Schizofrenie
1. Definice
Schizofrenie je duševní porucha charakterizovaná závažným narušením většiny základních psychických funkcí. Zahrnuje poruchy myšlení, vnímání, pozornosti, paměti, vůle, afektivity, poruchy "jáství", narušení interpersonálních vztahů a vztahů k okolnímu světu. K charakteristickým symptomům patří depersonalizace, dezorganizované nebo katatonní chování, abulie, oploštělá nebo nepřiléhavá emotivita, bludy, halucinace. Mezinárodní klasifikace duševních poruch MKN-10 se operacionální definicí schizofrenie záměrně vyhýbá jednoznačnému objasnění etiologie a vlastně jen popisuje typické příznaky onemocnění. Pro určení diagnózy schizofrenie stanovuje MKN-10 následující obecná diagnostická kritéria:
Po většinu období epizody psychotického onemocnění, které trvá alespoň jeden měsíc,
(1) musí být přítomna alespoň jedna z následujících charakteristik
(a) slyšení vlastních myšlenek, pocity vkládání nebo odnímání myšlenek, vysílání myšlenek;
(b) bludy kontrolování, ovlivňování nebo ovládání, zřetelně se projevující pohyby těla nebo končetin, nebo zvláštními myšlenkami, činnostmi nebo pocity; bludné vnímání;
(c) halucinace hlasů, které komentují pacientovo chování nebo o něm mezi sebou hovoří nebo jiné typy hlasů, které přicházejí z některých částí těla;
(d) trvalé bludy jiných typů, které nemohou být podmíněné příslušnou kulturou a jsou zcela nepatřičné, jako náboženská nebo politická identita, nadlidská moc nebo schopnost (např. schopnost kontrolovat počasí nebo být ve spojení s cizinci z jiného světa);
(2) nebo alespoň dvě z následujících charakteristik:
(a) přetrvávající halucinace jakéhokoliv typu, pokud se vyskytují denně po dobu nejméně 1 měsíce a jsou spojeny s bludy (buď s občasnými, nebo jen částečně formovanými) bez jasného emotivního obsahu, nebo jsou doprovázeny trvale zvýšeným sebehodnocením;
(b) neologismy, přerušování nebo zákazy myšlení, jejichž důsledkem jsou inkoherence nebo zmatený slovní projev;
(c) katatonní chování, jako např vzrušenost, nástavy nebo vosková ohebnost, negativismus, mutismus a stupor;
(d) "pozitivní" symptomy, jako jsou zřetelná apatie, ochuzení řeči a ploché nebo nepřiměřené emoční odpovědi (musí být jisté, že se nejedná o následek deprese nebo neuroleptické léčby);
(e) výrazné a nápadné kvalitativní změny v osobním chování, jako je ztráta zájmů, bezcílnost, nečinnost, ztráta vztahů k okolí a sociální stažení.
Diagnóza schizofrenie by se neměla stanovovat, jestliže jsou přítomny masivní depresivní nebo manické příznaky. Dále je třeba vyloučit somatická onemocnění, stavy způsobené psychoaktivními látkami a vztah k pervazivní vývojové poruše.
(podle Smolík, 1996, str. 153-156 a Zvolský a kol., 1996, str. 72-73)
2. Historie pojmu a otázka etiologie
Tvůrcem nozologické jednotky označované původně termínem "dementia praecox" je německý psychiatr Emil Kraepelin. Na samém sklonku 19. století Kraepelin shrnul do jedné třídy tři do té doby disparátně vnímané formy psychotického onemocnění, totiž hebefrenii, katatonii a paranoidní demenci, a přiřadil k nim ještě formu čtvrtou, pro níž užíval označení "dementia praecox simplex". Chápal tuto chorobu jako předčasný psychický úpadek (demenci) a u všech jejích forem předpokládal společnou organickou příčinu. Kraepelinovo pojetí zpochybnil již v roce 1911 švýcarský psychiatr Eugen Bleuler ve své práci "Dementia praecox oder Gruppe der Schizophrenien", jež se stala základem současných názorů na schizofrenní onemocnění. Bleuler zavedl termín schizofrenie, který měl vystihnout charakteristické rozštěpení či fragmentaci psychických funkcí, zvláště myšlení a emocí. Ukázal, že psychotické projevy nepředstavují skutečnou organickou demenci a upozornil na některé psychologické aspekty této nemoci. Hovořil přitom o "skupině schizofrenií", neboť (zřejmě správně) předpokládal vedle heterogenity klinických projevů také heterogenitu etiologických a patogenetických činitelů.
