2. Struktura a dynamika vyšetření, klinické metody

Doporučení a zakázka (referral question), diagnostický problém, úkol a hypotézy. Interpersonální faktory vyšetření. Interpretace, zpráva a nález.

Pozorování. Rozhovor. Objektivní a subjektivní anamnéza. Strukturované klinické rozhovory.

Náplň semináře: Stanovení cíle vyšetření, struktura nálezu. 

Literatura: Obecný postup vyšetření je v našich učebnicích poměrně rozptýlen. 

 GM kapitola 1. Sekce Phases in clinical assessment popisuje základní logiku vyšetření. Extra rozepisuje interpretační část vyšetření podle Wrighta. Chybí důraz na informování a to, co má vyšetřující osoba  konkrétně dělat. Takové instrukce jsou pak u rozhovoru (s. 89 a dál) a pozorování. 

GM kapitola 2 popisuje nejprve typické kontexty vyšetření. U nás se řada konkrétností může lišit, a to i mezi různými pracovišti. Chybí organizačně-pracovní kontext. Z této sekce je důležité si odnést představu, jak a proč je znalost kontextu důležitá, ne konkrétní informace o jednotlivých kontextech - ty získáte na praxích.  Druhou část kapitoly tvoří etika. I když se jí explicitně budeme věnovat v paralelním kurzu, je dobré si tuto část pročíst již nyní, protože nejde o vnější požadavky na práci vyšetřujícího, ale o požadavky zajišťující kvalitu vyšetření (zejména, co se týká informování klientů). Třetí část se týká komplikací při realizaci vyšetření dané rozdílností jazyků a kultur. Text je psaný z americké perspektivy, kde jsou odlišnosti kotvené primárně rasou a jazykem. Při čtení aplikujte myšlenky spíše na etnika v ČR, v organizačním kontextu na cizince, na smyslové hendikepy spojené s jazykovými a kulturními odlišnostmi (např. neslyšící), apod. 

GM kapitola 3 se věnuje rozhovoru. V historických pasážích není nutné se věnovat datům - spíše vychytejte ty zásadní otázky, které se ohledně rozhovorů řešily - protože se tu a tam řeší dodnes.  Reliabilita a validita - co ji ovlivňuje a jak hledat kompromisy. Anamnéza (case history) je zásadním prvkem vyšetření - i když je v řadě kontextů velmi standardizovanou sadou otázek/informací - obecně je potřeba vědět, co potřebuji vědět k čemu. Strukturu na s. 87 je dobré mít při vyšetření k dispozici v paměti (i na papíře) a v rámci plánování vyšetření ji upravit. <Mehrabian je i zde :-/>. Rozhovorové techniky a doporučení (tactics) - patrně znáte z dřívejška. Pasáž o MSE je relevantní až pro klinickou psychologii. Zde si z ní stojí za to vzít, které jsou ty hlavní oblasti, v nichž se projevuje rozdíl mezi zdravím a nemocí/poruchou.   Strukturované rozhovorové metody u nás nejsou příliš rozvinuté, a tak stačí znát jen pár příkladů a mít představu tom, proč po nich toužit a jaké jsou naopak jejich rizika.

Svoboda kap. 11+ Lichtenbergové kapitola o pozorování (v 1. vydání kap 4, v druhém kap. 5) jsou základními zdroji o pozorování.

Rozšiřující: Zuckerman kap. 1, 2 (pro kliniky i 3) poskytuje detailní informace o vedení rozhovoru. Pokud si neumíte představit, jak jej vést, je dobré si ty stránky přečíst beletristicky - získáte implicitní představu o scénáři vyšetření.

Ještě více rozšiřující: ICF core sets, Goldfinger & Pomerantz (2014), Lukas (1993), Groth-Marnat & Davies (2014), Sommers-Flanagan & Sommers-Flanagan (2014)