JOSEF ALAN • MILOSLAV PETRUSEK
Recenzenti
PhDr. Jan Halada, CSc. prof. PhDr. Jiří Kraus, DrSc.
Literatura jako sociologické sdělení
Univerzita Karlova Vydavatelství Karolinum Praha 1996
Sociologie mezi vědou a literaturou
Narativní paradigma v soudobé sociologii
Stejně jako v minulosti ani dnes se sociologie nevyhne úvahám, které se týkají jejího vědeckého statusu. Nejde v nich pouze o otázku po způsobech, jimiž je v sociologii temaíizována realita, ale nutně se dotýkají souvislostí, které přesahují rámec samého oboru. Nemůže zůstat lhostejná k hlasům, které jí adresují vědci jiných oborů a které se soustřeďují ve výroku ľyzika C. F. von Weizsäckera, že „bez přihlédnutí k hermeneutickým předpokladům se sociologie sotva jeví jako vědecky zdúvodnilelná."1) Důležitější než pochyba o vědeckosti sociologie je na tomto místě zmínka o hermeneutických předpokladech, protože tím se současně otevírá téma vztahu analytického a narativního paradigmatu v sociologii - a možná i mimo ni.
Označení analytické paradigma je v jistém smyslu metaforické. Jak ukazuje třeba R. Rorty, používají se laková slova jako vědecký, objektivní, metodický, analytický či racionální vlastně jako synonyma.2) Jeho zakotvení je primárně metodologické, důsledky se však promítají do pojetí sociální reality atd., a jsou tedy epistemologické. Soubor metod ještě nestačí k tomu. aby konstituoval paradigma. Navíc se i súm pojem paradigmatu stal v podstatě hodnotícím a bylo by možná lepší ho do budoucna vůbec opustit,
Úspěchy analytické větve sociologie založené na metodickém aparátu, který se opírá o měření, klastry, regresní křivky, agregované vzorce atd., jsou oceňovány jako výraz scientizace sociologie. Nicméně jde o úspěch poněkuil sporný. Koresponduje sice s modelem přírodních věd i ekonomie, jejíž schopnost absorbovat matematiku a stál
11 C. F. Weizsucker, Člověk ve svých dějinách, Praha, Scriptum í 993, s. 154 2) R. Rony, Veda ako solidarit;). In: Zn zrkadlom moderny. Bratislava. Archa 1991, s. 193
13
se kvantitativní vědou spočívá v reálně kvantitativní povaze ekonomické reality (především díky takovým fenoménům jako jsou peníze), současně však tajně eliminuje vlastního původce dat, s nimiž pracuje - totiž jedince. Sama to bezděčně přiznává, když ho nazývá respondentem. Tato S-sociologie, použiji-li Petruskův termín3), tedy sociologie počítačová, kvantitativní, matematizující, formalizující, modelující dospívá totiž k tvrzením o společnosti, která v žádném případě nepotvrzují aneupevňují postupy, jichž používá.
Standardní pojetí empirického výzkumu, opřeného o dotazník, spočívá v indexaci verbálních projevů lidí, kteří odpovídají na otázky zajímající sociologa. „Dotazníkový blanket," píše Batygin, „leží na plyšovém ubruse, ale skutečný život protéká sociologickými standardizovanými otázkami jako voda řešetem."4) Tento významný nástroj sociologického poznání sociální reality je jednou z forem, jíž moc sestupuje do každodenního života - a přiznejme, že jde především o moc byrokratickou, proto je dotazník tak radostně byrokraty přijímán. Tvoří totiž součást jejich arzenálu. Je důležité zásobit se fakty, aniž bychom museli přihlížet k tomu, jaký význam jim připisují sami jednající. A chceme-!i tento význam zjistit, poslouží nám k tomu stejný dotazovací postup. Nakonec je na sociologovi, jak pomocí svých analytických postupů dojde ke kvantitativně fundovaným výrokům o společnosti - a k jakým.
V podstatě se tímto postupem legitimuje a racionalizuje určitá forma sociální organizace, jejímž základem je panství kvantity - od hospodářství přes techniku až po pravidla demokracie. V tomto smyslu jde o racionalisticky konstruovaný portrét kultury. Jak upozorňuje J-J. Salomon, tento typ institucionaiizované vědy učinil ze sociologie součást technické kultury podřízené pravidlům výroby - jak ve smyslu užitečnosti, tak ve smyslu organizované anonymity vědců.5) Bylo by však velkým omylem, kdybychom propadli iluzi, že sociologie stojí, po vzoru přírodních věd, na metodologickém aparátu, který je určen k co nejlepšímu zvládnutí „bezhlasého předmětu". Naopak, v sociologii jde primárně o rekonstrukci a interpretaci cizí promluvy, která nám zprostředkovává sociální realitu. Tak jako slova odtržená od reality znamenají degeneraci promluvy, znamená skutečnost odtržená od promluvy degeneraci sociální skutečnosti.
Nejde však vůbec o nějakou samoúčelnou kritiku tohoto paradigmatu sociologie. Smysl tohoto zamyšlení je v něčem jiném, totiž v hledání společných zdrojů analytické i narativní sociologie, od kterých se
3) M. Pešrtlsek, Alternativní sociologie. Praha, KOS 1992, s. 90
4) G. Batygin. Mýtus o sociologii, Nová doba 1987, č. 51.
5) J.-J. Salomon, Krize vEdy - krize společnosti, Světová literatura 1987, č. 2.
14
pak jedna i druhá vydaly svou cestou. A možná, že nahlédnutí do těchto společných zdrojů umožní když už ne spolupráci založenou na em-pistemologickčm základě, pak alespoň spolupráci na základě etickém. V jistém smyslu je možno souhlasit s Lyolardem, že „vědění je fundované vyprávění o jeho vlastním martyriu"6) - a sociologické vědění, včetně vědění o sociologii samé - takovým martyriem nesporně je ta-I ké.
Charakteristiky onoho společného místa, a tedy podle mého soudu I základ každé sociologie, tvoří:
! - přítomnost subjektivního prvku v sociální realitě.
| - respektování každodennosti,
- způsob zacházení s jazykem a
- (biografický) příběh a jeho vyprávění.
