(1)    Z tohoto hlediska není historie nic jiného než určitá forma beletrie, stejně jako román je
jen určitou formou historického zobrazení.


(2)    Své dojmy z lidského života bereme jeden po druhém a pro většinu z nás zůstávají nespojité a
neorganizované. V literatuře však ustavičně nacházíme věci, které uvádějí v soulad velké množství
takových dojmů a zaměřují na ně pozornost. A právě to má Aristotelés na mysli, když hovoří o
typické nebo univerzální lidské události.


(3)    Podobně jako každá jiná umělecká forma — neboť těmi se zde v konečném důsledku zabýváme —
kohoutí zápasy činí běžnou, každodenní zkušenost srozumitelnou tím, že ji představují jako činy a
objekty, jimž byly odňaty praktické důsledky a jež byly redukovány (anebo, chcete-li, pozvednuty)
na úroveň pouhých jevů, kde je možné jejich význam silněji vyjádřit a přesněji pochopit.



(4)    (…) fakta nehovoří sama za sebe, nýbrž že historik hovoří za ně, hovoří jejich jménem a
fragmenty minulosti skládá v celek, jehož integrita je — ve své reprezentaci — čistě diskursivní.



(5)    Analýza forem kultury tak totiž přestává být úsilím podobným rozpitvávání organismu,
diagnostikování symptomu, dešifrování kódu nebo stanovování systému — což jsou dominantní analogie
současné antropologie — a stává se úsilím podobným vnímání literárního textu.