— 1 —
— 2 —
PÝCHA A PŘEDSUDEK
VYŠEHRAD
Přeložila Eva Kondrysová
Všeobecně panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné
jmění, se neobejde bez ženušky. .
A přistěhuje-li se někam takovýto mladík, je tento názor tak zakořeněn v myslích
sousedních rodin, že jej považují za pravoplatné vlastnictví té které dcery ještě
dříve, než mají možnost se obeznámit s jeho vlastními pocity nebo zásadami v
tomto ohledu.
„Drahý manželi,“ pravila jednoho dne paní Bennetová onomu pánovi, „zdalipak
už víte, že netherfieldské panství dostane konečně nájemce?“
Pan Bennet odvětil, že nikoli.
„Už je tomu tak,“ pokračovala, „právě se odtamtud vrátila paní Longová a
všechno mi to vypověděla.“
Pan Bennet na to nic neříkal.
„Cožpak nechcete vědět, kdo tam přijde?“ zvolala jeho choť netrpělivě.
„Vidím, že byste mi to ráda sdělila, a jsem hotov vás vyslechnout.“
Tato pobídka stačila.
„Jen považte, můj milý, to vás bude zajímat: paní Longová říká, že pánem na
Netherfieldu se stane velmi zámožný mladík ze severní Anglie, v pondělí se tam
prý přijel podívat v kočáře se čtyřspřežím, a tak se mu to zalíbilo, že se s panem
Morrisem okamžitě dohodl, má se prý nastěhovat ještě před Svatým Michalem a
část služebnictva přibude prý už koncem příštího týdne.“
„Jak se jmenuje?“
„Bingley.“
„Je ženatý nebo svobodný?“
„Ach, svobodný! Svobodný je, drahý choti! Svobodný mladík, a jak zámožný,
má čtyři nebo pět tisíc ročně. To je něco pro naše děvčata!“
„Jak to? Co je jim po tom?“
„Že mě můžete tak zlobit, drahý choti,“ odvětila paní Bennetová. „Víte dobře, že
pomýšlím na to, aby si jednu z nich vzal.“
„Z toho důvodu se sem tedy stěhuje?“
„Z toho důvodu! Jak můžete říci takovou hloupost! Ale není přece vůbec vyloučeno,
že by se mohl do některé zamilovat, a proto ho okamžitě, jakmile přijede,
musíte navštívit.“
„To bych ani nepovažoval za nutné. Zajeďte tam s děvčaty sama, anebo je pošlete
bez doprovodu, což snad bude nejmoudřejší, protože vás žádná půvabem nepředčí,
a třeba byste se panu Bingleymu nejlépe líbila vy.“
„I vy lichotníku! Kdysi jsem snad nebývala zrovna ošklivá, avšak nyní si už na
nic nedomýšlím. Nehodí se, aby matka pěti dospělých dcer dbala na vlastní krásu.“
„V tom případě měla asi i dřív sotva nač dbát.“
— 3 —
„Nic naplat, drahý manželi, musíte se vypravit a pana Bingleyho po sousedsku
přivítat, až sem přibude.“
„Ujišťuji vás, že o to ani za mák nestojím.“
„Nezapomínejte, že máte dcery. Považte, jaká by to byla partie pro jednu z nich!
Sir William a lady Lucasová za ním chtějí rozhodně zajít, a to výhradně z onoho
důvodu, víte přece, že jinak nové lidi nenavštěvují. Není vyhnutí, musíte to učinit,
protože jinak bychom tam nemohly my.“
„Načpak takové cavyky! Jsem si jist, že vás pan Bingley rád uvidí, a já vám dám
s sebou krátký průvodní dopis, že ochotně svoluji, aby si vzal, kterou chce, ačkoli
já bych se přimlouval za mou rozmilou Lízinku.“
„Nic takového rozhodně nedovolím. Lízá není o nic lepší než ostatní, a já tvrdím,
že není zdaleka tak krásná jako Jane a ani zdaleka tak veselá a příjemná jako Lydia.
Jenže vyjí odjakživa nadržujete.“
„Žádná z nich nestojí za fajfku tabáku,“ odpověděl. „Jsou hloupé a pošetilé, jako
děvčata bývají, ale Lízinka je přece jen trochu čipernější než její sestry.“
„Jak můžete mluvit tak ošklivě o vlastních dětech, choti! Máte radost, když mě
můžete pozlobit. Neberete vůbec ohled na mé ubohé nervy!“
„Mýlíte se, drahá. Ctím vaše nervy. Jsem s nimi důvěrné spřátelen. Vždyť mi je
ohleduplně připomínáte už dobrých dvacet let.“
„Och, vy nevíte, co mě už stály utrpení.“
„Doufám, že to překonáte a že se dožijete toho, jak mladíci s čtyřtisícovými důchody
zaplavují náš kraj.“
„Co by nám to bylo platné, i kdyby se jich sem nastěhovalo dvacet, když je nechcete
navštívit.“
„Až jich bude dvacet, navštívím je všechny, na to se spolehněte, milá choti.“
Pan Bennet v sobě spojoval pohotový vtip, sarkasmus, uzavřenost i rozmary tak
zvláštním způsobem, že ho jeho paní ani za třiadvacet let společného života neměla
ještě prokouknutého.
Proniknout za její duševní obzor nevyžadovalo takové úsilí. Byla to žena s malým
pochopením pro ostatní, s nepatrným vzděláním a náladové povahy. Když jí
něco nevyhovovalo, jala se naříkat na pomyslnou neurózu. Jejím životním cílem
bylo vyvdat dcery a mezitím se utěšovala návštěvami a novinkami.
Pan Bennet šel mezi prvními složit poklonu panu Bingleymu. Od prvopočátku se
s ním hodlal seznámit, ačkoli manželku nepřestával ujišťovat, že nikam nepůjde,
však se o tom dozvěděla až večer po vykonané návštěvě. A pak jí to sdělil takto:
Všiml si, že jeho druhorozená dcera pilně vylepšuje nějaký klobouk, a zničehonic
poznamenal:
„Doufám, že se bude panu Bingleymu líbit, Lízinko.“
„Jak můžeme vědět, co se panu Bingleymu líbí nebo nelíbí,“ odvětila matka nahněvaně,
„když ho nesmíme navštívit.“
„Zapomínáte, že se s ním setkáme ve společnosti, maminko,“ řekla Elizabeth, „a
že nám ho paní Longová slíbila představit.“
„Nevěřím, že by to paní Longová doopravdy udělala. Má
— 4 —
přece sama dvě neteře. Je to sobecká, pokrytecká ženská a mně byla odjakživa
protivná.“
„Mně rovněž,“ pravil pan Bennet. „Rád vidím, že na ni v této věci nespoléháte.“
Paní Bennetová se neuráčila odpovědět, ale musela si vylít špatnou náladu na
jedné dceři.
„Pro rány boží, nekašli pořád, Kitty! Měj trochu soucitu s mými nervy! Drásá mi
to uši!“
„Kitty se ještě nenaučila kašlat decentně,“ řekl otec, „a vybere si vždy nepravou
chvíli.“
„Nekašlu přece pro zábavu,“ odpověděla Kitty dotčeně. „Kdy má být příští ples,
Lízinko?“ „Od zítřka za čtrnáct dní.“
„Ba, pravda,“ zvolala matka Bennetová, „a paní Longová se vrátí až den předtím,
takže nám pana Bingleyho nebude moci představit, protože ho sama ještě
nebude znát.“
„Snad tedy, milá manželko, budete mocí trumfnout svou přítelkyni a představit jí
pana Bingleyho.“
„Vyloučeno, choti, vyloučeno, vždyť jsem se s ním sama ještě neseznámila, jak
mě můžete tak škádlit?“
„Vážím si vaší obezřetnosti. Čtrnáct dní skutečně nic neznamená. Cožpak lze za
čtrnáct dní poznat, jak se náš nový známý vybarví? Avšak netroufneme—li si my,
troufne si někdo jiný, neboť paní Longové a jejím neteřím se musí koneckonců též
dostat příležitosti a jelikož ona bude pokládat za laskavost, musím se toho ujmout
sám, nemáte—li vy chuť prokázat jí tu službu.“
Děvčata vykulila na otce oči. Paní Bennetová řekla jen: „Nesmysl, nesmysl!“
„Co znamená to důrazné popření?“ zvolal otec. „Považujete způsob představování
a význam, jenž se mu přikládá, za nesmysl? V tom bych s vámi nemohl zcela
souhlasit. Co o tom soudíš ty, Mary? Jsi dívka filosoficky založená, čteš tlusté
knihy a děláš si z nich výpisky, pokud je mi známo.“
Mary by byla ráda řekla něco moc chytrého, ale nemohla si na nic vzpomenout.
„Zatímco se Mary soustřeďuje,“ pokračoval, „vraťme se k panu Bingleymu.“
„Mám pana Bingleyho až po krk!“ zvolala jeho choť.
„To mě mrzí, ale pročpak jste to neřekla dřív? Kdybych to byl tušil dnes ráno,
nebyl bych ho šel navštívit. To je smůla, ale když už jsem u něho jednou byl, nemůžeme
ho dost dobře ignorovat.“
Rodina žasla právě tak, jak si to přál, a nejvíc ze všech snad paní Bennetová, ačkoli
se jala prohlašovat, hned jak první vlna radosti opadla, že od něho celou tu
dobu nic jiného nečekala.
„Vy jste zlatý člověk, nejdražší manželi! Však já dobře věděla, že mi nakonec
vyhovíte. Byla jsem si jista, že máte naše děvčata příliš rád, abyste zanedbal takovou
možnost. Ach, to jste mi udělal radost! Ale že se vám to povedlo: sebral jste se
dopoledne a šel, a nezmínil jste se o tom ani slovíčkem, až teď.“
„Nu, Kitty, nadále už můžeš kašlat, co srdce ráčí,“ řekl pan Bennet a při těchto
slovech se zvedl a odcházel, neboť ho unavovaly ženiny radostné výlevy.
— 5 —
„Máte skvělého otce, děvčata,“ pravila matka, když za ním zapadly dveře. „Nevím,
jak se mu kdy odvděčíte za jeho dobrotu, anebo konečně i mně. V našem věku
to už není nic příjemného, seznamovat se každý den s novými lidmi, to vám povídám,
ale co bychom neudělali kvůli vám! Lydie, děvenko moje, jseš sice nejmladší,
ale řekla bych, že si s tebou pan Bingley na příštím plese zatančí.“
„Hm, já se ho neleknu,“ prohlásila Lydia rozhodně. „Nejmladší jsem, ale zato
jsem největší.“
Zbytek večera strávily úvahami, za jak dlouho oplatí Bingley panu Bennetovi
návštěvu, a dohadováním, kdy ho budou moci pozvat na oběd.
Ať se však paní Bennetová vyptávala jak chtěla — a všech pět dcer ji přitom
všemožně podporovalo — nedokázala vypáčit ze svého chotě dostatečný popis
pana Bingleyho. Volily
rozličnou taktiku — nezastřené dotazování, lstivé předpoklady i vzdálené narážky,
on však ze všech kliček vyklouzl, a tak jim nakonec nezbývalo než se spokojit
s informacemi z druhé ruky, které jim poskytla jejich sousedka lady Lucasová. Její
hlášení bylo navýsost uspokojující. Sir William jím byl nadšen. Je prý docela mladý,
okouzlujícího zevnějšku, nesmírně přívětivý, a nadto se hodlá zúčastnit příštího
společenského večírku i s řadou přátel. Co mohlo znít nadějněji? Záliba v tanci je
prvním krůčkem k tomu, aby se tu zamiloval, a tak leckterá dívka snila o dobytí
jeho srdce.
„Kdybych se dožila toho, že by jedna z našich děvčat byla paní na Netherfieldu,“
pravila paní Bennetová manželovi, „a ostatní se stejně dobře vdaly, tak už bych si
nic jiného nepřála.“
Za několik dní oplatil pan Bingley panu Bennetovi návštěvu a seděl s ním asi deset
minut v knihovně. Doufal, že se přitom naskytne příležitost k seznámení se
slečnami, o jejichž půvabu už toho mnoho slyšel, avšak musel se spokojit pouze s
otcem. Dámy na tom byly o něco lépe, neboť mohly z horního okna aspoň zjistit,
že má na sobě modrý kabátec a že přijel na černém koni.
Krátce nato mu bylo odesláno pozvání na oběd, a paní Bennetová již dumala,
které chody by její kuchyni nejvíce sloužily ke cti, když tu přišla odpověď, jež vše
zhatila. Pana Bingleyho volají neodkladné záležitosti nazítří do Londýna, a tak s
velkou lítostí sděluje, že není s to přijmout prokázanou poctu, atd. Paní Bennetová
byla úplně vyvedena z míry. Nedovedla si představit, co naléhavého by mohl mít
na práci ve městě tak krátce poté, co přibyl do Hertfordshiru, a vyjádřila obavy,
zda snad nepoletuje stále z jednoho místa na druhé a nikdy se v Netherfieldu pořádně
neusadí. Lady Lucasová ji poněkud upokojila domněnkou, že snad odjel do
Londýna jen pro tu velkou společnost, co hodlá přivést na ples, a brzy přišla zpráva,
že s panem Bingleym přijede dvanáct dam a sedm pánů. Dívky rmoutil tak
velký počet dam, avšak den před plesem se trochu utěšily, když zvěděly, že jich s
sebou přivezl ne dvanáct, ale jen šest — pět sester a jednu sestřenici. Nakonec však
do tanečního sálu vkročila pouze pětičlenná společnost — pan Bingley, jeho dvě
sestry, manžel starší z nich a ještě jeden mladý pán.
Pan Bingley měl pohledný a ušlechtilý zjev, příjemnou tvář a přátelské, nestrojené
vystupování. Jeho sestry byly půvabné a dělaly dojem dam velkého světa. Pan
— 6 —
Hurst, jeho švagr, vypadal pouze urozeně, avšak jeho přítel pan Darcy brzy vzbudil
všeobecnou pozornost svou urostlou, vysokou postavou, čistými rysy, hrdým držením
a zprávou, která šla od úst k ústům za pět minut poté, co vstoupil do sálu, že
má totiž jmění vynášející deset tisíc ročně. Pánové prohlašovali, že je to junák,
dámy usoudily, že je mnohem větší fešák než pan Bingley, a polovinu večera k
němu všichni vzhlíželi s vřelým obdivem, až jeho chování zavdalo příčinu k všeobecnému
rozčarování a veškeré nadšení vyprchalo, neboť společnost shledala, že je
pyšný, že mu nejsou dost vznešení a že se tu nebaví, a pak už ho ani rozlehlé statky
v Derbyshiru nezachránily, aby neměl odpudivý, nepříjemný zevnějšek a aby svému
příteli nedosahoval ani po kotníky.
Pan Bingley. se zakrátko seznámil s kdekým v sále, s chutí a živě se bavil, nevynechal
ani jeden kousek, byl smutný, že ples už končí, a zmínil se o tom, že musí
také uspořádat podobný večer v Netherfieldu. Taková zlatá povaha mluví sama za
sebe. Jaký rozdíl oproti jeho příteli! Pan Darcy si zatančil pouze jednou s paní
Hurstovou a jednou se slečnou Bingleyovou, nepřál si být představen žádné jiné
dámě a strávil zbytek večera tím, že se procházel po sále a tu a tam prohodil slovíčko
s někým ze svých přátel. Jeho charakter byl odhalen. Byl to nejpyšnější,
nejnepříjemnější člověk na světě a nikdo si nepřál, aby se tu ještě kdy ukázal. Nejvíce
proti němu byla zaujata paní Bennetová, která nejen neschvalovala jeho celkové
vystupování, ale navíc byla pobouřena tím, že se opovržlivě vyjádřil o jedné
její dceři.
Jelikož chyběli tanečníci, byla Elizabeth Bennetová nucena dva kousky prosedět,
a během této doby stanul pan Darcy na chvíli poblíž, takže zaslechla rozhovor mezi
ním a panem Bingleym, jenž opustil na několik minut parket, aby přiměl přítele si
zatančit.
„Pojď, Darcy,“ pravil, „musím tě dostat do kola. Nelíbí se mi, že tu tak hloupě
postáváš. Měl bys tančit.“
„Vyloučeno. Víš dobře, jak je mi to proti mysli, neznám—li dobře svou partnerku.
V takovéhle společnosti by to bylo nesnesitelné. Tvoje sestry jsou zadány a
vyzvat kteroukoli jinou by pro mne byl hotový trest.“
„Nedělal bych takové drahoty ani za širý svět!“ zvolal Bingley. „Na mou věru,
co jsem živ, neseznámil jsem se ještě s tolika příjemnými dívkami za jediný večer,
několik je jich tu přece velmi hezkých.“
„S jediným hezkým děvčetem v celém sále tančíš ty“ řekl pan Darcy a pohlédl
na nejstarší slečnu Bennetovou.
„Ach, to je nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy spatřil! Ale přímo za tebou sedí
jedna z jejích sester a ta je také velmi půvabná a jistě i velmi milá. Dovol, ať ti ji
má tanečnice představí.“
„Která to je?“ ohlédl se a na okamžik se zadíval na Elizabeth, když se setkal s
jejím pohledem, odvrátil se a chladně prohlásil: „Ušla by, ale není natolik hezká,
aby mne uvedla v pokušení, kromě toho nemám chuť vyznamenávat svou pozorností
mladé dámy, které jiní muži pomíjejí. Vrať se raději ke své tanečnici, nech se
okouzlovat jejími úsměvy a nemař čas se mnou.“
— 7 —
Pan Bingley uposlechl této rady. Darcy poodešel a zanechal tam Elizabeth s
velmi smíšenými pocity. Vylíčila pak tu příhodu barvitě svým známým, neboť
měla živou, veselou povahu a každá směšná příhoda ji dokázala pobavit.
Večer uběhl příjemně celé rodině. Paní Bennetová byla svědkem toho, že její
nejstarší dcera vzbudila skutečný obdiv netherfieldského panstva. Pan Bingley ji
dvakrát vyzval k tanci a jeho sestry jí projevily přízeň. Jane to těšilo stejně jako
matku, ač to nedávala tak najevo. Elizabeth vycítila, že má Jane radost. Mary zaslechla,
jak kdosi vykládá slečně Bingleyové, že ona je nejvzdělanější dívka široko
daleko, a Catherine s Lydií měly to štěstí, že ani jeden kousek neproseděly, což jim
zatím při plesech stačilo k blaženosti. Vracely se tedy do Longbournu, vsi, kde žili
a kde byli nejváženější rodinou, v růžové náladě. Zjistily, že pan Bennet dosud bdí.
Nad knihou zapomínal na čas a tentokrát byl velmi zvědavý, jak
probíhal večer, kterému předcházely tak vzrušené dohady. Očekával spíš, že nový
soused zklame naděje jeho choti, ale brzy zjistil, že tentokrát je mu vyslechnout
jiné dojmy.
„Ach, drahý manželi,“ začala, sotva překročila práh, „bavily jsme se výborně,
byl to nádherný ples. Jane budila takový obdiv, že si to ani neumíte představit.
Každý říkal, jak jí to krásně sluší, a panu Bingleymu se musela moc líbit, protože s
ní tančil dvakrát. Jen považte, drahý choti, doopravdy s ní tančil dvakrát! Pro žádnou
jinou nepřišel znovu. Nejprve požádal o tanec slečnu Lucasovou. Byla jsem
zoufalá, když proti sobě stanuli, ale zřejmě se mu vůbec nelíbila, komu by se také
mohla líbit, no ne, a asi ho upoutala Jane, jak šla tančit. Vyptal se tedy, kdo to je,
dal se představit a o příští tanec požádal ji. Třetí kousek tančil se slečnou Kingovou,
čtvrtý s Marii Lucasovou, pátý znovu s Jane a šestý s Lízinkou a s Boulange-
rovou.“
„Kdyby měl trochu soucitu se mnou“ zvolal její manžel netrpělivě, „nebyl by tolik
tancoval! Pro boha živého, přestaňte už vypočítávat jeho tanečnice! Kéž by si
byl podvrkl kotník hned v prvním kole!“
„Je to okouzlující člověk, můj drahý,“ vedla paní Bennetová svou. „Takový krasavec!
A jeho sestry jsou dámy, jaké se hned tak neuvidí. Ty elegantní toalety!
Řekla bych, že jen krajka na sukni paní Hurstové —“
Pan Bennet ji však znovu přerušil a zapřísahal ji, aby mu žádnou parádu nepopisovala.
Byla tedy nucena stočit řeč na něco jiného a vylíčila mu rozhořčeně a trochu
nadsazeně otřesnou nevychovanost pana Darcyho.
„Ale ujišťuji vás,“ dodala, „že na tom Lízinka netratí, když jemu nepadla do oka,
protože je to velmi nepříjemný, odporný člověk a nestojí za to, aby se mu vycházelo
vstříc. Ta povznesenost a to sebevědomí, no, něco nesnesitelného. Přešel sem,
přešel tam a představoval si, jak všechny převyšuje. Není mu dost hezká, aby si s
ní zatančil! Měl jste tam být, milý muži, a zmrazit ho pohledem, jak vy to umíte.
Mně je ten člověk nesnesitelný.“
Jane se opatrně vyhýbala chvalozpěvům na pana Bingleyho, avšak když se octla
s Elizabeth mezi čtyřma očima, přiznala, že ji velice zaujal.
— 8 —
„Takhle si představuji mladého člověka,“ pravila, „rozumného, příjemného, veselého,
nepoznala jsem ještě tak šťastnou povahu! Chová se nenucené a přitom
dokonale uhlazeně!*'
„A je dokonce i hezký,“ odpověděla Elizabeth, „což by mládenci rovněž měli
být, pokud to jen trochu jde. Je tedy všestranně bez vady.“
„Velice mi zalichotilo, že mě požádal o tanec podruhé. Nečekala jsem takovou
poklonu.“
„Ne? Já ji čekala za tebe. V tomhle se od sebe lišíme. Tebe poklona vždycky
překvapí, mne nikdy. Přirozeně že měl chuť si s tebou ještě zatančit. Není slepý,
aby si nevšiml, že jsi pětkrát krásnější než kterékoli jiné děvče v sále. Na to nemusí
být ještě dvorný. Ne, je skutečně velice milý a dávám ti svolení, aby se ti líbil.
Však už se ti líbili mnohem hloupější muži.“
„Ale Lízinko!“
„Je to pravda! Jsi hned hotova myslet si o každém to nejlepší. Nikdy nevidíš na
nikom ani chybičku. V tvých očích je celý svět dobrotivý a laskavý. Ještě jsem
nezažila, že bys o někom řekla něco nepříjemného.“
„Nechci nikoho neuváženě odsuzovat, avšak netajím se s tím, co si myslím.“
„To vím, a právě tenhle fakt mě uvádí v úžas. Jsi přece dost rozumná, a přitom
tak slepě přehlížíš pošetilosti a hlouposti ostatních! Předstíraná upřímnost je častý
jev — člověk se s ní setká dnes a denně. Ale soudit takhle upřímně bez předstírání
a bez postranních úmyslů — vzít si z povahy každého člověka jen ty dobré rysy a
ještě je vykrášlit a o těch špatných pomlčet — to dokážeš jen ty. Tobě se tedy zamlouvají
i sestry toho člověka, což? Ty však nemají tak šťastnou povahu jako on.“
„Jistěže ne, aspoň ne na první pohled. Ale když si s nimi povídáš, jsou velmi milé.
Slečna Bingleyová se nastěhuje k bratrovi a povede mu domácnost, a musela
bych se moc mýlit, kdybychom v ní nezískali roztomilou sousedku.“
Elizabeth ji mlčky vyslechla, avšak přesvědčit se nedala, na večírku Bingleyovy
sestry rozhodně nevyvinuly žádné úsilí, aby byly k někomu milé, a jelikož Elizabeth
měla víc bystrozraku a méně poddajnosti v povaze než její sestra, a nadto její
mínění neovlivňoval žádný osobní zájem, neviděla, proč by jim měla být nějak
obzvlášť nakloněna. Jistěže to byly jemné dámy, nechyběl jim vtip, když byly
dobře naložené, dokázaly se chovat přívětivě, když jim na tom záleželo, ale byly
pyšné a sobecké. Měly jistý půvab, vzdělání se jim dostalo v jednom z prvních
soukromých londýnských penzionátů, každá vlastnila dvacet tisíc liber, zvykly si
utrácet víc, než si mohly dovolit, a stýkaly se s urozenými lidmi. Měly tedy všechny
předpoklady k tomu, aby si toho o sobě myslely mnoho a o ostatních pramálo.
Pocházely z vážené severoanglické rodiny, kterážto skutečnost se jim vtiskla do
paměti hlouběji než ta, že za svůj majetek i za majetek svého bratra vděčí obchodnímu
podnikání.
Pan Bingley zdědil téměř stotisícové jmění po otci, jenž si za ně hodlal koupit
panství, ale zemřel dřív, než tak učinil. Pan Bingley chtěl otcův úmysl uskutečnit a
někdy už se rozhodoval pro to které hrabství, ale jelikož měl nyní dobrý dům a
právo na šlechtické sídlo, domnívali se jeho přátelé, kteří dobře znali jeho bezsta-
— 9 —
rostnou povahu, že asi stráví zbytek života na Netherfieldu a koupi panství přenechá
další generaci.
Jeho sestry by byly rády viděly, aby se usadil na vlastních statcích, a třebaže si je
nyní pouze pronajal, nebylo slečně Bingleyové proti mysli ujmout se úlohy domácí
paní — stejně jako paní Hurstová, jež se provdala za muže spíše urozeného než
zámožného, ochotně považovala jeho domov za svůj, kdykoli sejí to hodilo. Pan
Bingley byl sotva dva roky plnoletý, když ho náhodné doporučení upozornilo na
Netherfield. Zajel tam a prohlédl si všechno za půl hodiny — líbila se mu poloha i
rozmístění hlavních pokojů, uvěřil, co k chvále panství říkal majitel, a na místě si
jej pronajal.
S Darcym jej poutalo dlouholeté přátelství, ačkoli se od sebe povahově značně
lišili. Bingley se Darcymu zamlouval svým nekomplikovaným, otevřeným a poddajným
založením, přestože žádná letora nemohla být vzdálenější jeho vlastní, jež
mu zřejmě docela vyhovovala. Bingley věřil skálopevně v Darcyho náklonnost a
jeho mínění si velmi vážil. Darcy měl větší rozhled než jeho druh. Bingley se rozhodně
nevyznačoval zaostalostí, ale Darcy byl chytrý. K tomu byl povýšený, uzavřený
a vybíravý a jeho vystupování přes svou uhlazenost nevzbuzovalo sympatie.
V tomto ohledu ho jeho přítel o mnoho předčil. Ať přišel Bingley kamkoli, všude
ho měli rádi, kdežto Darcy soustavně někoho urážel.
Způsob, jakým hodnotili merytonský večírek, byl dosti příznačný. Bingley jakživ
ještě neviděl pohromadě tolik příjemných lidí ani tolik hezkých děvčat, každý byl k
němu milý a pozorný, všichni se chovali přátelsky a nestrojeně, za chvíli se tu cítil
jako doma, a pokud šlo o slečnu Bennetovou, ani anděl nemohl být podle něho
krásnější. Darcy naopak pozoroval sbírku figurek, které měly stejně daleko ke
kráse jako k představám, co se sluší, nikdo ho ani v nejmenším nezaujal, nikdo mu
neprokázal žádnou pozornost, nikdo ho nepobavil. Uznal, že slečna Bennetová je
hezká, ale prý se příliš často usmívá.
Paní Hurstová i její sestra s ním v tomhle byly zajedno — přesto však o ní hovořily
s uznáním a sympatiemi, prohlašovaly, že je roztomilá a že by se s ní docela
rády spřátelily. Slečna Bennetová byla tedy puncovaná na roztomilou a jejich bratr
se považoval po tomto uznání za oprávněna myslet na ni po libosti.
Kousek od Longbournu bydlela jedna rodina, s níž byli
Bennetovi obzvlášť důvěrně spřáteleni. Sir William Lucas se
původně zabýval obchodováním v městě Merytonu, domohl
se slušného jmění, a v době, kdy tam starostoval, vyslyšel král
jeho žádost a povýšil jej do šlechtického stavu. Tuto čest prožíval snad až příliš
procítěně. Od té chvíle se mu zprotivilo jak obchodní podnikání, tak život v malém
tržním městě, dal vale tomu i onomu a odstěhoval se s rodinou asi míli za Meryton
do jednoho stavení, zvaného nyní Lucasov, kde se mohl dosyta oddávat příjemným
úvahám o vlastní důležitosti, a netížen obchodnickými okovy, trávil čas výlučně v
zdvořilůstkách vůči svému okolí. Povýšení co do stavu u něho nepřineslo povýšení
co do chování, naopak, byl ke každému velmi ohleduplný. Z tohoto člověka, od
přírody nevýbojného, přátelského a ochotného, učinilo představení u dvora galantního
kavalíra. Lady Lucasová byla po všech stránkách výborná paní, jen snad ne-
— 10 —
měla tolik důvtipu, aby mohla být své sousedce paní Bennetové skutečnou oporou.
Měli několik dětí. Nejstarší z nich, rozvážná a moudrá sedmadvacetiletá dívka,
byla nejlepší Elizabethinou přítelkyní.
Nebylo myslitelné, aby se slečny Lucasovy a slečny Bennetovy nesešly a nezhodnotily
ples, a tak se hned nazítří po oné události dostavily mladé sousedky do
Longbournu, aby slyšely a byly slyšeny.
„Ty jsi měla úspěch hned z kraje večera, Charlottko,“ podotkla paní Bennetová s
podivuhodnou zdvořilostí a sebeovládáním. „Tebe vyzval pan Bingley k tanci
první.“
„Ano, ale zdá se, že se mu druhá tanečnice zamlouvala lépe.“
„To myslíš asi naši Jane, ne, protože s ní tančil dvakrát. Skutečně by se podle toho
mohlo usuzovat, že se mu zalíbila — i já sama mám tušení, že to tak nějak bude
— něco se mi doneslo — ale už si přesně nevzpomínám — týkalo se to pana Ro-
binsona.“
„Nemyslíte snad to, co jsem zaslechla já, když rozmlouval s panem Robinsonem,
nevykládala jsem vám to? Pan Robinson se ho ptal, jak se mu zamlouvají merytonské
společenské večírky, a jestli nemyslí, zeje tu spousta půvabných dívek, a která
že je podle jeho mínění nejpůvabnější. A on odpověděl na tu poslední otázku:
,Určitě nejstarší slečna Bennetová, o tom nemůže být vůbec sporu.' „
„Neříkej! To se tedy vyslovil velmi určitě — vypadá to,
jako by — přesto však z toho mračna nemusí pršet, to víš.“
„Já jsem aspoň vyslechla něco užitečnějšího než ty, Elizo,“ pravila Charlotte.
„Pan Darcy se neposlouchá tak příjemně jako jeho přítel, viď? — Chudinka Eliza!
— Slyšet, že jenom ujde“
„Jen prosím tě ještě Lízince nenamlouvej, že by se měla pro jeho nezpůsoby trápit!
Takový nepříjemný člověk, bylo by hotové neštěstí, kdyby se mu zalíbila. Paní
Longová mi včera vykládala, že vedle ní seděl dobré půl hodiny a ani ústa neote-
vřel.“
„Víte to jistě, matinko? Není v tom nějaký omyl?“ zeptala se Jane. „Sama jsem
zahlédla, jak s ní pan Darcy hovoří.“
„I to ano, protože ona se ho zeptala, jak se mu líbí v Netherfieldu, a tu se nemohl
dost dobře vyhnout odpovědi, ale paní Longová povídala, jak se zdál celý rozhněvaný,
že na něj promluvila.“
„Slečna Bingleyová mi vykládala, že nikdy mnoho řečí nenadělá,“ pravila Jane,
„leda v kruhu důvěrných přátel. K nim je pak neobyčejně srdečný.“
„Tomu nevěřím ani za mák, děvenko. Kdyby byl tak neobyčejně srdečný, byl by
promluvil na paní Longovou. Ale já vím, co za tím vězí: všichni říkají, zeje to
velký hrdopýšek, a doslechl se, hádám, že paní Longová nemá vlastní kočár a že
přijela na bál v drožce.“
„Ze se nebavil s paní Longovou, to by mi tolik nevadilo,“ řekla slečna Lucasová,
„ale chtěla bych, aby si byl zatančil s Elizou.“
„Na tvém místě bych dala příště košem já jemu, Lízinko,“ radila jí matka.
„Mohu vám myslím s určitostí přislíbit, že si s ním v životě nezatančím.“
— 11 —
„U něho by mi pýcha tolik nevadila, jako mi obvykle vadívá,“ uvažovala slečna
Lucasová. „V jeho případě se to dá omluvit. Není divu, že tak urostlý mladík, z
dobré rodiny, bohatý, se všemi možnými přednostmi, si sám sebe vysoko cení. Má
na to právo, být hrdý, smím—li to tak vyjádřit.“
„Máš úplnou pravdu,“ odvětila Elizabeth, „i já bych mu ochotně prominula jeho
hrdost, kdyby byl nepokořil mou.“
„Pýcha je velmi častá nectnost, pokud vím,“ ujala se slova Mary, která si zakládala
na rozšafných názorech. „Jsem si jista, že se s ní zhusta setkáme, neboť lidská
přirozenost k ní tíhne, a málokteří z nás neskrývají v srdci pocit sebeuspokojení
pramenící z té či oné vlastnosti, ať skutečné, ať smyšlené. Je rozdíl mezi pýchou a
hrdostí, ač se obě tato slova užívají často promiskuitně. Hrdý člověk nemusí být
ještě pyšný. Hrdost se týká spíš toho, co si sami o sobě myslíme, pýcha toho, co si
přejeme, aby si o nás mysleli druzí.“
„Kdybych měl tolik, co pan Darcy,“ zvolal jeden mladý pán Lucas, který doprovázel
sestry, „držel bych nos ještě výš a z nikoho bych si nic nedělal. Choval bych
smečku loveckých psů a každý den bych vypil celou láhev vína.“
„To bys vypil mnohem víc, než by ti bylo zdrávo,“ řekla paní Bennetová, „a
kdybych tě při tom přistihla, hned bych ti tu láhev vzala.“
Chlapec se bránil, to že by nesměla, a ona trvala na svém, že by to přece jen udělala,
a přeli se o to, dokud se návštěva nezvedla.
Longbournské dámy vykonaly zakrátko zdvořilostní návštěvu u dam z Netherfieldu.
Tato návštěva byla brzy patřičně opětována. Příjemné způsoby slečny Bennetové
nalezly milost v očích paní Hurstové i slečny Bingleyové, a třebaže usoudily,
že matka Bennetová je nesnesitelná a mladší dcery nestojí za to, aby s nimi
člověk slovo ztratil, vyjádřily přání sblížit se s oběma staršími. Jane přijímala jejich
blahosklonnost s velkou radostí, avšak Elizabeth dobře viděla, jak povýšeně se ke
každému chovají, její sestru téměř nevyjímajíc, a nedokázala se pro ně nadchnout,
ačkoli jejich přátelská laskavost vůči Jane — pokud se to tak dalo nazvat — nebyla
bez ceny, neboť byla patrně odezvou obdivu, který k ní choval jejich bratr. Kdykoli
se setkali, bylo nabíledni, že ho skutečně zaujala, a stejně tak viděla, že se v Jane
prohlubují sympatie,
které v ní vzbudil na první pohled, a zeje na nejlepší cestě, aby se do něho zamilovala
až po uši, s radostí si však uvědomovala, že okolní svět to asi hned tak nepostřehne,
neboť Jane v sobě spojovala schopnost hlubokého citu s vyrovnanou povahou
a neměnnou přívětivostí, což ji mohlo uchránit od dotěrného podezírání.
Jednou se o tom zmínila své přítelkyni slečně Lucasové.
„Snad je to příjemné,“ odvětila Charlotte, „když v takovémto případě dokáže lidi
obalamutit, ale skrývá to v sobě i jisté nebezpečí, bude—li se tak velice ovládat.
Utají—li žena znamenitě své city i před tím, komu patří, může se stát, že propase
příležitost ho k sobě připoutat, a pak jí bude chabou útěchou, že se o tom lidé nedozvěděli.
Myslím si, že každý vztah roste i z vděčnosti a polichocené ješitnosti a
že není moudré k tomu nepřihlédnout. Je přece možné projevit zájem — přirozeně,
že dáváme některým lidem přednost před jinými — ale málokdo má odvahu doopravdy
se zamilovat, když mu to druhá strana neusnadní. V devíti případech z
— 12 —
deseti by žena udělala lépe, kdyby dala najevo víc lásky, než skutečně cítí. Tvá
sestra se Bingleymu bezesporu líbí, avšak může zůstat jen u toho líbení, jestli mu
ona trochu nevyjde vstříc.“
„Ale ona mu vychází vstříc, pokud je toho při své povaze schopna. Když mně
nezůstaly utajeny její city k němu, musel by být dokonalý hlupák, aby je nepostře-
hl.“
„Nezapomeň, Elizo, že nezná Janiny vlastnosti tak jako ty.“
„Má—li však dívka mládence v srdci a nesnaží se to před ním skrývat, musí to
přece poznat.“
„Snad ano, jsou—li spolu dost často. Bingley a Jane se sice setkávají poměrně
pravidelně, ale nikdy spolu netráví dlouhé hodiny, vídají se ve společnosti mezi
mnoha jinými dámami a pány, nemají možnost, aby se celou tu dobu bavili jen
spolu. Jane by proto měla co nejlépe využít každé chvíle, kdy se ji podaří upoutat
jeho pozornost. Až ho bude mít jistého, pak bude dost času zamilovat se do něho,
co srdce ráčí.“
„Tvůj recept má mnoho do sebe,“ odpověděla Elizabeth, „kdyby nešlo o nic jiného
než o to, dobře se vdát, kdybych byla odhodlána za každou cenu ulovit bohatého
ženicha,
anebo vůbec ženicha, pak bych se jím zajisté řídila. Jenže tohle Jane nechce, a
nejedná tedy cílevědomě. Přece si dosud nemůže být jista ani hloubkou své náklonnosti,
ani je—li to náklonnost rozumná. Vždyť se seznámili sotva před čtrnácti
dny. Čtyřikrát s ním tančila v Merytonu, jednou dopoledne ho navštívila v jeho
sídle, čtyřikrát večeřela ve společnosti, kde byl i on. Za tu dobu ještě ani nemohla
dobře poznat jeho povahu.“
„Ne tak, jak tomu pojmu rozumíš ty. Kdyby s ním byla pouze večeřela, byla by
nanejvýš poznala, má—li chuť k jídlu, nezapomínej však, že spolu také strávili
čtyři večery — a čtyři večery mohou znamenat mnoho.“
„Ano, během oněch čtyř večerů mohli dospět k poznání, že oba dávají přednost
whistu před obchodem, ale pokud jde o důležitější vlastnosti, sotva byli s to odhalit
něco podstatného.“
„Ať tak či tak,“ pravila Charlotte, „přeji Jane z celého srdce to nejlepší a myslím
si, že by měla stejnou naději být s ním šťastná, kdyby se vdávala zítra, jako kdyby
zkoumala jeho povahu od jara do zimy. Manželství je vždycky sázka do loterie. Ať
obě strany sebelépe poznají své založení, ať se sobě povahově sebevíc podobají,
jejich spokojenost tím zaručena není. Vždycky se po svatbě ukáže tolik růzností, že
jim to vrchovatě postačí k trápení, raději nechtěj nic vědět o případných nedostatcích
osoby, po jejímž boku máš strávit život.“
„Rozesmála jsi mě, Charlottko, ale není to správné. Víš dobře, že to není správné
a že by ses podle toho sama nikdy neřídila.“
Všecka zaujata pozorováním, jak se pan Bingley dvoří její sestře, nenapadlo Elizabeth
ani ve snu, že oči jeho přítele spočívají s patrným zájmem na ní. Zpočátku
byl pan Darcy sotva ochoten připustit, zeje hezká, na plese si ji jen chladně měřil, a
když se příště setkali, pozoroval ji jen proto, aby odhalil všechny její nedostatky.
Sotva však objasnil sobě i svým přátelům, že nemá ve tváři jediný poutavý rys, už
— 13 —
se mu začalo zdát, zejí výrazné černé oči dodávají neobyčejnou oduševnělost. Po
tomto objevu následovaly vzápětí jiné,
stejně zdrcující. Třebaže odkryl kritickým zrakem nejeden prohřešek proti symetrii
v jejích liniích, přece byl nucen přiznat, že má lehkonohou postavičku, příjemnou
na pohled, ač tvrdil, že by její způsoby neobstály v nejvyšších společenských
kruzích, přece ho zaujaly svou nenucenou hravostí. O tom o všem ona neměla ani
zdání — proti ni to byl člověk, který se k nikomu nesnažil být přívětivý a který ji
nepokládal za dosti přitažlivou, aby si s ní zatančil.
Dostal chuť poznat ji blíž a jako první krok k rozhovoru s ní sledoval, jak hovoří
s jinými. Toho si už všimla. Stalo se to na Lucasově, kde se shromáždila početná
společnost.
„Jak si to pan Darcy představuje?“ pravila Charlottě. „Poslouchá, co si povídám
s plukovníkem Forsterem!“ „Na to ti může dát odpověď pouze pan Darcy sám.“
„Jestli nepřestane, dám mu najevo, že jsem to postřehla, na to ať vezme jed. Jemu
není nic svaté, a nebudu—li k němu sama prostořeká, dostanu z něho za chvíli
strach.“
Vzápětí se k nim blížil, ač se nezdálo, že by měl v úmyslu zapříst s nimi rozhovor,
a tu slečna Lucasová vyzvala přítelkyni, aby to tedy zkusila, čímž popíchla
Elizabeth natolik, že se k němu obrátila se slovy:
„Že jsem právě promluvila neobyčejně přesvědčivě, viďte, pane Darcy, když
jsem škádlila plukovníka Forstera, aby pro nás uspořádal v Merytonu ples?“
„Hovořila jste s velkou vehemencí, ale na tento námět hovoří všechny dámy vehementně.“
„Soudíte nás přísně.“
„Hned budeme mít příležitost poškádlit na oplátku ji,“ řekla slečna Lucasová.
„Elizo, jdu otevřít fortepiano, a ty víš, co to znamená.“
„Ty jsi ta nejzvláštnější přítelkyně na světě! Vždycky mě vyzveš, abych zahrála
a zazpívala ze všech nejdřív. Kdyby se má marnivost zakládala na hudebním umění,
byla bys pro mne nedocenitelná, ale takto bych skutečně mnohem raději nevystupovala
před lidmi, kteří jsou zvyklí slýchat přední umělce.“ Slečna Lucasová
však nechtěla slyšet žádné vytáčky, a tak se Elizabeth podvolila: „Nu dobrá, když
jinak nedáš.“ Pohlédla chmurně na pana Darcyho a dodala: „Máme u nás
takové pěkné staré rčení, každý je samozřejmě zná: ,Šetřte dechem, milí braši, ať
máte čím foukat v kaši!' Zařídím se tedy podle toho, abych nemusela lapat po dechu
při písničce.“ Poslouchala se příjemně, přestože skutečně neměla vynikající
hlas. Zazpívala dvě tři písně, a než mohla vyhovět několika hostům, žádajícím, aby
ještě přidala, už ji s velkou chutí vystřídala její sestra Mary, byla ze všech Bennetových
děvčat nejméně hezká, a proto si zakládala na svých znalostech a dovednostech
a čekala vždy netrpělivě na příležitost, aby se s nimi pochlubila před ostatní-
mi.
Mary neměla ani talent, ani vybroušený vkus, marnivost v ní sice vzbuzovala píli,
ale zároveň i sklon ke kazatelství a přehnanému sebevědomí, což by se bylo
projevilo nepříznivě i na dokonalejším vystoupení, než bylo její. Přirozené a neafektované
Elizabeth naslouchali posluchači s větším potěšením, třebaže nehrála
zpola tak dobře, a Mary byla ráda, když na konci dlouhého koncertu vzbudila zá-
— 14 —
jem a vděk několika irskými a skotskými písničkami, přednesenými na žádost
jejích mladších sester, které se s chlapci Lucasovými a dvěma třemi důstojníky
daly do tance v rohu místnosti.
Pan Darcy postával mlčky opodál v hlubokém opovržení nad takovým marněním
večera, nad nemožností, rozumně si pohovořit, a byl natolik zabrán do svých myšlenek,
že ani nepostřehl přítomnost sira Williama Lucase po svém boku, dokud jej
sir William takto neoslovil:
„Tohle je ta pravá zábava pro mládež, pane Darcy! Tanci se přece jen nic nevyrovná.
Pokládám tanec ve vybrané společnosti za nejrozkošnější rozptýlení.“
„Zajisté, sire Williame, a má tu výhodu, zeje oblíben na celém světě, a to i v méně
vybraných společnostech. Kdejaký divoch umí tančit.“
Sir William se jen usmál. „Váš přítel je pravým mistrem v tomto oboru,“ dodal,
když byl chvíli pozoroval Bingleyho, jenž se připojil k tanečníkům, „a vůbec nepochybuji,
že i vy v něm vynikáte.“
„Snad jste mě už viděl tančit v Merytonu, pane.“
„Ano, viděl, a byl to pohled nad jiné útěšný. Tančíváte často u dvora?“
„To jsem ještě nikdy neučinil.“
„Nepokládal byste si to za čest, tančit v takovém prostředí?“ „Snažím se vždycky
této cti vyhnout, ať je to v jakémkoli prostředí.“
„Vydržujete si dům v Londýně, nemýlím—li se?“
Pan Darcy se uklonil.
„I já jsem kdysi uvažoval o tom, mám—li se tam usídlit natrvalo — neboť miluji
vznešenou společnost — avšak nebyl jsem si jist, zda by lady Lucasové dělal městský
vzduch dobře.“
Odmlčel se a čekal na odpověď, leč jeho společník nebyl v hovorné náladě, a jelikož
se k nim právě blížila Elizabeth, napadlo ho, že ukáže, jak se chová pravý
kavalír, a oslovil ji:
„Pročpak netančíte, drahá slečno Elizo? Dovolte mi prosím, pane Darcy, abych
vám zvolil za partnerku tuto rozkošnou mladou dámu. Vím, že neodmítnete tančit,
když před vámi stane taková krasavice.“ Vzal ji za ruku a byl by ji vložil do dlaně
panu Darcymu, jehož to sice velmi překvapilo, avšak vůbec by se byl nezdráhal,
jenže Elizabeth se už vzpamatovala, vyprostila si ruku a trochu zajíkavě pronesla k
siru Williamovi:
„Nemám vůbec v úmyslu tančit, pane. Nemyslete si, prosím, že chodím po sále a
hledám si tanečníka.“
Pan Darcy ji s obřadnou vážností požádal, aby mu prokázala tu čest, avšak marně.
Elizabeth trvala na svém a ani domlouvání sira Williama ji nezviklalo v jejím
rozhodnutí.
„Tančíte tak dokonale, slečno Elizo, že je od vás kruté, odpírat mi potěšení vás
pozorovat, a třebaže tento pán nebývá tomuto rozptýlení obvykle nakloněn, jistě
mu nebude proti mysli, věnovat mu příští půlhodinku.“
„Pan Darcy je příliš zdvořilý,“ usmála se Elizabeth.
„To vskutku je, avšak uvážíme—li, jaké má k tomu pohnutky, nemůžeme se divit
jeho ochotě, vždyť kdo by měl námitky proti takové tanečnici?“
— 15 —
Elizabeth na něj šelmovsky pohlédla a odcházela. Odmítnutí ji v Darcyho očích
nesnížilo, ba právě o ní uznale přemítal, když ho takto vytrhla slečna Bingleyová:
„Že uhádnu, o čem dumáte?“
„O tom si dovolím pochybovat.“
„Říkáte si v duchu, jak nesnesitelné by bylo trávit mnoho večerů tímto způsobem
— a v takové společnosti, a jsem vskutku s vámi zajedno. Už dávno jsem se tak
nenudila! Všude ten nevkus a ta hlučnost — jak jsou tu všichni bezvýznamní a na
jak důležité si hrají! Velice ráda bych slyšela, jak byste je svým břitkým jazykem
popsal vy!“
„Ujišťuji vás, že vaše domněnky vůbec neodpovídají skutečnosti. Obíral jsem se
v duchu daleko příjemnějšími úvahami. Přemítal jsem, jakou rozkoš mohou skýtat
čarovné oči, zasazené do pěkné dívčí tvářičky.“
Slečna Bingleyová mu ihned pozorně zapátrala ve tváři a přála si zvědět, které
dámě se zdařilo probudit v něm tyto pocity. Pan Darcy odvětil neohroženě:
„Slečně Elizabeth Bennetové.“
„Slečně Elizabeth Bennetové!“ opakovala slečna Bingleyová. „Nestačím žasnout!
Odkdypak vás takto zaujala? A povězte mi prosím, kdy vám budeme smět
blahopřát?“
„Přesně to jsem čekal, že řeknete. U dam uhání fantazie mílovými kroky, v mžiku
dospěje od obdivu k lásce, od lásky ke svatbě. Věděl jsem, že se zeptáte na to
blahopřání.“
„Ne, ne, myslíte—li to vážně, pokládám to za hotovou věc. Budete mít skutečně
okouzlující tchyni a z pemberleyského zámku se vám samozřejmě ani nehne.“
Naslouchal úplně lhostejně, jak se baví na jeho účet, a když ji svým klidem přesvědčil,
že nebezpečí nehrozí, překypovala vtipem ještě dlouho.
Majetek pana Benneta pozůstával téměř výlučně ze statku vynášejícího dva tisíce
liber ročně, na neštěstí pro jeho dcery měl však podle poslední vůle připadnout
vzdálenému příbuznému, neboť manželé Bennetovi neměli dědice mužského pohlaví,
panino věno sice víc než dostatečně odpovídalo jejímu společenskému životu,
sotva však mohlo vyvážit nevýhodné postavení, týkající se vlastnictví manželova.
Její otec býval advokátem v Merytonu a odkázal jí čtyři tisíce liber.
Měla sestru, a ta se provdala za otcova koncipienta Philipse, který po něm převzal
kancelář, a bratra, jenž vlastnil váženou obchodní firmu v Londýně.
Víska Longbourn ležela asi míli za Merytonem, což bylo pro slečny Bennetovy
velmi příhodné, třikrát čtyřikrát za týden zatoužily vypravit se tam a složit poklonu
paní tetince i modistce sídlící přes ulici. Se zvláštní horlivostí plnily tuto povinnost
obě nejmladší dcery, Lydia a Catherine: byly mnohem naivnější než jejich sestry, a
když se nic lepšího nenaskytlo, stačila vycházka do Merytonu, aby se dopoledne
zabavily a večer měly o čem povídat, třebaže venkov neoplýval zajímavostmi, u
tetinky se vždycky dozvěděly něco nového. V současné době však měly postaráno
jak o novinky, tak o spokojenost, neboť do kraje nedávno přitáhl pluk vojenské
domobrany, měl se tu zdržet přes zimu a v Merytonu se usídlil štáb.
Návštěvy u paní Philipsové se nyní staly zdrojem vysoce zajímavých zpráv.
Denně obohacovaly slečny své vědomosti o jména i postavení dalších důstojníků.
— 16 —
Nebylo už tajemstvím, kde se kdo ubytoval, a zanedlouho se počaly seznamovat s
důstojníky osobně. Pan Philips je všechny po řadě navštívil a tímto činem odkryl
svým neteřím pramen dosud nepoznaného štěstí. Nebavily se o ničem než o důstojnících,
a ožilá—li paní Bennetová nápadně při sebemenší zmínce o velkém
jmění pana Bingleyho, pak v očích jejích dcer nestálo za pozornost ve srovnání s
nárameníky praporčíků.
Pan Bennet vyslechl jednou odpoledne jejich výlevy na toto téma a pak přísně
poznamenal:
„Z vašeho breptání jsem pochopil pouze jedno: že jste největší husy široko daleko.
Měl jsem ten dojem už delší dobu, ale teď se mi potvrdil.“
Catherine se zarazila a mlčela, avšak Lydia si z toho vůbec nic nedělala, vykládala
dál nadšeně o kapitánu Carterovi, a že by ho během dneška velice ráda spatřila,
neboť odjíždí zítra ráno do Londýna.
„Udivuje mě, milý choti,“ pravila paní Bennetová, „že dokážete jen tak beze
všeho prohlásit své děti za husy. Kdybych chtěla nějaké děti urážet, zajisté bych si
k tomu nezvolila ty své.“„Jsou—li mé děti hloupé, pak to doufám dokážu po pravdě
posoudit.“
„Ano — naše děvčata však jsou náhodou všechna chytrá.“
„Lichotím si, že toto je jediný bod, v němž se naše názory rozcházejí. Doufal
jsem, že se shodneme ve všem všudy, avšak v této věci s vámi nemohu souhlasit,
neboť pokládám obě naše mladší dcery za neobyčejně pošetilé.“
„Nemůžete po takových děvčatech žádat, drahý manželi, aby měla ten rozum co
jejich otec a matka. Až dospějí do našeho věku, pak, troufám si tvrdit, je nebudou
důstojníci zajímat o nic víc než nás dva dnes. Vzpomínám si na ty časy, kdy se mi
červený kabát také líbil — vlastně se mi v hloubi duše líbí podnes — a kdyby se
nějaký ztepilý mladý plukovník s pěti nebo šesti tisíci ročně zajímal o některou
mou dceru, neřekla bych ne. Však jsem si onehdy večer u sira Williama pomyslela,
že plukovníku Forsterovi uniforma náramně sluší.“
„Matinko,“ zvolala Lydia, „paní tetinka povídala, že plukovník Forster ani kapitán
Carter už nechodívají tak často k slečně Watsonové, jako když sem přijeli, a
zeje nyní vídá otálet v Clarkově knihovně.“
Paní Bennetová na to chtěla něco odpovědět, ale přerušil ji příchod lokaje z Netherfieldu,
který přinesl psaníčko pro slečnu Bennetovou a čekal na odpověď. Paní
Bennetové zasvítily radostně oči, a zatímco dcera četla, útočila na ni otázkami:
„Nu tak, Jane, kdopak ti to píše? A o čem? Copak stojí v tom psaníčku? Pospěš
si, Jane, a pověz nám to, pospěš si, děvenko.“
„Je to od slečny Bingleyové,“ řekla Jane a přečetla dopis nahlas.
Drahá přítelkyně,
neslitujete—li se nad námi a nepovečeříte—li dnes s Louisou a se mnou, vystavíte
nás nebezpečí, že se budeme do smrti nenávidět, neboť dvě
ženy nemohou být celý den ponechány samy sobě, aby se nakonec nepohádaly.
Vydejte se na cestu co možná nejdříve. Bratr a náš host večeří s důstojníky mimo
domov.
— 17 —
Vaše
Caroline Bingleyová
„S důstojníky!“ zvolala Lydia. „To je mi divné, že o tom paní tetinka nic neříka-
la.“
„Večeří mimo domov,“ podotkla paní Bennetová, „to je velká smůla.“
„Smím si vzít kočár?“ zeptala se Jane.
„Ale ne, děvenko, jeď raději na koni, déšť je na spadnutí a pak se budeš muset
zdržet do rána.“
„Vymyslela jste si to pěkně,“ řekla Elizabeth„ Jen kdybyste měla jistotu, že se
nenabídnou dovézt ji domů.“
„Och! Vždyť v kočáře pana Bingleyho odjeli pánové do Merytonu a Hurstovi
nemají k svému kočáru koně.“
„Já bych ale mnohem raději jela v kočáře.“
„Jenže tatínek ti ho nemůže půjčit, děvenko. Koně jsou potřeba na statku, viďte,
manželi?“
„Jsou potřeba na statku mnohem častěji, než vy je můžete postrádat.“
„Budete—li je však potřebovat dnes, zavděčíte se matince,“ podotkla Elizabeth.
Otec Bennet se nakonec dal přece jen slyšet, že se dnes bez nich neobejde, Jane
se musela vydat na cestu koňmo a matka ji vyprovázela ke dveřím a radostně při
tom předpovídala špatné počasí. Její přání bylo vyslyšeno: sotva Jane odjela, začalo
hustě pršet. Sestry se o Jane strachovaly, ale matka se radovala. Celý večer lilo
jako z konve a Jane se skutečně nemohla vrátit.
„To jsem měla doopravdy skvělý nápad,“ pochvalovala si paní Bennetová nejednou,
jako by se bylo rozpršelo její zásluhou. A to do příštího rána ani netušila, jaké
šťastné následky bude ještě její důvtip mít. Sotva se nasnídali, přinesl sluha z Netherfieldu
pro Elizabeth tento list:
Milá Lízinko !
Necítím se dnes ráno nijak ve své kůži — asi v důsledku toho, že jsem včera tak
hrozné promokla. Moje laskavé přítelkyně nechtějí ani slyšet o tom, že bych se
vydala na zpáteční cestu, dokud mi nebude docela dobře. Také trvají na tom, že mi
zavolají pana Jonese — tak abyste se nepolekali, až uslyšíte, že u mne byl — bolí
mě hlava a v krku, ale jinak to snad nebude tak zlé.
Tvá atd.
„Vidíte, paní,“ řekl pan Bennet. když Elizabeth přečetla nahlas Janin list. „Upadne—li
vaše dcera do zlé nemoci — zemře—li — bude vám útěchou vědomí, že se
jí to stalo při pronásledování pana Bingleyho a na váš příkaz.“
„I jděte! Malé nachlazení ještě nikoho do hrobu nesklátilo. Budou o ni obětavě
pečovat. Dokud u nich setrvá, je všechno v nejlepším pořádku. Dojela bych se za
ní podívat, kdybych si mohla vzít kočár.“
— 18 —
Elizabeth si o Jane dělala skutečně starost a byla odhodlána se do Netherfieldu
vypravit, jelikož kočár nebyl k maní a na koni ona nejezdila, mohla tak učinit jedině
pěšky. Seznámila ostatní se svým úmyslem.
„Jak tě může taková hloupost napadnout!“ zvolala matka. „Jen považ toho bláta!
Jak bys vypadala, než bys tam došla ?“
„Jane mě pozná a na ostatním mi nesejde.“
„To mi jemně naznačuješ, že bych měl poslat pro kočár, Lízinko?“ zeptal se
otec.
„Ne, vůbec ne. Nevadí mi, že se projdu. Co znamená taková vzdálenost, mám—
li před sebou jistý cíl? Vždyť jsou to jen tři míle. Do večera jsem zpátky.“
„Tvou dobrotu provází obdivuhodná činorodost,“ pronesla Mary. „Avšak každé
citové hnutí se má podřídit vládě rozumu, a dle mého mínění by vynaložená námaha
měla vždy být úměrná požadavkům.“
„Doprovodíme tě až do Merytonu,“ nabídly se Catherine s Lydií.
V Merytonu se rozloučily, mladší sestry se vydaly za některou důstojnickou paničkou
do bytu a Elizabeth kráčela dál sama: rychlými kroky minula jedno pole,
druhé, třetí, přelézala plůtky a skákala přes kaluže s netrpělivým elánem, až se
octla na dohled netherfieldského domu s unavenými kotníky, ušpiněnými punčochami
a s tvářemi rozpálenými namáhavým výkonem.
Uvedli ji do ranního salónku, kde právě všichni krom Jane dleli a kde její příchod
vyvolal velké překvapení. Paní Hurstová ani slečna Bingleyová nemohly
uvěřit, že ušla tři míle tak časně, za tak nepříznivého počasí a sama samotinká,
Elizabeth nabyla dojmu, zejí proto hluboce opovrhují. Přesto ji přijaly s velkou
blahosklonností, zatímco uvítání jejich bratra provázelo něco lepšího než blahosklonnost:
přátelský zájem a laskavost. Pan Darcy prohodil jen pár slov, pan Hurst
mlčky přihlížel, První pozoroval s obdivem, jak jí po přestálé námaze jiskřivě
planou tváře, a zároveň pochybovačně uvažoval, zda situace skutečně vyžadovala,
aby se vydala na tak dlouhou cestu bez doprovodu, druhý neměl zájem než o sní-
dani.
Na své dotazy po sestřině stavu nedostala příznivou odpověď. Slečna Bennetová
špatně spala, a třebaže neleží, má horkost a necítí se natolik dobře, aby mohla
opustit svůj pokoj. Elizabeth uvítala s radostí, že ji k ní bez dalších průtahů zavedli,
a Jane, která jen z obavy, aby je doma nevylekala a zbytečně nezatěžovala, nenaznačila
ve svém listě, jak velice by jí taková návštěva přišla vhod, měla velkou
radost, že ji vidí. Nebylo jí ale příliš do řeči, a když je slečna Bingleyová zanechala
o samotě, vypravila ze sebe jen pár slov o tom, jak jsou na ni všichni hodní a jak je
jim zavázaná. Elizabeth ji mlčky ošetřovala.
Po snídani se dostavily obě hostitelky a Elizabeth si o nich začala tvořit mnohem
příznivější mínění, když viděla, jak jsou vůči Jane milé a starostlivé. Přišel apatykář,
prohlédl pacientku a řekl, jak se dalo čekat, že se vážně nachladila a že bude
třeba přikročit k léčení. Doporučil, aby ulehla, a slíbil nějakou medicínu. Jeho rady
bylo ihned uposlechnuto, neboť Jane horečka stoupala a rozbolela ji hlava. Elizabeth
ji neopouštěla ani na okamžik a také obě dámy proseděly většinu času v jejím
pokoji: jelikož páni odešli, neměly vlastně nic jiného na práci.
— 19 —
Když odbila třetí, cítila Elizabeth, že je na čase, aby se rozloučila, a velmi nerada
to také řekla. Slečna Bingleyová jí nabídla kočár a nebyla by ji musela dlouho
přemlouvat, když tu Jane dala najevo takový zármutek, že odchází, až byla slečna
Bingleyová nucena změnit nabídku kočáru v pozvání, aby zatím zůstala v Netherfieldu.
Elizabeth vděčně přijala a do Longbournu se vypravil sluha, aby seznámil
rodinu Bennetových se stavem věcí a přinesl nějaké šaty a prádlo.
V pět hodin se obě dámy odešly převléknout a v půl sedmé byla Elizabeth pozvána
k večeři. Na zdvořilé dotazy, kterými ji všichni zahrnuli a z nichž k její radosti
vynikaly právě páně Bingleyovy obzvláštní starostlivostí, nemohla dát příznivou
odpověď. Janin stav se vůbec nelepšil. Když to obě sestry slyšely, opakovaly
třikrát či čtyřikrát, jak je to rmoutí, jak je to nepříjemné, takhle se nastydnout, a že
ony samy mají ke stonání velký odpor, načež to pustily z hlavy. Elizabeth viděla,
že je Jane vůbec nezajímá, pokud není přítomna, a s chutí se opět poddala svým
dřívějším antipatiím.
Z celé společnosti sejí skutečně zamlouval jen jejich bratr. Zjevně měl o Jane
starost a jí samé se tak mile věnoval, že se trochu přestala cítit jako vetřelec, za
jakého ji ostatní podle jejího soudu zjevně považovali. Kromě něho si jí sotva kdo
povšiml. Slečna Bingleyová byla zcela zaujata panem Darcym, její sestra neméně a
pan Hurst, po jehož boku seděla, byl velice pohodlný pán, který se zajímal jen o
jídlo, pití a o karty, a jakmile vyzvěděl, že dává přednost jednoduché domácí stravě
před ragú, neměl už, o čem by s ní hovořil.
Hned po večeři se odebrala k Jane, a sotva za sebou zavřela dveře, už ji slečna
Bingleyová začala pomlouvat. Konstatovala, že má přímo hrozné způsoby, něco
mezi povýšeností a drsností, že neumí promluvit, že není krásná ani elegantní, že
nemá vkus. Paní Hurstová sdílela tyto názory a dodala:
„Zkrátka, nic nemluví pro ni, až na to, že má dobré nohy. Do smrti nezapomenu,
jak se tu dnes ráno objevila. Vypadala doopravdy jako divoženka.“
„Máš pravdu, Louiso. Musela jsem vyvinout velké úsilí, abych zachovala vážnou
tvář. Co je to za nesmysl, vůbec sem chodit! Proč musí ona letět přes pole a louky,
když se nastydne její sestra? A jaké měla vlasy, tak rozcuchané a rozevláté!“
„Ano, a ta její spodnička! Doufám, že sis všimla její spodničky, měla ji určitě
nejméně deset čísel vymáchanou v blátě a stáhla si sukni, aby to nebylo vidět,
jenže to nebylo nic platné.“
„Snad to popisuješ přesně, Louiso,“ pravil Bingley, „ale já nic takového nepostřehl.
Připadalo mi, že to slečně Elizabeth Bennetové moc sluší, když sem dnes
ráno přišla. Jestli měla nebo neměla špinavou spodničku, toho jsem si nevšiml.“
„ Vám to ale nemohlo ujít, že, pane Darcy,“ pravila slečna Bingleyová. „Domnívám
se, že byste si nepřál, aby se vaše sestra takto předvedla.“
„Zajisté že ne.“
„Běžet tři míle nebo čtyři nebo pět, či kolik to vlastně je, po kotníky v blátě a
sama, dočista sama! Co je to za nápad? Podle mého to svědčí jedině o zavrženíhodném
pocitu přezíravé volnosti a o lhostejnosti k společenským formám, s jakou
se běžně setkáváme na malém městě.“
— 20 —
„Svědčí to o chvályhodné sesterské náklonnosti,“ pravil Bingley.
„Obávám se, pane Darcy,“ podotkla slečna Bingleyová polohlasně, „že toto dobrodružství
poněkud ztlumí váš obdiv k jejím krásným očím.“
„Ale vůbec ne,“ odvětil. „Tělesná námaha jim dodala lesku.“
Nato zavládlo krátké ticho, až paní Hurstová opět začala:
„Jane Bennetová se mi velmi zamlouvá, je to roztomilé děvče a přála bych jí z
celého srdce dobrou partii. Ale obávám se, že vzhledem k jejímu otci a matce a
vzhledem k celému jejímu pochybnému příbuzenstvu o tom nemůže být ani řeči.“
„Sama jsi mi přece říkala, pokud se nemýlím, že jejich strýc je v Merytonu ad-
vokátem.“
„Ano, a mají ještě jednoho strýčinka, ale toho bys musel hledat mezi krámy na
Cheapside.“
„Penězi k nezaplacení!“ dodala její sestra a obě se srdečně rozesmály.
„Kdyby měly po strýci v každém krámě na Cheapside,“ zvolal Bingley, „neubralo
by jim to vůbec na osobním kouzlu.“
„Snižuje to však podstatně pravděpodobnost, že by si je vzal muž v dobrém postavení,“
odvětil Darcy.
Na tento názor Bingley neodpověděl, leč jeho sestry s ním vřele souhlasily a ještě
hezkou chvíli se dobře bavily na účet pochybného příbuzenstva své drahé přítel-
kyně.
Pak opustily jídelnu a s obnovenou něžností se odebraly do pokoje nemocné a
seděly u ní, dokud nebylo oznámeno, že se podává káva. Janin stav se stále spíš
horšil, než lepšil, a Elizabeth se od ní nehnula ani na krok až do pozdních hodin,
kdy k její úlevě pacientka usnula a ona se spíš ze slušnosti než s potěšením odhodlala
sejít dolů. Když vkročila do salónu, zastihla celou společnost u karet, vyzvali ji
hned, aby se k nim přidala, ale odmítla, neboť tušila, že se hraje o vysoké částky,
vymluvila se na sestru a prohlásila, že si tu chvilku, kdy může zůstat v salóně,
ukrátí čtením. Pan Hurst se na ni překvapivě zahleděl.
„Dáváte knize přednost před kartami?“ zeptal se. „Zvláštní.“
„Slečna Eliza Bennetová,“ pravila slečna Bingleyová, „opovrhuje kartami. Je to
velká čtenářka a nic jiného ji netěší.“
„Nazasluhuji si ani vaší chvály, ani vašeho odsouzení,“ bránila se Elizabeth.
„Nejsem velká čtenářka a těší mě ještě leccos jiného.“
„Vím, že vás těší, když můžete posloužit sestře,“ pravil Bingley, „a potěší vás
ještě víc, až se bohdá brzy uzdraví.“
Elizabeth mu upřímně poděkovala a přistoupila ke stolku, na němž leželo několik
knih. Okamžitě se nabídl, zejí donese další, pokud jeho knihovna stačí.
„Škoda že nejsem bohatěji zásoben, měl bych se čím chlubit a vy byste si lépe
vybrala, ale jsem příliš pohodlný, nemám mnoho knih, a přitom je jich pořád víc,
než kdy přečtu.“
Elizabeth ho ujistila, že jí úplně postačí ty, které jsou v pokoji.
„Udivuje mne, že papá zůstavil tak málo knih,“ pravila slečna Bingleyová. „Jakou
rozkošnou knihovnu máte u vás v Pemberley, pane Darcy!“
„Měla by být dobrá,“ odvětil, „je dílem několika generací.“
— 21 —
„I vy sám o ni máte velkou zásluhu, vždyť stále kupujete nové knihy.“
„Nechápu, jak v dnešní době někdo může zanedbávat rodinnou knihovnu.“
„Zanedbávat! Jsem si jista, že vy nezanedbáváte nic, co přispívá k rozkvětu vašeho
vznešeného sídla. Kéž by tvůj dům, Charlesi, až si ho postavíš, byl zpola tak
rozkošný jako Pemberley!“
„Také bych si to přál.“
„Radila bych ti ale vážně, abys koupil něco nedaleko Pemberley a vzal si je za
vzor. V celé Anglii není tak krásně jako v Derbyshiru.“
„Ze srdce rád, koupil bych třeba Pemberley, kdyby mi je Darcy prodal.“
„Mluvím o tom, co je ve skutečnosti možné.“
„Na mou věru, Caroline, řekl bych, že ve skutečnosti je spíš možné Pemberley
koupit než okopírovat.“
Elizabeth zaujal rozhovor natolik, že se nemohla soustředit na čtení, odložila tedy
knihu, přikročila ke karetnímu stolku, posadila se mezi pana Bingleyho a jeho
starší sestru a přihlížela hře.
„Vyrostla slečna Darcyová hodně od jara? Bude už tak veliká jako já?“ zeptala
se slečna Bingleyová.
„Řekl bych, že ano. Bude teď asi jako slečna Bennetová nebo ještě trochu větší.“
„Jak ráda bych ji opět spatřila! Neznám druhou dívku, která by si mne byla tak
podmanila. Taková tvář, takové
chování! A jak je vzdělaná na svůj věk! Na klavír hraje nádherně.“
„Já si jen nedovedu představit, kde slečny berou tolik trpělivosti, aby byly
všechny tak vzdělané,“ pravil Bingley.
„Že jsou všechny vzdělané? Jak to myslíš, drahý bratře?“
„Ano, podle mého všechny. Každá maluje stolky, vyšívá zástěny, háčkuje kabelky.
Sotva bych mohl jmenovat dívku, jež by toto vše neovládala, a vím určitě, že
jsem ještě nezažil, aby mi o některé neřekli hned napoprvé, zeje velmi vzdělaná.“
„Charakterizoval jsi až příliš pravdivě, co se obvykle myslí pod pojmem
,vzdělaná',“ pravil Darcy. „Připojuje se přečasto k jménu ženy, která si je nezasloužila
ničím než tím, že háčkuje kabelky nebo vyšívá zástěny. Avšak nemohu sdílet
tvé vysoké mínění o ženách obecně. Mezi všemi svými známými bych našel sotva
půl tuctu žen, které bych mohl uctít přídomkem ,vzdělaná'.“
„Ani já bych jich více neobjevila, tím jsem si jista,“ pravila slečna Bingleyová.
„V tom“ případě,“ poznamenala Elizabeth, „musíte od ženy vyžadovat velmi
mnoho, než ji uznáte za vzdělanou.“
„Ano, vyžaduji od ní skutečně velmi mnoho.“
„Jakpak by ne!“ zvolala jeho věrná ozvěna. „Za vzdělanou je možno považovat
jen tu ženu, která ční vysoko nad běžný průměr. Musí umět skutečně dobře hrát,
zpívat, kreslit a tančit, musí znát cizí řeči, aby byla toho označení hodná, a navíc
musí mít ještě něco, co se projeví v jejím držení i v její chůzi, v zabarvení jejího
hlasu i v tónu jejího oslovení a volbě výrazů, jinak si toto označení plně nezaslou-
ží.“
„Toto všechno musí mít,“ dodal Darcy, „a navíc ducha zušlechtěného hojnou
četbou.“
— 22 —
„To už se nedivím, že znáte pouze šest vzdělaných žen. Spíše se divím, že znáte
vůbec nějakou.“
„Jste tak skeptická vůči příslušnicím vlastního pohlaví, že pochybujete, je—li to
možné?“
„Já takovou ženu ještě neviděla. Nepoznala jsem bytost, která by v sobě spojovala
takové schopnosti, vkus, píli a půvab, jak jste právě vylíčil.“ i Jak paní Hurstová,
tak slečna Bingleyová se jaly protestovat, že o tom pochybuje neoprávněně, a tvrdily,
že ony znají řadu žen, které splňují všechny tyto předpoklady, ale tu zasáhl
pan Hurst a trpce si stěžoval, že nesledují, co se děje. Tím tedy výměna názorů
skončila a Elizabeth zakrátko nato odešla z pokoje.
Sotva se za ní zavřely dveře, prohodila slečna Bingleyová: „Eliza Bennetová patří
k těm dívkám, které se snaží vzbudit zájem druhého pohlaví tím, že snižují své
vlastní. Na mnohé muže to zřejmě platí, ale podle mého je to nicotná metoda a
ubohý trik.“
„ Všechny triky, k nimž se slečny občas uchylují, aby na sebe upozornily, jsou
bezpochyby ubohé,“ konstatoval Darcy, jemuž byla její poznámka určena. „Jakékoli
jednání s úskočnými záměry je opovrženíhodné.“
Slečnu Bingleyovou jeho odpověď docela nic neuspokojovala, a tak toto téma
dále nerozvíjela.
Elizabeth se mezi ně znovu dostavila, ale jenom aby jim sdělila, že se sestře přitížilo
a že ji nemůže opustit. Bingley chtěl okamžitě poslat pro pana Jonese, zatímco
jeho sestry, přesvědčeny, že rady venkovského apatykáře nebudou mnoho co
platné, navrhovaly, aby byl spěšně přivolán z Londýna některý věhlasný lékař. O
tom nechtěla Elizabeth ani slyšet, ale návrh jejich bratra neodmítala, nakonec se
dohodli, že časně ráno pošlou pro pana Jonese, jestli se stav slečny Bennetové
nějak podstatně nezlepší. Bingley byl celý rozčilený, jeho sestry prohlašovaly, že
jsou zdrcené. Utěšily se však ve svém bolu tím, že zapěly několik duet, zatímco on
nemohl dát svým citům jiný průchod, než že nařídil hospodyni, aby všemožně
pečovala o nemocnou dámu i její sestru. .
Elizabeth probděla v sestřině pokoji téměř celou noc a k ránu s úlevou seznala,
zeje s to dát jakžtakž uklidňující odpověď služce, kterou pan Bingley časně vyslal,
aby se přeptala, a o něco později dvěma elegantním dámám, komorným to jeho
sester. Přes tento obrat k lepšímu však projevila přání poslat matce do Longbournu
list, aby Jane navštívila a sama posoudila, co by se mělo stát. Okamžitě byl vypraven
posel s dopisem a paní Bennetová se podle jeho obsahu bez prodlení zařídila.
Objevila se v Netherfieldu krátce po snídani v doprovodu obou mladších dcer.
Kdyby byla paní Bennetová zvěděla, že Jane hrozí zjevné nebezpečí, byla by bývala
zoufalá, jakmile ji však uklidnilo zjištění, že nejde o smrtelnou nemoc, neměla
už zájem na tom, aby se dcera co nejdříve vystonala, neboť uzdravením by její
pobyt v Netherfieldu patrně skončil. Nechtěla proto ani slyšet, když Jane žádala,
aby ji dopravili domů, a ani apatykář, který se tou dobou dostavil, to nedoporučoval.
Chvíli seděli všichni u Jane, pak se objevila slečna Bingleyová a pozvala je do
ranního salónku. Paní Bennetová vešla, provázena třemi dcerami. Pan Bingley jí
— 23 —
spěchal vstříc a vyjádřil naději, že nezastihla slečnu dceru v horším stavu, než
očekávala.
„Ach, v mnohem horším, drahý pane,“ zněla její odpověď. „Je jí tak špatně, že si
ji nemůžeme odvést. Pan Jones říká, že na převoz není ani pomyšlení. Budeme
nuceni zneužívat ještě na krátký čas vaší laskavosti.“
„Jaký převoz?“ zvolal Bingley. „To nesmí nikoho ani napadnout. Jsem si jist, že
by to sestra nepřipustila.“
„Ujišťuji vás, madam,“ pronesla slečna Bingleyová s chladnou zdvořilostí, „že
se slečně Bennetové u nás dostane všestranné péče.“
Paní Bennetová jim převýmluvně vyjadřovala svou vděčnost.
„Nedovedu si představit,“ dodala, „jak by to s ní skončilo, kdyby neupadla do té
zlé nemoci u dobrých přátel, vždyť chudinka hrozně zakouší, ale ona snáší všechno
trpělivě jako ovečka, to je celá ona, s tak mírnou povahou jsem se co živa ještě
nesetkala, často říkávám našim druhým děvčatům, zejí se nemohou rovnat. Máte to
tu rozkošně zařízené, pane Bingley, a krásný výhled na vyštěrkovanou cestičku u
vchodu. Neznám pěknější venkovské sídlo než Netherfield. Nebudete odsud doufám
pospíchat, třebaže jste je najal jen nakrátko.“
„Já nedělám nikdy nic na dlouhé lokte,“ odvětil, „a kdybych se tudíž rozhodl
opustit Netherfield, byl bych za pět minut připraven na cestu. Zatím však na odjezd
vůbec nepomýšlím.“
„Přesně to bych od vás očekávala,“ řekla Elizabeth.
„Začínáte mě tedy chápat, viďte?“ zvolal a obrátil se k ní.
„Ale ano, rozumím vám dokonale.“
„Kéž bych to mohl považovat za kompliment z vaší strany, avšak obávám se, zeje
spíše politováníhodné, mít povahu tak snadno přístupnou zrakům ostatních.“
„To je věcí názoru. Nic nedokazuje, že by hluboká a složitá povaha .byla více
nebo méně hodná úcty než taková jako vaše.“
„Pamatuj, kde jsi, Lízinko,“ zvolala její matka, „a nedovoluj si to, co si smíš dovolit
doma.“
„Netušil jsem,“ nedal se vyrušit Bingley, „že jste tak bystrá pozorovatelka lidských
duší. Taková pozorování musí být zábavná.“
„Ano, ale nejzábavnější jsou složité povahy. To je bezesporu jejich předností.“
„Venkov však obvykle neoplývá vhodnými objekty pro taková pozorování,“
pravil Darcy. „Ve venkovském prostředí se pohybujete v úzce omezené a stále
stejné společnosti.“
„Avšak lidé sami se mění, takže se na nich něco zajímavého najde vždy.“
„To je pravda pravdoucí,“ prohlásila důrazně paní Bennetová, uražena tónem,
jakým hovořil o venkovském prostředí. „Ujišťuji vás, že se to děje na venkově
právě tak často jako ve městě.“
Všichni přítomní se zatvářili překvapeně, Darcy se na ni na okamžik zahleděl a
pak se mlčky odvrátil. V domnění, že před ní bezpodmínečně kapituloval, využívala
paní Bennetová svého triumfu.
— 24 —
„Nedovedu si představit, jaké přednosti by mohl mít Londýn oproti venkovu,
krom obchodů a veřejných restaurací. Pro mne je venkov mnohem přitažlivější,
nezdá se vám, pane Bingley?“
„Jsem—li na venkově, nikdy se mi odtamtud nechce,“
odpověděl, „ale ve městě je to také tak. Obojí má své výhody a já bych dokázal
žít spokojeně tu i onde.“
„Ráda věřím, vy máte šťastnou povahu. Avšak tomuto pánovi,“ a pohlédla na
Darcyho, „venkov zřejmě k srdci nepřirostl.“
„Jistě se mýlíte, matinko,“ řekla Elizabeth, celá rudá z matčiných řečí. „Neporozuměla
jste dobře panu Darcymu. Vždyť on pouze podotkl, že na venkově se člověk
nesetká s tolika různými lidmi jako ve městě, a v tom se nemýlí, to musíte
uznat.“
„Zajisté, děvenko, vždyť nikdo netvrdí opak, ale sotva se najde venkovská obec,
kde by se jeden setkával s tolika lidmi jako u nás. My aspoň navštěvujeme dobré
dva tucty rodin.“ Jen z ohledu na Elizabeth dokázal Bingley zachovat vážnou tvář.
Jeho sestra nebyla tak jemnocitná a obrátila se na pana Darcyho s výmluvným
úsměvem. Elizabeth, aby odvedla matčinu pozornost jinam, se honem zeptala,
navštívila—li Charlotte Lucasová v její nepřítomnosti Longbourn.
„Ano, zastavila se u nás včera se svým otcem. Sir William je velice příjemný
pán, nezdá se vám, pane Bingley? Nóbl člověk, a přitom tak pozorný a přívětivý!
Má dobré slovo pro každého. Na tom se podle mého mínění pozná pravý gentleman,
ale kdo se pokládá za tak důležitého, že na člověka ani nepromluví, ten má o
vznešenosti mylnou představu.“ „Zdržela se Charlotte na večeři?“
„Ne, pospíchala domů. Myslím, že musela ještě péci biskupský chlebíček. Tedy
já za svou osobu si vždy držím takové služebnictvo, které rozumí své práci, a své
dcery vychovávám jinak, pane Bingley. Ale v tom si každý musí poradit sám a
Lucasová děvčata jsou hodná a pořádná, to mi věřte. Jenomže bohužel krásy nikomu
nepobraly. Ne že by mi snad Charlotte připadala úplné ošklivá — ale ji máme
ovšem nejraději.“
„Zdá se to velmi milá mladá dáma,“ pravil Bingley.
„Ach, to ano, zajisté — avšak musíte přiznat, že půvabná
zrovna není. Sama lady Lucasová to přiznává a často říkává,
že mi závidí Janinu krásu. Nechci se chlubit vlastním dítětem,
to jistě ne, ale Jane — krásnější děvče neuvidíte každý den.
Kdekdo to tvrdí. Nespoléhala bych se jen na vlastní mateřský úsudek. Byli jsme
jednou u mého bratra Gardinera v Londýně — to bylo Jane sotva patnáct — a tam
se do ní jeden pán zamiloval až po uši. Švagrová říkala, že ji určitě požádá o ruku,
než odjedeme. Tedy — nedošlo k tomu, snad si myslel, že je příliš mladá. Ale
napsal na ni nějaké verše a byly to moc krásné verše.“
„A tím jeho láska dohasla,“ vpadla netrpělivě Elizabeth. „Mám dojem, že tímto
způsobem zchladl už mnohý žhavý cit. Ráda bych věděla, kdo první přišel na to,
jak účinně poezie zdusí milostný žár!“
„Měl jsem vždycky dojem, že poezie lásku podněcuje,“ řekl Darcy.
— 25 —
„Silný, zdravý, opravdový cit snad. Takový roste za všech okolností. Jde—li
však o povrchní, lehkovážnou náklonnost, může ji jeden dobrý sonet dočista vyřídit,
o tom jsem přesvědčena.“
Darcy se pouze usmál, a v chvilkovém odmlčení, které následovalo, se Elizabeth
chvěla, aby se matka opět neznemožnila. Byla by ráda sama něco řekla, ale nic ji
nenapadlo, až paní Bennetová přerušila ticho a jala se opětovně děkovat panu Bingleymu
za laskavost, kterou prokazuje Jane, a omlouvala se, že je obtěžuje ještě i
Lízinka. Pan Bingley jí oplatil upřímně míněnou zdvořilostí a přiměl i svou mladší
sestru, aby pronesla pár vhodných slov. Nutila se do role, která jí byla ve skutečnosti
proti mysli, ale paní Bennetová byla spokojena a krátce nato požádala, aby
předjel její kočár. To bylo znamením pro mladší dcery, aby se dožadovaly pozornosti.
Obě děvčata si během celé návštěvy spolu šuškala, a výsledek jejich porady
byl ten, že nejmladší připomněla panu Bingleymu, jak jim sliboval, když se tu
usadil, že uspořádá ples.
Lydia byla statné patnáctileté děvče, vyspělé na svůj věk, s jemnou pletí a šibalským
pohledem, matka ji měla ze všech dětí nejraději, a proto ji uvedla do společnosti
velmi mladou. Vyznačovala se až živočišným temperamentem a vrozenou
sebedůvěrou, což v ní dvorní důstojníci, zlákaní bohatými tabulemi u jejího strýčka
i jejími vlastními nestrojenými půvaby, ještě zvýšili a upevnili. Nechyběla jí tedy
odvaha, přednést petici ohledně plesu, bez okolků upamatovala pana Bingleyho
na jeho slib a dodala, že by to byla neslýchaná hanebnost, kdyby jej nesplnil. Odpověď
na tento útok byla rajskou hudbou pro uši paní Bennetové:
„Ujišťuji vás, že jsem hotov kdykoli svůj slib dodržet, a až se vaše sestřička
uzdraví, určíte sama den, bude—li vám libo. Ale jistě byste nechtěla tančit, dokud
ona stůně.“
Lydia vyjádřila své uspokojení. „Ano, ovšem — raději počkáme, až se Jane vyzdraví.
Do té doby se snad i kapitán Carter vrátí do Merytonu. A až vy uspořádáte
ples,“ dodala, „nedám jim pokoj, dokud oni neuspořádají důstojnický. Řeknu plukovníku
Forsterovi, že se na nejinak všichni budou dívat skrz prsty.“
Paní Bennetová s dcerami odjela, Elizabeth se okamžitě odebrala k Janinu lůžku,
a poskytla tak oběma dámám a panu Darcymu možnost zhodnotit výstup celé rodiny,
onoho pána však nebylo možno přimět, aby odsoudil i ji, a to přes vtipkování
slečny Bingleyové o něčích krásných očích.
Další den uplynul stejně jako předešlý. Paní Hurstová i slečna Bingleyová strávily
dopoledne pár hodin u lůžka nemocné, jež se pomalu začínala zotavovat, a večer
se Elizabeth přidružila k společnosti v salóně. Karetní stolek však nepřišel na pořad.
Pan Darcy psal dopis, slečna Bingleyová se mu usadila po boku, aby sledovala,
jak mu to jde, a neustále ho vyrušovala různými vzkazy pro jeho sestru. Pan
Hurst a pan Bingley se zabavili piquetem a paní Hurstová přihlížela hře.
Elizabeth si vzala vyšívání a bavila se dostatečně tím, co se odehrávalo mezi
Darcym a jeho společnicí. Neustálé vychvalování oné dámy, ať už se týkalo jeho
rukopisu, rovných řádků nebo obsažnosti listu, a lhostejnost, s jakou on její uznání
přijímal, vytvářely zvláštní dialog, který přesně odpovídal jejímu názoru na ně na
oba.
— 26 —
„Takovým dopisem uděláte jistě slečně Darcyové náramnou radost.“
Tohle nechal bez odpovědi:
„Jak neobyčejně rychle píšete!“
„Mýlíte se. Píši spíše pomalu.“
„Jistě napíšete do roka hezkou řádku dopisů. I obchodních dopisů! Ty nesná-
ším.“
„Pak je tedy dobře, zeje musím psát já a ne vy.“
„Prosím vyřiďte sestřičce, že ji toužím znovu spatřit.“
„Už jsem jí to jednou vyřídil, jak jste si přála.“
„Obávám se, že se mi vaše pero nelíbí. Smím vám je přiříznout? Zacházím s pery
mimořádně zručně.“
„Děkuji vám, ale já si zásadně vlastní pera upravuji sám.“
„Jak to jen dokážete, psát tak stejnoměrně?“ Mlčel.
„Vyřiďte sestřičce, jakou mám radost, že už tak pěkně hraje na harfu, a sdělte jí,
prosím, že mě dočista uchvátil její krásný návrh na stolek a že jej považuji za mnohem
lepší než návrh slečny Grantleyové.“
„Směl bych zahrnout vaši chválu do příštího dopisu? Nezbývá mi tady už dost
místa, abych se o tom mohl náležitě rozepsat.“
„Ach, to nevadí! Vždyť se v lednu shledáme. A to jí píšete pokaždé taková
okouzlující dlouhá psaníčka, pane Darcy?“
„Dlouhá obvykle bývají, a jsou—li okouzlující, to nemohu sám posoudit.“
„Já mám tu zkušenost, že ten, kdo bez obtíží sestaví dlouhý list, zpravidla jej také
napíše dobře.“
„Tenhle kompliment se na Darcyho nehodí, Caroline,“ zvolal její bratr. „Vždyť
Darcy vůbec nepíše lehce. Dává si velkou práci s vyhledáváním učených slov. Viď,
kamaráde?“
„Náš způsob vyjadřování se podstatně liší.“
„Ach, Charles píše tak nedbale, že si to ani představit nelze!“ zvolala slečna
Bingleyová. „Polovinu slov nedopíše a ostatní rozmaže.“
„Mně přicházejí myšlenky tak rychle, že nemám čas je pořádně zachytit, a tak se
stává, že adresát nenajde často v mém dopise vůbec žádné myšlenky.“
„Vaše pokora láme hrot všem výtkám, pane Bingleyi,“ pravila Elizabeth.
„Zdánlivá pokora bývá velmi klamná,“ poznamenal Darcy. „Bývá často vyvolána
lhostejností k mínění druhých a někdy v sobě tají i skryté vychloubání.“
„A která z těchto dvou eventualit se hodí na můj nynější projev pokory?“
„Skryté vychloubání, jsi totiž ve skutečnosti hrdý na chyby ve svých dopisech,
neboť podle tvého mínění pramení z rychlého toku myšlenek a ledabylého provedení,
což pokládáš za věc ne—li chvályhodnou, tedy aspoň vysoce zajímavou. Muž
činu oceňuje vždy svou rychlost a málokdy zauvažuje nad nedostatky svého počínání.
Dnes dopoledne jsi prohlásil před paní Bennetovou, že bys byl za pět minut
přichystán vyrazit, kdyby ses rozhodl opustit Netherfield, a chtěls tím vyvolat její
uznání a obdiv, avšak co je tak pozoruhodného na zbrklosti, která za sebou zanechává
řadu nevyřízených věcí a nepřinese žádný užitek nikomu, tebe nevyjímajíc?“
— 27 —
„Ne, ne,“ zvolal Bingley, „chceš ode mne příliš mnoho, požaduješ—li, abych si
ještě večer pamatoval všechny hlouposti, které jsem vypustil z úst dopoledne. A
přitom tě ujišťuji na svou čest, že jsem vědomě nic nepravdivého nepředstíral, ba
že to nepředstírám ani v této chvíli. Aspoň jsem si tedy nepřisuzoval nepatřičnou
zbrklost proto, abych se dělal zajímavým před dámami.“
„Rád věřím, žes to myslel upřímně, avšak nejsem si vůbec jist, že bys skutečně
tak rychle odcestoval. Byl bys závislý na mnoha okolnostech tak jako každý druhý,
i kdyby ses už vyšvihl do sedla a nějaký přítel ti řekl: ,Zdrž se ještě do příštího
týdne, Bingleyi,' pravděpodobně bys mu vyhověl a neodjel bys — a kdyby ještě
něco namítal, zůstal bys možná i měsíc.“
„Tím však pouze dokazujete, že pan Bingley nedoceňuje vlastní povahu,“ zvolala
Elizabeth. „Stavíte ho do příznivějšího světla, než se staví sám.“
„Velice mi lichotíte,“ řekl Bingley, „když chápete slova mého přítele jako uznání
mé vlídnosti a laskavosti. Obávám se však, že jste si to vyložila zcela jinak, než
onen pán zamýšlel,
neboť on by si mne jistě víc vážil, kdybych v takové situaci rázně odmítl a odcválal
co nejrychleji pryč.“
„Domnívá se snad pan Darcy, že byste neuvážené rozhodnutí napravil, kdybyste
na něm neústupně setrval?“
„To nemohu posoudit, na mou věru, Darcy musí promluvit za sebe.“
„Očekáváš, že budu hájit názory, jež jsi mi přisoudil, ale k nimž se já sám nehlásím.
I kdybychom však přijali vaši verzi tohoto případu, slečno Bennetová, nesmíte
zapomínat, že ten přítel, jenž si přál, aby se vrátil do tohoto domu, si to pouze přál,
požádal ho o to, aniž uvedl jediný důvod, proč by mu měl vyhovět.“
„Vám se tedy nezamlouvá, vyhoví—li člověk příteli ochotně, bez přemlouvání.“
„Vyhovět a nevědět proč, není lichotivé ani pro jednoho, ani pro druhého.“
„Zdá se, že vůbec neberete v úvahu vliv přátelství a náklonnosti, pane Darcy.
Člověk často vyhoví žadateli z ohleduplnosti ještě dříve, než ho pádné důvody
přesvědčí o rozumnosti požadavku. A to nemám na mysli jen tu předpokládanou
příhodu s panem Bingleym. Snad bychom měli vyčkat, až nastane, než budeme
posuzovat, zda se při tom zachoval moudře. Avšak vezměme si nějaký obecný,
běžný případ, kdy přítel žádá přítele, aby změnil jakési nepříliš důležité rozhodnutí,
odsuzoval byste takového člověka, že vyhověl prosbě a nečekal na dlouhé pře-
mlouvání?“
„Nebylo by užitečné, kdybychom před dalšími úvahami na toto téma stanovili
trochu přesněji, jak důležitá je daná žádost a jak důvěrné přátelství poutá zúčastněné
strany?“
„Vřele souhlasím,“ zvolal Bingley. „Stanovme všechny podrobnosti a hlavně nezapomeňte
na jejich rozměry, neboť tím nabude výměna názorů na závažnosti
mnohem víc, než tušíte, slečno Bennetová. Ujišťuji vás, že kdyby Darcy nebyl o
tolik větší a silnější než já, nectil bych ho ani zpola tak, jak ho ctím. A přitom neznám
většího bručouna, než je Darcy za určitých okolností a na určitých místech, a
to zvláště v jeho vlastním sídle za nedělních večerů, když nemá co na práci.“ Pan
Darcy se usmál, ale Elizabeth měla dojem, že se ho to
— 28 —
trochu dotklo, a proto se nerozesmála. Slečna Bingleyová se procítěně vzbouřila
proti takové urážce a vytkla bratrovi, že plácá nesmysly.
„Prohlédl jsem tvůj záměr, Bingleyi,“ pravil jeho přítel. „Nelíbí se ti, když si lidé
vyměňují názory, a chceš nás umlčet.“
„Snad máš pravdu. Výměny názorů se příliš podobají hádkám. Kdybyste se slečnou
Bennetovou počkali, až odejdu, byl bych vám velmi zavázán, a pak si o mně
můžete říkat, cokoli chcete.“
„Oč žádáte, není z mé strany žádná oběť,“ pravila Elizabeth, „a pan Darcy by
snad měl raději dopsat svůj dopis.“
Pak Darcy uposlechl její rady a dopis skutečně dopsal.
Když se s tím vypořádal, poprosil slečnu Bingleyovou a Elizabeth, aby dopřály
společnosti trochu hudby. Slečna Bingleyová se radostně vrhla ke klavíru, ze zdvořilosti
požádala Elizabeth, aby koncert zahájila, když ta však stejně zdvořile, leč
rozhodněji odmítla, usedla za nástroj sama.
Paní Hurstová se připojila ke zpěvu své sestry, a zatímco se takto zaměstnávaly,
nemohla si Elizabeth, probírajíc se hudebními publikacemi, které ležely na desce
nástroje, nepovšimnout, že z ní pan Darcy téměř oka nespustí. Nedovedla si představit,
že by se mohla takové osobnosti zalíbit, ale že by ji pozoroval, jelikož je mu
nesympatická, to bylo vysvětlení ještě nepravděpodobnější. Nakonec však nedospěla
k jinému vysvětlení, než že ho u ní pobuřuje a znechucuje něco, co se neshoduje
s jeho představami o patřičném a nepatřičném počínání a co se u ní vyskytuje
ve větší míře než u ostatních přítomných. Tento závěr ji nemrzel. Nezaujal ji natolik,
aby jí záleželo na jeho dobrém mínění.
Po několika italských písních okouzlila slečna Bingleyová posluchače živou
skotskou melodií, a tu přistoupil pan Darcy k Elizabeth a pravil jí:
„Nepociťujete chuť využít této příležitosti a zatančit si kolo, slečno?“
Usmála se, ale neodpověděla. Překvapen jejím mlčením opakoval svou otázku.