Ze stokrát opakované učebnicové teze, že sociologie nejen odkazu-! je k předem dané skutečnosti, nýbrž je její součástí, plyne závěr, kte-
I rému často nevěnujeme pozornost - totiž nezbytnost zamyslet se nad
možností radikální distinkce mezi poznáním a jeho předmětem. Nebo j jinak: nad možností distinkce mezi realitou sociologa a realitou res-
I pondenta.
Položme si proto otázku, jak zachází sociologie se subjektivním prvkem (jedincem, člověkem, aktérem), který je imanentní součástí sociální reality a zdrojem poznatků o ní. Analytická sociologie ho po-I važuje především za respondenta, což je spíš než bytost mluvící bytost
mluvená. Stačí jí, když jeho zkušenost na sebe vezme víceméně pře-| depsanou znakovou podobu, a významy, které se za touto rovinou zna-
| ků skrývají, si již troufá odhalovat sama. Soubor těchto znaků vytváří
| empirický text, který pak má být vysvětlen za použití sociologického
jazyka a postupů formulovaných sociálním prostředím a normami samotné sociologie. Jak zdůrazňuje K. Popper, „toto vědecké jednání | konstituuje jiný koncept «skutečnosti» než kognitivní styí praxe."7)
1 Sám empirický (dotazníkový) výzkum v podstatě vylučuje zpětnou
§ vazbu na „respondenta", je tedy kategoricky a-dialogický. Sociolog
klade otázky a předpokládá shodu mezi odpovědí a skutečností. Aby byla shoda co nejpravdčpodobnější, musí být otázka formulována tak, aby eliminovala klamání - tj. vyloučila emotivní konotace, hrozbu neporozumění či sparného čtení, snahu odpověd dovyprávět atd. To je u-| mění sociologického dotazníku. Jeho předpokladem ovšem je kores-
pondence mezi světem sociologa (a jeho vědy) na jedné straně a žitým I světem dotazovaných. Otázka tedy musí být natolik obecně platná.
ff fl) J. F. Lyotard, Postmodernú situácia, In: Za zrkadlom modenn, Bratislava, Archa
1 1993, s. 71
7) K. Popper, Objektive Erkenntnis. Ein evolutionärer Entwurf, Hainburg 1974, s. 46
aby se hodila na jakéhokoli originálního jedince. Všichni samozřejmé" vědí. že v jeho živote je tisíce jiných a důležitějších věcí. než na které se ptá sociolog, aie smyslem dotazování není rozumět konkrétnímu člověku, nýbrž dosáhnout toho, aby on porozuměl našim otázkám. Jeho odpovědi jsou pak samozřejmě vypreparovanou realitou. Jejich cena spočívá především v tom, že se stávají daty, dále použitelnými informacemi, které slouží k verifikaci sociologicky formulovaných hypotéz. Sociologie propadla absolutistické představě, že zárukou poznání společnosti jsou hromadná data a výzkumné procedury jim podřízené a teorie na nich založené.
Sociální realita, jíž se zabývá sociolog, tedy musí být stejného řádu pro něj i pro respondenta. V obou případech musí být tedy situačně bezkontextová. To patří k podmínkám objektivity. A dojde-ii k překvapivým výsledkům, je věcí interpretačního umění se s nimi vypořádat. Empirický výzkum, který má zaplnit sociologem zkonstruovanou „prázdnou-1 matici, mlčky předpokládá, že to. nač se ptá. všechny nějak oslovuje. Předpoklad jistě riskantní, leč nezbytný.
Tento postup, který je vlastní analytickému rozumu, samozřejmě vytváří v jistém smyslu fragmentárni podobu skutečnosti, aleje to daň, kterou třeba zaplatit a která je zčásti kompenzována nadějí vkládanou v kumulativní povahu věděni. Jenže to nás nezbavuje povinnosti opakovaně si klást otázku, co je to sociální skutečnost.
V tomto smyslu analytická sociologie věnuje jen málo pozornosti důsledkům, které má pro empirický výzkum myšlenka, že věc, pozorovaná v každodenním životě, není pouhým smyslovým vjemem, ale je myšleným objektem, konstruktem3), a že ledy i skutečnost ve smyslu „Lebenswell", tedy „žitého světa", je konstruována - a to sociálně.9) Nemá na tomto místě smysl pouštět se do všech souvislostí, které konstruktivistický koncept do sociologie vnáší, přinejmenším se však nevyhneme jednomu momentu, který se váže na onen vstupní kontakt empirického sociologa s těmi, kteří ho zpravují o stavu společnosti. Jde o moment situačního kontextu. ^ Je naprosto pochopitelné, že poznávat společnost prostřednictvím těch, kteří v ní žijí. znamená odhlédnout od toho, co bychom mohli nazvat nahodilostí. Tomuto požadavku dobře posloužila orientace na in-stitucionalizovanou dimenzi společnosti i sociálního jednání. Proto bychom mohli předmět analytické sociologie definovat jako instituci-onalizovanou společnost. A právě lato dimenze představuje v jistém
*J a. N. Whilehacd, The Organisation of Thought. New York 1949. ) Viz a. Schutz, Some leading concepts of phenomenology. In: M. Nulansou (Ed ) Essays m Phenomenology, The Hague, M. NijholT 1969; P. L. Berger, T, Luckmaiin' Tlie Social Construction of Reality, New York 1966.
smyslu značně rozsáhlé společné pole všech sociologií, jak těch, které vycházejí z toho. že se sociologie zabývá sociálním světem, který je konstituován situačním jednáním jednotlivců, tak těch, které situační jednání vidí jenom jako epifenomén. Shoda totiž platí v lom, že sociální systém je pro jedince objektivní (že ledy sociální normy, kategorie atd. považují za nezávislé na vlastním jednání), a za druhé, že jednání druhých, tedy jejich slova či gesta, jsou ihned pochopitelná. Místem sporu však zůstala kontextová závislost smyslu jednání.
! Ačkoli tedy interakční mechanismy mají obecný ne-konlextový základ neboli indexový charakter, který vůbec umožňuje interakci, aby
\       jí byl zpětně reprodukován, jsou současně kontextově rozvíjeny.
! Kontextuálností se dostáváme k další možné spojnici mezi analy-
tickou a narativní sociologií - ke každodennosli. Základem každoden-
I        ního jednání je „konstruování normality"50), která spočívá na všedním
S opakování. Rutinnní styl praktické každodennosti spočívá na osvojené premise, že nemusí být řečeno vše. Každodenní vědění je tedy z velké části neexplicilní, protože spočívá na samozřejmosti a podlé-
I há opakující se zkušenosti pokusů a omylů. Je zakotveno v tradici a současně nesmírně variabilní. Každodennost je konstituována jed-
I náním.
