „velkých teoretiků", přeložíme--li je do srozumitelnějšího jazyka, jsou opravdu víceméně standardní myšlenky běžné v mnoha učebnicích sociologie. Avšak v souvislosti s „institucemi" není výše uvedená definice zcela úplná. K tomu, co bylo přeloženo, je třeba dodat, že role tvořící instituci nepředstavují obvykle jeden velký soubor „sdílených očekávání". Byli jste někdy v armádě, v továrně nebo například v rodině? Nuže, to jsou instituce. V nich je očekávání některých lidí poněkud intenzivnější než očekávání druhých. Je to proto, že mají větší moc. Řečeno sociologicky přesněji, i když ne zcela přesně: Instituce je soubor rolí s různým stupněm pravomoci. Parsons píše: Připoutání ke společným hodnotám z motivačního hlediska znamená, že jednající mají společné „city", jež podporují hodnotové vzorce, což lze definovat v tom smyslu, že konformita s relevantním očekáváním je považována za dobrou věc, a to poměrně nezávisle na tom, jaká zvláštní instrumentální výhoda by z této konformity mohla vzejít, např. vyhnutí se negativním sankcím. Toto připoutání ke společným hodnotám, které může odpovídat bezprostředním potřebám uspokojení na straně aktéra, má vždy také morální aspekt, v němž tato konformita do určité míry znamená „odpovědnost" jednajícího v širších systémech, tj. systémech sociálního jednání, na nichž se podílí. Specifickým ohniskem odpovědnosti je samozřejmě kolektivita, která je vytvářena konkrétní společnou hodnotovou orientací. Je konečně zcela jasné, že „city", které podporují takové společné hodnoty, nevyjadřují za normálních okolností ve své specifické struktuře vrozené sklony organismu. Jsou obvykle naučené nebo získané. Dále lze říci, že úloha, kterou hrají v orientaci jednání, není převážně rolí kulturních objektů, které jsou poznávány a na něž se lidé „adaptují": kulturní vzorce byly spíše inter-nalizovány; jsou konstitutivní součástí struktury systému osobnosti samého jednajícího. Takové city nebo „hodnotové postoje", jak je lze nazývat, jsou proto skutečnými potřebami osobnosti. ínternaiizací institucionalizovaných hodnot může dojít ke f ztečné motivační integraci chování v sociální struktuře, kdy J- f hlubší motivační vrstvy využívány ke splnění očekávání rolí. 1^ x^ve když tento proces dosáhne vysokého stupně, lze říci, že ciáiní systém je vysoce integrován a že zájmy kolektivu a soukromé zájmy jeho příslušníků se začínají shodovat.* Tato integrace souboru společných hodnotových vzorců j. jnternalizovanou strukturou potřeb osobností tvořících kolek-tivitu je základním problémem dynamiky sociálních systémů. Za i základní dynamický teorém sociologie lze považovat tvrzení, že Í stabilita každého sociálního systému, s výjimkou mizivého počtu t8 jnterakéních procesů, je závislá na stupni této integrace. To lze 1 považovat za hlavní výchozí bod každé analýzy, která chce být dynamickou analýzou sociálního procesu.4 i Neboli jinými slovy; Jestliže lidé sdílejí stejné hodnoty, mají t tendenci chovat se v souladu s chováním, které očeká--- vají u druhých. Navíc často považují takovou konformitu za velmi dobrou věc, i když zdánlivě směřuje proti jejich í bezprostředním zájmům. To, že tyto sdílené hodnoty jsou i- Spíšenaučenénežzděděné,nesnižujejejichvýznamvlidské h motivaci. Naopak, stávají se součástí osobnosti samé. Jako i takové vážou společnost dohromady, neboť co je společensky očekáváno, pro jedince se stává potřebou. To je pro stabilitu sociálního systému tak důležité, že to považuji za ■? hlavní výchozí bod k analýze jakékoli společnosti jako fun-| gujícího organismu. (Konec překladu.) | .....Domnívám se, že podobným, způsobem by bylo možno l přeložit 555 stránek Sociálního systému do podoby 150 I * Přesná shoda by měla být považována za mezní případ, stejně | jako pověstný stroj bez tření. Ačkoli úplná integrace sociálního jí motivačního systému s naprosto konzistentním souborem kul- | turních vzorců je empiricky neznámá, koncepce takového inte- ř grovaného sociálního systému má velký teoretický význam. (Par- | sonsova poznámka.) I 4 T. Parsons, cit. dílo, s. 41-42. 36 37 stránek normálního textu. Výsledek by nebyl příliš impozantní. Obsahoval by ovšem pojmy, jimiž lze nejjasněji ■■ vyjádřit klíčový problém knihy a řešení, které kniha nabízí. Každou knihu nebo myšlenku lze ovšem shrnout do jedné věty nebo rozvést ve dvaceti svazcích. Záleží na tom, jak: podrobný výklad je nutný pro vysvětlení věci a jak důležitá • tato věc je: jak bohatou zkušenost nám zprostředkuje, kolik problémů nám pomáhá řešit nebo alespoň formulovat. Parsonsovu knihu by například bylo možno shrnout do dvou tří vět: „Jak je možný sociální řád?" Odpověď zní: „Díky společně sdílený hodnotám." Je to úplné? Ovšemže nikoli, ale je to hlavní. Není to však nespravedlivé? Nelze snad s každou knihou naložit tímto způsobem? Ovšemže ano. Například jednu mou knihu by bylo možno interpretovat takto: „Kdo konec konců řídí Spojené státy? Nikdo je neřídí úplně sám, ale činí-li to nějaká skupina, je to mocenská elita." A zde je základní myšlenka knížky, kterou držíte v ruce: „Co jsou to vlastně sociální vědy? Měly by se zabývat člověkem a společností a někdy to činí. Snaží se nám pomoci při pochopení biografie a historie a jejich vztahů v rozmanitosti sociálních struktur." Zde je přetlumočení Parsonsovy knihy ve čtyřech odstavcích: Představme si něco, co by bylo možno nazvat „sociál-; ním systémem", v němž jednotlivci jednají s ohledem na druhé. Tato činnost je často uspořádaná, neboť jednotlivci v tomto systému sdílejí standardy hodnot a vhodných a praktických způsobů jednání, Některé z těchto standardů můžeme nazývat normami; ti, kdož jednají v souladu s nimi, jednají za podobných okolností podobně, Pokud je tomu tak, existují „sociální pravidelnosti", které lze pozorovat a které jsou často velmi trvalé. Takovým trvalým a stabilním pravidelnostem budu říkat „strukturální". Všechny tyto pravidelnosti sociálního systému lze považovat za velký a složitý rovnovážný systém. Zapomenu nyní, - tu jáe o metaforu, protože si přeji, abyste považovali za zcela reálný můj pojem „sociální rovnováha". Existují dva hlavní způsoby, jimiž je udržována sociální rovnováha nebo jež vedou, selže-li jeden z nich nebo oba, lee vzniku nerovnováhy. První způsob je „socializace" -všechny způsoby, jimiž je novorozený jedinec přetvářen ve společenskou bytost. Součástí tohoto procesu je osvojování motivů sociálního jednání, které vyžadují nebo očekávají druzí. Druhý způsob je „sociální kontrola", čímž míním všechny způsoby, jak udržet lidi v řadě a jimiž se oni sami drží v řadě. „Řadou" myslím jakékoli jednání, které je v sociálním systému očekáváno a schvalováno. Prvním problémem udržení sociální rovnováhy je, jak dosáhnout, aby si lidé přáli, co se od nich vyžaduje a očekává. Selže-li tento způsob, nastává druhý problém, a to, jakých jiných prostředků použít k udržení lidí v řadě. Nej-lepší klasifikace a definice těchto sociálních kontrol podal Max Weber a k tomu, co on a někteří další tak dobře řekli, mohu dodat jen málo. Jedna věc mě poněkud mate: Existuje-li sociální rovnováha a socializace a kontrola, které ji udržují, jak je možné, že někdo vůbec chce vybočit z řady? To nemohu dost dobře vysvětlit, tedy alespoň v rámci své „systematické" a „obecné" teorie sociálního systému. A ještě jeden bod mi není tak jasný, jak bych si přál: Jak vysvětlím společenské změny, tj. dějiny? Doporučuji, abyste - kdykoli narazíte na tyto dva problémy - je podrobili empirickému zkoumání. (Konec překladu.).......... To snad stačí. Mohli bychom jistě překládat obšírněji, .: avšak to nemusí znamenat přesněji, a proto vyzývám čtenáře, aby si prohlédli Sociální systém a našli si v něm více. Zatím máme před sebou tři úkoly: za prvé charakterizovat logický styl myšlení reprezentovaný „velkou teorií"; za druhé vysvětlit právě na tomto příkladě jistou příznačnou zmatenost; a za třetí ukázat, jak většina sociálních vědců nyní klade a řeší Parsonsův problém sociálního řádu. Mou 38 39 17 * -st A snahou při tom všem bude pomoci „velkým teoretikům" sestoupit z jejich neužitečných výšin. Mezi sociálními vědci existují závažné názorové rozdíly nejen proto, že někteří pozorují, aniž myslí, a jiní myslí,, aniž pozorují; tyto rozdíly vyplývají spíše z rozdílných způ- :■ sobů myšlení a pozorování a ze vztahů mezi nimi (pokud tyto vztahy existují). Základním problémem „velké teorie" je to, že výchozí rovina myšlení je tak obecná, že stoupenci „velké teorie" logicky nemohou přejít k pozorování. „Velcí teoretikové" nikdy nesestoupí z úrovně nejvyšsí obecnosti ke skutečným problémům v jejich historickém a strukturálním kontextu. Tento nedostatek zdravého smyslu pro postižení jádra problémů pak zesiluje pocit, že tato teorie nemá reálný charakter, což je tak patrné z jejích děl.. Výsledkem je zjevně svévolné a vskutku nekonečné vytváření pojmových nuancí, které nám ani neusnadňují pochopení problému, ani neobohacují naše poznání. Naopak takový postup se sám odhaluje jako zčásti vědomá rezignace na úsilí popsat a vysvětlit jasnými slovy lidské chování a společnost. Uvažujeme-li o skutečném významu slova, posuzujeme jeho sémantickou stránku; uvažujeme-li o něm ve vztahu k ostatním slovům, jde o jeho syntaktickou charakteristiku.5 Uvádím tyto stručné definice proto, že umožňují dojít snadno a přesně k tomuto závěru: „velká teorie" se opájí syntaxí a je slepá k sémantice. Její představitelé skutečně nechápou, že definujeme-li slovo, pouze tím vyzýváme ostatní, aby je užívali ve smyslu, který požadujeme. Nechá- 5 Můžeme o něm uvažovat také ve vztahu k jeho uživatelům - to je pak pragmatický aspekt, o němž není třeba se zde šířit. To jsou tři „významové dimenze", jež Charles W. Morris systematizoval ve svých užitečných Základech teorie znaků (Foundations of the Theory of Signs), International Encydopedia of United Science, sv. I, č. 2, University of Chicago Press, 1938. Že účelem definice je soustředit diskusi k faktům ^že správným výsledkem dobré definice je, že diskuse 3 noimech se změní v jejich konfrontaci s fakty, a tím se otevře cesta k dalšímu zkoumání. Velcí teoretikové" jsou tak zaměstnáni syntaktickými významy slov a mají tak malý smysl pro jejich sémantické vztahy, omezují se přísně na tak vysoce obecné úrovně abstrakce, že jejich „typologie" - a vůbec celá práce s jejich vytvářením - se často zdají být spíše suchopárnou hrou spojmy než snahou soustavně, tj. jasně a spořádaně, vymezit aktuální problémy a zaměřit naše úsilí k jejich vyřešení. Velcí teoretikové" ve svých dílech soustavně opomíjejí zásadu, že každý sebeuvědomělý myslitel musí být s to neustále si uvědomovat a kontrolovat úroveň abstrakce, na níž pracuje. Schopnost přecházet snadno a jasně z jedné úrovně abstrakce na druhou je význačným rysem myslitele vládnoucího imaginací a soustavností. Pojmy jako „kapitalismus", „střední třída", „byrokracie", „mocenská elita" nebo „totalitní demokracie" se někdy objevují v tak zmatených a nejasných souvislostech, žé je nutné je bedlivě zkoumat a kontrolovat. Jsou s nimi Často „spojovány" soubory faktů a vztahů právě tak jako pouze domnělé faktory a pozorování. Je nutno je pečlivě utřídit a při jejich definování i používání je objasnit. Chceme-li objasnit syntaktické a sémantické dimenze takových pojmů, musíme si být vědomi hierarchie jejich specifických rysů a mít přehled o všech rovinách této hierarchie.. Musíme si položit otázku: Myslíme pod pojmem „kapitalismus" pouze skutečnost, že všechny výrobní prostředky jsou v soukromém vlastnictví? Nebo do něho zahrnujeme také volný trh jako určující mechanismus cen, mezd a zisku? A do jaké míry jsme oprávněni předpokládat, že se tento pojem a priori vztahuje jak na politické zřízení, tak na ekonomické instituce? Takové rozumové schopnosti jsou klíčem k systematickému myšlení, jejich nedostatek pak klíčem k fetišizaci 40 41 Hl Wm pojmu, jeden z důsledků neexistence této schopnosti bude zřejmější, prozkoumáme-li podrobněji hlavní nedostatek Parsonsovy knihy. Ve snaze vytvořit „všeobecnou sociologickou teorii" buduje „velký teoretik" ve skutečnosti říši pojmů, z níž jsou vyloučeny četné strukturální rysy lidské společnosti, rysy, jež jsou odedávna a právem uznávány za nezbytné k jejímu pochopení. Zřejmě zde hraje roli úmysl, aby sociologové zaměřili své úsilí jinam než ekonomové a politologové. Podle Parsonse se má sociologie zabývat „tím aspektem teorie sociálních systémů, který souvisí s instituciona-lizací vzorců hodnotové orientace v sociálním systému, podmínkami této institucionalizace, jakož i změnami těchto vzorců, podmínkami přizpůsobení se souborům těchto vzorců a odchylek od nich a motivačními procesy, pokud v nich všech jsou obsaženy".6 Přeložíme-li to a zbavíme nadnesenosti, znamená to: Sociologové mého typu rádi zkoumají lidská přání a touhy. Rádi bychom také odhalili, proč existuje taková rozmanitost hodnot a proč se mění. Nalezneme-li víceméně jednotný soubor hodnot, zajímá nás, proč se jim někteří lidé přizpůsobí a někteří ne. (Konec překladu.) Jak poznamenal David Lockwood/ takový výklad osvobozuje sociology od jakýchkoli starostí s „mocí", s ekonomickými a politickými institucemi. Šel bych ještě dále. Takový výklad a ve skutečnosti celá Parsonsova kniha se zabývá mnohem spíše tím, co bylo tradičně nazýváno „legitimizací", nežli institucemi jakéhokoli druhu. Výsledkem je podle mne převedení všech institucionálních struktur do jakési morální roviny, nebo přesněji do „sféry 6 T. Parsons, cit. dílo, s. 552. 7 Viz jeho skvělou práci Some Remarks on „The Sociál System", The British Journal of Sociology, roč. VI!, č. 2, červen 1956. vTTkbolů".8 V zájmu jasnosti bych nejdříve rád vysvetlil SÍ"co o této sféře. Za druhé bych chtěl podrobit rozboru v£j domnělou autonomii a za třetí bych rád naznačil, jak Parsonsovy pojmy znemožňují byť jen vytyčit nejdůležitější problémy jakékoli analýzy sociální struktury. Držitelé moci se snaží ospravedlňovat svou vládu nad institucemi tím, že ji spojují, jako by to byl nutný důsledek, s všeobecně uznávanými morálními symboly, posvátnými znaky, právními formulemi. Tyto ústřední pojmy se dovolávají boha nebo bohů, „hlasu většiny", „vůle lidu", „aristokracie ducha nebo majetku", „božského práva králů" nebo domněle mimořádných vlastností vládce samotného. Sociální vědci nazývají tyto pojmy podle Webera „legitimizací" nebo někdy „symboly oprávnění". Různí myslitelé v souvislosti s nimi předkládali různé pojmy: Moscova „politická formule" nebo „velké pověry", tockův „princip suverenity", Sorelův „vládnoucí mýtus", Arnoldův „folklor", Weberovy „legitimizace", Durkhei-movy „kolektivní představy", Marxovy „vládnoucí ideje", Rousseauova „obecná vůle", Lasswellovy „symboly autority", Mannheimova „ideologie", Spencerovy „veřejné city" - všechny tyto pojmy svědčí o ústředním významu těchto symbolů v sociální analýze. Podobně i při psychologické analýze se takové ústřední symboly, jakmile je lidé osobně akceptují, stávají důvody a často motivy, jež uvádějí lidi do rolí a sankcionují jejich plnění. Jsou-li například ekonomické instituce veřejně ospravedlňovány ve smyslu těchto symbolů, pak zřetel na vlastní prospěch je přijatelným ospravedlněním individuálního chování. Je-li však považováno za veřejně nutné ospravedlňovat tyto instituce jako „službu veřejnosti", mohou dřívější motivy a zřetele osobního prospěchu vést mezi kapitalisty k pocitu viny nebo alespoň nejistoty. 8 H, H. Gerth a C. Wright Mills, Character and Sociál Structure, New York, Harcourt, Brače, 1953, str. 274-277. Z této práce volně čerpám zde i dále v části 5. 42 43 Veřejně účinné legitiraizace se často stávají i účinnými osobními motivy. To, co Parsons a jiní „velcí teoretikové" nazývají „hodnotovými orientacemi" a „normativní strukturou", souvisí pře- | devším s ústředními symboly legitimizace. To je nesporně | užitečné a důležité téma. Vztah takovýchto symbolů ke struktuře institucí je jedním z nej důležitějších problémů sociální vědy. Tyto symboly však netvoří uvnitř společnosti nějakou autonomní říši. Jejich společenský význam tkví fj v tom, že jich lze využít k ospravedlňování nebo odmítání existujícího uspořádání moci a pozic v jeho rámci. Jejich psychologický význam pak je ve skutečnosti, že se stávají základem pro uznávání nebo odmítání struktury moci. Nelze prostě předpokládat, že nějaké takové soubory hodnot nebo legitimizací musí existovat, aby se sociální ľ| soustava nerozpadla. Rovněž se nesmíme domnívat, že sociální struktura si může uchovat soudržnost a jednotu"% pouze „normativní strukturou", ani že jakákoli existující, „normativní struktura" je autonomní. Četné skutečnosti' svědčí o tom, že pro moderní západní společnosti, zejména I pro Spojené státy, platí spíše opak každého z těchto před- | pokladů. S výjimkou USA po druhé světové válce existují mnohdy velmi dobře uspořádané symboly opozice, jež jsou využívány k ospravedlňování vzpoury a k diskreditaci vlád-. noucích představitelů. Kontinuita amerického politického systému je zcela jedinečným jevem a byla ohrožena vnitřním násilím pouze jednou v historii; to je snad jedna ze skutečností, jež dovedla Parsonse k chybné myšlence „normativní struktury hodnotové orientace". „Vlády" nemají nezbytně, jak tvrdí Emerson, „svůj původ v morální identitě lidí." Věřit, že tomu tak je, by' znamenalo zaměňovat jejich legitimizací s důvody jejich ' existence. Právě tak často nebo snad ještě častěji se může. taková morální identita lidí některé společnosti zakládat.' na skutečnosti, že institucionální vládci úspěšně uplatňují monopol na ústřední symboly a že je přímo vnucují. před několika sty lety se o této otázce plodně diskutoval0 v pojetí, jehož zastánci věřili, že sféry symbolů se samy determinují a že tyto „hodnoty" skutečně vládnou dějinami: Symboly, které prokazovaly oprávněnost nějaké úřední moci (autority), byly oddělovány od konkrétních osob nebo vrstev, které tuto úřední moc vykonávali. Zdálo se že panují ideje, nikoli vrstvy nebo osoby, které je zastávajú Aby posloupnosti těchto symbolů byla dodána kontinuita, jsou vydávány za něco, co spolu navzájem souvisí, a tak je jim připisován „sebeurčující" charakter. A aby tato zvláštní představa byla ještě samozřejmější, jsou symboly mnohdy „personifikovány" nebo je jim propůjčováno sebeuvědomění". Mohou pak být považovány za „pojetí dějin" nebo za posloupnost řady „filosofů", jejichž myšlení určuje institucionální dynamiku. Pojem „normativního řádů" může být konečně také fetišizován. Zde jsem ovšem parafrázoval Marxovy a Engelsovy výroky o Hegelovi.9 Pokud „hodnoty" určité společnosti neospravedlňují instituce a neposkytují jedincům motivaci k plnění jejich institucionálních rolí, jsou - jakkoli jsou důležité v různých soukromých prostředích - historicky a sociologicky irelevantní. Existuje ovšem vzájemné působení ospravedlňujících symbolů, institucionálních autorit a podřízených jedinců. Někdy bychom neváhali přičíst zprostředkujícím symbolům kauzální závažnost, nesmíme však dopustit, aby tato idea byla zneužívána jako teorie sociálního řádu nebo jednoty společnosti. Jsou lepší způsoby, jak vytvořit „jednotu", jak ještě uvidíme, jež umožňují lépe formulovat -rrejzávažnější problémy sociální struktury a jež jsou bližší empirickému materiálu. Pokud jde o „společné hodnoty", vybudujeme jejich .: koncepci nej lépe tak, že budeme zkoumat spíše legitimizaci každého institucionálního řádu v dané sociální struktuře, 'Viz K. Marx a F. Engels, The German Ideology, New York, International Pubiishers, 1939, s. 42n, Česky Nemecká ideológie, Spisy, sv. 3., Praha, NPL, 1958, s. 62-63. 44 45 nez se snažit jim nejdříve porozumět a v jejích světle pak „vysvětlit" uspořádání a jednotu společnosti.10 O „společných hodnotách" můžeme mluvittehdy, pokud většina příslušníků daného institucionálního řádu uznává jeho legi-timizaci, pokud je tato legitimizace základem pro úspěšné 1 vymáhání poslušnosti nebo alespoň zajišťuje uspokojení. Takové symboly pak slouží k „definování situací", k nimž dochází při plnění různých rolí, a jako měřítko pro hodnocení vůdců a jejich přívrženců. Sociální struktury, které 1 disponují takovými univerzálními a ústředními symboly, jsou ovšem krajní a „ryzí" typy. Na opačném pólu existují společnosti, v nichž dominantní soustava institucí kontroluje celou společnost a vnucuje jí své hodnoty násilím nebo hrozbou násilí. To však nemusí vést ke zhroucení sociální struktury, neboť" lidi lze ovládat formální disciplínou; někdy lidé ani nemají-jinou možnost, jak si udržet vlastní existenci, než tím, že se podřídí institucionální disciplíně. Zručný sazeč pracující v tiskárně reakčního listu se například může, aby si udržel práci a výdělek, podřídit disciplíně vyžadované zaměstnavatelem. Přitom ve svém srdcí a mimo podnik může být | radikálním agitátorem. Mnozí němečtí socialisté byli disciplino- | vánými vojáky svého císaře. Od symbolů k chování a naopak vede I dlouhá cesta a každá integrace není založena na symbolech.'1 § Zdůrazňovat takový konflikt hodnot ovšem neznamená popírat „síiu racionálních soudržností". Zde je často charakteristický rozpor mezi slovy a skutky, což ovšem platí i o snaze dosáhnout soudržnosti. To, co převládá v jedné společnosti, nelze apriorně stanovit na základě „lidské přirozenosti", „principů sociologie" nebo autoritativním 10 Podrobné a empirické zkoumání „hodnot", jež prosazují američtí byznysmeni, lze nalézt v práci Sutton, Harris, Kaysen a Tobin, The American Business Creed, Cambridge, Mass., Harvard University Press, 1956. 11 H. H. Gerth a C. W. Mills, cit. dílo, s. 300. ' okem „velké teorie". Lze si snadno představit" ryzí" typ ^lecnosti, dokonale disciplinovanou sociální strukturu, ^ íž se ovládaní z mnoha důvodů nemohou vzdát svých ^"depsaných rolí, přesto však nesdílejí hodnoty toho, kdo P nUje, a naprosto neuznávají legitimizaci daného řádu. Bvla bý podobná lodi s posádkou veslařů-galejníků, kde Xciplinovaný pohyb vesel degraduje každého veslaře na Bouhé kolečko v soukolí a kdy je jen zřídka zapotřebí dozorcova biče. Otroci ani nemusí znát směr plavby, i když každá odchylka od něho vyvolává hněv pána, který jako jediný muž na palubě vidí kupředu. Obávám se však, že jsem se přfljl odchýlil od uvažování k popisu. Mezi těmito dvěma typy - „společnou soustavou hodnoť' a shora vynucovanou disciplínou - existují mnohé formy „sociální integrace". Většina západních společností zahrnuje četné rozdílné „hodnotové orientace"; jejich jednota je směsí legitimizace a donucení. To ovšem platí o každém institucionálním řádu, nejenom politickém nebo ekonomickém. Otec může v rodině uplatňovat disciplínu hrozbou vyděděním, nebo takovým násilím, jaké mu .....umožňuje existující politické zřízení. I v takových posvátných malých skupinách, jakou je rodina, naprosto není nezbytná jednota na základě „společných hodnot". Právě nedůvěra a nenávist mohou být tím, co udržuje milující rodinu pohromadě. Stejně může i společnost vzkvétat bez „normativní struktury", kterou „velcí teoretikové" považují za univerzální. Nesnažím se zde řešit problém řádu, ale pouze kladu otázky. Neboť nemůžeme-li tak učinit, musíme, jak to vyžaduje zcela svévolná definice, přijmout „normativní strukturu", kterou si Parsons představuje jako jádro „sociálního systému". 46 47 Termín „moc", jak je dnes obecně používán v sociálním vědě, souvisí s rozhodnutími, jež lidé činí o uspořádání, ve kterém žijí, a o událostech, jež tvoří dějiny jejich epochy,': Dochází však k událostem, jež jsou mimo lidské rozhodování: sociální uspořádání se mění bez výslovného rozhod-* nutí. Pokud však jsou taková rozhodnutí činěna (nebo by.; mohla být, ale nejsou), zůstává hlavní otázkou moci, kdo] tato rozhodnutí činí (nebo nečiní). Dnes již nelze vycházet z předpokladu, že lidi lze řídit jen s jejich souhlasem. Převládajícím prostředkem moci jej nyní zařizovat si souhlas lidí a manipulovat s ním. To, že.; neznáme meze této moci - a doufejme, že tyto meze existují -, nemění nic na skutečnosti, že moc je dnes úspěšněl uplatňována, aniž je většinou sankcionována rozumem': anebo vědomím ovládaných. V naší době jistě není sporu o tom, že „poslední" formou.-moci je konec konců donucení. K této poslední možnosti ses ovšem nedospívá vždy. je nutno vzít v úvahu také autoritu.? (moc ospravedlňovanou důvěrou dobrovolně se podřizujících) a manipulaci (moc, jež zůstává ovládaným skryta),;i jakož i donucení. Tyto tři typy moci musíme neustále rozlišovat, uvažujeme-li o její podstatě. Musíme si uvědomit, že v moderním světě moc není.; často tak autoritativní jako ve středověku; vládci již nepo-í třebují k výkonu moci nezbytně nějaké ospravedlnění.1 Alespoň pro mnoho závažných rozhodnutí naší doby zejména mezinárodního dosahu - nebylo „nutné" masové „přesvědčování"; tato rozhodnutí byla prostě provedena. Dále platí, že mocní sami neberou za své ani nevyuživ ideologie, jež mají k dispozici. Ideologie jsou obvykle reakcí: na účinnou demystifikaci moci. Ve Spojených státech není'; opozice dosud dost účinná, aby vyvolala nutnost nějakých' nových ideologií sloužících moci. Mnozí lidé se dnes vymanili z oddanosti k vládnoucím poměrům, nepřiklonili se však k jiným principům ~ a jsou' "hec neteční k politickým otázkám. Nejsou ani radikální, VUi reakční - jsou prostě nečinní. Vyjdeme-li z významu ^eckého slova „idiot" jako „naprosto soukromý člověk", pak 1 toho vyplývá, že mnozí občané mnoha společností jsou Z skutečnosti idioty. Tento duševní stav - a užívám tohoto lova uvážlivě - se mi zdá být příčinou neklidu mezi politickými intelektuály, jakož i příčinou mnoha zmatků v soudobé společnosti. Intelektuální „přesvědčení" a morální víra" nejsou pro vládnoucí ani pro ovládané nutné pro to aby struktura moci trvala, či dokonce vzkvétala. Co se týče úlohy ideologií, častá neexistence závazné legitimizace a převládající apatie mas jsou jistě dvě z hlavních politic-kých skutečností dnešních západních společností. Ti kdož sdílejí mnou naznačené pojetí moci, se musí při svém samostatném bádání vyrovnat s mnoha problémy. Vůbec jim však při tom nepomohou odchylné předpoklady Pársonsovy, že údajně v každé společnosti existuje „hierarchie hodnoť'. Navíc tento předpoklad soustavně znemožňuje jasně formulovat rozhodující problémy: Abychom mohli přijmout Parsonsovo schéma, žádá se po nás, abychom vyloučili údaje o moci a o všech institucionálních strukturách, zejména ekonomické, politické a vojenské. V této podivné „obecné teorii" se však podobné struktury dominace vůbec nevyskytují. Za těchto podmínek nemůžeme správně položit empirickou otázku, jak a do jaké míry je jakákoli instituce legi-■-tlmizována. Předkládaná myšlenka normativního řádu a způsob, jakým s ní „velcí teoretikové" zacházejí, vede k předpokladu, že prakticky každá moc je legitimizována. Opravdu, v sociálním řádu „udržování komplementarity očekávání rolí, je-li jednou nastolena, není problémem... K tomu, abychom vysvětlili udržování komplementární .interakční orientace, není zapotřebí zvláštního mechanismu."12 UT, Parsons, cit. dílo, s. 205. 48 49 V takovém pojetí nelze účinně formulovat myšlenku š konfliktu. Strukturální antagonismy, velká povstání: a revoluce - to vše zde nelze vůbec předpokládat. Ve skuteč-;! nosti se zde vychází z toho, že je-li „systém" jednou zave. den, není jen stabilní, ale i vnitřně harmonický; poruchy, f tvrdí Parsons, musí být „včleněny do systému".13 Myšlenka I normativního řádu nás nutí považovat harmonii zájmů za přirozený rys každé společnosti. Ukazuje se, že tato myšlenka má právě tak metafyzické jádro jako zcela obdobná'! myšlenka filosofů 18. století o přirozeném řádu.14 Magická eliminace konfliktu a obdivuhodné dosažer harmonie znemožňují této „systematické" a „obecné teorii zabývat se společenskými změnami, dějinami, V normativně vytvořených sociálních strukturách „velkých teoretiků" nejenže není místo pro „kolektivní chování" utlačovaných mas, pobouřené lůzy a davů, pro hnutí, jimiž £ naše doba tak oplývá. „Velká teorie" nemá ani žádnou sys-íí tematickou představu o tom, jak nastávají dějiny, jaké jsouif jejich mechanismy a procesy; něco takového je podle Par-; sonse sociální vědě nedostupné: „Kdyby se taková teorie; objevila, nastal by zlatý věk sociální vědy. K tomu všafe v naší době a pravděpodobně vůbec nikdy nedojde."15 To je'|f jistě mimořádně vágní tvrzení. S pojmy „velké teorie" skutečně nelze jasně formulovat žádný podstatný problém. A co je horšího - její tvrzení-; jsou mnohdy zatížena hodnocením a zatemněna rozpliz-|§ lými slovy. Je například obtížné představit si marnější úsilí než analyzovat americkou společnost za pomoci „hod-1 notových vzorců" „univerzálního úspěchu", aniž se zrní-Jf níme o měnící se podstatě, významu a formách úspěchu typických pro moderní kapitalismus nebo o samotné jeho íf 13 Tamtéž, s. 262. 14 Srv. Carl Becker, The Heavenly City; dále Lewls A. Coser, Con-' flict, Glencoe, Illinois, The Free Press, 1956. 15 T. Parsons, cit. podle Alwin W. Gouldner, Some Observations 1 on Systematic Theory, 1945-55, Sociology in the United States ofif America, Paris, UNESCO, 1956, s. 40. vníd se struktuře; nebo analyzovat stratifikaci Spoje-Yh států za pomoci „soustavy dominantních hodnot", iŽ vezmeme v úvahu známé statistiky životních vyhlídek, Složené na výši majetku a příjmu.16 Lze myslím bez přehánění říci, že pokud „velcí teoretikové" přistupují k problémům realisticky, činí tak s využitím pojmů, které nemají nic společného s „velkou teorií", naopak j sou s ní často v rozporu. Jak poznamenává Gouldner „míra, v níž se Parsons při teoretickém i empirickém zkournání změny náhle začal uchylovat k četným marxistickým pojmům a předpokladům, je skutečně zarážející... Teto, jako kdyby vedl dvojí knihy: jedny pro analýzu rovnováhy, druhé pro zkoumání změny."17 Gouldner pokračuje poznámkou o tom, jak Parsons v souvislosti s porážkou Německa doporučuje vykořenit od základu junkerství jako příklad mimořádných třídních výsad" a při rozboru státního aparátu používá termínu „třídní princip rekrutace". Zkrátka náhle se objevuje ekonomická a profesní struktura pojatá v duchu marxismu, nikoli jako normativní struktura zkonstruovaná ve „velké teorii". Vyvolává to naději, že „veicí teoretikové" neztratili úplně kontakt s historickou skutečností. ■: Vrátím se nyní k problému řádu, jež se v jakémsi hobbesov-ském pojetí zdá být hlavním problémem Parsonsovy knihy. Omezím se jen na stručný výklad, protože tento problém býlběhem vývoje sociální vědy redefinován a dnes by jej : bylo možno nazvat problémem sociální integrace. Vyžaduje to ovšem zavést pracovní pojetí sociální struktury a historické změny. Na rozdíl od „velkých teoretiků" by -většina sociálních vědců formulovala svou odpověď asi takto: 16 Srv. Lockwood, cit. dílo, s. 138. w A. W. Gouldner, cit. dílo, s. 41. 51 Na otázku „Co drží sociální strukturu pohromadě?"! neexistuje jediná odpověď, neboť různé sociální struktury! se od sebe hluboce liší stupněm i typem sjednocenosti. Jej užitečné pojímat je právě v souvislosti s různými způsoby! integrace. Sestoupíme-li z výšin „velké teorie" k historické1! realitě, ihned si uvědomíme nevhodnost jejích monolitickí kých „pojmů". S jejich pomocí nelze obsáhnout rozma-í nitost lidských dějin - nacistické Německo v roce 1936, j Spartu v 7. století př. n. 1., Spojené státy v roce 1836, Japorra sko v roce 1866, Velkou Británii v roce 1950 nebo Řím za t vlády Diokleciánovy. Již výčet této rozmanitosti naznačuje;'! že mají-li tyto společnosti něco společného, je nutné to i odhalit empirickým výzkumem. Konstatovat něco více'i než jen bezobsažné obecnosti o historickém rámci sociální*! struktury znamená v tomto případě nahrazovat konkrétní^ sociální výzkum mluvením o něm. Typy sociální struktury je užitečné pojímat v souvislosti;! s institucionálními řády, jako je politický, příbuzenskými vojenský, ekonomický nebo náboženský. Definujeme-lrl každý z nich tak, že budeme s to odhalit v dané historické f společnosti jejich obrysy, můžeme si položit otázku, jaký; je jejich vzájemný vztah, jak jsou zakomponovány do soci-J ální struktury. Odpovědí je obvykle soustava „pracovních.;! modelů", jejichž pomocí si při zkoumání určité spclcč-. nosti v určitém období více uvědomujeme vazby, jimiž jsoujj „vzájemně spjaty". Jeden z takových „modelů" si můžeme představit tak, a že si vypracujeme pro každý institucionální řád podobný.! strukturální princip. Jako příklad nám může posloužit^ Tocquevillova Amerika. V této klasické liberální spolec-'.' nosti je každý institucionální řád považován za autonomní L a předpokládá se, že je oproštěn od jakékoli koordinace!! s jinými řády. V hospodářském životě platí zásada laissez 1 faire; ve sféře náboženství na trhu spásy otevřeně soutěží í| množství sekt a církví; instituce příbuzenství jsou založeny J na sňatkovém trhu, kde si jedinci navzájem vybírají jeden druhého. Lidé získávají status nikoli původem, nýbrž vlast- ním přičiněním. V politickém životě soutěží strany o hlasy voličů-1 ve vojenské oblasti existuje poměrná svoboda při doplňování národní milice, a to v širokém a velmi důležitém smyslu - na jednoho muže jedna puška. Principem integrace každého institucionálního řádu, jenž je současně základní legitimizací této společnosti, je svobodná iniciativa jednotlivců ve vzájemné soutěži. V tomto faktu vzájemně shody spočívá způsob sjednocení klasické liberální společnosti. Taková „vzájemná shoda" je vsak pouze jedním možným rýpem, jednou odpovědí na „problém řádu". Existují i jiné typy sjednocení. Například nacistické Německo bylo integrováno tzv. „glajchšaltováním". Obecný model tohoto ■■'"typů integrace lze definovat asi takto; V ekonomické oblasti jsou instituce vysoce centralizovány; několik velkých jednotek kontroluje více či méně všechny operace. Vpolitickém životě panuje větší roztříštěnost, četné strany soutěží o vliv ve státě, žádná z nich však není dost silná, ■aby mohla ovlivňovat výsledky ekonomické koncentrace, jedním z jejíchž důsledků je - kromě jiného - hospodářská krize. Nacistické hnutí s úspěchem využívá beznaděje mas . v.této krizi, zejména nižších středních vrstev, a přivádí politický, vojenský a ekonomický řád do těsného vzájemného souladu. Jediná strana monopolizuje a přetváří politický život země tím, že likviduje nebo absorbuje všechny ostatní strany, které by s ní mohly soutěžit o moc. To vše vyža-, duje, aby nacistická strana nalezla shodné zájmy s monopoly v ekonomické oblasti i s určitými elitami v armádě. ...V těchto hlavních oblastech se příslušná koncentrace moci ■ uskutečňuje nejdříve, poté všechny ve shodě spolupracují při převzetí moci. Hindenburgova armáda není zainteresována na obraně Výmarské republiky, ani na likvidaci pochodujících šiků populární válečnické strany. Vysoké ., podnikatelské kruhy jsou ochotny financovat nacistickou /Stranu, která slibuje kromě jiného zlikvidovat dělnické ..hnutí. Tyto tři elity vytvářejí problematickou koalici, aby .: si; udržely moc ve vlastní sféře a zglajchšaltovaly zbytek 53 společnosti. Opoziční politické strany jsou buď potlačeny! a rozpuštěny, nebo se samy dobrovolně rozpouštějí. PříbuJ; ženské a náboženské instituce, jakož i organizace ve všech,;' institucionálních řádech a mezi nimi jsou infiltrovaný; a zglajchšaltovány, nebo alespoň neutralizovány. Totalitní stát jedné strany je prostředkem, jímž mohou, předáci tří hlavních institucionálních oblastí glajchšal-tovat svou vlastní oblast i oblasti ostatní. Takový stát se* stává univerzální „rámcovou organizací", která určuje cíle! všem těmto oblastem, místo aby pouze zaručovala „vládu) v souladu se zákonem". Strana se rozrůstá tím, že vytváří'; „pomocné" a „přidružené" organizace. Likviduje nebo. infiltruje a v každém případě kontroluje všechny typy orga-i nizací včetně rodiny. Strana rovněž kontroluje sféry symbolů všech institucí. S částečnou výjimkou náboženství nejsou uznávány žádné nároky na legitimní nezávislost. Strana má monopol v oblasti komunikace včetně monopolu na výchovné~ instituce. Všechny symboly jsou přetvořeny tak, že tvoří; základ legitimizace glajchšaltované společnosti. V sociální struktuře se široce uplatňuje princip absolutního:;-a magického (charismatického) vůdcovství s přísnou-; hierarchizací, jež je do jisté míry udržována soustavou';' vydírání.18 Snad tyto příklady postačí k objasnění toho, co považuji" za samozřejmé: že neexistuje žádná „velká teorie", žádné? univerzální schéma, s jehož pomocí by bylo možno pocho-;; pit vnitřní jednotu sociální struktury, že neexistuje jediná: odpověď na starý, obtížný problém sociálního řádu, jež by platila všeobecně. K řešení tohoto problému je užitečné? vytvářet různé pracovní modely, jak jsem zde naznačil.:1 Těchto modelů pak lze použít v těsném a empirickém 18 Franz Neumann, Behemoth, New York a Oxford, 1942. Je to ' skutečně skvělý příklad strukturální analýzy konkrétní historické ■ společností. Srv. též H. H. Gerth a C. W. Mills, cit. dílo. s. 363n. ; pěti s četnými historickými i soudobými sociálními etrukwrami. , , , . , . Te důležité pochopit, ze podobne „způsoby integrace pojímat také jako pracovní modely historické změny, p-orujeme-li například americkou společnost Tocquevil-I vy doby a společnost poloviny dvacátého století, zjistíme, "e způsob, jímž „drží pohromadě" struktura v devatenác-Lm století, se naprosto liší od dnešního způsobu integrace. Musíme si použit, otázku: Jak se změnily všechny její institucionální řády? Jak se změnily jejich vzájemné vztahy? Takým tempem a v j akém rozsahu se tyto strukturální změny projevovaly? Jaké byly v každém jednotlivém případě nutné nebo dostatečné příčiny těchto změn? K odhalení správných příčin je ovšem obvykle nezbytný alespoň nejnutnější komparativní a historický výzkum. Takovou analýzu společenské změny je v zásadě možno shrnout a tak formulovat úsporněji řadu větších problémů tím způsobem, že inter- ■ pretujeme změny jako výsledek posunu od „jednoho typu integrace" ke druhému. Například poslední století amerických dějin vykazuje přechod od sociální struktury integrované plně principem shody, ke struktuře, jež se stává stále více objektem „glajchšaltování". Obecný problém teorie dějin nelze oddělovat od obecného problému sociální struktury. Podle mne by sociálním vědcům v jejich nynějších pracích nemělo činit žádné velké teoretické potíže chápat obojí v jednotě. Snad proto má .-■ jeden Behemoth větší cenu než dvacet Sociálních systémů. Nepokouším se samozřejmě vydávat tyto úvahy za defini-tivní formulaci problému řádu a změny, tj. sociální struktury a historie. Nastiňuji pouze kontury tohoto problému a naznačuji, co bylo v tomto ohledu vykonáno. Snad budou tyto poznámky užitečné i tím, že naznačí jeden specifický aspekt příslibu sociální vědy. Vyložil jsem jej zde i proto, -abychukázal, jak nedostatečně pojednávali o tomto hlav-:: ním problému sociální vědy „velcí teoretikové". Parsons ve svém Sociálním systému prostě nedokázal sestoupit dolů, ke konkrétní práci v sociálních vědách, protože je posedlý myšlenkou, že jeho model sociálního řádu je jakýmsi unii verzálním modelem, protože ve skutečnosti podlehl fetiši-zaci svých pojmů. Na „velké teorii" je „systematický" právě-způsob, jímž obchází konkrétní a empirické problémy. I Nepoužívá se k přesnějšímu nebo adekvátnějšímu formu- \ lování jakéhokoli nového problému zřejmého významu.' Nebyla vytvořena z potřeby povznést se na okamžik doJ výše, aby jasněji přehlédla nějaký úsek sociálního světa, aby vyřešila nějaký problém, který lze vyjádřit v pojmech historické reality a v němž se projevuje konkrétní existence lidí-I a institucí. Její problémy, její úsilí a její řešení jsou vysoce \ teoretické. Systematická práce na koncepcích by měla být pouze formálním prvkem práce v sociální vědě. Je užitečné si připomenout, že v Německu přinesla taková formální práce velmi brzy výsledky v podobě encyklopedických a historických prací. Tehdy dosáhla klasická německá tradice nesená étosem Maxe Webera svého vyvrcholení. Bylo to ve značné míře umožněno řadou sociologických děl, v nichž obecné koncepce společnosti byly těsně spjaty s historickým výkladem. Osou vývoje moderní sociologie byl klasický marxismus a Weber, stejně jako četní jiní sociologové, vytvořil velkou část svého díla v dialogu s Marxem. U amerických vědců však musíme neustále brát v úvahu ztrátu paměti. Ve „velké teorii" se dnes znovu setkáváme s dalším formalistickým únikem a to, co by mělo být pouze epizodou, se znovu stává trvalým jevem. Jak říkají Španělé, „hodně lidí, umí míchat karty, aniž je vůbec umí hrát".19 19 Je zřejmé, že zvláštního nazírání na společnost, jež lze z Parson- ■-. sových textů vystopovat, se dá bezprostředně ideologicky využít; obvykle jsou takové názory spojovány s konzervativními způsoby \ myšlení. „Velcí teoretikové" málokdy vstupovala na politickou: arénu a problémy, jež řešili, zřídka vyplývaly z kontextu politické moderní společnosti. To ovšem nezbavuje jejich dílo ideologického smyslu. Nebudu v této souvislosti analyzovat Parsonse, neboť politický smysl jeho Sociálního systému, je-li přeložen do srozumitelné řeči, je tak nabíledni, že nepovažuji za nutné ho ještě vícs objasňovat. „Velká teorie" nehraje nyní ve veřejném životě žádnou roli, a jak jsem již poznamenal, její nesrozumitelnost ■-■omezuje ohlas, který by popřípadě mohla vzbudit. To jí ovšem může na druhé straně dodávat velký ideologický potenciál. ■ ■■■. Ideologickým smyslem „velké teorie" je silná tendence legi-timizovat stabilní formy dominace. Avšak teprve tehdy, kdyby -Vvkonzervativních kruzích vznikla.naléhavější potřeba propracované legitimizace, mohla by „velká teorie" získat politický .význam. Začal jsem tuto kapitolu otázkou: Je „velká teorie", reprezentovaná Sociálním systémem, jenom hrou se slovíčky, nebo je v ní myšlenková hloubka? Moje odpověď zní: Je to z padesáti procent hra se slovíčky a čtyřicet procent jejího obsahu je dobře známo z učebnic sociologie. Zbylých deset procent jsem ochoten, jak. by řekl Parsons, přenechat vašemu vlastnímu empirickému zkoumání. Mé osobní výzkumy však ukazují, že zbývajících deset procent může nalézt ideologické použití, i když poněkud vágní. 56 57 Stejně jako „velká teorie" i abstraktní empiricismus se soustřeďuje na jediný aspekt procesu vědecké činnosti a umož-í ňuje mu zcela ovládnout mysl. Oba směry znamenají ústup•: od úkolů sociálních věd. Úvahy o metodě a teorii jsou pro práci na našich úkolech samozřejmě velmi důležité, v těchto"', dvou školách se však staly překážkou: metodologická omezení mají stejné důsledky jako fetišizace pojmů. Nepokouším se samozřejmě shrnout výsledky veškerém činnosti abstraktních empiricistů, nýbrž pouze objasnit* obecné rysy jejich pracovního stylu a některé z jeho před-: pokladů. Uznávané práce této školy mají dnes více i standardní postup. V praxi se obvykle používá jako základ-!1 ního zdroje „dat" víceméně ustáleného dotazování mnoha^ jedinců, kteří jsou vybíráni procedurou výběrového šetření, Jejich odpovědi jsou roztříděny a přeneseny dejme tomu r.a•; děrné štítky; z těch pak jsou získávány statistické tendence a v nich hledány vztahy. Snadnost této procedury, kterou; zvládne každý průměrně inteligentní pracovník, přispívá.5 nesporně k její oblíbenosti. Výsledky jsou obvykle zpracovány do formy statistických tvrzení. Na té nejjednoduššíC úrovni vyjadřují tyto konkrétní výsledky vztahy mezi čet._ nostmi jevů. Na vyšší úrovni jsou odpovědi na různé otázky kombinovány, často složitým několikanásobným tříděním,'.' a pak jsou různými způsoby sestavovány do stupnic. Existuje několik komplikovaných způsobů, jak zpracovávat tato i data, jež nás však nemusí zajímat, neboť bez ohledu na stu-, peň jejich složitosti jde stále o manipulaci s týmž materiálem. dle výjkumu účinnosti reklamy a médií je nejčastějším 'edmětem prací této školy „veřejné mínění". S tímto zaměřením však není spojena žádná myšlenka, která by nově frrnulovala problémy veřejného mínění nebo sdělovacích rostředků jako oblasti bádání. Rámec takových výzkumů tvoří obyčejně jednoduchá klasifikace otázek: Kdo říká co, komu to říká, prostřednictvím jcúých médií a s jakými výsledky. Běžné definice klíčových pojmů jsou následující: Veřejností" rozumím velkou masu, tj. nesoukromé a neindi-vidualizované pocity a reakce velkého počtu lidí. Taková charakteristika veřejného mínění vede k nutnosti používat procedury výběrového šetření, Do pojmu „mínění" zahrnuji nejen mínění o aktuálních, pomíjivých a typicky politických otázkách v obvyklém smyslu, nýbrž také postoje, pocity, hodnoty, informace a odpovídající jednání, Abychom toto všechno získali, musíme používat nejen dotazníků a rozhovorů, ale i projekčních testů a stupnic.1 V těchto tvrzeních je obsažena výslovná tendence směšovat předmět výzkumu se soustavou navrhovaných metod tohoto výzkumu. Je tím míněno asi toto: Slovo „veřejnost", jak já je používám, se vztahuje na jakýkoli velký soubor, který tudíž lze statisticky zpracovat; mínění je sdíleno lidmi, a proto chcete-li je zjistit, musíte s nimi mluvit. Někdy vám však nechtějí nebo nemohou odpovědět: pak je třeba použít „projekčních testů a stupnic". Výzkumy veřejného mínění byly prováděny většinou pouze v rámci sociální struktury Spojených států a týkají se -zhr-uba posledního desítiletí. To je snad příčina, proč nijak nepropracovávají význam „veřejného mínění", ani nově ■neformuluj]' hlavní problémy této oblasti. Pro svou historickou a strukturální omezenost to také nemohou učinit, a to ani předběžně. 