„Ale já vás slyšela,“ řekla, „jen jsem honem nevěděla, co na to odpovědět. Vím,
že ode mne chcete slyšet přitakání,
abych vám poskytla potěšení vyjádřit se opovržlivě o mých zálibách, já se však
zpravidla nedovedu zříci toho, abych takovéto záměry nepřekazila a nezabránila
chystanému výsměchu. Rozhodla jsem se proto sdělit vám, že vůbec nemám chuť
zatančit si kolo — a nyní se posmívejte, troufáte—li si.“ „Věru že si netroufám.“
Elizabeth jeho galantní odpověď překvapila, neboť spíš očekávala, že se urazí,
měla však ve svých způsobech něco tak milého a čtveračivého, že se na ni málokdo
vůbec dokázal rozzlobit, a Darcyho dosud žádná žena neokouzlila tak jako ona.
Říkal si v duchu, že nebýt jejího nemožného příbuzenstva, byla by jeho svoboda
vážně ohrožena.
Slečna Bingleyová toho viděla, nebo se domnívala vidět dost, aby začala žárlit, a
velkou starost o uzdravení její drahé přítelkyně Jane nyní znovu oživilo přání zbavit
se co nejrychleji Elizabeth.
Snažila se vzbudit v Darcym zaujetí proti svému hostu tím, že hovořila o jejich
předpokládaném sňatku, a vymýšlela, co by mu přispělo ke štěstí.
— 29 —
„Doufám,“ pravila, když se nazítří procházeli mezi ozdobnými keři na zahradě,
„že své paní tchyni, až budete mít to potěšení ji tak nazývat, taktně naznačíte, že v
jejím případě mlčeti je zlato, a vyhoví—li vám, pak se zaměřte na to, aby obě
mladší děvčata tak nepronásledovala důstojníky. A smím—li se zmínit o jedné
delikátní věci — snažte se vždy zarazit svou dámu včas, než překročí snesitelnou
míru ješitnosti a impertinence, což sejí občas stává.“
„Víte ještě o něčem, co by přispělo k mému rodinnému štěstí?“
„Ach ano! — Hlavně nesmíte zapomenout umístit portréty pana strýčka a tetinky
Philipsových do galerie předků na Pemberley. Pověste je vedle pana soudce, svého
prastrýce. Jsou přece kolegové, víte, ač poněkud různého zaměření. Jen svou drahou
Elizabeth si nesmíte dát portrétovat, neboť který malíř by vystihl ty krásné
oči?“
„Nebylo by skutečně snadné zachytit jejich výraz, ale tvar a barvu a ty její neobyčejně
jemné řasy by bylo možno zpodobnit.“
V tom okamžiku jim z jiné cestičky vyšla vstříc sama Elizabeth v doprovodu paní
Hurstové.
„Netušila jsem, že máte v úmyslu se projít,“ soukala ze sebe rozpačitě slečna
Bingleyová v obavách, že ji slyšely.
„Zachovali jste se k nám velice nepěkně,“ odvětila paní Hurstová, „utekli jste a
nic jste neřekli, že se chystáte ven.“
Nato se zavěsila do pana Darcyho z druhé strany a nechala Elizabeth kráčet dál
samotnou. Cestička nebyla širší než pro tři. Pan Darcy chtěl napravit jejich bezohlednost
a okamžitě prohlásil:
„Tahle pěšinka nás všechny nepojme. Přejděme raději na hlavní cestu.“
Avšak Elizabeth neměla vůbec v úmyslu setrvat v jejich společnosti, proto se zasmála
a odvětila:
„Ne, nejen zůstaňte, kde jste. Tvoříte rozkošnou skupinku, moc hezkou na pohled,
čtvrtá osoba by pokazila malebný obrázek. Na shledanou.“
Odběhla vesele a na své toulce si radostně říkala, že za den za dva bude opět
doma. Jane už se natolik zotavila, že měla v úmyslu vyjít večer na hodinku ze
svého pokoje.
Jakmile se dámy zvedly od stolu, běžela Elizabeth za sestrou, a když se ujistila,
že je dobře vyzbrojena proti chladu, doprovodila ji do salónu, kde ji její přítelkyně
uvítaly mnohomluvně projevovanou radostí, Elizabeth je dosud nikdy neviděla v
tak milostivé náladě jako během oné hodiny, než se objevili páni. Uměly skutečně
udržovat rozhovor v proudu. Dokázaly výstižně popsat kdejaké povyražení, vykládat
anekdoty se smyslem pro humor a duchaplně se posmívat svým známým.
Jakmile však vstoupili pánové, přestala být Jane středem jejich pozornosti, slečna
Bingleyová upjala okamžitě oči
k Darcymu a měla mu co říci, ještě než stačil přikročit blíž. On sám se obrátil k
Jane Bennetové a zdvořile jí blahopřál k uzdravení, i pan Hurst se uklonil a pravil,
že „je tomu velmi rád“, ale až Bingley ji uvítal s výmluvnou vřelostí. Překypoval
radostí a pozorností. První půlhodinu přikládal neustále do krbu, aby jí neuškodila
změna prostředí, a na jeho naléhání si musela přesednout k ohni z druhé strany, aby
— 30 —
byla dále od dveří. Potom se k ní posadil a s ostatními sotva ztratil slovíčko. Elizabeth,
skloněná nad prací v opačném koutě, je pozorovala s velkou radostí.
Po čaji připomínal pan Hurst své švagrové karetní stolek — leč nadarmo. Vyšpehovala
potají, že pan Darcy nemá do karet chuť, a tak se pan Hurst na přímou
výzvu setkal s odmítnutím. Ujistila ho, že nikdo hrát nehodlá, a snad i oprávněně,
neboť ostatní k tomu mlčeli. Pan Hurst nepřišel na nic jiného, co by si mohl počít,
než se natáhnout na pohovku a podřimovat. Darcy si vzal knížku, slečna Bingleyová
učinila totéž a paní Hurstová, jež si pro ukrácení dlouhé chvíle hlavně pohrávala
se svými náramky a prsteny, se tu a tam připojila k rozhovoru svého bratra s Jane
Bennetovou.
Pozornost slečny Bingleyové se soustřeďovala stejnou měrou na četbu pana Darcyhojako
na svou vlastní, ustavičně se ho na něco dotazovala nebo mu koukala do
knihy. Nedokázala ho však přimět, aby se rozhovořil, stručněji odpovídal a četl dál.
Zcela vyčerpána snahou ponořit se do knihy, kterou si zvolila jen proto, že ležela
vedle jeho, zívla nakonec mocně a pravila: „Jak mile ten večer ubíhá! Není skutečně
příjemnější rozptýlení nad čtení. Všechno ostatní znudí člověka dřív než kniha.
Nesnesla bych, abych neměla prvotřídní knihovnu, až budu bydlet ve vlastním
domě.“Nikdo nereagoval. Znovu tedy zívla, odhodila knihu a pátrala očima po
místnosti, čím by se zabavila, tu zaslechla, že její bratr říká cosi o plese, obrátila se
prudce k němu a pravila:
„Jen tak mimochodem, Charlesi — ty vážně uvažuješ o tom, uspořádat v Netherfieldu
ples? Než o tom rozhodneš s konečnou platností, radila bych ti, abys vypátral,
zda o to přítomné panstvo stojí, velice bych se podivila, kdybys mezi námi
nenašel nikoho, pro něhož by ples byl spíše utrpením než zábavou.“
„Myslíš—li Darcyho,“ ohradil se její bratr, „ten si může jít lehnout, ještě než tanec
začne, bude—li si přát, ale jinak je to hotová věc, a jakmile Nichollsová navaří
dost bešamelu, začnu rozesílat pozvánky.“
„Mně by se plesy lépe zamlouvaly,“ odvětila, „kdyby probíhaly jinak, ale obvykle
bývá taková večerní sešlost nevýslovně nezáživná. Bylo by přece mnohem rozumnější
oddávat se duchaplným rozhovorům než tanci.“
„Snad by to bylo rozumnější, drahá Caroline, to připouštím, jenže by to zase nebyl
ples.“
Slečna Bingleyová neodpověděla a krátce nato vstala a jala se procházet po pokoji.
Měla elegantní postavu a pěknou chůzi, avšak Darcy, jemuž to bylo určeno,
zůstával neochvějně zabrán do čtení. V zoufalství se odhodlala ještě k jednomu
pokusu a takto oslovila Elizabeth:
„Slečno Elizo, dovolte, abych vám doporučila následovat mého příkladu a projít
se po pokoji. Ujišťuji vás, zeje to velmi osvěžující po dlouhém prodlévání v jedné
pozici.“
Elizabeth to překvapilo, ale souhlasila okamžitě. A slečna Bingleyová dosáhla
pravého účelu svého zdvořilého pozvání: pan Darcy vzhlédl. Uvědomoval si stejně
dobře jako Elizabeth, že přátelská pozornost z té strany znamená něco mimořádného,
a bezděčně zaklapl knihu. Byl okamžitě vyzván, aby se k nim přidružil, avšak
odmítl s podotknutím, že podle jeho mínění mohou mít jen dva důvody pro společ-
— 31 —
nou procházku po pokoji, a kdyby se k nim připojil, v obou případech by jim překážel.
Jak to myslí? umírá zvědavostí, co tím chce říct — a zeptala se Elizabeth,
zda mu rozumí.
„Vůbec ne,“ zněla odpověď, „ale můžete si být jista, že nás hodlá přísně soudit a
že mu tyto záměry nejjistěji překazíme, když se ho nebudeme na nic vyptávat.“
Slečna Bingleyová však nebyla s to mařit panu Darcymu nějaké záměry, a tak
trvala na svém, aby objasnil, o jaké důvody jde.
„Nemám nic proti tomu, vám je objasnit,“ pravil, jakmile ho pustila ke slovu.
„Krátíte si takto dlouhou chvíli proto, že
spolu máte nějaké tajnosti a hodláte si o nich důvěrně pohovořit, anebo dobře víte,
že při chůzi vaše půvabné postavy nejlépe vyniknou — v prvním případě bych
vám skutečně překážel a v druhém případě vás mohu lépe obdivovat ze svého
křesla zde u krbu.“
„Vy nezbedníku!“ zvolala slečna Bingleyová. „V životě jsem neslyšela takovou
ohavnost! Jak ho ztrestáme za jeho slova?“
„Nic lehčího, máte—li do toho chuť,“ řekla Elizabeth. „Kdekdo může trýznit a
trestat kohokoli. Škádlete ho, vysmívejte se mu. Jste důvěrně spřáteleni, jistě znáte
jeho slabé stránky.“
„Neznám je, na mou věru. Naše přátelství mi nic takového neodhalilo. Jak chcete
škádlit člověka tak vyrovnaného a duchapřítomného? Ne, ne — obávám se, že by
nás dokázal zahnat do úzkých. A vysmívat se mu? Prosím vás, samy bychom se
zesměšnily, kdybychom na něho zaútočily bezdůvodně. Pan Darcy si může gratu-
lovat.“
„Panu Darcymu se tedy nelze vysmívat!“ zvolala Elizabeth. „To je ojedinělá výsada,
doufám však, že ojedinělá zůstane, neboť bych to těžce nesla, kdybych měla
mnoho takových známých. Já moc ráda žertuji.“
„Slečna Bingleyová mi přisoudila výjimečnější postavení, než odpovídá skutečnosti,“
pravil. „Sebemoudřejší a sebeušlechtilejší člověk — dokonce i jeho nejmoudřejší
a nejušlechtilejší činy — mohou být vystaveny posměškům těch, jimž
nic není svaté.“
„Jsou zajisté i takoví šprýmaři,“ odvětila Elizabeth, „k těm se však doufám nečítám.
Doufám, že se nikdy nevysmívám tornu, co je moudré a ušlechtilé. Avšak
pošetilosti a nesmysly, rozmary a vrtkavost mi skutečné připadají směšné, to doznávám,
a na jejich účet se ráda pobavím, kdykoli se k tomu naskytne příležitost
obávám se však, že nic z toho nelze přičítat vám.“
„Úplně se jich nedokáže vyvarovat snad žádný smrtelník. Ale snažil jsem se celý
život vyhýbat chybám, které často svádějí k zesměšňování.“
„Jako třeba marnivost nebo pýcha.“
„Ano, marnivost je skutečně zlá vlastnost. Ale pýcha — duševně nadprůměrný
člověk dokáže přece udržet pýchu na uzdě.“
Elizabeth se odvrátila, aby skryla úsměv.
„Váš výslech pana Darcyho skončil, nemýlím—li se,“ pravila slečna Bingleyová.
„Seznámila byste nás laskavě se svými závěry?“
— 32 —
„Uznávám bez výhrady, že pan Darcy nemá nejmenší chybičky. Sám se k tomu
otevřeně přiznal.“
„Ne,“ pravil Darcy, „nic takového jsem nepředstíral. Jistě mám chyb až dost, ale
doufám, že mezi nimi není pokrytectví. Nemohl bych se zaručit, že zachovám
moudrou rozvahu za všech okolností — nedokážu se vždy přizpůsobit, aspoň ne
natolik, nakolik to okolní svět vyžaduje. Nezapomínám na pošetilosti a prohřešky
ostatních tak rychle, jak by bylo třeba, ani na urážky vůči své osobě. Nedám se
zviklat ve svém mínění, kdykoliv mi je někdo vyvrací. Snad by to někdo nazval
umíněností. Ztratím—li o někom dobré mínění, ztratím je navždy.“
„To je skutečná chyba!“ zvolala Elizabeth. „Neotřesitelná předpojatost je povahový
kaz. Avšak zvolil jste si svou slabou stránku dobře. S tím nejsou žádné žerty.
Jste přede mnou bezpečen.“
„Domnívám se, že každá povaha má svou stinnou stránku — nějaký vrozený nedostatek,
který se nedá překonat sebelepším vzděláním.“
„A vaším nedostatkem je sklon mít k lidem odpor.“
„A vaším,“ odvětil s úsměvem, „je záměrně zkreslovat, co se řekne.“
„Věnujme se trochu hudbě,“ navrhla slečna Bingleyová, neboť jí nevyhovoval
rozhovor, jehož se neúčastnila. „Nebudeš se zlobit, vyrušíme—li pana Hursta,
Louiso?“
Jelikož paní Hurstová nic nenamítala, byl klavír otevřen a Darcy toho po krátké
úvaze přestal litovat. Začal si uvědomovat, jak je pro něho nebezpečné věnovat se
Elizabeth.
Obě sestry se dohodly, že nazítří ráno napíše Elizabeth matce a požádá ji, aby
pro ně do večera poslali kočár. Paní Bennetová však usoudila, že by její dcery měly
pobýt v Netherfieldu až do úterka, aby se Janina návštěva zaokrouhlila na celý
týden, a nemohla se smířit s tím, že by je měla uvítat doma dřív. Odpověděla jim
tedy, že kočár bude volný nejdříve v úterý, a připojila doušku, že bude—li je pan
Bingley a jeho sestry zdržovat, ona se bez nich docela dobře obejde. Elizabeth však
byla pevně rozhodnuta už déle nezůstávat, neočekávala ani, že by je k tomu někdo
přemlouval, naopak, že by to považovali za zbytečné obtěžování, a proto naléhala
na Jane, aby si půjčily Bingleyův kočár, nakonec se dohodly, že zpraví ostatní o
svém úmyslu rozloučit se téhož odpoledne a požádají zároveň o kočár.
Jejich přání vyvolalo mnoho zjevné starostlivosti, a naléhání, aby se zdržely
aspoň až do zítřka, bylo natolik výmluvné, že Jane podlehla a jejich odjezd byl
tedy odložen do zítřka. Slečna Bingleyová pak litovala, že je zdržovala, neboť
žárlivost a antipatie, jež v ní vyvolávala jedna sestra, zdaleka převyšovaly náklonnost
k sestře druhé.
Pán domu vyslechl s nepředstíraným zármutkem, že je chtějí tak brzy opustit, a
opětovně se snažil přesvědčit slečnu Bennetovou, že by jí to mohlo uškodit, že se
ještě natolik nezotavila, ale Jane se nedala zviklat, když se domnívala, že jedná
správně.
Panu Darcymu přišla ta zpráva vhod — Elizabeth už byla v Netherfieldu příliš
dlouho. Přitahovala ho víc, než mu bylo milo — a slečna Bingleyová se k ní nechovala
pěkně a jeho škádlila víc než jindy. Umínil si moudře, že bude zvlášť peč-
— 33 —
livě dbát, aby nyní už nedal najevo sebemenší známku obdivu, nic, co by mohlo
vyvolat naděje, že má jeho srdce ve své moci, uvědomoval si, že získala—li takový
dojem, pak jej musí svým chováním za poslední den velmi názorně potvrdit, anebo
vyvrátit. Věren svému předsevzetí s ní za celou sobotu promluvil sotva deset slov,
a třebaže se jednou ocitli na půl
hodiny o samotě, věnoval se usilovně své knize a ani na ni nepohlédl.
A tak v neděli po ranních bohoslužbách došlo k rozloučení, které téměř všichni
vítali, čím víc se přibližovalo, tím vzrůstala zdvořilost slečny Bingleyové vůči
Elizabeth i její náklonnost k Jane, tu ujišťovala při odjezdu, zejí bude vždy potěšením
shledat se s ní, ať v Longbournu, ať v Netherfieldu, něžněji, objala, a dokonce
i její sestře podala ruku. Elizabeth se odporoučela z této společnosti s velkou chutí.
Doma je paní matka nepřijala nijak srdečně. Vyjádřila překvapení nad jejich příjezdem,
vytýkala jim, že neměly dělat panstvu takové těžkosti a že se Jane jistě
zase nastydla. Zato otec rodiny, ač je uvítal stručně, z nich měl ve skutečnosti velkou
radost, protože je doma postrádal. Večerní povídání v kruhu rodinném postrádalo
živost a téměř všechen smysl, když se ho neúčastnily Jane s Elizabeth. Zastaly
Mary ponořenou jako obvykle do studia teorie harmonie a lidských povah , musely
obdivovat nové výpisky a vyposlechnout čerstvá povrchní mravní ponaučení. Catherine
a Lydia jim nachystaly novinky docela jiného druhu. Od minulé středy se
toho u pluku mnoho zběhlo i mnoho napovídalo: několik důstojníků bylo u strýčka
na večeři, jeden voják byl zmrskán a kolují řeči o tom, že se plukovník Forster
bude ženit.
„Doufám, že jste na dnešek poručila dobrý oběd, má drahá,“ pravil pan Bennet
nazítří u snídaně své choti, „neboť se domnívám, že se dnes v poledne nesejdeme
pouze v úzkém kruhu rodinném.“
„A kdo by tu měl být, manželi? Na mou věru, nevím o žádné návštěvě, ledaže by
se tu náhodou zastavila Charlotte Lucasová, a pro ni jsou naše obědy až dost dobré.
Pochybuji, že by měla často takové doma.“
„Návštěva, o níž hovořím, je pán, cizí pán.“
Paní Bennetové zajiskřilo v očích. „Cizí pán! Že on to bude pan Bingley! Ale,
Jane — ani slůvkem se nezmínit, i ty šelmičko jedna! Nu, pana Bingleyho uvítám
jistě nesmírně ráda. Jen kdyby — můj ty bože! to je malér! Dnes nebude k dostání
ryba. Zazvoň, Lydie, děvenko zlatá, musím si okamžitě promluvit s Hillovkou.“
„Není to pan Bingley,“ pravil její manžel, „ale pán, kterého jsem ještě v životě
neviděl.“
Jeho slova vzbudila všeobecný údiv a způsobila, že měl to potěšení být zahrnut
zvědavými otázkami své choti a pěti dcer najednou.
Chvíli se bavil jejich zvědavostí a pak jim poskytl vysvětlení.
„Asi před měsícem jsem dostal tento list a asi před čtrnácti dny jsem na něj odpověděl,
neboť jsem to považoval za záležitost delikátní, jíž bude třeba od počátku
věnovat pozornost. Pisatelem je pan Collins, můj bratránek, jenž vás po mé smrti
může vyhnat z tohoto domu, jakmile se mu zlíbí.“
„Ach, drahý manželi,“ zvolala jeho choť, „nedrásejte mi srdce takovými slovy!
Nemluvte prosím o tom odporném člověku. Je to největší nespravedlnost pod slun-
— 34 —
cem, že vaše panství nezdědí vaše děti, a já na vašem místě bych se byla už dávno
vynasnažila něco v té věci učinit.“
Jane s Elizabeth se pokusily objasnit jí znovu ustanovení osudné poslední vůle.
Nepokoušely se o to poprvé, ale s paní Bennetovou nebyla rozumná řeč a nadále
hořce lamentovala, jaká je to nespravedlnost vydědit pět dcer a připsat jmění člověku,
do kterého stejně nikomu nic není.
„Je to ovšem hrdelní zločin a pan Collins nikdy neodčiní svou vinu, že zdědí
Longbourn. Dovolíte—li, přečtu jeho dopis, a snad k němu budete milosrdnější, až
uslyšíte, jak se vyjádřil.“
„Ne, to jistě nebudu, pokládám to za nehoráznou drzost, že si vám vůbec troufá
psát, pokrytec jeden. Nemám ráda falešné přátele. Proč s vámi nesetrvá ve při jako
jeho nebožtík otec?“
„Ba právě, proč, ale synovské svědomí ho kvůli tomu trápí, jak hned zvíte.“
Hunsford u Westerhamu, Kent dne 15. října
Vážený pane !
Neshody, které trvaly mezi Vámi a mým ctěným zesnulým otcem, mne vždy velice
trápily a od té doby, kdy mi k mému žalu odešel, jsem si často brával, abych
mohl překlenout propast mezi námi, avšak nějaký čas mi v tom bránily jisté pochybnosti,
neboť jsem se obával, zda by to nevypadalo jako neúcta k jeho památce,
kdybych se sblížil s někým, s nímž on odjakživa ráčil být znepřátelen. — „Slyšíte
to, paní choti.“ — Nyní jsem se však už v té věci rozhodl, neboť jsem byl o velikonocích
vysvěcen a měl jsem to štěstí a dostalo se mi té cti, že mne přijala pod svou
ochranu Její Jasnost lady Catherine de Bourghová, vdova po siru Lewisi de
Bourghovi, jejíž štědrostí mi byla udělena prebenda na výnosné faře na jejím panství,
a tam nyní budu ze všech svých sil a schopností usilovat o to, abych se ve vší
úctě a pokoře zavděčil Její Jasnosti a ve dne v noci budu hotov vykonávat služby a
obřady, jaké stanoví anglikánská církev. Nadto považuji za svou kněžskou povinnost
přinášet a rozšiřovat mír ve všech rodinách, na které mohu mít vliv, a na základě
toho všeho si dovoluji předpokládat, že mé poselství dobré vůle je počin
chvályhodný, a že Vy pak laskavě přehlédnete skutečnost, že jsem dědicem longbournského
panství a neodmítnete z onoho důvodu mnou nabízenou olivovou
ratolest. Nemohu než tíživě pociťovat, že mou vinou jsou neblaze stiženy Vaše
milé dcerušky, pokorně žádám, aby mi bylo odpuštěno, a ujišťuji Vás, že jsem
hotov jim to vynahradit, seč budu s to — leč o tom později. Kdybyste neměl námitek
přijmout mne ve svém domě, dovolil bych si navštívit Vás a Vaši rodinu v
pondělí 18. listopadu před polednem a zneužít Vaší pohostinnosti až do příští soboty,
neboť lady Catherine nenamítá nic proti tomu, abych se občas i v neděli vzdálil,
zajistím—li ovšem, aby některý jiný kněz převzal toho dne mé povinnosti.
Prosím Vás, vážený pane, abyste vyřídil mé uctivé poručení paní choti a dceruškám,
a zůstávám s přáním všeho nejlepšího
Vám oddaný William Collins.
— 35 —
„Před polednem tedy můžeme očekávat onoho posla míru,“ pravil pan Bennet a
složil dopis. „Zdá se to velice zdvořilý a svědomitý mládenec, na mou věru, a vůbec
nepochybuji o tom, že z našeho seznámení může vzejít užitek, zvláště bude—li
lady Catherine tak blahovolná a dovolí mu, aby nás znovu navštívil.“
„O našich děvčatech to ale píše docela rozumně, a jestli si přeje nějak se jim odškodnit,
nebudu mu v tom bránit,“ řekla paní Bennetová.
„Je těžké uhádnout, co tím myslí a jak nám chce vynahradit, oč jsme podle jeho
mínění ošizeny, nicméně mu takové přání slouží ke cti,“ pravila Jane.
Elizabeth se zdála nejpozoruhodnější jeho mimořádná uctivost vůči lady Catherine
a jeho laskavé odhodlání křtít, sezdávat a pohřbívat své farníky, kdykoli k
tomu bude povolán.
„To musí být ale divný člověk,“ pravila. „Jak strojeně se vyjadřuje! Já se v něm
nevyznám. Co tím sleduje, když se omlouvá, že bude dědit? Jistě by se dědictví
nevzdal, i kdyby mohl. Myslíte, že má v hlavě všechno v pořádku, tatíčku?“
„Ne, dcerunko, to si nemyslím. Chovám velké naděje, zeje tomu právě naopak.
Jeho dopis je směs podlézavosti a nadutosti, což vypadá slibně. Očekávám jeho
příjezd s netrpělivostí.“
„Pokud jde o stylizaci,“ pravila Mary, „nevěděla bych, co mu vytknout. Narážka
na olivovou ratolest není snad zcela původní, ale zní dobře.“
Catherine s Lydií nezajímal ani dopis, ani pisatel. Nebyla sebemenší naděje, že
by se jejich bratranec objevil v šarlatové uniformě, a je už kolik týdnů netěšila
společnost mužů jinak oděných.
Pokud šlo o matku Bennetovou, zmírnil dopis podstatně její předpojatost a chystala
se na návštěvu s vyrovnaností, která jejího manžela i dcery udivovala.
Pan Collins se dostavil přesně v určeném čase a byl přijat celou rodinou velmi
zdvořile. Pan Bennet toho mnoho nenamluvil, ale dámy se s ním rozpovídaly dost
ochotně a pan Collins nepotřeboval příliš povzbuzovat, ani nejevil sklon k zamlklosti.
Byl to vysoký, otylý mladý muž, asi pětadvacetiletý. Tvářil se vážně a důstojně
a choval se velmi strojeně. Sotva se usadil, už blahopřál paní Bennetové k
tak roztomilé rodince, pravil, že už mnoho slyšel o půvabu jejích dcerušek, avšak v
tomto případě že pověst zdaleka nevystihuje skutečnost, a dodal, že všechny se
časem bezpochyby výhodně provdají. Tyto kavalírské řeči nenalezly sice pravou
odezvu u všech jeho posluchaček, avšak paní Bennetová, jíž nebyl nikdy kompliment
proti mysli, odvětila ochotně:
„Jste velmi laskav, na mou věru, a přála bych si z celého srdce, abyste měl pravdu,
protože jinak se octnou v málo záviděníhodné situaci. Na světě je to někdy
divně zařízeno.“
„Narážíte snad na poslední vůli, týkající se tohoto panství?“
„Ach, drahý pane, uhádl jste. Je to skutečně smutná věc pro naše ubohá děvčata,
to musíte uznat. Ne že bych to kladla za vinu vám, vím, že se takové věci v životě
přiházejí. Kdopak může vědět, jaké ustanovení bude obsahovat ta či ona poslední
vůle?“
„Jsem si dobře vědom, madam, jak nepříznivé je toto řešení pro mé půvabné
sestřenky, a mohl bych se o té věci rozhovořit, zdráhám se však, abyste to nepo-
— 36 —
kládali za příliš dotěrné a předčasné. Ujišťuji však přítomné mladé dámy, že jsem
přijel hotov se jim kořit. Víc prozatím neřeknu, snad až se lépe poznáme — „
Přerušilo ho oznámení, že se podává oběd, a dívky se na sebe usmály. Pan Collins
se však nehodlal kořit jen jim. Prohlédl si halu, jídelnu a všechny kusy nábytku
a pochválil je, jeho uznalá slova by byla pohnula osrdím paní Bennetové, nebýt
hrozného podezření, že to všechno přehlíží jako budoucí majitel. Vychválil do
nebe i tabuli, když na ni přišla řada, a přál si zvědět, která z jeho půvabných sestřenic
tak ovládá kuchařské umění. Tu ho však paní Bennetová rázně vyvedla z omylu
a ujistila ho, že jsou s to držet si dobrou kuchařku a že její dcery nemají v kuchyni
co pohledávat. Omlouval se, že sejí dotkl. Mírnějším tónem ho ujistila, že vůbec
ne, avšak on se omlouval dál ještě aspoň čtvrt hodiny.
Během večeře pan Bennet sotva promluvil, avšak když se služebnictvo vzdálilo,
pokládal za vhodné zapříst s hostem rozhovor a zvolil téma z oblasti, o které předpokládal,
že v ní host vynikne, a podotkl, že mu byl osud zřejmě přízniv co do
mecenášky. Pan Bennet nemohl uhodit na šťastnější strunu. Lady Catherine de
Bourghová vyslechne milostivě každé jeho přání, stará se ohleduplně o jeho pohodlí.
Pan Collins ji výmluvně velebil. Hovořil—li o ní, vyjadřoval se ještě pompézněji
než jindy a s navýsost důležitou tváří jim oznámil, že dosud nikdy nebyl
svědkem toho, aby si vznešená dáma takto počínala mi tak vlídně a blahosklonně
— jako vůči němu lady Catherine. Zlíbilo sejí milostivě se vyjádřit o obou kázáních,
která měl tu čest před ní proslovit. Také už ho dvakrát pozvala na večeři do
zámku Rosings, však právě v sobotu večer pro něho poslala, aby doplnil počet
hráčů v quadrille. Říkává se o ní často, že je pyšná, ale vůči němu byla vždy blahosklonnost
sama. Hovoří s ním jako s kterýmkoli jiným pánem, nenamítá nic proti
tomu, aby se zúčastnil společenského života ve farnosti nebo aby na týden na čtrnáct
dní odjel na návštěvu k příbuzným. Projevila o něho vlídný zájem do té míry,
že mu poradila, aby se co nejdříve oženil, dokáže—li si ovšem ženu rozumně vybrat,
a jednou dokonce navštívila jeho skromné obydlí, schválila bez výhrady
všechno, co tam zařizoval, ba sama mu laskavě něco poradila — aby si dal udělat
poličky do jedné skříně v podkroví.
„To je od ní zajisté velmi slušné a ohleduplné,“ řekla paní Bennetová. „Bude to
nějaká milá dáma, a to se bohužel o urozených paních zpravidla říci nedá! Máte to
do zámku daleko, pane Collinsi?“
„Zahrada, v níž stojí mé skromné obydlí, je pouze přes cestu od rosingského
parku, kde sídlí Její Jasnost.“
„Neříkal jste, zeje vdova, pane Collinsi? Má nějaké děti?“
„Má jedinou dceru, která zdědí Rosings a velmi značné jmění.“
„Pak je na tom lépe než většina děvčat,“ zvolala paní Bennetová a potřásla hlavou.„
A jaká j e ta slečna ? Je krásná ?''
„Je to skutečně okouzlující mladá dáma. Lady Catherine sama říká, že slečna de
Bourghová předčí nejpůvabnější dívky pravou krásou, neboť její rysy svědčí o
urozeném původu. Naneštěstí je dosti stonavá, což jí zabránilo rozvinout schopnosti
a dosáhnout takového vzdělání, jak by jinak byla jistě dokázala, což mi sdělila
— 37 —
její domácí učitelka, která u nich dosud dlí. Ale není vůbec nepřístupná a často se
milostivě projíždí v kočárku s poníkem právě kolem mého skromného obydlí.“
„Byla už představena u dvora? Nevzpomínám si, že bych byla četla její jméno
mezi dvorními dámami.“
„Její nepevné zdraví jí bohužel nedovolí pobývat ve městě a zapříčiňuje, že se
královskému dvoru nedostává převzácného klenotu, jak jsem sám jednou lady
Catherine řekl. Její Jasnosti se to přirovnání zřejmě líbilo, a dovedete si představit,
že ji rád zahrnuji co nejčastěji drobnými taktními lichotkami, které nejsou žádné
dámě proti mysli. Již častěji jsem poznamenal k lady Catherine, že její okouzlující
dceruška je rozená vévodkyně a že ani v nejvznešenějších kruzích by nestála
skromně stranou, nýbrž zářila nade všemi. — Takové maličkosti se Její Jasnosti
zamlouvají, a já jsem se rozhodl, že budu zvlášť pečlivě dbát, abych k ní byl v tom
směru vždy pozorný.“
„Odhadl jste situaci dobře,“ pravil pan Bennet. „Ještě štěstí, že máte povahu na
takovéto taktní komplimenty. Smím se vás zeptat, zda jsou tyto lichotky výsledkem
okamžité inspirace nebo zda se jim naučíte předem?“
„Většinou vyplynou z okamžité situace, a třebaže si někdy pro zábavu sestavuji
zvučné poklony, které se mohou hodit kdykoli, snažím se vždycky dodat jim zdání
co možná největší bezprostřednosti.''
Panu Bennetovi se dokonale splnilo jeho očekávání. Bratránek se ukázal tak nebetyčný
hlupák, jak doufal, a proto mu naslouchal s upřímnou rozkoší, ač přitom
zachovával vážnou tvář, a kromě toho, že občas pohlédl na Elizabeth, své potěšení
s nikým nesdílel.
Ještě než přinesli čaj, měl toho pan Bennet však až nad
hlavu a milerád doprovodil hosta zpět do salónu a po čaji ho sám rychle vyzval,
aby dámám předčítal. Pan Collins ochotně souhlasil, a tak mu přinesli knihu.
Jakmile ji však spatřil (všechno naznačovalo, že je půjčena z veřejné knihovny),
ucouvl a s omluvami vysvětloval, že romány on nečte. Kitty na něho vyvalila oči,
Lydia se hlasitě podivila. Přinesli tedy jiné knihy a po delších úvahách si zvolil
Fordyceova Kázání. Lydia zalapala po dechu, když svazek otevřel, a sotva dočetl
slavnostním a velmi monotónním hlasem třetí stránku, přerušila ho slovy:
„Jestlipak víte, matinko, že pan strýček Philips chce propustit Richarda, a jestli
to udělá, nastoupí Richard u plukovníka Forstera. Paní tetinka mi to sama v sobotu
řekla. Zajdu zítra do Merytonu a zeptám se, jak to dopadlo, a kdy se vrátí pan Denny
z Londýna.“
Obě starší sestry napomenuly Lydii, aby držela jazyk za zuby, avšak pan Collins,
hluboce uražen, odložil knihu a pravil:
„Již častěji jsem postřehl, že kniha vážnějšího zaměření zpravidla mladé dámy
nezajímá, ač byla psána jen a jen pro jejich dobro. Přiznávám, že mě to překvapuje
— neboť nic jim nemůže být tak ku prospěchu jako poučení. Nebudu se však již
déle milé sestřence vnucovat.“
Nato se obrátil k panu Bennetovi a vyzval ho, aby si zahráli v kostky. Pan Bennet
souhlasil a poznamenal, že činí moudře, když nechá děvčata, aby se zabavila po
svém vlastním pošetilém způsobu. Paní Bennetová i její dcery se zdvořile omlou-
— 38 —
valy, že ho Lydia přerušila, slibovaly, že se to už nestane, vrátí—li se ke čtení, pan
Collins je sice nejprve ujistil, že se na sestřenku nehněvá, že její chování nepovažuje
za urážku své osoby, ale pak se usadil s panem Bennetem u jiného stolku a
připravil se ke hře.
Pan Collins neměl rozumu nazbyt a macešství přírody u něho příliš nevyvážilo
ani vzdělání, ani společenská uhlazenost, většinu života strávil se svým otcem,
negramotným, lakomým uzurpátorem, a třebaže studoval na universitě, skládal
pouze zkoušky a nezískal tam žádné užitečné známosti. Otec ho držel zkrátka a
vychoval ho tak původně k velké pokoře, kterou však nyní už značně zastínilo
sebevědomí ducha zaostalého a málo používaného a pocity vyplývající z náhlého a
nečekaného blahobytu. Šťastnou náhodou se nachomýtl lady Catherine de
Bourghové právě ve chvíli, kdy se uvolnila hunsfordská fara, úcta k jejímu vznešenému
rodu, zbožný obdiv, s nímž vzhlížel ke své mecenášce, spolu s velikým sebevědomím
a značnou důvěrou ve své teologické vědomosti i schopnosti vládnout
farnosti co její duchovní pastýř — to vše se v něm spojilo v povahu pyšnou i otrockou,
domýšlivou i poddajnou zároveň. Jelikož teď získal slušné obydlí a víc než
dostatečný příjem, chtěl se oženit a s longbournskou rodinou se chtěl smířit hlavně
proto, že si zamýšlel vybrat za ženu jednu z Bennetovic dcer, shledá—li je skutečně
tak milé a půvabné, jak se o nich všeobecně říkalo. Tímto způsobem hodlal
děvčata odškodnit — vynahradit jim, že zdědí panství jejich otce, a považoval to za
záměr výborný, chvályhodný a bohabojný, i mimořádně laskavý a nesobecký ze
své strany.
Své úmysly nezměnil, když sestřenky spatřil na vlastní oči. Krásná tvář Jane
Bennetové ho v jeho odhodlání utvrdila a podpořila zásadu o přednosti prvorozených,
první večer padla volba na ni. Nazítří ráno však došlo ke změně, již způsobilo
čtvrthodinové téte á téte s paní Bennetovou před snídaní, řeč se nejprve točila
kolem jeho fary, nato sejí samozřejmě přiznal, že by pro ni rád v Longbournu našel
paní, což ona přijala se souhlasným úsměvem a povšechným povzbuzením, avšak
zároveň vyloučila právě tu Jane, kterou měl na mysli. „Za mladší dcery nemůže
mluvit — není s to mu s určitostí nic říci — neví o žádných závazcích — ale nejstarší
dcera — musí se mu o tom koneckonců zmínit — cítí, že mu
to musí naznačit — se pravděpodobně co nejdříve zasnoubí.“
Pan Collins tedy nepotřeboval než zaměnit Jane za Elizabeth — což mu nezpůsobilo
žádné těžkosti, a paní Bennetová kula železo, dokud bylo žhavé. Elizabeth
stejně následovala Jane co do pořadí i co do krásy, a tak ji tedy nahradila ona.
Paní Bennetová se radostně upjala k jeho záměru, doufala, že bude mít v krátku
dvě dcery vdané, a člověk, jemuž ještě včera nemohla přijít na jméno, se nyní hřál
na výsluní její přízně.
Nezapomnělo se na Lydiin úmysl vypravit se do Merytonu, všechny sestry krom
Mary se chystaly jít také a pan Bennet vyzval hosta, aby dívky doprovodil, stál
totiž velice o to, aby se ho zbavil a mohl se nerušené uchýlit do své pracovny, kam
ho pan Collins následoval hned po snídani údajně proto, aby se tam trvale usadil s
jedním z nejtlustších svazků z knihovny, ale ve skutečnosti panu Bennetovi neustále
vykládal o svém domě a zahradě v Hunsfordu. Taková situace vyváděla pana
— 39 —
Benneta docela z míry. Byl zvyklý mít ve své pracovně klid a pokoj, byl připraven
na pošetilosti a bláznivé nápady ve všech ostatních místnostech v domě, jak jednou
sdělil Elizabeth, ale sem jim unikal, a proto s takovou ohleduplností doporučil panu
Collinsovi, aby se šel projít s jeho dcerami, a pan Collins, jenž byl ve skutečnosti
jistě lepší chodec než čtenář, s velkou chutí zaklapl tlustý svazek a vydal se ven.
Cesta do Merytonu jim uběhla za nabubřelých nicotností z jeho strany a zdvořilých
odpovědí jeho sestřenek. Jakmile vkročili do městečka, přestal pro mladší
sestry existovat. Šmejdily očima na všechny strany, nejdou—li někde důstojníci, a
z této činnosti je nemohlo vyrušit nic méně důležitého než skutečně elegantní klobouk
nebo mušelín úplně nového vzorku za výlohou.
Krátce nato se objevil na druhé straně chodníku vznešeně vyhlížející pán, který
na sebe rázem soustředil zájem všech mladých dam. Jeho ještě neznaly, zato důstojník,
s nímž korzoval, byl právě onen pan Denny, na jehož návrat z Londýna se
přišla Lydia pozeptat, a ten se jim uklonil. Všechny upoutal zjev neznámého,
všechny uvažovaly, kdo by to mohl být, a Kitty s Lydií, pevně odhodlány to za
každou cenu zjistit,
vykročily v čele ostatních přes ulici pod záminkou, že chtějí vejít do obchodu na
protější straně, a šťastnou náhodou vstoupily na chodník v tom okamžiku, kdy oba
pánové na zpáteční cestě dospěli právě do stejného bodu. Pan Denny se hned zastavil
na kus řeči a požádal o dovolení, aby jim směl představit svého přítele pana
Wickhama, jenž s ním včera přijel z Londýna proto, aby k jeho velké radosti rozmnožil
řady jejich pluku. Takže bylo všechno v nejlepším pořádku, neboť cizímu
pánovi chyběly k dokonalosti už jen důstojnické nárameníky. Jeho zjev mluvil pro
něj, byl to člověk po všech stránkách neobyčejně přitažlivý, urostlý, s krásnými
rysy a uhlazenými způsoby. Po představení projevil lichotivou ochotu se bavit — a
přitom způsobem naprosto korektním a nestrojeným, všichni tu spolu stáli a příjemně
rozmlouvali, dokud je nevyrušil klapot koňských kopyt a nespatřili Darcyho
s Bingleym na koni. Jakmile rozeznali dámy v hloučku, zamířili přímo k nim a
zdvořile je pozdravili. Hlavním mluvčím byl Bingley, hlavním předmětem pozornosti
slečna Bennetová. Pravil, že je právě na cestě do Longbournu, aby se pozeptal,
jak se jí daří. Pan Darcy to úklonou potvrdil, a zrovna si umiňoval, že nesmí
mít oči jen pro Elizabeth, když tu upoutal jeho pozornost cizí muž, a Elizabeth,
která náhodou v té chvíli k oběma vzhlédla, užasla, jak na ně to setkání zapůsobilo.
Oba změnili barvu, jeden zbledl, druhý zrudl. Pan Wickham se za několik okamžiků
dotkl okraje klobouku — kterýžto pozdrav pan Darcy sotva znatelně opětoval.
Co to má znamenat? Nedovedla si to vysvětlit, nedovedla potlačit svou zvědavost.
Po chvíli se pan Bingley, jenž zřejmě nepostřehl, co se přihodilo, rozloučil a pokračoval
s přítelem v cestě.
Pan Denny s panem Wickhamem doprovodili slečny až k Philipsovým před dům
a tam se s úklonou rozloučili, třebaže slečna Lydia velice naléhala, aby šli dál, a
třebaže se paní Philipsová vyklonila z okna v salóně a hlasitě pozvání opakovala.
Paní Philipsová vždycky neteře ráda viděla a obzvláště vítala obě starší, které u
ní v poslední době nebyly, výmluvně jim líčila, jak ji překvapilo, že se tak nečekaně
vrátily domů, což by byla ani nevěděla, neboť nepřijely Bennetovic kočárem,
— 40 —
kdyby nebyla náhodou potkala na ulici famula pana Jonese a ten jí neřekl, že nemají
posílat žádnou medicínu do Netherfieldu, protože slečny Bennetovy už odjely,
načež věnovala pozornost panu Collinsovi, jehož jí Jane představila. Přijala ho s
vybranou zdvořilostí, což jí on v míře ještě hojnější opětoval, omlouval se, že k ní
vtrhl, aniž měl tu čest ji znát, osměluje se však doufat, že mu to nebude mít příliš
za zlé vzhledem k jeho příbuzenským svazkům s mladými dámami, díky nimž má
to potěšení před ní stanout. Paní Phi—lipsová byla úplně překonána tak nebetyčně
dokonalými způsoby, avšak zájem o jednoho cizího pána vystřídalo brzy vzrušení a
dotazy ohledně druhého, nemohla o něm bohužel sdělit neteřím nic víc než to, co
už věděly, že ho totiž přivezl pan Denny z Londýna a že má sloužit u domobraneckého
pluku jako poručík. Pozoruje ho už dobrou hodinu, pravila, jak se prochází po
ulici sem a tam, a kdyby se byl pan Wickham znovu objevil na scéně, byly by se
Kitty s Lydií jistě nadále zaměstnávaly stejně, naneštěstí však prošlo pod oknem
pouze několik jiných důstojníků, kteří se ve srovnání s novým objevem náhle jevili
jen jako „nezajímaví hlupáci“. Neteří z nich měli přijít k Philipsovým druhý den na
večeři a paní tetinka slíbila, že vyšle svého manžela, aby se s panem Wickhamem
seznámil a rovněž ho pozval, dostaví—li se v plném počtu i Longbournští. S tím
všichni souhlasili a paní Philipsová prohlásila, že se jen trochu pobaví a zasmějí
nad lotem a pak že jim nachystá něco teplého k večeři. Vyhlídka na takový zážitek
všechny rozveselila a loučili se tedy v růžové náladě. Pan Collins se ještě jednou
omluvil, než vykročil z pokoje, a dostalo se mu stejně zdvořilého ujištění, že omluv
není třeba.
Na zpáteční cestě vylíčila Elizabeth Jane, čeho byla svědkem při setkání obou
pánů. Jane by byla brala v ochranu jednoho nebo druhého, případně oba, kdyby se
bylo zdálo, že se něčeho nechvályhodného dopustili, nedovedla si však jejich
zvláštní počínání vysvětlit o nic víc než její sestra.
Doma se pan Collins velmi zavděčil paní Bennetové tím, že velebil zdvořilé přijetí
a způsoby paní Philipsové. Tvrdil, že krom lady Catherine a její dcery se ještě
nesetkal s tak společenskou dámou, neboť ho nejen přijala nesmírně milostivě, ale
nadto ho výslovně pozvala druhý den na večeři, přestože do té chvíle neměl tu čest
ji znát. Jistě to lze zčásti přičítat jeho vztahům k rodině Bennetových, avšak stejně
se k němu ještě v životě nikdo nechoval tak pozorně.
Jelikož nebylo námitek proti tomu, co si omladina domluvila s paní tetinkou, a
úzkostlivý pan Collins, jenž pro samé ohledy nechtěl nechat manžele Bennetovy
samotné ani jeden večer během své návštěvy, narazil na skálopevný protichůdný
názor, dovezl ho kočár s pěti sestřenkami v patřičnou dobu do Merytonu, když
děvčata vstoupila do salónu, vyposlechla s radostí zprávu, že pan Wickham přijal
strýčkovo pozvání a že se už dostavil.
Po tomto sdělení se všichni rozesadili a pan Collins, jenž měl možnost se v klidu
porozhlédnout a obdivovat, byl natolik uchvácen rozlohou bytu a zařízením, že si
— podle vlastních slov — připadal, jako by se octl v malém ranním salónku na
Rosingsu, kde panstvo v létě snídává, tímto příměrem se paní Philipsové zprvu
příliš nezavděčil, avšak když jí náležitě vysvětlil, co je to rosingský zámek a kdo je
to jeho majitelka — když vyposlechla popis jednoho z přijímacích salónů lady
— 41 —
Catherine a dozvěděla se, že pouze komín od krbu přišel na osm set liber — pak
teprve ocenila, jakou poklonu jí složil, a nebyla by se už bránila ani porovnání se
zámeckým pokojem pro služku.
Až do chvíle, kdy vstoupili pánové, zaměstnával pan Collins svou hostitelku blaženým
líčením lady Catherine i jejího sídla v celé jejicH velkoleposti, přerušovaným
jen občasnou pochvalnou zmínkou o jeho vlastním skromném obydlí a o tom,
jak si je přestavuje a zařizuje. Paní Philipsová mu s velkým zájmem popřávala
sluchu, měla o něm čím dál tím lepší mínění a dospívala k pevnému odhodlání, že
o tom
při první příležitosti dopodrobna zpraví všechny sousedky. Dívkám, které neměly
chuť poslouchat bratrancovy řeči a mohly tedy jen vyjadřovat přání, aby tu byl
klavír, a prohlížet si nevalné kameninové ozdoby vlastní výroby na římse u krbu,
připadalo čekání nesnesitelně dlouhé. Přece však jednou skončilo. Páni se blížili, a
když pan Wickham vstoupil, uvědomila si Elizabeth, že obdiv„ s nímž na něho při
prvním setkání hleděla a od té doby na něho myslela, je ve všech směrech zcela
oprávněný. Důstojníci domobraneckého regimentu byli vůbec mimořádně slušní a
přijatelní chlapíci, a nejlepší z nich byli právě přítomní, avšak pan Wickham je
všechny zastiňoval svým zjevem, postavou, způsoby, chůzí, právě tak jako oni
zastiňovali širokolícího, břichatého strýce Philipse, z něhož táhlo portské, jak za
nimi vstoupil do pokoje.
Pan Wickham byl ten šťastný, na něhož se upíral snad každý ženský pohled, a
Elizabeth byla ta šťastná, po jejímž boku nakonec usedl, a zapředl rozhovor způsobem
tak přátelským — ač se jeho slova týkala jen deštivé noci a pravděpodobnosti,
zda vlhké období ještě potrvá, že Elizabeth pochopila, jak zcela všednímu, nudnému,
fádnímu tématu může obratný řečník dodat na zajímavosti.
S takovými soky, jako byl pan Wickham a důstojníci, nemohl ovšem pan Collins
soupeřit o pozornost dam, vedle nich klesl do nicoty a pro děvčata přestal vůbec
existovat, avšak paní Philipsová mu tu a tam dobrotivě popřála sluchu a díky její
hostitelské pozornosti byl ze všech nejhojněji zásobován kávou a bábovkou.
Když přišly na pořad karetní stolky, měl příležitost prokázat jí protislužbu tím,
že zasedl k partii whistu.
„Nehraji dosud příliš dobře,“ pravil, „avšak rád se pocvičím, neboť to při svém
postavení — „ Paní Philipsová mu byla velmi zavázána, že doplnil počet hráčů, ale
neměla čas vyslechnout celé zdůvodnění až do konce.
Pan Wickham whist nehrál a byl ochotně a s radostí uvítán u druhého stolu, kde
zaujal místo mezi Elizabeth a Lydií. Nejprve se octl v nebezpečí, že ho zcela
uchvátí Lydia, neboť jejímu jazýčku se málokdy našel soupeř, jenže stejně hbitá
byla i v lotu a brzy ji oblíbená hra zaujala natolik, že dychtivě
sázela a hlásila se o výhry a nikomu nevěnovala zvláštní pozornost. Pan Wickham
měl tedy možnost bavit se s Elizabeth, pokud jim to hra dovolovala, a Elizabeth
mu s potěšením naslouchala, ač měla pramálo naděje, že se od něho dozví to,
co by ji bylo zajímalo nejvíc, totiž něco o jeho vztahu k panu Darcymu. Neodvažovala
se ani zmínku o něm utrousit. Její zvědavost však byla nečekaně uspokojena.
— 42 —
Pan Wickham o tom začal sám. Zeptal se, jak daleko je z Merytonu do Netherfieldu,
a když mu to pověděla, dotázal se váhavě, jak dlouho už tam pan Darcy dlí.
„Snad měsíc,“ pravila Elizabeth, a jelikož nechtěla toto téma ještě opustit, dodala:
„Slyšela jsem, že má v Derbyshiru značný majetek.“
„Ano,“ pravil Wickham, „má nádherné panství. Vynáší mu ročně čistých deset
tisíc. Nenašla byste nikoho, kdo by vám o tom mohl poskytnout přesnější údaje než
já, neboť jsem byl s touto rodinou zvláštním způsobem ve styku od útlého dětství.“
Elizabeth nepotlačila výraz údivu.
„Takové tvrzení vás asi překvapuje, slečno Bennetová, neboť jste pravděpodobně
postřehla, jak chladně jsme se včera pozdravili. Stýkáte se s panem Darcym
často?“
„častěji, nežje mi milé,“ zvolala Elizabeth procítěně. „Žila jsem s ním čtyři dny
pod jednou střechou a byl mi velmi nesympatický.“
„Nemohu vám tento názor potvrdit ani vyvracet. Nejsem k tomu oprávněn.
Znám ho už příliš dlouho a příliš dobře, abych ho mohl posuzovat spravedlivě.
Nedokázal bych zůstat nestranný. Domnívám se však, že vaše mínění by většinu
lidí překvapilo — a snad byste se k němu také jinde nedoznala tak otevřeně. Tady
jste v kruhu rodinném.“
„Ujišťuji vás, že bych se k svým názorům doznala stejně otevřeně jako zde v
kterékoli sousední rodině kromě na Netherfieldu. Pan Darcy není v Hertfordshiru
vůbec oblíben. Pobouřil kdekoho svým povýšeným vystupováním. Nikdo vám o
něm neřekne nic příznivějšího.“
„Nemohu předstírat, že mě to mrzí,“ řekl Wickham po krátkém odmlčení. „Každému,
tedy i jemu, se má dostat ocenění podle zásluhy, avšak jemu se to, pokud
vím, často nestává. Lidé bývají zaslepeni jeho bohatstvím a urozeností, anebo je
zastraší svými vznešenými a panovačnými způsoby, takže o něm soudí tak, jak si
on sám přeje být posuzován.“
„Já ho znám sice jen povrchně, ale považuji ho za člověka s velmi nepříjemnou
povahou.“ Wickham jen zavrtěl hlavou.
„Rád bych věděl,“ pravil při další příležitosti, „hodlá—li pobývat v těchto končinách
ještě delší dobu.“
„To nevím, ale neslyšela jsem v Netherfieldu nic o tom, že by se chystal odjet.
Doufám, že vaše plány, týkající se zdejšího pluku, nebudou ovlivněny jeho pobytem
na Netherfieldu.“
„Ach ne, to ne — já před ním utíkat nemusím. Bude—li si přát, aby mě neměl na
očích, musí odjet on. Nejsme spolu zadobře, každé setkání s ním je pro mne utrpením,
ale nemám důvod, proč bych se mu měl vyhýbat, kromě toho, co může zvědět
celý svět — že se ke mně zachoval velice špatně a že bohužel je takový, jaký je.
Starý pan Darcy, jeho otec, dej mu pánbůh věčnou slávu, byl nejlepší člověk na
světě, slečno Bennetová. Nikdo to se mnou nikdy nemyslel tak dobře jako on a já
nemohu ani pohlédnout na mladého pana Darcyho, aby mi tisíce krásných vzpomínek
nedrásalo duši. Zachoval se ke mně neslýchané, avšak věřím upřímně, že bych
mu dokázal odpustit všechno jiné spíš než to, že zklamal přání svého otce a znesvětil
jeho památku.“
— 43 —
Elizabeth zajímala tato záležitost čím dál tím víc a poslouchala s napjatou pozorností,
avšak taktně se nevyptávala.
Pan Wickham se rozhovořil o obecnějších věcech, o Merytonu a jeho okolí, o
společenském životě. Zdálo se, že vše, co dosud viděl, na něho udělalo nejlepší
dojem a zvláště nešetřil decentními, leč nezastřenými poklonami na adresu merytonské
společnosti.
„Těšil jsem se, že budu často pobývat ve společnosti, v dobré společnosti, a
hlavně z tohoto důvodu jsem vstoupil do domobrany. Věděl jsem, že jde o proslulý
pluk, kde se příjemně slouží, a přítel Denny mě zlákal tím, jak mi líčil jeho nynější
stanoviště a lichotivou pozornost a vynikající známosti, jichž se jim v Merytonu
dostalo. Přiznám se vám, že se bez společnosti neobejdu. Poznal jsem už v životě
lecjaká
zklamání a mám povahu, která nesnáší osamělost. Musím se nějak zaměstnat a
žít mezi lidmi. Nezamýšlel jsem dát se na vojnu, ale vlivem okolností jsem si zvolil
tuto dráhu. Měl jsem se stát sluhou božím — připravoval jsem se na to od dětství
— a dnes bych byl usazen na krásné faře s tučnou prebendou, kdyby se to bylo
zlíbilo pánovi, o němž jsme právě hovořili.“
„Skutečně?“
„Ano — nebožtík pan Darcy ve své poslední vůli stanovil, že mám dostat nejlepší
faru na jeho panství, jakmile se uvolní. Byl mi za kmotra a měl mě nesmírně rád.
Jeho dobrota se ani slovy vylíčit nedá! Chtěl mě dobře zaopatřit a jistě se domníval,
že tak učinil, ale když se fara uvolnila, dostal ji někdo jiný.“
„Dobrý bože!“ zvolala Elizabeth, „jak je to možné? Cožpak to jde, nedbat poslední
vůle? Proč jste si nepodal žalobu?“
„Příslušná pasáž byla v poslední vůli formulována trošinku nejasně, takže jsem
se nemohl dovolávat zákonů, čestný člověk nemohl mít pochyb o úmyslech starého
pána, leč panu Darcymu se zlíbilo o nich pochybovat — nebo si je vykládat jako
přání závislé na jistých okolnostech — a tvrdil, že jsem pozbyl veškerých nároků
pro svou lehkomyslnost a výstřednosti — to už se vždycky něco najde. Jisté je, že
se fara před dvěma lety uvolnila, právě když jsem dosáhl věku, abych mohl být
vysvěcen, a že ji dostal jiný, a stejně jisté je, že si nemohu nic vyčítat, a nevím, co
bych byl provedl, abych si tohle zasloužil. Jsem člověk temperamentní a neopatrný,
snad jsem mu někdy řekl do oči příliš otevřeně, co si o něm myslím. Ničeho
horšího si nejsem vědom. Pravda, máme zcela protichůdné povahy a on mě nená-
vidí.“
„Neslýchané! Zasloužil by veřejně zostudit.“
„Dříve nebo později tomu jistě neujde — avšak nikoli Z mého popudu. Dokud je
mi drahá památka jeho otce, nemohu se mu postavit ani odhalit jeho pravou tvář.“
Za tato slova si ho Elizabeth vážila, a když je říkal, připadal jí krásnější než dřív.
„Ale co ho k tomu vedlo?“ zeptala se po chvíli. „Z jakého důvodu se k vám zachoval
tak krutě?“
„Cítí ke mně nenávist — nenávist, jejíž původ musím do
jisté míry hledat v žárlivosti. Kdyby si mě nebyl zesnulý pan Darcy tolik oblíbil,
byl by mě jeho syn snášel lépe: ale vřelé city, které ke mně pan Darcy starší cho-
— 44 —
val, ho popuzovaly a dráždily, pokud vím, již od útlého věku. Neměl na to povahu,
aby v tomhle snesl soka, — soka, jemuž byla často dána přednost.“
„Nepokládala jsem pana Darcyho za tak špatného — ačkoli mi nebyl sympatický,
nemyslela jsem si o něm nic zlého. Měla jsem jen dojem, že pohrdá svými
bližními bez rozdílu, avšak nenapadlo mě, že by se dokázal snížit k tak zlomyslné
pomstě, k takové nespravedlnosti, k takové nelidskosti jako vůči vám.“
Na chvíli se zabrala do úvah a pak znovu navázala řeč: „Vzpomínám si však, jak
se jednoho dne v Netherfieldu honosil nesmiřitelností svého hněvu a neschopností
odpouštět. Musí mít hroznou povahu.“
„V tomto případě si nechci osobovat právo soudit,“ odvětil Wickham. „Sotva
bych to dokázal nezaujatě.“
Elizabeth se znovu hluboce zamyslila a pak zauvažovala nahlas: „Že se mohl tak
zachovat ke kmotřenci, k příteli, k oblíbenci svého otce!“ Byla by mohla dodat: „A
k mládenci jako vy, který už svým zjevem vzbuzuje sympatie na první pohled!“
avšak spokojila se stylizací: „Vždyť jste spolu vyrůstali od dětských střevíčků, ve
stejném prostředí, jak jste mi, nemýlím—li se, vyprávěl, a všechno vás muselo
sbližovat!“
„Narodili jsme se ve stejné farnosti, v jednom zámeckém parku, dětství jsme valnou
většinou strávili spolu, bydleli jsme pod jednou střechou, stejně jsme se zabavovali,
rodiče o nás stejně pečovali. Můj otec zprvu zastával to povolání, jehož je
váš pan strýček tak vynikajícím představitelem, avšak vzdal se vlastní praxe, aby
mohl být užitečný panu Darcymu, a věnoval se pak zcela správě darcyovského
panství. Pan Darcy si ho velice vážil a pokládal ho za svého blízkého, důvěrného
přítele. Často prohlašoval, zeje mému otci velmi zavázán za to, jak pečlivě řídí
jeho hospodářství, a když otec ležel na smrtelném loži a on mu dobrovolně sliboval,
že se o mne postará, vedla ho k tomu jistě stejně vděčnost k němu jako náklonnost
ke mně.“
„Neuvěřitelné!“ zvolala Elizabeth. „A neslýchané! Divím se, že ho aspoň jeho
známá pýcha nepřiměla, aby se s vámi spravedlivě vyrovnal. Že aspoň kvůli tomu,
když už ne pro nic jiného, není příliš povznesen nad podvod — neboť jinak to
nazvat nelze.“
„Je to skutečně s podivem, neboť téměř všechno jeho počínání je řízeno pýchou
— a pýcha mu už často byla dobrým rádcem. Poutá ho k ctnosti úžeji než kterákoli
jiná vlastnost. Jenže nikdo z nás nejedná podle stále stejné šablony a v mém případě
působily ještě mocnější podněty než pýcha.“
„Cožpak ho taková odsouzeníhodná vlastnost jako pýcha mohla někdy vést k
dobrému?“
„Ale ano. Často se z té příčiny zachoval velkomyslně a štědře — neskrblil penězi,
stavěl na odiv svou pohostinnost, pomáhal svým deputátníkům, ulehčoval chudým.
To všechno způsobuje rodinná pýcha, synovská pýcha — neboť on je velmi
pyšný na to, co jeho nebožtík otec dokázal. Mocně ho podněcuje snaha neposkvrnit
své jméno, neztratit oblibu mezi lidem, uchovat vliv Pemberley. Je také pyšný na
svou sestru, do jisté míry ji snad i miluje, a proto se o ni laskavě a pečlivě stará:
všichni ho chválí jako dobrého a pozorného bratra.“
— 45 —
„Jaká je ta slečna Darcyová?“
Potřásl hlavou. „Rád bych o ní řekl jen to nejlepší. Bolí mě srdce, mám—li o někom
z Darcyových mluvit jinak než s uznáním. Avšak ona se příliš podobá bratrovi,
je nadmíru pyšná. Jako malá holčička byla rozkošná, přítulná, oblíbila si mě a já
ji dlouhé hodiny bavil svými kousky. Avšak nyní jsme se odcizili. Je krásná, je jí
asi patnáct nebo šestnáct, a pokud vím, je všestranně vzdělaná. Od smrti svého otce
žije v Londýně pod péčí a ochranou soukromé učitelky.“
Dotkli se v rozhovoru ještě mnoha jiných námětů a mnohokrát se odmlčeli, až
Elizabeth, která se nemohla nevrátit ještě jednou k počáteční rozmluvě, pravila:
„Udivuje mě, že se tak důvěrně spřátelil s panem Bingleym! Jak se může ten
dobrosrdečný pan Bingley, jenž se mi skutečně zdá sympatický, sblížit právě s
takovým člověkem? Vždyť se k sobě vůbec nehodí! — Znáte se s panem Bing-
leym?“
„Ne, neznám.“
„Je to velice družný, přívětivý, okouzlující člověk. Jistě ani netuší, jaký je pan
Darcy ve skutečnosti.“
„Snad to netuší — ale pan Darcy umí být příjemný, když mu na tom záleží.
Schopnosti k tomu má. Nenajdete zábavnějšího společníka, uzná—li vás za hodná
svého zájmu. Ve společnosti lidí z jeho společenských kruhů je zcela jiný než mezi
méně majetnými. Pýchy se nikdy zcela nezbaví, avšak k boháčům je velkomyslný,
spravedlivý, upřímný, rozumný, čestný a snad i přívětivý — podle té které peněženky
a osobnosti.“
Partie whistu brzy nato skončila, hráči se shromáždili u druhého stolu a pan Collins
zaujal místo mezi sestřenkou Elizabeth a paní Philipsovou. Posledně jmenovaná
dáma se k němu obrátila s obvyklým dotazem, měl—li ve hře štěstí. Ukázalo se,
že nikoli, že prohrál všechny partie, když však paní Philipsová vyjádřila své politování
nad touto skutečností, ujišťoval ji s přehnaným důrazem, že mu na tom
nezáleží, on že na penězích nelpí, a prosil ji, aby tomu nepřikládala význam.
„Vím dobře, drahá madam,“ pravil, „že člověk, jenž usedá ke karetnímu stolku,
je v jistém smyslu hříčkou náhody — a já zaujímám naštěstí takové postavení, že si
kvůli pěti šilinkům nemusím dělat těžkou hlavu. Každý by to zajisté říci nemohl,
avšak díky lady Catherine de Bourghové mi není třeba dbát na maličkosti.“
Tato slova upoutala zájem pana Wickhama, i pozoroval chvíli pana Collinse a
pak se zeptal tiše Elizabeth, je—li její příbuzný přítelem rodiny de Bourghových.
„Lady Catherine de Bourghová ho nedávno přijala do svých služeb,“ odvětila.
„Nemám tušení, jak se mu dostalo té cti, ale určitě ji nezná dlouho.“
„Víte ovšem, že lady Anně Darcyová byla sestrou lady Catherine de Bourghové,
a že je tudíž pan Darcy synovcem lady Catherine.“
„Ne, to jsem nevěděla. Není mi nic známo o příbuzenstvu lady Catherine, slyšela
jsem. o ní předevčírem poprvé v životě.“
„Její dcera, slečna de Bourghová, bude bohatá dědička
a všeobecně panuje přesvědčení, že ona a její bratranec obě panství spojí.“
— 46 —
Toto sdělení vyvolalo úsměv na Elizabethině tváři při pomyšlení na chudinku
slečnu Bingleyovou. Marné jsou tedy její úsluhy, marná a zbytečná náklonnost k
jeho sestře i projevy obdivu k němu samému, je—li již předurčen jiné.
„Pan Collins,“ pravila, „velebí lady Catherine i její dceru, kudy chodí, avšak
podle některých věcí, co o ní vyprávěl, jsem nabyla dojmu, že se nechává strhnout
svou vděčností a že jeho mecenáška je ve skutečnosti arogantní a sobecká osoba.“
„Myslím, že se vůbec nemýlíte,“ odvětil Wickham, „neviděl jsem ji už řadu let,
ale velmi dobře se pamatuji, že jsem ji nikdy neměl rád a že se chovala vždy panovačně
a beztaktně. Říkává se o ní, zeje nadmíru chytrá a rozumná, avšak já se domnívám,
že tuto reputaci získala jednak díky svému rodu a bohatství, pak díky
svému vladařskému vystupování, a konečně vlivem svého pyšného synovce, jenž
předpokládá, že každý z jeho blízkých je nadán mimořádnými duševními schop-
nostmi.“
Elizabeth uznala, že jeho vysvětlení zní velmi pravděpodobně, a bavili se spolu
dál k oboustranné spokojenosti, dokud večeře neukončila karetní partie a nedala
příležitost i ostatním dámám podílet se na dvornosti pana Wickhama. Při bujarém
stolování u Philipsových se sotva dalo duchaplně konverzovat, avšak jeho způsoby
našly zalíbení v očích všech. Cokoli řekl, bylo řečeno dobře, cokoli učinil, učinil s
půvabem. Než večírek skončil, měla ho Elizabeth plnou hlavu. Celou cestu domů
nemyslela než na pana Wickhama a na to, co jí vykládal, neměla však vůbec možnost
se o něm zmínit, neboť Lydia a pan Collins nedokázali být ani chvilku zticha.
Lydia brebentila stále o lotu, kolikrát vyhrála a kolikrát prohrála, a než pan Collins
stačil vypovědět, jak si váží přátelského přijetí manželů Philipsových, než znovu
kdekoho ujistil, že si ze své prohry v kartách vůbec nic nedělá, než vypočítal
všechny chody večeře a několikrát se omluvil, že se sestřenky kvůli němu musí
tísnit, stál už kočár dávno před vraty v Longbournu.
Nazítří svěřila Elizabeth Jane, co se odehrálo mezi ní a panem Wickhamem. Jane
ji vyslechla s údivem a starostlivým zájmem — nemohla se smířit s myšlenkou, že
by byl pan Darcy tak málo hoden přátelství pana Bingleyho, na druhé straně však
při své povaze nedokázala pochybovat o věrohodnosti na pohled tak sympatického
mladého muže, jako byl Wickham. Pouhá možnost, že byl skutečně vystaven takovému
protivenství, v ní vzbuzovala vřelý soucit, a tak nezbývalo než si zachovat
dobré mínění o obou, obhajovat každého zvlášť a přičíst na vrub náhodě a omylu
to, co se nedalo vysvětlit jinak.
„Jsem přesvědčena, že se oba stali obětí nedorozumění,“ pravila. „Jak k tomu
došlo, to nemůžeme tušit. Snad zasáhl nějaký prostředník tak, že se jeden druhému
jevili v klamném světle. Nemůžeme si, krátce a dobře, domýšlet, jaké příčiny a
okolnosti je znesvářily, aniž na toho či onoho svalíme odpovědnost.“
„V tom máš tedy pravdu — ale jsem jen zvědavá, jak obhájíš ty prostředníky, co
do té záležitosti zasahovali, milá Jane. Je třeba si něco vymyslet, neboť jinak budeme
muset někoho odsoudit.“
„Vysmívej se mi, jak chceš, já proto od svého neustoupím. Jen považ, drahá Lízinko,
jaké podivné světlo by to vrhlo na pana Darcyho, kdyby se ukázalo, že se
— 47 —
takhle zachoval k oblíbenci svého otce, jehož přislíbil zaopatřit. To je vyloučené.
Nikdo, komu lidskost není cizí, kdo má úctu sám před sebou, by toho nebyl schopen.
Cožpak by se v něm jeho důvěrní přátele'— mohli tak strašně mýlit? — Ne, to
ne!“
„Dovedu si mnohem spíše představit, že bylo zneužito důvěry pana Bingleyho,
než že by si byl pan Wickham vymyslel takovou historku, jako mi včera o sobě
vyprávěl, měl pohotově fakta, všechno. Pan Darcy ji ostatně může vyvrátit, není—
li pravdivá. Ale říkal to s tak upřímným pohledem!“ „Je to těžká věc — hrozná.
Jeden neví, co si o tom myslet.“ „Promiň, ale jeden ví přesně, co si o tom myslet.“
Jane si však byla jista jen jedním — že se pan Bingley, bylo—li skutečně zneužito
jeho důvěry — octne v trapné situaci, až se to rozkřikne.
Rozhovor obou dívek, jenž se odehrával v parku, přerušil příjezd právě některých
zúčastněných osob: pan Bingley se sestrami je přišli osobně pozvat na dlouho
očekávaný netherfieldský ples, který se měl konat příští úterý. Obě dámy vřele
pozdravily svou drahou přítelkyni, tvrdily, že ji už neviděly dlouhé věky, a opětovně
se dotazovaly, co dělala od té doby, kdy se rozloučily. Ostatním členům rodiny
nevěnovaly téměř pozornost, paní Bennetovou přehlížely, pokud to jen šlo, s Elizabeth
sotva prohodily pár slov, na ostatní vůbec nepromluvily. Zakrátko opět
odjely — zvedly se tak rychle, že bratra úplně zmátly, a odspěchaly, jako by užuž
chtěly být z dosahu zdvořilosti matky Bennetové.
Netherfieldský bál byl pro všechny ženy v rodině představou nadobyčej lákavou.
Paní Bennetová ráčila usoudit, že pan Bingley pořádá ples na počest její nejstarší
dcery, a zvlášť jí polichotilo, zeje přišel pozvat osobně, místo aby poslal formální
pozvánku. Jane si v duchu kreslila, jak krásný večer stráví ve společnosti obou
svých přítelkyň, zahrnována pozornostmi jejich bratra, Elizabeth se těšila, že protančí
noc s panem Wickhamem a že jí pan Darcy svými pohledy i chováním
všechno potvrdí. Pro Catherine a Lydii nezáviselo štěstí ani tak na určité události
nebo určité osobě, ačkoli obě, stejně jako Elizabeth, hodlaly tančit převážně s panem
Wickhamem, nebyl to však jediný partner, jenž je mohl uspokojit, a ples je
každopádně ples. Dokonce i Mary ujistila ostatní, zejí to není proti mysli.
„Pokud mám pro sebe dopoledne, jsem spokojená,“ pravila. „Nepovažuji to za
oběť, tu a tam si večer vyjít. Každý je společnosti něčím povinován: a kromě toho
se i já přikláním k názoru, zeje ku prospěchu občas se pobavit a rozptýlit.“
Elizabeth se vzhledem k této události zmocnilo takové rozjaření, že se dokonce
ani nevyhýbala panu Collinsovi, ačkoli na něho jinak příliš často nepromluvila, a
zeptala se ho, přijme—li pozvání pana Bingleyho, a zda bude v kladném případě
pokládat za vhodné, aby se sám zúčastnil zábavy, dosti ji překvapilo, když zjistila,
že proti tomu nemá výhrad, že hodlá tančit a vůbec se neobává nelibosti arcibiskupa
ani lady Catherine de Bourghové.
„Ujišťuji vás, že takovýto ples, pořádaný úctyhodným mladým pánem pro váženou
společnost, nepokládám vůbec za nic špatného, jsou mi cizí i námitky proti
tanci a doufám, že budu mít tu čest odvést do kola během večera všechny své půvabné
sestřenky, a při této příležitosti bych chtěl poprosit vás, slečno Elizabeth,
— 48 —
abyste mi zadala první dva kousky — věřím, že sestřenka Jane pochopí, proč jsem
požádal první vás, a nebude si to vykládat jako projev neúcty ke své osobě.“
Elizabeth byla dokonale zaskočena. Rozhodla se už, že zahájí ples s panem Wickhamem,
a teď se jí uváže na krk pan Collins! Dosud nikdy se jí dobrá nálada tak
nevyplatila. Nedalo se však nic dělat. Odsunula svou a Wickhamovu blaženost na
dobu pozdější a přitakala panu Collinsovi, jak nejpřívětivěji dokázala. Jeho galantnost
ji těšila tím méně, když ji napadlo, neskrývá—li se za ní něco víc. Poprvé jí
svitlo podezření, že snad ona je ta vyvolená mezi sestrami, která se má stát paní na
hunsfordské faře a zaskakovat do počtu u karetních stolků na rosingském zámku,
nenaskytnou—li se vítanější hosté. A brzy se její neblahé tušení utvrdilo v jistotu,
když viděla, jak je k ní čím dál pozornější, jak se často pokouší složit poklonu
jejímu vtipu a temperamentu, a třebaže ji takovéto účinky jejího osobního kouzla
víc překvapovaly, než těšily, matka Bennetová dávala jasně najevo, že jí je tento
budoucí ženich velmi vítán. Elizabeth její narážky raději pomíjela, neboť si byla
dobře vědoma, že jakákoli odpověď musí mít vzápětí vážné různice. Pan Collins ji
třeba ani o ruku nepožádá, a dokud tak neučiní, je zbytečné mít kvůli němu mrzu-
tosti.
Nenaskytnout se takový důvod k přípravám a námět k rozhovorům, jako byl netherfieldský
ples, byly by se mladší slečny Bennetovy octly v strašné situaci, neboť
ode dne, kdy přišlo pozvání, až do dne, kdy se ples konal, trvaly takové lijáky, že
se ani jednou nemohly vypravit do Merytonu. Nerozptýlila je tedy ani tetinka, ani
páni důstojníci, ani novinky — vždyť i čajové růžičky pro tu událost musel přivézt
posel.
Rovněž Elizabethina trpělivost byla krutě zkoušena, když jí počasí zcela znemožnilo
prohlubovat přátelství s panem Wickhamem, a nic než ples příští úterý by
nebylo umožnilo Kitty s Lydií přečkat takový pátek, sobotu, neděli a pondělí.
Až do chvíle, kdy Elizabeth vstoupila v Netherfieldu do salónu a marně se rozhlížela
mezi červenokabátníky po panu Wickhamovi, jí ani na mysl nepřišlo, že by
nemusel být přítomen. Věřila ve shledání s jistotou neotřesenou určitými úvahami,
které by ji byly mohly docela logicky zviklat. Oblékla se pečlivěji než jindy a s
velkým elánem se připravovala dobýt ty pozice v jeho srdci, které ještě nebyly
ztečeny, přesvědčena, že jich nezbývá tolik, aby to nestačila během jednoho večera.
Okamžitě však pojala strašlivé podezření, že ho pan Bingley opomněl, když
zval důstojníky, aby vyhověl svému příteli, a třebaže se ukázalo, že to docela tak
nebylo, potvrdil jeho nepřítomnost pan Denny, jeho přítel, na něhož se Lydia dychtivě
obrátila, a sdělil jim, že pan Wickham musel včera odjet za obchodními záležitostmi
do Londýna a že se ještě nevrátil, načež dodal s výmluvným úsměvem:
„Nemyslím, že by se ty obchodní záležitosti nebyly daly odložit, kdyby se nebyl
chtěl vyhnout jistému pánovi zde přítomnému.“
Tento dodatek k jeho sdělení Lydia přeslechla, avšak Elizabeth neušel, a jelikož
Darcy zavinil Wickhamovu nepřítomnost, viděla v tom nemalý důkaz, že se od
prvopočátku nemýlila, a její antipatie k němu se tak vyhrotily právě prožitým
zklamáním, že mu sotva dokázala jakžtakž slušně odpovědět na zdvořilé dotazy, s
nimiž k ní vzápětí přikročil. Bude—li k Darcymu pozorná, vlídná a trpělivá, ublíží
— 49 —
tím Wickhamovi. Byla odhodlána vůbec se s ním nebavit a odvrátila se od něho tak
nemilostivě, že to div neodpykal ještě i Bingley, jehož zaslepená náklonnost ji
dráždila.
Avšak Elizabeth neměla v povaze dlouho se mračit, a třebaže pro ni byl večer
zkažený, nesetrvala v špatné náladě příliš dlouho. Vylila si srdce Charlottě Lucasové,
již celý týden neviděla, a brzy dokázala přejít v rozhovoru na svého podivného
bratránka a upozornit ji na něj. První dva tance ji však znovu uvrhly do zoufalství,
neboť to byly chvíle hrůzy. Nešikovný a pompézní pan Collins se omlouval,
místo aby dával pozor, často vykročil opačným směrem, aniž si to uvědomil, a
uvedl ji do takových nesnází a trapností, jak to jen dokáže nepříjemný partner, než
odehrají dva kousky. Zbavit se ho bylo nevýslovné štěstí.
Zatančila si pak s jedním důstojníkem a osvěžila se povídáním o Wickhamovi a
zjištěním, že se těší všeobecné oblibě. Když dotančila, vrátila se k Charlottě Lucasové,
z rozhovoru je nečekaně vyrušil pan Darcy a tak ji překvapil svým oslovením,
že mu přislíbila příští tanec, ani nevěděla jak. Odešel od nich okamžitě, takže
si mohla hned začít vyčítat svou malou duchapřítomnost. Charlottě seji snažila
utěšit. „Uvidíš, že se ukáže jako milý společník.“ „Chraň bůh! To by byl hrozný
malér! Aby se ukázal jako milý společník člověk, jehož jsi odhodlána nenávidět!
To mi nesmíš přát.“
Když hudba spustila a Darcy se blížil, aby ji odvedl do kola, Charlottě ji ještě
honem šeptem napomenula, aby nebyla husa a kvůli tomu, že sejí líbí Wickham, se
nechovala nepříjemně k člověku, který je desetkrát důležitější. Elizabeth neodpověděla
a zaujala místo v řadě proti němu, dosud tonouc v úžasu, jaké cti sejí to
dostává, a pohledy sousedů jí napovídaly, že není ve svém úžasu sama. Dlouhou
chvíli stáli, aniž promluvili, až Elizabeth nabyla dojmu, že mají oba tance promlčet,
nejprve si řekla, že ona mlčení neprolomí, pak ale náhle usoudila, že vytrestá
svého tanečníka víc, když ho přiměje k rozhovoru, a podotkla něco o tanci. Odpověděl
jí a znovu se odmlčel. Po několika minutách ho oslovila podruhé: „Teď je
řada na vás, abyste něco řekl, pane Darcy. Já už jsem prohodila pár slov o tanci, a
vy byste měl tedy něco poznamenat o sále nebo o počtu párů na parketě.“
Usmál se a ujistil ji, že pohovoří, o čemkoli jí libo.
„Výborně. Taková odpověď zatím postačí. Snad vám za chvíli sdělím, že soukromé
plesy jsou mi mnohem milejší než veřejné. Do té doby však můžeme ml-
čet.“
„Hovoříváte tedy zpravidla při tanci?“
„Někdy ano. Pár slovíčkům se tu a tam nevyhnete, to víte. Vypadalo by to podivně,
kdyby spolu páry půl hodiny mlčely, avšak kvůli některým lidem by měla
být stanovena taková konverzační pravidla, aby jim to dalo co nejmenší námahu.“
„Stojíte o to kvůli sobě, anebo se domníváte, že by to přišlo vhod mně?“
„Tak i tak,“ odvětila Elizabeth a dodala škádlivě: „Postřehla jsem totiž už dávno,
že jsme si povahově velmi podobní. Jsme stejně nespolečenští, odměření, neradi
něco řekneme, ledaže se odhodláme pronést nějakou moudrost, která všechny přítomné
ohromí a přejde na potomstvo s gloriolou přísloví.“
— 50 —
„Taková charakteristika se na vás vůbec nehodí, tím jsem si jist,“ pravil. „Jak dalece
vystihuje mne, to si netroufám říci. Vy to bezpochyby považujete za věrný
portrét.“
„Nemohu posuzovat vlastní dílo.“
Na to jí neodpověděl a mlčeli už, dokud hudba nedohrála. Pak sejí zeptal, zda
ona a její sestry nechodí často do Merytonu. Přitakala, a protože nedokázala odolat
pokušení, dodala: „Když jste nás tam onehdy potkal, seznamovaly jsme se právě s
jedním pánem.“
Zapůsobilo to okamžitě. Zatvářil se ještě upjatěji než jindy, avšak neřekl ani slovo,
a Elizabeth, ačkoli si vyčítala svou zbabělost, nedokázala pokračovat. Nakonec
se Darcy přece jen odhodlal a úsečně prohodil: „Pan Wickham je obdařen tak vemlouvavými
způsoby, že lehce navazuje přátelství, je—li stejně schopen si je udržet,
tím si nejsem tak jist.“
„Měl to neštěstí, že pozbyl vašeho přátelství,“ odvětila Elizabeth důrazně, „a následky
ponese asi celý život.“
Darcy neodpovídal a bylo na něm vidět, že by rád změnil téma rozhovoru. V té
chvíli se jim po boku objevil sir William Lucas, jenž hodlal projít tanečními páry
na druhou stranu místnosti, jakmile však zpozoroval pana Darcyho, zastavil se
a s přezdvořilou úklonou mu blahopřál k jeho tanečnímu výkonu i k jeho taneč-
nici.
„Potěšil jste mne, velice jste mne potěšil, drahý pane. Tak dokonalého tanečníka
člověk často nevidí. Zřejmě jste mistrem tohoto umění. Dovolte však, abych zdůraznil,
že vaše půvabná partnerka za vámi nijak nezůstává pozadu, a musím vyjádřit
naději, že budeme mít to potěšení vás takto často vídat, až dojde k jistému příjemnému
překvapení, viďte, slečno Elizo?“(A ukázal očima na její sestru a Bingleyho.)
„Blahopřání se jen pohrnou. Obracím se na vás, pane Darcy — nechci vás
však déle zdržovat, drahý pane. Jistě se vám nezavděčím, když vám překážím v
zábavě s touto okouzlující mladou dámou, jejíž jasné oči už na mne také hledí
vyčítavě.“
Druhou část tohoto projevu pan Darcy sotva vnímal, neboť narážka sira Williama
na jeho přítele zřejmě silně zapůsobila a pozoroval teď s velmi vážnou tváří
Bingleyho a Jane, kteří spolu tančili. Vzpamatoval se však brzy a obrátil se ke své
tanečnici se slovy: „Nemohu si vzpomenout, o čem jsme to hovořili, než nás sir
William přerušil.“
„Myslím, že jsme vůbec nehovořili. Sir William nemohl přerušit v tomhle sále
dvojici, která by si toho měla méně co říci. Vyzkoušeli jsme už neúspěšně dva
nebo tři náměty, opravdu nevím, o čem bychom si ještě povídali.“
„Co byste říkala knihám?“ zeptal se s úsměvem.
„Knihám — ale ne! Jsem si jista, že si nevybíráme stejné knihy, ani je nečteme
se stejnými pocity.“
„Mrzí mě, že si to myslíte, avšak je—li tomu tak, pak je o námět postaráno. Můžeme
porovnávat své rozdílné názory.“
„Ne — nemohu se bavit o knihách na plese — to mám vždy plnou hlavu jiných
věcí.“
— 51 —
„Zajímá vás tedy při takovéto příležitosti vždy jen přítomnost?“ zeptal se s pochybovačným
pohledem.
„Ano, vždy,“ odpověděla bez uvažování, neboť zabloudila v myšlenkách daleko,
jak brzy ukázala její další slova: „Vzpomínám si, jak jste jednou říkal, pane Darcy,
že těžko dokážete odpustit, a jste—li proti někomu zaujat, nemá naději, že by si
vás usmířil. Předpokládám však, že pečlivě všechno zvážíte, než si o někom takový
názor utvoříte.“
„To ano,“ řekl rozhodným hlasem.
„Nedáte se zaslepit předsudky?“
„Doufám, že ne.“
„Ti, kdo nikdy nemění své mínění, by měli zvlášť pečlivě dbát, aby soudili spra-
vedlivě.“
„Smím se zeptat, kam těmito otázkami míříte?“
„Tvořím si jen náčrt vaší povahy,“ odvětila tónem, který se snažil přejít do lehčí
polohy. „Snažím seji pochopit.“
„A jak se vám to daří?“
Zavrtěla hlavou. „Nepostoupila jsem ani o krůček. Slýchávám o vás tolik protichůdností,
že z toho vůbec nejsem moudrá.“
„Rád věřím,“ pravil vážně, „že se o mně povídají různé věci, přál bych si jen,
slečno Bennetová, abyste v této chvíli netvořila můj portrét, neboť mám důvod se
obávat, že by výsledek nesloužil ke cti vám ani mně.“
„Neučiním—li to však dnes, nebudu k tomu třeba mít už nikdy příležitost.“
„Rozhodně vám nechci překážet v rozptýlení,“ odvětil chladně. Na to už nic neřekla,
dotančili druhý kousek a mlčky se rozešli, oba plni trpkosti, ač nikoli ve
stejné míře, neboť Darcy k ní choval ve své hrudi natolik mocný cit, že ji za chvíli
dokázal zprostit viny a obrátit svůj hněv na jinou adresu.
Zanedlouho po jejich rozchodu ji vyhledala slečna Bingleyová a oslovila ji s výrazem
sotva společensky přijatelného opovržení: „Tak vás prý, slečno Elizo,
okouzlil George Wickham! Vaše sestra se mi o něm zmínila a vyptávala se mne na
tisíc věcí, a z toho seznávám, že ten mladý muž ke svým četným sdělením zapomněl
připojit ještě jedno, že je totiž synem starého Wickhama, bývalého správce
nebožtíka pana Darcyho. Dovolte však, abych vám přátelsky poradila, ,e všechny
jeho řeči nesmíte pokládat za bernou minci, například je lež jako věž, že se k němu
pan Darcy špatně zachoval, naopak, jednal s ním vždy s mimořádnou laskavostí a
George Wickham mu oplatil neslýchané hanebným způsobem. Nevím o tom nic
bližšího, ale vím velmi dobře, že na tom pan Darcy nenese nejmenší vinu, že nesnáší
ani zmínku o Georgi Wickhamovi, a třebaže ho můj bratr nemohl dost dobře
vyloučit, když zval důstojníky, byl velmi rád, když shledal, že se odklidil z cesty.
Je to od něho velká drzost, že sem na venkov vůbec přijel, divím se, kde sebere tu
troufalost. Je mi líto, slečno Elizo, že před vámi musela být odhalena vina vašeho
oblíbence, uváží—li se však, z jaké rodiny pochází, sotva se od něho dá čekat něco
lepšího.“
— 52 —
„Jeho proviněním je podle vás jeho rodina,“ řekla rozhněvaná Elizabeth, „neboť
jste ho nenařkla z ničeho horšího, než že jeho otec byl hospodářským správcem
pana Darcyho, a o této skutečnosti mě, buďte ujištěna, zpravil sám.“
„Tak to pardon,“ odpověděla slečna Bingleyová a s úšklebkem se odvrátila.
„Promiňte, že jsem se do toho vložila, myslela jsem to dobře.“
„Nestoudná osobo!“ říkala si Elizabeth v duchu. „Jsi na velkém omylu, domníváš—li
se, že mě může zviklat takový nízký útok. Nevidím v tom nic jiného než
tvou vlastní úmyslnou neinformovanost a Darcyho podlost.“ Vyhledala pak svou
nejstarší sestru, která slíbila, že se na to vyptá Bingleyho. Jane jí vykročila vstříc se
sladkým a blaženým úsměvem a její šťastně rozzářený obličej jasně dokazoval, že
ji průběh večera uspokojuje. Elizabeth ihned pochopila, co cítí, a v tom okamžiku
Wickhamova pře, odpor k jeho nepřátelům i všechno ostatní ustoupilo do pozadí
naději, že Jane je na nejlepší cestě ke štěstí.
„Chci se tě zeptat,“ pravila s úsměvem o nic méně radostným, než byl sestřin,
„co ses dozvěděla o panu Wickhamovi. Ale snad ses příliš dobře bavila, abys myslela
na někoho třetího, a v tom případě ti to ráda promíjím.“
„Ne,“ odpověděla Jane, „nezapomněla jsem na něho, avšak nemohu ti sdělit nic
důležitého. Pan Bingley nezná všechny okolnosti jeho případu, neví, čím si vlastně
pohněval pana Darcyho, aleje ochoten se zaručit, že se jeho přítel zachoval správně,
bezúhonně a čestně, a je naprosto přesvědčen, že si pan Wickham vůbec nezasloužil
takové ohledy, jaké k němu pan Darcy měl, a musím bohužel říct, že on ani
jeho
sestra nelíčí pana Wickhama v dobrém světle. Obávám se, že jednal velmi nemoudře
a že si ho pan Darcy právem přestal vážit.“
„Pan Bingley však pana Wickhama osobně nezná?“ „Ne, viděl ho poprvé v životě
onehdy dopoledne v Merytonu.“
„Pak tedy vychází z toho, co mu sdělil pan Darcy. To mi stačí. Co však říkal o té
faře?“
„Nevzpomíná si přesně na všechny okolnosti, ačkoli mu o tom Darcy nejednou
vyprávěl, ale domnívá se, že mu byla odkázána jen za určitých podmínek.“
„Nepochybuji vůbec o tom, že to pan Bingley myslí upřímně,“ pravila Elizabeth
procítěně, „musíš mi však prominout, že mi pouhé ujišťování nestačí. Pan Bingley
obratně hájí přítele, to přiznávám, avšak nezná všechny okolnosti tohoto případu, a
co zná, to se dověděl právě od onoho přítele, a proto nemám zatím důvod změnit
své původní mínění o obou pánech.“
Převedla rozhovor na vděčnější pole, kde se nemohly neshodnout. Elizabeth s
potěšením vyslechla, že se Jane skromně poddává radostné naději, že není Bingleymu
lhostejná, a dělala, co mohla, aby ji utvrdila v té dobré důvěře. Když se k
nim pak Bingley sám připojil, odešla Elizabeth vyhledat slečnu Lucasovou, na její
dotazy, jak ji tanečník uspokojil, nestačila odpovědět, neboť k nim přiběhl pan
Collins a vysoce vzrušen jim sdělil, že právě měl to štěstí a učinil důležitý objev.
„Zvláštní náhodou jsem zjistil,“ pravil, „zeje zde v tomto sále přítomen blízký
příbuzný mé mecenášky. Zaslechl jsem, jak se sám onen pán zmínil v rozhovoru s
mladou dámou, která zde zastupuje paní domu, o své sestřenici slečně de Bourgho-
— 53 —
vé a o její matce lady Catherine. Není to skvělá shoda okolností? Kdo by si to byl
pomyslel, že se v této společnosti setkám se synovcem lady Catherine de Bourghové!
Jsem velmi vděčný, že jsem to objevil zavčas, abych mu mohl složit svou uctivou
poklonu, což hned teď učiním, doufám, že mi promine, že se tak nestalo již
dříve. Neměl jsem povědomost o jeho příbuzenských svazcích, a to mi budiž
omluvou.“
„Přece neoslovíte pana Darcyho, když jste mu nebyl představen!“
„Ovšemže ano. Omluvím se mu, že jsem tak neučinil dřív. Domnívám se, že ten
pán je synovcem lady Catherine. Jsem s to mu sdělit, že Její Jasnost se vynacházela
dobře ještě před šesti dny.“
Elizabeth se ho všemožně pokoušela od jeho úmyslu zrazovat, ujišťovala ho, že
to pan Darcy bude pokládat za nepatřičnou drzost, být osloven cizím pánem, a ne
za projev úcty ke své tetě, že není vůbec nutné, aby si jeden druhého všímali, a
kdyby přece, pak že je na panu Darcym jakožto bohatším a urozenějším, aby o
něho projevil zájem. Na panu Collinsovi bylo vidět, že je odhodlán prosadit svou
za všech okolností, a když domluvila, odpověděl takto: „Drahá slečno Elizabeth,
chovám velikou úctu k vašemu vynikajícímu úsudku o všech záležitostech v dosahu
vašeho chápání, avšak dovolte mi podotknout, že je velký rozdíl mezi stávajícími
pravidly, jimiž se řídí příslušníci světských stavů, a pravidly, jimiž se řídí
duchovní, rád bych zdůraznil — s vaším dovolením — že dle mého názoru je duchovní
stav roven nejvznešenějším stavům našeho království — je—li zároveň
provázen patřičně skromným vystupováním. Musíte mi tedy laskavě dovolit, abych
se v tomto případě řídil tím, co mi káže svědomí, a učinil to, co pokládám za svou
povinnost. Odpusťte mi prosím, že nevyužiji dobrodiní vašich rad, jimiž jsem hotov
se provždy řídit v jiných věcech, třebaže v tomto případě vzhledem k svému
vzdělání a dlouholetému studiu se považuji za povolanějšího posoudit, co je správné
a co nikoli, než mladá dáma jako vy.“ S hlubokou úklonou od ní odešel zaútočit
na pana Darcyho. Elizabeth se zájmem pozorovala, jak Darcy přijme vyrušení, a
viděla, že se značným údivem. Její bratranec předeslal své řeči hlubokou poklonu,
a třebaže nemohla pochytit slova, měla pocit, že je slyší všechna, a podle rtů rozeznávala
výrazyjako „omlouvám se“, „Hunsford“ a „lady Catherine de Bourghová“.
Zlobilo ji, že se zesměšňuje před takovým člověkem. Pan Darcy na něho patřil s
nelíčeným úžasem, a když mu konečně pan Collins dal možnost odpovědět, řekl
mu pár chladně zdvořilých slov. To však pana
Collinse neodradilo od dalšího monologu, a opovržení pána Darcyho zřejmě
podstatně vzrostlo při tomto druhém výlevu, po němž se lehce uklonil a odešel.
Pan Collins se pak vrátil k Elizabeth.
„Nemám nejmenší důvod být nespokojen s přijetím, jehož se mi dostalo,“ pravil.
„Pana Darcyho pozornost z mé strany zřetelně potěšila. Odpověděl mi velmi zdvořile,
a dokonce mi složil poklonu slovy, že zná rozšafnost lady Catherine a soudí
tudíž, že by si neoblíbila člověka, jenž by toho nebyl hoden. To vyjádřil krásně.
Udělal na mne skutečně ve všem všudy nejlepší dojem.“
Jelikož Elizabeth už nerozptylovaly žádné vlastní zájmy, věnovala nyní pozornost
výhradně své sestře a Bingleymu a to, co se zračilo jejím očím, v ní vyvolalo
— 54 —
tak příjemné úvahy, že byla téměř stejně šťastná jako Jane. Viděla ji v duchu jako
paní právě tohoto domu, prožívající manželské štěstí, jaké přináší jen pravá láska, a
měla pocit, že by se za těchto okolností mohla dokonce i vynasnažit oblíbit si obě
Bingleyho sestry. Seznala, že myšlenky její matky se ubírají podobnou cestou, a
umiňovala si, že se neodváží do její blízkosti, aby toho nevyslechla příliš mnoho.