I Sociologie k tomuto světu každodennosti přistupuje jinak, jako
|        k objektu, který je předmětem pochyb, který je nesamozřejmý, klerý je zdrojem poznání jen v jeho explicitní formě, který je součástí širších a hlubších sociálních procesů atd. Ale současně původním rezervoárem všech jejích metod jsou „techniky všedního dne". Právě zde dochází ovšem k výraznému posunu. Z dialogu nebo vyprávění jako |        podstatných prvků každodenní komunikační praxe se stalo dotazová-|        ní, ve kterém se jedna strana plá a druhá pouze odpovídá. Jde o jistý druh křížového výslechu, jehož smyslem je zveřejnění privátního svě-1 ta.
| Tento posun implikuje mnoho souvislostí, z nichž je třeba zmínit a-
lespoň jednu - totiž zacházení s jazykem, nebo siřeji - s promluvou.
j Každodenní dialog je možno definoval jako střetávání či souvztažnost „sociálních" jazyků - tedy různých jazykových stylů a s nimi spojených významů. Jsme neustálými svědky průniku jazykového světa každodennosti do sociologie a naopak, tedy jisté sociologizace každodenní zkušenosti. Jenže jazyk sociologie je aktualizován ve svébytném jazykovém prostředí a usiluje udržet si vlastní styl. který je nesen tendencí k autonomní a v jistém smyslu esoterické dialogičnosti. Tak se sociologie svým jazykem nutně odlišuje od světa každodenního vě-
w) 1-I.-G. Soeffner, AlltugsvcrsUuid und Wissenschaft, In: R Zedier - H. Moser (cds.J, Aspekte qualitativer Soziulforsclumg. Opladen, Leske Verlag 1983.
16
17
dění. Prostě mezi každodenností a jejím jazykem na jedné straně a sociologií na straně druhé se otevírá propast.
Zatímco „přírodní vědy vůbec neznají slovo jako předmět, na který se lze zaměřit",11) je pro sociologii slovo základním nositelem sdělení. Ale nejde pouze o slovo nebo promluvu, jde také o problém vztahu mezi analytickou logikou vědy a heterogenitou logik, o níž mluví díla Pribrama, Kluckhorna, Batesona, Waddingtona, Maruyaniy - tedy představitelů různých vědních oborů - a s níž se setkáváme v sociální realitě, třeba při výzkumu generací, sociální deviace, delikvence apod. Právě v tomto kontextu se dostáváme ke kořenům narativní sociologie.
Vstup konceptu vyprávění do sociologie není nikterak jednoduchý a bezrozporný. V jistém smyslu je součástí střetnutí kultury technicko-scientistní a literami, jak o něm píše C. P. Snow12) a jak ho ve svém pokusu definovat sociologii jako třetí kulturu, stojící mezi nimi, nově pojednal W. Lepenies.13) Tento obrat k narativní sociologii je jistou reakcí na metodologický íetišismus, kterému tato disciplína začala propadat, a je dokonce spojován se vstupem sociologie do post-pozitivis-tické éry.14) Díky němu se mění pojetí empirické sociologie, která začala reflektovat některá svá dilemata plynoucí z toho, že kontakt se sociální realitou je z velké části verbální a sama sociologie je vlastně vyprávěním.
Vyprávění jako sociální situace je běžnou součásti sociálního světa a takové procesy jako socializace, formování skupinové koheze, vznik sociálního konfliktu atd. se bez něj prostě neobejdou. Vyprávění je formou sociálního jednání. Kontakt s realitou založený na „sběru dat" je v podstatě transformací vyprávěných příběhů do schématu, který určuje sociolog, aniž by ovšem respektoval jejich smysl a význam pro vyprávějící. Nástroje určené původně ke zpřesnění získávaných informací, například škály, vycházejí z předpokladu jejich (přibližně) stejného významu pro všechny - což se nepotvrdilo. Tím se sociologie stala více spekulativní, než by odpovídalo postupům, které používá.
Narativní sociologie se pokouší odvážněji respektoval jak konstruktivistické pojetí sociální reality, tak význam, jaký má symbolická a typologická logika pro formování i průběh sociálního jednání. To se nepromítá pouze do toho, jak definuje předmět svého zájmu a jak s ním zachází, ale i do toho, jak definuje sebe samu.
II) M. M. Bachtin, Román jako dialog, Praha, Odeon 19S0, s. 123
\l\ & P' Sn0W' Thti Two CullHKS anel ll,e Scientific Revolution, London 1959
w *iPenlJis' D,e drei Kultur. Soziologie zwischen Literatur und Wissenschaft Mnichov. Hanser 1985 J
14) D. R. Maines, Narrative\s Moment ami Sociology's Phenomena - Toward a Narrative Sociology, Vte Sociological Quarterly 1993
18
Na první úrovni tedy podstatně více respektuje toho, kdo je zdrojem textu, se kterým pak pracuje jako s datem. Považuje ho nikoli za pouhého respondenta, ale za nositele originálních příběhů, které mají své pevné sociální i biografické zakotvení. Jeho vyprávění je možno považovat za extenzi odpovědi na otevřené otázky, aniž by však jejich kladení bylo závazným vodítkem. Ricoeur15), Bruner16) a jiní ukazují, že vyprávění je autentickým způsobem popisu událostí, které propojují sociální situaci s časem. Kulturně sdílené postupy vyprávění nejsou pouhými zprávami o jednání, o průběhu událostí, ale současně v sobě nesou vědomí tohoto jednání. Člověk je prostě vypravěčem historek a příběhů a vidí svět jejich prostřednictvím. Ony organizují nejen jeho paměť, ale ovlivňují i jeho přístup ke skutečnosti jako nositeli údivu i pochybností. V tomto smyslu je vyprávění jednáním.
Uznáme-li, že skutečnost je výsledkem selektivní a inlerpretativní aktivity člověka, uznáváme současně, že „člověk se v každém okamžiku svého každodenního života nachází v biograficky determinované situaci a ve fyzickém a sociokulturním prostředí, které si sám definuje."17) Vyprávění je konstruktem světa každodennosti, běžnou formou každodenní komunikace i autoreflexe.
