RODINA CÍL: Naučit se hledat a reflektovat svůj vlastní přístup sociálního pracovníka ke klientům s akcentem na oblast rodin -> Hledání a reflektování odpovědí na otázky, zejména na otázku: „Jaká je teorie XY?" Konceptualizace teorie/přístupu jako evaluace (evaluačního výzkumu) Pro Fourniera (2005) provádění evaluace znamená identifikaci, dokumentaci a analýzu intervencí do sociálních jevů, které jsou prováděny s cílem tyto jevy změnit a/nebo zachovat. Single-subject evaluace: model hodnocení a/nebo sebehodnocení práce na případech, který má praktikům pomoci vyhodnotit pokrok konkrétního klienta, spolehlivě odhadnout účinnost svých intervenčních postupů, učinit rozhodnutí o podobě pomoci a stanovit určitou míru vlastní odpovědnost (Howe, 1974; Robinson, 1988; Wong, 2010). Konceptualizace teorie/přístupu jako programové teorie Programová teorie: soubor hodnot, pravidel a norem, pomocí nichž se rozplétají dané skutečnosti a/nebo jejich příčina. Je hledán takový konceptuálni přístup, který by pomohl co nejlépe rozklíčovat a následně způsobem řešit jak konkrétní problémy tak složité sociální instituce. Způsob, jakým sociální pracovník nahlíží na životní situaci a problémy klienta, na volbu přístupu při intervenci a na očekávané výsledky intervence, tj. změny v životní situaci klienta. Pokud teorie programu zahrnuje explicitní vyjádření základních předpokladů o tom, jak by měl program fungovat, pak je potenciál užitečnosti programu značný (Newcomer et al., 2010). Pro Pattona (1994) je teorie programu vyjádřením přístupu aktérů. Realistická evaluace V sociální práci například Payne (2020), Cheetham et al. (1992) nebo Kj0rstad (2019) upozorňují, že je stále patrný nedostatek poznatků o vlivu intervencí sociálních pracovníků na životní situace klientů. Současně je patrná obava z nemožnosti jejich generalizace a přenositelnosti, protože přístupy sociálních pracovníků se zdají být vysoce individualizované s ohledem na jedinečnost klientů, komplikovanost problémů cílových skupin, služeb, organizací atd. Podle řady autorů je možným východiskem z těchto nesnází využívání evaluace (Chen, 1983; Cheetham, 1992; Patton, 1994; Blom, 2012; Rubin, 2017; Vo, 2018; Payne, 2020). Pro Fournier (2005) dělat evaluaci znamená zjišťovat, dokumentovat a analyzovat zásahy do společenských jevů, které jsou realizovány s cílem tyto jevy změnit a/nebo je zachovat. K uspořádání, popisu a řízení evaluací slouží programy, jako soubory zdrojů a činností zaměřených na jeden nebo více cílů (Newcomer, 2010; Chen, 2015). Programy jsou podrobněji konceptualizovány pomocí programové teorie. Obsahují předpoklady o tom, které zdroje a činnosti mají vést k jakým výsledkům a jakým způsobem (Patton, 2008). Užitečným nástrojem pro popis teorie programu může být logický model, který ji převádí pomocí grafických prvků do vizuálně přehledné podoby (Newcomer, 2010). Podle Kazi (2003) nebo Pawson a Tylley (2011) lze nedostatek poznatků a problémy s jejich přenositelností řešit pomocí konceptů realistické evaluace, která umožňuje produkovat znalost za pomoci těsného spojení teorie a empirie, a reprodukovat ji za pomoci těsného spojení vybraného jevu, jeho generativního mechanismu a kontextu. Úkolem realistického typu výzkumu je proto objevovat a vyjasňovat sociální realitu pomocí konfigurace „Context + Mechanism = Outcom", tj. „co působí (m), v jakém kontextu (c) a s jakým výsledkem (o)" (Kazi, 2003). Dle Pawson, Tilley (2011) současně konfigurace předpokládá jak dynamiku interakcí mezi jejími částmi, tak dynamiku každé jednotlivé části. Konfigurace lze sestavovat na různých úrovních i mezi úrovněmi sociálních jevů. Na aktéru, který konfigurace skládá, je, aby volil s citlivostí k argumentům ty, které jsou účelné s ohledem na jeho cíle. Realistická evaluace - C-M-0 Pawson a Tilley (2011) kontext