.HMiHwu^^yniiMH'M'ír"1""1""""""^!^ LIBUŠE B O HÁČKOVÁ VLASTA WINKELHOFEROVÁ KAPITOLY Z DEJÍN JAPONSKÉ KULTURY PANORAMA PRAHA i Libuše Boháčková, Vlasta Winkelhôferová, 1987 ZÁKLADY A POČÁTKY Lidé Wa žijí na hornatých ostrovech uprostřed oceánu ČÍNSKÁ KRONIKA WEJ Ti Z ROKU 297 N. L. Těmito slovy se Japonsko poprvé vynořilo z šera prehistorie na scénu historickou. I když Číňané a obyvatelé Korejského poloostrova, odkud probíhalo vždy čilé přelévání kulturních vlivů, věděli o existenci japonského souostroví nepochybně již od dob prehistorických, první zprávy o jeho obyvatelích, nazývaných čínskými kronikáři lidem Wa, se datují až ze 3. století n. 1. Západní svět se o Japonsku dozvěděl ještě mnohem později, až ve 13. století z deníku Marka Pola. I to však bylo líčení z druhé ruky, neboť dobrodružný Benátčan se sám na japonské ostrovy nikdy nedostal. Jeho značně nadnesené zprávy o bohatství země Zipangu však stačily podnítit zájem a ambice Kryštofa Kolumba, a ten pak ve snaze dostat se do Indie a do Japonska objevil v roce 1492 americký kontinent. Svou plavbou do Indického oceánu kolem mysu Dobré naděje ho v objevných cestách roku 1497 následoval Vasco da Gama a v roce 1520 se vydal západním směrem na cestu kolem světa také Fernando de Magalhäes, který obeplul Jižní Ameriku a dorazil až na Filipíny. Ale Japonsko, ležící mnohem severněji, zůstávalo i v době velkých objevitelských cest mimo námořní trasy. První Evropané se tedy v Japonsku ocitli spíše náhodou. Stalo se tak v létě roku 1543, když na ostrově Tanega-šima, jižně od Kjúšú, ztroskotali Portugalci. Snaha poznat kulturu druhé strany vycházela tehdy především od Japonců, kteří se živě zajímali o technické vymoženosti cizí civilizace, zvláště o střelné zbraně. Evropané, kteří do Japonska připlouvali, měli zájem víc o obchodování a šíření svého náboženství než o poznávání japonské kultury. Nicméně první přímé zprávy o Japonsku v druhé polovině 16. století vyvolaly v Evropě živý ohlas a během několika následujících desetiletí, kdy měli cizinci do Japonska přístup, dokázali křesťanští misionáři ve svých 9 denících, cestovních zápiscích a dopisech shromáždit cenné autentické informace o ostrovní zemi s mravy tolik odlišnými od Evropy. Roku 1635 však bylo Japonsko prohlášeno uzavřenou zemí a téměř dokonale odříznuto od světa. Žádný Japonec nesměl pod trestem smrti svou zemi opustit a z cizinců směli kromě Číňanů jen Holanďané nadále udržovat omezené kontakty prostřednictvím malého umělého ostrůvku Dedžima v nagasackém přístavu, kde byla vybudována holandská faktorie. První vědecky fundované knihy o Japonsku napsali osvícení vzdělanci, kteří působili na Dedžimě v holandských službách. Byl to především německý lékař a historik Engelbert Kaempfer (1651 - 1716), který žil na Dedžimě v letech 1690 - 1694. Za svého pobytu v Nagasaki nashromáždil množství knih, rukopisů a materiálů i pozoruhodně přesné informace o celém Japonsku, které shrnul do dvousvazkových dějin Japonska, jež vyšly po jeho smrti v letech 1727 - 1728. Kniha byla přeložena do několika evropských jazyků a až do 19. století byla základním evropským dílem o Japonsku. Lékařem a přírodovědcem byl i další Němec, Philipp Franz von Siebold (1796-1866), který na Dedžimě působil mezi lety 1823 - 1829 a věnoval se zde sběru přírodopisných a etnografických materiálů i uměleckých předmětů. Od 18. století evropský zájem o Východní Asii značně vzrostl. Z Číny, ale také z Japonska se do evropských zemí dovážely umělecké předměty, zejména lakové zboží a porcelán, které budily podiv a začaly být i napodobovány. Pokusy evropských velmocí proniknout loděmi do japonských přístavů se na přelomu 18. a 19. století stále množily a současně s tím se objevily i první snahy o studium japonštiny a japonské literatury na některých evropských univerzitách a učilištích, například v Petrohradě, Leidenu, Paříži a v Irkutskú. Od padesátých let minulého století, kdy byla prolomena japonská politika izolace, zájem o Japonsko a jeho kulturu neustále sílil. Ruský spisovatel I. A. Gončarov vylíčil v knize Fregata Pallada své zážitky z návštěvy Japonska při plavbě kolem světa v letech 1852 -1854, a tak Japonsko vstoupilo poprvé i do evropské umělecké literatury. Z řad diplomatů vyslaných do Japonska v druhé polovině 19. století vyšli první významní japanisté - jmenujme alespoň Angličany W. G. Astona, který již v roce 1899 vy- dal dějiny japonské