Věnovat pozornost vyprávění jako formě, jíž se dostáváme k sociální realitě, současně umožňuje přesněji formulovat ty epistemologic-ky relevantní otázky, které souvisejí s hodnotou získávaných sociologických dat. Například problém reliability retrospektivních dat. která tvoří standardní součást každé sociologie, je spojen s analýzou fenoménů vzpomínek, selektivní paměti, strukturní amnesie. reinterpretace událostí atd. Samozřejmě se tím dostáváme do gravitačního pole J       diskursu o pravdě.
Vyprávění mění v jistém smyslu i pojetí aktuální přítomnosti, neboť potvrzuje panství minulosti - tím konstituuje kontinuitu, ale současně díky možnosti převyprávění, nové interpretace téhož, potvrzuje panství přítomnosti - a tím nabízí šanci diskontinuitě. To má své specifické etické důsledky, které se projevují jak instrumentálním zacházením s minulostí, tak pragmatickým zacházením s přítomností. „Každý se pokouší nějak vystavět vlastní ontológii," zdůrazňuje A. Hankissová18). ,Jiejen jednotlivci, ale i celé společnosti."
I5) P. Ricoeur, Time and Narrative, Chicago, Chicago Univ. Press 1984
,0) J. Bruner, Actual Minds, Possible Worlds, Cambridge, Harvard Univ. Press 1986
17) A. Schutz, Common-Sense and scientific interpretation or human action. Philosophy
and Plwnomenological Research, XIV. 1953, £. 1. s. 9 '*) A. Hankiss, Ontologies of the Self: On the Mythological Rearranging of One' Life-
Historv, In: D. Bcrtaux (fid.). Biography and Socierv, Beverly Hills, Sase 1981,
s. 203."
19
A právě v situaci, kdy jsou společnosti zasahovány radikálními sociálními změnami, slojí sociologie před otázkami, které si dříve ani nemusela klást. Přítomnost již není pouhou extenzí minulosti, ale stává se historií. To je jeden z momentů přesvědčení, že sociologie nemůže být vědou po způsobu věd přírodních. Má-li například věková kohorta své autonomní dějiny, slábne účinnost tradičního vzorce generačního přenosu kultury; nová generace nejen nercplikuje chování generace předchozí, ale stává se nositelem chování, kterému se přizpůsobují generace předchozí. Všechny tyto souvislosti - a daly by se uvést další - přinejmenším legitimují heuristickou funkci narativní sociologie.
V okamžiku, kdy se empirickým východiskem sociologie stává vyprávění, blíží se sociologie hermeneutice. Koneckonců nejedna její větev - napr. objektivní hermeneutika, nebo empirická hermeneutika
- na půdě sociologie přímo vznikla a působí.19) Předmětem zájmu se tedy stávají protokoly symbolicky zprostředkované sociální interakce, které ovšem nemusí být fixovány pouze v písemné podobě, ale mohou mít podobu vizuálních záznamů. A protože hermeneutika je uměním porozumět fixovaným projevům života20), dostává se narativní sociologie do blízkosti oné kultury-, kterou Snow označuje slovem literární. Aniž bychom se věnovali dvěma jasně se nabízejícím tématům - tedy sociologii literatury a sociologii masmedií, které otevírají ony problémy, jimž se analytická sociologie do jisté míry vyhýbá, tedy problémy fikce, klamání, literární licence, stylizace atd., je třeba upozornit na jiný moment. Epistemologický obrat k lingvistické, narativní, rétorické a textuální stránce reality a jejího zkoumání2') nesouvisí jen s nesporným obratem ke komunikativním zdrojům sociálního řádu, který byl
- v intencích durkhcimovské, případně funkcionalistické linie sociologického myšlení - doposud odvozován především od institucionali-zace lidského chování, nýbrž také k jistému překonání propasti mezi vědami přírodními a humanitními, ba dokonce mezí vědou a uměním, k překonání představy, že tato vzniklá dichotomie je dána dvěma naprosto nesouměřitelnými přístupy ke skutečnosti. Není bez zajímavosti, že výzvy na adresu sociologie přicházejí hned z obou stran. Tak třeba M. Bachtin uvádí, že románovému žánru může být práva pouze sociologická stylistika22), což je současně výzva, která nesporně koresponduje s některými aspekty narativní sociologie, například s jejím zájmem o estetické parametry narativních textů, dokonce textů socio-
") Vík p. Zedier, H. Moser (eds.). Aspekte qualitativer Sozialforschnns, Opladen. Lcske Verlag 1983.
f) P. Zedier, Empirische hermeneuük. Eine Problemskizze. In: P. Zedier, Ii. Moser, cd. -1) Z. Konopäsek. Samisebe: Sociologie babičkou. 1993 (rukopis). Z1) M. M. Bachtin, Román jako dialog, Praha, Odeon 1980, s. 77
20
logických. A na druhé straně o této dichotomii hlasitě zapochybovala nejedna z velkých postav současné fyziky, chemie, matematiky či biologie, ba dokonce své pochyby opřela o argumenty vycházející z přesvědčení, že věda je ohrožena technikou, tedy jejím praktickým smyslem. Rorty, který' by tak rád zbavil sociology představy, že existuje něco jako „status vědy"23), k této situaci dokonce poznamenává: „Když zvažujete, co dobrého a špatného udělali společenští romanopisci a co dobrého a špatného udělali společenští teoretikové, dospějete k přání, aby bylo více románů a méně teorií."2-1) Obava z toho, že narativní sociologie nesplňuje parametry vědy, jak je stanovuje analytické paradigma, je tak víc než zpochybněna.
Úvodem zmiňovaný Carl Friedrich von Weizsácker jednou vyprávěl čínskou historku o stromu, který se stal nádherný a mocný proto, že jeho dřevo bylo sukovité, plody hořké a listy jedovaté, že byl prostě naprosto neužitečný. Touto historkou doplnil přednášku fyzika Thoma. který v ní uvedl: ..Nutnou podmínkou vědeckosti toho kterého oboru humanitních věd je jeho naprostá neefektivnost"25)(Thom 1992).
