-  #  -
Aktualizace 3. vydání učebnice Základy práva EU pro ekonomy

AKTUALIZACE Č. 1 (na str. 12 a 13)

 Při přípravě čtvrtého vydání byly brány v úvahu nejen změny,
které přinesla Smlouva z Nice, vstoupivší v platnost v roce
2003, ale i nejdůležitější nová legislativa a především velmi
rozsáhlé změny související s rozšířením EU k 1. květnu 2004.
----------------------------------------------------------------
AKTUALIZACE Č. 2 (str. 22)

 Členská základna Společenství se poprvé rozšiřuje v těžké
ekonomické situaci počátku 70. let. V roce 1973 jsou přijaty
Velká Británie, Irsko a Dánsko; Norsko již tehdy, podobně jako
potom v roce 1994, odmítlo plánované členství v referendu.
Desátým členem je v roce 1981 po dvacetiletém přidružení Řecko a
dvanáctku doplňují ještě Španělsko a Portugalsko (1985). Další
trojice nových členů byla přijata již po vzniku Evropské unie
(1993) k 1. lednu 1995: Rakousko, Švédsko a Finsko. K 1. květnu
2004 přistupuje velká skupina zemí střední a východní Evropy a
Středomoří (ČR, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko,
Estonsko, Lotyšsko, Litva, Kypr a Malta). Celkový počet členů
tak v současné době činí 25.

----------------------------------
AKTUALIZACE č. 3 (str. 24)

 Maastrichtská smlouva o EU již sama předpokládala své
přehodnocení. To se stalo na mezivládní konferenci, která
vyvrcholila uzavřením Amsterodamské smlouvy (1997, vstup v
platnost 1999). Vzhledem k tomu, že Amsterodamská smlouva
nevyřešila akutní problém institucionální reformy ES/EU, bylo
třeba uspořádat další mezivládní konferenci, která by tento úkol
splnila. To se stalo v roce 2000 a přijaté změny jsou obsaženy
ve Smlouvě z Nice (2000). Tato smlouva vstoupila v platnost až v
roce 2003 po ratifikaci všemi patnácti členy (s dvojím
referendem v Irsku). Dílčí změny týkající se zejména orgánů
ES/EU přinesla smlouva o přístupu nových členů v roce 2004.
 Další vývoj je determinován pracemi na tzv. ústavě EU, které
vyústily v roce 2003 ve vypracování jejího návrhu, zatím
neschváleného členskými státy. Ústava EU bude mít formu
mezinárodní smlouvy a vytvoří jako jednotnou organizaci
Evropskou unii s právní subjektivitou (EU tedy "vstřebá" nynější
Evropská společenství). Podstatně se změní systém hlasování v
Radě ve prospěch členských států s velkým počtem obyvatel.
 O vývoji Evropské unie od jejího vzniku v roce 1993 (vstup v
platnost Maastrichtské smlouvy) podrobně pojednává kapitola
XIII.

----------------------------------------------

AKTUALIZACE č. 4 (str. 38-39)

 Zřizovací smlouvy v původním znění stanoví, že Komise se skládá
z příslušníků členských států, a to tak, že z každého má
pocházet nejméně jeden a nejvýše dva. Praxe, vycházející ze
zvyklosti dodržované od počátku existence Společenství, přiřkla
velkým státům komisaře dva a ostatním po jednom. Komise tak do
30. 4 2004 čítala 20 členů, neboť zahrnovala po dvou
příslušnících Francie, Itálie, Německa, Španělska a Velké
Británie a po jednom příslušníku každého z deseti zbývajících
členských států. Po 1. květnu přibývá po jednom komisaři z
každého nového členského státu, takže celkový počet členů Komise
dosahuje 30. Tato Komise končí své funkční období 31. října
2004. Nová Komise pro léta 2004-2009, tedy od 1. listopadu 2004,
je tvořena po jednom komisaři z každého členského státu, tedy v
celkovém počtu 25.
 Jeden z komisařů je předsedou Komise. Předseda Komisi
reprezentuje a má významnou úlohu při jejím konstituování (viz
dále).
 Funkční období Komise bylo Maastrichtskou smlouvou prodlouženo
ze 4 na 5 let, aby se shodovalo s funkčním obdobím Evropského
parlamentu. Podle současné úpravy je postup při ustanovování
Komise následující: Členské státy se nejprve dohodnou spolu s
Evropským parlamentem na osobě budoucího předsedy. Tento
designovaný předseda je pak členskými státy konzultován ve věci
návrhů "jejich" komisařů. Následuje konečné vyhotovení seznamu
všech navržených komisařů. Tento seznam schvaluje Evropský
parlament a nově designovaný předseda Komise a poté jsou
jednotliví komisaři (včetně předsedy) jmenováni dohodou všech
členských států. Dosud se nestalo, že by některá z osob
navržených členským státem na funkci komisaře byla jiným státem,
Evropským parlamentem nebo designovaným předsedou odmítnuta. Je
to dáno především tím, že návrhy jednotlivých kandidátů jsou
předem konzultovány mezi členskými státy i s designovaným
předsedou. Eventuální odmítnutí by muselo být přesvědčivě
zdůvodněno.

----------------------------------------------------

AKTUALIZACE č. 5 (str. 42-43)

 Komise je orgánem, u něhož musí být zajištěna vysoká míra
operativnosti. Tím je dán i racionální počet jejích členů, který
nemůže být neomezený. V souvislosti s přijetím většího počtu
nových členů EU bylo nutné vyřešit budoucí složení Komise.
Smlouva z Nice proto stanoví, že
a) od roku 2005 (přesněji řečeno od 1.11.2004) bude z každého
členského státu jen jeden komisař,
b) v okamžiku přijetí 27. člena EU určí Rada jednomyslně systém
rotace, který bude znamenat, že počet členů Komise bude udržován
na čísle menším než 27 tak, že některé členské státy po určitou
dobu nebudou mít v Komisi vlastního příslušníka, v čemž se budou
střídat podle principu rovnosti (tj. bez ohledu na velikost).
 Smlouva z Nice přináší také další změny. Jsou posíleny
pravomoci předsedy Komise, který sám rozhoduje o vnitřní
organizaci Komise a o svých zástupcích (viceprezidentech). Dále
nově o rezignaci jednotlivého člena Komise rozhoduje na návrh
předsedy plénum Komise. Sám předseda je jmenován Evropskou
radou, která rozhoduje kvalifikovanou většinou. O dalších
členech Komise rozhoduje Rada taktéž kvalifikovanou většinou se
souhlasem Evropského parlamentu.