Považovala to tedy za nespravedlivou nepřízeň osudu, když byla při večeři usazena
přes jednu osobu od ní, a k svému zděšení seznala, že matka hovoří s touto osobou
(byla to lady Lucasová) mnohomluvně a bez zábran a jen a jen o svých nadějích, že
si pan Bingley Jane brzy vezme. Vzrušující námět uvolnil stavidla její nevyčerpatelné
výmluvnosti a paní Bennetová neúnavně vypočítávala výhody tohoto sňatku.
Předně ji blažilo, že je to tak okouzlující mladý muž, tak zámožný a že bydlí jen na
tři míle od nich, dále ji těšilo vědomí, že si obě jeho sestry Jane tak zamilovaly a že
jsou jistě tomuto svazku nakloněny nejméně tak jako ona. Nadto se tím otvírají
slibné vyhlídky jejím mladším dcerám, neboť když Jane udělá takovou partii, jistě
se tím i jim naskytne možnost seznámit se s jinými bohatými mladíky, a konečně jí
byla příjemná představa, že vdaná dcera bude moci dělat gardedámu svým sestrám
a ona už nebude nucena chodit do společnosti častěji, než se jí zachce. Dobrý mrav
vyžadoval, aby tato okolnost byla v jejím věku pokládána za radostnou, avšak o
nikom se nedalo s tak malou pravděpodobností předpokládat, že bude ochotně
trávit večery doma, jako o paní Bennetové, a to bez ohledu na věk. Nakonec popřála
lady Lucasové upřímně a ze srdce, aby i ona dosáhla podobné blaženosti, očividně
a vítězoslavně přesvědčena, že na to nemá nejmenší naději.
Nadarmo se Elizabeth pokoušela zastavit vodopád matčiných slov anebo ji aspoň
přemluvit, aby své štěstí rozhlašovala méně hlaholivě, bylo jí nevýslovně trapně při
pomyšlení, že téměř všechno slyší pan Darcy, jenž seděl proti nim. Ale matka ji
vyhubovala, že plácá hlouposti.
„Co je mi do pana Darcyho, prosím tě, mám se ho snad bát? Pokud vím, nejsme
mu povinováni žádnými zvláštními ohledy, abychom nesměli říkat, co on sám snad
nerad slyší.“ „Pro boha živého, ne tak nahlas, paní máti! — Co z toho budete mít,
když pana Darcyho urazíte? — Tím se jeho příteli nezavděčíte!“
Jako by však hrách na stěnu házela. Matka dávala průchod svým dojmům stejně
nahlas a zřetelně. Elizabeth polévalo horko hanbou a utrpením. Nemohla si pomoci,
musela po očku pozorovat pana Darcyho, třebaže jí každý pohled potvrzoval to,
čeho se obávala, nedíval se sice stále na její matku, ale dával na ni dobrý pozor.
Výraz jeho tváře přešel od hlubokého opovržení k neproniknutelné vážnosti.
Konečně paní Bennetová vypověděla všechno, co měla na srdci, a lady Lucasová,
která už hezkou chvíli zívala při vypočítávání rozkoší, jež jí samé nebyly souzeny,
se mohla v klidu utěšit nad šunkou a kuřetem. Elizabeth začala ožívat. Avšak
toto pokojné období nemělo dlouhého trvání, neboť hned po večeři přišla řeč na
zpívání, a ona k svému zděšení viděla, jak se Mary po nepatrné pobídce chystá
přítomné oblažit. Četnými výmluvnými pohledy a němými prosbami se ji snažila
odradit, aby nepodlehla své slabosti, ale vše nadarmo, Mary jí nechtěla rozumět,
nemohla si nechat ujít tak vítanou příležitost k uplatnění a začala zpívat. Elizabeth
na ni upírala zrak, s trýznivými pocity absolvovala spolu s ní jednu strofu za dru-
— 55 —
hou a její netrpělivost podstoupila další trudnou zkoušku, neboť když Mary od
stolu děkovali, padla i zmínka
o tom, že snad budou mít ještě to potěšení si ji poslechnout, a ona sotva po půlminutové
pauze začala znovu. Mary postrádala schopnosti pro takovéto vystoupení,
měla slabý hlas a strojené způsoby. Elizabeth prožívala muka. Obrátila se na
Jane, aby viděla, jak ta to snáší, ale Jane se docela klidně bavila s Bingleym. Pohlédla
na jeho sestry a viděla, že si vyměňují výsměšné pohledy, a na Darcyho,
jehož neproniknutelný vážný výraz však nedoznal změny. Vyhledala tedy očima
otce a němě ho poprosila, aby zasáhl a nenechal Mary koncertovat celý večer.
Pochopil, a když Mary skončila druhou píseň, pravil nahlas: „To by snad už stačilo,
děvenko. Potěšila jsi nás už dost. Ať mají také ostatní slečny možnost ukázat,
co umějí.“
Mary sice předstírala, že neslyší, avšak přece ji to trochu zarazilo. Elizabeth ji
litovala, že musela vyslechnout taková slova, a otce, zeje musel pronést, a se strachem
uvažovala, že svou úzkostlivostí nikomu neprospěla. Společnost mezitím
vybízela ostatní dámy, aby něco předvedly.
„Kdybych já měl to štěstí a uměl zpívat,“ pravil pan Collins, „pak bych se s velkou
radostí zavděčil ve společnosti písničkou, neboť pokládám hudbu za nevinnou
zábavu, zcela vhodnou i pro stav duchovní. Nechci ovšem omlouvat kněze, který
věnuje hudbě příliš mnoho času, neboť je třeba se starat i o jiné věci. Duchovní
pastýř má ve farnosti mnoho práce. Především se musí dohodnout na takových
desátkách, které by jemu přinášely užitek a nevadily jeho pánovi. Pak si musí psát
vlastní kázání, a to už mu nezbude nadmíru času na farníky a na udržování a zlepšování
fary, neboť je jeho povinností, aby byla co nejlépe vybavena k obývání.
Rovněž nepovažuji za malicherné dbát, aby se ke každému choval ohleduplně a
bohabojně, především však k těm, jimž vděčí za své zabezpečení. Ne, této povinnosti
ho nelze zprostit, a právě tak neobstojí v mých očích ten, kdo by opomněl
příležitost prokázat svou úctu komukoli, kdo je s onou rodinou spřízněn.“ Úklona
směrem k panu Darcymu zakončila projev, jenž byl pronesen tak hlasitě, že jej
vyslechlo půl sálu. Někteří udiveně koukali, jiní se usmívali, ale nikdo z něho asi
neměl větší legraci než sám pan Bennet, zatímco jeho choť docela vážně
pana Collinse pochválila za jeho rozumná slova a polohlasně poznamenala k lady
Lucasové, zeje to mimořádně chytrý a solidní mladík.
Elizabeth měla dojem, že kdyby se byli doma předem domluvili, jak se během
večera co nejvíc znemožnit, nebyli by mohli sehrát své role s větší vervou a větším
úspěchem, byla jen ráda kvůli Jane, že Bingleyho pozornosti ledacos ušlo a že snad
není tak jemnocitný, aby příliš trpěl pošetilostmi, jichž si nemohl nepovšimnout.
Však stačilo, že obě jeho sestry a Darcy mají tolik příležitosti tropit si šašky z
jejího příbuzenstva, a jenom nevěděla, dráždí—li ji více jeho mlčenlivé opovržení
anebo jejich urážlivé úsměvy.
Zbytek večera jí poskytl málo povyražení. Pan Collins sejí vytrvale držel a škádlil
ji, a třebaže se mu už nepodařilo přemluvit ji, aby si s ním zatančila, zabránil jí,
aby tančila s jinými. Marně ho prosila, aby se nevěnoval jenom jí, a nabízela mu,
že ho představí kterékoli přítomné dívce. Ujistil ji, že mu na tanci vůbec nezáleží,
— 56 —
že mu leží na srdci jen jedno, totiž zalíbit sejí vybranou dvorností, a že tedy úmyslně
setrvá celý večer v její společnosti. Tento záměr si nedal nijak vymluvit. Ještě
že měla oporu ve své přítelkyni slečně Lucasové, která se k nim často přidružila a
dobromyslně na sebe brala břímě zábavy s panem Collinsem.
Také se tím zprostila dalších urážlivých pozorností ze strany pana Darcyho, jenž
často stanul zcela sám v její blízkosti, avšak nikdy se neodhodlal navázat s ní rozhovor.
Domnívala se, že to zavinily její narážky na pana Wickhama, a byla tomu
ráda.
Longbournští odjížděli poslední ze všech hostů a díky manévrování paní Bennetové
museli čekat na kočár ještě čtvrt hodiny po odchodu ostatních, čímž měli dost
času pozorovat, jak rádi by jim někteří z netherfieldského panstva už viděli záda.
Paní Hurstová se sestrou sotva otevřely ústa, leda aby si postěžovaly na únavu, a
dávaly zřetelně najevo, že už by chtěly mít svůj dům pro sebe. Mařily každý pokus
paní Bennetové o rozhovor a svou netečností nakazily celou společnost, nepomáhaly
ani dlouhé výlevy pana Collinse, jenž skládal poklony panu Bingleymu a jeho
sestrám, jak vznešenou zábavu uspořádali a jak neobyčejně zdvořile a pohostinně
přijímají hosty. Darcy mlčel jako zařezaný. Pan Bennet rovněž nic neříkal a měl z
celého výjevu švandu. Pan Bingley s Jane stáli poněkud stranou ostatních a hovořili
jenom spolu. Elizabeth zachovávala stejně ledové mlčení jako paní Hurstová
nebo slečna Bingleyová, a dokonce i Lydia byla příliš unavená, aby pronesla víc
než občas nějaké to „páni, jak já bych spala!“, provázené pořádným zívnutím.
Když se konečně zvedli k odchodu, vyjádřila paní Bennetová přezdvořile naději,
že snad brzy budou mít to potěšení uvítat celou rodinu v Longbournu, a obrátila se
ještě zvlášť na pana Bingleyho, aby ho ujistila, že jim způsobí velkou radost, poobědvá—li
někdy u nich v kruhu rodinném, a že nemusí čekat na pozvání. Pan
Bingley přijal radostně a vděčně a pravil, že toho využije při nejbližší příležitosti a
přijde jí složit svou poklonu, až se vrátí z Londýna, kam se musí zítra nakrátko
odebrat.
Tím paní Bennetovou dokonale uspokojil a opouštěla jeho dům v blažené jistotě,
že zbývá už jen zařídit některé nezbytnosti jako svatební smlouvu, nový kočár a
svatební šaty, a do tří nebo čtyř měsíců uzří svou dceru kralovat na Netherfieldu.
Že jí druhou dceru odvede pan Collins, s tím počítala se stejnou jistotou a se značným,ač
ne tak opojným potěšením. K Elizabeth měla ze všech dětí nejchladnější
vztah, a třebaže pan Collins byla pro ni partie až dost dobrá, zastiňoval ho ovšem
zcela pan Bingley a Netherfield.
Příští den zcela změnil longbournskou scénu. Pan Collins požádal formálně o ruku.
Přistoupil k tomu bez průtahů, jelikož musel svou návštěvu v sobotu ukončit,
vůbec nezapochyboval, zda ho snad nečeká nepříjemná chvilka, a proto začal nanejvýš
patřičným způsobem, se všemi okolky, jež pokládal v tomto případě za
nezbytné. Po snídani zastal paní Bennetovou ve společnosti Elizabeth a jedné z
mladších sester a obrátil
se k ní s těmito slovy: „Směl bych vás poprosit, vážená madam, aby se mi dostalo
té cti a v zájmu vaší rozkošné dcery Elizabeth jste dovolila, promluvit si s ní
během dopoledne mezi čtyřma očima?“
— 57 —
Než se Elizabeth vzmohla na něco jiného než překvapením zrudnout, odvětila
paní Bennetová čiperně: „I propáníčka — ano — samozřejmě. To je pro Lízinku
velké štěstí. Jistěže neodmítne. Pojď, Kitty, potřebuji, abys mi s něčím pomohla.“
Posbírala vyšívání a už spěchala pryč, když tu Elizabeth zvolala:
„Neodcházejte, drahá matinko! Prosím vás, nechoďte nikam. Pan Collins mi to
jistě promine. Nemůže mi chtít nic, co by nemohl kdokoli slyšet. Nebo odejdu
sama.“
„Ale, Lízo, nebuď hloupá. Jen si tu pěkně zůstaň.“
A jelikož se jí zdálo, že by Elizabeth, zosobněné utrpení a rozpaky, mohla uskutečnit
své zaječí úmysly, dodala: „Poroučím ti, Lízo, abys tu zůstala a vyslechla
pana Collinse.“
Takového příkazu nemohla Elizabeth neuposlechnout — a po krátké úvaze si
uvědomila, že bude nejmoudřejší, když si to co nejdříve a co nejklidněji odbude,
znovu tedy usedla a pilně se zabrala do šití, aby nedala najevo své pocity, které
kolísaly mezi zoufalstvím a chutí vyprsknout. Paní Bennetová s Kitty se vzdálily, a
jakmile za nimi zapadly dveře, spustil pan Collins:
„Věřte mi, drahá slečno Elizabeth, že váš ostych vás nijak nesnižuje, ba ještě
vám přidává na dokonalosti. Chvilka zdráhání vás v mých očích spíše šlechtí než
naopak, avšak dovolte, abych vás ujistil, že vaše ctěná matinka svoluje, abych k
vám směl takto promluvit. Sotva můžete být na pochybách, co tím sleduji, jakkoli
vám přirozená ostýchavost snad zahaluje mé úmysly tajemným závojem: dvořil
jsem se vám příliš nezastřeně, abyste to nebyla postřehla. Téměř od první chvíle,
kdy jsem vstoupil do tohoto domu, padla má volba na vás jakožto na budoucí
družku mého života. Než se dám však unést svými city, bylo by snad vhodné,
abych vám vysvětlil, proč jsem se rozhodl oženit — a především proč jsem přijel
do Hertfordshiru s úmyslem najít tu budoucí choť, neboť tak tomu ve skutečnosti
bylo.“
Představa, jak je pan Collins, ten pompézní panák, unášen svými city, přivedla
Elizabeth na pokraj výbuchu smíchu, nemohla proto využít krátké odmlky k tomu,
aby ho přerušila, a on pokračoval:
„Chci se oženit za prvé proto, že dle mého názoru má každý kněz v zajištěném
postavení (jako já) jít své farnosti příkladem i v manželském životě, za druhé proto,
že je to dle mého přesvědčení jistá cesta k blaženosti, a za třetí — avšak snad
jsem to měl uvést dříve, na radu a doporučení převznešené dámy, již mám tu čest
zvát svou ochránkyní. Již dvakrát milostivě ráčila věnovat této věci svou pozornost
(aniž jsem ji o to žádal!), a právě onoho sobotního večera, než jsem odjel z Hunsfordu
— mezi dvěma partiemi quadrilly, zatímco paní Jenkinsová upravovala slečně
de Bourghové podnožku pod nohama, mi řekla: ,Ožeňte se, pane Collinsi. Farář
jako vy má být ženatý. Vyberte si rozumně, vyberte si ženu ze slušné rodiny, z
ohledu ke mně a také kvůli sobě, nějakou takovou šikovnou osůbku, aby k něčemu
byla, ne zvyklou kdoví na co, ale aby dovedla s malým příjmem šetrně hospodařit.
To vám radím já. Najděte si takovou ženu co nejdřív, přiveďte si ji do Hunsfordu a
já ji přijdu navštívit.' A mimochodem, drahá sestřenko, dovolte mi poznamenat, že
nepokládám milostivé přijetí, jehož se vám dostane ze strany lady Catherine de
— 58 —
Bourghové, za zanedbatelnou výhodu mezi těmi, jež vám mohu nabídnout. Shledáte,
že její vystupování předčí vše, co jsem s to vám vylíčit, a ani v ní myslím nevzbudí
nelibost váš vtip a temperament, zvlášť budou—li zmírněny málomluvností
a respektem, jímž na vás její vznešenost nevyhnutelně zapůsobí. Tolik tedy, pokud
jde o můj kladný vztah k manželství obecně, zbývá dodat, proč jsem obrátil svůj
zrak k Longbournu a neporozhlédl se u nás doma, kde, to vás ujišťuji, žije řada
milých dívek. Jak se věci mají, jsem dědicem panství po vašem ctěném panu otci
(kéž však ještě drahně let mezi námi pobude!), a tak jsem se cítil zavázán zvolit si
za manželku některou z jeho dcer, aby na tom rodina nebyla tak škodná, až nastane
ten truchlivý okamžik — k němuž však, jak jsem už podotkl, nemusí ještě kolik let
dojít. Tento důvod mě tedy vedl a dovoluji si předpokládat, že mě nijak nesníží ve
vašich
očích. A nyní už mi nezbývá než ujistit vás procítěnými slovy o svých vášnivých
citech k vám. Na věnu mi vůbec nezáleží, a nic takového také nebudu po vašem
panu otci požadovat, neboť jsem si dobře vědom toho, že by mi nemohl vyhovět a
že vy sama nemáte nárok na nic jiného než na těch tisíc liber, uložených na čtyřprocentní
úrok, které máte zdědit po matce. O tomto bodě tedy naprosto pomlčím a
můžete být klidná, že vám to nikdy ani slůvkem nevyčtu, až budeme svoji.“
Bylo už naprosto nutné ho zarazit.
„Postupujete příliš rychle, vážený pane,“ vpadla mu do řeči Elizabeth. „Zapomínáte,
že jsem vám ještě nedala odpověď. Dovolte, abych tak učinila bez prodlení.
Přijměte díky za čest, kterou jste mi prokázal. Uvědomuji si dokonale, jak je pro
mne vaše nabídka lichotivá, avšak nemohu jinak než ji odmítnout.“
„Není to pro mne nic nového,“ pravil pan Collins a bohorovně máchl rukou, „že
mladé dámy mívají ve zvyku odmítat muže, jehož v hloubi srdce hodlají vyslyšet,
když jim vyzná lásku poprvé, a že to někdy opakují i podruhé a dokonce potřetí.
Nebudu se tedy rmoutit nad tím, co jste právě řekla, a budu doufat, že si vás zanedlouho
povedu k oltáři.“
„Ale, pane,“ zvolala Elizabeth, „jak byste mohl v něco takového doufat po tom,
co jsem vám řekla? Ujišťuji vás, že nejsem jako ony mladé dámy (jsou—li vůbec
takové mladé dámy), které se odváží vsadit své štěstí na to, zeje nápadník požádá o
ruku znovu. Já myslím své odmítnutí naprosto vážně. Nemohla bych s vámi být
šťastna a jsem si jista, že jsem ta poslední osoba na světě, s kterou byste mohl být
šťasten vy. Kdyby mě znala vaše uctívaná lady Catherine, jistě by seznala, že jsem
všestranně nezpůsobilá k tomu, abych se stala vaší životní družkou.“
„Kdyby si to lady Catherine měla skutečně myslet — „ odpověděl pan Collins
zcela vážně, „ale já si nedovedu představit, co by vám Její Jasnost mohla vytknout.
Ujišťuji vás, zejí vylíčím v nejpříznivějším světle vaši skromnost, hospodárnost a
ostatní vaše podmanivé vlastnosti, až budu mít tu čest opět stanout v její přítom-
nosti.“
„Bude skutečně zcela zbytečné, abyste mě před ní vychvaloval, pane Collinsi.
Musíte dovolit, abych to sama posoudila, a musíte mě respektovat natolik, abyste
mi uvěřil. Přeji vám, abyste byl hodně šťastný a hodně bohatý, a tím, že odmítnu
vaši ruku, učiním pro to vše, co je v mých silách. Touhle nabídkou k sňatku jistě
— 59 —
upokojíte své svědomí ohledně naší rodiny a bez výčitek převezmete longbournské
panství, až ztratí pána. Můžeme tedy oba považovat tuto záležitost za uzavřenou, a
to s konečnou platností.“ Přitom vstávala, a byla by se vzdálila z místnosti, kdyby
ji byl pan Collins nezadržel těmito slovy:
„Až budu mít to potěšení opět s vámi o tom promluvit, dostanu od vás doufám
příznivější odpověď, než jste mi právě dala. Jsem dalek toho obviňovat vás z krutosti,
neboť vím, že krásné pohlaví už z tradičního zvyku odmítá první vyznání, a
možná že v tom, co jste právě řekla, bylo tolik povzbuzení, kolik je slučitelné s
jemnou ženskou duší.“
„No ne, pane Collinsi,“ zvolala Elizabeth teď už procítěně, ,jestli se vám moje
slova mohou jevit jako povzbuzení, pak na mou duši nevím, jak bych vás měla
odmítnout, abyste tomu uvěřil.“
„Drahá sestřenko, dovolte, abych byl tak domýšlivý a považoval samozřejmě vaši
odmítavou odpověď na mé vyznání za pouhá slova. Vedou mě k tomu, stručně
řečeno, tyto důvody : Nezdá se mi, že bych vás nebyl hoden, a partie, která se vám
tu nabízí, vám nemůže připadat nelákavá. Mé postavení, mé vztahy k rodině de
Bourghových, příbuzenské svazky s vámi — to všechno jsou okolnosti, které svědčí
výmluvně v můj prospěch, a nadále byste měla uvážit, že není vůbec jisté, zda
vás — přes vaše četné půvaby — vůbec ještě někdy někdo požádá o ruku. Máte
bohužel tak nepatrné věno, že to s největší pravděpodobností převáží nad vaší
krásou a ostatními přednostmi. Musel jsem proto dospět k závěru, že své odmítnutí
nemyslíte vážně, a vysvětluji si je tak, že děláte drahoty, abyste ve mně roznítila
ještě větší lásku, jak to koketivé dámy mívají ve zvyku.“
„Ale já vás na mou duši ujišťuji, že je mi cizí koketérie, která spočívá v trápení
slušného člověka. Byla bych mnohem
raději, kdybyste mi prokázal tu laskavost a bral vážně to, co vám říkám. Jsem
vám hluboce zavázána za čest, kterou jste mi svou nabídkou prokázal, avšak je
naprosto vyloučeno, abych ji přijala. Nedokázala bych se k tomu přimět. Jak jinak
vám to mám ještě povědět? Nepovažujte mě za koketku, která vás chce trápit, ale
za rozumnou osobu, která vám upřímně sděluje, co cítí.“
„Jste provždy okouzlující!“ zvolal s neobratnou dvorností. „Až bude moje nabídka
podložena výslovným souhlasem a autoritou vašich velevážených pánů rodičů,
jistě nebudete trvat na svém odmítavém stanovisku, o tom jsem přesvědčen.“
Na tak nevývratný a scestný sebeklam nenalézala Elizabeth už slov, a proto se
neprodleně mlčky vzdálila, umiňovala si, že kdyby měl i nadále považovat opakované
odmítání za lichotivé povzbuzení, požádá o přispění otce, jehož odmítnutí
může mít svou povahou větší váhu a jehož počínání si aspoň nebude moci mylně
vykládat jako milostnou hravost koketní dámy.
Pan Collins se nemohl dlouho oddávat úvahám o své šťastné lásce v odloučenosti,
neboť paní Bennetová číhala v chodbě na ukončení audience, a jakmile spatřila,
že Elizabeth otevřela dveře a utíká po schodech nahoru, vešla do jídelny a se srdcem
radostí překypujícím blahopřála jemu i sobě k jejich nadcházejícímu úzkému
svazku. Pan Collins přijímal a opětoval tato blahopřání stejně procítěně, načež se jí
jal líčit podrobnosti rozhovoru: projevil pevnou víru, že má všechny důvody být
— 60 —
spokojen, neboť sestřenka ho tak vytrvale odmítala jistě jenom z panenského studu
a vrozeného jemnocitu.
Toto sdělení však paní Bennetovou zarazilo: s radostí by se byla dala přesvědčit,
že ho její dcera odmítá, aby si ho ještě více připoutala, avšak neodvažovala se tomu
věřit a nedokázala své obavy před ním zatajit.
„Však ona Lízá přijde k rozumu, pane Collinsi, na to se můžete spolehnout,“ dodala.
„Promluvím si s ní hned teď. Vždyť by byla sama proti sobě, holka jedna
bláznivá, tvrdohlavá, ale já jí to vytmavím.“
„Odpusťte, že vás přerušuji, madam,“ zvolal pan Collins, „je—li však skutečně
bláznivá a tvrdohlavá, tak to nevím, nevím. Kdoví, jestli by to tedy byla ta pravá
pro muže v mém postavení, neboť já ovšem toužím po šťastném svazku manželském.
Trvá—li na tom, že mě nechce, snad by bylo moudřejší, kdybychom ji do
ničeho nenutili, neboť vykazuje—li ve své povaze takové nedostatky, sotva bych s
ní mohl být opravdu šťasten.“
„Ale vy jste mi špatně rozuměl, pane Collinsi,“ zvolala paní Bennetová poplašeně.
„Lízinka je tvrdohlavá jedině v takovýchhle věcech. Jinak je to nejmírnější
dívenka na světě. Půjdu hned za manželem a jistě se s ní brzy domluvíme.“
A dřív než se vzmohl na slovíčko, odspěchala za panem Bennetem, vrazila do
knihovny a spustila: „Tady jste, choti, musí m s vámi hned mluvit, v domě je
všechno vzhůru nohama. Jděte a poručte Líze, aby si vzala pana Collinse, protože
ona ho nechce, a jestli si nepospíšíte, tak si to rozmyslí i on a nebude chtít.“
„Promiňte, ale já vám nerozumím,“ pravil pan Bennet, když skončila. „Oč vlastně
jde?“
„O pana Collinse a o Lízu. Lízá prohlašuje, že si pana Collinse nevezme, a on už
začíná říkat, že si nevezme Lízu.“
„A co mám v té věci učinit já? Zřejmě je to beznadějné.“
„Promluvte s Lízou. Řekněte jí, že si přejete, aby si ho vzala.“
„Pošlete pro ni. Uslyší, co si o tom myslím.“
Paní Bennetová zazvonila a slečna Elizabeth byla vyzvána, aby se dostavila do
knihovny.
„Pojď dál, děvenko,“ vyzval ji pan Bennet, když stanula na prahu. „Dal jsem tě
zavolat v důležité věci. Bylo mi řečeno, že tě pan Collins požádal o ruku. Je tomu
tak?“ Elizabeth přitakala. „No dobrá — a tys jeho nabídku odmítla?“
„Ano, tatíčku.“
„Dobrá. Tím se dostáváme k jádru celé věci. Naše maminka trvá na tom, že ho
musíš vyslyšet. Je to tak, paní manželko?“
„Ano, anebo mi už nesmí na oči.“
„Čeká tě strastiplné rozhodování, Elizabeth. Ode dneška ztratíš jednoho z rodičů.
Nevezmeš—li si pana Collinse, nesmíš matce na oči, a vezmeš—li si ho, nesmíš na
oči mně.“
Elizabeth nemohla potlačit úsměv nad takovým závěrem po takovém úvodu,
avšak paní Bennetová, která si namlouvala, že se její manžel bude dívat na celou
věc tak, jak jí to vyhovuje, byla velice zklamaná.
— 61 —
„Jak to, co to má znamenat, pane manželi ? Slíbil jste mi, že jí poručíte, aby si ho
vzala.“
„Drahá choti,“ odpověděl pan Bennet, „chtěl bych vás požádat o dvě malé laskavosti.
Předně mi dovolte, abych v této záležitosti směl užívat vlastního rozumu, a
za druhé vlastní pracovny. Byl bych vám zavázán, kdybych měl co nejdřív knihovnu
opět pro sebe.“
Paní Bennetová se však přes zklamání, jež jí připravil manžel, ještě nevzdávala.
Znovu a znovu útočila na Elizabeth, hned ji sladce přemlouvala, hned jí vyhrožovala.
Pokoušela se získat na svou stranu Jane, leč tajemně a mírně odmítla zasahovat,
Elizabeth odrážela její útoky chvíli s vážnou tváří, chvíli se smíchem a žerty.
Třebaže volila různou taktiku, nezakolísala ani na okamžik ve svém rozhodnutí.
Pan Collins zatím dumal o samotě nad tím, co se přihodilo. Přehnané sebevědomí
mu zabraňovalo pochopit, proč ho vlastně sestřenka odmítla, a stejně tím zranila
pouze jeho hrdost. Jeho láska k ní byla zcela pomyslná, a když si představil, zejí
matka vytýkala ony vlastnosti možná oprávněně, nelitoval už vůbec ničeho.
Zatímco v rodině vládl takovýto zmatek, dostavila se Charlotte Lucasová s
úmyslem strávit u nich celý den. Lydia ji zahlédla v hale, letěla k ní a polohlasně jí
sdělovala: „To je báječné, že jdeš, u nás ti je dnes taková legrace! Co myslíš, že se
dopoledne nestalo? Pan Collins požádal Lízu o ruku a ona mu dala košem.“
Než na to stačila Charlotte něco říci, přiběhla k nim Kitty a sdělila jí touž novinku,
a jakmile vstoupily do salónu, kde paní Bennetová seděla o samotě, začala i
ona rozhovor na toto téma, hledala u slečny Lucasové pochopení a žádala ji,
aby svou kamarádku Lízu přesvědčila, že by měla vyhovět přání celé rodiny.
„Zkuste to, drahá slečno Charlottko,“ dodala smutně. „Nikdo není při mně, nikdo
se mě nezastane, nikdo nemá pochopení pro mé ubohé nervy.“
Charlottu zachránil před odpovědí příchod Jane s Elizabeth. «
„Vidíte, tady ji máte,“ pokračovala paní Bennetová. „Tváří se, jako by neuměla
do pěti počítat, a nebere na nás větší ohledy, než kdybychom žili na druhém konci
světa. Hlavně že prosadila svou. Ale já ti něco povím, slečinko — jestli budeš
takhle rozdávat koše každému ženichovi, tak zůstaneš starou pannou — a to bych
ráda věděla, kdo se o tebe postará, až tatíčka nebude. Já to nedokáži — a varuji tě
předem. Ode dneška jsem s tebou skoncovala. Řekla jsem ti už v knihovně, že mi
nesmíš na oči, a to víš, že slovo dodržím. S neposlušnými dětmi se nebavím. Když
je na tom někdo s nervy tak jako já, bolí ho každé slovo. Nikdo netuší, co já už
vytrpěla! Ale tak to na světě chodí. Kdo nenaříká, toho nikdo nepolituje.“
Dcery naslouchaly tomuto výlevu mlčky, neboť správně usuzovaly, že by ji jenom
víc podráždily, kdyby se jí pokoušely něco rozmluvit nebo ji chlácholit. Vykládala
tedy dál bez přerušení, dokud se k nim nepřidružil pan Collins, který veplul
do místnosti ještě důstojněji než jindy, jakmile ho uzřela, řekla děvčatům: „A teď si
přeji, abyste už držely jazyk za zuby, ale všechny, a my si chvilku popovídáme s
panem Collinsem.“
Elizabeth vyšla mlčky z pokoje, následována Jane a Kitty, Lydia však nehodlala
vyklidit pozice, aby o něco nepřišla, a Charlottu zdržel nejprve pan Collins, jenž
sejí přezdvořile a podrobně vyptával, jak se daří jí a její rodině, a pak také trochu
— 62 —
zvědavost, poodešla tedy k oknu a dělala, že neposlouchá. Paní Bennetová zahájila
ohlášený rozhovor bolestným zvoláním: „Ach, pane Collinsi!“
„Drahá paní Bennetová,“ odvětil, „zahalme tuto záležitost navždy závojem mlčení.
Nemám vůbec v úmyslu,“ pokračoval hlasem, v němž zřetelně zaznívala
zlost, „činit výčitky vaší slečně dceři. Všichni jsme povinni trpělivě snášet nevyhnutelné
zlo, a zvláště to platí pro muže, který měl to štěstí a dosáhl životního
úspěchu v tak mladém věku jako já. Věřím, že přijmu svůj los s pokorou, hlavně
snad i díky určitým pochybám, bylo—li by mi to ku štěstí, kdyby mi byla má půvabná
sestřenka podala svou ručku, neboť jsem se zhusta přesvědčil o tom, že jsme
ochotni podrobit se zlu, když se nám odepřené blaho začíná jevit v méně lákavém
světle. Nebudete to doufám považovat za projev neúcty vůči rodině Bennetových,
drahá madam, přestanu—li se ucházet o přízeň slečny dcery, aniž jsem měl tu čest
požádat vás a pana Benneta, abyste mě v námluvách podpořili svou rodičovskou
autoritou. Leckdo by mi snad mohl vytýkat, že jsem se nezachoval správně, když
jsem přijal odmítnutí ze rtů slečny dcery, a nikoli ze rtů vašich. Všichni jsme lidé
chybující. Měl jsem dobrou snahu od začátku až do konce. Hodlal jsem zde nalézt
milou životní družku, přičemž jsem měl na mysli blaho celé vaší rodiny, a jestliže
by se dalo něco vytknout mému postupu, dovolte, abych vás tímto poprosil za
prominutí.“
Rozruch kolem vyznání páně Collinsova pomalu utichal a Elizabeth se musela
už pouze přenášet přes trapné pocity, jímž se člověk v tomto případě nevyhne, a
občasné roztrpčené narážky matčiny. Dotyčný pán pak nedával průchod svým
citům ani rozpaky, ani zoufalstvím, ani tím, že by sejí stranil, leč škrobeným chováním
a opovržlivým mlčením. Sotva na ni promluvil a přehorlivá dvornost, která
nejvíce lahodila jemu samému, se od té chvíle soustředila na slečnu Lucasovou. Ta
mu trpělivě naslouchala k pochopitelné úlevě všech, především své přítelkyně.
Nazítří paní Bennetová stále ještě nepolevovala ve svém roztrpčení ani v stížnostech
na svůj zdravotní stav. I pan Collins setrvával v póze uražené hrdosti. Elizabeth
doufala, že ho hněv přiměje k předčasnému odjezdu, on však zřejmě nehodlal
pozměnit původní plány. Stanovil, že odjede v sobotu, a do soboty se také chystal
zůstat.
Po snídani se děvčata vypravila do Merytonu, aby se poptaly, jestli se už vrátil
pan Wickham, a zabědovaly si, že se nezúčastnil netherfieldského plesu. Objevil
se, jen vkročily do města, doprovodil je k paní tetince a tam do nejmenších
podrobností probrali, jak ho to mrzelo a jak se trápil, a ony jak si o něho dělaly
starost. Elizabeth však dobrovolně svěřil, že skutečně odjel, poněvadž to uznal za
nutné.
„Čím víc se ples přibližoval, tím víc jsem se utvrzoval v názoru, že by bylo lépe
se s panem Darcym nesetkat — že by snad bylo nad mé síly prodlévat s ním po
tolik hodin v téže místnosti, v téže společnosti, a že by mohlo dojít k výjevům,
které by nemusely být nepříjemné pouze mně.“
Ona velebila jeho takt a oba měli čas si o tom důkladně pohovořit, jakož i dát
průchod vzájemným mocným sympatiím, neboť Wickham a ještě jeden důstojník
je doprovázeli zpět do Longbournu a během této cesty se věnoval jen a jen jí. Byla
— 63 —
jeho doprovodu dvojnásob ráda: za prvé jí to lichotilo a za druhé to byla jedinečná
příležitost představit ho otci a matce.
Zakrátko po návratu přinesl posel z Netherfieldu dopis pro slečnu Jane Bennetovou
a ta jej okamžitě otevřela. Obsahoval malý arch elegantního ručního papíru,
hustě popsaného úhledným a plynulým dámským rukopisem, Elizabeth viděla, že
na sestru velmi zaúčinkoval a že při četbě prodlévá nad některými pasážemi. Jane
se však brzy ovládla, schovala psaní a snažila se vmísit do rozhovoru a být veselá,
jako by se nic nestalo, ale Elizabeth to znepokojovalo, takže odpovídala roztržitě
dokonce i Wickhamovi, a jakmile se oba páni odporoučeli, dala jí Jane očima znamení,
aby ji následovala nahoru. Když se ocitly ve svém pokoji, vytáhla Jane dopis
a pravila: „Píše mi Caroline Bingleyová a obsah jejího sdělení mě velmi překvapuje.
Panstvo opustilo Netherfield, v této chvíli už jsou na cestě do Londýna — a
nemají v úmyslu se sem vrátit. Poslyš, co tu stojí.“
Přečetla pak nahlas první větu, která oznamovala, že se právě rozhodli odjet okamžitě
za bratrem do Londýna a že už dnes povečeří v Grosvenor Street,'kde má pan
Hurst dům.
Dále tam bylo doslovně: Nechci předstírat, že se s Hertfordshirem loučím nerada,
budu postrádat jen jedno, a to Vaši milou společnost, drahá přítelkyně, doufejme
však, že se někdy v budoucnu opět naskytne vítaná příležitost hojně pěstovat
příjemné vzájemné styky , do té doby nechť zmírní bolest z odloučení co nejčastější
a nejupřímnější dopisy. Vtom na Vás spoléhám! Nedůvěra nedovolila Elizabeth
vnímat tyto afektované projevy příliš pozorně, a třebaže ji náhlý odjezd překvapil,
neviděla v tom ještě důvod k žalu, nedalo se předpokládat, že by jejich nepřítomnost
zabránila panu Bingleymu pobývat na Netherfieldu, a Jane přestane pociťovat
ztrátu jejich společnosti, až se bude těšit ze společnosti jeho, o tom byla přesvěd-
čena.
„To je škoda,“ pravila po krátké odmlce, „že ses nemohla rozloučit se svými přítelkyněmi,
než odjely. Neměly bychom však doufat, že ta vítaná příležitost, na niž
se slečna Bingleyová tak těší, nadejde dřív, než si myslí, a že se příjemné vzájemné
styky přítelkyň změní v ještě hlubší vztahy sesterské ? Však ono se jim nepovede
Bingleyho v Londýně zadržet.“
„Caroline píše zcela jednoznačně, že nikdo z nich se tuto zimu už do Hertfordshiru
nevrátí. Přečtu ti to:
Bratr odjížděl včera, přesvědčen, že se mu podaří vyřídit záležitosti, jež ho odvolaly
do Londýna, za tři čtyři dny, my jsme si však jisti, že je to nemožné, a kromě
toho se domníváme, že Charles nebude mít chuť honem Londýn opustit, když už
tam jednou bude, a proto jsme usoudili, že bude nejmoudřejší rozjet se za ním, aby
nebyl nucen trávit volné chvíle v nepohodlném hotelu. Četní naši známí už přijeli
na zimní sezónu, byla bych šťastná, kdybych se dozvěděla, že se i Vy přidáte k této
veselé společnosti, avšak obávám se, že je to zcela vyloučeno. Ze srdce doufám, že
vánoce v Hertfordshiru budou bohaté na radovánky, jež toto roční období obvykle
přináší, a vaši ctitelé tak početní, že ani nepocítíte nepřítomnost oněch tří, o něž
vás připravíme.
„Je tedy zřejmé,“ pravila Jane, „že se sem letos v zimě už nevrátí.“
— 64 —
„Zřejmé je jen to, že by to slečna Bingleyová nerada viděla.
„Proč myslíš? Rozhoduje o tom on sám. Je přece svým pánem. Ale to ještě nevíš
všechno. Přečtu ti pasáž, která mě vskutku zabolela. Před tebou nechci nic zatajo-
vat.
Pan Dany by se rád opět setkal se sestrou, a abych se vám přiznala, i my se na ni
těšíme stejně nedočkavě. Jsem přesvědčena, že Georgianě Darcyové se hned tak
která nevyrovná co do krásy, elegance i vzdělání, a vřelé city, jež v Louise i ve
mně vyvolala, rozkvetou snad ještě více vzhledem k jisté zajímavé okolnosti: odvažujeme
se doufat, že s ní zakrátko budeme spřízněny. Nevím, jestli jsem se Vám
někdy zmínila o tom, jak pohlížíme na tuto záležitost, avšak nechci odjet, aniž se
Vám s tím svěřím, a věřím, že nebudete pokládat naše naděje za neoprávněné.
Bratr ji vždy velice obdivoval a nyní bude mít zhusta příležitost vídat ji v intimním
přátelském prostředí, její příbuzenstvo si přeje tento svazek právě tak jako jeho a
věřím, že nejsem zaslepena sesterskými city, když se domnívám, že Charles má
všechny předpoklady pro to, aby si dokázal podmanit ženské srdce. Při tolika příznivých
okolnostech a žádných zábranách, jak se nemám, drahá Jane, kochat nadějemi,
že dojde k události, která tak mnohé srdce potěší?
„Co říkáš téhle větě, milá Lízinko?“ zeptala se Jane, jakmile dočetla. „Může být
něco řečeno jasněji? Neprohlašuje tu Caroline výslovně, že ani neočekává, ani si
nepřeje, abychom byly jednou švagrové, že nepochybuje o bratrově lhostejnosti
vůči mně, a jestli uhádla, jaké city chovám já k němu, hodlá mě (což je od ní velmi
laskavé) varovat včas. Může tomu někdo rozumět jinak?“
„To může, neboť já jí rozumím zcela odlišně. Zajímá tě jak?“
„Zajisté.“
„Řeknu ti to krátce a jasně. Slečna Bingleyová vidí, že se její bratr do tebe zamiloval,
a přitom si přeje, aby si vzal slečnu Darcyovou. Vydá se za ním do města,
protože doufá, že ho tam udrží, a tobě se pokouší namluvit, že o tebe nestojí.“
Jane zavrtěla hlavou.
„Udělala bys dobře, kdybys mi uvěřila, Jane. Kdo vás viděl pospolu, ten nemůže
pochybovat o jeho citech. A slečna Bingleyová nejméně. Tak hloupá zase není.
Kdyby o ni pan Darcy projevil jen zpola takový zájem, dala by si šít svatební šaty.
Ale věci se mají takto: Nejsme pro ně dost bohatí ani dost vznešení, a kromě toho
by ráda dohodila bratrovi slečnu Darcyovou — také proto, že si představuje, jak by
jí
jedna svatba v rodině ulehčila dosažení druhé. Nemá to špatně vymyšleno a patrně
by sejí to podařilo, kdyby jí nestála v cestě slečna de Bourghová. Jenom nebuď,
drahá Jane, tak bezelstně důvěřivá, a když ti slečna Bingleyová vykládá, jak
její bratr obdivuje slečnu Darcyovou, nesmíš z toho usoudit, že pro tebe hoří méně,
než když se s tebou v úterý loučil, nedá si přece od sestry nabulíkovat, že nemiluje
tebe, ale její přítelkyni.“
„Kdybychom měly stejný názor na Caroline Bingleyovou, pak by se mi tvým
výkladem dost ulevilo,“ odvětila Jane. „Avšak já vím, že jí křivdíš. Caroline by
nedokázala záměrně někoho klamat, a mně zbývá jediná naděje, že se sama mýlí.“
— 65 —
„Správně. Nemohla jsi připadnout na lepší myšlenku, když si to nechceš nechat
vymluvit po mém. Rozhodně se drž toho, že se mýlí. Splníš tím svou povinnost
vůči ní a nemusíš už být smutná.“
„Ale, drahá sestřičko, jakpak mohu být veselá? I kdyby to dobře dopadlo, cožpak
bych mohla podat ruku muži, jehož sestry a všichni přátelé si přejí, aby si vzal
jinou?“
„To si musíš rozhodnout sama,“ řekla Elizabeth, „a jestli po zralé úvaze shledáš,
že by tě víc trápilo nevyhovět jeho sestrám, než blažilo být jeho ženou, pak ti radím,
abys ho rozhodně odmrštila.“
„Jak můžeš tak mluvit?“ řekla Jane a trošku se pousmála. „Jistě víš, že jakkoli by
mě jejich nesouhlas mrzel, neváhala bych ani na okamžik.“
„Nepředpokládala jsem, že bys váhala, ale v tom případě tě nemusím příliš lito-
vat.“
„Jestli se ale celou zimu nevrátí, nebudu se patrně vůbec muset rozhodovat. Za
půl roku se může stát tisíc věcí!“
Elizabeth opovržlivě zamítla myšlenku, že by se už nevrátil. Domnívala se, že si
to pouze přeje předpojatá Caroline, a nepokládala za možné, že by její přání, ať
jakkoli nezastřeně nebo rafinovaně prosazované, mohlo ovlivnit mladíka, jenž není
na nikom závislý.
Zdůvodnila sestře svůj názor, jak nejpádněji uměla, a brzy s radostí viděla, že to
na ni příznivě zaúčinkovalo. Jane neměla
sklon k malomyslnosti, a tak pomalu opět nabyla sebedůvěry, ačkoli občas ze
skromnosti zapochybovala o jeho lásce a vzdávala se naděje, že se Bingley vrátí do
Netherfieldu a její vroucí touha dojde splnění.
Smluvily se, že obeznámí paní Bennetovou s odjezdem netherfieldského panstva,
ale že ji nepoplaší úvahami, jak se zachová pán domu, avšak i neúplná zpráva
vyvolala velké starosti a lamentace, jaká je to škoda, že dámy musely odjet právě
teď, když se všichni začali tak slibně sbližovat. Naříkala hezkou dobu, ale pak se
utěšila tím, že pan Bingley jistě co nevidět přijede a co nevidět bude v Longbournu
obědvat, a skončila spokojeným prohlášením, že byl sice pozván jen k rodinné
tabuli, ale že si na ní dá zvlášť záležet a že budou mít rozhodně dva chody.
Bennetovi byli pozváni k Lucasovým a opět byla slečna Charlotte tak hodná, že
se téměř celou dobu nechala bavit panem Collinsem. Elizabeth jí za to v příhodné
chvíli poděkovala. „Udržuješ ho v dobré náladě,“ pravila, „a já jsem ti za to zavázána
víc, než můžu vypovědět.“ Charlotte ujistila přítelkyni, zejí s radostí prokáže
tu službu a zejí to nic neudělá, když mu obětuje trochu času. To od ní bylo vskutku
milé, avšak Charlotte hodlala zajít ve své laskavosti dál, než mohla Elizabeth tušit:
chránila ji proti případným obnoveným galantnostem pana Collinse tím, že se
snažila upoutat jeho pozornost sama. Takový zájem tedy na tom měla slečna Lucasová
a všechno se vyvíjelo tak příznivě, že by si bývala večer při loučení byla
téměř jista úspěchem, kdyby nebyl musel odjet z Hertfordshiru tak zakrátko. To
však podceňovala ohnivost jeho temperamentu a jeho nezávislou rozhodnost, neboť
se s obdivuhodnou šikovností vyplížil nazítří ráno z domu Bennetových a
spěchal do Lucasova, aby sejí vrhl k nohám. Vyvinul velké úsilí, aby si ho sestře-
— 66 —
nice nevšimly, neboť byl přesvědčen, že by nezapochybovaly o cíli jeho cesty,
kdyby ho
spatřily, a on neměl chuť je zasvětit do svých úmyslů, dokud jim nebude moci
zároveň oznámit, že uspěl: nepochyboval o tom sice příliš, a právem, neboť Charlotte
se k němu chovala dost povzbudivě, avšak středeční dobrodružství přece jen
otřáslo jeho sebedůvěrou. Dostalo se mu však velmi lichotivého přijetí. Slečna
Lucasová ho spatřila z okna v prvním patře kráčet k domu a okamžitě se mu vydala
naproti, aby ho jako náhodou potkala na pěšince. Sotva se však nadála, že ji tam
čeká tolik lásky a tolik řečí.
Tak rychle, jak jen to bylo při výřečnosti páně Collinsově možné, se dohodli k
oboustranné spokojenosti, a když vcházeli do domu, naléhal na ni se vší vážností,
aby určila den, jenž ho učiní nejšťastnějším člověkem pod sluncem, a třebaže se
neslušelo, aby dáma v této chvíli jeho prosbě vyhověla, neměla v úmyslu zahrávat
si lehkomyslně s jeho štěstím. Jelikož ho příroda obdařila nadměrnou dávkou hlouposti,
nedalo se předpokládat, že by zasnoubení s ním bylo tak čarovné, aby si je
nevěsta přála protahovat, a Charlotte, jež ho vyslyšela jedině z čisté a nezištné
touhy po zaopatření, nebylo proti mysli dosáhnout tohoto zaopatření co nejdříve.
Pan Collins požádal okamžitě sira Williama a lady Lucasovou o ruku jejich dcery
a byl ochotně a radostně vyslyšen. Měl už nyní takové živobytí, že byl pro jejich
dceru nanejvýš žádoucí partií, neboť jí mohli dát jen nepatrné věno, a nadto tu byla
naděje na budoucí majetek. Lady Lucasová ihned projevila dříve nevídaný zájem,
jak je na tom pan Bennet se zdravím, a sir William s rozhodností prohlásil, že
jakmile pan Collins převezme longbournské panství, bude se slušet, aby byl i s
chotí představen u dvora. Zkrátka a dobře, celá rodina se nad touto událostí hluboce
zaradovala. Mladší dcery se těšily, že budou uvedeny do společnosti o rok o dva
dříve, než dosud mohly doufat, bratři se zbavili strachu, že Charlotte zůstane starou
pannou. Charlotte sama byla docela klidná. Dosáhla svého a nyní měla čas všechno
si rozvážit. A její úvahy ji celkem vzato uspokojovaly. Pan Collins samozřejmě
nebyl ani rozumný, ani milý člověk, jeho společnost jí nebyla dvakrát příjemná a
jeho vřelé city k ní jistě víc než pomyslné. Bude však mít manžela. Charlotte nestála
valně ani o muže,
ani o manželství, ale přesto by se byla ráda vdala: vždyť to bylo jediné počestné
zaopatření pro vzdělané mladé dámy s nepatrným jměním, a třebaže jí s ním asi
nekyne závratné štěstí, přece ji uchrání před nouzí. Tuto záruku nyní měla, a jelikož
jí už bylo sedmadvacet a krásy nikomu nepobrala, považovala to za velké
štěstí. Jen ji mrzelo, že svým počinem asi překvapí Elizabeth Bennetovou, neboť si
své přítelkyně vážila víc než kohokoli jiného. Elizabeth se bude divit, snad jí to
vyčte, a třebaže ji v jejím rozhodnutí nemůže zviklat, bude ji bolet vědomí, zejí to
neschvaluje. Rozhodla se, že ji o tom zpraví sama, a proto uložila panu Collinsovi,
aby se u Bennetových o ničem ani slůvkem nezmínil, až se vrátí na oběd. Slíbil jí
ovšem poslušně, že zachová vše v tajnosti, ale dalo mu to velkou práci, neboť jeho
dlouhá nepřítomnost vzbudila zvědavost, vyjádřenou řadou velmi přímočarých
otázek, z nichž vykličkoval jen s vynaložením velké obratnosti a usilovného sebezapření,
neboť hořel touhou rozhlásit zvěst o svém úspěšném milování.
— 67 —
Jelikož se měl ráno vydat na cestu příliš časně, aby se ještě s někým s rodiny setkal,
odehrálo se obřadné loučení večer, než se dámy odebraly na lože. Paní Bennetová
ho s velkou zdvořilostí a srdečností ujistila, že ho v Longbournu vždy rádi
uvítají, jakmile mu ostatní povinnosti dovolí, aby je znovu navštívil.
„Drahá madam,“ pravil, „přijímám vděčně vaše pozvání. V hloubi srdce jsem
doufal, že se mi ho dostane, a buďte ujištěna, že ho využiji, jak nejdříve budu mo-
ci.“
Všichni strnuli údivem a pan Bennet, jenž vůbec netoužil po brzkém shledání,
rychle pravil:
„Neobáváte se však, drahý pane, že se to lady Catherine nemusí zamlouvat? Raději
zanedbávejte své příbuzné, než abyste si proti sobě popudil svou paní.“
„Jsem vám ze srdce zavázán za vaše přátelské varování, vážený pane,“ odvětil
pan Collins. „Buďte však ujištěn, že bych nepodnikl nic závažného bez svolení Její
Jasnosti.“
„člověk ani nemůže být dost opatrný. Obětujte vše, jen abyste v ní nevzbudil nelibost,
a shledáte—li, že byste se vystavoval takovému nebezpečí, kdybyste nás
opět navštívil, což
pokládám za velmi pravděpodobné, zůstaňte raději pěkně doma a buďte si jist, že
my se neurazíme.“
„Srdce mi překypuje vděčností nad vaší přátelskou pozorností, velevážený pane,
a ubezpečuji vás, že ode mne co nejdříve obdržíte děkovný list za tento projev
ohleduplnosti, jakož i za všechny ostatní, jichž se mi dostalo během mého pobytu v
Hertfordshiru. Mé krásné sestřenky, neloučím se s vámi sice na tak dlouho, aby
toho bylo zapotřebí, přesto však si dovolím popřát vám hodně zdraví a spokojenosti,
sestřenku Elizabeth nevyjímaje.“
Dámy mu patřičně oplatily jeho zdvořilosti a vzdálily se, všechny stejně udiveny
nad tím, že je hodlá zakrátko opět navštívit. Paní Bennetová by tomu byla ráda
rozuměla tak, že se chce dvořit některé z mladších děvčat, a uvažovala, zda by se
Mary dala přemluvit, aby ho vyslyšela. Měla o něm mnohem lepší mínění než
ostatní, některé jeho monology ji zaujaly svou rozšafností, a třebaže sejí nevyrovnal
inteligencí, měla dojem, že by se mohl vyvinout v příjemného společníka, kdyby
byl přidržován k četbě a měl před očima její světlý příklad. Avšak nazítří dopoledne
všechny takovéto naděje padly. Hned po snídani se dostavila slečna Lucasová
a mezi čtyřma očima sdělila Elizabeth, co se včera přihodilo.
Elizabeth v posledních dnech už také napadlo, jestli si pan Collins nenamlouvá,
že miluje její přítelkyni, ale že by nalezl u Charlotte pochopení, to sejí zdálo téměř
stejně vyloučené, jako že by ho vyslyšela sama, a byla proto tak ohromena, že v
první chvíli zvolala snad trochu netaktně:
„Ty že ses zasnoubila s panem Collinsem? Ale, Charlottko, to přece nemyslíš
vážně !“
Když se jí slečna Lucasová svěřovala, nutila se do klidu, ale takováto nezaobalená
výčitka jí na okamžik přece jen otřásla, ačkoli vlastně něco podobného očekávala.
Hned se však vzpamatovala a chladně odpověděla:
— 68 —
„Proč tě to tak překvapuje, drahá Elizo? Považuješ za vyloučené, aby některá žena
měla o panu Collinsovi dobré mínění, jen proto, že se u tebe nesetkal s úspě-
chem?“
Avšak Elizabeth se už ovládla a s vynaložením velkého úsilí dokázala jakžtakž
věrohodně ujistit přítelkyni, že se raduje z budoucího příbuzenského svazku a zejí
přeje, aby byla hodně šťastná.
„Chápu tvé pocity,“ odvětila Charlotte. „Jistě tě to překvapuje, a hodně překvapuje
— vždyť zcela nedávno nabídl pan Collins ruku tobě. Ale až si v klidu všechno
uvážíš, pak doufám moje jednání pochopíš. Nejsem romantická, jak víš, a nikdy
jsem nebyla. Nechci nic jiného než slušné zaopatření, a když se vezme v úvahu
povaha pana Collinse, jeho postavení a styky, pak se domnívám, že mám větší
naději na spokojený život po jeho boku než valná většina lidí před vstupem do
stavu manželského.“
Elizabeth odvětila tichounce „zajisté,“ a po trapné odmlce se vrátily k ostatním.
Charlotte se dlouho nezdržela a zanechala Elizabeth úvahám o tom, co právě zvěděla.
Trvalo jí dlouho, než se dokázala aspoň trochu smířit s představou tak nesourodého
manželství. Že pan Collins během tří dnů nabídne ruku dvěma paním svého
srdce, to ji neudivovalo ani zdaleka tak jako skutečnost, že byl nyní vyslyšen. Uvědomovala
si už dávno, že Charlotte pohlíží na manželství jinak než ona, avšak
nebyla by pokládala za možné, že v rozhodující chvíli obětuje všechny ušlechtilé
city hmotnému prospěchu. Charlotte jako manželka pana Collinse — jaká ponižující
představa! A k bolestnému zklamání, že se její přítelkyně tak zaprodala, se
přidružila neodbytná obava, že je vyloučené, aby jí vyvolený úděl přinesl aspoň
jakous takous spokojenost.
Elizabeth seděla v salóně s matkou a sestrami, hlavu plnou toho, co se právě dozvěděla,
a uvažovala, smí—li to sdělit ostatním, když tu se dostavil sám sir William
Lucas, aby na přání své dcery oznámil její zasnoubení Bennetovým. Zahájil
četnými komplimenty a projevy radosti nad budoucími svazky mezi oběma rodinami,
a pak sdělil svou novinu posluchačstvu nejen užaslému, ale zcela nevěřícímu:
paní Bennetová spíše vytrvale než zdvořile prohlašovala, že se jistě mýlí, a
Lydia, jako vždy bezohledná a prostořeká, mu vpadla do řeči:
„Ježíšku na křížku! Copak to plácáte, sire Williame? To nevíte, že si pan Collins
chce namluvit naši Lízu?“
Nic než trpělivost šlechtice ode dvora by nebylo dokázalo překonat takové přijetí
bez roztržky, avšak sir William díky dobrému vychování všechno vydržel, požádal
je sice, aby nepochybovaly o pravdivosti jeho zprávy, ale jinak vyslechl jejich
netaktnosti s obdivuhodným sebeovládáním.
Elizabeth si uvědomila, že je na ní, aby ho vysvobodila z této nepříjemné situace,
zasáhla tedy, potvrdila jeho slova a dodala, že se jí už předtím Charlotte sama svěřila,
snažila se zarazit matku a sestru v jejich projevech tím, že siru Williamovi se
vší vážností blahopřála, v čemž ji duchapřítomně podpořila Jane, a že se rozhovořila
o dobrých stránkách tohoto sňatku, o tom, jaký je pan Collins hodný člověk, a že
Hunsford leží tak příhodně blízko Londýna.
— 69 —
Dokud se sir William zdržel, byla paní Bennetová z toho překvapení vlastně
sotva mocna souvislého slova, avšak jakmile se odporoučel, dala svým citům průchod.
Předně trvala na tom, že tomu všemu vůbec nevěří, za druhé dokazovala, že
pan Collins upadl do léčky, za třetí vyjádřila přesvědčení, že spolu nebudou šťastni
a že — za čtvrté — z toho mračna ještě nemusí pršet. Hlavně však si nedala vymluvit
dvě věci: předně, že příčinou všech trampot je Elizabeth, a za druhé, že se k
ní všichni zachovali zcela bezohledně. Tyto dva závěry rozváděla až do večera.
Nemohli ji nijak upokojit, nijak usmířit. Trvalo týden, než dokázala promluvit na
Elizabeth, aby ji nehubovala, musel uplynout měsíc, než si zas mohla popovídat se
sirem Williamem nebo jeho ženou a neurážet je přitom, a než trochu odpustila
jejich dceři, na to potřebovala těch měsíců několik.
Pan Bennet reagoval na tuto událost mnohem klidněji, a pokud v něm nějaké pocity
vyvolala, pak to byly, jak tvrdil, pocity vysoce příjemné: těší ho prý, když vidí,
že Charlotte Lucasová, kterou považoval za jakžtakž rozumnou ženskou, je stejně
hloupá jako jeho choť a hloupější než jeho dcera!
Jane přiznala, že ji Charlottiny zásnuby trochu překvapují, avšak spíš než údiv
vyjádřila upřímné přání, aby spolu byli šťastni, a na rozdíl od Elizabeth to nepokládala
za vyloučené. Kitty s Lydií ani ve snu nenapadlo slečně Lucasové závidět,
vždyť pan Collins nebyl než farář, pro ně to byla pouze novinka, kterou mohou
vykládat po Merytonu.
Lady Lucasová nemohla potlačit triumfální pocit, že nyní ona může rozvíjet před
paní Bennetovou příjemné úvahy, jakou dcera udělá partii, jezdila do Longbournu
častěji než dříve sdílet s ní svou radost, třebaže kyselé pohledy paní Bennetové a
její zlé poznámky by byly komukoli jinému zkazily náladu.
Mezi Elizabeth a Charlottou panovala jistá odměřenost, takže spolu o sňatku nehovořily,
a Elizabeth byla přesvědčena, že už mezi nimi nezavládne bývalá důvěra.
Zklamána Charlottou, upjala se s větší láskou k nejstarší sestře, bezelstné a jemné,
o níž byla přesvědčena, že ji nemůže zklamat, a o jejíž štěstí si dělala den ze dne
větší starosti, neboť Bingley už byl týden pryč a nic nenasvědčovalo tomu, že by se
měl vrátit.
Jane ihned Caroline odepsala a počítala dny, kdy asi může čekat odpověď. V
úterý přišel na adresu otce rodiny slíbený děkovný dopis od pana Collinse, bylo v
něm tolik zavázanosti a vděčnosti, že by to bylo odpovídalo spíš ročnímu pobytu v
jejich domě. A když učinil zadost tomuto bodu, sdělil jim dále s převýmluvným
nadšením, jaké štěstí ho potkalo v podobě opětované náklonnosti jejich roztomilé
sousedky slečny Lucasové, a vysvětlil, že z touhy po její milé společnosti ochotně
vyhoví laskavému pozvání, aby opět zavítal do Longbournu: doufá, zeje všechny
znovu spatří od pondělka za čtrnáct dní. Lady Catherine mu prý vřele schvaluje
jeho úmysly a přeje si, aby se svatba konala co nejdříve, kteréžto přání zajisté bude
pro jeho drahou Charlotte rozkazem, takže brzy určí onen den, kdy se stane nejšťastnějším
člověkem pod sluncem.
Zprávu o návratu páně Collinsově však paní Bennetová nepřijala milostivě. Ba
právě naopak, jala se před manželem dlouze lamentovat. Jak to prý, že se usadí v
Longbournu, a ne na Lucasově? Jí se to nehodí, aby se kvůli němu obtěžovala.
— 70 —
Nestojí o návštěvy vzhledem k svému chatrnému zdraví, a zamilovaní bývají vůbec
nesnesitelní. Takto paní Bennetová tiše hořekovala a přestávala jen proto, aby
mohla dát průchod zoufalství nad pokračující nepřítomností pana Bingleyho.
I Jane s Elizabeth zneklidňoval tento stav věcí. Ubíhal den za dnem a stále nic
nevěděly, ledaže se po Merytonu jeden čas říkalo, že Bingley se už v zimě do Netherfieldu
nevrátí, kteréžto zvěsti paní Bennetovou velmi pobuřovaly, a neopomněla
je nikdy vyvracet jako ohavnou pomluvu.
Dokonce i Elizabeth se počala obávat — nikoli jeho nezájmu — ale toho, že se
jeho sestrám přece jen povede nepustit ho z Londýna. Jakkoli nerada by byla připustila,
že Janino štěstí je ohroženo a že se její milý ukázal proradný a nestálý,
přece se toho podezření nemohla zbavit. Obávala se, že společné úsilí jeho necitelných
sester a panovačného přítele spolu s půvaby slečny Darcyové a londýnskými
radovánkami nakonec zvítězí nad jeho náklonností.
Jane ovšem těmito obavami a napětím trpěla hůř než Elizabeth, ať se však trápila
sebevíc, snažila se nedat to na sobě znát, a proto se mezi sebou o tom ani nezmínily.
Takovým jemnocitem se však nevyznačovala paní Bennetová a málokdy uběhla
hodinka, aby si na Bingleyho nevzpomněla, aby nevykládala, jak netrpělivě čeká
na jeho příjezd, a nedotírala na Jane, že ji tedy pěkně oklamal, jestli se už nevrátí.
Jen díky své svaté trpělivosti dokázala Jane tyto útoky klidně snášet.
Pan Collins se objevil, přesný jako hodiny, od pondělka za čtrnáct dní, avšak v
Longbournu se mu nedostalo ani zdaleka tak milostivého přijetí, jako když přijel
poprvé. Ve svém blaženém rozpoložení však nevyžadoval příliš pozornosti a naštěstí
pro všechny ho láska zaneprázdňovala natolik, že příbuzné zanedbával. Ve
dne pobýval většinou na Lucasově a někdy se vrátil do Longbournu právě včas,
aby se omluvil za svou nepřítomnost, než se rodina odebrala na lože.
Paní Bennetová se octla skutečně v politováníhodné situaci. Sebemenší zmínka o
chystané svatbě ji uvrhala do bezedného zoufalství, a kam se vrtla, tam se o ní
určitě mluvilo. Hnusil se jí pohled na slečnu Lucasovou. Patřila na ni s žárlivostí a
odporem jakožto na budoucí paní svého domu. Kdykoli je
Charlotte přišla navštívit, viděla v tom záměrné odhadování kdy už to tu převezme,
kdykoli řekla něco po straně panu Collinsovi, už byla přesvědčena, že hovoří
o longbournském panství a chystá se, jak ji i s dcerami vyžene z domu, jen co
pan Bennet zavře oči. Stěžovala si na to trpce svému choti.
„Věřte mi, manželi,“ pravila, „nemohu a nemohu se smířit s pomyšlením, že
Charlotte Lucasová bude jednoho dne paní tohoto domu, a já budu nucena ustoupit
jí z cesty, že se dožiji toho, aby taková převzala moje místo!“
„Ale, drahá, netrapte se těmito chmurnými myšlenkami. Musíme doufat v nejlepší.
Snad nám bude dopřáno, že já přežiji vás.“
Tím paní Bennetovou vůbec neutěšil, a tudíž místo odpovědi naříkala dál.
„Nemohu na to ani pomyslet, že celé tohle panství bude jejich. Nebýt té poslední
vůle, vůbec by mi to nevadilo.“
„Co by vám nevadilo?“
„Nic by mi nevadilo.“
„Buďme tedy rádi, že jste neupadla do takové flegmatičnosti.“
— 71 —
„Jak mám být ráda při takovéhle poslední vůli, pane manželi? Že může mít někdo
to svědomí a vydědit vlastní dcery, to nepochopím, a všechno kvůli panu Collinsovi!
Proč by to ze všech lidí měl dostat právě on?“
„Odpověď na tuto otázku přenechám vám,“ pravil pan Bennet.
Slečna Bingleyová odepsala, a tím byl konec všem dohadům. Hned první věta
obsahovala sdělení, že se všichni usadili na zimu v Londýně, a v závěru vyřizovala
bratrovu omluvu, že se neměl čas osobně rozloučit s přáteli, než opustil Hertford-
shire.
Naděje tedy nadobro pohasly, a když Jane dokázala pokračovat ve čtení, nenalezla
v dopise krom ujišťování o vřelých
sympatiích pisatelčiných nic, co by ji bylo mohlo potěšit. Hlavním obsahem bylo
velebení slečny Darcyové. Caroline opět popsala její přečetné půvaby, radostně se
chvástala, jak se sblížily, a neváhala předpovědět, že se splní přání, s nímž se Jane
svěřila v minulém dopise. S potěšením jí rovněž sdělovala, že se bratr usídlil u
pana Darcyho, a uchvácena probrala úmysly onoho pána ohledně nového zařízení.
Jane sdělila Elizabeth v hlavních rysech obsah dopisu a ta jej vyslechla s tichým
rozhořčením. Kolísala ve svém nitru mezi starostí o sestru a hněvem vůči ostatním.
Nevěřila ani na okamžik Carolininu ujišťování, že se její bratr zakoukal do slečny
Darcyové. Že má upřímně rád Jane, o tom byla přesvědčena stejně jako dříve, ale
jakkoli jí býval vždy sympatický, musela se na něho hněvat, ba téměř jím opovrhovat
pro jeho poddajnou povahu, pro nedostatek rozhodnosti, která umožňuje
vypočítavým přátelům, aby si s ním dělali, co jim libo, a jeho dožene k tomu, že
obětuje vlastní štěstí jejich rozmarům. Kdyby bylo v sázce jen jeho štěstí, mohl by
si s ním koneckonců zahrávat, jak by uznal za dobré, ale šlo i o její sestru, a toho si
přece musel být i on sám vědom. Zkrátka a dobře, na toto téma by byla mohla
rozvíjet dalekosáhlé úvahy, jenže ty by stejně nikam nevedly. Nalámala si s tím
hlavu dost a dost, ale ať už Bingleyho láska vyprchala nebo ustoupila nátlaku přátel,
ať si byl vědom Janiných citů nebo je nepostřehl — mohlo to sice podstatně
ovlivnit její mínění o něm, avšak sestra na tom byla v tom či onom případě stejně,
její klid byl ten tam.
Den dva musel uplynout, než Jane sebrala odvahu pohovořit si s Elizabeth o
svém soužení, až jednou, když je paní Bennetová opustila po delší tirádě o Netherfieldu
a jeho pánu než obvykle, Jane už nemohla mlčet:
„Ach, kéž by se drahá matinka dokázala lépe ovládat! Rozpřádá o něm stále
dlouhé úvahy a netuší, jak mě tím trápí. Ale nesmím si stěžovat. Nemůže to dlouho
trvat. Zapomeneme na něho a všechno bude jako dřív.“
Elizabeth se zadívala na sestru pochybovačně a starostlivě, ale neříkala nic.
„Nevěříš mi,“ pravila Jane a lehce zrudla, „ale nemáš proč.
Budu na něho možná vzpomínat, protože to byl nejmilejší muž, s kterým jsem se
kdy setkala, ale to je vše. Nemám od něho co očekávat, ani se čeho obávat, nemám
mu co vyčítat. Chválabohu! Aspoň kvůli tomu se nemusím trápit. Potřebuji jen
trochu času — jistě se budu snažit ze všech sil, abych se z toho vymanila.“
Vyrovnanějším hlasem dodala: „Už nyní mi může být útěchou, že jsem si pouze
něco mylně namlouvala a že jsem tím neublížila nikomu než sobě.“
— 72 —
„Drahá Jane!“ zvolala Elizabeth. „Ty jsi příliš ušlechtilá. Máš v sobě andělskou
snášenlivost a nesobeckost, nevím, co ti mám na to říct. Připadá mi, že jsem tě
nikdy dost nedocenila, ani tě nemilovala tak, jak by sis byla zasluhovala.“
Jane vehementně popírala, že by jí patřila taková chvála, a sváděla všechno na
vřelý sesterský cit.
„Nikoli,“ pravila Elizabeth, „to by nebylo spravedlivé. Ty se snažíš připisovat
každému nejlepší úmysly a mrzí tě, řeknu—li o někom něco nepěkného. A když
prohlásím, že jsi jediný dokonalý člověk, tak se tomu bráníš. Jen se neobávej, že to
přeženu, že si přisvojím tvou výsadu, obhlížet celý svět růžovými brýlemi. Není
toho třeba. Mám opravdu ráda jen málo lidí, a ještě méně je těch, o nichž smýšlím
s úctou, čím víc poznávám svět, tím méně se mi zamlouvá: den ze dne se mi znovu
potvrzuje, že lidská povaha je nestálá a že se sotva mohu spolehnout na zdánlivé
hodnoty a moudrost. Nedávno jsem se s tím znovu setkala ve dvou případech, o
prvním pomlčím a druhým jsou Charlottiny vdavky. Je to nepochopitelné! Ať se na
to díváš z té či oné stránky, je to nepochopitelné.“
„Nesmíš to brát takhle, drahá Lízinko. Vždyť by ses utrápila. Musíš vzít v úvahu,
že Charlotte má pro to jiné předpoklady i jinou povahu, a to je důležité. Považ,
jaký je pan Collins čestný člověk a Charlotte rozvážná, vyrovnaná povaha. Nezapomeň,
zeje z početné rodiny, zeje to pro ni skutečně výhodná partie, a snaž se
doufat — v zájmu všech zúčastněných — že k bratranci cítí aspoň trochu úcty a
oddanosti.“
„Kvůli tobě jsem ochotna vynasnažit se doufat v holé nemožnosti, ale nevím,
komu taková víra prospěje. Kdybych si měla myslet, zeje mu Charlotte oddána,
získala bych jenom horší mínění o jejím rozumu, než mám teď o jejím charakteru.
Přece víš zrovna tak dobře jako já, milá Jane, že pan Collins je nafoukaný, škrobený,
omezený, pošetilý osel, a musíš si myslet stejně jako já, že děvče, které si ho
dokáže vzít, nejedná bez postranních úmyslů. Neměla bys ji hájit, třebaže je to
Charlotte Lucasová. Přece nemůžeš kvůli jediné osobě změnit pojmy jako zásadovost
a poctivost a nezkusíš namluvit sobě nebo mně, že sobectví je rozšafnost a
strčit hlavu do písku znamená zajištěnou spokojenost.“
„Musím ti vytknout, že užíváš o obou příliš silných výrazů,“ odvětila Jane.
„Uznáš to doufám sama, až uvidíš, že jsou spolu šťastni. Ale nechme toho. Měla jsi
na mysli ještě něco. Zmínila ses přece o dvou případech. Nemohu předstírat, že ti
nerozumím, ale snažně tě prosím, drahá Lízinko, jenom jemu nic nevyčítej a neříkej,
že už o něm dobře nesmýšlíš, to by mě hrozně bolelo. Člověk nesmí vždycky
honem předpokládat, že mu druhý ublížil úmyslně. Nemůžeme chtít, aby se temperamentní
mládenec choval vždy obezřetně a zdrženlivě. Často nás mylně zavádí
vlastní domýšlivost. Ženy připisují někdy dvornosti větší význam, než ve skutečnosti
má.“ „A muži se starají, aby se to tak jevilo.“ „Klamou—li úmyslně, nelze je
ospravedlňovat, avšak mám pocit, že na světě ani nemůže být tolik úmyslných
nástrah, jak si někteří lidé představují.“
„Nepředpokládám, že by ti byl Bingley úmyslně kladl nástrahy,“ pravila Elizabeth,
„avšak i když člověk nezamýšlí nic zlého a nechce nikomu ublížit, může dojít k
— 73 —
nedorozumění, může z toho vzniknout trápení. Stačí k tomu lehkovážnost, málo
ohledů na city druhých, nedostatek rozhodnosti.“
„A ty mu přičítáš některou tuto vlastnost?“ „Ano, všechny dohromady. Kdybych
to však měla rozvádět, řekla bych, co si myslím o lidech, které ctíš, a ty se na mne
rozhněváš. Přeruš mě proto, dokud je čas.“
„Stále si tedy myslíš, zeje to dílo jeho sester?“ „Ano, sester podporovaných pří-
telem.“
„Nemohu tomu uvěřit. Proč by ho k něčemu nutili? Jistě jim jde jen o jeho budoucí
štěstí, a má—li rád mě, nemůže být šťasten s jinou.“
„Vycházíš z falešného předpokladu. Může jim jít ještě o mnoho jiných věcí než o
jeho budoucí štěstí, například o rozmnožení majetku a výhodné styky, o to, aby
získal nevěstu bohatší, vznešenější a pyšnější, než jsi ty.“
„Přejí «i bezpochyby, aby se jeho vyvolenou stala slečna Darcyová,“ odvětila
Jane, „ale třeba z lepších pohnutek, než jim připisuješ. Znají ji mnohem déle než
mne, není tedy divu, že je jim bližší. Ať už by však samy chtěly cokoli, není pravděpodobné,
že by odporovaly bratrovu přání. Která sestra by si něco takového
dovolila, pokud by k tomu neměla skutečně vážné důvody? Kdyby se domnívaly,
že mě má rád, nesnažily by se nás rozloučit, a ani by se jim to v tomto případě
nezdařilo. Říkáš, že mě miluje, ale pak by se byli všichni zachovali divně a nepěkně,
a já bych z toho musela být velmi nešťastná. Netrap mě takovým výkladem.
Nestydím se, že jsem se zmýlila — aspoň mě to zdaleka tak nebolí, jako kdybych
si měla myslet něco ošklivého o něm a o jeho sestrách. Dovol mi, abych si to vyložila
způsobem co nejpříznivějším a nejsnáze pochopitelným.“
Elizabeth jí nemohla nevyhovět, a od této chvíle mezi nimi o Bingleym téměř
nepadla zmínka.
Jen paní Bennetová se stále podivovala a lamentovala nad tím, že se nenavrací, a
třebaže jí to Elizabeth den co den znovu jasně vysvětlovala, nebyla zřejmě naděje,
že by si tím přestala lámat hlavu. Dcera se ji snažila přesvědčit o tom, Čemu sama
nevěřila, totiž že v něm Jane vzbudila jen nehluboký, přelétavý zájem, a proto se jí
dvořil, a že mu sešla z mysli, jakmile mu sešla z očí. Paní Bennetová sice pokaždé
připustila pravděpodobnost takového výkladu, ale stejně jí to Elizabeth musela
opakovat každý den. Paní Bennetovou utěšovalo jen pomyšlení, že v létě musí pan
Bingley znovu přijet.
Pan Bennet posuzoval tuto záležitost zcela jinak. „Nu, Lízinko,“ pravil jí jednoho
dne, „tvá sestra je nešťastně zamilovaná, jak koukám. Vyřiď, zejí blahopřeji.
Děvčata nic na
světě tak netěší — tedy krom vdavek — než se tu a tam nešťastně zamilovat. Má
aspoň o čem dumat a v očích jejích družek jí to dodává na zajímavosti. Kdypak
přijdeš na řadu ty? Přece si nenecháš dlouho líbit, že tě Jane trumfla. Teď je k tomu
výborná příležitost. V Merytonu je dost oficírů, aby mohly být nešťastné všechny
zdejší slečny. Vyber si Wickhama. Je to pohledný chlapík, ten by tě ošálil jaksepat-
ří.“
„Děkuji vám, tatíčku, ale mně postačí menší fešák. Nemůže mít každá takové
štěstí jako Jane.“
— 74 —
„To je pravda,“ pravil pan Bennet, „než útěchou nám budiž, že máte milující
matku, která každé takové příležitosti využije do krajnosti.“
Nejúčinnějším lékem na chmurnou náladu, kterou nedávná protivenství u některých
členů rodiny Bennetovy vyvolala, byla přítomnost pana Wickhama. Vídali se
s ním často a k jeho ostatním přednostem přistoupila nyní i skutečnost, že se těšil
obecné oblibě. Všechno, co Elizabeth vyprávěl o svých nárocích vůči panu Darcymu,
o tom, jak mu ublížil, bylo už všude známo a veřejně přetřásáno, a sousedé s
potěšením vzpomínali, jak jim byl pan Darcy odjakživa protivný, ještě dávno předtím,
než se tohle dozvěděli.
Jediná nejstarší slečna Bennetová stále ještě předpokládala, že se tu mohou vyskytovat
nějaké polehčující okolnosti, jež hertfordshirská společnost nezná, a ve
své mírnosti a nepředpojatosti vždy prosila o pochopení, zdůrazňovala možnost
omylu — ale všichni ostatní odsoudili Darcyhojako nejhoršího vyvrhela.
Po týdenních hodech lásky a blažených plánů do budoucna nadešla sobota a vyrvala
pana Collinse z náručí jeho líbezné Charlotty. Bolest z rozloučení však mohla
být aspoň u něho zmírněna pilnými přípravami na nevěstin příjezd, neboť měl
odůvodněnou naději, že krátce po jeho příští návštěvě v Hertfordshiru nadejde
onen den, kdy se stane nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Se svými příbuznými
v Longbournu se rozloučil právě tak obřadně jako předtím, opět popřál svým
půvabným sestřenkám hodně zdraví a spokojenosti a jejich otci slíbil děkovný
dopis.
Příští pondělí měla paní Bennetová to potěšení uvítat svého bratra a švagrovou,
kteří přijeli jako obvykle do Longbournu na vánoce. Pan Gardiner byl rozumný,
chytrý a ušlechtilý muž, jenž značně převyšoval svou sestru vrozenou inteligencí i
vzděláním. Netherfieldské dámy by byly sotva svým očím uvěřily, že člověk, který
se živí obchodem a bydlí na dohled svých skladišť, se umí chovat ve společnosti
tak vybraně a být tak příjemným společníkem. Paní Gardinerová, která byla mnohem
mladší než paní Bennetová s paní Philipsovou, byla milá, bystrá, elegantní
dáma a všechny její longbournské neteře ji měly moc rády. Zvlášť s oběma staršími
ji poutala upřímná vzájemná náklonnost. Často už ji v Londýně navštívily.
Po svém příjezdu se paní Gardinerová především musela věnovat předávání dárků
a zpráv o poslední módě. Když toto absolvovala, připadla jí méně činorodá
úloha. Bylo na ní, aby poslouchala. Paní Bennetová jí potřebovala vylíčit své trampoty
a postěžovat si na četná bezpráví. Stala se jim všem řada křivd od té doby, co
se neviděli. Kolem dvou děvčat se už točili ženiši, ale nakonec z toho nic nebylo.
„Na Jane se nezlobím,“ pokračovala, „Jane by byla pana Bingleyho ulovila, kdyby
to bylo šlo, ale Lízá! Ach, drahá švagruše, jen si představte, že mohla být touhle
dobou paní Collinsovou, kdyby nebyla tak umíněná. Tu v té místnosti ji požádal o
ruku a ona mu dala košem. Následkem toho bude mít lady Lucasová dřív vdanou
dceru než já, a naše děvčata jsou z longbournského panství stejně vyděděna jako
předtím. Lucasovi kují ohavné pikle. Snaží se urvat, co se dá. Nerada to o nich
říkám, aleje to tak. Jsem z toho celá pryč, upadla jsem do nemoci, protože mi
vlastní rodina kazí mé záměry a protože mám takové sousedy, že myslí v první
řadě na sebe, a ne na druhé. Jsem ale moc ráda, že jste nás právě v tomhle čase
— 75 —
přijeli navštívit, a udělala jste mi velkou radost tím, co jste vykládala o dlouhých
rukávech.“
Paní Gardinerová byla už s těmito událostmi v hlavních rysech obeznámena z
dopisů vyměňovaných mezi ní a Jane i Elizabeth, a tak švagrové jen něco zběžně
odpověděla a ze soucitu s neteřemi zavedla rozhovor jinam. Když se pak octla s
Elizabeth o samotě, vrátila se k tomu znovu. „Zdá se, že by to bývala pro Jane
dobrá partie,“ pravila. „Škoda, že se to rozešlo. Ale to se často stává. Takový mladík,
jak Bingleyho líčíte, se zamiluje na pár týdnů do hezkého děvčete, pak je náhoda
rozloučí a on na ni zapomene. Podobných případů je na tucty.“
„To je svým způsobem výborná útěcha,“ pravila Elizabeth, „jenže nám bude
sotva co platná. Naše trápení nezpůsobila náhoda. Nestává se přece často, že by
předpojatí přátelé dokázali, aby nezávislý mladý muž zapomněl na děvče, které
ještě před několika dny vášnivě miloval.“
„Jenže výraz jako ,vášnivě miloval' je tak otřepaný, pochybný a neurčitý, že si z
něho nemohu utvořit jasnou představu. Charakterizujeme jím právě tak často sympatie,
které vypučí půl hodiny po seznámení, jako skutečný, silný cit.. Prosím té,
jak vášnivé ji pan Bingley miloval?“
„Neviděla jsem ještě v životě výraznější náklonnost, začal zanedbávat ostatní lidi
a od ní se nemohl odtrhnout. Pokaždé, když se setkali, to bylo nápadnější a zřetelnější.
Na plese, který sám uspořádal, se dvě tři slečny urazily, zeje neprovedl, a já
sama jsem ho dvakrát oslovila a vůbec mi neodpověděl. Což mohly být nadějnější
příznaky? Nebývá nezdvořilost projevem mocného milostného zaujetí?“
„Ale ano — takového milostného zaujetí, o jaké v tomto případě asi šlo. Chudák
Jane! Je mi jí líto, protože jí při její povaze může chvíli trvat, než se přes to přenese.
Mělo to raději postihnout tebe, Lízinko, ty bys přitom dokázala žertovat, a tak
by tě to přebolelo dřív. Myslíš, že by se dala přemluvit, aby se s námi rozjela do
Londýna? Třeba by jí prospělo, kdyby změnila prostředí — snad si právě potřebuje
odpočinout od domova.“
Elizabeth se tento nápad velice zamlouval a byla přesvědčena, že sestra ochotně
svolí.
„Jen bych nerada,“ dodala paní Gardinerová, „aby s tím
spojovala tajné naděje ohledně onoho mladého muže. Bydlíme na druhém konci
města, stýkáme se s docela jinými lidmi, a jak víš, chodíme málokdy do společnosti,
je tedy velmi nepravděpodobné, že by se setkali, leda by ji přímo přišel navští-
vit.“
„To je zcela vyloučeno, neboť je pod dozorem svého přítele, a pan Darcy mu
rozhodně nedovolí, aby vyhledal Jane na takovéto adrese. Drahá tetinko, jak si to
vůbec představujete? Pan Darcy možná někde zaslechl, že existují taková místa
jako Gracechurch Street, ale jistě by mu nestačily desítky očistných lázní, aby ze
sebe smyl tu pohanu, kdyby tam vkročil, a pan Bingley se bez něho nikam nehne.“
„Tím lépe. Doufám, že se už nesetkají. Ale nepíše si Jane s jeho sestrou? Ta bude
nucena ji navštívit.“
„Uvidíte, že s ní přeruší veškeré styky.“
— 76 —
A třebaže si dávala záležet, aby toto tvrzení vyznělo hodně přesvědčivě, právě
tak jako její zajímavá teorie o tom, že se Bingley s Jane nebude smět setkat, ležel jí
tento případ tolik na srdci, až nakonec po dlouhých úvahách dospěla k názoru, že
to přece jen není zcela vyloučeno. Bylo by možné — a někdy to dokonce považovala
za pravděpodobné — že Bingley opět vzplane a že vliv jeho přátel úspěšně
zastíní mnohem přirozenější vliv Janina půvabu.
Jane Bennetová přijala tetiččino pozvání s radostí a nemyslela přitom na Bingleyovy
v jiném smyslu, než že by snad mohla tu a tam strávit dopoledne s Carolinou,
když s nimi bratr nebydlí pod jednou střechou a není tedy nebezpečí, že by se
setkali.
Gardinerovi pobyli v Longbournu týden a Philipsovi, Lucasovi a důstojníci se
postarali o to, aby neuplynul ani den bez společenských událostí. Paní Bennetová
se tak obětavě starala bratrovi a švagrové o zábavu, že ani jednou nezasedli v klidu
k rodinnému obědu. A pokud večer zůstali doma, určitě přišli nějací důstojníci — a
mezi těmito důstojníky nikdy nechyběl pan Wickham, jehož Elizabeth před tetičkou
tak vychválila, až jí to bylo podezřelé, a při těchto příležitostech oba bedlivě
pozorovala. Z toho, co viděla, usoudila, že nejde ani u jednoho, ani u druhého o
vážný cit, ale že jsou si
zřejmě navzájem sympatičtí, a to do té míry, že ji to zneklidnilo, a umínila si, že
si o tom s Elizabeth pohovoří, než odjede z Hertfordshiru, a zejí domluví, aby
zanechala tak nevýhodné známosti.
Wickham si však naklonil paní Gardinerovou ze zcela zvláštního důvodu, nezávislého
na jeho osobním šarmu. Před deseti nebo dvanácti lety, ještě než se vdala,
žila delší čas právě v onom derbyshirském kraji, odkud pocházel i on. Objevili
tudíž mnoho společných známých, a třebaže tam Wickham málokdy zavítal za
posledních pět let, to jest od smrti starého pana Darcyho, přece jí mohl poskytnout
čerstvější zprávy o jejích bývalých přátelích.
Paní Gardinerová viděla Pemberley a znala dobře nebožtíka pana Darcyho podle
vyprávění. Měli proto nevyčerpatelný zdroj rozhovoru. Porovnávala své vzpomínky
na Pemberley s detaily, jež jí popsal on, a když skládala svůj hold charakteru
zesnulého majitele, potěšila jeho i své srdce. Když se obeznámila s historkou o
tom, jak se k němu nynější pan Darcy zachoval, snažila se rozpomenout, co se
vykládalo o onom pánovi, dokud byl ještě malý, a nakonec sejí zdálo, že ho určitě
slýchávala líčit jako velmi pyšného, nevlídného chlapce.
Paní Gardinerová promluvila Elizabeth do duše zcela otevřeně a laskavě při první
vhodné příležitosti, kdy ji zastala samotnou. Nejprve jí poctivě sdělila, co si o
tom myslí, a pak takto pokračovala:
„Jsi příliš rozumná, Lízinko, aby ses zamilovala jen z toho důvodu, že ti k tomu
neradím, a proto neváhám mluvit otevřeně. Na tvém místě bych si skutečně dala
pozor. Nezapleť se a neusiluj zaplést jeho do citového vztahu, který by byl v dané
situaci — bez finančního zabezpečení — tak velice nemoudrý. Nemám proti němu
osobně ani to nejmenší — je to zajímavý mladý muž, a kdyby měl to jmění, které
by mít měl,
— 77 —
nevím, koho bych ti mohla přát lepšího. Takto se však nemůžeš řídit jen svými
romantickými představami. Máš dost rozumu a všichni věříme, že ho budeš umět
využít. Vím, že tvůj otec skálopevně spoléhá na tvou rozvahu a vzorné chování.
Nesmíš ho zklamat.“
„To jsou vážná slova, drahá tetinko.“
„Ano, a doufám, zeje také vážně vezmeš.“
„Nemáte se čeho obávat. Dám na sebe pozor a na pana Wickhama také. Nezamiluje
se do mne, dokáži—li mu v tom zabránit.“
„Už zase žertuješ, Elizabeth!“
„Odpusťte, řeknu to tedy jinak. Zatím jsem se do pana Wickhama nezamilovala,
ne, určitě ne. Aleje to beze vší pochyby nejpříjemnější muž, jakého jsem kdy poznala,
a kdyby se do mne opravdu zakoukal — myslím, že bude lépe, když se tak
nestane. Vidím, že by to byla nerozvážnost. Ach, ten odporný Darcy! Velice si
vážím tatíčkova dobrého mínění a zdrtilo by mě, kdybych ho měla zklamat. Tatíčkovi
se však pan Wickham líbí. Krátce a dobře, drahá tetinko, bylo by mi moc líto,
kdybych vám někomu způsobila starosti, vidíme však denně, že zamilovaným
mladým lidem málokdy zabrání nedostatek peněz ve vytváření hlubších vztahů —
jak vám tedy mohu slíbit, že budu moudřejší než moji vrstevníci, upadnu—li do
pokušení, a jak vůbec mohu vědět, zeje moudré se mu bránit? Mohla bych vám
slíbit jedině to, že nebudu pospíchat. Neuvěřím překotně, že já jsem ta ze všech
vyvolená. Až se setkáme, nebudu si nic přát. Udělám prostě, co je v mých silách.“
„Snad by bylo dobře, aby sem tak často nechodil. Aspoň mámě nepřipomínej,
aby ho pozvala.“
„Jako onehdy,“ pravila Elizabeth s provinilým úsměvem. „Ale nemyslete si, že
sem stále dochází tak často. To kvůli vám byl tento týden tolikrát zván. Maminka
má utkvělou představu, jak víte, že musí svým přátelům neustále předhazovat nějaké
návštěvy. Ale vážně — na mou čest se zkusím chovat tak, jak to považuji za
nejmoudřejší: stačí vám to?“
Tetička ji ujistila, že ano. Elizabeth poděkovala za dobře míněnou radu a s tím se
rozešly, vzácný příklad toho, že i v těchto
věcech je možno poradit, aniž to dotyčný rádci zazlívá.
Zakrátko po odjezdu Gardinerových a Jane přibyl do Hertfordshiru opět pan Collins,
jelikož se však usadil u Lucasových, nezpůsobil tím paní Bennetové žádné
velké těžkosti. Jeho sňatek se rychle blížil a ona se s ním touto dobou už smířila
natolik, že jej pokládala za nevyhnutelný, ba dokonce několikrát nevraživě prohlásila,
že by „jim přála, aby spolu dokázali být šťastni“. Ve čtvrtek měla být svatba a
ve středu se přišla slečna Lucasová rozloučit, když se zvedla k odchodu, Elizabeth,
v trapných rozpacích z matčina nevlídného, kyselého blahopřání a sama upřímně
dojata, ji doprovázela z pokoje. Když spolu sešly dolů, pravila Charlotte:
„Věřím, že mi často napíšeš, Elizo.“
„Na to se můžeš spolehnout.“
„Chtěla bych tě poprosit ještě o něco. Přijela bys mě navštívit?“
„Doufám, že se uvidíme hodně často v Hertfordshiru.“
— 78 —
„Myslím, že si teď pobudu delší čas v Kentu. Slib mi tedy, že přijedeš do Huns-
fordu.“
Elizabeth nemohla odmítnout, ačkoli ji taková návštěva vůbec nelákala.
„Otec a Maria se za mnou mají vypravit v březnu,“ dodala Charlotte. „Byla bych
ráda, kdyby ses k nim připojila. Víš, Elizo, že mi budeš stejně vítaná jako oni.“
I byla svatba: nevěsta se ženichem odjeli hned z kostela do Kentu a každý toho
mnoho napovídal a vyslechl o oné události, jak to tak bývá. Přítelkyně se Elizabeth
brzy ozvala a psaly si tak často a pravidelně jako jindy: aby však psaly stejně důvěrně,
to už nebylo možné. Elizabeth se nad dopisy nemohla zbavit pocitu, že je
veta po věrném přátelství, a třebaže si umínila nezanedbávat písemný styk, dělala
to spíš kvůli minulým než přítomným vztahům.
Zprvu všichni dychtivě očekávali Charlottiny dopisy, byli pochopitelně zvědaví,
co bude psát o novém domově, zda se jí bude zamlouvat lady Catherine, odváží—li
se tvrdit, že je šťastna, když pak byly její dopisy předčítány, měla Elizabeth dojem,
že se Charlotte o všem vyjadřuje přesně tak, jak se dalo předpokládat. Psala optimisticky,
zdálo se, zeje obklopena vším pohodlím, nezmiňovala se o ničem, co by
nebyla mohla pochválit. Dům, zařízení, okolí, cesty — všechno jí vyhovovalo a
lady Catherine se k ní chovala, velmi přátelsky a blahovolně. Byl to páně Collinsův
Hunsford a zámek Rosings v střízlivějším podání. Elizabeth pochopila, že musí
počkat, až se tam sama vypraví, chce—li se dozvědět plnou pravdu.
Jane už napsala sestře z Londýna několik řádků, že šťastně dojeli, a Elizabeth
doufala, že příští dopis už bude obsahovat nějakou zprávu o Bingleyových.
Netrpělivost, s jakou očekávala další dopis, byla po zásluze odměněna, jak už
netrpělivost obvykle bývá. Jane strávila ve městě týden a Caroline se ještě neohlásila
ani osobně, ani písemně. Vysvětlovala si to však tím, že se asi poslední dopis
přítelkyni z Longbournu nešťastnou náhodou ztratil.
Tetinka má zítra cestu nikam poblíž Grosvenor Street, psala dál. Využiji tedy té
příležitosti a navštívím je.Napsala znovu, když zamýšlenou návštěvu vykonala a
mluvila se slečnou Bingleyovou. Caroline mi připadala trochu nesvá, psala doslova,
ale byla ráda, že mě vidí, a vyčítala mi, že jsem jí svůj příjezd neoznámila.
Měla jsem tedy pravdu: můj poslední dopis nedostala. Vyptávala jsem se ovšem,
co dělá její bratr. Daří se mu dobře, aleje tak zaneprázdněn u pana Darcyho, že ho
ani příliš často nevidí. Zjistila jsem, že čekají slečnu Darcyovou k obědu. Byla
bych ji ráda poznala. Nezdržela jsem se dlouho, protože se Caroline a paní Hurstová
někam chystaly. Jistě se tu brzy zastaví.
Elizabeth nad tím dopisem kroutila hlavou. Utvrdil ji v přesvědčení, že přítomnost
sestry ve městě by mohl Bingley odhalit jen čirou náhodou.
Uběhly čtyři týdny, a Jane se s ním dosud nesetkala. Snažila se namluvit sama
sobě, že jí na tom nezáleží, avšak nemohla si už zastírat nezájem slečny Bingleyové.
čtrnáct dní byla kvůli ní každé dopoledne doma a každý večer si pro ni vymyslela
novou omluvu, pak se konečně návštěvnice objevila, ale zdržela se jen krátce a
byla vůbec jako vyměněná, takže Jane už nemohla setrvat ve svém sebeklamu.
Dopis, který při této příležitosti napsala sestře, je dostatečným důkazem jejího
rozpoložení.
— 79 —
Má rozmilá Lízinko,
musím se Ti přiznat, že jsem byla hloupá, když jsem věřila v přátelství slečny
Bingleyové, ale Ty se jisté nebudeš vítězoslavné naparovat svým bystrozrakem.