1 Bernard Berelson, The Study of Public Opinion, The State ofthe Sociál Sciences, ed. Leonard D. White, Chicago, Illinois, Univer-;■■ sity of Chicago Press, 1956, s. 299. 11 s* Problém „veřejnosti" vzniká v západních společnostech přeměnou tradičního a konvenčního konsensu středověké společnosti a dosahuje svého dnešního vyvrcholení v myš--' lence masové společnosti. To, co se v osmnáctém a devate-"' náctém století nazývalo „veřejností", mění se ve společnost; „mas". A co více: strukturální význam veřejnosti klesá s tím jak se člověk stává ve velkém „masovým člověkem", uvězněným ve vlastním, zcela bezmocném prostředí. Takový je zhruba rámec pro volbu a projekt výzkumů veřejnosti, veřejného mínění a masové komunikace. Je zde také nutné po-" drobně vymezit historické fáze demokratických společností, zejména to, co bylo nazváno „demokratickým totalitaris-mem" nebo „totalitní demokracií". Zkrátka problémy této oblasti sociálních věd nelze formulovat v rámci a pojmech abstraktního empiricismu, jak je nyní praktikován. Mnohé problémy, jimiž se jeho přívrženci snaží zabývat, \ například účinnost masmédií, nelze správně definovat bez ," určitých strukturálních rámců. Což lze pochopit účinnost | těchto médií, natož jejich sdružený význam pro rozvoj masové společnosti, zkoumáme-li - jakkoli přesně - pouze obyvatelstvo, jež bylo „syceno" těmito prostředky téměř po jednu generaci? Pokus rozlišit jedince „méně" či „více" vystavené působení toho či onoho média může snad mít velký ■ význam pro reklamu, není však vhodnou základnou pro rozvoj teorie společenského významu masmédií. Při výzkumech politického života bylo pro tuto školu hlavním předmětem „chování voličů" - snad proto, že se zdá být tak snadno přístupné statistickému zpracování. Skromné_ výsledky těchto výzkumů odpovídají úrovni propracování metod a vynaložené péči. Pro politology je jistě zajímavé studovat výsledky rozsáhlého volebního výzkumu, jež se slovem nezmiňují o stranické mašinérii sloužící k „získávání hlasů" ani o žádné politické instituci. Právě to se však stalo v práci The People's Choice (Volba lidu), uznávané a proslulé studii o volbách v okrese Erie ve státě Ohio v roce 1940. Z této knihy se dovíme, že bohatí protestanti z ven- mají sklon volit republikány, lidé opačného typu inkli-•*k demokratům atd. Dovíme se však málo o dynamice americké politiky. Myšlenka legitimizace je jednou z ústředních koncepci litické vědy, neboť problémy této disciplíny se týkají otázek mínění a ideologie. Výzkum „politického mínění" ° t0 nep0chopitelnější ve světle podezření, že americká volební politika je politikou bez mínění - bereme-li vážně lovo „mínění" - a že zde jde o volby bez psychologicky hlubokého politického smyslu, bereme-li vážně výraz „politický smysl"- Avšak ve vztahu k „politickému výzkumu", jako je tento, nelze takové otázky (a já tyto poznámky míním jen jako otázky) ani položit - a jak by to také bylo možné? Vyžaduje to historické znalosti a typ psychologického uvažování, jež abstraktním empiricistům vůbec nelze přiřknout nebo ~ přesněji řečeno - nejsou jim dostupné. Shäd nej důležitě j ší událostí posledních dvou desítiletí byla druhá světová válka, jejíž historické a psychologické důsledky tvoří rámec mnoha našich studií v posledních deseti letech. Je s podivem, že dosud nemáme jednoznačnou práci o příčinách této války, i když se s jistým úspěchem pokoušíme charakterizovat ji jako historicky určitou formu válčení a učinit ji osou naší epochy. Vedle různých oficiálních dějin války je nejdůkladnější prací v tomto oboru sedmiletý výzkum prováděný pro americkou armádu pod vedením Samuela Stouffera. Tato práce podle mého názoru dokazuje, že sociální výzkumy mohou být užitečné pro administrativní účely, aniž se přitom dotýkají problémů sociologie. Výsledky výzkumů jsou však jistě zklamáním pro každého, kdo by se rád dověděl něco o americkém vojáku za války, zejména pak pro ty, kdo se ptají, jak bylo možno vyhrát tolik bitev s vojáky s tak „nízkou morálkou". Snahy odpovědět na tyto otázky daleko přesahují možnosti tohoto uznávaného stylu a vedou do říše „spekulací". Jednosvazkové dílo History of Militarism (Dějiny militarismu) od Alfreda Vagta a pozoruhodné reportážní tech- 60 61 niky, umožňující přiblížit se bojujícím vojákům, jež uplatnijá S. L. A. Marshall ve své práci Men Under Fire (Muži v ohnj'f palby), mají podstatně větší hodnotu než čtyřsvazkové dílo ! Stoufferovo. ;| Ani při výzkumu stratifikace nevytvořil nový styl nové*í pojmy. Ve skutečnosti si „nepřeložil" ani základní pojmy,., které byly k dispozici v jiných školách; obvykle jsou použí,:| vány zcela poddajné „indexy" socioekonomického statusu,** Velmi obtížný problém „třídního" a „falešného" vědomí/J pojem statusu v protikladu k pojmu třída, Weberova ideaf „sociální třídy", podnětná pro statistiku, - žádný z těchto podnětů přívrženci tohoto stylu nerozvíjejí. Navíc jsou pro výzkum bohužel stále vybírána jako „náhodně vybrané ob-, lasti" menší města, přestože je zcela zřejmé, že souhrnu;! těchto výzkumů nelze použít k vytvoření odpovídajícího-obrazu celonárodní struktury třídy, statusu a moci. Při diskusi o změnách ve zkoumání veřejného mínění pr< hlásil Bernard Berelson (a jeho slova podle mého názoru-.-platí o většině abstraktně empiricistických výzkumů): .■ J Všechny tyto rozdíly (mezi stavem před 25 lety a dnes) znamenají revoluční změnu na poli výzkumů veřejného minerál Tato oblast byla technicizována, kvantifikována, odtcoretizována. roztříštěna a rozdrobena, specializována a institucionalizovánajj „zmodernizována" a „rozškatulkována" - byla zkrátka jako tyj picky behavioristická věda zamerikanizovaná. Před pětadvaceti lety a dříve významní spisovatelé z obecného zájmu o podstatu., a fungování společnosti hluboce zkoumali veřejné mínění nikoli* „pro ně samé", nýbrž v rozsáhlých historických, teoretických a fiff losofických souvislostech a takto psali svá pojednání. Dnes provádí jí týmy techniků výzkumné projekty na konkrétní témata a refe-f ruji o jejich výsledcích. Před dvaceti lety bylo zkoumání veřejného mínění součástí humanitní vzdělanosti, dnes je součásti vědy2 3 1 B. Berelson, cit. dílo, s. 304-305. • Vtonito krátkém pokusu charakterizovat výzkumy ve ■stylu abstraktního empiricismu jsem nechtěl říci jenom t0tle „tito lidé nezkoumají základní problémy, jež zajímají mne", že „nezkoumají to, co považuje za důležité většina sociálních vědců". Chtěl jsem říci především toto: Zkou-mají problémy abstraktního empiricismu, avšak kladou si otázky a dávají si na ně odpovědi pouze v podivně si uložených mezích svévolné epistemologie. Říkám to zcela uváženě: Jsou ovládáni metodologickými omezeními. Po-kud jde o výsledky^ znamená to, že v těchto výzkumech se detaily shromažďují bez dostatečného respektování formy. Ve skutečnosti zde často neexistuje jiná forma než : ta, kterou jejich studiím dávají sazeči a knihaři. Detaily, jakkoli četné, nás nepřesvědčují o ničem, co by stálo za ■■::.tOivV.i-i Pro abstraktní empiricismus jako vědecký styl nejsou příznačné žádná podstatná tvrzení nebo teorie. Není založen na nějakém novém pojetí podstaty společnosti nebo člověka ani na nějakých konkrétních faktech o nich. Po pravdě je ale třeba říci, že je rozpoznatelný podle druhu problémů, které si jeho přívrženci vybírají za předmět výzkumu, a způsobů, jimiž je zkoumají. Zcela jistě však tyto : výzkumy jako styl sociálního bádání nezasluhují takového velebení, jakého se jim dostává. . Sám o sobě není charakter podstatných výsledků této ..školy.vho..dný.m základem pro její hodnocení. Jako škola je „nová, její metody vyžadují mnoho času a jako styl vědecké práce teprve začíná pronikat do více „problémových oblastí". Nejnápadnější rysy tohoto stylu, i když možná ne nej-:.důležitější, souvisí s administrativním aparátem, jejž zaměstnává, a s typy intelektuálních pracovníků, které získal a: vyškolil. Tento aparát nyní velmi zmohutněl a mnohé : svědčí o tom, že se stále zvětšuje a že jeho vliv vzrůstá. In- 63 telektuální administrátoři a výzkumní technici - dvě zcels, nové profese - soutěží nyní s tradičními profesory a vědci;: Avšak ani tyto okolnosti nejsou dostatečným základem* pro hodnocení tohoto stylu sociálního bádání, i když ne*' sporně mají nesmírný význam pro budoucí podobu urri-1 verzity, pro tradici humanitních disciplín a pro duševní t schopnosti, jež by mohly převládnout v americkém akade^l mickém životě. Mají mnohem větší dosah, než snad jsoul mnozí přívrženci abstraktního empiricismu ochotni píj< znat při vysvětlování přitažlivosti a předností tohoto stylu;..! Přinejmenším poskytují částečně zaškoleným technikum zaměstnání v takovém rozsahu a takovým způsobem, jakál dosud nebyly obvyklé; nabízejí jim zajištěné kariéry odpovídající dřívější akademické dráze, aniž od nich vyžadují in- , dividuální vědeckou činnost. Tento styl výzkumu je zkrátka 1 provázen přítomností administrativního demiurga, což jej závažné pro budoucnost sociálních výzkumů a pro jejich^ možnou byrokratizaci. Avšak nej důležitější intelektuální charakteristikou prc| pochopení abstraktního empiricismu je filosofie vědy! kterou zastávají jeho přívrženci, způsob, jímž ji prosazují! a používají. Této filosofii podléhá jak typ prováděných zá-f kladních výzkumů, tak typ jejich administrativních a vý-f zkumných pracovníků. Pro hubené výsledky současných výzkumů i hmatatelné nedostatky byrokratického aparátu lze nalézt hlavní intelektuální ospravedlnění v této zvláštníl filosofii vědy. ,., Je důležité, aby byl tento bod důkladně objasněn, neboť by se mohlo zdát, že filosofické teze nejsou tím hlavním-při formování něčeho, co se tak emfaticky prohlašuje zal „vědu", je to důležité také proto, že přívrženci tohoto stylu si nejsou vědomi, jak se obvykle zdá, že se opírají o filosofii. Snad nikdo, kdo je zná, se neodváží popřít, že mnozí z nich mají obavy o svůj status vědce; jejich kýženým profesionálním ideálem je přírodovědec. V diskusích o různých filof sofických otázkách sociální vědy neochvějně trvají na tom, _ že jsou „přírodovědci" nebo alespoň že „reprezentují stáno- f • ko přírodních věd". Při diskusích mezi renomovanými ™ pěstmi této disciplíny nebo v přítomnosti vysoce po-taveného, usmívajícího se přírodovědce se spokojují s ideálem pouhého „vědce".3 V praxi se abstraktní empiricisté zabývají mnohdy spíše filosofií vědy nežli sociálními výzkumy samotnými. Přejali zkrátka jednu filosofii vědy, kterou nyní považují za „vědeckou metodu". Tento model výzkumu je z velké části episte-mologickou konstrukcí; v sociálních vědách se jeho rozhodujícím důsledkem stal jistý typ metodologických omezení. : Tím chci říci, že vybírané problémy a způsob jejich formulace jsou velmi přísně omezeny „vědeckou metodou". Zdá seprostě, že metodologie určuje problémy. A to se dá konec "konců očekávat. „Vědecká metoda", jak zde byla navržena, nevznikla z toho a není zobecněním toho, co je obecně a právem považováno za klasický způsob práce v sociální vědě. Byla do značné míry odvozena - s přiměřenými modifikacemi - z filosofie přírodních věd. Filosofie sociálních věd se skládají zhruba ze dvou druhů úsilí: 1. Filosofové se mohou snažit zkoumat skutečný průběh sociálních výzkumů, potom zobecnit a uvést do sou- ' Lze uvést tento příklad: Při diskusi o různých filosofických otáz-■ kách, zejména o podstatě „duševních" jevů a o svých názorech na . ně.v souvislosti s problémy epistemologie, George A. Lundberg poznamenal: „Pro tuto neurčitost definice ,školy', a zejména pro četné podivné asociace, které vyvolává termín ,pozitivismus', dával jsem vždy přednost tomu, charakterizovat své vlastní sta-. novisko jako stanovisko přírodních věd, než abych se je pokou-:šeÍrztotožňovat s kteroukoli konvenční školou tradiční filosofie, k níž pozitivismus patří, alespoň od dob Comtových." A dále: „Dodd a já - a myslím, že společně se všemi ostatními přírodovědci - vycházíme z postulátu, že data empirických věd se sklá-. dají ze symbolických reakcí, které zprostředkují lidské smysly (tj. : všech našich reakcí včetně reakcí .smyslových orgánů')." A ještě dále: „Společně se všemi přírodovědci samozřejmě odmítáme představu, že ..." Viz The Natural Science Trend in Sociology, The American Journal of Sociology, roč. LXI, č. 3, listopad 1955, s. 191 a 192. 65 ladu ty procedury zkoumání, které se zdají nejslibnější. i„ je obtížná činnost a může často vést k nesmyslům; je však mnohem méně obtížná, dělají-li ji všichni sociální vědci," a pak má smysl pro všechny. Zatím bylo v tomto ohledu vy. konáno málo, a to ještě pouze v aplikaci na některé druhy 1 metod. 2. Styl sociálního výzkumu, jejž nazývám abstrakt-"' ním empiricismem, se skládá - jak se mnohdy zdá - z úsiljj nově formulovat a přizpůsobit filosofii přírodních věd tak! aby byl získán program a kánon pro práci v sociální vědě. Metody jsou procedury používané lidmi, kteří se snažil něco pochopit nebo objasnit. Metodologie se zabývá stu-, diem metod; nabízí teorie o tom, co lidé dělají, když pro-vádějí své výzkumy. Protože metod může být mnoho, m| metodologie spíše tendenci k obecnosti, a proto také obvykle nenabízí - i když by jistě mohla - zvláštní metody pro8 vědecké pracovníky. Epistemologie je ještě obecnější než| metodologie, neboť se zabývá základy a mezemi, zkrátka; povahou „poznání". Soudobí epistemologové mají sklon získávat podněty z toho, co považují za metody moderní fyziky. Protože tíhnou k tomu klást si obecné otázky o pol znání a nalézat na ně obecné odpovědi v souladu s vlastním chápáním této vědy, stali se ve skutečnosti filosofy fyziky. Zdá se, že někteří přírodovědci se o tuto filosofickou činnost zajímají, někteří se jí pouze baví; někteří souhlasí sS současným modelem, jejž přijímá většina filosofů, někteří s ním nesouhlasí - a existuje podezření, že mnozí přírodovědci o něm vůbec nevědí. I Říká se, že fyzika dosáhla takové úrovně, že problémy] přísného a přesného provádění experimentů mohou být odvozeny z přísně matematické teorie. Této úrovně však nedosáhla proto, že by epistemologové vyložili takové vzájemné působení uvnitř modelu zkoumání, který sami vytvořili. Zdá se, že postup byl zcela opačný: epistemologie! vědy parazituje na experimentálních i teoretických meto-; dách, jichž užívají fyzikové. Nositel Nobelovy ceny za fyziku Polykarp Kusch prohlásil, že neexistuje žádná „vědecká metoda" a že to, co se tak nazývá, ke aplikovat pouze na zcela jednoduché problémy. Percy Bridgman, další nositel Nobelovy ceny za fyziku, jde ještě dále: „Neexistuje vědecká metoda jako taková, avšak životné důležitým rysem vědecké procedury je vždy pracovat co nejvíce vlastním rozumem, bez jakéhokoli omezeni " „Mechanismus objevu," říká William S. Beck, „není znám... Domnívám se, že tvůrčí proces je tak těsně spojen s emocionální strukturou jedince..., že... je nevhodným předmětem jakéhokoli zobecnění..."4 Specialisté na metody tíhnou také k tomu stát se specialisty na některý druh sociální filosofie. Pro soudobou sociologii není důležité, že jsou specialisty, ale že jedním z důsledků jejich činnosti je další specializace uvnitř sociálních věd jako celku. Navíc se tak děje ruku v ruce s omezeností jejich . .rhetodologie a podle výzkumných zásad, v nichž je tato metodologie ztělesněna. Nepředkládají návrh na tematickou -specializaci podle „ujasněných oblastí bádání" nebo pojetí problémů sociální struktury. Je to svévolná specializace založená výhradně na použití „metody", bez ohledu na obsah, .: problém nebo oblast. To vše nejsou náhodné dojmy a lze je snadno dokumentovat. Nejjednoznačnější a nejotevřenější manifestací abstraktního empiricismu jako pracovního stylu a úlohy, kte-rou by jeho přívrženci chtěli v sociální vědě plnit, je výklad , Paula F. Lazarsfelda, jednoho z nej kultivovanějších mluv-čích této školy.5 . "'.William S. Beck, Modem Science and the Náture o f Life, New York, Harcourt, Brače, 1957. ,5What Is Sociology? Oslo, září 1948 (cyklostyl). Tato zpráva . byla napsána pro skupinu lidí hledajících všeobecné vodítko pro založení výzkumného ústavu. Ptoto je také velmi vhodná pro mé Účely, neboť je stručná, jasná a autoritativní, Propracovanější a elegantnější výklad ke samozřejmě nalézt např. v práci The Lan- 66 67 Lazarsfeld definuje „sociologii" jako speciální obor nikoli z hlediska metod jí vlastních, nýbrž vychází z předpoklady že sociologie má metodologický charakter. V tomto smyshj! se sociolog stává metodologem všech sociálních věd, ~Tl To je tedy první, zcela zjevnou funkcí sociologa: Je jakýmsi prfljjB zkumníkem postupující armády sociálních vědců, když se mápíes metem empirického vědeckého bádání stát nějaký nový úsek lid ské činnosti. První kroky podnikne sociolog, je mostem mezi so-ciálním filosofem, individuálním pozorovatelem a komentátoretjjf na jedné straně a organizovaným pracovním týmem empirických :s badatelů a analytiků na straně druhé... historicky pak musítttefl rozlišovat tři hlavní způsoby nazírání na společenské jevy: sociální -1 analýzu, jak ji praktikuje individuální pozorovatel; organizovanou j a plně rozvinutou empirickou vědu; přechodnou fázi, kterou nazý-J váme sociologií některé zvláštní oblasti sociálního chování... ByioTi by užitečné zařadit na tomto místě několik poznámek o tom, co sěTi děje během přechodu od sociální filosofie k empirické sociologii}..-f Povšimněte si, že „individuální pozorovatel" je překvapivé postaven na roveň se „sociálním filosofem". Všimněte si:; také, že máme před sebou nejen intelektuální program, nýbrž současně administrativní plán: „Jisté oblasti lidskéhék chování se staly předmětem organizovaných sociálníchi věd, které mají své názvy, ústavy, rozpočty, data, personáljj atd. Ostatní oblasti zůstaly v tomto ohledu dosud neroz- ] vinutými." Kterákoli oblast může být rozvinuta nebola „sociologizována", například: „Nemáme dosud ani názevíl pro sociální vědu, která by se zabývala pocitem štěstí u lidí? Neexistují však překážky, jež by bránily vzniku takové vědy.^ Nebylo by o nic obtížnější, a dokonce o nic nákladnější'. shromažďovat údaje o štěstí než shromažďovat údaje o pří': . jmech, úsporách a cenách." guage of Sociál Research, ed. Lazarsfeld a Rosenberg, Glencoe, nii-;|l nois, The Free Press, 1955. : * 6 P. F. Lazarsfeld, cit. dílo, s. 4-5. ci Sociologie jako porodní bába řady specializovaných „so-iálníck věd" tedy stojí mezi kteroukoli tematickou oblastí, •ez se dosud nestala předmětem „metody", a „plně rozvi-nutýiru sociálními vědami". Není docela jasné, co se povazuje za „plně rozvinuté" sociální vědy, avšak naznačuje se, žé plně kvalifikovány jsou pouze demografie a ekonomie: Nikdo jistě nepochybuje, že je nezbytné a možné zabývat š'e vědecky lidskými záležitostmi. Po více než sto let jsme plně rozvíjeli takové vědy, jako jsou ekonomie a demografie, které se zabývají různými úseky lidského chování." Na dvaceti stránkách Lazarsfeldova pojednání jsem nenalezl žádný jiný výčet „plně rozvinutých sociálních věd". = Když je tak sociologii přiřčen úkol přeměnit filosofii ve speciální vědy, předpokládá se přitom nebo naznačuje, že génius „metody" k tomu nepotřebuje tradiční vědecké znalosti o oblasti, která má být přeměněna. Takové znalosti by si jistě vyžádaly poněkud více času, než je naznačeno v citovaném pojednání. Snad to objasní náhodná poznámka o politické vědě: „... Řekové měli vědu o politice, Němci mluví o Staatslehre a Anglosasové o politické vědě. Nikdo ; však dosud neprovedl jejich důkladnou obsahovou analýzu, ; aby mohl skutečně znát, o čem knihy z této oblasti vlastně ■pojednávají..."7 ........Na jedné straně tedy existují organizované týmy plně ; rozvinutých empirických sociálních vědců, na druhé straně neorganizovaní, individuální sociální filosofové. Sociolog jako „metodolog" přetváří ty druhé v ty první. Je zkrátka producentem vědy, a to současně intelektuálním, resp. „vě--rdeckým.", i administrativním, „Přechod [od,sociální filosofie' a .individuálního pozorování' k .organizované a plně rozvinuté empirické vědě'] je 7 P. F. Lazarsfeld, cit. dílo, s. 5 „Obsahová analýza souboru materiálů sestává hlavně z klasifikace malých jednotek dokumentů ^slov, vět, témat) podle nějaké soustavy apriorních kategorií." Peter H. Rossi, Methods of Sociál Research, 1945-55, Sociology in the United States o f America, ed. Hans L. Zetterberg, Paris, UNESCO, 1956, s. 33. 68 69 obvykle charakterizován čtyřmi fázemi v činnosti přísluší ných vědců." .....1 1. „Především se přenáší důraz z dějin institucí a idejí nj" konkrétní chování lidí." To není zdaleka tak jednoduché abstraktní empiricismus, jak uvidíme v 6. kapitole, není empirismem všedního dne. „Konkrétní chování lidí" není základní jednotkou jeho zkoumání. Brzy ukážu, že v prajg lze často odhalit zřetelnou tendenci k „psychologisrrui8--, a navíc trvalé vyhýbání se problémům struktury ve prospěch problémů prostředí. 2. „Za druhé," pokračuje Lazarsfeld, „se zde uplatňuje tendence nezkoumat žádný úsek lidských záležitostí izolo-vaně, nýbrž ve vztahu k jiným úsekům." Domnívám se, žě| to není pravda; stačí porovnat díla Marxe, Spencera neboja Webera s díly abstraktních empiricistů. To, co je tím asi! myšleno, je založeno na zvláštním významu slova „vztah", který je omezen na jeho statistický význam. 3. „Za třetí se zkoumají přednostně spíše takové sociální f situace a problémy, které se opakují, než ty, které se objevují pouze jednou." To by mohlo být považováno za pokus poukázat na strukturální analýzu, neboť „opakování" či „pral videlnosti" sociálního života koření v existujících strukturách. Proto například porozumět americkým volebním; kampaním vyžaduje porozumět struktuře stran, jejich úloze; v hospodářství atd. To však nemá Lazarsfeld na mysli; je tím myšleno, že volby vyžadují od mnoha lidí, aby se zúčastnili stejného aktu, a že se opakují; znovu a znovu tak může být statisticky zkoumáno volební chování jedinců. 4. „Konečně je kladen větší důraz spíš na soudobé nežjf na historické sociální jevy..." Tento ahistorický důraz je motivován epistemologicky: „...Sociolog proto bude mít sklon zabývat se hlavně soudobými událostmi, pro něž spíše získá potřebná data..." Tato epistemologická předpojatost je v rozporu s formulací základních problémů jako orientač-; ních bodů při práci v sociální vědě.8 " Než přistoupím k dalšímu rozboru těchto bodů, musím leště dokončit svou zprávu o tomto výkladu sociologie, která si klade ještě dva další úkoly: „sociologický výzkum se skládá z aplikace vědeckých procedur na nové oblasti. Jsou určena [Lazarsfeldova pozorování] k tomu, aby neprikrášlené charakterizovala atmosféru, jež zřejmě převládne během přechodu od sociální filosofie k empirickému sociálnímu výzkumu... Když sociolog začíná zkoumat nové úseky lidských záležitostí, musí shromažďovat potřebná data sám... V souvislosti s tím se rozvinula druhá hlavní funkce sociologa. V daném okamžiku vytváří nástroj pro ostatní sociální vědy. Dovolte, abych vám připomenul několik z mnoha problémů, s nimiž se sociální vědec setkává, když musí sbírat svá vlastní data. Velmi často se musí dotazovat lidí, co činili, co viděli nebo co si přáli. Tito lidé mají někdy špatnou paměť, odmítají odpověď nebo přesně nerozumějí, co chceme vědět. Tak se vyvinulo důležité a obtížné umění .dotazování... .„Avšak [sociologj měl historicky ještě třetí funkci jako interpret... je užitečné rozlišovat mezi popisem a interpretací sociálních ■vztahů. Na interpretační úrovni klademe otázky, jež lze převážně ■ vyjádřit slovem „proč?": Proč mají nyní lidé méně dětí než dříve? Proč mají tendenci stěhovat se z venkova do měst? Proč byly volby vyhrány nebo ztraceny?... Základními technikami, jimiž lze nalézt vysvětlení těchto jevů, jsou statistické metody. Musíme srovnávat rodiny s mnoha dětmi a rodiny s málo dětmi; musíme porovnávat dělníky, kteří jsou ..často bez zaměstnání, s těmi, kteří mají stále práci. Co však o nich :■ máme srovnávat?9 /Sociolog jako by najednou zaujal postoj vskutku encyklopedického znalce: Každá disciplína sociální vědy obsahuje in- 8 Všechny výše uvedené citace jsou z citovaného Lazarsfeldova : díla, s. 5-6, ' P. F. Lazarsfeld, cit. dílo, s. 7-8,12-13. 71 terpretace a teorie, zde se nám však tvrdí, že „interpretace* i „teorie" jsou doménou sociologů. Co je tím myšleno, se-» vyjasní, uvědomíme-li si, že tyto ostatní interpretace ne«j| jsou dosud vědecké. „Interpretace", s nimiž sociolog musfP pracovat během přeměny filosofie ve vědu, jsou „vysvětlující proměnné" používané ve statistickém šetření. Povšimněte! si navíc tendence zredukovat sociologické skutečnosti na psychologické proměnné (v přímém pokračování předcho- >t> zího citátu): „Musíme předpokládat, že v osobnosti, zku-1 šenosti a postoji lidí je něco, co je nutí jednat jinak v situa^ cích, které se zvnějšku jeví stejné. Potřebujeme explanační myšlenky a koncepce, které by bylo možno prověřit empt rickým výzkumem..." ., „Sociální teorie" jako celek se stává systematickou '] sbírkou takových koncepcí, tj. proměnných, jichž by bylo možno použít k interpretaci statistických zjištění: Tyto koncepce nazýváme sociologickými, protože se hodí na ši-1 rokou rozmanitost sociálního chování... Stanovíme sociologům úkol shromažďovat a analyzovat takové koncepce, jež jsou uži-,' tečné pro interpretaci empirických výsledků zjištěných ve spéci-, „ álních oblastech, jako jsou např. analýza cen, zločinnosti, sebe- I vražd nebo volebních výsledků. Termínu sociální teorie se někdy používá pro systematickou prezentaci takových koncepcí a jejich vzájemných vztahů.10 :j Musím mimochodem poznamenat, že není zcela jasné, zda J celý tento výklad je teorií historické role, kterou sociologové .■ skutečně sehráli - v tom případě je jistě nesprávný -, nebo jde-li pouze o návrh, že sociologové by měli být techniky ve funkci porodních bab a že by měli mít monopol na interpretaci čehokoli. V tomto případě záleží ovšem na každém sociologovi , kterou výzvu v zájmu svých vlastních problémů odmítne. Je to však fakt, nebo příkaz, výklad, nebo program? ; Snad jde o jakousi propagandu filosofie techniky nebol: 10 P. F. Lazarsfeld, cit. dílo, s. 17. .....0 obdiv pro organizační energii, vydávanou za součást přirozené historie vědy. Taková koncepce sociologa dobře zabydleného ve vý- ■ iikumném ústavu, producenta vědy a nástrojů a mono-polního interpreta, stejně jako celý styl práce, jehož jsou uvedené ukázky nejčistším výkladem, jaký znám, vyvolávají několik problémů, které nyní proberu soustavněji. Existují dvě běžné obhajoby abstraktního empiricismu. ; Kdyby byly přijaty, znamenalo by to, že jeho hubené vý- ■ šledky nejsou zaviněny ani tak nějakým rysem vyplývajícím i metody", jako spíše příčinami „náhodné povahy", tj. nedostatkem peněz a času. Za prvé, protože tyto výzkumy jsou obyčejně velmi nákladné, musí být v určitém ohledu přizpůsobeny problematice těch zájmů, které je financují; navíc množina těchto záujmu způsobuje, že problémy jsou izolované. Výzkumníci si tedy nemohou vybírat problémy tak, aby jim to umožňovalo opravdu hromadit výsledky, tj. aby to vedlo k významnému pokroku. Dělají vše, co je v jejich silách; nemohou se však zabývat soustavně řadou důležitých problémů, a proto se ■věnují zdokonalování metod, jež lze uplatňovat bez ohledu na problémy. Ekonomie pravdy, tj. náklady výzkumu, jsou zkrátka v rozporu s politikou pravdy, tj. užitečností výzkumu pro objasňování významných problémů a pro přibližování politických sporů k realitě. Z toho vyplývá závěr, že kdyby ■společenskovědní ústavy měly k dispozici dejme tomu 25 % z celkových prostředků určených na vědu a mohly s nimi v. dělat, co chtějí, bylo by to mnohem lepší. Nevím bohužel, je-li tento předpoklad správný, a neví to asi nikdo. Jsou však o tom zřejmě přesvědčeni administrativní intelektuálové z našich řad, kteří se ochotně vzdali práce v sociální vědě ■ ve prospěch podpůrných činností. Považovat ale toto za problém by znamenalo, že jakákoli intelektuální kritika po- 73 zbývá smyslu. Navíc je zcela jisté jedno: protože „metoda" je příliš nákladná, její provozovatelé se mnohdy věnují k& merčnímu a byrokratickému využívání své práce, což pochopitelně ovlivňuje jejich pracovní styl. Za druhé lze namítnout, že kritikové jsou poněkud netrpěliví, neboť „věda" přece vyžaduje ne desítky, ale stovky let Je možno tvrdit, že „v patřičné době" se nahromadí dostatek studií, jejichž zobecnění umožní dospět k významným záve-rům o společnosti. Tento způsob ospravedlňování považuje vývoj sociální vědy za jakési kolektivní úsilí. Předpokládá že jednotlivé studie jsou jakýmisi „jednotkami", jež bude možno v budoucnu v určitém okamžiku „shrnout", „sladit" a „vybudovat" spolehlivý a ověřený obraz nějakého celku. To není pouhý předpoklad, nýbrž záměrná politika. ,,Emp;. ' rické vědy," tvrdí Lazarsfeld, „se musí zabývat konkrétními problémy a vytvořit rozsáhlejší znalosti tak, že spojí výsledky mnoha drobných, pečlivých a časově náročných výzkumu-Je jistě žádoucí, aby se sociální vědě věnovalo více badatelů. :-> Ne snad proto, aby přes noc spasili svět, ale spíše proto, že to urychlí obtížný úkol vybudovat ve finále integrovanou sociální vědu, která nám umožní pochopit a řídit společenské?]! záležitosti."11 Odmysleme si na okamžik politickou dvojznačnost navr-V hovaného programu, který se chce omezit na „drobné" vý-zkumy v domnění, že jejich zjištění bude možno „shrnout", čímž vznikne „integrovaná sociální věda". Abych objasni],".; proč je tento názor nesprávný, musím přejít od podružných, vnějších příčin hubených výsledků, jichž dosáhli tito .-; badatelé, k příčinám vyplývajícím z jejich pracovního stylu a programu. První bod, který uvedu, souvisí se vztahem teorie a výzkumu 'r v sociálních vědách, s tím, zda sociální vědci dávají přednost".;; velkým koncepcím, nebo podrobně pojednaným oblastem, Všechny sociálněvědní školy ovšem prohlašují, že empi- 11 P. F. Lazarsfeld, cit. dílo, s. 20. ■ té údaje bez teorie jsou slepé a že teorie bez empirických a\'e prázdná. Bude však lépe podrobit rozboru spíše praxi e í výsledky, jak se o to zde pokouším já, než filosofické 3 doby- V otevřenějších prohlášeních, jako je například flarsfeídovo, Jsou Pracovní vymezení „teorie" a „empiric-tvh dat" zcela jasné: „Teorie" se mění v proměnné sloužící interpretaci statistických zjištění; „empirická data", jak je triktně stanoveno a v praxi prováděno, jsou omezena na L statisticky zjištěné fakty a vztahy, jež jsou četné, opakovatelné a měřitelné. S takto omezenou teorií i empirickými daty se manifest o jejich vzájemné souvislosti scvrkává na chudé, respektive žádné konstatování. Jak jsem již naznačil neexistují žádné filosofické důvody ani důvody plynoucí z fungování sociální vědy, jimiž by se dalo zdůvodnit omezování těchto pojmů. Aby bylo možno prověřit a dát nový tvar nějaké široké koncepci, je třeba mít podrobná pojednání, avšak ta sama, daná ■ dohromady, nevytvoří širokou koncepci. Jaká podrobná pojednání vybrat? Podle jakých kritérií? Co to znamená „dát dohromady" ? Není to tak mechanická záležitost, jak by snad naznačovala hladká fráze. Mluvíme o vzájemném vztahu široké koncepce a detailních informací (teorie a výzkumu), musíme však také mluvit o problémech. Problémy sociologie jsou formulovány v koncepcích, které se většinou vztahují k společensko-historickým strukturám. Považujeme-li tyto problémy za reálné, pak je pošetilé provádět detailní výzkumy menších prostředí, nemáme-li dobrý důvod věřit, že jejich výsledky nám umožní dospět k závěrům užitečným pro vyřešeni nebe objasnění problému strukturálního významu. Takové problémy „nepřekládáme", vycházíme-li z perspektivy, z níž se všechny problémy nahlížejí jako izolované požadavky na izolované statistické či jiné informace o izolovaných jedincích v izolovaných prostředích. Pokud jde o myšlenky, sotva lze z jakéhokoli opravdu detailního výzkumu získat víc, než do něho bylo vloženo. Co získáte empirickým výzkumem, jsou informace, a co s nimi :.učiníte, to záleží hlavně na tom, jestli jste v průběhu své 74 75 práce rozhodl, že vaše konkrétní empirické zkoumání pro, věří větší koncepci. Výsledkem činnosti „producentů vědy'-při přetváření sociální filosofie v empirické vědy a při budování výzkumných institucí pro ně je ohromné množstvj studií. Přitom neexistuje žádný princip nebo teorie, jimiž by se řídila volba předmětu těchto studií. „Pocit štěstí". jsme viděli, je jedna věc, chování na trhu je druhá věc. pouhou domněnkou, že použijeme-li „metody", výsledky -výzkumu - roztroušené od Elmiry přes Záhřeb až po Šanghaj - přispějí k vytvoření „plně rozvinuté a organizované" vědy o člověku a společnosti. O praktické aplikaci bude jednáno v příští kapitole. Tvrdím-li, že podobné výzkumy sotva mohou „přispět" znamnějším závěrům, beru v úvahu teorii společnosti, abstraktní empiricisté tíhnou. Každý druh empiricismu mená metafyzickou volbu toho, co je skutečné. Podívár tedy, jakou volbu vyžaduje právě tento styl, Je dost dův< . k přesvědčení, že tyto výzkumy jsou velmi často příkladem toho, co je známo jako psychologismus.12 Na důkaz tohoto tvrzení lze uvést skutečnost, že základním zdrojem informací je pro ně soubor jednotlivců.-" Otázky kladené při těchto výzkumech jsou formulovány se zřetelem na psychologické reakce jednotlivců. Vychází se tudíž z předpokladu, že institucionální strukturu společnosti, pokud je zkoumána tímto způsobem, lze pochopit pomi takových údajů o jednotlivcích. 12 „Psychologismus" se pokouší vysvětlit sociální jevy z; a teorií o povaze jednotlivců. Historicky se, jako doktrína, zakládá na výslovném metafyzickém popření reality sociální struktury, Jindy jeho přívrženci předkládají takovou koncepci struktury,. ■ která ji omezuje - pokud jde o její vysvětlení - na soubor prostředí. Ještě obecněji a v těsnější souvislosti s naším zájmem o běžné výzkumné postupy v sociální vědě lze říci, že psychologismus vychází z myšlenky, že zkoumáme-li určitý počet jedinců a jejich prostředí, mohou výsledky našich výzkumů do jisté míry přispět k poznání sociální struktury. Uvědomit si problémy struktury a jejich význam i pro ětlení individuálního chování vyžaduje mnohem širší M emphicisrnu' Například i ve struktuře americké společ-ti zejména určitého amerického města v určité době, "ké je obvykle „náhodně vybranou oblastí", existuje tolik 'nolečných jmenovatelů - sociálních i psychologických -, !g rozmanitost chování, již musejí sociální vědci brát úvahu, prostě není použitelná. Tato rozmanitost, a tím sama formulace problémů, je použitelná pouze tehdy, jestliže náš pohled je dostatečně široký a zahrnuje srovnávací a historické sociální struktury. Avšak v důsledku episte-mologického dogmatu jsou abstraktní empiricisté zásadně proti historickým a komparativním rozborům; zabývají se malými oblastmi a tíhnou k psychologismu. Ani při formulování problémů, ani při interpretaci svých mikroskopických zjištění nevyužívají ve skutečnosti základní myšlenky o historické sociální struktuře. Ani jako zkoumání prostředí nemůže být takový výzkum příliš vnímavý. Apriorně stejně jako na základě vlastního studia víme, že příčiny mnoha změn prostředí jsou jedincům (respondentům) v konkrétních prostředích často neznámé a že tyto změny lze pochopit pouze v souvislosti s proměnami struktury. Tento obecný názor je ovšem pravým protikladem psychologismu. Jeho důsledky pro naše metody se zdají být jasné a prosté: volba prostředí pro detailní studium musí být v souladu s problémy strukturálního významu. „Proměnné", jež je třeba izolovat a pozorovat uvnitř prostředí, mají být shodné s těmi, jež jsme uznali 2a.důležité, při. svém zkoumání struktury. Mezi výzkumy prostředí a výzkumy struktury by ovšem měla existovat obousměrná interakce. Rozvoj sociální vědy si nelze představovat jako výsledek práce kroužku dam, z nichž každá háčkuje samostatně kousek velké přikrývky. I kdyby tyto malé kousky byly sebepřesněji určeny, nelze je spojit mechanicky a náhodně. V praxi abstraktních empiricistů však není vůbec neobvyklé „získávat data" a „zpracovávat je" víceméně stan- 76 77 dardními statistickými metodami, což obvykle provádějí částečně zaškolení analytici. Teprve potom je najat jedeuj nebo více sociologů, aby tyto údaje „skutečně analyzovali''! Tím přecházím k dalšímu bodu. i Mezi abstraktními empiricisty bývá v poslední době běžné opatřovat empirické studie jednou nebo dvěma kapitolami v nichž je shrnuta „literatura o problému". To je ovšem dobré znamení a je to, jak se domnívám, do jisté míry reakce na kritiku ze strany zavedených disciplín sociálních věd. Avšak v běžné praxi se to příliš často dělá teprve tehdy, -když jsou již data sebrána a „zhodnocena". Dále; Protože to -: vyžaduje dosti času a trpělivosti, je v přičinlivé výzkumné-" instituci tento úkol svěřen přičinlivému asistentovi. Jeho podklad je pak upraven, tj. empirická studie je obložena „teorií", aby „dostala smysl" neboli „aby se to dalo čístV I to je konec konců lepší než nic. Avšak mnohdy tím lze oklamat nezúčastněného čtenáře, který se může ukvapeněJ domnívat, že právě tento empirický výzkum byl zvolen,,,:; projektován a proveden s cílem empiricky prověřit nějakou. širší koncepci nebo předpoklady. Nevěřím, že je to běžná praxe. Mohlo by se to ve skutečnosti stát pravidlem pouze v rukou těch, kteří berou vážně „literaturu" sociální vědy - tak důkladně a tak dlouho, že jsou schopni obsáhnout koncepce, teorie i v nich obsažené problémy. Teprve pak by bylo možné si představit, že významy problémů a koncepcí - aniž bychom se jich zřekli -. by bylo možné přeložit do konkrétnějších a menších problémů přístupných „metodě". Takový překlad provádějí ovšem ve své práci všichni badatelé v sociálních vědách, aniž přitom omezují pojem „empirický" na abstraktní, statistickou informaci o řadě soudobých jedinců nebo „teorii" na soubor „vysvětlujících proměnných". V této souvislosti jsou používány zajímavé triky. Jsou-li studie uvedeného typu logicky analyzovány, odhalíme, že? „zajímavé pojmy", sloužící k interpretaci a objasnění „dat", skoro vždy směřují: 1. ke strukturálním a historickým „fak- „ « lžícím nad úrovní dosažitelnou pomocí dotazo-t0 2 \ psychologickým „faktorům", ležícím v hloubce ^přístupné tazatelům. Důležité však je, že ani pojem Tuktury, ani pojem psychologické hloubky se neobjevují 5 ľ ň termíny, v nichž je výzkum formulován a v souladu "nimiž jsou shromažďována „data". Tyto termíny se blíží t 'ednomu či druhému z těchto směrů, nejsou však mezi konkrétními a „čistými" proměnnými, které tento styl práce uznává. ^ „ , , Hlavní důvod pro to se zda jasny: Víceméně ustálené dotazování - základní zdroj informací - předpokládá v praxi zvláštní druh sociálního behaviorismu. To je vzhledem k administrativním a finančním podmínkám výzkumu téměř nevyhnutelné. Je zřejmé, že tazatelé - v nej lepším případě zaškolení jen zběžně - nemohou získat - a ve skutečnosti to nedokáže ani kdokoli jiný, bez ohledu na dovednost - během dvacetiminutového nebo třeba celodenního rozhovoru hloubkové údaje, jež - jak víme z nejobratněji provedených a dlouhotrvajících rozhovorů - tam lze nalézt." právě tak nelze získat pomocí obvyklého výběrového šetření informace o struktuře, které - jak víme - jsou dosažitelné výzkumem zaměřeným k historii. Přesto však jsou do výzkumů prováděných ve stylu abstraktního empiricismu zavlékány pojmy struktury a hlubinné psychologie. Dílčí pozorování jsou vysvětlována s ad hoc odkazem na obecné koncepce. Ty se používají k formulování strukturálních nebo psychologických problémů 13 Mimochodem musím poznamenat, že jednou z příčin suché : formálnosti, či dokonce bezobsažnosti podobných studií, oplývajících fakty nijak spolu nesouvisejícími, je, že obsahují velmi málo nebo žádná pozorování provedená tazateli. „Empirická data" jsou fakty shromažďované byrokraticky řízenou skupinou : částečné zaškolených pracovníků. Zapomíná se, že sociální pozo-. rování vyžaduje velkou dovednost a pronikavou vnímavost, že k objevu dochází často právě tehdy, když se vnímavá mysl spouští .do jádra sociální reality. 78 79 v úvodních a závěrečných částech již napsané výzkumy zprávy. V některých výzkumných institucích se někdy pouzí^"-označení „jasné", jsou-li detailní fakty nebo vztahy přesvě Rozhodnout, zda takový konflikt existuje či nikolr a pokud ano, rozlišit fakty od hodnocení, je ovšem jedey z hlavních úkolů sociálních věd. Někdy to vede ihn^"' k nové formulaci problému, jež otevře cestu k jeho řešei&j neboť se odhalí neslučitelnost hodnot sdílených zamterevj sovanou osobou: Nová hodnota nemůže být realizovány' není-Ii stará obětována, a tak ■ chtějí-li zainteresovat^-jednat, musí jít za hodnotou, jíž si cení nejvíce. Jde-li však o hodnoty, jež pevně a důsledně zastávají! zcela protichůdně zainteresované osoby, takže konfliý-l nelze řešit logickou analýzou nebo věcným zkoumáníid pak je lidský rozum v koncích. Můžeme objasňovat významí a vliv hodnot, můžeme je uvádět do vzájemného soulade a zjišťovat jejich opravdové přednosti, můžeme je obklopit fakty - nakonec jsme stejně omezeni na pouhá tvrzení a protitvrzení, můžeme pouze obhajovat, nebo přesvědčo* -vat. A nakonec - dojde-li věc až ke konci - se morální problémy stanou problémy moci a v krajním případě - dojde* -li k němu - je konečnou formou moci donucení. Podle slavného Humova výroku nemůžeme to, jak ■ bychom měli jednat, odvozovat z toho, o čem věříme, žer je. Ani to, jak by měli jednat druzí, nemůžeme odvozovat-; ze svého přesvědčení o tom, jak bychom měli sami jednat, i V takovém případě bychom museli bít ty, kteří s námi '■ nesouhlasí, po hlavě; doufejme, že k takovému rozuzlenijf dojde jen zřídka. Zatím musíme být tak rozumní, jak jen lze, a snažit se spolu diskutovat. Hodnoty jsou obsaženy již ve výběru problémů, které zkoumáme, v některých klíčových pojmech, jichž použírjl viřfiékjejích formulování, hodnoty ovlivňují i naše řešení téchto problému. Pokud jde o pojmy, mělo by být naším ciiem používat tolik „hodnotově neutrálních" pojmů, jak je jen možno, a uvědomovat si a ozřejmovat hodnotové implikace pojmu zbývajících. Pokud jde o problémy, i zde ^mšírn cílem mělo být objasňovat hodnoty z hlediska toho, jak jsou voleny, a pokud možno se vyhýbat hodnotící ■ - iňirh hfiz oh,edu na t£)i toto iředpojatosti při jejich řešení, bez ohledu na to, kam toto řešení povede, a bez ohledu na jeho morální nebo politické dôsledky. 