10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 1/22
Biograf
Časopis
(nejen) pro
biografickou a reflexivní
sociologii
ISSN 1211-5770
Reg. pod č. MK ČR E 8364
Biograf aktálně vychází dvakrát
ročně v tištěné verzi i jako on-line
časopis. Publikuje empirické,
metodologické i teoretické
příspěvky věnované
kvalitativnímu výzkumu.
E-mail:
casopis@biograf.org
Website:
http://www.biograf.org
Rok 1998, číslo 15-16
Vyšlo 28.2.1999
© Časopis Biograf 1998
Přechody snadné, přechody
nesnadné
O heterogenní ekonomii subjektivity
Ingunn Moser, John Law
Překlad: Zdeněk Konopásek
Abstrakt:
Good passages, bad passages: On heterogeneous
economy of subjectivity
This text explores the relation between subjectivities, materialities
(including technological arrangements) and bodily competencies.
Starting from the assumption that all material and bodily arrangements
are specific, it considers some of those specifities, and the "passages"
through which these specific arrangements are fitted together for a
particular person, Liv, who is physically disabled. It explores the
character of some Liv[a]s "passages" - some are "good", some "bad",
some public, and some discrediting - and the ways in which they are
shaped to produce personal and biographical continuity and relative
autonomy for her - an autonomy and capacity discretionary decision
making which she highly values. The paper thus uses some of the tools
developed in the actor-network approach, but also in feminism, to
interpret the material and corporeal relations involved in the formation
of contemporary subjectivities.
Přeloženo z originálu:
MOSER, I / LAW, J. (1999): Good passages, bad passages. In: J.
Law, J. Hassard, eds.: The actor network theory and after. Oxford:
Blackwel. Str. 196-219
Citujte takto:
MOSER, I./ LAW, J. (1998): Přechody snadné, přechody nesnadné
aneb o heterogenní ekonomii subjektivity. Biograf (15-16): 70 odst.
Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanek.php?clanek=1502
Příběh první
1.
Ingunn zvoní u dveří Livina bytu, ale nikdo není doma.[1] Zvonění se ozývá už dost dlouho.
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 2/22
Začíná to být monotónní. Pak Ingunn zaslechne jakýsi zvuk. Je to zvuk elektrického
kolečkového křesla. Otáčí se. V ústrety jí jede žena. Ta žena jede na kolečkovém křesle. A dívá
se na Ingunn. Vyptává se, kdo Ingunn je a co tu dělá. Pojízdné křeslo se zastavilo… Později se
ozřejmí, jak vlastně funguje, to křeslo. A jak tato žena – ukáže se, že je to Liv – žije a jak na
tom křesle tráví většinu dne.
2.
Ingunn neví o Liv téměř nic – snad až na to, že je odkázána na kolečkové křeslo. Ví ještě, že se
s Liv nedá dost dobře telefonovat, ale to je tak vše. Dokonce třeba ani neví, jak Liv svoje křeslo
ovládá. Za chvíli jí Liv vysvětlí, že křeslo řídí pomocí ovladače. Ovladač ale nedrží ve svých
prstech: její paže a ruce jsou bez vlády. Místo nich tedy používá bradu. Ovladač vypadá jako
dlouhá páčka (něco jako joystick), která je připevněna k zadní straně křesla. Odtud vede přes
Livino pravé rameno a pravou ruku až k bradě a tam, těsně pod bradou, končí. Když Liv
nakloní hlavu trochu dopředu, pak s páčkou může pohybovat – dopředu a dozadu, doleva a
doprava. Když páčku posune doleva, křeslo se otočí vlevo. A když jí posune doprava, pak se
křeslo samozřejmě stáčí napravo. Aby to vše začalo vůbec fungovat, musí Liv použít další
přepínač, který je připevněn k téže dlouhé tyči, jež vede přes její rameno dozadu. Tenhle
ovladač má zelené tlačítko. Jakmile své křeslo „odemkne“, může ho Liv rozjet tak, že pohybuje
páčkou prvního ovladače – černého – tím směrem, kterým chce jet. Když chce zastavit, prostě
páčku nechá být. Když chce jet rychleji, postrčí celý ovladač trochu doprava. Posune tak
třístupňový regulátor rychlosti o jeden stupeň výše. Liv ale říká, že tohle často nedělá.
Extenze
3.
To, o čem je v našem příběhu řeč, jsou velmi obyčejné věci. Jenže pro Liv jsou samozřejmě
životně důležité. Joystick a kolečkové křeslo jí dávají schopnost pohybu. Zároveň je ale i pro
Liv to vše docela obyčejné, protože s tímhle kolečkovým křeslem žije už od roku 1983. Byla to
tehdy, pochopitelně, mimořádná událost, příchod toho křesla a jeho páček. Liv si na to dobře
pamatuje, byl to „největší den jejího života“. Do té doby měla jen křeslo s ručním ovládáním.
Vlastně po většinu svého života vůbec žádné křeslo neměla. Napřed nebylo nic, pak ji její rodiče
položili, nataženou na záda, do podomácku vyrobeného vozítka. Později pak měla stejně
podomácku vyrobené kolečkové křeslo, vlastně celou řadu takových kolečkových křesel, doma
dělaných křesel, po nichž konečně následovalo jedno, které bylo speciálně vyrobené v továrně.
4.
Křeslo z roku 1983 znamenalo pro Liv úplnou revoluci. Ve věku 44 let se poprvé ve svém
životě mohla sama pohybovat z místa na místo. Mohla mít kontrolu nad tím, kam jede. Mohla se
sama rozjet a zastavit, zahnout doprava či doleva, jet rychleji či pomaleji na slunce nebo do
stínu, ven z domu nebo dovnitř. Mohla si takříkajíc vyjít – nebo vlastně vyjet – na procházku.
5.
Dnes už jsou pro Liv tyhle věci součást toho obyčejného, každodenního. A samozřejmě, docela
obyčejné jsou tyhle věci i pro badatele v oboru vědy a technologií, s jejich příběhy o extenzích,
protézách a heterogenních sítích. Díky studiu vědy a technologií známe způsoby, jimiž různé
materiály interagují, a produkují tak kyborgy; a uvědomujeme si také, v jakém smyslu jsme více
než těla, samotná těla.[2] Ale možná nemáme tolik jasno v jiných ohledech. V tomto článku se
chceme soustředit na materiální specificity, jednotlivé zvláštní konstelace – tělesné nebo jiné – ,
které vedou k nějaké ne/schopnosti (dis/ability) nebo ovlivňují její charakter. Máme za to, že
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 3/22
ne/schopnost (dis/ability) je velmi specifickou věcí: totiž že lidé jsou ne/schopni (dis/abled) na
bezpočet různých a dost specifických způsobů.[3] Avšak zajímá nás také to, jak je ne/schopnost
svázána s identitou či subjektivitou. Vlastně si myslíme, že vazby mezi ne/schopností a
subjektivitou jsou dost těsné. Což znamená, že jakýkoli výzkum materiálních stránek
ne/schopnosti je neúplný, pokud zároveň nezohlední různé kontinuity a diskontinuity subjektivity
– a to je téma, které dosud jak v rámci teorie sítí-aktérů (actor-network theory)[4], tak,
obecněji, na poli výzkumu vědy a technologií (science and technology studies) nepřitahovalo
mnoho pozornosti.
Příběh druhý
6.
Takže Liv se dívá na Ingunn. Do její tváře je vepsána otázka. Ingunn vysvětluje, kdo je, a ptá se:
„Vy jste Liv?“ Ano, je to Liv, ale vychází najevo, že dnes Ingunn vůbec nečekala. Návštěva jí
nicméně nevadí. „Ne, nebude mi to na překážku. Jistě, pojďte dál. Ano, můžeme si popovídat.“
A tak nyní otevírá dveře.
7.
Otevírá dveře? Opět není docela jasné, jak to dělá, ale Liv hned vysvětluje. Vysvětluje, jak je to
se třetím joystickem, se třetí páčkou, na které je tentokrát červené tlačítko. Liv ho může mačkat,
opět nakláněním své hlavy, pomocí brady. Tentokrát je to ale jiné. Protože tenhle joystick je
určen pro jakési „ovládání prostředí“. Jak to vypadá?
8.
Vypadá to tak, že jakmile Liv nastaví „ovládání prostředí“ jako aktivní režim, přepíná mezi celou
řadou funkcí, cvak, cvak, cvak, pokaždé jiná funkce. Liv zná pořadí, ve kterém se funkce
střídají. Později, po čtvrtém cvaknutí, které otevře domovní dveře, se ukáže, že tohle vše je jen
první pod-volba v rámci čtyř hlavních funkcí. Ve správný okamžik vychyluje Liv bradu a hýbe
joystickem. Konečně se dveře otevírají. A Liv popojíždí kupředu. Její kolečkové křeslo ji veze
dovnitř. Ingunn jde za ní a jakmile jsou obě uvnitř, dveře se během několika vteřin zavírají.
Zavírají se automaticky. Liv a Ingunn jsou v bytě a mohou si začít povídat.
Jednotlivosti
9.