Ačkoli Ti tedy události daly za pravdu, nesmíš mé, drahá sestřičko, pokládat za
nepolepšitelnou, tvrdím—li i nadále, Že její chování opravňovalo stejné mou důvěru
jako tvé podezírání. Nedovedu pochopit, proč vlastně usilovala o to, abychom se
sblížily, a kdyby se všechno opakovalo, vím, že bych se dala znovu ošálit. Caroline
mi oplatila návštěvu až včera, a za celou tu dobu se neozvala ani lístečkem, ani
řádečkem. Když se konečně objevila, bylo na ní znát, že ji to netěší, omluvila se
zběžně, jen aby se neřeklo, že nepřišla dřív, nezmínila se ani slůvkem, že by mě
ráda zase viděla, a byla po všech stránkách tak změněná, že jsem si po jejím odchodu
umínila ji více nevyhledávat. Je to její vina, ale přesto ji lituji. Vyznamenávala
mě svou pozorností zřejmě z nedobrého úmyslu, mohu právem říci, že jsme se
spřátelily z jejího popudu. Lituji ji, neboť si musí být vědoma, že se zachovala
nepěkně, a jsem přesvědčena, že to udělala jen ze starosti o bratra. Nechci se o tom
rozepisovat: ty i já víme, že si dělá starosti zbytečně, nemůže—li však jinak, pak to
vysvětluje její chování ke mně, je po zásluze drahý jejímu srdci a veškeré její obavy
o něj jsou přirozené a chvályhodné. Přesto mě udivuje, že ji tyto obavy dosud
neopustily, neboť kdyby o mne aspoň trochu stál, byl by mě už dávno a dávno
vyhledal. Jistě ví, že jsem v Londýně, ona mi to mezi řečí naznačila, a přitom, když
ji poslouchám, mám takový dojem, jako by se snažila sama sebe ubezpečit, že je
okouzlen slečnou Darcyovou. Nemohu se v tom vyznat. Kdybych se neobávala
ukvapených závěrů, byla bych téměř v pokušení říct, že to ve mně vzbuzuje podezření
z nějakého úskoku. Ale pokusím se zapudit všechny bolestné úvahy a budu
myslet jen na to, z čeho se mohu radovat — z tvé příchylnosti a z velké dobroty
drahého strýčka a tetičky. Napiš mi brzy. Slečna Bingleyová říkala něco o tom, že
se už do Netherfieldu nevrátí, že dům pustí, ale netvrdila to s určitostí. Snad abychom
se o tom raději nezmiňovaly. Jsem velmi ráda, že přišly tak dobré zprávy od
přátel z Hunsfordu. Jen se k nim rozjeď se sirem Williamem a s Marií. Jistě se Ti
tam bude líbit.
Líbá Tě atd.
Elizabeth ten dopis zabolel, ale pak sejí vrátila dobrá nálada, když si uvědomila,
že se Jane už nedá klamat, aspoň
sestrou ne. Všechny naděje ohledně Bingleyho padly. Ani by si nepřála, aby se
začal sestře opět dvořit. Čím déle o tom uvažovala, tím horší mínění nabývala o
jeho charakteru, a za trest mu přála, aby se skutečně brzy oženil se sestrou pana
Darcyho, protože by to tak bylo i pro Jane nejlepší a protože by podle líčení pana
Wickhama musel brzy z hloubi duše litovat, čeho se vzdal.
Zároveň připomněla i paní Gardinerová Elizabeth její slib ohledně tohoto pána a
dotazovala se, co je nového, a Elizabeth pro ni měla zprávy, které se zamlouvaly
spíše tetičce než jí. Jeho zjevný zájem ochladí, už sejí nedvořil, točil se kolem jiné.
Elizabeth to neušlo, ale pozorovala a popisovala to bez velkého utrpení. Hloub do
— 80 —
srdce sejí nezapsal a její marnivosti stačilo vědomí, že by ona bývala jeho vyvolená,
kdyby to byly majetkové poměry dovolily. Uplatňoval nyní svůj šarm na mladé
dámě, jež ho okouzlila především nedávno získanými deseti tisíci librami, avšak
Elizabeth, v tomto případě snad méně jasnozřivá, než když šlo o Charlottu, ho
nezatratila kvůli jeho touze po nezávislosti. Ba právě naopak, připadalo jí to jako
nejpřirozenější věc na světě, a jelikož mohla předpokládat, že ho to stálo jisté úsilí,
než sejí dokázal vzdát, byla ochotna uznat, že jednal moudře a v zájmu jich obou, a
upřímně mu přála, aby došel štěstí.
Všechno také zcela otevřeně sdělila paní Gardinerové a po vylíčení okolností
připsala do dopisu: Jsem si teď jista, drahá tetinko, že jsem ho doopravdy nemilovala,
neboť kdybych byla poznala ten čistý a povznášející cit, musela bych si nyní
hnusit i jeho jméno a přát mu jen to nejhorší. Avšak já nejen vzpomínám na něho v
dobrém, ale dokonce ani nic nevyčítám slečně Kingové. Vůbec k ní necítím nenávist
a dokážu uznat, že to může být velmi slušné děvče. Láska v tom nehraje roli.
Má opatrnost přinesla ovoce, a třebaže bych jako zoufalá zhrzená milenka získala v
očích svých známých na zajímavosti, nelituji toho, Že na sebe neupozorním. Za
proslulost se někdy musí zaplatit příliš vysoká cena. Kitty a Lydia si berou jeho
zradu mnohem víc k srdci než já. Jsou mladé a světa neznalé a neobjevily ještě
zdrcující skutečnost, Že fešáci musí mít právě tak z čeho žít jako obyčejní mužští.
Bez větších vzrušení, než byla tato, a bez zajímavějších rozptýlení než procházky
do Merytonu — někdy blátivé, jindy mrazivé — uběhl v Longbournu leden a
únor. Březen přichystal Elizabeth návštěvu v Hunsfordu. Zprvu vlastně ani nechtěla
jet, ale shledala, že Charlotte na tom nápadu lpí, a postupně se i jí začal jevit
lákavější a přijatelnější. Odloučení podnítilo touhu vidět opět Charlottu a zmírnilo
její averzi vůči panu Collinsovi. Celý záměr měl půvab neotřelosti, nadto doma
vzhledem k pošetilé matce a málo družným sestrám nebylo všechno ideální, a tak
byla změna vítána už sama o sobě. Cestou se také bude moci stavit u Jane a zkrátka
a dobře, když se přiblížila doba odjezdu, byla by jej velmi nerada odkládala. Nenaskytly
se však žádné překážky a pouť probíhala podle původního Charlottina návrhu.
Elizabeth se přidružila k siru Williamovi a jeho druhé dceři. Cestovní program
se zavčas vylepšil jedním přenocováním v Londýně, takže mu teď k dokonalosti už
nechybělo nic.
Jedinou stinnou stránkou bylo rozloučení s otcem, který ji bude jistě postrádat,
vždyť byl nakonec tak smutný, že ji požádal, aby mu psala, a dokonce jí téměř
slíbil, zejí také odepíše. S panem Wickhamem se rozloučili jako přátelé — on ještě
o poznání vřeleji. Jeho nynější námluvy mu nevymazaly z paměti, že Elizabeth
byla první dívka, která ho zaujala a vzrušila, která vyslechla jeho příběh a politovala
ho, které se dvořil, při loučení jí přál šťastnou cestu, připomněl jí, co asi může
očekávat od lady Catherine de Bourghové, a vyjádřil naději, že se v názoru na ni
— jakož i v názoru na kohokoli jiného — vždy a všude shodnou, a projevoval o ni
přitom takovou starostlivost a zájem, že se k němu cítila navždy poutána hlubokými
sympatiemi a opouštěla ho v přesvědčení, že ať svobodný, ať ženatý, vždycky
to pro ni bude člověk navýsost milý a příjemný.
— 81 —
Nazítří se neocitla ve společnosti, která by ho byla nějak zastínila. Sir William
Lucas ani jeho dcera Maria, dobrosrdečná, ale po otci nepříliš bystrá, nemluvili o
ničem, co by
stálo za pozornost, a Elizabeth jim naslouchala asi s takovým potěšením jako
skřípotu kočárových per. Milovala komické figurky, ale sira Williama znala už
příliš dlouho. Nemohl jí sdělit nic o svém povýšení do Šlechtického stavu ani o
svém přijetí u dvora, co by už nebyla slyšela, a jeho galantnosti byly stejně otřepané
jako jeho informace.
Do Londýna to bylo pouhých čtyřiadvacet mil a vyjeli brzy, aby tam byli před
polednem. Když předjeli před dům Gardinerových, stála Jane v salónu u okna a
vyhlížela je, a jak vkročili do chodby, už je tam vítala. Elizabeth si ji pátravě prohlížela
a s potěšením viděla, že vypadá stejně zdravě a půvabně jako vždy. Nahoře
na schodech stál houf chlapečků a holčiček, kteří se tolik těšili na sestřenku, že
nevydrželi čekat v salóně, ale jelikož ji delší dobu neviděli, styděli se jí běžet naproti.
Všude vládla radost a pohoda. Celý den ubíhal velmi příjemně : zprvu v
ruchu nákupů, večer v divadle.
Tam Elizabeth záměrně zaujala místo vedle tetičky. Nejprve se rozhovořily o
sestře, zarmoutilo ji, třebas nepřekvapilo, když se při podrobném vyptávání dozvěděla,
že Jane se sice všemožně snaží být dobré mysli, ale přesto občas propadá
smutku. Lze však předpokládat, že sejí to zanedlouho podaří překonat docela. Paní
Gardinerová jí rovněž podrobně vylíčila návštěvu slečny Bingleyové v Gracechurch
Street a opakovala jí různé rozhovory s Jane během té doby, z nichž vysvítalo,
že s ní sestra sama přerušila styky.
Paní Gardinerová si rovněž dobírala Elizabeth pro Wickhamovu zradu a blahopřála
jí, že to tak srdnatě snáší.
„Ale co je to zač, ta slečna Kingová, milá Elizabeth?“ dodala. „Nerada bych si o
našem příteli myslela, že je prospěchář.“
„Prosím vás, drahá tetinko, jaký je rozdíl mezi prospěchářstvím a obezřetností
při vstupu do manželství? Kde končí uvážlivost a kde začíná ziskuchtivost? O
vánocích jste se obávala, aby si nechtěl vzít mě, protože by to nebylo moudré, a
teď, když se snaží získat děvče, které má pouhých deset tisíc, uvažujete, jestli není
prospěchář.“
„Jen mi pověz, jaká je ta slečna Kingová, a já už si o tom utvořím svůj názor.“
„Je to velmi slušné děvče, pokud vím. Neslyšela jsem o ní nikdy nic špatného.“
„Avšak on si jí ani nevšiml, dokud po dědečkově smrti nezdědila peníze.“
„Ne — a proč také? Když nesměl dobýt mého srdce, protože nemám věno, z jakého
důvodu by se byl ucházel o děvče stejně chudé, které se mu nelíbilo?“
„Připadá mi to beztaktní, začít sejí dvořit tak brzy po tom, co to vešlo ve zná-
most.“'
„Muž v tíživé situaci nemá čas na všechny obřadnosti, které ostatní zachovávají.
Když to nevadí jí, proč by to mělo vadit nám?“
„Že to nevadí jí, to jeho neomlouvá. Ukazuje to jen, že sejí něčeho nedostává —
rozumu nebo citu.“
— 82 —
„Nu dobrá,“ prohlásila Elizabeth, „jak si přejete. On je tedy zištný a ona pošeti-
lá.“
„Ne, Lízinko, takhle si to nepřeji. Nerada bych si myslela něco špatného o mladíkovi,
který žil tak dlouho v Derbyshiru, chápeš.“
„ Ach, je—li tohle jediný důvod, pak se přiznám, že mám moc špatné mínění o
derbyshirských mladých pánech, a jejich důvěrní přátelé z Hertfordshiru nejsou o
mnoho lepší. Mám jich až po krk. Chválabohu, kam zítra přijedu, tam se pán domu
nemůže chlubit ani jednou dobrou vlastností, neumí se chovat, hlavu má dutou, nic
po něm není. Vlastně jen hlupáci stojí za to, abychom se s nimi stýkali.“
„Dej si pozor, Lízinko, takové řeči by tě mohly usvědčit ze zklamání.“
Než se po představení odloučily, zažila radostné překvapení, neboť ji tetička pozvala,
aby strýce a ji doprovázela v létě na cestách, které hodlali podniknout pro
své potěšení.
„Nejsme ještě zcela rozhodnuti, jak daleko dojedeme, ale snad až ke skotským
jezerům,“ pravila paní Gardinerová.
Žádným jiným návrhem nemohla padnout Elizabeth více do noty, přijala pozvání
na místě a vděčně. „Milovaná tetičko,“ zvolala nadšeně, „jak jsem blažená a
přešťastná! Nalila jste mi novou krev do žil, dodala jste mi chuti do života. Sbohem,
zklamání a smutku! Co jsou muži ve srovnání
se skalami a horami? Ach, jak dlouho budeme na cestě! A až se konečně vrátíme,
nepřijedeme jako ostatní cestovatelé, kteří si vůbec nic nepamatují. Budeme
vědět, kde jsme jezdili, budeme vyprávět, co jsme viděli. Jezera, hory a řeky se
nám ve vzpomínkách nepopletou, a až se pokusíme popsat nějakou scenérii, nezačneme
tím, že se pohádáme, kde to vlastně je. Ať jsou první výlevy našich dojmů
méně nesnesitelné než u většiny cestovatelů!“
S čímkoli se druhý den na své pouti setkali, všechno připadalo Elizabeth nové a
zajímavé, měla výbornou náladu, neboť se přesvědčila na vlastní oči, že sestra
dobře vypadá, přestala se tedy obávat o její zdraví, a zamýšlená cesta na sever jí
byla trvalým zdrojem radosti.
Jakmile zahnuli ze silnice na odbočku k Hunsfordu, vyhlíželi faru a očekávali ji
za každým zákrutem. Cesta byla z jedné strany ohraničena plotem rosingského
parku. Elizabeth se usmála, když si vzpomněla, co všechno už slyšela o tamním
panstvu.
Konečně faru poznali: zahrada svažující se k cestě, v zahradě stavení, zelené
kůly a živý plot — všechno nasvědčovalo tomu, že budou co nevidět na místě. Pan
Collins s Charlottou se objevili ve dveřích, povoz zastavil před nízkými vrátky, od
nichž vedla nedlouhá, štěrkem vysypaná cestička k domu. Honem vystoupili z
kočáru a octli se na ní za všeobecné radosti ze shledání, úsměvů a úklon. Paní
Collinsová přítelkyni vřele uvítala a Elizabeth byla čím dál tím raději, že se za ní
vypravila, když viděla, jakou jí její návštěva způsobila radost. Postřehla okamžitě,
že bratránek nezměnil ani v manželství své způsoby: byl stále tak škrobeně přezdvořilý
a zdržel ji pár minut u vrátek, než sejí vyptal a vyslechl, jak se daří její
rodině. Pak už je bez dalších okolků — krom upozornění, jak je vchod hezky upra-
— 83 —
ven — uvedl do stavení, a jakmile vstoupili do salónu, přivítal je s okázalou stroje-
ností
podruhé ve svém skromném obydlí a jako ozvěna opakoval po své ženě všechny
nabídky občerstvení.
Elizabeth byla připravena, že ho spatří na vrcholku slávy, a když jim předváděl
rozlehlé místnosti, zařízení a nábytek, nemohla se zbýt dojmu, že se obrací především
na ni, jako by si přál, aby pochopila, co ztratila svým odmítnutím. Ačkoli to
tu všechno vypadalo útulně a pohodlně, přesto se mu nemohla zavděčit ani jediným
kajícným povzdechem, a spíš hleděla s údivem, jak se její přítelkyně může
tvářit vesele vedle takového partnera. Když pan Collins pronesl nějakou moudrost,
která mohla být jeho ženě trapná, bezděčně ji vyhledávala pohledem. Tu a tam
postřehla lehký ruměnec, ale většinou Charlotte moudře dělala, že neslyší. Nejprve
zůstali sedět v salóně, dokud se dost nenaobdivovali každičkému kusu zařízení, od
vitríny až po mříž u krbu, načež vylíčili celou cestu a všechno, co se zběhlo v Londýně,
a pak je pan Collins vyzval, aby se prošli po zahradě, velké a pěkně upravené,
o jejíž vzhled sám pečoval. Zahradničení bylo jednou z jeho nejpřijatelnějších
zálib a Elizabeth oceňovala Charlottino sebeovládání, když vykládala, že je to
činnost zdraví prospěšná a že ho v ní všemožně podporuje. Vodil je po cestičkách
sem i tam, sotva jim dovolil popadnout dech, aby mohli chválit tak, jak očekával, a
předkládal jim každý pohled s tak podrobnými komentáři, že se všechna krása
vytratila. Vypočítával pole v různých směrech, věděl, kolik je stromů i v nejvzdálenějším
hájku. Leč ze všech krás, jimiž se mohla chlubit jeho zahrada, ba i širé
okolí a celé království, nic se nevyrovnalo pohledu na Rosings, který se otvíral
mezi stromy na kraji parku přímo proti faře. Byla to krásná nová budova, půvabně
zasazená do svažujícího se terénu.
Pan Collins je hodlal vést ze zahrady kolem svých dvou luk, ale dámy neměly
střevíčky vhodné do jinovatky, a proto se vrátily, a jeho doprovázel dál pouze sir
William. Charlotte zatím prováděla sestru a přítelkyni po domě a byla asi ráda, že
má možnost jim ho ukázat bez manželova přispění. Nebyl velký, ale dobře stavěný
a pohodlný, všechno bylo zařízeno útulně a příhodně, což Elizabeth považovala
výlučně za Charlottinu zásluhu. Jakmile se z obrazu vytratil pan Collins,
bylo tu skutečně nadmíru příjemné prostředí a podle toho, s jakým neskrývaným
potěšením se tu Charlotte pohybovala, vycítila Elizabeth, že se vytrácí často.
Byla už zpravena, že lady Catherine dosud dlí na venkově. Přišla na to řeč opět u
večeře, kdy se k ní pan Collins přitočil se slovy:
„Ano, slečno Elizabeth, budete mít tu čest spatřit lady Catherine tuto neděli v
kostele, a nemusím ani zdůrazňovat, že si vás zcela podmaní. Je vlídnost a blahosklonnost
sama a nepochybně po bohoslužbě poctí i vás svou pozorností. Snad se
nezmýlím, když řeknu, že všechna pozvání, jimiž nás poctí během vašeho pobytu u
nás, budou zahrnovat i vás a švegruši Marii. Vyznamenává drahou Charlottu svou
přízní. Večeříváme v Rosingsu dvakrát týdně a nikdy nám nedovolí odebrat se
domů pěšky. Pravidelně se vracíváme v jejím kočáru, lépe řečeno v jednom z jejích
kočárů, neboť jich vlastní několik.“
— 84 —
„Lady Catherine je skutečně velmi úctyhodná a rozumná dáma,“ dodala Charlotte,
„a ke svým sousedům nanejvýš pozorná.“
„Máte svatou pravdu, má drahá, to říkám také. Ona je z těch vzácných žen, které
člověk ani nemůže dost ctít.“
V průběhu večera hovořili hlavně o tom, co je nového v Hertfordshiru, vyprávěli
si znovu, co si už sdělili v dopisech, a když se rozešli a Elizabeth se octla o samotě
ve svém pokoji, obírala se úvahami, do jaké míry je Charlotte spokojená, snažila se
pochopit, jakými prostředky ovlivňuje a kde sebere tu sílu snášet svého manžela, a
musela uznat, že to všechno dělá obdivuhodně. Snažila se rovněž odhadnout, jak
bude její návštěva probíhat, zda bude klidný průběh všedních dní často přerušován
nevítanými zásahy pana Collinse a radovánkami s rosingským panstvem. Živá
obrazotvornost jí to všechno brzy vykreslila.
Nazítří se právě ve svém pokoji vypravovala na procházku, když tu zničehonic
zaslechla randál, jako by v domácnosti náhle propuklo zemětřesení, zpozorněla a
po chvilce slyšela, že někdo letí po schodech a hlasitěji volá. Otevřela dveře a na
odpočívadle se srazila s Marií, která rozčilením sotva dechu popadajíc ze sebe
vyrazila:
„Jemináčku, Elizo, proboha tě prosím, utíkej dolů do jídelny, to něco uvidíš. Neřeknu
ti co. Pospěš si, rychle!“
Marně Elizabeth vyzvídala: Maria jí nechtěla nic prozradit, a tak utíkaly do jídelny,
odkud vedla okna na zahradu, aby spatřily ten div divoucí, a sice faetón před
vrátky a dvě dámy v něm.
„A to je všechno?“ zvolala Elizabeth. „Já čekala, že nejmíň vepři vnikli do zahrady,
a ona je tu jen lady Catherine s dcerou!“
„Kdepak, děvenko!“ zhrozila se Maria jejího omylu, „to není lady Catherine. Ta
starší je paní Jenkinsová, co u nich žije, a ta druhá je slečna de Bourghová. Jen se
na ni podívej! Taková nepatrná osůbka. Kdo by si to byl pomyslel, že může být tak
malá a hubená!“
„To je od ní bezohledné, že zdržuje Charlottu v tomhle větru venku. Pročpak nejde
dál?“
„Ona Charlotte povídala, že se to stane jen málokdy. Když slečna de Bourghová
zajde dovnitř, je to u ní důkaz zcela mimořádné přízně.“
„Zamlouvá se mi,“ prohlásila Elizabeth, která si na něco vzpomněla. „Vypadá
stonavá a hádavá. Ano, ta se k němu bude hodit. To bude pro něj ta pravá.“
Pan Collins i Charlotte stáli oba u vrátek a bavili se s dámami , sir William trčel
v domovních dveřích, zcela překonán vznešeností před sebou, ukláněl se, jakmile
slečna de Bourghová ráčila pohlédnout směrem k němu, kterážto scéna Elizabeth
náramně bavila.
Konečně si všechno pověděli, dámy odjely, ostatní se vrátili do domu. Jakmile
pan Collins zahlédl obě děvčata, hned se jim jal blahopřát k jejich šťastnému údělu,
což Charlotte vysvětlila oznámením, že jsou všichni pozváni nazítří do Rosingsu
na oběd.
Tímto pozváním byl triumf páně Collinsův dovršen. Nic mu nemohlo přijít více
vhod než možnost předvést ohromeným hostům vznešenost své paní a ukázat jim,
— 85 —
jak si váží jeho i jeho choti, a že mu k tomu dala příležitost nečekaně brzy, to pokládal
za takový důkaz její blahovůle, že pro to ani nenalézal dost obdivuhodných
slov.
„Přiznávám se,“ pravil, „že by mě bylo vůbec nepřekvapilo, kdyby nás byla Její
Jasnost pozvala v neděli na čaj a kdybychom byli směli strávit ten večer na rosingském
zámku. Znám její dobrotu a tušil jsem tedy, že k něčemu takovému dojde.
Avšak kdo by byl čekal takovouto pozornost? Kdo by si byl pomyslel, že nás
pozve na oběd bezprostředně po vašem příjezdu a že to pozvání bude platit celé
společnosti!“
„Mne tato okolnost tolik nepřekvapuje,“ odvětil sir William, „neboť jsem díky
svému postavení měl už v životě možnost mnohokrát poznat mravy opravdové
šlechty. U dvora nejsou případy takových vybraných způsobů nijak neobvyklé.“Nazítří
se nehovořilo o ničem jiném — aspoň během dopoledne — než o jejich
návštěvě na zámku. Pan Collins je pečlivě poučoval, co je čeká, aby je pohled na
nádherné sály, houfy služebnictva a vzácné pokrmy nevyvedl docela z míry.
Když se dámy odcházely upravit, pravil Elizabeth: „Nedělejte si starosti o svůj
zevnějšek, drahá sestřenko, lady Catherine od nás vůbec nevyžaduje, abychom
chodili tak elegantně oblečeni, jak přísluší jí a její dceři. Radil bych vám, abyste si
na sebe vzala prostě to, co máte nejlepšího — více není třeba. Lady Catherine si o
vás nepomyslí nic špatného, přijdete—li v prostém úboru. Přeje si, aby jistý stavovský
odstup zůstával zachován.“
Zatímco se strojily, přiběhl dvakrát nebo třikrát k jednotlivým dveřím, vybízel je,
aby si pospíšily, neboť lady Catherine nerada na někoho s obědem čeká. Tak velkolepý
obraz Její Jasnosti a zámeckého života docela vyděsil Marii Lucasovou,
která nebyla zvyklá se pohybovat ve vznešené společnosti, takže očekávala svůj
výstup na Rosingsu s nemenší trémou než její otec své představení u královského
dvora.
Počasí jim přálo, a tak se jim šlo tu půl míli přes park velmi příjemně. Každý
park má něco do sebe a vždycky je nač se dívat, i Elizabeth se tu leccos líbilo,
třebaže nedokázala upadnout do takového vytržení, jaké pan Collins nad tímto
výjevem předpokládal, a sotva na ni příliš zapůsobilo, když se jal počítat okna v
předním traktu a vyčíslil, co dal sir Lewis de Bourgh za sklenářské práce.
Jak stoupali po schodech do haly, zmocňovala se Marie čím dál tím větší panika
a ani sir William nevypadal docela klidně. Elizabeth neztrácela odvahu. Neslyšela,
že by lady Catherine vynikala tak geniálními schopnostmi nebo zázračnými
ctnostmi, aby ji to vyvedlo z míry, a pouhé vznešenosti, založené na penězích a
urozeném původu, se troufala postavit bez zachvění.
Ze vstupní haly, kde je pan Collins s uchváceným výrazem upozornil na velkolepý
prostor a dokončené ornamenty, je sloužící doprovodili předpokojem do salónu,
kde dlela lady Catherine, její dcera a paní Jenkinsová. Její Jasnost ráčila vstát,
aby je přivítala, a jelikož se paní Collinsová dohodla s manželem, že hosty představí
sama, odehrálo se to přijatelným způsobem, bez omlouvání a děkování, které
by on byl pokládal za nezbytné.
— 86 —
Sir William pobýval sice už na královském dvoře, ale vznešenost, jež ho obklopovala,
ho tak dokonale ohromila, že se sotva odvážil hluboce uklonit a pak mlčky
přijal místo, jeho dcera, strachy polomrtvá, usedla na krajíček židle a nevěděla, co
s očima. Elizabeth zjistila, že ji tento výjev nevyvedl z míry, takže mohla klidně
pozorovat tři dámy před sebou. Lady Catherine byla vysoká, statná paní s výraznými
rysy, které kdysi mohly mít svůj půvab. Neoplývala přívětivostí, ani neuvítala
hosty tak, že by zapomněli na své podřadné postavení. Její vznešenost se nevyznačovala
ledovým mlčením, ale cokoli řekla, to bylo proneseno tak autoritativním
tónem a s takovým vědomím vlastní důležitosti, že si Elizabeth okamžitě vzpomněla
na pana Wickhama, a z toho, co za ten
den zažila, usoudila, zeje lady Catherine přesně taková, jak on ji líčil.
Jakmile si prohlédla matku, jejíž tvář jí hned připomněla něco z Darcyho, zahleděla
se na dceru a užasla téměř stejně jako Maria, zeje tak malá a hubená. Ani
postavou, ani tváří nebyla po matce. Slečna de Bourghová vypadala pobledle a
nezdravě, její tvář nebyla ošklivá, ale docela bezvýrazná, téměř nemluvila, jen tu a
tam něco zašeptala paní Jenkinsové, která se nevyznačovala ničím zvláštním a
věnovala veškerou svou pozornost slečniným slovům a nařizování stínítka, aby jí
nešlo světlo do očí.
Lady Catherine jim dopřála několik minut posezení, pak je odeslala k jednomu
oknu, aby se mohli obdivovat výhledu, přičemž je pan Collins v roli průvodce
zvlášť upozorňoval na všechny krásy a lady Catherine jim laskavě sdělila, že až v
létě bude ten pohled skutečně stát za to.
Oběd byl opravdu bohatý, podávalo ho tolik sloužících a měl tolik chodů, kolik
jim pan Collins sliboval, a jak rovněž předpokládal, usadila ho Její Jasnost proti
sobě na opačném konci stolu a on se tam tvářil, jako by mu už život nemohl poskytnout
vzácnější dary. Porcoval maso, jedl a velebil pohotově a z hloubi duše,
každý chod pochválil nejprve on a pak sir William, jenž se už vzpamatoval natolik,
že dokázal opakovat všechno po svém zeťovi, až se Elizabeth divila, jak to lady
Catherine snese. Ale lady Catherine se svým bezmezným obdivem zřejmě zavděčili,
usmívala se milostivě, a zvláště tehdy, když říkali, že některý pokrm ještě nikdy
nejedli. Společnost se příliš neoddávala konverzaci. Elizabeth byla hotova se rozhovořit,
jakmile by se k tomu naskytla příležitost, ale seděla mezi Charlottou a
slečnou de Bourghovou — jedna byla zaneprázdněna posloucháním lady Catherine
a slečna de Bourghová na ni za celý oběd ani slůvko nepromluvila. Paní Jenkinsová
se hlavně zaměstnávala pozorováním, jak málo slečna de Bourghová jí, nutila ji
ochutnat to či ono a vyjadřovala starost, není—li indisponována. Maria by se nebyla
odvážila špitnout ani za živý svět a pánové pouze jedli a chválili.
Když se dámy vrátily do salónu, nezbývalo jim nic jiného než naslouchat lady
Catherine, která se neodmlčela ani na
okamžik, dokud nebyla podávána káva, pronášela své názory způsobem, z něhož
vysvítalo, že není zvyklá, aby jí kdokoli v čemkoli odporoval. Vyptávala se Charlotty
nezastřeně a do všech podrobností na její domácnost, dávala jí četné rady, jak
si počínat a jak má vypadat život tak malé rodiny jako její, poučila ji o chovu do-
— 87 —
bytka i drůbeže. Elizabeth shledala, že žádná maličkost není pod úrovní zájmu této
dámy velkého světa, jen když jí poskytne příležitost poroučet druhým. Během
rozhovoru s paní Collinsovou se obracela s četnými dotazy i na Marii a Elizabeth,
ale především na Elizabeth, o jejíž rodině toho věděla nejméně a která jí, jak sdělila
paní Collinsové, připadala jako velmi jemná a půvabná dívka. Vyptala se jí v průběhu
večera, kolik má sester, jsou—li mladší nebo starší, zda jsou všechny hezké,
jakého se jim dostalo vzdělání, co má její otec za kočár a jak se jmenovala matka
za svobodna. Elizabeth měla její otázky za velmi netaktní, ale odpovídala s chladným
klidem. Lady Catherine poté poznamenala:
„Panství vašeho pana otce má zdědit pan Collins, pokud vím. Kvůli vám,“ obrátila
se na Charlottu, „jsem tomu ráda, ale jinak nevidím důvod, proč by dcery neměly
dědit. V rodině sira Lewise de Bourgha proti tomu nebyly námitky. Umíte
hrát a zpívat, slečno Bennetová?“
„Ano,“ trochu.“
„Vskutku? Pak nás jistě oblažíte — tedy, až se to bude hodit. Máme tu prvotřídní
nástroj, určitě lepší než — Jednou jej vyzkoušíte. Umějí i vaše sestry hrát a zpí-
vat?“
„Jedna ano.“
„Proč se nenaučily všechny? Měly se tomu naučit. Slečny Webbsovy umějí
všechny hrát a jejich otec není tak zámožný jako váš. Umíte kreslit?“
„Ne, vůbec ne.“
„Cože, a vaše sestry?“
„Ani jedna.“
„To je zvláštní. Zřejmě jste k tomu neměly příležitost. Paní matka s vámi měla
jezdit na jaře do Londýna a tam vás nechat učit.“
„Matinka by to byla jistě ráda učinila, ale můj otec Londýn nesnáší.“
„Máte ještě vychovatelku?“
„Nikdy jsme žádnou neměly.“
„Neměly jste vychovatelku! Jak je to možné? Vychovávat doma pět dcer bez vychovatelky!
To jsem ještě neslyšela. Paní matka musela dřít jako otrokyně, než vás
všechny vzdělala.“
Elizabeth sotva dokázala potlačit úsměv, když ji ujišťovala, že tomu tak nebylo.
„Kdo vás tedy učil? Kdo se o vás staral? Vaše výchova musela být zanedbána,
když jste neměly vychovatelku.“
„Snad ano, ve srovnání s jinými rodinami, avšak ty z nás, které měly do učení
chuť, nepostrádaly možnosti. Byly jsme vedeny k tomu, abychom četly, a domácí
učitelé nám dávali hodiny, jak bylo třeba. Ty, kterým se do učení nechtělo, nemusely
dělat nic.“
„Ano, jistě, ale tomu by byla právě vychovatelka zabránila, a kdybych byla znala
vaši paní matku, byla bych jí důrazně poradila, aby si ji vzala. Říkávám odjakživa,
že nikdo nedosáhne vzdělání bez pravidelného a dlouhodobého vyučování, a na to
je nejlepší vychovatelka. Je obdivuhodné, kolika rodinám jsem já už v této věci
vypomohla. Těší mě, když mohu některou slečnu dobře umístit, čtyři neteře paní
Jenkinsové mají mou zásluhou skvělá místa a tuhle nedávno jsem zase doporučila
— 88 —
jednu slečnu, o níž jsem se doslechla pouhou náhodou, a ta rodina je jí nadšena.
Říkala jsem vám už, paní Collinsová, že mě včera navštívila lady Metcalfová, aby
mi poděkovala? Slečna Popova prý je poklad. ,Našla jste mi hotový poklad, lady
Catherine,' povídala. Chodí už vaše mladší sestry do společnosti, slečno Benneto-
vá?“
„Ano, lady Catherine, všechny.“
„Všechny! — Jakže, všech pět najednou? To je divné. A vy jste druhorozená. —
Mladší chodí do společnosti, než se starší vdají! — Vaše mladší sestry musí být
přece velmi mladičké.“
„Ano, nejmladší není ještě šestnáct. Taje skutečně asi příliš mladá na společenský
život. Ale já si myslím, že by to bylo vůči mladším sestrám nespravedlivé,
kdyby jim měly být odepřeny zábavy a radovánky jen proto, že starší nemají
možnost nebo chuť honem se vdávat. Ta poslední má přece stejné právo užívat
mládí jako ta první. A aby se jí v tom zabraňovalo jen z takového důvodu! To by
sotva prospělo sesterským vztahům a ušlechtilým citům.“
„Poslyšte,“ pravila Její Jasnost, „vy máte ale velmi vyhraněné názory na tak mladou
dívku. Kolikpak je vám?“
„Vzhledem k tomu, že má tři dospělé mladší sestry, může Vaše Jasnost stěží očekávat,
že bych se k tomu doznala.“
Na lady Catherine byl znát úžas, že se jí nedostalo přímé odpovědi, a Elizabeth
měla dojem, zeje první osoba, která se kdy odvážila uchýlit k žertu před její urozenou
beztaktností.
„Určitě vám není přes dvacet, takže svůj věk nemusíte tajit.“
„Bude mi jedenadvacet.“
Přidružili se k nim opět pánové a po čaji došlo na karetní stolky. Lady Catherine,
sir William a manželé Collinsovi zasedli k partii quadrilly, a jelikož slečna de
Bourghová dostala chuť zahrát si cassino, měly obě dívky tu čest, že pomohly paní
Jenkinsové doplnit počet hráčů. Byla to zcela absolutně a dokonale nudná partie.
Sotva padlo slovo, které by se netýkalo hry, ledaže paní Jenkinsová vyjádřila obavy,
aby slečně de Bourghové nebylo zima nebo horko, aby světlo nebylo příliš
prudké nebo tlumené. Mnohem více se toho dělo u sousedního stolu. Většinou bylo
slyšet lady Catherine i vytýkala svým třem partnerům chyby nebojím líčila nějakou
veselou příhodu, kterou zažila. Pan Collins byl zaneprázdněn přitakáváním ke
všemu, co Její Jasnost řekla, děkoval za každou dobrou kartu a omlouval se, když
se mu zdálo, že těch dobrých karet dostal až moc. Sir William toho mnoho nenapovídal.
Ukládal si do paměti žertovné historky a vznešená jména.
Když si lady Catherine a její dcera po libosti zahrály, zvedli se všichni od stolků,
paní Collinsové byl nabídnut kočár, což vděčně přijala, a sluha pro něj okamžitě
odspěchal. Společnost se shromáždila u krbu, aby vyslechla, jaké počasí určila lady
Catherine na zítřek. Od tohoto zdroje poučení je odehnal příjezd kočáru, za četných
projevů díků páně Collinsových a za neméně četných úklon sira Williama se roz-
loučili.
Jakmile se dal kočár do pohybu, už se vyptával bratránek Elizabeth, co tedy říká
Rosingsu, a kvůli Charlottě se vyslovila o návštěvě příznivěji, než odpovídalo
— 89 —
pravdě. Avšak její chvála, se sebezapřením pronesená, pana Collinse vůbec neuspokojila,
a tak se musel ujmout velebení Její Jasnosti sám.
Sir William se zdržel v Hunsfordu pouze týden, ale to stačilo, aby odjížděl přesvědčen,
že jeho dcera udělala skvělou partii a že takový manžel a takoví sousedé
se hned tak nenajdou. Dokud tu měl pan Collins sira Williama, trávil každé dopoledne
s ním, vozil ho na projížďky ve dvoukolce, aby ho obeznámil s okolím, ale
po jeho odjezdu se život v rodině vrátil do všedních kolejí. K Elizabethině úlevě
tato změna neznamenala, že by dlela častěji v bratránkově společnosti, neboť věnoval
většinu času od snídaně do večeře práci na zahradě nebo četbě a psaní ve své
pracovně, která měla okna na cestu před domem. Dámy vysedávaly v zadní místnosti.
Elizabeth zprvu udivovalo, že Charlottě nedává přednost velkému salónu,
neboť byl prostornější i pěkněji zařízený, ale brzy pochopila, že přítelkyně k tomu
má moc dobré důvody, neboť pan Collins by se byl zdržoval mnohem méně ve
svém pokoji, kdyby si byly zvolily přitažlivější prostředí, a velebila Charlottu, jak
to moudře zařídila.
Z tohoto salónku neviděly na cestu a vděčily jen panu Collinsovi za zprávy, které
povozy projely kolem a hlavně kolikrát byl mezi nimi lehký kočárek slečny de
Bourghové, což jim nikdy neopomněl hlásit, ač se to stávalo téměř denně. Dost
často zastavila před farou a bavila se pár minut s Charlottou, třebaže se málokdy
dala přemluvit, aby šla dál.
Sotva kdy uplynul den, aby pan Collins nezaběhl na Rosings, a zhusta považovala
jeho choť za nutné, aby jej doprovázela, dokud si Elizabeth neuvědomila, že na
panství lady Catherine by se našla ještě jiná teplá místečka, nechápala,
proč jí obětují tolik času. Občas je i Její Jasnost poctila návštěvou a při této příležitosti
jí neušlo ani to nejmenší, co se odehrávalo v místnosti. Prozkoumala, čím
se zabývají, prohlédla si jejich ruční práce a poradila jim, aby to dělaly jinak, pohaněla
rozmístění nábytku, nachytala služku, jak lelkuje, a přijala—li nějaké občerstvení,
pak zřejmě jen proto, aby se ujistila, že paní Collinsová kupuje příliš
velké kusy masa pro tak málo lidí.
Elizabeth brzy postřehla, že tato vznešená dáma sice nemá na starosti veřejné
blaho v celém hrabství, nicméně že suverénně kraluje ve své farnosti, kde ji o každé
sebenepatrnější těžkosti informuje pan Collins: a kdykoli dal některý chalupník
najevo přílišné kverulantství, nespokojenost nebo chudobu, vplula do vesnice,
urovnala spory, umlčela stížnosti a hubováním je dohnala k spokojenosti a blaho-
bytu.
Radovánky na Rosingsu se opakovaly asi dvakrát týdně, a až na to, že nyní postrádali
sira Williama a že se tedy karty hrály pouze u jediného stolku, probíhaly
všechny tyto návštěvy přesně jako první. Jiných společenských událostí bylo pramálo,
neboť většina sousedních rodin se pohybovala ve sféře nad poměry manželů
Collinsových. To však Elizabeth příliš nevadilo a celkem trávila čas dost příjemně:
těšila se z chvilek, kdy si mohla nerušené povídat se Charlottou, a počasí bylo na
tuto roční dobu nadobyčej pěkné, takže si užila i přírody. Zatímco ostatní odešli na
audienci k lady Catherine, vydávala se nejraději na procházku do aleje z jedné
— 90 —
strany ohraničující park, byla tam pěkná chráněná stezka, kterou si zřejmě neoblíbil
nikdo kromě jí a kde se cítila v bezpečí před zvídavostí lady Catherine.
Prvních čtrnáct dní jejího pobytu uběhlo v klidu a míru jako voda. Blížily se velikonoce
a po Květné neděli očekávali na zámku návštěvu, což byla v tak malém
rodinném kruhu významná událost. Elizabeth se doslechla krátce po svém příjezdu,
že za pár neděl má přibýt pan Darcy, a třebaže by byla dala přednost komukoli
jinému z okruhu svých známých, přece uvítala, že přibude nová tvář na zámeckých
večírcích, a hodlala se pobavit tím, že bude pátrat, jsou—li úklady slečny Bingleyové
skutečně beznadějné, což musí vysvitnout z jeho
chování k sestřence, kterou mu lady Catherine zřejmě určila, neboť hovořila o
jeho nastávající návštěvě s velikým zadostiučiněním, vylíčila jim ho v nejlepším
světle a dočista ji popudilo, když zvěděla, že se s ním jak Elizabeth, tak slečna
Lucasová už mnohokrát setkaly.
Na faře byli o jeho příjezdu okamžitě zpraveni, neboť pan Collins se procházel
celé dopoledne kolem vrátnice na hunsfordské cestě, aby mu nic neušlo, a jakmile
jim vysekl poklonu, když povoz zatáčel do parku, hned odspěchal sdělit tuto velezajímavou
novinku doma. Nazítří se vydal bez prodlení na zámek přivítat návštěvu.
A tam musel pozdravit synovce dva, neboť pan Darcy s sebou přivezl ještě
plukovníka Fitzwilliama, mladšího syna svého strýce lorda —, a k údivu celé společnosti
ho oba pánové doprovodili až domů. Charlotte zahlédla z okna manželovy
pracovny, jak přecházejí přes cestu, okamžitě letěla do druhé místnosti, aby oznámila
děvčatům, jaká pocta je čeká a dodala:
„Za tuto pozornost mohu poděkovat tobě, Elizo. Mne by pan Darcy tak rychle
nevyhledal.“
Elizabeth měla sotva čas ji tuto lichotivou domněnku vyvrátit, a už oznamoval
zvonek jejich příchod a krátce nato vstoupili všichni tři pánové do pokoje. Plukovník
Fitzwilliam, který překročil práh první, byl asi třicetiletý muž, žádný krasavec,
avšak postavou i vystupováním skutečný šlechtic. Pan Darcy byl stejný jako předtím
v Hertfordshiru — pozdravil rezervovaně jako vždy paní Collinsovou, a ať už
v něm její přítelkyně vyvolávala jakékoli pocity, stanul jí tváří v tvář zřejmě s
naprostým klidem. Elizabeth mu beze slova udělala pukrlátko.
Plukovník Fitzwilliam se okamžitě rozhovořil s duchaplností a lehkostí světáckého
kavalíra a bavil příjemně celou společnost, jeho bratranec prohodil něco o
domě a o zahradě k pani Collinsové a pak seděl hezkou chvíli, aniž na někoho
promluvil. Teprve pak v něm slušné způsoby převládly natolik, že se dotázal Elizabeth,
jak se daří její rodině. Odpověděla mu případným způsobem a po chvilkovém
odmlčení dodala: „Moje nejstarší sestra je teď už tři měsíce v Londýně. Nepotkal
jste ji tam náhodou?“
Věděla moc dobře, že ne, ale byla zvědavá, jestli dá najevo, že je mu známo, jak
se Bingleyovi zachovali k Jane, a měla dojem, že se zatvářil trochu rozpačitě, když
jí odpovídal, že bohužel neměl to štěstí a se slečnou Bennetovou se nesetkal. Víc o
tom nehovořili a pánové se krátce nato rozloučili.
Plukovník Fitzwilliam vzbudil svým vystupováním na faře velký obdiv a všechny
dámy se domnívaly, že díky jemu budou návštěvy na zámku mnohem zábavněj-
— 91 —
ší. Uplynulo však několik dní, než jim odtamtud přišlo další pozvání, neboť pokud
měli na Rosingsu hosty, nikdo je nepotřeboval, a teprve na velikonoční neděli,
téměř týden po příjezdu obou pánů, se jim dostalo té cti, a to je lady Catherine
pouze v kostele vyzvala, aby se u nich večer ukázali. Celý ten týden ji i její dceru
sotva zahlédli. Plukovník Fitzwilliam zašel během té doby na faru několikrát, ale
pana Darcyho viděli jen v kostele.
Pozvání samozřejmě přijali a ve vhodném čase se přidružili k panstvu v zámeckém
salónu. Její Jasnost je přijala milostivě, ale bylo zřejmé, že už jí jejich společnost
není tak vítaná, jako když tu nemá nikoho jiného, byla skutečně zcela zaujata
svými synovci a bavila se s nimi, zvláště s Darcym, mnohem víc než s ostatními.
Na plukovníku Fitzwilliamovi bylo vidět, že má z jejich přítomnosti upřímnou
radost, na Rosingsu mu bylo každé rozptýlení vítané, a krom toho se mu velice
líbila roztomilá přítelkyně paní Collinsové. Usadil se vedle ní a vykládal jí tak mile
o Kentu a Hertfordshiru,— o cestování i o pobytu doma, o nových knihách i o
hudbě, že se Elizabeth v tomto salónu ještě nikdy ani zpola tak nepobavila. Hovořili
živě a zaujatě, až to vzbudilo pozornost lady Catherine i pana Darcyho. Ten na
ně zakrátko vrhal časté zvědavé pohledy a po chvíli dala i Její Jasnost najevo stejný
zájem, když bez dlouhých okolků zvolala:
„Co jste to povídal, Fitzwilliame? O čem se to bavíte? Co to vykládáte slečně
Bennetové? Řekněte mi to taky.“
„Hovořili jsme o hudbě, drahá tetinko,“ odpověděl, když už nebylo vyhnutí.
„O hudbě! Račte tedy mluvit hlasitěji. Hudba je ze všech námětů mému srdci
nejbližší. Rozhovoru o hudbě se nemohu nezúčastnit. V celé Anglii by se myslím
našlo málo lidí, kteří by se dokázali z hudby tak těšit a projevovali větší přirozené
nadání než já. Kdybych se byla učila, bývala bych v hudbě vynikla. A právě tak
Anně, kdyby jí křehké zdraví nebránilo mít hodiny. Věřím, že by hrála dokonale.
Jak pokračuje Georgiana, Darcy?“
Pan Darcy chválil sestřino umění s láskyplným zaujetím.
„To ráda slyším, že se tak činí,“ řekla lady Catherine. „Vyřiďte jí ode mne prosím,
že to rozhodně nikam nepřivede, nebude—li pořádně cvičit.“
„Ujišťuji vás, tetinko, zejí té rady není třeba. Cvičí velmi pravidelně.“
„Tím lépe. Přehnat to rozhodně nemůže, a až jí budu příště psát, tak jí ještě
zvlášť domluvím, aby cvičení na žádný pád nezanedbávala. Říkávám často mladým
slečnám, že bez pravidelného cvičení to v hudbě nikam nedotáhnou. Už kolikrát
jsem to říkala i tuhle slečně Bennetové, že nebude hrát dokonale, dokud nebude
víc cvičit, u Collinsových sice není klavír, ale nemám nic proti tomu, a to jsem
jí také říkala, aby chodila sem a cvičila na klavíru v pokoji paní Jenkinsové. Tam v
tom křídle by přece nikomu nepřekážela.“
Pan Darcy se zatvářil rozpačitě nad tetinou nevychovaností a neodpověděl.
Po kávě připomněl plukovník Fitzwilliam Elizabeth, že mu slíbila zahrát, a ona
bez váhání zasedla ke klavíru. Přitáhl si k ní židli. Lady Catherine vyslechla první
píseň do půli a pak se začala opět bavit se svým druhým synovcem, ten se však po
chvíli zvedl, zamířil rozvážným krokem, jako obvykle, ke klavíru a postavil se tak,
— 92 —
že hleděl půvabné pianistce přímo do tváře. Elizabeth zpozorovala jeho počínání a
při první vhodné pauze se k němu obrátila se šelmovským úsměvem.
„Hodláte mě polekat, pane Darcy, že jste sem tak slavnostně přišel? Ale já se vás
nebojím, třebaže vaše sestra hraje tak dokonale. Jsem strašně paličatá, a když na
mne někdo zadupe, schválně neuteču. Zkusí—li mě někdo vyděsit, dodá mi tím
odvahy.“
„Nebudu vyvracet vaši domněnku,“ odpověděl, „protože ve skutečnosti jistě nevěříte,
že mám v úmyslu vás děsit, a měl jsem to potěšení vás už natolik poznat,
abych věděl, že občas ráda ze žertu prohlašujete věci, které si vůbec nemyslíte.“
Elizabeth se upřímně rozesmála nad tím, jak ji vystihl, a pravila plukovníku
Fitzwilliamovi: „Váš bratránek mě představil v pěkném světle a díky jemu mi teď
už neuvěříte ani slůvko. Mám velkou smůlu, že jsem se tu setkala s někým, kdo
může tak dokonale odhalit mou pravou tvář, a to právě v prostředí, kde jsem doufala
se ctí obstát. Je to od vás skutečně velmi nekavalírské, pane Darcy, vyzrazovat
všechny mé prohřešky z Hertfordshiru — a dovolte, abych dodala, že také velmi
nemoudré t neboť mě to ponouká k protiútoku a mohou vyjít najevo takové věci, že
vaše příbuzenstvo bude otřeseno do hloubi duše.“
„Nebojím se vás,“ pravil s úsměvem.
„Jen povězte, pěkně prosím, co má na svědomí,“ zvolal plukovník Fitzwilliam,
„tak rád bych věděl, jak se chová u cizích lidí.“
„Zvíte to tedy, ale připravte se na něco strašlivého. Musím vám sdělit, že jsem
ho poprvé spatřila v Hertfordshiru na plese, a na tomto plese — co byste tomu
řekl? Odtančil jen čtyři kousky. Přináším nerada špatné zprávy — ale je tomu tak.
Odtančil jen čtyři kousky, ačkoli byl nedostatek pánů a hodně dívek zůstalo sedět,
protože neměly partnery. To nemůžete popřít, pane Darcy.“
„Neměl jsem tenkrát tu čest znát jiné dámy než Bingleyho sestry.“
„Pravda, a na plese nebyl ještě nikdy nikdo nikomu představen. A copak byste
chtěl slyšet teď, plukovníku ? Mé prsty očekávají vaše rozkazy.“
„Snad bych byl učinil lépe,“ pravil Darcy, „kdybych se byl vynasnažil s někým
seznámit, ale nejsem z těch, kdo vzbuzují zájem cizích lidí.“
„Zeptáme se vašeho bratránka, proč tomu tak je?“ obrátila se Elizabeth na plukovníka
Fitzwilliama. „Zeptáme se ho, proč rozumný a vzdělaný muž, který viděl
svět, nevzbuzuje zájem cizích lidí?“
„Na to vám dokážu odpovědět sám,“ pravil Fitzwilliam, „a nemusíme se ptát jeho.
Pravý důvod je ten, že se mu nechce tak dalece namáhat.“
„Postrádám jistou schopnost, již si leckdo osvojil,“ pravil Darcy, „totiž bavit se
nenucené s lidmi, které vidím prvně v životě. Přijde mi zatěžko zapadnout do jejich
nálady a vzbudit v sobě dostatečný zájem o jejich starosti, jak to Často vídám.“
„Mé prsty,“ pravila Elizabeth, „se nepohybují po této klávesnici tak bravurně,
jak to často vídám u jiných žen. Nejsem tak pilná ani tak hbitá, nemám tak výrazný
úhoz. Jenže jsem odjakživa předpokládala, že jsem tím sama vinna, protože se
nenamáhám cvičit. Ale nemyslím si, že bych měla nešikovnější prsty a že bych
nebyla schopna se naučit stejně krásně hrát jako každá druhá.“
— 93 —
Darcy se usmál a řekl: „Máte úplně pravdu. Využíváte svého času mnohem lépe.
Kdo měl to potěšení vás slyšet, ten vám nemůže nic vytýkat. Ani vy, ani já se nepřetvařujeme
před cizími lidmi.“
Tu je vyrušila lady Catherine a přála si vědět, o čem hovoří. Elizabeth se okamžitě
rozehrála. Lady Catherine přistoupila blíž, pár minut naslouchala a pak pravila
Darcymu:
„Slečna Bennetová by nehrála špatně, kdyby víc cvičila a kdyby měla možnost
brát hodiny u některého londýnského profesora. Má docela slušný prstoklad, třebaže
se nadáním nevyrovná Anně. Anně by hrála skvěle, kdyby jí byl její zdravotní
stav dovolil brát hodiny.“
Elizabeth pohlédla na Darcyho, aby viděla, jak vřele se připojí k vychvalování
své sestřenky, ale ani v této chvíli, ani jindy u něho nespatřila žádné příznaky lásky
a z jeho chování k slečně de Bourghové vyvodila tu útěchu pro slečnu Bingleyovou,
že by si vzal právě tak dobře ji, kdyby byla jeho příbuzná.
Lady Catherine se i nadále zaobírala Elizabethinou hrou
a udělovala jí mnohá poučení o pravidelném cvičení a vrozeném nadání. Elizabeth
to všechno zdvořile snášela a na přání pánů setrvala u klavíru až do té chvíle,
než pro ně předjel kočár Její Jasnosti, aby je dopravil domů.
Nazítří dopoledne odešla paní Collinsová s Marií zařídit cosi do vesnice a Elizabeth
zůstala sama doma, právě psala Jane, když tu ji překvapil domovní zvonek,
neomylná známka toho, že se blíží návštěva. Jelikož neslyšela kočár, nevylučovala
možnost, že by to mohla být lady Catherine, a tak raději schovala rozepsaný dopis,
aby se nemusela obávat dotěrného vyptávání, tu se však otevřely dveře a k jejímu
úžasu vstoupil do pokoje pan Darcy, a to sám.
I on byl zřejmě udiven, že ji zastal samotnou, a omlouval své nečekané přepadení:
prý mu bylo řečeno, že jsou všechny dámy doma.
Posadili se, a když zodpověděl její zdvořilostní dotazy po rosingském panstvu,
hrozilo zřejmé nebezpečí, že zavládne smrtelné ticho. Bylo naprosto nutné o něčem
začít, a v této kritické chvíli si vzpomněla, kdy ho spatřila v Hertfordshiru naposled,
a zvědavá, co jí poví o jejich spěšném odjezdu, poznamenala:
„Jak nečekaně jste všichni opustili Netherfield loni v listopadu, pane Darcy! Pan
Bingley musel být velmi příjemně překvapen, že se s vámi tak brzy shledal, vždyť
pokud si vzpomínám, odjel pouze den před vámi. Doufám, že se jemu i jeho sestrám
dařilo dobře, když jste se s ním v Londýně loučil?“
„Ano, mají se výborně, děkuji vám.“
Viděla, že se s touto stručnou odpovědí bude muset spokojit, a tak po malé chvíli
dodala:
„Zaslechla jsem něco, že pan Bingley nemá velkou chuť se vůbec ještě někdy do
Netherfieldu vrátit, je tomu tak?“
„Mně nic takového neříkal, aleje dost pravděpodobné, že tam bude pobývat jen
zřídkakdy. Má mnoho přátel a je právě v těch letech, kdy člověk mívá čím dál tím
víc přátel i různých zájmů.“
„,Hodlá—li trávit na Netherfieldu tak málo času, pak by jeho sousedé spíš uvítali,
kdyby panství pustil, protože by se tam mohla usadit nějaká rodina natrvalo.
— 94 —
Jenže pan Bingley se tam jistě nenastěhoval kvůli sousedům, ale kvůli sobě, a tak
musíme právem očekávat, že si Netherfield ponechá nebo pustí ze stejného důvo-
du.“
„Nepřekvapilo by mě, kdyby se odstěhoval, jakmile se mu naskytne jiná příhodná
koupě,“ pravil Darcy.
Elizabeth neodpověděla. Neodvažovala se hovořit dál o jeho příteli, a protože ji
nic jiného nenapadalo, nechala na něm, o čem se budou bavit dál.
Pochopil a zakrátko začal: „Tohle je zřejmě velmi příhodný dům. Slyšel jsem, že
jej lady Catherine dala celý do pořádku, než se pan Collins přistěhoval do Huns-
fordu.“
„Ano, a jsem si jista, že by jí tento dobrý skutek nikdo neoplatil hlubší vděčnos-
tí.“
„Pan Collins měl při volbě životní družky zřejmě šťastnou ruku.“
„Ano, to máte pravdu, jeho přátelé se mohou radovat, že potkal jednu z mála rozumných
žen, které by byly ochotné si ho vzít a navíc schopné připravit mu spokojený
život. Moje přítelkyně má pro něho velké pochopení — i když nevím, je—li
její sňatek s panem Collinsem to nejmoudřejší, co mohla udělat. Zdá se však, že je
úplně spokojena, a posuzováno z hlediska rozumu, udělala jistě dobrou partii.“
„Musí to být pro ni velmi příjemné, že žije tak blízko svých rodičů a přátel.“
„Tomu říkáte blízko? Vždyť je to téměř padesát mil.“
„A co je padesát mil na dobré silnici ? Sotva půldenní výlet. Ano, tomu říkám
dost blízko.“
„Nikdy mě dosud nenapadlo považovat tuto vzdálenost za jednu z výhod jejich
sňatku,“ zvolala Elizabeth. „Vůbec by mě nenapadlo tvrdit, že paní Collinsová má
rodiče blízko.“
„Tím jen dokazujete svůj vřelý vztah k Hertfordshiru. Pak
vám všechno kromě nejbližšího okolí Longbournu musí připadat daleko.“
Při těchto slovech mu pohrával na rtech zvláštní úsměv a Elizabeth se domnívala,
že chápe proč asi předpokládá, že myslí na Jane a Netherfield. Zrudla tedy a
odpověděla:
„Netvrdím přece, že je nejmoudřejší, usadí—li se mladí manželé blízko jejích
rodičů. Velké nebo malé vzdálenosti jsou relativní a závisí na mnoha okolnostech.
V zámožné rodině, kde cestovní výlohy nehrají roli, není počet mil na překážku.
Jenže tohle není ten případ. Collinsovi mají slušné příjmy, ale zas ne takové, aby
mohli často cestovat — a aby moje přítelkyně měla pocit, že její rodiče žijí blízko,
musela by se ta vzdálenost scvrknout na polovinu, o tom jsem přesvědčena.“
Pan Darcy si přitáhl židli o kousek k ní a řekl: „Vy sama přece nemáte důvod k
tak vřelým lokálním vztahům. Je vyloučeno, že byste byla celý život nevytáhla
paty z Longbournu.“
Elizabeth se zatvářila překvapeně. Její návštěvník se vzpamatoval, odsedí si, vzal
ze stolu noviny, přelétl je očima a zeptal se lhostejnějším hlasem:
„Jak se vám líbí v Kentu?“
Rozhovořili se o zdejším okolí, oba v klidných, stručných větách, dokud je zakrátko
nepřerušil příchod Charlotty a její sestry, které se vrátily z procházky. Ne-
— 95 —
čekané téte á téte je překvapilo. Pan Darcyjim sdělil, jakým omylem takto přepadl
slečnu Bennetovou, zdržel se ještě několik minut, ale mnoho toho nikomu nepověděl,
a pak se rozloučil.
„Co to má znamenat?“ řekla Charlotte, jakmile za ním zapadly dveře. „Musí být
do tebe zamilovaný, milá Elizo, jinak by sem nechodil jako domů.“
Když jim však Elizabeth vylíčila, s jakou námahou udržovali rozhovor v proudu,
nezdálo se to Charlotte ani při nejlepší vůli pravděpodobné, a po různých úvahách
nakonec dospěly k závěru, že přišel, protože nemá nic lepšího na práci, což jim
připadalo i vzhledem k roční době jako nejpřijatelnější vysvětlení. Příroda dosud
neskýtala mnoho možností k povyražení. Na zámku se jim nabízela lady Catherine,
knihy a biliár, ale páni nevydrží sedět stále doma, a protože faru měli blízko,
vedla k ní příjemná cesta a snad i kvůli jejím obyvatelům se oběma bratrancům od
té doby zlíbilo zajít tam téměř denně. Přicházeli v různých dopoledních hodinách,
někdy každý zvlášť, jindy spolu a tu a tam i v doprovodu paní tetinky. Všem bylo
zřejmé, zeje plukovník Fitzwilliam navštěvuje, protože se u nich cítí dobře, a z
tohoto důvodu jim byl samozřejmě ještě sympatičtější. Elizabeth připomínal jejího
dřívějšího ctitele George Wickhama tím, že také ráda dlela v jeho společnosti a že
se mu tak nepokrytě líbila, když je oba srovnávala, shledávala, že plukovník
Fitzwilliam sice nemá tak jemné a okouzlující způsoby, ale uznávala, že je pravděpodobně
inteligentnější.
Proč se tu však tak často objevuje pan Darcy, to bylo obtížnější uhádnout. Jistě
ne proto, že by toužil po jejich společnosti, vždyť často seděl deset minut a ani ústa
neotevřel, a když konečně promluvil, pak zřejmě spíš z nezbytnosti než z vlastní
vůle ~ aby vyhověl požadavkům slušnosti, a ne pro potěšení. Zřídkakdy dělal dojem,
že se dobře baví. Paní Collinsová nevěděla, co si o tom myslet. Plukovník
Fitzwilliam ho občas škádlil, že dělá hlouposti, a podle toho usoudila, že se obvykle
chová jinak, což sama nemohla vědět, protože ho tak dobře neznala, byla by si
přála, aby se tato změna dala vysvětlit milostným vzplanutím a předmětem tohoto
vzplanutí aby byla její přítelkyně Eliza, a jala se proto usilovně pátrat, aby zjednala
jasno. Pozorovala ho, kdykoli přišli na zámek nebo on zavítal na faru, ale bez valného
úspěchu, často se na její přítelkyni díval, ale tvářil se přitom nevyzpytatelně.
Upíral na ni vážný pohled, ale Charlotte zhusta zapochybovala, zda je v něm i
zalíbení, spíš se jí někdy zdálo, že svědčí prostě o roztržitosti.
Několikrát řekla Elizabeth, že se do ní asi zakoukal, ale ta se jí jen vysmála a paní
Collinsová nepovažovala za moudré ji v tom utvrzovat, aby v ní nevzbuzovala
naděje, které by skončily zklamáním, neboť nezapochybovala ani na okamžik, že
by antipatie její přítelkyně rázem vyprchaly, kdyby mohla předpokládat, že ho má
v moci.
Ve své starostlivé oddanosti někdy přemítala, jak by dala
Elizabeth dohromady s plukovníkem Fitzwilliamem. Byl to rozhodně přitažlivý
muž, v zajištěném postavení. Elizabeth se mu zřejmě líbila, ale tyto přednosti vyvažovala
skutečnost, že pan Darcy měl velký vliv v církvi a jeho bratranec vůbec
žádný.
— 96 —
Na svých toulkách parkem potkala Elizabeth nejednou zcela neočekávaně pana
Darcyho. Považovala to za zvláštní smůlu, že se objevuje tam, kam málokdo zajde,
a hned poprvé mu přímo oznámila, že se právě tudy nejraději prochází. Jak se to
tedy mohlo opakovat, to nechápala. A přece k tomu došlo, ba i potřetí. Jako by ho
vedla vyslovená zlomyslnost nebo dobrovolné pokání, neboť mu při těchto příležitostech
nestačilo, aby se po několika zdvořilostních frázích a rozpačitém odmlčení
rozloučil, nýbrž považoval skutečně za nutné vrátit se a doprovodit ji. Přitom toho
mnoho nenamluvil a ona se také příliš nenamáhala, aby ho bavila nebo pozorně
naslouchala, avšak při třetím setkání si uvědomila, že jí klade občas dost zvláštní,
nečekané otázky — jak sejí líbí v Hunsfordu, chodí—li ráda sama na procházku a
co soudí o manželství Collinsových, hovořili o zámku, a tu ji vysvětloval něco, s
čím nebyla obeznalá, takovým způsobem, jako by předpokládal, že se tam i ona
ubytuje, až příště přijede do Kentu. Vyplývalo to z jeho slov. Měl snad na mysli
plukovníka Fitzwilliama? Elizabeth si to nedovedla vysvětlit jinak než jako narážku
na zájem z oné strany, jestli mu totiž sama dobře porozuměla. Uvádělo ji to do
trapných rozpaků a vítala s úlevou vrátka v plotě proti faře.
Jednou si na procházce znovu pročítala poslední Janin dopis a přemítala nad jedním
odstavcem, který dokazoval, že jí při psaní asi nebylo do smíchu, když tu
místo aby ji překvapil pan Darcy, vzhlédla a spatřila, že jí kráčí vstříc plukovník
Fitzwilliam. Schovala okamžitě dopis a s nuceným úsměvem pravila:
„To jsem nevěděla, že někdy zajdete i sem.“
„Obcházím celý park,“ odpověděl, „dělávám to obyčejně každý rok a hodlal
jsem skončit na faře. Půjdete ještě daleko?“
„Ne, chtěla jsem se právě vrátit.“
A skutečně se také otočila a vydali se spolu k faře.
„Tak vy už s konečnou platností v sobotu odjíždíte z Kentu?“
„Ano — pakliže to Darcy opět neodloží. Musím se mu podřídit. Rozloučíme se,
až jemu bude libo.“
„A kdyby mu i na celé věci příliš nezáleželo, udělá mu velkou radost, když o ní
rozhodne. Neznám nikoho, koho by tak těšilo prosazovat svou, jako pana Dar-
cyho.“
„On skutečně rád rozhoduje,“ odvětil plukovník Fitzwilliam, „ale to není sám.
Má jen k tomu lepší možnosti, neboť je bohatý a ostatní jsou často chudí. Říkám to
procítěně, neboť druhorozený syn, jak víte, si musí zvykat na odříkání a ústupky.“
„Podle mého názoru si druhorozený hraběcí syn na nic takového zvykat nemusí.
Ruku na srdce — kdy jste si musel něco odříci a kolikrát jste musel ustoupit? Stalo
se vám někdy, že jste neměl dost peněz, abyste si mohl zajet, kam jste chtěl, nebo
si opatřit, co se vám líbilo?“
„Strefila jste se do černého — nemohu skutečně tvrdit, že bych byl zhusta takto
strádal. Ale otázka peněz by mohla být rozhodující ve vážných záležitostech. Druhorození
synové se nemohou oženit, s kým se jim zlíbí.“
„Ledaže se jim zalíbí bohaté dcerušky, což se, pokud vím, často stává.“
„Nároky, které jsme si zvykli mít, nám příliš svazují ruce, a málokdo z našeho
společenského prostředí se může oženit, aniž pomyslí i na věno.“
— 97 —
„To říká na mou adresu?“ pomyslela si Elizabeth a zrudla, hned se však vzchopila
a škádlivě se ho zeptala: „A co se tak obvykle platí za druhorozeného hraběcího
syna, smím—li se ptát? Asi byste se nespokojil s méně než padesáti tisíci, ledaže
by byl starší bratr hodně stonavý.“
Odpověděl jí ve stejném duchu a brzy toto téma opustili. Aby se mu nezdálo, zeje
zaražená z toho, co se stalo, povídala okamžitě dál.
„Váš bratranec si vás vzal s sebou zřejmě hlavně proto, aby měl komu poroučet,
divím se, že se neožení, tím by si zajistil tuto vymoženost natrvalo. Možná však, že
mu prozatím postačí jeho sestra, jelikož mu byla svěřena do ochrany, může si s ní
počít, co se mu zachce.“
„Mýlíte se,“ pravil plukovník Fitzwilliam, „o tuto výhodu se musí podělit se
mnou. Jsme oba poručníky slečny Darcyové.“
„Skutečně? A jakpak se staráte o svou svěřenku? Dá vám hodně práce ? Mladé
dámy v jejím věku bývají někdy svéhlavé, a má—li v žilách pravou darcyovskou
krev, pak se asi nerada podřizuje.“
Zpozorovala, že se na ni po těchto slovech vážně zahleděl, a zeptal sejí okamžitě,
proč se domnívá, že by měli se slečnou Darcyovou starosti, a to způsobem, který
dával tušit, že tak či onak nebude daleko od pravdy. Odvětila rychle:
„Nemějte obav. V životě jsem o ní nic špatného neslyšela, co já vím, může to být
nejmírnější stvoření na světě. Jedny moje známé, paní Hurstová a slečna Bingleyová,
ji vychvalovaly až do nebe. Zmínil jste se myslím o tom, že je také znáte.“
„Znám je trochu. Jejich bratr je příjemný člověk, skutečný kavalír. S Darcym
jsou důvěrní přátelé.“
„Ano, pravda,“ podotkla Elizabeth suše. „Pan Darcy je vůči panu Bingleymu laskavost
sama a úžasně starostlivě pečuje o jeho blaho.“
„To pečuje! Ano, mám dojem, že o něho skutečně pečuje právě tenkrát, kdy je
toho nejvíc třeba. Cestou sem mi vykládal cosi, z čeho jsem vyrozuměl, že by mu
Bingley měl být skutečně dost zavázán. Ale měl bych se mu omluvit, neboť vlastně
nevím, měl—li na mysli Bingleyho. Jsou to všechno pouze dohady.“
„Jak to?“
„Šlo o jistý případ — ale Darcy by si jistě nepřál, aby se to rozkřiklo, protože by
z toho mohly být nepříjemnosti, kdyby se to doneslo rodině té dámy.“
„Můžete se spolehnout, že se nikomu ani slovem nezmíním.“
„Nezapomeňte, že si vlastně vůbec nejsem jist, jde—li o Bingleyho. Řekl mi jen
toto: že nedávno dokázal zachránit přítele před nepříjemnostmi plynoucími z nerozvážného
sňatku, nejmenoval však nikoho a neuváděl žádné podrobnosti, a mě
jen tak napadlo, že to bude Bingley, protože ho pokládám za mladíka, který by se
mohl do něčeho takového zaplést, a kromě toho spolu strávili celé léto, pokud
vím.“
„Řekl vám pan Darcy, z jakých důvodů zasáhl?“
„Vyrozuměl jsem, že rodina měla proti dotyčné slečně vážné námitky.“
„A jakým rafinovaným způsobem ho od ní odloučil?“
„Nevylíčil mi žádné své rafinované triky,“ pravil Fitzwilliam s úsměvem. „Svěřil
mi jen to, co jsem vám právě řekl.“
— 98 —
Elizabeth kráčela mlčky dál a srdce jí překypovalo rozhořčením. Fitzwilliam ji
chvíli pozoroval a pak sejí zeptal, nad čím se tak hluboce zamyslela.
„Uvažuji o tom, co jste mi vyprávěl,“ pravila. „Nemohu schválit počínání vašeho
bratrance. Jakým právem si tu zahrál na soudce?“
„Vy jste tedy spíše toho názoru, že jeho zákrok nebyl na místě?“
„Nechápu, co ho opravňovalo rozhodovat, zda se přítel zamiloval moudře či ne,
a jak mohl on určit a stanovit, na čem závisí přítelovo životní štěstí.“ Ovládla se
však a dodala: „Jelikož ale neznáme všechny okolnosti, nebylo by spravedlivé ho
odsuzovat. Jistě tu nešlo o žádnou velkou lásku.“
„To sice není neoprávněný předpoklad, ale bratránkův slavný čin by se tím jevil
v mnohem méně lichotivém světle,“ pravil Fitzwilliam.
Žertoval, alejí to připadalo tak typické pro pana Darcyho, že se na to ani neodvažovala
odpovědět, změnila tedy rázně předmět rozhovoru, a než došli na faru, bavili
se jen o bezvýznamných věcech. Jakmile se návštěvník rozloučil, uchýlila se do
samoty svého pokojíku, aby si mohla nerušeně promyslet všechno, co vyslechla.
Sotva mohla předpokládat, že se to týkalo někoho jiného než lidí, k nimž měla
vztah. Přece nemohl na světě existovat ještě někdo, koho by Darcy tak dokonale
ovládal. Nikdy nepochybovala, že se zúčastnil tažení proti
vztahu Bingleyho k Jane, ale vždy pokládala za hlavního inspirátora a strůjce
všeho slečnu Bingleyovou. Jestli si však z ješitnosti nepřisvojuje větší zásluhy, pak
je on toho příčinou, jeho pýcha a rozmary jsou příčinou všeho, co Jane musela
vytrpět a ještě vytrpí. Zničil — aspoň dočasně — všechny vyhlídky, že by ta láskyplná,
dobrotivá duše došla svého štěstí, a nikdo nemohl vědět, na jak dlouho jí
tak hrozně ublížil.
„Rodina měla proti dotyčné slečně vážné námitky,“ pravil plukovník Fitzwilliam,
a tyto vážné námitky spočívaly pravděpodobně na tom, že jeden její strýček je
venkovský advokát a druhý obchodník v Londýně.
„Proti Jane samé by přece nikdo nemohl nic mít,“ říkala si, „vždyť je roztomilost
a dobrota sama! Cituplná, i dost vzdělaná, má dokonalé vystupování. A jaké výhrady
může mít proti tatínkovi, je sice někdy trochu podivín, ale zná věci. které by
ani pan Darcy nemusel přehlížet, a je obecně*ctěn a vážen tak, jak on sám patrně
jakživ nebude.“ Na matku už nemohla pomyslet s takovou sebedůvěrou, ale nevěřila,
že by námitky proti ní byly rozhodující, neboť hrdopýškovi Darcymu jistě spíš
vadilo majetkové postavení Janiných příbuzných než jejich pošetilosti, a nakonec
dospěla k skálopevnému přesvědčení, že ho k tomu vedla zčásti zlá pýcha a zčásti
přání uchovat si Bingleyho pro sestru.
Rozrušení a slzy, v které tyto úvahy vyústily, způsobily, že ji rozbolela hlava, k
večeru se to vystupňovalo do té míry, že ji to — spolu s nechutí prodlévat ve společnosti
pana Darcyho — přivedlo k rozhodnutí nezúčastnit se návštěvy na zámku,
kam byli všichni pozváni na čaj. Když paní Collinsová seznala, že se skutečně
necítí dobře, nenutila ji, aby šla, a pokoušela se ze všech sil zabránit manželovi,
aby ji nutil, avšak pan Collins nedokázal potlačit obavy, co tomu řekne lady Cathe-
rine.
— 99 —
Jakmile odešli, Elizabeth, jako by chtěla co nejvíc rozjitřit svůj hněv proti Darcymu,
jala se znovu pročítat všechny dopisy, které jí Jane napsala do Kentu. Nestěžovala
si v nich na nic, ani se nevracela k minulým událostem, ani sejí nesvěřovala,
že trpí. Ale každičká řádka každého dopisu vytvářela celkový dojem, že pisatelka
ztratila veselost a přívětivost, jimiž se dříve vyznačovala, onu duševní rovnováhu,
plynoucí z vlastní spokojenosti i láskyplnosti vůči ostatním, která ji nikdy neopouštěla.
Elizabeth napovídala každá věta, že Jane není ve své kůži, a to mnohem výrazněji
než při prvním čtení. Po ohavném Darcyho vychloubání, jaké zlo dokázal
způsobit, vnímala s větším pochopením sestřino utrpení. Trochu ji utěšovalo vědomí,
že jeho návštěva na Rosingsu pozítří skončí, a ještě víc ji uklidňovalo, že za
necelých čtrnáct dní se s Jane opět shledají a že udělá všechno, co sesterská láska
zmůže, aby se brzy vzpamatovala.
Nemohla pomyslet na Darcyho odjezd z Kentu, aniž si uvědomila, že se bude
muset zároveň rozloučit i s jeho bratrancem, ale plukovník Fitzwilliam jí dal jasně
najevo, že nechová vážnější úmysly, a ona se pro něho nehodlala trápit.
Z těchto úvah ji náhle vytrhlo zazvonění u domovních dveří, příjemněji vzrušila
představa, že by to mohl být sám plukovník Fitzwilliam, neboť už jednou se ukázal
tak pozdě večer a nyní sem mohl zajít jen a jen kvůli ní. Tento předpoklad se však
nepotvrdil a její vzrušení nabylo zcela jiné podoby, když k svému překvapení spatřila
na prahu pokoje pana Darcyho. Začal se jí překotně poptávat po zdraví, jako by
přišel jen proto, aby se ujistil, že už je jí lépe. Odpovídala mu s chladnou zdvořilostí.
Usedl na okamžik, pak vstal a jal se přecházet po místnosti. Elizabeth to překvapilo,
ale neříkala nic. Po několikaminutovém odmlčení k ní rozčileně přistoupil a
takto začal:
„Marně jsem se bránil. Nemám sil. Nemohu přemoci svůj cit. Musíte mi dovolit,
abych vám vyjevil, jak hluboce vás obdivuji a miluji.“
Elizabeth nebyla úžasem mocna slova. Vykulila na něho oči, zrudla, zarazila se a
mlčela. To pokládal za dostatečnou pobídku a hned následovalo vyznání, co k ní
cítí a co už k ní cítil odedávna. Mluvil krásně, avšak neprodléval jen u citů, které
chová ve svém srdci, a hovořil stejně výmluvně o něze jako o hrdosti. Vylíčil jí
procítěně, co je to pro něho za ponížení, jak se mu ona nemůže rovnat, že zdravým
rozumem musí uznat námitky jeho rodiny proti jeho lásce, což všechno snad mělo
své oprávnění vzhledem k závažnosti tohoto kroku, ale sotva mu mohlo prospět v
jejích očích.
Přes svou hlubokou antipatii k němu si uvědomovala, jak je pro ni lichotivé, že si
podmanila srdce takového muže, a třebaže ani na okamžik nezaváhala, co mu odpoví,
bylo jí zprvu líto, že mu způsobí bolest, až v ní jeho další slova vyvolala
takový hněv, že všechen její soucit pominul. Snažila se však obrnit trpělivostí, aby
mu dokázala klidně odpovědět, až domluví. Na závěr zdůraznil, jak silný musí být
cit, který se mu přes všechnu snahu nepodařilo přemoci, a vyjádřil naději, že se mu
nyní za to dostane odměny a ona přijme ruku, kterou jí nabízí. Viděla na něm jasně
při těchto slovech, že ani na okamžik nezapochyboval o příznivé odpovědi. Mluvil
sice o úzkosti a pochybnostech, ale jeho tvář vyzařovala dokonalou sebejistotu.
— 100 —
Tato okolnost ji ještě více rozhořčila, a když se odmlčel, odpověděla s planoucími
tvářemi:
„Je, pokud vím, ustáleným zvykem, vyjádřit za těchto okolností vděčnost za vyznané
city, ať jsou či nejsou opětovány. Vyznání přirozeně zavazuje k vděčnosti, a
kdybych vděčnost cítila, poděkovala bych vám nyní. Nemohu to však učinit —
nikdy jsem nestála o vaši náklonnost a vy jste jí podlehl proti své vůli. Velmi nerada
působím někomu bolest. Stalo se to však naprosto neúmyslně, a jsem si jista, že
nebude mít dlouhého trvání. Úvahy, které vám tak dlouho bránily vyznat se ze
svých citů, vám jistě pomohou je po tomto rozhovoru překonat.“
Pan Darcy se opíral o římsu u krbu a očima jí visel na tváři, zdálo se, že ho její
slova stejným dílem překvapila jako zdrtila. Pobledl hněvem a duševní rozrušení se
mu zračilo v každém rysu. Sváděl těžký boj, aby zachoval zdání klidu,
a neotevřel rty, dokud si nebyl jist, že se mu to podaří. Tu chvíli bylo Elizabeth
strašně. Konečně pravil nucené vyrovnaným hlasem:
„A to je všechno, co budu mít tu čest vyslechnout od vás v odpověď! Snad bych
mohl chtít zvědět, proč jsem byl s tak nepatrným úsilím o ohleduplnost takto odmrštěn.
Ale na tom nezáleží.“
„A snad bych se já směla zeptat,“ odpověděla, „proč jste s tak zřejmým úmyslem
mě pobouřit a urazit mi přišel sdělit, že mě milujete proti své vůli, navzdory zdravému
rozumu, dokonce v rozporu se svou ctí? Není tohle dostatečnou omluvou za
bezohlednost, jestliže jsem sejí vůbec dopustila? Jsou tu však i jiné důvody. Sám je
dobře znáte. I kdyby mi city nebránily — kdybyste mi byl lhostejný nebo kdybych
vám i byla nakloněna — myslíte, že bych za jakýchkoli okolností byla v pokušení
vyslyšet muže, který svým počínáním zničil — snad navždy — štěstí draze milované
sestry?“
Když vyslovila tuto větu, pan Darcy zrudl, ale trvalo to jen okamžik a naslouchal
jí dál, aniž se pokusil ji přerušit.
„Kdeco mluví proti vám. Žádný záměr nemůže ospravedlnit váš neoprávněný a
krutý zásah v tomto případě. Neodvážíte se, nemůžete popřít, že hlavně vaší nebo
jedině vaší vinou byli od sebe odloučeni, že kvůli vám lidé jeho odsoudili pro lehkovážnost
a ji stíhají posměchem pro zklamané naděje a že jste oběma připravil
vážné trápení.“
Odmlčela se a pozorovala s nemalým rozhořčením, že jí naslouchá s výrazem na
hony vzdáleným jakékoli známky kajícnosti. Dokonce se na ni usmíval, jako by
nevěřil svému sluchu.
„Můžete popřít, že jste to zavinil?“ opakovala.
S předstíraným klidem jí na to odvětil: „Nemám vůbec v úmyslu popírat, že jsem
učinil všechno, co bylo v mých silách, abych odloučil přítele od vaší sestry, a že se
raduji ze svého úspěchu. Jemu jsem posloužil lépe než sobě.“
Elizabeth pokládala pod svou důstojnost dát najevo, že slyšela tuto dvornou úvahu,
ale její smysl jí neunikl a sotva ji mohl naladit smířlivěji.
„Ale nejsem proti vám zaujata jen kvůli téhle záležitosti.
Už dlouho předtím jsem si o vás utvořila nepříznivé mínění. Před mnoha měsíci
mi odhalil vaši pravou tvář pan Wickham, když mi vylíčil svůj případ. Co na to
— 101 —
řeknete? Jaký pomyslný přátelský zájem uvedete zde na svou obhajobu? Nebo jaké
omyly hodláte předstírat před ostatními?“
„Projevujete zvláštní zájem o osudy onoho pána,“ řekl Darcy celý rudý a mnohem
méně klidným tónem.
„Kdo zná jeho neštěstí, tomu nemůže být jeho osud lhostejný.“
„Jeho neštěstí!“ opakoval Darcy pohrdavě. „Ano, skutečně ho potkalo velké ne-
štěstí.“
„A vaší vinou!“ zvolala Elizabeth procítěně. „Vy jste ho uvrhl do chudoby — do
stísněných poměrů. Vy jste ho připravil o to, co mu bylo přislíbeno, jakjste věděl.
Vaším přispěním přišel v nejlepších letech života o nezávislost, jaká mu nejen
patřila, ale jakou si i zasloužil. To všechno jste způsobil. A přitom reagujete na
zmínku o jeho neštěstí pohrdáním a ironií!“
„Takové tedy o mně máte mínění!“ zvolal Darcy, který stále přecházel rychlými
kroky po místnosti. „Natolik si mne tedy ceníte. Děkuji vám, že jste mi to tak
upřímně vyjevila. Z vašeho výpočtu mi skutečně vycházejí těžké hříchy. Ale snad,“
dodal, přestal přecházet a obrátil se k ní, „byste byla moje prohřešky přehlédla,
kdybych byl neurazil vaši hrdost tím, že jsem se vám poctivě přiznal, jaké výhrady
mi dlouho bránily uvažovat o vážné známosti. Byla byste potlačila ty hořké výčitky,
kdybych vám byl takticky zamlčel, jak jsem se pral sám se sebou, a kdybych
vám byl polichotil ujišťováním, že mě k vyznání vede bezmezná, čirá vášeň i rozum
i rozvaha, zkrátka všechno. Ale já si ošklivím jakoukoli přetvářku. A nestydím
se za pocity, které jsem vám vyjevil. Jsou pochopitelné a oprávněné. Což jste
mohla očekávat, že přijmu s radostí vaše pochybné prostředí, že mě potěší vyhlídka
na příbuzenstvo, které žije tak hluboko pod úrovní, na jakou jsem zvyklý já?“
Elizabeth cítila, že její hněv stoupá každým okamžikem, avšak snažila se ze
všech sil ovládnout, když mu odpovídala :
„Mýlíte se, pane Darcy, když se domníváte, že způsob vašeho vyznání na mne
zapůsobil jinak, než že mne ušetřil politování, které by bylo provázelo mé odmítnutí,
kdybyste se byl přitom choval jako pravý kavalír.“
Viděla, že sebou trhl, ale neodpovídal, a tak pokračovala:
„Neuvažovala bych o vaší nabídce za žádných okolností.“
Jeho úžas byl opět naprosto nelíčený, pohlížel na ni s výrazem, který vyjadřoval
jak nedůvěru, tak pokoření. Hovořila dál:
„Od samého začátku — snad od první chvíle, kdy jsem vás poznala, jste mě
svým chováním utvrdil v přesvědčení, že jste arogantní, samolibý člověk, že sobecky
přehlížíte city ostatních, a na základě této antipatie vyrostl v průběhu dalších
událostí nepřekonatelný odpor, takže jsem už měsíc nato věděla, že jste poslední
člověk na světě, kterého by mně kdy mohli vnutit za muže.“
„To postačí, slečno. Pochopil jsem už dokonale vaše pocity a nezbývá mi, než se
hanbit za to, co jsem k vám cítil já. Promiňte mi, že jsem vás připravil o tolik času,
a dovolte, abych vám na rozloučenou ze srdce popřál zdraví a štěstí.“
S těmito slovy ji spěšně opustil a v příštím okamžiku slyšela Elizabeth, jak dole
zaklaply domovní dveře a on odchází.
— 102 —
V hlavě jí zavládl bolestný zmatek. Nemohla se udržet na nohou a skutečně ze
slabosti sklesla na židli a dobrou půlhodinku proplakala. Jak uvažovala o tom, co
se zběhlo, rostl její úžas každým okamžikem. Pan Darcy ji požádal o ruku! Miluje
ji už dlouhé měsíce! Tak ji miluje, že si ji chce vzít přes všechny výhrady, kvůli
kterým zabránil sňatku svého přítele s její sestrou a které mu přece musely připadat
nejméně stejně pádné v jeho vlastním případě. Bylo to téměř neuvěřitelné. Lichotilo
jí, že bezděčně vyvolala tak mocný cit. Ale ta jeho pýcha, ta jeho ohavná pýcha
— jeho nestoudné doznání, co učinil v Janině záležitosti — jeho neomluvitelná
sebejistota, s jakou se k tomu přiznal, třebaže to nemohl ospravedlnit, necitelný
způsob, jakým vyslovil Wickhamovo jméno, zatímco se vůbec nepokoušel popřít,
že se k němu zachoval krutě — to vše zapudilo soucit, který jeho náklonnost na
okamžik vyvolala.
Tonula v rozčilujících úvahách, dokud jí hrčení zámeckého kočáru nepřipamatovalo,
jak málo je s to čelit pátravému Charlottinu zraku, a nepřimělo ji utéci k sobě
do pokoje.
Nazítří se Elizabeth probudila do stejných myšlenek a úvah, jaké jí v noci konečně
uzavřely víčka. Ještě se nevzpamatovala z překvapujících událostí, nemohla
myslet na nic jiného, nedokázala se soustředit na žádnou práci, a tak se rozhodla
dopřát si ihned po snídani vzduchu a pohybu. Zamířila přímo ke své oblíbené pěšince,
ale odradilo ji pomyšlení, že tam chodívá i pan Darcy, a tak místo aby vešla
do zámeckého parku, zašla k cestě, která odbočovala od mýtnice. Z jedné strany ji
rovněž ohraničoval plot kolem parku a brzy minula jeden ze zámeckých vchodů.
Prošla dvakrát třikrát tím úsekem a pak ji krásné ráno zlákalo, aby se zastavila u
vrat a zahleděla do parku. Za těch pět týdnů, které už strávila v Kentu, prodělala
příroda velkou změnu a každým dnem se rané stromy víc a víc zelenaly. Právě se
chystala pokračovat v cestě, když tu zahlédla mužskou postavu mezi keři na pokraji
parku, blížil se k ní a ona v obavě, že by to mohl být pan Darcy, se dala spěšně
na ústup. Ale muž se už přiblížil natolik, že ji zahlédl, přidal rázně do kroku a
zavolal na ni jménem. Poodešla už kousek, ale když zaslechla, že ji volá, vrátila se
opět k vratům, ač hlas prozrazoval, zeje to skutečně Darcy. On už k ní mezitím
také dospěl, podal jí dopis, který od něho bez rozmýšlení přijala, a pravil s povzneseným
klidem: „Chodím tu už hezkou dobu a doufám, že vás potkám. Prokážete mi
tu čest a přečtete si tento dopis?“ Nato sejí lehce uklonil, otočil se a brzy jí zmizel
mezi stromy.Elizabeth otevřela psaní bez radostného očekávání, ale s velkou zvědavostí,
a podivila se ještě víc, když zjistila, že obálka obsahuje dva archy papíru
úplně popsané drobným
písmem. I obálka jich byla plná. Zašla po cestičce kousek dál a začala číst. Dopis
byl datován toho dne ráno v osm hodin na rosingském zámku a stálo v něm:
Ctěná slečno,
neznepokojujte se nad tímto dopisem a neobávejte se, že se rozhovořím o citech
a zopakuji nabídku, která Vás včera večer tak rozhořčila. Nechci Vás trápit ani
sebe pokořovat tím, že bych prodléval u tužeb, které pro klid Vaší duše i mé nelze
ani příliš brzy zapomenout, nebylo by třeba vynaložit úsilí na sestavení tohoto listu
— 103 —
ani na obeznámení s jeho obsahem, kdyby má čest nevyžadovala, aby byl napsán i
pročten. Musíte mi proto prominout, že si činím nároky na Vaši pozornost, vím, Že
mi nevyhovíte ráda, avšak odvolávám se na Váš smysl pro spravedlnost.
Vznesla jste proti mně včera večer dvě různá obvinění, zdaleka ne rovnocenná
co do závažnosti. Nejprve jste se zmínila o tom, že bez ohledu na city pana Bingleyho
a Vaší slečny sestry jsem je od sebe odloučil — a za druhé, že jsem neuznal
různé nároky pana Wickhama a nečestně jsem ho připravil o dobré bydlo a nelidsky
mu zničil budoucnost. Odmrštit svévolně a zlomyslně kamaráda z dětství,
uznávaného oblíbence mého otce, mladíka, který se sotva mohl spoléhat na něco
jiného než na ochranu naší rodiny a který vyrůstal v očekávání, Že se mu jí dostane,
to by byl skutečně těžký přečin, s nímž by se odloučení dvou mladých lidí,
jejichž vzájemné sympatie spočívaly jen na několikátý denní známosti, sotva dalo
srovnávat. Doufám však, že budu napříště zproštěn přísného odsouzení, jehož se
mi včera večer v tak hojné míře dostalo, až si přečtete mé zdůvodnění, proč jsem se
tak zachoval a co mě k tomu vedlo. Budu—li při tomto vysvětlení, které pokládám
ve svém zájmu za nezbytné, nucen vyjevit názory, jež se Vás snad dotknou, pak
nemohu než předem se omluvit. Není jiné zbytí a další ospravedlňování by bylo
pošetilé.
Zakrátko nato, co jsem přibyl do Hertfordshiru, jsem postřehl — a nebyl jsem
sám — že Bingleyho upoutala Vaše starší sestra víc než kterákoli jiná dívka z okolí.
Ale teprve ten večer, kdy se v Netherfieldu konal ples, se mě zmocnily obavy,
že svůj vztah pojímá vážně. Viděl jsem ho už častokrát předtím zamilovaného. Na
tom plese jsem si při náhodné poznámce sira Williama Lucase poprvé uvědomil —
zatímco jsem měl tu čest tančit s Vámi, že Bingley svým zájmem o Vaši
sestru vzbudil obecně mínění, že se budou brát. Sir Lucas o tom hovořil s naprostou
jistotou, jako by nezbývalo než stanovit datum. Od onoho okamžiku jsem
si pozorně všímal přítelova počínání a dobře jsem viděl, Že jeho náklonnost k
slečně B. je daleko hlubší než všechno, čeho jsem kdy byl u něho svědkem. I Vaši
sestru jsem bedlivě pozoroval. Vypadala a chovala se volně, vesele a půvabně jako
vždy, ale nepostřehl jsem u ní žádné známky zvláštní náklonnosti, a toto večerní
pátrání mě přesvědčilo, že sice ráda přijímá jeho dvoření, ale že ho k němu nepodněcuje
vlastní citovou spoluúčastí. Nezmýlila—li jste se v tom Vy, pak jsem chybně
usuzoval já. Znáte svou sestru dokonaleji, a proto je ta druhá eventualita pravděpodobnější.
Je—li tomu tak a já jsem jí pod vlivem mylného dojmu způsobil
bolest, pak nejsou Vaše výtky nepochopitelné. Ale neváhám prohlásit, že vážná
tvář Vaší sestry i její celkové vystupování musí v pečlivém pozorovateli vyvolat
dojem, Zeje sice milá a přívětivá, avšak jejího srdce se hned tak něco nedotkne, /je
jsem ochotně uvěřil v její lhostejnost, to nepopírám — ale troufám si tvrdit, že se
obvykle ve svých pozorováních i závěrech nenechávám ovlivnit svými přáními
nebo obavami, utvořil jsem si tento názor z nestranného přesvědčení, i když mi z
rozumových důvodů vyhovoval.
Byl jsem proti tomu sňatku nejen z těch důvodů, které, jak jsem se Vám včera
doznal, jen vášnivá láska dokázala přemoci v mém vlastním případě, postavení
Vaší rodiny nemohlo ani tolik vadit mému příteli jako mně. Ale jsou tu ještě jiné
— 104 —
neblahé okolnosti — okolnosti trvalého rázu, které platí stejnou měrou pro oba
případy, jež jsem však dokázal pominout, protože jsem je neměl přímo před očima.
Musím se o nich zmínit, aspoň krátce. Proti příbuzenstvu Vaší paní matky lze sice
mít námitky, ale zdaleka ne takové jako proti nedůstojnému počínání, které ji tak
často, ba téměř vždy charakterizuje, právě tak jako Vaše tři mladší sestry a občas i
Vašeho pana otce. Promiňte. Říkám Vám to s těžkým srdcem. Trápí—li Vás poklesky
Vašich nejbližších a mrzí tak neradostné jejich vypodobnění, nechť je Vám
útěchou vědomí, že Vy dvě jste se svým chováním zcela vymkly podobnému odsouzení
a že jste se svou starší sestrou všeobecně uznávány a chváleny. Dodám už
jen to, že jsem si v průběhu onoho večera potvrdil své mínění o všech zúčastněných
a uvědomil si závažnost pohnutek, které mě už předtím mohly vést k tomu,
abych ochránil přítele před svazkem podle mého názoru velmi neblahým.
Nazítří pak Bingley odjel z Netherfieldu do Londýna, jak si zajisté vzpomenete,
a měl v úmyslu se brzy vrátit.
Nyní Vám chci objasnit své počínání. Jeho sestry byly podobně znepokojeny jako
já a brzy jsme se o tom dohovořili: všichni jsme si uvědomovali, zeje třeba bez
prodlení zasáhnout, a tak jsme se rozhodli, Že se za Bingleym rozjedeme do Londýna.