'někteří kritikové hodnotí práci v sociální vědě podle toho, zda jsou její závěry chmurné nebo slunné, negativní nebo konstruktivní. Tito sluneční moralisté vyžadují lyrické nadšení alespoň v závěru: jsou šťastní z trvalého rozpoložení upřímného optimismu, s nímž kráčíme svěží a zářící vpřed. Avšak svět, který se snažíme pochopit, nevyvolává v nás všech politické naděje a morální uspokojení a pro sociální vědce je někdy těžké dělat ze sebe usmívající • áe idioty. Já osobně jsem velký optimista, musím však při-í znat, že jsem se nikdy nerozhodoval o něčem podle toho, zda to ve mně vzbuzovalo dobrou náladu, Či naopak. Prebdevším je třeba jednat přímo, formulovat adekvátní tvr-zení - když je chmurné, je to špatné, dává-li naději, tím Tepe;: Volání po „konstruktivním programu" a po „opti-mistickém tónu" je často známkou neschopnosti postavit se tváři v tvář faktům, byť byly stoprocentně nepříznivé -a takové volání nemá význam pro pravdu nebo nepravdu a pro posouzení kvality práce v sociální vědě. Sociální vědec, který vynakládá intelektuální úsilí na zkoumání detailů malých prostředí, nepíše své dílo vně politických konfliktů a sil své doby. „Přijímá", alespoň nepřímo a v podstatě, rámec své společnosti. Avšak nikdo, kdo bere plně za své intelektuální úkoly sociální vědy, nemůže tuto ■strukturu přijmout. Ve skutečnosti je jeho úkolem ji učinit zjevnou a zkoumat ji v její totalitě. Rozhodnutí ujmout se této práce je jeho hlavním soudem. A protože o americké 87 společnosti existuje tolik zkreslených představ, již její pou^ nestranný popis je mnohdy považován za „hrubý naturális ■ mus". Není ovšem příliš obtížné skrývat hodnoty, jež sociální vědec přejímá, přijímá nebo uznává, jak všichni víme máme k tomu účelu těžkopádný aparát: velká část žargo^ sociální vědy a zejména sociologie je důsledkem podivné slabosti vůči manýrám neangažovaných vědců. Každý, kdo stráví svůj život studiem společnosti a puk iikováním výsledků své práce, jedná morálně i politicky '-ať si to přeje či nikoli, ať si to uvědomuje, či nikoli, 'dě o to, přijme-li tuto podmínku a vyvodí-li z toho důsledky, nebo zda to sám před sebou a před jinými skrývá a zůstává morálně pasivním. Mnozí sociální vědci ve Spojených státech - řekl bych většina z nich - jsou dnes dobrovolně či proti své vůli liberály. Podřizují se převládající nechuti projevit jakoukoli vášnivou angažovanost. Toto, a nikoli „vědecká objektivita", je to, co si přejí tito vědci, když si stěžují na „tvoření hodnotových soudů". Vyučování nepovažuji mimochodem zdaleka za totéž" co psaní. Když člověk vydá knihu, stává se kniha veřejným majetkem; autor odpovídá vůči svým čtenářům pouze za to, že ji napsal, jak nejlépe uměl, přičemž je sám svým posledním soudcem. Učitel však má ještě další odpovědnost. Studenti jsou do jisté míry posluchači z donucení -a závisí na svém učiteli, který je pro ně jakýmsi vzorem. Jeho úkolem je především ukázat jim co nejúplněji, jak by měla hypoteticky pracovat ukázněná mysl. Umění vyučovat je do značné míry umění přemýšlet nahlas, avšak srozumitelně. V knize se autor Často snaží přesvědčit jiné o výsledcích svého přemýšlení; učitel ve třídě by se měl snažit předvést posluchačům, jak člověk přemýšlí, a současně ukázat, jaký je to pro něho krásný pocit, když se to daří. Učitel by měl podle mne velmi zřetelně vyložit předpoklady, fakty, metody a soudy. Neměl by nic zatajovat, avšak měl by přistupovat k věci velmi zvolna a stále znovu objasňovat všechny morální alternativy, než předloží svou vlastní. Psát tímto způsobem by bylo velmi nudné a nemožně sebe- "domé jQ je pfíčina, proč mnoha úspěšným přednáškám osvědčí knižní forma. těžké být takovým optimistou jako Kenneth Boulding, if rv- píše: „Přes veškeré pokusy našich pozitivistů dehu-nizovat vědu o, člověku zůstává tato věda stále morální u " Je v^ak >ešt^ těž^ nesouhlasit s Lionelem Robbin-ve 'j^gní přehnané tvrzení, že jedním z hlavních nebez-S£J "í0 civilizaci je dnes neschopnost mozků školených ^přírodních vědách pochopit rozdíl mezi ekonomickým a technickým."1 To vše samo o sobě není nic, co by mohlo člověka překvapit a také se to všeobecné uznává, i když jen pasivně. Sociální výzkum dnes často slouží přímo generálům, sociálním pracovníkům, manažerům korporací a správcům věznic. Toto byrokratické využívání výzkumu se stále více rozšiřuje a není pochyb o tom, že se bude dále rozšiřovat. Výzkumů se také často využívá - ze strany sociálních vědců i jiných lidí - k ideologickým účelům. Ideologický význam sociální vědy ve skutečnosti přímo vyplývá z její samé existence jako sociálního faktu. Každá společnost má o své podstatě určité představy - zejména představy a hesla, jež ospravedlňují její mocenský systém a jednání držitelů moci. Představy a ideje produkované sociálními vědci mohou nebo nemusí těmto převládajícím představám odpovídat, avšak vždy pro ně mají určité důsledky. Jakmile se tyto důsledky ■stanou známými, stanou se předmětem sporů - a začnou se využívat: Ospravedlňováním mocenského uspořádání a nadvlády mocných mění představy a ideje moc v autoritu. ^ Oba citáty jsou převzaty z knihy: J. Barzun a H. Graff, The ■ Modern Researcher, New York, Harcourt, Brace, 1957, s. 217. 88 89 Kritizováním nebo demaskovaním vládců a panující^' uspořádání zbavují autority. Odváděním pozornosti od otázek moci a autority odvá-í dějí pozornost od strukturálních skutečností společnost samé. Takové využívání sociálních výzkumů nemusí vždy'^ vyplývat ze záměrů sociálních vědců samých. Avšak ať je tomu jakkoli, obvykle si sociální vědci bývali vědomi poli. : tického významu své práce. Někteří si toho v dnešní idej:. ologické době vědomi nejsou, jiní si to však uvědomují?! velmi dobře. Požadavky na výslovné ideologické ospravedlňováni :.\ silně vzrostly, i když snad jen proto, že vznikly nové instituce vládnoucí ohromnou mocí, jež dosud nebyly lcgitimi-zovány, a že staré mocenské struktury byly zbaveny svého dřívějšího posvěcení. Například moc moderní korporace.il'. není automaticky ospravedlňována v duchu liberálních1;' doktrín zděděných z osmnáctého století, jež jsou dosud v USA hlavním zdrojem legitimní autority. Každý zájem a každá moc, každé zaujetí a každý předsudek, každá nentó vist a naděje se snaží získat ideologický aparát, jenž by jim umožňoval soutěžit s hesly a symboly, doktrínami a výzvami nositelů jiných zájmů. Prostředky masové komunikace se. rozšířily a zintenzívnily své působení, opakováním však ztratily svou účinnost. Proto existuje trvalá poptávka po nových heslech, přesvědčeních a ideologiích. Za tohoto stavu masových komunikačních prostředků a intenzivního zpracování veřejnosti by bylo podivné, kdyby sociální ;i výzkumy zůstaly imunní proti poptávce po ideologické . výzbroji, a bylo by ještě podivnější, kdyby se výzkumnicí": v sociálních vědách nepodíleli na její produkci. ■ Zí Ať si to sociální vědec uvědomuje či nikoli, již svou pouhou prací sociálního vědce hraje do jisté míry byro- = kratičkou nebo ideologickou roli. Navíc jedna role snadno přechází v druhou. Používání nejformálnějších výzkum- '. ných technik pro byrokratické účely snadno vede k ospra--^ vedlňování rozhodnutí, jež jsou domněle přijímána na 1 'kládě takových výzkumů. Ideologické využívání zjištění cíální vědy se zase snadno stává součástí byrokratic-1'ch postupů: současné pokusy legitimizovat moc a učinit rcitá politická řešení přijatelnými jsou velmi často součástí „personálního řízení" a „public relations". Sociální věda byla v minulosti využívána spíše ideologicky než byrokraticky. I dnes je tomu pravděpodobně taktéž, třebaže se mnohdy zdá, že se tento poměr mění. Ideologické využívání bylo do určité míry dáno tím, že se moderní sociální věda stala často nepřiznanou polemikou s dílem Karla [vlarxe, ohlasem na výzvy socialistického hnutí a komunistických stran. Hlavní ideologií kapitalismu jako systému moci byla klasická ekonomie. V tomto smyslu byla často „plodně nepochopena" - právě tak jako dnes sovětští publicisté užívají Marxova díla. Že se ekonomové pevně přimkli ■ k-metafyzice přirozeného práva a k morální filosofii uti-Htarismu, to objasnila kritika klasických i neoklasických doktrín, předložená historickými i institucionálními školami ekonomie. Avšak tyto školy samy lze pochopit pouze ve vztahu ke konzervativním, liberálním nebo radikálním „sociálním filosofiím". Zejména od třicátých let, kdy se ekonomové stali poradci vlád a korporací, začali prosazovat administrativní techniky, vyjadřovat se k politickým Otázkám a zavádět předepsané postupy pro detailní ekonomické dokumentace. To vše zahrnuje - i když ne vždy výslovně - velmi aktivní ideologické i byrokratické využívání. Současný zmatek v ekonomii se týká jak politických otázek, tak metod a názorů. Stejně významní ekono-mové vyjadřují naprosto protichůdné názory. Gardiner C, Means například útočí na své kolegy za to, že se přidržují představ „osmnáctého století" s jeho atomizovanými í.podniky, a volá po novém modelu hospodářství, v němž by ceny určovaly a kontrolovaly obrovské korporace. Was- isily Leontieff zase vyčítá kolegům, že se rozdělili na čisté 90 91 teoretiky a „sběrače faktů", a prosazuje složitá schématy vstupů a výstupů. Colin Clark, který naproti tomu pová- í žuje taková schémata za „neúčelne detailní a zdlouhavou" analýzu", vybízí ekonomy, aby uvažovali o tom, jak zlepši „hmotnýblahobyt lidstva" - a požaduje snížení daní. John' K. Galbraith však tvrdí, že ekonomové by se měli přestat tolik starat o zvyšování hmotného blahobytu, že Ameri^. je již příliš bohatá a že zvyšovat dále výrobu je stupidní; Vyzývá své kolegy, aby požadovali zlepšení veřejných služeb a zvýšení daní (tj. daní z obratu).2 Dokonce i demografie, disciplína naprosto statistická,-je hluboce zapojena do politických konfliktů a do současných polemik o problémech, jež jako první vytyčil Thotrtaí Malthus. Mnohé z nich se nyní točí kolem bývalých koloniálních území, kde se kulturní antropologie v mnoha | směrech intenzivně zabývala faktem a étosem kolónia- 1 lismu. Jak z liberálního, tak z radikálního stanoviska jsott hospodářské a politické problémy těchto zemí obecně definovány jako potřeba rychlého ekonomického vzestupu, především industrializace a všeho, co s ní souvisí. Kulturní antropologové se obecně k této diskusi připojili s obezřetností, která se - stejně jako obezřetnost bývalých koloniálních mocností - zdála vyhýbat revoluční vlně a napětí, jež jsou dnes nevyhnutelným průvodním jevem zmen v rozvojových zemích. Obsah a dějiny kulturní antropologie ovšem nelze „vysvětlit" žádnými fakty kolonialismu," 1 když nejsou ve vztahu k ní irelevantní. Tato věda sloužili; liberálním, dokonce i radikálním účelům, zejména svým důrazem na integritu národů jednodušších společnosti a na sociální relativitu lidské přirozenosti a svou proticír-kevní propagandou v západních zemích. j| Někteří historikové vyvíjejí horlivé úsilí přepsat minulost ve snaze posloužit tomu, co nelze považovat než:zá aktuální ideologické cíle. Typickým příkladem toho je 2 Srv. reportáž o ekonomech v Business Week z 2. srpna' ■ 1958, s. 48. prické „přehodnocení" obchodního a podnikatelského li ota v USA v období po občanské válce. Studujeme-li peč-H l americké dějiny posledních desetiletí, musíme kontovat, je af už historiografie je nebo by měla být jakákoli snadno se stává také pilným přetvářením národního a týdního mýtu. Když se objevily nové možnosti byrokratického využití sociální vědy, došlo k pokusu - zejména po ďrúhé světové válce - velebit „historický význam Spojených států"; mnozí historikové přitom využívali historiografie ic podpoře konzervativních nálad a těch, kdo z nich měli ideový a materiální prospěch. Politology nelze - zejména při jejich studiu mezinárodních vztahů po druhé světové válce - jistě obviňovat z toho, že by zkoumali politiku Spojených států s nějakou opoziční řízností. Profesor Neal Houghton možná přehání, když tvrdí, že „příliš mnoho z toho, co je považováno za oblast politické vědy, bylo jen o málo víc než marginálním vysvětlováním a omlouváním této politiky,"3 avšak jeho tvrzení nelze odložit bez důkladného prozkoumání. Právě tak nelze odpovědět na otázku profesora Arnolda Rogowa l(Co se stalo s velkými problémy?",4 neuvědomíme-íi si, že velká část politické vědy byla v poslední době irelevantní pro pochopení důležitých politických skutečností, avšak již ne tak irelevantní při vědeckém aplaudování oficiální politice a jejím chybám. Neuvádím těchto několik příkladů využívání sociální ;vědy a jeho důsledků ani jako kritiku, ani jako pokus -■usvědčovat někoho z předpojatosti. Chci pouze čtenáři připomenout, že tyto vědy jsou nezbytně důležité pro byrokratické postupy a pro ideologické otázky, což se projevuje v dnešní rozmanitosti a zmätenosti těchto věd, a že je lépe ■Jejich politický význam zveřejňovat než zamlčovat. 3 Z projevu na zasedání Western Political Science Association dne 12. dubna 1958. v? American Political Science Review, září 19 57. 92 93 Ve druhé polovině devatenáctého století byla sociální věda" ve Spojených státech přímo spjata s reformními hnutími a snahami. Tzv. sociálněvědní hnutí, jež v roce 1865 vytvořilo organizaci Americké sdružení pro sociální vědu, bylo • pokusem konce devatenáctého století „aplikovat vědu" njj společenské problémy bez výslovných politických ambicí, -' Jeho členové se zkrátka pokoušeli přeměnit potíže nižších vrstev v potíže vrstev středních. Toto hnutí působilo do prvních desetiletí dvacátého století. Přestalo být nosj-"- ; tělem radikální reformní ideologie středních vrstev. Jeho" převážný důraz na zlepšování hmotných podmínek se pře- . měnil v omezený zájem o sociální práci, různé dobročinné -organizace, péči o děti a reformu režimu vězeňství. Avšak z Amerického sdružení pro sociální vědu vzniklo několik—; vědeckých společností a v souvislosti s tím řada akademie- „. kých disciplín sociálních věd. -- Raná reformní sociologie středních vrstev se tak roz- -padla na jedné straně na akademické disciplíny, na druhé \ straně na konkrétnější institucionální veřejně prospěšnou činnost. To však neznamená, že se tyto akademické disciplíny staly morálně neutrálními a vědecky sterilními. Liberalismus byl ve Spojených státech společným poli-„ tickým jmenovatelem skutečně všech sociálních výzkumů, . jakož i zdrojem všech veřejných hnutí a ideologií. Všeo- ..-becně se to připisuje známým historickým podmínkám, nejvíce snad neexistenci feudalismu, a tudíž aristokratické^ „ základny pro vznik protikapitalistické elity a inteligence, -Liberalismus klasické ekonomie, který dosud stále formuje názory významných částí obchodní elity, měl trvalý poli- — -tický vliv; i nejpronikavějŠí ekonomické studie se pevné -přidržují myšlenky rovnováhy, ekvilibría. * § S menší vyhraneností formoval liberalismus také sociologii a politickou vědu. Na rozdíl od svých evropských předchůdců tíhli američtí sociologové silně k jednomu empirie- . , detailu, k problémům jednoho prostředí v jednom hdobí. Měli prostě sklon rozptylovat svou pozornost. V souladu s „demokratickou teorií poznání" se domní-li že všechny fakty jsou si rovnocenné. Navíc zdůrazňo- V li' že každý sociální jev prý vyplývá z nesčetných malých "íČm. Tato „pluralitní kauzalita" velmi vyhovuje liberální ňoJttice „postupných" reforem. Myšlenka, že příčiny sociálních jevů jsou nutně četné, rozptýlené a nepatrné, se ve skutečnosti snadno změní v perspektivu něčeho, co by bylo možno nazvat liberální praxí.5 ^ Existuje-li v americké sociální vědě historicky zjevná orientace, je to jistě náklonnost k roztříštěným výzkumům, k faktografickým přehledům a s tím souvisejícímu dogmatu o pluralitním proplétání příčin. To jsou základní rysy této liberální praxe jako stylu sociálního - bádání. Neboť je-li všechno způsobeno nesčetnými „činiteli", je dobře být co nejostražitejší při jakékoli praktické činnosti, kterou provádíme. Musíme se zabývat mnoha detaily, a proto je vhodné začít reformovat nejdříve tyto malé kousky, čekat, co to udělá, a teprve pak reformovat další malý kousek. A především nesmíme být dogmatičtí a vytyčovat si velké plány: Musíme vstoupit do proudu nesčetných dílčích interakcí s trpělivým vědomím, že nemůžeme zatím dobře poznat - a snad ani nikdy nepoznáme - všechny četné působící příčiny. Jako sociální vědci zabývající se prostředím si musíme uvědomit, že v něm působ; mnohé drobné příčiny; musíme jednat rozumně, jako praktičtí lidé, musíme toto prostředí reformovat po *.dávkách, postupně. Někdo musel kdysi prohlásit „Kráčej opatrně!", věci nejsou tak jednoduché. Rozdělíme-li společnost na nepatrné „činitele", budeme jich přirozeně potřebovat ne zrovna málo, abychom něco vysvětlili, a stejně si nemůžeme být jisti, že jsme jich prozkoumali dost. Čistě for- >Srv. C. W. Mills, The Professional Ideology of Sociál Patholo-gists, American Journal of Sociology, září 1943. 94 95 milní důraz na „organický celek", spolu s neschopny, vzít v úvahu správné příčiny, jež jsou obvykle strukturäj^ povahy, a nutnost zkoumat pouze jednu situaci v jednoijf okamžiku - to vše ztěžuje pochopení struktury státu qy0 ■ Pro vyvážení si připomeňme také jiné názory: Není především zřejmé, že „zásadní pluralismus" rrifJžf být stejně dogmatický jako „zásadní monismus" ? Za drtily což nelze zkoumat příčiny, aniž jsme ubiti detaily? Jsjeiíj to ve skutečnosti to, co by měli sociální vědci dělat, když zkoumají sociální strukturu? Při podobných výzkumechs?" samozřejmě snažíme odhalit adekvátní příčiny nejali jevu, a když je nalezneme, snažíme se zaměřit na strate-gické faktory, jež jako objekty politické a administrativní" činnosti nabízejí lidem příležitost použít rozumu k ovlivňování lidských záležitostí. Avšak v „organické" metafyzice liberální praxe se klade důraz spíše na to, co tíhne k harmonické rovnováze", Nahlíží-li se všechno jako „trvalý proces", náhlé změny-rytmu a revoluční odchylky - tak charakteristické pro naší dobu - se opomíjejí nebo se považují pouze za „patologické", „neadaptované" jevy. Formálnost a zdánlivá jednota obsažené v nevinných frázích, jako např. „mravy" nebo „společnost", snižují možnost vidět, co je vlastné moderní sociální struktura. Jaké jsou příčiny fragmentárni povahy liberální praxe?--" K čemu může sloužit sociologie mnoha drobných pro*^ středí? Podivné členění univerzitních kateder zřejmé napomohlo fragmentaci problémů, jimiž se zabývají soci-" ální vědci. Zvláště sociologové mnohdy cítí, že představ!-"" telé starších sociálních věd nejsou ochotni přiznat v nich ' místo sociologii. Snad si jako August Comte - a „velcí-teoretikové" jako Talcott Parsons - sociologové přáli mft^ něco vlastního, zcela odlišného od ekonomie a politické vědy. Nevěřím však, že vymezováním kateder v akademie-kém boji - nebo všeobecným nedostatkem schopností - --lze uspokojivě vysvětlit nízkou úroveň abstrakce liberální- - s tím související ignorování problémů sociální Pm*wry ze stran^ je'ích Přívrženců' Uvažme, pro jaké čtenáře byly napsány četné knihy oboru sociologie: Většinu „systematických" nebo „teo-2 tických" děl v této disciplíně vytvořili profesoři ve formě r v jjnjC pro školní účely. Zmíněná okolnost, že sociologie 'skala své akademické právo na život v opozici proti jiným katedrám, poptávku po učebnicích zřejmě ještě zvýšila. Učebnice'tudíž podávají fakty způsobem vhodným pro ctudenty, nikoli podle rostoucího počtu problémů, jimiž se zabývá výzkum. Proto se snadno stávají spíše mechanickým shrnutím faktů a slouží k ilustraci víceméně ustálených koncepcí. Výzkumné perspektivy dané novými myšlenkami nebo vzájemné ovlivňování idejí a faktů nejsou obvykle při zařazování přemíry faktů do osnovy učebnice považovány za příliš důležité. Staré myšlenky a nové fakty jsou často důležitější než nové myšlenky, jež jsou považovány za nebezpečné v tom smyslu, že mohou omezit „zavá-' (jgní" učebnice do škol. O zavedení nebo nezavedení učebnice rozhodují profesoři, a tak rozhodují i o jejím úspěchu. Musíme také konečně uvážit, že napsat nové přednášky vyžaduje čas. Pro jaké studenty j so u p s ány tyto učebnice ? Bývaj í to většinou chlapci ze středních vrstev; mnozí z nich - zejména ve školách na středozápadě Spojených států - jsou synové farmářů nebo malých obchodníků. Připravují se na práci v duševních povoláních nebo na práci nižších úředníků. Psát pro studenty tohoto typu znamená psát pro zvláštní publikum střední vrstvy na vzestupu. Autor a čtenář, profesor a student mají podobné sociální zkušenosti: stejný -původ, stejné ambice a stejné překážky. Ve starší aplikované sociologii prostředí byly politické problémy zřídkakdy pojednávány radikálně. Liberální praxe stihne k apolitičnosti nebo k jakémusi demokratickému oportunismu. Narazí-li její přívrženci na nějaký politický problém, jsou jeho „patologické" rysy obvykle definovány 96 97 jako „protispolečenské" nebo „mravní zkaženost". V jinými souvislostech se termín „politický" zdá být ztotožňován se správným fungováním politického státu quo a je ochó ztotožňován s právem nebo státní správou. Politické zf(. zení je zkoumáno velmi zřídka, neboť je považováno za .-naprosto stabilní a oficiální rámec. Liberální praxe vyhovuje lidem, kteří se z moci svého -společenského postavení zabývají - většinou z pozice auto- ■ rity - záležitostmi jednotlivců. Soudci, sociální pracovníci"';! psychologové, učitelé a místní reformátoři tíhnou k myš- ' lení v „situačních" pojmech. Rozhled těchto lidí bývá ľ omezen konvenčními normami a jejich povolání v nich í pěstuje profesionální omezenost, která jim nedovoluje.;'! ■' povznést se nad „případy". Jejich zkušenosti a názory na společnost jsou příliš podobné, příliš stejnorodé, než aby \ dovolily soutěžení idejí a střetávaní názorů, které by mohlo ; vést k pokusu o výklad celku. Liberální praxe v sociolog:} je : moralizující sociologie prostředí. .......^ i- Pojem „kulturní mezery" tvoří významnou součást tohoto";;! ■' „utopického" a pokrokářského stylu myšlení. Naznačuje nutnost změnit něco tak, aby se to „dostalo do souladu" ■' se stavem progresivní technologie. Vše, co je považováno za „zaostávající", existuje v přítomnosti, avšak důvody toho jsou spatřovány v minulosti. Úsudky jsou tak maskovány jako tvrzení o časové posloupnosti. Jako hodnotící tvrzení o nerovnoměrném „pokroku" je kulturní mezera velmi uži- [ tečná pro lidi liberálního a optativního založení. Napovídá . jim, jaké změny se „žádají" a jaké by „měly" nastat, avšak [ _ nenastávají. Říká jim, kde již dosáhli pokroku a kde ještě ; nikoli. Odhalování patologické „mezery" je ovšem poni- ; kud ztíženo historickým hávem, v němž je prezentováno, . a skromným programem, jenž je bez obalu vyjadřován pseudoobjektivními frázemi, např. že něco je „žádáno". ■ ;v;. Formulovat problémy v pojmech kulturní mezery zna- -mená skrývat hodnocení, avšak důležitější je tato otázka: ; Jaké způsoby hodnocení rádi používají přívrženci liberální;'..;.;:: ave? Myšlenka, že „instituce" všeobecně zaostávají za technologií a vědou", je velmi populární. Obsahuje pozi-g-yní hodnocení vědy a přiměřeně progresivních změn; je to krátka liberální pokračování osvícenství se vším jeho raci-onajismem, s jeho mesiášským a dnes politicky naivním uctíváním přírodních věd jako vzorů pro myšlení a jednání s jeho pojetím času jako postupného pokroku. Takové DOJetí pokroku na americké univerzity přinesla kdysi převládající skotská morální filosofie. Od doby po občanské válce, až zhruba po předposlední generací byly americké městské střední třídy zčásti složeny z lidí s prosperujícími podniky, kteří ovládli výrobní prostředky a získali politickou moc současně se společenskou prestiží. Mnoho akademických pracovníků starší generace sociologů pocházelo buď z těchto prosperujících vrstev, nebo se s nimi aktivně stýkalo, I jejich žáci - posluchači jejich myšlenek - byli produktem těchto vrstev. Představa postupného pokroku, jak bylo často konstatováno, vyhovuje obvykle těm, kdož postupují na žebříčku příjmů a postavení. Ti, kdo používají pojmu kulturní mezera, nezkoumají většinou postavení zájmových skupin a rozhodova-telfl, které může být příčinou rozdílného „tempa změny" v různých oblastech společnosti. Lze říci, že ve srovnání s tempem změny, jakým by se mohla vyvíjet oblast kultury, je to mnohdy technika, která „zaostává". To byl jistě případ třicátých let a stále to ještě platí například o technice v domácnosti a v osobní dopravě. V protikladu k tomu, jak mnozí sociologové používají pojmu „mezera (zaostávání)", přivedly výrazy „zaostávání, trhliny a neshody" Thorsteina Veblena ke strukturální analýze problému „průmysl kontra obchod". Položil si otázku: V čem vězí „zaostávání"? Pokoušel se odhalit, jak vzískaná neschopnost obchodníků jednat v souladu s podnikatelskými zásadami vyústila v účinnou sabotáž výroby a produktivity práce. Veblen si také do jisté míry uvědomoval úlohu tvorby zisku v soustavě soukromého vlastnictví a nestaral se příliš o „amatérské výsledky". Jeho velkou 98 99 zásluhou však je, že odhalil strukturální rnechanisin^ „zaostávání". Četní sociální vědci však používají politicjľ j obnosený termín „kulturní mezera", který ztratil jaký konkrétní a strukturální podklad. Zobecnili myšlenku, atjý? ji fragmentárním způsobem aplikovali na cokoli. Odhalovat praktické problémy znamená provádět hodno cení. Liberální praxe mnohdy považuje za „problém" vše 1. co se odchyluje od způsobu života středních vrstev, 2, co není v souladu s provinčními zásadami stability a pořádku ' 3. co není v souladu s optimistickým pokrokářským heslem „kulturní mezery" a 4. co se nepřizpůsobuje přiměřenéřnu „sociálnímu pokroku". Avšak podstata této liberální p se v různých formách odhalí 5. v pojmu „přizpůsobí a jeho opaku, v pojmu „špatného přizpůsobení". Tento pojem často postrádá jakýkoli konkrétní obsah, -Navíc však mnohdy vlastně je propagací konformity ■ s normami a s rysy, jež se obvykle spojují s maloměstskými středními třídami. Tyto sociální a morální prvky jsou však maskovány biologickou metaforou obsaženou v pojmu „přizpůsobení", jenž je ve skutečnosti provázen sociálně-, bezobsažnými pojmy „existence" a „přežití", jako biologická metafora se pojem „přizpůsobení" stává formálním a univerzálním. Avšak způsob, jímž je používán, svědčí o akceptování cílů a prostředků typických pro prostředí, malých pospolitostí. Mnozí autoři navrhují k dosažení ■ naznačených cílů takové techniky, které považují za mén žívají legitimizace a nemohou se odít do uznávaných symbolů autority, objevuje se potřeba nových ospravedlňujících ideologií. Rafinované konzervativce, pro něž je typické používání liberálních symbolů pro konzervativní 'cíle, lze vystopovat zpátky až k přelomu století, kdy proti velkému byznysu útočili ti, kteří odhalovali korupci ve veřejném životě, a žurnalisté-křižáci. V atmosféře velké 106 107 krize a prosazování tzv. Wagnerova zákona* se kori^ vativci opět vzchopili a po druhé světové válce se zafa|;" vzmáhat. 1 " Na rozdíl od řadových příslušníků pravice váží rafi-novaní konzervativci velmi opatrně politické podmink vytváření zisku v hospodářství, v němž mocné odbory vzdorují mocné koalici velkého byznysu v administrativ, ním rámci mohutnícího liberálního státu. Uvědomují sj nutnost nových symbolů oprávnění své moci v době,: kdy odbory a vláda se snaží získat podporu dělníků a všech občanů. Zájem byznysmenů na nové praxi je obvykle jasný. Ale co j profesoři? Jaké jsou jejich zájmy? Na rozdíl od mluvčích -. nysu není jejich přednostním zájmem pekuniární, manažerský nebo politický aspekt nové praxe. Ty jsou pro ně prostředkem k dosažení jiných cílů, jimiž jsou, domnívám se, -vlastní „kariéry". Je pravda, že profesoři jistě nepohrdnou " zvýšeným příjmem, jehož mohou dosáhnout v souvislosti s novými výzkumnými a konzultačními činnostmi. Možná, že je uspokojuje (možná že ne), mohou-li pomoci manaže-- -rům řídit podniky rentabilněji a s menší námahou; mohou se cítit povzneseni (nebo také ne), vytvoří-li nové a přijatelnější ideologie pro konstituovanou moc byznysu. Pokud však zůstávají vědci, jejich mimointelektuální zájmy se nemusí nutně soustřeďovat na uspokojení tohoto druhu. Jejich účast na nové praxi je do jisté míry reakcí na nové pracovní možnosti, jež jsou součástí všeobecného růstu a byrokratizace velkého byznysu a vládních úřadů i nových--institucionálních vztahů mezi korporacemi, vládou a odbory. Tento vývoj vyvolává zvýšenou poptávku po expertech, a tím možnost kariéry jak v rámci univerzit, tak '- *Wagnerůvzákon, platný od 5. června 193 5, dal pracujícím právo vyjednávat prostřednictvím jimi zvolených odborů a zaměstná- * vatelům zakazoval do odborové činnosti zasahovat. Srv. podrob- -něji George B. Tindall a David E. Shi, USA. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 574n, (Pozn. překl. a red.) 0 ně. Na tuto externí poptávku reagují vysoké školy ^"le více tím, že produkují zdánlivě apolitické techniky. b pro ty, kdo zůstávají v rámci univerzit, se naskýtá nový druh kariéry, odlišný od kariéry staromódního profesora; ji nazvat kariérou „nového podnikatele". Tento ambiciózní typ poradce může podpořit svou kariéru uvnitř univerzity tím, že si zajistí prestiž, či dokonce jistou moc, mimo ni. Především je s to vybudovat v rámci univerzity slušně financovaný výzkumný a vzdělávací ústav, kterým jje akademická pospolitost dostává do živého kontaktu s reprezentanty byznysu a státní správy. Mezi svými méně čilými kolegy se může takový nový podnikatel snadno stát vůdčí osobností v záležitostech univerzity. : Je třeba přiznat, že ctižádostivé osoby v Americe mnohdy némobJa uspokojit pouhá kariéra v akademickém povolání. Prestiž této profese nebyla často úměrná finanční oběti s tím spojené; příjem a tudíž i životní styl byly často mizerné a nespokojenost mnoha vědců zvyšovalo i vědomí, že mnohem méně schopní lidé než oni získali moc a prestiž nabízející se v jiných odvětvích. Pro tyto nespokojence nabízí dnešní rozvoj administrativního využívání sociální vědy dostatečnou příležitost stát se „řediteli", aniž se stanou děkany. A přece se tu a tam objevují, dokonce i mezi mladými nedočkavými muži, náznaky, že tyto nové kariéry sice ~ vynesly profesory z jejich akademické dráhy, že je však možná zavedly někam, kde jsou přinejmenším právě tak nespokojeni. V každém případě to není všechno tak jedno- - -duché a.noví akademičtí podnikatelé mnohdy nevědí, jaké by měly vlastně být jejich nové cíle; ve skutečnosti se často zdá, že ani dobře nevědí, v jakých pojmech lze dosažení těchto mlhavých cílů definovat. Není snad tato skutečnost ...zdrojem jejich úzkostného stavu silného rozrušení? Akademická obec ve Spojených státech je jako celek nové praxi morálně otevřena a zapojila se do ní. V rámci univerzit i mimo ně se lidé ze středisek vzdělanosti stali i- experty v administrativní mašinérii. To nepochybně zužuje 108 109 ■I i jejich pozornost a politický rozhled. Američtí out vědci byli jako skupina jen málokdy (anebo vůbec nit™^. ve větším měřítku politicky angažováni. Jejich sklořjvJS^ k úloze techniků posilovaly jejich apoiitičnost, omezovah, * (pokud to bylo ještě více možné) jejich politickou aktivitu ' a často umrtvovaly jejich schopnosti vůbec chápat poljv 1 tické problémy. To je jeden z důvodů, proč mnozí Žurri; listé jsou často politicky ostražitější a informovanější než sociologové, ekonomové a zejména, bohužel, politologové- -Americký vysokoškolský systém poskytuje jen zřídka nebo- ^ vůbec ne politické vzdělání, málokdy učí, jak se dívat ni v všudypřítomný boj o moc v moderní společnosti. Většina 1 sociálních vědců má jen slabé nebo nemá vůbec žádné -trvalé kontakty s opozičními kruhy; neexistuje žádny levicový tisk, s nímž by normální akademičtí pracovníci '. v průběhu své kariéry přicházeli do vzájemně prospěšného" ľ? styku. Neexistuje hnutí, které by poskytovalo podporu í nebo prestiž politickým intelektuálům, nemluvě o není, a akademická obec má jen slabé nebo nemá vůbec žádné kořeny v odborovém hnutí. To vše dovoluje americkému vědci zapojit se do nové praxe bez jakéhokoli ideologického přemetu, bez pocitu politického provinění. Bylo by proto naivní a nevhodné nadhazovat, že se někdo „prodává", neboť této drsné fráze by o něm bylo možno použít pouze tehdy, kdyby bylo něea 7 na prodej. :" 110 5 lyrokratický étos V posledním čtvrtstoletí došlo k rozhodující změně 'v administrativním využívání a politickém významu sociální vědy. StaršMiberální praxe „sociálních problémů" pokračuje, byla však zastíněna novou, konzervativní praxí manažerského a manipulativního typu. Tato nová a neliberální praxe nabývá různých forem, jde však o obecnou tendenci postihující humanitní disciplíny jako celek. Rád byeh zahájil kapitolu o jejím étosu příkladem její hlavní racionalizace: netřeba dát poslední výstrahu studentovi, který se chce "stát sociologem," píše Paul F. Lazarsfeld. ......; Bude ho zneklidňovat situace ve světě. Nebezpečí nové války, konflikt mezi dvěma společenskými systémy, prudké sociální změny ve vlastní zemi v něm vyvolaly pocit, že studium společenským problémů je velmi naléhavé. Nebezpečí je v tom, že se bude domnívat, že je s to řešit všechny současné problémy, i když se zabývá sociologií teprve několik let. Tak tomu bohužel nebude. Nauči se lépe chápat, co se kolem něho děje. Občas se mu podaří nalézt vodítko k úspěšnému sociálnímu jednání. Avšak sociologie nedosáhla dosud takové úrovně, aby se stala spolehlivou základnou sociálního inženýrství... Přírodním vědám trvalo 250 let - od Galilea k počátkům průmyslové revoluce než získaly významný -vliv-na..dějiny světa.. Emipirický sociální výzkum je stár teprve třicet či čtyřicet let. Budeme-li od něho očekávat rychlé vyřešení nejzá vážnějších světových problémů, či alespoň okamžité praktické výsledky, narušíme tím jen jeho přirozený průběh.1 To, co bylo v poslední době nazváno „novou sociální vědou", zahrnuje nejen abstraktní empiricismus, ale také ,'.P. F. Lazarsfeld, cit. dílo, s. 19-20. Kurzíva C. W. Mills. 111 novou a neliberální praxi. Tento termín se vztahuje -na metody, tak na jejich uplatňování, a to zcela právem-technika abstraktního empiricismu a její byrokratické vy^ " žívání vystupují dnes zpravidla společně. Tvrdím, že výsled. kem takového spojení je vznik byrokratické sociální vědy. -Abstraktní empiricismus, jak je dnes běžně praktikován ~\ je každým rysem své existence a svého působení „byrokia- -tický": 1. Ve snaze standardizovat a racionalizovat každou fázi sociálního výzkumu se i samy intelektuální činnosti -v duchu abstraktního empiricismu „byrokratizují". 2. Tyto :" činnosti mají umožnit kolektivní a systematické provádění'' ^ výzkumů. Ve výzkumných ústavech, pracovištích a středis- :: cích, v nichž se prosadil abstraktní empiricismus, jsou -přinejmenším ve snaze o zvýšení efektivnosti - zaváděnyí; stejně rutinérske techniky jako v účtárnách velkých kor-.; -porací. 3. Obě tyto tendence pak ovlivňují výběr a formo- ■ kratičtí chlebodárci uloží. Ti, kdož prosazují a provozují- , tento styl výzkumu, se ochotně přizpůsobují politickým v;-názorům svých klientů a nadřízených, což ovšem často znamená, že je přejímají. 5. Tou měrou, jak tyto výzkumy dosahují vytčených praktických cílů, napomáhají zvyšovat--účinnost a autoritu, a tím i převahu byrokratických forem ovládání v moderní společnosti. Ať již těchto explicitních'.:"' cílů dosahují či nikoli (otázka zůstává nezodpovězena), .... v každém případě napomáhají pronikání byrokratického étosu do ostatních oblastí kulturního, duchovního a inte- . ■.: lektuálního života. jVíůže to znít ironicky, ale právě lidé, kteří se nejvíce zabývají vývojem morálně sterilních metod, se nejhorlivěji angažují v „aplikované sociální vědě" a „řízení lidských zdrojů" * • Protože výzkum prováděný v duchu abstraktního ernpiricismu je nákladný, mohou si jej dovolit jen velké instituce. Jsou to korporace, armáda, státní správa a různá jejich reklamní oddělení a oddělení pro public relations. jsou tu sice ještě nadace, avšak jejich odpovědní pracovníci mají často sklon jednat podle nových, tj. byrokratických pravidel této praxe. Proto se tento styl výzkumu postupně prosazoval v určitých institucionálních oblastech: od dvacátých let v reklamních a marketingových agenturách, od třicátých let v korporacích a v agenturách pro výzkum veřejného mínění, od čtyřicátých let v akademickém světě _ v několika výzkumných střediscích. Konečně po druhé světové válce se usadil ve výzkumných odděleních institucí : federální vlády. Oblast působení tohoto stylu se dále rozšiřuje, ale uvedené instituce zůstávají jeho oporami. Díky své formalizaci jsou tyto nákladné techniky mimořádně způsobilé poskytovat žádaný druh informací tornu, kdo může a je ochoten za ně zaplatit. Pro nový směr je typické zaměření na konkrétní problémy s cílem zjistit optimální varianty pro praktickou, tj. finanční nebo administrativní činnost. Vůbec není pravda, že teprve po objevení „obecných zásad" je sociální věda s to dávat „spolehlivý praktický návod". Často potřebuje některá instituce „znát určité podrobné fakty a vztahy a to je vše, co potřebuje. Protože provozovatelé abstraktního empiricismu si zřídka vytyčují vlastní základní úkoly, přenechávají tím ochotněji volbu výzkumných problémů svým zákazníkům. Sociolog zabývající se aplikovaným sociálním výzkumem se většinou neobrací na „veřejnost"; má své konkrétní * V originále je „human engineering". Podle kontextu zde a dále překládáme tento pojem jako „řízení lidských zdrojů" nebo „sociální inženýrství". (Pozn. překi. ared.) 112 113 lllp zákazníky s jejich zvláštními zájmy a požadavky, "Wi" přesun od veřejnosti k zákazníkům podrývá důvěru v nadpozemskou objektivitu jejich činnosti. Taková představa s-Ĺ dříve zakládala na tom, že badatel byl citlivý na neu^ a nekonkrétní tlaky a že tedy zaměřoval své bádání spj^ podle svých individuálních zájmů, takže mohl tomuto působení alespoň minimálně čelit a nebýt jím ovlivňován Všechny „myšlenkové školy" mají porozumění < kariéru vědce. „Dobrá práce" se definuje tak, jak to'vyhovuje těmto školám, a akademický úspěch je tak závislý^ aktivním přijetí doktríny vládnoucí školy. Pokud existuj^ více nebo alespoň několik rozdílných „škol" - zejména za podmínek rozšiřujícího se profesního trhu -, není obtížríť tento požadavek splnit. Individuálnímu badateli v sociální vědě nebrání v torň' aby dosáhl ve své činnosti nej vyšší úrovně, nic než jeho individuální schopnosti. Avšak takoví nezávislí vědci nemohou provádět výzkum v duchu abstraktního empp' ricismu v potřebném rozsahu, neboť takovou činnost nelze provozovat, pokud není výzkumná agentura rozvinuta natolik, že disponuje vhodným materiálem, či, spíše bych měl říci neustálým přílivem práce. Abstraktní empiricismus vyžaduje výzkumnou instituci a - řečeno', akademicky - bohaté fondy. Protože náklady na výzkumy vzrůstají a vznikají výzkumné týmy, je i sám pracovní styl stále nákladnější, a proto je nutné shora řídit dělbu práce, Představa univerzity jako kroužku učenců, z nichž každýma k dispozici asistenta a zabývá se svým oborem, se mení; v představu univerzity jako soustavy výzkumných byrokra--cií, v nichž existuje složitá dělba práce, a tudíž i speciali-. zovaní technici. Přinejmenším v zájmu jejich efektivního využití je třeba co nejvíce kodifikovat výzkumné proceduiy, aby bylo snadné je zvládnout. Výzkumná instituce je také z velké části střediskem výuky. Stejně jako jiné instituce si vybírá určité intelektuální typy ■ "~-a systémem odměn preferuje rozvíjení určitých dušev- 114 ostí A tak se vedle již poněkud staromódních Ichschop ■ , akademické scéně dva nové £ett& s vi^ců 0DJevily na akademické scéně dva nové '"^sou to za prvé intelektuální administrátoři, organizá-r ři výzkumů, o nichž nemohu říci nic, co by nebylo v aka-7jjjjckých kruzích důvěrně známo. Jejich akademická outace se opírá o mocenské postavení na univerzitě: ■ ou Členy výboru nebo správní rady; mohou vám zajistit ííkodné místo, studijní cestu nebo finanční prostředky na výzkum- Je to zajímavý nový typ byrokratů. Jsou to organizátoři mozků, odborníci na public relations specializovaní na práci v nadacích. Stejně jako u ředitelů a vysokých funkcionářů všude na světě i u nich nahrazuje oběžník knihu. Dovedou co nejefektivněji organizovat nové výzkumné projekty nebo instituce, řídí vydávání „knih". Prohlašují o sobě, že jejich pracovní výkon dosahuje „miliardy člo-věkóhodin". Přitom však u nich nesmíme předpokládat nějaké podstatné vědomosti: nejdříve je prý nutné provést četné metodologické výzkumy - výzkumu i jeho metod - a potom ještě pilotní průzkumy. Mnozí správci nadací ■ poskytují rádi prostředky na velké projekty, které lze snadněji „řídit" než řadu mnoha projektů menších, a na vědecké projekty s velkým V (což často neznamená nic jiného, než že jsou triviální, a tím naprosto „neškodné"), které nemohou vyvolat nežádoucí politický ohlas. Velké nadace tak -podporují rozsáhlé byrokratické výzkumy podružných pro-vblémů a hledají pro ně intelektuální administrátory. Druhým typem jsou mladí nováčkové vědy, spíše ■--výzkumní technici než sociální vědci. Uvědomuji si, že je to dost silné tvrzení, ale volím je po dobré úvaze. Abychom t pochopili společenský význam určitého stylu myšlení, . musíme vždy rozlišovat vůdce od přívrženců, novátory od . rutinérů, „první generaci" zakladatelů od druhé a třetí : generace realizátorů. Všechny úspěšné školy obsahují oba tyto typy lidí; je to vlastně kritérium jejich „úspěchu". Tento fakt je také klíčem k pochopení intelektuálních . důsledků úspěchu. 115 Často existuje výrazný rozdíl mezi typickými duševní ■■rv schopnostmi řadových stoupenců a schopnostmi novi torů a zakladatelů. Jednotlivé myšlenkové školy se v tom*-" 1 ohledu dost podstatně liší. Tyto rozdíly do jisté míry ^ sejí na typu společenské organizace, jež styl práce kaiá* jednotlivé školy toleruje nebo podporuje. Alespoň něktetl z tvůrců a organizátorů směru, který zde zkoumáme, )^ -intelektuálně na vysoké úrovni. Ve svém mládí, dříve neí se tento směr rozvinul, vstřebali nejlepší vzory myšlenj ~ západního světa. Mají mnohaleté kulturní a intelektuální " zkušenosti, Jsou to skutečně vzdělaní lidé, vědomí si sví ■■ inteligence a schopní neustálého sebezdokonalování. Avšak druhá generace, mladí lidé pocházející z intelektuálně nevalného prostředí amerických středních Škol (předpokládám, že v tom se mnou souhlasíte), nemá: sebou podobné zkušenosti a často ani odpovídající práci'" na univerzitě. Přinejmenším chovám podezření - \. kd-.. si tím nejsem docela jist -, že pro činnost ve výzkumný ústavech nejsou vybíráni zrovna ti nejbystřejší z nich. Málokdy jsem viděl některého z těchto mladých mužů;' když byl náhodou zaskočen, ve stavu opravdových intelektuálních rozpaků. Také jsem u nich nikdy nepoznal náruživou zvídavost ve vztahu k nějakému velkému problému, -zvídavost, jež nutí rozum hledat nové cesty a nové pro? středky, zcela se přeorientovat, je-li to nutné, abychom nko objevili. Tito mladí mužové jsou spíše těkaví než metodičtí, spíše trpěliví než tvořiví, a především jsou dogmatičtí - ve " všech historických a teologických významech tohoto slova,= Vyplývá to ovšem částečně z nízké intelektuální úrovně 7= mnoha dnešních studentů amerických vysokých škol> domnívám se však, že to je patrnější mezi výzkumnými : techniky pracujícími v duchu abstraktního empiricismu. Tito mladí mužové považují sociální výzkum za kari- . éru; velmi brzy se vrhli na krajní specializaci a k „sociální _t filosofii" - což je pro ně totéž jako „sepisování knih podle " jiných knih" nebo „pouhé hloubání" - pociťují lhostejnost • a pohrdání. Nasloucháme-Ii, o čem se baví, abychom tak -?' míl"11 JeJicn zvídavosti, nalezneme silnou myšlenko-^ t mezenost. Sociální světy, které jsou pro tolik učenců ínou záhadou, je vůbec nevzrušují. Vfi ygtŠí část propagandistického účinku byrokratické soci-f vědy vděčí za svou působivost tomu, že se tato věda d volává „vědecké metody"; její přitažlivost pak vyplývá „jjierně snadného zaškolování pracovníků a z mož- .....