literatury, a všestranného znalce japonské kultury a jazyka B. H. Chamberlaina. Koncem 19. a začátkem 20. století pobývali v Japonsku zahraniční odborníci, kteří vykonali mnoho pro pochopení i propagaci japonské kultury, ať již to byl E. S. Morse, který dal základy japonské archeologii, či E. F. Fenollosa, který se zasloužil o záchranu mnoha uměleckých památek. Na japonský folklór a zvyky upozornil spisovatel Lafcadio Hearn, základní dílo o dějinách japonského písemnictví napsal v roce 1905 německý japanolog K. Florenz. Klasickou japonskou literaturu svými čtivými překlady do angličtiny jako první zpřístupnil v širší míře evropským čtenářům anglický orientalista A. D. Waley, mezi ruskými japanisty se o poznání japonské kultury zasloužil N. I. Konrád. Stěžejní, dosud nepřekonané dílo o kulturní historii Japonska napsal na počátku třicátých let G. B. Sansom. Autentická svědectví o Japonsku a jeho kultuře podávali již od konce 19. století i čeští cestovatelé. V devadesátých letech navštívili Japonsko přírodovědec Josef Kořenský a zeměpisec A. B. Svojsík, v roce 1906 pak Joe Hloucha, vynikající znalec japonského umění, který tam za svých dvou pobytů (druhý v roce 1926) shromáždil rozsáhlou a cennou sbírku uměleckých předmětů. K této starší generaci se řadí i spisovatel Jan Havlasa, který dobrou znalost země a jazyka prokázal v obsáhlých cestopisech, ilustrovaných četnými, dnes již historickými snímky.*) *) První letmé kontakty našich zemí s Japonskem jsou však mnohem staršího data. Mezí misionáři působícími na začátku 17. století v Japonsku byl jezuita Spinola (r. 1622 popraven v Nagasaki), jediný syn hraběte Oktavia Spinoly, který byl královským podkoním císaře Rudolfa II. Také dobrodružný hrabě M. A. Beňovský (1746-1786), původem z nitranského kraje na Slovensku, má své místo v historii nejstarších čs.-japonských vztahů. Když uprchl z carského vyhnanství na Kamčatce, podařilo se mu v roce 1771 proniknout do Japonska. Pobýval v přístavech provincií Awa a Tosa na Šikoku a na území kjúšúského léna Sacuma. Řediteli holandské faktorie na Dedžimě zaslal několik německy psaných dopisů, které podepisoval exotickým, částečně pojaponštělým jménem Aladár von Bengoro. Prvním průkopníkem japanologie jako vědní disciplíny v rakousko-uherské monarchii se stal August Pfizmaier (1808-1887), rodák z Karlových Varů. Vystudoval gymnázium v Plzni a v Praze medicínu, lékařskou praxi však provozoval jen krátce. Po přesídlení do Vídně se plně věnoval studiu orientálních jazyků a později získal univerzitní profesuru. Napsal řadu lingvistických děl z oblasti japonštiny a ainuštiny, sestavil německo-ainuský slovník a studoval japonskou klasickou poezii a prózu. Pořídil také první překlad z japonské beletrie do evropského jazyka. (Byl to román od Rjúteic Tanehika a jeho německá verze vyšla ve Vídni již v roce 1847.) 10 11 Přesto vSuk jc jupunoloKic v celosvetovom měřítku oborem velmi mladým, a to i ve srovnání s jinými, staršími obory studia kultury n jazyku asijských zemí, například s indologií a sinologií. Až do poloviny našeho století svetovou japanologii představoval jen malý počet odborníků, nadto pracujících většinou izolovaně, kteří , soustřeďovali svou pozornost především na studium staršího jazyka, klasické literatury a starého umění. Teprve po druhé světové válce nastaly v oboru výraznější kvalitativní i kvantitativní změny. i Japanologie jako celek se rozdělila do řady specializovaných odvětví, počet japanistů vzrostl, byla založena nová vědecká pracoviště a zdokonaleny badatelské metody, navázána užší mezinárodní spolupráce, došlo k výměně odborníků i materiálů a prohloubily se / rovněž styky s japonskými vědeckými institucemi. V neposlední řadě také vzrostl počet japanistů plynně ovládajících japonštinu slovem i písmem. A tak se i japonská kultura, která po dlouhou dobu zůstávala veličinou ostatnímu světu z větší části neznámou, anebo někdy i mylně chápanou, ačkoli svým bohatstvím a jedinečnými estetickými kvalitami představuje jeden z mohutných bloků ve stavbě kulturních dějin světa, stala zaslouženě předmětem mnohem všestrannějšího i hlubšího poznávání a studia. V Československu se japonština studovala od třicátých let v Orientálním ústavu v Praze, ale jako vědní disciplína byla japanologie založena na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze až roku 1947. Již v předchozím desetiletí však vyšla učebnice japonštiny a