To jsme také učinili — a já jsem se okamžitě podjal úkolu objasnit příteli
stinné stránky jeho volby. Vylíčil jsem mu je co nejdůrazněji a nejzávažněji. Moje
námitky sice mohly zviklat nebo oddálit jeho rozhodnutí, nedomnívám se však, že
by 'ho byly nakonec odradily od sňatku, kdybych ho nebyl zároveň ujišťoval, což
jsem neváhal učinit, že k němu Vaše sestra nic necítí. Dosud se domníval, že mu
jeho náklonnost upřímně oplácí, ač nikoli stejně vřele…
Bingley je od přírody velmi skromný a spoléhá spíš na můj než na svůj vlastní
úsudek. Nebylo tedy příliš obtížné ho přesvědčit, že se zmýlil. Přimět ho, aby se už
nevracel do Hertfordshiru, když tomu uvěřil, nebylo však dílem okamžiku. Nemohu
si vyčítat, že jsem to všechno učinil. Jen na jednu okolnost si v této věci nevzpomínám
se zadostiučiněním, a to, že jsem se snížil k přetvářce a zamlčel mu, že
Vaše sestra dlí v Londýně. Věděl jsem o tom právě tak jako slečna Bingleyová, její
bratr však dodnes nic netuší. Možná že by se byli mohli setkat bez nevítaných
následků, avšak nezdálo se mi, že jeho cit vyhasl natolik, aby ji mohl bez nebezpečí
opět spatřit. Snad takové tajnůstkářství není důstojné, už se však stalo a stalo se
to s dobrým úmyslem. — To je vše, co Vám o tom mohu sdělit, a omlouvat se
nehodlám. Dotkl—li jsem se nešetrně citů Vaší sestry, neučinil jsem to úmyslně, a
třebaže Vám mé pohnutky mohou připadat nedostačující, nemám dosud důvod je
zatracovat.
Pokud jde o ono druhé, vážnější obvinění, že jsem ublížil panu Wickhamovi,
mohu je vyvrátit jen tím, že Vám předestřu jeho vztahy k naší rodině v plné šíři.
Nemám tušení, z čeho mě konkrétně obvinil, avšak pravdivost toho, co Vám sdělím,
Vám může dokázat řada nepochybně hodnověrných svědků.
Pan Wickham je synem velmi úctyhodného člověka, který po mnoho let spravoval
celé pemberleyské panství a vykonával svěřený úkol s takovou svědomitostí, že
můj otec přirozeně nešetřil uznáním, a zvlášť laskavě pečoval o George Wickhama,
— 105 —
který byl jeho kmotřencem. Otec ho vydržoval na školách a později na universitě v
Cambridgi — což
byla velmi vítaná pomoc, nebo i pana Wickhama staršího připravila rozmařilá
žena o všechno, a nebyl by tedy mohl poskytnout synovi slušné vzdělání. Můj otec
nejen rád trávil čas ve společnosti tohoto mladíka, jenž si svým vystupováním
uměl odjakživa lidi získávat, ale měl o něm i velmi dobré mínění, doufal, že se
stane pastorem, a hodlal ho v tom podporovat. Já sám jsem už před mnoha lety na
něho začal pohlížet jinak. Jeho nepěkné sklony, bezzásadovost, kterou pečlivě
skrýval před zraky svého dobrodince, nemohly uniknout mladíku přibližně stejně
starému, který míval příležitost pozorovat ho v nestřežených okamžicích, jakou
můj otec mít nemohl. Zde vyvolám opět Vaši nelibost — do jaké míry, to víte
nejlépe sama. Ať už však ve Vás pan Wickham vzbudil jakékoli city — i kdybych
vytušil jejich hloubku, neodvrátilo by mě to od úmyslu odhalit Vám jeho pravou
povahu, ba spíše by mě to k tomu ještě podnítilo.
Můj předobrý otec zemřel asi před pěti lety a jeho sympatie k panu Wickhamovi
přetrvaly až do konce, takže mě ve své poslední vůli Zvlášť nabádal, abych ho
podporoval tak, jak si to jeho povolání vyžádá — a bude—li vysvěcen, pak si přál,
aby mu připadla bohatá fara na našem panství, jakmile se uvolní. Odkázal mu
rovněž tisíc liber na hotovosti. Jeho otec mého dlouho nepřežil, a za půl roku po
těchto událostech mi pan Wickham napsal a oznámil mi, že se s konečnou platností
rozhodl nestát se knězem a že to snad nebudu pokládat za neskromné, požádá—li o
další okamžitou finanční podporu namísto odkazu, jehož nebude moci využít.
Dodal, že má v úmyslu studovat práva, a jistě prý pochopím, že se sotva může
vydržovat na studiích z úroků tisíci liber. Doufal jsem spíš, než věřil, že to myslí
vážně, a byl jsem ochoten přistoupit na jeho návrh. Domníval jsem se, že se pan
Wickham na kněze nehodí, a tak jsme se hladce dohodli — on se vzdal nároků na
podporu v kněžském povolání, kdyby někdy nastaly ty okolnosti a mohl se o ni
ucházet, a místo toho přijal částku tří tisíc liber. Od té chvíle jsem se s ním už nestýkal.
Měl jsem o něm tak nevalné mínění, Že jsem ho nezval do Pemberley, ani
jsem nevyhledával jeho společnost v Londýně. Domnívám se, že žil převážně tam,
avšak studium práv byla pouhá záminka, a jelikož si nyní nemusel nic odpírat, vedl
zahálčivý, rozmařilý život. Po tři léta jsem o něm téměř neměl zpráv, ale pak zesnul
obročník z fary, která mu byla kdysi přislíbena, a on mě o ni dopisem požádal.
Ujišťoval mě, a to jsem mu ochotně uvěřil, že je v tísnivé finanční situaci. Zjistil
prý, že práva jsou příliš nevýnosná,
a byl skálopevně odhodlán, že se dá vysvětit, přislíbím—li mu dotyčnou faru —
o čemž, jak se vyjádřil, vůbec nepochybuje, neboť si je jist, že nemám závazky k
jinému kandidátu a že jsem nezapomněl na přání svého ctěného otce. Sotva mi
můžete mít za zlé, že jsem odmítl jeho žádost a že jsem zamezil, aby se opakovala.
Jeho rozhořčení bylo úměrné neutěšenosti jeho poměrů — a patrně mě hanobil
před lidmi s takovou vehemencí., $ jakou dělal výčitky mně. Po této události jsme
se vůbec přestali znát. Z čeho žil, to nevím. Avšak loni v létě jsem ho musel vzít na
vědomí <« velmi trapných okolností.
— 106 —
Musím se nyní zmínit o události, kterou si sám ze srdce přeji zapomenout a s níž
bych se nikomu nesvěřil z žádných méně závažných důvodů, než mám nyní. Říkám
to proto, že nepochybuji o Vaší mlčenlivosti. Sestra, která je o více než o
deset let mladší, byla svěřena do ochrany synovci mé matky, plukovníku Fitzwilliamovi,
a mně. Asi před rokem jsme ji vzali ze školy a usídlili jsme ji v Londýně,
loni v létě odjela se svou vychovatelkou do Ramsgate a tam se také odebral pan
Wickham, bezpochyby záměrně, neboť se ukázalo, že se zná z dřívějška s paní
Youngeovou, v níž jsme se bohužel ošklivě zklamali, s jejím vědomím a pomocí se
vetřel v přízeň Georgiany, jež si ho ve své bezelstnosti pamatovala jako dobrotivého
přítele z dětství, až se dala přesvědčit, že se do něho zamilovala, a svolila, že s
ním uprchne. Bylo jí tehdy sotva patnáct, což ji poněkud omlouvá, a když jsem
Vám led vyjevil její nemoudré počínání, dodávám s radostí, že jsem se o tom dozvěděl
od ní samé. Přijel jsem za nimi nečekaně den nebo dva před Zamýšleným
útěkem a Georgiana, která nemohla snést pomyšlení, že by mě zarmoutila a
rozhněvala, neboť ke mně vzhlíží téměř s takovou úctou jako k otci, se mi ke všemu
přiznala. Umíte si jistě představit, jak mi při tom bylo a jak jsem se zachoval. S
ohledem na sestřinu pověst a její city jsem pana Wickhama nepohnal k odpovědnosti
veřejně, ale napsal jsem mu, on okamžitě odjel a paní Youngeová byla samozřejmě
propuštěna. Pan Wickham usiloval bezesporu hlavně o věno mé sestry,
které obnáší třicet tisíc liber, avšak musím předpokládat, že silnou pohnutkou byla
i touha vyřídit si se mnou účty. Pomsta by to bývala skutečně dokonalá.
Vypsal jsem Vám, slečno, po pravdě všechny události, které se nás obou týkají, a
neodvrhnete—li to jako smyšlenku, doufám, že mě už napříště nebudete obviňovat
z krutosti vůči panu Wickhamovi. .Nevím, jakým způsobem a za jakých okolností
Vás obelhal, avšak není se
patrné co divit, že se mu to podařilo, neboť jste nebyla o dotyčných událostech
informována. Neměla jste možnost odhalit pravdu, podezíravost Vám není vlastní.
Snad Vás překvapí, že jsem Vám toto vše neřekl včera večer, avšak nebyl jsem
svým pánem, nedokázal jsem se rozhodnout, co Vám mohu odhalit a co ne. Ověřte
si pravdivost všeho, co jsem Vám sdělil, u plukovníka Fitzwilliama, který je mým
blízkým příbuzným i důvěrným přítelem a navíc jako vykonavatel otcovy poslední
vůle je do podrobností obeznámen se všemi těmito dohodami. Kdybyste z odporu
ke mně nepřikládala mým tvrzením víry, nemůže Vám stejná příčina bránit, abyste
se nesvěřila mému bratranci, vynasnažím se najít způsob, jak Vám tento list odevzdat
do vlastních rukou během dopoledne, abyste ještě měla možnost se na něho
obrátit.
Končím přáním, Bůh Vás ochraňuj.
Váš Fitzwilliam Dany
Elizabeth neočekávala, že by Darcy v listě, který jí podal, znovu opakoval nabídnutí
k sňatku, nedovedla si vůbec představit, co by jí mohl sdělovat. Dychtivě
pročítala stránky a jejich obsah v ní pochopitelně vyvolal řadu protichůdných pocitů.
Sotva by je byla dokázala definovat slovy. Především žasla, že se vůbec cítí s to
své počínání něčím omlouvat, neboť byla pevně přesvědčena, že nemůže uvést na
— 107 —
svou omluvu nic, aby se při tom nepropadl studem. Předem znechucena vším, co
by jí mohl sdělit, začala číst jeho výklad netherfieldských událostí. Četla s tak
dychtivou překotností, že sotva chápala smysl, a z nedočkavosti, co přinese další
věta, nevěnovala pozornost té, na níž právě spočívala zrakem. Jeho mínění o sestřině
lhostejnosti okamžitě odsoudila jako lež a jeho líčení skutečných, nejzávažnějších
výhrad proti onomu sňatku ji tak rozhněvalo, že neměla vůbec chuť jeho
důvody nestranně posoudit. Nepsal, že by litoval svého činu, a to jí stačilo, nevyjadřoval
se kajícně, ale povýšeně. Vedla ho jen pýcha a nestoudnost.
Jakmile však tento námět vystřídala výpověď o panu Wickhamovi a ona sledovala
s poněkud soustředěnější pozorností události, které, měla—li jim přikládat
víru, musely vyvrátit ochotně přijaté mínění o jeho charakteru a které se tak nebezpečné
blížily Wickhamově vlastní verzi jeho životních osudů — probouzely se v ní
ještě bolestnější a zmatenější pocity. Zmocnil sejí úžas, zlé tušení, snad i hrůza.
Byla by to ráda všechno rázně odmítla, znovu a znovu si říkala: „To není pravda.
To ani nemůže být. Určitě lže, jako když tiskne.“ A když dočetla do konce, složila
honem dopis, ačkoli poslední stránku nebo dvě vůbec nevnímala, a umiňovala si,
že jej nebude brát vážně, že se na něj už ani nepodívá.
V tomto rozrušení, kdy sejí myšlenky divoce honily hlavou, opět vykročila, nedokázala
však setrvat při svém úmyslu, za pár vteřin už měla dopis opět rozložený,
a když se uklidnila a ovládla, jak nejvíc dokázala, jala se opět probírat zdrcující
vylíčení událostí okolo Wickhama. Snažila se přitom zvážit každou větu a její
smysl. Jeho vztahy k pemberleyskému panstvu se jevily stejně, jak jí je vylíčil on
sám, a třebaže před—tím neměla úplně jasnou představu o dobrotivostí nebožtíka
pana Darcyho, odpovídalo to docela dobře jeho vlastním slovům. Až potud potvrzovala
jedna výpověď druhou, jakmile však dospěla k poslední vůli, začaly se od
sebe náramně lišit. Pamatovala si ještě úplně přesně, co jí Wickham vykládal o té
faře, a když si v duchu vybavovala, jak jí to doslova říkal, nemohla si neuvědomit,
že jeden nebo druhý hrozitánsky lže, a na chvíli sama sebe uchlácholila, že se věci
mají tak, jak by si přála. Avšak když si pročetla a znovu se s bedlivou pozorností
vrátila k podrobnostem týkajícím se toho, jak se Wickham vzdal všech nároků na
faru a místo toho přijal dosti podstatnou sumu tří tisíc liber, nemohla nezaváhat.
Odložila dopis, zvážila všechny okolnosti nestranně, jak se domnívala, a uvažovala
o pravděpodobnosti obou výpovědí — a nedospěla k ničemu.
Stálo tu jedno slovo proti druhému. Pročetla list znovu, avšak každá řádka se
zdála čím dál tím jasněji nasvědčovat tomu, že tento případ, který se zdál až dosud
vylučovat jakýkoli výklad zprošťující postup pana Darcyho veliké hanebnosti, se
může jevit i v takovém světle, že by se mu nedalo vytknout vůbec nic.
Neváhal obvinit pana Wickhama z výstřednosti a trvalé rozmařilosti, což jí hluboce
otřáslo, neboť neměla po ruce důkaz, kterým by to vyvrátila. Neznala nic z
jeho minulosti, než se objevil u domobraneckého regimentu, kam ho zlákal jistý
mladík, který se s ním setkal náhodou v Londýně a tam prohloubil předchozí povrchní
přátelství. O tom, jak žil dříve, nevěděl nikdo v Hertfordshiru nic než to, co
sám o sobě vykládal. Nikdy jí ani na mysl nepřišlo informovat se o jeho charakteru,
i kdyby byla měla tu možnost. Jeho tvář, hlas i způsoby dokazovaly na první
— 108 —
pohled jeho všemožné přednosti. Snažila se rozpomenout na nějaký jeho dobrý
skutek, na nějaký přesvědčivý důkaz jeho ušlechtilosti nebo dobrosrdečnosti, který
by odvrátil útoky pana Darcyho a vzhledem k převažujícím ctnostem by nasvědčoval
spíš o příležitostných prohřešcích, jak se snažila nazývat to, co pan Darcy vylíčil
jako nechuť k práci a dlouholeté nepravosti. Žádná taková vzpomínka jí však
nepřišla na pomoc. Měla v živé paměti, jak šaramnantně se choval a promlouval,
avšak její paměť mu nemohla přičíst k dobru nic podstatnějšího, než že se všem
sousedům zamlouval a že mu jeho společenská uhlazenost získala úctu v důstojnické
jídelně. U tohoto bodu prodlela dlouho a pak opět pokračovala ve čtení. Leč
běda: následující pasáž o tom, jaké úklady nastrojil slečně Darcyové, do jisté mír)
potvrzovalo to, co se odehrálo mezi ní a plukovníkem Fitzwilliamem právě včera
dopoledne, a nakonec byla vyzvána, aby si všechny, podrobnosti ověřila u samého
plukovníka Fitzwilliama, který jí předtím sdělil, že je zasvěcen do všech bratrancových
záležitostí a o jehož věrohodnosti neměla důvod pochybovat. Jednu chvíli
už byla téměř rozhodnuta, že se na něho obrátí, avšak zaváhala, když si představila,
jak by byl takový rozhovor trapný, a nakonec ten nápad vůbec zavrhla, když si.
uvědomila, že pan Darcy by nikdy neriskoval lakový návrh, kdyby si nebyl naprosto
jist, že mu bratranec jeho vývody potvrdí.
Pamatovala si úplně přesně, o čem hovořila s Wickhamem ten první večer u Philipsových.
Mnohé výrazy se jí vryly do
paměti doslova. Teprve nyní si uvědomila, že se vůbec neslušelo, aby tohle
všechno vykládal někomu, koho viděl prvně v životě, a divila se, že ji to dříve
nenapadlo. Připadalo jí netaktní upozorňovat na sebe takovým způsobem jako on, a
viděla nesoulad jeho výroků s jeho činy. Vzpomínala, jak se vychloubal, že se
nebojí setkat s Darcym — ať si Darcy odjede, ale on že nemá, proč by utíkal, a
přitom si to hned příští týden zařídil, aby nemusel být na netherfieldském plese.
Uvědomila si také, že svůj příběh nevykládal nikomu než jí, dokud netherfieldské
panstvo neodjelo, avšak hned potom se to rozkřiklo, a žádné zábrany, žádné výhrady
mu nebránily očernit Darcyho co nejvíce, ačkoli ji předtím ujišťoval, že z úcty k
otci nemůže nikdy odhalit pravou tvář syna.
Jak jinak sejí nyní jevilo všechno, co se ho týkalo! Dvořil se teď slečně Kingové
jen a jen z ohavné zištnosti, a její nikterak závratné věno už nyní nedokazovalo
skromnost jeho tužeb, ale dychtivost využít první příležitosti. Jeho chování vůči
sobě nedokázala už uspokojivě zdůvodnit: buď se mu dostalo mylných informací o
jejím věnu, anebo vyhovovalo jeho marnivosti podněcovat sympatie, které mu snad
neuváženě dala najevo. Váhavé pokusy o jeho očistu slábly a slábly, zato pro Darcyho
mluvilo čím dál tím víc věcí: nemohla popřít, že Bingley Jane na její otázky
už dávno ujistil, že je v této věci bez viny, že přes jeho povýšenost a odpudivé
způsoby za celou tu dobu, co ho znala — a v posledním čase se s ním shodou
okolností stýkala tak často, že se v jistém smyslu obeznámila s jeho povahou —
nepostřehla, že by byl bezzásadový nebo nespravedlivě zaujatý — že by se oddával
volným a nevázaným choutkám, mezi svými přáteli byl ctěn a vážen — i Wickham
hovořil s uznáním o jeho vztahu k sestře a sama ho často slyšela vyprávět o ní s
takovou vřelostí, jaké by bezcitný člověk nebyl schopen, a kdyby byl učinil to, co
— 109 —
mu připisoval Wickham, kdyby byl tak hrubě pošlapal právo, sotva by to byl dokázal
utajit před světem, kromě toho bylo nepředstavitelné, aby se člověk toho všeho
schopný mohl přátelit s dobrosrdečným panem Bingleym.
Najednou se sama za sebe strašně zastyděla. Nedokázala pomyslet ani na Darcyho,
ani na Wickhama bez výčitek, že
se chovala zaslepeně, nespravedlivě, předpojatě, nesmyslně.
„Jak ohavně jsem si počínala!“ zvolala. „A přitom si tak zakládám na svém bystrozraku!
Tak vyzdvihuji své schopnosti! Jak často jsem zavrhla Janinu nepředpojatou
dobrotivost a řídila se sebevědomě zbytečnou nedůvěrou! Je to vskutku pokořující
objev! A přitom si to pokoření zasluhuji. Ani zamilovaný by nebyl tak uboze
zaslepený. Mne však zavedla na scestí marnivá pošetilost, nikoli láska. Lichotilo
mi, že mě jeden vyznamenává svou přízní, urazilo mě, že mě druhý při prvním
seznámení přehlíží, a proto jsem ve všem, co se jich týkalo, dala přednost předsudkům
a hlouposti a zahnala zdravý rozum. Vždyť jsem až do této chvíle byla sama
proti sobě.“
Bloudila v myšlenkách od sebe k Jane — od Jane k Bingleymu, a tu si připamatovala,
že vysvětlení, jež jí pan Darcy poskytl v tomto případě, se jí zdálo velmi
nedostatečné: i četla znovu. Tentokrát na ni jeho slova zapůsobila velmi odlišným
dojmem. Jak také mohla v tomto případě odmrštit jeho důvody, když jim v jiném
uvěřila? Prohlašoval, že si vůbec nebyl vědom Janina citového zaujetí, a ona si
nemohla nevzpomenout, jak se na to dívala Charlotte. Musela rovněž přiznat, že
jeho dojem o Jane má své oprávnění. Věděla, že Janina láska je hluboká, ale že ji
málo dává znát a že se tváří i chová stále vyrovnaně, což nesvědčívá o hlubokém
citovém založení.
Když dospěla k onomu odstavci, kde se zmiňoval o svých pokořujících, leč
oprávněných výhradách vůči její rodině, zaplavil ji hluboký stud. Popisoval je
příliš výstižně, aby je mohla vyvrátit, a průběh netherfieldského plesu, jemuž věnoval
zvláštní pozornost, neboť tehdy se v něm utvrdily jeho předchozí špatné
dojmy, měla ona ještě v živější paměti než on.
Uznání, jehož se dostalo sestře a jí, se neminulo účinkem. Zmírnilo, avšak nemohlo
vyvážit skutečnost, že se ostatní z její rodiny vystavili oprávněnému odsouzení,
a když si pomyslela, jaké zklamání zažila Jane kvůli svým blízkým, a uvažovala,
jak podstatně jim oběma takové nepatřičné chování škodí, pocítila sklíčenost,
jakou dosud nepoznala.
Dvě hodiny chodila onou pěšinkou a oddávala se všemožným úvahám — zvažovala
opět a opět různé události, odhadovala možnosti a smiřovala se, jak nejlépe
dovedla, s tak nečekanou a významnou změnou, až si uvědomila, jak je unavená a
jak dlouho je už pryč, a zamířila zpátky, když vcházela do stavení, umiňovala si, že
se bude tvářit vesele jako jindy a že potlačí všechny myšlenky, které by jí bránily v
hovorech.
Okamžitě jí bylo zvěstováno, že tu během její nepřítomnosti byli oba pánové z
Rosingsu, pan Darcy se zdržel jen pár minut, aby se rozloučil, avšak plukovník
Fitzwilliam s nimi poseděl dobrou hodinu a čekal na ni, dokonce se už téměř také
vydal na procházku, aby ji objevil. Elizabeth jen taktak dokázala předstírat lítost,
— 110 —
že se minuli, ale ve skutečnosti byla ráda. Plukovník Fitzwilliam už ji nezajímal,
nemohla myslet na nic než na svůj dopis.
Oba pánové opustili Rosings nazítří dopoledne a pan Collins, jenž vyčkával u
vrátnice, aby jim mohl na rozloučení složit svou poklonu, byl s to odspěchat domů
s potěšujícím sdělením, že se oba zdáli vynacházet při dobrém zdraví a tak dobré
mysli, jak jen lze očekávat po smutném výjevu, jehož byli právě účastni na zámku.
Tamtéž pak odspěchal utěšovat lady Catherine a její dceru a přinesl domů s velkým
zadostiučiněním poselství od Její Jasnosti, že se nudí a že zatoužila, aby všichni
přišli a poobědvali s ní.
Elizabeth nemohla popatřit na lady Catherine a neuvědomit si přitom, že kdyby
byla chtěla, mohla před ni nyní předstoupit jako její budoucí neteř, a rovněž si
nevesele uvědomovala, jak by to bylo Její Jasnost asi pobouřilo. Co by na to byla
řekla? Jak by se byla zachovala? Těmito otázkami si krátila čas.
Nejprve se hovořilo o tom, že se scházejí ve zmenšeném počtu. „Víte, že mi to
rozdírá srdce?“ pravila lady Catherine.
„Nikdo neprožívá ztrátu přátel tak bolestně jako já. A tyhle mládence jsem si
zvlášť oblíbila a vím, že i oni mne mají v oblibě. — Byli hluboce nešťastni, že už
musí odjet. Ale to jsou vždycky. Drahý plukovník se ještě jakžtakž držel až doposledka,
avšak Darcy pociťoval loučení skutečně tíživě, snad ještě tíživěji než loni.
Má k Rosingsu čím dál tím vřelejší vztah.“ Pan Collins měl ovšem pohotově kompliment
i narážku, která vyvolala blahosklonný úsměv na matčině i dceřině tváři.
Po večeři poznamenala lady Catherine, že slečna Bennetová se jí dnes zdá nějaká
zaražená, a okamžitě si to sama vysvětlila předpokladem, že sejí asi nechce ještě
domů, a dodala:
„Je—li tomu tak, musíte napsat paní matce a poprosit ji, aby vám dovolila ještě
tu zůstat. Jsem přesvědčená, že paní Collinsová bude vaší společnosti ráda.“
„Jsem Vaší Jasnosti velice zavázána za laskavé pozvání,“ odvětila Elizabeth,
„není však bohužel v mé moci, abych je využila. Tuto sobotu musím být v Lon-
dýně.“
„Ale vždyť si tu takhle pobudete pouhých šest týdnů. Očekávala jsem, že se tu
zdržíte dva měsíce. Říkala jsem to přece paní Collinsové, ještě než jste přijeli. Co
byste tak pospíchala? Paní Bennetová vás jistě může ještě čtrnáct dní postrádat.“
„Ale otec nemůže. Psal mi minulý týden, abych se co nejdříve vrátila.“
„Jděte! Když vás může matka postrádat, může i otec. Otcům na dcerách nikdy
moc nezáleží. Kdybyste zůstala ještě celý měsíc, mohla bych jednu z vás dovézt až
do Londýna, hodlám se tam totiž počátkem června na týden vypravit, a jelikož
Dawsonovi nevadí zavazadla na kozlíku, bylo by tam krásně pro jednu místo —
ba, kdyby nastalo chladné počasí, nevadilo by mi vzít obě, protože nejste ani jedna
tlustá.“
„Jste nanejvýš laskavá, Vaše Jasnosti, avšak obávám se, že musíme dodržet
předchozí úmluvu.“
Lady Catherine se zřejmě vzdala. „Musíte s nimi poslat sluhu, paní Collinsová.
Víte, že vám vždycky řeknu otevřeně, co si myslím, a nelíbilo by se mi, kdyby dvě
— 111 —
dívky cestovaly poštovním dostavníkem bez doprovodu. Odporuje to vší slušnosti.
Musíte to zařídit a někoho s nimi poslat. Takové
věci mě dokážou rozhořčit na nejvyšší míru. Mladé dívky mají mít vždy patřičnou
ochranu a doprovod, odpovídající jejich společenskému postavení. Když má
neteř Georgiana odjížděla loni v létě do Ramsgate, vymínila jsem si, že s ní pojedou
dva sluhové. Nesluší se, aby se slečna Darcyová, dcera pana Darcyho z pemberleyského
panství a lady Anně, někde objevila jinak. Já kladu na tyhle věci velký
důraz. Musíte poslat se slečnami Johna, paní Collinsová. Jsem ráda, že jsem na to
přivedla řeč, protože by vám to nesloužilo ke cti, kdybyste je nechala odjet samot-
né.“
„Můj strýček pro nás pošle lokaje.“
„Tak? — Váš strýček! Drží si tedy lokaje? Jsem ráda, že máte někoho, kdo na
tyhle věci myslí. Kde budete měnit koně? — Aha, no ovšem, v Bromley. — Řekněte
U zvonu mé jméno a ochotně vás obslouží.“
Lady Catherine měla ještě mnoho otázek v souvislosti s jejich cestou, a jelikož
na všechny sama neodpověděla, bylo nutné ji sledovat, za což jí Elizabeth byla
vděčná, neboť by jinak bývala tak zabraná do svých myšlenek, že by byla mohla
pozapomenout, kde je. Musela odložit úvahy na chvíle samoty, jakmile se octla
někde nerušena, oddávala se jim s velkou úlevou a neminul den, aby se nevydala
sama na procházku a nedopřála si po libosti trapných vzpomínek.
List pana Darcyho uměla brzy nazpaměť. Dumala nad každou větou a její vztahy
k pisateli doznávaly každou chvíli podstatných změn. Když si vzpomněla, jakým
způsobem k ní hovořil, probouzelo to v ní stále velké pobouření, když však uvážila,
jak nespravedlivě ho odsuzovala a co mu vytýkala, hněvala se sama na sebe a
bylo jí líto, že musela zklamat jeho city.
Jeho láska zasluhovala vděčnost, jeho celkový charakter úctu, avšak nemohla se
ztotožnit s jeho touhami, ani na okamžik nezalitovala, že ho odmítla, a vůbec si
nepřála, aby se ještě někdy v životě shledali. Sama se v minulosti zachovala tak, že
ji to mrzelo a trápilo, a neblahé přestupky matky a sester byly důvodem ještě hlubšího
zármutku. Bylo to všechno beznadějné. Otec se jim vysmíval, ale nikdy se
natolik nenamáhal, aby zkrotil neukázněnost a lehkomyslnost mladších
dcer, a matka, která sama nevěděla, co se patří, neviděla v jejich chování nic
špatného. Elizabeth s Jane se často spojenými silami pokoušely zabránit Catherine
a Lydii v nerozvážnostech, avšak jak mohlo dojít k nápravě, dokud to matka trpěla
a podporovala? Poddajná a nedůtklivá Catherine, která zcela podléhala Lydiinu
vlivu, se cítila jejich radami vždy dotčena, kdežto svéhlavá a lehkovážná Lydia je
pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Byly obě hloupé, líné a marnivé. Dokud
bude v Merytonu jediný důstojník, nepřestanou flirtovat, a jelikož je z Longbournu
do Merytonu jen co by kamenem dohodil, nepřestanou tam běhat.
Těžce na ni doléhaly i starosti ohledně Jane, vysvětlení pana Darcyho sice očistilo
Bingleyho od všeho, co mu vyčítala, ale uvědomovala si tím výrazněji, co Jane
ztratila. Ukázalo se, že ji měl upřímně rád a že se nezachoval špatně, leda se mu
dala snad vytknout přílišná závislost na úsudku přítele. Věru, kruté bylo pomyšlení,
že Jane se musela vzdát svazku po všech stránkách tak žádoucího, s tolika výho-
— 112 —
dami, slibujícího takové štěstí, a to jen kvůli pošetilému a nedůstojnému počínání
vlastní rodiny.
Když k těmto úvahám ještě připočteme odhalení Wickhamovy povahy, je nabíledni,
že dobrá nálada, která ji dříve málokdy opouštěla, utrpěla vlivem těchto
okolností natolik, že sotva dokázala zachovat aspoň její zdání.
Za onen poslední týden vykonali tolik návštěv na Rosingsu jako během prvního.
Strávili tam i poslední večer a Její Jasnost se znovu dopodrobna vyptala na všechno
ohledně jejich cesty, poučovala je, jak nejlépe sbalit zavazadla, a kladla jim na
srdce jediný správný způsob, jak složit toalety, s takovým důrazem, že Maria považovala
za nezbytné po návratu bez ohledu na dopolední práci všechny kufry
přerovnat.
Při loučení jim lady Catherine velmi blahosklonně popřála šťastnou cestu a pozvala
je, aby za rok opět zavítaly do Hunsfordu, a slečna de Bourghová nelitovala
námahy, udělala jim pukrle a oběma podala ruku.
V sobotu ráno se Elizabeth á pan Collins sešli u snídaně několik minut před příchodem
ostatních a on využil té příležitosti, aby ji na rozloučenou zahrnul zdvořilostmi,
které pokládal za nutné.
„Není mi známo, slečno Elizabeth,“ pravil, „zda vám již moje choť vyjevila, jak
velice je vám zavázána, že jste nás ráčila navštívit, avšak jsem skálopevně přesvědčen,
že neopustíte tento dům, aniž se vám za vaši laskavost dostalo díků. Ujišťuji
vás, že jsme si velmi vážili vaší milé společnosti. Jsme si vědomi, že náš
skromný příbytek může málokoho lákat. Žijeme prostě, naše pokoje jsou malé a
služebnictvo nepočetné, neoddáváme se světským radovánkám, takže mladé dámě,
jako jste vy, musí Hunsford připadat nudný, avšak věřte mi, že jsme vám vděčni za
vaši blahovůli a že jsme učinili vše, co bylo v našich silách, abyste svůj čas u nás
netrávila nepříjemně.“
Elizabeth neváhala vyjádřit své díky a ujistila ho, že sejí tu líbilo. Strávila šest
týdnů velmi příjemně, byla šťastná, že viděla Charlottu, a dostalo se jí tolik laskavé
pozornosti, že ona je dlužnicí. Pan Collins byl spokojen a se slavnostním úsměvem
odvětil:
„To slyším s velkou radostí, že svůj pobyt u nás nepokládáte za nepříjemný. My
jsme se zajisté vynasnažili, seč jsme, a naštěstí jsme byli s to uvést vás do velmi
vznešené společnosti a vzhledem k našim stykům s rosingským panstvem jsme
vám mohli dopřát často příjemnou změnu oproti našemu skromnému domácímu
prostředí. Smíme tedy doufat, že vám návštěva v Hunsfordu nebyla proti mysli.
Díky lady Catherine a její rodině obnáší naše postavení takové výhody a přednosti,
jakými se může honosit málokdo. Viděla jste, jaké jsou naše vztahy. Viděla jste, že
jsme na zámek pravidelně zváni. Po pravdě řečeno, troufám si prohlásit, že při
všech nedostatcích této skromné fary žádný její obyvatel nezasluhuje soucit, pokud
se může těšit z přátelství zámeckého panstva jako my.“
Slova jen nedostatečně vyjadřovala, čím mu srdce přetékalo, musel se procházet
po pokoji, zatímco Elizabeth se snažila sloučit zdvořilost a pravdu do několika
stručných vět.
— 113 —
„Jistě o nás budete moci podat příznivé zprávy v Hertfordshiru, drahá sestřenko.
Aspoň se odvažuji doufat, že tomu nic nestojí v cestě. Denně jste byla svědkem,
jak lady Catherine zahrnuje paní Collinsovou přízní, a neodnášíte si tedy, jak věřím,
ten dojem, že vaše přítelkyně prohloupila, když —avšak o tom raději pomlčíme.
Dovolte jen, abych vás ujistil, drahá slečno Elizabeth, že vám ze srdce přeji,
abyste byla v manželství tak šťastná jako my. Drahá Charlotte a já jsme jedno
srdce, jedna duše. Panuje mezi námi podivuhodná shoda v povaze i názorech, jako
bychom si byli předurčeni.“
Elizabeth mohla s klidným svědomím poznamenat, že šťastní jsou ti manželé,
kteří to o sobě mohou prohlásit, a stejně upřímně mohla dodat, že je pevně přesvědčena
o jeho spokojenosti a raduje se z toho. Nelitovala však, že další litanie
přerušil příchod ženy, jež je inspirovala. Chudinka Charlotte! Bylo to truchlivé,
zanechat ji v takové společnosti. Avšak zvolila si svůj osud s očima otevřenýma, a
třebaže se očividně nerada loučila s návštěvou, nezdálo se, že by stála o soucit.
Domácnost a hospodyňské starosti, její drůbež, farnost a všechno, co z toho plynulo,
ještě pro ni neztratily přitažlivost.
Konečně předjel kočár, kufry byly upevněny nahoře, balíčky umístěny vevnitř a
vše bylo přichystáno k odjezdu. Přítelkyně se spolu vřele rozloučily a pak doprovázel
Elizabeth ke kočáru pan Collins, než přešli zahradu, pověřil ji, aby vyřídila
srdečné pozdravy celé své rodině, přičemž neopomněl dodat, že jim ještě jednou
děkuje za laskavé přijetí loni v zimě, a připojit poručení jemu neznámým manželům
Gardinerovým. Pomohl jí do vozu, pak nastoupila Maria a užuž by byli zabouchli
dveře, když tu jim celý zděšený připomněl, že dosud nic nevzkázaly dámám
z Rosingsu.
„Zajisté však,“ dodal, „si přejete, abych jim vyřídil vaše uctivé poručení a poděkoval
jim za prokázané laskavosti během vašeho pobytu.“
Elizabeth neměla námitek, takže bylo možno dveře přibouchnout, a vůz se rozjel.
„Dobrý bože!“ zvolala Maria po chvilkovém mlčení, „připadá mi, jako bychom
přijeli včera nebo předevčírem — a přitom jsme toho tolik zažily!“
„Udalo se opravdu hodně,“ přitakala její družka s povzdechem.
„Devětkrát jsme obědvali na zámku, a kromě toho jsme tam byli dvakrát na čaj!
To budu mít co vypravovat!“
Elizabeth v duchu dodala: „A kolik toho já budu mít co tajit!“
Jejich cesta proběhla bez klábosení i bez nesnází a za čtyři hodiny od té chvíle,
co opustily Hunsford, zastavil kočár před domem pana Gardinera, kde se měly
několik dní zdržet.
Jane vypadala dobře a Elizabeth neměla mnoho příležitostí rozvažovat nad jejím
rozpoložením, protože pro ně tetinka ve své dobrotě nachystala bohatý program.
Ale Jane se s ní měla vrátit domů a v Longbournu ji bude moci v klidu pozorovat.
Zatím ji to stálo dost velké sebezapření, aby vyčkala až do Longbournu, než poví
sestře o Darcyho vyznání. Vědomí, že je s to jí sdělit novinu, nad níž Jane užasne a
která zároveň tak lichotí těm marnivým představám, jež rozum ještě nezapudil, ji
velice nutilo k upřímnosti, takže by ji nebylo zadrželo nic než rozpaky, co všechno
— 114 —
vlastně může vyzradit, a obavy, aby až o tom jednou začne, neopakovala neuváženě
něco o Bingleym, co by mohlo její sestru ještě víc zarmoutit.
Druhý týden v máji se tedy všechny tři dívky vypravily z londýnské Gracechurch
Street do jistého hertfordshirského městečka, a když se blížily k hostinci, kde na ně
měl čekat kočár pana Benneta, zpozorovaly, že díky dochvilnosti kočího už Kitty i
Lydia vyhlížejí z jídelny v prvním patře. Obě tam strávily asi hodinu, velmi příjemně
zaměstnány nákupem
u modistky přes ulici, pozorováním vojáka na stráži a přípravou salátu s okur-
kami.
Nejprve přivítaly sestry a pak je vítězoslavně dovedly ke stolu, kde se skvěla studená
pečeně, jakou obvykle skýtají spíže zájezdních hostinců. „Že je to pěkné? Že
jsme vás krásně překvapily?“ volaly jedna přes druhou.
„Hodlaly jsme vás všechny pohostit,“ dodala Lydia, „ale musíte nám půjčit nějaké
peníze, protože my jsme utratily, co jsme měly, támhle v tom krámě.“ Pak jim
předestřela nákupy. „Podívejte se, vzala jsem si tenhle čepec. Nezdál se mi ani moc
hezký, ale říkala jsem si, co bych si ho nekoupila. Jakmile se vrátíme domů, rozpářu
ho a uvidím, jestli bych z toho nedala dohromady něco slušného.“
A když sestry čepec odsoudily, zeje ošklivý, opáčila zcela lhostejně: „Hm! Ale ta
modistka tam měla ještě dva nebo tři mnohem horší, a až si koupím kousek saténu
v hezčí barvě a ozdobím ho tím, bude docela ucházející. A krom toho na tom nesejde,
co budeme nosit v létě, vždyť v Merytonu už nebude —ský regiment, za čtrnáct
dní odtáhnou.“
„Opravdu?“ zvolala Elizabeth s velkým uspokojením.
„Rozbijí tábor u Brightonu, a já bych tak chtěla, aby nás tam tatínek všechny zavezl
na letní byt! Není to báječný nápad? Tvrdím, že by to skoro nic nestálo. Dokonce
i maminka by ráda jela. Jen považte, jak se tu jinak budeme celé léto trápit.“
„Ano,“ pomyslela si Elizabeth, „to by byl báječný nápad, nic jiného bychom si v
této chvíli nemohli přát. Dobrotivé nebe! Lázeňský život v Brightonu a k tomu
vojenský tábor, jakpak by ne, až se zbavíme obležení jednoho pluku domobrany a
merytonských plesů každý měsíc!“
„A teď vám povím novinku,“ prohlásila Lydia, jakmile zasedly k jídlu. „To budete
koukat. Je to dobrá zpráva, báječná zpráva a týká se jistého pána, kterého
všechny zbožňujeme.“ Jane a Elizabeth na sebe pohlédly a propustily číšníka od
stolu. Lydia se zasmála a pravila:
„To jste celé vy, pořád samý takt a ohledy. Nechcete, aby to číšník slyšel, jako
by mu to nebylo jedno! Hádám, že často vyslechne horší věci než to, co vám chci
povědět. Ale je tak
ošklivý! Jsem ráda, že zmizel. V životě jsem neviděla takovou dlouhatánskou
bradu. Ale teď už tu novinu: týká se to drahého Wickhama a bylo by jí škoda pro
číšnické uši, ne? Wickhamovi už nehrozí nebezpečí, že ho dostane Mary Ringová!
To koukáte! Odjela k strýčkovi do Liverpoolu, odjela nadobro. Wickham je za-
chráněn.“
„A Mary Kingová je zachráněna!“ dodala Elizabeth. „Zachráněna před svazkem,
který by nebyl zrovna moudrý vzhledem k její finanční situaci.“
— 115 —
„Udělala velkou hloupost, že odjela, jestli ho měla ráda.“ „Doufám, že nešlo o
vážné city ani z jedné, ani z druhé strany,“ pravila Jane.
„Z jeho určitě ne. Vzala bych na to jed, že o ni nestál, ani co by se za nehet vešlo
— a kdo by taky stál o takovou hloupou pihovatou protivu?“
Elizabeth se zachvěla při pomyšlení, že by sice nebyla schopna vyjádřit to tak
hrubými slovy, avšak že Lydiiny hrubé pocity se málo liší od těch, jež sama dříve
chovala ve svém srdci a pokládala za nepředpojaté!
Jakmile se všechny najedly a starší sestry zaplatily, daly zavolat kočího a s vynaložením
jistého důvtipu se celá společnost se všemi krabicemi, brašnami a balíčky i
s nevítaným přívažkem Lydiiných a Kittyiných nákupů směstnala v kočáře.
„To jsme tu krásně nacpané,“ jásala Lydia. „Jsem ráda, že jsem si koupila ten
čepec, když pro nic jiného tak pro tu legraci, že máme ještě jednu kulatou krabici!
Tak, a teď se hezky pohodlně usadíme a budeme si povídat a smát se celou cestu až
domů. Nejdřív nám musíte vylíčit, co jste všechno zažily za tu dobu, kdy jste byly
pryč. Seznámily jste se s nějakými fešáky? Koketovaly jste? Tolik jsem se těšila,
že aspoň jedna ulovíte manžela, než se vrátíte. Jane bude hnedle stará panna, vždyť
už jí bude pomalu třiadvacet! Páni, to bych se styděla, kdybych se do třiadvaceti
nevdala. Tetinka Philipsová by si tak přála, abyste se vdaly, to nemáte ani ponětí.
Říká, že si Lízá měla vzít pana Collinse, ale já si myslím, že by s ním nebyla*
žádná švanda. Páni! Já bych se tak ráda vdala dřív než vy! Pak bych vám všem
mohla dělat gardedámu a vodit vás na plesy. Ach bože! Tuhle jsme se u Forsterových
nasmáli! Kitty a já jsme k nim byly pozvané na celý den a paní plukovníkova
nám slíbila, že se večer bude tančit (mimochodem, paní Forsterová a já jsme se
ohromně zkamarádily!), a tak pozvala i obě Harringtonova děvčata, ale Harriet
byla nemocná, takže Pen musela přijít sama, a hádejte, co jsme vymyslely! Ustrojily
jsme Chamberlayna do ženských šatů, že se bude jako vydávat za dámu — nedovedete
si představit, jaká to byla legrace. Živá duše o tom nevěděla, jen plukovník
Forster, jeho paní, Kitty a já, no a ještě tetička, protože jsme si od ní musely
vypůjčit šaty, ale nedovedete si představit, jak mu to slušelo. Denny, Wickham a
Pratt a ještě dva nebo tři důstojníci přišli a vůbec ho nepoznali. Páni! Já se tak
nasmála! A paní Forsterová taky. Myslela jsem, že z toho budu mít smrt. Proto
také začali mužští něco tušit a za chvíli uhádli, co je.“
Takovými historkami a žertovnými kousky ze společenského života usilovala
Lydia, podporována Kittyinými narážkami a doplňky, bavit své společnice cestou
do Longbournu. Elizabeth se snažila ji neposlouchat, ale nemohla zabránit, aby
každou chvíli nepadlo Wickhamovo jméno.
Doma se jim dostalo velmi milého přijetí. Paní Bennetová se radovala, že se Jane
vrátila stejně krásná jako dřív, a během večeře prohlásil pan Bennet nejednou o své
vůli Elizabeth:
„Jsem rád, že už jsi zase doma, Lízinko.“
V jídelně se shromáždila početná společnost, neboť se dostavili téměř všichni
členové rodiny Lucasovy, aby přivítali Marii a vyslechli její zprávy, i byli zaujati
velmi mnohostranně : lady Lucasová se přes celý stůl vyptávala Marie na zdraví a
slepice své nejstarší dcery, paní Bennetová byla v dvojím ohni, neboť z jedné stra-
— 116 —
ny sbírala informace o poslední módě od Jane, která seděla o hezký kus dál, a nabyté
vědomosti předávala na druhou stranu mladším slečnám Lucasovým, a Lydia
hlasitěji než ostatní dohromady vypočítávala všechny radostné dopolední zážitky
komukoli, kdo byl ochoten jí naslouchat.
„Ach, Mary,“ pravila, „měla jsi jet s námi, to ti byla legrace! Když jsme jely tam,
stáhly jsme s Kitty všechny záclonky a dělaly jsme, že v kočáru nikdo není, a byly
bychom to tak nechaly celou cestu, kdyby se Kitty nebylo udělalo špatně, a když
jsme přijely ke Georgeovi, tak jsme se myslím zachovaly velice ušlechtile, protože
jsme všechna tři děvčata pozvaly na báječnou studenou přesnídávku, a kdybys byla
jela, byly bychom tě také pozvaly. Na zpáteční cestě jsme měly takovou legraci!
Myslela jsem, že se do toho kočáru v životě nenacpeme. Div jsem neumřela smíchy.
A celou cestu domů jsme se tak bavily! Povídaly jsme si a smály se tak hlučně,
že nás určitě bylo slyšet na deset mil.''
Na to Mary s vážnou tváří odvětila: „Jsem daleka toho, drahá sestro, abych podceňovala
takové zábavy. Většina ženských duší v nich nepochybně nalézá zalíbení.
Přiznám se však, že mne by nezískaly nekonečně raději dám přednost knize.“
Lydia však nevnímala ani slovo z této moudré odpovědi. Málokdy vydržela dávat
pozor déle než půl minuty a Mary zásadně vůbec neposlouchala.
Odpoledne nutila Lydia ostatní děvčata, aby zašly do Merytonu a poptaly se, co
je nového, avšak Elizabeth se tomuto nápadu energicky opřela. Nechtěla, aby se
říkalo, že slečny Bennetovy, sotva přijedou domů, už musí pronásledovat důstojníky.
Bránila se tomu ještě z jiného důvodu. Hrozila se setkání s Wickhamem a hodlala
je co nejvíce oddálit. Jakou pro ni znamenalo úlevu, že má pluk odtáhnout, to
se nedalo slovy vyjádřit. Do čtrnácti dnů měli být pryč — a ona doufala, že po
jejich odchodu už se kvůli němu nebude muset trápit.
Nestrávila doma ještě mnoho hodin a už seznala, že záměry ohledné Brightonu,
o nichž se zmínila Lydia v hostinci, jsou častým námětem rozprav mezi rodiči.
Elizabeth okamžitě odhadla, že otec vůbec nemíní ustoupit, avšak přitom odpovídal
tak neurčitě a dvojsmyslně, že matka, ač často sklíčena, se přece ještě zcela
nevzdala naděje, že by nemohla nakonec uspět.
Elizabeth už to nevydržela, aby neobeznámila Jane s tím, co se přihodilo, a když
si nejprve umínila, že zamlčí všechny okolnosti, které se sestry nějak týkaly, vybídla
ji nazítří dopoledne, aby se přichystala na překvapení, a vylíčila jí v hlavních
rysech, co se odehrálo mezi ní a panem Darcym.
Slečna Bennetová se brzy vzpamatovala z úžasu, neboť byla ve své upřímné
sesterské náklonnosti přesvědčena, že Elizabeth není možno než obdivovat, a její
překvapení ustoupilo jiným pocitům. Litovala pana Darcyho, že se jí vyznal ze
svých citů způsobem, který mu sotva mohl získat sympatie, ale ještě více ji tížila
představa, jak ho asi sestřino odmítnutí muselo zkrušit.
„Jistě nebylo správné, že si byl tak jist úspěchem,“ pravila, „to by se nemělo přiházet,
ale považ, oč krutější pak bylo jeho zklamání!“
„Máš pravdu,“ odvětila Elizabeth, „je mi ho upřímně líto, jsou tu však ještě jiné
citové zdroje, které patrně brzy přehluší jeho vztah ke mně. Nevytýkáš mi ale, že
jsem mu dala košem?“
— 117 —
„Jak bych mohla! Ach, ne ne.“„Ale vytkneš mi, že jsem hovořila tak zaníceně o
Wickhamovi?“
„Ne, nevidím v tom nic špatného, žes mu to řekla.“
„Ale uvidíš, až se dozvíš, co se stalo hned druhý den.“
Pověděla jí pak o dopise a opakovala jí obsah všeho, co se týkalo George Wickhama.
To byla velká rána pro chudinku Jane, jež by byla ochotně prošla svět křížem
krážem v dobré víře, že nenajde v celém lidském rodu tolik špatnosti, kolik se
jí zde soustředilo v jedné osobě.
Darcyho očištění ji sice uspokojovalo, avšak nemohlo vyvážit takové poznání.
Snažila se ze všech sil dokázat, že jde o nedorozumění, aby mohla jednoho zprostit
viny, aniž by tím přitížila druhému.
„To nepůjde,“ pravila Elizabeth, „rozhodně se ti nepovede nasadit svatozář oběma.
Vyber si, ale jeden ti musí stačit.
Máš k dispozici jen určité množství šlechetnosti, takže ti vystačí ke cti a chvále
pouze jednoho, a v poslední době se přiklánělo hned na tu, hned na onu stranu. Já
za svou osobu hlasuji spíš pro pana Darcyho, ty však si čiň, co ti libo.“
Trvalo ale hezkou dobu, než vylákala úsměv na Janině líci.
„Nevzpomínám si, že by mnou bylo kdy něco víc otřáslo,“ pravila. „Že by byl
Wickham takový darebák! To se ani věřit nechce. Chudák pan Darcy. Jen považ,
Lízinko, co všechno musel podstoupit! Zažít takové zklamání a přitom ještě seznat,
že o něm nemáš nejlepší mínění! A být nucen přiznat takovou věc o vlastní sestře!
To je opravdu přespříliš kruté. Jistě to sama cítíš také.“
„I ne, lítost a soucit mě opouštějí, když vidím, jak tobě jimi srdce překypuje. Ty
to s ním budeš prožívat s tak vřelou účastí, o tom jsem přesvědčena, že já budu mít
čím dál tím větší chuť ho pustit z hlavy a už na něho nemyslet. Tvé výlevy mě toho
ušetří, a budeš—li nad ním ještě déle lamentovat, odvrátím se já od něho s lehkým
srdcem.“
„Ubohý Wickham! Tváří se vždy tak dobrosrdečně! A má tak upřímné a ušlechtilé
způsoby!“
„S výchovou těchhle dvou mladíků muselo být rozhodně něco v nepořádku. Jeden
je v míře vrchovaté nadán ušlechtilostí a druhý budí její zdání.“
„Já jsem si nikdy nemyslela, že by pan Darcy takové zdání nebudil, jako předtím
ty.“
„A přitom jsem to považovala za projev mimořádného bystrozraku, když jsem k
němu bezdůvodně pojala tak vyslovenou antipatii. V člověku to utvrdí víru ve
vlastní genialitu a dá mu to takovou příležitost rozehrát svůj vtip, pojme—li k
někomu odpor. Někdo soustavně hubuje na všechno možné a nedá se to poslouchat,
avšak nelze se vytrvale někomu vysmívat a nepřijít tu a tam na něco vtipné-
ho.“
„Ale když jsi poprvé četla ten list, Lízinko, jistě jsi to nebrala tak jako teď.“
„To vskutku ne. Bylo mi z toho dost trapně. A nejen trapně, byla jsem z toho nešťastná.
Přitom jsem si s nikým nemohla
— 118 —
popovídat o tom, co mě tížilo, žádná Jane mě nechlácholila a neříkala, že jsem se
přece jen nechovala tak hrozně slabošsky a domýšlivě a pošetile, jak vím, že jsem
se chovala. Ach! Jak jsi mi chyběla!“
„Škoda, že jsi před panem Darcym mluvila o Wickhamovi tak nezaobaleně.
Vždyť teď se zdá, že si vůbec žádné výtky nezasloužil.“
„Jistěže ne. Obořila jsem se na něho tak nešťastně právě v důsledku předsudků, v
nichž jsem si libovala. Potřebovala bych se s tebou poradit o jedné věci. Co myslíš,
mám či nemám odhalit před našimi známými VVickhamovu skutečnou povahu?“
Jane Bennetová se zamyslela a pak odvětila: „Nemáme vlastně žádný důvod,
proč bychom ho musely tak strašné pranýřovat. Jak se na to díváš ty?“
„Že bychom se o to vůbec neměly pokoušet. Pan Darcy mě neoprávnil k tomu,
abych jeho informace rozhlásila. Naopak dal najevo, že všechno, co se týká jeho
sestry, je určeno jen pro mne, a kdybych se snažila vysvětlovat lidem po pravdě,
jak se zachoval v těch ostatních případech, kdo by mi uvěřil? O panu Darcym panuje
obecně tak předpojaté mínění, že by z toho naše dobré merytonské dušičky
měly smrt, kdyby o něm měly začít smýšlet příznivé. Nedokázala bych je přesvědčit.
Wickham zanedlouho odjede, a tudíž na tom nemůže nikomu záležet, co je to
za člověka. Po čase to možná všechno vyjde najevo a pak se jim vysmějeme, že
byli tak hloupí a neprokoukli ho dřív. Ale teď nebudu nikomu nic vykládat,'„
„Máš pravdu. Kdyby jeho prohřešky vešly ve známost, mohlo by ho to nadobro
zničit. Snad už nyní lituje, čeho se dopustil, a snaží se napravit svou pověst. Nesmíme
ho dohnat k zoufalství.“
Tento rozhovor uklidnit rozbouřenou hladinu Elizabethiny mysli. Zbavila se
dvou tajemství, která ji už čtrnáct dní tížila, a měla jistotu, že ji Jane ochotně vyposlechne,
kdykoli bude mít touhu si o jedné či druhé věci opět popovídat. Zbývalo
ovšem ještě něco, co se jí z ohleduplnosti neodvážila vyjevit. Nemohla se odhodlat
seznámit sestru s druhou půlkou Darcyho dopisu, ani ji ujistit, jak upřímné city k ní
choval jeho
přítel. Tohle s ní nemohl nikdo sdílet a ona si uvědomovala, že by z ní obtížné
tajemství mohlo být sňato jen tehdy, až by se oba mladí lidé domluvili.
„A kdyby tato nepravděpodobná situace nastala, mohla bych jí povědět jen to, co
jí bude mnohem milejší vyslechnout od Bingleyho samého. Nemám právo přinést
zprávy, dokud nepozbudou všeho smyslu!“
Když se teď opět usadila doma, mohla v klidu pozorovat sestřin duševní stav.
Jane se trápila. Vzpomínala ještě stále něžně a láskyplně na Bingleyho. Než ho
poznala, nikdy si ani nenamlouvala, zeje zamilovaná, měl tedy její cit všechen žár
prvního vzplanutí a vzhledem k jejímu věku a povaze větší stálost, než jakou se
zpravidla vyznačují první lásky, tak vřele na něj vzpomínala a o tolik se jí zdál
převyšovat ostatní muže, že v sobě musela vzburcovat všechnu moudrou rozvahu i
ohled na své blízké, aby se nepoddávala lítosti, která by byla ohrožovala její zdraví
i jejich klid.
„Poslyš, Lízinko,“ pravila paní Bennetová jednoho dne, „jakpak se ti ted jeví celá
ta smutná Janina záležitost? Já za sebe jsem si umínila, že se o tom už nikomu
ani slůvkem nezmíním, co živa budu. Tuhle jsem to povídala tetě Philipsové. Jen
— 119 —
se pořád nemohu dovědět, jestli se s ním Jane v Londýně sešla. Každopádně se
ukázal jako pěkný ptáček — a zřejmě už není nejmenší naděje, že by ho Jane ještě
dostala. Neproslýchá se nic o tom, že by sem na léto zase přijel, a ptala jsem se na
to každého, kdo by o tom mohl něco vědět.“ „Nevěřím, že se ještě do Netherfieldu
nastěhuje.“ „Hm! Však je to jeho věc. Nikdo tu o něho nestojí, ale nepřestanu tvrdit,
že se k mé dceři zachoval velice bezohledně, a na jejím místě bych mu to byla
rozhodně netrpěla. Utěšuje mě jen to, že zlomené srdce přivede Jane do hrobu, a
pak teprve bude litovat, co způsobil!“
Jelikož se Elizabeth tímto předpokladem utěšit nedokázala, nic jí na to neodpo-
věděla.
„Tak co, Lízinko,“ navázala matka krátce poté, „Collinsovým se to žije, viď?
Ach, doufám, že jim to vydrží. A jakpak se u nich vaří? Troufám si tvrdit, že Charlotte
se ukáže jako výborná hospodyně. Jestli je jen zpola tak šetrná jako matka
Lucasová, dají si pěknou sumičku stranou. Ta nevede domácnost rozmařile, na to
dám krk.“
„Ne, to nevede.“
„Výborná hospodyně, jak povídám. Ano, ano. Takoví si dají pozor, aby se nezadlužili.
Takoví se jakživo neocitnou pro peníze v úzkých. No, ať jim to slouží ke
zdraví! Taky si často asi povídají, jak bude Longbourn jejich, až náš tatínek umře,
viď? Už se tu cítí jako páni, ne, až k tomu jednou dojde.“
„O této věci se těžko mohli zmínit přede mnou.“
„No, vždyť by to bylo do nebe volající, kdyby se byli zmínili, ale mezi sebou o
tom často mluví, to vím určitě. Nu, když to přenesou přes srdce, žít na panství,
které jim zákonitě nepatří, tím lip. Já bych se styděla, kdyby mi připadlo jen nějakým
ustanovením v poslední vůli.“
První týden po jejich příjezdu brzy uplynul. Začal druhý. Regiment se chystal
odtáhnout z Merytonu a mladé dámy široko daleko propadaly zoufalství. Chmurná
nálada vládla téměř všude. Jen starší sestry Bennetovy byly stále ještě s to jíst, pít,
spát a věnovat se své obvyklé činnosti. Přenešťastná Lydia a Kittyjim neustále
vyčítaly takovou nečitelnost, neboť nedovedly pochopit, jak někdo z rodiny může
mít tak tvrdé srdce.
„Bože na nebesích! Co z nás bude ? Co si počneme?“ lamentovaly co chvíli ve
svém hoři. „Jak se dokážeš tak usmívat, Lízo?“
Jejich milující matka to živě prožívala s nimi a vzpomínala, co sama protrpěla
při podobné příležitosti před pětadvaceti lety.
„Pamatuji se,“ pravila, „jak jsem celé dva dny proplakala, když regiment plukovníka
Millera odtáhl. Myslela jsem, že mi to zlomí srdce.“
„Mně to zlomí srdce určité,“ řekla Lydia.
„Kéž bychom mohli jet do Brightonu!“ poznamenala paní Bennetová.
„Ach, ano! Kéž bychom mohli jet do Brightonu! Ale tatíček je tak zatvrzelý!“
„Slunce a moře by mi nadobro vrátily zdraví!“
„I tetinka Philipsová říká, že by mi to udělalo moc dobře,“ dodávala Kitty.
— 120 —
Takovéto nářky zaznívaly bez ustání longbournským domem. Elizabeth se pokoušela
brát to s humorem, ale veškerý smysl pro legraci potlačil stud. Znovu si
uvědomovala, jak oprávněné byly Darcyho výhrady.
Avšak Lydiiny chmurné vyhlídky se zakrátko rozjasnily, neboť paní plukovníkova
Forsterová, choť velitele regimentu, ji pozvala, aby ji provázela do Brightonu.
Tato nedocenitelná přítelkyně byla sama velmi mladá a teprve nedávno se vdávala.
S Lydií ji sblížily humor a veselá nálada, přátelily se tři měsíce a z toho dva důvěr-
ně.
Jak byla Lydia unesena, jak vzývala paní Forsterovou, jak to potěšilo paní Bennetovou
a zdrtilo Kitty, lze sotva slovy vylíčit. Lydia poletovala po stavení v divokém
vzrušení, nechala si od všech gratulovat a bez ohledu na sestřiny pocity se
smála a klábosila ještě ztřeštěněji než jindy, zatímco zhrzená Kitty dál v salóně
metala osudu v tvář obvinění stejně nelogická jako nerudným tónem pronášená.
„Nedovedu pochopit, proč paní Forsterová nemůže vzít s sebou i mne, když už
pozvala Lydii,“ naříkala. „Nejsme sice nejlepší přítelkyně, ale mám na to stejné
právo jako ona, a ještě větší, protože jsem o dva roky starší.“ i
Marně jí Elizabeth domlouvala, aby byla rozumná, a Jane, aby se s tím smířila. V
Elizabeth vyvolalo to pozvání pocity zcela odlišné než v její matce nebo Lydii: pro
ni zvonil umíráček jakékoli naději, že Lydia jednou dostane rozum, a třebaže se
takovým počinem vystavovala nenávisti, kdyby vyšel najevo, považovala za nezbytné
potají poprosit otce, aby ji nikam nepouštěl. Vylíčila mu všechny nepřístojnosti,
jichž se Lydia vůbec ve svém chování dopouští, poukázala na to, jak málo jí
může být ku prospěchu přátelství s osobou, jako je paní Forsterová, a oč nerozvážněji
si bude počínat po boku
takové společnice v Brightonu, kde na ni číhají nebezpečnější pokušení než doma.
Vyslechl ji pozorně a pak pravil:
„Lydia nedá pokoj, dokud se tu či onde veřejně neznemožní, a není naděje, že by
to dokázala laciněji a s menšími obtížemi pro celou rodinu než při této příležitosti.“
„Kdybyste jen věděl,“ pravila Elizabeth, „jaké trampoty pro nás pro všechny z
toho povstanou, až Lydiino neukázněné a nemoudré počínání vejde obecně ve
známost — ba, jaké už povstaly, pak byste o tom soudil jinak, o tom jsem přesvěd-
čena.“
„Jaké už povstaly?“ opakoval pan Bennet. „Cože, zapudila ti snad některého ctitele?
Chudinko malá! Ale nezoufej. Takový přeúzkostlivý mládeneček, který se
nedokáže přenést přes trochu pošetilosti ve své přízni, nestojí ani za lítostivou
slzičku. Pojď, ukaž mi seznam těch ubožáků, které odradila Lydiina zbrklost.“
„Nikoli, mýlíte se. Nic takového jí nemohu vyčíst. Nebráním se tomu kvůli nějakému
určitému případu, ale proto, že nám to obecně neprospívá. Lydiina divokost
a prchavost, její sebejistota a neukázněnost, jimiž se vyznačuje její povaha, nemohou
zůstat bez vlivu na naše postavení, na naši pověst ve společnosti. Nehněvejte
se na mne — ale musím být upřímná. Nedáte—li si vy, drahý tatíčku, tu námahu a
nezkrotíte její překypující temperament, neudělíte—li jí ponaučení, že jí její nynější
zájmy nevystačí na celý život, bude brzy na jakoukoli nápravu pozdě. Její povaha
už bude dotvořena a v šestnácti z ní bude nejlehkomyslnější koketa, jaká kdy
— 121 —
sebe i svou rodinu zesměšnila — a navíc koketa, která k tomu nemá než ty nejnižší
a nejprimitivnější předpoklady, která nemá jiné přednosti než mládí a přijatelný
zevnějšek a která ve své hlouposti a povrchnosti ani trochu nebude s to čelit obecnému
opovržení, jež vyvolá svou zuřivou honbou za pánskou pozorností a lichotkami.
Toto nebezpečí stejně ohrožuje i Kitty. Ta půjde za Lydií třeba do pekla.
Takové marnivé, pošetilé, líné holky neznají žádné zábrany. A cožpak vy, drahý
tatíčku, nepokládáte za možné, že se jim nevyhne a neodsoudí je každý, kdo je
pozná, a že to často nevztáhne i na jejich sestry?“
Pan Bennet viděl, že jí tato věc vskutku leží na srdci, vzal ji láskyplně za ruku a
pravil:
„Nesmíš si to tak brát, děvečko drahá. Kdo pozná tebe a Jane, bude si vás vážit a
ctít, a neublíží vám ani to, že máte dvě — nebo bych spíš měl říct tři sestry, které
za nic nestojí. V Longbournu nebude klid, jestli Lydia do toho Brightonu nepojede.
Ať si tedy jede. Plukovník Forster je rozumný člověk a uhlídá ji před nejhorším, a
naštěstí je natolik chudá, že jí sotvakdo bude klást nástrahy. V Brightonu se nebude
moci svým koketováním tak prosazovat jako tady. Důstojníci tam najdou mnohem
přitažlivější ženy. Doufejme tedy, že ji lázeňský pobyt poučí o její vlastní bezvýznamnosti.
U ní se už na žádný pád nedá mnoho zkazit, aniž bychom byli nuceni
dát ji doživotně pod zámek.“
S touto odpovědí se Elizabeth musela spokojit, avšak v jejích názorech ji nezviklal
a odcházela od něho nespokojená a zklamaná. Neměla však v povaze
zmnožovat si jakékoli trápení dlouhými úvahami. Byla přesvědčena, že svou povinnost
splnila, a aby se chmuřila nad nevyhnutelnými nepříjemnostmi a zhoršovala
všechno předčasnými obavami, to neodpovídalo její letoře.
Kdyby byly Lydia s matkou Bennetovou zvěděly obsah jejího rozhovoru s otcem,
nebyly by dokázaly vyjádřit své pobouření, ani kdyby se byly spojily ve své
výmluvnosti. Pro Lydiinu dušičku představovala návštěva v Brightonu nejvyšší
možné pozemské štěstí. Její živá představivost jí vykreslila, jak po ulicích tohoto
bujarého lázeňského města korzují davy důstojníků. Viděla, jak se kolem ní točí
desítky a ještě víc dosud neznámých mužů. Viděla vojenské ležení v celé slávě —
jak se v krásně jednotných řadách táhnou stany, překypující mládím a veselím a
oslňující rudou barvou, a k dovršení všeho se viděla usazená pod stanovým plátnem,
jak něžně flirtuje nejméně s šesti důstojníky najednou. Kdyby byla tušila, že
se jí sestra pokusila překazit takovéto vyhlídky a očekávání, jak by se na to byla
zatvářila? Jen matka by ji byla pochopila, jen ta by byla sdílela podobné pocity.
Lydiin odjezd do Brightonu bylo to jediné, co ji utěšovalo v smutném přesvědčení,
že se tam s ní manžel v životě nevypraví.
Neměly však ani potuchy o tom, co se přihodilo, a tak se oddávaly svému vytržení
s krátkými pauzami až do toho dne, kdy Lydia opouštěla domov.
Elizabeth se měla nyní naposled setkat s panem Wickhamem. Vídala ho často od
svého návratu, takže ji ta představa už nevzrušovala, a z důvodů bývalé náklonnosti
už vůbec ne. Dokázala dokonce odhalit právě v té jeho jemnosti, jež ji zprvu
okouzlovala, stopy afektovanosti a stereotypnosti, unavující a znechucující. Nadto
se k ní nyní choval tak, že jí zavdal docela novou příčinu k nelibosti, neboť brzy
— 122 —
dával najevo, zeje hotov sejí dvořit tak jako tenkrát krátce po seznámení, čímž ji —
vzhledem k tomu, co se mezitím přihodilo — jen popudil. Přestala s ním mít jakoukoli
účast, když viděla, že si ji vybral k povrchnímu a nezávaznému flirtování,
soustavně se tomu bránila, a přitom si uvědomovala, jak malou úctu jí prokazuje
svou domněnkou, že ji smí pomíjet jakkoli dlouho a z jakýchkoli důvodů, a přece
se zavděčí její marnivosti a získá její sympatie, jakmile ji znovu poctí svou přízní.
Poslední den, který prožíval pluk v Merytonu, večeřel spolu s jinými důstojníky
v Longbournu, a Elizabeth měla tak málo chuti rozejít se s ním v dobrém, že když
sejí dotázal, co dělala a jak se měla na návštěvě v Hunsfordu, zmínila se i o tom, že
plukovník Fitzwilliam a pan Darcy strávili tři týdny na Rosingsu, a zeptala se ho,
zná—li onoho druhého pána.
Zdál se nemile překvapen a znepokojen, ale za okamžik se vzpamatoval, oplatil
jí úsměv a odvětil, že se s ním v dřívějších dobách často vídal, pak poznamenal,
zeje to noblesní člověk, a zeptal se jí, jak sejí zamlouval. Ve své odpovědi nešetřila
vřelou chválou. S předstíranou lhostejností krátce nato dodal:
„Jak dlouho jste to říkala, že byl na zámku?“
„Necelé tři neděle.“
„A vídali jste se často?“
„Téměř denně.“
„Chová se docela jinak než jeho bratranec.“
„Ano, docela jinak. Avšak pan Darcy působí sympatičtěji při bližším seznáme-
ní.“
„Skutečně?“ zvolal Wickham a vrhl na ni pohled, který jí nemohl uniknout. „A
smím se zeptat, pěkně prosím — „ Ale zarazil se a dodal žertovně: „Hovoří pak
přívětivěji? Ráčí snad přidat trochu na zdvořilosti? — neboť se neodvažuji doufat,“
pokračoval tišším a vážnějším hlasem, „že by se změnil v podstatě.“
„Ne, to ne!“ pravila Elizabeth. „Myslím, že v podstatě se nemění.“
Při jejích slovech se Wickham tvářil, jako by nevěděl, jestli je má přijmout s radostí
nebo nedůvěřovat skrytému významu. Něco v jejím výraze ho přimělo naslouchat
s nedůvěrou a úzkostnou pozorností, zatímco pokračovala:
„Když jsem řekla, že působí sympatičtěji při bližším seznámení, nemyslela jsem
to tak, že by se ve svém uvažování nebo chování nějak zdokonalil, ale že člověk
lépe chápe jeho povahu, když ho blíže pozná.“
Wickhamův neklid se nyní projevil ruměncem a poplašeným pohledem, na několik
minut se odmlčel, ale pak setřásl rozpaky, znovu se k ní obrátil a pravil velice
laskavým hlasem:
„Vy, jež znáte tak dobře moje vztahy k panu Darcymu, si jistě dokážete snadno
představit, jak upřímně se musím radovat, že si počíná tak moudře a zachovává
aspoň zdání slušnosti. V tomto smyslu může být užitečná jeho pýcha — když ne
jemu, tedy mnohým ostatním, neboť mu musí zabránit v takových odsouzeníhodných
proradnostech, jakými jsem trpěl já. Obávám se jen, že tato obezřelost, o niž
tu, jak se domnívám, jde, je vyhrazena jen pro návštěvu u paní tetinky, na jejímž
dobrém mínění i názorech mu velmi záleží. Vím, že v její přítomnosti na něm vždy
— 123 —
bylo patrné, jaký respekt k ní má, a působí tu jistě i touha, aby získal ruku slečny
de Bourghové, což mu ovšem zvlášť leží na srdci.“
Elizabeth nedokázala potlačit úsměv, který v ní tato slova vyvolala, ale odvětila
jen lehkou úklonou. Viděla, zejí chce zase vyprávět tu starou historku o svých
křivdách, a ona neměla vůbec náladu ho trpělivě poslouchat. Po zbytek večera
zachovával Wickham zdání obvyklé bezstarostnosti, ale vůbec se už nepokoušel
vyznamenávat Elizabeth svou pozorností,
rozloučili se s oboustrannou zdvořilostí, avšak snad i s oboustranným přáním,
aby se už neshledali.
Když hosté odešli, vrátila se i Lydia s paní Forsterovou do Merytonu, odkud se
měly nazítří časně ráno vydat na cestu. Rozžehnala se s rodinou spíš hlučně než
dojemně. Jen Kitty prolévala slzy, ta však plakala zlostí a závistí. Paní Bennetová
se rozplývala přáním všeho nejlepšího a zvlášť kladla dceři na srdce, ať si nenechá
ujít žádnou příležitost, aby se dobře pobavila — že této rady do puntíku uposlechne,
bylo víc než pravděpodobné, Lydia sama se loučila tak hlučně a radostně, že
ani nezaslechla mírné pozdravy svých sester.
Kdyby byla Elizabeth soudila jen podle poměrů u nich doma, nebyla by si mohla
utvořit příliš lákavé představy o manželském štěstí a rodinné spokojenosti. Její otec
se dal podmanit mládím a půvabem a zdáním dobrosrdečnosti, jež mládí a půvab
obvykle vyzařují, a vzal si ženu, jejíž chabá inteligence a úzkoprsost v něm brzy po
sňatku udusila všechnu lásku, kterou k ní měl. Úcta, vážnost i důvěra zmizely
nadobro a jeho představy o rodinném štěstí přišly vniveč. Pan Bennet však nebyl z
těch, kteří zklamáni z vlastní nerozvážnosti hledají útěchu v oněch radovánkách,
jež jsou až příliš často útočištěm lidí nešťastných vinou své vlastní hlouposti nebo
hříchů. Měl rád venkov a knihy a tyto záliby mu byly hlavním zdrojem potěšení.
Své choti vděčil za pramálo, ledaže ho občas svou hloupostí a pošetilostí pobavila.
Jistě to není ta blaženost, za jakou si muž zpravidla přeje vděčit své ženě, kde se
však nedostává schopností poskytovat jiné rozptýlení, vezme pravý filosof zavděk
tím, co je.
Elizabeth si byla dobře vědoma toho, že se její otec jako manžel nechová zrovna
nejlépe. Bolelo ji, když to viděla, vážila si však jeho schopností, byla mu vděčná za
příchylnost, kterou jí projevoval, a tak se snažila nemyslet na to, co nemohla přehlédnout,
a neuvažovat o tom, jak otec bez ohledu na povinnou úctu k manželce ji
nechvályhodným způsobem vystavuje posměchu vlastních dětí. A nyní pociťovala
naléhavěji než jindy, v jak nevýhodném postavení se ocitají děti z tak nerovného
manželství, a uvědomovala si procítěněji než dřív, jaké zlo pochází ze schopností
tak neuváženě uplatňovaných, kdyby jich byl moudře používal, mohly se aspoň
dcery umět patřičně chovat, třebas by byl nedokázal přidat ženě na rozumu.
Když si Elizabeth odbyla radost z Wickhamova odjezdu, marně pátrala, jaké další
výhody skýtá život bez regimentu. Večírky u známých nebyly tak živé jako dříve
a doma měla matku a sestru, které svými ustavičnými nářky nad tím, jaká je tu
strašná nuda, přivolaly skutečně chmurnou náladu na celou rodinu, u Kitty zůstávala
naděje, že sejí časem vrátí zdravý rozum v původní vrozené míře, když byla
odstraněna příčina, která jí popletla hlavu, ale nejmladší sestra, od níž se vzhledem
— 124 —
k její povaze mohli nadít horších věcí, bude patrně utvrzena ve svých nerozvážnostech
a sebejistotě, neboť se octla v dvojnásob nebezpečném prostředí: v lázních a
na manévrech. Celkem vzato tedy shledala, jak už se to tak stává, že událost, na niž
se netrpělivě těšila, jí potom nepřinesla všechny výhody, které si od ní slibovala.
Následkem toho bylo nutné, aby si stanovila nějaký další mezník jako počátek
pravé blaženosti — nějaký jiný bod, k němuž by se upínaly její tužby a naděje,
neboť bude—li se moci na něco těšit, překoná zklamání, jež ji právě potkalo, a
obrní se proti tomu, jež ji čeká. Všechny její světlé myšlenky se tedy soustředily na
prázdninovou cestu k jezerům, to byla největší útěcha v těch nepříjemných chvílích,
které vinou matčiny a Kittyiny rozmrzelosti nevyhnutelně nastávaly, a kdyby
byla mohla pojmout do svých plánů i Jane, nebylo by jim chybělo nic na dokona-
losti.
„Vlastně je dobře,“ pomyslela si, „že si mám ještě co přát. Kdyby nic nechybělo,
byla bych jistě zklamána. Tady mě však bude stále provázet lítost, že Jane není s
sebou, a tak mohu doufat, že se mi s velkou pravděpodobností očekávané potěšení
splní. Plány po všech stránkách dokonalé se neuskutečňují, a nejlepší obrana proti
zklamání je nějaký malý nemilý detail.“
Když Lydia odjížděla, slibovala, že často a obšírně napíše matce a Kitty, ale dávala
si se svými dopisy na čas a všechny byly krátké. Matce nesdělovala nic jiného,
než že se právě vrátily z knihovny, kam je doprovázeli ti a ti důstojníci, že viděla k
zbláznění krásný vzorek, že má novou toaletu nebo nový slunečník, který by ráda
popsala podrobněji, ale že už musí letět, neboť ji volá paní Forsterová, aby s ní šla
do ležení , a z korespondence se sestrou také nikdo nic nezvěděl — neboť dopisy
Kitty, ač poněkud delší, obsahovaly tolik podtrhaných slov, že nebylo možno dát je
kolovat.
Za čtrnáct dní nebo za tři neděle od jejího odjezdu se do Longbournu začaly pomalu
opět vracet zdraví, veselá mysl a spokojenost. Všechno se jevilo v příznivějším
světle. Přijížděly rodiny, které strávily zimu v Londýně, nastal čas letní parády
a letních radovánek. Paní Bennetové se vrátilo její obvyklé hádavé rozpoložení a
Kitty se do poloviny června zotavila natolik, že dokázala vejít do Merytonu, aniž
se rozplakala, a vzhledem k tomuto nadějnému obratu se Elizabeth odvážila doufat,
že by do vánoc mohla být natolik rozumná a snesitelná, aby nemluvila o důstojnících
častěji než jednou denně, ledaže by nějakým krutým a zlomyslným řízením
vyslalo ministerstvo války do Merytonu další regiment.
Stanovený počátek cesty na sever se rychle blížil a k datu odjezdu zbývalo jen
čtrnáct dní, když tu přišel od paní Gardinerové dopis, který plánovaný výlet odložil
i omezil. Panu Gardinerovi nedovolí obchodní záležitosti opustit Londýn až o
čtrnáct dní později v červenci a do měsíce se musí opět vrátit domů, takže jim
zůstává příliš krátká doba na to, aby se vydali tak daleko a shlédli toho tolik, jak
původně zamýšleli, anebo by museli příliš pospíchat a neměli by takové pohodlí,
jaké chtějí mít, jsou proto nuceni upustit od jezer a nahradit je méně náročnou
cestou, a nemají tedy nyní v úmyslu zajet dále na sever než do Derbyshiru. V tomto
hrabství je toho dost k vidění, aby se ty necelé tři neděle zabavili, a paní Gardi-
— 125 —
nerová k němu má zvlášť vřelé vztahy. Městečko, kde strávila několik roků a kde
se měli na pár dní usídlit, ji patrně lákalo
stejně mocně jako vyhlášené krásy Matlocku, Chatsworthu, Dovedalu nebo Pea-
ku.
Elizabeth byla hluboce zklamaná, tolik se těšila, že uvidí proslulá severoanglická
jezera, a měla i teď dojem, že by na to bylo času dost. Musela se však podřídit a
neměla v povaze se trápit, a tak zklamání brzy překonala.
Zmínka o Derbyshiru vyvolala řadu úvah. Nebylo možné vidět to slovo napsané
a nevzpomenout si na pemberleyské panství a jeho majitele. „Přece mohu beztrestně
navštívit jeho kraj,“ říkala si, „a uloupit tam nějakou vápencovou zkamenělinu,
aniž mě postřehne.“
čas očekávání se tedy zdvojnásobil. Do strýčkova a tetiččina příjezdu zbývaly
ještě čtyři neděle. I ty však uplynuly a manželé Gardinerovi se konečně objevili v
Longbournu i se svými čtyřmi dětmi, šestiletou a osmiletou holčičkou a dvěma
mladšími chlapci. Děti měly být svěřeny obětavé péči sestřenky Jane, kterou svorně
milovaly a jejíž klidná rozvaha a laskavá povaha ideálně vyhovovala všem jejich
potřebám — aby je někdo vychovával, hrál si s nimi a měl je rád.
Gardinerovi se zdrželi v Longbournu jen přes noc a nazítří ráno vyjeli s Elizabeth
za poznáním a radovánkami. Jedno jim zaručovalo příjemnou cestu — snášeli se
navzájem výborně, čímž se rozumí, že jim zdraví i povahové sklony dovolovaly
překonávat nepohodlí, že jim dobrá nálada zdvojnásobovala každý příjemný zážitek
— a že by si ho ve své moudrosti a laskavosti dokázali i sami připravit, kdyby
je okolní svět zklamal. Toto vyprávění si neklade za cíl popsat Derbyshire ani
žádné z těch pozoruhodných míst, která navštívili: Oxford, Blenheim, Warwick,
Kenilworth, Birmingham atd. jsou dostatečně známy. Nás zajímá jen kousek derbyshirského
hrabství.
Když tedy obhlédli všechny hlavní místní pozoruhodnosti, zamířili do městečka
Lambtonu, kde paní Gardinerová dříve Žila a kde, jak nedávno zjistila, ještě bydlí
někteří její známí, a Elizabeth se od tetičky dozvěděla, že Pemberley leží pět mil
od Lambtonu. Neměli to přímo na cestě, avšak nebyla to delší zajíždka než míli
nebo dvě. Když se večer radili, kudy zítra pojedou, vyjádřila paní Gardinerová
přání znovu se tam
podívat. Pan Gardiner prohlásil, že proti tomu není, i obrátili se na Elizabeth, co
tomu říká.
„Nechtěla bys vidět ono místo, o němž jsi už tolik slyšela, milunko?“ pravila tetička.
„Místo, které má spojitost s tolika tvými známými? Wickham tam prožil
mládí však víš.“
Elizabeth byla zoufalá. Cítila, že nemá v Pemberley co pohledávat, a byla tedy
nucena předstírat, že sejí tam nechce. Musí se přiznat, že už ji panská sídla unavují,
viděla jich už tolik, že už ji vůbec nevzrušuje pohled na krásné koberce a saténové
záclony.
Paní Gardinerovájí vytýkala, zeje hloupá. „Kdyby to byla jen krásná stavba a
bohatě zařízená,“ pravila, „sama bych o to nestála, ale Pemberley má kouzelné
okolí. Patří k němu jedny z nejkrásnějších lesů v zemi.“ Elizabeth už nic neříkala
— 126 —
— ale v duchu se s tím nemohla smířit. Okamžitě se jí vybavilo, že by ji mohl
Darcy přistihnout, jak si prohlíží jeho panství. To by nepřežila! Pouhá představa jí
vehnala krev do tváří a pomyslela si, že se raději otevřeně dozná tetince, než by to
riskovala. Řada okolností však mluvila proti tomu, a tak se nakonec rozhodla, že to
použije jako posledního prostředku, až si potají zjistí, jsou—li Darcyovi právě
přítomni.
Jakmile se večer uchýlila do svého pokoje, hned se jala vyptávat pokojské, je—li
pemberleyské panství pěkné, kdo je majitelem, a pak s nemalým rozechvěním, je—
li panstvo teď v létě doma. Velmi vítaná záporná odpověď na poslední otázku ji
zbavila obav, a mohla se tedy oddávat zvědavosti, jak to tam vypadá, a když na to
nazítří znovu přišla řeč a znovu se jí dotázali, měla pohotově patřičně lhostejnou
odpověd, že tedy dobře, proč ne. I vypravili se na Pemberley.
Už cestou vyhlížela Elizabeth s nepopiratelným rozechvěním pemberleyské lesy,
a když konečně zahnuli do vrat, zmocnil se jí velký zmatek.
Zámek obklopoval rozsáhlý park, který obsahoval řadu různých pásem. Vjeli
vchodem na jednom z nejníže položených míst a hezkou chvíli je vedla cesta krásným
lesem, který se táhl do velké dálky.
Elizabeth mlčela, neboť ji příliš zaměstnávaly vlastní myšlenky, avšak neušlo jí
ani jedno pozoruhodné místo, kochala se každou vyhlídkou. Asi půl míle cesta
pozvolna stoupala a pak se octli na vršku, kde les končil a kde okamžitě upoutal
návštěvníkovu pozornost pemberleyský zámek na protějším svahu údolí, kam se
cesta dosti prudce svažovala. Byla to rozlehlá kamenná rezidence, půvabně zasazená
do svahu a vzadu ohraničená pásmem lesnatých vršků, vpředu se čirá přírodní
říčka rozlévala do šíře, ale zřejmě bez umělého zásahu. Její břehy nebyly ani regulované,
ani přehnaně zdobené. Elizabeth byla okouzlena. V životě neviděla scenérii,
kterou by byla příroda obdařila štědřeji a kde by byla méně zasáhla necitlivá
lidská ruka. I ostatní dali průchod vřelému obdivu, a v té chvíli měla pocit, že být
paní na Pemberley by přece jen nebylo tak docela k zahození.
Sjeli s kopce a přes most se blížili k vchodu, a zatímco si prohlíželi zámek zblízka,
zmocnily se jí obavy, nesetká—li se tu s majitelem toho všeho. Hrozila se
možnosti, že se pokojská zmýlila. Požádali, aby si směli zámek prohlédnout, a byli
vpuštěni do vstupní síně, a než se dočkali hospodyně, měla Elizabeth dost času na
úvahy, kde se to vlastně octla.
Přišla hospodyně: starší, na pohled spořádaná žena, mnohem prostší a mnohem
přívětivější, než by byla čekala. Následovali ji do jídelny. Byla to velká, příjemně
řešená síň, skvostně zařízená. Elizabeth ji letmo přelétla pohledem a přistoupila k
oknu, aby se potěšila vyhlídkou. Lesy lemovaný kopec, odkud přijeli, získal z
odstupu na majestátnosti a lahodil oku. Okolní pozemky skýtaly ve všech směrech
vábný pohled a Elizabeth vnímala se zalíbením celé panoráma, říčku, stromy roztroušené
podél jejích břehů, údolí táhnoucí se, kam jen oko dohlédlo. Jak procházeli
ostatními pokoji, měnila se přírodní seskupení, ale z každého okna bylo možno
spatřit něco krásného. Všechny pokoje byly vznosné a působivé, jejich zařízení
odpovídalo zámožnosti majitele, ale Elizabeth obdivovala jeho vkus, zeje nedal
— 127 —
zařídit přehnaně honosně a vznešeně, takže působily méně ohromujícím, ale ve
skutečnosti přitažlivějším dojmem než zařízení na Rosingsu.
„A tady jsem mohla být paní,“ pomyslela si. „Tyto místnosti by mi byly důvěrně
známé! Místo abych si je prohlížela jako cizí návštěvnice, mohla jsem se z nich
těšit jako ze svého domova a strýčka s tetinkou tu uvítat co své hosty. Ale ne, — „
vzpamatovala se — „to by nesmělo být, strýček s tetičkou by pro mne byli ztraceni,
nesměla bych si je pozvat.“
Dobře, že si to uvědomila — zahnala tím něco velmi podobného lítosti. Byla by
se moc ráda ujistila, je—li pán domu skutečně nepřítomen, ale neměla odvahu se
na to hospodyně zeptat. Posléze však tu otázku vyslovil strýc, poplašeně se odvrátila,
když paní Reynoldsová přitakala a dodala: „Čekáme ho však zítra a přiveze prý
s sebou velkou společnost.“ Jak se Elizabeth zaradovala, že se jejich cesta shodou
okolností nezdržela o ten den!
Tetička ji nyní upozornila na jistý obrázek. Přistoupila blíž a spatřila podobiznu
pana Wickhama, zavěšenou mezi několika jinými miniaturami nad krbovou římsou.
Tetička se jí s úsměvem zeptala, jak sejí líbí. Hospodyně k nim přikročila a
sdělila jim, že je to portrét jednoho mladého pána, jehož otec byl správcem panství
za nebožtíka pana Darcyho, jenž mu dopřál vzdělání. „Dal se pak na vojnu,“ dodala,
„ale bojím se, že se tam dočista zkazil.“
Paní Gardinerová se na neteř usmála, ale Elizabeth jí nedokázala úsměv oplatit.
„A tohle,“ pravila paní Reynoldsová a ukázala na jinou miniaturu, „je náš pán —
jako živý. Oba portréty jsou ze stejné doby — asi před osmi lety.“
„Slyšela jsem už, že váš pán je hezký člověk,“ pravila paní Gardinerová, když si
prohlédla podobiznu, „má zajímavou tvář. Ale vždyť ty nám můžeš povědět, Lízinko,
jestli je to věrná podoba nebo ne.“
Po tomto sdělení Elizabeth zřejmě stoupla v očích paní Reynoldsové.
„Slečna tedy pana Darcyho zná?“
Elizabeth zrudla a pravila: „Ano, trochu.“
„A vám se nezdá, zeje to velký fešák, slečno?“
„Ale ano, jistěže je.“
„Já tedy určitě většího fešáka neznám, ale v galerii nahoře uvidíte ještě lepší,
větší jeho podobiznu. Nebožtík pán bývával v tomto pokoji nejradši a tyhle miniatury
tu zůstaly, jako bývaly tenkrát. Měl je moc rád.“
Teď Elizabeth pochopila, jak to, zeje mezi nimi i Wickham.
Paní Reynoldsová je upozornila na portrét slečny Darcyové jako osmileté hol-
čičky.
„Je slečna Darcyová stejně přitažlivá jako její bratr?“ zeptal se pan Gardiner.
„Ach, ano — je to nejroztomilejší dívka na světě, a tak vzdělaná! Celý den jen
hraje a zpívá. Však na ni vedle v pokoji čeká nové piano — právě je přinesli —
koupil jí je náš pán — ona s ním zítra přijede.“
Pan Gardiner, který se vždy choval přirozeně a přívětivě, s ní zapředl svými
otázkami a poznámkami živý rozhovor: paní Reynoldsová buď z hrdosti nebo z
oddanosti zřejmě ráda povídala o zámeckém pánu a jeho sestře.
„Pobývá pan Darcy často na Pemberley během roku?“
— 128 —
„Ne tak často, jak bych si přála, pane, ale řekla bych, že tu bývá celkem dobrého
půl roku, a slečna Darcyová sem jezdí vždycky na léto.“ I „Ledaže se vypraví do
Ramsgate,“ pomyslila si Elizabeth.
„Kdyby se váš pán oženil, měla byste ho tu častěji.“
„Máte pravdu, pane, ale pánbůh ví, kdy to bude. Nevím, která by byla pro něho
dost dobrá.“
Gardinerovi se usmívali. Elizabeth musela poznamenat:
„To mu jistě slouží ke cti, že o něm tak smýšlíte.“
„Říkám jen čistou pravdu a řekne vám ji každý, kdo ho zná,“ odvětila průvodkyně.
Elizabeth si pomyslela, že to už zachází hezky daleko, a s rostoucím úžasem
vyposlechla, co ještě hospodyně dodala: „V životě jsem od něho neslyšela křivé
slovo, a jsem tady, co mu byly čtyři roky.“
Tato uznalá slova jí připadala ze všech nejzvláštnější, nejvíc se vymykala jejím
představám. Dosud byla pevně přesvědčena, že dobromyslnost není jeho silnou
stránkou. Zpozorněla a byla by toho chtěla slyšet víc, strýček sejí zavděčil, když
poznamenal:
„To se dá říct o málokom. Máte štěstí, že sloužíte takovému pánovi.“
„Ano, však já to dobře vím, pane. Kdybych hledala se svíčkou ve dne, lepšího
bych nenašla. Ale já říkám odjakživa, že z dobrosrdečných dětí vyrostou dobrosrdeční
lidé, a on býval nejmilejší, nejlaskavější chlapeček na světě širém.“
Elizabeth na ni skoro zůstala koukat. „To mluví o panu Darcym?“ pomyslela si.
„Jeho otec býval zlatý člověk,“ pravila paní Gardinerová.
„Máte pravdu, dámo, to býval a syn bude po něm — právě tak laskavý k chu-
dým.“
Elizabeth poslouchala, divila se, zapochybovala a netrpělivě čekala, co o něm
paní Reynoldsová ještě napovídá. Ostatní ji nezajímalo. Zbytečně jí hospodyně
vysvětlovala, co který obraz představuje, jak jsou velké pokoje, co stál nábytek.
Pana Gardinera bavil její slepý obdiv k zámeckému panstvu, jímž si vysvětloval
nebetyčnou chválu nynějšího majitele, a tak na to opět brzy zavedl řeč, a zatímco
stoupali po hlavním schodišti, vypočítávala ona se zaujetím všechny jeho četné
přednosti.
„Chová se k nájemcům i ke služebnictvu jako nikdo druhý,“ řekla. „Nějak ti
dnešní bujní mladí páni, co nemyslí na nic než na vlastní zábavu. Ani jeden podruh,
ani jeden sluha vám o něm nepoví nic špatného. Někteří lidé o něm říkají, že
je pyšný, ale toho jsem si já nikdy nevšimla. Podle mého snad někdo může mít ten
dojem proto, že on tak zbůhdarma neklábosí jako někteří mladí pánové.“
„Do jakého příznivého světla ho to staví?“ pomyslela si Elizabeth.
„Tahle lichotivá podoba,“ zašeptala jí tetinka, jak kráčeli dál, „je v rozporu s jeho
chováním vůči našemu ubohému příteli.“
„Snad jsme byly mylně informovány.“
To sotva, náš zdroj byl přece spolehlivý.“
Když dospěli do prostorné haly nahoře, uvedla je hospodyně do překrásného salónku,
vybaveného s větším půvabem
— 129 —
a lehkostí než dolní síně, a sdělila jim, že pan Darcy právě dal pokoj znovuzřídit,
aby potěšil sestru, která tu ráda prodlévala, když posledně sídlila v Pemberley.
„Je k sestře velmi ohleduplný, to se mu musí přiznat,“ pravila Elizabeth a přistoupila
k oknu.
Paní Reynoldsová si představovala, jak bude slečna Darcyová nadšena, až sem
vejde.
„A to je celý on,“ dodala. „Jak může sestře udělat radost, neváhá ani na okamžik.
Udělal by pro ni všechno na světě.“
Zbývalo ještě prohlédnout si umělecké sbírky a dvě tři hlavní ložnice. V obrazárně
visela řada dobrých obrazů, ale Elizabeth nerozuměla výtvarnému umění a
po tom, co už shlédla dole, si raději prohlédla několik pastelů slečny Darcyové,
jejichž náměty jí připadaly zajímavější i srozumitelnější. Až ji konečně něco zaujalo
— uzřela věrnou podobiznu pana Darcyho, s úsměvem na tváři, který jí připomněl,
jak se na ni někdy díval. Stála několik minut před tímto portrétem ve vážném
zamyšlení a vrátila se k němu ještě jednou, než opustili galerii. Paní Reynoldsová
jim sdělila, že k němu seděl modelem ještě za života starého pána.
V této chvíli se Elizabeth cítila příznivěji nakloněna modelu tohoto portrétu než
za celou tu dobu, co se stýkali. Nemohla pominout chválu, jíž ho zahrnovala paní
Reynoldsová. Jaké uznání může být cennější než uznání bystré služebné? Uvažovala,
kolik lidí mu vděčí za svou spokojenost jakožto bratrovi, majiteli panství,
chlebodárci, kolik radosti nebo utrpení může způsobit! — kolik dobrých nebo
špatných skutků může vykonat! Všechno, o čem hospodyně začala, svědčilo příznivě
o jeho charakteru, a když teď Elizabeth stála před plátnem, na němž byl vypodoben,
a vystavila se jeho pohledu, vzpomínala na jeho náklonnost s hlubším pocitem
vděčnosti, než v ní kdykoli předtím vyvolal, a nepatřičný způsob, jakým ji
vyjádřil, jí připadal méně důležitý.
Když si prohlédli část zámku zpřístupněnou veřejnosti, vrátili se dolů, rozloučili
se s hospodyní a svěřili se zahradníkovi, který na ně čekal u vchodu.
Jak kráčeli přes trávník k řece, obrátila se Elizabeth a znovu se zadívala nazpět, i
strýček s tetičkou se pozdrželi,
a zatímco dívka uvažovala, z které doby asi zámek pochází, objevil se nečekaně
sám jeho majitel na cestě, která vzadu zatáčela ke konírně.