konceptualizují jako znaky podmínek, za nichž určitý jev nastane, nebo nenastane. Podle Kaziho (2003) jsou kontextem faktory, spojené s praxí v oblasti lidských služeb. Svojí povahou jsou to dřívější jevy, stavy jevů, předcházející (pre-existing) před jevy generativními, jsou to takové struktury v životních situacích lidí, u kterých trvá delší dobu, než se změní, ve srovnání s mechanismy (Kazi, 2003). Dle Houston (2001) je součástí sociální práce využívající realistickou perspektivu analýza struktur, které omezují nebo umožňují její výkon. Podobně Blom, Morén (2010) poukazují, že kontextové ukazatele sociální práce je nutno s ohledem na otevřenou povahu společnosti sledovat a provádět jejich analýzu. Mechanismy jsou ty jevy, které jsou spuštěny kontextem a vyvolávají výsledky (Pawson, 2011). Kazi (2003) vymezuje mechanismy jako faktory v podmínkách klientů, které ovlivňují výsledky tím, že je umožňují (tj. pomáhají jejich dosažení), nebo tím, že je znemožňují (tj. zabraňují jejich dosažení). Podle Danemarka a kol. (2005) je dokonce vysvětlení sociálních jevů odhalením příčinných mechanismů, kterými byly jevy vyvolány, základní úlohou výzkumu. Vývoj a aplikace abstraktních teorií o základních společenských strukturách a mechanismech tvoří nepostradatelnou součást vysvětlující společenské vědy. Například Kazi (2003), Astbury, Leeuw (2010) nebo Kj0rstad (2019) vidí v popisu mechanismů schopnost nahlédnout dovnitř, otevřít černou skříňku, intervenujících sociálních procesů, které jsou umístěny mezi okolnosti intervencí a jejich efekty a že komplexní porozumění fungování programů se nemůže obejít bez otevření černé skříňky intervence. Realistická evaluace - C-M-0 Výsledky jsou zamýšlené a/nebo nezamýšlené důsledky kontextem aktivovaných mechanismů (Pawson, 2011). Podle Kaziho (2003) jsou to jevy v životních situacích klientů jako výslednice interakcí různých částí v odlišných úrovních životních situací klientů a nemohou proto být jednoduše vysvětleny jejich prostým spojením s dalšími jevy. Danemark a kol. (2005) však současně tvrdí, že na základě analýzy kauzálních mechanismů lze vést debatu o důsledcích mechanismů působících v různých prostředích. Popis reality zdá se, úzce souvisí s hodnotově nasyceným charakterem sociální reality který se sociální vědy snaží popsat a vysvětlit. To znamená, že nejlepší (nejpřesnější nebo nejúplnější) popis sociální situace bude téměř nevyhnutelně hodnotící, tj. mající implikace hodnoty (Kazi, 2003). Rozluštění vzniku systému výsledků nemusí být jednoduché. Výsledek může být složitý a složený účinek se odehrává v komplikovaných kontextech, vlivy jsou čerpány z různých mechanismů, přičemž se některé mechanismy navzájem posilují a jiné se vzájemně ruší (Danemark, 2005). Přesto bychom se měli pokusit najít teorie, které jsou prakticky adekvátní, tj., které mohou fungovat v jiných kontextech, které jsou v souladu s jinými znalostmi a postupy; naše teorie by měly vysvětlit zkoumanou situaci podáním popisu toho, co ji přineslo (Sayer, 2003). Dle Pawson, Tilley (2011) protože výsledky mohou mít mnoho podob a výstupy by měly být sledovány na základě řady mechanismů a kontextů, které k nim vedou. Nad to, výsledky vytváří nový kontext pro aktivitu (nových) mechanismů, která vyvolává (nové) výsledky. Práce s koncepty - realistická programová teorie - přístup sociálního pracovníka Nalézt odpovídající definici rodiny je obtížné nejen s ohledem na různé oblasti použití tohoto pojmu, ale i vzhledem k proměnlivým hodnotovým východiskům v závislosti na kulturním a civilizačním prostředí dané společnosti. V jednotlivých vědních odvětvích a jejich partikulárních oborech se proto význam tohoto termínu liší v závislosti na metodologických postupech (které jsou samy o sobě variabilní), oblasti výzkumu a pojmovém ústrojí. Je proto nemožné