Joysticků je celkem pět. To znamená pět tyčkovitých přepínačů, které vyrůstají z jediné
podpěry. Jeden z nich je určen pro „ovládání prostředí“. Cvak, cvak, cvak, takhle se přepíná
mezi jeho funkcemi. Co tedy jsou jeho funkce? No, to závisí na nastavení, na tom, jak byl
ovladač konfigurován. Livino „ovládání prostředí“ má následující funkce: bere telefonní hovory
zvenčí; realizuje Liviny vlastní telefonní hovory; rozsvěcí a zhasíná světla v bytě; zapíná a vypíná
televizi; a ovládá ještě celou řadu dalších entit, kterým se říká „aparáty“. To je první úroveň. Ale
k dispozici je víc než jedna úroveň. Běž o jednu úroveň níže a můžeš ovládat specifické
jednotlivosti. Například jednotlivé funkce televize. Který kanál chce Liv sledovat? Jak moc
nahlas by měl být zvuk? Nebo, na téže úrovni, opět coby aparáty, lze zapnout a vypnout rádio,
otevřít a zavřít hlavní dveře a dveře na terasu, zamknout a odemknout hlavní dveře nebo volat o
pomoc, kdyby se snad mělo něco stát. Ovládání prostředí je malá – vlastně ne zas tak malá –
hierarchie tlačítek, příkazů, které dělají to či ono v Livině bytě.
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 4/22
10.
Jednotlivosti. Příkaz udělat tohle. Schopnost udělat tamto. Liv může, je schopná (she is able)
ovládat televizi, otevírat domovní dveře a všechno to ostatní. A, jak jsme viděli, může se
pohybovat, popojíždět okolo ve svém kolečkovém křesle. Pohyblivost, specifická jednotlivost.
Může zacházet s částmi svého bytu. Dveře, to je jednotlivost. Televize, to je další konkrétní
jednotlivost. Avšak Liv nemůže ovládat rolety, aspoň prozatím. Rolety nejsou zapojeny do
systému ovládání prostředí, ještě ne. Nejsou zapojeny, protože k tomu se Liv ještě nedostala.
Takže rolety nemají elektrický motůrek, který by byl zapotřebí, kdyby měly být ovládány
z kolečkového křesla. Liv to plánuje zařídit. Chce ještě něco dalšího? No, možná… ačkoli asi
by nevadilo mít alarm. Vlastně ne, říká, nepotřebuje ho, vždyť je pořád někdo nablízku. „Kdyby
se něco dělo, byl by určitě někdo poblíž. A v každém případě bych na někoho mohla zazvonit.“
Livin byt je jeden z osmnácti v novém a relativně neinstitucionalizovaném domově, který místní
úřad zřídil pro lidi s postižením (disabilities). To znamená, že její byt je její soukromé obydlí –
její osobní prostor. Pečovatelé k ní přicházejí jen jako návštěva, ačkoli Liv může mít jejich
pomoc po celých čtyřiadvacet hodin.
11.
Ovládání prostředí je souborem specifických jednotlivostí. Podobně kolečkové křeslo, které je
dalším souborem specifických jednotlivostí. Kupředu a zpátky, doleva či doprava, pohyb je
možný jenom na takovém povrchu, který je přiměřeně pevný a přiměřeně rovný. To jsou
specifické jednotlivosti pokud jde o pohyblivost. I ne/schopnost, dis/ability, je souborem
konkrétních jednotlivostí – což znamená, samozřejmě, že si můžeme sami sebe představit jako
schopné (či zdravé, abled), ale schopné na milion různých způsobů. Stejně jako Liv je
ne/schopná (dis/abled) na milion různých způsobů. Otevírání dveří. Chození po schodech nahoru
a dolů. Čištění zubů. Čtení novin. Telefonování. Psaní dopisu. Uklízení kuchyně. Vaření.
Posezení v restauraci. Návštěva kina. Zavazování tkaniček. Vnučka, která vám sedí na klíně. A
tak dále. A tak dále.
12.
Specifické jednotlivosti.
Příběh třetí
13.
Tak takhle to má teď Liv vyřešené – ale uvědomme si, Liv je pěkně odhodlaná osoba. Je jí 56 a
je ne/schopná od narození. Narodila se v době, kdy v mnoha částech Norska neexistovalo
žádné formální vzdělávání pro těžce postižené osoby. Byla to její matka, kdo ji učil číst a počítat.
Její matka a přátelé rodiny. K relativní schopnosti se probojovávala desítky let.
14.
A je tu další příběh. Liv je z Trřndelagu a ten se nachází stovky kilometrů od místa, kde nyní žije.
Pořád tam ale má rodinu, rodinu a přátele, a ráda by je navštěvovala. Ačkoli taková návštěva
není zrovna jednoduchá, Liv je ve věci návštěv pevně rozhodnutá. Usmyslela si například, že se
vypraví domů a navštíví ústav, kde po celá léta žila a který zrovna slavil výročí. Ona a její
pečovatelé proto museli zařizovat plno věcí. Liv si koupila lístek na vlak. Řekla lidem na stanici,
že je postižená, odkázaná na kolečkové křeslo. To nevadí, prohlásili. Vlaky jsou postavené i pro
lidi na kolečkových křeslech. Na každé stanici je takový výtah, zvedák. Na ten zvedák se
kolečkovým křeslem najede. Zvedák pak vyzdvihne křeslo nahoru. A pak už jen popojedete do
vlaku.
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 5/22
15.
Přišel den D a Liv byla na nádraží. Čekala na svůj vlak. A vlak přijel. Jenže: kde je zvedák?
Odpověď byla: zvedák není. Zkoušeli všechno možné a nakonec našli jakousi rampu se
zábradlím. Potom se pokusili vytáhnout kolečkové křeslo nahoru na rampu, to ale nešlo, protože
křeslo bylo příliš těžké a rampa příliš strmá. Vlak odejel bez Liv.
Přechody (passages)[5]
16.
Pohybování se mezi specifickými jednotlivostmi. Například mezi nástupištěm na nádraží a
vlakem. Nebo mezi městem, kde Liv nyní žije, a cílem její cesty. Měli bychom říci, že pohyb
mezi specifickými jednotlivostmi je také sám o sobě specifickou jednotlivostí. Zde měl tento
pohyb podobu zvedáku a taxíku – protože ačkoli to železničáři zvorali a nedokázali vytvořit onu
specifickou jednotlivost, která je zapotřebí k překlenutí prostoru mezi nástupištěm a vlakem,
udělali nakonec to druhé nejlepší, co mohli. Objednali taxík a taky ho zaplatili. Přesto celý příběh
nemá tak docela šťastný konec, protože cestou zpátky zvedák byl. Vyzdvihli tedy Liv a její
kolečkové křeslo do vlaku, jenže pak ji zaparkovali na jediném místě, kde bylo pro křeslo místo:
v zavazadlovém oddělení. A tak Liv zjistila, že pojede se zavazadly.
17.
Takže jde o specifické jednotlivosti a relace mezi nimi. Jakmile si začneme pozorně všímat
specifických jednotlivostí, objeví se v našem zorném poli i přemostění a propojení (passages)
mezi těmito specifickými jednotlivostmi. Zjistíme, že je nesmíme nechávat stranou. Musíme
sledovat, jak jsou realizována. Realizována nebo nerealizována – tato propojení, tyto přechody,
které jsou samy také specifickými jednotlivostmi. A už jen to, jak mluvíme s Liv a o Liv, nám
leccos o povaze těchto přechodů naznačuje. Říká nám to například, že některé přechody jsou
snadné a některé obtížné. Říká nám to třeba, že pro Liv je přechod mezi otevřením domovních
dveří a rozsvícením světel docela přímočarý, stejně jako přechod mezi ovládáním předních dveří
a popojetím na kolečkovém křesle. Na druhou stranu, onen den na onom železničním nádraží se
pro Liv přechod mezi nástupištěm a vlakem ukázal jako nepřekonatelný.
18.
Všimněte si: onen den a na onom nádraží. To proto, protože tu máme co do činění se
specifickými, konkrétními jednotlivostmi; se specifickými jednotlivostmi a se stejně specifickými
přechody mezi těmito jednotlivostmi. Specifické jednotlivosti jsou – připomeňme si – specifické,
protože je můžeme chápat jako sítě heterogenních materiálů. Zopakujme si standardní lekci
z výzkumu vědy a technologií: jestliže lze v daném případě mluvit o nějakých sítích, jestliže jsou
uvedeny do činnosti nějaké protézy, pak můžeme mluvit o schopnosti (ability). Jestliže tomu tak
ale není, pak se jedná o ne/schopnost (dis/ability). Tvrdíme tedy toto: ne/schopnost
(dis/ability), hendikep, je o specifických přechodech mezi stejně specifickými seskupeními
heterogenních materiálů; je o povaze materiálů, které tyto přechody umožňují (en/able); a je o
seskupeních, které je zajišťují nebo nezajišťují – jako třeba o chybějících zdvižích.
Příběh čtvrtý
19.
Jak už jsme řekli: dokud ji poprvé nenavštívila, věděla Ingunn o Liv snad pouze to, že Liv má
potíže s povídáním si po telefonu. Věděla, že Liv nemůže moc dobře mluvit, a otázka tedy byla:
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 6/22
jak budou spolu komunikovat?
20.
Ukázalo se, že Liv mluvit může. Ingunn to zjistila hned během prvních pár vteřin, v okamžiku,
kdy se s Liv setkala před dveřmi do bytu. Budou spolu ale moci vést opravdovou konverzaci?
Budou si spolu moci povídat dvě nebo tři hodiny? Bude Liv schopná odpovídat na její otázky?
A naopak, nakolik bude Ingunn rozumět jejím odpovědím? Ve chvíli, kdy vstupovaly do Livina
bytu, nebylo nic z toho jasné. Ingunn se rozhlížela okolo po pomůckách, s jakými se již předtím
seznámila během jiných rozhovorů. Například po přenosném počítači s jeho malou obrazovkou
nebo po malé krabičce s nabídkou vybraných vět na lístečcích – tedy po prostředcích, které
promlouvají slovy, když slova vyráběná hlasem selhávají. Jenže žádné takové prostředky
neviděla. Vypadalo to, že si budou povídat tváří v tvář. Jeden hlas s druhým hlasem.
21.