Octli se sotva na dvacet yardů od sebe a on se objevil tak náhle, že bylo nemožné,
aby ji nespatřil. Jejich pohledy se okamžitě setkaly a tváře obou zrudly do krve.
Zíral na ni strnule a na okamžik se zdálo, že překvapením není mocen pohybu, ale
zakrátko se vzchopil, přistoupil blíž a oslovil Elizabeth, ne—li s dokonalým sebeovládáním,
tedy aspoň s dokonalou zdvořilostí.
Zprvu se bezděčně odvrátila, ale stanula, když k ní přistoupil, a přijala jeho
pozdravení s rozpaky, které nedokázala překonat. I kdyby byl jeho zjev a podoba s
portrétem, jejž si před chvíli prohlíželi, zanechaly manžele Gardinerovy na pochybách,
koho mají před sebou, pak zahradníkovo překvapení nad tím, že vidí svého
pána, tyto pochyby okamžitě odstranilo. Stáli kousek stranou, dokud hovořil s
neteří, která ve svém překvapení a zmatku téměř nebyla s to pohlédnout mu do
tváře a sotva věděla, co mu odpovídá na zdvořilé dotazy, jak se daří rodičům a
— 130 —
sestrám. Nemohla se vzpamatovat z toho, jak se změnilo jeho vystupování od té
doby, co se minule rozloučili, každá věta, kterou pronesl, zvyšovala její rozpaky,
neodbytně ji sužovalo vědomí, jak je to trapné, že ji tu zastihl, takže těch pár minut,
jež spolu strávili, patřilo k nejhorším, jaké kdy prožila. Ani jemu zřejmě nebylo
volno, nepromlouval svým obvyklým klidným tónem a opakoval své dotazy,
kdy opustila domov a jak zavítala do Derbyshiru, tak překotně a spěšně, že to jasně
nasvědčovalo o zmatku v jeho hlavě.
Nakonec si už zřejmě nedokázal vůbec nic dalšího vymyslet , několik okamžiků
stál mlčky, pak se vzchopil a rozloučil se.
Ostatní se k ní přidali a hovořili s uznáním o jeho zjevu, ale Elizabeth z toho ze
všeho neslyšela ani slůvko, a zcela zaujata vlastními dojmy je mlčky následovala.
Stud a zoufalství ji docela překonaly. Že sem jen chodila, vždyť to bylo to nejhorší
a nejneuváženější, co mohla udělat! Musí mu to připadat zcela nevhodné, a doják
nelichotivého světla ji to staví v očích
tak sebevědomého člověka! Snad usoudí, že se ho úmyslně snaží znovu na sebe
upozornit! Ach, proč se sem jen vydala? A proč on přijel den předtím, než ho čekali!
Kdyby se byli vypravili jen o deset minut dřív, nebyl by je už mohl rozeznat,
neboť zřejmě právě v tomto okamžiku přijel — právě sestoupil s koně nebo z kočáru.
Znovu a znovu sejí vháněla krev do tváří při pomyšlení na zlomyslnou náhodu,
která je svedla dohromady. A jak se choval — dočista jinak než dřív — co to má
znamenat? Už to překvapení, že ji vůbec vzal na vědomí — a že k ní promlouval
tak uctivě, že se jí dotazoval na rodiče! Ještě nikdy v životě ho neviděla tak nestrojeného,
ještě nikdy ji neoslovil tak laskavě jako při tomto nečekaném setkání. Jaký
rozdíl proti jejich poslednímu rozhovoru v rosingském parku, kdy jí vložil do rukou
onen dopis! Nevěděla, co si o tom má myslet, jak si to vysvětlit.
Dospěli právě k půvabné pěšině podél vody a každým krokem se před nimi otvíral
úchvatnější pohled a přibližovala pěknější lesní partie, ale trvalo hezkou chvíli,
než z toho Elizabeth dokázala něco vnímat, a třebaže automaticky odpovídala,
když se na ni obrátil strýc nebo tetička, a zdánlivě spočívala pohledem na věcech,
které jí ukazovali, nerozeznávala nic ze scenérie před sebou. Dlela v duchu výhradně
v oné místnosti pemberleyského zámku, ať už to byla kterákoli, kde právě
byl pan Darcy. Byla by moc ráda věděla, nač asi zrovna myslí, jak se na ni dívá, a
jestli ji přese všechno stále ještě miluje. Snad k ní byl tak zdvořilý jen proto, že mu
je všechno lhostejné, ale v jeho hlase se přece ozývalo něco, co nesvědčilo právě o
lhostejnosti. Nemohla se rozhodnout, jestli mu setkání s ní připravilo víc radosti
nebo víc utrpení, ale rozhodně nezůstal nevzrušen.
Nakonec ji však vytrhly z úvah poznámky ostatních, kde že to duchem bloudí, a
pak už se snažila zahnat zdání, že není ve své kůži.
Vešli do lesa, na chvíli se rozloučili s řekou a stoupali k vyvýšenině, odkud v
průlinách mezi stromy mohl zrak bloudit v četných kouzelných vyhlídkách na
údolí, na protější vršky, hojně zalesněné dlouhými pásy stromů, a tu a tam zachytit
i záblesky říčky. Pan Gardiner vyjádřil přání obejít celý
park, ale zároveň i obavy, že by to nespravila krátká procházka. Zahradník jim
sdělil s vítězoslavným úsměvem, že obvod parku měří deset mil. Tím se to rozhod-
— 131 —
lo a pokračovali v obvyklém okruhu, který je po chvíli opět svedl dolů, a pod převislými
větvemi dospěli na břeh říčky, v těchto místech nejužší. Přešli ji po jednoduchém
můstku, který znamenitě odpovídal celkovému rázu tohoto místa, příroda
tu byla méně přikrášlena než kdekoli jinde, kde dosud byli, údolí se zde tak zužovalo,
že propouštělo jen vodní proud a úzkou pěšinku mezi přerostlým mlázím,
které jej lemovalo. Elizabeth by bývala měla chuť prozkoumat její zákruty, avšak
když přešli most a odhadli vzdálenost od zámku, prohlásila paní Gardinerová, která
nebyla právě zdatný chodec, že už nemůže, a soustředila se na to, aby se dostala co
nejkratší cestou ke kočáru. Její neteř se samozřejmě musela přizpůsobit, a tak se
vydali přímo k zámku na druhé straně řeky, postupovali však jen zvolna, neboť pan
Gardiner byl vášnivý rybář, ač se tomuto sportu mohl zřídkakdy oddávat, a natolik
ho zaujali pstruzi, kteří se občas ve vodě ukázali, a rozhovor s průvodcem na toto
téma, že se téměř nehýbal z místa.
Na této zdlouhavé procházce je znovu překvapil — a Elizabethin úžas nebyl podruhé
o nic menší — pan Darcy, jenž se náhle objevil kousek opodál. Elizabeth
sice překvapil, ale přece jen se mohla víc připravit na rozhovor než předtím, a tak
si umiňovala, že se bude chovat i rozmlouvat docela klidně, má—li skutečně v
úmyslu se s nimi střetnout. Na okamžik měla dojem, že asi zabočí na jinou pěšinku.
Zmizel jim totiž v zákrutu z dohledu, ale když jej prošli, stál přímo před nimi.
Na první pohled jí bylo zřejmé, že ještě neopustil své nové přívětivé způsoby, a
aby se mu vyrovnala co do zdvořilosti, jala se okamžitě, jak se setkali, obdivovat
krásu jeho sídla, ale sotva vyslovila slova „rozkošné“ a „okouzlující“, vpadly jí do
toho jisté neblahé vzpomínky a ona si představila, jak by se to dalo zlomyslně
vyložit, že právě ona chválí Pemberley. Zrudla a víc nic neříkala.
Paní Gardinerová kráčela kousek vzadu, a když Elizabeth stanula, zeptal sejí
Darcy, zda by mu prokázala tu čest a představila ho svým přátelům. Na takovou
ohleduplnost nebyla
vůbec připravena, a sotva dokázala potlačit úsměv nad tím, že se chce seznámit
právě s lidmi, proti nimž se bouřila jeho pýcha, když jí nabídl ruku. „Ten bude
překvapen, až se doví, kdo to je,“ pomyslela si. „Zřejmě je pokládá za lidi z nejlepší
společnosti.“
Seznamovací obřad se konal bez prodlení, a když mu objasnila jejich příbuzenské
svazky, po očku na něho pohlédla, aby zjistila, jak se na to zatváří, očekávala
téměř, že se co nejrychleji vzdálí z tak nevítané společnosti. Že ho jejich vztahy
překvapily, bylo zřejmé: přijal to však odevzdaně, a nejenže se nevzdálil, ale naopak
se s nimi vracel a zapředl rozhovor s panem Gardinerem. Elizabeth se nemohla
neradovat, nemohla potlačit vítězoslávu. Těšilo ji, že pozná jedny její příbuzné, za
které se nemusí Červenat. Naslouchala přepozorně, co se mluví, a jásala nad každým
výrazem, nad každou strýčkovou větou, která svědčila o jeho moudrosti, o
jeho taktu, o jeho vybraných způsobech.
V rozhovoru se brzy dostali na rybaření, a ona slyšela, jak ho Darcy velmi přívětivě
zve, aby si během svého zdejšího pobytu přišel zachytat, kdy jen bude mít
chuť, nabízí se, že mu obstará udice, a upozorňuje ho, kde na řece je úspěch nejjistější.
Paní Gardinerová, která se zavěsila do Elizabeth, na ni pohlédla s udiveným
— 132 —
výrazem. Elizabeth nic neříkala, ale vrcholně ji to blažilo, věděla, že tahle poklona
platí jen jí. Přesto však tonula ve velkém úžasu a znovu a znovu se v duchu ptala:
„Proč se tak změnil? Co je toho příčina? Jistě to nedělá pro mne — není možné,
aby si kvůli mně osvojil tak milé způsoby. Přece by ho moje výtky v Hunsfordu
nedokázaly tak změnit. Je vyloučeno, aby mě ještě miloval.“
Chvíli kráčeli tímto způsobem, obě dámy vpředu, oba páni vzadu, ale když sestoupili
k říčce, aby si prohlédli nějakou zajímavou vodní rostlinu, udala se v seskupení
malá změna. Způsobila ji paní Gardinerová, která unavena dopolední námahou
shledala, zejí Elizabethino rámě není dostatečnou oporou, a dala proto
přednost manželovu. Pan Darcy se tedy přidružil k její neteři a dál kráčeli spolu.
Krátké mlčení první prolomila dáma. Musela mu sdělit, že se jí dostalo ujištění o
jeho nepřítomnosti, než se rozhodla sem
zavítat, a proto nejprve poznamenala, že asi přijel zcela nečekaně, „neboť vaše
hospodyně,“ dodala, „nám sdělila, že vás rozhodně nečeká dřív než zítra, a dokonce
ještě než jsme odjížděli z Backwellu, nám bylo řečeno, že do zdejšího kraje asi
hned tak nezavítáte.“ Potvrdil, zeje to pravda, a vysvětlil jí, že musel něco vyřídit
se správcem, a proto byl nucen vydat se na cestu o několik hodin dříve než společnost,
která ho provází.
„Přibudou sem zítra zrána,“ pokračoval, „a někteří % nich se k vám budou hlásit
jako staří známí — pan Bingley se sestrami.“
Elizabeth odpověděla pouze lehkou úklonou. V duchu sejí okamžitě vybavila
scéna, kdy mezi nimi naposled padlo Bingleyho jméno, a pokud mohla soudit
podle zbarvení jeho pleti, nedlel ani on myšlenkami jinde.
„Mezi zítřejšími příchozími je ještě někdo, kdo obzvlášť touží seznámit se s vámi,“
dodal po krátké odmlce. „Dovolila byste, anebo se osměluji žádat přespříliš,
abych vám během vašeho zdejšího pobytu směl představit svou sestru?“
Tato žádost ji nesmírně překvapila, byla tak lichotivá, že ani nevěděla, čím si ji
zasloužila. Okamžitě si však uvědomila, že přeje—li si slečna Darcyová ji poznat,
musí to být dílem jejího bratra, a aniž to dále zkoumala, přijala to s uspokojením,
blažilo ji vědomí, že přes všechny neshody o ní zřejmě nesmýšlí špatně.
Kráčeli dál mlčky, oba hluboce zamyšleni. Elizabeth nebylo volně u srdce, to bylo
vyloučeno, ale cítila se polichocena a měla radost. Jeho přání seznámit ji se
sestrou považovala za nejvyšší možnou poklonu. Brzy předešli ostatní o hezký kus,
a když stanuli u kočáru, byli manželé Gardinerovi ještě dobré půl čtvrti míle dale-
ko.
Pozval ji dovnitř — ale ona prohlásila, že není unavena, a zůstali spolu stát na
trávníku. V takové chvíli mohlo být řečeno mnohé a mlčení bylo velmi trapné.
Pokoušela se zapříst rozhovor, ale každý námět jako by narazil na nějaké tabu.
Konečně si uvědomila, že byla na cestách, a tak se velmi pilně rozhovořili o Matlocku
a Dovedalu. Leč čas i tetinka se pohybovaly vpřed tak pomalu, že jí už docházela
trpělivost i nápady, než ono téteá—téte pominulo. Když k nim došel pan
Gardiner se svou chotí, dostalo se jim pozvání, aby šli dál a přijali nějaké občerstvení,
odmítli však a obě strany se rozloučily s vybranou zdvořilostí. Pan Darcy
— 133 —
pomohl dámám do kočáru a Elizabeth se za ním dívala, když odjížděli, jak kráčí
zvolna k zámku.
Strýc s tetou se nyní jali sdělovat své dojmy a oba se shodli na tom, že daleko
převyšuje všechno jejich očekávání.„Chová se jako dokonalý gentleman, je zdvořilý
a přívětivý,“ pravil strýček.
„Je na něm něco trošku majestátného, to ano,“ odvětila tetinka, „ale to se týká
jen jeho zjevu a docela se to k němu hodí. Potvrdila bych teď to, co říkala hospodyně:
i když ho někteří lidé pokládají za pyšného, já jsem to na něm nezpozorova-
la.“
„Opravdu mě překvapilo, jak se k nám choval. Byl víc než zdvořilý, byl skutečně
pozorný, a neměl k tomu vlastně důvod. Zná se přece s Elizabeth jen povrchně.“
„Řeknu ti tedy, Lízinko,“ pravila tetička, „že snad není takový fešák jako Wickham,
nebo spíš nemá tak hezký obličej, protože jinak má docela příjemné rysy.
Ale proč jsi mi vykládala, zeje tak nepříjemný?“
Elizabeth se vykrucovala, jak jen dovedla, říkala, že se jí zamlouval mnohem
víc, když se setkali v Kentu, než předtím a že ho ještě nikdy neviděla tak přívětivého
jako právě dnes. „Snad je trochu náladový,“ poznamenal strýc. „U vznešených
lidí se s tím často setkáváme, a proto ho nevezmu za slovo ohledně toho rybaření:
třeba si to rozmyslí a někdy jindy by mě ze svých pozemků klidně vykázal.“
Elizabeth měla pocit, že ho vůbec nepochopili, ale neříkala nic.
„Když jsem ho teď viděla na vlastní oči,“ pokračovala paní Gardinerová, „vůbec
bych neřekla, že by se dokázal k někomu zachovat tak krutě jako k chudákovi
Wickhamovi. Nedělá dojem špatného člověka. Naopak, má něco milého v rysech
kolem úst, když mluví. A ve tváři se mu zračí důstojnost, která se nezdá svědčit o
tvrdém srdci. Ale v očích té dobré ženy, která nás provázela po zámku, je prostě
anděl.
Někdy jsem měla co dělat, abych se nesmála. Nebude asi na služebnictvo přísný
a to váží u těch lidí víc než všechny ctnosti.“
Elizabeth viděla, zeje nutné, aby nějak ospravedlnila jeho počínání vůči Wickhamovi,
a tak jim co nejopatrněji naznačila, že podle toho, co se doslechla od jeho
kentských příbuzných, vypadá celá záležitost podstatně jinak, že se on rozhodně
nezachoval tak špatně a Wickham není tak bez viny, jak jim to líčil v Hertfordshi-
ru.
Na dotvrzení svých slov jim popsala všechny peněžní transakce, které mezi nimi
proběhly, a aniž přímo sdělila, odkud pocházejí tyto informace, ujistila je, že ze
spolehlivého pramene.
To všechno sice paní Gardinerovou velice zajímalo a udivovalo, ale jelikož se
právě blížili k místům, kde kdysi prožila tolik radostných chvil, zapudily milé
vzpomínky všechno ostatní, ukazovala manželovi pozoruhodnosti v okolí a zaneprázdněna
tím neměla na nic jiného ani pomyšlení. Dopolední procházka ji unavila
a sotva pojedli, už se zase vypravila, aby vyhledala dřívější přátele a strávila krásný
večer obnovováním vztahů, které byly po mnoho let zanedbávány.
— 134 —
Události onoho dne Elizabeth zaujaly tak cele, že novým známým nevěnovala
mnoho pozornosti, nemohla myslet na nic než na pocty, které jim pan Darcy prokazoval,
a hlavně na jeho přání seznámit ji se sestrou, a opětovně nad tím žasla.
Elizabeth se dohodla s panem Darcym, zejí přivede sestru hned nazítří po jejím
příjezdu do Pemberley, a tak se chystala, že se onoho dopoledne z hostince nikam
nevzdálí. Zmýlila se však ve svém předpokladu, neboť návštěva se dostavila hned
po příjezdu panstva do Lambtonu. Gardinerovi a Elizabeth si vyšli s novými známými
na procházku do okolí a právě se s onou rodinou vrátili do hostince, aby se
převlékli k obědu,
když tu je hrčení kočáru přivábilo k oknu, a oni spatřili, že se po silnici blíží v
dvoukolce pán s dámou. Elizabeth okamžitě poznala jeho livrej, uhádla, co to znamená,
a netajila před příbuznými, že ji to nemálo udivuje, když jim oznamovala,
jakou poctu očekává. Strýček s tetičkou užasli a z jejích rozpačitých slov spolu s
dnešní událostí a událostmi předchozího dne se jim celá záležitost začala jevit v
novém světle. Dosud neměli důvod k takové domněnce, ale nyní jim připadalo, že
velká pozornost z jeho strany se nedá vysvětlit jinak než něžnými city k jejich
neteři. Zatímco se v duchu obírali těmito novými úvahami, byla Elizabeth zmítána
čím dál tím větším rozrušením. Samotnou ji udivovalo, že ztrácí klid, ale ke všem
ostatním důvodům, které k tomu měla, se přidružily i obavy, že ji ve svém zaujetí
vylíčil sestře přespříliš příznivě, a protože jí víc než kdy jindy záleželo na tom, aby
se zalíbila, měla přirozeně strach, že sejí to nezdaří.
Odstoupila od okna, aby ji nespatřili, přecházela po pokoji sem a tam a snažila se
nabýt ztracené rovnováhy, ale překvapení a zvědavost, s níž ji pozorovali strýc s
tetičkou, k tomu nijak nepřispívaly.
Slečna Darcyová se dostavila v bratrově doprovodu a velkolepý obřad proběhl.
Elizabeth shledala ke svému údivu, že její nová známá je přinejmenším stejně na
rozpacích jako ona. Co byla v Lambtonu, slyšela už kolikrát, že slečna Darcyová je
nesmírně pyšná, ale po několika minutách v její přítomnosti dospěla k přesvědčení,
že je pouze nesmírně plachá. Nebyla s to dostat z ní víc než jednoslabičné slůvko.
Slečna Darcyová byla vysoká a statnější než Elizabeth, a třebaže jí bylo sotva
šestnáct, měla vyvinutou postavu, žensky půvabnou. Nebyla snad tak přitažlivá
jako její bratr, ale ve tváři se jí zračil jasný rozum a přívětivá pohoda a měla nestrojené
a jemné způsoby. Elizabeth, jež očekávala, že se slečna prokáže tak pronikavým
a neúhybným bystrozrakem jako druhdy pan Darcy, se značně ulevilo, když
u ní shledala tak odlišné povahové založení.
Zakrátko po příchodu jí Darcy sdělil, že ji přijde pozdravit i Bingley, a sotva stačila
podotknout, že ji to těší, a připravit se na nového hosta, už zaslechli Bingleyho
hbité kroky na
schodech a za okamžik stanul v místnosti i on. Elizabeth se na něho už dávno
nehněvala, ale i kdyby v ní bylo ještě trochu roztrpčení zůstalo, sotva mohlo obstát
před nenucenou srdečností, s jakou vyjádřil radost nad opětovným setkáním. Vyptával
sejí přátelsky, ač jen všeobecně, na její rodinu a vypadal a rozprávěl stejně
upřímně a dobromyslně jako dřív.
— 135 —
Manžele Gardinerovy zajímal tento pán neméně než ji. Už dlouho si ho přáli poznat.
Vlastně celá shromážděná společnost v nich vzbuzovala živou pozornost.
Podezření, které právě pojali ohledně pana Darcyho a jejich neteře, je vedlo k tomu,
že oba bedlivě, ač v skrytu pozorovali, a z toho, co viděli, brzy usoudili, že
aspoň jeden z obou ví, co je to láska. Jejími city si jisti nebyli, ale že on překypuje
obdivem k ní, bylo nabíledni.
Elizabeth sama byla velice zaneprázdněna. Chtěla proniknout všem hostům do
duše, sama se ovládat a být ke každému z nich milá, v tom posledním, kde se nejvíce
obávala nezdaru, měla nyní největší naději na úspěch, neboť ti, které chtěla
získat, jí byli předem příznivě nakloněni. Bingley byl hotov, Georgiana se snažila a
Darcy by! odhodlán ji obdivovat.
Jakmile spatřila Bingleyho, vzpomněla si přirozeně na sestru, a ach! jak ráda by
byla věděla, zda i jeho myšlenky tam někam zabloudily. Občas měla dojem, že je
zamlklejší než dříve při podobných příležitostech, a jednou nebo dvakrát s potěšením
usoudila, že na ni hledí, jako by pátral po jisté podobě. V tom se snad mohla
mýlit, ale rozhodně nezapochybovala o jeho vztahu k slečně Darcyové, která jim
byla uvedena jako Janina sokyně. Nevyměnili si spolu ani jeden něžný pohled.
Nepřihodilo se nic, co by opravňovalo naděje jeho sestry. V tom ohledu se brzy
upokojila, a než se rozloučili, měla ve své dychtivosti dvakrát nebo třikrát dojem,
že mu nějaká zmínka připamatovala Jane a že na ni nevzpomíná bez něžnosti ani
bez přání stočit rozhovor tak, aby na ni zavedl řeč, kdyby mu nechyběla odvaha.
Jednu chvíli, kdy se ostatní bavili mezi sebou, k ní poznamenal hlasem, z něhož se
zdála zaznívat lítost, že „je to už hezky dávno, co se směl naposled těšit z její společnosti“,
a než mu mohla něco odpovědět, dodal: „Je tomu už přes osm měsíců.
Setkali jsme se naposled 26. listopadu, kdy jsme všichni tančili v Netherfieldu.“
Elizabeth potěšilo, že si to tak přesně pamatuje, a později si našel příležitost zeptat
se jí, když je ostatní nerušili, zda jsou nyní všechny její sestry v Longbournu.
Ta otázka sama o sobě mnoho neznamenala, právě tak jako předchozí poznámka,
ale byly provázeny pohledem a vysloveny způsobem, který jim dával hlubší vý-
znam.
Nepodařilo se jí příliš často věnovat pozornost samému Darcymu, ale kdykoli se
na něj přece jen zadívala, viděla, že se stále ještě tváří přívětivě, a všechno, co řekl,
bylo tak vzdáleno jakékoli povýšenosti nebo opovržení vůči přítomným, že mohla
s jistotou pokládat dokonalé způsoby, jichž byla včera svědkem, za něco aspoň
trochu trvalejšího než chvilkový rozmar. Když přihlížela k tomu, jak se snaží získat
sympatie a dobré mínění lidí, s nimiž by byl před několika málo měsíci jakékoli
styky pokládal za nevhodné — když viděla, jak je pozorný nejen vůči ní, ale právě
vůči těm příbuzným, jimiž tak otevřeně opovrhoval, a když si vzpomněla na jejich
poslední bouřlivý výstup na hunsfordské faře — byl to tak neuvěřitelný rozdíl a
jeho proměna na ni udělala takový dojem, že sotva dokázala potlačit viditelný úžas.
Nikdy, ani ve společnosti jeho drahých přátel v Netherfieldu, ani mezi jeho vznešenými
příbuznými na Rosingsu, dosud nezažila, že by se tak snažil být milý, že by
se tak dokázal oprostit od vědomí vlastní důležitosti a od své neochvějné přezíravosti
jako nyní, kdy mu jeho snaha mohla sotva co důležitého přinést a kdy už jen
— 136 —
ti noví známí, jimž věnoval takovou pozornost, by byli vzbudili úsměšky a odsouzení
jak netherfieldských, tak rosingských dam.
Návštěva se protáhla přes půl hodiny, a když se zvedli k odchodu, aby se rozloučili,
vyzval pan Darcy sestru, aby podpořila jeho přání uvítat pana Gardinera s
chotí a slečnu Bennetovou během jejich zdejšího pobytu v Pemberley na obědě.
Slečna Darcyová sice s ostychem, který nasvědčoval, že není ještě příliš zvyklá
zvát hosty, ale ochotně poslechla. Paní Gardinerová pohlédla na neteř, aby zvěděla,
zda ona,
jíž pozvání platilo především, má chuť je přijmout, ale Elizabeth se koukala stranou.
Paní Gardinerová však usoudila, že ten schválně vyhýbavý postoj svědčí spíš
o okamžitých rozpacích než o odmítavém postoji, a když viděla, že její manžel,
který miloval společnost, by pozvání ochotně přijal, prohlásila, že ráda přijde, a
návštěva byla stanovena na pozítří.
Bingley vyjádřil radost nad tím, že má jistotu se s Elizabeth ještě shledat, neboť
jí toho má mnoho co říci a musí sejí zeptat na leccos o společných hertfordshirských
přátelích. Elizabeth si to všechno vyložila jako přání, aby od ní uslyšel něco
o sestře, a to ji potěšilo: vzhledem k této okolnosti i kvůli některým jiným mohla
po odchodu návštěvníků usoudit, že minulou půlhodinu nestrávila nejhůř, ač během
té doby nezakoušela zvlášť radostné pocity. Dychtila po samotě a obávala se
strýcova a tetina vyptávání nebo narážek, a tak se zdržela jen tak dlouho, aby vyslechla
jejich uznalý úsudek o Bingleym, a pak se odspěchala převléci.
Neměla však proč se obávat zvědavosti manželů Gardinerových, ti by byli ani
nechtěli nutit ji ke zpovědi. Bylo jim zřejmé, že se zná s panem Darcym mnohem
důvěrněji, a uhádli, že on je do ní zamilovaný až po uši. Viděli toho dost, aby si to
vyložili po svém, ale nic, co by je opravňovalo k vyptávání.
Nyní však měli snahu utvořit si o panu Darcym dobré mínění, a od té doby, co se
s ním seznámili, se nenaskytlo nic, co by tomu překáželo. Nemohli neocenit jeho
ohleduplnost, a kdyby byli posuzovali jeho charakter jen podle vlastních zážitků a
podle řečí jeho hospodyně a nebrali v úvahu žádné jiné dojmy, byli by Hertfordshirští,
kteří ho znali, sotva uvěřili svému sluchu. Teď měli zájem na tom, uvěřit
hospodyni, a brzy si uvědomili, že názory služebné, která ho zná od čtyř let a která
vůbec dělala dojem slušné paní, není možno lehkovážně pominout. Ani mezi svými
lambtonskými přáteli se nedozvěděli nic, co by ho podstatně znevažovalo.
Nikdo mu nemohl vytknout než pýchu, a snad i oprávněně, ne—li, pak by mu ji
určitě přisoudili obyvatelé tržního městečka, kde se jeho rodina s nikým nestýkala.
Bylo však obecně uznáváno, že je velkomyslný a že hodně pomáhá chudým.
Pokud jde o Wickhama, zjistili naši cestovatelé zakrátko, že se velké oblibě
zrovna netěší, a třebaže nikdo vlastně neznal podstatu jeho rozepře se synem jeho
mecenáše, věděli moc dobře, že po sobě zanechal dluhů jako máku, když odjel z
Derbyshiru, a že je pan Darcy později zaplatil.
Zatím Elizabeth zalátala v myšlenkách ještě častěji do pemberley než včera, a
třebaže jí s postupujícím časem večer připadal velmi dlouhý, přece nestačil na to,
aby si určila své vztahy k jednomu člověku v oné rezidenci, a tak ležela s očima
otevřenýma ještě dobré dvě hodiny a snažila se vyznat sama v sobě. Určitě k němu
— 137 —
nechová nenávist. Ne, nenávist dávno vyprchala a téměř stejně dlouho se už styděla,
že k němu pociťovala antipatii, kterou neváhala tak nazvat. Vzbudil v ní úctu,
když se přesvědčila o jeho ušlechtilých vlastnostech, a ač si to zprvu přiznávala
neochotně, po čase už jí to nebylo tolik proti mysli, nyní se ta úcta vlivem navýsost
lichotivé výpovědi a jeho přívětivosti, jaké se stala svědkem včera, změnila v něco
ještě osobnějšího.
Avšak nad úctou a vážnosti převažoval ještě jeden důvod, který nemohla pominout.
Byla mu vděčná — vděčná nejen za to, že se do ní kdysi zamiloval, ale že je
mu podnes natolik drahá, aby jí dokázal odpustit nedůtklivý a zbrklý způsob, jakým
mu dala košem, i nespravedlivá obvinění, jimiž své odmítnutí provázela. Ten,
o němž předpokládala, že se jí bude stranit jako úhlavního nepřítele, ukázal při
náhodném setkání, že by se s ní velmi rád stýkal dál, a aniž jí netaktně dával najevo
náklonnost nebo se jí nějak vnucoval, usiloval jen o to, aby se zavděčil jejím přátelům,
a snažil se, aby se seznámila s jeho sestrou. Že se tak sebevědomý člověk
dokázal takhle změnit, to nevzbuzovalo jen úžas, ale i vděk — neboť to musela
způsobit láska — vřelá láska, a ta sejí zdála spíše hodná podpory než zavržení,
třebaže by nebyla dokázala své pocity jasně definovat. Ctila ho, vážila si ho, byla
mu vděčná, upřímně mu přála všechno nejlepší, a jen by byla ráda věděla, zda
sama touží, aby to záviselo na ní, a zda by to přineslo štěstí jemu i jí, kdyby využila
té moci, kterou vycítila, že nad ním ještě má, aby sejí opět začal dvořit.
Večer se teta s neteří dohodly, že tak mimořádný přátelský
zájem, jaký projevila slečna Darcyová tím, zeje přišla navštívit hned v den svého
příjezdu, neboť přicestovala až před polednem, si zaslouží uznání, a jakkoli jí nemohou
oplatit v plné míře, měly by i ony projevit snahu, a že by proto bylo vhodné,
kdyby zašly zítra dopoledne na Pemberley složit jí svou poklonu. Na tom se
tedy usnesly. — Elizabeth měla radost, avšak když se sama sebe tázala proč, nevzmohla
se na kloudnou odpověď.
Pan Gardiner je opustil krátce po snídani. Včera se opět spřádaly rybářské plány
a nakonec si napevno smluvil, že se v poledne sejde s několika pány z Pemberley.
Nyní už byla Elizabeth přesvědčena, že žárlivost je pravým důvodem, proč ji
slečna Bingleyová neměla v lásce, správně tušila, že ani její návštěva na Pemberley
jí nebude vhod, a zvědavě očekávala, jakými roztomilostmi ji ona dáma při opětovném
setkání zahrne.
Když přijely, uvedl je sloužící vstupní síní do salónu, jenž byl obrácen na sever a
vytvářel v létě příjemné prostředí. Otevřená okna vedla do parku a skýtala osvěžující
pohled na zalesněné vršky za domem a nádherné duby a španělské kaštany,
roztroušené na přilehlém trávníku.
Zde je uvítala slečna Darcyová, která dlela ve společnosti paní Hurstové, slečny
Bingleyové a vychovatelky, s níž žila v Londýně. Georgiana je přijala velmi příznivě,
avšak s rozpačitostí, jež sice pramenila z plachosti a ze strachu, aby se nedopustila
něčeho nevhodného, avšak snadno mohla vzbudit v lidech, kteří měli pocit
nižšího společenského postavení, dojem, zeje pyšná a zachovává si odstup. Paní
Gardinerová s neteří ji však chápaly a litovaly.
— 138 —
Paní Hurstová a slečna Bingleyová je vzaly na vědomí jen zběžnou úklonou, a
když se usadily, zavládlo mlčení, trapné, jak taková mlčení nevyhnutelně bývají.
První je přerušila paní
Annesleyová, jemná, na první pohled příjemná paní, jež svou snahou udržet rozhovor
jakžtakž v chodu dokázala, že má lepší vychování než ostatní přítomné, díky
jí a paní Gardinerové a za občasného Elizabethina přispění hovor plynul. Slečna
Darcyová se tvářila, jako by si přála mít tolik kuráže, aby se jej zúčastnila, a tu a
tam se odvážila prohodit kratičkou větu, když hrozilo nejméně nebezpečí, že ji
někdo uslyší.
Elizabeth brzy seznala, že ji slečna Bingleyová nespouští z očí a že nemůže říci
slůvko — a zvlášť slečně Darcyové — aby nebyla bedlivě sledována. Toto vědomí
by jí nebylo zabránilo v pokusech navázat rozhovor, jenže byly usazeny nepohodlně
daleko od sebe, na druhé straně jí však nebylo proti mysli, že na ní nespočívá
povinnost udržovat zábavu.
Byla cele ponořena do vlastních myšlenek. Očekávala, že každou chvíli vejde
některý, z pánů. Přála si a obávala se, že to bude pán domu, a je—li mocnější její
obava nebo její přání, sama nevěděla. Seděla takto dobré čtvrt hodiny, aniž zaslechla
hlas slečny Bingleyové, až ji náhle vyrušil chladný dotaz, jak se daří rodičům
a sestrám. Odvětila stejně lhostejně a krátce a druhá se už neozvala.
Další rozptýlení se jim na této návštěvě naskytlo, když vstoupili sloužící se studenou
pečení, zákusky a nejvybranějšími druhy ovoce tohoto ročního období,
avšak dříve musela paní Annesleyová vrhnout četné výmluvné pohledy a úsměvy
na slečnu Darcyovou, aby jí připomněla její hostitelské povinnosti. Nyní měla
společnost zaneprázdnění — a třebaže se nedokázaly rozhovořit, jíst mohly všechny
a krásné pyramidy hroznů, nektarinek a broskví je brzy přilákaly ke stolu.
Zatímco se takto zaměstnávaly, měla Elizabeth příležitost poznat, zda si spíš přeje,
aby se pan Darcy objevil, anebo se toho obává, neboť vešel do pokoje, a třebaže
ještě před chvilkou uvěřila, že by jí to spíš bylo milé, začala litovat, že se objevil.
Strávil právě hezkou chvíli s panem Gardinerem, jenž se spolu s dvěma nebo
třemi pány ze zámku zabavoval u řeky, ale opustil je, jakmile se dověděl, že jeho
dámy hodlají to dopoledne oplatit Georgianě návštěvu. Jakmile vstoupil, umiňovala
si Elizabeth moudře, že se bude chovat úplně přirozeně a volně — což bylo
lehké si umínit, ale těžší dodržet, neboť viděla, že je všichni mají v podezření, a
nebylo snad páru očí, které by ho při jeho příchodu zvědavě nesledovaly. Na nikom
se však nezračila upřená pozornost tak nezastřeně jako na tváři slečny Bingleyové,
ač se celá zalévala úsměvy, kdykoli promluvila k původci toho všeho,
neboť žárlivost ji ještě nedohnala na pokraj zoufalství a její boj o pana Darcyho
zdaleka neskončil. Slečna Darcyová se po bratrově příchodu nutila mnohem víc do
řeči, a když Elizabeth viděla, jak mu na tom záleží, aby se s jeho sestrou sblížily,
podporovala všechny konverzační pokusy, které k tomu směřovaly. Ani slečně
Bingleyové to neušlo, a jelikož hněv bývá špatný rádce, prohodila při první příležitosti
se zdvořilým pohrdáním :
„Poslyšte, slečno Elizo, je to pravda, že —ský pluk odtáhl z Merytonu? To musela
být pro vaši rodinu krutá ztráta.“
— 139 —
Nebyla by se odvážila v Darcyho přítomnosti vyslovit Wickhamovo jméno,
avšak Elizabeth okamžitě pochopila, že právě na něho naráží, a různorodé vzpomínky
ji na okamžik vyvedly z rovnováhy, avšak ovládla se vší mocí, aby odrazila
podlý útok, a odvětila hned věrohodně lhostejnými slovy.
Přitom bezděčně pohlédla na Darcyho a zjistila, že zrudl a že ji napjatě pozoruje.
Jeho sestra byla tak poplašená, že nedokázala zvednout oči ze země. Kdyby byla
slečna Bingleyová tušila, jak trýznivou chvíli tím připravila své milované přítelkyni,
byla by bezpochyby od narážek upustila: chtěla však jen připomenout muže,
jemuž je podle jejího mínění Elizabeth nakloněna, aby ji uvedla do rozpaků nebo
aby ji přiměla nějak prozradit svůj cit, a tím jí uškodila v Darcyho očích, anebo
snad chtěla i jeho upamatovat, jak pošetile a nejapně se některé členky Bennetovy
rodiny chovaly, jakmile se octla na dohled uniforma. Nedoneslo se k ní nikdy ani
slovo o tom, jak se slečna Darcyová zamilovala a hodlala uprchnout. Darcy se s
tím nesvěřil žádné bytosti, před níž to mohl utajit, s výjimkou Elizabeth, a zvlášť
mu záleželo na tom, aby se to nedozvěděli Bingleyho příbuzní, a to proto, usoudila
Elizabeth, že si odedávna přeje, aby se později stali sestřinými příbuznými. Jistě už
nějaké takové záměry osnoval, a třebaže vědomě nepřipustil, že z toho pramenily
jeho snahy odloučit přítele od Jane, bylo pravděpodobné, že pociťuje starost o
Bingleyho blaho tím bezprostředněji.
Elizabethin klid a sebeovládání však brzy uklidnily jeho rozrušení, a jelikož se
slečna Bingleyová, mrzutá a zklamaná, neodvažovala začít o Wickhamovi otevřeněji,
vzpamatovala se po čase i Georgiana, třebaže ne natolik, aby se zúčastnila
hovoru. Její bratr, na něhož se neodvažovala ani pohlédnout, si v té chvíli vůbec
neuvědomil, co má Elizabeth s tou záležitostí společného, a právě příhoda, která
měla od ní jeho mysl odvrátit, ho k ní ještě připoutala a dodala mu dobré mysli.
Návštěva nepřetrvala dlouho svrchu zmíněnou otázku a odpověď, a zatímco je
pan Darcy doprovázel ke kočáru, dávala slečna Bingleyová průchod svým citům
tím, že kritizovala Elizabeth, její chování i zevnějšek. Ale Georgiana se k ní nepřidala.
Bratrovo doporučení stačilo, aby v ní nalezla zalíbení, on se v nikom nemohl
mýlit a o Elizabeth mluvil takovým způsobem, že Georgiana nemohla soudit jinak,
než zeje půvabná a roztomilá. Když se Darcy vrátil do salónu, neovládla se slečna
Bingleyová, aby mu nezopakovala něco z toho, co právě říkala jeho sestře.
„Ta Eliza Bennetová vypadala dnes ale hrozně, pane Darcy,“ prohlásila. „V životě
jsem neviděla, aby se někdo tak změnil jako ona od zimy. Jak zhnědla a
zhrubla! Luisa a já jsme si právě říkaly, že bychom ji ani nepoznaly.“
Jakkoli se panu Darcymu takový projev málo zamlouval, spokojil se s chladnou
odpovědí, že žádnou změnu nepostřehl, ledaže je trochu opálená — což se stává,
když se cestuje v létě.
„Musím se přiznat,“ nedala si pokoj, „že já za svou osobu jsem ji tedy nikdy za
žádnou krásku nepovažovala. V obličeji je moc hubená, pleť má matnou a rysy
nevýrazné. Její nos je bez osobitosti — profil nijaký. Zuby ujdou, ale nic zvláštního
to zase není, a pokud jde o její oči, o nichž jsem zaslechla jakousi pochvalnou
zmínku, já na nich nikdy nic mimořádného neviděla. Kouká se ostře a mazaně, a to
— 140 —
se mi vůbec nezamlouvá, a chování má velice sebevědomé, což vůbec není moderní
a působí to nesnesitelně.“
Slečna Bingleyová byla skálopevně přesvědčena, že se Darcymu Elizabeth líbí, a
toto tedy nebyl nejlepší způsob, jak se mu zavděčit, avšak v zlosti si málokdo počíná
moudře, a když na jeho tváři spatřila výraz nevole, dosáhla toho, oč usilovala.
Mlčel však tvrdošíjně, a slečna Bingleyová, odhodlána přimět ho k odpovědi, po-
kračovala:
„Pamatuji se, jak nás všechny udivilo, když jsme se s ní v Hertfordshiru seznámili,
zeje všeobecně pokládána za krasavici, a ještě si dobře vzpomínám, jak u nás
jednou byli v Netherfieldu na obědě a vy jste potom řekl: ,Ta že je krásná? To jsem
spíš ochoten považovat její matku za duchaplnou.' Ale pak si vás nějak získala a
jeden čas jste ji zřejmě pokládal za docela přitažlivou.“
„Ano,“ odvětil Darcy, jenž se už neovládl, „ale to bylo jen krátce po seznámení,
a nyní už ji dlouhé měsíce považuji za jednu z nejkrásnějších žen, s kterými jsem
se kdy setkal.“
Nato odešel, a slečna Bingleyová mohla být spokojená, že ho donutila říct něco,
co nezabolelo nikoho než ji.
Paní Gardinerová a Elizabeth prohovořily po návratu všechno, co se zběhlo na
návštěvě, až na to, co je obě nejvíc zajímalo. Probraly spolu výrazy a chování
všech přítomných, až na onu osobu, která nejvíc poutala jejich pozornost. Mluvily
o jeho sestře, jeho přátelích, jeho domovu, jeho ovoci — o všem kromě něho, a
přitom Elizabeth toužila zvědět, co si o něm paní Gardinerová myslí, a paní Gardinerovou
by bylo navýsost uspokojilo, kdyby o něm byla neteř začala.
Když přijeli do Lambtonu, byla Elizabeth velmi zklamaná, že na ni nečeká dopis
od Jane, a stejného zklamání se dožila i nazítří, třetí den však učinil konec jejím
výtkám a ospravedlnil sestru, neboť přišly hned dva dopisy najednou. První se
někde zatoulal a Elizabeth to ani neudivilo, neboť Jane adresu dokonale popletla.
Právě se vypravovali na procházku, když přišla pošta, a strýček s tetičkou se vydali
ven sami, aby si ji mohla v klidu přečíst. Zatoulané psaníčko muselo přijít na
řadu první, bylo psáno před pěti dny. Na počátku líčila Jane různé jejich návštěvy a
večírky a sdělovala jí takové zajímavosti, jaké se na venkově obvykle přiházejí,
avšak druhá část, datovaná o den později a psaná zjevně v rozrušení, obsahovala
závažnější zprávy. V listě stálo:
Mezitím, co jsem Ti toto napsala, drahá Lízinko, se přihodila nečekaná, vážná
věc, ale nelekej se — jsme všichni zdrávi. Musím Ti však sdělit něco ohledně ubohé
Lydie. Včera o půlnoci, když už jsme se všichni odebrali na lůžko, přišel spěšný
list od plukovníka Forstera, v němž nám sděluje, že Lydia odjela do Skotska s
jedním jeho důstojníkem, po pravdě řečeno s Wickhamem. Představ si, jak nás to
překvapilo. Jen Kitty zřejmě něco takového tušila. Mám o ni velkou starost. Tak
nemoudrý sňatek z jeho i její strany! Doufejme však, že to dobře dopadne a že
jsme se v něm zmýlily. Ráda věřím, že dokáže provést lehkomyslný a neuvážený
kousek, avšak tento čin, to nám budiž útěchou, nesvědčí o zlém srdci. Aspoň si ji
vyvolil nezištně, neboť jistě ví, zejí tatíček nemůže nic dát. Ubohá maminka je
hluboce zarmoucena. Tatíček to snáší statečněji. Jak jsem ráda, že jsme jim neřek-
— 141 —
ly, co jsme se o něm doslechly! Musíme na to samy zapomenout. Odjeli asi v sobotu
o půlnoci, ale začali je postrádat až včera ráno v osm. Pak nám okamžitě poslali
zprávu. Představ si, Lízinko, že museli projet kolem nás sotva na deset mil. Plukovník
Forster se domnívá, zeje tu můžeme brzy čekat. Lydia nechala krátký dopis
jeho choti, kde jí sděluje, co hodlá učinit. Musím už končit, protože nemohu nechat
ubohou matinku dlouho samotnou. Bojím se, že z toho ze všeho nebudeš moudrá,
ale sama sotva vím, co píši.Když Elizabeth dočetla, nevěnovala dlouhý čas úvahám,
a ještě než si stačila uvědomit vlastní pocity, uchopila druhé psaní, s napjatou
nedočkavostí je roztrhla a hltala jeho řádky: byly psány o den později než závěr
předchozího dopisu.
Nejdražší sestřičko, touto dobou máš už v ruce můj spěšný list, pokusím se nyní
psát srozumitelněji a čas na to mi nechybí, avšak mám
v hlavě takový zmatek, ze nemohu zaručit, podaří-li se mi vypovědět Ti všechno
po pořádku. Nevím ani, jak to mám napsat, milá Lízinko ale nepotěším Tě a odkládat
se to nedá. Jakkoli nemoudrý se nám zdál sňatek pana Wickhama s naší ubohou
Lydií, obáváme se nyní, zda k němu skutečně došlo, neboť není vůbec jisté, že
odjeli do Skotska. Včera k nám přibyl plukovník Forster, opustil Brighton předevčírem,
několik hodin poté, co odeslal onen spěšný list. Ačkoli Lydia na svém
stručném lístku paní F. výslovně říká, ze mají namířeno do Gretna Greenu, naznačil
Denny něco v tom smyslu, že pochybuje, hodlal—li se tam kdy W. odebrat
nebo si vůbec Lydii vzít, což se doneslo plukovníku Forsterovi, a ten pln obav
opustil okamžitě B., aby je vypátral. Vysledoval je bez obtíží až do Claphamu, ale
nikoli dále, neboť když tam přijeli, propustili kočár, který je vezl Z Epsomu, a
přestoupili do nějakého dostavníku. Pak už víme jen to, zeje viděli odjíždět směrem
na Londýn. Nevím, co si o tom myslet. Plukovník Forster se vyptával všude na
londýnské silnici a pak se rozjel do Hertfordshiru, usilovně po nich pátral u každého
mýta a v hostincích v Barnetu a Hatfieldu, ale neměl úspěch — nikdo neviděl
takové lidi projíždět. Je to od něho velmi laskavé a ohleduplné, že přijel do Longbournu
a svěřil se nám se svými obavami způsobem, který svědčí o jeho ušlechtilém
srdci. Upřímně lituji jeho i paní F., ale nikdo jim to nemůže klást za vinu.
Drahá Lízinko, jsme úplně zdrceni. Tatíček i matinka se obávají nejhoršího, ale já
jej nemohu pokládat za takového darebáka. Možná zeje pro ně Z mnoha důvodů
výhodnější, aby se dali tajně oddat ve městě, než aby uskutečnili svůj původní
úmysl, a i kdyby on pojal nečestné úmysly vůči dívce z takové rodiny jako Lydia,
což bych mohla předpokládat, že ona Ztratila všechnu soudnost ? Vyloučeno !
Plukovník F. však příliš nevěří, Že se vzali, a to mě rmoutí, zavrtěl hlavou, když
jsem vyjádřila naději, a pravil, že se obává, že W. nelze důvěřovat. Ubohá matinka
je z toho doopravdy nemocná a nevychází ze své ložnice. Kdyby se něčím zaměstnala,
bylo by to pro ni lépe, avšak toho se nemůžeme nadít. Pokud jde o tatíčka,
ještě nikdy jsem ho neviděla tak rozrušeného. Ubohá Kitty dostala vyhubováno, že
nic neřekla o jejich známosti, ale byla vázána slibem mlčenlivosti, tak se není co
divit. Upřímně se raduji, drahá Lízinko, že jsi byla těch otřesných výjevů poněkud
ušetřena, avšak nyní, kdy první rozčilení pominulo, se Ti musím přiznat, že velmi
— 142 —
toužím po Tvém návratu. Nejsem však tak sobecká, abych to vyžadovala, jestli se
Ti to nehodí. Žij blaze !
Znovu se chápu pera, abych učinila? co jsem Ti právě řekla, že neučiním, avšak
vzhledem k okolnostem nevidím vyhnutí než poprosit Vás všechny naléhavě, abyste
sem co nejrychleji přijeli. Znám drahého strýčka a tetinku tak dobře, že se nebojím
je o to požádat, a strýčka chci poprosit ještě o něco. Tatíček se vydává bez
prodlení s plukovníkem Forsterem do Londýna, aby seje pokusil vypátrat. Opravdu
nevím, jak to hodlá učinit, avšak ve svém hlubokém bolu nebude s to jednat nejúčinnějším
a nejuváženějším způsobem a plukovník Forster se musí vrátit do Brightonu
nejpozději zítra večer. V této těžké situaci by mu strýčkova rada a pomoc byly
nedocenitelnou oporou , však jistě porozumí, jak mi je, a já spoléhám na jeho dob-
rotu.
„Ach, kde jen ten strýček může být?“ zvolala Elizabeth a vyskočila z křesla, kde
četla, aby se za ním okamžitě rozběhla a neztratila ani minutku tak drahocenného
času, než však dospěla ke dveřím, lokaj je otevřel a uvedl pana Darcyho. Ten se
lekl její bledosti i prudkého pohybu, avšak než se vzpamatoval natolik, aby něco
řekl, Elizabeth, jež neměla smysl vůbec pro nic, co se netýkalo Lydie, na něho
vychrlila: „Omluvte mě, prosím, ale nemohu se zdržet. Musím okamžitě najít pana
Gardinera, velice to spěchá, každá minuta je drahá.“
„Dobrý bože! Co se děje?“ zvolal procítěně, i když snad ne podle všech společenských
pravidel, a pak se ovládl: „Nezdržím vás ani na okamžik, ale dovolte,
abych sám — nebo aby lokaj doběhl pro pana Gardinera a jeho choť. Asi vám není
dobře — nemůžete nikam chodit.“
Elizabeth zaváhala, ale cítila, že se pod ní nohy chvějí a že by se zbytečně pokoušela
strýce dohonit. Přivolala tedy lokaje a přikázala mu tak bezdechým hlasem,
že jí sotva rozuměl, aby okamžitě pospíchal pro svého pána a paní.
Když lokaj odešel, usedla, jelikož se nemohla udržet na nohou, a vypadala tak
uboze, že ji Darcy nechtěl nechat samotnou a neudržel se, aby láskyplně a účastně
neřekl: „Dovolte mi, abych vám zavolal komornou. Nesměl bych vám něco podat,
aby se vám ulevilo? — Což sklenku vína — mohu ji přinést? — Jste vážně chorá.“
„Není třeba, děkuji vám,“ odvětila a ze všech sil se snažila starosti — právě jsem
dostala z Longbournu strašné zprávy.“
Jak se o tom zmínila, propukla v pláč a chvíli ze sebe nedokázala vypravit ani
slovo. Darcy, celý vylekaný, mohl jen něco zakoktat o své účasti a mlčky soustrastně
přihlížet. Konečně opět promluvila:
„Právě jsem dostala dopis od Jane a v něm takové strašné zprávy. Nebude to
možno před lidmi utajit. Moje nejmladší sestra opustila své přátele — uprchlá —
vydala se všanc — panu Wickhamovi. Odjeli spolu z Brightonu. Vy ho dobře znáte,
tak si ostatní domyslíte. Ona nemá peníze ani vlivné příbuzné, nic, co by ho
mohlo zlákat — je ztracena navždy.“
Darcy strnul úžasem. „Když si pomyslím,“ dodala hlasem plným rozčilení, „že já
jsem tomu mohla zabránit! Vždyť jsem věděla, jaký je. Kdybych byla sdělila něco
z toho — aspoň něco z toho, co jsem se dověděla — kdybych to byla sdělila na-
— 143 —
šim! Kdyby ho byli prohlédli, nebylo by se to mohlo stát. Ale teď už je — teď už
je pozdě.“
„Jsem upřímně zdrcen,“ pravil Darcy, „zdrcen — otřesen. Avšak je to jisté —
naprosto jisté?“
„Bohužel ano. Opustili spolu Brighton v neděli večer a podařilo se vysledovat je
téměř až do Londýna, tam se však stopy ztrácejí, určitě nejeli do Skotska.“
„A co se stalo, jaké kroky jste podnikli, aby byla nalezena?“
„Otec odjel do Londýna a Jane ve svém dopise prosí, aby mu strýček bez odkladu
přispěl na pomoc: doufám, že do půl hodiny odcestujeme. Ale co se dá udělat
— vím dobře, že se nedá nic dělat. Čím je možné zapůsobit na takového člověka?
Jak je vůbec najdeme? Nemáme nejmenší naději. Je to strašné, ať se na to dívám
tak či tak!“ Darcy mlčky přikývl.
„Když se mně otevřely oči, jaký skutečně je — ach! Kéž bych byla pochopila, co
je mou povinností, kéž bych se toho byla odvážila! Avšak já to nevěděla — bála
jsem se do něčeho zasahovat. Osudný, osudný omyl!“
Darcy neodpovídal. Zdálo se, že sotva vnímá její slova. Přecházel po místnosti
zabrán do úvah, čelo svraštělé, chmurný výraz ve tváři. Elizabeth to postřehla a
okamžitě pochopila.
Klesla v jeho očích, a jak by také ne, pod vlivem takového prohřešku v rodině,
takové obrovské zaručené ostudy. Nedivila se mu, ani ho neodsuzovala, avšak
vědomí, že teď přemůže svůj cit, jí neutišilo rozechvěné nitro, nepovzbudilo ji v
jejím zoufalství. Na druhou stranu však právě to jí pomohlo vyznat se ve vlastním
srdci a dosud nikdy si tak upřímně nepřiznala, že by ho mohla milovat, jako v této
chvíli, kdy jakékoli city byly odsouzeny k marnosti.
Vlastní záležitosti na ni sice mohly doléhat, avšak nemohly ji cele pohltit. Lydia
— to ponížení, to neštěstí, které na ně na všechny přivolala, potlačily jakýkoli
osobní zármutek, Elizabeth zabořila tvář do kapesníku a na všechno ostatní zapomněla,
až za několik minut si uvědomila, kde je a co se děje, když její společník
hlasem plným účasti, avšak i s náznakem zdrženlivosti řekl: „Obávám se, že už si
hezkou chvíli přejete, abych vás nerušil svou přítomností, a nemohu uvést na svou
omluvu nic než upřímný, třebas bezmocný soucit. Kéž by mi nebesa dopřála,
abych vás mohl slovy nebo činy utěšit ve vaŠem velkém žalu! Avšak nebudu vás
trápit marným přáním, jež by mohlo vyvolávat zdání, že se ucházím o vaši vděčnost.
Tato nešťastná událost bohužel asi způsobí, že moje sestra nebude mít to
potěšení uvítat vás dnes na Pemberley.“
„Zajisté. Omluvte nás laskavě u slečny Darcyové. Řekněte, že jsme se v naléhavé
záležitosti museli okamžitě vrátit. Zamlčte neblahou pravdu co nejdéle. Vím, že
dlouho to být nemůže.“
Ochotněji ujistil, že nic neprozradí — opět ji politoval v jejím trápení, vyjádřil
naději, že to snad dopadne lépe, než se nyní odvažují doufat, vyprosil si poručení u
jejích příbuzných, rozloučil se s ní vážným pohledem a odešel.
Když ji opustil, uvědomila si Elizabeth, jak je nepravděpodobné, že by se ještě
někdy mohli stýkat tak přátelsky a srdečně jako při těch několika příležitostech v
Derbyshiru, ohlédla se v duchu nazpět na tu dobu, co se znali, tak bohatou na nedo-
— 144 —
rozumění a různé obraty, a povzdychla si nad protichůdnými pocity, které v ní nyní
vzbuzovaly touhu, aby ho lépe poznala, zatímco dříve by ho byla s radostí navždy
zavrhla.
Jsou—li vděčnost a úcta spolehlivými základy hlubších citů,
pak se nelze divit změně, která se s Elizabeth stala. Není—li tomu však tak —
je—li nepřirozené a nelogické, aby láska vy. tryskla z takových pramenů, oproti
tomu, co se často líčí jako následek prvního pohledu, ještě než on a ona spolu prohodí
dvě slova — pak nelze uvést na její obranu nic než to, že onu druhou metodu
poněkud vyzkoušela na sympatiích k Wickhamovi, a jelikož to špatně dopadlo,
měla snad proč se zajímat o jiné, méně oslňující vztahy. Každopádně litovala, že
odešel, a tento první příklad toho, jaké následky musí mít Lydiino provinění, ji
uvrhl do hlubokého zoufalství, když uvažovala o celé té neblahé záležitosti. Od té
chvíle, kdy dočetla Janin druhý dopis, byla pevně přesvědčena, že Wickham nemá
v úmyslu si ji vzít. Nikdo než Jane, pomyslela si, nemůže věřit takové optimistické
iluzi. Nepřekvapilo ji ani za mák, že se situace takto vyvíjí. Dokud znala jen obsah
prvního dopisu, nevycházela z úžasu — překvapilo ji, že by si Wickham chtěl vzít
dívku, s kterou by nic nevyženil, a nemohla pochopit, čím ho Lydia dokázala tak
upoutat. Ale pak se všechno vyvíjelo až příliš logicky. Na takovéhle dobrodružství
její půvab stačil, a i když nepředpokládala, že by s ním Lydia utekla s vědomím, že
se s ní neožení, dovedla si lehko představit, že ani její ctnost, ani její rozum nejsou
dostatečnou zárukou, že se nedá lehko obloudit.
Dokud byl jeho pluk v Hertfordshiru, nikdy si nepovšimla, že by ho Lydia zvlášť
vyznamenávala přízní, ale byla přesvědčena, že stačí projevit o ni zájem a zahoří
pro kohokoli. Někdy si oblíbila tohoto důstojníka, pak zas onoho, podle toho, který
ji svou dvorností právě víc zaujal. Byla přelétavá ve svých sympatiích, ale někdo
se pro ně vždycky naskytl. Co škody napáchalo, že na ni doma přísněji nedohlíželi
a že ji posuzovali s falešnou shovívavostí! Ach, jak pronikavě si to teď uvědomo-
vala!
Hořela nedočkavostí, aby už byla doma — aby všechno viděla a slyšela a podělila
se s Jane o starosti, které teď musí spočívat jen na ní, když je celá rodina vyvedená
z míry, otec odjel, matka není schopna nic zařídit a ještě vyžaduje soustavné
ošetřování. Ač byla přesvědčena, že Lydii už nic nepomůže, přece sejí zdálo, že
strýček by mohl rozhodujícím
způsobem zasáhnout, a dokud nevstoupil do pokoje, prožívala ve své netrpělivosti
muka.
Manželé Gardinerovi poplašeně přiběhli, neboť ze sluhových slov vyrozuměli,
že jejich neteř náhle onemocněla, — když je v této starosti upokojila, nedočkavě
jim sdělila příčinu svého vzkazu, přečetla jim oba dopisy a s rozechvěním zdůraznila
závěr druhého listu, třebaže Lydii neměli nikdy ve zvláštní oblibě. I pana Gardinera
a jeho choť to hluboce sklíčilo. Nešlo jen o Lydii, ale o ně o všechny, a když
dali nejprve průchod svému překvapení a zděšení, přislíbil pan Gardiner ochotně,
že udělá, co bude v jeho silách. Třebaže od něho Elizabeth nic jiného neočekávala,
děkovala mu se slzami v očích, a jelikož se jejich zájmy ztotožňovaly, dohodli se
rychle o dalším. Hodlali odcestovat co možno nejdříve.
— 145 —
„Ale co panstvo na Pemberley ?“ zvolala paní Gardinerová. „John nám pověděl,
že tu byl pan Darcy, když jsi ho pro nás poslala — je to pravda?“
„Ano, a už jsem mu řekla, že nebudeme moci svou návštěvu uskutečnit. To je
všechno zařízeno.“
„Co je vlastně zařízeno?“ rozčilovala se v duchu tetička, když pospíchala do
svého pokoje, aby se přichystala na cestu. „Jsou spolu natolik zadobře, že mu mohla
všechno po pravdě vyjevit? Jen kdybych věděla, jak to vlastně je!“
Toto přání zůstalo oslyšeno, měla však aspoň o čem přemýšlet ve spěchu a
zmatku následující hodiny. Kdyby byla Elizabeth měla možnost nic nedělat, určitě
by bývala přesvědčena, že po tom otřesu není schopna se do něčeho pustit, avšak
měla mnoho věcí na starosti právě tak jako tetička, včetně toho, že musely napsat
všem svým lambtonským známým a pod nepravdivými záminkami omluvit svůj
náhlý odjezd. Za hodinu však všechno zvládly, a jelikož pan Gardiner zatím zapravil
účet v hostinci, nezbývalo už nic než vyjet, a tak se Elizabeth po tom strašném
dopoledni v době kratší, než by byla mohla předpokládat, octla v kočáře směřujícím
do Longbournu.
„Stále mi to nejde z hlavy, Elizabeth,“ řekl strýc, když opouštěli městečko, „a
uváží—li se celá věc důkladně ze všech stran, mám skoro chuť přidat se k názoru
tvé starší sestry. Připadá mi velice nepravděpodobné, že by některý mladík bezohledně
svedl děvče, které přece není bez ochrany ani bez přátel, a které dokonce dlí
na návštěvě v rodině jeho velitele. Cožpak může předpokládat, že její přátelé nezasáhnou?
Nebo že by se po takové urážce plukovníka Forstera směl beztrestně vrátit
k pluku? Pokušení je tu neúměrné riziku!“
„Myslíte, že to tak skutečně může být?“ zvolala Elizabeth a na okamžik sejí rozjasnila
tvář.
„Na mou věru, strýček bude mít pravdu,“ pravila pani Gardinerová. „Byl by to
příliš velký přečin proti slušnosti, cti i proti jeho zájmům, aby si to nerozmyslel.
Takovou špatnost bych přece jen do Wickhama neřekla. Cožpak jsi ho ty sama,
Lízinko, tak úplně zavrhla, že ho pokládáš za všeho schopna ?“
„Není schopen zanedbat vlastní zájmy, ale všeho ostatního schopen je. Kéž by to
bylo tak, jak říkáte! Ale já se neodvažuji doufat. Proč by v tom případě nebyli
odjeli do Skotska?“
„Předně nic nedokazuje,“ odvětil pan Gardiner, „že do Skotska neodjeli.“
„Lze to však předpokládat, když přestoupili z fiakru do dostavníku! Kromě toho
se nepodařilo zjistit, že by je byl někdo viděl na barnetské silnici.“
„No dobrá — předpokládejme tedy, že jsou v Londýně. Zamířili tam třeba proto,
že se ve velkém městě mohou lépe skrýt. Pravděpodobně nemá ani jeden, ani druhý
mnoho peněz, a tak je možná napadlo, že to bude levnější, třebas ne tak jednoduché
jako ve Skotsku, vzít se v Londýně.“
„Proč by se však skrývali? Proč by se obávali odhalení? Nač tajná svatba? Ach
ne, to nezní věrohodně. Jeho nejlepší přítel byl přesvědčen, jak Jane píše, že si ji
nechce vzít. Wickham se rozhodně neožení bez věna. Nemůže si to dovolit. A co je
Lydia s to mu poskytnout — co je na ní kromě toho, zeje mladá a veselá — aby
kvůli ní zahodil možnost polepšit si
— 146 —
výhodným sňatkem ? Jestli by mu v nečestných úmyslech vůči ní zabránily obavy,
že upadne v nemilost u pluku, to nedovedu Dosoudit, protože nemám nejmenší
tušení, jaké následky takový čin může mít. Těm ostatním důvodům, které uvádíte,
nemohu bohužel přikládat takovou závažnost. Lydia bratra, který by zasáhl, a on
může usoudit — vždyť otce zná a viděl, s jakou lhostejností a nezájmem přijímá
všechno, co se v rodině děje — že ten se nerad vyruší z klidu,
tudíž v té věci vyvine mnohem menší úsilí než kterýkoli jiný otec pod sluncem.“
„Dokázala by sis ale představit, že Lydia natolik ztratila smysl pro všechno jiné
než pro svou lásku, že by s ním byla ochotna žít jinak než v manželství?“
„Vám to připadá a jistě to také je k nevíře,“ odvětila Elizabeth se slzami v očích,
„že sestra může v takové chvíli pochybovat o její slušnosti a počestnosti. Nevím,
co na to říct. Snad jí křivdím. Ale je velmi mladá, nikdo ji nikdy neměl k tomu, aby
o něčem vážně přemýšlela, a posledního půl roku, ne, už rok, se nestarala o nic než
o zábavy a malichernosti. Naši jí dovolili lehkovážně marnit čas a přejímat jakékoli
názory, s nimiž přišla do styku. Od té doby, co přitáhl do Merytonu —ský pluk,
neměla v hlavě nic než lásku a koketování a důstojníky. Neuvažovala a nemluvila
o ničem jiném, takže — jak bych to vyjádřila — v sobě pilně rozdmýchávala city,
kterých při svém temperamentu beztoho neměla nedostatek. A všichni víme, že
Wickham svým zjevem i chováním dokáže ženy okouzlit.“
„Ale vidíš, Jane nepředpokládá, že by se Wickham mohl něčeho takového do-
pustit.“
„O kom Jane kdy předpokládá něco špatného? Není na světě človíčka, ať už se
předtím zachoval jakkoli, o němž by uvěřila, že by něco takového provedl, dokud ji
o tom nepřesvědčí důkazy. Jane však ví, právě jako to vím já, jaký Wickham ve
skutečnosti je. Obě víme, zeje krajně rozmařilý, že u něho poctivost ani čest nic
neváží a zeje právě tak falešný a zrádný jako lichometný.“
„A tohle všechno skutečně víte?“ zvolala paní Gardinerová, hoříc zvědavostí,
odkud tyto informace pramení.
„Vím to zcela bezpečně,“ odpověděla Elizabeth a zrudla. „Vyprávěla jsem vám
přece nedávno, jak ohavně se zachoval k panu Darcymu, a když jste byla posledně
v Longbournu, slyšela jste na vlastní uši, jakým způsobem mluví o člověku který
se vůči němu ukázal tak shovívavý a velkorysý. A jsou tu ještě jiné okolnosti, které
nemohu — které nejsou tak důležité, ale o celé rodině Darcyových vykládal hrozné
lži. Podle toho, jak vylíčil slečnu Darcyovou, jsem byla přesvědčena, že se setkám
s pyšnou, povznesenou, nepříjemnou osobou. Přitom dobře ví, že opak je pravda.
Musí vědět, že je milá a skromná, jako jsme ji poznali my.“
„A Lydia tohle všechno ani netuší? Jak to, že neví, co tobě a Jane nezůstalo uta-
jeno?“
„Ach ano! — To je na tom právě to nejhorší. Než jsem pobývala v Kentu, kde
jsem se tak často stýkala s pánem Darcym a jeho bratrancem plukovníkem Fitzwilliamem,
sama jsem o tom neměla ani tušení. A když jsem se vrátila domů, měl —
ský regiment za týden nebo za čtrnáct dní z Merytonu odtáhnout. Za těchto okolností
se ani Jane, jíž jsem to všechno svěřila, ani mně nezdálo nutné někde něco
povídat, neboť nám nepřipadalo, že by mohlo někomu prospět, kdyby Wickham
— 147 —
náhle pozbyl dobré pověsti, jíž se obecně těšil. A když bylo dohodnuto, že Lydia
pojede s paní Forsterovou, vůbec mi nenapadlo, že bych ji před ním měla varovat.
Ani na mysl mi nepřišlo, že bychom ji svým stanoviskem uváděly v nebezpečí.
Jistě mi uvěříte, jak vzdálena jsem byla sebemenšího podezření, že by to mohlo mít
takové následky.“
„Neměli jste tedy zřejmě důvod se domnívat, když odjížděla do Brightonu, že se
do sebe zamilovali?“
„Vůbec ne. Nevzpomínám si na žádný projev náklonnosti ani z jeho, ani z její
strany, to víte, v rodině, jako je naše, by to jistě neuniklo pozornosti. Když přijel k
pluku, okouzlil ji, ale nás všechny ostatní také. První dva měsíce po něm bláznila
všechna děvčata z Merytonu i přifařených obcí, ale on ji zvláštní pozorností nevyznamenával,
a proto zakrátko poté, co pro něho divoce a horoucně vzplála, se jí
začali líbit zase jiní důstojníci, kteří se jí víc kořili, a těm věnovala svou přízeň.“
Ačkoli sotva co nového mohlo zmnožit jejich obavy, naděje a dohady, je nabíledni,
že po celou cestu se rozhovor točil převážně kolem tohoto zajímavého námětu
a že se k němu stále vraceli. Elizabeth nesešel z mysli ani na okamžik. Nepřipustila
to její úzkost a sebeobviňování, nenalézala ani chvilkový oddech a zapomnění.
Cestovali co nejspěšněji, přenocovali v zájezdním hostinci, takže dospěli do
Longbournu druhý den před polednem.
Elizabeth uklidňovalo aspoň vědomí, že se Jane netrápí ještě i dlouhým čekáním.
Gardinerovic dětičky zpozorovaly kočár a číhaly na schodišti před domem, až
vjede do travnatého dvora, a když zastavil u domovních vrat, rozzářilo jim radostné
překvapení obličejíčky a pak se projevilo v celých jejich tělíčkách poskakováním a
natřásáním, což byla první příjemná skutečnost, která vítala hosty.
Elizabeth seskočila, každému dítěti vlepila rychle pusu a spěchala do haly, kde
se okamžitě setkala s Jane, která sbíhala se schodů od matčiny ložnice.
Elizabeth ji láskyplně objala, oči obou se zalily slzami a přitom se bez prodlení
vyptávala, zda se nedověděli něco o uprchlících.
„Ještě ne,“ odvětila Jane. „Ale snad se všechno obrátí k lepšímu, když teď přijel
drahý strýček.“
„Je tatíček v Londýně?“
„Ano, odjel v úterý, jak jsem ti psala.“
„A dostali jste od něho nějaké zprávy?“
„Jen jednou. Poslal mi ve středu pár řádek, že v pořádku dojel a co mám dělat,
neboť o to jsem ho zvlášť prosila. Dodal ještě, že už nebude psát, dokud nám nebude
moci sdělit něco závažnějšího.“
„A co maminka — jak se jí daří? Jak se vůbec daří vám všem?“
„Mamince se daří obstojně, aspoň doufám, třebaže je stále ještě velmi otřesena.
Je nahoře a bude mít velkou radost, až vás všechny uvidí. Nevychází ještě ze svého
salónku. Mary a Kitty jsou chválabohu zdravé.“
„Ale co ty — co ty?“ zvolala Elizabeth. „Jak jsi přepadlá! Co jsi asi musela pro-
žít!“
Sestra ji však ujistila, že se cítí docela dobře, a jejich rozhovor, který se odehrával,
zatímco se Gardinerovi věnovali svému potomstvu, byl nyní přerušen přícho-
— 148 —
dem ostatních. Jane běžela uvítat strýčka s tetičkou a děkovala jim s úsměvy i
slzami zároveň.
Jakmile se všichni octli v salóně, padly samozřejmě znovu ty otázky, které už
položila Elizabeth, a i Gardinerovi brzy zjistili, že jim Jane nemůže povědět nic
nového. Její laskavé srdce se však nevzdávalo optimistických nadějí, a stále počítala
ještě s tím, že všechno dobře skončí, že mohou každý den očekávat dopis buď od
Lydie nebo od otce, který jim všechno vysvětlí a snad oznámí sňatek.
Po několikaminutovém rozhovoru se odebrali do pokojů paní Bennetové a taje
přijala přesně tak, jak se dalo očekávat, se slzami, lamentacemi a nářkem, svolávala
hromy a blesky na hlavu zlosyna Wickhama, stěžovala si, co vytrpěla a čím jí
kdo ublížil, a obviňovala všechny krom oné osoby, jejíž neuvážené shovívavosti
bylo hlavně třeba klást za vinu omyly její dcery.
„Jen kdybych byla mohla prosadit svou,“ naříkala, „a kdybych byla mohla jet do
Brightonu s celou rodinou, tak k tomu nemuselo dojít. Ale Lydia, chudinka zlatá,
tam neměla nikoho, kdo by se o ni staral. Forsterovi ji neměli pustit z očí ani na
chvilku! Jistě si ji vůbec nevšímali a tak podobně, protože Lydia by nic neprovedla,
kdyby ji byli pořádně hlídali. Vždycky jsem si o nich myslela, že jim ji nemůžeme
svěřit, ale ukřičeli mě, jako vždycky. Ubohá děvenka zlatá! A teď odjel i pan
Bennet, a já to tuším, že vyzve Wickhama na souboj, až ho najde, a ten ho zabije, a
co si pak počneme? Collinsovi nás odsud vyženou, ještě než jeho tělo v hrobě
vychladne, a jestli se nás ty, bratře, dobrotivě neujmeš, pak nevím, kam se poděje-
me.“
Všichni ji chlácholili, aby si to tak nebrala, a pan Gardiner, když ji nejprve ujistil
o své náklonnosti k ní a její rodině, jí sdělil, že hodlá odcestovat nazítří do Londýna
a že bude všemožně nápomocen panu Bennetovi v úsilí vypátrat Lydii.
„Nesmíš se zbytečně plašit,“ dodal, „je sice moudré připravit se na nejhorší, ale
zatím k tomu nemáme důvod. Není to ještě ani týden, co opustili Brighton. Za
několik dní už se o nich snad něco dozvíme, a dokud nemáme jistotu, že si ji nevzal
a vzít nehodlá, nesmíme házet flintu do žita. Jakmile přibudu do města, zajdu
za švagrem, přemluvím ho, aby se přestěhoval k nám, a spolu se pak uradíme, co
počít.“
„Ach, drahý bratře!“ odvětila na to paní Bennetová, „nic jiného bych si ani nemohla
přát. Jenom zjisti, jakmile budeš v Londýně, kde mohou být, a jestli se ještě
nevzali, zařiď, aby to udělali. Na svatební šaty ať nečekají, ale řekni Lydii, že na ně
dostane tolik peněz, kolik bude chtít, a že si je koupí po svatbě. Hlavně ale nesmíš
připustit, aby se s ním pan Bennet utkal v souboji. Vypověz mu, jak jsem na tom
bídně — že strachy div o rozum nepřijdu, třesu se a chvěji po celém těle — v boku
mě píchá a hlava se mi může rozskočit a srdce mi tak tluče, že si neodpočinu ve
dne ani v noci. A že vzkazuji Lydii, mé děvečce zlaté, aby si ty šaty nevybírala,
dokud se se mnou neporadí, protože ona neví, ve kterém obchodě se nejlépe nakoupí.
Ach, bratře, ty máš zlaté srdce! Já vím, že to všechno dokážeš.“
Pan Gardiner ji znovu ujistil, že jim bude v této situaci nápomocen, seč mu síly
stačí, avšak zároveň jí doporučil, aby tolik nepodléhala ani růžovým nadějím, ani
zoufalství, a tímto způsobem u ní strávili čas až do chvíle, kdy se podával oběd,
— 149 —
pak ji zanechali hospodyni, která o ni pečovala, když se dcery vzdálily, aby měla
komu vylévat své city.
Ač bratr i švagrová měli dojem, že není nutné, aby se paní Bennetová odlučovala
od ostatních, nepokoušeli se jí to vymlouvat, neboť věděli, že nemá dost rozumu,
aby držela jazyk za zuby před služebnictvem, obsluhujícím u stolu, a pokládali za
menší zlo, když jen jedna duše, spolehlivější a důvěryhodnější než ostatní vyposlechne
její obavy a názory o této věci.
V jídelně se k nim zakrátko přidružily i Mary s Kitty, které se dříve nemohly objevit,
neboť byly obě příliš zaneprázdněny ve svých pokojích: jedna svou četbou,
druhá zušlechťováním svého zevnějšku.
Vypadaly však dosti klidně a nebyla na nich znát žádná změna, ledaže ztráta
nejmilejší sestry nebo hněv, který se na ni v tomto případě snesl, zavinily, že Kitty
kňourala ještě trochu víc než jindy. Mary se ovládala natolik, že dokázala s vážnou
tváří zašeptat Elizabeth, jakmile zasedly za stůl:
„Jaká to neblahá příhoda! Patrně se to všude rozkřikne, avšak musíme zbudovat
hráz proti toku záští a zaplavit jedna druhé zraněnou hruď balzámem sesterské
útěchy.“
Když viděla, že se Elizabeth nemá k tomu, aby jí na to něco odpověděla, dodala:
„Lydia propadla zkáze, avšak my si z toho aspoň můžeme odnést cenné ponaučení:
ztratí—li žena ctnost, nic už jí nepomůže — jediný chybný krok ji vede k věčnému
zatracení — dobrá pověst je stejně křehká jako vzácná — nemůžeme ani být dost
obezřelé ve vztahu k opovrženíhodnému druhému pohlaví.“
Elizabeth k ní v úžasu zvedla zrak, avšak byla příliš zdrcená, aby odpovídala.
Mary toho nedbala a dále se utěšovala morálními dedukcemi ze zla, které je potka-
lo.
Odpoledne našly obě starší sestry příležitost být půl hodinky samy a Elizabeth
toho okamžitě využila k dalším dotazům, na něž Jane ochotně odpovídala. Nejprve
si společně zabědovaly nad neblahými důsledky této události, které Elizabeth pokládala
za téměř nevyhnutelné a Jane nemohla zcela vyloučit, a pak pokračovaly v
úvahách na stále stejné téma: „A teď mi vypověz všechno, úplně dopodrobna, co
jsem ještě neslyšela,“ požádala Elizabeth. „Co říkal plukovník Forster? Jak to, že
Forsterovi předem nic nevytušili? Museli je přece spolu často vídat.“
„Plukovník Forster se skutečně přiznal, zeje často podezíral ze vzájemných sympatií,
hlavně 2 Lydiiny strany, ale nebral to tak vážně, aby se nad tím znepokojoval.
Je mi ho tak líto! Choval se k nám nesmírně ohleduplně a laskavě. Chtěl stejně
přijet, aby nás ujistil svou účastí, ještě než ho vůbec napadlo, že snad nejeli do
Skotska, a jakmile se tato obava vynořila, vydal se okamžitě na cestu.“
„A Denny je tedy přesvědčen, že si ji Wickham nevezme? Byl předem zasvěcen
do jejich plánů? Mluvil plukovník Forster přímo sním?“
„Ano, avšak když se ho dotazoval, popřel Denny, že by 0 tom byl předem věděl,
a nechtěl říci, co si o tom vlastně myslí. Netvrdil už, že si ji nevezme — a právě to
mě vede k domněnce, že snad předtím jeho slova někdo špatně pochopil.“
„Než plukovník Forster přijel, nikdo z vás tedy zřejmě ani
nezapochyboval, že jsou svoji.“
— 150 —
„Jak by nás to bylo mohlo vůbec napadnout? Mně to trochu dělalo starosti —
zapochybovala jsem tu a tam, zda s ním sestra bude v manželství šťastna, protože
jsem věděla, že se nechoval vždycky docela pěkně. O tomhle tatíček s matinkou
nevěděli, těm dělalo těžkou hlavu, zeje to tak neuvážený sňatek. Kitty se pak doznala
— samozřejmě ji těšilo, zeje moudřejší než my — že jí Lydia v posledním
dopise něco takového naznačovala. Zřejmě věděla už dlouhé týdny, že se mají
rádi.“
„Ale ne předtím, než odjeli do Brightonu?“
„Ne, to myslím že ne.“
„A co plukovník Forster, odsuzoval Wickhama? Má představu, co je to ve skutečnosti
za člověka?“„Musím přiznat, že nemluvil o Wickhamovi tak pěkně jako
kdysi. Považoval ho za nemoudrého a výstředního. Jakmile se tato nešťastná událost
rozkřikla, začalo se po Merytonu říkat, že tu zanechal plno dluhů, ale doufám,
že to budou jen pomluvy.“
„Ach, Jane, kéž bychom nebyly dělaly takové tajnosti, kéž bychom byly pověděly,
co o něm víme! Tohle by se nebylo muselo stát!“
„Snad by to bývalo moudřejší,“ odpověděla sestra, „ale zdálo se mi neomluvitelné
obvinit někoho z dávných prohřešků, když nevím, zda se od té doby nezměnil.
Měly jsme nejlepší úmysly.“
„Zapamatoval si plukovník Forster něco z toho dopisu, který Lydia zanechala
pro jeho ženu?“
„Přivezl nám jej přečíst.“
Jane jej vyňala z kabelky a podala Elizabeth. Obsahoval toto sdělení:
Nejdražší Harrieto,
to se nasměješ, až zjistíš, že jsem zmizela, sama se musím smát, když si představím,
jak budete překvapeni, ai mě zítra ráno začnete postrádat. Odjíždím do Gretna
Greenu, a jestli neuhádneš s kým, budu Tě muset považovat za husičku, protože
miluju jen jednoho muže na světě, a ten je anděl. Umřela bych bez něho, a tak si
myslím, že na tom není nic špatného, když odjedeme. Našim nic nepiš, jestli se Ti
nechce, protože budou tím víc koukat, až ode mne dostanou psaníčko s podpisem
„Lydia Wickhamová“. To bude povedený žert! Směji se tak, že sotva udržím pero
v ruce. Prosím, omluv mě u Pratta, že si s ním dnes večer nezatančím, jak jsem mu
slíbila. Řekni mu, že doufám, že mi to promine, až se všechno doví, a řekni mu, že
si s ním zatančím s největší radostí, až se příště sejdeme někde na plese. Pošlu si
pro věci, až se vrátím do Longbournu, ale byla bych ráda, kdybys řekla Sally, aby
zašila tu velikánskou trhlinu na těch vyšívaných mušelínových šatech, než je zabalí.
Žij blaze. Pozdravuj svého manžela. Doufám, že nám připijete na šťastnou cestu.
— Tvá upřímná přítelkyně
Lydia Bennetová
„Taková lehkovážnost, taková lehkovážnost!“ zvolala Elizabeth, když dočetla.
„Jak může v takové chvíli psát tímhle tónem! Ale aspoň svědčí ten dopis o tom, že
ona se vydávala na cestu s vážnými úmysly. Ať už ji potom přemluvil k čemukoli,
— 151 —
ona se vědomě do ničeho špatného nepouštěla. Chudák tatíček! Co ten si při tom
musel myslet!“
„Neviděla jsem ještě nikoho tak z hloubi duše otřeseného. Dobrých deset minut
ze sebe nevypravil slova. Mamince se okamžitě udělalo špatně a v celém domě
zavládl hrozný zmatek!“
„Prosím tě, Jane,“ zvolala Elizabeth, „a zbyla tu jediná služka, která by to všechno
byla do večera podrobně nevěděla?“
„Nevím. Snad ano. Aleje moc těžké, dát v takové chvíli na všechno pozor. Maminka
měla hysterický záchvat, a třebaže jsem se ze všech sil snažila jí pomoci, asi
jsem neudělala tolik, kolik jsem mohla. Ale popadla mě taková hrůza z toho, co se
může stát, že jsem nevěděla, kde mi hlava stojí.“
„Bylo toho na tebe moc, že jsi ji sama ošetřovala. Nevypadáš vůbec dobře. Kéž
bych tu byla bývala s tebou! Takhle spočívalo všechno to trápení a starosti jen na
tobě.“
„Mary i Kitty byly moc milé a byly by se se mnou podělily o všechnu námahu, o
tom jsem přesvědčena, ale nechtěla jsem to ani po jedné, ani po druhé žádat. Kitty
je tak štíhlá a křehká a Mary se tolik učí, že ji nelze vyrušovat, když odpočívá.
Tetička Philipsová k nám přišla v úterý, když tatíček odjel, a byla tak hodná, že se
mnou zůstala až do čtvrtka. Byla to pro nás pro všechny velká pomoc a útěcha. A
lady Lucasová sem zašla ve středu, aby nám projevila účast, a nabídla se, že sem
ona nebo její dcery zaskočí, budeme—li potřebovat, což od ní bylo moc hezké.“
„Měla si tam radši zůstat,“ zvolala Elizabeth. „Snad to myslela dobře, ale v takovéhle
nešťastné situaci člověk nemůže sousedy ani dost zanedbávat. Pomoci nemohou,
soucit je nesnesitelný. Ať se na nás vítězoslavně naparují na dálku a dají
pokoj.“
Pak se vyptávala, jakým způsobem hodlá otec postupovat, aby ve městě vypátral
svou dceru.
„Chtěl, pokud vím, zajet do Epsomu,“ odvětila Jane, „tam totiž naposled přepřahali,
a vyptávat se postiliónů, jestli by se od nich něco nedozvěděl. Šlo mu jistě
hlavně o to, aby zjistil číslo dostavníku, který je vezl z Claphamu. Podaří—li se
nějak vypátrat, před kterým domem kočí pasažéry vyložil, hodlal se tam poptávat a
doufal, že by se dozvěděl stanoviště i číslo dostavníku. Nevím, nač ještě pomýšlel,
ale on tak spěchal, aby už byl pryč, a byl tak rozrušený, že mi dalo velkou práci,
aby mi pověděl aspoň tohle.“
Celá rodina doufala, že nazítří dojde nějaká zpráva od pana Benneta, avšak listonoš
přišel a nepřinesl od něho ani řádečku. Znali otce a věděli, že se obvykle jen
liknavě a nerad odhodlává k psaní, avšak nadali se, že za těchto okolností se přece
jen donutí. Nezbytně z toho vyplývalo, že pro ně nemá žádné
dobré noviny, avšak i to by byli rádi věděli najisto. Pan Gardiner čekal jen na
poštu a pak se hned vydal na cestu. Když odjel, mohli se v Longbournu aspoň
spolehnout na to, že je bude stále zpravovat, co je nového, a strýček při rozloučení
slíbil, že bude naléhat na pana Benneta, aby se co nejdříve vrátil domů, čímž velice
potěšil svou sestru, neboť to pokládala za jedinou záruku, zejí manžel nepadne v
souboji.
— 152 —
Paní Gardineroyá hodlala setrvat i s dětmi v Hertfordshiru ještě několik dní, neboť
se domnívala, že svou přítomností neteřím ulehčí. Střídala se s nimi v ošetřování
paní Bennetové, a byla jim velkou útěchou ve volných chvílích. I jejich druhá
teta je často navštěvovala a přicházela vždy, jak prohlašovala, s úmyslem je rozptýlit
a povzbudit, jelikož však jim pokaždé vylíčila nějaký nový příklad Wickhamovy
rozmařilosti a zbrklosti, opouštěla je obvykle v stísněnější náladě než předtím.
Celý Meryton snaživě očerňoval muže, kterého tu ještě před třemi měsíci měli za
anděla. Šla fáma, že je zadlužen u všech místních obchodníků, a jeho pletky,
vesměs poctěné označením svedení, se probíraly v každé kupecké rodině. Kdekdo
o něm prohlašoval, že je to největší zvrhlík pod sluncem, a kdekdo si najednou
uvědomoval, že nikdy nedůvěřoval jeho předstírané dobrosrdečnosti. Elizabeth z
toho ze všeho sice věřila každému pátému slovu, ale stačilo to, aby se ještě utvrdila
v přesvědčení, zeje sestra ztracena, a dokonce i Jane, která tomu všemu přikládala
ještě méně víry, téměř ztrácela naději, zvláště když dny uplývaly, a kdyby byli
skutečně odjeli do Skotska, kteroužto možnost ještě úplně nezavrhla, museli by o
nich už mít s největší pravděpodobností nějakou zprávu.
Pan Gardiner odjel z Longbournu v neděli a v úterý od něho jeho choť dostala
psaní, oznamoval jim, že hned po svém příjezdu vyhledal švagra a přemluvil ho,
aby se nastěhoval k němu do Gracechurch Street, že pan Bennet ještě před jeho
příjezdem navštívil Epsom a Clapham, avšak bez valného výsledku, a že je nyní
odhodlán poptávat se ve všech větších hotelích, neboť se mu zdá dost pravděpodobné,
že se po příjezdu do Londýna zprvu v některém ubytovali, než si našli
byt. Pan Gardiner sám si od tohoto počínání příliš mnoho neslibuje, avšak jelikož
si to švagr přeje, hodlá mu v tom pomáhat. Dodal, že pan Bennet zatím nechce
ani slyšet, aby opustil Londýn, a slíbil opět brzy psát. Dopis měl takovouto doušku:
Napsal jsem plukovníku Forsterovi a pohádal jsem ho, aby se snažil zjistit u pluku
od Wickhamových kamarádů, má—li ten člověk nějaké příbuzné nebo známé,
kteří by mohli vědět, kde se asi v Londýně ukrývá. Najde—li se tam někdo, kdo by
byl s to nám pomoci, a my bychom získali takovéto vodítko, mohlo by to být velmi
důležité. Plukovník Forster jistě udělá, co je v jeho silách, aby nám vyhověl. Teď
mě však napadá, že by snad Lízinka spíš než kdokoli jiný mohla vědět, má—li
ještě nějaké příbuzné.
Elizabeth nezapochybovala ani na chvilku, odkud pramení toto uznání její informovanosti,
avšak neměla možnost poskytnout údaje natolik uspokojující, jak by
to byl strýcův kompliment zasluhoval. Neslyšela nikdy, že by měl nějaké příbuzenstvo
kromě otce a matky, a ti byli oba už drahně let mrtví. Bylo však možné, že
některý kamarád u pluku bude vědět víc, a třebaže nečekala s důvěrou ve valný
výsledek, přece to bylo něco, nač se mohli upnout.
Každý den byl teď v Longbournu naplněn úzkostí, a tato úzkost vrcholila vždy
ráno před příchodem listonoše. Na dopisy čekali všichni s rozechvěním. Všechno
dobré i zlé, co je čeká, zvědí z dopisů a každý den mohl přinést nějaké důležité
zprávy.
Než však se opět ozval pan Gardiner, přišel dopis adresovaný otci z jiné končiny,
a to od pana Collinse, a jelikož Jane dostala pokyn, aby všechnu poštu v otcově
— 153 —
nepřítomnosti otevírala, přečetla i tento. Elizabeth věděla, jak povedené bývají
bratránkovy písemné projevy, a tak se jí koukala přes rameno a četla s ní. Stálo tam
psáno:
Vážený pane,
pokládám za svou povinnost (vzhledem k našemu příbuzenskému svazku a
vzhledem k svému postavení v životě) projevit Vám soustrast
v osudové rané, jež na Vás nyní doléhá a o níž nás včera zpravil Ust Z Hertfordshiru.
Přijměte prosím ujištění, vážený pane, že moje choť i já upřímně cítíme s
Vámi i váženou Vaší rodinou ve chvíli nynějšího neštěstí, které je tím horší, že v
takovémto případě čas nemá moc zahladit stopy. Já ze své strany nebudu skrblit
slovy, která by Vás mohla povzbudit v tak hrozném neštěstí ~ nebo Vás utěšit za
okolností, jež víc než kterékoli jiné musí skličovat duši rodičovskou. Smrt Vaší
dcery by byla ve srovnání s tímto hotovým požehnáním. A nanejvýš politováníhodná
je skutečnost, že lze předpokládat, jak mi moje drahá Charlotte sdělila, že
nevázanost Vaší dcery pramení z nadměrné shovívavosti, zároveň však pro Vaši
útěchu i útěchu paní Bennetove jsem spíše nakloněn věřit tomu, že je jí špatnost
vrozená, jinak by se nemohla dopustit takové nehoráznosti v tak mladém věku. Ať
je tomu však tak či onak, jste hodni nezměrného politování, v čemž se mnou souhlasí
nejen moje choť, ale rovněž i lady Catherine a její dcera, jimž jsem celý případ
vylíčil. Připojily se k mému názoru, že chybný krok jedné dcery poškodí vyhlídky
všech ostatních, neboť jak lady Catherine ráčila podotknout, kdo vstoupí ve
svazek s takovou rodinou ? Pod tímto zorným úhlem vzpomínám s hlubokým zadostiučiněním
na jistou příhodu z loňského listopadu, neboť kdyby to bylo dopadlo
jinak, byl bych teď nutně zapleten do Vašich strastí a hanby. Přijměte laskavě moji
radu, vážený pane, abyste se utěšil, jak nejlépe dovedete, odvrhl od sebe nehodné
dítě navždy a nechal ji sklízet plody jejího mrzkého činu. Zůstávám, vážený pane,
Vám oddaný atd., atd.
Pan Gardiner už nepsal, dokud mu plukovník Forster neodpověděl, a ani pak jim
nemohl sdělit nic příjemného. Nikdo si nevzpomínal, že by měl Wickham jediného
příbuzného, s kterým by udržoval styky, a bylo jisté, že nikdo z nejbližšího kruhu
jeho rodiny už nežije. Dříve míval hodně přátel, avšak od té doby, co vstoupil do
domobrany, zřejmě s nikým zvlášť důvěrné přátelství neudržoval. Nevědělo se
tedy o nikom, kdo by o něm mohl podat nějakou zprávu. A jeho beznadějná finanční
situace byla pádným důvodem, aby se skrýval — kromě obavy, aby ho
neobjevili Lydiini příbuzní — neboť právě vyšlo najevo, že po sobě zanechal karetní
dluhy, dosahující značné částky. Plukovník Forster se domníval, že kdyby se
měly zaplatit všechny jeho výdaje v Brightonu, tisíc liber
by to nespravilo. Je dlužen kdekomu ve městě, ale jeho čestné
I dluhy jsou ještě daleko hrozivější. Pan Gardiner se nesnažil utajit tyto skutečnosti
před příbuznými. Jane naslouchala s rostoucí hrůzou. „Hazardní hráč!“ zvolala.
„To je zcela neočekávané. O tom jsem neměla ani tušení!“ Pan Gardiner dodával,
že mohou uvítat otce doma nazítří, to jest v sobotu. Zdrcen neúspěchem všeho,
— 154 —
co podnikli, podlehl švagrovu naléhání, aby se vrátil k rodině a nechal na něm,
cokoli se naskytne možnost udělat, aby byli uprchlíci odhaleni. Když to sdělili paní
Bennetove, neprojevila takové uspokojení, jaké její děti očekávaly vzhledem k
tomu, že se předtím tak strachovala o manželův život.
„Cože, on se vrací domů, a bez chudinky Lydie?“ zvolala. „Přece nemůže odjet z
Londýna, dokud je nenajde. Kdo potom vyzve Wickhama na souboj a donutí ho,
aby si ji vzal, když tam nebude?“
Jelikož paní Gardinerová už hleděla, aby byla doma, domluvily se, že se ona s
dětmi vydá na cestu, jakmile se vrátí pan Bennet. Kočár, v němž překonali první
úsek cesty, přivezl tedy pána domu do Longbournu.
Paní Gardinerová neodjížděla o nic moudřejší ohledně Elizabeth a jejího přítele z
Derbyshiru, než byla předtím. Její neteř před ní sama nevyslovila jeho jméno a
nestalo se ani to, co paní Gardinerová zpola očekávala, že totiž bude následovat
dopis od něho. Elizabeth nedostala žádnou poštu, která by mohla přicházet z Pem-
berley.
Vzhledem k neblahým událostem, které postihly rodinu, nemusela Elizabeth vysvětlovat,
proč je tak smutná, a nikdo Z toho nic nevyvozoval, třebaže ona sama se
tou dobou už vyznala ve svých citech a dobře si uvědomovala, že kdyby byla o
žádném Darcym v životě neslyšela, snášela by hrůzu z Lydiiny hanby poněkud
lépe. „Byla bych si ušetřila pár bezesných nocí,“ říkala si.
Pan Bennet přijel a navenek dělal dojem vyrovnaného filosofa jako vždy. Byl
málomluvný, jako býval stále, nezmínil se o záležitosti, která jej odvolala z domova,
a jeho dcery zprvu neměly odvahu o tom začít samy. Až když s nimi odpoledne
zasedl k čaji, odvážila se Elizabeth zavést na to řeč,
politovala ho, co všechno musel zakusit, načež on odpověděl [ „Nemluv o tom.