Hledání příčin psychotických poruch vedlo v průběhu 20. století k vytváření nejrůznějších hypotéz a teorií. Byly zkoumány faktory genetické, morfologické, biochemické a neuroendokrinologické. Vedle např. infekční teorie existují modely psychosociální a psychodynamické. Navzdory široce rozvinutému výzkumu ale etiologie schizofrenie nebyla dosud uspokojivě vysvětlena. Na jedné straně převládá názor, jež předpokládá multifaktoriální etiologii čili mnohostrannou příčinnou podmíněnost, souhrn psychických i somatických vlivů, na straně druhé lze předpokládat, že schizofrenie představuje syndromologicky vymezenou skupinu možná i několika různých nemocí různé etiologie. Při posuzování jednotlivých teorií schizofrenního onemocnění je třeba mít obě tyto skutečnosti neustále na paměti.
3. Schizofrenie v psychologii C. G. Junga
V rozsáhlém díle švýcarského psychiatra a psychologa C. G. Junga je schizofrenie tématem možná ne zcela právem poněkud opomíjeným. Samotnému Jungovi přitom schizofrenie byla předmětem úvah jak v  jeho profesních začátcích ("Über die Psychologie der Dementia praecox", 1907), tak během celého jeho života až do pozdního stáří ("Die Schizophrenie", 1958). I když v otázce etiopatogeneze schizofrenie zůstával Jung velmi opatrný a vedle psychogenních příčin onemocnění předpokládal i spolupůsobení nějakého neznámého toxického faktoru, mezi svými současníky byl jedním z prvních, který se začal psychologickými aspekty této choroby zabývat (již 1903). Zřejmě jako vůbec první ukázal možnost schizofrenní symptomy psychologicky nejen interpretovat, ale i ovlivňovat.
Vznik schizofrenie vykládal Jung v rámci svého modelu struktury psýché jako důsledek porušení rovnováhy mezi vědomím a nevědomím. U normálních lidí spočívá hlavní úloha nevědomí v tom, že působí kompenzačně a pomáhá udržovat duševní rovnováhu. Všechny extrémní vědomé tendence jsou zmírněny a vyváženy protiimpulsem v nevědomí. Psychóza naproti tomu představuje proces, v němž se dříve nevědomé elementy pokoušejí proniknout do vzdorujícího vědomí násilným a především nesrozumitelným způsobem, např. tím, že se prostřednictvím mechanismu projekce prezentují jako realita. "U normálních lidí", píše Jung, "se nikdy nevyskytne tak jednostranný postoj, že by korigující vlivy nevědomí zůstaly v běžném životě zcela bez účinku. Naopak pro lidi abnormální je zvlášť typické, že se zdráhají uznat kompenzující vliv nevědomí, a dokonce ještě zdůrazňují svou jednostrannost... Duševně nevyrovnaný člověk se pokouší ubránit se proti vlastnímu nevědomí, to znamená bojuje proti těmto kompensujícím vlivům... Dvojice protikladů jsou rozervány a výsledné rozpolcení vede k neštěstí, neboť nevědomé se brzy začne vědomí násilně vnucovat. Pak se objeví výstřední, nesrozumitelné myšlenky a nálady a často počínající halucinace, které zřetelně nesou stopu vnitřního konfliktu" (Jung, 1990, str. 231 - 232).