* stí'rychlého uplatnění v oboru se zajištěnou budouc- n t,' y 0bou případech jsou hlavním klíčem k úspěchu odrobně kodifikované a částečně zaškoleným technikům snadno přístupné metody. Někteří ze zakladatelů této školy neužívají empirických technik jako prostředku uplatnění vědecké imaginace, jež se u nich trvale projevuje, i když je zvláštním způsobem potlačena. Při rozhovoru s nimi sí Člověk neustále uvědomuje, že jedná s intelektuálními osobnostmi. Avšak s mladíkem, který pracuje v tomto oboru tři čtyři roky, nelze opravdově mluvit o problémech zkoumání moderní společnosti, jeho postavení a kariéra, -■■ jeho ambice a samolibost jsou založeny z velké části na ; jednom názoru, na jednom slovníku, na jedné soustavě technik. Nic jiného nezná. U některých těchto pracovníků je inteligence odtržena od osobnosti a je pro ně jakousi šikovnou hračkou, kterou ^'•:'-:-lzé výhodně zpeněžit. Jsou ochuzeni o lidskost, odvolávají £/äe:na hodnoty, jež nelze odvodit z úcty k lidskému rozumu. jsou to energičtí a ctižádostiví technici, jimž nedostatečné j:: vzdělání a korumpující poptávka znemožňují nabýt sodo-logické imaginace. Lze jen doufat, že až dostatečný počet těchto mladých mužů dosáhne ve své kariéře úrovně mimo-řádných profesorů, dojdou jakousi intelektuální transmu-tací k poznání, že nejsou závislí na svých císařích bez šatů. ... Abstraktní empiricismus, jeho metodologická omezení, cíle, na něž se v praxi zaměřuje, a duševní schopností jím I; vybíraných a školených pracovníků - to vše před nás klade stále naléhavěji otázku společenské angažovanosti sociálních věd. Tento byrokratický styl a instituce, které ho ztě- 116 117 Iesňují, spadají vjedno s převládající vývojovou tendencí, moderní sociální struktury a jejími typickými způsoby"1 myšlení. Domnívám se, že jej nelze vysvětlit, natož jej pjng pochopit, neuvědomíme-Ii si tuto skutečnost. Uvedené společenské tendence neovlivňují pouze sociální vědy, aje veškerý intelektuální život ve Spojených státech a vůbec'1 úlohu rozumu v dnešním světě. Je jasné, oč jde: Není-li sociální věda nezávislá, nemůže"-být ani odpovědná vůči společnosti. Protože výzkumné nástroje jsou stále mohutnější a nákladnější, je zde tendence k jejich „vyvlastnení". Sociální věda se tudíž může'' stát opravdu nezávislou pouze tehdy, až se sociální vědci kolektivně chopí řízení těchto výzkumných nástrojov Pokud je jednotlivý sociální vědec při své práci závislý na byrokracii, ztrácí postupně svou osobní nezávislost. Pokud se sama sociální věda byrokratizuje, ztrácí postupně svou společenskou a politickou nezávislost. Chtěl bych zde zdůraznit toto „pokud", neboť jsem zde podrobil kritice určr«; tou, byť hlavní tendenci, nikoli celkovou situaci. Chceme-li pochopit, co se odehrává v jakékoli oblasti kuls ■ turní a intelektuální činnosti, musíme pochopit její bezprostřední společenské souvislosti. Musím se proto nyní stručně zabývat akademickými klikami. Je pravda, že má--li určitá idea trvalejší platnost a význam, může být jakákoli. osobnost nebo klika jejím pouze dočasným symbolerrt/ Avšak celá záležitost s „klikami", „osobnostmi" a „školami" je poněkud složitější a její význam při formován: vývoje sociálních věd si zasluhuje, abychom ji z naší strany.j brali více na vědomí. Musíme se jí zabývat přinejmenším . proto, že každá kulturní činnost vyžaduje určité finanční prostředky a určité auditorium, které jí napomáhá svou kritikou. Ani jedno není poskytováno výhradně na základě objektivního posouzení hodnoty, přičemž bývá sporná jak" objektivita posuzování, tak tato hodnota. I ^■'funkcí akademické kliky není pouze regulovat soutěžní, ale 1 stanov'-t: 3erl° podmínky a udělovat odměny za Činnosti vykonávané v souladu s těmito podmínkami. ^ějdůležitějšími intelektuálními rysy kliky jsou kritéria, íjodle nichž jsou hodnoceni lidé a posuzováno jejich dílo. Zmínil jsem se již o „étosu techniků" byrokratické soci- ■ álhí vědy - o jejich duševních schopnostech, o jejich vlivu na vytváření reputace, a tím i na módy vládnoucí v sociálních vědách a na převládající kritéria pro hodnocení. .Chtěl bych k tomu ještě dodat, že prostředky, jimiž klika dosahuje svých vnitřních cílů, zahrnují: „přátelské" rady .-mladým vědcům; nabídky dobrých míst nebo doporučení : ha „povýšení"; zasílání recenzních výtisků knih přátelsky nakloněným recenzentům; ochotu přijímat články a knihy k publikování; přidělování prostředků na výzkumnou činnost; „přihrání" čestných funkcí v různých odborných společnostech a redakčních radách odborných časopisů nebo podpora při jejich získávání atd. Všechny tyto prostředky určují míru prestiže, která zase podstatně rozhoduje o akademické kariéře, a ovlivňují tudíž finanční situaci jednotlivých vědců a jejich vědeckou reputaci. Akademická reputace se kdysi dávno zakládala na autorství knih, studií a monografií, prostě na produkci idejí a vědeckých děl a na jejich hodnocení akademickou obcí i vzdělanými laiky. Důvodem, proč tomu tak bývalo i v sociálních a humanitních vědách, bylo to, že schopnost nebo neschopnost každého vědce bylo možno veřejně posoudit, neboť starý akademický svět nesestával z privilegovaných .pozic daných pravomocí. Je obtížné dobrat se poznání, zda je údajná kompetence ředitele korporace založena na jeho osobních schopnostech, nebo na moci a možnostech daných jeho postavením. Takové pochybnosti nepřicházely v úvahu u učenců věnujících se plně svému oboru, jak .tomu bývalo u profesorů starého typu. ,; Nový typ akademického politika získal (stejně jako vysoký .úředník v podniku nebo vojenský pohlavár) díky své prestiži 118 119 schopnosti, jež je nutno odlišovat od jeho schopností o> nich, jež však v jeho reputaci splývají vjedno. Mít k dispc -stálého asistenta, úředníka běhajícího po knihovnách, d^" ' trický psací stroj, diktafon, kopírku a tři čtyři tisíce dolarň- - 'i ročně na knihy a časopisy - i takové minimální materiály - * a personální vybavení významně přispívá ke zvýšení dojrr.u o schopnostech takového vědce. Každý vysoký úřédrůlt v podniku se jen pohrdlivě usměje nad takovými skromnými prostředky, ne tak univerzitní profesoři - málokteří z nich, i ti nejschopnějŠí, mají zaručeno podobné vybaveni Takové vybavení však je prostředkem k uplatnění schopností a ke kariéře a stálý člen kliky je získá mnohem snáze než nezávislý vědec. Prestiž kliky zvyšuje možnost dostat takové vybavení, a to zase zvyšuje vyhlídky na získání reputace. To podle mne pomáhá objasnit, jak mohou někteří vě^ti získat reputaci, aniž toho - ruku na srdce - mnoho vytvo- -řili. O jednom takovém vědci poznamenal zcela přátelsky jeho kolega a dezignovaný následník: „Dokud bude žit, bude nejvýznamnějším mužem ve svém oboru; za čtrnáct dní po jeho smrti si na něho nikdo ani nevzpomene." Toto trpké konstatování svědčí o mučivé nejistotě, jež asi často děsí univerzitní politiky ve světě akademických klik. Soutěží-li v určité vědní oblasti několik klik, jsou jejich strategie určovány jejich vzájemným postavením. Vůdci kliky očekávají, že malé a nevýznamné kliky vypadnou ze hry. Jejich členové jsou pak buď ignorováni, získáni nebo odsunuti do pozadí a vymírají, aniž po sobě zanechají žáky. Je třeba mít stále na mysli, že důležitou funkcí kliky je vychovat novou akademickou generaci. Říci o klice-že je nevýznamná, znamená, že na tento proces nebude mít valný vliv. Existují-li však například dvě hlavní školy, jejichž vůdci mají velkou moc i prestiž, vzniká často tendence vyřešit jejich vzájemné vztahy sloučením a vytvořením většího kartelu. Je-li některá škola vystavena útoku malých nebo ostatních klik, je jednou z prvních forem obranné strategie popřít, že klika nebo škola vůbec existuje; právě při takových příležitostech si získávají „zásluhy" univerzitní politici. 120 Úkoly významné pro kliku jsou často vydávány za ritertamné pro práci celé školy. U mladých vědců to ovlivňuje vyhlídky na kariéru; starší vědce pak klika odměňuje "administrativní, propagační a politické schopnosti nebo 2a přátelské vztahy. Zejména u starších vědců se může eputace utvářet takto dvojznačně. Outsideři se mohou Brit: Vyplývá jejich vysoká reputace z intelektuální hod-rioty jejich díla, nebo z jejich postavení uvnitř kliky? Ovažujeme-li o vztazích mezi klikami, narazíme ihned ňa-rnuže, kteří nejsou mluvčími jediné kliky, nýbrž celé vědnr„oblasti". Nejsou to ředitelé jediné firmy, ale mluvčí celého průmyslového odvětví. Uchazeč o roli takového reprezentanta celé oblasti musí obvykle popírat existenci skutečných intelektuálních rozdílů, dejme tomu mezi dvěma velkými klikami. Jeho hlavním intelektuálním " úkolem jako společného mluvčího je ukázat, že „ve skutečnosti obě směřují k témuž cíli". Stává se prestižním symbolem toho, co každá klika označuje za svou specia-Htu/a právě tak symbolem jejich „skutečné" nebo alespoň možné jednoty. Tím, že si vypůjčuje prestiž z obou klik, ji také současně oběma propůjčuje. Je vlastně jakýmsi makléřem, jenž přiděluje prestiž oběma týmům. Dejme tomu, že v nějaké vědní oblasti existují dvě vůdčí školy - „teorie" a „výzkum". Úspěšný univerzitní politik udržuje živé kontakty s oběma - zdá se, jako by patřil oběma a,souČasně jako by byl někde mezi nimi. Díky své prestiži jakoby sliboval, že „teorie" i „výzkum" jsou nejen kompatibilní, ale jsou součástí společné práce v sociálních vědách -jako celku. On sám je symbolem tohoto příslibu. Tento příslib se však neopírá o nějaké jeho knihy nebo výzkumy, nýbrž věc se má takto: V každém vychvalovaném díle „výzkumu" hledá náš politik „teorii" - a protože přání je otcem myšlenky, přirozeně ji tam nachází. Obdobně se pídí v uznáva-něm díle „teorie" po „výzkumu" - a i zde nachází, co hledal. Tyto „objevy" mají podobu rozsáhlejších knižních recenzí a jsou spíše formou přidělování prestiže než opravdovým hodnocením výsledků vědecké činnosti. Výsledná studie, 121 v níž „teorie" i „výzkum" vystupují jako jedno tělo, je ja> ^ jsem poznamenal - příslibem, symbolem. Přitom ptestij --I univerzitního politika není založena na této studii a ve sicy ' tečnosti se zřídkakdy vůbec zakládá na nějaké studii. Všechny podobné role univerzitních politiků v sobeinaj|-rysy tragédie. Jejich herci jsou často prvotřídními inte-" lekty - průměrní lidé je ve skutečnosti ani hrát nemohou *" i když mnozí se je snaží slovně napodobovat. Státnická rol vzdaluje svého ztělesňovatele od skutečné vědecké prác< Prestiž, kterou nashromáždil, je tak neúměrně vysoká ve' srovnání s tím, co skutečně dokázal, naděje, již vyvolal,: tak velká, že mu často přímo brání vrátit se zpět k „vědecli práci". Pokud se významně podílí na nějakém výzkumu nebo knize, váhá s dokončením nebo publikováním, i když -ostatní je již považují za dokončené. Stěžuje si na výborové schůze a na ostatní státnické povinnosti, ale současně při- ■ jímá - a dokonce vyhledává - další a další. Právě jeho role politika se najednou stává příčinou a výmluvou, že se nedo-~' " stane k práci. Říká často, že se cítí uštván, ale ve skutečností se musí neustále sám štvát - jinak by druzí i on sám mohli zjistit, že jeho role státníka je pouhou výmluvou. Akademická obec se však neskládá jenom z klik. jsou zde také nezávislí vědci různého typu, zabývající se různou činností. Ze stanoviska vedoucí kliky se tito nezávislí vědci chovají vůči její škole buď přátelsky, nebo alespoň neutrálně; také mohou být ve své činnosti „eklektiky" nebo jsou prostě „nespolečenští". V případě, že jejich dílo vyvolává příznivý ohlas a je považováno za záslužné, užitečné, nebo.--cenné, mohou se Členové kliky snažit přilákat je, přivést na , „správnou" cestu a eventuálně je získat mezi sebe. Nestačí, vychvalují-li se členové kliky jenom navzájem mezi sebou, " ' Avšak mezi nezávislými vědci mohou být také takoví,; . ' kteří nechtějí hrát tuto hru a nechtějí realizovat své nároky na prestiž. Někteří z nich jsou prostě indiferentní -a zabraní do své práce, někteří jsou vyloženě proti kli< a kritizují díla její školy. Pokud to jde, klika oba tyto typy ,řdců i jejich práci ignoruje. Tato jednoduchá strategie je \ oCjná a spolehlivá pouze tehdy, požívá-li klika skutečně VelkoLi prestiž. Navíc ji lze uplatňovat opravdu důstojně jen apodmínky, že klika ovládá celou badatelskou oblast a je naprosto monolitní. To ovšem nebývá běžné - obvykle jsou tfléže oblasti ještě neutrálové, eklektikové nebo další kliky. Existují dále příbuzné badatelské oblasti a kromě toho ■ neakademická veřejnost, jejíž zájmy nebo sympatie narušují - alespoň prozatím - monolitickou kontrolu prestiže, reputace nebo kariéry ze strany kliky. Nelze-li tedy kritiky ignorovat, je nutno použít jiné strategie. Všechny prostředky interního ovládání přívrženců žídly se samozřejmě používají i proti jejím vnějším nepřátelům. Popíšu stručně jeden z nich: recenzování knih - nej-běžnější prostředek přidělování prestiže. Dejme tomu, že nezávislý vědec vydá knihu, jíž je věnována taková pozornost, že ji nelze ignorovat. Bylo by neobratné svěřit její "recenzování významnému členu kliky, zejména je-li vůči autorovi v postavení konkurenta, je-li vůči jeho názorům dokonce nepřátelsky naladěn či má-li blíže k protichůdným názorům. Rafinovanější je svěřit tento úkol méně významnému, teprve se prosazujícímu členovi kliky, který sám dosud příliš nepublikoval a jehož názory tudíž nejsou široce známy. To má četné výhody. Mladý muž má možnost projevit svou loajalitu a současně si získat ostruhy kritikou staršího a známějšího vědce. Tím je také knize přisouzen „menší význam, než kdyby ji recenzoval proslulý vědec. Pro mladého muže je to role naprosto bezpečná: známější vědec --už z jistého snobství asi sotva na. recenzi odpoví; nebývá ani obvyklé, aby autor odpovídal na kritiku odborného recenzenta. Ve skutečnosti to některé vědecké časopisy dokonce záměrně ztěžují nebo znemožňují. Avšak i kdyby odpověď byla uveřejněna, na věci to nic nemění. Každý, kdo nejen recenzuje, ale i sám píše knihy, ví, že nejsnadnějším intelektuálním úkolem je „strhat" jakoukoli knihu ve dvou až třísloupcové recenzi a že je nemožné odpovědět na ni ve stejném rozsahu. Nebylo by to nemožné, kdyby knihu četli 122 123 trochu důkladněji všichni čtenáři účastnící se této vým**.-názorů. To však nelze předpokládat, což dává recenien-1? zdrcující převahu. *v Vzbudí-li však dotyčná kniha opravdu mimořádn . pozornost uvnitř badatelské oblasti, mimo ni nebo \ 0v)0U případech, nezbývá, než aby recenzi napsal výmstnn' i člen kliky, nejlépe sám politik. Ten jí přiměřeně vychval aniž věnuje příliš místa jejímu obsahu, a poukáže roi na její přínos pro převládající a perspektivní tendence v dané badatelské oblastí. Jedinou věc nesmí opravdová a věci oddaná klika za žádnou cenu dopustit: nechat knihu recenzovat jinému nezávislému vědci, který by předevšájj jasně a přesně seznámil čtenáře s jejím obsahem a za druhé by ji podrobil kritice podle měřítek naprosto nezávislých na jakékoli škole, klice nebo módě. Jedno z nejběžnějších hesel různých sociálněvědních ' ; zní: „Úkolem sociální vědy je předvídat a řídit lidské ch -vání." V některých kruzích se dnes také často mluví o 1 ■ „sociálním inženýrství"*, což je neurčitý termín, mnohdy považovaný za jasný a určitý program, protože je založen na domněle nesporné analogii mezi „ovládnutím přírod}-" a „ovládnutím společnosti". Uživatelé podobných frází patří většinou k těm, kdož se nejusilovněji snaží „přeměnit sociální výzkumy v opravdovou vědu" a považují svou vlastní práci za politicky neutrální a morálně irelevantní. Základní myšlenka je obvykle formulována jako „zaostřování" sociální vědy za přírodními vědami a z toho plynoucí ""■ nutnost tento rozdíl překonat. Mezi „vědci", o nichž jsem -právě psal, jsou podobná technokratická hesla a slogany náhražkou za politickou filosofii. Domnívají se, že mohou učinit se společností totéž, co podle nich učinili přírodovědci s přírodou. Jejich politická filosofie je obsažena v pro- * Viz pozn. na str. 113. , hc;m názoru, že kdyby bylo „vědecké metody", jež y. ovjádnutí atomu, použito k „řízení společenského w ní", byly by problémy lidstva brzy vyřešeny a nastala fge míru a hojnosti pro všechny. ^ Za těmito frázemi se skrývají podivné, nejasné a žalostně atené představy o moci, rozumu a dějinách. Používání Z°kových frází odhaluje racionalistický a prázdný optimis-s z3ložený na neznalosti toho, kolik rolí může hrát ozu'm ve vztahu k záležitostem lidstva, podstatě moci jejímu vztahu k vědění, významu morálního jednání místu vědění v něm, podstatě dějin a skutečnosti, že lidé nejsou pouze výtvorem dějin, nýbrž také tvůrci v jejich fámci i tvůrci dějin samých. Dříve než přistoupím k pro-biémům týkajícím se politického významu sociálních věd, !chtól bych stručně rozebrat hlavní heslo technokratických filosofů - heslo o předvídání a řízení. Mluvit tak nenucené o předvídání a řízení znamená zaujmout postoj byrokrata, pro něhož je svět, jak poznamenal Marx, pouhým objektem jeho úředního jednání. Pro objasněni uvažujme tento extrémní případ: Pokud nějaký člověk má k dispozici propracovaný a dostatečně účinný - prostředek kontroly nadU divizí vojáků na izolovaném ostrove bez nepřátel, pak nesporně - a s tím musíte sou-hlasit - zaujímá řídící postavení. Využívá-li plně své moci podle připravených plánů, může předvídat téměř přesně, co učiní každý obyvatel ostrova v určitou hodinu určitého dne určitého roku. Může dobře předvídat i pocity jednot-lívých lidí, neboť jimi manipuluje jako předměty; má moc překazit jejích plány a může se považovat ze všemocného vládce. Protože může řídit, může i předvídat. Je pánem nad ., pravidelnostmi". jako sociální vědci však nesmíme vycházet z předpokladu, že se zabýváme předměty tak vysoce manipulovatelnými nebo že jsme osvícenými vládci nad lidmi. Přijmout jeden z těchto předpokladů znamená přinejmenším zaujmout politický postoj, jaký je pro vědce poněkud neobvyklý. Žádná by 124 125 historická společnost není vytvořena v tak strnulém rán- • -jako moje hypotetická společnost s jednou divizí vojá- ' Právě tak nejsou sociální vědci - bohudík - generály hi^ rie. Avšak mluvit jedním dechem o „předvídání a říze!* jak to mnozí činí, znamená předpokládat takový druh j. nestranného řízení, jaký uskutečňuje můj pomyslný gé-" rál, jehož moc jsem pro názornost poněkud přehnal. Chci to objasnit proto, abych odhalil politický význam byrokratického étosu, jenž se využívá převážně v nedemokratických oblastech společnosti - ve vojenských zai -* nich, v reklamních agenturách či ve správních odboiech federální vlády - a pro jejich cíle. K práci v těchto byro] tických organizacích a pro ně byli přizváni mnozí soci vědci a mají se v nich zabývat stejnými problémy jako nej- < výkonnější členové této administrativní mašinérie, Nechápu, jak někdo může důvodně nesouhlasit s Robertem S. Lyndem, který v komentáři o knize The American '. Soldier (Americký voják) napsal: Tyto svazky popisují, jak se vědy velmi obratně využívá k výbéru"" a řízení lidí pro cíle neodpovídající jejích vůli. Je příznač . měřítkem neschopnosti liberální demokracie, že musí stále ■■ využívat sociálních věd v zájmu demokracie nikoli přímo, n> . po straně a oklikou; tyto vědy musí sbírat drobty ze stolu. kromých výzkumných firem o problémech, jak zjišťovat r< posluchačů, a podle nich sestavovat rozhlasové pořady a natáčet filmy, nebo například v tomto příkladě využívat výsledků ari ního průzkumu k převýchově vyděšených nováčků v otrlé v; . niky, kteří budou bojovat za cíle jim cizí. Pokud bude soci: věda využívána k podobným mimospolečenským účelům, pc každý pokrok v jejím využívání k možnosti, že se stane nástrojem ; masové kontroly, a tudíž další hrozbou pro demokracii.2 2 2 The Science of Inhuman Relations, The New Republic z 27. srpna 1949. hlásaná koncepcí řízení lidských zdrojů slouží k dal-í^eS šíření byrokratického étosu nad dosavadní rámce Vrtění tohoto stylu myšlení a metody zkoumání. Poulír podobných hesel jako tvrzení o tom, co „hodláme 7*1i" znamená akceptovat byrokratickou roli, aniž ji ba vykonáváme. Tato role je zkrátka velmi často zalo-a na předpokladu jako kdyby. Přijme-li sociální vědec Ifchnokratický postoj a pokouší-li se podle něho jednat, narnená to, že jedná, jako kdyby opravdu byl sociálním 'ňřěňýrem. Veřejná úloha sociálního vědce je dnes často oiímána právě v tomto byrokratickém smyslu. Hraje-li si někdo na sociálního inženýra, může to snad být zábavné vře společnosti, kde široce a demokraticky vládne lidský rozum. To však není případ Spojených států. Ať již je tento stát jakýkoli, jedno je jisté: Je to společnost, v níž je funkčně racionálních byrokracií stále více využíváno k řízení zále-"' Btbstí lidí a k přijímání historicky závažných rozhodnutí. Stupeň, v němž historické změny probíhají bez vědomé kontroly lidí a za jejich zády, není ve všech obdobích stejný. £dá se, že v naší době jsou stále více zdrojem historických -změn klíčová rozhodnutí (nebo fakt, že tato rozhodnutí nebyla učiněna) byrokraticky organizovaných elit. Navíc jde o období a o společnost, v nichž růst a centralizace prostředků ovládání, tj. moci, zahrnuje rozsáhlé využívání : sociální vědy pro cíle, jež mohou libovolně stanovit držitelé ....... těchto prostředků ovládání. Mluvit o „předvídaní a řízení" a neuvážit přitom, jaké problémy takový vývoj vyvolává, znamená vzdát se možné morální a politické nezávislosti. Je možno mluvit o „řízení" v jiném pojetí než byrokratic-:.. kém? Ovšemže ano. Uvažuje se přece o různých typech ._, „kolektivního sebeřízení (samosprávy)". Vhodná definice jakékoli takové představy zahrnuje jako ideje a hodnoty všechny otázky svobody a rozumného jednání. Zahrnuje také ideu „demokracie" jako typ sociální struktury a soustavu politických očekávání. Demokracie znamená, že lidé .; řízení zákonem mají moc a svobodu změnit tento zákon 126 127 podle dohodnutých pravidel - a změnit dokonce i tato n vidia. Ale nejen to - znamená to určitou formu kolp^ľ." ního sebeřízení strukturálních mechanismů samotníc dějin. Je to složitá a obtížná idea, o níž později pojedná ' podrobněji. Zde bych chtěl pouze naznačit, že chtejp- :-sociální vědci diskutovat seriózně o problémech „předJ" dání a řízení" ve společnosti usilující o demokracii, musí |e velmi pečlivě promýšlet. ' Lze mluvit o „předvídání" v jiném pojetí než byíokt tickém? Ovšemže ano. Předvídání může být založeno spi.. na „nezamýšlených pravidelnostech" než na direktivní řízení. Bez možnosti řídit můžeme předvídat nejlépe vtě -oblastech společenského života, v nichž nemůže řídit a kdokoli jiný nebo v nichž je „dobrovolná" a nerutini: -vaná činnost omezena na minimum. Například jazykc . úzus se mění nebo přetrvává „za zády lidí". Obdobné pra-"" videlnosti se snad projevují v souvislosti se strukturáln, mechanismem dějin. Pochopíme-li to, co John Stuart IV nazýval „principia media" určité společnosti, pochopíme- --li její hlavní tendence, pochopíme-li zkrátka strukturální -přeměny naší epochy, můžeme mluvit o tom, že jsme;zís-kali „základnu pro předvídání". Musíme si však uvědomovat, že v konkrétním: pro- -středí lidé Často kontrolují způsob svého jednání. Jedním z předmětů našeho zkoumání právě je, do jaké míry tak -ň mohou činit. Měli bychom si uvědomovat, že stejně jako " hypotetičtí generálové existují i generálové skuteční, že 'ľ existují skuteční ředitelé korporací a skutečné hlavy stá | Navíc fakt, že lidé nejsou pasivními objekty, znamená, že j si mohou uvědomovat předpovědi, jež se týkají jejich čiřil ností, že se tudíž mohou podle nich zařídit a také tak činí-:' mohou předpovědi falzifikovat, nebo splnit. Jejich budoucí činnost není zatím předmětem zcela spolehlivého předvídání. Dokud si lidé udržují určitou úroveň svobody, neize jejich možnou činnost snadno předvídat. :f Jde však o toto: Tvrdit, že „skutečným a konečným cílem sociálního inženýrství" nebo „sociální vědy" je „ptedví- p* f' znamená nahrazovat technokratickým heslem to, caIi 'se mělo stát uváženou morální volbou. Znamená %také akceptovat byrokratickou perspektivu, která -W_IL jednou plně přijata - dává mnohem menší možnost morální volby Byrokratizace sociálních výzkumů je naprosto obecnou tendencí. Pravděpodobně se postupně, v příhodnou dobu, uskuteční v jakékoli společnosti, v níž nade vším převládnou byrokratické rutiny. Je přirozeně provázena poněkud lstivou a nabubřelou teorií, která však příliš neovlivňuje administrativní výzkum. Dílčí výzkumy, obyčejně statistické povahy a určené pro administrativní účely, neovliv- ......rtují další propracování „pojmů"; to zase nemá přímou souvislost s výsledky dílčích výzkumů, ale spíše s Iegiti-múací režimu a jeho měnícími se rysy. Pro byrokrata je svět světem faktů, s nimiž nutno zacházet podle pevných pravidel. Pro teoretika je svět světem pojmů, s nimiž lze manipulovat, mnohdy bez jakýchkoli jasných pravidel. Teorie slouží mnoha způsoby ideologickému ospravedlňování autority. Výzkum pro byrokratické potřeby slouží ke -zvýšení účinnosti autority a výkonnosti tím, že poskytuje . informace užitečné pro autoritativní plánovače. ......Abstraktní empiricismus je využíván byrokraticky, i když samozřejmě obsahuje jasné ideologické významy, jichž bývá někdy jako takových využíváno. „Velká teorie", jak jsem naznačil, není bezprostředně byrokraticky použitelná; její politický smysl je ideologický, a v tom může být - její použitelnost. Kdyby tyto dva pracovní styly - abstraktní empiricismus a „velká teorie" - měly získat intelektuální „duopol", nebo se dokonce staly převládajícími styly vědecké práce, byly by vážnou hrozbou pro intelektuální ... naděje vkládané do sociálních věd i pro politické naděje vkládané do úlohy rozumu v lidských záležitostech, tak jak ŕ-,.byla tato úloha klasicky pojímána v západní civilizaci. 128 129 6 Různé filosofie vědy Mělo by dnes být jasné, že zmatení v sociálních vědách je zastíráno dlouhotrvajícím sporem o povahu „vědy"'' Mnozí badatelé o společnosti budou jistě souhlasiťs tím' že jejich vděčné přijímání „vědy" je obvykle stejně nejasné I jako formální. „Vědecký empiricismus" může znamenat■ mnoho věcí a neexistuje jediná přijatelná verze, natož aby" byla systematicky používána. Profesionální očekávání jsou : zcela zmatená a smysl pro dokonalost lze realizovat pomocí naprosto rozdílných modelů zkoumání. To je zčásti důvodem, proč epistemologické modely filosofů přírodních věd mají takovou přitažlivost.1 Mnozí vědci uznávají existenci mnoha stylů práce v sociálních vědách a horlivě souhlasí s tím, že „bychom je měli dát dohromady". Někdy je takový program předkládán velmi přesvědčivě: Úkolem příštích desítiletí je sjednotit velké problémy a teoretické dílo devatenáctého století, " zejména díla německé školy, s výzkumnými technikami převládajícími ve století dvacátém, zejména ve Spojených-státech. Tato dialektická syntéza se stane základem pozo-. ruhodného a trvalého pokroku při vytváření mistrovských koncepcí a exaktních výzkumných technik. „Dát" tyto prvky „dohromady" není příliš obtížným'..": filosofickým problémem.2 Nabízí se však případná otázka: , Dejme tomu, že je „dáme dohromady" ve formě tohočT-onoho velkého modelu zkoumání - jak bude tento model užitečný pro práci v sociální vědě, pro zvládání jejích hlav- " nich úkolů? ** 1 Viz kapitolu 3, části, 2 Viz např. poněkud hravý pokus ve stati Two Styles of Research SS^SózS? StUdiCS'PhUoSOphy °fScimce> roč- 20, č. 4, říjen 130 .......pommVám se, že taková filosofická práce má jistý ýýzriam pro práci sociálních vědců. Takový model by *0ám umožnil, abychom si hlouběji uvědomili a ujasnili své koncepce a procedury. Poskytl by nám k tomu jazyk. Avšak význam takového modelu by byl obecného charakteru: žádný sociální vědec jej nemusí brát příliš vážně. Měli bychom jej chápat především jako osvobození vlastní ima-ginace;a jako zdroj námětů pro vlastní postupy, a nikoli jako omezeni svých problémů. Omezovat ve jménu „přírodních věd" problémy, jimiž bychom se měli zabývat, se mi zdá být projevem zvláštní bojácnosti. Chtějí-Ii se ovšem částečně zaškolení výzkumní technici omezit na takové problémy, může to být moudrá sebekontrola; jinak nemá takové omezení žádný smysl. Klasický sociální analytik se vystříhal jakékoli strnulé soustavy výzkumných procedur: snažil se při své práci rozvíjet a využívat sociologickou imaginaci. Odpuzovalo jej spojování a rozpojování pojmů a používal propracovanějších pojmů pouze tehdy, měl-li dobrý důvod věřit, "že" tím prohloubí svou citlivost vůči problémům, zvýší přesnost při ověřování faktů a hloubku své argumentace. Nenechal se omezovat určitými metodami a technikami. " Klasický způsob byl uplatňováním intelektuálního mistrovství. Z drobných poznámek v průběhu vědecké práce nebo sběhem přípravy na ni vznikají obyčejně užitečné diskuse o metodě i teorii. „Metoda" souvisí především s tím, jak klást otázky a dávat na ně odpovědi a být si přitom alespoň trochu jist, že odpovědi budou mít více či méně trva-■:- lou platnost. „Teorie" souvisí především s tím, jak věnovat soustředěnou pozornost používaným termínům, zejména stupni jejich obecnosti a jejich logickým vztahům. Hlav-nírn účelem je v obou případech dosáhnout jasné koncepce a úsporné procedury - a pokud jde o současnost, je 131 tím nej významnějším spíše uvolnění než omezení si gické imaginace. °' Ovládnout „metodu" i „teorii" znamená stát Se^ vědomělým myslitelem, mužem práce, být si vědorrí předpokladů a důsledků, jež z toho vyplývají. Býtovaďin' „metodou" nebo „teorií" znamená být prostě odltzerl0J práce, od úsilí odhalit alespoň něco z toho, co se odehrávi ^ ve světě. Bez proniknutí do způsobu vykonávání řerricsh jsou výsledky zkoumání nespolehlivé; nejsme-li pres, , čeni, že výzkum může vést k podstatným výsledkům " každá metoda předstíráním zbaveným smyslu. Pro sociální vědce klasického typu není ani metoda, ani ; teorie autonomní sférou; určité metody zkoumání jsem '■ vhodné pro některé problémy, určité teorie jsou vhodné pro vysvětlení některých jevů. Jsou jako řeč země, v ní| člověk žije. Člověk se nemůže chlubit tím, že ji ovládá, ale je zahanbující a nepohodlné, když ji neovládá. Sociální vědec si musí při práci plně uvědomovat význam problému, jímž se právě zabývá. To obvyklezna-mená, že se musí velmi dobře a do hloubky obeznámit se 1 stavem vědění v oblasti, jíž se týkají jeho výzkumy. Do jisté míry, kterou lze těžko výslovně určit, to také znamená, že takové dílo lze nejlépe uskutečnit, zabývá-li se několik studií podobnou oblastí zkoumání. A konečně není pro takovou práci nejvhodnější, je-li výsadní specializací jed- -noho vědce, zejména mladého, který má za sebou dosud malé (nebo žádné) dílo a podílel se na výzkumech pravá- " děných pouze v duchu jednoho stylu. V přestávkách mezi výzkumy, kdy uvažujeme o teorii a o metodě, přináší největší užitek, formulujeme-Ii znovu | své problémy. To snad je důvod, proč v běžné praxi musí být každý sociální vědec svým vlastním metodologem i svým vlastním teoretikem, což znamená pouze tolik, že musí ovládat umění intelektuální práce. Každý se ovšem může něčemu přiučit z pokusů o kodifikaci metod, i když mnohdy nejde o víc než o všeobecnou orientaci. To je také- . ""'d proč „halasné programy" v metodologii asi soci- lizovány. Tvrzení o metodé a diskuse o nich, rozlišování teorie a jiná rozlišování, jakkoli podnětná nebo zábavná, jsou pouze příslibem. Tvrzení o metodě nám slibují lepší způsoby zkoumání, i když jde ve skutečnosti mnohdy o způsoby zkoumání ničeho. Propracovávání teorií, systema- .........tické i nesystematické, slibuje upozornit nás na rozdíl mezi tím, co vidíme, a tím, co z viděného děláme, když je interpretujeme. Avšak ani „metoda", ani „teorie" nemohou být : samy o sobě považovány za součást běžné práce v sociál-ních bádáních. Ve skutečnosti jsou zcela protikladné: obě jsou - na vysoké úrovni - ústupem od problémů sociální vědy. Jak jsme viděli, jsou obvykle založeny na nějakém --velkém modelu výzkumu, který slouží k potírání ostatních vědců. Že takový velký model není všestranně použitelný, snad není příliš důležité, neboť ho lze používat rituálním způsobem. Obvykle je vytvořen, jak jsem vysvětlil, z nějaké filosofie přírodních věd a nejčastěji z nějaké filosofické ;..>:■ glosy o fyzice, obvykle poněkud zastaralé. Takové pohrávání vede spíše než k pokroku v práci k jakési vědecké :.. ignoranci, o níž Max Horkheimer napsal: „Neustálé varo- 132 133 vání před předčasnými závěry a nepřesnými generaliz-. cemi vede - není-li dostatečně kvalifikované - k možnéni tabuizování jakéhokoli myšlení vůbec. Kdyby každá my" lenka musela být odkládána, dokud není plně potvueri nebyl by možný žádný základní přístup a museli bychom:' omezit na pouhé náznaky."3 Často se poukazuje na to, že mladí vědci bývají málo pevní, není však zvláštní, jak i starší sociální vědci bývají zvikláni ve své jistotě pretenzemi filosofů vědy mezi námi? Mnohem rozumnější a poučnější než halasná prohlášení -některých amerických sociologů je poznámka z rozhovoru švýcarského a anglického ekonoma, která je dobrou ilustrací klasického názoru na místo metody: „Mnozf vědci " se instinktivně pouštějí do řešení problémů správným způ- -sobem. Jakmile však prostudují metodologii, uvědomí si četné léčky a jiná nebezpečí, která na ně číhají. Výsledkem ? toho je, že ztratí svou dřívější jistotu a bloudí nebo se dají " nesprávnou cestou. Vědci tohoto typu se mají vystříhat metodologie."4 Naším heslem by mělo být: Každý vědec svým vlastním metodologem! -~ Metodologové, dejte se do práce! I když taková hesla nelze brát příliš doslovně, musíme se přece jako činní sociální vědci bránit. S přihlédnutím k podivnému a nevědeckému zápalu některých našich kolegů lze snad omluvit i naše vlastní přehánění. 3 Tensions That Cause Wars, ed. Hadley Cantríl, Urbana, Illinois, University of Illinois Press, 1950, s. 297. 4 W. A. Johr a H. W. Singer, The Role of the Economist as Official. Adviser, London, George Allen & Unwin, 1955, s. 3-4. Tato kniha; je mimochodem příkladem správného způsobu diskuse o meto-;; dách v sociální vědě. Je příznačné, že byla napsána ve formě ror- ■ hovoru mezi dvěma zkušenými vědci. c -Každodenní empirismus zdravého rozumu obsahuje plno aředsudků a stereotypů o té či oné části společnosti, neboť zdravý rozum nám předpisuje, co vidíme a jak to máme interpretovat. Pokusíte-li se z toho uniknout abstraktním ejnpiricismem, skončíte na mikroskopické nebo subhis-torické úrovni a budete usilovně hromadit bezvýznamné detaily. Pokusíte-li se uniknout empirismu zdravého rozumu prostřednictvím „velké teorie", zbavíte pojmy, ''jimiž se zabýváte, jejich jasných a skutečně empirických referencí, a nejste-li dost opatrní, ocitnete se zcela opuštěni ve vlastnoručně vytvořeném transhistorickém světě. Koncepce je myšlenka s empirickým obsahem. Je-li myšlenka pro obsah příliš rozsáhlá, hrozívám, že upadnete - do „velké teorie". Pohltí-li obsah myšlenku, jste v nebezpečí, že spadnete do léčky abstraktního empiricismu. Tento obecný problém bývá často formulován jako „potřeba ukazatelů" a je jedním z hlavních technických úkolů běžné práce v soudobé sociální vědě. Uvědomují si jej příslušníci • všech škol. Abstraktní empiricisté mnohdy řeší problém ■ ukazatelů tím, že eliminují rozsah a význam toho, co je ■domněle indikováno. Ani „velká teorie" se s tímto problémem dostatečně nevypořádává a vytváří nadále pojmy, jež jsou ve srovnání s ostatními stejně abstraktní. To, co abstraktní empiricisté nazývají empirickými „daty", je velmi abstraktní pohled na každodenní sociální svět. Zabývají se například věkovou skupinou určitého pohlaví s určitým příjmem ve městě střední velikosti, To jsou čtyři proměnné - mnohem více, než se vůbec mnozí z nich snaží zahrnout do svých záběrů světa. A je zde ovšem ještě jedna „proměnná": tito lidé žijí ve Spojených státech. Mezi detailními, přesnými a abstraktními proměnnými, z nichž se skládá empirický svět abstraktních empiricistů, však tento „údaj" chybí. Aby „ho" tam dostali, museli by mít koncepci sociální strukury a současně méně strnulou ideu empiricismu. 134 135 Většina klasických děl (jež bývají v této souvislosti na?v vána makroskopickými) leží mezi abstraktním empire ■■ mém a „velkou teorií". Tato díla jsou rovněž zobecněn/' pozorování každodenního prostředí, které však smčřme k odhalení sociálních a historických struktur. Klasic;-problémy sociální vědy a jejich nabízená řešení byly f0lľ mulovány na úrovni historické reality, tj. z hlediska ko'. krétních sociálních a historických struktur. Taková díla nejsou o nic méně empirická než díla abstraktního empiricismu, ba někdy jsou ještě empiričtěiši-mnohdy jsou blíže světu každodenních významů a zk šeností. Závěr je prostý: Neumannova studie o sociální ; struktuře nacismu (citovaný „Behemoth") je přinejmenším stejně „empirická" - a „systematická" - jako Stouffe-rova zpráva o morálce vojenského útvaru č. 10079; Weberova studie o čínském mandarínovi, studie Eugena Staleyho o rozvojových zemích či zkoumání Barringtona Moora o Sovětském svazu jsou stejně „empirické" jako La-zarsfeldovy výzkumy veřejného mínění v okrese Erie nebo v městečku Elmira. : Většina idejí používaných na subhistorických a tran-shistorických úrovních výzkumů vychází právě z těchto' klasických děl. Vzešla však nějaká skutečně plodná myš- '*" lenka, nějaká koncepce člověka, společnosti a jejich vzájemných vztahů z abstraktního empiricismu nebo „velké teorie" ? Obě tyto školy - pokud jde o myšlenky - parazi na tradici klasické sociální vědy. Problémem empirické verifikace je, jak se „dostat dolů k faktům", nebýt však jimi pohlcen; jak připoutat ideje k faktům, a přitom tyto ideje neutopit. Problém je předěsím, co verifikovat a za druhé jak to verifikovat. Ve „velké teorii" probíhá verifikace deduktivně; předmět ani způsob verifikace nejsou zatím považovány za výslovný problém. .......y abstraktním empiricismu není stanovení předmětu - -gjQce často považováno za vážný problém. Způsob veri-x* ce je téměř automaticky zajišťován pomocí termínů, /nichž je problém formulován: ty pak vstupují do korelačních a jiných statistických procedur. Dogmatický požadavek takovéto verifikace je ve skutečnosti často jedinou starostí, takže mnohdy omezuje nebo determinuje pojmy, ,jCjjjpoužívají badatelé angažující se v tomto mikroskopickém pracovním stylu, i problémy, které si vytyčují. V klasické praxi je předmět verifikace obvykle považován 2a velmi důležitý, nebo dokonce za důležitější než způsob verifikace. Ideje jsou vypracovávány v těsném sepětí se sou-borem podstatných problémů; volba předmětu verifikace je determinována v souladu s některými z těchto zásad: Snaž se ověřit ty aspekty propracovávané ideje, jež slibují nejvíce závěrů relevantních pro její propracovávání. Tyto aspekty nazýváme „stěžejními" - je-li toto takto, vyplývá z toho, že to, to a to musí být rovněž takto. Není-li tomu -tak, následuje řada dalších závěrů. Jedním z důvodů pro takový postup je požadavek ekonomie práce: Empirická verifikace, důkazní materiál, dokumentace, vymezení faktu - to vše je časově velmi náročné a mnohdy únavné, proto vědec od této práce požaduje, aby poskytla co nejvíce pro ideje a teorie, s nimiž pracuje. "Vědec klasického typu nevytváří obvykle jediný velký ...projekt jediného velkého empirického výzkumu. Jeho záměrem je umožnit a vyvolávat neustálou konfrontaci mezi makroskopickými koncepcemi a výkladem podlože-"■"ným detailními údaji. Dosahuje toho tím, že plánuje svou činnost jako řadu menších empirických zkoumání (která samozřejmě mohou obsahovat i mikroskopickou a statis-tickcu práci), z nichž každé je stěžejní pro některou část propracovávaného řešení. Toto řešení je buď potvrzeno, ■.modifikováno nebo odmítnuto v souladu s výsledky těchto empirických studií. Způsob verifikace jednotlivých zjištění, tvrzení a domnělých skutečností není v klasické praxi tak obtížný, jak tvrdí 136 137 badatelé pracující mikroskopickým způsobem, Věde klasického typu ověřuje určité zjištění tak, že je kontra^ tuje s relevantním detailním materiálem. Opaktrjj ^1 považujeme-li za potřebné volit koncepce a pracovat s n'imí1 v sepětí s našimi problémy tímto způsobem, můžeme někdy provádět detailní dokumentaci abstraktním a exaktný ším způsobem - statistickým výzkumem. V případě jiných" problémů a koncepcí budeme provádět verifikaci jako his. torikové; to je pak otázka důkazního materiálu. Je cvšcm pravda, že nikdy nemáme jistotu, zdali ve skutečnosti často „nehádáme", není však pravda, že každý odhad má stejnou naději ukázat se jako správný. Ke cti klasické sociální vědy budiž řečeno, že je mimo jiné pokusem zvýšit naše šance činit správné odhady o důležitých problémech. Verifíkovatznamená racionálně přesvědčit ostatní stejně " jako sebe sama. Abychom tak však mohli učinit, musíme" dodržovat určitá přijatá pravidla, především že dílo ma být prezentováno tak, aby bylo ve všech fázích přístupné korí*' trole ostatních. Neexistuje „jediný způsob", jak to dělat, -vždy to však vyžaduje naprostou pečlivost a pozornost k detailům, návyk být jasný, skeptické zkoumání domněle nesporných faktů, neúnavnou zvídavost o jejich možném --smyslu, o jejich vlivu na ostatní fakty a pojmy. Vyžaduje to pořádek a smysl pro systematičnost, zkrátka důsledné a trvalé uplatňování etiky vědecké práce. Bez ní nevede ' žádná technika ani metoda k cíli. *š 4 Každý způsob práce na sociálních výzkumech, každá volba, výzkumného tématu a metod jeho zkoumání předpokládá „teorii vědeckého pokroku". Každý bude jistě souhlasit s tím, že vědecký pokrok je kumulativní proces: Není výtvorem jednoho člověka, nýbrž mnoha lidí, kteří prověřují a kritizují úsilí jiných, přidávajíce k němu svůj díl nebo z něho sami čerpajíce. Má-li mít naše vlastní práce cenu, musíme ji uvést do spojitosti s prací jiných, s prací již dříve '/kpnanou ' Prá^ uskutečňovanou. Je to nutné v zájmu v nuinikace i v zájmu „objektivity". Je třeba konstatovat co bylo vykonáno, takovým způsobem, aby to ostatní ■«ibhli prověřit. představa pokroku je u abstraktních empiricistů velmi zvláším a docela slibná: Umožněte nám nahromadit mnoho mikroskopických studií; pomalu a přesně, tak jako mravenci vytvářejí z nesčených malých zrníček hromadu, i my „vybudujeme vědu". podstava „velkých teoretiků" je asi taková: Jednou kdesi vstoupíme do živého kontaktu s empirickým materiálem; až tento den nastane, budeme připraveni jej „systematicky" zpracovat. Pak pochopíme, co znamená vytvářet systematickou teorii logicky dostupnou vědeckému způsobu empirické verifikace. " Těm, kdož se snaží naplnit příslib klasické sociální vědy, nedovoluje jimi sdílená teorie vědeckého pokroku domnívat se, že nahromaděním mikroskopických výzkumů se ■ríutně vytvoří „plně rozvinutá" sociální věda. Nejsou ochotni předpokládat, že tento materiál může sloužit k jiným účelům, než slouží dnes. Nechtějí zkrátka akceptovat teorii vývoje sociálních věd „od cihly k budově" .