byly pořízeny první české překlady japonské beletrie. Stalo se tak zásluhou dvou významných pražských orientalistu, Jaroslava Průška (1906-1980) a Vlasty Hilské (1909-1968)*), kteří se j nejvíc přičinili o zrod a vybudování československé japanistiky. Na jejich vědeckou, pedagogickou a popularizační činnost navázal zejména v oblasti studia japonské literatury a jazyka Miroslav Novák (1924-1982). \ Psát dějiny kultury kteréhokoli národa je úkol nesnadný, nebot rozumíme-li pod pojmem kultura souhrn všech materiálních a du- i chovních hodnot, které společnost vytvořila v procesu historického vývoje, pak je to téma natolik široké, že každý autor, odvažující se tohoto úkolu ujmout, si již předem musí nutně stanovit limi- *) V. Hilská je autorkou knihy Dějiny a kultura japonského lidu. tující kritéria, podle nichž se bude ve své práci řídit. Vzhledem k omezenému rozsahu této knihy, který dovoluje spíš jen informativní nastínění dané problematiky, rozhodly se autorky upustit od formy chronologického výkladu a zvolily podobu tematických kapitol, které umožňují ucelenější poučení o jednotlivých oblastech a aspektech kulturního vývoje. Kniha se také programově zabývá pouze kulturou tradiční, to jest kulturou do šedesátých let 19. století, kdy náhlý a silný impakt západních vlivů dal dalšímu kulturnímu vývoji v zemi nový směr. Přírodní podmínky Zeměpisná poloha, podnebné podmínky a ostrovní charakter Japonska výrazně ovlivnily kulturně historický vývoj země a národa. Odloučenost souostroví uprostřed moří přinášela s sebou v různých obdobích jak klady, tak zápory. Na jedné straně chránila Japonsko před přímými útoky zvenčí, ale na druhé znamenala pro zemi i údobí izolace od vývoje v ostatních částech Asie a světa. Přesto však vzdálenost Japonska od asijské pevniny nebyla nikdy tak veliká, aby byla nepřekročitelná a aby Japonsko nebylo schopno odtud přejímat kulturní podněty a vlivy, byť s jistým zpožděním. Japonské souostroví se táhne v podobě několikrát prohnutého oblouku od severovýchodu k jihozápadu východně od asijského kontinentu v délce téměř 3000 kilometrů, a to od 45. rovnoběžky severní šířky (protínající nejsevernější část ostrova Hokkaidó) až po 24. rovnoběžku severní šířky, na níž leží nejjižnější ostrůvky souostroví Rjúkjú (ještě jižněji je souostroví Ogasawara, rozkládající se východním směrem v Pacifiku). V Evropě by tedy severní části Japonska ležely na úrovni Benátek, zatímco jeho nejjižnější ostrovy by se ocitly uprostřed saharské pouště. Celé souostroví sestává z více než tři tisíc ostrovů a ostrůvků. Hlavními ostrovy jsou Honšú (228 000 km2), Hokkaidó, dříve nazývané Ezo (77 900 km2), Kjúšú (35 660 km2) a Šikoku (17 760 km2); v menší i větší vzdálenosti od nich jsou v okolních mořích rozeseta četná menší souostroví a ostrovy, jako Okinawa (1185 km2), Oki, Gotó, Izu, Cušima, a hluboko na jihu pak souostroví Ogasawara a Ió. 12 13 tPRAVNl DflřNl JAPONIKA Ol) MOKU It/1 1 Iliikkillilii I" NfMItHi" il t Iktijninil Amnml l / '.l/U,,kil i ■ ■ Ml,tilu :i Akitn lil hiiillll.l 11 H.Miíilll.l ■1 lw.ll.' l'i lll/ii :M ■l.l'l'i....." .liuimijillii i'll AI.".. :i!i 1 huno li Mi|,ii|i ■;\ Iňlk.iw.l 30 Kagaw.i 7 Nnfliila 22 Mikin 37 Tokušinia 8 hukuSima 23. Siga 38 Koci 9. Gumma 24. Mie 39 Fukiioka 10. Točigi 25. Kjóto 40. úita 11. Ibaraki 26. Nara 41. Saga 12. Saitama 27. Wakajama 42 Nagasaki 13. Tókjó 28. Ósaka 43. Kumamoto 14. Ciba 29. Hjógo 44. Mijazaki 15. Kanagawa 30. Tottori 45. Kagošima 46. Okinawa HISTORICKÉ PROVINCIE KUNÍ (DO ROKU 1 1. Ezo 20. Suruga 39. Tango 58 Suó 2. Mucu 21. lžu 40. Tamba 59. Nagato 3. Rikučú 22. Šinano 41. Jamaširo 60. Ijo 4. Ugo 23 Eččú 42. Seccu 61. Sanuki 5. Rikuzen 24 Hida 43. Kóči 62. Awa 6. Uzen 25. Mino 44. izumi 63. Tosa 7. Ečigo 26 Tótómi 45. Tadžima 64. Cušima 8 Sado 27 Mikawa 46. Haiima 65. Iki 9. Iwaširo 28 Owari 47. Awadži 66. Cikuzen 10. Iwaki 29. Ise 48. Inaba 67. Buzen 11. Šimocuke 30. Sima 49. Mimasaka 68. Bungo 12 Hitači 31. Noto 50. Bizen 69. Hizen 13 Kózuke 32. Kaga 51. Oki 70 Cikugo 14 Musaši 33 Ečizen 52. Hóki 71. Higo 15. Šimosa 34. Úmi 53. Biččú 72. Hjúga 16. Kazusa 35. Iga 54. Izumo 73. Sacuma 17. Awa 36. Jamalo 55 Bmgo 74. Osumi 18. Ságami 37. Kii 56. Iwami 75. Rjúkjú 19 Kai 38. Wakasa 57. Aki 14 15 ^9999999990 414 534823534823484848234823535323232348484823482348235323 ^04339511754 Celková rozloha Japonska podle ncjnovčjších měření činí 377 708 km2. V porovnání s okolními