----------------------------------------------

AKTUALIZACE č. 6 (str. 45)

b) Rozhodování kvalifikovanou většinou je kombinováno s váženým
hlasováním s tím, že každý stát má stanovený počet hlasů,
přičemž kvalifikovaná většina je stanovená absolutním počtem
hlasů.
1) Do 31. října 2004:
Francie, Itálie, Německo a Velká Británie mají po 10 hlasech,
Španělsko a Polsko 8, Belgie, ČR, Maďarsko, Řecko, Nizozemí a
Portugalsko po 5, Rakousko a Švédsko po 4, Dánsko, Estonsko,
Finsko, Litva, Lotyšsko, Slovinsko, Slovensko a Irsko po 3 a
Kypr, Lucembursko a Malta 2. Součet hlasů všech členů činí 124.
Kvalifikovaná většina není stanovena relativně (procentuálně),
ale absolutně, a to číslem 88. Znamená to, že zablokovat přijetí
rozhodnutí nemůže samostatně ani skupina velkých, ani menších
států. Velké státy mají dohromady 56 hlasů a k prosazení přijetí
rozhodnutí tak potřebují hlasy nejméně sedmi menších. Menší
státy mají celkem 68 hlasů a potřebují hlasy nejméně dvou
velkých. "Blokážní menšina" je 36 hlasů, které mohou pocházet
nejméně od 4 velkých států nebo od 8 menších. Minimální počet
států, které dají dohromady požadovaný počet 88 hlasů, je 13.
Rozhoduje-li výjimečně Rada bez návrhu Komise, vyžaduje se, aby
byl návrh přijat nejméně 88 hlasy a zároveň alespoň 17 státy.
2) Od 1. listopadu 2004:
Francie, Itálie, Německo a Velká Británie mají po 29 hlasech,
Španělsko a Polsko 27, Nizozemí 13, Belgie, ČR, Maďarsko, Řecko,
a Portugalsko po 12, Rakousko a Švédsko po 10, Dánsko, Finsko,
Litva, Slovensko a Irsko po 7, Estonsko, Kypr, Lotyšsko,
Lucembursko, Slovinsko po 4 a Malta 3. Součet hlasů všech členů
činí 321. Kvalifikovaná většina je stanovena absolutním počtem
hlasů 232. Znamená to, že zablokovat přijetí rozhodnutí nemůže
samostatně ani skupina velkých, ani menších států. Velké státy
mají dohromady 170 hlasů a k prosazení přijetí rozhodnutí tak
potřebují hlasy nejméně šesti menších. Menší státy mají celkem
151 hlasů a potřebují tak hlasy nejméně tří velkých. Minimální
počet států, které dají dohromady požadovaný počet 232 hlasů, je
9. Rozhoduje-li výjimečně Rada bez návrhu Komise, vyžaduje se,
aby byl návrh přijat nejméně 232 hlasy a zároveň alespoň 17
státy.

c) Rozhodování prostou většinou se používá jen u procedurálních
otázek. Každý člen má jeden hlas, takže prostá většina činí
nejméně 13 hlasů z 25.

d) Výbor stálých zástupců (COREPER)
--------------------------------------
AKTUALIZACE č. 7 (str. 46-48)

 Systém kvalifikované většiny při hlasování Rady je již mnoho
let zpochybňován. Smlouva z Nice se proto snaží řešit dva
problémy, a to přílišné zvýhodnění (ale zároveň i ochranu)
menších států a zařazení do tohoto systému skupiny 10 nových
členů, v níž rovněž převládají menší státy.
1. V prvé řadě bylo třeba vyřešit odstupňování počtu hlasů mezi
jednotlivými členy. Počet hlasů byl přibližně ztrojnásoben, aby
členění mohlo být jemnější. Nové rozdělení hlasů je uvedeno
výše.
2. Z uvedeného je patrno, že tím není řešen deficit hlasů pro
velké státy, zejména Německo, které má více než 80 mil.
obyvatel. Proto bylo zavedeno další kritérium (demografické),
podle něhož pro kvalifikovanou většinu nestačí dosažení
stanoveného počtu hlasů, ale kladné hlasy musí pocházet od
států, jejichž celkový podíl na obyvatelstvu EU činí nejméně
62%. O uplatnění tohoto kritéria ovšem musí požádat některý
členský stát. Přijetí jakéhokoli návrhu může tak zablokovat
Německo spolu s dalšími dvěma největšími státy (např. Francií a
Itálií), neboť jejich podíl na počtu obyvatel EU přesáhne
zbývajících 38%.
3. Na ochranu menších států bylo dále stanoveno třetí kritérium,
které musí být při hlasování splněno: kladné hlasy musí navíc
pocházet od nadpoloviční většiny členských států.

 3. Evropský parlament
a) Vývoj
 Již se vznikem ESUO v roce 1951 je ustaven zvláštní orgán zvaný
Shromáždění, který měl představovat demokratizační prvek v
organizační struktuře tohoto Společenství. Byl to orgán téměř
bez reálných pravomocí, složený z poslanců delegovaných
národními parlamenty členských zemí. Označení Evropský parlament
se užívá až od roku 1962. Od této doby jsou jeho poslanci voleni
v nepřímých volbách. V roce 1976 Rada přijala rozhodnutí o přímé
volbě poslanců Evropského parlamentu. První přímé volby se
konaly v červnu 1979 a každé další vždy po pěti letech.
 Sídlem Evropského parlamentu je Štrasburk.

b) Složení
Volba poslanců
 Celkový počet poslanců Evropského parlamentu je 732, přičemž v
jednotlivých členských státech je volen tento počet poslanců:
Německo 99
Francie, Itálie, Velká Británie 78
Španělsko, Polsko 54
Nizozemí 27
Belgie, Řecko, Portugalsko, ČR, Maďarsko 24
Švédsko 19
Rakousko 18
Dánsko, Finsko, Slovensko 14
Irsko, Litva 13
Lotyšsko 9
Slovinsko 7
Estonsko, Kypr, Lucembursko 6
Malta 5
 Volby probíhají v jednotlivých členských státech podle jejich
vlastních volebních zákonů, neboť společná komunitární úprava
evropských voleb zatím neexistuje. Poslední volby se konaly v
červnu 2004, tedy již po rozšíření EU o nové státy.

 Struktura Evropského parlamentu
 Parlament je jednokomorový. V jeho čele stojí předseda a
místopředsedové.