(nebo starých dam háčkujících jednu přikrývku). Nedomnívají se, že se z takové práce zrodí nový Newton nebo Darwin a „shrne ji". Stejně tak nejsou toho názoru, že tito dva géniové „shrnovali" mikroskopické údaje, jaké dnes hromadí sociální věda pracující mikroskopickým způsobem. Vědec klasického typu nechce rovněž vycházet jako velcí teoretikové" z předpokladu, že důmyslné propracovávání a rozlišování pojmů bude mít někdy systematizující význam pro empirický materiál. Nevidí důvod věřit tomu, že toto propracovávání pojmů se může stát něčím jiným, :, než je dnes. Klasická sociální věda zkrátka ani „nebuduje" z mikroskopických výzkumů, ani „nededukuje" z pojmových kon-; strukcí. Její přívrženci se snažíbudovati dedukovat současně, v témž procesu výzkumu, a činit tak pomocí vhodných for- 138 139 il mulací a reformulací problémů a jejích vhodným řešením" Uplatňovat takové pojetí - musím to znovu opakovat, sje je to bohužel to hlavní - znamená zabývat se podstatnými problémy na historické úrovni reality; formulovat tyto pro, blémy v pojmech jim přiměřených; bez ohledu na to, jakých výšin dosahuje teorie, a bez ohledu na to, jak úmorná je práce s detaily, pak při dokončení každé fáze výzkumu for-mulovat řešení z makroskopického hlediska problému"; Znamená to zkrátka soustředit pozornost na podstatné problémy, jejichž povaha vymezuje a určuje použité metody a koncepce i způsob jejich uplatňování. Polemika o různých názorech na „metodologii" a „teorii" je vedena v těsném a trvalém sepětí s těmito podstatnými problémy. Pořadí problémů, jež si vědec zvolí, způsob, jak si je zformuluje, a priorita, již každému z nich přisoudí - to vše sŕ" zakládá na metodě, teorii a hodnotách, ať si to vědec uvědomuje či nikoli. Je však nutno připustit, že mnozí pracovníci v soci-'' ální vědě nemají pohotově odpověď na důležitou otázku i o pořadí svých vlastních problémů. Nepovažují to :a potřebné, neboť ve skutečnosti neurčují problémy, naj nichž pracují. Pro některé z nich se tak stávají pracovními-problémy obtíže obyčejných lidí v jejich každodenním pro-'i středí; jiní přijímají jako orientaci pro svou práci závažné-problémy formulované oficiálně nebo neoficiálně mocenskými autoritami nebo zájmy. Naši kolegové z východní Evropy a ze Sovětského svazu o tom jistě vědí více než my,.. neboť u nás nikdy neexistovala politická organizace, jež by oficiálně řídila intelektuální a kulturní sféru. To však-'', naprosto neznamená, že tento jev na Západě neexistuje, zejména ve Spojených státech, V důsledku ochotného, ba horlivého přizpůsobování se sociálních vědců může převládnout zaměření na problémy politické a ještě spíše komerční sféry. Liberální sociologové minulosti se zabývali osobními obtížemi lidí až příliš na úrovni těchto obtíží samých; ■ ne0bjasňovali při tom hodnoty, na jejichž podkladě byly problémy zjištěny, ani nerozpracovali či neporovnávali "strukturální podmínky, díky nimž je bylo možno pochopit. Práce bývaly přetíženy nestrávenými fakty; vědci neměli k dispozici intelektuální techniky nutné k osvojení a klasifikaci těchto faktů, což vedlo k romantické myšlence plurality příčin. Hodnoty, jež tito liberálně zaměření sociální vědci předpokládali - ať již je sami zastávali či nikoli - byly nyní většinou přejaty do soustavy administrativního liberalismu státu blahobytu. V byrokratické sociální vědě, v níž je abstraktní empiricismus nejvhodnějším nástrojem a „velká teorie" průvodním jevem nedostatku teorie, je veškeré úsilí sociální vědy zaměřeno ke službě vládnoucím autoritám. Ani někdejší ■■liberální praxe, ani byrokratická sociální věda se nezabývají závažnými veřejnými problémy a osobními starostmi lidí tak, aby je učinili součástí problémů sociální vědy. Intelek-;:tuální ráz a politickou použitelnost těchto škol (a v tomto ■případě všech sociálněvědních škol) nelze od sebe snadno oddělit; do postavení, jež nyní v sociální vědě zaujímají, je privedie jak jejich politické využívání, tak jejich intelektuální ráz (a jejich akademická organizace). V klasické sociálněvědní tradici jsou závažné veřejné pro-blémy formulovány tak, že jejich definice zahrnuje řadu ^konkrétních prostředí a soukromých obtíží mnoha růžených jedinců; tato prostředí zase jsou součástí větších his-torických a sociálních struktur. Žádný závažný veřejný problém nelze správně formulovat, nejsou-li definovány s ním související hodnoty a zjevné příznaky jejich ohrožení. Tyto hodnoty a jejich .ohrožení jsou aspekty problému samého. Hodnotami -klasické sociální analýzy byly vždy, jak se domnívám, svo-~ boda a rozum. Někdy se zdá, že síly, jež je dnes ohrožují, se ; kryjí s hlavními tendencemi soudobé společnosti, pokud 140 141 nejsou přímo charakteristickými rysy naší epochy. Hlavu1 problémy sociálních výzkumů mají dnes společné to i předmětem jejich zájmu jsou podmínky a tendence, j;í Se zdají ohrožovat tyto dvě hodnoty, a důsledky této \ixin\y pro podstatu člověka a pro průběh dějin. ' Neznepokojuje mne zde však ani tak škála problémů včetně problémů mého zájmu, jako spíše nutnost, .. sociální vědci uvažovali o naléhavých problémech, z nichž ve skutečnosi vycházejí ve své práci a ve svých plánech. Jen ve světle takových úvah mohou přesně a pečlivě zkoumat své problémy a jejich možné alternativy; jen tak mohou zůstat objektivními. Objektivita při práci v sociální vědě totiž vyžaduje neustálé úsilí přesně si uvědomovat vše, co souvisí s problémem, vyžaduje rozsáhlou a kritickou■-..: . jemnou konfrontaci těchto úsilí. Ani s pomocí dogmatického modelu „vědecké metody", ani ambiciózním vyhlašováním „problémů sociální vědy" nemohou vědci rozvíjet svou disciplínu skutečně plodným způsobem. Při formulování vlastních problémů by měla být věnována výrazná pozornost naléhavým veřejným problémům a osobním obtížím lidí; ty by měly být otevřeny pro zkoumání kauzálních souvislostí mezi prostředím a sociální strukturou. Ve své formulaci problémů musíme objasnit hodnoty reálně ohrožované v těchto naléhavých veřejných problémech a soukromých obtížích, objasnit, kdo je přijímá jako hodnoty a kdo nebo co je ohrožuje. Tento úko! je mnohdy nesmírně komplikován skutečností, že ohrožené hodnoty nejsou vždy shodné s těmi, jež považují za ohrožené jednotlivci nebo celá veřejnost, nebo to přihéjmén-ším nejsou pouze ony. Musíme si proto klást otázky tohoto druhu: jaké hodnoty považují aktéři za ohrožené? Kdo nebo" co je podle nich ohrožuje? Kdyby si byli těchto hodnot plně-vědomi, byli by znepokojeni jejich ohrožením? Tyto hodnoty, pocity, důvody a obavy je naprosto nezbytné zahrnout do naší formulace problémů, neboť naděje a očekávání, jakkoli mohou být nesprávné a pochybné, jsou vlastním jádrem závažných veřejných problémů i osobních obtíží. N3V,'C řešení problému, pokud existuje, musí být částečně 'ořdvěřeno svou upotřebitelností při objasňování těchto závažných problémů a osobních obtíží, jež lidé zakoušejí. Mimochodem, „základní problém" a odpověď na něj uvykle vyžadují věnovat pozornost jak znepokojení rodí-límu se z „hloubky" lidské individuální biografie, tak lhostejnosti vyplývající ze samé struktury určité historické společností. Svou volbou a formulací problémů musíme především přeměnit lhostejnost v závažný problém, stísněnost v osobní starost jednotlivců. Za druhé musíme tyto problémy a starosti zahrnout do své formulace problému. Vobou fázích se musíme snažit dotyčné hodnoty a hrozby definovat tak jednoduše a přesně, jak jen lze, a pokusit se uvést je do vzájemné souvislosti. Každá správná „odpověď" na problém bude zase obsahovat přehled strategických bodů pro zákrok, „pák", jimiž může být struktura zachována, nebo pozměněna, a určení těch, kdo jsou v takovém postavení, že mohou zakročit, ale nečiní tak. Existuje mnohem více momentů souvisejících s formulováním problémů, chtěl jsem je však zde pouze nastínit. 142 143 7 Rozmanitost lidstva Podrobil jsem dosti obšírné kritice řadu převládajících téru ■ dencí v sociální vědě. Nyní bych se chtěl zabývat pozitivně)---šími, programatickými myšlenkami, jež tato věda nabízí. te-možné, že sociální věda prochází nyní obdobím zmatení, avšak je lépe tohoto zmatení využít než nad ním truchlit!' Snad je chorá, avšak uznání této skutečnosti může a mělo by být považováno za výzvu k diagnóze a za příznak nadcházejícího uzdravení. Sociální věda se vlastně zabývá rozmanitostí lidského rodu, zahrnující všechny světy a prostředí, v nichž lidé" žili, žijí a budou žít. Tyto světy zahrnují primitivní pospolitosti, jež se, pokud víme, za tisíce let jen málo změnily, ale i mocné říše, které se náhle pozvedly k mohutnosti. Byzanc a Evropa, stará Čína a antický Řím, Los Angetes a říše Inků - všechny tyto lidem známé světy jsou dnes předmětem našeho zkoumání. V těchto světech existují osamělé osady, nátlakové skupiny, chlapecké gangy a Navahové na naftových polích, vojenské letectvo připravené zničit velká města, policisté na obchůzce, důvěrné kroužky i široká veřejnost, zločinecké gangy, davy na křižovatkách a náměstích večeru íeh = . měst, děti indiánského kmene Hopi, obchodníci s otroky v Arábii, politické strany v Německu, společenské třídy v Polsku, mennonitské školy, choromyslní v Tibetu, síť rozhlasových stanic obepínající celý svět. Příslušníci různých ras a etnických skupin se setkávají v kinech či jsou přísně segregováni; manželé se milují či nenávidí; jsou obsazeny tisíce míst v obchodě i průmyslu, ve vládních úřadech:-i v obecních správách různých zemí. Denně se uskutečni t 4 1 L •'ióny drobných obchůdků a všude existuje více „malých \ upin"- než kolik jich vůbec můžeme napočítat. S Rozmanitost lidského rodu zahrnuje i mnoho individuálních lidských bytostí, jimiž se musí sociologická ima- ; ace zabývat a snažit se je pochopit. Indický bráhman f roku 1850 v ní stojí vedle farmáře-pionýra z Illinois, britský gentleman z osmnáctého století vedle australského domorodce, čínského rolníka z doby před několika staletími, soudobého bolivijského politika, feudálního rytíře -Francie, anglické sufražetky za hladové stávky v roce 1914, 'Hollywoodské hvězdičky a římského patricije. Psát o „člověku" znamená psát o všech těchto mužích a ženách -o Goethovi stejně jako o mladém děvčeti odnaproti. Sociální vědec se snaží porozumět rozmanitosti lidstva a nalézt v ní určitý řád, avšak uvážíme-li její šíři a hloubku, můžeme se zeptat: je to vůbec možné? Není snad zmatení v sociálních vědách nevyhnutelným odrazem skutečnosi, kterou se vědci této oblasti snaží zkoumat? Podle mne není tato rozmanitost tak „neuspořádaná", jak naznačuje pouhý výčet jejích jednotlivých prvků, a snad ani ne tak - neuspořádaná, jak by se dalo soudit podle seznamu přednášek na univerzitách. Řád stejně jako neuspořádanost je relativní: Porozumět člověku a společnostem znamená zkoumat je z různých hledisek, jež musí být natolik jednoduchá, aby umožnila pochopení, avšak natolik obsažná, aby zahrnovala celou šíři i hloubku rozmanitosti lidského rodu. Úsilí o nalezení takových hledisek je jednou z hlav-ních a trvalých snah sociální vědy. Každé takové hledisko se ovšem opírá o řadu otázek a hlavní otázky sociálních věd (jež jsem naznačil v první kapitole) se snadno vynořují v mysli, jež má pevnou orientující koncepci sociální vědy jako zkoumání biografie, historie a problémů vyplývajících z jejich protínání v sociální struktuře. Zkoumat tyto problémy a porozumět přitom rozmanitosti lidského rodu vyžaduje, aby naše činnost měla trvalý a těsný vztah k rovině historické reality - a k jejímu 144 145 významu pro jednotlivé muže a ženy. Naším cílem je dcp novat tuto realitu a odhalit tyto významy; z tohoto diska jsou také formulovány problémy klasické soci^J* * vědy a takto jsou porovnávány závažné veřejné problém- 1 a osobní obtíže lidí obsažené v těchto problémech. Výž/ duje to, abychom usilovali o píně komparativní pochopem sociálních struktur, jež vznikly a jsou dnes součásti sveto 1 vých dějin. Vyžaduje to, aby mikroprostředí byla vybírána a zkoumána jako součást velkých historických striiktur-abychom se vyhýbali svévolnému tříštění akademických pracovišť; abychom svou práci neustále zaměřovali podle témat a především podle problémů; abychom přitom brali v úvahu perspektivy a ideje, materiál a metody ze všech vhodných studií o člověku jako aktéru dějin. V minulosti věnovali sociální vědci největŠí pozornost politickým a ekonomickým, ale i vojenským, příbuzen--^ ským, náboženským a výchovným institucím. Taková klasifikace podle objektivních funkcí, jež tyto instituce plni, je až podezřele jednoduchá, ale přitom stále užitečná. ' Pochopíme-li vzájemný vztah těchto oblastí, pochopíme i „sociální strukturu" společnosti, která právě v obvyklém .-pojetí tohoto pojmu je sestavou institucí klasifikovaných podle jejich funkcí ve společnosti. V takovém pojetí je to " nejobsažnejší jednotka, s níž sociální vědci pracují. Jejich cílem v nejširším smyslu je tudíž pochopit všechny typy. . sociální struktury, pochopit ji v jejích jednotlivých složkách . i v její totalitě. Termín „sociální struktura" bývá definován různě, pro týž pojem jsou používány i jiné termíny, avšak máme-li na mysli rozlišování mezi prostředím a stmktu— rou a současně pojem instituce, nebude jistě nikoho, kdo by neuznal myšlenku „sociální struktury", narazí-li na ni ve své práci. V naší době jsou sociální struktury organizovány obvykle v rámci politického státního zřízení. V podmínkách moci IP -.1 P řjrvnoha jiných souvislostech je dnes nejobsáhlejší soci- V 'strukturou národní stát. Tato forma nyní ve světě pře-iidá a Je nejdůležitější skutečností v životě každého člo- %ka Národní stát v různém stupni a různým způsobem oštěpil a opět spojil „civilizace" a kontinenty. Rozsah toho^td procesu a stupeň jeho vývoje jsou hlavními klíči j{ pochopení moderní společnosti a lidských dějin vůbec. V rámci národních států jsou nyní organizovány poli-tíclté a vojenské, kulturní a ekonomické prostředky rozhodování a moci; všechny instituce a konkrétní prostředí, ynichž většina lidí prožívá svůj veřejný i soukromý život, jsou organizovány v některém národním státě. Sociální vědci se ovšem nezabývají pouze studiem národních sociálních struktur, neboť národní stát je většinou pouze rámcem, v němž jsou formulovány problémy menších i větších jednotek. Ostatní „jednotky" jsou pak hějsňáze chápány jako „prenacionální" nebo „postnacio-nální". Národní jednotky mohou „patřit" k jedné „civilizaci", což obvykle znamená, že jejích náboženské instituce •patří k tomu či onomu „světovému náboženství". Tyto a četné jiné fakty „civilizace" mohou naznačit způsoby, jak srovnávat existující rozmanitost národních států. Avšak například Toynbeeho pojetí „civilizací" se mi zdá příliš rozplizlé a nepřesné, než aby mohly být základními jednotkami, „ujasněnými oblastmi bádání" sociálních věd. Zvolíme-li za výchozí pracovní jednotku národní sociální strukturu, získáme vhodnou úroveň obecnosti: umož-ňuje nám to nezříkat se vlastních problémů a navíc obsáh- --nout i.strukturální síly související zjevně s mnoha detaily i potížemi v činnosti lidí. Volba národní sociální strukury nám navíc umožňuje zabývat se hlavními problémy veřej-ného zájmu, neboť právě v rámci národních států a mezi nimi jsou dnes pevně organizovány - v dobrém či ve zlém -účinné, a tím do jisté míry průběh dějin ovlivňující mocen- ::.. ské prostředky. Je ovšem pravda, že všechny národní státy nemají stejný vliv na průběh dějin. Některé z nich jsou tak malé a závislé 146 147 na jiných, že procesy uvnitř nich lze pochopit pouze\ sou vislosti s působením velmocí. To je však pouze dalsi pro blém objevující se při užitečné klasifikaci naších jednotek^ států - a při jejich nezbytně komparativním studiu. Je také pravda, že všechny národní státy na sebe vzájemně pňsobí; a některá jejich uskupení jsou výsledkem působení obdob-; ných tradic. To však platí o každé větší jednotce, ,ttí by i mohla být předmětem našeho zkoumání. Přitom zejména od první světové války získaly životaschopné národní státy vyšší stupeň nezávislosti. Většina ekonomů a politologů považuje samozrejmé za svou základní jednotku národní stát; i když se 7abý-vají „mezinárodní ekonomikou" nebo „mezinárodními vztahy", musí tak činit v souvislosti s různými konkrét ■ nimi národními státy. Kulturní antropologie je ovšem -svými podmínkami a svou praxí předurčena zkoumat spo- -lečnost nebo „kulturu" jako „celek"; pokud se zabývá soudobými společnostmi, snaží se s různým úspěchem chápat národy jako celky. Avšak pro sociology, či přesněji pro výzkumné techniky, kteří nemají pevnou představu o sociální struktuře, je stát příliš velkou a nejasnou jednotkou, Je to zřejmě důsledek jejich záliby ve „sběru dat", který lze v méně nákladně provozovat pouze v malých jednotkách. To ovšem znamená, že volba jednotek u nich nevyplývá z pro-. blémů, jež si vybírají ke zkoumání, ale že naopak problémy i jednotky jsou determinovány zvolenými metodami. V jistém smyslu je celá tato kniha polemikou proti této" předpojatosti. Domnívám se, že pro většinu socia'ních^ vědců, jakmile přistoupí seriózně ke zkoumání význam-" ného problému, je velmi obížné formulovat jej v mezích-jednotky menší než národní stát. To platí pro výzkumy stratifikace a hospodářské politiky, veřejného mínění-; a podstaty politické moci i volného času. Ani problémy místní samosprávy nelze správně formulovat izolovaně od celostátního rámce. Národní stát jako jednotka zkoumání poskytuje tudíž bohatý empirický materiál, jenž je k dispo-zici každému zkušenému pracovníku v sociální vědě. Myšlenka sociální struktury, spolu s tvrzením, že je obecně citelnou jednotkou sociálních věd, je historicky nejtěsněji spjata se sociologií a sociologové byli jejími klasickými představiteli. Tradičním předmětem sociologie i kulturní antropologie byla společnost jako celek nebo, jak říkají antropologové, „kultura". Co je konkrétně „sociologické" ye zkoumání jakéhokoli dílčího rysu společnosti jako celku; je snaha vztahovat tento rys k jiným rysům, aby se došlo k pochopení celku. Sociologická imaginace, jak jsem se zmínil, je do značné míry výsledkem výcviku v takovémto snažení. Dnes se však takový přístup a taková praxe zdaleka neomezují pouze na sociologii a kulturní antropologii. Co bylo kdysi v těchto disciplínách perspektivou, stalo se dnes v sociálních vědách přinejmenším váhavou praxí, jakož i cílevědomou snahou. Kulturní antropologii v její klasické tradici i v dnešní vývojové fázi nepovažuji za zásadně odlišnou od sociologických výzkumů. Dokud byly k dispozici jen nečetné nebo vůbec žádné studie o soudobých společnostech, museli antropologové sami sbírat materiál o preliterárních společnostech na vzdálených místech. Ostatní sociální vědy, - zejména historiografie, demografie a politická věda, byly od svého vzniku odkázány na zachovaný dokumentární materiál společností používajících písma, Tato skuteč-nostzpůsobila oddělení těchto disciplín. Nyní však jsou ve všech sociálních vědách používány nejrůznější „empirické "výzkumy", jejichž techniky byly nejvíce rozvinuty v psychologii a sociologii v souvislosti s výzkumem historických společností. V poslední době ovšem i kulturní antropologové zkoumali rozvinuté pospolitosti, a dokonce národní státy, často ze značného odstupu, a sociologové a ekono- : zrnové se zase zabývali „zaostalými národy". V metodách :s* ve vymezení předmětu dnes neexistuje nic, co by skutečně odlišovalo kulturní antropologii od ekonomie nebo sociologie. 148 149 Ekonomie a politická věda se většinou zaměřovaly speciální institucionální oblasti sociální struktury, o ^ nomice" a o „státu" byly vybudovány - spíše zásluhou ekj-nomů nežli politologů - „klasické teorie", jež přetrvaly ^ celé generace. Tito vědci vytvořili zkrátka modely, přičen^ ^ politologové (společně se sociology) si tradičně uvědomí vali toto vytváření modelu slaběji nežli ekonomové. Kla sická teorie je ovšem spojením koncepcí a předpoklad ' z nichž jsou odvozovány závěry a zobecnění; ty jsou pa|[ '■ porovnávány s různými empirickými výpověďmi. Puto^-jsou koncepce, postupy a dokonce i otázky přinejmenším * implicitně kodifikovány. Potud je to v pořádku. Avšak existují dvě tendence (piay \ to o ekonomii určitě, o politické vědě a o sociologii do jisté * míry) ke snižování významu formálních modelů státu -a ekonomiky, jež mají jasné, tj. formální - a do značné míry " vzájemně se vylučující - hranice: 1. ekonomický a politický í vývoj tzv. rozvojových zemí; 2. tendence forem „politické ekonomie" dvacátého století - totalitních i formálně „ demokratických. Pro pozorné teoretiky ekonomie a pro , všechny sociální vědce hodné tohoto jména byly důsledky druhé světové války současně ničivé i plodné. „Teorie cen" jako teorie pouze ekonomická může být. j logicky přesná, avšak nemůže být empiricky správná. Vyža- . duje vzít v úvahu řízení velkých podniků a úlohu rozhodo--vatelů uvnitř nich a mezi nimi; věnovat pozornost psychologii očekávání cen a zejména mezd; tvorbě cen ze strany menších obchodních kartelů, přičemž je třeba znát men- ', talitu jejich ředitelů atd. Podobně k pochopení „úrokové"^ míry" je často nutná znalost oficiálních i osobních vztahů ? mezi bankéři a úředníky vlády, jakož i znalost neosobních .... ekonomických mechanismů. ! Domnívám se, že pro všechny badatele v sociálních -vědách není jiné cesty než zapojit se do sociální vědy. iež ; se musí stát plně komparativní vědou; to je dnes, jak se ; domnívám, velmi silný společenský zájem. Komparativní -práce - teoretická i empirická - je dnes nejslibnější cestou •■ení sociální vědy a může se nejlépe uskutečňovat "SrnS sjednocené sociální vědy. t Každá sociální věda zesiluje během svého vývoje své inter- . s ostatními vědami. Předmětem ekonomie se znovu stává to, čím byla na počátku - „politická ekonomie", která "je stále více chápána jako součást celkové sociální struk-tury. Ekonom John Galbraith je právě tak politologem jako Robert Dahl nebo David Truman; jeho práce o soudobé "struktuře amerického kapitalismu je ve skutečnosti právě tak sociologickou teorií politické ekonomie jako Schum- - peterovy názory na kapitalismus a demokracii nebo názory Haria Lathama na skupinovou politiku. Harold D. Lassweíl, David Riesman nebo Gabriel Almond jsou právě tak sociology nebo psychology jako politology. Jsou uvnitř i vně -sociálních věd, a tak je tomu i u všech ostatních. Ovládne--11 vědec některou z těchto „oblastí", je nucen vkročit i do t hájemství těch druhých, tj. do sféry toho všeho, co náleží ke klasické tradici. Může se samozřejmě specializovat na jednu institucionální oblast, avšak jakmile obsáhne vše, co jev ní podstatného, chce pochopit její místo v celé sociální : struktuře, a tím i její vztahy k ostatním institucionálním oblastem; vždyť, jak se ukazuje, její veškerá realita se do . jisté míry skládá z těchto vztahů. Tváří v tvář velké rozmanitosti sociálního života ovšem nelze předpokládat, že sociální vědci si svou práci rozdě-iili racionálně. Především, každá disciplína sociálních věd vyrostla z vlastních potřeb a jako reakce na zcela konkrétní požadavky a podmínky; žádná z nich nebyla vyvinuta jako část nějakého celkového plánu. Za druhé ovšem existují četné rozdíly v názorech na vztahy mezí těmito disciplí- v ňami a na vhodný stupeň specializace. Rozhodující však je, že tyto rozdíly lze dnes považovat spíše za skutečnosti : .týkající se akademického života než za intelektuální obtíže, 150 151 a jak se domnívám, i akademický aspekt nyní ustupu)e abychom mohli správně klást sociologické otázky, spíše než abychom na ně mohli odpovídat, jsfaše odpovědi nebo vysvětlení mají často, ne-li obvykle, formu srovnání. Musíme srovnávat, abychom pochopili základní podmínky čehokoli, čemu se snažíme porozumět, ať již jde o formy otroctví, o konkrétní podoby zločinu, Q typy rodin, vesnické pospolitosti nebo kolektivního hospodaření v zemědělství. Musíme pozorovat všechny jevy, o něž se zajímáme, za nejrůznějších okolností, jinak jsme omezeni na jejich povrchní popis. Chceme-li se dostat nad pouhý popis, musíme zkoumat celou dostupnou šíři sociálních struktur - jak historických, tak současných. Nevezmeme-li ji dostatečně v úvahu (což ■ ovšem neznamená zabývat se všemi existujícími případy), , nemohou být naše tvrzení empiricky adekvátní a pravidelnosti nebo možné vztahy mezi několika aspekty společnosti nelze jasně odhalit. Historické typy jsou prostě velmi důležitou součástí předmětu našeho zkoumání, jsou také nezbytné k jeho vysvětlení. Vyloučit z našeho zkoumání podobné materiály, tj. záznamy o všem, co lidé vytvořili a čím se stali, by bylo jako snažit se zkoumat proces zrození a ignorovat přitom mateřství. Gmezíme-li se při studiu na jednu národní jednotku jedné soudobé společnosti (obvykle západní), můžeme sotva doufat, že zachytíme mnoho skutečně podstatných ; rozdílů mezi lidskými typy a společenskými institucemi. Tato obecná pravda má pro práci v sociální vědě poněkud specifický význam: V klíčovém okamžiku může být v určité ^společnosti tolik společných jmenovatelů víry, hodnoty či institucionální formy, že ať je naše zkoumání jakkoli detailní a exaktní, nenalezneme v daném okamžiku v dané společnosti mezi lidmi a institucemi skutečně významné rozdíly. Výzkumy jednoho prostředí v jednom čase ve skutečnosti často předpokládají či implikují homogenitu, 158 159 jež - i kdyby byla skutečností - by měla být sama považ0 vána za problém. Není možné jej úspěšně zredukovat, jak Se často stává v běžné výzkumné praxi, na problém proceduro výběrového šetření, ani formulovat jako problém týkpjíc'j se jednoho okamžiku a jednoho prostředí. Zdá se, že společnosti se liší mírou variability konkrétních jevů v nich právě tak jako, v obecnějším smyslu,: stupněm své sociální homogenity. Morris Ginsberg poznamenal, že jestli předmět našeho zkoumání „vykazuje dostatek individuálních variant uvnitř téže společnosi nebo v témž časovém období, je možné odhalit skutečné vztahy, aniž vyjdeme za rámec této společnosti nebo tohoto období".' To bývá mnohdy pravda, obvykle však není zcela jisté, zda ' to lze prostě předpokládat. Abychom poznali, je-li to pravda nebo ne, musíme často projektovat své výzkumy jako srovnávání sociálních struktur. Správný postup obvykle vyžaduje, abychom využili rozmanitosti, již nám posky-. tuje historie. Problém sociální homogenity nelze - ani v soudobé masové společnosi, ani naopak ve společnosti tradiční - vůbec správně formulovat, natož správně řešit, nesrovnáváme-íi soudobé společnosti se společnostmi historickými. Bez takového srovnávání nelze například objasnit význam klíčových témat politické vědy, jako jsou „veřejnost" a „veřejné mínění". Nerozšíříme-li při studiu svůj záběr, odsuzujeme se tím k povrchním a zavádějícím závěrům. Nedomnívám se například, že by někdo mohl polemizovat s tvrzením, že politická lhostejnost je-jednou z hlavních skutečností politického života v "sou-1 časných západních společnostech. Avšak v nekomparativ-ních a nehistorických výzkumech „politické psychologie voličů" nenalezneme dokonce ani klasifikaci „voličů" -neboli „politických lidí" jež by reálně brala v úvahu tuto" lhostejnost. Přitom historicky konkrétní představu o této 2 Morris Ginsberg, Essays in Sociology and Social Philosophy, sv. I), London, Heinemann, 1956, s. 39. litické lhostejnosti, spíše než o jejím významu, nelze for-P ,lovat s pomocí obyklých pojmů volebních výzkumů. 81 Říci o rolnících předprůmyslové éry, že jsou „politicky lhostejní", nemá stejný význam, jako řekneme-li totéž člověku moderní masové společnosti. Za prvé význam °olitických institucí pro způsob života a pro jeho podmínky je y těchto dvou typech společnosti zcela rozdílný. Za druhé se v nich liší i formální příležitost stát se politicky angažovaným. A konečně ani očekávání politické zainteresovanosti, vyvolané celým vývojem buržoázni demokracie v moderním západním světě, v předprůmyslovém světě neexistovala. Pochopit „politickou lhostejnost", vysvětlit li a porozumět jejímu významu pro moderní společnost vyžaduje vzít v úvahu zcela různé typy a podmínky této Shostejnosti, k čemuž je nutné zkoumat historické a komparativní materiály. 2. Ahistorické výzkumy obvykle tíhnou ke statickému nebo časově velmi ohraničenému zkoumání omezených prostředí. To lze konečně očekávat, neboť větší struktury si snadněji uvědomujeme, když se mění, a tyto změny si spíše uvedomíme, rozšíříme-li svůj záběr na přiměřené rozpětí historického času. Možnost porozumět tomu, jak na sebe navzájem působí menší prostředí a větší struktury a možnost porozumět širším příčinám působícím v těchto omezených prostředích od nás vyžaduje, abychom se zabývali historickým materiálem. Uvědomění si struktury, ve všech významech tohoto ústředního pojmu, jakož i správná for-■ mulace potíží a problémů omezených prostředí, vyžaduje, abychom uznali a v praxi aplikovali sociální vědy jako historické disciplíny. Historický přístup nejenže zvyšuje naše možnosti uvědomit si strukturu, ale ani jednoduché společnosti, byť statické, nelze porozumět bez využití historického materiálu. Obraz jakékoli společnosti je obraz historicky konkrétní. To, co Marx nazýval „principem historické konkrétnosti", je v jednom svém významu vodítkem: každá společnost 160 161 musí být pochopena v podmínkách konkrétního obdob' v němž existuje. Ať již definujeme toto „období" jakkoli" vytvářejí instituce, ideologie a typy mužů a žen převládající v daném období jedinečný vzorec. To neznamená, že takoví historický typ nelze srovnávat s jinými, nebo že dokoná;' tento vzorec lze pochopit pouze intuitivně. Znamená to s však - a to je druhý význam zmíněného principu -. Je 1 uvnitř tohoto historického typu dochází k určitému kón. krétnímu druhu protínání různých mechanismů zménv Právě těmto mechanismům, jež Karl Mannheim podj« ■ Johna Stuarta Milla nazýval „principia media", chce porozumět sociální vědec zabývající se sociální strukturou, Dřívější sociální teoretici se snažili formulovat neměnné zákony společnosti - zákony, jež by platily ve všech společnostech, stejně jako abstraktní postupy přírodních věd vedly k odhalení zákonů, které omezily kvalitativní rozma-1 nitost „přírody". Domnívám se, neexistuje žádný takový transhistorický „zákon" formulovaný sociálním vědcem, což ovšem nesmí být vztahováno na konkrétní strukturu určité epochy. Ostatní „zákony" se nakonec ukázaly být. prázdnými abstrakcemi nebo nejasnými tautologiemi. „Sociální zákonitosti" nebo dokonce „pravidelnosti" maií význam pouze jako „principia media", jež lze odhalit, nebo chcete-li, zkonstruovat pro určitou sociální strukturuj v určité historicky konkrétní epoše. Neznáme nějaké univerzální principy historické změny; mechanismy změn," jež známe, variují podle zkoumané struktury, neboť-his-torická změna je změna sociální struktury, vztahfcmezi' jejími jednotlivými součástmi. Stejně jako existují-rozma-^-nité sociální struktury, existují i rozmanité principy historické změny. 3. To, že znalost dějin společností je často nepostradatelná" pro její pochopení, se stane každému ekonomovi, poli-:-.; tologovi nebo sociologovi zcela zřejmým, jakmile opustí--svou rozvinutou průmyslovou společnost a začne zkoumat instituce v odlišné sociální struktuře - na Středním íchodě, v Asii nebo v Africe. Při zkoumání „vlastní země" Často pouštěl do historie a její znalost je ztělesněna Srávě v koncepcích, s nimiž pracuje. Rozšíří-li svůj záběr s'rovnává-li, uvědomí si silněji, že historický aspekt není ouze „všeobecným pozadím" jevu, jejž se snaží pochopit, aleže je tomuto jevu vlastní. problémy západních společností jsou dnes téměř nevyhnutelně světovými problémy. Je snad příznačné pro naši dobu, že v ní na sebe poprvé závažně, rychle a zjevně vzá-jéirině působí různé sociální světy. Zkoumání naší epochy muší být komparativním studiem těchto světů a jejich vzájemného působení. To je snad důvod, proč se dřívější exotické rezervace antropologů změnily v „rozvojové země", jež se staly normálním předmětem studia ekonomů, politologů i sociologů. Proto část dnešní opravdu nejlepší sociologie jsou práce o oblastech a krajích celého světa. .....Komparativní a historické výzkumy spolu velmi úzce ■souvisí. Nemůžete porozumět rozvojovým či komunistickým zemím ani politické ekonomii soudobého kapitalismu pomocí povrchních a nehistorických analogií. Musíte rozvířit časový záběr své analýzy. Chcete-li pochopit a vysvětlit porovnávané skutečnosti v jejich dnešní podobě, musíte znát historické fáze a příčiny rozdílného tempa a směru vývoje společnosti nebo jejího ustrnutí. Musíte například vědět, proč kolonie založené západními zeměmi v Severní Americe a Austrálii v šestnáctém a sedmnáctém století se staly průmyslově rozvinutými kapitalistickými zeměmi, - zatímco kolonie založené v Indii, Latinské Americe a Africe .zůstaly chudými, agrárními a zaostalými zeměmi až do dvacátého století. Historické hledisko tak vede ke komparativnímu zkoumání společností: Hlavní vývojové fáze, jimiž prošel ■■moderní západní stát, nebo jeho dnešní podobu, nemůžete pochopit a vysvětlit pouze v rámci jeho vlastních národních dějin. Nemám na mysli pouze to, že v minulosti byl ovlivňován i vývojem jiných společností. Chci tím říci i to, -Že historické a sociologické problémy této jedné sociální 162 163 struktury nelze ani formulovat, nechápeme-li je v proK kladu a ve srovnání s jinými společnostmi. 4. I tehdy, není-li naše práce vyloženě komparativní, ^ zabýváme-li se nějakou omezenou oblastí jedné národn' sociální struktury, potřebujeme historický materiál. p0Uze abstrakcí, která nezbytně znásilňuje sociální realitu, se můžeme pokusit získat jakousi momentku skutečnosti Můžeme samozřejmě vytvářet statické záběry nebo dokonce panoramata, nemůžeme však uzavřít svou práci pouze takovými konstrukcemi. Protože víme, že předmět našeho zkoumání podléhá změnám, musíme si na nejjednodušší popisné úrovni položit otázku: Jaké jsou nejvýznačnější tendence těchto změn? K odpovědi na tuto otázku musíme přinejmenším definovat „od čeho" a „k čemu". Zjištěná vývojová tendence může být zcela krátkodobá, nebo může zahrnovat celou epochu, což plně závisí na námi vytčeném cíli. Obvykle však - ať pracujeme v jakém- -koli měřítku - potřebujeme znát trvalejší tendence. Je to nutné už proto, abychom překonali jistou historickou pro-vinčnost, která považuje přítomnost za jakýsi zdroj samo-plození. Chceme-li porozumět dynamickým změnám v soudobé sociální struktuře, musíme se snažit rozpoznat její vývoj v delším časovém rozpětí a v jeho duchu si položit otázku; Jaké jsou mechanismy vyvolávající tyto tendence a změny sociální struktury? Takové otázky jsou vyvrcholením našeho zkoumání těchto tendencí. Souvisejí s přechodem od jedné historické epochy ke druhé a s něčím, co byibyjo,-možno nazvat strukturou epochy. Sociální vědec chce pochopit podstatu soudobé epochy; nastínit obrysy její struktury a odhalit hlavní síly, jež v ní působí. Každá epocha, je-li správně definována, je „ujas? něná oblast bádání", která odhaluje jí vlastní mechanismus utváření dějin. Například úloha mocenských elit při utváření dějin se mění podle míry centralizace institucionálních prostředků rozhodování. ■ pojem struktury a dynamiky „moderní doby" a jejích skladních a jedinečných rysů je ústředním, i když často nepřiznaným bodem sociálních věd. Politologové se zabývají moderním státem, ekonomové moderním kapitalismem. Sociologové formulují - zejména ve svém dialogu s marxismem - četné ze svých problémů jako „význačné pnež celonárodní politikou." (Walter Galenson, Reflections ...-on..the. Writing of Labor History, índustríal and Labor Relations Review, říjen 1957.) V souvislosti s kulturní antropologií ovšem trvala diskuse mezi „funkcionálním" a „historickým" výkladem dosti dlouho. Kulturní antropologové musejí samozřejmě používat funkcionálního přístupu právě proto, že nemohou objevit nic o historii „kultur", jimiž se zabývají. Musejí se skutečně : snažit vysvětlovat přítomnost přítomností a hledat vysvětlení ve významných vzájemných vztazích různých soudobých rysů spo-: lečnosti. O nedávné diskusi viz Ernest Gellner, Time andTheory in Sociál Anthropology, Mind, duben 1958. 168 169 používat při své práci vysoce formálních, či dokonce vylo ženě nehistorických procedur. 3. Proč v nás jiní historikové r tak často vyvolávají dojem, zejména v přílohách nedělních """"" novin, že historie je vlastně humbuk, že to je vytvářím' $ mýtů o minulosti pro ideologické účely dneška - liberální ■ i konzervativní. Minulost Spojených států je přitom pocii- * vuhodným zdrojem vhodných obrazů; právě tato skutečnost - mám-li pravdu, pokud jde o současnou irelevanci ■ mnoha historických prací - takové ideologické využíváni i historie ještě více usnadňuje. j Význam historické práce pro cíle a příslib sociální vědy ' i není ovšem omezen pouze na „historické výklady" soci- ' 4 ■ ální struktury „amerického typu". Navíc taková představa o měnícím se významu historického výkladu je sama historickou myšlenkou, již je třeba podrobit diskusi a ověřit na historických základech. I v případě tohoto typu soudobé ' -, > společnosti lze při konstatování irelevance historie snadno;"f 1 zajít příliš daleko. Pouze komparativním výzkumem si lze ..... uvědomit absenci určitých historických fází společnosti, - š což je často zcela základní pro pochopení jejího nynějšího stavu. Skutečnost, že americká společnost neprošla obdo- { bím feudalismu, je základní podmínkou mnoha jejíchrysů, { mezi jinými i charakteru její elity a mimořádné nestálosti í * statusu, která byla mnohdy zaměňována s neexistencí třídní struktury a „absencí třídního uvědomění". Sociální -vědci se mohou snažit - a někteří tak dnes činí - zbavit svou práci historičnosti tím, že se podrobí přehnané for-malizaci koncepce a procedury. To však vyžaduje, aby při--^-,-jali takové pojetí podstaty dějin a společnosti, které není ani plodné, ani správné. Takový ústup od historie znemožňuje - a říkám to uváženě - pochopit přesně většinu " ' současných rysů právě této společnosti, jež je historickoi; strukturou a jíž nelze porozumět, neřídíme-li se sociolo- { gickým principem historické konkrétnosti. 4 problémy sociální a historické psychologie jsou dnes v mnoha směrech nejobtížnější oblastí studia. V ní se dra-xnaticky setkávají hlavní intelektuální tradice naší epochy, : jjg facto tradice západní civilizace. Právě v této oblasti byla uvedena v pochybnost „podstata lidské přirozenosti" -obecná představa o člověku zděděná z osvícenství -, a to v důsledku vzniku totalitních režimů, etnografického relativismu, odhalení silného potenciálu iracionality v člověku a rychlosti, s níž zřejmě lze historicky přetvářet muže a ženy. ■ Poznali jsme, že biografie mužů a žen, jednotlivců různě utvářených, nelze pochopit, nevezmeme-li v úvahu historické struktury, v jejichž rámci je organizováno prostředí jejich každodenního života. Historické přeměny mají význam nejen pro individuální způsoby života, ale přímo pro charakter - meze a možnosti - lidské bytosti. Dynamický národní stát jako jednotka vytvářející dějiny je sou-časně jednotkou, v níž jsou vybíráni a formováni, osvobozováni a utlačováni nejrůznější muži a ženy, je jednotkou vytvářející člověka. To je jeden z důvodů, proč konflikty .mezi státy a koalicemi států jsou také boji o typy lidských bytostí, které nakonec převládnou na Středním východě, v Indii, Číně či ve Spojených státech; to je příčina dnešního úzkého sepětí mezi kulturou a politikou. To také .vyvolává nutnost a potřebu sociologické imaginace, neboť „člověka" nelze správně pochopit jako izolovaného biolo-- gického tvora, jako hromádku reflexů nebo instinktů, jako „ujasněnou oblast" nebo jako systém o sobě a pro sebe. Ať je člověk cokoli, je především společenským a historickým aktérem a je nutno ho chápat v těsném a složitém vzájemném působení se sociálními a historickými strukturami. O vztazích mezi „psychologií" a „sociálními vědami" probíhají ovšem nekonečné diskuse. Mnohé z nich byly formálními pokusy sjednotit rozmanité představy o „jedinci" a o „skupině". Všechny jsou nepochybně svým způsobem 170 171 pro někoho užitečné; pro náš pokus formulovat šíři záběru sociální vědy nás bohudík nemusí zajímat. Ať již psycho-logové, ekonomové, sociologové, politologové, kulturní antropologové či historikové definují svou oblast bádání jakkoli, všichni musejí při zkoumání lidské společnosti vycházet z určitých předpokladů o „podstatě člověka". Ty jsou nyní obykle obsahem mezní disciplíny „sociální - . chologie". Zájem o tuto oblast se zvýšil, neboť psychologie stejné jako historiografie má pro práci v sociálních vědách i . damentální význam; a protože psychologové se tě problémům nevěnovali, museli se badatelé v sociálních vědách stát svými vlastními psychology. Ekonomové, po dlouhou dobu pracovníci nejformalizovanější discipliny, došli k poznání, že dřívější „horno oeconomicus" se svým hédonismem a vypočítavostí již nemůže být povalová- ; psychologický základ správného zkoumání ekonomických institucí. V kulturní antropologii vznikl již dávno silný" zájem o „osobnost a kulturu", v sociologii stejně jako psychologii je nyní „sociální psychologie" velmi živou oblastí studia. Někteří psychologové reagovali na tento intelektuť,n'_ vývoj tím, že se pustili do řady prací ze „sociální psychologie", jiní se snažili různými způsoby redefinovat psycho'-.. ■ tak, aby zůstala disciplínou zbavenou zjevných sociálních faktorů, a někteří omezili svou činnost na fyziologii člověka. Nechci zde nyní zkoumat jednotlivá odvětví psychologie, jež je dnes velmi roztříštěná, tím méně je hodnotit. Existuje jeden styl psychologického myšlení, který obykle nezastávali vyloženě akademičtí psychologové, který ■ na ně nicméně měl velký vliv - stejně jako na celý náš i " lektuáiní život. V psychoanalýze, a zejména ve Freu . díle, je problém podstaty lidské přirozenosti formúl ."■: v nejširších souvislostech. Během poslední generace nili zkrátka méně zkostnatělí psychoanalytikové a; ovlivnění badatelé dva kroky vpřed: 2a prvé' byhi překonána fyziologie individuálního organismu a kyl° zahájeno zkoumání oněch rodinných jjroužků, v nichž se odehrávají tak strašlivá melodramata. q Freudovi lze říci, že objevil z nečekaného úhlu - lékařského - analýzu jednotlivce v jeho rodinném prostředí, yjjv" rodiny na člověka byl ovšem znám; nové bylo to, že rodina jako sociální instituce podle Freuda určuje charakter a životní úděl jednotlivce. Za druhé, sociální prvek se ve světle psychoanalýzy podstatně rozšířil, zejména dík sociologickým pracím o tzv. síiperegu. K tradicím psychoanalýzy ve Spojených státech se připojil3 další, pramenící ze zcela jiných zdrojů - sociální behaviorismus Georga H. Meada. Pak ovšem nastalo jisté omezení či váhání. Úzký prostor „interpersonálních vztahů" je nyní zjevný; chyběl zde širší kontext, v nichž by byly tyto vztahy i jednotlivec sám umístěny. Existují ovšem výjimky, jmenovitě Erich Fromm, který zkoumal vztahy mezi ekonomickými a náboženskými institucemi a odhalil jejich význam pro typologii jednotlivců. Jednou z příčin obecné váhavosti je omezená sociální role psychoanalytika: jeho činnost a perspektiva jsou profesionálně spjaty s jednotlivými pacienty; problémy, jež si může ve zvláštních podmínkách své praxe uvědomovat, jsou omezené. Psychoanalýza se bohužel nestala trvalou a integrální součástí akademického výzkumu.5 Jako další krok v psychoanalytických výzkumech bude nutno učinit v jiných institucionálních oblastech to, co zahájil tak skvěle Freud v příbuzenských institucích vybra- 5 Jiným významným důvodem pro tendenci ke zkoumání „interpersonálních" vztahů" je nevyhraněnost a omezenost pojmu „kultura", v němž bylo zjištěno a postulováno mnoho ze sociálního obsahu v lidském nevědomí. V protikladu k sociální struktuře je pojem „kultura" jedním z nejméně určitých pojmů sociální vědy, i když - a možná právě proto - v rukou odborníka velmi užitečný. V praxi znamená pojem „kultura" častěji voiný vztah k sociálnímu prostředí plus „tradice" než adekvátní představu sociální struktury. 172 173 neho typu. K tomu je nezbytná predstava sociální struktury jako souboru institucionálních řádů, z nichž každý Je třeba podrobit psychologickému zkoumání, jako to ttCmi| Freud u některých příbuzenských institucí. V psychiatrii - terapii „interpersonálních vztahů" - jsme již nastolili otázky o ožehavém ústředním bodě: o tendenci hledat hodnoty a normy v domnělých potřebách jednotlivcĽ per se. Nelze-li však opravdovou podstatu jednotlivce pochopit bez těsného vztahu k sociální realitě, musíme ji analyzovat v tomto vztahu. Tato analýza zahrnuje nejen umístění jednotlivce jako biografické entity uvnitř rozmanitých interpersonálních prostředí, nýbrž i umístění těchto prostředí v sociální struktuře, kterou vytvářejí. Na základě rozvoje psychoanalýzy a sociální psychologie jako celku lze nyní krátce stanovit psychologické aspekty" sociálních věd. Uvádím zde co nejstručněji pouze ty náviliy, které považuji za nejplodnější anebo alespoň za rozumné-nápady činného sociálního vědce.6 Život jednotlivce nelze správně pochopit bez jehovztahu k institucím, v jejichž rámci žije. Tento život se sklad . : získávání, ztráty a modifikace rolí, a zejména z velmi niterného přecházení z jedné role do druhé. Člověk je posti. dítětem v určité rodině, potom kamarádem v určité div. partě, studentem, dělníkem, vedoucím, generálem, mai' atd. Značnou část lidského života zaujímají role v r; ■■ konkrétních institucí. Abychom porozuměli biografii • '.-notlivce, musíme pochopit smysl a význam rolí, které hrái a hraje; abychom porozuměli těmto rolím, musíme po1 . -pit instituce, jejichž jsou částí. 6 Zevrubně jsou tyto názory vyloženy v práci H. H. Gerth a C. W. Mills, Character and Sociál Structure, New York, Harcourt, Brače, 1953. 