hovořit o jediném pevném všeobecně přijímaném pojmu rodiny, ale spíše o jednotlivých aspektech a proměnlivých variantách tohoto termínu tak, jak se odrážejí v různých vědních oborech. Rodina v nejširším pojetí je chápána jako celek rozličných konstelací takové formy života, která obsahuje minimálně dvougenerační soužití dětí a rodičů, má trvalý charakter a vykazuje pevné vazby mezigenerační a vnitrogenerační solidarity. Rodina jako sociální celek spojený na základě příbuzenské mezigenerační vazby je v tomto pojetí ve své podstatě neměnnou sociální institucí, která jako taková existuje v každém kulturním prostředí a je v něm sociálně uznávána. Další konkrétní znaky rodiny považované za její nezbytné charakteristiky jsou variabilní v závislosti na sociokulturním prostředí a na konkrétních formách rodinného soužití přítomných v čase a prostředí. V současné společnosti lze pozorovat tendence k co nejširšímu vymezení pojmu rodiny tak, aby se stal relevantním pro jakoukoli formu soužití dvou či více lidí bez závislosti na mezigeneračním elementu, na přítomnosti dětí či na jakékoli institucionální vazbě. S ohledem na široké možnosti definování rodiny je pro politické účely (politiku sociálního zabezpečení) nutné vymezit jednotlivé společensky relevantní funkce rodiny. Právě ohled na oblasti, v nichž rodina poskytuje společnosti těžko a nákladně nahraditelné služby, se musí stát jedním z určujících elementů pro vymezení oblasti rodiny ve vztahu vůči jiným formám lidského soužití v malých sociálních skupinách. Mezi základní funkce rodiny v tomto smyslu patří funkce reprodukční, socializační, sociálně-ekonomická a regenerační. Někdy se hovoří rovněž o funkci tvorby lidského kapitálu ve smyslu přípravy dítěte na plnohodnotný život člověka ve společnosti. Právě tvorba lidského kapitálu je téměř výhradní doménou rodiny, jejíž funkce je v této oblasti nenahraditelná. S ohledem na základní biologické a funkcionální charakteristiky lze v evropském a českém prostředí chápat rodinu v nejširším smyslu za sociální jednotku, jejímž ustavujícím znakem je soužití minimálně dvou generací v přímé příbuzenské linii (rodič-dítě) a vedlejšími znaky je plnění základních rodinných funkcí a žádoucí, nicméně nikoli nezbytné, právně-institucionální zakotvení ve společnosti. Příbuzenský vztah může být založen na právních institutech, které nejsou založeny na biologickém rodičovství (např. osvojení). Rodina (Wikipedie) • Rodina je v sociologii solidární skupina osob navzájem spjatých manželstvím, příbuzenstvím nebo adopcí, které spolu dlouhodobě žijí a jejíž dospělí členové jsou odpovědní za výchovu dětí. • Další definice vymezují rodinu prostřednictvím jejích funkcí: funkce reprodukční, sociálně ekonomické, kulturně výchovné, sociálně psychologické a emocionální. • Základní („jádrovou") rodinu tvoří zpravidla dvojice rodičů a jejich děti, zatímco rozšířená rodina zahrnuje i další příbuzné (prarodiče, tety, strýce, bratrance atd.). • Vedle monogamního či párového uspořádání rodiny může být i rodina polygamní (mnohoženství), polyandrická (mnohomužství), případně neúplná rodina s jedním rodičem, polyamorie. Rodina (AI) • Rodina je sociální a biologická jednotka, která zahrnuje skupinu lidí, kteří jsou spojeni příbuzenskými vazbami a žijí spolu nebo jsou emocionálně a sociálně propojeni. Rodina je základním stavebním kamenem společnosti a má klíčový vliv na vývoj a výchovu jednotlivců. • Existuje mnoho různých forem rodin, a to v závislosti na kultuře, tradicích a společenských normách. Tradiční rodina často zahrnuje rodiče (otce a matku) a jejich biologické nebo adoptované děti. Nicméně, moderní společnost rozpoznává různé typy rodin, včetně jednočlenných rodin (s pouze jedním rodičem), rozšířených rodin (s více generacemi žijícími spolu), stejnopohlavních rodin (s rodiči stejného