Čím začíná dobrý rozhovor?

Rešerší, zjištěním faktů. Když jdu někoho zpovídat, musím dopředu víceméně znát, co mi bude odpovídat (literatura doporučuje znát aspoň 60 % odpovědí). Překvapení nechci.

I když nestíhám, pořád: 1) mám internet v mobilu, aspoň něco málo si můžu načíst i tou nejuspěchanější cestou; a hlavně 2) správní novináři mají neustálý přehled, co se děje. Pořád sjíždějí zprávy, zpravodajské weby, twitter a všemožné zdroje, aby pořád věděli, kdo co dělá a říká. Dokážou pak naskočit do jakéhokoli tématu bez větších problémů.

Než někoho začneme zpovídat...

...respondenta si trochu uvolníme a uklidníme. Naučíme se small talk, bavíme se o drobných osobních věcech, otevřeme se mu. Je to potřeba - musíme si nachystat kameru, vybrat místo, nastavit bílou...

Pak si případně ověříme fakta, doptáme se respondenta, když si něčím nejsme jistí. Ujistíme se, že máme dobře napsané jeho/její jméno i funkci.

Jak se chováme před respondentem?

Profesionálně, v klidu, slušně, pokorně - něco po nich přece chceme. Férově - musí vědět, co a kam vyrábíme, kolik toho od nich potřebujeme. Když přijede Česká televiz točit něco pro své sociální sítě, vysvětlíme jim dopředu, že to není do večerních televizních zpráv, ale "jen" na socky.

Pozdravíme a potřeseme pravicí. Představíme se jménem a naší stanicí. Díváme se do očí. Působíme uklidňujícím dojmem. I když jsme pod stresem, nepanikaříme. Nejsme agresivní, i když si trváme na svém. Máme situaci pod kontrolou, nenecháme se převálcovat (i 25letá drobná začínající redaktorka musí mít převahu nad 55letým macho starostou).

Mikrofon je náš pracovní nástroj, nenecháme si ho brát z rukou.

Jak se chystáme na rozhovor?

S respondentem probereme téma, ale ne přímo otázky. Nesmí nám odpovídat nějaké naučené formulky. V žádném případě nesmí číst odpovědi z papíru. Všechno je poznat.

Najdeme dobré místo, žádné bílé zdi, nástěnky, mapy a radiátory. Žádný rámus v pozadí, rádia, tramvaje... ideálně v prostředí, o kterém natáčíme.

Když je potřeba, ukážeme a vysvětlíme jim techniku, kam se mají dívat, že se nemají sklánět k mikrofonu, že nemusí křičet. že se jich zeptáme a oni odpoví, jako bychom si normálně povídali. "Jako by tu kamera vůbec nebyla." Ať pořád ví, co a proč děláme.

Rozhovor točíme tak, aby šlo vidět oči. Čili žádné profily s uchem. Oči nesou emoce.

Na dvě věty do minutové reportáže nemusíme natáčet hodinový rozhovor - kamera není diktafon. Na natáčení jdeme s tím, že víme, co chceme. Nelovíme. A respondenti bývají právem nespokojení, když ví, jak dlouho trval rozhovor a jak málo jste z něj použili.

Na delší publicistické rozhovory si můžeme sednout. Nebo ještě líp vymyslet nějakou akci - chůzi, předvádění, ukazování, práci, o které natáčíme.

Musíme myslet na konotace - když točíme přes stůl, klademe mezi nás a respondenta překážku, stavíme se jakoby do opozice proti němu. Podobně může občas působit ruční mikrofon - handka. Není v okolí něco rušivého, co odvede pozornost diváků od rozhovoru pryč? Třeba plakát, který se budou snažit přečíst, nebo nějaké pouliční drama na zastávce za respondentem?

Jak vypadá respondent?

Každý by se zlobil, kdyby vypadal škaredě kvůli něčemu, co se dalo opravit. Aniž byste si je psychicky rozhodili, upravte si je - límeček, kravata, knoflíčky... smetíčka, drobečky, vlasy na viditelných místech... rozcuchané vlasy, rozmazaná rtěnka... Taktně je upozorněte, ať si to opraví - ať se sami sobě líbí. Myslete ale i na to, že někteří lidi nemají rádi, když na ně někdo sahá. Pokud jim chcete pomoct, nejdřív se zeptejte, jestli můžete.