1 I 1118 Avšak pohled na člověka jako na sociální bytost nám rticŽňuje jít mnohem dál za jeho pouhou vnější biogra-ŕľiakořadu sociálních rolí. Takový pohled vyžaduje, aby-he>rn pochopili nejniternější a „nejpsychologičtější" rysy •i věka, zejména jeho představy o sobě, jeho vědomí a jeho duševní vývoj. Snad nejradikálnějším objevem soudobé svchologie a sociální vědy je objev, že četné nejniternější vsyosobnosti se řídí sociálními vzory, a jsou dokonce vště-ovány. V širokých mezích neuroendokrinního systému je třeba chápat strach, nenávist, lásku a hněv v celé jejich rozmanitosti v těsném a trvalém vztahu k sociální biografii asociálnímu kontextu, v němž jsou prožívány a vyjadřovaný V širokých mezích fyziologie smyslových orgánů se řídí sociálními vzory a je sociálně omezeno naše vnímání přírodního světa, rozlišování barev, vůní a zvuků. Motivace lidské činnosti, a dokonce i různý rozsah, v němž si jjrůzné typy lidí typicky uvědomují, je třeba chápat v souvislosti se „slovníky motivů" převládajících ve společnosti r,se sociálními změnami a nejasnostmi v nich. Biografii a charakter jednotlivce nelze pochopit pouze ; podmínek jeho prostředí a zcela jistě ne pouze z podmínek jeho raného prostředí - dětství. Správné pochopení vyžaduje, abychom znali vzájemné působení těchto intimních prostředí a jejich širšího strukturálního rámce, abychom brali v úvahu přeměny tohoto rámce a jejich důsledky pro prostředí. Pochopíme-li působení sociální struktury a strukturálních změn na intimní prostředí a na zkušenost, můžeme porozumět příčinám chování jednotlivců a poci- -,-~täBi,;-jež.....si. lidé ve svém. konkrétním prostředí ani sami neuvědomují. Správnost představy o určitém typu Člověka s! nemůžeme ověřovat podle toho, zda ji jednotlivci tohoto tjfpu shledávají v souladu se svými vlastními představami osobě samých. Protože lidé žijí v ohraničených prostředích, neznají - a nelze to od nich ani očekávat - všechny příčiny své podmíněnosti a meze své individuality. Skupiny lidí, které mají o sobě a o svém postavení ve společnosi správné představy, jsou opravdu vzácné. Předpokládat opak, jak 174 175 tomu často nasvědčují metody některých sociálníchv-n znamená předpokládat určitý stupeň racionálního ůvěd^ mění a znalosti sama sebe, což nepřipouštěli ani psycho! * gové osmnáctého století. Weberova idea „puritána", jejj" motivací a funkce v náboženských a hospodářských iristi tucích nám umožňuje porozumět mu lépe, než rozumě] o" sám sobě: používání pojmu struktury umožnilo Weberov překonat vědomí „jednotlivce" o sobě samém a svérn pro' středí. Význam raných zážitků, „váha" dětství v psychologii dospělého záleží na typu dětství a sociální biografiemi pře. vládá v různých společnostech. Dnes je napříkladzřejm* že role „otce" při utváření osobnosti je dána konkrétním-typem rodiny a jejím postavením v sociální struktuře, jejfe • je součástí. Myšlenka sociální struktury nemůže být vybudována " pouze na myšlenkách či faktech o konkrétních řadách r jednotlivců a jejich reakcích na prostředí. Pokusy vysvětlit ' sociální a historické události na základě psychologických <-teorií o „jednotlivci" vycházejí často z předpokladu, že společnost není vlastně nic jiného než množství jedinců, a tudíž známe-li vše o těchto „atomech", můžeme to něja- . ■ kým způsobem shrnout, a tak poznat vše o společnosti. To není plodný předpoklad. Ve skutečnosi nemůžeme poznat ani to nejzákladnější o „jednotlivci", budeme-li ho psy- _■ chologicky zkoumat jako tvora sociálně izolovaného. Pro i-ekonoma nemůže být výchozí představou „homo oecono-micus" (s výjimkou abstraktního modelu, který může být užitečný). Právě tak nemůže psychiatr rodinného života. _ (a všichni psychiatři jsou prakticky specialisty na tuto oblast sociálního života) vycházet z představy klasického „oidipovského člověka". Tak jako jsou dnes pro pochopení ekonomického jednání jednotlivců často rozhodující strukturální vztahy ekonomických a politických rolí, jsou rozhodující i velké změny (počínaje otcovstvím za viktoriánské éry) v rolích uvnitř rodiny a v postavení rodiny jako ■ instituce v moderní společnosti. - princip historické konkrétnosti platí pro psychologii ině ja^0 Pr0 sociální vědy. I zcela intimní rysy niterného "fřLg člověka lze jako problémy nejlépe formulovat v his-Arickěm kontextu. Abychom si uvědomili, že to je před-^tklad 2cela rozumný, stačí se na okamžik zamyslet nad zrnanitostí mužů a žen v průběhu dějin lidstva. Proto by něli psychologové i sociální vědci dobře uvážit, než vysloví 'akékoli tvrzení, jehož předmětem je „člověk". Rozmanitost lidského druhu je taková, že žádná „elementární" psychologie, teorie „instinktů", žádné principy základní lidské přirozenosti", jež známe, neumožňují obsáhnout ohromnou rozmanitost lidských typů a jednotlivců, Jakákoli tvrzení o člověku kromě toho, co je inherentní společensko-historickým skutečnostem lidského života, odkazují pouze na široké biologické meze a schopnosti lidského druhu. Avšak v rámci těchto mezí a z těchto schopností vyvstává panorama lidských typů. Pokus vysvětlit je na základě teorie o „základní lidské přirozenosti" znamená vtěsnat lidské dějiny do jakési těsné klícky koncepce „lidské přirozenosti" - zkonstruované velice často z přesných a irelevantních triviálností o myších v bludišti. Barzun a Graff poznamenávají, že „název Kinseyho proslulé knihy Sexual Behavior inthe Human Male (Sexuální chování mužů) je jasným příkladem skryté - a v tomto případě nesprávné - premisy: Tato kniha nepojednává 0ímužích vůbec, ale o mužích ve Spojených státech v polovině dvacátého století... Sama idea lidské přirozenosti [e:premisou sociální vědy a říci, že je předmětem jejích výzkumných zpráv, znamená vyhnout se podstatné otázce. Možná, že není nic než ,lidská kultura', věc velmi nestá-iá."7 Představa jakési „podstaty člověka" společné všem lidem je .znásilňováním sociální a historické konkrétnosti, jaké si vyžaduje pečlivá práce v humanitním bádání; při- '-},. Barzun a H. Graff, cit. dílo, s. 222-223. 176 177 nejmenším je to abstrakce, k níž nejsou badatelé.v soci. álních vědách oprávněni. Měli bychom si ovšem príležitostne připomínat, že toho ve skutečností o člověku příii; nevíme a že všechny naše znalosti jej plně nezbavují prvku tajemství obklopujícího jeho rozmanitost, jak se vyjevuje v dějinách a v biografii. Někdy bychom se rádi oddali tomuto mystériu, pocitu, že jsme konec konců sami jeho. částí, a snad bychom tak měli učinit. Protože jsme však' lidé Západu, musíme nevyhnutelně studovat rozmanitost lidského rodu, což pro nás znamená zbavovat náš pohled na ni jakékoli tajemnosti. Přitom nezapomínejme na to,, co zkoumáme a jak málo toho víme o člověku, o historii, biografii a o společnostech, jichž jsme současně výtvory i tvůrci. q O rozumu a svobodě Vyvrcholením zájmu sociálního vědce o historii je pocho-ení epochy, v níž žije. Vyrcholením jeho zájmu o život jednotlivce je pochopení podstaty lidské přirozenosti mezí, jež tato podstata klade přeměně člověka v prů- behudějin. Všichni klasičtí sociální vědci se zabývali význačnými rysy své doby a tím, jak se v jejím rámci utvářely dějiny, podstatou lidské přirozenosti" a rozmanitostí jednotlivců, kteří převládali v těchto obdobích. Marx, Sombart, VVeber, Comte, Spencer, Dürkheim, Vehlen, Mannheim, Schumpeter a Michels - každý z nich se s těmito otázkami vyrovnával po svém. Soudobí sociální vědci to však -mnohdy nečiní. Přitom právě nyní, ve druhé polovině dvacátého století, nabývají tyto problémy podoby naléhavých veřejných problémů a neodbytných osobních starostí jednotlivců a mají životní význam pro kulturní orientaci našich humanitních studií. Lidé dnes chtějí vědět, kde stojí, kam směřují a co mohou -pokud vůbec mohou - učinit pro přítomnost jako historii a pro budoucnost jako odpovědnost. Podobné otázky nelze zodpovědět jednou provždy - každá doba na ně dává své vlastní odpovědi. Avšak právě nyní je to pro nás obtížné, neboť stojíme na konci jedné epochy a máme na ně dát vlastní odpovědi. Končí takzvaný „moderní věk". Tak jako byl starověk vystřídán několika stoletími převahy Východu, označovanými na Západě jako temný středověk, tak nyní po : ^moderním věku" přichází doba postmoderní, již bychom snad mohli nazvat „čtvrtou epochou". 178 179 Konec jedné epochy a začátek epochy druhé je jistě otáz kou vymezení. To však je - jako každý společenský výtý0r ~ historicky konkrétní. Naše základní definice společnosti a nás samých jsou dnes překonány novými skutečnostmi Nemám na mysli pouze to, že dosud nikdy nebyli v rozpětí jedné generace tak totálně podrobeni tak náhlým1 a otřesným změnám. Nemám na myslí pouze vědomí, že žijeme v přechodné době a usilujeme o poznání dbrysg ' nové epochy, do níž vstupujeme. Myslím tím to, že při svém: úsilí orientovat se (pokud je vůbec vyvíjíme) zjišťujeme, že příliš mnohá naše dřívější očekávání a představy jsou historicky zatíženy; že příliš mnohé naše standardní kategorie myšlení a cítění nám právě tak často brání jako pomáhají objasnit, co se děje kolem nás; že mnohé naše výklady jevů jsou odvozeny z doby velkého historického přechodu cd středověku k „modernímu věku", a že jsou-li zobecňovány -pro dnešek, stávají se nevhodnými, irelevantními a nepře- " svědčivými. Myslím, že naše hlavní orientace - liberalismus ■ a socialismus - jako adekvátní výklad světa a nás samých prakticky ztroskotaly. Tyto dvě ideologie pocházejí z osvícenství a vycházejí z mnoha společných předpokladů a hodnot. V obou je zvyšující se racionalita považována za první podmínku zvyšující se svobody. Osvobozující idea pokroku prostřednictvím rozumu, víra ve vědu jako ryzí dobro, požadavek I všeobecného vzdělání a víra v jeho politický význam pro | demokracii - všechny tyto ideály osvícenství spočívaly na -blaženém předpokladu, že mezi rozumem a svobodou existuje podstatná spojitost. Z tohoto předpokladu vycházeli myslitelé, kteří nejvíce utvářeli naše způsoby myšlení, Je patrný z každého slova a z každé věty Freudova díla: Aby byl jedinec svobodný, musí si racionálněji uvědomovat sebe sama; terapie uvolňuje rozumu cestu k svobodnému jednání v průběhu života jedince. Stejný předpoklad je základem hlavní myšlenky marxismu: Lidé zajatí v iracionální.; anarchii výroby si musí racionálně uvědomit své postavení ve společnosi a stát se „třídně uvědomělými" - což vmar- 'stickém pojetí je stejně racionalistické jako kterýkoli ^rmín Benthamův. Liberalismus považoval svobodu a rozum za vrcholné gjjntečnosti týkající se jednotlivce; marxismus pak za vrcholné skutečnosti pro roli člověka při politickém utváří dějin. Liberálové i radikálové „moderní doby" všeobecně věřili, že svobodný jednotlivec racionálně vytváří dějiny i svou vlastní biografii. Průběh událostí ve světě vsak činí zřejmým, proč ideje svobody a rozumu jsou dnes tak dvojznačné jak v moderních kapitalistických, tak komunistických společnostech naší doby: proč marxismus se nejednou stává nudnou rétorikou byrokratické apologetiky a spílání, liberalismus pak triviálním a irelevantním zakrýváním sociální reality. Domnívám se, že hlavním událostem naší doby nelze -porozumět ani pomocí liberální, ani marxistické interpretace politiky a kultury. Tyto způsoby myšlení se zrodily -jako vodítka k úvahám o typech společností, které dnes neexistují. John Stuart Mill nikdy nezkoumal typy národního hospodářství rodící se dnes v kapitalistickém světě. Karel Marx nikdy neanalyzoval společnost, jež se nyní rodí v komunistickém táboře. Ani jeden z nich se nikdy nezamýšlel nad problémy tzv. rozvojových zemí, kde sedm lidí "z deseti bojuje dodnes o holou existenci. Nyní jsme postaveni před nové druhy sociální struktury, jež nelze analyzovat pomocí zděděných pojmů liberalismu a socialismu. Ideologickým znakem „čtvrté epochy", který ji odlišuje od „moderního věku", je, že ideje svobody a rozumu se staly spornými, že rostoucí racionalita nemusí být předpokladem rostoucí svobody. Úloha rozumu v záležitostech lidstva a představa svobodného jedince jako sídla rozumu jsou nejdůležitějšími tématy, jež zdědili sociální vědci dvacátého století po osvícenských filosofech. Mají-li ideje svobody a rozumu zůstat 180 181 nadále klíčovými hodnotami, podle nichž jsou f0Fly, lovány osobní starosti lidí a zaměřovány závažné veré ~ problémy, pak je musíme definovat znovu, přesněji a vho/ něji, než to mohli učinit dřívější myslitelé a badatelé, nebo* v naší době jsou obě tyto hodnoty ve zjevném, byť tě^.1 postižitelném nebezpečí. Zásadní tendence známe velmi dobře. Velké a racio nální organizace - byrokracie - zmohutněly, nezměň^ se však rozum jednotlivců. Obyčejní lidé, zajatí v orné' zeném prostředí své každodennosti, často ani nepřěnrýj. lejí o velkých strukturách, racionálních i iracionálních -jichž jsou jejich prostředí podřízenou součástí. Častópa^ uskutečňují řadu zdánlivě racionálních činností, vědí, k jakým účelům slouží, a tak vzrůstá podezřeni, že i ti nahoře, stejně jako Tolstého generálové, pouze předstírají, že tyto účely znají. Růst racionálních organizací v rámci rostoucí dělby práce vytváří stále více a více oblastí života, práce a volného času, o nichž je obtížné nebo zcela nemožné logicky uvažovat. Například voják ' „provádí přesně celou řadu funkčně racionálních úkonů,.. aniž má jakoukoli představu o konečném cíli" svého jednání nebo o funkci každého úkonu v rámci jejich celku,' í lidé s vysokou technickou inteligencí mohou vzorné vykonávat přidělenou jim práci a přitom nevědět, že jejím výsledkem bude sestrojení první atomové pumy. Jak se ukazuje, věda není nějaký technologický Poslední'_ soud. To, že její techniky a racionalita získaly ve společnosti stěžejní místo, neznamená, že lidé žijí rozumně jj bez mýtů, bludů a pověr. Všeobecné vzdělání může vést spíše k technologické omezenosti a nacionálni provinč-. nosti než ke vzdělané a nezávislé inteligenci. Masové-šíření kulturního dědictví nemusí zvyšovat úroveň kul-turní senzibility, ale spíše ji jenom zbanalizovat - a stát" se tak silnou konkurencí jakékoli tvůrčí inovace. Vysoká1:. 1 Srv. K. Mannheim, Man and Society, New York, Harcourt, Brače, 1940, s. 54. s • veň byrokratické racionality a technologie neznačná vysokou úroveň individuální nebo sociální inteli-" rtce. Přitom jedno nelze od druhého oddělovat, neboť * íečenská, technologická nebo byrokratická racionalita není pouhým součtem individuálních vůlí a rozumových schopností. Skutečná příležitost získat tuto vůli a schopnost se tím ve skutečnosti spíše zmenšuje. Racionálně organizované společenské soustavy nejsou nutně prostředkem k vyšší svobodě ani jedince, ani společností. Ve skutečnosti jsou často prostředkem tyranie a manipulace, prostředkem, jímž jsou lidé zbavováni skutečné možnosti svobodně myslet a jednat. Jenom z několika velitelských stanovišť, případně z výhodných míst v racionalizované struktuře, je možné poznat strukturální síly řídící činnost celku a tím i každého omezeného úseku, který si uvědomují obyčejní lidé. .Síly formující tato prostředí nevycházejí z nich samých ani nemohou být kontrolovány těmi, kdo v nich uvízli. Navíc jsou tato prostředí sama stále více racionalizována. Rodiny a továrny, volný čas i pracovní doba, vesnice i státy se rovněž stávají součástí funkčně racionální totality nebo předmětem působení nekontrolovatelných a iracionálních sil. Rostoucí racionalizace společnosti, rozpor mezí ní a rozumem, zhroucení domnělé koincidence rozumu a svobody - tyto fakty se nedostávají do zorného pole člověka řídícího se racionalitou, a nikoli rozumem, Člověka, „jenž se stále více seberacionalizuje, a přitom je stále více " stísněn. Problém svobody je dnes. možno nejlépe formulovat podle tohoto lidského typu. Tyto tendence a tušení však nejsou mnohdy vůbec formulovány jako problémy, určitě nejsou uznávány za závažné veřejné problémy nebo ...pociťovány jako osobní starosti lidí. Nej důležitějším rysem aktuálního problému svobody a rozumu je právě to, že není jako takový uznáván a formulován. 182 183 3 :^4Bp Z hlediska jednotlivce se mnohé události zdají být výs'. : kem manipulace, řízení nebo živelnosti. Autorita v t není mnohdy zřejmá, neboť ti, kdo mají moc, nepovaři;'; za nutné to dávat najevo a ospravedlňovat. To je jedcrl z důvodů, proč obyčejní lidé v obtížných situacích n tibo v úzkých nejsou s to stanovit si cíle svého myšlení a jed nání; nejsou s to určit, co ohrožuje hodnoty, jež nejí sně považují za své. Tváří v tvář rostoucí racionalizaci jednotlivec „dělá cc může". Přizpůsobuje své aspirace a činnost okamžité situaci, z níž neumí najít východisko. Tak vlastně nehledá cestu z obtíží, nýbrž se jim přizpůsobuje. Tu část života, která mu zbývá po práci, využívá ke hře, spotřebě či „zábavě". A\. \ i oblast spotřeby je racionalizována. Člověk odcizený1..-výrobě a práci je odcizen i vůči spotřebě, vůči skutečně volnému času. Tato adaptace jednotlivce a její vliv na dané prostředí a na něho samého vedou nejen ke ztrátě příležitosti, a tím i schopnosti a vůle užívat rozumu, ale ovlivňuji ; i jeho možnosti a schopnosti jednat jako svobodný člověk, i Zdá se, jako by hodnoty svobody a rozumu pro něh* ■ skutečnosti neexistovaly. To neznamená, že takoví adaptovaní lidé jsou nutně : neinteligentní, třebaže žili, pracovali a trávili svůj volný čas za podobných okolností po dlouhou dobu. Karl Mannheim to jasně ukázal ve svých úvahách o „seberacionalizaď. ■.; o způsobu, jímž jednotlivec zajatý v omezených úsecích velkých, racionalizovaných organizací začíná postupně ovládat své impulsy a touhy, svůj způsob života a myšlen: a uvádí je do přísného souladu se „zásadami a pravidlytéto organizace". Racionalizovaná organizace se tak stává organizací odcizující: v individuálním vědomí člověka refor- : mace nebo v nezávislém rozumu karteziánskeho člověka ; nejsou zakořeněny řídící principy jednání a myšlení, a - v. ani emocí. Řídící principy jsou de facto cizí individualitě ; a v rozporu se vším, co za ni v dějinách bylo považováno. pohánění lze říci, že v případě extrémního vývoje bude Vjjjřioha lidí příležitost používat rozumu likvidována tím, í-jtporoste racionalita a její centrum a řízení se bude pře-|-et oc\ jednotlivců k velkým organizacím. To pak zna-%éná racionalitu bez rozumu, jež není souměřitelná se svobodou, ale vede naopak k její likvidaci. jvjcn; divu, že ideál individuality se stal sporným: V naší í|obě jde o samu podstatu člověka, o představu, již máme %-jeho mezích a schopnostech jako člověka. Se zkoumáním mezí a významů „podstaty člověka" nejsme ještě zdaleka hotovi. Nevíme, jaké hloubky dosáhla od „moderního %ku" do naší epochy psychologická přeměna člověka, musíme si však položit rozhodující otázku: Převládne mezi soudobými lidmi, nebo se dokonce všeobecně rozšíří něco jako usměvavý robot? Uvědomujeme si samozřejmě, že člověka lze přeměnit y robota chemickými nebo psychiatrickými prostředky, trvalým donucením nebo řízeným prostředím, avšak i občasným nátlakem nebo neplánovanou řadou okolností. Může však být člověk donucen, aby ši přál stát se usměvavým a povolným robotem? Může být v takových podmínkách šťastný? J akého druhu jsou vlastnosti a smysl takového štěstí? Nelze již dlouho vystačit s metafyzickou představou o podstatě člověka, podle níž hluboko v jeho nitru je skryta touha po svobodě a vůle užívat vlastního rozumu. Dnes si musíme položit otázku: Který rys lidské přirozenosti, co ze situace dnešního člověka, co z rozmani-tosti sociálních struktur napomáhá ke vzniku usměvavého robota? A co se mu vzpírá? Nástup odcizeného člověka a všechny aspekty tohoto jevu ovlivňují dnes celý náš intelektuální život a jsou příčinami našeho současného intelektuálního neklidu, jsou hlavním tématem úvah o podmínkách lidstva naší epochy a všech výzkumů hodných tohoto jména. Neznám jinou ideu, problém nebo téma, jež by bylo stejně hluboce zakořeněno v klasické tradici sociální vědy a jež by stejně těsně souviselo s jejím možným selháním v dnešní době. Tento aspekt brilantně postřehl Karel Marx ve sv i, raných esejích o „odcizení"; byl hlavním předmětemzäi>r Georga Simmela v jeho právem proslulé eseji Velko^l a duchovní život, uvědomoval si jej i Graham Walias v svém díle Velká společnost. Toto téma stojí v pozadí Frorn mova pojmu „člověk-automat". Obava, že ve společnost' -' převládne podobný typ člověka, vede znovu k používání -klasických sociologických pojmů jako „status a smlouva" nebo „pospolitost a společnost". Dodává zlověstný význam takovým termínům, jako je Riesmanův „vnějškově řízený člověk" nebo Whyteova „společenská etika". A koriečně nejpopulárnější příklad, „triumf" - lze-li to tak nazvat -člověka tohoto typu je hlavním smyslem Orwellovä díla 1984. ;: v: Z pozitivní stránky, dnes tak toužebně žádané, jsou to v širším smyslu Freudovo „id", Marxova „svoboda'*; Mea- " dovo „já" a „spontaneita" Karen Homeyové, jež jsouzákla- -dem koncepcí namířených proti triumfu odcizeného člověka. Tito vědci se snaží nalézt v člověku nějaká centra, -ež -by umožňovala věřit, že konec konců nemůže být donucen stát se natrvalo takovým odcizeným tvorem - odcizeným přírodě, společnosti i sobě samému. Volání po „pospoli- / tosti" je pokusem - podle mého mínění pochybeným - -definovat podmínky, jež by vyloučily možnost geneze tako- < vého člověka; a protože mnozí humanitní myslitelé došli k názoru, že mnozí psychiatři svou praxí produkují takové v odcizené a seberacionalizované lidi, odmítají toto adap- -tační úsilí. Za tím vším a ještě více za tradičními i současnými obavami a přemýšlením seriózních a citlivých.yědců zabývajících se Člověkem stojí prostá a rozhodující skuteč- r ■ nost, že odcizený člověk je antitezí západního ideálu svobodného člověka. Společnost, v níž prospívá tento typ člo- , věka ~ usměvavý robot - je antitezí svobodné, v doslovném ~-a prostém smyslu toho slova demokratické společnosu. -Nástup takového člověka obrací naši pozornost ke svo- -bodě jako osobní starosti jednotlivce a závažnému veřejnému problému a doufejme i jako k problému sociálních ' , véd- Jako osobm'starost jednotlivce, jejíž podmínky a hod-^ si jednotlivec zřídka uvědomuje, jeto „odcizení". Jako jávažný veřejný problém, k jehož podmínkám a hodnotám je veřejnost většinou lhostejná, to není nic jiného než otázka demokratické společnosti jako faktu i jako přání. Právě proto, že tento závažný veřejný problém i tato osobní starost nejsou nyní široce uznávány, a neexistují 3 proto jako explicitní osobní starosti a veřejné problémy, "právě proto jsou stísněnost a lhostejnost, jež o nich svědčí, svým významem a účinkem tak hluboké a obsáhlé. To je dnes hlavní stránka problému svobody v jeho politickém kontextu a hlavní stránka intelektuální výzvy, již současným sociálním vědcům přináší formulace problému svobody. Není to jen paradox, řekneme-li, že hodnoty svobody "Xiozumu vystupují na pozadí osobních starostí, pocitu neklidu a odcizení. Podobně závažný problém, k němuž dnes nejtypičtěji vede ohrožení svobody a rozumu, je především neexistence explicitních závažných problémů, spíše apatie nežli explicitně formulovaný problém jako takový. Závažné veřejné problémy ani osobní starosti nebyly objasněny proto, že hlavní lidské schopnosti a vlastnosti k tomu nezbytné jsou právě svoboda a rozum, jež jsou ohroženy a jež se ztrácejí. Ty školy sociální vědy, jež jsem v této knize kritizoval, neformulovaly seriózně jako problémy ani osobní starosti, ani závažné veřejné problémy. Příslib sociální vědy pracující v duchu klasické tradice spo-čívá do značné míry právě v tom, že to učiní. Osobní obtíže a závažné veřejné problémy vyvolané krizí rozumu a svobody nelze ovšem formulovat jako jediný velký problém, nelze jim však ani čelit, natož je řešit tím, že budeme každý z nich zkoumat mikroskopicky jako řadu drobných otázek a starostí omezených na rozmanité prostředí. Jde tu o problémy strukturální povahy a k jejich 186 187 vymezení je nutné použít kíasických pojmů lidskébiogra fie a dějin epochy. Jen tak lze vystopovat vzájemné vaU* mezi strukturou a prostředím, jimiž jsou dnes tyto ho/ noty ovlivňovány, a analyzovat příčiny. Krize osobnosti krize utváření dějin, úloha rozumu v životě svobodného* i jedince a v utváření dějin - to jsou problémy, v jejichž redefmování a objasňování spočívá příslib sociálních věd. Morálním a intelektuálním příslibem sociální vědýie ■ uchovat svobodu a rozum nadále jako hýčkané hodnoty používat jich seriózně, důsledně a tvořivě při formulaci problémů. To je však současně politický příslib toho;co obecně nazýváme západní kulturou. V sociálních vědách se prolínají politické a intelektuální krize naší dobv: seriózní činnost v jedné oblasti je současně seriózní čin-, ností v oblasti druhé. Politická tradice klasického liberalismu i klasického socialismu tvoří společně naše hlavní__ politické tradice. Jejich selhání jako ideologií souviselo s poklesem významu svobodné osobnosti a rozumu v záležitostech lidí. Ústřední ideou jakékoli nové formu-lace liberálních či socialistických cílů musí dnes být spo-" Iečnost, v níž všichni lidé se stanou pány svého rozumu : a jejich nezávislé myšlení bude mít strukturální důsledky ; pro společnost a její dějiny, a tím i jejich životní osudy; Zájem sociálního vědce o strukturu společnosti nevy- -plývá z názoru, že budoucnost je strukturálně determinována. Strukturální meze lidského rozhodování zkoumáme proto, abychom nalezli možnosti účinného ovlivňování, abychom poznali, co může a musí být strukturálně zme- ~ něno, má-li se zvýšit úloha vědomého rozhodování při utváření dějin. Náš zájem o historii nevyplývá z názoru, že budoucnost je nevyhnutelná, že je určena minulostí. -Skutečnost, že lidé žili v minulosti v určitých typech společnosti, nevytyčuje přesně či absolutně meze pro typy , společnosti, jež možná vytvoří v budoucnosti. Dějiny zkoumáme proto, abychom odhalili alternativy, v jejichž rámci dnes lidský rozum a svoboda mohou utvářet dějiny. notorické sociální struktury zkoumáme zkrátka proto, bychom v nich objevili způsoby, jimiž jsou a mohou být Mženy, jedině tak můžeme poznat meze a význam lidské svobody. Svoboda není pouze možnost dělat, co se nám zlíbí, ani tjouřiá příležitost volit mezi několika danými alternativami- Svoboda je především možnost formulovat nabízející se varianty, diskutovat o nich - a teprve pak si z nich yybrat. Proto svoboda nemůže existovat bez zvýšené úlohy rozumu v záležitostech lidí. V rámci života jednotlivce a dčjin společnosti spočívá společenská úloha rozumu ve formulování existujících možností a rozšiřování záběru lidského rozhodování při utváření dějin. Budoucnost lidstva není pouze nějaká soustava proměnných, které lze předvídat, nýbrž je o ní nutno rozhodnout - ovšem .vmezích historických možností. Tato možnost však není neměnná a zdá se, že v naší době jsou její meze velmi ." široké. Problém svobody je dále problémem, jak docházet k rozhodnutím o budoucnosti lidstva a kdo je má přijímat. Z organizační stránky je to problém správného ..mechanismu rozhodování, z morální stránky pak pro-... blém politické odpovědnosti. Z intelektuální stránky jde oto, stanovit možné perspektivy lidstva. Avšak nejdůleži-tějši aspekty svobody dnes souvisejí nejen s povahou dějin a strukturální možností vědomě ovlivňovat jejich průběh; souvisejí také s podstatou člověka a se skutečností, že svoboda nemůže být založena na nějaké „základní přiroze--nosti člověka". Hlavní problém svobody je problém usměvavého robota, vyvstávající dnes v dané podobě proto, že dnes je zřejmé, že všichni lidé nemají přirozenou potřebu . být svobodnými; že nejsou ochotni nebo schopni - podle okolností - vynaložit úsilí k získání rozumu, jejž svoboda vyžaduje. Za jakých podmínek vzniká v lidech potřeba být svobodnými a schopnými svobodného jednání? Za jakých podmínek jsou ochotni a schopni nést břímě, jež jim 188 189 ukladá svoboda, a nepovažovat je za břímě, nýbrž sp^ za ochotně nastoupenou cestu k přeměně sebe samých? A naopak: Lze lidi přimět, aby si přáli stát se usměvavými roboty? Není dnes nutné počítat s možností, že poklesne kvalita a kulturní úroveň lidského ducha jako sociálního faktu přičemž v důsledku ohromujícího nakupení techniky to postřehnou jen nepočetní jednotlivci? Není to jeden možný smysl racionality bez rozumu, odcizení člověka důkaz, že rozum nehraje v záležitostech lidí svobodnou' roli? Nakupení techniky nám to zastírá. Ti, kdož používají tyto nástroje, to nechápou o nic lépe než ti, kdo je vynalézají. Proto nelze, aniž si uvědomíme dvojznačnost tohoto jevu, považovat přemíru techniky za ukazatel kvality člověka a pokroku kultury. Formulovat jakýkoli problém vyžaduje definovat hod" noty, jichž se týká, a nebezpečí, jež jim hrozí. Právě pocit ohrožení uznávaných hodnot, jako jsou svoboda a rozum, je nezbytnou morální podstatou všech významných problémů sociálního výzkumu, jakož i závažných veřejných problémů a osobních starostí jednotlivců. Hodnoty souvisící s kulturním problémem individuality jsou konvenčně ztělesněny v ideálu renesančního člověka. Nebezpečím pro tento ideál je nástup usměvavého robota. Hodnoty souvisící s politickým problémem utváření dějin jsou ztělesněny v prometeovskémideálu člověka jako jejich tvůrce. Tomuto ideálu hrozí dvojí nebezpečí; Na jedné straně mohou dějiny probíhat bez účasti lidí, vzdají-li se lidé nadále podílu na jejich utváření a nechají--li se jimi vléci. Na druhé straně mohou být dějiny opravdu utvářeny - avšak úzkými kroužky elity bez odpovědnosti vůči těm, kteří musí nést důsledky jejich rozhodnutí nebo jejich chyb. Neznám odpověď na otázku politické nezodpovědnosti v naší době nebo na kulturní a politickou otázku mgvavého robota. Není však jasné, že tyto otázky nelze ^povědět, pokud těmto problémům necelíme? Není 10 ? ^ je se jimi musí zabývat především sociální vědci bohatýcr! společnostech? Skutečnost, že mnozí z nich to dnes nečiní, je jistě závažným selháním privilegovaných lidí naší doby. 190 191 10 O politice Sociální vědci nemají zapotřebí, aby politický význam jejich práce určovaly „náhodné okolnosti" nebo aby o jejírrí vyu žití rozhodovaly cíle jiných lidí. Je plně v jejich mocí uvi- - ~ žovat o jejím významu a rozhodovat o jejím využití podle vlastních záměrů. Do značné, byť neurčitelné míry mohou ovlivňovat, či dokonce určovat tyto záměry. To vyžaduje " aby dospívali k jasným soudům a rozhodnutím o teorii' " í metodě a faktech. Jakožto politikum jsou tyto soudy vlast' i ním zájmem jak jednotlivých vědců, tak celé akademické ' obce. Není však zřejmé, že implicitní soudy o morálce r *~ a politice mají mnohem větší vliv než explicitní diskuse í o osobní a profesionální politice? Jen tehdy, učiní-li vědci---•-]-tyto vlivy předmětem diskuse, mohou si je plně uvědomit - -a snažit se ovlivňovat jejich důsledky pro práci v sociálních -, 1 vědách a pro její politický význam. ' s Žádný sociální vědec se nikterak nemůže vyhnout tomu, j aby nevolil mezi hodnotami a nepromítal je do svého díla. ' | Problémy - závažné veřejné otázky i osobní starosti jed- - I notlivců - se týkají ohrožení předpokládaných hodnot a nelze je jasně formulovat, neuznáváme-li tyto hodnoty, Sociálních výzkumů i vědců se stále více využívá pro ■ kratičké a ideologické účely. Vědci zabývající se člověkem a společností tak jsou jako lidé i jako profesionálové postaveni před řadu otázek: zda jsou si vědomi využívání šyé f práce a hodnot do ní promítnutých, zda to mohou sami kontrolovat a zda o tuto kontrolu usilují. To, jak zodpoví či - * nezodpoví tyto otázky, způsob, jakým využijí nebo nevyužijí těchto odpovědí ve své práci a ve svém profesionálním životě, určuje i jejich odpověď na poslední otázku:.zd? ' při své činnosti jako sociální vědci a) morálně autoneir.rÁ b) závislí na morálce jiných lidí nebo c) morálně pasivní, flesla, jež s sebou nesly tyto problémy - často jistě s dobami úmysly -, nadále nedostačují. Sociální vědci se nyní Hluší těmto osudovým otázkám opravdu postavit tváří V tvář. V této kapitole chci navrhnout několik bodů, jež je nutno uvážit při hledání odpovědi na uvedené otázky, a předložit odpověď, kterou jsem v posledních několika letech shledal správnou. í pr0 sociálního vědce není nutnost zvolit si určité hodnoty něčím novým. Vždyť již pracuje na základě určitých jiodnot. Hodnoty ztělesňované nyní těmito disciplínami %yly vybrány z hodnot vytvořených v západním světě, všude jinde jsou sociální vědy importovány. Někteří vědci ovšem rhovoří tak, jako kdyby jejich zvolené hodnoty „přesahovaly" Západ nebo jakoukoli jinou společnost; jiní hovoří tak, jako kdyby jejich normy byly „imanentní" určité společnosti, jako by byly jakýmsi nerealizovaným potenciálem, lze však jistě souhlasit s tím, že hodnoty vlastní tradicím sociální vědy nejsou ani transcendentní, ani imanentní. Jsou to prostě hodnoty proklamované mnoha lidmi a v jistých mezích uplatňované v malých skupinách. To, co je -nazýváno morálním soudem, je pouze přáním zobecnit a zpřístupnit jiným hodnoty, které si člověk sám zvolil. Podle mne obsahují tradice sociální vědy tři nejzáklad-nější; politické ideály, v nichž spočívá jejich intelektuální příslib. První z nich je prostě hodnota pravdy, faktu. Sama jodstata toho, co sociální věda činí, totiž určování faktů, má politický význam. Ve světě intenzivně šířených nesmyslů má každé konstatování faktu politický a morální význam. Všichni sociální vědci se již svou pouhou existencí účastní bojemezi osvětou a tmářstvím. Pracovat v sociální vědě znamená v našem světě především provozovat politiku pravdy. Politika pravdy však není adekvátním vyjádřením hodnot, jimiž se řídí naše činnost. Pravdivost našich zjistím a přesnost našich výzkumů, nahlíží-li se ve společen- 192 193 ských souvislostech, mohou nebo nemusí být relevans,-pro záležitosti lidstva. Zda a jak jsou relevantní, to je sa o sobě druhá hodnota, krátce řečeno hodnota řozum° v lidských záležitostech. S tím souvisí třetí hodnota - sv U boda člověka, s veškerou mnohoznačností tohoto p3^ " Svoboda i rozum, jak jsem se již snažil dokázat, jsou zakia(j nimi hodnotami západní civilizace, obě jsou uznávány ak" ideály. Avšak při jakémkoli jejich uplatňování - jako'fen téria a jako cíle - vedou k mnoha nedorozuměním. Protc jedním z našich intelektuálních cílů jako sociálních vědců je objasňovat ideál svobody a ideál rozumu. Má-li lidský rozum sehrát větší a určitější roli píí ^tn. ření dějin, musí být sociální vědci v řadách jeho hlsvních nositelů; vždyť v jejich činnosti, tj. v používání rozumu k porozumění záležitostem lidstva, je smysl jejich úsilí, Chtějí-li pracovat a jednat vědomě zvoleným způsobem, "l musí nejprve nalézt své místo v intelektuálním životě a ve společensko-historické struktuře své doby. Musí nalézt své místo ve společenských sférách rozumu a tyto sféry j opět vztáhnout ke struktuře historické společnosti. Zde { se musím omezit pouze na stručné rozlišení tří politických rolí, jejichž prostřednictvím může sociální vědec jako člověk rozumu pochopit sám sebe. Jedním z témat sociálních věd, a snad především sociology je téma filosofa jako vladaře. Od Augusta Comta po Karla j Mannheima se lze setkat s obhajobou a ospravedlňováním větší moci pro „muže vědění". Nastolení rozumu ovšem znamená v konkrétnějším vyjádření nastoleni „clcvéka- -nositele rozumu". Taková představa o roli rozumu v záležitostech lidstva velmi přispěla k tomu, že sociální vždcí uznali rozum za sociální hodnotu jen velmi všeobecné: Chtěli se vyhnout pošetilosti takové představy při konfrontaci s fakty moci. Taková představa je v rozporu i s podstatou mnoha podob demokracie, neboť předpokládá aristokracii, byť spíše aristokracii ducha než původu ti inajerku. Avšak tato poněkud pošetilá představa sociálního vědce filosofa na trůně je jenom jednou z možných představ - #řejné roli, jakou se může pokusit sehrát. - kvalit3 politiky velmi záleží na intelektuálních kvali-'chlidí, kteří se na ní podílejí. Kdyby byl vladařem „filo- byl bych v pokušení opustit jeho říši; nemají-li však 5;{adaři vůbec žádnou „filosofii", jsou schopni odpovědně vládnout? - fjrahá a dnes nejobvyklejší role je role vladařova rádce. r .j'jj, běžným ztělesněním je byrokratické využívání sociálních věd, jež jsem již vylíčil. Jednotlivý sociální vědec má sjdon podlehnout silným tendencím moderní společnosti, -íežčiní z jednotlivce součást funkčně racionální byrokracie a hrát si na svém specializovaném písečku tak, aby se výslovně nemusel zabývat strukturou postmoderní společ- ~~ nosti. Jak jsme viděli, v této roli má sociální věda mnohdy tendenci stát se funkčně racionální mašinérií. Jednotlivý "sociální vědec ztrácí svou duchovní nezávislost a svou podstatnou schopnost rozumného myšlení; role rozumu v záležitostech lidstva se omezuje na zdokonalování technik pro administrativní a manipulativní účely. - To je role vladařova rádce ve své nejhorší podobě; .- domnívám se však, že nemusí nabývat podoby a smyslu - byrokratického stylu. Je velmi obtížné uchovat si při plnění této role morální a intelektuální poctivost, a tím svobodu pracovat na úkolech sociální vědy. Pro poradce je snadné považovat samy sebe za filosofy a své klienty za osvícené vladaře. Avšak í kdyby rádci byli skutečně filosofy, ti, jimž í stoulí, nemusí být osvícení. Proto na mne tak otřesně působí loajalita některých poradců vůči neosvíceným despotům, loajalita, jež zjevně není vynucena ani despo- - tickou omezeností, ani dogmatickou prostoduchostí. Netvrdím, že roli rádce nelze vykonávat dobře; vím, že je - to možné a že někteří lidé to činí. Kdyby takových lidí bylo více, politické a intelektuální úkoly těch sociálních vědců, , kteří si zvolili třetí roli, by byly mnohem lehčím břeme-■ nem, neboť tyto dvě role se překrývají. 194 195 Třetí způsob, jímž se sociální vědec může pokusit realizovat hodnotu rozumu a jeho roli v záležitostech lidstva; je rovněž velmi dobře znám, a někdy dokonce praktikován Spočívá v tom zůstat nezávislým, dělat si svou vlastní práci' volit si vlastní problémy, avšak adresovat své dílo jak vladařům, tak „veřejnosti". Takové pojetí v nás vyvolává představu sociální vědy jako jakéhosi veřejného zpravodajského aparátu, který se zabývá závažnými veřejnými problémy osobními starostmi lidí i strukturálními tendencemi naší doby, jež jsou jejich příčinou, představu individuálního sociálního vědce jako racionálního člena samosprávného sdružení, jež nazýváme sociálními vědami. Přijmeme-li tuto roli, kterou zakrátko objasním obšírněji, snažíme se jednat na základě hodnoty rozumu; protože se domníváme, že naše činnost nebude zcela bezvýsledná, přijímáme teorii utváření dějin: domníváme se, h „člověk" je svobodný a že svým rozumovým úsilím může ovlivnit dějinný proces. Nebudu se nyní zabývat hodnotami svobody a rozumu, ale pouze zkoumat, v rámci jaké teorie dějin mohou být uskutečněny. 2 Lidé jsou při utváření dějin svobodní, avšak někteří jsou mnohem svobodnější než ostatní. Taková svoboda přeď> pokládá přístup k prostředkům rozhodování a moči, jimiž dnes lze utvářet dějiny. Nejsou tak utvářeny vždy; budu nyní hovořit pouze o současném období, v němž prostředky dějinotvorné moci tak zmohutněly a zkorr centrovaly se. Na toto období se vztahuje mé tvrzení, že nepodílejí-li se lidé na utváření dějin, stávají se stále více nástrojem v rukou tvůrců dějin a také pouhým objektem dějinného procesu. Je historickým problémem, jak velkou roli může určité rozhodnutí sehrát při utváření dějin. To záleží do značně míry na mocenských prostředcích, jež má daná společnost v dané době k dispozici. V některých společnostech 196 vedou nesčetné akce nesčetných jedinců ke změně jejich prostředí, a tak postupně ke změně struktury samé. Tyto změny jsou dějinným procesem; historie je proud, i když jej vcelku „tvoří lidé". Tak mohou nesčetní podnikatelé a nesčetní spotřebitelé prostřednictvím desetitisíců rozhodnutí v minutě vytvářet a přetvářet hospodářství vol-r ., něho trhu. To je snad to hlavní omezení, jaké měl Marx na mysli, když napsal: „Lidé dělají své dějiny sami, ale nedělají je tak, jak je napadne, za okolností, které si sami zvo- Wk lili..."* Osud nebo „nevyhnutelnost" souvisí s takovými histo-■ > rickými událostmi, které se vymykají kontrole jakéhokoli L: -..okruhu nebo skupiny lidí, pro něž je příznačné, že: 1. jsou dostatečně kompaktní, a tím identifikovatelné; 2, jsou ■::. dostatečně mocné, aby mohly přijímat účinná rozhodnutí; 3. jejich postavení je takové, že mohou předvídat důsledky těchto rozhodnutí, a tudíž za ně mohou být odpovědné. I;;;;-í.. V tomto pojetí jsou události souhrnem a nezamýšlenými výsledky nesčetných rozhodnutí nesčetných lidí. Každé 2 těchto rozhodnutí je ve svých důsledcích nepatrné a je buď negováno protiopatřením, nebo podpořeno jiným souhlasným rozhodnutím. Mezi záměrem jednotlivce a souhrnným výsledkem není žádná souvislost. Události probíhají mimo lidská rozhodnutí: dějiny jsou tvořeny za zády lidí. V tomto pojetí není osud univerzální skutečností, není vlastní podstatě dějin nebo podstatě člověka. Osud je aspek-;l:>: tem určité historicky konkrétní sociální struktury. Ve spo-HK lečnosti, v níž konec konců rozhoduje puška, v níž typickou ekonomickou jednotkou je rodinná farma nebo malá živnost, v níž dosud neexistuje národní stát nebo je pouze ■A*:vzdáleným rámcem, ve společnosti, v níž se informace šíří ústně, vylepením vyhlášky nebo z kazatelny - v takové spo-lečnosti jsou dějiny výsledkem působení osudu. * K. Marx, Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta. Viz K. Marx ]■ aB. Engels, Spisy, sv. 8, Praha, Svoboda, 1961, s. 141. (Pozn. Překl.) 197 Uvažujme nyní o jádru našeho problému: Není to * prostě obrovské zvětšení a rozhodující centralizace všech prostředků moci a rozhodování, co je nástrojem utváření dějin? V moderní průmyslové společnosti se výrobní září- * zení rozvíjejí a centralizují tím, že řemeslníci a rolníci jsou nahrazováni soukromými korporacemi a státními průmyslovými podniky. V moderním národním státě prostředky násilí a politické správy podléhají podobnému vývoji - králové ovládají šlechtu, rytíři s vlastní zbrojí jsou poté nahrazeni stálými armádami a dnes strašlivými zbraněmi. V pošt-moderní době vývoj v těchto třech oblastech - v ekonomice politice a prostředcích násilí - dosahuje svého dramatického vrcholu ve Spojených státech a v SSSR. Mezinárodní i národní prostředky utváření dějin jsou dnes centralizovány. Není tudíž jasné, že rozsah a možnosti vědomé lidské činnosti při utváření dějin jsou právě dnes jedinečné?Hiš-torii dnes dělají mocenské elity ovládající tyto prostředky -pravda, ne „za okolností, jež si samy zvolily", ale kterésc ve srovnání s jinými lidmi a jinými epochami jistě nezdají nepřekonatelné. V tom je jistě paradox naší současné situace: Fakty o nových prostředcích utváření dějin signalizují, že lidé již nejsou nezbytně vydáni napospas osudu, že nyní mohou utvářet dějiny. To však je zneváženo další skutečností, že totiž právě dnes ty ideologie, které nabízejí možnost utvářet dějiny, jsou v západních společnostech v úpadku a hroutí se. Toto -zhroucení je současně zhroucením nadějí osvícenství, že , rozum a svoboda se stanou převládajícími silami lidských— dějin. V pozadí této skutečnosti je i duchovní a politické selhání intelektuální pospolitosti. Kde je inteligence, která by pokračovala ve velké diskusi západního světa a jejíž intelektuální dílo by ovlivňovalo -politické strany i veřejnost a mělo význam pro velká rozhodnutí naší doby? Kde jsou masmédia, jež by byla této- -inteligenci k dispozici? Kdo z těch, kteří jsou v čele státu . dvou stran a jeho dravé vojenské mašinérie, pozorně ;sle- duje, co se děje ve světě poznání, rozumu a vnímavosti, proč je svobodný intelekt tak oddělen od mocenského rozhodování? Proč dnes mezi mocnými vládne tak velká a nezodpovědná nevědomost? ■ intelektuálové, umělci, duchovní a vědci ve Spojených státech dnes vedou studenou válku, v níž pouze odrážejí a rozvíjejí zmatení byrokracie. Nepředkládají mocným požadavky alternativní politiky, ani s takovými alternativami neseznamují veřejnost. Nesnaží se dát politice Spojených států odpovědný obsah, naopak ji napomáhají obsahu zbavit. Součástí těchto politováníhodných morálních poměrů je právě tak selhání křesťanského kléru jako připoutání vědců k nacionalistické „vědecké mašinérii". Patří k tomu i prolhanost tisku, jež se stala rutinou, a mnoho z ambiciózní triviálností, jež se vydává za sociální vědu. 3 Neočekávám (a ani celá moje argumentace si na to nečiní nárok), že moje stanovisko přijmou všichni sociální vědci. Chtěl bych zde však říci, že přijme-íi sociální vědec za své hodnoty rozumu a svobody, je jeho hlavním úkolem definovat meze svobody a meze úlohy rozumu v dějinách. Tím, že sociální vědec přijme třetí roli, nezačíná sama sebe považovat za nezávislou bytost stojící „mimo společnost". Stejně jako většina ostatních lidí cítí, že stojí mimo hlavní dějinná rozhodnutí této doby; současně si uvědomuje, že je jedním z mnoha, kteří nesou jejich důsledky. To je jeden z.hlavních důvodů, proč se do té míry, v jaké si uvědomuje své jednání, stává explicitně politickým člověkem. Nikdo nestojí „mimo společnost"; otázkou je, kde v ní stojí. Sociální vědec žije obvykle v podmínkách střední třídy, jejího statusu a moci. Svou činností v tomto prostředí na tom není při řešení strukturálních problémů mnohdy o nic lépe než obyčejní lidé, neboť řešení těchto problémů není nikdy pouze intelektuální nebo soukromá záležitost. Správné definování či řešení těchto problémů nelze 198 199 omezovat na prostředí přístupné jeho snažení, neboť jde 0 problémy sociální, politické a hospodářské moci. Avšak sociální vědec není jenom „obyčejný člověk". Jeho úkolem ! je právě intelektuálně překročit prostředí, v němž: žije - J a to také Činí, když uvažuje o ekonomickém zřízení Anglie í v devatenáctém století, o hierarchii statusu ve Spojených ,; státech dvacátého století, o vojenských institucích antic- t kého Říma nebo o politické struktuře Sovětského svazu. Pokud se zabývá hodnotami svobody a rozumu, jsou * jedním z jeho badatelských témat objektivní možnosti i určitých typů lidí v určitých typech sociální struktury stát - ; se svobodnými a rozumnými jednotlivci, jiným jeho téma- í tem je to, jaké možnosti mají (pokud je vůbec mají) v růz- "" "+ ných typech společnosti lidé různého postavení 1. překro- i čit svým rozumem a zkušeností své každodenní prostředí, \ 2. využít své moci k jednání ovlivňujícímu strukturu jejich - '* společnosti a jejich doby. To jsou problémy úlohy rozumu ľ } v dějinách. Při uvažování o těchto problémech snadno zjistíme, že i ■ v moderních společnostech mají někteří lidé moc jednat ' j s významnými strukturálními důsledky a že jsou si plně . i vědomi důsledků svého jednání; jiní rovněž disponují tako- { vou mocí, aniž si však uvědomují její účinný rozsah; pak je í tu mnoho těch, kteří nemohou překročit své každodenní - "I prostředí tím, že si uvědomí jeho strukturu, nebo dosah- | nout její změny jakýmikoli prostředky, jež mají k dispozici. Jako sociální vědci hledáme tedy své místo. Dík povaze. > své práce si uvědomujeme sociální strukturu a do jisté míry r 1 historický mechanismus její změny. Zjevně však nemáme../ přístup k hlavním prostředkům moci, jimiž dnes lze te:ito mechanismus olivňovat. Máme však jeden (Často křehký) „mocenský prostředek", který je klíčem k naší politické roli a k politickému významu naší práce. "" "- - ■ Domnívám se, že politickým úkolem sociálních vědců, kteří přijali za své ideály rozumu a svobody, je obracet se i svým dílem ke každému ze tří typů lidí, jež jsem klasifiko-- - - "< val podle jejich moci a vědění. 