Pro danou chvíli by bylo úspěchem, kdyby skončila svou kariéru představa, že použití jedné skupiny metod v sociologii je už paradigmatický krok, kdybychom tedy uznali nejen multiparadigmatičnost sociologie, ale i její reálnou metodologickou heterogenitu, případně -řekneme-li to méně uctivě - přiznali jí právo na metodologický eklek-tismus. Vezme-li jakýkoli sociologický text, nakonec zjistíme, že sociologové jsou primárně vypravěči.
(1993)
Sociologie mezi vědou a literaturou
Když v roce 1959 vydal anglický fyzik a spisovatel C. P. Snow knihu The Two Culturcs and Scientific Revoluíion. v níž v návaznosti na svou o tri roky starší studii věnoval pozornost zásadním rozdílům mezi kulturou vědy a kulturou literatury, dotkl se jednoho z nejcitlivěj-
23) R. Rony. Veda ako solidaritu, In: Za -rkadlom modemy. Bratislava. Archa 1991. s. 197
24) R. Rony, Rozpuslí se filosofie v literatuře'?. Světová literatura 1993. č. 5. s. 42
-15) R. Thom, O vědeckosti humanitních v£d. In: Člověk v moderních vědách, Praha, Filosofický ústav ČSAV 1992, s. 29.
21
ších mísí evropského duchovního klimatu 19. a 20. stolelí. Dá se mluvit o novodobém kulturním schizmatu, které - neseno odlišnými hodnotami i normami chování ~ nemá daleko k hostilitě dvou sociálních kmenů. Zatímco Snow vyčítal literátům, že se odcizili vědecké kultuře a tím si nejen uzavřeli cestu k pochopem' reality, ale zbavili se také možnosti korigoval svůj přirozený sklon k morálním defektům a politické idiocii, jeho oponent F. R. Leavis ostře zaútočil na arogantní samolibost vědců. Už to samo ukazuje, jak obtížná může být komunikace mezi představiteli obou kultur.
O čtvrt století později vyšla v Německu kniha Wolfa Lepeniese Tři kultury, jejíž obsah vyjadřuje lépe pozdější anglické vydání Beftveen Literatúre and Science: The Rise of Sociology. V centru autorova zájmu je období konce 19. a začátku 20. století, kdy se ve Francii, Anglii a Německu sociologie institucionalizovala. Bylo to dramatické období, v němž se sociologové, přitahováni vědeckým světem chladné racionality a současně vábeni hermeneutickým teplem literární tvorby, museli denně vyrovnávat s tlaky intelektuální komunity protkané jemným předivem přátelství a nenávistí, jímž prosvítal spor dvou hlavních rivalů - tábora přírodních vědců a tábora literátů. Zatímco první se prezentovali jako nositelé a průkopníci moderní civilizace, druzí aspirovali na roli průvodců po spletitých cestách života této civilizace. První chtěli dělat a také dělali dojem tím, co říkali, druzí tím, jak to říkali. A stále víc se od sebe vzdalovali - věda se odcizovala literatuře, považované za kulturní ornament či stravu pro laiky, literatura, která marně hledala způsoby, jak se ubránil vyškrtnutí z kánonu akceptovaného vědění, upadala v pokušení estetické soběstačnosti. V tomto prostředí se formovala sociologie jako třetí kultura.
Vzestup sociologie lze oprávněně spatřovat v její scientizaci. Přesto nelze přejít shovívavým úsměvem fakt, že vznikla také v kontextu literatury. Vždyť třeba H. de Balzac, který se ostatně považoval za „doktora sociálních věd", koncipoval původně své monumentální dílo jako études sociales, nebo E. Zola považoval své romány za „praktickou sociologii". Taková cesta byla ovšem nebezpečná, protože hrozilo, že sociologie nezíská reputaci akademické vědy. Nelze se proto divit, že se upnula především na imitaci přírodních věd. Neobešlo se to bez nesnází, protože byla vystavena množství dotěrných otázek, na které hledá přesvědčivou odpověd dodnes: Jak budovat empirickou vědu bez experimentů? Jak zajistit technickou využitelnost sociologického vědění a ubránit se manipulativním praktikám s lidmi? Jak propojit morálku s vírou v pokrok? Jak zabránit, aby úsilí o poznání struktury a zákonů pohybu průmyslové společnosti prostřednictvím měření neskončilo eliminací jedince ze zorného pole sociologického zájmu? Atd. atd. Při pohledu na formování sociologie nás poněkud zaskočí, jak pev-
22
ně je zakotvena v nacionálni kultuře, a to navzdory faktu, že od dob „otců sociologie'"' Comta, Spencera či Marxe aspirovala na vytváření univerzalistických koncepcí, které by přesahovaly národní hranice a platily pro (novodobou) společnost jako celek. Institucionálně i myšlenkově se však formovala v konkrétním národním kontextu, který také ovlivňoval její podoby, určoval její tradice a podílel na jejím sklonu k národní autonomii, ba autarkii. Tato fixace sociologie na národní kulturní prostředí ji staví spíš do blízkosti literatury než přírodní vědy.
Ve Francii, kde Comtův positivismus nakonec skončil proměnou vědeckého úsilí v nové náboženství, vyvrcholil „spor o sociologii" na počátku tohoto století, a to v souvislosti nikoli nezajímavé: šlo totiž o spory okolo reformy univerzitního vzdělání. Nebylo to koneckonců naposled a podobné spory se neomezily jen na Francii. V centru pozornosti nebyl nikdo jiný než E. Dürkheim, který přišel na Sorbonnu z Bordeaux v roce 1902. tedy ve stejném roce, kdy byla na Place de la Sorbonne vztyčena socha A. Comta. Vlivná skupina literátů se postavila proti „straně intelektuálu" a současně proti sociologii jako vědě nouveau riche. Odmítala důraz, který sociologové kladli na vzdelanostní specializaci, na kultivaci praktických dovedností vědecké práce atd., neboť v tom spatřovala zradu klasického vzdělání, založeného na úctě k jazyku, na filozofické kultuře a na umění stylu. Proto také proti Durkheimovč „intelektuální tyranii" vyzvedávali dílo jiného sociologa, v roce 1904 zesnulého G. Tarda, protože jeho metoda byla spíše literární než vědecká a protože „spíš vyprávěl o idejích, než aby je vysvětloval". Odpor proti Durkheimově sociologii, kterou jeho velký oponent básník Ch. Péguy nazýval „sociogogií". byl však marný: odpovídala totiž cestě, kterou se ubírala moderní průmyslová společnost. (Pro nás není bez zajímavosti, že události ve Francii našly jistou obdobu i u nás. „Třetí republika," píše Lepenies, „byla republikou profesorů a učitelů, a protože Durkheimova sociologie byla v seminářích hlásána jako teologie, hrozilo, že se stane republikou sociologů. Nikoli bezdůvodně to přirovnal A. Thibaudet k Československé republice T. G. Masaryka, který byl také sociologem a který ve své Sebevraždě'hojně Durkheima citoval.")