----------------------------------------------
AKTUALIZACE č. 8 (str. 53-57)

a) Složení a činnost
 Soudní dvůr tvoří dvacet pět soudců, kteří jsou jmenováni
dohodou členských států na 6 let. Každý členský stát vybírá
jednoho kandidáta, a to z osob, které v příslušném státě mhou
zastávat nejvyšší soudní funkce. Soudci musí být absolutně
nezávislí nejen na členských státech, ale obecně. Nesmějí
zastávat žádnou funkci politickou, administrativní nebo
profesionální. Soudcům je nápomocno 9 generálních advokátů,
kteří musí splňovat stejná kritéria. Soudci volí ze svého středu
předsedu Soudního dvora, a to na dobu tří let. Sídlem Soudního
dvora je Lucemburk.
 Soudní dvůr rozhoduje převážně v tří- nebo pětičlenných
senátech, případně v tzv. velkém senátu, který čítá 11 soudců.
Plénum zasedá jen tehdy, požádá-li o to členský stát nebo orgán
Společenství, který je stranou sporu.
 Řízení probíhá podle procesních pravidel, která jsou obsažena v
Jednacím řádu. Řízení má dvě fáze: písemnou a ústní. Je zahájeno
podáním návrhu (žaloby), který je vyhlášen v Úředním věstníku.
Strana žalovaná písemně odpovídá na žalobu. Následovat může
replika žalobce, případně ještě duplika žalovaného. Jeden ze
soudců je ustanoven jako zpravodaj. Ten provádí zjišťování
skutkového stavu. Ústní jednání je veřejné a spočívá ve výslechu
svědků, znalců a v argumentaci stran.
 Po zjištění skutkového stavu posuzuje věc generální advokát,
který činí právní závěry ve věci a vlastně předjímá budoucí
rozhodnutí. Smysl jeho činnosti spočívá v tom, že dochází k
dvojímu posouzení věci: nejprve generálním advokátem (nezávazně)
a poté soudci, kteří věc rozhodnou. K dvojímu projednání věci s
jedním rozhodnutím se přistupuje proto, že Soudní dvůr je
orgánem jednoinstančním, přičemž dvojí posouzení věci dává větší
šanci na kvalitní a objektivní rozhodnutí sporu.
 Rozhodnutí Soudního dvora (rozsudek, nález) je přijímáno
prostou většinou soudců. Separátní vota (odlišná stanoviska)
nejsou uváděna.

b) Pravomoci
 Základní pravomocí Soudního dvora je podle článku 220 Smlouvy
ES zajišťování dodržování práva při výkladu a provádění této
smlouvy. Toto ustanovení se běžně interpretuje šířeji - nejde
jen o tuto smlouvu, ale i o právní akty na jejím základě
vydávané (tzv. sekundární právo). Z tohoto ustanovení je
vyvozován zvláštní charakter rozhodnutí, který se v určitém
smyslu jeví jako normativní, zejména pokud jde o výklad práva. O
této složité, avšak velmi praktické otázce pojednává zvláštní
kapitola o tzv. prejudiciálním řízení (řízení o předběžné
otázce).
 Kromě toho má Soudní dvůr další pravomoci. Především rozhoduje
spory mezi ES (Komisí) a členskými státy, které se týkají
povinností členských států podle práva ES. Dále působí jako
ústavní soud, tedy rozhoduje o platnosti aktů sekundárního práva
ES. Kromě toho Soudní dvůr rozhoduje o náhradě škody vůči ES
nebo o plnění či neplnění smluv uzavřených mezi orgánem ES a
jakoukoli jinou stranou.
 Jednotlivé žaloby včetně prejudiciálního řízení podrobně
rozebírá kapitola o aplikaci práva ES. Soudní dvůr rovněž
rozhoduje o odvoláních proti rozhodnutím Soudu prvního stupně.
 Od roku 1989 jsou rozhodnutí Soudního dvora označovány písmenem
C, aby se odlišily od rozhodnutí Soudu prvního stupně (T).

6. Soud prvního stupně
a) Složení
 Tento soudní orgán vzniká až na základě Jednotného evropského
aktu, a to rozhodnutím Rady. Naplno funguje od roku 1991, kdy
byl přijat jeho jednací řád. Důvodem jeho ustavení bylo
především přetížení Soudního dvora, který řeší řádově stovky
případů ročně
 Soud prvního stupně tvoří rovněž dvacet pět soudců, kteří jsou
jmenováni dohodou členských států na 6 let. Platí o nich totéž,
co bylo uvedeno u Soudního dvora. Generální advokáti u tohoto
soudu nepůsobí, neboť je prvním stupněm dvojinstančního systému.
Soud prvního stupně rovněž rozhoduje převážně v tří- nebo
pětičlenných senátech. Řízení probíhá podle procesních pravidel,
která jsou obsažena v Jednacím řádu.
 Proti rozhodnutí Soudu prvního stupně se lze odvolat k Soudnímu
dvoru. Odvolání se však může týkat jen právních (tedy nikoli
skutkových) otázek.

b) Pravomoci
 Pravomoci Soudu prvního stupně jsou stanoveny v článku 225
Smlouvy ES. Týkají se těchto oblastí:
* Pracovně právní spory mezi Společenstvími a jejich
zaměstnanci.
* Spory ze žalob podaných fyzickými nebo právnickými osobami.
Tradičně šlo vždy o žaloby napadající rozhodnutí Komise o
postihu z titulu porušení pravidel hospodářské soutěže. Nyní
mohou jednotlivci podávat u tohoto soudu všechny druhy žalob,
které pro ně připadají v úvahu, tedy i podle článků 230, 232,
235 a 238 Smlouvy ES.
* Zvláštní spory podle Smlouvy ESUO, týkající se výrobních kvót,
cen apod. (dnes již není aktuální).


7. Účetní dvůr
 Účetní dvůr není soudním orgánem v pravém slova smyslu, neboť
jeho úkolem je pouze finanční kontrola hospodaření Společenství,
tedy auditorská činnost.
 Účetní dvůr se skládá z 25 auditorů jednomyslně jmenovaných
Radou na 6 let. V jeho čele stojí předseda. Auditoři jsou ve své
funkci nezávislí stejně jako soudci Soudního dvora. Účetní dvůr
vykonává kontrolu nejen u orgánů Společenství, ale i u
vnitrostátních orgánů jednotlivých členských států, pokud jde o
hospodaření s prostředky Společenství. Dvůr vypracovává za každý
finanční rok roční zprávu, kterou předkládá jednotlivým orgánům.
Na jejím základě Evropský parlament provádí kontrolu ropočtu
Společenství.
8. Evropská centrální banka
 O tomto orgánu je pojednáno v kapitole o měnové unii.
9. Další pomocné orgány
a) Hospodářský a sociální výbor
 Hospodářský a sociální výbor je pomocným orgánem, který má
poradní funkci. Jeho členové nejsou zástupci členských států,
ale nezávislé osoby, které mají svou funkci vykonávat v obecném
zájmu Společenství. Členy výboru jmenuje Rada jednomyslně na
čtyři roky, a to pro jednotlivé členské státy v počtu podle
velikosti členského státu.
----------------------------------------------