pohlaví) a dalších variací. • Rodiny hrají klíčovou roli v poskytování emocionální podpory, výchově dětí, sdílení hodnot a tradic a plnění sociálních rolí v rámci společnosti. Každá rodina je jedinečná a může mít různé dynamiky a struktury, ale základní funkcí rodiny je poskytovat bezpečné a podpůrné prostředí pro své členy. Rodina (sociologicky) Obecně původní a nejdůležitější společenská skupina a instituce, která je základním článkem sociální struktury i základní ekonomickou jednotkou a jejímiž hlavními funkcemi je reprodukce trvání lidského biologického druhu a výchova, resp. socializace potomstva, ale i přenos kulturních vzorů a zachování kontinuity kulturního vývoje. Variabilita rodinné skupiny se týká její velikosti, vnitřního členění i vazeb navenek. Základem, ve všech dosud známých typech společností prokázaným, zůstává dyadický pár složený z muže a ženy, tj. nějaká forma manželství, vztahy rodičovství a sourozenectví. (Velký sociologický slovník, 1996) Rodina (sociálně-psychologicky) Institucionalizovaná biopsychosociální skupina složená přinejmenším ze dvou dospělých členů bez pokrevního pouta a případně dětí. Nejuniverzálnější socializační činitel, který členům poskytuje identifikační vzory, seznamuje je s nejpravděpodobnějším chování v rolích. Učí jedince reagovat žádoucím způsobem v procesu interakce a umožňuje praktické ověření získaných dovedností. Uplatňuje se jako regulátor chování jedince a poskytuje mu společensky žádoucí normy. Spoluvytváří postoje k sobě samému, nejbližšímu okolí i širší společnosti. (Aplikovaná sociální psychologie 1,1998) Rodina (psychologicky) Rodina je skupina lidí se společnou historií, současnou realitou a budoucím očekáváním vzájemně propojených transakčních vztahů. Členové jsou často, ale ne nutně, vázáni hereditou, legálními manželskými svazky, adopcí nebo společným uspořádáním života v určitém úseku jejich životní cesty. Kdykoli mezi blízkými lidmi existují intenzivní a kontinuální psychologické a emocionální vazby, může být užíván pojem rodina, i když jde o nesezdaný pár, náhradní rodinu atd. (Sobotková dle Kramera, 1980). Rodina je přirozená (primární) malá sociální skupina složená z na sobě závislých jedinců, kteří jsou ve vzájemný vztazích zaměřených na uspokojování základních biologických, psychologických a sociálních potřeb (Balcar, 1989). Sociálně-právní ochrana dětí Ochranou dětí rozumíme ochranu souboru práv a oprávněných zájmů dítěte, která je předmětem činnosti mnoha orgánů a fyzických a právnických osob v různých oblastech působnosti. Je zakotvena v právních předpisech nejen v oblasti rodinněprávní a sociální, ale též např. v předpisech trestních, občanskoprávních, školských, zdravotnických aj. Sociálně-právní ochrana dětí je pojmem užším než pojem „ochrana dětí". Představuje zajištění práva dítěte na život, příznivý vývoj, na rodičovskou péči a život v rodině, též práva dítěte na identitu, svobodu myšlení, svědomí a náboženství, na vzdělání a zaměstnání. Sociálně-právní ochrana náleží bez ohledu na státní občanství všem dětem, které se nacházejí na území České republiky. Rozdíl spočívá pouze v rozsahu, v jakém se sociálně právní ochrana poskytuje. Předním hlediskem poskytování sociálně-právní ochrany dětí je nejlepší zájem, prospěch a blaho dětí, ochrana rodičovství a rodiny a vzájemné právo rodičů a dětí na rodičovskou výchovu a péči, s přihlédnutím k širšímu sociálnímu prostředí dítěte. Sociálně-právní ochrana dětí Orgány sociálně-právní ochrany dětí jsou (SPOD zajišťují): - obecní úřady obcí s rozšířenou působnosti (městské úřady ve statutárních městech magistráty a úřady městských obvodů, v Praze - úřady pověřených městských částí), - obecní úřady, - krajské úřady (v Praze Magistrát hl. města Prahy), - Ministerstvo práce a sociálních věcí a - Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Sociálně-právní