zeměmi, jako je Čína a Sovětský svaz, působí Japonsko při pohledu na mapu dojmem poměrně malé země, avšak v evropském měřítku by patřilo k zemím spíš velkým, neboť je přibližně třikrát větší než Československo, o pětinu větší než Itálie a o sto padesát procent než Velká Británie. Souostroví oblévá na východě Tichý oceán, na severu Ochotské moře, na západě Japonské a Východočínské moře. Mezi ostrovy Honšú, Šikoku a Kjúšú leží mělké vnitrozemské moře Setonaikai neboli Vnitřní japonské moře s četnými ostrovy a průlivy. Nejhlub-ší z moří omývajících japonské břehy je Tichý oceán, v jehož dně se východně od hlavních ostrovů táhne až 10 kilometrů hluboká trhlina, tzv. Japonský příkop (Izu-Ogasawara kaikó), a východně od souostroví Rjúkjú přes 7 kilometrů hluboký Rjúkjúský příkop. Nejmělčí je Východočínské moře s hloubkou mezi 33 a 2000 metry. Rovněž Japonské moře je poměrně mělké. Má hloubku kolem 2000 metrů, ale v jeho střední části jsou mělčiny hluboké pouze 200 až 400 metrů. Ostrovní charakter země učinil z obyvatel Japonska národ rybářů - neboť již od doby kamenné pro ně moře představovalo bohatý zdroj potravy živočišného i rostlinného původu - nikoli však národ dálkových mořeplavců. Úžiny mezi Japonskem a asijskou pevninou se staly koridorem, kudy se do Japonska dostávaly kulturní vymoženosti z vyspělé Číny, a proto se zájem Japonců upínal vždy spíše k protilehlému asijskému kontinentu než k neznámým vodstvům Pacifiku na východě. Japonské ostrovy leží v oblasti, kde se setkávají kry zemské kůry, pohybující se různými směry. Proto vývoj jejich povrchu není ještě ani dnes ukončen, o čemž výmluvně svědčí zdvihy a poklesy půdy způsobené tlaky při pohybech zemské kůry. To vede k silné tektonické činnosti a častým zemětřesením. Japonské ostrovy jsou vlastně sopečným pohořím strmě se vypínajícím nad hladinu moře. Jejich základní tvar vznikal ve třetihorách a v dávné geologické minulosti Země souvisely s asijskou pevninou, od níž se oddělily na počátku čtvrtohor. Povrch ostrovů dále dotvářela silná vulkanická činnost. Na japonském území je kolem 265 činných i vyhaslých sopek, z nichž padesát silně soptilo i v historické éře. Průměrně jednou za tři až pět let je některá z částí Japonska postižena silným zemětřesením. 16 Povrch země je z více než tří čtvrtin tvořen horami a vysočinou, patřícími ke dvěma horským systémům. Tyto systémy od sebe odděluje příkopová propadlina Fossa magna, která příčně přetíná střed ostrova Honšú ve směru Japonské moře - Pacifik. V centrální části Honšú dosahují horstva výšky kolem 3000 metrů. Nej-vyšší horou Japonska je Fudžisan, dřímající sopka krásného kónického tvaru, jejíž vrchol se tyčí do výše 3776 metrů. Na ostatních ostrovech jsou horská pásma vysoká kolem 2000 metrů. Vzhledem k tomu, že japonská horstva jsou poměrně mladá, vyznačují se ostrými, pitoreskními štíty a tvary; ve starších dobách představovaly jejich strmé horské hřbety těžko překročitelné přírodní překážky při styku mezi jednotlivými kraji a provinciemi. Japonsko po celou svou historii oplývalo bohatstvím vody. Země má hustou říční síť, avšak řeky jsou krátké a většinou nesplav-né, neboť se úzkými horskými údolími prodírají prudce k moři. Dolní toky řek v nížinách se vyznačují širokými kamenitými řečišti, která se zaplňují jen při prudkých sezónních deštích a tajfunech. Nejdelší řekou Japonska je Šinanogawa (369 km) ústící do Japonského moře, z dalších největších řek jmenujme Išikari na ostrově Hokkai'dó, Tonegawu a Tenrjúgawu ústící do Pacifiku. Při ústích nejmohutnějších řek leží nepříliš početné nížiny, jako je nížina Kantó při ústí řek Tamagawa, Arakawa a Edogawa, nížina Nobi při ústí Kisogawy a Šónaigawy a nížina Išikari při ústí řeky Išikari. Od vzniku státu až do šedesátých let minulého století se území Japonska měnilo jen minimálně. Pouze v roce 1609 se rod Sacu-ma z jižního Kjúšú zmocnil nadvlády nad Rjúkjúským královstvím, do té doby nezávislým. Hokkaidó bylo ve starších dobách považováno za odlehlou severskou končinu obývanou národností Ainu, avšak od doby Edo postupovala jeho kolonizace japonskými osadníky. Pokud jde o obyvatelstvo, odhaduje se, že v druhé polovině období Edo měla země kolem 28 až 30 miliónů obyvatel, 7. toho město Edo mělo roku 1723 přes půl miliónu obyvatel a v roce 1800 již nejméně milión. O nejstarších dobách existují jen přibližné odhady počtu obyvatel. Tvar a zeměpisná poloha japonského