AKTUALIZACE č. 9 (str. 119)

 Pro aplikaci práva Společenství národním soudem je klíčovým
ustanovením článek 234 (177) Smlouvy ES o prejudiciálním řízení
(o předběžné otázce), který upravuje vztah národního soudu a
Soudního dvora. Je mu věnován následující výklad.
i) Prejudiciální (předběžné) řízení
Pojem prejudiciálního řízení
 Prejudiciální řízení (řízení o předběžné otázce, preliminary
reference, renvoi préjudiciel) je velmi specifickým institutem
práva ES souvisejícím s aplikací tohoto práva vnitrostátními
soudy členských států. Ty aplikují toto právo zcela běžně tam,
kde se na příklad vnitrostátní subjekt (zpravidla obchodní
společnost) domáhá svých práv vyplývajících z práva ES vůči
orgánu členského státu nebo naopak orgán členského státu
postihuje protiprávní jednání z hlediska práva Společenství.
Právo ES je tak běžně aplikováno vnitrostátními soudy.
Připomeňme si, že mnohá ustanovení Smlouvy ES a nařízení,
jakožto prameny práva ES, jsou na území členských států nejen
závazná, ale také přímo účinná stejně jako předpisy jejich
vlastního právního řádu, přičemž v případě rozporu má předpis
práva Společenství přednost. Za určitých podmínek má přímý
účinek i směrnice. Bylo proto třeba vytvořit mechanismus, který
by zajistil jednotnou a správnou aplikaci norem práva
Společenství vnitrostátními soudy členských států, a to bez
ingerence do jejich rozhodovací pravomoci.
---------------------------------


AKTUALIZACE č. 10 (str. 169)

 Maastrichtská smlouva o Evropské unii zavedla občanství
Evropské unie a stanoví, že "každý občan Unie má právo svobodně
se pohybovat a pobývat na území členských států s omezeními a
podmínkami stanovenými touto Smlouvou a opatřeními k jejímu
provedení" (článek 18 Smlouvy ES). Tato úprava znamená určitý
převrat v koncepci volného pohybu osob - od roku 1993 již nejde
o pohyb pracovních sil, ale o pohyb obyvatel (občanů EU) bez
bližší specifikace. Omezení tohoto pohybu jsou minimální a
odpovídají vitálním zájmům členských států.
 Tato omezení volného pohybu osob jsou trojího druhu:
1. Obecná omezení týkající se vůbec vstupu na území jiného
členského státu, tedy ochrana veřejného pořádku, veřejné
bezpečnosti a zdraví obyvatelstva (viz další text).
2. Omezení vztahující se pouze na dlouhodobý pobyt: příslušná
osoba musí mít zajištěny prostředky k životu (mzda, důchod,
stipendium apod.) a musí mít sociální, především nemocenské
pojištění platné pro stát pobytu, aby se nemohla stát přítěží
systému sociální ochrany tohoto státu.
3. Omezení týkající se výkonu ekonomické činnosti (zaměstnání,
podnikání), resp. profesionální činnosti (poskytování služby,
výkon tzv. svobodného povolání). Členský stát může vyhradit
určité činnosti svým občanům (tj. vyloučit občany jiných
členských států), je-li v jejich rámci možná účast na výkonu
státní moci.
--------------------------------------


AKTUALIZACE č. 11 (str. 199)

7. Prostor svobody, bezpečnosti a práva v civilních věcech.
Úprava soukromoprávních vztahů v rámci vnitřního trhu. Evropské
soukromé právo
a) Prostor svobody, bezpečnosti a práva v civilních věcech

--------------------------------


AKTUALIZACE č. 12 (str. 210-211)

 V poslední době byly sjednány a vstoupily v platnost další
úmluvy (zejména Úmluva o pravomoci soudů a uznání a výkonu
rozhodnutí ve věcech manželských (Brusel II) a Úmluva o
doručování v členských státech soudních a mimosoudních
písemností ve věcech občanských a obchodních). Mezitím ovšem
došlo k tomu, že Amsterodamská smlouva přenesla oblast justiční
spolupráce v soukromoprávních věcech do prvního pilíře. Ve
Smlouvě ES se tak objevila nová ustanovení, zejména článek 65:
 Opatření v oblasti justiční spolupráce v občanských věcech s
důsledky na území jiného státu, přijímaná podle článku 67 a v
míře nezbytné pro řádné fungování vnitřního trhu, zahrnují:
(a) zlepšení a zjednodušení
- systému doručování soudních a mimosoudních písemností do
ciziny;
- spolupráce při provádění důkazů;
- uznání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech,
včetně rozhodnutí v mimosoudních věcech;
(b) podporu kompatibility norem členských států v oblasti
kolizní a určení pravomoci;
(c) odstraňování překážek dobrého fungování občanského soudního
řízení, v případě nutnosti podporováním kompatibility norem
občanského práva procesního členských států.
 Na základě článku 67 má nyní Rada po konzultaci s Evropským
parlamentem pravomoc přijímat v této oblasti opatření, tedy
vydávat akty sekundárního práva. Této pravomoci Rada pohotově
využila, aby čelila zdlouhavé ratifikační proceduře v členských
státech u nových úmluv, resp. u změn Bruselské úmluvy. Výsledkem
jsou nová nařízení, která přebírají aktuální verze textů
uvedených úmluv nebo vytvářejí novou úpravu:
* nařízení č. 1347/2000 o pravomoci soudů a uznání a výkonu
rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské
odpovědnosti obou manželů ve vztahu k dětem, nahrazené od
1.8.2004 nařízením č. 2201/2003 o pravomoci soudů a uznání a
výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské
odpovědnosti (Brusel II),
* nařízení č. 1348/2000 o doručování soudních a mimosoudních
písemností ve věcech občanských a obchodních),
* nařízení č. 44/2001 o pravomoci soudů a uznání a výkonu
rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (Brusel I),
* nařízení č. 1206/2001 o spolupráci mezi soudy členských států
při provádění důkazů v řízení ve věcech občanských a obchodních,
* nařízení č. 1346/2000 o insolvenčních řízeních,
* směrnice č. 2002/8 o zlepšení přístupu k soudům ve sporech
přesahujících hranice států ustanovením minima společných norem
týkajících se právní pomoci pro takovéto spory.
S ohledem na článek 69 Smlouvy ES nejsou tato nařízení a
směrnice platné pro Dánsko, které je ovšem v oblasti pravomoci
soudů a uznání a vykonatelnosti rozhodnutí vázáno uvedenými
úmluvami prakticky identického obsahu.