ochranu dětí zajišťují také obce a kraje v samostatné působnosti, komise pro sociálně-právní ochranu dětí a další právnické a fyzické osoby, jsou-li výkonem sociálně právní ochrany pověřeny, které však nejsou orgány sociálně-právní ochrany dětí. Údaje obsažené ve spisové dokumentaci (spisy Om) týkající se dítěte je obecní úřad obce s rozšířenou působností oprávněn využít pouze v zájmu dítěte. Nahlížet do spisové dokumentace vedené o dítěti, nejde-li o část týkající se správního řízení, je oprávněn na základě písemné žádosti pouze rodič dítěte, kterému náleží rodičovská zodpovědnost, nebo jiná osoba odpovědná za výchovu dítěte nebo jejich zástupce na základně písemně udělené plné moci. Sociálně-právní ochrana dětí Jedním ze základních principů sociálně-právní ochrany je působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny. Těžiště sociálně-právní ochrany spočívá v preventivním a výchovném působení. Pracovníci orgánu sociálně-právní ochrany působí na rodiče, aby plnili povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti. Jednají s nimi za účelem odstranění nedostatků ve výchově a zprostředkovávají rodičům další odbornou pomoc. Mají oprávnění navštěvovat domácnost rodičů a ověřovat, v jakých podmínkách dítě žije. Dále mají oprávnění vyžadovat zprávy ze škol, zdravotnických zařízení a dalších institucí o kvalitě péče rodičů či o chování dítěte. Mají právo zjišťovat stanovisko samotného dítěte. Pracovníci jsou v osobním kontaktu s dítětem vykazujícím výchovné problémy a působí proti opakovaným poruchám v chování a jednání. Významným nástrojem sociálně-právní ochrany je proces vyhodnocování situace dítěte a jeho rodiny, zpracování individuálního plánu ochrany dítěte a realizace případových konferencí. Sociálně-právní ochrana dětí V případě, že uvedená opatření nepřispějí ke zlepšení poměrů dítěte nebo jeho chování, může orgán sociálně-právní ochrany uložit rodičům na základě rozhodnutí povinnost využít odbornou poradenskou pomoc. Toto oprávnění má jen orgán sociálně-právní ochrany. Orgán sociálně-právní ochrany (popřípadě soud) může vyslovit rodiči či dítěti napomenutí, stanovit nad výchovou dítěte dohled nebo uložit rodičům či dítěti omezení. Pouze soud může rozhodnout o dočasném odejmutí dítěte z rodiny a jeho umístění do střediska výchovné péče, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc nebo do zdravotnického zařízení, vyžaduje-li to zájem dítěte a předchozí opatření byla neúčinná. V případech, kdy je dítě vážně ohroženo či vyžaduje-li to jeho zájem, je orgán sociálně-právní ochrany oprávněn podat návrh soudu na nařízení ústavní výchovy, na vydání předběžného opatření a odejmutí dítěte z rodiny, na omezení či zbavení rodičů rodičovské zodpovědnosti apod. Sociální služby rodinám Systém sociálních služeb v ČR je upraven zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a Vyhláškou MPSV č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Sociální služby nabízejí pomoc a podporu lidem v nepříznivé sociální situaci ve formě, která zaručuje zachovávání lidské důstojnosti, ctí individuální lidské potřeby a současně posiluje schopnost sociálního začleňování každého jednotlivce do společnosti v jeho přirozeném sociálním prostředí. Zákon o sociálních službách nabízí klíčové nástroje: • Každému člověku garantuje bezplatné sociální poradenství. • Nabízí velmi pestrou nabídku sociálních služeb, ze které si člověk může svobodně vybírat podle svého uvážení, finančních možností či dalších individuálních preferencí. • Poskytuje sociální dávku lidem, kteří jsou závislí na pomoci jiné osoby (příspěvek na péči). • Garantuje, že poskytované služby budou pro uživatele bezpečné, profesionální a přizpůsobené potřebám lidí. • Vytváří prostor pro spoluúčast lidí na procesech rozhodování o rozsahu, druzích a