Vědomím odmítané psychické obsahy se podle Junga v nevědomí seskupují do fragmentů, které ztrácejí spojení s duševním celkem. Původní subjekt se rozpadá ve více subjektů, protože dochází ke vzniku více autonomních, emočně silně obsazených komplexů. Zatímco u zdravých lidí je subjektem prožívání já, u schizofreniků je já jenom jedním z prožívaných subjektů. Stejný mechanismus mimochodem působí také při vzniku hysterie. U schizofrenního pacienta ovšem dojde mezi instancí já a některými komplexy k rozštěpení takového stupně, jaký je u neuróz nemyslitelný. "Každý neurotik zápasí za udržení a svrchovanost svého sebe-vědomí a za podmanění si vzdorujících nevědomých sil. Ale pacient, který se nechal ovládnout dotěrností podivných obsahů z nevědomí, pacient, který nebojuje, který se dokonce s chorobnými elementy identifikuje, se okamžitě vystavuje podezření ze schizofrenie. Jeho abaissement dospělo k osudovému, extrémnímu stupni, kdy já ztrácí veškerou sílu vzdorovat útoku zjevně mocnějšího nevědomí" (Jung, 1990, str. 269). "Pod vlivem extrémního rozštěpení se psychická totalita rozpadá na komplexy, a já-komplex přestává hrát nejdůležitější roli. Je pouze jedním mezi mnohými komplexy, které jsou všechny stejně důležité nebo možná dokonce ještě důležitější než já... Sebekontrola slábne a neovládá již stavy, nálady, myšlenky... Je to, jako by se hroutily samotné základy psýchy, jako by exploze nebo zemětřesení rozervávaly strukturu normálně postaveného domu. Užívám této analogie záměrně", píše Jung, "protože vyplývá ze symptomatologie prvotních fází... V projekci se objevují jako zemětřesení, kosmické katastrofy, jako padání hvězd, rozšťěpení slunce, rozpad měsíce vedví, proměna lidí v mrtvoly, zmrznutí vesmíru, atd." (tamtéž, str. 271).
"Korigující impulzy nebo kompenzace, které nyní vtrhly do vědomí", píše Jung na jiném místě, "by měly vlastně znamenat počátek léčebného procesu, protože jejich prostřednictvím by měl být uvolněn ten postoj, který byl dříve izolován. Ve skutečnosti k tomu ale nedochází, protože tyto nevědomé korigující impulzy se vědomí prezentují způsobem, který je pro něj nepřijatelný. Izolovaný jedinec (např.) začne slyšet podivné hlasy, které ho obviňují z vraždy a jiných zločinů. Tyto hlasy ho dohánějí k zoufalství a on se ve svém rozrušení pokouší dostat do kontaktu se svým okolím. Dělá tak přesně to, čemu se předtím úzkostlivě vyhýbal. Kompenzace je tedy účinná, ale v neprospěch individua" (Jung, 1990, str. 232). "Podivný způsob, jímž tyto kompenzující vlivy vtrhly do vědomí", dodává ještě Jung, "lze vysvětlit tím, že za prvé musely bojovat proti odporům, které tam již byly, a tak se pacientovi představit v úplně pokroucené podobě. Za druhé se tyto kompenzující vlivy mohou představovat jen jazykem nevědomí to znamená prostřednictvím podprahového materiálu velmi roztodivné povahy... Takový materiál zahrnuje všechny ty zapomenuté infantilní fantazie, které kdy vstoupily do lidského vědomí, a o nichž už zbývají jen legendy a mýty" (tamtéž).
Jung chápal schizofrenii jako jakýsi autosanační pokus psýché řešit vytěsněný konflikt na bázi kolektivního nevědomí a upozorňoval na skutečnost, že podobné obsahy prožívání jako u psychóz se objevují také u normálních osob, např. při intoxikaci meskalinem (Jung, 1996, str. 381), v polovědomých stavech a ve snech. "Ve snech vidíme", konstatoval již v roce 1907 ve své první publikované práci o schizofrenii, "jak je realita obetkávána fantazijními výtvory, jak vybledlé vzpomínkové představy přijímají hmatatelnou podobu, jak jsou dojmy z prostředí ve smyslu snu přetvářeny. Snící se nachází v novém a jiném světě, který vyprojikoval ze sebe sama. Nechme (ale) snícího procházet se a jednat jako by bděl a máme klinický obraz dementiae praecox" (Jung, 1990, str. 96-97).