--------------------------------

AKTUALIZACE č. 13 (str. 224-226)

 Třetí odstavec článku 81 umožňuje v určitých případech vyjmout
jinak zakázaná jednotlivá opatření nebo celé jejich kategorie z
působnosti právě popsaných ustanovení, tedy umožnit uplatnění
výjimek. Jako zakázané kartelové dohody tak v těchto případech
nebudou posuzovány dohody, které přesto mají jejich formální
znaky. Smlouva nestanoví, komu toto vynětí přísluší provádět.
Podle původní úpravy, platné do 30.4.2004 (nařízení č. 17/62) to
byla výhradně Komise. Nešlo tedy o exempce ex lege, ale pouze na
základě individuálního nebo normativního právního aktu Komise
(tj. individuální nebo tzv. blokové výjimky). Podle nynější
úpravy, platné od 1.5.2003, již Komise individuální výjimky
neuděluje. Třetí odstavec čl. 81 má nyní "přímý účinek" v tom
smyslu, že samy podniky, které dohodu uzavírají, posoudí, zda
jsou splněny podmínky tohoto ustanovení a zda je tedy možno
takovou dohodu uzavřít. Týká se to případů, kdy dohoda přispívá
ke zlepšení výroby nebo distribuce výrobků nebo k podpoře
technického nebo hospodářského pokroku, přičemž část zisku musí
být vyhrazena uživatelům. Dohoda nesmí podniky omezovat více než
je nezbytně nutné a nesmí rovněž umožnit vyloučení soutěže pro
podstatnou část výrobků, které jsou jím dotčeny.
 Komise může stanovit tzv. skupinové (blokové) výjimky (block
exemptions), česky skupinová vynětí, udělovaná nikoli
individuálně. Tato skupinová vynětí, týkající se určitých
kategorií smluv, se stanoví rovněž na základě odstavce 3 článku
81 a mají formu nařízení, tedy normativní charakter. Tato
nařízení vydává na základě čl. 83 Smlouvy ES Komise, která k
tomu byla zmocněna Radou.
 Nejdůležitějšími kategoriemi dohod, kterým byla udělena
skupinová vynětí, jsou:
- tzv. vertikální dohody (o výhradním prodeji, o výhradním
nákupu, o franchisingu, o selektivním prodeji) (nařízení č.
2790/1999),
- dohody o specializaci (nařízení č. 2658/2000),
- dohody o výzkumu a vývoji (nařízení č. 2659/2000),
- dohody týkající se motorových vozidel (nařízení č. 2002/85),
- dohody o licencích týkajících se know-how (nařízení č.
240/96),
- dohody v oblasti pojišťovnictví (nařízení č. 3932/92),
- dohody mezi námořními společnostmi (konsorcia) (nařízení č.
479/92 ve znění č. 870/95).
Další skupinové výjimky se týkají dopravy.
Tato nařízení mají omezenou dobu platnosti, která může být
prodloužena. Jejich platnost však může být také předčasně
ukončena, a to rozhodnutím Komise nebo národního soutěžního
úřadu.

-------------------------------------

AKTUALIZACE č. 14 (str. 229)

 Souhrnný předpis, a to sekundárního práva, je přijat až v roce
1989, a to po šestnácti letech prací. Bylo jím nařízení č.
4064/89 o kontrole slučování podniků. Rada je přijala na základě
obecného zmocnění obsaženého v článku 308 (235) Smlouvy ES. Nyní
platná právní úprava je obsažena v nařízení č. 139/2004.
b) Právní úprava slučování podniků (nařízení č. 139/2004)


------------------------------------

AKTUALIZACE č. 15 (str. 233-236)