Jinak se odvíjela situace v Anglii, kde mimo jiné sehrály významnou úlohu ženy, především H. Taylorová, pozdější manželka J. S. Milla, dále Beatrice Webbová. která se svým manželem Sidneyem vytvořila vlivný sociologický tandem, nebo Q. D. Leavisová, manželka F. R. Leavise, ostrého oponenta S. P. Snowa, která již v roce 1932 publikovala vysoce ceněnou studii o vývoji masové kultury Fiction and the Reading Public.
Sám J. S. Mill, který se léta zabýval problémy esteliky, měl velmi citlivý přístup ke vztahu vědeckých faktů a kultury citů. Není bez za-
23
jímavosti, žc se to promíllo i do jeho pojetí univerzitního vzdělání, jak. o Lom svědčí třeba jeho inaugurační projev po volbě rektorem St. Andrcw University, v němž mluvi! o nezbytnosti propojit intelektuální, morální a estetické cíle vzdělání. Ještě silněji se literární orientace projevila v díle B. Webbové. jejíž touha najít kompromis mezi vědeckou profesí a literárními aspiracemi (jejím snem bylo napsat román) se promítla do dvou dílů autobiografie, kterou G. Eliotová řadila ke klasické anglické literatuře.
Také z druhé strany - ze strany spisovatelů - se objevily mocné impulsy ke sblížení literatur)' a sociologie. Příkladem může být H. G. Wells, který se sociologii soustavně věnoval, vytýkal jí, že díky jednostrannému zdůrazňování vědecké metody „ignoruje individuality" (v článku The So-Called Science of Sociology), a věřil, že sociologie spojující pravdu a krásu, objektivní a subjektivní se stává literaturou; koneckonců sám své utopické romány považoval za ..náhradní sociologii". Není také bez zajímavosti, že Wells stejně jako třeba Galsworlhy byli v Sociological Rcview považováni více za sociology než romanopisce, což nakonec mezi sociology vyvolalo odpor a pod vlivem Ralcliffovy kritiky se o nich dokonce začalo mluvit jako o představitelích „anti-sociologie".
Zvláštní roli měla v anglickém prostředí literární kritika, která představovala svéráznou formu ..utajené sociologie". Takoví autoři jako M. Arnold, jehož „literární kritiky byly lepší sociologií než sama sociologie", nebo F.R. Leavis, který ve své polemice s knihou C.P. Snowa ostře útočil na intelektuální aroganci vědců, spoluvytvářeli kulturní atmosféru prosycenou živným roztokem, namíchaným ze „dvou kultur" - vědy a uměni.
Německo prožívalo jiný příběh. Když Madame de Staěl napsala, že „ve Francii čte člověk knihu, aby o ní mohl mluvit ve společnosti, zatímco v Německu si člověk bere knihu, aby měl společnost." postihla určitý rys německé sociální mentality, která se proměnila až v ideologii: tvořila ji silná vazba na poezii, na psaní a čteni jako osamělou činnost, na význam básníků a myslitelů v nacionálním hnutí. Zatímco ve Francii skončil na sklonku 18. století revoluční teror racionálním odvratem od kultu „přírody", v Německu apel na „život" (symbolizovaný třeba pojmy „krev" či „půda") ztělesňoval kritiku racionalismu a Lebcnsphihsophie se stala kultovním hnutím, které v jistém smyslu připravilo cestu vedoucí až k Hitlerovi.
Když se po první svěLové válce ohlížel F. Mcinecke na předchozí tři generace těch. kteří určovali školskou politiku, vyjádřil naději, žc skončí vodopády hodnot srdce a citlivé mysli, že opadne záplava ideologie těhotné spirituálnem a že se vzdělání vrátí na zem a přispěje k racionalizaci německé politiky. Mcinecke neskrýval své obavy z po-24
litického nebezpečí kulturního pesimismu či iracionality heroického vitalismu. Faktem zůstává, že se v té době prosazovala silná tendence vidět svet v krizi, což se neprojevovalo jenom intelektuálním odporem proti masové demokracii, ale i opozicí vůči autokracii analytického a specializovaného „rozumu" (např. u Spenglera či Keyserlinga). Jasné stopy této tendence najdeme také v německém expresionismu.
Z těchto zdrojů pochází také kritika vědy. která nebyla zaměřena proti přírodním vědám, ale proti snahám vnášet jejich ducha do humanitních oborů. Příkladem může být kniha E. von KahleraDcr Benif der Wissenschaft. kterou tento obdivovatel Maxe Webera v roce 1921 odpovídá na jeho spis Wissenschaft als Beruf. Hlavní myšlenka byla jasná: vývoj moderní racionální vědy je tragickým konceptem sebe-destrukce. Prostředkem vědění se stává abstraktní systematizace a život se ve světě zkušeností, které už věda není schopna regulovat, stává chaotickým. Díky racionalizaci a intelektualizaci vědění roste význam iracionálního. Aby byl člověk schopen sjednotit vědění s cítěním, musí dojít k oddělení výzkumu od prezentace a nová věda musí položit důraz především na tuto druhou stránku. Žádná forma vědění nemůže být legitimní, pokud výsledky nebudou prezentovány tak. aby mohly být bezprostředně pochopeny. Výzkum ledy musí zůstal vnitřní záležitostí komunity vědců, dílo však musí směřovat k široké veřejnosti. Procedury vedoucí k vědění nechť jsou uzavřeny do prostředí laboratoří a pracoven, prezentace nechť se stane součástí umění. Vědec či učenec nechť zůstane profánním člověkem, estetická forma prezentace je spíše věcí básníka, oné svobodné bytosti, která stojí nad společností a které je dáno stát se věštcem či zvěstovatelem.