A vypadalo to takhle. Liv vyzvala Ingunn, ať si sedne – a ona si sedla na její pohovku. Liv
popojela s křeslem napravo od pohovky. Začala mluvit a Ingunn se soustředila. A ačkoli to
nebylo snadné, Ingunn rozuměla, co Liv říká. Ptala se na její výzkum, na to, proč se Ingunn
zajímá o její postižení. Tak začala konverzace. A začala vlastně dobře, ačkoli místy se
pochopitelně bortila.
22.
Bortila? Nu ano. Protože navzdory veškeré koncentraci nebylo možné smysl Liviných slov
pokaždé vyrozumět. Ingunn jí hleděla do tváře, pozorovala její výraz, její ústa, její rty, sledovala
její hlas, její slova, ale také její intonaci, emoce, které se odrážely v hlase, intonace radosti a
smutku. Zaznamenávala například okamžiky, kdy se Livin hlas třásl nebo lámal. Liv měla tedy
mnoho co vyprávět a vyprávěla to dobře, ale i tak nebylo někdy rozumět tomu, co říká.
23.
Vadilo to moc? Odpověď: nevadilo to příliš – ale taky to vadilo dost. Nevadilo to příliš, protože
Liv Ingunn při hovoru sledovala a mohla si všimnout, když ji přestávala sledovat. Ingunn také
mohla zopakovat to, co si myslela, že Liv říká, a ptát se: „je to to, co myslíte?“ A Liv buď
souhlasila, anebo ne. A potom, alespoň někdy, se zádrhel mohl zvrátit v legraci a smích pak
osvobozoval od napětí ze selhávající komunikace.
24.
Což znamenalo, že komunikace byla pro Liv nesmírně důležitá. Zde je úryvek poznámek
z interview:
„Cítím se tak hendikepovaná,“ říká s hlasem dojatým až k slzám… Říká mi to a ptá
se mě, jestli jí rozumím, rozumím jí, když mluví?
„Ano,“ říkám, „pokud sedíme jedna proti druhé.“
„Protože ne každý mi rozumí, když mluvím,“ říká Liv se smutkem a bolestí v hlase,
knedlík v krku. „Je to tak… Ano.“ Mluví a pak nastává dlouhá pomlka. Není pro
ni snadné o tomhle mluvit.
Obtížné přechody (bad passages)
25.
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 7/22
Mluvení je tedy dalším souborem specifických jednotlivostí. Každý okamžik konverzace je
momentem, který spojuje okamžik předtím a okamžik potom. Je to umění, ano umění, vytrvale
sledovat neúplné významy, spojovat je dohromady, dělat nezbytné přechody a propojení.
Harold Garfinkel (1967) to ukázal před třiceti lety, všechno to snažení o napravování indexikality
skrze reflexivitu. Ale může nastat zhroucení. Když překročíte určitý bod a slova už dál nedávají
smysl. Slova, která jste nerozluštili, už nemohou být zachráněna, přebudována a vložena zpět do
nějakého kontextu. A pak je smysl ztracen.
26.
Což je všechno jistě pravda, a bezpochyby správně, ale možná to také nedostatečně bere ohled
na „materiality“ slov.[6] Co s materialitou slov? Jestliže jsou slova vyslovena, pak mají materiality
slov co dělat se vzduchem a akustikou. Ale také s ušima a s jazykem. S hrtanem a s mluvidly.
S břichem a s dýcháním. S hlavami a s tvářemi a s jazyky a se rty. Se způsobem, jak jsou držena
ústa. S mnoha svalovými schopnostmi. S koordinací a zvládáním ne méně než padesáti osmi
svalů v samotném jazyku. Je tolik svalových schopností (schopností, jež jsou tak důležité), že
existuje celá profese zvaná mluvní terapie, která napravuje schopnost artikulované promluvy, jeli
tato schopnost narušena. Ale materiality slov se také týkají způsobu, jak jsou mluvčí navzájem
rozmístěni – zda si vidí do tváře či nikoli a co mohou jeden z druhého vidět. A týkají se také uší
a sluchového smyslu. Takže máme opět co do činění se specifickými jednotlivostmi, se
specifickými materiálními heterogenitami a s přechody mezi oněmi jednotlivostmi. Což nás
přivádí k Livině touze, k jejímu přání, aby jí bylo rozumět. A k její pochopitelné bolesti, která
přichází, když jí někdo nerozumí.
27.
Jde o tohle: radosti a strasti jsou podle nás z části, možná z větší části, záležitostí přechodů,
propojení. Souvisejí s obtížnými přechody, které se stávají snadnými; nebo se snadnými
přechody, které se stanou obtížnými. Jde o to, co bychom snad mohli nazvat „nevyhnutelnými
přechody“ – čímž myslíme přechody, které jako by pro jednotlivé subjekty vyplývaly
z materiálních a diskursivních podmínek, které do vztahů vnášejí určitý řád. A které pomáhají
konstituovat normativní subjektivitu. Které uspořádávají to, co bude chápáno jako důležité
přechody. Jako přechody, které jsou více či méně samozřejmé pro všechny ty, kdo jsou
normativně kompetentní. Nebo, řečeno jinak, pro všechny ty, kterým se poštěstilo, že mají
podobu relativně standardizovaných technicko-tělesných schránek. Příkladem budiž třeba
otevírání a zavírání dveří z hlediska někoho, kdo má volní kontrolu nad svýma rukama. Anebo
nemá. Chození na procházku z hlediska někoho, kdo může skutečně používat svoje nohy.
Anebo nemůže.[7] Nebo povídání si s někým druhým, konverzace s použitím hlasu. A tak
podobně.
28.
Jsou přechody, které jsou dopředu předpokládány, normativně předepsány. Jestliže ty se pro
člověka ukážou jako přechody nesnadné, obtížné (bas passages), pak vytvářejí nedostatečnost.
A jestliže se takové přechody trochu usnadní, zlepší, pak se to snad stává důvodem pro radost.
[8]
Příběh pátý
29.
Ingunn podruhé navštěvuje Liv. Teď už se věci mají jinak. Liv získala počítač, který používá ke
psaní. Nemůže pochopitelně pracovat s klávesnicí. Ingunn se jí tedy ptá, jak počítač ovládá.
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 8/22
Dostane se jí odpovědi, že počítač má svůj zvláštní ovladač, další joystick. Ten je napojen na
speciální program zvaný Wivik a spolu s ním nahrazuje klávesnici. Programu patří na obrazovce
– v její spodní půli – jedno okno, zatímco text, který Liv píše, se objevuje ve druhém okně na
horní polovině obrazovky. Liv nemůže ovládat kursor v textu nijak přímo, ale pouze tím, jak
pracuje se speciálním programem ve spodním okně. Jak to ale pracuje? Zde je úryvek
z Ingunniných poznámek:
„Jak třeba začínáte?,“ ptám se. A Liv říká: „Zmáčknu tenhle modrý joystick, dokud
neuslyším takové cvaknutí, které mi říká, že jsem připojena k počítači.“
Postrkováním joysticku čtyřmi směry může Liv pohybovat kursorem uvnitř
programu Wivik. Ten má ve svém okně čtyři velká pole, čtyři přihrádky se čtyřmi
šipkami. A každé ze čtyř polí se dále člení. Celá věc tedy vypadá jako nějaká
čínská skříňka. A pak mi Liv ukazuje, jak celý systém používá. Říká „napíšu svoje
jméno“. Zatlačí joystick doleva, a dostane se tak do horního levého pole
pracovního okna Wiviku, které obsahuje čtyři menší políčka. Odtlačí joystick
bradou tak, že se kursorem dostane na políčko „l“.
Takže to je „l“. Aby se z něho stalo „L“, je třeba ještě dalších tahů. Liv musí kursor
posunout dolů do velkého pole vespod pravé strany obrazovky. Tohle pole je
členěno asi na šestnáct políček. Jedno z nich zastupuje funkci zvanou „sp“. „sp“
znamená „speciální funkce“. Jakmile je Liv uvnitř tohoto políčka, může rozbalit další
nabídku, resp. další okno skládající se ze čtyř dalších polí a tam lze vybírat zvláštní
funkce jako třeba „velká písmena“, „uložit“ nebo „tisknout“. Nyní tedy vybírá
„velká písmena“ a z „l“ se stává „L“. Když se tak stane, musí se Liv dostat zase
zpátky, k polím s písmeny abecedy. Pak pokračuje ve psaní, napřed „i“ a potom
„v“. Napsala „Liv“. Z toho všeho je zřejmé, že je zapotřebí mnoha operací k tomu,
aby se napsalo jediné písmeno nebo slovo, natož pak celá věta. A když chce Liv
něco opravit, je to podobně složité. Musí najít zvláštní znak, aby se dostala
k funkci, která dělá něco podobného jako klávesa „backspace“ na klávesnici
běžného počítače.
30.
Ale Liv to všechno zvládá dobře. Počítač jako by se teď stal součástí jejího těla, vtělenou
dovedností. Jako by to už měla ve své bradě, tu schopnost ovládat systém, aniž by přitom
musela na každý pohyb výslovně myslet. Jenže zabere to čas. Dokonce i pouhé napsání jejího
jména obnáší strašně zdlouhavou práci. „Jde to velmi pomalu,“ říká Liv. „Ale můžu teď víc psát,
a můžu psát sama.“
Lepší přechody
31.
Dobré přechody, good passages, či snadná propojení si tedy lze představit jako hladké a
plynulé pohybování se mezi různými specifickými jednotlivostmi a jejich materialitami. Špatné
přechody, bad passages, jsou naopak o mrzutých vykolejeních, o překlenutích, která jsou
obtížná či nemožná. Co můžeme z tohoto hlediska říct o zmíněném programu Wivik? Především
si všimněme, že se neovládá zrovna snadno – jeho používání je vlastně dost pracné. Pro někoho,
kdo má vládu nad svýma rukama, je mnohem snadnější si prostě sednout a psát na klávesnici.