5. Aplikace ustanovení o hospodářské soutěži
a) Pravomoci a povinnosti Komise a národních soutěžních úřadů
 Závažnost ustanovení o soutěži (zejména článků 81 a 82 Smlouvy
ES) vyžaduje takovou další právní úpravu, která by zajistila
jejich vynutitelnost. Tento úkol plní nyní nařízení č. 1/2003,
které provádí články 81, 82 a 85 Smlouvy. Podle článku 85 jsou
Komise a národní soutěžní úřady pověřeny dozíráním na plnění
těchto ustanovení a jsou taktéž oprávněny při jejich trvajícím
porušení vydat příslušné rozhodnutí.
 Podrobnější úpravu obsahuje taktéž nařízení č. 1/2003, které
dává na základě článku 83 smlouvy Komisi i národním soutěžním
úřadům další důležité pravomoci, avšak stanoví také pro jejich
činnost přísná procedurální pravidla. V rámci Komise náleží tyto
věci do působnosti generálního direktorátu (DG) IV.
 Uvedené články smlouvy a zmíněné nařízení svěřují Komisi a
národním soutěžním úřadům tyto pravomoci:
1. zjišťovat skutkový stav při posuzování jednotlivých případů
domnělého nebo skutečného porušení článků 81 a 82,
2. postihovat porušitele sankcemi.
 ad 1. Komise pochopitelně musí mít dostatečné prostředky k
tomu, aby mohla ve všech případech spolehlivě a rychle zjistit
skutkový stav. K tomu má tyto pravomoci:
a) požadovat nezbytné informace od vlád a jiných orgánů
členských států, jakož i od podniků a podnikových sdružení,
b) provádět všeobecný průzkum celých odvětví hospodářství,
c) provádět šetření na místě (tj. na příklad v jednotlivých
podnicích - k tomu viz rozhodnutí Soudního dvora na příklad ve
věci National Panasonic (UK) v. Komise (136/79), kdy se žalobce
bránil "nájezdu Komise za úsvitu" bez předchozího upozornění),
d) šetření za pomoci orgánů příslušného státu.
Ve všech případech se podniky musí podrobit požadavkům Komise
(samozřejmě jsou-li legitimní), jinak jim mohou být uloženy
pokuty za ztěžování nebo znemožňování práce Komise. Kromě
jednorázové pokuty lze uložit i pokutu "periodickou".
Společnosti Hoechst tak byla v roce 1987 uložena pokuta ve výši
1000 ECU (cca 2000 DEM) denně po dobu, po kterou tato společnost
odmítala umožnit šetření Komise.
 Obdobné pravomoci mají i národní soutěžní úřady.
 ad 2. Sankce za porušení pravidel soutěže podle článků 81 a 82
Smlouvy, kterými disponuje jak Komise, tak národní soutěžní
úřady, jsou pokuty. Jejich horní limit je určen 10% ročního
obratu podniku, resp. celé společnosti.
 Sazba udělované pokuty je stanovena podle následujících
kritérií:
- povaha (druh) protiprávního opatření,
- hospodářský význam podniku a jeho podíl na trhu,
- trvání protiprávního opatření,
- existence úmyslu omezit soutěž,
- otevřenost nebo skrytost jednání,
- případná recidiva.
Komise neváhá uplatnit sankce ve výši horního limitu. V roce
1980 uložila ve věci Pioneer Hi-Fi Equipment čtyřem firmám,
které si rozdělily trhy, pokuty v celkové výši 7 miliónů ECU. Ve
věci Peroxygen Cartel (1985) uložila Komise za zvlášť závažný
případ dělení trhu a zneužívání ceny, trvající po dlouhou dobu,
481 pokut v celkové výši 9 miliónů ECU. Za podobné provinění
uložila Komise o čtyři roky později ve věci Polyethylene 17
podnikům pokuty ve výši 60 miliónů ECU. V roce 1991 byla uložena
pokuta firmě Tetra-Pack. Tato švýcarská firma, působící ovšem i
v členských státech Společenství a tudíž podrobená jeho právu,
se dopustila velmi závažných provinění, od uplatňování tzv.
zničujících cen až po dělení trhů, a to s úmyslem zcela
zlikvidovat nejen současné, ale i eventuální budoucí konkurenty.
Celková výše pokut uložená s ohledem na řadu přitěžujících
okolností dosáhla 75 miliónů ECU. Velmi vysoká pokuta byla
uložena v roce 2000 firmě Volkswagen za řadu jednání,
kvalifikovaných jako zneužívání dominantního postavení. Výše
pokuty uložené Komisí činila 120 miliónů EUR, avšak Soud prvního
stupně ji snížil na 90 miliónů. Dosud nejvyšší pokuta byla
uložena v roce 2004 společnosti Microsoft, a to ve výši 498.000
EUR.
 Výjimkou nejsou případy, kdy postižený podnik napadá rozhodnutí
Komise o uložení pokuty, a to žalobou původně k Soudnímu dvoru a
nyní (od r. 1990) k Soudu prvního stupně. Ke zrušení rozhodnutí
o pokutě dochází velmi zřídka, avšak poměrně časté je smížení
pokuty Soudem.
 Při výkonu svých pravomocí má ovšem Komise i určité povinnosti.
Zahrnují především pro všechna řízení obvyklou povinnost umožnit
stranám vyjádřit se k věci, ať už ústně nebo písemně. Kromě toho
má však Komise ještě jednu specifickou povinnost, a sice
zachovávat mlčenlivost tam, kde obdržela důvěrné informace.
Nejde jen o respektování hospodářského tajemství, ale i o
ochranu těch, kdo informace poskytují. O tom, že jde o velmi
závažnou věc, svědčí i spor Adams v. Komise (145/83), který byl
dramatickým důsledkem protiprávního postupu Komise při šetření
ve firmě Hoffmann - La Roche. Tato firma, jejíž sídlo je ve
Švýcarsku, se dozvěděla o tom, že její zaměstnanec, pan Adams,
poskytl Komisi informace, na jejichž základě jí byla uložena
pokuta 300.000 ECU za zneužívání dominantního postavení. Firma
podala na pana Adamse trestní oznámení pro průmyslovou špionáž a
jmenovaný byl švýcarským soudem odsouzen na jeden rok odnětí
svobody nepodmíněně. Jeho manželka v depresi spáchala
sebevraždu. V uvedeném sporu se poškozený domáhal náhrady škody
na Komisi, která neopatrnou manipulací se spisy zavinila
prozrazení jeho jména a tím i vše, co následovalo. Soudní dvůr
žalobě vyhověl, i když z jiných důvodů pouze částečně.

-----------------------------------------

AKTUALIZACE č. 16 (str. 280)

 Úkolem této směrnice (původně č. 92/59, nyní č.2001/95, o
všeobecné bezpečnosti výrobků) je především přispět k prevenci
nehod, a tedy vzniku škody a minimalizovat jejich riziko.
 Výrobce, který je definován obdobně jako ve směrnici o
odpovědnosti za výrobek, má povinnost uvádět na trh jen bezpečné
výrobky. Výrobkem se rozumí cokoli, co může spotřebitel používat
a co bylo předmětem obchodní činnosti. Bezpečný výrobek je pak
takový výrobek, který při svém používání za normálních nebo
rozumně předvídatelných podmínek (včetně doby použití)
nepředstavuje žádné (nebo jen minimální) riziko.
 Výrobce je povinen podávat spotřebitelům informace o výrobcích
nutné k tomu, aby si mohli zhodnotit riziko vyplývající z
používání výrobku. Distributoři nesmějí dodávat výrobky, o nichž
vědí nebo mají vědět, že nejsou bezpečné. Plnění těchto
povinností mají účinně vynucovat státní orgány.
 Z platné právní úpravy je třeba rovněž zmínit nařízení Rady č.
339/93, o kontrolách shody s pravidly bezpečnosti výrobků v
případě výrobků dovážených ze třetích zemí.

--------------------------------

AKTUALIZACE č. 17 (str.300)

 Smlouva z Nice vstoupila v platnost 1.2.2003 a k tomuto datu
změnila Smlouvu o EU a smlouvy o obou Evropských společenstvích
(ES a EURATOM). V současné době je již překonána smlouvou o
přístupu deseti nových členů (2004), která opět změnila
dohodnuté složení orgánů ES/EU.

-----------------------------

AKTUALIZACE č. 18 (str.306)

c) Evropský zatýkací rozkaz
 Rámcové rozhodnutí (tedy akt obdobný směrnici) č. 2002/584/JVV
zavádí pro členské státy zatýkací rozkaz s účinky, které
přesahují hranice jednotlivých členských států. Evropský
zatýkací rozkaz je rozhodnutí soudu členského státu, které je
účinné i v dalších členských státech. Týká se zatčení a předání
určité osoby za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu.
Vydání (extradice) osoby obviněné nebo odsouzené je nahrazeno
rychlejším procesem předání. Jsou přitom prolomeny tradiční
zásady, které byly dosud členskými státy respektovány, jako
zásada oboustranné trestnosti, nevydávání vlastních občanů
cizímu státu, zvláštního režimu pro politické trestné činy apod.
 Dožádaný justiční orgán je v zásadě povinen evropský zatýkací
rozkaz vykonat, tj. zatknout osobu a předat ji dožadujícímu
státu. Mezi příslušnými justičními orgány členských států je
přímý styk.
 Evropský zatýkací rozkaz má přispět k rychlejšímu vydávání osob
obviněných či odsouzených za trestné činy. Obsahuje však některé
velmi sporné body (zejména vydání vlastního občana orgánu cizího
státu).
 Pokud jde o implementaci tohoto rámcového rozhodnutí do českého
práva, předmětem sporů v Parlamentu je především ustanovení
Listiny základních práv a svobod, podle něhož občan nesmí být
nucen k opuštění území ČR.