Kdo by za to měl pykat spíš než já? Co jsem si nadrobil, to si musím sníst.“
„Soudíte se příliš přísně,“ řekla Elizabeth.
„Jen mě před tím varuj. Tohoto prohřešku se lidská povaha často dopouští. Ne,
Lízinko, ať jednou v životě také pocítím, co jsem zavinil. Nebojím se, že by to
vědomí bylo příliš těžkým břemenem. Však brzy pomine.“
„Domníváte se, že jsou v Londýně?“
„Ano, kde jinde by mohli tak beze stopy zmizet?“
„A Lydia si tak přála podívat se do Londýna,“ dodala Kitty.
„Pak je tedy spokojena,“ odvětil otec suše, „a pobude si tam patrně delší čas.“
Po krátké odmlce pokračoval:
„Nemám ti za zlé tu květnovou rozmluvu, Lízinko, vzhledem k vývoji událostí
dokazuje, že máš dar velké prozíravosti.“
Vyrušil je příchod slečny Bennetové, která odnášela matce čaj.
„Takový tyjátr je pastva pro oko!“ zvolal. „Dodá to neštěstí aspoň lesku! Musím
to někdy také zkusit. Zavřu se v knihovně, vezmu si šláfrok a noční čepičku a budu
vás ze všech sil prohánět — nebo s tím snad počkám, až uteče Kitty.“
„Já nikam neuteču, tatíčku,“ řekla Kitty dotčeně. „Kdybych já jela do Brightonu,
uměla bych se chovat lip než Lydia.“
— 155 —
„Ty a do Brightonu! Kdepak, nepustil bych tě ani do Eastbournu, i kdybys mi
nabízela padesát liber! Ne, Kitty, vzal jsem si z toho aspoň poučení, abych byl
opatrnější, a důsledky pocítíš ty. Žádný důstojník mi nesmí překročit práh ani projít
vsí. Plesy jsou přísně zakázány, ledaže tě bude hlídat některá sestra. Nepustím tě ze
stavení, dokud nedokážeš strávit aspoň deset minut denně rozumným způsobem.“
Kitty, která vzala tyto pohrůžky doslova, se rozplakala.
„No tak, no tak,“ řekl, „netrap se proto. Budeš—li se vzorně chovat nejbližších
deset let, vezmu tě potom třeba na přehlídku.“
Za dva dny po návratu páně Bennetově se Elizabeth s Jane procházely mezi keři
za domem, vtom spatřily přicházet hospodyni a v domnění, že pro ně posílá matka,
vykročily jí vstříc, jakmile se však octly na dosah, řekla místo očekávaného vzkazu
slečně Bennetové: „Promiňte, slečny, že ruším, ale myslím si, že snad došla nějaká
dobrá zpráva z města, a tak jsem si dovolila přijít se vás optat.“
„Co vás vede, Hillovko! Nemáme žádnou zprávu z města.“ „Ale, slečinky,“ zvolala
v údivu paní Hillová, „cožpak nevíte, že náš pán dostal expres od pana Gardinera?
Už před dobrou půlhodinou přinesl pošťák psaní.“
Obě děvčata se rozběhla a neztrácela čas dlouhými řečmi. Proběhly halou do
ranního pokoje, odtud do knihovny — ale otec nikde, právě ho chtěly hledat nahoře
u matky, když tu jim zastoupil cestu lokaj a pravil:
„Jestli chcete mluvit s pánem, slečny, odešel do hájku.“ Po tomto sdělení se okamžitě
znovu vrátily halou a utíkaly přes trávník za otcem, který pomalu kráčel k
lesíku, rozkládajícímu se za stájemi.
Jane, která nebyla tak lehkonohá ani tak zvyklá běhat jako její sestra, zůstala brzy
pozadu, ale Elizabeth ho rychle doběhla, a sotva dechu popadajíc, dychtivě
zvolala:
„Tatíčku, tatíčku, co jste se dozvěděl? Prý vám píše strýček.“
„Ano, dostal jsem od něho spěšný list.“
„Nu, a co obsahuje, dobré zprávy — nebo špatné?“
„Jaké dobré zprávy bychom mohli čekat?“ řekl a vytáhl
dopis z kapsy. „Ale snad by sis to ráda přečetla.“
Elizabeth mu nedočkavě vytrhla dopis z ruky. Nyní už doběhla i Jane.
„čti nahlas,“ řekl otec, „stále tomu jaksi nerozumím.“
Drahý švagře, Londýn, pondělí 2. srpna
konečně jsem s to podat Vám zprávu o neteři, a celkem vzato nikoli nad zprávu
nejhorší. Krátce poté, co jste mě v sobotu opustil, se mi
podařilo zjistit, kam se v Londýně uchýlili. Podrobnosti Vám vylíčím, až se
sejdeme, zatím stačí, ze jsme je objevili. Mluvil jsem s oběma
„Tedy se přece jen stalo to, věc jsem vždy doufala,“ zvolala Jane, „vzali se!“
Elizabeth četla dál —
Mluvil jsem s oběma. Nevzali se, a pokud jsem mohl posoudit, nic nenasvědčovalo
tomu, že by to měli v úmyslu, avšak jste—li ochoten převzít závazky, které
jsem si Vaším jménem dovolil projednat, doufám, Že zanedlouho budou svoji.
Není k tomu zapotřebí nic jiného, než abyste své dceři smluvně zajistil příslušnou
částku z oněch pěti tisíc liber, které po Vás a po sestře zdědí Vaše děti, a abyste se
— 156 —
nadto zavázal vyplácet jí do konce svého života sto liber ročně. Na tyto podmínky
jsem vzhledem k okolnostem bez váhání přistoupil Vaším jménem, jak jste mne
pověřil. Posílám tento list spěšně, abych dostal odpověd bez zbytečné ztráty času.
Jistě z toho ze všeho vyrozumíte, že poměry pana Wickhama nejsou zdaleka tak
beznadějné, jak se všeobecně předpokládalo. V tomto ohledu jsme se mýlili a já
Vám s radostí sděluji, že zbude menší částka, až zaplatí všechny své dluhy, kterou
bude mít připsanou neteř vedle svých vlastních peněz. Dáte—li mi, jak předpokládám,
plnou moc, abych jednal Vaším jménem až do konce, pověřím okamžitě
Haggerstona, aby připravil svatební smlouvu. Nevidím vůbec důvod, abyste se
znovu obtěžoval do Londýna, zůstaňte klidně v Longbournu a spolehněte se, že vše
pečlivě a starostliví zařídím. Odepište co nejdříve a pošlete mi podrobné pokyny.
Pokládám za nejlepší, aby se vdávala od nás, a doufáme, že s tím budete souhlasit.
Dnes se k nám nastěhuje. Napíši Vám znovu, jakmile jednání pokročí.
Vám oddaný Edw. Gardiner
„Je to možné?“ zvolala Elizabeth, když dočetla. „Opravdu si ji tedy vezme?“
„Wickham není tak podlý, jak jsme se obávali,“ dodala její sestra. „Drahý tatíčku,
blahopřeji vám.“
„A odpověděl jste už na ten dopis?“ zeptala se Elizabeth.
„Ne, ale musí se to stát co nejdříve.“
Naléhala na něho vší mocí, aby neztrácel čas.
„Ach, tatíčku milý,“ zvolala, „vraťte se domů a okamžitě odepište. Uvažte, že v
takovémhle případě je každý okamžik cenný.“
„Dovolte, abych to udělala za vás,“ pravila Jane, „nemáte—li chuť sám se obtě-
žovat.“
„Nemám do toho vůbec chuť,“ odpověděl, „ale být to musí.“
„A smím se zeptat —“ řekla Elizabeth, „těm podmínkám
zřejmě musíte vyhovět.“
„Vyhovět! Stydím se jen, že žádá tak málo.“ „A vzít se musí! A přitom je to takový
člověk!“ „Ano, ano, vzít se musí. Nedá se nic jiného dělat. Jen bych moc rád
věděl dvě věci: za prvé, kolik peněz na to strýček obětoval, aby to dokázal, a za
druhé, jak mu to kdy dokážu splatit.“
„Jaké peníze? Že by strýček — ?“ zvolala Jane. „Co tím
chcete říct, tatíčku?“
„Chci tím říct, že žádný chlap se zdravým rozumem by si nevzal Lydii za takový
pakatel, jako je stovka ročně během mého života a padesát, až tu nebudu.“
„Máte určitě pravdu,“ řekla Elizabeth. „Že mě to dřív nenapadlo. Dluhy zaplaceny
a ještě něco zůstává! Ano, to je jistě strýčkova zásluha. Ach, ten laskavý, dobrotivý
strýček! Bojím se, že jsme mu způsobili značné nesnáze. To nespravila malá
částka.“
„Jistěže ne,“ pravil otec, „Wickham by byl blázen, aby šel pod deset tisíc. Nerad
bych si to o něm myslel hned z kraje našeho příbuzenství.“
„Deset tisíc liber! Chraň pánbůh! Vždyť bychom mu nemohli splatit ani polovi-
nu!“
— 157 —
Na to pan Bennet neodpověděl a všichni tři kráčeli mlčky a hluboce zamyšleni
ke stavení. Otec odešel do knihovny psát, děvčata se uchýlila do ranního salónku.
„Přece jen se tedy vezmou,“ zvolala Elizabeth, když za nimi zapadly dveře. „Jak
je to na světě divně zařízeno! Za tohle mu máme být vděčni! Máme se radovat, že
si ji vezme, ačkoli spolu sotva mohou být šťastni a ačkoli je to tak bezcharakterní
člověk. Ach, Lydie!“
„Utěšuje mě pomyšlení, že by si přece Lydii nevzal, kdyby ji neměl upřímně
rád,“ pravila Jane. „Možná že mu drahý strýček trochu vypomohl, ale nemohu
uvěřit, že šlo o deset
tisíc liber nebo o nějakou podobnou vysokou částku. Gardinerovi mají přece
vlastní děti a snad se jim ještě nějaké narodí. Jak by mohl strýček postrádat třeba
jen pět tisíc?“
„Jestli se někdy dozvíme, jaké měl Wickham dluhy,“ pravila Elizabeth, „a kolik
dostala sestra upsáno, budeme si moci přesně spočítat, co pro ně udělal strýc Gardiner,
protože Wickham nemá ani groš. Takový čin jim ani nemůžeme oplatit. Jaká
je to od strýčka i od tetičky oběť, že si ji vezmou k sobě, zejí poskytnou svou záštitu
a morální podporu! Co je proti tomu dlouholetá vděčnost! Touhle dobou už je
vlastně u nich! Nezastydí—li se až do hloubi duše před takovou dobrotou, nezaslouží
si být šťastná. Že se vůbec dokáže podívat tetičce do očí!“
„Musíme se vynasnažit zapomenout, co všechno tomu předcházelo,“ řekla.Jane.
„Doufám a věřím, že spolu nakonec přece jen budou šťastni. Je svolný si ji vzít, a
tím podle mého přece jen dokázal, že se umoudřil. Vzájemná náklonnost na ně
bude mít blahodárný vliv, pevně doufám, že se v tichosti někde usadí a budou žít
tak rozumně, až se po čase na jejich pošetilosti z mládí zapomene.“
„Chovali se tak, že na to ani ty, ani já, ani ostatní jakživi nezapomenou,“ odpověděla
Elizabeth. „Na to není ani pomyšlení.“
Teprve nyní napadlo děvčatům, že jejich matka se vší pravděpodobností nemá
ani tušení, co se přihodilo. Běžely proto do knihovny zeptat se otce, zda si nepřeje,
aby ji o tom zpravily. Psal, a aniž pozvedl oči, odvětil chladně:
„Jak chcete.“
„Smíme si vzít strýčkův dopis a přečíst jí jej?“
„Vezměte si, co chcete, a zmizte.“
Elizabeth vzala list z psacího stolu a spolu kráčely nahoru. Jak Mary tak Kitty
seděly u paní Bennetové, dozví se to tedy všechny najednou. Oznámily matce
stručně, že přinášejí dobré zprávy, a pak jí dopis přečetly nahlas. Paní Bennetová z
toho byla celá pryč. Jakmile Jane dospěla k páně Gardinerovu sdělení, že snad
zanedlouho budou svoji, projevila radost, která se s každou větou bouřlivěji stupňovala.
Brzy podlehla tak prudkému hnutí mysli z nadšení, jak byla předtím rozčilena
ze zármutku a starostí. Jí stačilo vědomí, že vdává dceru. Nepřipouštěla si
obavy o její spokojenost, nezadržovala ji trapná vzpomínka na její přečin.
„Má děvenko zlatá, moje Lydinko!“ volala. „To mám radost! Tak ona se bude
vdávat! — Znovu se s ní shledám! — V šestnácti už bude paní! — Já mám tak
dobrého, laskavého bratra! Vždyť jsem to věděla. — Věděla jsem, že všechno
zařídí ! Jak ráda bych ji tu měla! A drahého Wickhama ovšem také! Ale co šaty,
— 158 —
svatební šaty? Musím o tom okamžitě napsat švagrové. Lízinko, běž za tatínkem,
děvenko, a zeptej se ho, kolik jí na to dá. Ne, počkej, půjdu sama. Zazvoň na Hillovku,
Kitty. Jsem za minutku notová. Má děvenka zlatá, moje Lydinka — to bude
radosti, až ji tu budeme zase mít!“
Ve snaze usměrnit poněkud tyto mocné výlevy, vynasnažila se ji nejstarší dcera
upozornit, že celá rodina je nyní panu Gardinerovi zavázána.
„Neboť jen strýčkovu laskavému přispění vděčíme za to, že to všechno tak dobře
dopadlo,“ dodala. „Jsme přesvědčeni, že s velkou obětavostí panu Wickhamovi
finančně vypomohl.“
„Nu, a co na tom?“ odvětila matka, „kdopak by pro ni měl něco udělat, ne—li
vlastní strýc? Kdyby neměl rodinu, zdědila bych po něm přece všechno já a moje
děti, však je to poprvé, kdy jsme ho něco stáli, kromě občasných dárků. Ach, já
mám takovou radost! Zakrátko budu mít vdanou dceru. Paní Wickhamová! —
Nezní to roztomile? A to jí bylo v červenci teprve šestnáct. Jane, děvenko moje,
jsem tak rozrušená, že neudržím pero v ruce, napíšeš za mě, já ti budu diktovat.
Domluvím se s tatínkem o penězích až potom, ale různé věci je třeba objednat bez
otálení.“
I oddala se podrobným úvahám, týkajícím se kartounu, mušelínu a batistu, a byla
by si toho v dopise naporoučela hezkou spoustu, kdyby ji byla Jane s velkou námahou
nepřemluvila, aby raději vyčkala, až bude mít možnost poradit se s otcem.
Jeden den už nehraje žádnou roli, vysvětlovala, a matka ve své radosti neprojevovala
takovou tvrdošíjnost jako obvykle. Krom toho se jí v hlavě rodily další zámě-
ry.
„Zajedu do Merytonu,“ prohlásila, „jen co se obléknu a sdělím tu dobrou, šťastnou
zprávu sestře Philipsové. A na zpáteční cestě se mohu stavit u lady Lucasové a
u paní Longové. Kitty, seběhni dolů a zavolej mi kočár. Projížďka na čerstvém
vzduchu mi určitě prospěje. Nechcete některá něco v Merytonu, děvčata? Á, tady
máme Hillovku! Slyšela jste už tu novinu, milá Hillovko? Slečna Lydia se bude
vdávat a vy dostanete mísu punče, aby vám bylo na svatbě veselo.“
Paní Hillová se hned dala slyšet, že má velkou radost. Elizabeth přijímala s ostatními
její blahopřání, až se jí z té komedie udělalo špatně a musela se uchýlit do
svého pokoje, aby si to mohla v klidu rozvážit.
Chudák Lydia je na tom v nejlepším případě dost bledě, a to musí být ještě ráda,
že to nedopadlo hůř. O tom byla přesvědčena, a jakkoli jí rozum říkal, že sestra
nemá do budoucna naději ani na trvalé štěstí, ani na nadbytek světských statků,
přece si uvědomovala, že ve srovnání s tím, co jí hrozilo ještě před dvěma hodinami,
jsou na tom všichni podstatně lépe.
Pan Bennet si ještě před touto životní komplikací často říkával, že by neměl
utrácet celý důchod, ale že by měl dát každoročně něco stranou, aby jednou lépe
zaopatřil své děti a manželku, pokud ho přežije. Nyní si to uvědomoval palčivěji
než kdy jindy. Kdyby byl býval natolik prozíravý, nemusela Lydia vděčit strýci za
problematickou počestnost a dobré jméno, jež sejí teď zakoupilo, a uspokojení z
toho, že se podařilo dohnat jednoho z nejhorších mladých darebáků v celé Anglii k
sňatku s ní, se mohli oddávat na patřičné adrese.
— 159 —
Upřímně ho trápilo, že případ byl doveden k neblahému konci pro všechny zúčastněné
výhradně na účet jeho švagra, a umiňoval si pevně, že se vynasnaží zjistit,
jakou částku do toho vložil, a že ji co nejdříve zapraví.
Když se pan Bennet oženil, pokládal zprvu za zbytečné
šetřit, neboť samozřejmě předpokládal, že budou mít syna. y\ jakmile tento syn
dosáhne plnoletosti, stane se dědicem longbournského panství, čímž by i vdova a
mladší děti byly zaopatřeny. Postupně však místo očekávaného dědice spatřilo
světlo světa pět dcer, ještě řadu let po Lydiině narození byla paní Bennetová přesvědčena,
že i on přijde. Když se nakonec už vzdali naděje, bylo pozdě, aby se
začali uskrovňovat. Paní Bennetová nebyla dobrá hospodyně a nezadlužili se jen
proto, že si její manžel důsledně přál nebýt na nikom závislý.
Paní Bennetová dostala věnem pět tisíc liber a svatební smlouva stanovila, že
mají být připsány jí a dětem. Ponechávala však rodičům na vůli, jakým způsobem
děti podělí. Tuto otázku bylo vzhledem k Lydii nyní třeba vyřešit, a pan Bennet
souhlasil bez váhání s návrhem, který dostal. Slovy stručnými, ale plnými vděku a
uznání za švagrovu laskavost dotvrdil písemně naprostý souhlas s tím, co zařídil, a
vyjádřil svou ochotu dostát všem závazkům, které jeho jménem učinil. Rozhodně
nepředpokládal, že bude možno donutit Wickhama ke svatbě s tak nepatrným vynaložením
peněz a námahy z jeho strany jako v tomto případě. Na té stovce, co jim
ročně zaplatí, ať tratí deset liber, vezme—li se v úvahu její strava, kapesné a časté
peněžní dary, které dostávala matčiným prostřednictvím, stála ho Lydia přibližně
také tolik.
Rovněž ho velmi příjemně překvapilo, že se může sám tak málo obtěžovat, neboť
si právě nepřál nic jiného, než aby měl s celou tou záležitostí co nejméně společného.
Když se v něm vybil první hněv, který ho dohnal k tomu, že ji tak horečně
hledal, vrátila se mu přirozeně jeho dřívější lhostejnost. Dopis okamžitě odeslal:
trvávalo mu sice vždy dlouho, než se přiměl k vyřízení nějaké obchodní záležitosti,
ale pak se jí zbavil co nejrychleji. Prosil, aby byl podrobněji zpraven, co dluží
švagrovi, ale na Lydii byl stále tak rozezlen, zejí nic nevzkázal.
Dobrá zpráva se zčerstva rozšířila po domě a s přiměřenou rychlostí i po okolí.
Tam vzbudila přiměřenou reakci. Zajisté by se bylo dalo zajímavěji rozprávět o
tom, jak slečnu Lydii Bennetovou pohltilo městské bahno, anebo v příznivějším
případě, jak byla odloučena od světa na nějakou venkovskou
samotu. Ale i její svatba byla vděčným tématem a všechny jedovaté staré čarodějnice
z Merytonu, které jí předtím sladce přály jen to nejlepší, mohly i za změněných
okolností vytrvat v stejném duchu, neboť byly přesvědčeny, že se po boku
takového manžela stejně řítí do zkázy.
Paní Bennetová čtrnáct dní nevyšla ze svého pokoje, ale v tento šťastný den opět
zasedla v nebezpečně bujaré náladě do čela rodinné tabule. Nepřipustila, aby nějaký
pocit studu ochromil její vítězoslávu. Cíl, k němž spěla od Janiných šestnáctých
narozenin, totiž dceřiny vdavky, se jí jevil na dosah, a její myšlenky i slova se
soustřeďovaly výhradně na ony nezbytné průvodní jevy všech velkolepých svateb,
jako jsou jemné mušelíny, nové kočáry a služebnictvo. Pilně pročesávala okolí, aby
objevila vhodné sídlo pro svou dceru, a aniž znala nebo brala v úvahu finanční
— 160 —
situaci novomanželů, zavrhla četné objekty jako nevyhovující pro malou rozlohu
nebo nevýstavnost.
„Hyde Park by ušel,“ uvažovala nahlas, „kdyby jej Gouldingovi pustili — anebo
ten velký dům u Stoku, kdyby měl prostornější salóny, ale Ashworth je příliš daleko!
Mít ji na deset mil od sebe, to bych nepřipustila, a v Pulvisově je zase hrozné
podkroví.“ Před služebnictvem ji její manžel nechal vypovídat bez přerušení.
Jakmile však odešli, pravil jí: „Než nastěhujete svého zetě s dcerou do některého
nebo jeden každého z těchto domů, paní manželko, musí být mezi námi jasno v
jedné věci: do jednoho zdejšího domu je jim přístup navždy odepřen. Nebudu podporovat
jejich nezodpovědnost tím, že bych je přijal v Longbournu.“
Toto prohlášení mělo vzápětí dlouhou výměnu názorů, ale pan Bennet byl neústupný.
Brzy se přenesla i na jiné pole a paní Bennetová seznala k svému úžasu a
zděšení, že její manžel není ochoten obětovat ani libru na dceřiny toalety. Odmítl
projevit jí při této příležitosti jakkoli náklonnost. Paní Bennetová to prostě nechápala.
Že se nechá tak unést hněvem, aby odmítl dceři výsadu, bez níž se sňatek
sotva dá pokládat za pravoplatný, to by byla ani ve snu nepokládala za možné.
Prožívala mnohem citelnější hanbu nad tím, že dcera nepůjde k oltáři v nové toaletě,
než nad skutečností, že
s Wickhamem utekla a žila s ním čtrnáct dní, než před oltář vůbec předstoupila.
Elizabeth nyní ze srdce litovala, že se v zoufalé chvíli svěřila Darcymu s obavami
o sestru, jelikož jejich útěk bude zakrátko patřičně zakončen sňatkem, mohli mít
naději, že se předcházející trapné okolnosti nerozkřiknou mimo okruh přímých
účastníků.
Neobávala se, že by se jeho prostřednictvím někdo něco dozvěděl. Málokomu by
byla svěřila tajemství v tak pevné důvěře a zároveň by ji bylo u málokoho tak pokořovalo
vědomí, že je zpraven o sestřině poklesku — i když nepředpokládala, že
by jí to osobně nějak ublížilo, neboť každopádně se mezi nimi zřejmě otevřela
nepřekonatelná propast. I kdyby se byla Lydia provdala zcela počestným způsobem,
nedalo se očekávat, že by se pan Darcy přiženil do rodiny, kde ke všem ostatním
výhradám nyní ještě přibude velmi úzký příbuzenský svazek s mužem, jímž
tak oprávněně pohrdá.
Neudivovalo ji, že před tím vším couvne. V Derbyshiru ji svým počínáním přesvědčil,
že se snaží získat její náklonnost, ale nyní nemohla logicky doufat, že by
jeho cit přežil takovou ránu. Pokořovalo ji to, rmoutilo, kála se, ačkoli jí nebylo
jasné z čeho. Žárlila na jeho dobré mínění, teď když už nesměla doufat, že by pro
ni mohlo něco znamenat. Chtěla vědět, co dělá, ač neměla nejmenší naději na nějakou
zprávu. Byla si jista, že s ním mohla šťastně žít, když už nebylo pravděpodobné,
že se ještě někdy shledají. Jak by triumfoval, pomyslela si často, kdyby věděl,
že ona, která ho před pouhými čtyřmi měsíci pyšně odmrštila, by ho nyní ráda a
vděčně vyslechla! — Byl velkorysý, o tom nepochybovala, nejvelkorysejší z mužů,
ale byl jen smrtelník, a proto by musel triumfovat.
Pochopila teď, že muž jako on by se k ní povahově i rozumově nejlépe hodil.
Rozhledem i založením se od ní sice lišil, ale právě proto by nezklamal její představy.
Její bezprostřednost a temperament by byly zmírnily jeho strohost a příznivě
— 161 —
ovlivnily jeho způsoby, a jí by byla jeho logická mysl, vědomosti a životní zkušenosti
přinesly ještě důležitější užitek.
Nebylo jim však souzeno, aby svým příkladným soužitím poučili žasnoucí zástupy,
co je to manželské štěstí. Vylučoval
to zcela jinak zaměřený svazek, k němuž mělo zakrátko v jejich rodině dojít.
Odkud se Wickhamovi a Lydii dostane podpory, která by jim zaručovala aspoň
jakous takous nezávislost, to si nedovedla představit. Jak mizivou naději na trvalou
spokojenost má však pár, který svedla vášeň silnější než jejich ctnost, to si mohla
moc dobře domyslet.
Pan Gardiner švagrovi brzy opět napsal. Páně Bennetovy projevy vděčnosti krátce
odbyl, znovu ho ujistil, zeje hotov podat pomocnou ruku komukoli z jeho rodiny,
a nakonec důrazně prosil, aby se už o té věci před ním nezmiňoval. Hlavním
účelem jeho listu bylo sdělení, že se pan Wickham rozhodl vystoupit z domobrany.
Sám jsem o to velice usiloval, psal dále, jakmile došlo k dohodě o sňatku. Snad
se se mnou ztotožníte v názoru, že bude jednat v zájmu svém i v zájmu tetině,
opustí—li onen pluk. Pan Wickham zamýšlí vstoupit do pravidelné armády a někteří
jeho dřívější přátelé jsou schopni a ochotni mu v tom pomoci. Má slíbenou
hodnost praporečníka v pluku generála —, který byl nyní odvelen na sever, Zdá se
mi výhodné, aby byli co nejdále odsud. On slibuje hory doly a snad lze doufat, že v
neznámém prostředí bude oběma víc záležet na uchování dobré pověsti a že si
budou počínat rozvážněji. Vypsal jsem už plukovníku Forsterovi, na čem jsme se
dohodli, a požádal ho, aby uchlácholil všechny Wickhamovy věřitele v Brightonu i
okolí a slíbil jim brzké vyrovnání dluhů, za což jsem se sám zaručil. Byl byste tak
laskav a obtěžoval se ujistit podobným způsobem jeho merytonské věřitele? Přikládám
seznam podle jeho vlastního doznání, doufám aspoň, že nic nezamlčel.
Haggerston postupuje podle našich pokynů a všechno bude do týdne vyřízeno.
Potom odjedou k jeho pluku, ledaže by se předtím směli zastavit v Longbournu, a
neteř se svěřila mé choti, že by vás všechny ještě velmi ráda spatřila, než opustí
tyto kraje. Daň sejí dobře a prosila mě, abych vyřídil uctivé poručení Vám a její
matce.
S úctou Váš E. Gardiner
Pan Bennet i jeho dcery si uvědomovali stejně jasně jako pan Gardiner všechny
výhody spojené s Wickhamovým odchodem z domobrany. Nikoli však paní Bennetová.
Byla hluboce
zklamána, že se má Lydia odstěhovat na sever, právě když se s ní hodlala tak těšit
a pyšnit, neboť neupustila od svého záměru usídlit je v Hertfordshiru, a kromě
toho pokládala za velkou škodu odtrhnout Lydii od pluku, kde každého zná a kde
získala tolik přátel.
„Mají se s paní Forsterovou tak rády,“ pravila, „že je to hřích, poslat ji pryč! A
někteří mladíci se jí tam přece také zamlouvali. Možná že v pluku generála —
nejsou tak milí důstojníci.“
Na dceřinu žádost, neboť tak se tomu dalo rozumět, aby se s ní rodina usmířila,
než se vydá na sever, reagoval otec zprvu jednoznačně záporně. Ale Jane s Elizabeth
se domluvily, že by se sestře ulehčilo a pomohlo by jí napravit reputaci, kdyby
— 162 —
ji po sňatku rodiče přijali doma, a orodovaly za ni tedy tak vytrvale a přitom tak
rozvážně a mírně, aby jí dovolil přijet i s manželem hned po svatbě do Longbournu,
že nakonec uznal jejich vývody a vyhověl jim. I bylo matce Bennetové dopřáno,
aby hrdě předvedla sousedům vdanou dceru, než bude zapuzena na sever. Pan
Bennet napsal tedy švagrovi, že svoluje, aby přijeli, a bylo dohodnuto, že se hned
po svatebním obřadu vydají do Longbournu. Elizabeth udivovalo, že Wickham
souhlasí s tímto plánem, co sejí týkalo, bylo setkání s Wickhamem to poslední, co
si přála.
Nadešel sestřin svatební den a Jane s Elizabeth podléhaly patrně daleko většímu
rozrušení než nevěsta sama. Poslali jim naproti kočár do — a očekávali je k večeři.
Starší sestry Bennetovy se hrozily jejich příjezdu, zvláště Jane, která přisuzovala
Lydii ty pocity, které by byla prožívala ona, kdyby se byla tak provinila, a nyní
trpěla při pomyšlení, co sestra asi zakouší.
Přijeli. Celá rodina se shromáždila v ranním salónku, aby je uvítala. Široký
úsměv pokrýval tváře paní Bennetové, když
kočár zastavoval před vraty, její manžel zůstával neotřesitelně zachmuřen, dcery
vylekané, ustarané, rozpačité.
Lydiin hlas zahlaholil v hale, dveře se rozletěly, vběhla do místnosti. Matka jí
vykročila vstříc, objala ji a celá blažená ji vítala, pro Wickhama, který následoval
svou choť, měla pohotově stisk ruky i sladký úsměv a čile jim blahopřála: zřejmě
neměla nejmenší pochybnosti o jejich budoucím štěstí. Pan Bennet, k němuž pak
přistoupili, je nepřijal zdaleka tak srdečně. Zatvářil se ještě přísněji a sotva pohnul
rty. Bezstarostná sebejistota mladých novomanželů jej skutečně pobouřila. Elizabeth
byla znechucena, dokonce i Jane to otřáslo. Lydia se ani za mák nezměnila —
zůstávala nespoutaná, panovačná, divoká, hlučná a nezastrašena. Pobíhala od sestry
k sestře, aby jí blahopřály, a když se konečně všichni usadili, rozhlížela se dychtivě
po pokoji, všimla si nějaké drobné změny a se smíchem poznamenala, že už
uplynulo hodně vody, co tu byla naposled.
Wickham neprojevoval o nic větší stísněnost než ona, ale uměl být vždy tak příjemný,
že kdyby se jeho charakteru ani jeho ženitbě nedalo nic vytknout, byl by je
svými úsměvy a sladkými řečičkami, jimiž se přihlašoval do rodiny, dočista okouzlil.
Elizabeth předtím přece jen nepředpokládala, že by tuto situaci zvládl s takovou
bravurou, ale teď si sedla a umiňovala si v duchu, že napříště už nebude počítat se
žádnou hranicí pro drzosti drzého člověka. Ona se červenala a Jane se červenala,
kdežto tváře těch dvou, kteří zavinili jejich rozpaky, nedoznaly změny.
V rozhovoru nedocházelo k trapným odmlkám. Nevěsta i její matka měly řečí
jako vody a Wickham, který shodou okolností seděl vedle Elizabeth, se začal vyptávat
na okolní známé s dobrosrdečnou pohodou, kterou ve svých odpovědích
nedokázala napodobit. Oba měli zřejmě mimořádně šťastné povahy. Žádná vzpomínka
z minulosti je netížila a Lydia sama od sebe zaváděla rozhovor na věci, o
nichž by se její sestry nebyly zmínily ani za živý svět.
„Jen si představte, že jsem tu tři měsíce nebyla!“ zvolala. „Mně to tedy připadá
sotva jako čtrnáct dní, ale že se za tu dobu stalo věcí! Můj ty světe, to by mě bylo
— 163 —
ani ve snu nenapadlo, že si s sebou přivedu manžela, až se vrátím! Ačkoli jsem si
myslela, že by to byla velká legrace.“
Otec pozdvihl zrak, Jane prožívala muka, Elizabeth pohlédla výmluvně na Lydii,
ale ta nikdy neviděla ani neslyšela nic, co sejí nehodilo do krámu, a vesele pokračovala:
„Poslyšte, mamičko, jestlipak tady lidé vědí, že jsem se dnes vdávala?
Měla jsem strach, že snad ne, a když jsme míjeli bryčku s Williamem Gouldingem,
řekla jsem si, že mu to musím dát najevo, a tak jsem spustila okénko, stáhla rukavičku
a položila ruku na rám, aby viděl prsten, a usmívala jsem se na něho a kynula
mu ze všech sil.“
Elizabeth už to nemohla vydržet. Vyskočila a vyběhla z místnosti a nevrátila se
už, dokud neslyšela, že procházejí halou do jídelny. Připojila se k nim ještě včas,
aby zaslechla, jak Lydia s dramatickou okázalostí přistupuje k místu po matčině
pravici a říká nejstarší sestře: „Ale, Jane, ted sem musíš pustit mě a posunout se
níž, protože já jsem vdaná žena!“
Nedalo se předpokládat, že se Lydia časem za své počínání zastydí, když si z něho
zpočátku nic nedělá. Čím dál tím víc rozvazovala a měla lepší náladu. Byla by
chtěla navštívit paní Philipsovou, Lucasovy a ostatní sousedy, a slyšet, jak ji všichni
titulují „paní Wickhamová“, zatím aspoň odběhla po večeři ukázat prstýnek a
chlubit se svými vdavkami paní Hillové a oběma služkám.
„Nu, matinko,“ řekla, když se všichni vrátili do ranního salónku, „jakpak se vám
líbí můj manžel? Není to kouzelný muž? Vím dobře, že mi ho všechny sestry závidí.
Doufám, že budou mít aspoň zpola takové štěstí jako já. Musí jet všechny do
Brightonu. Tam nezůstávají děvčata na ocet. škoda, že jsme se tam nevypravili
všichni, mamičko!“
„To je pravda, a kdyby bývalo po mém, tak jsme jeli. Ale, drahá Lydinko, víš, co
se mi nelíbí — že se chystáte do takové dálky. Musí to být?“
„Ach božínku, musí, ale to nevadí. Vy i tatíček a všechna děvčata k nám přijedete
na návštěvu. Celou zimu strávíme v Newcastlu a jistě tam budou báječné plesy a
já bych se postarala všem o dobré partnery.“
„Přijedu s největší radostí,“ řekla matka.
„Ano, a až odjedete, můžete mi tam jednu nebo dvě děvčata nechat, a já jim určitě
do jara seženu manžely.“
„Děkuji ti předem za svůj podíl tvého laskavého pozvání ale mně se příliš nezamlouvá
způsob, jakým ty sháníš manžely,“ pravila Elizabeth.
Novomanželé se mohli zdržet v Longbournu nanejvýš deset dní. Než odjížděli z
Londýna, dostal Wickham jmenování a měl se do čtrnácti dnů hlásit u pluku.
Nikdo nelitoval, že jejich návštěva tak brzy skončí, krom paní Bennetové, a ta
využívala každé chvíle a pilně jezdila s dcerou po návštěvách a pořádala obden
domácí večírky. Tyto večírky vítala celá rodina, ani ti její členové, kteří uměli
přemýšlet, ani ti, kteří si toho nedopřávali, neměli chuť trávit večery jen tak mezi
sebou.
Wickhamova láska k Lydii, jak Elizabeth předpokládala, se nevyrovnala Lydiině
lásce k němu. Nemusela je ani příliš pozorovat, aby se jí potvrdilo to, co si logicky
domyslela: že spíš její náklonnost než jeho byla podnětem společného útěku, a byla
— 164 —
by se divila, proč se s ní vůbec pouštěl do tohoto dobrodružství, když ji vášnivě
nemiloval, kdyby nebyla přesvědčena, že neviděl jiné východisko ze své neutěšené
finanční situace než zmizet, a tu při své povaze neodolal příležitosti mít na cestu
společnici.
Lydia byla do něho vášnivě zamilovaná. Říkala o něm za každou druhou větou
„můj drahoušek Wickham“ a nikdo se mu nevyrovnal. On uměl všechno na světě
nejlépe, byla přesvědčena, že na prvního září zastřelí víc ptáků než kdokoli široko
daleko.
Jednou, krátce po jejich příjezdu, seděla s oběma staršími sestrami a tu pravila k
Elizabeth:
„Tobě, Lízo, jsem myslím ještě nevyprávěla, jakou jsme měli svatbu. Nebyla jsi
u toho, když jsem to líčila matince a ostatním. Nejsi zvědavá, jak všechno probíha-
lo?“
„Ne, to nejsem,“ odpověděla Elizabeth. „Mám pocit, že čím méně se o tom bude
mluvit, tím lépe.“
„Jú, ty jsi protivná! Ale já ti to stejně povím. Brali jsme se, to už víš, u Svatého
Klementa, protože Wickham bydlel v té farnosti. Bylo domluveno, že se tam
všichni sejdeme v jedenáct
hodin. Strýc s tetou měli přijet se mnou, ostatní na nás měli čekat až tam. No, a
tak nadešlo ono pondělí ráno a já byla celá bez sebe. Měla jsem strach, aby do toho
ještě něco nepřišlo a abychom to nemuseli odložit, to bych si byla snad zoufala. A
celou tu dobu, co jsem se strojila, u mě stála teta a mluvila do mě a kázala mi jak
pan farář. Já ale slyšela tak každé desáté slovo, protože jsem pořád myslela, jak
jistě uhádneš, na svého drahouška Wickhama. Byla bych moc ráda věděla, jestli se
bude ženit v tom modrém kabátě. Snídaně tedy byla v deset jako obvykle. Myslela
jsem, že snad nikdy nedojíme. Mimochodem — musím ti ještě povědět, že se strýc
i teta celou tu dobu, co jsem u nich byla, ke mně chovali prostě příšerně. Nebudeš
tomu věřit, ale já nevytáhla paty ze stavení, ačkoliv jsem u nich strávila čtrnáct dní.
Ani jeden večírek, ani jednou do společnosti, ničehož nic. Je pravda, že v Londýně
touhle dobou není sezóna, ale aspoň malá scéna hrála. Zkrátka a dobře, kočár předjel
a v tu chvíli odvolal strýčka ten strašný člověk, nějaký pan Stone, v obchodní
záležitosti. A to víš, když ti dva dají hlavy dohromady, tak to nebere konce. Do mě
jako když hrom uhodí, nevěděla jsem, co si počnu, protože mě strýček měl vést k
oltáři, a kdybychom se byli opozdili, nebyli bychom ten den přišli na řadu. Naštěstí
se za deset minut vrátil a mohli jsme jet. Teprve dodatečně jsem si uvědomila, že
kdyby se byl přece zdržel, nebyli bychom vlastně museli oddavky odkládat, protože
za něj mohl zaskočit pan Darcy.“
„Pan Darcy !“ opakovala Elizabeth nanejvýš udivena.
„Ano — on měl přijít s Wickhamem, víš? Ach, jejej! Já zapomněla! O tomhle
jsem neměla ani špitnout. Slíbila jsem jim to na svou čest! Co tomu Wickham
řekne? Nadělali s tím takové tajnosti!“
„Je—li to tajnost, neříkej o tom už ani slova,“ pravila Jane. >,Můžeš si být jista,
že o tom nechci nic vědět.“
— 165 —
„Ano, samozřejmě,“ pravila Elizabeth, ačkoli zvědavostí jen hořela, „nebudeme
se tě vůbec na nic ptát.“
„Děkuji vám,“ pravila Lydia, „protože kdybyste na mně vyzvídaly, určitě bych
vám všechno vyslepičila, a Wickham by se strašně zlobil.“
Když projevila takovou ochotu nechat se vyzpovídat, musela Elizabeth vyloučit
využití nabízené možnosti tím, že utekla. Nemohla však připustit, aby nevěděla,
jak se věci mají, anebo aspoň nedokázala po tom už nepátrat. Pan Darcy přišel
sestře na svatbu! Právě tedy do prostředí a mezi lidi, kde měl jistě nejméně co
pohledávat a kam se mu také vůbec nemohlo chtít. V mozku sejí vynořovaly nečekané
a za vlasy přitažené domněnky, co za tím vězí, ale všechny zavrhla. Ty, které
by jí byly nejlépe vyhovovaly, jelikož stavěly jeho počínání do nejušlechtilejšího
světla, sejí zdály nejméně pravděpodobné. Nesnesla takové napětí, popadla spěšně
dopisní papír a obrátila se na tetičku s krátkou prosbou, aby jí vysvětlila, co Lydia
nakousla, je—li to možné bez porušení tajemství, které to vše obestírá.
Jistě si umíte představit, psala, jaká zvědavost mé pojala, když jsem zvěděla, ze
člověk, který nemá k naší rodině žádné vztahy, který je nám poměrně cizí, se zúčastnil
tohoto obřadu. Prosím vás, odepište mi obratem a vysvětlete mi to — ledaže
to ze závažných důvodů musí zůstat utajeno, jak se zřejmě domnívá Lydia, v tom
případě by mi nezbývalo než se spokojit s tím, že nebudu patřit k zasvěceným.
„Já bych se s tím ale stejně nespokojila,'' dodala v duchu, když dopsala, „a jestli
mi to, drahá tetinko, nesdělíte počestným způsobem, budu nucena se uchýlit k
trikům a lsti, abych se do dozvěděla.“
Jane měla tak vyvinutý smysl pro čest, že by se nebyla zmínila před Elizabeth o
tom, co Lydia prořekla, a Elizabeth tomu byla ráda: dokud nesezná, zda její dotaz
bude zodpovězen anebo ne, nepotřebovala žádnou důvěrnici.
Elizabeth však byla uspokojena: teta odpověděla tak rychle, jak to vůbec jen šlo.
Jakmile držela její dopis v ruce, odspěchala do malého hájku, kde si byla nejspíš
jista, že ji nikdo nevyruší, usedla na lavičku a chystala se dosáhnout
svého, neboť obálka byla tak objemná, že bylo vyloučeno, aby obsahovala jen
odmítnutí.
Londýn 6. září
Drahá neteři,
právě mi byl doručen Tvůj list a hodlám věnovat celé dopoledne tomu, abych Ti
jej zodpověděla, neboť co Ti chci sdělit, se nedá vypsat několika řádky. Musím se
přiznat, že mě Tvá prosba překvapila: od Tebe bych ji byla očekávala nejméně.
Nespatřuj v tom však výtku, chci pouze říci, že jsem takový dotaz právě z Tvé
strany nepokládala za nutný. Nepřeješ—li si mi porozumět, pak mi promiň mou
vtíravost. Strýčka Tvé psaní překvapilo stejně jako mne, a kdyby byl nepředpokládal,
že jsi celé věci účastná, nebyl by se zajisté zachoval tak, jak se zachoval.
Avšak nejsi—li skutečně zasvěcena a nic nevíš, pak Ti musím vše vysvětlit obšír-
něji.
Zrovna ten den, kdy jsem se vracela z Longbournu, přišel za strýčkem velmi nečekaný
host. Byl to pan Darcy a prodlel u něho několik hodin. Rozloučil se, než
— 166 —
jsem přijela, takže moje zvědavost nepodstoupila takovou zkoušku jako asi Tvá.
Přišel sdělit manželovi, že objevil Tvou sestru s Wickhamem, že je navštívil a s
oběma hovořil — s Wickhamem několikrát, s Lydií jednou. Vyrozuměla jsem, že
odcestoval z Derbyshiru den po nás a že přijel do Londýna jen kvůli tomu, aby je
vypátral. Prý to pokládal za svou povinnost, neboť si přičítá za vinu, že málokdo
věděl o Wickhamově bezcharakternosti, a jen tak se mohlo stát, že se do něho
slušné děvče zamilovalo a věnovalo mu svou důvěru. Velkoryse přisoudil všechno
své mylně pojaté hrdosti a přiznal se, že pokládá pod svou důstojnost své soukromé
počiny nějak veřejně zdůvodňovat. Domníval se, že charakter mluví sám za sebe.
Nyní prý považuje za nevyhnutelné, aby zasáhl a pokusil se napravit neštěstí, k
němuž sám přispěl. I kdyby ho byly vedly nějaké jiné, nepřiznané důvody, jsem si
jista, že by mu sloužily ke cti. Strávil několik dní ve městě, než se mu podařilo je
objevit, ale měl nějaké vodítko, o němž jsme my nemohli vědět, a také z tohoto
druhého důvodu se za námi vypravil.
Existuje nějaká žena, jistá paní Toungeová, která kdysi byla u slečny Darcyové
jako vychovatelka a pak byla kvůli něčemu propuštěna, přesné důvody neuváděl.
Ta se pak usadila ve velkém domě na Edwardově ulici a živí se pronajímáním
pokojů. Věděl, že tato paní Toungeová je Wickhamova oddaná přítelkyně, a proto
se za ní vypravil, jakmile
přibyl do města. Uplynuly však dva tři dny, než Z ní dostal, co potřeboval. přejme
nechtěla porušit dané slovo bez úplaty nebo tučného bakšiše neboť skutečně
věděla, kde se její přítel zdržuje. Nakonec však od ní náš milý návštěvník získal
informace, které potřeboval. Usadili se v ulici. Mluvil s Wickhamem a potom trval
na tom, že musí promluvit i s Lydií. Nejprve měl v úmyslu, jak říkal, přemluvit ji,
aby opustila tento potupný svazek a vrátila se ke svým přátelům, jakmile by byli
ochotni sejí ujmout, přičemž jí nabízel všemožnou pomoc, zjistil však. Že Lydia je
pevně odhodlána setrvat, kde je. Přátelé ji nezajímali, o jeho pomoc nestála, nechtěla
ani slyšet, aby opustila Wickhama, byla si jista, že si ji dříve nebo později
vezme, a kdy to bude, na tom jí příliš nezáleželo. Když se tedy věci měly takto, pak
nezbývalo, jak usoudil, nic jiného než urychlená svatba, což, jak při prvním rozhovoru
s Wickhamem bez obtíží zjistil, neměl tento pán vůbec v úmyslu. Přiznal se,
že musel opustit pluk kvůli velmi naléhavým čestným dluhům, a neváhal svalovat
veškerou odpovědnost za neblahé následky jejich útěku jen na její poblázněnost.
Nepočítal s návratem k pluku, ale neměl jasnou představu, co bude dělat. Ale prý
musí někam odjet, ale kam, to nevěděl, zato věděl, že nemá být z čeho živ. Pan
Darcy se ho zeptal, proč si Tvou sestru bez prodlení nevzal. Ačkoli pan Bennet
není patrně příliš zámožný, něco by pro ně udělat mohl a každopádně by si sňatkem
polepšil. L odpovědi na jeho otázku však vysvítalo, že Wickham dosud chová
naději vyženit mnohem podstatnější věno někde v cizině. Vzhledem k okolnostem
však nebyl nepřístupný pokušení okamžité pomoci.
Sešli se několikrát, neboť bylo třeba projednat řadu složitých otázek.
Wickham chtěl samozřejmě víc, než mohl dostat, ale nakonec byl přece jakžtakž,
přiveden k rozumu. Jakmile pan Darcy tedy všechno dohodl s ním, chtěl bezprodleně
zasvětit strýčka, a poprvé k nám zašel ten večer, než jsem přijela. Ale manžel
— 167 —
nebyl pro nikoho doma a pan Darcy nadto zjistil, že se věnuje Tvému otci a ten že
nazítří odjíždí Z města. Usoudil, že by bylo vhodnější jednat se strýčkem než s
panem Bennetem, a odložil tedy bez dlouhého rozvažování svou návštěvu, až Tvůj
otec odjede. Sluhovi nesdělil jméno, a tak jsme až do druhého dne pouze věděli, že
strýčka hledal nějaký pán v obchodní záležitosti.
V sobotu se dostavil znovu. Tvůj otec byl už pryč, strýčka zastal doma, a jak
jsem už řekla, měli toho mnoho co projednávat.
Sešli se znovu v neděli, a tu jsem ho viděla i já. Ke konečné dohodě dospěli však
až v pondělí, a potom byl okamžitě odeslán spěšný dopis do Longbournu. Náš
návštěvník však tvrdohlavě prosazoval svou. Mám dojem, Lízinko, ze má skutečně
ve své povaze jeden závažný nedostatek, a to tvrdohlavost. La různých okolností
bylo už proti němu vzneseno mnoho výtek, ale tato je oprávněná. Nesmělo se podniknout
nic, co nepodnikl on sám, ačkoli mohu potvrdit (a to neříkám, abych Vás
zavázala k vděčnosti, proto se o tom nezmiňuj), že strýček byl ochoten převzít
všechny závazky. Dlouho se o to přeli, což si nezasluhoval ani pán, ani dáma, jichž
se to týkalo. Nakonec se však strýc musel podrobit, a místo aby směl pomoci své
neteři, byl nucen pouze přisvojit si cizí zásluhy, což se mu skutečně příčilo, a proto
věřím, že mu způsobilo velikou radost, když jsi ve svém dopise požádala o vysvětlení,
které ho zbaví cizího peří a odvrátí vděčnost tam, kam právem náleží. Ale,
Lízinko, tohle je určeno jen pro Tebe nebo nanejvýš pro Jane.
Víš už asi dost přesně, co se udělalo pro oba mladé lidi. — Pan Darcy zaplatí jeho
dluhy, které značně přesahují tisíc liber, dalších tisíc dá navíc k jejímu věnu
připsat na ni a koupí mu jeho jmenování. A to všechno prý dělá z příčiny, kterou
jsem už svrchu uvedla. Prý to Způsobil on — vinou své přezíravosti a nedostatkem
nutných ohledů — Že Wickham dokázal lidi tak obalamutit a že si následkem toho
zjednal přístup a pozvání do tolika vážených rodin. Snad na tom něco je, ačkoli
pochybuji, že by jeho přezíravost nebo přezíravost koholi jiného mohla zavinit
takovou věc. Ale ujišťuji Tě, drahá Lízinko, že by všechny jeho krásné argumenty
byly zůstaly bez odezvy a strýček by byl neustoupil, kdyby se nedomníval, že se do
toho vložil ještě z jiného důvodu.
Když jsme to všechno zařídili, vrátil se ke svým známým, kteří dleli ještě na
Pemberley, ale domluvili jsme se, že přijede znova do Londýna na svatbu, kdy se
měly všechny finanční dohody pravoplatně uzavřít.
Nyní víš tedy vše. Toto odhalení Tě muselo podle Tvých slov velice překvapit,
doufám však, že nikoli nemile. Lydia se přestěhovala k nám, Wickham měl dveře
otevřené. On se choval přesně tak, jak jsem ho znala z Hertfordshiru, a nepostěžovala
bych si Ti, jak mě rozezlila ona za tu dobu, co strávila u nás, kdyby z Janina
dopisu z minulé středy nevysvítalo, že si při návštěvě doma počínala stejně a že Tě
proto svými slovy nečekaně nezarmoutím. Často jsem jí promlouvala do duše a
vysvětlovala jí, jak hanebně se zachovala a jaké trápení vám všem
Způsobila. Jestli něco z toho zaslechla, bylo to čirou náhodou, proto zaručeně
vůbec neposlouchala. Někdy mě doopravdy rozhněvala, ale pak jsem si vzpomněla
na svou milou Elizabeth a Jane a kvůli nim jsem to s ní vydržela.
— 168 —
Pan Darcy opět přibyl v určeném čase, a jak Ti Lydia sdělila, zúčastnil se oddavků.
Druhý den u nás večeřel a hodlal opět opustit město ve středu nebo ve čtvrtek.
Nebudeš—li se na mne příliš, hněvat, drahá Lízinko, využiji této příležitosti a
svěřím se Ti (dřív jsem si netroufala), že se mi moc líbí. Choval se k nám v každém
ohledu stejně přátelsky, jako když jsme se seznámili v Derbyshiru. Zamlouvá
se mi jeho rozvaha i jeho názory, potřeboval by jen dívat se na svět trochu veseleji,
ale to ho může naučit žena, vezme—li si tu pravou. Je to ale šibal, sotva kdy se o
Tobě zmíní. Ale šibalové jsou ted v módě.
Promiň mi, prosím, jestli jsem ve svých dohadech zašla příliš daleko, nebo mě
aspoň nezatrať natolik, že bych nesměla přijet do P. Nebudu mít pokoj, dokud si
neprohlédnu celý park. Nejlépe by se k tomu hodil nízký faeton s párkem roztomilých
malých poníků.
Musím končit, děti mě volají už dobré půl hodiny.
Tvá milující teta
J M. Gardinerova
Obsah tohoto listu Elizabeth značně rozrušil a bylo nesnadné určit, zda v ní převládají
pocity radostné či právě opačné. V nejistotě ji už dříve napadala mlhavá a
neurčitá podezření, že Darcy nějakým způsobem přispěl k sestřinu sňatku, ale
sotva seje odvažovala domýšlet, aby se neoddávala iluzím příliš krásným na to, aby
byly pravdivé, a zároveň z obav před trapnými pocity závazků, kdyby se ukázaly
oprávněné, a nyní se její domněnky v tak nečekaném rozsahu potvrdily ! Odjel
úmyslně do města hned po nich, podstoupil nesnáze a pokoření, provázející takové
pátrání, musel se obrátit na ženu, kterou si právem oškliví a již zavrhl, a byl nucen
se sejít, a to několikrát, s člověkem, s nímž se navždy rozešel ve zlém, dohadovat
se s ním, přemlouvat ho a nakonec uplatit, když mu bylo zatěžko vyslovit pouhé
jeho jméno. A to všechno udělal pro děvče, které ho nijak nezajímalo a jehož si
nemohl vážit. Srdce jí napovídalo, že to udělal pro ni. Tato naděje však zakrátko
pohasla, když usoudila, že nemá tolik sebevědomí, aby si mohla být jista, že ji
miluje, ji, která ho jednou
odmítla, že ji miluje natolik, aby dokázal překonat zcela přirozený odpor proti
příbuzenskému svazku s Wickhamem. — Wickham, můj švagr! — Každičká špetka
pýchy se v něm musí vzbouřit proti takové spojitosti. Udělal mnoho, o tom
nebylo sporu — bylo jí až stydno při pomyšlení, co všechno pro ně udělal. Ale
uvedl jisté důvody pro svůj zákrok — a ty důvody nebyly tak nepravděpodobné.
Docela dobře si mohl myslet, že se dopustil chyby, byl velkorysý a měl možnost
svou velkorysost projevit, a třebaže odmítala předpoklad, že by ona byla hlavní
pohnutkou, připouštěla možnost, že snad zbytek náklonnosti přispěl k tomu, aby
zasáhl v případě, který podstatně ohrožoval její duševní klid. Trápilo ji, hluboce ji
trápilo vědomí, že jsou zavázáni člověku, jemuž nemohou prokázat žádnou protislužbu.
Vděčí mu za to, že byla Lydia nalezena, její pověst zachráněna, prostě za
všechno. Ach, jak teď z hloubi duše litovala, že kdy podpořila nepříznivé mínění,
že utrousila peprnou poznámku, proti němu namířenou. Sama ted byla pokořena,
ale na něho byla hrdá. Hrdá, že tenkrát, kdy šlo o čest a soucit, zvítězilo jeho lepší
— 169 —
já. Pročítala tetiččina pochvalná slova znovu a znovu. Nepovažovala je za zcela
dostačující, ale těšila ji, uvědomovala si dokonce, zejí působí radost, ač provázenou
i lítostí, tetina a strýcova pevná víra, že se s Darcym mají rádi a věří si.
Z jejího úkrytu i jejích úvah ji vyrušily něčí kroky, než mohla zabočit na jinou
stezku, octl se po jejím boku Wickham.
„Obávám se, že jsem vás vyrušil na samotářské toulce, drahá švagrová,“ řekl,
když se k ní přidružil.
„To ano,“ odvětila s úsměvem, „není tím však ještě řečeno, že by takové vyrušení
muselo přijít nevhod.“
„Bylo by mi moc líto, kdyby tomu tak bylo. Nás přece odjakživa poutalo přátelství,
a nyní se ještě utužilo.“
„To je pravda. Chystají se i ostatní na procházku?“
„Nevím, paní Bennetová odjela s Lydií kočárem do Merytonu. Tak jsem se od
vašeho strýčka a tetinky dozvěděl, že jste skutečně navštívila Pemberley, drahá
švagrová.“
Přisvědčila.
„Téměř bych vám to potěšení záviděl, ale mám pocit, že by mne přemohlo dojetí,
jinak bych se tam mohl zastavit na
cestě do Newcastlu. Provázela vás asi stará hospodyně, ne? Chudinka Reynoldsová,
ta mě měla odjakživa moc ráda. Ale jistě se vám o mně nezmínila, že?“
„Ano, zmínila.“
„A co říkala?“
„Že jste se dal na vojnu a že prý jste se tam — zkazil. To víte, na takovou dálku
se věci někdy jeví ve zvláštním světle.“
„Zajisté,“ odvětil a kousl se do rtů.
Elizabeth doufala, že ho tím umlčela, ale on po chvíli pravil:
„Představte si, koho jsem neviděl minulý měsíc v Londýně — Darcyho. Potkali
jsme se několikrát. Vrtá mi hlavou, co tam asi dělal.“
„Snad se chystá na svatbu se slečnou de Bourghovou,“ pravila Elizabeth. „V této
roční době ho tam musel vylákat nějaký mimořádný důvod.“
„Nepochybně. Setkala jste se s ním během svého pobytu v Lambtonu? Vyrozuměl
jsem u Gardinerových, že ano.“
„Setkala, seznámil nás se svou sestrou.“
„Líbila se vám?“
„Velice.“
„Slyšel jsem už také, že se za posledních pár let podstatně změnila k svému prospěchu.
Když jsem ji viděl naposled, nezdála se mít pro to valné předpoklady. Jsem
moc rád, že se vám líbila. Doufám, že z ní bude dobrý člověk.“
„To jistě, má už za sebou nejobtížnější léta.“
„Neprojížděli jste jistou vsí zvanou Kympton?“
„Nic mi to jméno neříká.“
„Zmiňuji se o ní, protože to je ta farnost, kterou jsem měl dostat. Rozkošné místečko!
— A ta krásná fara! Bylo by mi to tam vyhovovalo po všech stránkách.“
„Jak by se vám bylo zamlouvalo kázat věřícím?“
— 170 —
„Dělal bych to s velkou chutí. Pokládal bych to za součást svých povinností a brzy
bych to byl zvládl bez velké námahy. Člověk nemá naříkat, tolik bych ale o to
býval stál! Takový klid a mír, to je moje představa šťastného života. Nebylo mi to
však souzeno. Zmínil se vám někdy Darcy o této záležitosti, když jste pobývala v
Kentu?“
„Doslechla jsem se z pramene stejně věrohodného, že ustanovení poslední vůle
bylo vázáno jistými podmínkami a že přidělení fary bylo ponecháno na vůli nynějšího
majitele panství.“
„Skutečně? — Ano, něco pravdy na tom je, snad si vzpomenete, že jsem vám to
také říkal, když jsme o tom prvně hovořili.“
„A rovněž jsem se doslechla, že v jisté době se vám kazatelské poslání nezdálo
tak lákavé jako nyní — že jste sám prohlásil, že farářem nikdy nebudete a že se ta
záležitost rozhodla podle toho.“
„Skutečně? Ani toto tvrzení není docela nepodložené. Jen si vzpomeňte, co jsem
vám říkal, když jsme si o tom tenkrát poprvé povídali.“
Byli už téměř na prahu domova, neboť kráčela rychle, aby se ho zbavila, a jelikož
ho kvůli sestře nechtěla popudit, odpověděla mu s přívětivým úsměvem:
„Ale jděte, pane Wickhame, víte přece, že jsme spřízněni, nechme tedy rozmíšek
o dávno minulých záležitostech. V budoucnu se, doufám, vždy a ve všem shodne-
me.“
Vztáhla k němu ručku, on ji s okázalou galantností políbil, ačkoli sotva věděl,
kam s očima, a společně vešli dovnitř.
Tento rozhovor panu Wickhamovi tak vrchovatě postačil, že se už neobtěžoval
ho podrobněji rozvádět, ani k tomu nepodněcoval svou drahou švagrovou Elizabeth:
ta ke své radosti zjistila, že mu toho řekla dost, aby už mlčel.
Brzy nadešel onen den, kdy se měli s Lydií vydat na cestu, a paní Bennetová byla
nucena se smířit s odloučením jistě aspoň ročním, jelikož její choť neschválil
zamýšlenou návštěvu celé rodiny v Newcastlu.
„Ach, Lydinko, má děvenko drahá,“ vzlykala, „kdy já tě zase uvidím?“
„Božínku, to nevím, možná že až za dva nebo za tři roky.“
„Piš mi hodně často, milunko.“
„Jak často budu moct. Ale to víte, vdané ženy nemívají na psaní tolik času. Ať
píšou sestry mně. Beztak nemají nic jiného na práci.“
Pan Wickham se loučil procítěněji než jeho ženuška. Rozdával úsměvy, oslňoval
mužnou krásou a pro každého měl pohotově nějakou roztomilost.
„Tak šaramantního pána abys pohledal,“ pravil pan Bennet, jakmile je měl z domu.
„Culí se a zubí, vrhá cukrbliky na všechny strany. Vsadím se, že ani sir William
Lucas nedokáže sehnat tak cenného a vynikajícího zetě.“
Do paní Bennetové kolik dní nic nebylo, jak truchlila nad ztrátou dcery.
„často si myslívám,“ podotkla, „že to nejhorší, co nás může potkat, je rozloučení
s našimi nejbližšími, člověk si potom připadá jako ztracený.“
„To máte z toho, paní máti, že jste vdala dceru,“ pravila Elizabeth. „Aspoň si
nyní budete více vážit nás svobodných.“
— 171 —
„To není pravda, Lydia mě neopustila, že se vdala, ale jen proto, že pluk jejího
manžela je v takové dálce. Kdyby sloužil někde blíž, nemusela tak brzy odjet.“
Avšak melancholii, do níž ji uvrhla tato událost, brzy zapudily a do žil jí vlily
nový život řeči, které se v té době rozšířily po okolí. Netherfieldská hospodyně
dostala příkaz, aby všechno připravila, že její pán zakrátko přijede a pobude tu
několik týdnů na honech.
Paní Bennetová začala vyvádět jako rozumu zbavená. Koukala po Jane, usmívala
se a pak zas vrtěla hlavou.
„I to se podívejme, milá sestro, tak pan Bingley sem zas přijede!“ (Přišla jí to
totiž oznámit paní Philipsová.) „To je dobře. Tedy ne že by mi na tom nějak zvlášť
záleželo. Pro nás je to cizí člověk, a co mne se týká, do smrti ho nechci vidět. Jestli
se mu ale líbí v Netherfieldu, ať si poslouží. Kdoví, co se ještě může stát. Ale nám
to může být jedno. Víš přece, sestro, jak jsme si před časem slíbily, že se o něm už
ani slůvkem nezmíníme. A je to skutečně jisté, že přijede?“
„Můžeš se na to spolehnout,“ odvětila návštěvnice, „protože paní Nicholsová byla
včera v Merytonu, já jsem ji zahlédla a zvlášť jsem za ní vyběhla, abych se dověděla
něco bližšího, a ona tvrdila, zeje to zaručená pravda. Přijede nejpozději ve
čtvrtek, pravděpodobně už ve středu. Šla právě k řezníkovi, aby objednala maso na
středu, a povídala, že má tři tucty kachen zrovna tak na pekáč.“
Nejstarší slečna Bennetová nedokázala vyslechnout zprávu o jeho příjezdu a nezačervenat
se přitom.
Už dlouhé měsíce nepadlo mezi ní a Elizabeth jeho jméno, jakmile se však nyní
octly samy, řekla jí: „Všimla jsem si, že po mně pokukuješ, Lízinko, když nám
tetička sdělovala, co se povídá, a vím, že jsem se tvářila rozpačitě, ale nesmíš mě
podezírat z žádných pošetilostí. Zrudla jsem, protože jsem věděla, že se na mne
budete koukat. Ujišťuji tě, že pro mne ta zpráva nic neznamená, ani štěstí, ani žal.
Jsem jen ráda, že přijíždí sám, neboť v tom případě ho budeme vídat méně často.
Nevadilo by mi to kvůli mně, ale děsím se poznámek ostatních lidí.“
Elizabeth nevěděla, co si o tom myslet. Kdyby se s ním nebyla setkala v Derbyshiru,
byla by mohla předpokládat, že sem skutečně může přijet za udávaným účelem,
ale ona věřila, že si na Jane stále ještě myslí, a uvažovala, zda je pravděpodobnější,
že sem jede se svolením svého přítele, anebo že se mu hrdinně opřel.
„Má to, chudák, těžké,“ pomyslela si občas. „Nemůže přijet na panství, které si
pravoplatně najal, aby okolo toho hned nevzniklo plno dohadů. Aspoň ode mne má
mít svatý pokoj.“
Když sejí sestra svěřovala, s jakými pocity hledí vstříc jeho příjezdu, myslela to
jistě upřímně, přesto však Elizabeth viděla, že není v její moci se s tím tak lehce
vyrovnat. Byla neklidná, roztěkaná, což u ní bylo dost nezvyklé.
Situace, o níž se její rodiče tak procítěně dohadovali před rokem, přišla znovu na
přetřes.
„Jakmile se pan Bingley objeví, půjdete ho samozřejmě uvítat, milý choti,“ pravila
paní Bennetová.
— 172 —
„To tedy nepůjdu. Vloni jste mě přinutila, abych ho navštívil, a slibovala jste,
když za ním zajdu, že si vezme některou z našich děvčat. Ale nic z toho nebylo, a
já tam nepoběžím znovu jak s keserem.“
I jala se paní manželka dokládat, že všichni ostatní pánové budou pokládat za
svou samozřejmou povinnost projevit mu úctu u příležitosti jeho příjezdu.
„Takové móresy se mi z duše protiví,“ pravil. „Zatouží—li po naší společnosti,
ať se namáhá sám. Ví, kde bydlíme. Můj čas je mi příliš drahý, abych běhal po
sousedech, kdykoli si zamanou někam odjet nebo se vrátit.“
„Jak myslíte, ale nevymluvíte mi, zeje to do nebe volající neslušnost ho nenavštívit.
Já ho každopádně pozvu na oběd a bašta. Stejně už musíme v brzké době
pohostit paní Longovou a Gouldingovy. To by nás bylo dohromady třináct, a s ním
bychom se právě tak vešli ke stolu.“
Když se tedy tímto plánem utěšila, hned se dokázala lépe smířit s manželovou
neochotou, ačkoli jí připadalo strašné, že se všichni sousedé uvidí s panem Bingleym
dříve než oni. Den jeho příjezdu se blížil.
„Začínám litovat, že vůbec přijede,“ svěřila se Jane sestře. „Nevadilo by mi to,
dokázala bych se s ním beze všeho setkat, ale nevím, jak vydržím ty věčné řeči
kolem toho. Maminka to myslí dobře, ale netuší — nikdo si to nemůže představit
— jak mě její slova mučí. Budu přešťastná, až jeho pobyt v Netherfieldu skončí!“
„Ráda bych tě nějak utěšila,“ odpověděla Elizabeth, „ale není to v mé moci. To
víš, nemohu ti kázat o trpělivosti, čímž se obvykle trpící utěšují, protože jsi už
stejně nadlidsky trpělivá.“
Pan Bingley přijel. Paní Bennetová o tom byla za přispění služebnictva okamžitě
zpravena, takže se mohla rozčilovat a trápit nedočkavostí co nejdéle. Počítala,
kolik dní musí nechat uplynout, než mu bude moci poslat pozvání — neviděla před
sebou žádnou možnost, jak se s ním sejít dřív. Avšak třetího dne od jeho příjezdu
do Hertfordshiru spatřila zrána z okna své šatny, že vjíždí do dvora a míří ke stave-
ní.
Okamžitě zburcovala dcery, aby se podílely na její radosti. Jane zůstala nepohnutě
sedět za stolem, ale Elizabeth, aby
vyhověla matce, přistoupila k oknu — vykoukla ven — uviděla po jeho boku
pana Darcyho a usedla opět vedle sestry. Jede s ním cizí pán, matinko,“ řekla Kitty.
„Kdopak to asi je?“
„Snad nějaký známý, děvenko, copak já vím!“
„Jejdanáčku!“ řekla Kitty, „že on je to ten chlapík, co tu s ním byl tenkrát — jakpak
se jmenoval — ten nafoukaný dlouhán.“
„Dobrotivé nebe! Pan Darcy! — Je to on, na mou duši. Nu, kterýkoli přítel pana
Bingleyho je u nás vždy vítán, ale jinak se přiznám bez mučení, že je mi tenhle
člověk už na pohled protivný.“
Jane se zahleděla na Elizabeth udiveně a starostlivě. Nevěděla toho mnoho o jejich
setkání v Derbyshiru, a proto cítila se sestrou, které první setkání od onoho
vysvětlujícího dopisu jistě nepřijde nalehko. Obě seděly jako na jehlách. Každá
prožívala rozpaky té druhé a ovšem i své vlastní, a ani nevnímaly, že matka zatím
— 173 —
rozvádí dál, jak je jí protivný pan Darcy, a zeje rozhodnuta jednat s ním zdvořile
jen proto, že je to přítel pana Bingleyho.
Elizabeth však prožívala mnohem různorodější muka, než si Jane mohla představit,
neboť ještě nenalezla dost odvahy, aby ji seznámila s dopisem paní Gardinerové
a aby se jí svěřila, jak se změnily její city k němu. Pro Jane to byl člověk, kterého
sestra odmítla a podceňovala, ale nemohla vědět, zeje mu celá rodina zavázána
za velké dobrodiní a že ji k němu poutají city ne—li tak něžné jako Janiny k Bingleymu,
pak jistě stejně mocné a pochopitelné. Ze přijel — že přijel do Netherfieldu
a do Longbournu, že ji z vlastní vůle znovu vyhledává, to ji překvapilo téměř stejně,
jako když se v Derbyshiru poprvé přesvědčila o jeho změněném chovám.
Barva, která jí vymizela z tváří, se na půl minuty vrátila v sytějším odstínu a radostný
úsměv jí rozzářil oči, když na ono časové údobí uvěřila, že jeho náklonnost
a touha nepohasly. Nemohla však v této víře vytrvat.
„Uvidím, jak si bude počínat,“ říkala si, „pak bude dost času dělat si nějaké na-
děje.“
Soustředila se usilovně na práci, snažila se uklidnit a neodvažovala se ani oči pozvednout,
dokud jí je starostlivé účastenství neobrátilo k sestřině tváři, když se
sluha přiblížil ke dveřím. Jane byla trochu bledší než jindy, ale vypadala vyrovnanější,
než Elizabeth očekávala. Když se páni objevil zrůžověla, uvítala je však
docela sebejistě a jejímu chování se nedalo nic vytknout, ani stopu výčitky nedala
najevo, ani snahu se zalíbit.
Elizabeth promluvila, co nejméně jí dobrý mrav dovoloval, a chopila se znovu
svého vyšívání se zaujetím, které v ní málokdy probouzelo. Jen jedinkrát se odvážila
pohlédnout na Darcyho. Vypadal vážně jako vždy a jí připadal spíš takový,
jako býval v Hertfordshiru, než jak ho znávala v Pemberley. Snad mu v přítomnosti
její matky nebylo tak volně jako v přítomnosti strýce s tetou. Bylo to bolestné,
ale nikoli nepravděpodobné.
I na Bingleyho se zadívala a v mžiku postřehla, že se tváří jak radostně, tak rozpačitě.
Paní Bennetová ho přivítala tak líbezně, že se za ni obě dcery musely stydět,
zvlášť když srovnávaly, s jakým chladem a formální zdvořilostí pozdravila a
oslovila jeho přítele.
Elizabeth především trápilo a mrzelo její nezdvořáctví, neboť věděla, zejí zachránil
oblíbenou dceru před nevyhnutelnou zkázou a že by tedy měl právo na její
vděčnost.
Darcy se Elizabeth zeptal, jak se daří manželům Gardinerovým — čímž ji uvedl
do značných rozpaků — a pak už sotva promluvil. Neseděl vedle ní a to snad bylo
příčinou jeho zamlklosti, ale v Derbyshiru to vypadalo jinak. Tam se bavil s jejími
příbuznými, nemohl—li hovořit s ní. Ale nyní ubíhaly dlouhé minuty, aniž se
ozval, a když tu a tam už nemohla potlačit zvědavost a pozvedla k němu oči, zjistila,
že stejnou pozornost jako jí věnuje i Jane a zhusta hledí do prázdna nebo klopí
oči k zemi. Měla dojem, zeje zamyšlenější a že už se tak nesnaží zavděčit se jí,
jako když se setkali posledně. Pocítila zklamání, a hněvala se proto na sebe.
— 174 —
„Co jiného se dalo čekat?“ říkala si. „Ale proč sem jezdil?“ Neměla chuť se bavit
s nikým jiným než s ním, a aby na něho promluvila, k tomu jí chyběla odvaha.
Pozeptala se ho na sestru a na víc se nevzmohla.
„Hodně vody uběhlo, co jste u nás nebyl, pane Bingleyi,“ řekla paní Bennetová.
Uznal to bez zdráhání. „Už jsem měla strach, že se sem vůbec nevrátíte. Dočista
se povídalo, že na podzim Netherfield pustíte, ale doufám, že to není pravda. Leccos
se tady v okolí změnilo, co jste tu byl naposled. Slečna Lucasová se vdala a
odstěhovala. A naše nejmladší. Snad jste se o tom doslechl nebo jste to četl v novinách.
Vím, že se to objevilo v Timesech a Courieru, ale bohužel nebylo to oznámení
pořádně sepsané. Stálo tam jen ,Pan George Wickham s chotí Lydií, rozenou
Bennetovou, oznamují svůj sňatek', a ani slovíčko o tom, kdo je její otec nebo kde
bydlí, ničehož nic. Dával to tam bratr Gardiner a divím se, jak to mohl tak poplést,
četl jste to?“
Bingley přitakal a pogratuloval jí. Elizabeth se neodvažovala pozvednout oči.
Nevěděla tudíž, jak se na to tváří pan Darcy.
„Každá matka je samozřejmě ráda, když se dcera dobře vdá,“ pokračovala paní
Bennetová, „ale přitom je to pro mne velká rána, pane Bingleyi, že ji ztrácím. Odstěhovali
se do Newcastlu, to je prý až někde daleko na severu, a zůstanou tam
pánbůh ví jak dlouho. On tam slouží u pluku, asi jste už slyšel, že odešel z domobrany
a je ted v armádě. Má ještě, chválabohu, dobré přátele, ač ne tolik, kolik
by si jich zasloužil.“
Elizabeth, jež věděla, že tohle platí Darcymu, umírala studem a sotva dokázala
zůstat sedět. Nic jiného by ji však nebylo dokázalo tak účinně přimět, aby se sama
rozhovořila, a tak se honem zeptala Bingleyho, hodlá—li na venkově pobýt delší
dobu. Počítá prý s několika týdny.
„Až postřílíte všechny svoje koroptve, pane Bingleyi,“ řekla matka Bennetová,
„račte přijít sem a střílejte v revíru mého chotě, jak vám libo. Jistě vám s radostí
vyjde vstříc a přenechá vám naše nejlepší hejna.“
Taková přehnaná, vemlouvavá ochota jen zvyšovala Elizabethino utrpení. Kdyby
jim opět zasvitla taková růžová naděje, jaké se oddávali před rokem, zase by
všechno skončilo stejným zklamáním, o tom byla přesvědčena. V té chvíli měla
pocit, že ani dlouholetá blaženost by nevyvážila trapné situace, jimž ona a Jane
musí čelit.
„Přeji si už jen jediné: abych se ani s ním, ani s jeho přítelem už nikdy nemusela
sejít. Jakou radost by mi museli způsobit svou přítomností, aby vyvážila tahle
muka! Kéž už je v životě nespatřím!“
V jejím utrpení, které nemohla vyvážit dlouholetá blaženost, sejí však zakrátko
podstatně ulevilo, když postřehla, jak sestřin bývalý ctitel opět podléhá její kráse.
Když přišel, promluvil s ní sotva pár slov, ale každou minutu jako by ho víc a víc
přitahovala. Zjišťoval, zeje stejně líbezná jako vloni — a právě tak milá a upřímná,
jen snad zamlklejší. Jane se však snažila, aby na ni nepostřehl žádnou změnu, a
měla dojem, že se jí podařilo rozprávět stejně živě jako dřív. Měla však mnoho o
čem přemítat, a tak si někdy ani neuvědomila, že se odmlčela.
— 175 —
Když se pánové zvedli, aby se odporoučeli, neopomněla je paní Bennetová zdvořile
pozvat, aby jim prokázali tu čest a v brzké budoucnosti u nich v Longbournu
poobědvali.
„Dlužíte mi ještě návštěvu, pane Bingleyi,“ dodala. „Než jste loni v zimě odjížděl,
slíbil jste mi, že vás smím pozvat k rodinnému obědu, až se vrátíte. Vidíte, že
jsem na to nezapomněla, ale stejně jste mě zklamal, že jste se už nevrátil a nedodržel,
co jste slíbil.“
Na to se Bingley zatvářil trochu přihlouple a zamumlal něco v tom smyslu, jak
ho mrzí, že mu v tom obchodní záležitosti zabránily. Pak odešli.
Paní Bennetová měla velkou chuť je vyzvat, aby se zdrželi na večeři hned ten
den, ale rozmyslela si to: vařilo se u nich sice vždycky dobře, ale pro muže, jemuž
kladla tak důležité nástrahy, a pro zmlsaného hrdopýška s desetitisícovým důchodem
pokládala dva chody za nezbytné.
Jakmile za nimi zapadly dveře, vyběhla Elizabeth na čerstvý vzduch, aby se
vzpamatovala — čili aby zahnala chmury úvahami, které je bezpečně přivolají. Pan
Darcy ji svým počínáním udivil i zklamal.
„Jestli sem přijel jenom mlčet a tvářit se vážně a lhostejně,“ říkala si v duchu,
„proč sem vůbec jezdil?“
Nedokázala si to vyložit tak, aby ji to potěšilo.
„K strýčkovi a tetičce v Londýně dokázal být stále stejně milý a pozorný, proč
tedy ne ke mně? Bojí—li se mě, proč sem chodí? Nestojí—li už o mě, proč mlčí?
Proč mě takhle trápí? Pustím ho zkrátka z hlavy.“
Své odhodlání na krátký čas nedobrovolně dodržela, protože ji dohonila sestra, z
jejíhož radostného výrazu bylo lze soudit, že ji návštěva uspokojila víc než Eliza-
beth.
„První setkání mám za sebou, a ted jsem docela klidná,“ pravila. „Dokázala jsem
to, a napříště už mě jeho příchod nemůže uvést do rozpaků. Jsem ráda, že přijde v
úterý na oběd, aspoň všichni uvidí, že se s ním běžně stýkám jako s obyčejným
známým.“
„Ano, přímo s nadobyčej obyčejným,“ odvětila Elizabeth s úsměvem. „Jane, Jane,
dej si dobrý pozor!“
„Ale, Lízinko, přece si nemyslíš, že bych byla ještě tak pošetilá, aby mi hrozilo
nějaké nebezpečí.“
„I myslím: hrozí ti velikánské nebezpečí, že se do tebe znovu zamiluje až po
uši.“
S pány se až do úterka neviděli, a paní Bennetová zatím pilně spřádala blažené
vidiny, které Bingley za půl hodiny svou dobrou náladou a slušností znovu probudil
k životu.
V úterý se shromáždila v Longbournu početná společnost a oba nejdůležitější
hosté dorazili jako praví sportovci v dobrém čase. Když se objevili v jídelně, čekala
Elizabeth napjatě, zaujme—li Bingley to místo, které si při všech dřívějších
společenských příležitostech vždy vyhradil, totiž po boku její sestry. Její předvídavou
matku to rovněž napadlo, a proto
— 176 —
ho zapomněla uvést ke stolu sama. Sotva překročil práh, jako by zaváhal, ale Jane
náhodou vzhlédla, náhodou se usmála a to stačilo — usedl vedle ní.
Elizabeth se vítězoslavně zadívala na jeho přítele. Ušlechtile to přehlédl, což by
si byla mohla vykládat tak, že dal Bingleymu své požehnání, kdyby byla nepostřehla,
že i on vzhlédl k panu Darcymu a poplašeně se na něho zašklíbil.
Při večeři se dvořil Jane sice trochu zdrženlivěji než předtím, ale Elizabeth usoudila,
že kdyby se jim do toho nikdo nemíchal, došli by oba brzy svého štěstí.
Neodvažovala se vyvozovat z toho dalekosáhlé závěry, ale přece ji to potěšilo.
Však to byl také jediný důvod k spokojenosti, protože jinak se jí nic nedařilo. Pan
Darcy seděl až na druhém konci stolu po boku její matky. Věděla, že z toho mají
oba pramalou radost a že se jeden druhému nezavděčí. Na tu dálku nemohla slyšet,
co si povídají, ale viděla, jak zřídka něco prohodili, a vždy jen nějakou chladnou
zdvořilostní frázi, čím byla její matka k němu nemilostivější, tím víc tížilo Elizabeth
vědomí, co mu dluhují, a znovu a znovu si říkala, že by dala všechno na světě,
kdyby mu směla říci, že. jeho laskavý skutek nezůstal v rodině bez povšimnutí a
bez odezvy.
Stále doufala, že se během večera naskytne příležitost, která je svede dohromady,
že doba návštěvy nemůže uplynout, aniž budou mít možnost promluvit víc než
těch pár slov na uvítanou při jeho příchodu. Byla nesvá a náladová a doba, než se
páni objevili opět v salónu, se jí zdála tak únavná a nudná, že sotva dokázala zachovat
zdání zdvořilosti. Vzhlížela k jejich návratu jako k rozhodujícímu bodu, na
němž závisí, zda se večer pro ni vydaří, anebo ne.
„Jestli mě ani pak nevyhledá, vzdám se navždy vší naděje,'' říkala si.
Páni se dostavili a na okamžik to vypadalo, že se její toužebné přání vyplní,
avšak běda! Dámy se semkly kolem stolu, kde Jane odebírala šálky s čajem a Elizabeth
nalévala kávu, v tak sevřeném útvaru, že tam nezbylo kousíček místa, kam
by se dala vsunout židle. A když se páni blížili, vmáčkla se k ní ještě jedna dívka a
tišeji pošeptala:
„Až muži přijdou a budou chtít rozptýlit naše šiky, nedejme se! Nechceme je tady,
viď?“
Darcy odešel na druhý konec místnosti. Sledovala ho pohledem, záviděla každému,
s kým promluvil, sotva se dokázala přimět, aby dolévala hostům kávu, a
zuřila na sebe, zeje tak hloupá.
„Muž, který dostal jednou košem! Jak jsem si já blázen mohla namlouvat, že mě
nepřestane milovat? Cožpak by se vůbec mohlo stát, že by v takovém případě některý
mužský nepřekonal svou slabost a stejnou ženu požádal o ruku podruhé?
Žádná urážka jimi nemůže tak otřást!“
Trochu ji však povzbudilo, že jí sám přišel vrátit šálek od kávy, využila té příležitosti
a zeptala se ho: „Zdalipak pobývá vaše sestřička dosud na Pemberley?“
„Ano, zůstane tam až do vánoc.“ „A docela sama? Všichni přátelé už ji opustili?“
„Je s ní paní Annesleyová. Ostatní odjeli už před třemi nedělemi do Scarbo-
roughu.“
— 177 —
Nedokázala si vzpomenout na nic, co by mu ještě řekla, snad by se bylo jemu dařilo
lépe, kdyby se byl chtěl rozpovídat. On však stál u ní a hezkou chvíli mlčel, až
konečně jedna ze slečen opět Elizabeth něco pošeptala, a tu se vrátil.
Když se po čajování začaly roznášet karetní stolky a dámy se zvedly, Elizabeth
opět zadoufala, že se k ní brzy přidruží, ale všechny její naděje zmařila matka Bennetová,
která se ho zmocnila, protože potřebovala hráče do whistu, a než se nadál,
usadila ho ke kartám. Byli tedy na zbytek večera uvězněni u rozličných stolků a jí
zbyla už jen ta útěcha, že jeho oči stále bloudí napříč pokojem za ní, a proto hraje
stejně mizerně jako ona sama.
Paní Bennetová hodlala zdržet ještě oba pány z Netherfieldu na večeři, ale naneštěstí
jim předjel kočár dřív než ostatním hostům, takže k tomu neměla příleži-
tost.
„Nu, děvčata,“ pravila, jakmile za posledním hostem zapadly dveře, „copak tomu
říkáte? Já tvrdím, že se dnešek po všech stránkách vydařil. Vystrojit takovou
hostinu hned tak někdo nedokáže! Zvěřina byla přece jako dort — všichni mi říkali,
že tak masitá kýta se nevidí každý den. Polévka byla
padesátkrát chutnější než ta, co jsme měli minulý týden u Lucasových, i pan
Darcy uznal, že se koroptvičky jen rozplývají na jazyku, a ten má jistě nejméně dva
nebo tři francouzské kuchaře. A tobě jak to dneska slušelo, Janinko, má děvečko
zlatá! I paní Longová to přiznala, když jsem ji na to upozornila. A víš, co ještě
povídala?,Uvidíte, paní Bennetová, že ta ještě toho Bingleyho užene!' To povídala.
Však tvrdím odjakživa, že paní Longová je moc hodná ženská — a její neteře jsou
slušná děvčata a žádné krásky: mně se ohromně zamlouvají.“
Krátce a dobře, paní Bennetová překypovala dobrou náladou. Viděla, jak se má
Bingley k Jane, a to ji stačilo utvrdit v dobré víře, zejí přece jen neunikne, když šlo
o blaho rodiny a události se vyvíjely k její spokojenosti, dokázala se oddávat tak
fantastickým představám, že ji velmi zklamalo, když se hned nazítří nedostavil a
nepožádal o ruku.
„Byl to příjemný večer,“ řekla Jane Elizabeth. „Sešli se lidé, kteří se shodli a
dobře pobavili. Doufám, že se budem všichni scházet častěji.“ Elizabeth se usmála.
„Nebuď taková, Lízinko. Nesmíš mě podezírat. Netrap mě! Ujišťuji tě, že jsem
si z toho ze všeho vzala ponaučení a že si s ním teď ráda povídám, protože je to
takový milý a rozumný mládenec, a na nic jiného přitom nemyslím. Přesvědčil mě
svým chováním, že neměl vůbec v úmyslu vzbudit ve mně nějaké hlubší city. Má
prostě tu přednost, že umí lépe promluvit a dokáže vystupovat mnohem sympatičtěji
než ostatní muži.“
„Jsi krutá,“ odvětila jí sestra. „Nechceš mi dovolit, abych se usmála, a každým
slovem mě k tomu podněcuješ.“
„Někdy je to tak těžké, aby ti lidé uvěřili!“
„A jindy tak vyloučené!“
„Proč mi chceš namluvit, že cítím víc, než doznávám?“
„Na tuhle otázku ti asi nedokážu odpovědět. Každý ochotně rozdává rady, i když
jeho ponaučení nestojí za fajfku tabáku. Odpusť mi to, a trváš—li na svém tvrzení,
nemohu ti už dál dělat důvěrnici.“
— 178 —
Za několik dní po této společenské události se pan Bingley znovu objevil, a sám.
Přítel prý odjel zrána do Londýna, ale vrátí se opět asi za deset dní. Seděl u nich
přibližně hodinu a překypoval dobrou náladou. Paní Bennetová ho zvala, aby se
zdržel na oběd, avšak on se dlouze omlouval, že už slíbil někam přijít.
„Snad budeme mít víc štěstí, až se tu příště zastavíte,“ pravila.
Bude mu potěšením, kdykoli atd. atd., a jestliže dovolí,
využije její laskavosti velmi brzy.
„Hodilo by se vám to zítra?“
„Ano, zítra mi v tom nic nebrání,“ přijal ochotně pozvání.
Dostavil se, a tak včas, že ani jedna z Bennetových dam nebyla ještě oblečena.
Paní Bennetová přiběhla k dcerám do pokoje v županu a s rozčesanými vlasy:
„Pospěš si, Jane, má děvenko zlatá, a utíkej dolů. Už je tady — pan Bingley je
tady. Opravdu už přišel. Spěchej, spěchej. Pojď sem, Sarah, a pomoz slečně Jane s
oblékáním. Slečnu Lízinku dočešeš až potom.“
„Přijdeme dolů, jakmile se upravíme,“ pravila Jane, „ale řekla bych, že nejdřív
by mohla být hotova Kitty, protože se už strojí přes půl hodiny.“
„Kitty ať jde k šípku! Co ta s tím má co společného? Dělej, dělej ! Kdepak máš
šerpu, děvenko?“
Ale když matka odešla, Jane ho za nic na světě nechtěla jít přivítat, dokud ji nedoprovodí
některá sestra.
Matčino úsilí nechat je o samotě nepolevovalo až do večera. Po čaji se pan Bennet
podle svého zvyku odebral do knihovny a Mary odešla nahoru cvičit. Když dvě
z pěti překážek takto padly, seděla paní Bennetová a mrkala na Elizabeth a Catherine,
avšak dlouho bezvýsledně. Elizabeth dělala, že nic nevidí, až si toho konečně
všimla Kitty a nevinně se zeptala: „Co je, matinko? Proč na mě pořád mrkáte?
Přejete si něco?“
„Ne, děvečko, nic. Nemrkala jsem na tebe.“
Pět minut seděla klidně, ale pak to už nemohla vydržet, aby promarnila tak krásnou
příležitost, zničehonic vstala a vyzvala Kitty: „Pojď sem, děvenko, musím ti
něco říct,“ a vyvedla ji z místnosti. Jane okamžitě dala Elizabeth pohledem najevo,
jak je jí taková očividná chytristika nevýslovně trapná, a zapřísahala ji, aby aspoň
ona vytrvala. Za pár minut pootevřela paní Bennetová dveře a zavolala: „Lízinko,
děvenko, musím ti něco říct.“
Elizabeth nezbývalo než uposlechnout. „Měly bychom je také nechat chvilku o
samotě, nemyslíš,“ řekla matka, jakmile vyšla do haly. „Sedneme si s Kitty u mne
v šatně.“
Elizabeth se nepokoušela matce něco vymlouvat, zůstala v hale, dokud se Kitty
neodebrala nahoru, a pak se vrátila do salónu.
Úklady paní Bennetové vyzněly toho dne naprázdno. Bingley byl okouzlující, až
na to, že se nedal přimět k roli oficiálního nápadníka její dcery. Svou nenuceností a
dobrou náladou příjemně pozvedl večerní atmosféru a snášel matčinu nevhodnou
podbízivost a poslouchal její pošetilé řeči tak trpělivě, že mu za to dcera byla
upřímně vděčná.
— 179 —
Bez velkého přemlouvání se zdržel na večeři a před odchodem si smluvil —
hlavně s paní Bennetovou — že si nazítří po ránu přijde zastřílet s jejím manželem.
Od té chvíle už Jane nemluvila o obyčejném známém. Nezmínila se o něm sestře
ani slovem, avšak Elizabeth uléhala s blaženým pocitem, že jejich vztah rychle
dospěje ke konečnému vyřešení, ledaže by se pan Darcy vrátil ve stanovené době.
Zároveň však měla silné podezření, že se to všechno děje s vědomím onoho pána.
Pan Bingley se dochvilně objevil, strávil s panem Bennetem celé dopoledne, jak
bylo domluveno, a prožil je mnohem příjemněji, než by byl očekával. Bingley
nebyl ani nabubřelý, ani hloupý, takže nezavdával otci příčinu k posměškům či k
opovržlivému mlčení, a ten byl na oplátku mnohem sdílnější a méně podivínský
než obvykle. Přivedl hosta samosebou na oběd a odpoledne rozehrála opět paní
Bennetová svůj důvtip, aby od něho a od své dcery všechny odehnala. Elizabeth
si potřebovala napsat dopis, a tak se hned po čaji odebrala do ranního salónku:
jelikož se všichni ostatní chystali zasednout ke kartám, nepředpokládala, že jí bude
třeba, aby mařila matčiny úklady.
Když list dopsala a vrátila se do salónu, zjistila však k svému nemalému úžasu,
že ji matka patrně přece jen trumfla. Otevřela dveře a spatřila, že její sestra a Bingley
stojí spolu u krbu zcela zabráni v důležitý rozhovor, a i kdyby jí tento samotný
fakt nebýval podezřelý, pak jí všechno muselo být jasné z toho, jak se oba zatvářili,
jak se otočili a spěšně od sebe odstoupili. Přivedla je do trapné situace, ale svou
pokládala za ještě horší. Nikdo z nich nepromluvil ani slovíčko a Elizabeth se už
chtěla obrátit a odejít, když tu Bingley, který se předtím stejně jako Jane rychle
posadil, zase vyskočil, pošeptal dívce několik slov a vyběhl z místnosti.
Jane by byla nepřenesla přes srdce tajit před Elizabeth něco, co jí mohlo způsobit
radost, a tak ji hned objala a s hlubokým pohnutím doznala, že je nejblaženější
stvoření na zeměkouli.
„Jsem tak nesmírně šťastná!“ dodala, „až příliš šťastná. Nezaslouženě. Proč právě
já, a ne ti druzí!“
Elizabeth jí blahopřála s tak upřímnou a vřelou radostí, že ji ani nemohla vyjádřit
slovy. Každá laskavá věta vzdouvala v Janině srdci nové vlny štěstí. Nedopřála si
však v této chvíli, aby zůstala se sestrou a vypověděla jí aspoň polovinu toho, co
musela nezbytně zvědět.
„Půjdu bez prodlení za matinkou,“ zvolala. „Projevovala o mne tolik láskyplné
péče, že ji nemohu nechávat v nejistotě, a nechci, aby se to dozvěděla od někoho
jiného než ode mne. On už šel k tatíčkovi. Ach, Lízinko, mít to vědomí, že moje
zpráva tak potěší celou mou milovanou rodinu! To je větší štěstí, než mohu unést!“
Pospíchala za matkou, která předtím úmyslně přerušila karetní partii a seděla nahoře
s Kitty.
Elizabeth osaměla a s úsměvem si říkala, jak rychle a lehce se vyřešila záležitost,
která je dlouhé měsíce tolik trápila a tížila.
„A tím končí úzkostlivé opatrnictví jeho přítele!“ říkala si.
„A falešné úskoky jeho sester! Končí šťastně, rozumně a moudře!“
Po krátké chvíli vešel opět Bingley, jehož rozhovor s otcem byl stručný a k věci.
„Kde je vaše sestřička?“ chtěl vědět hned, jakmile otevřel dveře.
— 180 —
„Odběhla za maminkou nahoru. Myslím, že tu bude každou chvíli.“
Zavřel za sebou, přistoupil k ní a hlásil se o blahopřání a o právo na sesterskou
přízeň. Elizabeth upřímně a s radostí doznala, jak ji těší vyhlídka na jejich budoucí
svazek. Stiskli si vřele ruce, a než se Jane objevila, musela vyslechnout dlouhé
litanie o tom, jak je blažený a jaká je její sestra úžasná, a třebaže ji posuzoval zamilovanýma
očima, věřila Elizabeth pevně, že mají všechny reálné předpoklady pro
to, aby jejich štěstí bylo trvalé, protože spočívalo na vzácném vzájemném porozumění
a ještě vzácnějších Janiných povahových vlastnostech, a protože se oba citově
i názorově výborně shodovali.
Toho večera vládla v celé rodině šťastná pohoda. Blaženství, které Jane zaplavovalo
duši, jí rozzářilo tvář něhou, takže se zdála krásnější než kdy jindy. Kitty se
hihňala a uculovala a doufala, že brzy přijde řada na ni. Paní Bennetová měla stále
dojem, že ještě dost procítěně nevyjádřila svůj souhlas a požehnání, ačkoli Bingleymu
už půl hodiny nic jiného nevykládala, a když se k nim pan Bennet před
večeří přidružil, bylo mu na hlase i na chování znát, že má velkou radost.
Nezmínil se o tom ale ani slůvkem, dokud se host nerozloučil , jakmile však odešel,
obrátil se k dceři a pravil:
„Gratuluji ti, Jane. Myslím, že s ním budeš mít hezký život.“
Jane se mu vrhla kolem krku, políbila ho a děkovala mu za jeho dobrotu.