Liv ale trvá několik minut, než napíše tři písmena, ze kterých je sestaveno její jméno. Napsat
dvoustránkový dopis kamarádce jí trvá dva dny. Člověk by se tedy zdráhal tvrdit, že Wivik je
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 9/22
opravdu něco, co vytváří „dobré přechody“.
32.
Jenže. Můžeme také přistoupit k celé věci obráceně, takže ta pak vypadá docela jinak. Předtím,
než Liv dostala počítač s programem Wivik, vlastně v době, kdy ji Ingunn navštívila poprvé,
nemohla sama psát vůbec. To, co chtěla napsat, mohla samozřejmě nadiktovat svému učiteli,
případně pečovatelům. Jenže její čas na psaní byl omezen. Učitele měla k dispozici dvě hodiny
týdně – a kolik asi času mohla vyškemrat nebo vypůjčit od svých ošetřovatelů… Takže většinu
času nemohla psát vůbec. A bylo to tedy prakticky stejné jako s její neschopností nastoupit do
vlaku. „Přechod“ tak špatný, že to žádný opravdový přechod vlastně ani není.
33.
Zvedáky a programy Wivik nic moc skvělého nejsou. S Wivikem musí prohledávat nahoru a
dolů hierarchii příkazů, která je předepsaná strukturou programu. Na druhou stranu ale tuto
hierarchii nahoru a dolů prohledávat může. Může psát dopisy a věty, i když nikdo není nablízku.
Může strávit víkend psaním dopisu některému z přátel. „Přechody“, které Wivik nabízí, tedy
nejsou naprosto dokonalé. Ale jsou mnohem lepší než to, co bylo předtím. Jsou mnohem lepší
než nic.
Příběh šestý
34.
Během jejich prvního rozhovoru tráví Ingunn s Liv tři hodiny. Nějakou dobu si povídají a po
chvíli posílá Liv Ingunn do místního občerstvení, kde dostane něco k jídlu a pití. Ta se vrací do
bytu k Liv, aby to snědla a vypila. To znamená: Ingunn jí a pije, svýma rukama a svými ústy, ale
Liv se nepřidává. Opravdu, jen sedí a dívá se.
35.
A proč je tohle důležité? Jde samozřejmě o strašlivě praktickou věc. Liv se sama nemůže najíst.
Ale jde tu ještě o něco jiného. Je to takový norský zvyk: když někoho navštívíte, je vám
nabídnuto něco k jídlu a pití. Je to součást zvyklostí, rituál; patří to k roli dobrého hostitele, je to
gesto přátelství. Všech aspektů této role se Liv zhostit nemůže. Nemůže vstát a jít do kuchyně
udělat hrneček kafe. Může ale Ingunn pro chlebíček a šálek kávy poslat do občerstvení – a také
ji tam posílá. A pozor: rozumí se samo sebou, že Ingunn to nebude platit. Je přece hostem,
hostem Liv.
Pořádání
36.
Chtěla by Liv jíst se svým hostem, a nebo by raději počkala – počkala, až odejde? Empiricky
vzato, tahle otázka zůstává otevřena. A je nepochybně zčásti věcí taktu: Livina taktu. Protože
kdyby se Liv rozhodla s Ingunn pojíst, musela by také využít její pomoci. A tomu se asi chtěla
vyhnout. Možná je to pro ní osobní, soukromá věc – něco, co by Ingunn neměla vidět. I když,
jak právě tento příběh o roli hostitele evokuje, co znamená „soukromí“, je pochopitelně
zapeklitá věc, věc vyjednávání a osobního vkusu.
37.
Tady se asi všichni můžeme poučit od Ervinga Goffmana (1968, 1971), od Norberta Eliase
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 10/22
(1978), od Judith Butler (1990) nebo od Leigh Star (1991, 1992): z toho, co tito autoři říkají o
rozlišování mezi soukromím a veřejnou sférou, mezi viditelným a neviditelným, mezi zákulisím a
jevištěm. Od nich víme, že ne všechno je takové, jak se nám jeví; že navenek vystavovaná
uhlazenost v sobě vždy skrývá značné úsilí, a že v sobě vlastně může skrývat i osobní či „vnitřní“
rozpolcenost. Snadné „přechody“ (good passages), které vidíme, tedy v sobě obsahují další
„přechody“ – třebas onu obrovskou práci a spoustu času, které jsou zapotřebí k napsání
dvoustránkového dopisu. Pochopitelně, některé z těchto neviditelných „přechodů“ jsou snadné,
ale jiné mohou být dost obtížné. Zopakujme, zdánlivě bezpracný posun od jedné specifické
jednotlivosti ke druhé v sobě ukrývá práci. Ukrývá v sobě trápení, úsilí, aranžování materiálů po
sobě jdoucích specifických jednotlivostí, jejich pořádání,[9] nebo snad i zahanbení obsažené
v materialitách tohoto uspořádávání.[10] Takže vedle sebe existují bezproblémovost jeviště a
složitosti, nesnáze a špatně fungující přechody zákulisí.
38.
No a Liv? Není to s ní snad stejné? Je přece jako kterákoli jiná osoba. A každá osoba je
koneckonců souborem více či méně komplexních a více či méně obtížných přechodů. A je také
„ekonomikou“, která klade tyto přechody do různých pozic na škále mezi viditelností a
neviditelností. Ne všechny tyto distribuce mají co dělat s obtížností či snadností; nebo (což nutně
není totéž) s trápením či radostí.[11] Ne všechny. Ale některé z nich ano. To se týká třeba toho,
co považujeme za intimní tělesné funkce a co jako takové realizujeme. Tyto přechody, přechody
považované za obtížné, jsou pro většinu z nás prakticky neviditelné, a to skoro pořád. A jestliže
Livina ne/schopnost tu vyžaduje pomoc pečovatelů, pak ti jsou pro Ingunn, sociologa na
návštěvě, zcela neviditelní. Jsou součástí zákulisí.
39.
Jsou-li naše životy realizací specifických přechodů či přemostění mezi specifickými materiálními
uskupeními, pak bychom nepochybně mohli vykládat o způsobech, jimiž jsou tyto přechody
uspořádávány a strukturovány; o tom, jak jeden navazuje na druhý; a o míře, ve které se tak
děje hladce a bez problémů. Pojednává o tom spousta literatury. Tak třeba díky Leigh Star
(1991) my na poli STS víme leccos o potížích spojených s alergií na cibuli: ano, obvykle je lépe
být standardizovanou tělesnou schránkou, takovou, která je normativně stvrzena, a v jejímž
případě jsou normy zabudovány do rozvětvených sítí jednotlivostí a přechodů mezi nimi. A
prozkoumat by si jistě zasluhovala i otázka, co všechno se jako „standardizované“ počítá a co je
jako standardizovatelná entita konstruováno. Každopádně, jak také dobře víme, ta tělesná
ustrojení, která jsou standardizována, mají sklon představovat si sebe sama spíše jako
nepozoruhodné kategorie (a také tak opravdu fungovat). Nebo jsou alespoň chápána a
provozována jako jakási neviditelná těla, jako taková korporeálně-technická těla, která jsou
„přirozeně schopná“ a která byla nějak normalizována ve vztahu k centru. Uplatňuje se tu
bezpříznaková normativita – normativita, která je standardní; která je standardní a neviditelná – a
tudíž neviditelná.[12] Neviditelnosti je dosaženo tak, že normativita se uplatňuje hladce,
standardně. A nebo ne. Protože „přechody“ jsou pro někoho docela plynulé a snadné a pro
jiného ne. Schody nejdou moc dohromady s kolečkovými křesly. Lépe jdou dohromady
s nohama – ale jen s takovýma nohama, které nebolí třeba kvůli ateroskleróze dolních končetin.
A ne-standardizovaná těla, některá z nich, nejdou dobře dohromady s cibulí. Proto tedy
klademe otázku materialit „přechodů“ – těch materialit, které jsou samozřejmě předpokládány,
materialit normativních; těch, které jsou poskytnuty (jako třeba schody), a těch, které chybí
(jako třeba rampy a zvedáky).
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 11/22
Příběh sedmý
40.
Vezměme další úryvek z poznámek o rozhovoru. Ingunn se ptá, co všechno teď Liv může dělat
– které věci z těch, co dříve bez technických pomůcek nebyly možné, nyní možné jsou.
„Rozhodovat se sama za sebe,“ říká Liv důrazně. „Můžu se rozhodnout, kdy budu
vstávat a kdy půjdu do postele. Co a kdy budu jíst. Můžu si připravovat a vařit
svoje vlastní jídla – s pomocí. Můžu se rozhodovat jak vyzdobit a uspořádat svůj
byt. To jsem předtím nemohla, ne tam, kde jsem žila dřív. Tam jsem měla jenom
jeden pokoj. Tady jsem si všechno o svém bytě mohla rozhodnout sama. Každý
byt je tu jiný,“ dodává. A opakuje: „můžu tu jíst doma a sama, můžu mít návštěvy,
sama si připravovat jídlo – s pomocí. Ti, kdo chtějí, mohou jít do kantýny a koupit
si jídlo tam. A můžu si vyjít na procházku, kdykoli se mi zachce.“
41.
„Tam, kde jsem žila dřív“. Liv klade proti sobě svoje současné životní podmínky a domov, kde
pobývala předtím; domov, který byl mnohem institucionalizovanější. Při jiné příležitosti o tom
vypráví: o šedé a bílé, o stěnách, které byly vymalovány barvami neurčitelných odstínů šedi a
běloby. A o jediném světle v každém pokoji, o lampě, která visí zprostředka stropu a která vrhá
na všechno ostré, oslňující světlo. Každá místnost byla stejná. Nebyla tam žádná individuálnost.