----------------------------------------

AKTUALIZACE č. 19 (str. 310-321)


XV. Česká republika jako přidružený a členský stát. Obsah
členství v ES(EU)
1. Přehled smluvní úpravy vztahů mezi Československem, Českou
republikou a Evropskými společenstvími. Dohoda o přidružení
 Před rokem 1989 byly obchodní vztahy s Evropským hospodářským
společenstvím regulovány pouze dvěma speciálními dohodami,
týkajícími se textilních výrobků a skopového (jehněčího) masa.
Komplexní úprava obchodních vztahů, tehdy omezených na obchodní
výměnu, neexistovala. Po roce 1989 začalo Československo
navazovat užší vztahy se Společenstvími a již v květnu 1990 byla
podepsána Dohoda mezi ČSFR na jedné straně a EHS a ESAE na
straně druhé o obchodu a obchodní a hospodářské spolupráci. O
rok později byla podobná dohoda podepsána s ESUO.
 Hospodářská a politická orientace ČSFR a zejména zájem o vstup
do Společenství vyžadovaly povznést vzájemný vztah na vyšší
faktickou a právní úroveň. Vzhledem k tomu, že členství V ES
vyžaduje náročnou a dlouhodobou přípravu, byla pro země střední
a východní Evropy zvolena cesta přidružení. Komise ES
vypracovala koncepci tzv. Evropských dohod (tedy dohod o
přidružení), které umožňují nejen právně upravit vyšší formy
spolupráce, ale jsou také programem přípravy pro budoucí
členství těchto zemí v ES.
 Evropská dohoda o přidružení ČSFR byla podepsána v prosinci
1991. Dříve než však mohla vstoupit v platnost, ČSFR byla
rozdělena a zanikla jako stát. Vzhledem k tomu, že sukcese ČR a
SR nebyla v tomto případě možná, byla posléze sjednána a
podepsána nová Evropská dohoda o přidružení ČR, a to v říjnu
1993. V platnost vstoupila v únoru 1995. Její plný název je
Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na
jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými
státy na straně druhé.
 Vzhledem k tomu, že ratifikační proces trvá poměrně dlouho,
přijaly již po sjednání dohody o přidružení ČSFR strany opatření
k tomu, aby nejdůležitější části dohody mohly být aplikovány co
nejdříve, bez čekání na to, až vstoupí v platnost. V roce 1992
byla proto ještě za trvání federace podepsána Prozatímní dohoda
o obchodu a věcech souvisejících mezi ČSFR (nyní ČR) na jedné
straně a EHS a ESUO na straně druhé. Tato dohoda vstoupila v
platnost svým podpisem (tedy bez ratifikace) a umožnila ihned
aplikovat části dohody o přidružení, týkající se volného pohybu
zboží, pohybu kapitálu, hospodářské soutěže, harmonizace práva
apod. Prozatímní dohoda se stala předmětem sukcese a platila po
rozdělení ČSFR dále pro ČR a SR. Pro ČR její funkce skončila
vstupem v platnost dohody o přidružení 1. února 1995.
 Cílem Dohody o přidružení bylo zejména poskytnout rámec pro
politický dialog, podporovat rozvoj obchodu a harmonických
ekonomických vztahů mezi stranami, poskytnout základnu pro
finanční a technickou pomoc ze strany Společenství a vhodný
rámec pro postupnou integraci ČR do Společenství. Dohoda
zavázala smluvní strany především postupně vytvářet oblast
volného obchodu, tedy uvolňovat vzájemný obchod postupným
snižováním cel a odstraňováním kvantitativních restrikcí.
 Jednou z hlavních povinností ČR jako budoucího člena byla
aproximace českého právního řádu ve vztahu ke komunitárnímu
právu, tedy sbližování stávajících a budoucích právních předpisů
ČR s právními předpisy Společenství.
 Obsah materiálního práva Společenství musí být v okamžiku
přijetí v novém členském státě fakticky naplněn - skutečnost mu
musí odpovídat, povinnosti, které stanoví, musí být, až na
povolené výjimky, splněny. Vnitrostátní právo musí být s právem
Společenství kompatibilní.
 Přijetí za člena Evropské unie tak vyžaduje v právní oblasti
splnění dvou hlavních podmínek:
a) v okamžiku přijetí akceptace tzv. acquis communautaire a
dosažení kompatibility národního práva s právem Společenství,
b) vytvoření právních nástrojů nezbytných pro plnění povinností
vyplývajících z členství v době po přijetí.
 Termínem acquis communautaire se označuje vše, čeho bylo v
oblasti práva Společenství dosaženo, tedy souhrn všech právních
pravidel v jakékoli formě, které tvoří právo Společenství.
Všechna tato pravidla se okamžikem přijetí za člena stávají pro
nový stát závazná se všemi důsledky. Směrnice Společenství,
které vyžadují vnitrostátní implementace (např. legislativní
cestou) musí být v požadované lhůtě takto implementovány. Toto
vše musí být v době přijetí realizováno. Prakticky to znamená,
že vnitrostátní právní řád, resp. jeho část odpovídající věcné
působnosti norem práva Společenství, musí být v okamžiku přijetí
s právem Společenství plně kompatibilní. Sbližováním obsahu
právních předpisů se ovšem celý problém nevyčerpává. Přijaté
předpisy také musí být svými adresáty respektovány, a tudíž musí
být vytvořeny příslušné donucovací mechanismy.
 Kromě uvedeného je třeba dále vytvořit právní nástroje nezbytné
pro plnění povinností vyplývajících z členství v době po
přijetí. Stát přijímaný za člena musí učinit opatření, aby právo
Společenství, jehož normy mají v členských státech přímý účinek
a přednost před právem vnitrostátním, bylo na jeho území právem
platným a účinným, tedy efektivně vynutitelným - aplikovatelným
(a aplikovaným) jeho orgány a respektovaným všemi jeho subjekty.
Jinými slovy vnitrostátní soudní a správní orgány jsou povinny
normy práva Společenství s přímým účinkem (tedy bezprostředně
vnitrostátně závazné) bez dalšího aplikovat jako platné právo a
subjekty práva se jich mohou přímo dovolávat. Rovněž tak druhé
straně, tedy všem subjektům práva, musí být zajištěn přístup k
právu Společenství v příslušném jazyce. Toto právo musí
samozřejmě běžně ovládat i státní zastupitelé, advokáti,
komerční právníci, notáři a příslušníci dalších právnických
profesí. Na právnických fakultách je třeba právo Společenství
vyučovat ve stejném rozsahu jako právo tuzemské.
 Dále je třeba vytvořit mechanismus, který zabezpečí kvalitní a
včasné vnitrostátní provádění průběžně přijímaných právních
předpisů Společenství (zejména směrnic). Účast zástupců České
republiky na tvorbě legislativy Společenství orgánem členských
států (Radou Evropské unie) je rovněž nezbytné vnitrostátně
upravit (podobně jako sjednávání mezinárodních smluv), a to jak
z hlediska formálního (postup české delegace na jednání), tak i
materiálního (tvorba státní vůle, zejména účast Parlamentu České
republiky při vytváření českého stanoviska prezentovaného v
Radě).
 Ústavně právní předpoklady členství ČR v EU byly splněny
novelou Ústavy ČR (ústavní zákon č. 515/2002 Sb.).