„Jsi hodné děvče,“ odvětil, „a mě upřímně těší, že se tak dobře vdáš. Nepochybuji
o tom, že ti s ním bude dobře. Jste si povahově dost blízcí. Máte v sobě oba
tolik poddajnosti, že jaktěživo nedospějete k žádnému rozhodnutí, tolik dobromyslnosti,
že vás každý sluha ošidí, a tolik velkorysosti, že budete vždycky hospodařit
nad poměry.“
„To snad ne, tatíčku. Nedovedu si představit, že bych se já naučila zacházet nešetrně
a lehkomyslně s penězi.“
„Hospodařit nad poměry! Co to povídáte, drahý choti?“ zvolala paní Bennetová.
„Vždyť musí mít čtyři nebo pět tisíc ročně, a kdoví jestli ne víc.“ Pak se obrátila na
dceru. „Ach, Jane, má děvenko zlatá, jediná, já ti mám takovou radost, že určitě
celou noc ani oka nezamhouřím. Byla jsem přesvědčena, že to tak dopadne.
Vždycky jsem říkala, že k tomu nakonec dojde. Věděla jsem, že nejsi krásná jen
tak pro nic za nic. Vzpomínám si, že jsem si v duchu říkala, hned jak jsem ho poprvé
spatřila, když se loni nastěhoval do Hertfordshiru, že vy dva jste pro sebe jako
stvořeni. Takový fešák se hned tak nevidí!“
Na Wickhama s Lydií docela zapomněla. Jane jí teď byla ze všech dětí zdaleka
nejmilejší. O žádné jiné v této chvíli nedbala. Mladší sestry se u Jane brzy začaly
hlásit o privileje, které by jim v budoucnu mohla zajistit. Mary si zamlouvala právo
používat netherfieldskou knihovnu a Kitty žadonila, aby se tam každou zimu konalo
několik plesů.
Od tohoto dne byl samozřejmě Bingley v Longbournu denním hostem — často
se objevil už před snídaní a vždy se zdržel ještě po večeři — ledaže ho nějaký
hlupák ze sousedství, kterému ani nemohl přijít na jméno, pozval na oběd a on
nepokládal za možné odříci.
— 181 —
Jane teď vůbec neměla čas si se sestrou pohovořit, neboť dokud tu byl on, neměla
oči pro nikoho jiného, avšak Elizabeth zjistila, že může být oběma velmi užitečná
ve chvilkách odluky, jimž se přece jen někdy nelze vyhnout. Musela—li Jane
někam odběhnout, pověsil se vždy na paty Elizabeth, aby si o Jane mohl popovídat,
co srdce ráčí, a jakmile Bingley odešel, vyhledala Jane pravidelně stejný pramen
útěchy.
„Tolik mě potěšil,“ řekla jednou večer, „když mi vyprávěl, jak letos na jaře neměl
ani tušení, že jsem v Londýně. Nepovažovala jsem to za možné.“
„Já si to myslela,“ odvětila Elizabeth. „Jak ti to ale vysvětlil?“
„Způsobily to všechno jeho sestry. Rozhodně nepřály jeho známosti se mnou,
čemuž se nelze divit, neboť se mohl oženit
po mnoha stránkách výhodněji. Ale až poznají, jak pevně věřím, že jejich bratr je
se mnou spokojený, pak se s tím časem smíří a opět se sblížíme, třebaže už nikdy
nemůžeme být takovými přítelkyněmi jako kdysi.“
„Tohle je nejnemilosrdnější prohlášení, které jsi kdy v mé přítomnosti pronesla,“
odpověděla Elizabeth. „Jen tak dál! Mrzelo by mě, kdybych viděla, že znovu sedáš
na vějička slečně Bingleyové a jejím falešným medovým řečem!“
„Věřila bys tomu, Lízinko, že už mě doopravdy miloval, když loni v listopadu
odjížděl, a nevrátil se sem jen proto, že nevěřil, že bych ho já mohla mít ráda.“
„V tom trošku pochybil, to je jisté, ale svědčí to zase o jeho příkladné skromnos-
ti.“
Načež Jane ovšem spustila dlouhé chvalozpěvy na jeho ostýchavost a podceňování
vlastních předností.
Elizabeth vzala s potěšením na vědomí, že neprozradil, jakou roli tu sehrál jeho
přítel, dobrosrdečná Jane se sice neuměla na nikoho hněvat, ale takováto okolnost
by v ní přece jen vyvolala zaujatost proti němu, o tom byla přesvědčena.
„Já jsem přece nejšťastnější stvoření pod sluncem,“ vzdychala Jane. „Ach, Lízinko,
proč to bylo právě mně z celé naší rodiny dopřáno, právě mně! Kéž bys i ty
poznala takové blaho ! Kéž by vůbec byl druhý takový muž pro tebe!“
„I kdybys mi předhodila čtyřicet takových mužů, nedokázala bych prožívat to,
co ty. Já nemám tvou povahu a tvé dobré srdce a nedokážu být tak šťastná. Ne, ne,
jen se o mne nestarej, snad mi osud bude milostiv a pošle mi do cesty ještě jednou
nějakého pana Collinse.“
Nezůstalo přirozeně nadlouho tajemstvím, jak se mají věci v Longbournu. Paní
Bennetová měla přece právo pošeptat novinku paní Philipsové, a ta se už bez dovolení
podjala úkolu učinit totéž u všech sousedek v Merytonu.
Veřejné mínění označilo rázem Bennetovy za nejšťastnější lidi na světě, ač ještě
před několika týdny, když se Lydia spustila s důstojníkem, bylo nad slunce jasnější,
že to u nich špatně skončí.
Uplynul asi týden od Janina zasnoubení s Bingleym, oba mladí lidé seděli jednou
zrána s její matkou a sestrami v jídelně, když tu zaslechli pod okny hrčení kol a
viděli, že u vchodu zastavuje čtyřspřeží.
Na návštěvy bylo ještě příliš časně a kromě toho jim povoz nepřipadal povědomý
ze sousedství. Táhli jej poštovní koně a nepoznávali ani kočár, ani livrej lokajů
— 182 —
na kozlíku. Jelikož však bylo zřejmé, že k nim někdo jede, vyzval okamžitě Bingley
slečnu Bennetovou, aby se vyhnuli dotěrnému vetřelci a šli se raději projít do
háječku. Jane mu vyhověla a zbylé tři dámy byly vydány napospas své zvědavosti,
dokud se dveře neotevřely a návštěva nevstoupila. Byla to lady Catherine de
Bourghová.
Všechny tři byly ovšem připraveny na nějaké překvapení, avšak v tomto případě
předčila skutečnost veškerá očekávání — a paní Bennetová s Kitty, které ji neznaly,
neužasly zdaleka do té míry jako Elizabeth. Lady Catherine vplula do místnosti
způsobem ještě majestátnějším než obvykle, odpověděla na Elizabethin pozdrav
nepatrným přikývnutím a beze slova se usadila.
Elizabeth zašeptala matce, kdo to přichází, když se Její Jasnost objevila na prahu,
avšak dáma neprojevovala přání seznámit se s přítomnými.
Paní Bennetová se dosud nevzpamatovala z ohromení, avšak lichotilo jí, že má
tak vznešenou návštěvu, a proto ji přivítala s vybranou zdvořilostí. Dáma chvíli
seděla mlčky a pak prohodila velmi přezíravě k Elizabeth:
„Doufám, že jste zdráva, slečno Bennetová. Tato dáma je zřejmě vaše matka,
ne?“
Elizabeth odvětila s nejvyšší možnou stručností, že ano.
„A tohle je asi některá z vašich sester?“
„Ano, Vaše Jasnosti,“ ujala se slova paní Bennetová, přešťastná, že si popovídá s
lady Catherine. „To je naše předposlední dcerka: nejmladší se nedávno vdávala a
nejstarší se prochází někde s mládencem, jenž asi brzo bude patřit do rodiny.“
„Máte tu velice malý park,“ opáčila lady Catherine po krátké odmlce.
„S Rosingsem se jistě ani porovnat nedá, lady Catherine, avšak ujišťuji vás, že je
mnohem rozlehlejší než park sira Williama Lucase.“
„Tohle je nešikovně položený salón, jak tu můžete v létě odpoledne vydržet,
vždyť okna vedou přímo na západ!“
Paní Bennetová ji ujistila, že tu po obědě nikdy nesedávají, a dodala:
„Dovolte, Vaše Jasnosti, abych se vás pozeptala, jak se daří panu Collinsovi a
jeho choti?“
„Dobře, viděla jsem je předevčírem večer.“
Elizabeth předpokládala, že jí nyní předá dopis od Charlotty, neboť v tom viděla
jediné možné vysvětlení její návštěvy. Žádný dopis se však neobjevil, a tak si lámala
hlavu dál.
Paní Bennetová nabízela přezdvořile Její Jasnosti občerstvení, avšak lady Catherine
s velkou rozhodností a pramalou zdvořilostí odmítla cokoli pojíst, vstala a
obrátila se na Elizabeth:
„Zdá se, že máte tamhle za trávníkem docela slušné keře, slečno Bennetová. Ráda
bych se tam podívala, kdybyste byla tak laskavá a doprovodila mě.“
„Jen jdi, děvenko, a proveď její Jasnost po cestičkách. Snad by sejí zamlouvalo v
poustevně.“
Elizabeth poslechla, odběhla si do pokoje pro slunečník a vedla urozenou návštěvu
dolů. Cestou se pozdržely v hale, neboť lady Catherine otevřela dveře do
— 183 —
jídelny a do salónu, krátce je přehlédla, prozkoumala, prohlásila, že dělají docela
slušný dojem, a kráčela dál.
Její kočár stál ještě před vchodem a Elizabeth si všimla, že v něm sedí její komorná.
Mlčky se ubíraly vyštěrkovanou cestičkou směrem k hájku, Elizabeth si
umínila, že se nebude namáhat udržovat v proudu rozhovor s osobou, která se
chová tak nadobyčej urážlivě a nepříjemně.
„Jak jsem si kdy mohla myslet, že je jí synovec podobný?“ říkala si, když na ni
hleděla.
Jakmile se octly mezi stromy, ujala se lady Catherine slova následujícím způso-
bem:
„Nejste určitě na pochybách, proč jsem se za vámi rozjela, slečno Bennetová.
Muselo vám to napovědět vaše srdce, vaše svědomí.“
Elizabeth na ni hleděla v nelíčeném údivu.
„Mýlíte se, Vaše Jasnosti. Marně celou tu dobu uvažuji, čemu máme děkovat za
čest, kterou jste nám prokázala.“
„Měla byste už vědět, slečno Bennetová,“ opáčila vznešená dáma rozzlobeně,
„že se mnou si nikdo nezahrává. Chcete—li však být neupřímná, já taková nebudu.
Byla jsem odjakživa proslulá svou upřímností a otevřeností a při projednávání tak
důležité záležitosti od ní samozřejmě neupustím. Před dvěma dny se mi donesla
nanejvýš pobuřující zvěst. Bylo mi řečeno, že nejen vaše sestra udělá velmi výhodnou
partii, ale že i vy, že slečna Elizabeth Bennetová pravděpodobně zakrátko nato
stane před oltářem s mým synovcem — s mým vlastním synovcem — s panem
Darcym. Vím sice, že je to nestydatá pomluva — neurazila bych ho natolik, abych
začala uvažovat, zda na tom něco není, ale přesto jsem se rozhodla sem okamžitě
zajet a sdělit vám své stanovisko.“
Elizabeth zrudla překvapením i pobouřením. „Pokládáte—li to za vyloučené,“
řekla, „pak se divím, že jste se obtěžovala tak daleko. Co tím Vaše Jasnost vlastně
sleduje?“
„Trvám na tom, aby takové zvěsti byly veřejně popřeny.“
„Tím, že jste přijela do Longbournu a navštívila mě a mou rodinu,“ odvětila Elizabeth
chladně, „je spíše podnítíte, než vyvrátíte, pokud tedy vůbec kolují.“
„Pokud kolují! Vy tedy předstíráte, že o tom nic nevíte? Cožpak to pilně nešíříte
sami? Nevíte snad, co se o vás povídá?“
„Nikdy jsem nic takového neslyšela.“
„A můžete rovněž prohlásit, že se to nezakládá na pravdě?“
„Nemohu se pochlubit takovou dávkou upřímnosti jako Vaše Jasnost. Může se
stát, že se mě zeptáte na něco, nač nebudu mít chuť odpovídat.“
„To je neslýchané! Slečno Bennetová, trvám na tom, abyste mi vyhověla. Snad
vám — můj synovec — nenabídl ruku?“
„Vaše Jasnost sama prohlásila, že je to vyloučeno.“
„Mělo by to být, musí to být vyloučeno, pokud si zachová
zdravý rozum. Ale vy jste ho mohla lákat a mámit, až v chvilkovém poblouznění
zapomněl, čím je povinován sobě a své rodině. Mohla jste ho svést.“
„Je—li tomu tak, pak bych byla sama proti sobě, abych se k tomu doznala.“
— 184 —
„Slečno Bennetová, víte, koho máte před sebou? Nejsem zvyklá na takový tón.
Jsem pomalu jeho nejbližší příbuzná na světě a mám právo znát všechny jeho zále-
žitosti.“
„Ale nemáte právo znát moje, a takovýmhle způsobem mě rozhodně nepřimějete,
abych se vám s něčím svěřovala.“
„Aby mezi námi nedošlo k nedorozumění: sňatek, o nějž máte tu drzost usilovat,
se nikdy neuskuteční. Ne, nikdy. Pan Darcy je zasnouben s mou dcerou. A teď
jsem zvědavá, co na to řeknete.“
„Jen tolik: v tom případě přece nemáte důvod předpokládat, že nabídne ruku
mně.“
Lady Catherine na okamžik zaváhala a pak pravila:
„Jsou zasnoubeni trochu zvláštním způsobem. Byli si určeni od dětství. Já i jeho
matka jsme si to upřímně přály, slibovaly jsme si to, když ještě leželi v kolébkách,
a nyní, kdy by tužba obou sester měla být splněna jejich sňatkem, by to zmařila
osoba tak málo urozená jako vy, tak bezvýznamná, která nemá k naší rodině žádný
vztah! Cožpak neberete v úvahu přání jeho blízkých — a samozřejmě předpokládané
zasnoubení se slečnou de Bourghovou? Cožpak nemáte ani špetku smyslu pro
to, co se sluší a patří? Neslyšela jste, jak jsem říkala, že mu byla od nejútlejšího
dětství předurčena jeho sestřenka ?“
„Slyšela, a slyšela jsem to už dřív. Ale co je mi po tom? Nestojí—li mému sňatku
s vaším synovcem v cestě žádné jiné překážky, pak mě od něho zajisté neodradí
vědomí, že si jeho matka s tetou kdysi přály, aby si vzal slečnu de Bourghovou.
Udělaly jste, co bylo ve vašich silách, když jste se mezi sebou domluvily, uskutečnění
vašeho přání však závisí na někom jiném. Nemiluje—li pan Darcy svou
sestřenku a nepokládá—li ji za svou nevěstu, proč by si nesměl vybrat jinou dívku?
A budu—li to já, proč bych ho nesměla vyslyšet?“
„Protože by to bylo proti vší cti, slušnosti a rozumu i proti jeho zájmům. Ano,
slečno Bennetová, i proti jeho vlastním
zájmům: snad si nemyslíte, že se ho rodina a přátelé nezřeknou, jestliže zlolajně
zkřížíte jejich plány? Všichni jeho lidé vás budou odsuzovat, přehlížet, nenávidět.
Váš sňatek bude pokládán za pohanu rodu, nikdy nepřejde nikomu přes rty vaše
jméno.“
„To jsou těžké tresty,“ odvětila Elizabeth, „avšak manželství s panem Darcym
přináší tolik mimořádných lákavých výhod, že by žádná, celkem vzato, nemusela
litovat.“
„Zarputilé, svéhlavé děvče! Styďte se! To je dík za to, jak jsem vás na jaře přijala?
Nejste mi ničím povinována? Posaďme se. Je vám snad jasné, slečno Bennetová,
že jsem k vám přijela pevně odhodlána dosáhnout svého a nic mne od toho
neodvrátí. Nejsem zvyklá podřizovat se cizím rozmarům. Nesnáším, aby se mi
nevyhovělo.“
„Vaše Jasnost se tedy octla v politováníhodné situaci, ale já se tím necítím nijak
vázána.“
„Co si to dovolujete, mne přerušovat! Vyslechněte mne mlčky. Má dcera a můj
synovec jsou pro sebe jako stvořeni. Pocházejí po matce ze stejného vznešeného
— 185 —
rodu a po otci z úctyhodných, počestných a starobylých, ač nešlechtických rodin.
Oba mají značné jmění. Jsou si zaslíbeni, protože si to přeje každý příslušník obou
rodin, a co tomu brání? Opovážlivá ctižádost děvčete bez příbuzenstva a bez přátel,
bez peněz. To že mám strpět? Ne, ne, toho bohdá nebude! Kdybyste věděla, co je
pro vás dobré, tak byste si nepřála opustit prostředí, v němž jste vyrostla.“
„Nedomnívám se, že bych to prostředí opustila, kdybych se provdala za vašeho
synovce. On je gentleman stejně jako můj otec: v tom jsme si rovni.“
„Ano, váš otec je gentleman, ale kdo byla vaše matka? Kdo jsou vaši strýcové a
tety? Nemyslete si, že o nich nic nevím.“
„Ať o nich víte cokoli,“ řekla Elizabeth, „když to nevadí vašemu synovci, nevím,
proč by to mělo vadit vám.“
„Řekněte mi krátce a jasně: jste zasnoubeni?“
Elizabeth by byla neodpovídala na tuto otázku jen kvůli lady Catherine, avšak
když si to rozvážila, považovala za svou povinnost doznat: „Ne, nejsme.“
Tím lady Catherine zřejmě potěšila.
„A slíbíte mi, že k takovému zasnoubení nikdy nedojde?“
„Nic takového vám neslíbím.“
„Divím se vám, slečno Bennetová, a odsuzuji vás. Počítala jsem, že se setkám s
rozumnějším děvčetem. Ale nenamlouvejte si, že já někdy ustoupím. Neodjedu,
dokud mi neslíbíte, oč jsem vás žádala.“
„Buďte ujištěna, že vám to neslíbím nikdy. Nenechám se zastrašit a dohnat k něčemu
tak naprosto neodůvodněnému. Přejete si, aby si pan Darcy vzal vaši dceru,
ale i kdybych vám dala požadovaný slib, přispěla bych tím nějak k uskutečnění
jejich sňatku? Má—li mě rád a já ho odmítnu, myslíte, že si pak spíš zamiluje svou
sestřenku? Dovolte, abych vám sdělila, lady Catherine, že všechny argumenty,
jimiž jste podpořila svou neobvyklou žádost, byly právě tak nepatřičné jako ta
žádost neuvážená. Odhadla jste naprosto nesprávně mou povahu, když předpokládáte,
že na mě platí takovéto prostředky. Jak dalece se zavděčíte svému synovci
tím, že se mícháte do jeho záležitostí, to nemohu posoudit, ale míchat se do mých
nemáte právo. Prosila bych vás tedy, abych v té věci už nebyla vystavena dalšímu
obtěžování.“
„Jen ne tak hr, slečinko. Ještě zdaleka jsem neskončila. Ke všem výhradám proti
vám, které jsem už uvedla, musím připojit ještě jednu. Nejsou mi neznámy
podrobnosti o tom, že vaše sestra nestydatě utekla s důstojníkem. Vím všechno, i
to, že si ji ten mladík vzal po dlouhém dohadování, až když si ho váš otec se strýcem
koupili. A takovou má mít můj synovec v rodině? A její manžel, jehož otec
býval u Darcyových správcem, by mu měl být švagrem? Dobrý bože na nebesích
— jak si to představujete? Což je možno tak pokálet stíny Pemberley?“
„Ted už nemůžete mít na srdci nic,“ odvětila Elizabeth vzdorně. „Urazila jste
mne vším myslitelným způsobem. Musím vás požádat, abychom se vrátily.“
Povstala, než domluvila. I lady Catherine se zvedla a vykročily zpět. Její Jasnost
byla na nejvyšší míru pobouřena.
— 186 —
„Nezáleží vám na dobrém jménu a postavení mého synovce? Zlé, sobecké stvoření!
Cožpak si nejste vědoma toho, že ho svazek s vámi znemožní před celým
světem?“
„Nemám už, co bych k tomu dodala, lady Catherine. Moje stanovisko znáte.“
„Jste tedy odhodlána jít přes mrtvoly?“
„Nic takového jsem neřekla. Jsem pouze odhodlána zachovat se tak, jak mi to
podle mého mínění nejlépe vyhovuje, a neskládat účty vám ani jiné osobě mně tak
dokonale cizí.“
„Dobrá. Odmítáte mi tedy vyhovět. Odmítáte ohlížet se na závazky, čest a vděčnost.
Jste pevně odhodlána zničit ho před jeho přáteli a vystavit ho na posměch
celému světu.“
„Proti jakým závazkům, cti nebo vděčnosti jsem se v tomto případě provinila?“
zeptala se Elizabeth. „Můj sňatek s panem Darcym by neporušil zásady spojované
s těmito pojmy.
pokud jde o to, že bych rozhněvala jeho příbuzné nebo ho znemožnila před světem
— kdyby jeho rodina náš sňatek skutečně tak přijala, netrápila bych se proto
ani na okamžik — svět je tak moudrý, že má důležitější starosti než podporovat
malicherné roznášky.“
„Takhle se na to tedy díváte! To je tedy vaše konečné rozhodnutí! Nu dobrá. Už
je mi jasné, co bude potřeba. Jen si nepředstavujte, slečno Bennetová, že vaše ctižádost
někdy dojde ukojení. Přijela jsem vás vyzkoušet. Doufala jsem, že budete
rozumná, ale já prosadím svou, na to se můžete spolehnout.“
Takto a podobně promlouvala lady Catherine, dokud nedošly k dvířkm kočáru,
pak se rychle ještě obrátila a dodala:
„Neloučím se s vámi, slečno Bennetová, nevyřizujte žádné poručení paní matce.
Nezasluhujete tolik zdvořilosti. Rozhněvala jste mě na nejvyšší míru.“
Elizabeth neodpověděla, nepozvala vznešenou dámu dál, ale sama odcházela beze
slova domů. Zaslechla, jak se kočár rozjíždí, až když stoupala po schodišti. Její
matka jí vyšla vstříc z šatny a netrpělivě se vyptávala, proč se lady Catherine ještě
nevrátila a neodpočinula si.
„Neměla chuť jít dál,“ odpověděla dcera, „nechtěla se už zdržovat.“
„To je feš dáma! A jak to bylo od ní milé, že se tu stavěla! Vždyť nám vlastně
přišla jen říct, že se Collinsovým daří
dobře. Asi někam cestuje, a když projížděla Merytonem, napadlo ji, že by za tebou
mohla zajet. Nic zvláštního ti přece nechtěla, vid, Lízinko?“
Tu musela Elizabeth trošku zalhat, neboť sdělit matce obsah rozhovoru bylo vy-
loučeno.
Elizabeth se jen pomalu vzpamatovávala z deprese, do níž ji tato podivná návštěva
uvrhla, zprvu nedokázala dlouhé hodiny myslet na nic jiného. Lady Catherine
zřejmě podstoupila namáhavou cestu z Rosingsu jen a jen za tím účelem, aby
zrušila její domnělé zasnoubení s panem Darcym. Byl to logický počin, to musela
přiznat, ale nedovedla si představit, odkud sejí to doneslo, až si uvědomila, že on je
důvěrný přítel Bingleyho a ona Janina sestra, a když má jedna dvojice před svatbou,
hledají se hned další následovníci, a to patrně stačilo. Sama si přece v duchu
— 187 —
říkala, že se po sestřině svatbě budou vídat častěji. A sousedé z Lucasova (neboť
usoudila, že díky jejich stykům s Collinsovými se o tom mohla dozvědět lady Catherine)
jen pokládali zajisté a bezprostřední to, o čem ona uvažovala jako o možnosti
někdy v budoucnu.
Jak tak znovu přemítala o slovech lady Catherine, nemohla se zbavit obav, jaké
následky to může mít, vytrvá—li ve svém tažení. Elizabeth napadlo, zda se snad
neobrátí na synovce, když tak zdůrazňovala své odhodlání zabránit jejich sňatku, a
jak to na něho zapůsobí, až mu předestře všechny tragické následky jeho zaslepenosti,
to se neodvažovala posoudit. Nevěděla, nakolik má tetu rád a zda mu záleží
na jejím úsudku, ale dalo se přirozeně předpokládat, že si váží Její Jasnosti mnohem
víc, než byla s to ona, a až mu teta vylíčí všechno utrpení, jež ho čeká po boku
takové osoby, a že se přižení do rodiny hluboko pod svou úroveň, zasáhne ho patrně
na nejcitlivějším místě. On přece přikládá zachování důstojnosti velkou váhu a
argumenty, které se Elizabeth zdály směšné
a za vlasy přitažené, jemu mohou připadat v jádře rozumné a řádně uvážené.
Není—li dosud rozhodnut, jak se někdy domnívala, pak rady a zapřísahání tak
blízké příbuzné mohou odstranit nejistotu a utvrdit ho v přesvědčení, že jeho blaženost
spočívá v neposkvrněné cti. V tom případě se sem už nevrátí. Lady Catherine
ho může navštívit na zpáteční cestě v Londýně a on nedodrží svůj slib Bingleymu,
že za ním ještě přijede do Netherfieldu.
„Dostane—li tedy jeho přítel během několika dní omluvný dopis,“ uvažovala
nakonec, „budu vědět, jak si to vyložit. Pak bude odzvoněno očekávání i nadějím,
že v lásce vytrvá. Nedokáže—li než mě litovat, když by mohl získat mou lásku a
ruku, přestanu já brzy všeho litovat vůbec.“
Celá rodina se nelíčené podivila, když se dozvěděli, kdo je to přijel navštívit, ale
naštěstí přijali výklad, jenž uspokojil zvědavost paní Bennetové, a nikdo Elizabeth
kvůli tomu příliš neškádlil.
Nazítří dopoledne jí vyšel z knihovny vstříc otec s dopisem v ruce, právě když
scházela ze schodů.
„Zrovna se jdu podívat, kde vězíš, Lízinko,“ řekl. „Pojď ke mně.“ Následovala
ho, stále zvědavější, co jí chce říci, neboť předpokládala, že to nějak souvisí s dopisem,
který třímal v ruce. Náhle ji napadlo, že mu mohla napsat lady Catherine, a
s obavami hleděla vstříc nevyhnutelnému vysvětlování.
Došla za otcem až ke krbu a oba se posadili. Pak jí sdělil:
„Dnes ráno přišlo psaní, jež mne značně překvapilo. Jelikož se to týká hlavně tebe,
měla bys znát jeho obsah. Nevěděl jsem, že budu vdávat dvě dcery. Dovol,
abych ti pogratuloval k tak skvělé partii.“
Elizabeth zrudla až za uši, neboť ji v tom okamžiku napadlo, že otci asi napsal
synovec, nikoli teta, a nevěděla, má—li se radovat, že se vůbec vyjádřil, anebo
urazit, že nenapsal spíše jí, avšak otec už pokračoval:
„Tváříš se provinile. Děvčata se pravidelně v takovýchhle věcech nadobyčej bystře
vyznají, ale vsadil bych se, že tentokrát ani tvůj důvtip nepostačí a že jméno
svého ctitele neuhádneš. Píše mi totiž pan Collins.“
„Pan Collins? Co ten s tím má co společného?“
— 188 —
„Samozřejmě že opět jednou trefil hřebík přímo na hlavičku. V úvodu mi nejprve
blahopřeje k nadcházejícímu sňatku mé nejstarší dcery, o němž se dověděl od
nějaké upovídané dobré duše od Lucasových. Ale nechci tě dlouho napínat a tak ti
nebudu číst, co k této věci říká. Tebe se týká až následující : Když jsem tedy vyjádřil
upřímné přání všeho nejlepšího jménem své choti i jménem svým u příležitosti
této radostné skutečnosti, dovolte, abych se krátce zmínil ještě o jedné věci, o níž
jsme informováni ze stejného pramene. Předpokládá se, že Vaše dcera Elizabeth si
neponechá dlouho své dívčí jméno, až se ho její sestra vzdá, a že průvodce životem,
jehož si vyvolila, jest jednou z nejvýše postavených osobností, k níž je možno
vzhlížet v této zemi.
Nu tak, jestlipak uhádneš, Lízinko, koho tím pan Collins myslí ? Tomuto
mladému pánovi se dostalo všeho, čeho si jen lidské srdce může zdát — má značný
majetek, vznešené příbuzenstvo i vlivné styky. Přes všechna tato lákavá pokušení
mi dovolte, abych varoval sestřenku Elizabeth i Vás před zlými následky, jaké by
vzápětí vyvolal neuvážený souhlas s nabídkou onoho pána, jíž ovšem budete chtít
okamžitě využít.
Víš tedy, Lízinko, o koho jde? Ale ted to vyjde najevo: Píši Vám tato varovná
slova, neboť máme důvody se domnívat, že jeho tetinka, lady Catherine de
Bourghová, tento sňatek neschvaluje.
Tak vidíš, tím ženichem je pan Darcy! Nu, mám dojem, Lízinko, že se mi podařilo
tě skutečně překvapit. Pan Collins ani Lucasovi si z celého okruhu tvých známých
nemohli vybrat člověka, jehož jméno by je spíš usvědčilo ze lži! Pan Darcy,
jenž se na žádnou ženu ani nepodívá, aby proti ní neměl plno výhrad, a jenž si tebe
sotva všiml, co se znáte? Je to rozkošné.“
Elizabeth se snažila přizpůsobit otcově žertovné náladě, ale vzmohla se jen na
jediný nucený úsměv. Ještě nikdy jí jeho vtipkování nepřišlo tak zatěžko jako ted.
„Tobě to nepřipadá směšné?“
„Ach ano, ale čtěte prosím dál.“
Když jsem se včera večer zmínil o jejich pravděpodobném sňatku
před Její Jasností, okamžitě se k tomu vyjádřila a se svou obvyklou blahosklonností
dala najevo, že má výhrady proti sestřenčině rodině. Odmítá tedy dát souhlas
k této, jak se ráčila vyjádřit, neslýchané pohaně. Pokládal jsem za svou povinnost,
zpravit o tom sestřenku co nejdříve, aby ona i její urozený ctitel věděli, čemu jest
jim čelit, a aby překotně nevstupovali do manželství, nedostalo—li se jim k tomu
patřičného požehnání. Pan Collins dále dodává: Upřímně se raduji, že se Vám
podařilo smutný případ sestřenky Lydie tak šikovně ututlat, a jen mi dělá starosti,
že se tak rozkřiklo,jak spolu žili ještě před svatbou. Nemohu však nedbat povinnosti,
již mi ukládá můj úřad, a zamlčet Vám, jak mne udivilo, že jste hned po svatbě
mladé novomanžele vpustil do Longbournu. Je to podporování neřesti, a kdybych
já byl longbournským farářem, byl bych se proti tomu rázně ohradil. Zajisté jste
povinen jako křesťan odpouštět, ale měl jste přikázat, že Vám nesmí na oči, a nedovolit,
aby se před Vámi vyslovila jejich jména. Takhle si on tedy představuje
křesťanské odpuštění. Pak už se jen rozepisuje o požehnaném stavu své drahé
Charlotty a o tom, že očekávají olivovou ratolístku. Ale, Lízinko, ty se tváříš, jako
— 189 —
by tě to nepobavilo. Nejsi přece taková netýkavka, aby sis hrála na uraženou pro
trochu klepů. Proč bychom byli na světě, než abychom poskytovali povyražení
svým bližním a na oplátku se opět sami na jejich účet zasmáli?“
„Ne, ne!“ zvolala Elizabeth. „Mám z toho velkou švandu, aleje to takový nesmy-
sl!“
„Ba právě — a. proto je to tak zábavné. Kdyby si byli vybrali nějakého jiného
muže, nebylo by to ani zdaleka tak podařené, avšak jeho naprostá lhostejnost a
tvoje výslovné antipatie ukazují jejich nebetyčnou pošetilost. Ač se mi tak příčí
písemnosti, nevzdal bych se korespondence s panem Collinsem ani za nic. Ne,
když čtu listy pana Collinse, musím mu dát přednost i před Wickhamem, jakkoli si
cením nestydatosti a pokrytectví tohoto svého zetě. A prosím tě, Lízinko, co říkala
lady Catherine těmto zvěstem? Přijela za tebou, aby ti odepřela souhlas?“
Na tuto otázku odpověděla pouze smíchem, a jelikož otec nic netušil, netrápil ji
dalšími otázkami. Ještě nikdy Elizabeth tak těžko nepředstírala, co necítila. Musela
se smát, ač by se
byla nejraději rozplakala. Otec ji krutě zdrtil svými slovy o Darcyho lhostejnosti,
nezbývalo jí než uvažovat, jak může být tak slepý, anebo se obávat, zda snad místo
toho, že on postřehl příliš málo, si ona nedomýšlí příliš mnoho.
Místo aby Bingley dostal omluvný dopis od přítele, jak Elizabeth zpola očekávala,
byl s to přivést ho s sebou do Longbournu za několik dní po návštěvě lady Catherine.
Pánové se dostavili hned zrána, a než měla paní Bennetová možnost sdělit
Darcymu, že se seznámila s jeho paní tetinkou, čehož se Elizabeth neustále strachovala,
navrhl Bingley, jenž chtěl mít Jane pro sebe, aby se šli projít. Všichni
souhlasili. Paní Bennetová na procházky nechodila, Mary na to nikdy neměla čas,
ale ostatních pět se vydalo ven. Bingley a Jane se však brzy dali předběhnout.
Opožďovali se vzadu a nechali Kitty, Elizabeth a Darcyho, aby se bavili, jak umějí.
Rozhovor vázl: Kitty se v Darcyho přítomnosti cítila zaražená, Elizabeth v duchu
dospívala k zoufalému odhodlání a on snad také.
Zamířili k Lucasovým, protože si Kitty přála mluvit s Marií, a jelikož Elizabeth
nepokládala za nutné, aby se toho zúčastnili všichni, vykročila s ním srdnatě sama,
když je Kitty opustila. Nyní nadešla vhodná chvíle, aby svůj úmysl uskutečnila, a
než tedy měla čas pozbýt odvahy, řekla mu:
„Jsem velmi sobecké stvoření, pane Darcy. Abych se zbavila tíhy, která mi leží
na srdci, zachovám se bezohledně k vám. Nemohu už déle mlčet a nepoděkovat
vám za bezpříkladnou laskavost, s níž jste se ujal případu mé nešťastné sestry. Od
té chvíle, co o tom vím, nemyslím na nic jiného než jak vám vyjádřit svou vděčnost.
Kdyby to bylo známo i ostatním členům naší rodiny, nemluvila bych pouze
za sebe.“
„Je mi líto, je mi upřímně líto, že se vám donesla zpráva, která vás při mylném
výkladu mohla zarmoutit,“ odpověděl
Darcy překvapeně a procítěně. „Netušil jsem, že paní Gardinerové lze tak málo
důvěřovat.“
„Není to tetiččina vina. Lydia se ve své lehkovážnosti prořekla, a já jsem si samozřejmě
nedala pokoj, dokud jsem nevypátrala všechny podrobnosti. Dovolte,
— 190 —
abych vám ještě jednou ze srdce poděkovala jménem celé rodiny za vaši velkorysost,
za to, že jste se podjal tak namáhavého úkolu a podstoupil tolik nepříjemností,
abyste je našel.“
„Chcete—li mi poděkovat,“ odpověděl, „poděkujte mi jen za sebe. Nezapírám,
že nejvíce ze všech důvodů mě k tomu vedlo přání, abych vám vrátil klid a spokojenost.
Ale vaše rodina mi není vůbec zavázána. Vážím si jich, ale doznávám, že
jsem při tom myslel jen na vás.“
Elizabeth tonula v takových rozpacích, že ze sebe nedokázala vypravit ani slova.
Po krátké odmlce její společník dodal: „Jste příliš velkorysá, abyste si se mnou
zahrávala. Jestli se váš vztah ke mně od dubna nezměnil, řekněte mi to hned teď. Já
vás mám pořád stejně rád, ale stačí slůvko a nezmíním se už o tom do konce svých
dní.“
Elizabeth chápala, jak je mu v takové situaci těžko a nedobře, a proto se přemohla
a bez otálení, ač ne příliš souvisle, promluvila a dala mu najevo, že její city doznaly
od zmíněné doby velké proměny a že dnes přijímá s radostí a vděčností jeho
slova. Její odpověď v něm vyvolala takový příval štěstí, jaký asi ještě nikdy nepocítil,
i jal se k ní promlouvat vřele a tak dalece rozumně, jak se dá očekávat u muže
bezmezně zamilovaného. Kdyby mu byla Elizabeth dokázala pohlédnout do očí,
byla by viděla, jak se mu tvář rozzářila a zkrásněla blahem, takto však mohla jen
naslouchat, co jí říká o své lásce, a jak bez ní nemůže být, a každým okamžikem jí
jeho cit připadal cennější.
Kráčeli dál, aniž si všímali kam. Srdce jim překypovala a měli si toho tolik co
povědět, že nemohli věnovat pozornost ničemu jinému. Brzy se dozvěděla, že za
to, jak se krásně domluvili, vděčí vlastně tažení jeho tety, která ho skutečně na
zpáteční cestě navštívila v Londýně a vypověděla mu, proč se rozjela do Longbournu
a jak u Elizabeth pořídila: opakovala mu důrazně každý její výrok, jenž
podle mínění Její Jasnosti zvláště svědčil o Elizabethině nestydaté troufalosti, v
domnění, že tímto vylíčením dosáhne svého a zejí synovec slíbí to, co ona slíbit
odmítla. Naneštěstí pro urozenou dámu to však mělo zcela opačný účinek.
„Dala mi naději, jíž jsem se předtím neodvážil oddávat. Znal jsem vaši povahu
natolik, abych si mohl být jist, že kdybyste bývala ještě stále rozhodně a neoblomně
zaujata proti mně, byla byste to doznala lady Catherine zcela otevřeně a
upřímně.“
Elizabeth zrudla a zasmála se: „Ano, víte toho o mé upřímnosti dost, abyste mě
pokládal za schopnou všeho. Když jsem vás tak hrozně znectila přímo do očí, proč
bych to neudělala před vaším příbuzenstvem?“
„Co jste mi řekla, co bych byl nezasluhoval ? Vaše obvinění sice postrádala podstaty,
protože vznikla z mylných předpokladů, ale zachoval jsem se k vám tak, že
jsem zasluhoval přísné výtky. Mé počínání nelze omluvit. Je mi hrozně, když si na
to vzpomenu.“
„Nebudeme se přít, kdo se onoho večera víc provinil,“ řekla Elizabeth. „Myslím,
že by se bylo oběma dalo leccos vytknout. Od té doby jsme však doufám oba pokročili
v ohleduplnosti.“
— 191 —
„Nemohu se přes to tak lehce přenést. Dodnes mě nevýslovně trápí, když si uvědomím,
co jsem tenkrát říkal — jak jsem uvažoval, jak jsem si počínal, jaké výrazy
jsem volil. Nikdy nezapomenu na vaše výstižné pokárání: Kdybyste se byl zachoval
jako pravý kavalír. Doslova tak jste to řekla. Nevíte, nemáte ani tušení, jak mě
ta slova mučila — i když jsem až po čase dokázal natolik rozumně uvažovat, že
jsem uznal jejich oprávněnost, to přiznávám.“
„Ani ve snu by mě bylo nenapadlo, že na vás tak zapůsobí. Vůbec jsem nečekala,
že si je tak vezmete k srdci.“
„Nepochybujte o tom. Tenkrát jste mě považovala za bezcitného darebáka, to
vím. Nikdy nezapomenu, jak jste se zatvářila, když jste říkala: Neuvažovala bych o
vaší nabídce za žádných okolností.“
„Ach, neopakujte mi má tehdejší slova. Zažeňme vzpomínky. Ujišťuji vás, že se
za to už dlouho upřímně hanbím.“
Darcy se zmínil o svém dopise. „Začala jste pak už brzy o mně smýšlet lépe?“
chtěl vědět. „Uvěřila jste tomu, co jsem tam psal?“ Vylíčila mu, jak na ni dopis
zapůsobil a jak se postupně zbavovala dřívější předpojatosti.
„Věděl jsem,“ řekl, „že vás moje slova zabolí, ale nebylo vyhnutí. Doufám, že
jste ten dopis zničila. Byla tam taková pasáž — hlavně v úvodu — za nic na světě
bych nechtěl, abyste si ji mohla znovu přečíst. Za některé výrazy byste mě mohla
právem nenávidět.“
„Dopis samozřejmě spálím, domníváte—li se, že by ohrožoval mou náklonnost k
vám, můžeme sice oba oprávněně předpokládat, že mé názory nejsou zcela neměnné,
ale doufám, že je přece jen nestřídám tak rychle, jak by se podle toho zdálo.“
„Věřil jsem, když jsem psal ten list,“ odpověděl Darcy, „že už jsem dokonale
klidný a že se ovládám, avšak nyní jsem přesvědčen, že jsem jej psal ve velkém
roztrpčení.“
„Snad ze začátku, ale rozhodně ne ke konci. Závěr je nanejvýš milosrdný. Ale
nemyslete už na ten dopis. Jak pisatel, tak adresátka byli jiní lidé, takže by měli
zapomenout na všechny nepříjemné okolnosti, které jej provázely. Musíte si přivlastnit
něco z mé životní filosofie: Ohlížej se nazpět jen tehdy, přináší—li ti to
potěšení.“
„Taková filosofie se na vás vůbec nehodí. Vaše vzpomínky musí být tak dokonale
prosty výčitek, že vás potěší nikoli po filosofických úvahách, ale — a to je mnohem
lepší — bez uvažování. Jenže u mne je tomu jinak. Dotírají na mne bolestné
vzpomínky, které nemohu — a ani bych neměl zapudit. Celý život jsem byl sobec
— ve svém počínání, i když ne ve svých zásadách. V dětství mě učili, co je správné,
ale neučili mě přemáhat své povahové nedostatky. Vštěpovali mi dobré zásady,
ale dovolili mi, abych je uplatňoval pyšně a sebevědomě. Rodiče bohužel neměli
jiného syna, dlouhá léta jsem byl vlastně jedináček, a tak mě rozmazlovali, třebaže
to byli hodní lidé, zvlášť otec byl nesmírně laskavý a dobrosrdečný, a přimhuřovali
obě oči nad mou panovačností a sobeckostí, ba dokonce ji ještě podporovali a
utvrzovali mě v názoru, že na lidech mimo naši rodinu nezáleží, že jsme jim nadřa-
zeni,
— 192 —
duševně nadřazeni, a proto lepší. Skutečně jsem tomu vířil anebo se aspoň snažil
uvěřit, od svých osmi do osmadvaceti let a věřil bych tomu dodnes, nebýt vás, má
krásná, má nejdražší Elizabeth! Vděčím vám za vše. Dala jste mi lekci, zprvu jistě
trudnou, ale nadmíru prospěšnou. Vy jste mne patřičně pokořila. Šel jsem za vámi,
a vůbec jsem nezapochyboval, jak mé vyznání přijmete. Ukázala jste mi, že veškerá
má důležitost není dost důležitá pro ženu, která za něco stojí.“
„Byl jste tedy přesvědčen, že vás vyslyším?“
„Skálopevně. Co říkáte takové domýšlivosti? Věřil jsem, že čekáte, že toužíte,
abych se vám vyznal.“
„Musela jsem ten dojem svým chováním vyvolat, ale ujišťuji vás, že neúmyslně.
Nikdy jsem vám nic nepředstírala, ale snad tu a tam ve své zbrklosti přeháním. Jak
jste mne po onom večeru asi nenáviděl!“
„Vás a nenávidět! Možná že jsem se zprvu na vás hněval, ale ten hněv se brzy
obrátil na správnou adresu.“
„Bojím se vás téměř zeptat, co jste si o mně pomyslel, když jsme se tak střetli v
Pemberley. Zlobil jste se, že jsem se tam objevila?“
„Jistěže ne, pouze mě to překvapilo.“
„Nemohlo vás to překvapit víc, než mě překvapilo to, že jste mě vůbec vzal na
vědomí. Svědomí mi říkalo, že si nezasloužím žádné zvláštní ohledy, a přiznám se,
že jsem vůbec nečekala tolik mimořádné pozornosti.“
„Snažil jsem se tenkrát být k vám co nejpozornější, protože jsem vám chtěl naznačit,
že mě minulé události nezatvrdily, doufal jsem, že mi trochu odpustíte a
zmírníte své antipatie, až uvidíte, že jsem si vaše výtky vzal k srdci. Jak brzy jsem
chtěl ještě něco víc, to už nevím, ale řekl bych, že asi za půl hodiny poté, co jsem
vás spatřil.“
Vyprávěl jí pak, jakou měla Georgiana radost, že se spřátelily, a jak byla zklamaná,
že musela tak narychlo odjet, tím se přirozeně dostali na příčinu onoho odjezdu
a ona se dozvěděla, jak se rozhodl hned ještě v onom hostinci opustit Derbyshire
a pátrat po její sestře a že se tvářil tak vážně a zaraženě jen a jen proto, že
byl ponořen do úvah o té věci.
Znovu mu projevila vděčnost, ale bylo to pro oba příliš trapné téma, aby při něm
setrvali.
Ušli pomalým krokem několik mil, příliš zaneprázdněni, aby si to uvědomili, až
se nakonec podívali na hodinky a zjistili, že už měli být doma.
„Kam se jen poděli Bingley s Jane?“ Tato otázka obrátila pozornost k oné dvojici.
Darcy se radoval z jejich zasnoubení, přítel ho o tom okamžitě zpravil.
„Ráda bych věděla, zda vás to překvapilo?“ zeptala se Elizabeth.
„Ani trochu. Když jsem odjížděl, tušil jsem, že k tomu dojde co nevidět.“
„To tedy znamená, že jste svolil. Však jsem si to hned myslela.“
A třebaže se takovému výkladu bránil, bylo očividné, že hádá dobře.
„Ten večer, než jsem odjížděl do Londýna, jsem udělal to, co jsem měl udělat už
dávno: vyzpovídal jsem se mu,“ řekl. „Vylíčil jsem mu všechno, co se přihodilo, a
proč se nyní můj tehdejší zákrok jeví jako naprosto neoprávněný a nesmyslný.
Velmi ho to překvapilo. Neměl o tom ani tušení. Řekl jsem mu také, že jsem se
— 193 —
pravděpodobně zmýlil, když jsem tenkrát tvrdil, že pro vaši sestru nic neznamená,
a jelikož bylo nabíledni, že k ní chová stále stejně vřelé city, nepochyboval jsem o
tom, že spolu dojdou štěstí.“
Elizabeth nemohla potlačit pousmání nad tím, jak lehce dokáže přítele ovlivnit.
„Řekl jste mu, že ho miluje, na základě vlastního pozorování, anebo jste uvěřil
tomu, co jsem vám sdělila na jaře?“
„Přesvědčil jsem se o tom sám. Pozoroval jsem ji bedlivě během obou posledních
návštěv a viděl jsem, že ho má ráda.“
„A on zřejmě plně uvěřil vašemu ujištění.“
„Ano. Bingley je nesmírně skromný a nerafinovaný člověk. Nemá dost sebedůvěry,
aby se v tak důležité záležitosti spolehl jen na vlastní úsudek, ale mně důvěřuje,
a proto šlo všechno hladce. Musel jsem se mu doznat ještě k jedné věci, která
ho na čas, a to právem, rozzlobila. Nemohl jsem mu zamlčet, že vaše sestra dlela v
zimě tři měsíce v Londýně — že jsem
o tom věděl a úmyslně mu to zatajil. Hněval se na mne, ale myslím si, že jen tak
dlouho, dokud se neujistil o citech vaší sestry. Teď už mi všechno odpustil.“
Elizabeth by byla ráda poznamenala, že pan Bingley je skvělý přítel — nedocenitelný,
když se uváží, jak lehce si dá poroučet, ale zarazila se včas. Uvědomila si,
že ještě neumí přijímat škádlení a zeje trochu brzy na to, aby s tím začínala. Hovořil
o Bingleyho budoucím štěstí, které se nevyrovná jen jeho vlastnímu, dokud se
opět nevrátili do Longbournu. V hale se rozešli.
„Kampak jste se to ztratili, Lízinko?“ zeptala se Jane, jakmile Elizabeth vkročila
do místnosti, a ostatní kolem stolu se k ní připojili. Elizabeth se nevzmohla na
jinou odpověď, než že zašli tak daleko, až si spletla cestu. Zrudla při těchto slovech,
avšak ani tím, ani ničím jiným nevzbudila oprávněné podezření.
Večer klidně ubíhal, nic mimořádného se nedělo. Oficiální milenci se smáli a
povídali, neoficiální mlčeli. Darcy neměl v povaze projevovat své city bouřlivým
veselím a Elizabeth ve svém rozrušení a zmatku spíš věděla o svém štěstí, než aby
je už prožívala, kromě bezprostředních rozpakují v tom bránily ještě jiné závažné
okolnosti. Představovala si, co všichni řeknou, až se to dozvědí, uvědomovala si,
že se krom Jane nikomu nezamlouvá, a obávala se, že u ostatních může jít o vyslovený
odpor, jímž neotřese ani jeho bohatství a urozenost.
Před spaním si vylila srdce Jane. Té sice byla nedůvěřivost zcela cizí, ale tentokrát
ji vůbec nechtěla brát vážně.
„Žertuješ, Lízinko, to není možné! — Že ses zasnoubila s panem Darcym! —
Ne, mě neoklameš. Vím, že to nepřichází v úvahu.“
„To mi to krásně začíná! Tys byla má jediná naděje: kdo
mi uvěří, ne—li ty? Ale já to myslím smrtelně vážně. Je to čistá pravda. On mě
stále ještě miluje a zasnoubili jsme se.“
Jane na ni hleděla nedůvěřivě. „Ale, Lízinko, vždyť je to vyloučené. Vím, jak je
ti protivný.“
„Nic nevíš. Na to na všechno už jsem zapomněla. Snad jsem ho dřív tolik nemilovala.
Ale v takovýchto případech je dobrá paměť vážným prohřeškem. Od této
chvíle na to sama navždy zapomenu.“
— 194 —
Slečna Bennetová na ni koukala zkoprnělá úžasem. Elizabeth ji znovu a co nejdůrazněji
ujišťovala, že je to pravda.
„Bože na nebesích! Je to možné?“ zvolala Jane. „Nu, nezbývá než ti uvěřit. Drahá,
milá sestřičko, jak ráda bych ti — a také ti z celého srdce blahopřeji — ale jsi
jista — nezlob se na mne, že se ptám — jsi docela jista, že s ním budeš šťastna?“
„O tom není nejmenší pochyby. Už jsme se dohodli, že z nás bude nejšťastnější
pár na zeměkouli. Ale máš z toho radost, Jane? Jak se ti bude takový švagr za-
mlouvat?“
„Moc a moc. Bingleyho a mne jsi ani nemohla víc potěšit. Už jsme o tom uvažovali,
ale vyloučili jsme, že by k tomu mohlo dojít. A máš ho opravdu dost ráda?
Ach, Lízinko, dělej, co se ti zlíbí, jen se probůh nevdávej bez lásky. Jsi docela jista,
že k němu cítíš to, co bys měla?“
„Ale ano! Uznáš sama, že k němu cítím víc, než bych měla, až ti všechno vypo-
vím.“
„Jak to?“
„Musím se přiznat, že ho mám radši než Bingleyho. Ted se na mne rozhněváš,
viď?“
„Ale, drahá sestřičko, přestaň už žertovat. Chci si s tebou vážně promluvit. Nevytáčej
se a řekni mi všechno, co ještě nevím. Prozradíš mi, kdy ses do něho zami-
lovala?“
„Přicházelo to tak poznenáhlu, že vlastně ani nevím, kdy to začalo. Ale myslím,
že jsem ho milovala od té chvíle, kdy jsem uzřela jeho krásné panství v Pember-
ley.“
Další naléhání, aby mluvila vážně, však nezůstalo neoslyšeno, a Jane se brzy
upokojila, když ji sestra slavnostně ujistila o svých citech. Jakmile překonala své
pochyby, o nic jiného už jí nešlo.
„Teď už jsem spokojená,“ pravila, „protože budeš stejně
šťastná jako já. Mně se odjakživa zamlouval. Musela bych si ho vážit už proto,
že tě má rád, ale jako Bingleyho přítel a tvůj manžel má místo v mém srdci hned
po Bingleym a tobě. Ale stejně jsi, Lízinko, pěkná šibalka a tajnůstkářka! Vůbec jsi
mi nevyprávěla, co se všechno zběhlo v Pemberley a v Lambtonu! Musela jsem se
to dovědět z jiného pramene, ne od tebe.“
Elizabeth jí vysvětlila, proč o tom nemluvila. Nechtěla se zmiňovat o Bingleym a
její city k jeho příteli byly tak neujasněné, že jí přišlo zatěžko o něm hovořit. Ale
teď už před ní nechce tajit, jak se podílel na Lydiině svatbě. Všechno jí vylíčila a
povídaly si pak až dlouho do noci.
„Dobrotivý bože!“ zvolala nazítří ráno paní Bennetová, která držela stráž u okna.
„Že si náš drahý Bingley vede s sebou zas toho pana Darcyho! Co si myslí, že se
pořád tak vnucuje? To ho nenapadne, že by mohl jít střílet nebo něco a neobtěžovat
nás věčně svou společností? Co s ním? Lízinko, budeš ho muset zase odvést na
procházku, aby Bingleymu nepřekážel.“
Elizabeth sotva dokázala zachovat vážnou tvář, jak jí tento příkaz přišel vhod,
ale přitom ji hluboce ranilo, že se o něm matka vždy takhle vyjadřuje.
— 195 —
Jakmile vstoupili, zahleděl se na ni Bingley tak výmluvně a stiskl jí ruku tak vřele,
že nepochybovala o jeho zasvěcenosti. Krátce nato poznamenal hlasitě: „Paní
Bennetová, nemáte tu někde ještě nějakou cestičku, kde by Lízinka mohla dneska
zase zabloudit?“
„Radila bych panu Darcymu, Líze a Kitty, aby teď dopoledne vystoupili na kopec
Oakham. Je to pěkná dlouhá procházka a pan Darcy ještě neviděl, jaký je odtamtud
krásný rozhled.“
„To se skvěle hodí,“ odpověděl Bingley, „ale jsem si jist, že by to Kitty příliš
unavilo. Viďte,Kitty?“
Kitty doznala, že by raději zůstala doma, pan Darcy prohlásil, že ho vyhlídka z
kopce velmi láká, Elizabeth mlčky přitakala. Zatímco se nahoře strojila, přišla za ní
paní Bennetová a řekla:
„Je mi tě líto, Lízinko, že si musíš vzít sama na starost toho
protivného člověka. Ale snad ti to nebude příliš proti mysli: děláš to kvůli Jane,
to víš, a bavit ho moc nemusíš. Tu a tam na něho promluv a víc se nenamáhej.“
Na procházce se domluvili, že požádá večer pana Benneta o její ruku. Elizabeth
si vyhradila, že matku poprosí o svolení sama. Nemohla předvídat, jak to matka
přijme, a měla vážné pochyby, zda všechno jeho bohatství a urozenost vyváží její
odpor k němu. Ať už se však tomu sňatku bouřlivě vzepře anebo se bouřlivě zaraduje,
jedno bylo jisté, že její počínání sotva bude dělat čest jejímu rozumu, a pro
Elizabeth bylo stejně nesnesitelné, aby Darcy byl svědkem jejích prvních radostných
výlevů jako prvního hromobití jejího nesouhlasu.
Jakmile se večer pan Bennet uchýlil do své pracovny, viděla, že Darcy vstává a
kráčí tam za ním, a tento pohled ji hluboce rozrušil. Neobávala se jeho nesouhlasu,
ale trápilo ji, že z toho bude nešťastný, že ona, jeho nejmilejší dcera, mu svým
vyvoleným způsobí starosti, a tak seděla jako na jehlách, dokud se pan Darcy opět
neobjevil: pohlédla na něho, viděla, že se usmívá, a trochu se jí tím ulevilo. Za pár
minut přistoupil ke stolku, kde s Kitty seděly, a pod záminkou, že obdivuje její
ruční práci, jí zašeptal: „Jděte za panem otcem, je v knihovně a přeje si s vámi
mluvit.“ Okamžitě se zvedla.
Otec přecházel po místnosti a tvářil se vážně a ustaraně.
„Co to vyvádíš, Lízinko?“ řekl. „Zbláznila ses, že ses s nim zasnoubila? Cožpak
ti odjakživa nebyl protivný?“
Jak si teď přála, aby si byla utvářela své názory uváženěji a aby je byla vyjadřovala
umírněněji! Byla by si mohla ušetřit trapné vysvětlování a odůvodňování, leč
nebylo vyhnutí, a tak ho zmateně ujišťovala o svých citech k panu Darcymu.
„čili jinými slovy, jsi rozhodnuta ho mít. Je bohatý, to je pravda, a koupí ti víc
skvělých toalet a skvělých kočárů než Bingley Jane. Ale stačí ti to ke štěstí?“
„Nic jiného by vám tedy nevadilo než pomyšlení, že ho nemiluji?“ zeptala se
Elizabeth.
„Vůbec nic. Všichni ho považujeme za povýšeného, nepříjemného člověka, ale
na tom by vůbec nezáleželo, kdybys ho měla ráda.“
— 196 —
„Ale já ho přece mám ráda,“ odpověděla se slzami v očích, „miluji ho. Není ani
trochu povýšený. Je dobrý a přívětivý. Vy ho vůbec neznáte, a tak mě prosím vás
nemučte a nemluvte o něm takhle.“
„Má moje svolení, Lízinko,“ řekl otec. „Člověku, jako je on, bych se skutečně
neopovážil odepřít nic, oč se mu uráčilo požádat. Dávám nyní svolení i tobě, trváš—li
na tom, že si ho chceš vzít. Ale dej si poradit a ještě si to rozmysli. Znám
tvou povahu, Lízinko. Vím, že nebudeš žít spokojeně a ani to nedokážeš předstírat,
nebudeš—li si svého muže upřímně vážit — nebudeš—li k němu s úctou vzhlížet.
Tvá temperamentní letora by tě v neharmonickém svazku uvedla do velkého nebezpečí.
Sotva bys unikla hanbě a utrpení. Drahé dítě, nedopusť, abych se dožil té
tragédie, že bys právě ty nemohla svého druha respektovat. Nevíš, co děláš.“
Elizabethino dojetí vzrůstalo: odpověděla mu vážně a pohnutě, ale trvalo to
dlouho a musela ho znovu a znovu ujišťovat, že se Darcymu zaslíbila ze svobodné
vůle, líčit mu, jak si postupně názor na něho opravila, a prohlašovat s naprostou
jistotou, že u něho nejde o chvilkové vzplanutí, ale že jeho láska podstoupila za
dlouhé měsíce řadu těžkých zkoušek, a s důrazem vypočítávat všechny jeho přednosti,
než sejí podařilo, aby otec překonal nedůvěru a smířil se s budoucím zetěm.
„Nu dobře, holčičko,“ prohlásil nakonec. „Už nic neříkám. Je—li tomu tak, pak
si tě zasluhuje. Nemohl bych se s tebou, se svou drahou Lízinkou, rozloučit kvůli
někomu, kdo by tě nebyl hoden.“ Aby dokreslila příznivý obraz, vyprávěla mu pak,
jak se pan Darcy dobrovolně ujal Lydie. Vyslechl ji s velkým úžasem.
„Dnes večer se dějí samé zázraky! Je to tedy všechno Darcyho zásluha — on na
to dal peníze, přiměl Wickhama k ženitbě, zaplatil mu dluhy a koupil jmenování!
Tím lépe. Ušetřím si tak spoustu nepříjemností i výdajů. Kdyby to býval zařídil
strýček, byl bych mu to musel zaplatit a také bych to byl udělal, ale tihle vášnivě
zamilovaní ženiši berou všecko na sebe. Zítra mu řeknu, že se s ním vyrovnám, on
bude blouznit o tobě a vykládat, jak tě miluje, a tím celá ta záležitost skončí.“ Pak
si vzpomněl, jak ji před několika dny přivedl do rozpaků, když jí přečetl dopis od
pana Collinse, a začal si ji kvůli tomu dobírat, nakonec ji propustil a vyprovodil ji
ke dveřím se slovy: „Jestli si ještě nějaký mládenec přijde říct o Mary nebo Kitty,
pošli ho za mnou, že mám právě čas.“ Elizabeth spadl těžký kámen ze srdce, uchýlila
se na půl hodinky do svého pokoje, aby si v klidu všechno rozvážila, a pak už
se dokázala docela vyrovnaně přidružit k ostatním. Čas bujarého veselí ještě nenadešel,
ale večer ubíhal pokojně, když se už nemusela ničeho závažného obávat, a
příjemná nenucenost a důvěrné sblížení vyžaduje delší dobu.
Když se matka Bennetová večer odebrala do své šatny, zašla za ní a oznámila jí
důležitou novinu. Ta na ni měla zcela zvláštní účinek: když ji paní Bennetová vyslechla,
zůstala zprvu sedět jako opařená a nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku.
Trvalo hezky dlouhou dobu, než pochopila, co to slyší, ačkoli se jinak nedalo říct,
že by neměla bystrý postřeh pro cokoli, co přinášelo rodině výhody nebo co mohlo
souviset s vdavkami některé dcery. Konečně se poněkud vzpamatovala, vstala,
zase si sedla, spínala ruce a křižovala se.
„Dobrotivá nebesa! Matičko boží! Co to slyším! I propáníčka! Pan Darcy! Kdo
by si to byl pomyslil? Lízinko, ty můj miláčku! Jaká budeš bohatá a vznešená! Ty
— 197 —
peníze na útratu, ty šperky, ty kočáry, co budeš mít '.Jane se ti nemůže rovnat —
ani v nejmenším. Mám takovou radost — jsem z toho celá pryč. Takový šaramantní
člověk! — Takový krasavec! Tak urostlý! Má zlatá Lízinko, jen se na mne nezlob,
že mi byl předtím tak protivný. Snad mi to promine. Lízinko, děvenko drahá!
Dům v Londýně! Všechno to nejlepší! Tři dcery vdané! Deset tisíc ročně! Dobrý
bože, co si počnu? Mně jde z toho hlava kolem!“
Tím byla Elizabeth tedy zbavena nejistoty ohledně souhlasu. Byla ráda, že je jediným
očitým svědkem těchto výlevů, a brzy se vzdálila. Nebyla však ve svém
pokoji ještě ani tři minuty a už tam matka vnikla za ní.
„Děvenko zlatá,“ zvolala, „já na to musím pořád myslet! Deset tisíc ročně a kdoví,
jestli ne víc. To je partie jako nějaký lord. A zvláštní povolení! Ty budeš a musíš
mít
na svatbu zvláštní povolení! Má beruško malá, hlavně mi pověz, co pan Darcy
nejraději jí, abychom to měli zítra k obědu.“
Tohle bylo výstražné znamení, jak si matka bude vůči onomu pánovi počínat, a
Elizabeth zjistila, že i v případě, kdy je skálopevně jista jeho vřelou láskou a ani
souhlas rodičů nechybí, má si stále ještě co přát. Avšak druhý den proběhlo všechno
mnohem lépe, než očekávala, neboť v paní Bennetové vzbuzoval její budoucí
zeť naštěstí takovou bázeň, že si na něho netroufla sama promluvit, ledaže mu
mohla prokázat nějakou úsluhu nebo projevit souhlas s jeho názory.
Elizabeth s radostí přihlížela, jak se její otec namáhá, aby se sblížili, a pan Bennet
ji zakrátko ujistil, že si ho čím dál tím více váží.
„Obdivuji hluboce všechny své zetě,“ pravil. „Mým oblíbencem zůstane asi Wickham,
ale domnívám se, že tvého manžela budu mít stejně rád jako Janina.“
Elizabeth se brzy vrátila čtveračivá nálada a chtěla po Darcym, aby jí vysvětlil,
proč se do ní vlastně zamiloval. „Jak vás to vůbec napadlo?“ zeptala se. „Když už
jste jednou začal, dovedu pochopit, že jste v tom krásně pokračoval, ale co to poprvé
vyvolalo?“
„Nemohu určit hodinu ani místo ani pohled ani slůvko, které to způsobilo. Je to
už příliš dávno. Byl jsem v tom až po uši, než jsem si vůbec uvědomil, že jsem
začal.“
„Mé kráse jste hned rázně odolal, a pokud jde o mé způsoby — chovala jsem se
k vám vždycky jen o chloupek lépe než nezdvořácky a promluvila jsem na vás
obvykle spíš s tím úmyslem, abych vás potrápila, než naopak. Ne, buďte upřímný:
že se vám líbily mé nezpůsoby?“
„Vaše vtipná vyřídilka se mi skutečně moc líbila.“
„Můžete tomu rovnou říkat nezpůsoby. Dá se to stěží
nazvat jinak. Ale pravda bude, že jste byl znechucen zdvořilůstkami, obdivem a
uctivou pozorností. Znelíbily se vám ženy, které se každým slůvkem, každým
pohledem, každou myšlenkou snažily jen o to, aby se vám zavděčily. Já jsem vás
vyburcovala a zaujala, protože jsem si počínala právě opačně. Kdybyste nebyl z
duše dobrý člověk, byl byste mě za to nenáviděl, ale třebaže jste se to snažil všemožně
tajit, máte ušlechtilou a spravedlivou povahu a v hloubi srdce jste hluboce
opovrhoval lidmi, kteří se vám tak pilně kořili. Vidíte — ušetřila jsem vám námahu
— 198 —
se zdůvodňováním, a když se to tak vezme kolem a kolem, začínám být přesvědčena,
zeje to logické vysvětlení. Vždyť o mně nic dobrého nevíte —¦ ale na to se asi
nikdo neohlíží, když se zamiluje.“
„Což jste neukázala svou dobrotu, když jste tak láskyplně ošetřovala nemocnou
Jane v Netherfieldu?“
„Zlatá Jane! Kdo by to byl pro ni neudělal? Ale jen mě každopádně vynášejte až
do nebes. Vezměte si mé dobré vlastnosti pod ochranná křídla a zveličujte je, co
můžete, a já na oplátku využiji každé příležitosti, abych vás poškádlila a pozlobila,
začnu s tím hned a zeptám se vás, proč jste se teď nakonec tak těžko odhodlával k
činu ? Proč jste se mě tak stranil, když jste sem poprvé přišel a pak u nás obědval?
A hlavně proč jste se při těch návštěvách tvářil, jako by vám na mně vůbec nezále-
želo?“
„Protože jste byla tak vážná a zamlklá a ani trošku jste mi nepomohla.“
„Ale já jsem se styděla.“
„Já též.“
„Při tom obědě jste si se mnou mohl trochu porozprávět.“
„Muž, kterému by srdce tak nepřekypovalo, by to byl jistě udělal.“
„Ach, to je smůla, že máte na všechno chytrou odpověď a já že jsem natolik
chytrá, abych ji uznala! Jen bych ráda věděla, jak dlouho byste byl váhal, kdyby to
bylo záleželo jen na vás! Ráda bych jen věděla, kdy byste se byl vyslovil, kdybych
se vás nezeptala! Mé odhodlání poděkovat vám za laskavost prokázanou Lydii
mělo dozajista velký účinek — až příliš velký, jak se obávám, neboť kde se to
octne morálka, když
naše blaženost závisí na porušení daného slova? Neměla jsem se o tom přece vůbec
zmiňovat. To je strašné.“
„Nic si nevyčítejte. Morálka není ohrožena. Lady Catherine způsobila svým neoprávněným
úsilím nás rozloučit, že jsem se zbavil pochyb. Nevděčím svému štěstí
za to, že jste dychtila projevit mi vděčnost. Neměl jsem chuť vyčkávat, až mi vyjdete
vstříc. Teta mi svým sdělením vrátila naději a byl jsem odhodlán bez prodlení
získat jistotu.“
„Lady Catherine nám byla ohromně užitečná, což by ji mělo těšit — neboť ona
je moc ráda užitečná. Ale povězte mi, proč jste vlastně přijel do Netherfieldu ? Jen
proto, abyste se chodil do Longbournu stydět? Anebo jste měl závažnější úmysly?“
„Pravým důvodem mé cesty bylo přání setkat se s vámi a posoudit, pokud to bude
možné, mám—li naději, že byste kdy mohla opětovat mou náklonnost. Ale
zdůvodňoval jsem to — i sám sobě tak, že se chci přesvědčit, má—li vaše sestra
Bingleyho ještě ráda, a v tom případě se mu doznat k tomu, k čemu jsem se mu
mezitím už doznal.“
„Najdete někdy dost odvahy oznámit lady Catherine, co ji čeká?“
„Nedostávalo se mi k tomu zatím spíš času než odvahy, Elizabeth. Ale měl bych
to udělat, a dáte—li mi dopisní papír, udělám to hned.“
„Kdybych sama nepotřebovala napsat dopis, posadila bych k vám a obdivovala
bych váš rukopis jako kdysi jistá
— 199 —
slečna. Ale mám také tetičku a nesmím ji už déle zanedbávat.“ Elizabeth se totiž
nedokázala přimět k tomu, aby tetičce vysvětlila, že přeceňuje její vztahy k panu
Darcymu, a proto jí dosud neodpověděla na její dlouhý dopis, a když pro ni nyní
měla zprávu, o níž věděla, že ji velice potěší, téměř se zastyděla, když si uvědomila,
že strýček s tetičkou už přišli o tři dny štěstí, a hned si sedla a napsala toto:
Nejdražší tetinko,
byla bych Vám už dávno poděkovala, jak se slušelo a patřilo, za Vaše milé,
dlouhé a vyčerpávající vysvětlení všech okolností, ale abych se Vám přiznala, byla
jsem příliš mrzutá na psaní. Předpokládala jste
víc, než bylo pravda. Ale nyní si předpokládejte, co se Vám zlíbí, povolte uzdu
své obrazotvornosti, ať Vám vykreslí cokoli, co se toho týká, a pokud si nepomyslíte,
že už mám po svatbě, nemůžete se příliš splést. Musíte mi zase brzy napsat a
vychválit ho ještě daleko více než posledně. Děkuji Vám z celé duše, že jste nejeli
ke skotským jezerům. Jak jsem mohla být tak pošetilá a přát si to! S těmi poníky je
to jedinečný nápad. Objedeme park každý den. Jsem nejšťastnější bytost na světě.
Možná že už to jiní lidé prohlašovali přede mnou, ale nikdo tak oprávněné. Jsem
dokonce i šťastnější než Jane, ta se pouze usmívá, kdežto já se směji. Pan Darcy na
Vás vzpomíná s vřelou láskou, pokud ji právě nemusí věnovat mně. Máte všichni
přijet na vánoce do Pemberley.
Vaše atd.
Pan Darcy stylizoval svůj list lady Catherine poněkud jinak, a ještě jinak zněla
odpověď pana Benneta na poslední dopis páně Collinsův:
Vážený pane,
budete se muset znovu obtěžovat s blahopřáním. Elizabeth se zakrátko provdá za
pana Darcyho. Utěšte lady Catherine, jak nejlépe umíte. Ale na Vašem místě bych
stranil synovci, kouká z něho víc.
Vám oddaný atd.
Slečna Bingleyová blahopřála bratrovi k zasnoubení s veškerou láskou a neupřímností.
Napsala dokonce při té příležitosti i Jane, aby vyjádřila svou radost a
zopakovala bývalá ujištění o své náklonnosti. Jane se už nedala oklamat, ale dojalo
ji to, a třebaže jí už nevěřila, nedokázala neodpovědět mnohem přívětivěji, než
věděla, že si zasluhuje. Slečna Darcyová projevila při podobné příležitosti stejně
upřímnou radost, s jakou jí to bratr oznámil, čtyři stránky dopisního papíru nestačily
pojmout její nadšení i vroucí přání, aby se s Elizabeth sblížily jako sestry. Než
stačila přijít odpověď od pana Collinse nebo blahopřání Elizabeth od jeho choti,
dozvěděli se u Bennetových, že Collinsovi sami zavítali do Lucasova, a brzy pochopili
důvod jejich náhlé návštěvy. Lady Catherine se tak rozběsnila nad obsahem
synovcova dopisu, že Charlotte, která se ze zasnoubení srdečně radovala, pokládala
za nejmoudřejší vyklidit pozice, dokud se bouře nepřežene. Elizabeth uvítala přítelkyni
právě nyní s velkým potěšením a radostí, ačkoli si někdy při jejich setkání
— 200 —
říkala, že je to potěšení draze zaplacené, když viděla, jak je Darcy vystavován
nezakrytému otrockému lísání Charlottina manžela. Snášel to však s obdivuhodným
klidem. Dokázal i poměrně vyrovnaně vyslechnout sira Williama Lucase,
když mu blahopřál k získání převzácného klenotu, a vyjadřoval naději, že se všichni
často setkají u královského dvora. Své opovržení dal sice najevo mimovolným
gestem, ale až potom, co se sir William ztratil z dohledu.
Právě tak anebo ještě hůř byla jeho trpělivost zkoušena vulgární paní Philipsovou,
a třebaže v ní vzbuzoval stejnou bázeň jako v její sestře, takže s ním neklábosila
tak důvěrně jako s dobromyslným Bingleym, přesto na něho nedokázala promluvit,
aby neřekla něco nevhodného. Úcta k němu jí sice svazovala jazyk, ale na
společenské uhlazenosti jí nepřidala. Elizabeth dělala, co bylo v jejích silách, aby
ho obou dam co nejvíc uchránila, nejraději by ho byla měla stále jen pro sebe nebo
k němu pustila jen ty členy své rodiny, kteří ho svými řečmi nepohoršovali, a třebaže
trapné situace, které při tom vyvstávaly, byly stinnou stránkou jejich zasnoubení,
podněcovaly tím víc budoucí naděje, těšila se už nedočkavě, až se zbaví společnosti,
která jim oběma tak málo vyhovovala, a octnou se v pohodlí a přepychu
jejich rodinného sídla na Pemberley.
Mateřské srdce paní Bennetové překypovalo blažeností v onen den, kdy se zbavila
svých dvou nejvyvedenějších dcer. S jakou rozkoší a hrdostí potom navštěvovala
paní Bingleyovou a vykládala o paní Darcyové, lze si snadno domyslet. Kéž
by se — v zájmu její rodiny — dalo říct, že když se splnilo její vroucí přání a tolik
jejích děvčat bylo dobře zaopatřeno, mělo to na ni ten žádoucí účinek, že se z ní
stala nadosmrti
rozumná, laskavá a vzdělaná paní, ale kdopak ví, třeba by si byl její manžel nezvykl,
kdyby bylo rodinné štěstí na sebe vzalo tak neobvyklou podobu, a tak bylo
dobře, že i nadále podléhala občas nervozitě a pošetilostem napořád.
Panu Bennetovi se po druhé dceři nesmírně stýskalo, náklonnost k ní ho vylákala
z domova častěji, než by co jiného bylo dokázalo. Rád jezdil do Pemberley, a
zvlášť tehdy, když ho vůbec nečekali.
Bingley s Jane setrvali na Netherfieldu pouze rok. Ukázalo se, že její matka a
merytonské příbuzenstvo jsou takto příliš blízko i pro jeho dobromyslnou povahu a
její laskavé srdce. Splnil pak nejvroucnější přání svých sester: koupil si panství v
hrabství hned za Derbyshirem, takže Jane a Elizabeth krom jiných šťastných okolností
ještě sídlily pouhých třicet mil od sebe.
Kitty měla nyní tu velkou výhodu, že pobývala většinou u jedné nebo druhé starší
sestry. Prostředí, které zdaleka předčilo to, jež dosud znala, jí nesmírně prospělo.
Nebyla tak nepoddajná jako Lydia, a když se vymanila z Lydiina vlivu a sestry se
jí věnovaly a dohlížely na ni, zbavila se do jisté míry své ufňukanosti, hloupých
nápadů a nepěkných zvyků. Samozřejmě že byla pečlivě chráněna dalšího neblahého
Lydiina působení, a třebaže ji paní Wickhamová často zvala na návštěvu a
slibovala jí bály a mládence, nepřipustil otec nikdy, aby jela.
Doma už teď zůstala jediná Mary, a ta byla nutně rozptylována ve své honbě za
vzděláním tím, že paní Bennetová nedokázala být chvilku sama. Mary už nemohla
tak utíkat před světskými zájmy, ale stále ještě horlila o mravnosti po každé ná-
— 201 —
vštěvě: jelikož ji však už netrýznilo srovnávání s půvabem jejích sester, podezíral ji
otec, že se těm změnám podvoluje docela ráda.Zato Wickhama s Lydií se svatby
jejích sester příliš nedotkly. On snášel se stoickým klidem vědomí, že Elizabeth
musí nyní zvědět o jeho falši a nevděku vše, co jí snad až dosud zůstávalo skryto, a
přese všechno, co se stalo, neztrácel naději, že by se Darcy dal pohnout k tomu,
aby mu pomohl udělat kariéru a finančně ho zabezpečil.
Z blahopřání, které poslala Lydia Elizabeth ke svatbě, vysvítalo, že alespoň jeho
choť se takové naděje nevzdává. Dopis zněl:
Drahá Lízinko,
přeji Ti všechno nejlepší. Miluješ—li pana Darcyho aspoň zpola lak jako já svého
drahouška Wickhama, musíš být velmi šťastná. Těší mne, že budeš tak bohatá, a
až nebudeš mít co na práci, doufám, že si na nás vzpomeneš. Wickham by se určité
moc rád dostal ke dvoru, a já mám dojem, že na tom nebudeme finančně tak, abychom
se obešli bez výpomoci. Přijal by jakékoli postavení, jen aby vynášelo aspoň
tři čtyři stovky roční, ale nezmiňuj se o tom panu Darcymu,je—li Ti to proti mysli.
Tvá atd.
Shodou okolností to bylo Elizabeth velice proti mysli, a proto stylizovala svou
odpověď tak, aby se podobné žádosti a nároky už neopakovaly. Podporovala je
však, pokud mohla, a z toho, co ušetřila na svých osobních výdajích, pokud se to
dalo tak nazvat, jim často něco poslala. Že příjmy, jaké mají ti dva, nevystačí při
jejich marnotratnosti a bezstarostnosti o budoucnost na živobytí, to věděla od prvopočátku,
a také kdykoli se stěhovali, obrátili se vždy na Jane nebo na ni, aby jim
trochu vypomohly vyrovnat dluhy. Ani když nadešlo období míru a důstojníci byli
propuštěni domů, nedokázali se nikde natrvalo usadit. Stále se stěhovali z místa na
místo a hledali, kde by se dalo lacině žít, ale vždy utráceli víc, než měli. Jeho náklonnost
k ní se brzy změnila v lhostejnost, její přetrvala trochu déle a přes své
mládí a vychování byla Lydia i nadále práva pověsti, kterou si vydobyla svými
vdavkami.
Třebaže ho Darcy nemohl přijmout na Pemberley, přesto mu kvůli Elizabeth i
nadále pomáhal v kariéře. Lydia je občas navštívila, když si její manžel odjel vyhodit
z kopýtka do Londýna nebo do Bathu, a u Bingleyových se oba často zabydleli
na takovou dobu, že to bylo moc i na Bingleyho slunnou bezelstnost a časem
zauvažoval, jak by se jim mělo naznačit, aby se už rozloučili.
Slečnu Bingleyovou Darcy svým sňatkem hluboce ranil,
jelikož však pokládala za moudré nevzdávat se možnosti být zvána na Pemberley,
překonala svůj odpor, hořela pro Georgianu ještě víc než dřív, obskakovala
Darcyho téměř stejně oddaně jako předtím a prokazovala Elizabeth veškerou povinnou
úctu.
Georgiana měla nyní na Pemberley trvalý domov a s novou švagrovou se sžily
právě tak, jak si to Darcy přál a představoval. Dokázaly se mít navzájem tolik rády,
jak se snažily. Georgiana Elizabeth hluboce obdivovala, třebaže zpočátku pozorovala
s úžasem, ba i se zděšením, jak čtveračivě škádlí jejího bratra. V ní vzbuzoval
— 202 —
odjakživa takový respekt, že to téměř utlumilo její sesterský cit, a nyní viděla, že se
s ním dá i nepokrytě žertovat. Dostalo Se jí ponaučení, které jí dosud nikdo neudělil.
Díky Elizabeth počala chápat, že žena si může k svému manželovi dovolit věci,
které by bratr u sestry téměř o deset let mladší vždy nepřipustil.
Lady Catherine synovec svou ženitbou nesmírně pobouřil, popustila uzdu své
vrozené otevřenosti a v odpovědi na dopis, jímž jí své záměry oznámil, použila tak
silných výrazů, zvlášť na adresu Elizabeth, že veškeré styky na čas ustaly. Ale
nakonec ho Elizabeth přemluvila, aby její urážky pominul a usmířil se s ní, teta
ještě chvíli vzdorovala, ale pak svůj odpor překonala, bud z lásky k němu, nebo ze
zvědavosti, jak si jeho žena vede, a milostivě přislíbila, že jim vykoná návštěvu na
Pemberley, třebaže jeho háje byly pokáleny nejen přítomností takové paní, nýbrž i
návštěvami jejího londýnského strýce a tety.
S Gardinerovými se i nadále důvěrně stýkali. Darcy je měl stejně rád jako Elizabeth
a oba si vždy s vřelou vděčností uvědomovali, jak jsou jim zavázáni za to, že
ji přivezli do Derbyshiru a tím způsobili, že se našli.
UMĚNÍ IRONICKÉ MINIATURY
Snad jí skutečné patří epiteton „první moderní anglická autorka'„, Nechce se
nám věřit, že Jane Au stěnová (1775—1817) náleží přelomu 18. a 19. století, že
prožila dobu napoleonských válek a že desítky let před Ch. Dickensem, W. M.
Thackeraym, E. Gaskellovou a sestrami Brontěovými nebo před naší Boženou
Němcovou či Karolínou Světlou vytvořila díla, ke kterým se dodnes vracíme bez
blahovolného pocitu, že z piety čteme takzvané velké dědictví minulosti, v podstatě
však značně nahlodané zubem času.
Byla současnicí Waltera Scotta, ale romantická mlhavost a nostalgie zahalující
díla někdejšího krále historického románu jí byla vzdálená. Austenová nechtěla
objevovat ani záhadné vášně a rozervané city v lidské duši, tak jak se o to později
pokoušela Emily Bronteová, a neukázala dokonce ani tu přemíru sentimentality,
jakou je poznamenáno dílo Ch. Dickense, přestože ji právě s ním spojuje smysl pro
ironii. V charakterokresbě byla často srovnávána se Shakespearem, a právem,
protože její vidění hrdinů a hrdinek není plošné, ale již moderně mnohorozměrné,
obrazící dialektiku dobra a zla v lidské duši s plasticitou, jež vystupuje zvlášť silně
díky jejímu ironickému pohledu a výjimečnému smyslu pro složitost společenských
vztahů a pro citlivé situování jednotlivce do velkolepé komedie, jakou její
společnost hraje. Komedie, společenské komedie, to snad je přívlastek nejpříhodnější,
jaký lze užít o jejích největších románech a v prvé řadě o románu Pýcha a
předsudek.
Podrobnější rozbor první kapitoly Pýchy a předsudku nás přivede k překvapivému
závěru: je to v podstatě první scéna z dramatu, Z komedie, vyprávění je postaveno
zásadně na dialogu. Text nepřímých řečí lze označit za minimální scénické
poznámky. A sdělnost dialogu je natolik hutná a provokující, že sotva tři stránky
stačí na expozici celé brilantní komedie. Máme před sebou nejen atmosféru románu
a podstatu zápletky, ale esenci autorčina umění vůbec.
— 203 —
Smysl pro dialog a jeho omamnou hravost a říznost projevila spisovatelka záhy.
Již ve svých čtrnácti letech psala drobné hry pro domácí představení, v nichž přes
všechnu naivitu a začátečnické slabiny lze vytušit její smysl pro odposlouchání
dialogu. Překvapí nás i břitký a satirický ráz pokusů mladé autorky, která dokonce
zkoušela jakési „nonsense stories“, absurdní, rozverně nesmyslné příběhy.
Soudili bychom, že tato neprovdaná žena musela prožít poměrně rušný život,
který jí dal možnost dobře nahlédnout pod nažehlený a nablýskaný povrch empírového
salónu. Je pravda, že Austenová poznala anglický empírový salón a jeho
„kávovou“', nebo spíš „čajovou“ společnost nadmíru zevrubně, avšak vcelku nutno
říci, že prožila Život značně nevzrušivý.
Narodila se jako sedmá ratolest venkovského faráře George Austena v anglickém
Steventonu. Rodina nežila v žádném zvláštním přepychu, a spíš než na vydobyté
pozemské statky mohli být rodiče hrdí na svých pět synů a dvě dcery, stejně tak
jako na poctivé a čestné zásady, z kterých nikdy neslevovali a které důsledně vštěpovali
i svým dětem.
Zajímavé je, že skoro celá rodina měla smysl pro literaturu, a jak později Jane
sama prohlásila, všichni byli „velcí čtenáři románů a nestyděli se za to“, z čehož
lze zároveň vyčíst obecný, poněkud pohrdavý postoj maloměstských vrstev k románové
tvorbě, která byla v jejich očích často jen lehkomyslnou zábavou, svádějící
na scestí. Proto též pochopíme, že se později Jane se svou tvorbou raději tajila.
Roku 1891 byl otec Jane Austenové penzionován a rodina se odstěhovala do
tehdy mondénního lázeňského města Bathu. Po otcově smrti se stěhovali znovu,
tentokrát do Southamptonu, ale Jane, již pilně píšící, neshledala toto poměrně velké
město kongeniální svému tvůrčímu úsilí (obracela pozornost spíš k typické atmosféře
malého venkovského městečka s přehlednou šachovnicí ctihodných rodin a
shánčlivých matrón, jejich vdavekchtivých dcerušek a poslušných tatíků). Austenovy
opět čekalo stěhování, nejdřív do malého Chawtonu a pak do Winchesteru,
kde již Jane Austenová dožila. Zemřela tu poměrně mladá, v dvaačtyřiceti letech.
Přestože prožila tak typicky nekonfliktní život, spíš osamělý (nikdy se neprovdala
a jediné nabídnutí k sňatku prý během hodiny důrazně odmítla), navozující asociace
smutné zatrpklosti staré panny, odstrčené od nejběžnějších radostí života,
neobráží se v jejím díle žádná osudová hořkost a žádný smutek, stejně tak jako se
ničemu podobnému nepoddávala ani v životě. Zdá se, že se ze své pozice dcery bez
věna, a tudíž dívky bez zvláštních šancí na lepší sňatek, a později ze svého
postavení stárnoucí tety, tou dobou poněkud kuriózní svými literárními sklony,
životem spíš nesmírné bavila — asi jako člověk, který v divadle sleduje zábavnou
komedii.
Pamětníci zachovali ve svých vzpomínkách, kterak si Austenová s blaženým pochichtáváním
zaznamenávala své postřehy a poznámky přímo ve společnosti. „Píšu
o lásce a o penězích, o čem jiném lze taky vůbec psát?“ podotkla kdysi s patřičně
ironickým důrazem.
Vykonala svým dílem pro vývoj anglického románu neobvyklý kus práce. Přidáním
ironického podtextu posunula románovou tvorbu ze sfér naivního realismu o
celou generaci kupředu. A to vše v době počínajícího romantismu a rozkvětu mys-
— 204 —
teriózního gotického románu. Sám její synovec James Edward Austen—Leigh se
podivuje ve „ Vzpomínkách na Jane Austenovou“, jak „to všechno byla s to vykonat,
když neměla vlastní pracovnu, kam by se uchýlila, a většinu práce musela
dělat ve velkém salóně, kde ji stále a každou chvíli někdo vyrušoval. Nedopustila,
aby někdo ze služebnictva, kterýkoli návštěvník nebo kdokoli mimo úzký rodinný
okruh věděl, čím se zaměstnává“.
Tematicky nikdy nevybočila z atmosféry a prostředí Pýchy a předsudku (dobře si
totiž uvědomovala, že jiné prostředí by pro ni znamenalo pouštět se na neznámou a
neprozkoumanou pevninu), ale přesto Z této oblasti vytěžila šest poměrně rozsáhlých
románů: Rozum a cit (Sense and Sensibility, 1811), Pýcha a předsudek (Pride
and Prejudice, 1813), Mansfieldský park (Mansfield Park, 1814), Ema (Emma,
1815), Northangerské opatství (Northanger Abbey) a Anna Eliotová (Persuasion).
Oba poslední romány vyšly posmrtně roku 1818.
Angličtina má pro typ románu, jaký Austenová svým dílem vytvořila, termín
domestic novel, román rodinného života. Sférou Austenové nebylo město , nedoléhal
k ní ani ohlas počínající průmyslové revoluce, o napoleonských válkách se
dozvídala pouze z novin a společenské konverzace. Je svými kořeny hluboce vrostlá
do anglického venkova, nesmírně miluje jeho poklidnou atmosféru, a proto také
odsuzuje jakékoli náhlé zvraty a změny, pojímá ji svět anglické rodiny středních
nebo vyšších středních vrstev a anglické aristokracie.
Je ironií osudu, že svým prvním a zároveň nejlepším dílem nemohla prorazit.
Román Pýcha a předsudek psala mezi lety 1795 až 1796 a pokoušela se ho vydat
pod názvem První dojmy (First Impressions), ale byla odmítnuta. Nedala se nepřízní
nakladatelských
kruhů odradit a pustila se roku 1797 do druhého románu Rozum a cit, kterým
konečně roku 1811 vstoupila do literatury. Stejně tak jako přepracovávala pro
knižní vydání toto své dílo, vrátila se k rukopisu Prvních dojmů a po úpravě jej
vydala roku 1813 pod nynějším názvem. Téměř rázem si získala úspěch a neobyčejné
sympatie čtenářů.
Pýcha a předsudek je idylickoironická komedie o ženění a vdávání s novým nesentimentálním
a rozumově realistickým přístupem k základním životním otázkám
spojeným s rodinnými vztahy. Láska, peníze, cit, společenské pokrytectví, faleš, to
všechno je námětem autorčina empírového obrázku. Když se na její komedii zahledíme
podrobněji, shledáme, že není jen plodem realismu napojeného ironií a
satirou. Je navíc ještě neopakovatelnou kombinací ironizujícího pohledu na realitu
a autorčina velikého životního snu, v její době ne ještě plně uskutečnitelného, ale
snu, za jehož uskutečnění bojovaly mnohé velké Ženy XIX. století.
Sen Austenové je ztělesněn v ústřední hrdince románu, v Líze: je to sen o uplatnění
výjimečného ženského intelektu proti běžně vítězící Ženské kráse. Není pochyb
o tom, že Lízinka je sama Austenová, až na to, že autorka svou hrdinku navíc
obdařila jedinečnou krásou. V očích lady Catherine je Lízinka opovážlivé, ctižádostivé
„děvče bez příbuzenstva a přátel, bez peněz,“ a ta opovážlivost není nic
jiného než Lízinčin smysl pro demokraticky rovnoprávné vztahy mezi lidmi. O
panu Darcym dovede říci: „On je gentleman stejně jako můj otec, v tom jsme si
— 205 —
rovni.“ Nechce být brána od muže na milost, chce být jeho rovnocennou partnerkou,
chce ho jako kamaráda a přítele. Proto také odmítá s naprostou samozřejmostí
povýšeneckou nabídku sňatku od pana Collinse, pobouřena ponížením, jaké se za
ní skrývá. Jsme tu svědky zrodu představy „gentlewoman“ jakožto protějšku typu
tolik zdůrazňovaného viktoriánskou společností a známého pod názvem „gentle-
man“.
Dnes je nám poněkud nepochopitelná reakce současníků Austenové, Z nichž někteří
byli chováním její hrdinky pobouřeni a označovali je za „impertinentní“.
Román a její autorku dokonce odsoudila i tak veliká spisovatelka jako Charlotte
Brontéová. Vytýkala jí, že „nevzrušuje čtenáře ničím prudkým“, což je možná
vzhledem k románům Bronteové v jistém smyslu pravda, vyjádřila se, že „Austenová
byla dokonalá a velice inteligentní dáma, ale velmi nedokonalá a příliš necitlivá,
nikoli však nerozumná žena“. Přiznává své kolegyni pouze
dar „věrnosti čínských kreseb a kouzla miniaturní malby“ a uznává, Že „svou
práci v popisování povrchu života lepší anglické společnosti dělá obdivuhodně
dobře.“ Tón formulace o „popisování života“ je téměř urážlivý, ale odhaluje skutečnost,
že Charlotte Bronteová nebyla schopna vidět to nejcennější a zároveň to
nejnovější, čím k literární tvorbě Austenová přispěla: ironický podtext příběhu,
nemluvě o evidentním faktu, že Lízinka Jane Austenové a Jana Eyrová Charlotty
Brontéová jsou pokrevními sestrami, že se liší pouze tónem malby, ale obě že jsou
zrozeny z téže vnitřní touhy po svobodě.
Tématika Jane Austenové nebyla však tehdy sama o sobě něčím naprosto novým,
a ojedinělým, naopak, takzvané společenské romány Z uzavřených vyšších
kruhů byly oblíbenou četbou. Jednou z nejznámějších spisovatelek tohoto žánru
byla Fanny Burneyová (1752— 1840), první dvorní dáma královny Charlotty,
dokonale obeznámená se společenským životem Anglie konce XVIII. století a
vlastně zakladatelka domestic novel, autorka často opakovaného tématu vstupu
mladé dívky do společnosti a jejích prvních úspěchů i prvních nástrah, které jí
život staví do cesty. Austenová Fanny Burneyovou znala a ráda ji četla. Zhusta se
poukazuje na očividné paralely Pýchy a předsudku s románem Burneyové Cecílie
(Cecilia, 1782). Je to však okolnost podružná, protože Austenová přináší nesrovnatelně
víc: celou mentalitu poklidně žijících měšťáckých vrstev předvádí střízlivě,
dává nám nahlédnout do jejich svědomí a skýtá možnost podívat se na ně díky své
ironii z poněkud posunutého zorného úhlu a s osvobozujícím pousmáním. Jsou to
jemné špičky, ironické náznaky a trefná podotknutí, která text její komedie neobyčejně
nadlehčují a oživují. Všimněme si třeba jen drobné poznámky pronesené na
adresu Líziny rodiny, špičky, v níž její původkyně Bennetovy lituje, jaká že to pro
ně musela být rána, když ze sousedního městečka přemístili posádku, podobných
trefností, Z nichž vysvítá pravé založení jejích lidiček, buduje Austenová nenápadně
to, co bychom dnes nazvali druhým plánem její komedie.
Na románu jako celku nelze navíc neocenit úspornost autorčina projevu, snahu
vyhnout se tehdy oblíbené přemíře digresí a rozvláčných úvah, což jistě také bylo
výsledkem její poctivé práce na textu, kritického přepracovávání a nemilosrdného
— 206 —
proškrtávání, které nakonec ovlivnilo i fakt, že těžiště vyprávění se přesunulo do
přímých řečí.
Víc než půl druhého století je doba, která dovedla pohltit stovky literárních děl,
jimž se při zrodu prorokovala nesmrtelnost a byla to
díla s daleko efektnějšími a vzrušivějšími náměty. Jemné kouzlo Austenové má
svůj stálý vděčný okruh čtenářů a každá nová generace si autorčin odkaz objevuje
po svém, v nových barevných odstínech a v novém lesku. Dojem z četby Jane
Austenové nebude možná daleko pocitu, jakým na nás zapůsobí krása staré miniatury,
na níž se před námi odhalují křehké nemuzeální a nestrnulé tváře lidiček žijících
a milujících před více než sto padesáti lety.
Radoslav Nenadal
JANE AUSTENOVÁ - PÝCHA A PŘEDSUDEK
Z anglického originálu Pride and Prejudice přeložila Eva Kondrysová. Obálku,
vazbu a grafickou úpravu navrhl Milan Hegar. Vydalo nakladatelství Vyšehrad v
Praze roku 1986 jako svou 727. publikaci. Vydání ve Vyšehradu první. Odpovědná
redaktorka Marie Brabencová—Válková. Technický redaktor Zdeněk Stejskal. AA
18,56 (text 18,46, ilustrace 0,10) VA 18,94. Náklad 30 000 výtisků. Z písma Baskerwille
vytiskl Mír, n. p., závod 3, Opletalova 3, Praha 1. Cena výtisku 29 Kčs
33—727—86 13/32 605/856 29 Kčs
NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD
Praha 2, Karlovo náměstí 5