Byl to svět institucionálního režimu, uléhání a vstávání v určenou dobu, podávání jídel každý den
ve stejnou hodinu, jídelníček vždy podle týdenního rozvrhu, pevně daný – stále týž, týden po
týdnu.
42.
Život je tedy nyní jiný. Liv se může rozhodovat o čase. O tom, kdy dělat to či ono. Protože ale
často potřebuje něčí pomoc, musí pochopitelně i tak sem-tam počkat, až budou mít pečovatelé
volnou chvilku. Což, dodává Liv, obvykle není velký problém.
Svoboda jednání a rozhodování
43.
Jsou tedy hladké přechody a potom přechody, které jsou problematičtější. A jsou přechody
veřejné a soukromé. Vždy je to věcí uspořádání. Je to ale také věcí pořádku. Myslíme to
doslova. Jde o to, co čemu předchází, a především: jak se to vůbec stane, že něco něčemu
předchází a něco po něčem následuje? Což nás vede ke znepokojivé otázce volnosti jednání a
rozhodování, k otázce volby, k otázce rozhodování, u něhož lze předpokládat nějaké centrum.
Jinými slovy, vede nás to k otázkám, které souvisejí s konečným triumfem moderního subjektu
v celé jeho slávě.
44.
Všimněme si ale, dříve než úplně sklouzneme do ironie, že právě tohle je to, o co Liv (která je
jen zřídkakdy neproblematickou, nepozoruhodnou kategorií), usiluje a o čem mluví. Tohle je to,
za co bojuje. Opravdu: je to něco, za co se pere po většinu svého života, který se v důsledku
toho – se všemi těmi počítači a inteligentními byty a ruku v ruce se zaváděním nových forem
péče o lidi jako Liv, forem péče, která už není tak striktně nalinkovaná jako život v kasárnách –
dramaticky zlepšil. Už to není život v obrovských institucích. Už každý není stejný jako všichni
ostatní, zbavený individuality, zbavený svobody jednání a rozhodování, bez nejmenší možnosti
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 12/22
volit, rozhodovat.[13]
Příběh osmý
45.
Další úryvek z polních poznámek:
„Je něco, co ti chybí nebo co by sis přála, abys mohla dělat?“
Liv okamžitě odpovídá: „psát“. Tohle říká se zvláštní naléhavostí. Pokračuje:
„protože to mi vždycky šlo tak špatně. Naučila jsem se používat textový procesor
a to mi pomohlo, tam, kde jsem žila předtím. Měla jsem tehdy PC se speciální
myší. Pořád ho ještě mám, tady ve škole, ve staré budově.“ … Potom se mi Liv
svěřuje: „Píšu svoje paměti, svou autobiografii.“ Říká to takovým hlubokým hlasem
a s širokým úsměvem ve tváři. Mám pocit, že kdyby se přitom ještě mohla naklonit
trochu dopředu, udělala by to. Je to pro ni očividně strašně důležité. Ukazuje se, že
Liv už napsala přes 25 kapitol! – „Mám toho v hlavě tolik,“ říká opět s úsměvem.
„Nedávno jsem psala o tom, jak se mi žije tady, o tom, co se stalo, když jsem se
sem přestěhovala. Každý týden tu mám dvě výukové hodiny a po nich vždycky
píšu. Vlastně spíš diktuju, protože používat ten psací systém, který mám, je hrozně
komplikované. A učitel píše, co říkám. … Myslím si, že je opravdu důležité, aby
mladí lidé věděli, jaké to je být hendikepovaný a jaké to s tím bylo dřív.“
46.
Skutečně, Liv už napsala dvacet pět kapitol svých pamětí. Tvrdě na tom pracuje – od chvíle,
kdy se přistěhovala do svého nového domova. Není to sice její jediná priorita, ale je to takřka
na vrcholu pomyslného seznamu priorit, možná úplně nejvýš.
47.
Ingunn se na autobiografii podívala a také si o ní s Liv povídala. Spousta Norů se zajímá o své
rodinné kořeny a Liv není výjimkou. Její memoáry tedy začínají rodokmenem a potom pokračují
líčením toho, jaké to bylo žít na farmě v Trřndelag ve čtyřicátých letech: nošení dříví z lesa;
pobíjení zvěře; sušení masa a výroba uzenin; vánoční oslavy. Koloběh roku. A Liv, zahrnutá
v tom všem, vypráví příběh svého vlastního života: její předčasné narození; fakt, že navzdory
všem vyhlídkám přežila; to, že na oslavu toho byla pokřtěna Liv (v norštině to znamená „život“);
žádné šance na získání nějakého vzdělání pro takhle postiženou osobu; první jednoduché
technické pomůcky; koupě jejího prvního továrního kolečkového křesla. Důležitý okamžik, jak
si Liv pamatuje: „bylo lesklé, zelené a nádherné“. Potom stěhování se z domova do ústavu
v době, kdy její otec onemocněl a její matka přestala všechno zvládat – což byl okamžik velké
úzkosti, ta noc, kdy poprvé spala sama; ale také, jak se ukázalo, okamžik úlevy a vysvobození.
V této chvíli bylo najednou možné navazovat nové sociální kontakty, budovat nový sociální život.
A potom ty různé těžké zkoušky a trápení spojená s životem ve velkém ústavu se všemi jeho
ustavičnými rutinami – už jsme se jich tu dotkli. Ale také celá jedna kapitola věnovaná novému
elektrickému kolečkovému křeslu, a svobodě a mobilitě, kterou to křeslo znamenalo, a
radostem, které následovaly.
48.
A ten příběh stále pokračuje.
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 13/22
Kontinuity
49.
Chceme mluvit o důležitosti aktu psaní z hlediska Liv.
50.
To, co se děje, když Liv píše, je to, že se tak konstruuje život. Zdůrazněme: Liv konstruuje
život. Buduje ho. A také tak vypráví nějaký jeden konkrétní život; život, který drží
pohromadě; život, který postupně roste a který narůstá skrze řadu vyprávěných úseků,
přechodů (passages). Jsou v něm dobré přechody. Livin život vyrostl z rodinného kontextu,
který lze vystopovat – jak to ostatně udělala – až do šestnáctého století. Vyrostl z kontextu
historie rolnické rodiny a rozvíjel se, jistě, v nekonečných bojích s nekonečnou nepřízní osudu.
Což znamená, že jsou i špatné chvíle a špatné přechody: její narození v zimě a její přežití
navzdory všemu. Ale pak jsou také o něco lepší okamžiky a momenty: všechno to, co dokázala,
co Liv dokázala, na farmě, doma, ve své komunitě. Neboť v její autobiografii je na každém
kroku cítit přítomnost aktivního subjektu. Přítomnost Liv jako pozitivně orientovaného aktéra.
Jako někoho, kdo je schopen jednat nezávisle na druhých. Pohybovat se z místa na místo,
metaforicky. Jako někoho, kdo je schopen ignorovat svou fyzickou závislost na pečovatelích a
pomocnících. A kdo si je – řečeno jazykem STS – dokonale vědom toho, že je součástí celé
řady heterogenních sítí; sítí s lidskými i ne-lidskými prvky. Ale pro koho – jak tohle říct? – tohle
všechno není morálně důležité?
51.
„Morálně důležité“? Trochu se tohoto slovního spojení obáváme. Nechceme totiž vystavět
podvojnost morálky na straně jedné a pragmatiky na straně druhé. Ačkoli je asi dost těžké se
nějakému takovému rozlišení úplně vyhnout: už jsme to viděli na případě rozdílu mezi zákulisím a
jevištěm, mezi oním poněkud netělesným a idealizovaným aktérem a obtížnými přechody, které
zakrývá. Avšak mluvíme-li tu přesto tímhle způsobem, je to proto, že chceme následovat
Goffmana a zachytit něco z té složitě provázané důležitosti, kterou pro Liv, jako pro morální
subjekt, mají nezávislost a jednota. Neboť co můžeme považovat za Livinu „morální ekonomii“?
Její sebevědomí. Její sebe-vědomí, opakujme, jako aktivního a autonomního subjektu. Její
sebevědomí jako uceleného, integrovaného subjektu. Uceleného subjektu? Inu, vydáváme se asi
na hlubokou vodu. Jenže my bychom rádi sdělili něco o tom, jak se dělá a vypráví kontinuita;
kde a jak se berou „dobré přechody“ a příběhy, které jsou „racionální“. Což znamená přechody
a příběhy, které jsou plánované a souvisle uspořádané – a, nepochybně, do jisté míry i centrálně
řízené. A tady už jsme u svobody rozhodování; u situace svobodné volby, která je normativně
tolik žádoucí v moderních rozpravách o Západní subjektivitě.
52.
Racionalizace: ten pojem má pochopitelně dvojí smysl. Jde jednak o to, že něco děláme v duchu
nějakého řádu, a že tak produkujeme racionalitu. Jde ale také o to, že dané události určitý smysl,
určitý řád zpětně přisuzujeme. Při vyprávění příběhů, autobiografií, memoárů děláme
pochopitelně vždycky něco mezi – něco mezi retrospektivou a prospektivním konstruováním.
Co nastane, co kdo udělá, to je do značné míry určeno vyprávěním o minulosti. Taková
vyprávění a vysvětlování na sebe berou formu různých žánrů, přičemž autobiografie je pouze
jednou z možných forem, byť formou pro mnohé nesmírně důležitou – a rozhodně pro Liv.
53.