souostroví, které se táhne přes více než dvacet rovnoběžek severní šířky, jsou rozhodující i pro jeho podnebné a teplotní podmínky. Oblasti západně od střed- 17 ní části ostrova Honšú, ostrov Šikoku, Kjúšú a souostroví Rjúkjú mají klima subtropické, přičemž nejjižnější ostrovy Rjúkjú mají již znaky podnebí tropického. Střední a severní část ostrova Honšú a většina ostrova Hokkaidó mají podnebí mírné, avšak některé nejsevernější kraje při Ochotském moři nesou znaky podnebí sub-arktického. Již z těchto několika údajů je patrné, že některá poetická přízviska Japonska, jako „země věčného jara", jsou pro naprostou většinu země nepřiléhavá, neboť pro mnoho oblastí jsou typické značné rozdíly mezi létem a zimou. Jihozápadní Japonsko má dlouhá, horká léta a krátké, mírné zimy. Střední Japonsko horká léta a krátké, poměrně chladné zimy. Sever země pak mírně teplá léta a dlouhé, tuhé zimy. Avšak klima v jednotlivých částech země je ovlivňováno celou řadou dalších faktorů, jako jsou monzuny, mořské proudy a tajfuny. Monzuny nepostihují Hokkaidó, ale jsou velice důležité, a dokonce rozhodující pro podnebí různých částí ostrova flonšú. V zimě přichází monzun z asijské pevniny a přináší s sebou chladný vzduch a hojné srážky v podobě sněhu. Proto kraje pří pobřeží Japonského moře, oddělené od pacifického pobřeží ostrova vysokými hřebeny hor, bývají po dlouhé zimní měsíce zaváty i několikametrovými vrstvami sněhu a tradičně se jim přezdívá „sněhová země". Letní monzuny naopak vanou z jihovýchodu od Tichého oceánu a od poloviny června do první dekády července způsobují období dešťů. Kolem japonského souostroví proudí dva silné mořské proudy: teplý Kurošio a chladný Ojašio. Kurošio má v západní části Pacifiku obdobnou roli jako Golfský proud v Atlantiku - přináší z jižních částí Tichého oceánu stále teplé vody a podstatně otepluje klima většiny japonského pacifického pobřeží. Jeho větev zvaná Cušimský proud zmírňuje podnebí na západním pobřeží hlavních ostrovů až po Hokkaidó. Studený proud Ojašio směřuje v Tichém oceánu naopak, od Ochotského moře k jihu, a přináší s sebou hojnost ryb. Tropické cyklony zvané tajfuny se rodí v Tichém oceánu poblíž rovníku a k japonskému souostroví míří hlavně v srpnu a v září. Výřez mapy souostroví Rjúkjú na str. 15 sc vztahuje jak na historické kiwi, tak na moderní prefektury. Jsou provázeny silnými lijáky, někdy i příbojovými vlnami, a zejména na Rjúkjú a na jižních březích Kjúšú, Šikoku a Honšú působí těžké škody, neboť bývají příčinou povodní a sesuvů půdy. Občas postihují i vnitrozemské oblasti větších ostrovů. Vzhledem k tomu, že přinášejí hojné dešťové srážky, jsou zároveň i zdroji vody pro sušší podzimní a zimní období. Východní břehy souostroví jsou čas od času ohrožovány tzv. eunami, přílivovými vlnami, vyvolanými obvykle podmořskými zemětřeseními v celé pacifické oblasti, jejichž epicentra jsou někdy vzdálena tisíce kilometrů. Značně rozdílné klimatické a přírodní podmínky v jednotlivých částech souostroví učinily Japonsko domovem bohaté škály živočišných i rostlinných druhů. Na začátku historické doby, tedy přibližně před půldruhým tisíciletím, kdy byla japonská vegetace a zejména lesy ještě takřka v přirozeném, původním stavu, existovaly v přírodě zřetelné hranice mezi jednotlivými zónami, a to jak podle zeměpisné šířky, tak i podle nadmořské výšky. Avšak v průběhu staletí byla země stále intenzivněji obdělávána, a tím se přiložené hranice zón stíraly. Vzhledem k hornatému charakteru /čnie 1»v l;i vžil v značná část japonského území porostlá lesy, které m- původní- di'lilv do líí pásem; na ostrově Hokkaidó jsou ve vyš-Mi li pololiáih ;i při Ochotském moři domovem severské lesy při-I > (> i n i n. i j 111 sibiřskou tajgu, avšak na zbývající části tohoto ostrova i v sľvľľiiícli a sLřcilnícIi krajích ostrova Honšú převládají jehličími e a smíšené lesy mírného pásma. Pro Kjúšú a Rjúkjú jsou typické lesy subtropické. Postupně byly lesy obnovovány uměle, což ovlivnilo jejich ráz, neboť při výsadbě sc dávala přednost jehličnanům, zejména japonskému cypřiši a kryptomerii a černo-korým i červenokorým borovicím. Z nejběžněji se vyskytujících dřevin uveďme japonský dub nara, borovici, kryptomerii sugi (Cryptomeria japonica) a japonský cypřiš hinoki (Chamaecyparis obtusa), javor, kafrovník, smrk, několik druhů moruší, kamélie, sakuru, jinan, tomel (Diospyros kaki) a slivoň ume. Na jižních ostrovech se