2. Členství ČR v ES a EU
 Vstupem v platnost Smlouvy o přístupu dne 1. května 2004
vzniklo členství ČR. Z hlediska formálně právního se stala ČR
hlenem Evropského společenství a EURATOMu, nikoli Evropské unie,
která nemá právní subjektivitu. Členství je právním vztahem mezi
členem (státem) a organizací, a právní vztah může existovat jen
mezi dvěma subjekty práva. Ve skutečnosti se ČR stala smluvní
stranou smluv, na nichž je založena EU, tedy Smlouvy o ES,
Smlouvy o EURATOMU a Smlouvy o EU.
 Právní dokumenty, které jsou základem členství ČR, jsou
následující:
1. Smlouva o přístupu, jejíž plný název je Smlouva mezi
Belgickým královstvím, Dánským královstvím, Spolkovou republikou
Německo, Řeckou republikou, Španělským královstvím, Francouzskou
republikou, Irskem, Italskou republikou, Lucemburským
velkovévodstvím, Nizozemským královstvím, Rakouskou republikou,
Portugalskou republikou, Finskou republikou, Švédským
královstvím, Spojeným královstvím Velké Británie a Severního
Irska (členskými státy Evropské unie) a Českou republikou,
Estonskou republikou, Kyperskou republikou, Lotyšskou
republikou, Litevskou republikou, Maďarskou republikou,
Republikou Malta, Polskou republikou, Republikou Slovinsko,
Slovenskou republikou o přistoupení České republiky, Estonské
republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské
republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské
republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské
unii. Je to dvoustranná smlouva, a to mezi původními členy na
straně jedné a přistupujícími členy na straně druhé.
 Tento stručný dokument pouze stanoví, že přistupující státy se
stávají členy EU a smluvními stranami smluv, na nichž je EU
založena.
2. Tyto smlouvy však musely být zároveň upraveny tak, aby
respektovaly rozšířenou členskou základnu. Proto je přílohou
Smlouvy o přístupu dokument nazvaný Akt o podmínkách přístupu
České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky,
Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky,
Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a
Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena
Evropská unie. Tento dokument obsahuje konkrétní ustanovení o
začlenění nových členských států do systému ES/EU, zejména do
jejich institucionální struktury, jakož i do druhého a třetího
pilíře EU. Proto tento akt představuje důležitou změnu Smluv o
EU i o ES.
3. Smlouva o přístupu obsahuje ještě dlouhou řadu dalších
příloh, které obsahují specifická pravidla vztahující se na
jednotlivé nové členy. Pokud jde o ta, která se týkají ČR, jsou
obsažena především v Příloze V Aktu (derogace a výjimky pro ČR).
 Všechny uvedené dokumenty jsou vyhlášeny v českém jazyce ve
Sbírce mezinárodních smluv pod č. 44/2004. Tato částka Sbírky má
několik tisíc stran.

3. Obsah členství v EU (ES)
 Již bylo zmíněno, že obsahem členství jsou práva a povinnosti
stran (člena a organizace). Mezi základní povinnosti člena patří
jeho loyalita, a to vůči ES. Je to stanoveno v čl. 10 Smlouvy o
ES, kde je rozlišována aktivní stránka loyality (povinnost
přijímat opatření k plnění závazků vyplývajících z práva ES) a
její pasivní stránka (povinnost zdržet se opatření, která by
mohla ohrozit uskutečnění cílů Smlouvy o ES).
 Členský stát, který závažně a dlouhodobě porušuje právo ES,
může být postižen pokutou, kterou mu uloží Evropský soudní dvůr
na návrh Komise podle čl. 228 Smlouvy o ES. Procedura, která
tomuto výsledku nezbytně předchází, však trvá kolem 10 let.
 Zvláštním případem je zvlášť závažné chování členského státu,
který nedodržuje zásady svobody, demokracie, úcty k lidským
právům a základním svobodám a panství práva. V takovém případě
na odůvodněný návrh jedné třetiny členských států, Evropského
parlamentu nebo Komise může Rada se souhlasným stanoviskem
Evropského parlamentu čtyřpětinovou většinou svých členů
rozhodnout o konstatování, že existuje jasné riziko vážného
porušení uvedených zásad ze strany členského státu, jakož i o
tom, že tomuto státu budou adresována odpovídající doporučení.
Než Rada přikročí k tomuto konstatování, vyslechne příslušný
členský stát.
 Rada, složená z hlav států nebo předsedů vlád, může jednohlasně
na návrh jedné třetiny členských států nebo Komise a se
souhlasným stanoviskem Evropského parlamentu konstatovat
existenci závažného a trvalého porušení uvedených zásad. Předtím
vyzve vládu tohoto členského státu, aby podala v této věci
vyjádření.
 Tam, kde k takovému konstatování došlo, může Rada
kvalifikovanou většinou rozhodnout o tom, že některá práva
členského státu, vyplývající z této smlouvy, budou pozastavena,
včetně hlasovacího práva zástupce vlády tohoto členského státu v
Radě. Rada přitom vezme v úvahu možné následky takového
pozastavení pro práva a povinnosti fyzických a právnických osob.
Závazky tohoto členského státu podle této smlouvy v každém
případě nadále trvají.
 Vyloučení členského státu z ES (EU) není možné, a to ani pro
nejzávažnější či opakované protiprávní chování. Vedou se spory o
to, zda členský stát může vystoupit z EU. Vzájemné vypořádání po
vystoupení by totiž bylo ztěží představitelné. Návrh evropské
ústavy však toto právo respektuje.

--------------------------