Takže Liv sama sebe presentuje jako racionální subjekt. To znamená, že se také presentuje jako
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 14/22
něco kontinuálního. Liv v roce 1939 vede k Liv v roce 1997. Jedna vyrůstá z druhé. To je
v jistém smyslu kontinuální přechod či kontinuální řada přechodů. Dřívější a pozdější Liv jsou
obě součástí jediného chronologického vypravování – vypravování, v němž Liv jako subjekt
vyrábí sama sebe, bojujíce proti všem komplikovanostem ne/schopného těla. Navzdory všem
každodenním nahodilostem, nebo právě díky nim a skrze ně, existuje nicméně skutečná
koherence, v jejímž rámci si Liv udržuje jistý stupeň kontroly.
54.
Autobiografie je tedy jakousi protézou. Je extenzí dané osoby. A nebo je osoba extenzí dané
autobiografie. Obě, osoba a její autobiografie, jsou částečně spojeny, vnitřně usouvztažněny a
vzájemně neredukovatelné – jsou jako kyborg.
Příběh devátý
55.
Na konci prvního rozhovoru Ingunn a Liv se ozvalo zaklepání na dveře a do bytu vešla
pečovatelka. Myslela, že Liv bude sama a byla tak trochu překvapená, když spatřila hosta.
Chtěla ale s Liv probrat nějaké záležitosti, a tak šla dál a pustila se do řeči. Šlo o Livino prádlo,
ale také o něco, co se týkalo jejích osobních financí. Liv v jednom nedávném dopise napsala, že
by ráda převzala plnou zodpovědnost za správu svých vlastních peněz. Nyní na tento dopis
přišla od správy domova odpověď. Pečovatelka ji pro Liv předčítala. Ukázalo se, že obsahuje
otázky týkající se předchozího dopisu. Jak důležité to pro ni je řídit svoje vlastní finance?
Myslela Liv opravdu to, co napsala? Chápe vůbec, o co všechno jde?
56.
Jak pečovatelka četla, s Liv začala cloumat zlost. Takhle to líčí Ingunniny poznámky:
Potom jsem se jí zeptala, jestli se zlobí. A vůbec, jaké věci jí dokážou naštvat.
„Ano,“ říká Liv, „když za mě ostatní chtějí rozhodovat. Když překračují hranice.
Když se třeba míchají do mých finančních záležitostí. Chci si tyhle věci zařizovat
sama. Vždycky jsem to dělala. Nenechám si takhle zasahovat do svého
soukromého života nebo do svých peněz.“
Diskontinuity
57.
Tady ze sebe Liv dělá něco odděleného, separátního. Trvá na udržování jakési diskontinuity.
Ovšem, diskontinuit jsme se tu už několikrát dotkli. Liv se od svého prostředí fyzicky separuje.
Má svůj vlastní byt s jeho ovládacími prvky. Viděli jsme, že může zavírat dveře od bytu. Ten je
jejím soukromým prostorem.
58.
Ale separace není jen fyzikální. Fyzické formy separace jsou významné vlastně především tím, že
poukazují k tomu, co jsme označili jako „morální“ hranice a „morální“ rozlišování: poukazují
k Liv jako k autonomnímu subjektu se svobodou jednání a rozhodování. Což samozřejmě bylo
pointou posledního příběhu. Nějaký další subjekt v něm narušuje hranice Livina prostoru, a to
jak fyzicky, tak morálně. Tento subjekt vstoupil fyzicky do místnosti a začal rozmlouvat
navzdory tomu, že tu už byl někdo jiný a že už probíhala jiná konverzace. A šlo-li současně o
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 15/22
narušení morální, pak možná dokonce nadvakrát, neboť narušitel začal mluvit o Liviných
osobních financích.
59.
Všimněte si: píšeme „osobní“ finance. Asi ani nemusíme zeširoka rozkládat o vývoji normativní
racionality a o moderním západním subjektu, abychom si uvědomili, že se tu odehrává něco dost
citlivého. Schopným a suverénním subjektem je přece ten, kdo umí počítat, kalkulovat, plánovat,
dělat svobodná rozhodnutí a nést za ně odpovědnost. A vzhledem k souvislostem mezi
formováním normativní subjektivity a vývojem tržních vztahů není snad příliš překvapivé, jak moc
důležitá je v rámci tohoto paradigmatu subjektivity otázka rozhodování ve věci peněz.
60.
Všechno tohle naznačuje, že ono narušení udělalo z Liv nekompetentní, neplnohodnotný subjekt.
Což na druhou stranu znamená, že vytváření diskontinuity je podstatou kompetence.
Příběh desátý
61.
No, vlastně už asi ani žádný další příběh nepotřebujeme, neboť to, o co nám jde, je ukázat
některé komplexní souvislosti Liviny situace. Liv je při mnoha svých denních činnostech úplně
závislá na poskytované péči. Má-li nějak fungovat ve svém bytě, je zcela závislá na ovladači
okolí. Má-li dosáhnout pohyblivosti, je úplně závislá na svém kolečkovém křesle. Seznam
kontinuit, které jsou rovněž závislostmi, je nekonečný, stejně tak, jako pro každého z nás – i
když je to jistě právě okolnost Liviny ne/schopnosti, která tohle přesvědčivě dokladuje a která
činí její přechody (dobré, špatné, indiferentní) mnohem, mnohem viditelnější, než jak je tomu
v případě osob s normativně standardizovanou tělesnou schránkou.
62.
Všechno tohle znamená, že Liv je zároveň (opět, jako my všichni) skutečně nezávislá. Může
psát. Může se vypravit na procházku, kdykoli se jí zachce. Může se dívat na televizi jako
kdokoli jiný. A může také, což jsme ještě nezmínili, plést – plete čepice a návleky. Může malovat
– Livin byt je plný jejích vlastních obrázků. Může péct koláče. S pomocí asistenta vyrábí vánoční
ozdoby. Její život je plný, je to zaměstnaná osoba. A je to osoba, která je vlastně opravdu
nezávislá.
Dis/kontinuity
63.
Tady, zdá se, stojíme před hádankou či paradoxem. Tak nebo tak, máme-li porozumět tomu,
jak to s Liv je, musíme uvažovat pohromadě jak kontinuitu tak diskontinuitu. Nebo trochu jinými
slovy, vypadá to, jako by kontinuita a diskontinuita byly vždy vykonávány společně.
64.
Paradox? Tento paradox je nepochybně spíš zdánlivý než skutečný. Empiricky je dost jasné, o
co jde. Vlastně je to zřejmé asi hned na několika úrovních. Tak především to například vypadá,
jako by morální kontinuita nějak závisela na morální diskontinuitě, ba jako by morální
diskontinuitu produkovala. Být plnohodnotným subjektem činnosti znamená, že dotyčný či
dotyčná jsou v danou chvíli jakoby separováni od ostatních aktérů. Právě jsme to viděli.
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 16/22
Současně to ale znamená, že morální kontinuity plánovité činnosti a udržované identity jsou
„prodlouženy“ jak do minulosti, tak do budoucnosti. Proto je tolik důležitá Livina autobiografie,
nemluvě o jejích uměleckých a řemeslných činnostech, které jsme zmínili výše.
65.
Morální kontinuita/morální diskontinuita, oscilace či alternace. Ale pak, dále, je tu spojení
podobného druhu mezi diskontinuitami morálního subjektu a kontinuitami materiální podpory. I o
tom jsme už mluvili, takže to snad netřeba rozvádět. Liv se může pohybovat, může psát, může
jednat jako autonomní subjekt činnosti jen a jen proto, že je „zabudována“ či vtělena do
bezbřehé sítě heterogenních materiálů, lidských i ne-lidských. A že je touto sítí realizována.
66.
A pak je to všechno možná takhle: Liv je kyborg. Není však kyborgem jen nějak jednoduše,
v tom snadném slova smyslu, tedy z jedné poloviny člověk, ze druhé stroj. Že je tomu takhle, to
je samozřejmé a zjevné – stejně jsme na to my všichni; my, kteří jsme zabudováni do
jednotlivostí a konkrétních konstelací heterogenních sítí a kteří jsme těmito specifickými
konstelacemi také produkováni. Ne. Liv je kyborgem ještě v jiném a mnohem důležitějším
smyslu. Je kyborgem proto, že je neredukovatelná; je neredukovatelná na nějakou jednotu –
ačkoli („ona“) zároveň jakousi jednotou je.
67.
Možná existují různé způsoby jak to vyjádřit – i když naše jazyky, s tím, jak upřednostňují
singularity či dualismy, tyto možné způsoby všelijak potlačují, problematizují je.[14] Abychom se
v těchto podmínkách ne/možnosti vůbec mohli nějak odstrkovat ode dna, musíme se cvičit
v představivosti. A to je také to, o co se Donna Haraway s touto metaforou, s metaforou
kyborga, snaží. Neboť kyborg je jednotou; je ale také složeninou částí, které nemohou být
redukovány jedna na druhou, které jsou druhově odlišné a které nejsou homogenní. Avšak
které jsou také vnitřně závislé jedna na druhé. A které by nebyly tím, čím jsou, každá zvlášť,
kdyby těchto vzájemných pout nebylo, kdyby nebylo těchhle vnitřních propojení a závislostí.
68.
Jak ještě zdůraznit, o co nám jde? Možná pomůže tohle. Marilyn Strathern vypočítává, že
existují vlastně dvě Strathern(ové): Strathern-feministka a Strathern-antropoložka. A
poznamenává, že mezi oběma jsou dílčí propojení. Antropoložka není to samé co feministka –
jenže tato antropoložka by nebyla tím, čím je, kdyby s feministkou nebyla nějak spojena. A
naopak. Všimněme si: argument, pomocí kterého Strathern sama sebe líčí jako kyborga, nezávisí
na materiální heterogenitě nějakého ústrojí typu žena/stroj. Heterogenita, dílčí separace, může mít
i docela jiné formy. Protézu nemusíme nutně chápat jenom jako umělou končetinu.