daří rozmanitým druhům palem a subtropických i tropických rostlin a po celém souostroví roste mnoho druhů bambusu. V průběhu historické éry zdomácněly v Japonsku i rostliny, které sem byly dovezeny z Číny, především důležité kulturní plodiny jako rýže, čajovník a škumpa lakodárná, ale také květiny, 18 19 napríklad chryzantéma, narcis, pivoňka a řeřicha. Okrasné květiny a keře začali Japonci s oblibou pěstovat v zahradách i v květnících zejména od období Edo. I když v Japonsku roste řada endemických rostlinných druhů, mnohé naopak připomínají flóru mírného pásma kdekoli na světě, tedy i u nás. Mimořádně hojná je flóra i fauna mořská. V pobřežních vodách se od nej starších dob intenzívně lovily a těžily různé jedlé řasy, škeble, mušle, mořští krabi, garnáty, sépie, chobotnice a nepřeberné bohatství ryb. Kdybychom se pokusili vyčíslit veškerou japonskou faunu statisticky, zjistili bychom, že zde žije dva až čtyři tisíce druhů ryb, více než třicet tisíc druhů hmyzu a členovců, kolem čtyřiceti druhů obojživelníků včetně vzácného sladkovodného mloka obrovského, sto deset druhů savců, přes čtyři sta druhů ptactva a čtyřicet sedm druhů plazů. Na japonském souostroví žijí živočichové příslušející k trojické fauně jihovýchodní Asie, živočichové mírného pásma, stejní jako v Číně a Koreji, i živočichové sibiřského subarktického pásma. Mezi japonskou faunou nalezneme i vzácné druhy, v jiných oblastech světa se nevyskytující. Jsou to zejména zástupci fauny ze souostroví Rjúkjú a Ogasawara, o nichž se soudí, že se od asijské pevniny oddělila mnohem dříve než hlavní japonské ostrovy. Ze suchozemské fauny zaslouží zmínku velcí savci, jako liška, psík mývalovitý (tanuki), japonský jelen sika (sika), opice druhu makak (Macaca fuscaía), na ostrově Hokkaidó žije velký medvěd hnědý a v severních a horských částech ostrova Honšú a Šikoku černý medvěd himalájský. Až do minulého století žili na ostrovech vlci a mezi hojné druhy patřili vždy divocí kanci a zajíci. V japonské přírodě hrozí člověku jen málo nebezpečí, neboť z jedovatých hadů žije na hlavních japonských ostrovech pouze zmije mamuši, avšak na souostroví Rjúkjú se vyskytuje prudce jedovatý, zhruba dvoumetrový had habu. Japonsko leží na cestě, kudy táhne stěho-vavé ptactvo, a proto sem přilétají vlaštovky, labutě, divoké husy a kachny, kukačky i další stěhovaví ptáci. Dříve zde byli hojnými návštěvníky čápi a v literatuře, folklóru i v umění se často setkáváme s motivem jeřábů, volavek, kulíků a křepelek. Příroda, opisně vyjadřovaná výrazem kačó fúgecu (květiny, ptáci, vítr, měsíc), byla odedávna hlavním inspiračním zdrojem japonských básníků, literátů a výtvarných umělců a rostlinná i zví- řecí symbolika, prostupující veškerou japonskou kulturu, je živá v povědomí každého jednotlivce. Borovice, slivoň, bambus, želva, jeřáb, kapr - to nejsou pro Japonce pouhé botanické a zoologické názvy, nýbrž celé komplexy představ, asociací a významů, se kterými se v umění a literatuře vždy opětovně setkával. Jsou to všem srozumitelné symboly krásy, ctností, dlouhého života a štěstí, které nepotřebují dalšího výkladu. Podrobná znalost rostlin, hmyzu či ptactva, jejich charakteristických znaků a chování byla a je pro japonský národ ve všech dobách typická a svědčí nejen o detailním pozorování přírodních jevů v různých ročních obdobích a o důvěrném sblížení s přírodou, ale i o hlubším filozofickém chápání jejích zákonů. Starší doba kamenná Odpověď na otázku, odkdy na japonských ostrovech žijí lidé, zněla po dlouhou dobu zcela jinak, než zní dnes. Až do konce čtyřicátých let našeho století byli archeologové přesvědčeni, že příchod člověka na japonské souostroví je poměrně nedávného data, že spadá do doby kolem roku 4000 př. n. 1. Předpokládali, že člověk osídlil ostrovy teprve tehdy, když se oddělily od asijského kontinentu, a že sem pravděpodobně přišel přes Korejský poloostrov a Korejskou úžinu. Měl to být člověk s již značně vyvinutou kulturou, který uměl vyrábět umělecky i technicky pozoruhodnou keramiku a používal opracované kamenné nástroje. Dnes však existují důkazy, že člověk poprvé osídlil japonské ostrovy již v době ledové, přesněji řečeno v pozdním pleistocénu. Po větší část pozdního pleistocénu bylo Hokkaidó nedílnou součástí chladných sibiřských rovin, zatímco jižní části Japonska měly klimatické podmínky mírnější. Snížení úrovně světových moří obnažilo pobřežní šelfy, takže obzvlášť v období před 20 000-18 000 lety se periodicky vytvářela spojení po souši mezi Korejským poloostrovem a ostrovy Honšú a Kjúšú. Skutečnost, že severní a jižní oblasti Japonska měly odlišné klimatické podmínky a byly spojeny s rozdílnými částmi asijské pevniny, způsobila, že v průběhu paleolitického období představovalo severní a jižní Japonsko oddělené kulturní sféry. 