Do tohoto kontextu pronikají ještě další momenty, které se promítly i do pojetí a sebepojetí sociologie. Je třeba si totiž uvědomit, že německé sociologii nebyl v 19. stoleLí ještě přiznáván nezávislý status, byla považována za anglo-francouzskou disciplínu, vyznačující se nejen arogantním nárokem na vědění, ale dokonce sebevědomou představou, že bude ovlivňovat vývoj. Její ustavování v německém prostředí proto zajímavě koincidovalo s formováním zásad politické ideologie a propagandy. A do toho opět vstupovaly zvláštnosti německé literární kultury. Na prvním místě to byl značně skromný poslup realistického románu, v němž vznikající buržoázni společnost nacházela svůj komprehensivní umělecký výraz. S tím souvisely pěstované distinkce mezi spisovatelem a literátem (Max Weber například literáta spojoval s nezodpovědným psaním, jehož degenerované produkty rozdmýchávají emocionální nacionalismus, ekonomický utopismus a naivní revolucionářství), ale současně mezi spisovatelem a básníkem. A v tomto kontextu se ocitli i představitelé věd o člověku a společnosti. Jejich šance byla podmíněna úzkou vazbou na poezii
25
(..Dilthey působil na území obsazeném vědou jako partyzán poezie," píše Lepenies). jejíž absence z nich činila „katedrové literáty". Tímto směrem se ubíral především vlivný kroužek okolo básníka Stefana Georga7 který si při své kritice vědy našel vděčný terč právě v sociologii.
Svou roli v ustavování německé sociologie sehrály i další okolnosti. Patří k nim úsilí o ..vědecké vyvrácení ideologie vědy", která se vyvinula ze systému sociálních idejí 17.-18. století ve Francii a Anglii a jejímž leitmotivcm bylo převádění těchto idejí do praxe - jak o tom píše W. Dilthey ve svém Einleitung in die Geistwissenschaficn z roku 1883. Dalším ostře kritickým vkladem přispěli historikové. Zatímco například ve Francii vznikla sociální historie, považovaná dokonce za legitimní dědictví E. Durkheima. německá historiografie, která získávala svou kognitivní identitu orientací na politické dějiny a metodologickou identitu hledala za pomoci neokantovců v idiografíckč orientaci, se stala pevnou baštou antisociologických výpadu. Nelze však pominout ani vliv historické filozofie a „Lebensphilosophie", především však vysoký status umění či poezie - to vše posvěcovalo zdůrazňování hodnoty vnitřní zkušenosti a faktů vědomí, na nichž je teprve možno založit autonomii humanitního vědeckého myšlení. Jediným nebezpečím, jak upozorňoval W. Dilthey, by se mohlo stát, že by upadlo do sentimentality, k níž mají Němci jakýsi přirozený sklon. To vše přispělo k formování tradice národního charakteru sociologie, tradice, které se sociologové - pocházející většinou z okruhu filozofů a politických ekonomů - ani příliš nebránili. Jejich sklon k vysoké kritičnosti vůči vlastní disciplíně byl tedy ozvěnou celkové anlisociolo-gické povahy německé myšlenkové kultury s jejím sklonem k politické rezignaci, pesimismu či kultu subjektivity. Vyznávání „duchovní říše" omlouval Thomas Mann reakcí na „beznaděj civilizace pokroku", která ovládla moderní západní svět.
Kritický vztah k sociologii však byl tlumen vstřícností, s jakou reagovala na převládající kulturní klima. Příkladem je dílo „sociologického impresionisty" Georga Simmela. považované dokonce za sociologickou paralelu poesie S. Georga. Koneckonců právě jemu dedikoval poslední vydání svých Geschichtsphilosophie, přiznávaje mu roli prostředníka mezi poezií a vědou. Díky své distanci od každodenního akademického života a díky zablokované akademické kariéře vysoce oceňoval na Georgovi jeho „vnitřní sociabilitu" a viděl v něm vhodného partnera dialogu. Simmclův pokus o estetizaci sociologie byl v tomto okruhu přijímán se sympatiemi, stejně jako bylo vítáno jeho přesvědčení, že sociologie je vědou, která se zajímá o individuality. Simmelovo dílo nedpředstavovalo velký vědecký systém, bylo spíše mozaikou esejů, v nichž byla sociologie pojata jako jedna varianta vě-26
dění. Chválen za to. že „unikl sociologickému objektivismu" (E. Troeltsch) a že v sociologické analýze lze uplatňovat estetické hledisko, musel se smířit s kritikou z druhé strany, například od E. Durkheima. Ten ve své recenzi jeho knihy Philosophie des Geldes napsal: „Tento druh bastardské spekulace nám neposkytuje ani svěží či silné dojmv vyvolané umělcem, ani střízlivé pojmy, o které usiluje vědec."
Jinak tomu bylo s Maxem Weberem, jehož „intelektuální askelis-mus" korespondoval se střízlivostí jeho díla. Sociologie je podle něj produktem dospělé kultury a v pojmech objektivity a racionality je třeba vidět součást heroického sváru člověka s aktualitou. Je-li věda, a tedy i sociologie, racionalizací světa, neznamená to ještě, že by intelekt nebyl omezen. Odtud se odvíjel i jeho vztah k poezii: Podobně jako Comte nebo Mill v ní spatřoval především samého umělce, který je schopen vyjádřit vnitřní zkušenost a stav své mysli, což je vědci upřeno. Proto bylo jeho dílo bližší spisovatelům. Weberovské motivy se objevují především v díle T. Manna, který Weberův vliv přiznával a jehož Buddcnbrooky je možno považovat za „personalizaci protestantské etiky výkonu".
Konfrontace mezi literární a sociologickou inteligencí v Německu vyvrcholila koncem 20. let. Rozbuškou se stal referát K. Mannheima na 6. sjezdu Německé sociologické společnosti (na téma Konkurence jako kulturní jev) a jeho vzápětí vydaná kniha Ideologie und Utopie. Zvlášť ostrý útok vyšel z pera literárního vědce Ľ. R. Curliuse, podle kterého v Mannheimovi nalezl svůj sociologický výraz nihilismus současného vykořeněného intelektuála. Sociologie se provinila tím, že se míchá do oblasti hodnot, jež přísluší legitimně pouze filozofii. A míchá se do této oblasti způsobem, který je zvlášť nebezpečný - může totiž vést k tomu. že dojde ke ztrátě idealismu, především mezi německou mládeží. Mannheim samozřejmě odpověděl: Spatřuje v sociologii šanci vymanit se z romantického zájmu o člověka a dějiny, který vyústil až do „metafyziky jedinečnosti", vidí v ní možnost najít životní orientaci v moderní industriálni společnosti, mluví o nutnosti zbavit inteligenci závislosti na sekundárních cílech a považuje nekompromisní relativismus jejich hodnotového svěLa za výraz poctivosti. Tím vyprovokoval ještě ostřejší reakce, jejichž jednotícím tónem bylo varovné volání, že ..německý duch je v nebezpečí!"