200 Těm, kteří mají moc a uvědomují si ji, připisuje vědec různou míru odpovědnosti za strukturální důsledky, jež podle jeho zjištění mohou být rozhodujícím způsobem ovlivněny jejich rozhodováním nebo nerozhodováním. Těm, jejichž činnost má podobné důsledky, ale kdož si jich nejsou vědomi, adresuje vědec vše, co zjistí o těchto důsledcích. Pokouší se je vychovávat a i zde připisuje odpovědnost. Těm, kteří zpravidla nedisponují mocí a uvědomují sí pouze své omezené každodenní prostředí, odhaluje svým dílem význam strukturálních tendencí a rozhodnutí pro tato prostředí a souvislost jejich osobních obtíží se závažnými veřejnými problémy. Přitom vyloží, co zjistil o činnosti těch, kteří mají větší moc. To jsou jeho hlavní výchovné a veřejné úkoly, když hovoří k většímu okruhu - posluchačů. V dalším prozkoumáme problémy a úkoly vyplývající z této třetí role. 4 Sociální vědec je obvykle vysokoškolským profesorem; tato skutečnost značně determinuje jeho možnosti jednat. Jako profesor se obrací ke studentům a příleži-' tostně ve formě přednášek nebo pojednání k širší veřejnosti a ke strategicky vlivnějším kruhům společnosti. Při posuzování jeho možné veřejné úlohy se budeme přidržo- ■ vat těchto prostých skutečností o jeho moci, nebo chcete-. -li, jeho bezmoci. Věnuje-li se liberální, tzn. osvobozující výchově, má jeho veřejná role dva cíle: Pokud jde o jednotlivce, měl by se snažit převést jeho osobní starosti a obtíže na závažné ■ společenské otázky a problémy přístupné rozumu, dopo-"■ moci mu stát se člověkem usilujícím o sebevzdělávání, a tím rozumným a svobodným. Pokud jde o společnost, ..měl by bojovat proti všem silám ničícím skutečnou veřej-■., nost a utvářejícím masovou společnost, nebo si vytyčit jako ■ pozitivní cíl pomáhat vytvářet a posilovat veřejnost usilu- 201 jící o vlastní zdokonalování. Teprve pak se snad společnost může stát rozumnou a svobodnou. To jsou velmi rozsáhlé úkoly a musím je objasnit jistou oklikou. Zabýváme se dovednostmi a hodnotami. Některé „dovednosti" jsou však pro osvobození člověka více či méně závažné. Nemyslím, že dovednosti a hodnoty lze -:' od sebe oddělovat tak snadno, jak se často domníváme ve snaze najít „neutrální dovednosti". Je to otázka stupně, kdy dovednosti jsou na jednom konci, hodnoty na druhém. Avšak někde uprostřed této stupnice je to, co nazývám vnímavostmi, a ty nás zajímají nejvíce. Naučit někoho pračo-" vat na soustruhu nebo číst a psát znamená většinou cvičit jeho dovednosti; pomoci někomu při rozhodování o jeho životních cílech, hovořit s ním o stoickém, křesťanském nebo humanistickém postoji k životu znamená vštěpovat nebo rozvíjet hodnoty. Vedle dovedností a hodnot musíme položit vnímavost, která zahrnuje obojí a ještě něco víc: jakousi terapii v kla- - -sickém smyslu našeho vlastního sebepoznání. Její součástí „. je myšlení - dovednost polemizovat sám se sebou, kterou nazýváme ve styku s druhým diskusí. Vychovatel musí začít tím, co jednotlivce nejvíce zajímá, ať se to třeba zdá ? triviální a laciné. Musí pokračovat takovým způsobem a používat takového materiálu, aby umožnil studentům získávat stále racionálnější vhled do problémů, jež zajímají.; studenty nebo na něž během výchovy sám narazí. Musí se snažit rozvíjet muže a ženy, kteří mohou a sami chtějí. pokračovat v tom, co vychovatel začal: konečným produktem osvobozující výchovy jsou prostě muži a ženy usilující j o sebevzdělání, o sebezdokonalování, zkrátka svobodní ; a rozumní jednotlivci. Společnost, v níž převládají takoví jedinci, je demokra- , tická v jednom z hlavních smyslů tohoto slova. Takovou společnost lze také definovat jako společnost, v, ní? převládá spíše pravá veřejnost než masy. Myslím tím toto: Lidé v masové společnosti, ať si to uvědomují či nikoli, jsou ovládáni svými osobními obtížemi a nejsou s to pie- í měnit je ve veřejné problémy. Nechápou vzájemné ovlivňování mezi osobními obtížemi danými jejich prostředím a problémy sociální struktury. Naproti tomu uvědomělý příslušník pravé veřejnosti je toho schopen. Ví, že to, co > pociťuje a co považuje za své osobní obtíže, jsou velmi často i problémy ostatních lidí, a co je důležitější - chápe, že jejich řešení není v moci jednotlivců, nýbrž že je možné pouze změnou struktury skupiny, v níž žije, a někdy struk-_]! fljjy celé společnosti. Lidé masové společnosti mají své sta- ,1,......rošti, obvykle si však neuvědomují jejich význam a zdroj; i příslušníci pravé veřejností je konfrontují se závažnými '-I veřejnými problémy a zpravidla si uvědomují jejich spole- j Ženský dosah. - { politickým úkolem sociálního vědce - jako ostatně kaž-f dého liberálního vychovatele - je neustále překládat osobní starosti lidí do podoby závažných veřejných problémů ' a současně objasňovat lidské aspekty veřejných problémů - i- - pro nejrůznější jedince. Má projevovat svým dílem - a je-li ■--+■ vychovatel, pak i svým životem - sociologickou imaginaci. Jeho záměrem je rozvíjet u lidí, kteří jsou veřejně vystaveni jeho vlivu, tento způsob myšlení. Dosáhnout tohoto cíle mámená zabezpečit rozum a individualitu a učinit je převládajícími hodnotami demokratické společnosti. Snad si nyní řeknete: „Tu to máme! Vytyčuje nám tak "i vysoký ideál, že ve srovnání s ním se musí všechno jevit nízké." Takové pochopení mých myšlenek nasvědčuje tomu, že slovo demokracie není bráno příliš vážně a že mnozí pozorovatelé lhostejně připouštějí odklon od prostého významu slova. Demokracie je ovšem velmi složitá tdea a je právem předmětem mnoha polemik. Jistě to však není tak složitý či mnohoznačný pojem, aby jej lidé, kteří - : 0;ní chtějí společně uvažovat, nemohli nadále používat. Své pojetí demokracie jako ideálu jsem se již pokusil s naznačit. V jádru demokracie znamená, že lidé, jichž se životně dotýká nějaké rozhodnutí, mají v tomto rozhodnutí účinné slovo. Na druhé straně to znamená, že veškerá 202 203 moc přijímat taková rozhodnutí je veřejně legitimizována • a že ti, kdo je přijímají, jsou za ně veřejně zodpovědní, i Domnívám se, že žádný z těchto tří předpokladů se nemůže ■ prosadit, dokud ve společnosti nepřevládne taková veřej- ; nost a takoví jedinci, jaké jsem vylíčil, jisté další podmínky demokracie objasním v dalším výkladu. Sociální struktura Spojených států není zcela demo- i kratičká. Alespoň na tom se lze jistě shodnout. Neznám ■ společnost, která by byla zcela demokratická - to je ideál, " ' Řekl bych, že dnešní USA jsou obecně demokratické hlavně ! po formální stránce a ve smyslu rétorických frází o naděj- i ných vyhlídkách. Ve své podstatě a praxi jsou velmi často í nedemokratické a v mnoha institucionálních oblastech je - ) to naprosto zřejmé. Hospodářství založené na korporacích j nefunguje ani jako schůze městské rady, ani jako mocen- ; ská skupina odpovědná těm, kteří jsou závažně ovlivňováni--------j - jeho činností. Stejně je to s vojenskou mašinérií a ve stále J větší míře i se státním aparátem. Nedělám si velké iluze - i 0 tom, že mnoho sociálních vědců může nebo chce sehrát \ demokratickou veřejnou roli, nebo - i kdyby mnozí tuto roli sehráli - o vyhlídkách, že výsledkem bude nezbytně rehabilitace veřejnosti. Snažím se pouze naznačit roli, jež je podle mne dostupná a kterou někteří sociální vědci ve skutečnosti hrají. Tato role bývá také v souladu jak s liberálními, tak socialistickými názory na úlohu rozumu v lidských záležitostech.1 1 Mimochodem bych chtěi čtenáři připomenout, že abstraktní empiricismus (a omezenost jeho metod) - i když nebereme.......----- v úvahu jeho současný byrokratický kontext a využívám - není- --- ' -vhodný pro demokratickou politickou roli, kterou popisuji, Ti, kdož praktikují tento styl jako svou výhradní činnost, ti, kdož jej považují za „skutečnou práci sociální vědy" a žijí jeho étosem, . . nemohou plnit osvobozující výchovnou úlohu. Tato úloha vyžaduje vzbuzovat v jednotlivcích i ve veřejnosti důvěru ve vlastní rozumové schopnosti a rozšiřovat je a zlepšovat individuální - - --kritikou, učením a praxí. Vyžaduje to, jak říká George Orwell, dodávat jim odvahu k tomu „dostat se ven z břicha velryby" nebo Chci prostě říci, že politická role sociální vědy - jaká tato role může být, jak je hrána a jak účinně - závisí na míře, v jaké převládá demokracie. Zvolíme-li si třetí roli rozumu, tj. roli nezávislého vědce, snažíme se jednat demokraticky ve společnosti, která není zcela demokratická. Jednáme však, jako kdybychom žili ve společnosti plně demokratické, a pokoušíme se odstranit ono „jako kdyby". Snažíme se učinit společnost demokratičtější. Tvrdím, že to je jediná role, v níž se o to jako sociální vědci můžeme pokusit. Neznám alespoň jiný způsob, jak bychom mohli napomoci při budování demokratické společnosti. Proto problém sociálních věd jako hlavního nositele rozumu v lidských záležitostech je ve skutečnosti problémem demokracie v dnešní době. 5 Jaké jsou naše vyhlídky na úspěch? Za dané politické struktury, v níž nyní musíme působit, nepovažuji za příliš podle amerického úsloví „stát se svým vlastním člověkem". Tvrdit jim, že mohou „opravdu" poznat sociální realitu pouze z nezbytných byrokratických výzkumů, znamená tabuizovat ve jménu „vědy" jejich úsilí stát se nezávislými lidmi a samostatně myslet. Znamená to podrývat důvěru individuálních vědců ve vlastní schopnosti poznat realitu. Znamená to de facto povzbuzovat lidi, aby opírali své názory na společnost o autoritu odcizeného aparátu, což je ovšem dáno a podporováno celkovou byrokratizací rozumu v naší době. Industrializace akademického života a fragmentace problémů sociální vědy nedává předpoklady k osvobozující výchovné úloze sociálních vědců. Tyto školy myšlení totiž zkoumají skutečnost a také se snaží uchovávat výsledky tohoto zkoumání odděleně, po malých kouscích, o nichž, jak prohlašují, mají naprostou jistotu. Avšak vše, čím si mohou být jisti, jsou izolované, vyabstrahovane zlomky; úkolem liberální výchovy a politickou úlohou sociální vědy a jejím intelektuálním příslibem je právě umožnit lidem překročit toto fragmentárni a vyabstrahovane prostředí: uvědomit si historické struktury a své místo v nich. 204 205 í s pravděpodobné, že se sociální vědci stanou účinnými rí teli rozumu. Mají-li lidé vědy sehrát tuto strategickou rolí musí být splněny určité podmínky. Lidé dělají své dt: sami, říká Marx, ale nedělají je za okolností, které si sami zvolili. Jaké jsou tedy podmínky, které vyžadujeme mv, ■-. chom mohli účinně plnit tuto úlohu? Jsou k tomu nutné politické strany, hnutí a veřejnost, jež mají tyto rysy; 1. jSCu v nich otevřeně projednávány ideje a alternativy společenského života. 2. Mají možnost skutečně ovlivňovat rozhodnutí strukturálního významu. Jenom za podmínky existence takových organizací můžeme realisticky a s n; :■ uvažovat o úloze rozumu v lidských záležitostech,, kterou jsem se snažil nastínit. Takovou situaci považuji mimochodem za hlavní předpoklad každé plně demokratické společnosti. V takovém politickém zřízení by se sociální vědci ve svých politických rolích zřejmě vyjadřovali „pro" nebo „proti" nejrůznějším hnutím, vrstvám a zájmům, místo -: aby se pouze obraceli na mnohdy mlhavou a - jak se obávám - mizející veřejnost. Jejich myšlenky by zkrátka vzájemně soutěžily a tato soutěž (jako proces i j ako: její výsledky v kterékoli době) by měla politickou závažnost, Bereme-li myšlenku demokracie a demokratické úlohy rozumu v lidských záležitostech vážně, naše angažovanost v takové soutěži nám nikterak nebude na obtíž. Přirozeně nemůžeme předpokládat, že všechny definice sociální rea- ' lity, a tím méně všechna vyjádření o politických formách ■ a prostředcích a návrhy cílů, jichž má být dosaženo, vyústí v nějakou nespornou, jednotnou doktrínu.2 Dokud neexistují takové politické strany, hnutí a veřejnost, žijeme ve společnosti, jež je demokratická hlavně 2 Myšlenka takového monopolu v oblasti společenských ideji -je jednou z autoritářských představ, jež jsou základem,pojetí „metody" tvůrců vědy jako administrátorů rozumu a jež jsou.tak průhiedně maskovány v „posvátných hodnotách" „velkých teoretiků". Mnohem zřetelněji jsou ztělesněny v technokratií heslech, jež jsem analyzoval v 5. kapitole. 5¥ýmí uzákoněnými formami a formálními vyhlídkami- Neměli bychom podceňovat ohromnou důležitost | 3yelkou příležitost, kterou nám tyto okolnosti poskytují. 0\i bychom se naučit znát jejich důležitost z faktu jejich i absence v sovětském světě a z boje, jejž musí intelektuálové tohoto světa svádět. Měli bychom také vědět, že zatímco tam Ísou mnoz1' intelektuálové fyzicky likvidováni, zde se mnozí morálně likvidují sami. Fakt, že demokracie ve Spojených státech je převážně formální, neznamená, že se můžeme vyhnout závěru, že má-li rozum sehrát svobodnou roli při demokratickém utváření dějin, musí být jedním z jeho hlavních nositelů sociální vědy. Absence demokratických stran, hnutí a veřejnosti neznamená, že sociální vědci jako vychovatelé by se neměli snažit učinit své výchovné instituce rámcem, v němž by taková osvobozující veřejnost jednotlivců mohla alespoň zpočátku existovat, rámcem, v němž by mohla být podporována a trvale } - pěstována vzájemná diskuse. Neznamená to také, že by se "neměli snažit kultivovat tuto veřejnost mimo rámec svých 1 akademických rolí. í To ovšem znamená riskovat „potíže" nebo - což je vážnější - čelit naprosté lhostejnosti. Vyžaduje to, abychom 'i záměrně předkládali kontroverzní teorie a skutečnosti >| á abychom aktivně podněcovali polemiky. Neexistují-li . široké, otevřené a poučené politické diskuse, nemohou slide vejít ve styk s realitou vnějšího ani svého vnitřního I světa. Domnívám se, že zejména v naší době vyžaduje role, i kterou jsem zde popsal, alespoň předkládat konfliktní defi-I nice skutečnosti samé. To, co je většinou označováno ter-j mínem „propaganda", zejména nacionalistická, se skládá nejenom z mínění o různých otázkách a tématech. Je to | také, jak poznamenal Paul Kecskemeti, hlásání oficiální A definice skutečnosti. Náš veřejný život je mnohdy založen na takových oficiálních definicích, jakož i na mýtech, lžích a potřeštěných představách, jsou-li určité politické programy - sporné či j ^nesporné - založeny na nesprávných a klamných defini- 206 207 cích skutečnosti, pak ti, kteří mohou definovat skutečnost správněji, jsou povinni uplatnit svůj vliv. Proto veřejnost toho druhu, o které jsem mluvil, právě tak jako jednotlivé osobnosti působí v takové společnosti radikálně již svou existencí. Avšak taková je úloha myšlení, bádání, intelektu, rozumu, idejí: definovat skutečnost správně a tak, aby to bylo pro veřejnost relevantní. Výchovná a politická, role sociální vědy v demokracii spočívá v tom, že má pomáhat při kultivování a podpoře veřejnosti a jedinců, kteří jsou s to vyvíjet se, žít a jednat v souladu s adekvátními definicemi osobní a společenské reality. Úloha rozumu, jak jsem již naznačil, neznamená ani nevyžaduje vyběhnout na ulici, chytit nejbližší letadlo k místu probíhající krize, kandidovat do Kongresu, pořídit si tiskárnu novin, jít mezi chudé nebo mluvit k davům. Takové činy jsou mnohdy obdivuhodné a snadno si umím představit situace, kdy bych považoval za nemožné neučinit totéž. ■ Kdyby se to však mělo stát normální činností sociálního vědce, znamenalo by to, že se vzdává své role a projevuje nedůvěru v přísliby sociální vědy a rozumu. Tato role vyžaduje pouze to, aby sociální vědec pokračoval ve své práci a nepodporoval byrokratizaci rozumu a diskursu. Všichni sociální vědci nesdílejí mé názory v těchto otázkách, a ani je o to nežádám. Jde mi však o to, že jedním z úkolů sociálního vědce je zaujmout vlastní názor na podstatu historické změny a na to, jaké místo v ní má (má-li nějaké) svobodný a rozumný člověk. Jedině tak si uvědomí svou vlastní intelektuální a politickou úlohu ve společnosti, jíž se zabývá, své názory na hodnoty svobody a rozumu, které jsou hluboce zakořeněnou tradicí i příslibem sociální vědy. Pokud jednotlivci a skupinky lidí nemohou jednat svobodně s historickými důsledky a současně nejsou s to rozpoznat tyto důsledky, pokud struktura moderních společností (nebo kterékoli společnosti) je dnes taková, že dějiny probíhají živelně a existujícími prostředky a znalostmi je * nelze ovlivňovat, potud jedinou nezávislou rolí sociálního ; vědce je role kronikáře a vykladače; představa odpovědnosti ; mocných se stává pošetilou a hodnoty svobody a rozumu lze uvést do života pouze ve výjimečném prostředí jistých privilegovaných soukromých osob. Takových „pokud" je však zde mnoho. Přestože je zde í dost místa pro rozdíl v názorech na stupně svobody a na í škálu důsledků, nedomnívám se, že je dostatek důkazů pro to, abychom se vzdali hodnot svobody a rozumu jako ori--: entačních bodů při práci v sociální vědě. i Pokusy vyhnout se obtížným problémům, jimiž jsem --! se zde zabýval, jsou v poslední době rozsáhle podporovány ! heslem, že sociální věda „nemůže spasit svět". Někdy tu \ jde o rezignaci skromného vědce; někdy je to výraz cynic-| kého opovrhování specialisty všemi problémy, které mají -i- větší závažnost; někdy jde o zklamání mladických nadějí; j mnohdy je to póza lidí, kteří usilují o prestiž „vědce" jako - \ ryzího a ztělesněného intelektu. Někdy je však takový • pokus založen na uváženém úsudku o faktech moci. S ohledem na tyto fakty nemyslím, že sociální věda „spasí svět", nevidím však nic špatného na „úsilí o jeho spasení", znamená-li tato fráze zabránit válce a lidské záležitosti uspořádat v souladu s ideály svobody a rozumu. Vlastní zkušenosti mě vedou spíše k pesimistickému posouzení vyhlídek do budoucna. Avšak i kdyby tomu tak bylo, musíme si položit otázku: Je-li možné nějaké východisko z krize naší doby za pomoci lidského ducha, nejsme to my, sociální vědci, kteří jsou s to je formulovat? Rezprezentu-jeme, i když to není vždy patrné, člověka, který je nositelem sebeuvědomění lidstva. Všechna řešení velkých problémů musí být nyní založena na lidském sebeuvědomění. Apelovat na mocné po zkušenostech, které dnes máme, je utopické, chápeme-li tento termín ve smyslu pošetilosti. Naše vztahy k mocným jsou spíše jen takové, jaké považují oni za užitečné, tzn. stáváme se techniky, kteří přijímají jejich problémy a cíle, nebo ideology podporujícími jejich prestiž a autoritu. Chceme-li být něco víc, jak to vyžaduje 208 209 naše politická role, musíme především přezkoumat po&. státu našeho kolektivního úsilí jako sociálních vědců Není naprosto nic utopického na tom, vyzve-li jeden soci- ' ální vědec své kolegy, aby podnikli takové přezkoumání. Každý sociální vědec, který si je vědom svého úkolu, se musí vyrovnat s hlavním morálním dilematem, jež jsem' naznačil v této kapitole - s rozlišováním toho, o co se lidé zajímají, od toho, co je v jejich zájmu. Zastáváme-li prostý demokratický názor, že to, o co se lide zajímají, je všechno, čím se máme znepokojovat, pak přijímáme hodnoty, jež nám byly vštípeny - mnohdy náhodně, mnohdy uváženě - právně zaručenými zájmy. Tyto hodnoty jsou často jediné, jež lidé mohou rozvíjet. Jsou to spíše získané návyky než volba. Vycházíme-li z dogmatického názoru, že to, co je v zájmu Mí, ať se o to zajímají či nikoli, je vše, co nás musímoráte:-znekiidňovat, pak riskujeme znásilnění demokratických hodnot. Můžeme se stát spíše manipulátory, donucovateli -nebo oběma než těmi, kdo přesvědčují ve společnosti, v níž se lidé snaží společně užívat rozumu a v níž je rozumvysoce oceňován. > Řešení spočívá podle mého názoru v tom, že se zamě-1 říme na závažné veřejné problémy a na osobní obtíže lidí a budeme je formulovat jako problémy sociální vědy. To je nejlepší, a věřím že jediná možnost, jak uplatnit rozum v záležitostech lidí ve svobodné společnosti a realizovat tak klasické hodnoty, jež jsou základem našeho bádání. - " pODATEK Intelektuální mistrovství nabývat se sociální vědou znamená pro jednotlivého vědce, který se cítí být součástí klasické tradice, praktikovat určité mistrovství. Ten, kdo pracuje na podstatných problémech, je obklopen kolegy, mezi nimiž brzy ztrácí trpělivost a jejichž složité diskuse o metodě a teorii obecně ho unavují; vyrušuje ho to v jeho vlastním zkoumám. Věří, že výpověď činného vědce o vlastní práci je mnohem - - -lepší než tucet „kodifikací procedury" provedených speci-I alisty, kteří za sebou mnohdy nemají žádnou významnou . 4 - práci. Pouze rozhovor, v němž si zkušení myslitelé vyměňují informace o svých aktuálních pracovních postupech, ifiůže začínajícímu vědci zprostředkovat něco užitečného o metodě a teorii. Považuji proto za užitečné ukázat poně-I kud detailněji, jak postupuji při své práci. Je to samozřejmě osobní výklad, napsal jsem ho však s nadějí, že se stane méně osobním v souvislosti se zkušeností ostatních vědců, zejména těch, kteří teprve přistupují k samostatné činnosti. li I Domnívám se, že nejprve bude dobré připomenout vám, začínajícím vědcům,* že nejvýznamnější členové vědecké pospolitosti, do níž jste vstoupili, nikdy neoddělují svou ptáci od svého života. Berou obojí příliš vážně, než aby to připustili, a používají jednoho k obohacení druhého. Jakové odtržení ovšem bývá mezi lidmi běžné a vyplývá, Jsfde o přednášku určenou pro symposium o sociologické teorii. (P0211. překl.) 211 210 jak se domnívám, z bezobsažnosti práce, kterou obecně konají. Vy jako vědci však máte výjimečnou příležitost vytvořit si takový způsob života, který posiluje návyky dobrého řemesla. Věnovat se vědecké činnosti znamená zvolit "i si současně určitý způsob života i určitou životní dráhu* -tím, že se intelektuální pracovník zdokonaluje ve svém' ' řemesle, formuje i sám sebe, ať si to uvědomuje či nikoli-k realizaci svých schopností a možností, jež se mu naský- " ' tají, si vytváří charakter, jehož jádrem jsou vlastnosti dob- rého řemeslníka. Znamená to, že se musíte naučit využívat v intelektuální ' činnosti svých životních zkušeností: neustále je zkoumat a interpretovat. V tomto smyslu je dokonalé ovládnutí vědeckého řemesla středem vaší osobností a vy jste osobně zahrnuti do každého intelektuálního díla, na němž pracujete. Říci, že můžete „mít zkušenosti", znamená, že vaše minulost -ovlivňuje vaši přítomnost a určuje vaši schopnost získávat zkušenosti v budoucnu. Jako sociální vědec musíte usměr--ňovat toto složité vzájemné působení, zachycovat vlastní -' zážitky a třídit je. Jen tak jich můžete využívat k orientování a prověřování svých úvah a postupně dozrávat v mistra intelektuální práce. Jak toho však dosáhnout? Musíte si vybudovat sbírku materiálu, což je sociologické označení pro psaní . deníku. Mnozí spisovatelé si píší deník, pro sociologa je to • nezbytné proto, aby mohl systematicky uvažovat. Ve sbírce materiálu, kterou se pokusím popsat, se spo- ' jují osobní zkušenosti a zážitky s výsledky profesionální -činnosti, aktuální i plánované výzkumy. Jako intelektuální -pracovník se budete snažit spojit v ní svou intelektuálny J činnost se svými osobními zážitky. Nebudete váhat využít vlastních zkušeností a vztáhnout je přímo k tomu, na čctí právě pracujete, jako ověření opakující se práce vám také ušetří energii. Pomůže vám zachytit „okrajové myšlenky'!r různé postřehy z všedního života, útržky konverzace : zaslechnuté na ulici nebo třeba i sny, jež, jsou-li zázname- ; nány, mohou vést k soustavnějšímu myšlení nebo dodávat intelektuální smysl bezprostřední zkušenosti. Často si můžete povšimnout, jak pečlivě zacházejí uznávaní myslitelé se svými myšlenkami, jak důkladně pozo-rUjí jejich vývoj a organizují své zkušenosti. Uchovávají v paměti i ty nejdrobnější zážitky, neboť moderní člověk nabývá během svého života velmi málo osobních zkušeností, které jsou přece tak důležitým zdrojem originality intelektuálního díla. Došel jsem k názoru, že schopnost důvěřovat svým zkušenostem, ale být k nim zároveň skeptický, je známkou zralého odborníka. Tato dvojznačná sebedůvěra je nepostradatelným předpokladem originality při každém intelektuálním úsilí a sbírka materiálu je jedním ze způsobů, jak v sobě můžete tuto sebedůvěru vypěstovat a prokázat její oprávněnost. Vedením přiměřené sbírky materiálu a rozvíjením sebe-reflexřvních návyků se naučíte udržovat svůj vnitřní svět - v bdělém stavu. Procítíte-li silně nějaké události nebo myšlenky, nesmíte je pustit z mysli, nýbrž musíte je zformulovat pro svoji sbírku a tak z nich vyvodit důsledky - buď prokázat jejich pošetilost, nebo možnost jejich tvůrčího vyjádření. Sbírka vám také napomůže k vytváření návyku psát. Napíšete-li každý týden alespoň něco, „nevyjde vaše pero ze cviku". Vytváření sbírky vás přivede k pokusům , psát a ke zlepšení vašich vyjadřovacích schopností. Udržo-. vat ji znamená kontrolovat vlastní zkušenosti. ' Nejhorší, co se stává sociálním vědcům, je, že považují za . nutné psát o svých „plánech" pouze při jedné příležitosti: když potřebují peníze na nějakou konkrétní část výzkumu nebo „projektu". Většina „plánů" se tvoří (nebo se o nich alespoň pečlivě píše) v souvislosti sežádostí o grant. Myslím si, že je to velmi špatná praxe, i když běžná. Vede vědce do ■ jisté míry ke kupčení, k horlivému předstírání a snaze, aby ■■vyšli vstříc očekávání. Projekt je „naservírován", svévolně -' uhlazen a předčasně upraven; často slouží jako trik k zís-,':kání peněz jak pro udaný výzkum, tak i pro skryté účely, ■; jakkoli důležité. Každý činný sociální vědec by měl pravidelně kontrolovat „stav svých problémů a plánů". I mladý 212 213 vědec, který teprve začíná samostatně pracovat, by o tom měl uvažovat; nemůžeme vsak od něho požadovat - a anf on sám od sebe -, aby při tom zašel příliš daleko a aby se rigidně přidržoval jednoho jediného plánu. Vše, co může učinit, je zvolit si téma své dizertace, což je bohužel mnohdy první domněle samostatná část jeho rozsáhlé práce. Teprve když uplyne polovina nebo třetina doby vymezené pro tuto práci, bývá taková prověrka plánu užitečná a snad dokonce zajímavá i pro ostatní. Každý činný sociální vědec by měl mít vždy tolik plánů tj. myšlenek, aby si neustále kladl otázku: Kterou z nich mám začít rozpracovávat jako další? A měl by si založit zvláštní kartotéku pro své hlavní úkoly, kterou vede a reviduje jen sám pro sebe a snad pro diskuse se svými přáteli. Občas by ji měl velmi pečlivě a záměrně prověřit, zejména je-li svěží a neunavený. Podobné procedury jsou nepostradatelným prostředkem k cílevědomé orientaci a kontrole vašeho intelektu--álního úsilí. Rozsáhlá neformální výměna názorů mézi> pracovníky sociálních věd o „stavu jejich problémů" je podle mne jedinou základnou, z níž lze správně stanovit „hlavní problémy sociální vědy". Je nepravděpodobné, že by v jakémkoli svobodném intelektuálním společenství existoval - a jistě by neměl existovat - nějaký „monolitní" soubor problémů. Má-li takové společenství dobře prospívat, měla by v něm být vyhrazena určitá intermezza vzá- -jemným diskusím vědců o jejich příští práci. Tyto diskuse , - věnované problémům, metodám a teoriím - by mely ; vycházet z práce sociálních vědců a zase se k ní vracet; měly % by být formovány aktuální činností vědců a do jisté míry , ji také orientovat. Díky takovýmto intermezzům získává-' profesionální společenství vědců svůj raison d'étre. I proto | potřebujete mít svoji vlastní sbírku materiálu. j jednotlivými tématy vaší sbírky mohou být myšlenky. 4 osobní poznámky, výpisky z knih, bibliografické odkazy-, a nástiny projektů. Je to samozřejmě věc zvyku, domní-, ■ vám se však, že je dobré zařadit všechna tato témata do hlavní kartotéky „plánů", která pak má četná pododdě-]ení. Témata se ovšem mění, někdy velmi často. Napří-: klad připravujete-li se k přijímací zkoušce, ke kolokviu nebo píšete-li diplomní práci, uspořádáte si materiál podle těchto účelů. Rok po absolvování školy nebo později však ■■: celou kartotéku přerovnáte s ohledem na hlavní téma své dizertace. Během další práce poznáte, že vaše sbírka není podřízena jedinému dominantnímu projektu nebo soustavě hlavních kategorií. To vám ve skutečnosti umožňuje rozšířit počet kategorií, jichž používáte ve svém myšlení. Tyto kategorie se mění - některé odpadají, jiné přibývají - a tento proces je ukazatelem vašeho intelektuálního pokroku a růstu zájmů. Svou kartotéku můžete uspořádat také podle několika velkých projektů s četnými menšími . subprojekty měnícími se rok od roku. Budování sbírky materiálu předpokládá zapisování poznámek. Naučíte se dělat si velký počet výpisků z každé hodnotné knihy, kterou přečtete - i když musím říci, že ze sebe vydáte víc, čtete-li opravdu špatné knihy. Prvním krokem k intelektuálnímu přetvoření zážitku - z cizí knihy nebo z vlastního života - je dát mu formu. Již pouhé pojmenování určitého zážitku vás často vyzývá k jeho vysvětlení; již pouhé vypsání výňatku z knihy bývá podnětem k zamyšlení. Současně vám ovšem takový výpisek pomůže porozumět tomu, co čtete. Vaše výpisky mohou být stejně jako u mne dvojího druhu: Při čtení některých závažných knih se snažíte pochopit strukturu autorovy argumentace a podle toho si děláte poznámky. Častěji však - po několika letech samostatné práce - nebudete číst celé knihy, nýbrž spíše Části většího počtu knih z hlediska určitého dílčího tématu nebo problému, jenž je předmětem vašeho zájmu a souvisí s plány re vaší sbírce materiálu. Budete si tedy dělat poznámky, které plně nereprezentují přečtené knihy. Budete využívat určité dílčí myšlenky, dílčího faktu k realizaci vlastních projektů. 2 Jak se tato sbírka materiálu, která vám musí připadat spíše Jako podivný „literární" deník, využívá při intelektuální tvorbě? Již samo vedení takové sbírky je intelektuální tvor- :" bou. Je to neustále rostoucí zásobárna faktů a myšlenek -- od nejmlhavějších po nejdokonalejší. Například první věcí, pro niž jsem se rozhodl při studiu elity, bylo učinit si hrubý nástin založený na seznamu typů lidí, které jsem chtěl pochopit. Právě to, j ak a proč j sem se pro takové zkoum ání rozhodl může naznačit jeden ze způsobů, jak životní zážitky inspi- '■■ rují člověka v jeho intelektuální činnosti. Nepamatuji se již kdy jsem se začal technicky zabývat „stratifikací", muselo to však být při prvním čtení Veblena. Zdál se mi vždy velmi nepřesný, až vágní se svými „obchodními" a „průmyslovými" profesemi, které jsou jakýmsi překladem Marxe pro americké akademické publikum. V každém případě jsem napsal knihu o odborových organizacích a jejich vůdcích ' - dílo motivované politicky, potom knihu o středních tří-dách - práci motivovanou původně přáním vylíčit své zkušenosti z New Yorku od roku 1945. Na to mi moji přátelé navrhli, abych napsal knihu o vyšších třídách a vytvořil tak uzavřenou trilogii. Domnívám se, že taková možnost p.ž v mé mysli byla. Čítával jsem Balzaka, hlavně ve čtyncá- * tých letech, a velmi na mne zapůsobil jeho záměr „pokrýt" -všechny hlavní třídy a typy společnosti v epoše, kterou si . chtěl osvojit. Napsal jsem také článek o „obchodní elitě* a měl jsem shromážděny a uspořádány statistiky, o,:kariÍF ~ rách nejvýznamnějších amerických politiků od vyhlášení • nezávislosti. K těmto dvěma úkolům mne inspirovala- i práce v semináři k dějinám Spojených států. Z práce na těchto několika článcích a knihách a z pří- \ pravý přednášek o stratifikaci zůstaly ovšem některé myš- j lenky a fakty o vyšších třídách. Zejména při studiu sociání stratifikace je obtížné omezit se pouze na bezprostřední . předmět zkoumání, protože „realitou" každé vrstvy jsou 216 ' z velké části její vztahy k ostatním. Tak jsem začal myslet na knihu o elitě. To vše však ještě zcela neobjasňuje, jak tento „projekt" .... vznikl. Došlo k tomu ve skutečnosti tak, že 1. myšlenky i plán vyplynuly z mé sbírky materiálu, nebof všechny mé projektyvněm začínají akončí, aknihyjsou prostě materiály průběžné práce uspořádané k otištění; 2. po určité době mě komplex problémů s tím souvisejících zcela ovládl. Když jsem si udělal hrubý nástin, prošel jsem celou sbírku, a to nejen ty části, které s tématem zjevně souvisely, ale i ty, které pro ně zdánlivě neměly žádný význam. Vzájemná konfrontace faktů dosud zcela izolovaných, odhalení nečekaných vztahů vede často k úspěšnému osvěžení imaginace. Pro tento dílčí okruh problémů jsem si ve své s sbírce vytvořil nové podsoubory, což ovšem vedlo k novému ! uspořádání jejích dalších částí. t přerovnáváte-li kartotéku, vede to často k jakémusi uvolnění vaší imaginace. Stává se to při pokusech kombinovat různé myšlenky a poznámky na rozdílná témata. Uplatňuje se při tom určitá kombinační logika, v níž někdy i hraje „náhoda" podivuhodně velkou roli. Zcela volně ■ a nenásilně se snažíte spojit své intelektuální bohatství, |. ztělesněné v kartotéce, s novými tématy. ; V daném případě jsem začal využívat i svých vlastních J pozorování a denních zážitků. Především jsem uvažoval :o .vlastních zkušenostech týkajících se problémů elity; potom jsem záměrně hovořil s lidmi, kteří podle mého ! názoru mohli mít v tomto ohledu zkušenosti nebo se ■j touto otázkou zabývali. Od toho okamžiku jsem vlastně směni] charakter své rutinní práce tak, že ta nyní zahrno-,| vala 1. lidi patřící k těm, které jsem chtěl studovat, 2. lidi | v těsném kontaktu s nimi a 3. lidi, kteří se jimi profesio-i ftálně nějak zabývají. Neznám společenské podmínky nejvyššího intelektu-s álního mistrovství, jistě však jednou z nich je obklopit se takovými lidmi, s nimiž je možno vyměňovat si názory ■ a kteří se někdy stávají imaginárními postavami. Rozhodně 217 se snažím obklopit se veškerým relevantním prostředím -sociálním i intelektuálním o němž se domnívám, že mne může přivést k úvahám souvisícím s mou prací'T0 je smysl mé poznámky o prolínání osobního a intelektuálního života. Dobrá práce v sociálních vědách se dnes neskládá a obvykle nemůže skládat - z jednoho vyhraněného empirického „výzkumu". Je spíše výsledkem řady studií, jež jsou v hlavních bodech založeny na obecných tvrzeních o formě a tendenci předmětu. Tyto opěrné body lze stanovit teprve -tehdy, je-li přepracován již existující materiál a vytvořena obecná hypotéza. Například ke studiu elity jsem nalezl ve své sbírce materiálu tři druhy závažného „hotového" materiálu: několik teorií souvisících s tímto tématem; materiál zpracovaný jinými autory jako důkaz těchto teorií; dále materiál již sebraný a v různé míře dostupnosti soustředěný, z něhož" však dosud nebyly vyvozeny teoretické závěry. Teprve až ' s pomocí daného materiálu dokončím první nástin teone, mohu účinně formulovat svá vlastní stěžejní tvrzení -a intuitivní tušení a navrhnout výzkumy k jejich ověření -a třeba ani nemusím, i když ovšem vím, že později budu muset „pendlovat" mezi existujícím materiálem a svým vlastním výzkumem. Každé konečné tvrzení, se musí nejen „shodovat s daty", pokud jsou k dispozici a mné ; známy, ale musí také nějak - pozitivně čí negativně - brát v úvahu existující teorie. Někdy lze myšlenku snadno „vzít v úvahu", konfrontujeme-li ji s odporujícím nebo podpůr-.. i ným faktem; někdy je k tomu zapotřebí detailního rozboru ; nebo vymezení. Někdy mohu systematicky seřadit existující teorie jako řadu alternativ, které samy vnesou do prob'ému ; řád.1 Někdy však uspořádávám tyto teorie sám, v; nejrůí- < 1 Viz např. C. W. Mills, White Collar, New York, Oxford University Press, 1951, kapitola 13. Totéž jsem učinil ve svých poznám- ^ kách s Ledererem a Gassettem v. „teoretiky elity", jako dvĚma ■ 218 nějšíeh kontextech. Ve své knize o elitě jsem rozhodně bral v úvahu díla takových autorů, jako jsou Mosca, Schumpe-j-erj Vebien, Marx, Lasswell, Michels, Weber a Pareto. Dívám-li se znovu na své poznámky o těchto autorech, zjišťuji, že mi nabízejí tři typy tvrzení; a) z některých zjistíte přímo systematickým přeformulováním, co autor říká ......Ď určitých aspektech nebo vcelku; b) některé přijmete nebo zavrhnete, přičemž uvedete důvody a argumenty; £) některé použijete jako zdroj podnětů pro vlastní rozpracování a projekty. To znamená pochopit jádro věci a položit si otázku: Jak to mohu převést do testovatelné formy a testovat? Jak toho mohu využít jako ústředního bodu pro rozpracování - jako perspektiv}7, z níž se jako relevantní vyjevují popisné detaily? Při takové práci s existujícími myšlen-jtami samozřejmě pociťujete kontinuitu s předchozí prací. - fjvádím dva výňatky z předběžných poznámek k Moscovi, které snad osvětlí, co jsem se pokoušel popsat: ■ Mosca dokládá své teze (kromě historických andekdot) tímto i tvrzením: Síla organizace umožňuje menšině stále vládnout, í Existují organizované menšiny, které ovládají věci a lidi. Existují - I neorganizované většiny, které jsou ovládány.2 Proč však nevzít .>- v úvahu také 1. organizovanou menšinu, 2. organizovanou vět- ... i šinu, 3. neorganizovanou menšinu a 4. neorganizovanou většinu, t To stojí za širší zkoumání. První věc, kterou je třeba vysvětlit: Jaký -i je význam slova „organizovaný?" Domnívám se, že Mosca tím í myslí „schopný víceméně trvalé a koordinované politiky a jed- { uárií". Je-li tomu tak, je jeho teze jako definice správná. Chtěl ...i. ..snad. také říci, že „organizovaná většina" je nemožná, protože , ■> byztoho vyplývalo, že v jejím čele jsou opět nějací vůdcové, opět - • elita, a Mosca je ochoten zahrnout tyto vůdce do své „vládnoucí | reakcemi na doktrínu demokracie osmnácého a devatenáctého století. ■V Moscově práci jsou tvrzení o psychologických zákonech, • o.;níchž předpokládá, že podporují jeho názory. Viz jeho používání termínu „přirozený". To však není hlavní a navíc to nestojí zaúvahu. \ 219 třídy". Nazývá je „řídícími menšinami", což je vedle jeho velkých tvrzení velmi chabé sdělení. Napadá mne jedna věc (myslím, že to je jádro problémů definice, kterou nám Mosca nabízí): Od devatenáctého po dvacáté' století jsme byli svědky přechodu od společnosti organizované podle bodů 1. a 4. ke společnosti uspořádané podle bodů 3. a;2 ■' Přešli jsme od státu elity k organizovanému státu, v němž elita již není ani tak organizovaná, ani tak jednostranně mocná a masy 1 jsou organizovanější a mocnější. Určitou moc má i ulice a kolem ní se soustřeďují celé sociální struktury a jejich „elity". Která část vládnoucí třídy je organizovanější nežli rolnický blok? To-není řečnická otázka. Zatím na ni nemohu dát tu či onu odpověď; neboť je to věc stupně. Vše, co nyní chci, je nechat ji otevřenou. Mosca vyzdvihuje jeden bod, který se mi zdá skvělý a hodný dalšího rozpracování: Podle něho existuje často ve „vládnoucí třídě" vrcholová klika; dále je zde druhá, větší vrstva, s níž a) jsou • ti na vrcholu v trvalém a bezprostředním styku a s níž b) sdílejí ideje a city, a tudíž, jak se domnívá, i politické názory (s. 430). -Ověřit a zjistit, jsou-li někde jinde v této knize v této souvislosti, ještě nějaké zmínky! Rekrutuje se klika z této druhé úrovně? je vrchol nějak odpovědný za tuto druhou vrstvu nebo na ni alespoň reaguje? Zapomeňme nyní na Moscu: jinými slovy máme a) elitu, čímž zde míníme vrcholovou kliku, b) ty, kdož mají. váhu, a c) všechny ostatní. Příslušnost ke druhé a třetí skupině určuje v tomto schématu první skupina, druhá může co do své velikosti, složení a vztahu k první a třetí skupině kolísat. (Mimochodem: Jaký je rejstřík variací ve vztazích b) k a) a k c)?) Hledat v Moscovizmínky a soustavným uvažováním dále rozšířit!),: Toto schéma mi umožní vzít pečlivěji v úvahu různé elity, '_' jež jsou elitami podle několika dimenzí stratifikace, a probudit k životu - ovšem pečlivě a smysluplně - Paretovo rozlišenrvlád-. noucích a nevládnoucích elit, a to méně formálně než Pareto.: Mnozí lidé s nejvyšším statusem jistě budou přinejmenším- Ve druhé skupině, právě tak velcí boháči. Klika nebo eiita se bude-;. vztahovat k moci nebo autoritě, podle okolností. Elita v této. -terminologii znamená vždy mocenskou elitu. Ostatní lidé ní vrcholu budou vyšší třídy nebo vyšší kruhy. Toto můžeme používat v souvislosti se dvěma hlavními problémy1 se strukturou elity a pojmovými - později snad skutečnými - vztahy mezi teorií stratifikace a teorií elit. (Rozpracovat!) -,. Ze stanoviska moci je snadnější odlišit ty, kdož mají váhu, ■'■!"než ty, kteří vládnou. Snažíme-Ii se o první, vybíráme vrcholové úrovně jako jakýsi volný agregát a řídíme se postavením. : Pokoušíme-li se však odhalit ty, kteří vládnou, musíme jasně a detailně naznačit, jak užívají moci a jaký je jejich vztah k sociálním mechanismům, jejichž prostřednictvím je moc vykonávána. : Zabýváme se také více osobami než jejich postavením, nebo je ti přinejmenším musíme brát v úvahu. .: Ve Spojených státech zahrnuje dnes moc více než jednu elitu. ::: jak můžeme hodnotit vzájemné postavení těchto několika elit? t0 záleží na problémech a na přijímaných rozhodnutích. Jedna ::-elita vidí druhou jako někoho, kdo má váhu. Elity navzájem i uznávají, že i ostatní elity mají váhu. Tak či onak jsou pro sebe .■navzájem důležité. Projekt: Vybrat tři čtyři závažná rozhodnutí Ui posledních deseti let - svržení atomové pumy, snížení a zvýšení Uyýroby oceli, stávka v podnicích General Motors v roce 1945 -:ä zjistit detailně, kteří lidé se v nich osobně angažovali. „Rozhod- nuti" a jejich přijímání používat jako záminky k rozhovorům při intenzivním výzkumu. V průběhu vaší práce přijde doba, kdy už jste prostudovali knihy jiných autorů. Vše, co z nich potřebujete, máte v poznámkách a v konspektu. Na okraji poznámek, jakož i ve zvláštní kartotéce jsou náměty pro empirické studie. Musím se přiznat, že dělám nerad empirickou práci, nejraději se jí vyhýbám. Nemá-li člověk k dispozici personál, je to potíž; má-li nějaký personál, je ještě větší potíž sním. ■í:-j V intelektuálních podmínkách dnešních sociálních věd je tolik práce s počátečním „strukturováním" (používejme tohoto slova pro činnost, kterou popisuji), že většina „empirického výzkumu" je suchá a nezáživná. Ve skuteč- nosti je to většinou formální cvičení pro vědce začátečníky a někdy užitečná práce pro ty, kdo nejsou s to zabývat se obtížnějšími podstatnými problémy sociální vědy. Ernpi-rický výzkum jako takový nemá větší cenu než četba jako taková. Jeho účelem je odstranit nejasnosti a pochybnosti o faktech a posílit argumentaci tak, že bude ze všech strarr pevně podložena. Fakty ukázňují rozum, avšak rozum je \, v každé oblastí poznání předvojem. I když nikdy nedostanete peníze k provedení mnoha empirických výzkumů, které projektujete, musíte je projektovat i nadále, jakmile jednou zahájíte empirické zkoumání, nutí vás to - i když je nedokončíte - pídit se po faktech, což má často nakonec pro váš problém netušenou závažnost. Právě tak jako je pošetilé projektovat terénní výzkum, lze-li nalézt odpověď v knihovně, je také pošetilé -myslet si, že jste vyčerpali knihy, aniž jste je dříve přeložili -do formy vhodných empirických studií, tj. prostě do mluvy faktů. Projekty empirického výzkumu nezbytné pro mou práci musí za prvé zaručovat, že jsou relevantní pro první nástin, ■' o němž jsem psal výše; mají ho potvrdit v jeho původní podobě, nebo vést k jeho změně. Řečeno okázaleji: musí z nich vyplynout závěry pro výstavbu teorie. Za druhé,, projekty musí být efektivní, pečlivě připravené a co nej-důmyslnější, tj. musí zaručit, že přinesou bohatý materiál, ■■ úměrný vynaloženému času a úsilí. Jak to však provést? Nejhospodárnější je vytyčit; pro- . blém tak, aby co nejvíce z něho bylo možno vyřešit úvahou.- Úvahou se snažíme a) izolovat každou nevyřešenou otázku,; b) klást tyto otázky tak, aby odpovědi na ně nám pomohly.: vyřešit další problémy další úvahou.3 3 Snad bych měl říci totéž okázalejší formou, abych ukázal těm, kteří to nevědí, jak důležité to vše může být: Problémové situace je třeba formulovat s patřičnou pozornosti, vůči implikacím, jež mají pro teorii a konceptuálni schémata*-, jakož i vůči odpovídajícím paradigmatům empirického výzkumu a vhodným modelům verifikace. Tato paradigmata a modely musí: Abychom se mohli takto zmocnit problémů, musíme věnovat pozornost čtyřem fázím; je však obvykle lepší projít všechny čtyři fáze několikrát než uvíznout na jedné z nich příliš dlouho. Tyto fáze jsou: 1. Prvky a definice, jež zamýš-; lite při obecném respektování tématu, problému nebo :oblasti zájmu brát v úvahu. 2. Logické vztahy mezi těmito ■ definicemi a prvky; budování malých předběžných modelů [flimochodem vytváří nejlepší podmínky pro hru sociologické imaginace. 