Když je někdo moc velký, na něco vylezeme (zídka, bedna od světel...). Když je někdo moc malý, dřepneme si nebo sedneme.

Kam se při rozhovoru díváme?

Do očí respondentovi. Neuhýbáme pohledem, nekoukáme do poznámek (přece si pamatujeme, na co se chceme zeptat), nekoukáme, co se děje za ním/za ní. Nemrkáme na kameramana. Koukáme se pokud možno přímo do očí. To platí pro kameru i pro redaktora/redaktorku vedle kamery.

Na co myslíme, když se ptáme?

Na publikum, pro které točíme. Co zajímá naše publikum? Naše osobní zájmy jdou stranou, nejsou tak důležité. Držíme se tématu, neodbíháme, nevkládáme do toho naše osobní pocity a zkušenosti.

Na co se ptáme?

Otázky máme vymyšlené dopředu na základě rešerše, ale rozhovor vedeme logicky a lidsky. Od začátku do konce. Jsou to spíš vodítka než přesné otázky.

Dobré otázky vedou k dobrým odpovědím.

U zpravodajství se ptáme základní otázky: kdo, co, kde, kdy; u publicistiky především jak a proč. Musíme myslet dopředu, co nám asi tak odpoví, předvídat.

Pár zákazů: žádné ano/ne otázky, žádné dvojité otázky, žádné předlouhé otázky, kdy si na konci respondent nepamatuje, co bylo na začátku. Ptejte se na konkrétní věci, nelovte. Neptejte se na něco, na co vám bude respondent odpovídat hodinu. Jedna otázka - jedna myšlenka. Musíte se vyhnout zavádějícím otázkám - neobsahovat odpověď už v té otázce.

Zaslechnuto na Radiožurnálu 1. 11. 2021 7:50 :

- Respirátor na obličeji učitele - jak velkým handicapem to je?
= Tak určitě velkým...
(dopředu předpokládám, že je to handicap)

Ptáme se na to, co respondenti ví. Ne co si myslí o něčem, o čem pořádně nic neví. Ptáme se na relevantní otázky. A obzvlášť u lidí, kteří jsou v médiích často, vymýšlíme otázky, které budou i pro ně zajímavé - něco nového neobvyklého. Například u soudu se neptáme darebáka odváděného v klepetech, co říká na rozsudek, ale vymyslíme si něco originálního (viděl dnes u soudu všechny ty, které okradl?).

Něco vás při rozhovoru nebo natáčení obrázků zaujalo? Vaše diváky by to nejspíš zaujalo taky. Nebojte se ptát a doptávat na to, co vám přijde zajímavé. Výjimka: osobní zaujatost, přesvědčení, preference.

Hlavně u živých rozhovorů si nesmíme nechat rozhovor "ukrást" - nenechat respondenta/respondentku dominovat, kdy nás ani nepustí ke slovu a jen si říkají to své, co chtějí říct. Rozhovor vedeme my.

Co děláme při rozhovoru?

Posloucháme. Díky tomu:

1) ověřujeme si, že všemu dobře rozumíme.

2) chceme se případně doptat a zároveň se nechceme dál ptát na něco, co už respondent zodpověděl.

3) potřebujeme, aby rozhovor plynul přirozeně, takže i když máme připravené otázky, jsme schopní si je přeskládat.

4) hledáme si už dopředu místa, kde budeme moct stříhat, silné výroky.

5) nechceme být přistižení při tom, že nedáváme pozor. Vžíváme se do situace respondenta.

6) víc posloucháme, než mluvíme. Necháme je vždycky odpovědět.

Jak rozhovor ukončíme?

Poděkujeme. Většinou od nás budou chtít vědět, kdy a kde to zahrajeme. Pokud bude část v televizi a část na webu, upozorníme je na to. Pokud točíme jen pro web, od začátku to musí vědět. Ujistíme se, že je všechno v pořádku nahrané, rozloučíme se, přesvědčíme se, že máme správně poznačené jméno a funkci respondenta. Tituly nepoužíváme, jedině vojenské hodnosti. 

Někteří sběratelé titulů by nám totiž svými akademickými úspěchy zaplnili celou lištu (např. plk. gšt. doc. Ing. Mgr. Libor Kutěj, Ph.D., prorektor pro vnější vztahy a internacionalizaci, Univerzita obrany).