Nástup nacismu znamenal perzekuci sociologů, z nichž mnozí emigrovali. Kupodivu však sama sociologie proskribovaná nebyla. Příznačné jc, že Hitler, kterého T W. Adorno označil za zapřísáhlého nepřítele sociologie, byl velmi blízko tomu stát se jeho kolegou - v ú-noru 1932 se uvažovalo o jmenování budoucího luhrera profesorem organické sociologie a politiky v Braunschweigu. To jenom dokreslu-
27
je stav. v nčmž se německá sociologie nacházela; na mnoha regionálních univerzitách existovaly katedry sociologie, chyběla však sociologie, významní sociologové zůstávali dlouho nebo navždy outsidery (M. Weber se stal profesorem na sklonku života. G. Simmel raději o sobě jako sociologovi ani nemluvil) atd. Sociologie nebyla považována za nežádoucí, šlo jen o to, která sociologie. Například v obhajobě nočního pálení knih. která vyšla v říjnu 1933 v novinách Tat. se psalo o nezbytném rituálu, kterým Německo dělá definitivní tečku za dědictvím neschopné Výmarské republiky a jejích intelektuálů - a jmenováni jsou A. Einstein a K. Mannheim. A když z pera téhož autora vyšel o něco později článek Die Stimde der Soziologie, byla odsouzena sociologie jako věda o vztahu k sobě samé (tedy především sociologie vědění), naopak vítána byla sociologie jako součást hodnotově orientované politické terapie. K jejím zakladatelům patří třeba H. Freycr nebo C. Schmitt. z poválečných pokračovatelů H. Schelsky.
Konstituování sociologie viděné na pozadí nekončícího sváru vědy a umění je nesporně inspirující. Není bez zajímavosti, že jím nebyla poznamenána jenom sociologie. Zvláště v posledních desetiletích lze v celém vědeckém světě pozorovat návrat k mnoha zdánlivě archaickým myšlenkám, které dostaly jenom novější podobu. Patří k nim třeba:
- obnovené úvahy o dichotomii věd přírodních, jejichž metodologický aparát je určen ke zvládnutí „bezhlasého předmětu, který o sobě nic nesděluje", a věd humanitních, zaměřených na rekonstrukci a interpretaci cizí promluvy,
- diskuse o neschopnosti analytického rozumu vědy dospět dál než k ťragmentárním obrazům světa,
- diskuse o formách myšlení založených bud na konstrukci logických a induktivních argumentů, nebo na konstrukci vyprávění.
A k tomu se přidávají spory o rétorickou povahu sociologie, myšlenky o heuristické úloze estetických prvků ve vědě. reakce na názory, podle nichž se o společnosti dovíme víc z novin, románů či filmů než ze sociologických analýz a spisů, diskuse o morálních souvislostech technických důsledků vědy i důsledcích tržního mechanismu na literární a audiovizuální tvorbu atd. Příznačné je, že vztah vědy a literatury je stále častějším tématem různých konferencí (např. v roce 1985 mu bylo věnováno výroční zasedání Americké společnosti pro rozvoj vědy), že se k němu vyslovují představitelé obou těchto „kultur" (viz například řadu esejů publikovaných ve Světové literatuře v 80. letech).
Do této souvislosti spadají i analýzy úlohy jazyka v literatuře a ve vědě. Zatímco v literatuře hrozí rozpuštění noetiky i estetiky v lingvistice (M. Bachtin), ve vědě. která se již esoterickou povahou svého jazyka odlišuje od světa obecného lidského vědění, sloupá nebezpečí 28
rostoucí arogance. „Kdybychom se dnes řídili tak často slýchanou radou." píše fí Arendtová, „že máme přizpůsobit naše kulturní chování současnému stavu vědy. pak bychom museli přijmout způsob života, ve kterém by jazyk už neměl smysl."
P.S,
Pohled na minulost české sociologie zasazený do prostoru vědecké a literární kultury nám bohužel chybí. Již na první pohled je patrné, že její literární vazby byly silnější než občasné ambiciózní aspirace učinit z ní vědu po způsobu věd přírodních. Snad to souvisí s obecným sklonem českých intelektuálů pokračovat v obrozenecké tradici literami kulLury a její snahou suplovat stejně tak dobře vědu, jako politiku. Přiznáme-li si. jak silně se spisovatelé podíleli na spoluutváření kulturního profilu našeho humanitního a sociálního myšlení, pochopíme snadněji i politické a ideologické souvislosti celých dějin naší sociologie. Nesmíme přitom zapomínat, že naši první dva prezidenti byli sociology, a tedy i naše národní identita a státní samostatnost byla křtěna sociologií (ponechme stranou, co všechno sc za tím může skrýval). Nesmíme zapomínat, že i náš dnešní prezident je literát.
(1994)
TGM: sociologie mezi vědou a uměním
Není vcelku pochybností o tom, že na počátku dějin českého sociologického myšlení v novodobém slova smyslu slojí Tomáš Garrigue Masaryk. K Masarykovi se však většinou mlčky přistupuje jako ke zvláštnímu solitéru, s nímž nutno nakládat se zvláštními ohledy - jakoby vlastně ani do dějin sociologie nepatřil, snad pro jeho jakousi českou výlučnost. Bojíme se totiž Masaryka zařadit do světového kontextu klasických velikánů rozměrů Durkheimových, Weberových či Paretových v obavách, že je s nimi vlastně „vědecky", sociologicky nesouměřitelný. Masaryk se opravdu na první pohled jeví jako málo „systematický", málo metodologicky určitý, ze scientistickčho hlediska opravdu jako málo „vědecký" - a jevil se tak pohříchu i svým současníkům, kteří své rozpaky nad otázkou Co s Masarykem jako sociologem? konec konců ani příliš neskrývali. Přesto si myslím, že - nazí-
29