69.
Skončit bychom ale samozřejmě měli tam, kde jsme začali: totiž u Liv, která viditelněji než velká
většina z nás žije a uskutečňuje se prostřednictvím fyzických protéz. Je opravdu kyborgem, tím
kyborgem v očividně materiálním slova smyslu; ale je také osobou, ano, moderním západním
subjektem, jehož úsilí o dosažení této normativní formy subjektivity nám umožňuje lépe vidět to,
co se koneckonců týká kohokoli z nás. Ano, kohokoli z nás, neboť my všichni realizujeme
dobré přechody a špatné přechody (good passages and bad passages) a jsme jimi také
realizováni. Neboť my všichni vyvíjíme touhu po kontinuitách a diskontinuitách a jsme těmito
tužbami formováni. Neboť my všichni splétáme dílčí propojení a jsme těmito spojeními splétáni,
a to v podivných oscilacích a dis/kontinuitách, které konstituují různé normativní subjektivity.
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 17/22
70.
Liv je tedy z tohoto hlediska konstituována, vytvářena, skrze jakousi ekonomii ne-koherence;
skrze heterogenní ekonomii; skrze ekonomii, která nemůže být popsána a vykonávána na
jediném místě a v jediném čase. Která nemůže být smetena na jednu hromadu.[15]
Nepřítomnost a přítomnost, absence a presence, ano, ty jdou ruku v ruce. Taková je povaha
subjektivity.[16]
Poznámky
1) Tento článek vychází z rozhovorů s Liv, které pořídila Ingunn Moser při práci na větší studii o
fyzickém postižení, dis/ability. Studie byla financována norským Ministerstvem zdravotnictví a
sociálních věcí a Universitou v Oslo. Tomuto ministerstvu, Universitě Oslo, Norské radě pro
výzkum a Britské radě jsme vděčni za veškerou finanční podporu, která umožnila vznik této
práce. Děkujeme také Britě Brenna, Marku Elamovi a Annemarie Mol za neutuchající
intelektuální podporu a za diskuse. Nejvíce jsme však vděčni Liv: za její zájem, podporu a
povzbuzování, a za její ochotu popisovat a vysvětlovat důležité stránky svého života.
Pozn. redakce: Přeloženo z anglického originálu Bad passages, good passages. Děkujeme
autorům za poskytnutí copyrightu pro publikaci české verze jejich práce.
2) Příslušná literatura na téma STS (Science, Technology, and Society) zahrnuje publikace
autorů jako Madeleine Akrich, Michel Callon, Charis Cussins, Donna Haraway, Karin KnorrCetina,
Bruno Latour, John Law, Anemarie Mol, Vicky Singleton, Sandy Stone, Leigh Star,
Sharon Traweek a Sherry Turkle (viz Akrich, Pasveer 1996; Callon, Latour 1981; Cussins
1998; Haraway 1989, 1991a; Latour 1988, 1990, 1993; Law, Mol 1995; Mol 1998a,b;
Singleton 1993, 1996; Star 1991; Stone 1995; Turkle 1996).
3) Poznámka překladatele: běžně znamená anglické disability totéž, co v češtině takové
zdravotní postižení, které vede k nějakému znevýhodnění, hendikepu dané osoby. Zde
používaný tvar dis/ability je úzce spojen s představou, podle které nemá smysl dělit osoby
jednou jedinou a tlustou čárou na „zdravé“ a „postižené“; namísto toho je třeba si neustále
uvědomovat, že všichni jsme – v nejrůznějších ohledech a situacích – tak či onak „zdraví“ a tak
či onak „postižení“. Rozdíl mezi ability a disability je ve skutečnosti vždy definován
kontextuálně, s ohledem na specifické poměry. Tato perspektiva nachází poslední dobou odezvu
i v „politicky správném“ a poněkud krkolomném označování postižených osob jako otherly
abled („odlišně schopní“).
4) Poznámka překladatele: actor-network theory (ANT) je zvláštní přístup k empirickému
zkoumání (nejen) vědy a technologií – mezi jeho hlavní proponenty patří právě John Law,
spoluautor tohoto článku, nebo Bruno Latour a Michel Callon.
5) Poznámka překladatele: anglické slovo passages, použité i v originálním titulu celého článku
(Good Passages, Bad Passages), má řadu významů a skoro všechny hrají nějakou roli v úloze,
kterou mu zde autoři přisuzují. Passages jsou jednak „přechody“ ve smyslu přesunů z místa na
místo, tedy aktů „projití“ nebo „průchodu“ odněkud někam. Přechody – a to je pro argument
Moserové a Lawa zvlášť důležité – můžeme však chápat i v hmotnějším smyslu jako nějaká
fyzická přemostění (přechody pro chodce) či průjezdy, chodby, pasáže. Passage má ovšem i
dimenzi časovou, ve smyslu plynutí a toku událostí, časového průběhu, okamžiku: titul článku by
pak mohl znít také jako „Dobré chvíle, špatné chvíle“. A ještě něco: passage, pasáž, znamená
také úryvek nebo část většího celku… Všechny tyto významy jsou součástí hry, kterou s námi
autoři hrají. Neexistuje však podle mne způsob, jak za pomoci nějakého jediného slova
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 18/22
rozehrávat tuto hru v češtině. Obvykle budu proto používat namísto původního passage(s) slova
„přechod(y)“, někdy – v nezvyklém kontextu – s využitím uvozovek; příležitostně se ale uchýlím i
k jiným českým slovům („přemostění“, „propojení“, „chvíle“).
6) „Možná“: protože i Garfinkel se hluboce zajímal o materiální stránky budování řádu, alespoň
v mnoha případech. Například v soudních záznamech nebo v případě materialit, skrze které
Agnes presentovala a realizovala svoji příslušnost k ženskému rodu.
7) Chození na procházku. Zde máme mimo jiné na mysli lidi, kteří se v nemocnicích dávají
dohromady kvůli bolesti při chůzi, bolesti, která je podle učebnicových pouček způsobena
aterosklerózou cév na nohách, což znamená, že je porušen přísun krve. Jak se lékaři rozhodují,
zda operovat či nikoli? Existuje tisíc a jeden indikátor a tisíc a jedna možnost. Ale rozhodně je tu
ve hře životní styl pacienta. Jestliže byl zvyklý všude chodit pěšky, pak můžeme uvažovat o
určité specifické jednotlivosti, která se týká důležitého „přechodu“. A nebo trochu jinak: tento
pacient je ne/schopen (dis/abled) způsobem, jakým není ne/schopen pacient, který je šťastný,
když může celý den sedět doma v křesle. K detailům tohoto případu viz Mol (1998). Podobnou
logiku vykazuje přechod k těhotenství: je jasné, že ne každá žena chce mít dítě. Avšak ty ženy,
které opravdu chtějí otěhotnět a bez zvláštní pomoci se jim to nedaří, mohou dnes za určitých
okolností využít k dosažení tohoto „přechodu“ technologickou intervenci. Viz Cussins (1998).
8) Další diskusi o formách radosti a trápení viz v Moser a Law (1998).
9) Možná, že nám tu teď jde o něco podobného jako teoretikům sítí-aktérů (actor-network),
když mluví o vytváření tzv. černých schránek (black-boxing). Tehdy je „aktérem“ ten, kdo
zastupuje a representuje propletenec různorodých kousků a dílů, kdo jménem tohoto seskupení
podivných, nestálých útržků a jejich propojení, pro tuto chvíli zatlačených do pozadí, promlouvá
– viz Callon (1986, 1997); Callon a Law (1995); Latour (1988); Law (1994).
10) Což je jistě trochu jiná věc: rozlišování mezi zákulisím a jevištěm je zároveň „morální“
záležitostí, ve které jsou určité stránky hmotné existence a „vtělenosti“ chápány jako
diskreditující. O tomhle existuje spousta feministické literatury; a v historickém kontextu tyto
otázky rozvíjí ve svých dílech Norbert Elias. K otázce „morálního“ se tu ještě vrátíme.
11) Viz třeba záležitosti týkající se sexuality, které sice často náležejí zákulisí, ale které jsou
koneckonců stejně často zdrojem radosti.
12) To bylo zeširoka diskutováno v některých oblastech feministické literatury. Viz například
práce Donny Haraway (1991b, 1996) nebo práce Annemarie Mol, v nichž autorka
prozkoumává ty prvky normativity, které jsou implicitně obsaženy v různých nástrojích a
organizačních uspořádáních.
13) Pořádání. Rozhodování se o tom, co bude napřed a co potom. Rozhodování o pořadí věcí a
událostí? Inu tak jsme to pojali. Jako záležitost volby. Ale jestliže to takhle říkáme, pak to také
implikuje, že různé věci bývají k sobě navzájem přiřazovány, seskupovány a identifikovány na
jednom jediném místě a v jediném okamžiku. Jako třeba na obrazovce počítače, jehož materiální
součástky a jednotlivosti realizují možnost nějakého centra, které dominuje nějakým periferiím.
To je ale jen jedna možnost, a existují i další možnosti. Možná si tedy lze představit subjektivity
budované i jinak: subjektivity konstruované jako alternativa „dobře vycentrované“ svobody
jednání a rozhodování; subjektivity realizované v neurčitosti, v nerozhodnutelnosti.
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 19/22
14) I dualismus je singularitou. Obě součásti dualismu se totiž jako singularity realizují. Totéž se
týká pluralit. Plurality se ve standardním slovníku politické ekonomie sestávají z primitivních a
homogenizovaných singularit. S těmito lingvistickými potížemi zápasí Donna Haraway, stejně
jako Marilyn Strathern, Annemarie Mol nebo John Law.
