Přednáška č. 4

   

    Aristotelovo pojetí spravedlnosti

   

   Aristotelés (384-322 př.n.l.), žák Platóna,

   Systematik,

   4 příčiny- látka, forma,  pohyb, účel- teleologický pohyb

   Socha- žula je látka, která byla zpracovaná na základě ideje- formy, spojení formy a látky
   vedlo ke změně žuly na umělecký kus- sochy, to byl účel celého pohybu, proměna žuly v sochu;

   

   Etika Nikomachova- 5. kniha  O spravedlnosti

   

   Kritika Platonova pojetí dobrého života

   Pro Aristotela je  dobrý život není přirozenou daností ale  schopností učinit to cílem našeho
   jednání;

   - je to schopnost, kterou si každý z nás musí v sobě vypěstovat- to je přirozené;

   

   - konat dobro je  pak vlastností, kterou každý získává z uváženého rozhodnutí

   

   

   Aristotelův pojem spravedlnosti:

   Jako první se pokouší vymezit pojem spravedlnost;

   Aristoteles vymezuje pole, kterého se spravedlnost dotýká;

   

   1. Předmětem Aristotelových úvah o spravedlnosti  je lidské jednání:

   "Co se týče spravedlnosti a nespravedlnosti, musíme uvažovat o tom, jakých jednání se týká,
   jakou středností je spravedlnost a čeho středem je právo."  

   - jakého jednání se týká

   - čeho je středem

   - kdy je středem právo

   

   

   2. Spravedlivé jednání je projevem nejvyšší ctnosti člověka-

   Spravedlnost je ctnost, tudíž dokonalá schopnost, která se projevuje  ve vztahu k druhému, je
   to sociální ctnost

   

   3. Její základní vlastností je nalézt vhodný střed, který je nutné správně vystihnout -

   Spravedlnost - střed a střed představuje rovnost

   Rovnost garantuje  zákon

   

   Tzn.  spravedlivé -zákonné rovné

   

   Nespravedlnost pak představuje krajnost;

   - nespravedlivé jednání je synonymem nezákonného, nerovného jednání

   

   4. Aristoteles nás  upozorňuje na různé představy o spravedlnosti

   

   A) spravedlnost jako poslušnost k míře zákonů se nazývá   celá (obecná) spravedlnost:

   obecná spravedlnost, tzn. jako taková:

    i) předpokládá chování podle základních ctností;

   ii) zakazuje špatné jednání

   iii) předpokládá  udržovat tuto zdatnost pro blaho obce

   

   b) Spravedlnost jako rovnost, která se projevuje v různých formám jednání: částečná
   spravedlnost

   

   (Při výkladu částečné spravedlnosti používá Aristoteles  matematické výrazy např. měření pro
   zisk (ztrátu), stanovení středu (náprava)  mezi ztrátou a ziskem, úměra)

   

   Na základě toho, zda používá:

   i) aritmetickou úměru  tak mluví o výměnné spravedlnosti

   

   ii) geometrickou úměru tak mluví o rozdělovací (distributivní) spravedlnosti

   

   

   5. Co je spravedlnost a spravedlivé se nalezne spíše "negativním" způsobem; kdy zakoušíme
   bezpráví. 

   

   Porušení rovnosti nastává:

   

   a) když je narušen  vztah mezi něčím  nebo vzhledem k někomu; (tzn. mezi polis a občanem) -  v
   této souvislosti pak nalezení úměrnosti charakterizuje distributivní  spravedlnost;

   jejím kritériem je "každému, co jeho jest"

   

   b) když nastává nějaká ztráta, újma;

   pro její narovnání je nutné stanovení středu, co je úkolem soudce;  on určuje střed  a
   stanovuje rovnost

   - jde o spravedlnost vyrovnávající, nebo opravná

   (Aristoteles soudil, že "opravná spravedlnost" nekopíruje povahu újmy,(křivdy), ale "vyžaduje,
   aby viník trpěl víc, než  způsobil".)

   

   6.  Opravná spravedlnost  vede k uplatnění zákona jako stanovitele středu;

   Střed, rovnováha zde není stanovena přirozenou povahou  věcí ale zákonem;

   Aristoteles tak ukazuje, že  existují různé druhy práva, které se liší jako povahou činností:

   - hospodářské- nebo obchodní,

   a občanské

   tak uplatněním zákona: v tomto ohledu mluví o přirozeném zákonu (FYSIKON)   a "smluvním"
   stanoveném zákonu (NOMIKON)

   

   - Principy přirozeného práva mají vždy stejnou platnost, jsou neměnné, vyjadřují pravou
   (přirozenou) uspořádanost věcí atd.

   

   - Stanovené zákony vycházejí ze zkušenosti, která by neměla odporovat  přirozeným zákonům,
   tyto zákony však proto nejsou dokonalé a tak Aristoteles mluví také o slušnosti (EPIKIA) jako
   formě práva, která pomáhá opravovat zákon

   

   

   7. právem je pro Aristotela také slušnost jako vhodnost, přiměřenost, která má opravit zákonné
   právo

   Jaké je zdůvodnění pro EPIKIA?

   - zákony jsou obecné a nevyjadřují v úplnosti skutečnosti v polis

   

   - všechno nemůže být popsáno

   

   - možné popisy jsou nevyčerpatelné

   

   - v zákonech jsou mezery (odvozování a uplatnění na konkrétní případy je problematické)

   

   EPIKIA je tedy možností vložit "něco" do mezer:

   a) v duchu zákona a zákonodárce

   b) přihlédnutí k liteře zákona (výklad)

   

   Aristoteles svým pojetím spravedlnosti  ukazuje, že

   a) řád je neredukovatelný na zákon v smyslu právního zákona; řád je zde to, co zákon umožňuje
   a dává mu smysl

   

   b) teoreticky není možná úplná aplikace zákona na každý případ

   

   c) konkrétní případy nejsou vždy převoditelné na "vzor" (zákon)

   

   d) neznáme všechna "pravidla" řídící naše myšlení a jednání

   

   Shrnutí:

   

   Starověké právní myšlení charakterizuje:

   

   a)  představa přirozeného řádu, který není nějakým slepým řádem, ale je to řád, o jehož
   "rozumnosti" a "správnosti" se dovídáme prostřednictvím zákonů: přirozených a stanovených

   

   b) přirozený zákon již nereguluje jen přírodu, ale také  polis, která je stále součásti
   přírody

   

   c) kromě přirozených zákonů, které jsou věčné, neměnitelné  se zde mluví i o  stanovených
   zákonech, které vycházejí a doplňují přirozené zákony;

   

   d) Pro  Platóna a Aristotela je spravedlnost a  právo  veřejnou záležitostí; jeho dodržování
   si vyžaduje úctu k zákonům, tzn. mít morální ctnosti.

   

   e) Morálka je zde nutnou podmínkou existence práva a spravedlnost je především morální
   ctností.