Dobrovolný úkol 1 – soud
16.10. 2024 jsem se zúčastnila následujícího odvolacího řízení:
Ještě před začátkem řízení, během čekání na chodbě, jsem spatřila mladého muže v mikině a
džínech, který byl romského původu a působil nervózně. Přemýšlela jsem, jestli je obžalovaným
v řízení, na které jsem šla, nebo jestli pouze podléhám stereotypům, nicméně po chvíli se má
původní myšlenka potvrdila.
Vstoupili jsem do místnosti, která mě překvapila svou velikostí – z nějakého důvodu jsem si ji
představovala větší. Ze všech přítomných tam byla soudkyně a další dva přísedící. Dále
obžalovaný, který zastupoval sám sebe a zástupkyně státu, jakožto žalobce. Potom už jsme tam
seděli jenom tři studenti.
Nikdy jsem na žádném řízení nebyla, takže jsem nevěděla, co očekávat a byla jsem poměrně
nervózní. Představa, že jsem na místě obžalovaného, mě dost děsila. A podle neverbálního
projevu obžalovaného šlo vidět, že by taky byl radši někde jinde. Přešlapoval na místě, hrál si
s rukama a nevěděl, kam s pohledem, takže se střídavě díval na zem a na paní soudkyni, která
zrovna objasňovala minulost, která vedla k tomuto okamžiku.
Obžalovaný se tedy dopustil vandalismu – posprejoval veřejné toalety ČD v Břeclavi, poničil
autobusovou zastávku a dále i fyzicky napadl dalšího muže. To vše se odehrálo ve chvíli, kdy byl
stále ještě v podmínce za trestnou činnost spáchanou v minulosti, a to loupež a znásilnění.
Obžalovaný se však odvolal proti vině a proti trestu, a tak ho soudkyně předvolala k pultíku a
dala mu slovo. Obžalovaný předstoupil a zavládlo ticho. Viděla jsem na něj jen zezadu, ale stále
bylo zřejmé, že vůbec neví, co dělat. Po chvíli řekl, že neví, co má říct. To soudkyni na chvíli
zaskočilo, ale pomohla mu. V tomto duchu se odvíjel i zbytek soudu.
Obžalovaný se odvolal proti tomu, že kromě mlácení pěstmi, udeřil člověka, kterého napadl, i
kopáním. Bohužel pro obžalovaného existoval záznam z kamer, na kterém bylo vidět, že
napadeného i kopal. Zároveň mě zaujalo, že přestože obžalovanému byl ukázán tento záznam i
předtím, neviděl ho celý.
Po shlédnutí se tedy přiznal, že na videu je on, ale prý se nepoznává. Je možné, že vlastně říkal
pravdu, protože dodal, že byl pod vlivem alkoholu a pervitinu a celá situace vznikla jako reakce
na neshody s jeho tehdejší přítelkyní.
Když mluvil o své přítelkyni, řekl něco ve smyslu „Myslel jsem, že to bude v pohodě, byla to
normální, slušná, bíla holka“. Cítila jsem z toho, že si je dobře vědom předsudků na základě
barvy pleti jako by si i on sám myslel, že protože je „bílá“ tak se automaticky musí nějak chovat.
Přestože se k obžalovanému soudkyně chovala hezky, přišlo mi, že je zároveň netrpělivá a jaksi
nechápe, že jí chvilkama nerozumí. Po shlédnutí videa mu řekla, že se odvolal proti vině a proti
trestu a zeptala se ho, zda to stále platí, i když jsme viděli, že vinný je. Nicméně obžalovaný
nevěděl, co to znamená, což jí i řekl. Soudkyně v tu chvíli sice vysvětlila, co to je, ale přišlo mi, že
nechápe, co je na tom tak nesrozumitelné. Nakonec obžalovaný pokračoval jen v odvolání o
trestu a navrhoval, aby měl zase jenom podmínku s dozorem nebo veřejné práce.
Všichni jsme tedy opustili místnost a nechali soudkyni a přísedící, aby rozhodli.
Konečné rozhodnutí znělo tak, že obžalovaný z možného trestu odnětí svobody na šest měsíců
až tři roky, dostal trest osmi měsíců. Zároveň mu soudkyně řekla, že to je ten mírný trest a že
kontrolovala, zda je vůbec možné mu dát znovu podmínku s dozorem, ale tím, že tento trestný
čin spáchal ještě v té původní podmínce, tak to možné nebylo.
Nakonec si vlastně nejsem jistá, co si o tom myslím. Mrzelo mě, že se tak mladý člověk ocitl
v takové situaci. Zdálo se, že si toho stihl zažít dost a neměl moc možnost být jiný, než byl.
Očividně patřil mezi tu chudší a diskriminovanou komunitu lidí, která je všemi automaticky brána
jako problémová. Dokonce bych se vsadila, že tento soud byl ta nejhezčí budova, ve které se kdy
nacházel. Zároveň pokud se nejednalo pouze o loupež a vandalismus, ale jak v minulosti, tak teď
se jednalo i o násilné chování, tak chápu, že je potřeba s tímto člověkem něco udělat.
Vzhledem k tomu, že pořádně nevím, jaké jsou podmínky v českých věznicích, tak se mi trest
špatně posuzuje. Pokud věznice opravdu slouží jako instituce, ve které má člověk šanci se
napravit, je možné, že to je adekvátní trest. Pokud se však v českých věznicích zachází s lidmi
automaticky hrubě a nelidsky, myslím si, že bychom měli přijít s alternativou, která bude
přinášet výsledky, a nebude jen opakovaně trestat lidi, kteří nevědí, jak vést jiný život.