3. Vyloučení nesprávných názorů, vzniklých vynecháním nezbytných prvků, nesprávnou nebo /nejasnou definicí pojmů nebo nepřiměřeným důrazem na /některou část kategorie a její logický rozsah. 4. Formulace ;: a reformulace nevyřešených otázek. í:. ■■ Třetí krok je mimochodem velmi nutnou, mnohdy však ; zanedbávanou částí správné formulace problému. Běžnou ^představu problému - problému jako závažné veřejné ■otázky nebo jako osobní obtíže - je nutno vzít pečlivě :vúvariu> neboť je částí tohoto problému. Musí být ovšem pečlivě prozkoumána tvrzení ostatních vědců a buď pou-■ížita k nové formulaci, nebo zavržena. ■ Dříve než jsem se rozhodl pro empirické studie nezbytné ?pro určitou práci, začal jsem si připravovat větší projekt, ■ý němž se začaly rýsovat menší studie. Uvádím znovu výňatek ze svých materiálů: i;;;. Nejsem dosud s to zkoumat systematicky a empiricky vyšší ■kruhy jako celek. Proto předkládám definice a procedury, které jsou jakýmsi ideálním projektem takového výzkumu. Potom se iihohu pokusit za prvé shromáždit existující materiál, který se : ífcýt zase konstruovány tak, aby umožňovaly dospět na základě ■jejích použití k dalším teoretickým a pojmovým implikacím. Nejdříve musí být plně prozkoumány teoretické a pojmové implikace problémových situací. To vyžaduje, aby badatel specifikoval každou takovou implikaci a uvažoval o ní ve vztahu ke každé jiné, í avšak rovněž takovým způsobem, který odpovídá paradigmatům empirického výzkumu a modelům verifikace. 222 223 nějak vztahuje k tomuto projektu; za druhé uvažovat o vhodných způsobech získávání materiálu na podporu stěžejních tezi, vzhle dem k existujícím ukazatelům; za třetí během této práce provádět konkrétnější a podrobné empirické výzkumy, které se ukáži jafco nezbytné. Vyšší kruhy je ovšem nutno definovat systematicky v podobě konkrétních proměnných. Formálně - a to je více méně Paretův způsob - jsou to lidé, kteří „mají" nejvíce z toho, co je dostuDné z jakýchkoli hodnot nebo hodnotových soustav. Musím proto učinit dvě rozhodnutí: Jaké proměnné stanovím za kritéria a co budu rozumět slovem „nejvíce"? Jakmile zvolím proměnné musím zkonstruovat co nejlepší ukazatele, pokud možno měřitelné, abych pomocí nich roztřídil populaci. Teprve pak mohu rozhodnout o tom, co rozumím slovem „nejvíce", neboť to by mělo být zčásti ponecháno na empirickém prozkoumání různých statistických rozdělení a jejich překrývání. Moje klíčové proměnné by především měly být dostatečně obecné, aby mi ponechávaly určitou volnost při volbě ukazatelů, avšak dostatečně konkrétní, aby mne nutily hledat empirické ukazatele. Přitom budu muset neustále oscilovat mezi koncepcemi a ukazateli a snažit se, abych neztratil z očí zamýšlené cíle," přitom však byl - pokud jde o ně - zcela přesný. Zde jsou čtyři weberovské proměnné, s nimiž začnu: I. Třída se odvozuje ze zdroje příjmů a jejich výše. Budu proto potřebovat rozdělení majetku a příjmů. Ideální materiál pro tento účel (velmi vzácný a bohužel zastaralý) je křížová tabulka zdrojů příjmu a výše ročního příjmu. Z ní se dovíme, že x % obyvatel-?; stva získalo za rok 1936 y miliónů nebo více, že z % všech těchto peněz pocházelo z majetku, w % z podnikání a q % ž rriézd ápíatu V těchto třídních dimenzích mohu definovat vyšší kruhy - ty, kteří mají nejvíce - buď jako skupinu lidí, kteří dosahují určité výše-příjmu za určitou dobu, nebo jako skupinu lidí, kteří tvoří horní dvě procenta příjmové' pyramidy. Nahlédnout do majetkových záznamů a seznamu největších daňových poplatníků! Zjistit, lze-li tabulky TNEC* o zdrojích a výši příjmu dovést do současnosti! *Temporary National Economic Committee (Prozatímní národohospodářský výbor) - pozn. překl. //, Status se odvozuje z míry požívané úcty. Pro to nejsou jednoduché nebo měřitelné ukazatele. Existující ukazatele vyžadují fce své aplikaci osobní rozhovory, jsou omezeny na výzkumy lokálních pospolitostí a většinou nejsou spolehlivé. Další problém je, je na rozdíl od třídy zahrnuje status i sociální vztahy - přinejmenším přijímání a prokazování úcty. publicitu lze snadno zaměňovat s úctou - či spíše zatím nevíme, můžeme-li nebo nemůžeme jako ukazatele pro statuso-vou pozici použít míru publicity, která je lehce dostupná. (Např. v polovině března 1952 byly v New York Times - nebo na vybraných stranách v nich - ve dvou následujících dnech jmenovitě uvedeny tyto kategorie lidí. Propracovat!) III, Moc se odvozuje z uplatnění vlastní vůle přes odpor ostatních. Stejně jako status se nedá dobře zachytit pomocí ukazatelů. Nemyslím si, že ji mohu zachytit jednou dimenzí, nýbrž budu muset rozlišovat a) formální autoritu, která je vymezena právy a mocí vyplývajícími z postavení v různých institucích, zejména vojenských, politických a ekonomických; h) moc, o níž se ví, že je neformálně uplatňována, není však formálně institucionali-zována - vůdci nátlakových skupin, propagandisti disponující rozsáhlými sdělovacími prostředky atd. IV. Povolání se odvozuje z placené činnosti. Zde opět musím provést výběr toho, jaké rysy povolání použiji, a) Použiji-Ii k seřazení různých povolání průměrného příjmu, použiji jako ukazatele povolání a jako jeho základu třídu. Podobně b) použiji-li statusu nebo moci typických pro určitá povolání, použiji povolání jako ukazatelů (a předpokladů) moci a dovednosti nebo talentu. To však není nijak snadný způsob klasifikace lidí. Dovednost není - ■ stejně jako status - něco homogenního, čeho je více nebo méně. Pokusy chápat ji takto se obykle opíraly o délku doby nutné k získání určité dovednosti; možná, že se s tím budu muset spokojit, i doufám však, že přijdu na něco lepšího. Toto jsou typy problémů, jež musím vyřešit, abych mohl analyticky a empiricky definovat vyšší kruhy podle těchto čtyř hlavních proměnných. Dejme tomu, že pro účely našeho nástinu jsem je uspokojivě vyřešil a příslušně podle nich rozdělil populaci. Budu pak mít čtyři skupiny lidí: ty, kteří jsou na vrcholu třídy, statusu, 224 225 moci a dovedností. Předpokládejme dále, že jsem vyčlenil horní dvě procenta z každé skupiny jako vyšší kruhy. Stojím pak pf^ empiricky řešitelnými otázkami: V jaké míře se tyto čtyři skupiny překrývají? Některé možnosti jsou obsaženy v této jednoduché tabulce (+ = horní 2 %, - = zbývajících 98 %): trida + status STATUS Moc + Dovednost ■ Dovednost + - + ' ■ + 1 2 3 4 - 5 6 7 8 + 9 10 11. 12 - 13 14 15 16 Kdybych měl materiál na doplnění této tabulky, obsahovala by hlavní údaje a četné důležité problémy pro zkoumání vyšších kruhů. Byla by klíčem k mnoha problémům týkajícím se definice a podstaty. Protože nemám potřebné údaje a nebudu je moci získat, jetím důležitější o nich uvažovat, neboť jsou-li mé úvahy řízeny snahou přiblížit se co nejvíce empirickým požadavkům ideálního projektu, narazím na důležité oblasti, v nichž mohu získat materiály sloužící jako opěrné body a vodítka k dalším úvahám. Musím se zmínit ještě o dvou dalších bodech, které je nutno přidat k tomuto obecnému modelu, aby byl formálně úplný. Piné konceptuálni uchopení vyšších vrstev vyžaduje věnovat pozornost trvání a mobilitě. Z toho vyplývá úkol určit postavení (1-16),.. mezi nimiž je typický pohyb jednotlivců i skupin - v dnešní nebo posledních dvou třech generacích. Tím j sou do schématu uvedeny časové dimenze biografie (nebo životní dráhy) a historie. Nejsou to jen další empirické otázky, jsou relevantní i pro definice. Neboť a) chceme nechat otevřenou otázku, zda při klasifikaci lidí podle našich čtyř hlavních proměnných máme nebo nemáme definovat kategorie lidí podle toho, jak dlouho oni nebo jejich rodiny zaujímali dané postavení, například bych chtěl určit, že horní dvě procenta statusové skupeny (nebo přinejmenším jeden důležitý typ statusového postátní) se skládají z lidí, kteří zaujímají toto postavení aspoň po dvě generace. Chtěl bych také b) nechat otevřenou otázku, mám-li neko nemám zkonstruovat „vrstvu" nejen jako důsledek protínání několika proměnných, nýbrž také - podle opomíjené Webe-rovy definice „sociální třídy" - jako složenou z těch postavení, mezi nimiž je „typická a snadná mobilita". Nižší zaměstnanecká povolání a střední a vyšší příjmové skupiny dělníků v určitých odvětvích tvoří v tomto smyslu určitou vrstvu. Při četbě a rozboru dalších teorií, při projektování ideálního výzkumu a probírání sbírky materiálu začnete sestavovat seznam konkrétních výzkumů. Některé jsou příliš rozsáhlé a časem se jich s lítostí vzdáte. Některé poslouží jako materiál pro jednu větu, jeden odstavec, oddíl nebo kapitolu. Některé se stanou vůdčím motivem protínajícím celou knihu. Zde opět uvedu původní poznámky k několika takovým projektům: 1. Časový snímek typického pracovního dne deseti vysokých správních zaměstnanců velkých korporací a deseti vysokých , úředníků federální vlády. Tato pozorování budou kombinována s podrobnými „životopisnými" rozhovory. Cílem je popsat hlavní j činnosti a rozhodnutí, alespoň zčásti s ohledem na čas jim věnovaný, a proniknoutdo faktorů ovlivňujících tato rozhodnutí. Postup se bude přirozeně lišit podle míry spolupráce, ideálně by však měl zahrnovat za prvé rozhovor objasňující životní dráhu a současnou situaci respondenta; za druhé pozorování jeho činnosti během dne (tzn. skutečně sedět někde v rohu kanceláře a sledovat ho); za třetí delší, rozhovor večer téhož nebo druhého dne, při němž je cílem projít s respondentem celý den a zkoumat subjektivní procesy projevující se v jeho vnějším chování, jež jsme pozorovali. 2. Rozbor víkendů horních vrstev, v němž jsou přesně sledovány činnosti a poté následují v pondělí kontrolní rozhovory s daným mužem a dalšími členy rodiny. Pro oba tyto úkoly mám velmi dobré kontakty a ty povedou, budou-li dobře udržovány, k ještě lepším. (V roce 1957 připsáno: Ukázalo se jako iluze.) 226 227 3. Zkoumání reprezentačních fondů a jiných výhod, ktcre spolu s platem a ostatními příjmy vytvářejí standard a životni styl nej vyšších vrstev, jde o to získat konkrétní údaje o „byrokrati ■.. " spotřeby" a o přesunu soukromých výdajů na účet podniků. 4. Aktualizovat údaje toho druhu, jaké jsou obsaženy v knihách typu Lundbergovy America''s Sixty Families (60 rodin, které vládnou Americe), jež se opírají o daňová přiznání z roku 1923 5. Shromažďovat a systematizovat podle majetkových zázn; a jiných oficiálních pramenů rozdělení různých druhů soukromého vlastnictví podle jeho hodnoty. 6. Výzkum kariéry prezidentů, všech členů kabinetu a Nej-vyššího soudu. Ty již ovšem mám na děrných štítcích za ob -od vyhlášení ústavy po Trumanovo druhé volební období, ch . ■ však rozšířit a znovu analyzovat. Mám ještě na 35 dalších „projektů" tohoto druhu (např. srovnání finančních prostředků vynaložených na prezidentské volby v letech 1896 a 1952, podrobné srovnání Morgana z roku 1910 s Kaiserem z roku 1950 a ú:;. .■ o admirálech a generálech). Během práce musí ovšem člověk přizpůsobit své cíle daným možnostem. ■ ■ Po sepsání těchto projektů jsem začal číst historická dds o elitách, dělal jsem si namátkové poznámky (i neuspořádané) a interpretoval přečtené. Téma, na němž pracuiete, nemusíte studovat; jak jsem již řekl, jakmile se ho chopíte, narážíte na ně všude. Jste vnímavý na jeho aspekty a problémy, vidíte a slyšíte je ve všech svých zážitcích a zejména, jak se mi zdá, ve zdánlivě odlehlých oblastech. I masmedia, hlavně špatné filmy, laciné románky, obrázkové-časopisy a noční rozhlasové pořady - to vše dostává pro vás nový smysl. 4 Odkud se však v člověku berou myšlenky? Co nutí imaginaci spojovat všechny představy a fakty dohromady, dodávat představám význam a faktům smysl? Na to opravdu neumím odpovědět;.mohu nejvýše hovořit o všeobecných podmínkách a několika jednoduchých technikách, které snad zvýšily mé možnosti něčeho dosáhnout. připomínám, že sociologická imaginace se do značné míry skládá ze schopnosti přecházet od jedné perspektivy lc druhé a postupně získávat správný pohled na společnost jako na celek i na její jednotlivé složky. Je to právě tato imaginace, která odlišuje sociálního vědce od pouhého technika. Dobrého technika lze vyškolit za několik let. 1 sociologickou imaginaci lze vypěstovat, jistě se však obje-- - -vuje bez dlouhé a intenzivní, mnohdy rutinní práce jenom 1 zřídka.4 Vyznačuje se však jednou netušenou vlastností, * - -snad protože jejím jádrem je slučování představ považovaných dosud za neslučitelné, například syntéza myšlenek ,; německé filosofie a anglické politické ekonomie. Takové | - spojování myšlenek vyžaduje jak jistou hravost mysli, tak | úporné úsilí dobýt se smyslu světa, které technik obvykle \ postrádá. Snad je vyškolen příliš dobře, příliš přesně. Člo-| veka lze vyškolit jenom v tom, co je již známo; školení ho \ proto někdy zbavuje schopnosti hledat nové cesty. Nutí ho \ stavět se proti všemu, co se zdá na první pohled nesouvislé j . a nesmyslné. Jakmile nás však takové mlhavé představy r. myšlenky ovládnou, je třeba se jim poddat a rozpracovat je. Vždyť originální myšlenky se zpočátku objevují vždy .{ v takové podobě. .] Existují určité způsoby, jak podnítit sociologickou imagi-i naci: ;, 4 Viz Hutchinsonovy skvělé stati o „vhledu" a „tvořivém úsilí" v práci Study of Interpersonal Relations, ed. Patrick Mullahy, New ■i Yůtk, Nelson, 1949. 228 229 1. Na nejkonkrétnější úrovni je jedním ze způsobů uvol není imaginace, jak jsem se již zmínil, nové uspořádání materiálu nebo kartotéky. Vysypete prostě její obsah, zamí cháte jím a pak jej začnete znovu třídit. Snažíte se to dělat víceméně nezáměrně, uvolněně. Jak často a důkladně to provádíte, to záleží přirozeně na vašich aktuálních problémech a na stavu jejich rozpracování. Postup je však vždy ■■ stejně jednoduchý. Samozřejmě máte vždy na mysli těch několik problémů, na nichž právě aktivně pracujete, snažíte se však také pasivně přijímat nepředvídaná a neplánovaná spojení. 2. Hravý postoj vůči slovním obratům a slovům, jimiž jsou definovány různé problémy, rovněž často uvolňuje -imaginaci. Najděte si pro každý ze svých klíčových pojmů ve slovnících nebo v odborné literatuře různá synonyma abyste poznali celou škálu jejich významů. Tento jednoduchý návyk vás podnítí propracovat terminologii svého problému, definovat jednotlivé pojmy méně doslovně,""' zato přesněji. Pouze tehdy, znáte-li několik možných významů určitého pojmu nebo věty, můžete vybrat ten nejpřesnější z nich, s nímž potom budete nadále praco- -vat. Zájem o slovní stránku však vede ještě dál. Přikaždé -práci, zejména při studiu teoretických statí, se snažíte pečlivě sledovat stupeň obecnosti každého klíčového pojmu; často uznáte za účelné „srazit" vysoce teoretické tvrzení na konkrétnější úroveň, takže se pak často rozpadne na dvě tři složky, z nichž každá má různou dimenzi. Můžete se také pokusit zvýšit stupeň obecnosti: odstraňte konkrétní vymezující znaky a zkoumejte přepracované tvrzení- r -závěr abstraktněji, pokuste se jej rozšířit nebo podrobně rozpracovat. Tak můžete ve snaze o vyjasňování významu prozkoumat shora i zdola každý aspekt a důsledek dané myšlenky. 3. Četné obecné pojmy, na něž při své práci narár . lze po jistém přemýšlení roztřídit. Nová klasifikace je tak obvykle počátkem plodného pokroku. Umění sestavovat typy a hledat pak podmínky a důsledky každého typu se pro vás brzy stane automatickou procedurou. Spíše než abyste se spokojil s existujícími klasifikacemi, zvlášť s těmi, jež jsou plodem tzv. zdravého rozumu, budete pátrat po jejich společném jmenovateli a po diferencujících faktorech uvnitř nich a mezi nimi. Správná typologie vyžaduje, aby kritéria klasifikace byla explicitní a systematická. K tomu je nutno vypěstovat si návyk provádět křížovou klasifikaci. Technika křížové klasifikace není ovšem omezena pouze na kvantitativní data; ve skutečnosti to je nejlepší způsob [c podnícení imaginace, k vytváření nové typologie, ke kritice a vyjasnění typologií starých. Tabulky, schémata a diagramy kvalitativního charakteru neslouží pouze k předvedení již vykonané práce; jsou velmi často ryzími nástroji : . tvůrčí Činnosti. Vyjasňují „dimenze" typů a pomáhají vyvolat představy o nich a vytvořit je. Za posledních patnáct let jsem snad nenapsal ani tucet stránek přípravného i textu bez nějaké křížové klasifikace, i když je do definitivního textu obvykle nedávám. Většina z nich nedává smysl, ale i v tom případě se můžeme poučit. Mají-li smysl, pomohou vám myslet jasněji a psát srozumitelněji. Umožní vám . i odhalit rozsah a plnou souvislost právě těch pojmů, v nichž í myslíte, a faktů, jimiž se zabýváte. Pro tvůrčího sociologa je křížová klasifikace totéž jako větný rozbor pro pilného gramatika. Je v mnoha směrech gramatikou sociologické imaginace, jako každou gramatiku je však nutné ji usměrňovat a nedovolit jí, aby odbí-.1 hala od svého cíle. 4. Mnohdy proniknete do problému nejlépe tak, že uvažujete v extrémech - že myslíte na opak toho, čím se bezprostředně zabýváte. Myslíte-li na zoufalství, pomyslete i na povznášející hrdost; zkoumáte-li nouzi, uvažujte - , i o marnotratnosti. Nejobtížnější věcí na světě je studovat jeden předmět; postavíte-li předměty do protikladu, zmocníte se lépe materiálu a můžete vymezit dimenze zkoumaného jevu srovnáváním. Zjistíte, že „pendlování" mezi pozorností k těmto dimenzím a pozorností ke konkrétním typům je velmi poučné, Tato technika je i logicky korektní, 230 231 neboť bez vzorku lze statistickou četnost jevů jenom odhadovat: Můžete však stanovit rozsah a hlavní typy určitého jevu; k tomu je ekonomičtější začít konstrukcí „protichůdných typů", protikladů v různých dimenzích. To ovšeŕrŕ neznamená, že se nebudete snažit získat a zachovat si smysl pro proporce - hledat je znamená zjišťovat četnosti daných -typů. Člověk se ve skutečnosti neustále snaží spojit takové hledání s pátráním po ukazatelích, pro něž lze nalézt Či shromáždit statistické údaje. Smyslem tohoto postupu je používat různých hledisek. Položíte si například otázku, jak by k určité věci přistupoval politolog, jehož knihu jste nedávno četl, určitý experimentální psycholog či historik. Snažíte se myslet podle různých :-hledisek a vaše mysl se tak stává jakýmsi pohyblivým prismatem, které zachycuje světlo z nejrůznějších úhlů. V této situaci je velmi užitečné psát ve formě dialogu. ■ Často zjistíte, že myslíte proti něčemu, že snažíte-li se porozumět nějaké nové intelektuální oblasti, jc jednou z vašich prvních reakcí, že si připravíte hlavní protiar-r gumenty. „Být ponořen do literatury" v jednom svém významu znamená být s to lokalizovat odpůrce i stoupence | jakéhokoli stanoviska. Mimochodem není dobré být příliš „ponořen do literatury", můžete se utopit jako Mortimer Adler. Hlavní věc je asi vědět, kdy máte číst a kdy ne. 5. To, že při křížové klasifikaci pracujete pro jednoduchost především v pojmech ano - ne, vás podněcuje myslet v krajních protikladech. To je obecně dobrá věc, neboť kvalitativní analýzou nezjistíte četnost jevu nebo jeho rozsah. Cílem této techniky je poskytnout vám paletu typů. Pro mnohé účely nepotřebujete nic jiného, pro některé je však nutné mít přesnější představu o proporcích jevu. Uvolnění imaginace lze někdy dosáhnout záměrným převrácením smyslu pro proporce.5 Zdá-li se něco býtveimi \ 5 Jde mimochodem zhruba o to, co Burke v diskusi o Nietzscheovi nazval „optikou nesrovnatelných jevů". Viz Kenneth Burko. Per-manence and Change, New York, New Republic Books, 193ft. jiepatrné, představte si prostě, že to je ohromné, a položte :: 5i otázku: K jakým rozdílům by to mohlo vést? Totéž platí i naopak pro gigantické jevy: Jak by vypadaly prehistorické osady se 30 milióny obyvatel? Neumím si představit, že bych něco počítal nebo měřil - alespoň dnes -, aniž bych si předtím pohrál se všemi jednotlivými prvky, podmín-kami a důsledky v imaginárním světě, v němž mohu dávat věcem svá vlastní měřítka. To je to, co by měli mít na mysli statistikové, ale zřejmě nemají, a co lze vyjádřit strašnou : větičkou, že „je možno poznat vesmír, aniž z něho předem máme vzorek". 6. Ať se zabýváte jakýmkoli problémem, vždy je užitečné přistupovat k materiálu komparativně. Hledání srovnatel- ; ných případů v jedné či více civilizacích a historických epochách vám bude vodítkem. Nikdy byste se neměli snažit -popisovat nějakou instituci v dnešních Spojených státech, aniž vezmete v úvahu podobné instituce v jiných typech struktur a v jiných obdobích. Tak tomu je, i když neprová-dítepřímé srovnávání. Časem senaučíte skoro automaticky zaměřovat své úvahy historicky. Jednou z příčin toho je, že předmět vašeho zkoumání se mnohdy vyskytuje v omezeném počtu; abyste jej mohli studovat komparativně, musíte jej umístit do historického rámce. Jinými slovy: metoda protikladných typů vyžaduje často zkoumání historických ' materiálů. Takový postup někdy vede k poznatkům užitečným pro analýzu tendence nebo pro typologii fází. Historického materiálu budete proto využívat k získání širšího nebo vhodnějšího rozpětí pro určitý jev, přičemž mám na _ mysli rozpětí, které by zahrnovalo varianty v rámci některé i1 známé soustavy dimenzí. Jistá znalost světových dějin je pro sociologa nezbytností; bez ní je prostě ochromen, ať ^ (sou jinak jeho znalosti jakkoli hluboké. 7. Existuje konečně ještě jeden bod, který souvisí spíše ! s uměním dát dohromady knihu než s uvolňováním „Imaginace. Je to však často jedno a totéž: způsob, jakým 1 Uspořádáváte materiál k otištění, ovlivňuje obsah vašeho ; díla. Tuto myšlenku mám od skvělého redaktora Lam- 232 233 berta Davíse, domnívám se však, že kdyby viděl, co jserri s ní učinil, neuznal by ji za své dítko, je to rozlišování mezi předmětem zkoumání a tématem. Předmět zkoumání je určitý jev, například „kariéry vedoucích úředníků korporací", „rostoucí moc generálů" nebo „úpadek dam ze společnosti". To, co je nutné řičí o předmětu, lze snadno vtěsnat do jedné kapitoly nebo její části. Avšak způsob, jak jsou všechny vaše předměty uspořádány, vás často přivádí do sféry tématu. Téma je myšlenka, většinou o nějaké významné tendenci zásadní koncepci či klíčovém rozdílu, například o raciona- 1 litě a rozumu. Příprava osnovy knihy, kdy začnete uskutečňovat dvě tři nebo třeba šest sedm témat, je vyvrcholením vaší práce. Poznáte, jak tato témata naléhavě prolínají jako červená nit všemi předměty, až snad nabudete pocitu, že se jenom opakují. A někdy tomu tak opravdu je! Velmi často...... je samozřejmě naleznete v nehotových, zmatených a hůře napsaných partiích svého rukopisu. Témata je třeba volit a obecně formulovat co nejjasněji- -a nejstručněji. Pak je musíte zcela systematicky podrobit křížové klasifikaci se všemi předměty svého zkoumání. Znamená to, že u každého z nich si položíte otázku; Jak je právě tento předmět ovlivněn každým z těchto.témat? A naopak; Jaký význam má pro každé toto témakaždý z těchto předmětů? Někdy téma pro sebe vyžaduje zvláštní kapitolu nebo podkapitolu - buď když je poprvé uvedeno, nebo v resumé na konci knihy. Většina autorů - a právě tak i systematických myslitelů - bude jistě obecně souhlasit s.....tím, že na - _ některém místě by se měla všechna témata objevit spo-. léčně, ve svých vzájemných vztazích. Často, i když ne vždy, je možné učinit to na začátku knihy. V dobře rozvržené knize se to obvykle dělá na konci. V průběhu celé knihy se , ovšem musíte snažit vztahovat témata k jednotlivým.před- ; metům. Je samozřejmě snazší o tom psát než to v praxi provést, neboť to většinou není tak mechanická záležitost, jak se zdá. Někdy tomu tak však je - přinejmenším1 tehdy, jsou-li témata správně vybrána a objasněna. V tom je však právě háček, neboť to, co jsem zde v souvislosti s uměním "c psát nazval tématy, se v kontextu intelektuální činnosti - nazývá myšlenkami. Mimochodem: Někdy možná zjistíte, že kniha nemá ; žádná témata. Je to. prostě řada předmětů obložených metodologickým úvodem, pokud jde o metodologii, a teo- .....i- retíckým úvodem, jde-li o teorii. To je ovšem u knih, jejichž ' autoři nemají myšlenky, zcela zákonité, právě tak jako nedostatek srozumitelnosti. ... .. 5 jistě se mnou budete souhlasit, že byste měli předložit čtenářům své dílo napsané tak jasným a jednoduchým jazykem, —J —jak to předmět a vaše myšlenky o něm dovolují. Avšak jak 1 jste si snad povšimli, v sociálních vědách převládá nabub-relé a rozvleklé, rádoby učené omílání. Jeho autoři se snad . • domnívají, že napodobují „přírodní vědy", a neuvědomují ; si, že mnoho takového omílání je naprosto zbytečné, jedna f z autorit dokonce konstatovala, že existuje „vážná krize gramotnosti", na níž se významně podílejí badatelé v soci- ........ilních vědách.6 Je jejich zvláštní jazyk důsledkem toho, že se zabývají hlubokými a složitými otázkami, koncepcemi "■"-a metodami? Není-li tomu tak, čím je odůvodněno používání „socžargonu", jak to trefně nazývá Malcolm Cow-j ley?7 Je takový jazyk pro vaše dílo nezbytný? Je-li tomu tak, 6 Edmund Wilson, který je všeobecně považován za „nejlepšího kritika v anglosaském světě", píše; „Pokud jde o mé zkušenosti se statěmi odborníků v kulturní antropologii a sociologii, docházím 5 k závěru, že kdyby pojednání vypracovávaná na všech katedrách I mé ideální univerzity byla revidována profesorem angličtiny, mohlo by to vést k revolučnímu převratu v těchto předmětech - pokud by to ovšem dotyčný přežil." A Piece ofMy Mind, New York, Farrar, Straus and Cudahy, 1956, s. 164. 7 Makom Cowley, Sociological Habit Patterns in Linguistic Transmogrification, The Reportér z 20. září 1956, s. 41n. i 234 235 nemůžete nic dělat; avšak jak se tomu vyhnout v opačném případě ? Podobný nedostatek srozumitelnosti podle mne většinou nebo vůbec nesouvisí se složitostí předmětu a už vůbec ne s hloubkou myšlení. Vyplývá téměř výhradně z toho, že akademičtí autoři nemají jasno o svém statusu. V mnoha akademických kruzích je dnes každý, kdo se ■ snaží psát široce srozumitelným jazykem, vystaven zatracení jako „pouhý literát" nebo dokonce „pouhý žurnalista". Snad jste již zjistili, že tyto fráze obvykle naznačují: nesprávný závěr: Je povrchní, protože je srozumitelný. Aka- ' demický vědec ve Spojených státech se snaží žít seriózním intelektuálním životem v takových společenských pod- " mínkách, které jsou s tím v přímém rozporu. Jeho prestiž mu musí vynahradit mnoho uznávaných hodnot, kterých se vzdal nastoupením akademické dráhy. Jeho prestižní nároky se snadno pojí s jeho vlastní představou o sobe jako „vědci". Být „pouhým publicistou" mu není dost důstojné " a seriózní. To snad je důvod, proč užívá vyumělkovaného slovníku a s tím souvisícího způsobu vyjadřování a psaní. Podlehnout tomuto způsobu je méně obtížné než se mu -ubránit. Stal se konvencí - ti, kteří se jí nepodrobí, jso a morálně zavrženi. Je to možná důsledek solidarity průměrnosti, která se pochopitelně snaží vyloučit ty, kteří si získali pozornost inteligentních lidí - akademiků i laiků. 3 Psát znamená vyžadovat pozornost čtenářů. To je nezbytné při každém stylu. Psát znamená také vyžadovat pro sebepři-nejmenším tolik statusu, abychom byli čteni. Mladý.aka- . demický vědec je silně zainteresován na obojím, a protože si je vědom svého nepevného veřejného postavení, dává často přednost vlastnímu statusu před pozorností čtenářů ■ vůči tomu, co říká. Ve Spojených státech nepožívají ani nej-významnější vědci v Širokých kruzích a ve veřejnosti vysokého statusu. Sociologie je v této souvislosti zcela krajní případ; sociologický styl pochází většinou z doby, kdy sociologové měli malou reputaci i mezi ostatními vědci. Touha po získání statusu je důvodem, proč vědci sklouzávají tak snadno do nesrozumitelnosti. A to je naopak důvodem, proč nemají takový status, po jakém touží. Je to opravdu bludný kruh, každý vědec ho však může snadno prorazit. V zájmu překonání akademické prózy* se musíte nejdříve zbavit akademické pózy. Mnohem důležitější než studovat gramatiku a nepravidelná slovesa je ujasnit si odpovědi na tyto tři otázky: 1. jak obtížný a složitý je konec konců můj předmět? 2. Jaký status pro sebe vyžaduji, když píšu? 3. Pro koho se snažím psát? 1. Obvyklá odpověď na první otázku zní: Předmět není tak obtížný a složitý jako způsob, jímž o něm píšete. Důkaz je kdykoli po ruce: snadnost, s níž lze 95 % knih z oblasti sociálních věd přeložit do normální řeči.8 Můžete si však položit otázku: Nepotřebujeme někdy .odborné pojmy?9 Samozřejmě že ano, avšak „odborný" neznamená nezbytně obtížný, a rozhodně ne žargon. Jsou--li odborné pojmy skutečně nezbytné a také jasné a přesné, * Omílání, žvanění (pozn. překl.). J Několik ukázek takového překladu je obsazeno v 2. kapitole. Mimochodem: NejiepŠí kniha o psaní, jakou znám, je práce Roberta Gravese a Alana Hodge The Reader Over Your Shoulder, ...New York, Macmillan, 1944. Viz též skvělé diskuse v práci J. Bar- zuna a H. Graf fa The Modem Researcher (již citované), dále G. E. > Montague A Writer's Notes on His Trade, London, Pelican Books, 1930-1949, a Bonamy Dobrée, Modem Prose Style, Oxford, The Clarendon Press, 1934-1950. -' Ti, kdo rozumí řeči matematiky mnohem lépe než já, říkají, že -je přesná, úsporná a jasná. Proto mám nedůvěru k četným sociálním vědcům, kteří plédují pro stěžejní postavení matematiky v metodách sociálního výzkumu, přitom však píšou nepřesně, neúsporně a nejasně. Měli by si vzít příklad z Paula Lazarsfelda, který skutečně věří v matematiku a jehož styl i v prvních násti-\. tiech vždy prozrazuje rysy matematiky. Nemohu-li pochopit jeho matematiku, je to proto, že se v ní nevyznám; nesouhlasím-li 5 tím. co píše v nematematické řeči, je to proto, že se mýlí, neboť vždy rozumím tomu, co říká, a proto poznám, kde se zmýlil. 236 237 není obtížné používat je v kontextu prostého jazyka a učinit je tak pro čtenáře smysluplné. Můžete namítnout, že slova běžného jazyka jsou mnohdy „zatížena" city a hodnotami a že je proto dobré vyhnout se jim ve prospěch nových slov nebo odborných pojmů. Má odpověď zní takto: Je pravda, že běžná slova jsou takto zatížena, ale totéž platí o mnoha odborných pojmech běžně používaných v sociální vědě. Psát jasně znamená kontrolovat tuto zátěž, říkat přesně to, co myslíte, tak aby druzí pochopili právě ten význam, který máte na mysli. Dejme tomu, že kolem vámi zamýšleného významu vyznačíte kruh o průměru šesti stop, v jehož středu stojíte. Předpokládejme dále, že význam chápaný vaším čtenářem tvoří další takový kruh, v němž zase stojí on. Doufejme, že oba kruhy se překrývají. Rozsah tohoto překrývání je míra vaší komunikace. Plocha ve čtenářově kruhu, která se nepře-- -krývá s vaším, je oblast nekontrolovaného významu: ten si domyslel sám. Nepřekrývající se část vašeho kruhu je známkou vašeho nezdaru: nevyjádřil jste se srozumitelně. Umění psát znamená dosáhnout, aby se kruh čtenářova významu přesně kryl s vaším; psát tak, abyste oba stáli v témž kruhu kontrolovaného významu. Tvrdím tedy, že „socžargon" většinou nesouvisí se složitostí předmětu nebo myšlení. Důvodem pro jeho používání je převážně snaha po získání akademického statusu. Kdo píše tímto způsobem, jako by čtenáři říkal (aniž si to mnohdy uvědomuje): „Vím něco, co je tak složité,ie to můžeš pochopit, jen naučíš-ii se nejdříve mému obtížnému jazyku; vždyť jsi jen publicista, laik nebo...jiný nckva-linkovaný čtenář." 2. Chceme-li odpovědět na druhou otázku, musíme rozlišovat podle představy, jakou má autor o sobě, a podle hlasu, jímž hovoří, dva způsoby podání prací ze sociálních věd. Při prvním způsobu autor může křičet, šeptat nebo kdákat.aSe... vždy je osobně přítomen. Je také jasné, co je zač: Ať je sebevědomý, nebo neurotický, přímý, nebo komplikovaný, on ■ je ústřední postavou zkušeností a úvah; právě něco objevil - - - a vypravuje nám o tom i jak k tomu dospěl. Tento hlas je i slyšet z nejlepších prací napsaných v angličtině. Druhý způsob podání nevyžaduje ani hlas, ani člověka. • podobné psaní není vlastně vůbec „hlasem"; je to jakýsi autonomní zvuk, text vyráběný strojem. Pozoruhodné není tak ani to, že je plný žargonu, jako to, že se řídí přísnou manýrou: nejenže je neosobní, ale je okázale neosobní, podobným stylem jsou někdy psány úřední věstníky nebo obchodní dopisy. A také valná část prací ze sociálních věd. i jakékoli psané dílo - s výjimkou prací skutečně významných stylistů -, které si nemůžeme představit jako lidskou řeč, je špatné. 3. Existují konečně i ti, kteří naslouchají hlasu - a ohled na - í to vede také k určitým stylovým zvláštnostem. Pro každého ; autora je velmi důležité, aby měl na mysli, k jakému druhu _ lidí se snaží mluvit - a také co si o nich skutečně myslí. ; Nejsou to jednoduché otázky a odpovědět na ně vyžaduje s rozhodnout sám o sobě a také znát okruh svých čtenářů. | Píší-li, znamená to, že chci být čten - ale kým? [ Jednu zodpovědí navrhl můj kolega Lionel Trilling j a dovolil mi, abych ji předal dále: Dejme tomu, že jste byl " I požádán přednášet o předmětu, který dobře znáte, uči-i tělům a studentům všech kateder významné univerzity, jakož i vybraným zainteresovaným lidem z blízkého města. Dejme tomu, že posluchači sedí před vámi a mají právo se něco dovědět; dejme tomu, že i vy jim chcete něco povědět. A nyní začněte p s át. Pro sociálního vědce jako autora existují čtyři rozsáhlé možnosti. Považuje-Ii se za hlas a věří, že mluví k takovému publiku, jaké jsem naznačil, bude se snažit psát srozumitelně. Domnívá-li se, že reprezentuje hlas, avšak neuvědomuje-li si existenci publika, může snadno upadnout do nesrozumitelného blábolení. Takový autor by měl být opatrný. Nepovažuje-li se autor ani tak za hlas, jako spíše za prostředníka nějakého neosobního zvuku, potom - 238 239 najde-li nějaké publikum - jde nejspíše o kult. A konečrt! nezná-li autor ani svůj hlas, ani nemá posluchače a mluví aniž ho kdokoli poslouchá, pak jde o pravého výrobce standardizovaného textu, o autonomní zvuk ve velkém" prázdném sále. Je to poněkud děsivé, jako v nějaké Kafkově povídce: octli jsme se na pokraji rozumu. Hranice mezi hloubkou a mnohomluvností je často křehká, ba nebezpečná. Nelze upřít zvláštní půvab těm kdož - jako ve Whitmanově básni - jsou na počátku svého' zkoumání tak uneseni a vyděšeni prvním krokem, že ani nechtějí pokračovat. Jazyk je sám o sobě podivuhodný svět avšak ztraceni v něm nesmíme zaměňovat svou počáteční zmatenost za hloubku konečných výsledků. Jako člen akademické obce musíte o sobě uvažovat jako o reprezentantovi skutečně velkého jazyka a měl byste od sebe očekávat i vyžadovat, mluvíte-li nebo píšete-li, úsilí pokračovat v diskursu civilizovaného člověka. i Zbývá poslední bod, který se týká vzájemného působení psaní a myšlení. Píšete-li pouze z pozice, kterou Hans Rei-chenbach nazval „kontext objevování", porozumí várajen málo lidí; navíc budete tíhnout ke zcela subjektivním tvrzením. Chcete-li být objektivnější, musíte psát v kontextu i prezentace. Nejdříve „prezentujete" své myšlenky sobě,' což se nazývá „jasné myšlení". Když cítíte, že je vám to jasné, prezentujete to ostatním - a mnohdy zjistíte, že to tak zcela jasné není. Octl jste se v „kontextu prezentace".; Někdy si povšimnete, že snažíte-li se prezentovat své myšlení, přizpůsobujete je - nejen formou tvrzení,, ale mnohdy i jeho obsahem. Pracujete-li v kontextu prezentace, dostanete nové nápady. Ten se zkrátka stane novým kontextem objevování, který se od prvního liší vyšší úrovní sociální objektivity. Ani zde nemůžete oddělovat způsob, myšleni od způsobu psaní. Musíte přecházet sem a tam od jednoho kontextu ke druhému a při každém pohybu si vždy uvědomovat, kterým směrem se právě pohybujete. .. 6 ; Z toho, co jsem řekl, jistě pochopíte, že v praxi málokdy „začínáte pracovat na projektu", že vlastně již „pracujete" - ať již sami tím, že si vytváříte sbírku materálu a děláte výpisky z přečtených knih, nebo tím, že se podílíte nakolek-tivním úsilí. Při takovém způsobu života a práce naleznete vždy mnoho námětů, které budete chtít dále rozpracovat. Rozhodnete-li se něco „vydat", snažte se pro svůj předmět nebo téma využít všeho svého materiálu, výpisku z literatury, náhodné konverzace a svých přátel. Snažte se vytvořit si malý svět, obsahující všechny klíčové prvky vstupující 1 do práce, kterou právě děláte, snažte se dát každý prvek systematicky na své místo, neustále přizpůsobovat tento rámec změnám v jeho jednotlivých částech. Jen žijeme-li . v takovém zkonstruovaném světě, víme, co je zapotřebí: i.myšlenky, fakty, myšlenky, čísla, myšlenky. Tak budete objevovat a popisovat, vytvářet typologii ■■■■objeveného, zaměřovat a pořádat svou zkušenost tím, že je budete terminologicky rozlišovat. Toto hledání řádu vás povede k hledání vzorů a tendencí, k hledání typických a kauzálních vztahů. Budete zkrátka pátrat po smyslu věcí, na něž narazíte, po něčem, co lze považovat za viditelný znak něčeho neviditelného. Učiníte hodnotu ze všeho, co nějak souvisí s tím, čemu chcete porozumět; budete se snažit najít ve všem podstatné prvky, potom pečlivě a systematicky odhalit jejich vzájemné vztahy ve snaze vytvořit jakýsi pracovní model a uvést tento model do souvislosti - s tím, co se snažíte vysvětlit. Někdy to bude snadné, někdy se to nepovede. Vždy se však budete snažit mezi mnoha detaily nalézt ukazatele, které by mohly naznačit hlavní proud, základní formy a tendence různých společností poloviny dvacátého století. Vždyť konec konců je to právě rozmanitost lidského . rodu, o níž neustále píšete. Myšlení je zápas o řád a současně o obsažnost. Přestanete-li myslet příliš brzy, nepoznáte vše, co byste 240 241 měli znát. Budete-li však hloubat donekonečna, strháte se. Domnívám se, že toto dilema činí z myšlení - v oněch vzácných okamžicích, kdy je více či méně úspěšné - nejváš- ■ nivější úsilí, jehož je lidská bytost schopna. Snad bude dobré, když vše, co jsem se pokoušel říci, shrnu ": do několika pouček a varování: 1. Buď mistrem své práce; vystříhej se jakéhokoli strnulého souboru procedur. Především se snaž rozvíjet a využívat sociologickou imaginaci. Vyhýbej se fetišizaci metody a techniky. Usiluj o rehabilitaci neokázalého intelektuálního mistrovství a snaž se stát jedním z jeho nositelů, Každý buď svým vlastním metodologem i svým vlastním teoretikem; usiluj o to, aby se teorie i metoda opět staly součástí výkonu intelektuálního řemesla. Buď vždy pró = primát individuálního vědce a proti nadvládě výzkumných -týmů techniků. Pamatuj, že problémům člověka a společnosti musí vědec Čelit sám. 2. Vyhýbej se byzantinské výstřednosti spojování a rozpojováni pojmů a vystříhej se mnohomluvnosti. Požaduj ■ na sobě i na druhých prostotu ve vyjadřování. Uchyluj i se ke složitějším pojmům pouze tehdy, jsi-li pevně přesvědčen, že to zvýší rozsah tvé vnímavosti, přesnost tvých odkazů a hloubku tvé argumentace. Vystříhej se nesrozumitelnosti jako prostředku, jímž by ses mohl vyhnout !i vytváření závěrů o společnosti - a čtenářovým závěrům : 0 tvém díle. 3. Vytvářej transhistorické konstrukce, jaké tvá práce j vyžaduje, ponořuj se i do subhistorických detailů. Vytyá-řej zcela formální teorie a buduj jakékoli modely. ZkoU- ; mej detailně drobné fakty a jejich vzájemné vztahy, jakož 1 velké, jedinečné události. Nebuď však fanatikem: Vztahuj každou takovou práci neustále a těsně k historické realitě. Nedomnívej se, že to za tebe někdy někde učiní někdo jiný. Vytyč si za úkol definovat tuto realitu; formuluj své problémy v souladu s ní; snaž se na její úrovni řešit tyto problémy a tak vyjasnit závažné veřejné problémy a osobní obtíže jedinců, jež jsou v nich ztělesněny. Nikdy nepiš více než tři stránky, aniž uvedeš nějaký solidní pří-.............-•■ klad. 4. Nezkoumej pouze jedno malé prostředí za druhým, ale zkoumej sociální struktury, v jejichž rámci jsou tato prostředí organizována. Při zkoumání těchto velkých struktur si zvol prostředí, kterým se chceš detailně zabývat, a zkoumej je tak, abys pochopil vzájemné působení pro------ středí a struktury. Podobně postupuj, i pokud jde o časové ; rozpětí. Nebuď pouhým publicistou, byť sebepřesnějším. Věz, že publicistika může představovat velké intelektuální úsilí, že však tvoje úsilí je větší. Nepředkládej pouhou zprávu o detailních výzkumech provedených ve statickém okamžiku nebo během velmi krátkého časového úseku. - používej jako míru času dějiny lidstva a do nich zařazuj „ _ týdny, roky nebo epochy, které zkoumáš. \ 5. Uvědomuj si, že tvým cílem je komparativní pocho- ............1...... pení sociálních struktur, které vznikly v minulosti a které dnes ve světě existují. Proto se musíš vystříhat arbitrárni specializace podle hlavních vysokoškolských kateder. Specializuj se ve své práci podle tématu a předěsím podle -významných problémů. Při formulování a řešení těchto problémů neustále a s intenzivním využíváním imaginace -Čerpej z hledisek a materiálů, myšlenek a metod, ze všech ; dobrých studií o člověku a společnosti. Jsou to i tvoje studie - jsou části téhož celku jako ty; nenech si je vzít těmi, kteří by je chtěli obehnat tajnůstkářským žargonem a předstírá-nim odbornosti. 6. Vždy měj oči otevřené představě člověka - obecnému s pojetí jeho lidské podstaty -, z níž při své práci vycházíš, a představě dějin - vlastnímu pojetí toho, jak se utvářejí. | Prostě si neustále vytvářej a reviduj názory na problémy * historie, biografie a sociální struktury, v níž se biografie a historie protínají. Měj oči otevřené pro rozmanitost l'.dské individuality a pro formy historické změny. Využívej své poznávací schopnosti i představivosti jako klíčů ke studiu rozmanitosti lidského rodu. 242 243 7. Měj na paměti, že jsi dědicem a udržovatelem tradice klasické sociální analýzy. Proto se snaž vidět člověka nikoli jako izolovaný fragment, jako předmět zkoumání nebo jako systém o sobě a pro sebe. Snaž se chápat muže a ženy ' jako historické a sociální aktéry, snaž se pochopit, jak jsou různými společnostmi složitě vybírám a formováni. Dřív než dokončíš určitou část své práce, snaž se při vhodné příležitosti zaměřit ji k hlavnímu a trvalému cíli; pochopit strukturu a směr, formování a smysl své doby, strašný a nádherný svět lidské společnosti druhé poloviny dvacá- " '-tého století. 8. Nedovol, aby oficiální formulace veřejných problémů ' nebo soukromé prožívání osobních obtíží lidí determinovaly problémy, jež si zvolíš za předmět svého studia. Především se nevzdávej své duchovní a politické nezávislostí tím, že by ses nechal od kohokoli nutit do neliberální praxe -byrokratického étosu nebo liberální praxe morální povrchnosti. Měj na paměti, že četné osobní obtíže lidí nelze vyře- - šit pouze jako obtíže, že je nutno je chápat v rámci závažných veřejných problémů - a v rámci utváření dějin. Věz, že lidský rozměr těchto problémů je nutno odhalit jejich. . konfrontací s osobními obtížemi lidí - a s problémy individuálního života. Věz, že jsou-li problémy sociální vědy správně formulovány, musí zahrnovat tyto osobní obtíže i závažné veřejné problémy, biografii i historii a v plném ■. ■ -. rozsahu i jejich složité vztahy. V tomto rámci probíhá život jednotlivce i formování společností; a v tomto rámci má sociologická imaginace příležitost změnit kvalitu lidského života v naší době. poděkování Rané verze této knihy jsem přednesl během jara 1957 na semináři o sociální vědě, který uspořádal v Kodani Hen-- ning Friis, konzultant ministerstva sociálních věcí. Jemu i dalším účastníkům tohoto semináře - Kirstenu Rud-; feldovi, Bentu Andersenovi, P. H. Kúhlovi, Poulu Vidrik-senovi, Knudu Eriku Svensenovi, Torbenu Agersnapovi a B. V. Elberlingovi - jsem velmi vděčný za jejich pronikavou kritiku a laskavé návrhy. _ Kapitolu 1 „Příslib", spolu s dalšími krátkými úseky této knihy, jsem přednesl ve zkrácené podobě na zasedání American Political Science Association v září 1958 v St. Louis. Kapitolu 6 jsem napsal na základě svého článku „Two Styles , of Research in Current Sociál Study", publikovaného ve ; Philosophy of Science, sv. XX, č. 4, říjen 1953. Raný náčrt i prvních pěti oddílů „Dodatku" byl otištěn v Symposium on [ Sociological Theory, ed. L. Gross, Evanston, Peterson, 1959. -; Části 5 a 6 kapitoly 8 byly otištěny v Monthly Review, říjen ;' 1958. V hrubých rysech jsem také použil poznámek otištěných poprvé v Saturday Review z 1. května 1954. Pasáže ; z kapitol 9 a 10 jsem použil ve svých veřejných přednáš-í kách, jež jsem přednesl na London School of Economics ; " a v Polské akademii věd ve Varšavě během ledna a jež vysílala BBC na svém třetím programu v únoru 1959. í Pozdější náčrty rukopisu podrobili kritice, vcelku nebo 1 po částech, následující kolegové, jimž jsem zavázán za ; mnohé z předností, které snad kniha má. Přeji si jen, aby existovala vhodnější forma, jak jim poděkovat za jejich vel-korysou pomoc: ' Harold Barger, Robert Bierstadt, Norman Birnbaum, Herbert Bfumer, Tom Bottomore, Lyman Bryson, Lewis 244 245