20 21 Počátek nového pohledu na japonský pravěk se datuje od roku 1949. Tehdy byly v Iwadžuku v prefektúre Gumma z vrstev starších, než byly ty, v nichž byly objeveny nejstarší lidské fosilní pozůstatky, vykopány kamenné nástroje ze štípaného kamene, které pocházely prokazatelně z mnohem starší kultury. Od padesátých let pak byly zbytky paleolitické kultury - v Japonsku často nazývané také kultura předkeramická - nalezeny na téměř tisíci nalezištích, pokrývajících území od severního Kjúšú přes Honšú až po Hokkaidó. Moderní radiouhlíková metoda určování stáří datuje tyto archeologické nálezy do doby starší než 10 000 let př. n. 1. Až dosud byly na japonském území objeveny jen kamenné nástroje a fosilní zbytky dnes již dávno vyhynulých savců, které nasvědčují tomu, že v době ledové, kdy existovalo spojení s pevninou, mohla po souši až sem přicházet stáda mamutů a jiné lovné zvěře. Z toho lze teoreticky vyvozovat, že za zvěří přicházely i skupiny nomádských lovců, kteří byli vyzbrojeni primitivními kamennými zbraněmi a nástroji, tedy zřejmě lidé, jací žili tehdy po celé Eura-sii. Pro zodpovězení otázky, kdo byli fyzicky tito lidé japonského období starší doby kamenné, zatím nejsou materiální důkazy. Z této doby bylo objeveno pouze minimální množství úlomků z'lidských koster, a tak lze vyvozovat jen různé hypotézy, k nimž však většina odborníků dosud zachovává zdrženlivý a skeptický postoj. Spolu s tím, jak byla na japonském území objevována stále nová paleolitická naleziště různého obsahu, ujalo se mezi částí japonských vědců pro určitý druh nálezů označení raný paleolit. Bývá k nim řazeno nepřesvědčivé množství nálezů, o nichž se soudí, že mohou být nejprimitivnějším stadiem kamenných nástrojů, avšak opracování lidskou rukou lze u nich jen těžko prokázat. Většina archeologů existenci raně paleolitických nálezů v Japonsku kategoricky odmítá. Když se asi před 35 000 lety objevila v různých částech světa nová technika výroby kamenných nástrojů, spočívající ve výrobě čepelí z jednoho kusu kamene, znamenalo to počátek masové výroby kamenných nástrojů a zároveň i počátek pozdního paleolitu. Stáří pozdně paleolitických nálezů na japonském území se pohybuje mezi lety 28 000-10 000 př. n. 1. Výroba kamenných čepelí se rozvinula i v Japonsku, a to hlavně na ostrově Hokkaidó a v se- verní i střední části ostrova Honšú, kde tehdejší lidé nacházeli pro kamenné nástroje výborný materiál v podobě obsidiánu a tvrdé břidlice. V západním Japonsku vyráběli nástroje ze sanukitu, což je japonský druh obsidiánu, zvlášť hojný v prefektúre Nara. Technika výroby kamenných nástrojů se stále zdokonalovala, až se dospělo k jejich miniaturizaci a k odlišení jejich speciálních funkcí. Konec předkeramického období v Japonsku tedy charakterizuje výroba mikrolitických nástrojů, což byly čepele různých tvarů, úprav i štěpení. Kamenné nástroje této doby již dokázaly nejen tesat, sekat a řezat, ale i píchat, pilovat a brousit. Tak mohly sloužit i jako hroty kopí, jehož vynález významně změnil způsob lovu. Výroba japonských mikrolitických nástrojů se dává do souvislosti s širší kulturní tradicí v severní části severní polokoule. Zatímco probíhal tento vývoj v technologii kamenných nástrojů, nastala důležitá, již zmíněná událost: pohyby zemské kůry a pokles půdy v místech, kde je dnes Japonské a Východočínské moře, přerušily poslední suchou cestu na pevninu a asi před 12 000 lety se vytvořilo japonské souostroví, zcela oddělené od kontinentu. Po lidech z doby ledové zbyly jako svědectví o stupni jejich vývoje pouze kamenné nástroje. Některé z nich, pocházející z konce starší doby kamenné, jsou objevovány bezprostředně pod vrstvami obsahujícími keramiku, anebo se nacházejí dokonce ve stejné úrovni, společně s keramikou. Vrstva obsahující keramiku v nalezišti Kamikuroiwa v prefektúre Ehime na Šikoku byla datována jako starší než 10 000 let a stáří vrstvy v jeskynní lokalitě Fukui v prefektúre Nagasaki, v níž byly rovněž nástroje objeveny společně s keramikou, bylo radiouhlíkovou metodou stanoveno na ± 12 700 let. Kultura Džómon — mladší doba kamenná Poměrně brzy poté, co se Japonsko oddělilo od asijského kontinentu, začali obyvatelé japonského souostroví vyrábět hliněné nádoby. Tato keramika pak dala svým tvarem a dekorem název následujícímu neolitickému období: Džómon. Slovo džó znamená provazec, mon znamená vzor. Džómon je tedy kultura keramikv provazcového vzoru. 