dostupnosti sociálních služeb v jejich obci či kraji. Sociální služby jsou souhrnem odborných činností, které pomáhají člověku řešit nepříznivou sociální situaci. Protože jsou příčiny těchto situací různé, existuje celá škála druhů sociálních služeb. Sociální služby rodinám Sociálně-aktivizační služby pro rodiny s dětmi Posláním služby je podporovat rodiny s dětmi, u kterých je ohrožen vývoj dětí, způsobený dlouhodobou krizovou sociální situaci, kterou sami nedokážou řešit. Díky poskytnuté podpoře mohou rodiny s dětmi lépe uplatňovat svá práva a oprávněné zájmy. Rodiče jsou podporováni v prohlubování svých rodičovských schopností a dovedností tak, aby o své děti mohli sami odpovědně a řádně pečovat. Základní činnosti poskytované dle zákona: - výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti - zprostředkování kontaktu se společenským prostředím - sociálně terapeutické činnosti - pomoc při uplatňování práv, oprávnění zájmu a při obstarávání osobních záležitostí Mimo to je v rámci každé registrované sociální služby povinnost poskytovat základní sociální poradenství (např. odkaz na soc. službu, která odpovídá potřebám zájemce v případě, že takovou službu sama služba neposkytuje). Klientem SAS jsou rodiny s dětmi: děti ve věku do 18 let, děti nenarozené - rodina, která je v očekávání dítěte Může se jednat o rodiny: úplné, neúplné, rodiny, kdy se dítě nachází z různých důvodů mimo rodinu a rodina usiluje o jeho navrácení, rodiny ohrožené umístěním dítěte mimo rodinu, rodiny s dětmi v agendě SPOD, rodiny s dětmi mimo agendu SPO Sociální služby rodinám Sociálně nepříznivé situace, na které sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi reagují: a) Existence rizika ohrožení dítěte b) Rodina toto riziko nedokáže zvládnout vlastními silami Typy sociálně nepříznivých situací: - ztráta bydlení včetně rizika ztráty bydlení - nevyhovující podmínky bydlení - zadluženost rodiny - závislost některého z členů rodiny na návykových látkách, gamblerství - nepříznivý zdravotní stav některého z členů rodiny - výchovné a vzdělávací problémy dětí - domácí násilí v rodině - vztahové problémy, rozvrat v rodině - nezaměstnanost a z toho plynoucí obtíže ovlivňující život rodiny s dětmi - nedostatečné kompetence rodičů (výchovné, intelektové, sociální nezralost...) - diskriminace rodin v oblasti bydlení, zaměstnání, zdravotní péče atd. a další systémové překážky v uspokojování potřeb rodin - chudoba rodin a neuspokojené základní životní potřeby Zasáhnout, nebo nezasáhnout Přirozenou součástí práce sociálních pracovníků s klienty jsou obtížná rozhodnutí a z nich plynoucí dilemata (Lipsky, 1980; Musil, 2004). Podle Musila (2004:36), s využitím Klimeše (1985), je dilema „nutná (někdy obtížná) volba mezi dvěma vzájemně se vylučujícími možnostmi". Musil a Janská považují za dilema „neřešitelné rozhodnutí pracovníka mezi dvěma možnostmi" (Musil, Janská, 2011:126). Podobně Fleck-Henderson (1991) vymezuje dilema jako subjektivně zažívaný hodnotový konflikt, který je spojený s nejistotou, jak ho řešit. Musil a Nečasová (2008) a Otava (2020) uvádějí, že sociální pracovníci se snaží zvládat dilemata třemi způsoby: Prvním z nich je „setrvání u dilematu", který se vyznačuje udržováním napětí v rozhodování, a tím i zjevné podoby dilematu. Druhým způsobem je "obejití dilematu", který je charakterizován vytěsněním napětí při rozhodování, a tedy latentní formou dilematu. Třetí je „vyrušení dilematu", které je charakterizováno odstraněním dilematu, a tedy nepřítomnou formou dilematu. „Klícka připevněná k oknu, několik metrů nad zemí, zajišťující dítěti v něm příjemný There is only one way . pobyt na čerstvém to avoid criticism: ! vzduchu, zatímco se matka do nothing, [ say nothing, : and be nothing," ! věnovala kupříkladu domácím pracím, - Arrstotie 1934/' (via fotohistorie cz)