15) Poznámka překladatele: Tato věta, která v originále zní Which cannot be drawn together,
je narážkou na název jednoho z již citovaných textů Bruno Latoura (dlouholetého kolegy a
kamaráda Johna Lawa), Drawing things together (Latour 1990). Tento Latourův text je
jedním z kanonických prací actor-network theory (ANT), a tedy i jedním z častých cílů –
většinou feministické – kritiky tohoto přístupu. V této kritice jde o to, že ANT příliš zdůrazňuje
otázky trvanlivosti, stejnosti, síly, jednolitosti a objektivity, a to na úkor pomíjivosti a rozdílnosti,
slabosti, resistence, nesouměřitelnosti a subjektivity. Že jsou tyto námitky brány vážně, a vůbec
ne úkorně, i otci-zakladateli ANT dokladuje mimo jiné právě tento článek nebo některé další
citované práce – např. Callon, Law (1995).
16) Heterogenity absence/presence zevrubněji probíráme jinde (Law 1997, 1998). Avšak
metafora dílčích propojení je převzata od Haraway (1991a) a Strathern (1991).
Literatura
AKRICH, M. / PASVEER, B. (1996): Comment la Naissance Vient aux Femmes: le
Technique de l’accouchement en France et aux Pays Bas. Le Plessis-Robinson: Synthélabo
BUTLER, J. (1990): Gender trouble: Feminism and the subversion of identity. New York
& London: Routledge
CALLON, M. (1986): Some elements of a sociology of translation: Domestication of the
scallops and the fishermen of Saint Brieuc Bay. In: J. Law, editor: Power, action and belief: A
new sociology of knowledge? London: Routledge & Kegan Paul, pp. 196-233
CALLON, M. / LATOUR, B. (1981): Unscrewing the big Leviathan: How actors
macrostructure reality and how sociologists help them to do so? In: K. Knorr, A.V. Cicourel,
editors: Advances in social theory and methodology: Toward an integration of micro- and
macro-sociologies. London: Routledge & Kegan Paul, pp. 277-303
CALLON, M. / LAW, J. (1995): Agency and the hybrid collectif. South Atlantic Quarterly,
94, 2, 481-507
CALLON, M. (1997): Representing nature, representing culture. Paper Presented to CSTT,
Keele University, 1995
CUSSINS, C. (1998): Ontological choreography agency for women patients in an infertility
clinic. In: A. Mol, M. Berg, eds.: Differences in medicine: Unravelling practices, techniques
and bodies. Durham, NCa: Duke University Press, pp. 166-201
ELIAS, N. (1978): The history of manners. Oxford: Blackwell
GARFINKEL, H. (1967): Studies in ethnomethodology. Englewood Cliffs: Prentice Hall
GOFFMAN, E. (1968): Asylums: Essays on the social situation of mental patients and
other inmates. Harmondsworth: Penguin
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 20/22
GOFFMAN, E. (1971): The presentation of self in everyday life. Harmondsworth: Penguin
HARAWAY, D. (1989): Primate visions: Gender, race and nature in the world of modern
science. London: Routledge &Chapman Hall
HARAWAY, D. (1991a): A cyborg manifesto: Science, technology and socialist feminism in the
late twentieth centurey. In: D. Haraway, ed.: Simians, cyborgs and women: The reinvention
of nature. London: Free Association Books. Pp. 149-181
HARAWAY, D. (1991b): Situated knowledges: The science question in feminism and the
privilege of partial perspective. In: D. Haraway, ed.: Simians, cyborgs and women: The
reinvention of nature. London: Free Association Books. Pp. 183-201
HARAWAY, D. (1996): Modest witness: Feminist diffractions in science studies. In: P. Galison,
D.J. Stamp, eds.: The disunity of the sciences: Boundaries, contexts, and power. Stanford,
CA: Stanford University Press. Pp. 428-441
LATOUR, B. (1988): The Pasteurization of France. Cambridge & London: Harvard
University Press
LATOUR, B. (1990): Drawing things together. In: M. Lynch, S. Woolgar, editors:
Representation in scientific practice. Cambridge: MIT Press. Pp. 19-68
LATOUR, B. (1993): La Clef de Berlin. In: La Clef de Berlin, et autres Leçons d’un
Amateur de Sciences. Paris: La Découverte. Pp. 33-46
LAW, J. (1994): Organizing modernity. Oxford: Blackwell
LAW, J. (1997): Aircraft stories: Decentering the object in technoscience. Submitted
LAW, J. (1998): On hidden heterogeneities. Submitted
LAW, J. / MOL, A. (1995): Notes on materiality and sociality. The Sociological Review, 43,
2, 274-94
MOL, A. (1998): Missing links, making links: The performance of some artheroscleroses. In: A.
Mol, M. Berg, eds.: Differences in medicine: Unravelling practices, techniques and bodies.
Durham, NCa: Duke University Press. Pp. 141-165
MOL, A. (1998): Differences in medicine: The case of artherosclerosis. Forthcoming,
Durham, NCa: Duke University Press
MOSER, I. / LAW, J. (1998): Notes on desire, complexity, inclusion. In: B. Brenna, J. Law –
and I. Moser: Machines, agency and desire. Oslo: TMV Skriftserie Nr. 33, Universitetet i
Oslo, Norway
SINGLETON, V. (1993): Science, women and ambivalence: An actor-network analysis of
the cervical screening campaign. Unpublished PhD, University of Lancaster
SINGLETON, V. (1996): Feminism, sociology of scientific knowledge and postmodernism:
Politics, theory and me. Social Studies of Science , 26, 2, 445-68
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 21/22
STAR, S.L. (1991): Power, technologies and the phenomenology of conventions: On being
allergic to onions. In: J. Law, editor: A sociology of monsters: Essays on power, technology
and domination. London: Routledge, pp. 26-56
STAR, S.L. (1992): The sociology of the invisible: The primacy of work in the writings of
Anselm Strauss. In: D. Maines, ed.: Social organization and social processes: Essays in
honor of Anselm Strauss. New York: Aldine de Gruyter. Pp. 265-284
STONE, A.R. (1995): The war of desire and technology at the close of the mechanical
age. Cambridge, Mass: MIT Press
STRATHERN, M. (1991): Partial connections. Savage Maryland: Rowman and Littlefield
TURKLE, S. (1996): Life on the screen: Identity in the age of the Internet. London:
Weidenfeld and Nicolson
[nahoru]
Ingunn Moser
Studovala sociologii, filozofii a historii myšlení a v současné době je doktorandkou v Centru pro
technologii a kulturu na University of Oslo. Zabývá se souvislostmi mezi tělem a tělesností,
technologiemi a subjektivitami - tak, jak vyplývají z výzkumu používání technických pomůcek
postiženými lidmi a z výzkumu reklamy v automobilovém průmyslu. Dříve psala o technologiích a
identitách na základě studia dopadů zavádění nových informačních a komunikačních technologií
na život postižených lidí.
E-mail: ingunn.moser@tmv.uio.no
John Law
John Law je ředitelem Centra pro vědní studia a profesorem na katedře sociologie Lancaster
University ve Velké Británii. Zabývá se nesourodostmi, asymetriemi, materialitami (tělesnostmi) a
subjektivitami více či méně trvanlivých uspořádání, a to na příkladech technologických projektů
a systémů, vědeckých laboratoří nebo zdravotní péče. V současnosti spolupracuje zejména s
Annemarie Mol a s Vicky Singleton (zvládání ľivota s diabetes a s alkoholickým poąkozením
jater), a také s Ingunn Moser (výzkum ľivota fyzicky postiľených osob). Mezi poslední
publikace, které připravil, patří: Actor network theory and after (Blackwell, 1999 - editor
spolu s John Hassardem) a Complexities: Social Studies of Knowledge Practices (Duke UP,
2002 – editor spolu s Annemarie Mol). Je autorem knihy Organizing modernity (Blackwell,
1994) a nejnověji také monografie Aircraft stories: Decentering the object in technoscience
(Duke UP, 2002).
Působiště: Lancaster University
E-mail: j.law@lancaster.ac.uk
Website: http://www.comp.lancs.ac.uk/sociology/jlaw.html
10. 10. 2014 Ingunn Moser, John Law: Přechodysnadné, přechodynesnadné
http://www.biograf.org/clanek.php?id=370 22/22
Zdeněk Konopásek
Působí jako sociolog vědy v Centru pro teoretická studia UK a AV v Praze. V letech 2005-
2014 přednášel na Fakultě sociálních studií MU v Brně. Na poli science and technology
studies se zabývá zejména vztahy mezi vědou a politikou, expertízou a demokracií; věnoval se
také interakcionistickému studiu komunistické (bez)moci a využívání počítačů v kvalitativní
analýze. Publikoval knihu Estetika sociálního státu: O krizi reprezentace (nejen) v sociálním
zabezpečení (GplusG 1998) a editoval sborník Otevřená minulost: Autobiografická
sociologie státního socialismu (Karolinum 1999). Je zakladatelem a do roku 2008 byl také
editorem časopisu Biograf. Bubnuje.
Působiště: Centrum pro teoretická studia při UK Praha a AV ČR
E-mail: zdenek@konopasek.net
Website: http://zdenek.konopasek.net
Poděkování
Přeloženo z anglického originálu Bad passages, good passages. Děkujeme autorům za
poskytnutí copyrightu pro publikaci české verze jejich práce.
© Biograf 1998 - http://www.biograf.org; casopis@biograf.org
Publikování tohoto textu kdekoli jinde je možné pouze se souhlasemeditora Biografu.
Správci webu: Jakub Konopásek a Zdeněk Konopásek
Design a koncepce: Zdeněk Konopásek; grafika Rudolf Šmíd