22 23 O míře souvislosti paleolitického obyvatelstva ostrovů s lidmi kultury Džómon se vědci mohou pouze dohadovat a vyslovují v této otázce nejrůznější hypotézy. Mezi neolitickým lidem džó-monské kultury mohli být i obyvatelé, kteří zůstali odříznuti na ostrovech, ale spíše šlo o lid nově příchozí. Je však obtížné dokázat, odkud tato migrace nastala. Lidé mohli na souostroví přicházet v migračních vlnách z několika směrů: ze severu přes ostrovy Sachalin a Hokkaidó, z Koreje přes ostrov Kjúšú, anebo z jihovýchodní Asie a Tichomoří postupným stěhováním z ostrova na ostrov. V novější, protohistorické a historické době tvořil spojovací most s ostatním světem vždy hlavně Korejský poloostrov, avšak v japonském etniku, jazyce i kultuře jsou zcela nesporně i jižní prvky, které se musely na ostrovy dostat jinou cestou, přes ostrovy Rjúkjú. Svědčí pro to například jisté podobnosti japonské mytologie s mytologií Jižního Pacifiku, Nového Zélandu a Indonésie, architektonický sloh původních, nej starších staveb, anebo některé zvyky, jako svatební, které připomínají obyčeje polynéské. Když skončila doba ledová a podnebí se postupně oteplovalo, rozpouštěly se obrovské masy ledu pokrývající kontinenty, což způsobilo stoupání hladiny moří. A tak zvláště na tichomořském pobřeží japonských ostrovů vznikly příhodné podmínky k rybolovu a k životu všeobecně. Džómonskou kulturu vytvářel lid žijící na ostrovech s již příznivými klimatickými i jinými přírodními podmínkami a s hojností potravy. Názory na to, kdy doba kultury Džómon začala, se dlouho značně rozcházely. Před válkou dominující hypotéza hovořila o době mezi rokem 4000-3000 př. n. 1., jiná teorie tvrdila, že to bylo před 10 000 lety. Poválečné moderní vědecké metody stanovily počátek období Džómon zhruba na rok 8000 př. n. 1. Podle typů archeologických nálezů, především keramiky, se džómonská kultura dělí na pět období: rané, první, střední, pozdní a terminálni. Někteří japonští vědci však její počátek posunují až do doby kolem roku 10 000 př. n. 1., přičemž období od roku 10 000 př. n. 1. do roku 7500 př. n. 1. charakterizují jako období šesté, počáteční. Jiní archeologové tuto dobu považují za japonský mezolit neboli střední dobu kamennou. Ale všichni vědci se shodují v názoru, že neolitická kultura Džómon končila až kolem roku 300 př. n. 1. Společnost kultury Džómon byla sice společností neolitickou, ale měla některé charakteristické rysy, kterými se od společnou!I mladší doby kamenné v ostatních částech světa odlišovala. ľŕe devším neznala zemědělství a chov dobytka. Někteří japonStl od borníci sice v poslední době vyslovují domněnku, že ke konci d/ó monské doby mohli lidé znát již i pěstování rostlin (snad Miznu tých plodin) a že toto primitivní zemědělství mohlo být zalomeno na metodě žďáření, ale nejsou pro ni přímé důkazy. Bezpečne jr zjištěno, že džómonská společnost byla společností lovců, rybAfó a sběračů, kteří zpočátku žili v jeskyních, avšak zhruba v dobr mezi lety 5000-3500 př. n. 1. se začali usazovat v malých oiii dách, zejména při pobřeží a na návrších. Ve středním období džómonské kultury (cca 3500-2500 př. n 1.) došlo v životě společnosti ke kvalitativním změnám a k /nuť nému vzrůstu počtu obyvatelstva. Podle některých teorií byln kul tura tohoto období tím či oním způsobem stimulována vlivy, klece do Japonska přišly zvenčí. Vznikla nová, větší sídliště, předevAlm v dnešní oblasti Kantó a Čúbu, která měla uprostřed volné pni stranství, po jehož obvodu byly vyhloubeny mělké zemnice. 1'fl j bytky byly buď kulatého anebo obdélníkového půdorysu, Ke /ii ' oblenými rohy a měly plochu kolem 20 m2. Poblíž středu obydli bylo ohniště obložené kameny. Každou zemnici obývalo průměrné 5-6 osob. Obyvatelé těchto sídlišť vyráběli pozoruhodnou kerti miku, používali broušené kamenné sekery a dokázali vyrábět- ne| různější nástroje z úlomků kostí a ze dřeva. Sídliště obývali jen dočasně, i když značná důkladnost přístřeší svědčí o tom, ze neílo 0 pravidelné sezónní stěhování. Zanechávali po sobě hromady