Podobně jako při interpretaci snů Jung nevztahoval obsahy schizofrenních symptomů pouze k individuální historii subjektu, ale vykládal je na základě paralel nalézaných v pohádkách, mýtech, atp. Při svém zkoumání používal konstruktivní syntetickou metodu a uplatňoval tzv. "finální hledisko". Nezajímal se jen o to, jak ten který symptom vznikl, ale ptal se spíše, k čemu má sloužit. Ačkoliv Jung nikdy nevytvořil nějakou ucelenou teorii schizofrenního onemocnění, přinesl řadu důležitých podnětů a zasloužil se velmi významně o porozumění schizofrenní symptomatice. Ukázal rovněž v té době netušené možnosti psychoterapie psychóz.
4. Koncepce J. W. Perryho
Zřejmě nejznámějším jungiánským analytikem, který následoval Junga ve způsobu interpretace a léčení psychóz a stal se v psychoterapii psychotických pacientů opravdovým průkopníkem, je kalifornský psychiatr John Weir Perry. Podobně jako např. Laing chápe Perry psychózu jako případ vývojové krize, resp. jako fázi samoléčebného transformativního procesu. V jedné ze svých nejznámějších knih nazvané "The far side of madness" popisuje schizofrenii následovně: "V důsledku aktivace nevědomí a zhroucení ega je vědomí přemoženo hlubšími úrovněmi psýché a jedinec se ocitá v psychickém stavu naprosto odlišném od jeho okolí. Je ponořený do světa mýtu. Cítí se náhle izolovaný, protože nenachází pochopení na straně těch okolo něj. Strach z této přemoženosti a izolace způsobuje vlnu paniky, která jej uvádí do tísnivého stažení se. Jeho emoce již nejsou spojeny s běžnými věcmi, ale upadají do starostí a obrovských nesnází s vnitřním světem mýtů a obrazů" (Perry, 1974, str. 8).
V padesátých letech se Perry vedle obvyklé analytické práce ve své privátní praxi věnoval psychoterapii hospitalizovaných schizofrenních pacientů. Pracoval tehdy především s mladými lidmi zhruba mezi 20-35 lety. Většina z nich byla hospitalizována poprvé, byla hyperaktivní, s výraznou produkcí bludných myšlenek. Na rozdíl od v té době běžného přístupu, který považoval myšlenkovou produkci schizofreniků za soubor nicneříkajících, bizarních a psychologicky hluchých příznaků, Perry svým pacientům pozorně naslouchal. Chápal jejich bludné představy jako metaforická vyjádření emočních stavů mající pro daného jedince hluboký, i když skrytý vnitřní význam. Všímal si s udivující pravidelností se opakujících témat a odhalil postupně celou sekvenci mytologických obrazů, které proces vnitřního vývoje řady jeho pacientů provázely. Transformativní proces označil Perry následně jako proces obnovy (renewal process) a definoval jej jako zřetelný klinický syndrom (Mezi osmnácti svými pacienty nalezl dvanáct případů s tímto syndromem). Často se vyskytující mytologické motivy pracovně rozdělil do následujících deseti tematických skupin (Perry, 1974, str. 29-30):
A. Střed: Místo zřízené ve středu světa nebo kosmická osa (bod, kde se setkává nebeský svět, normální svět a podsvětí; mezi dvěma protikladnými polovinami světa; centrum pozornosti).
B. Smrt: Témata roztrhání nebo obětování jsou rozptýlena všude a jsou zjevná v kresbách (ukřižování, rozdrcení nebo rozsekání, mučení, přeházené končetiny nebo kosti, otrava). Převládajícím bludem je tvrzení o vlastní smrti a bytí v posmrtném stavu (lidé vypadají jako živé mrtvoly; bytí v pekle nebo v nebi; nebo vězení jako ekvivalent smrti).
C. Návrat k počátkům: Vyjádření regrese, která vrací člověka zpět k počátkům času a stvoření vesmíru (rajská zahrada, vody bezedné propasti, počáteční kroky evoluce, primitivní kmenová společnost, stvoření planet). Samozřejmě je tu i paralelní regrese k emocím, chování a asociacím dětských let (obklopení rodičovskými figurami; batole, kojenec; potřeby dotyku a spojení; orální potřeby).
D. Kosmický konflikt: Vzniká světový konflikt kosmického významu mezi silami dobra a zla, světla a temnoty nebo řádu a chaosu (v dnešní době překvapivě často vyjádřenými jako demokracie a komunismus; armageddon nebo triumf Antikrista; zničení nebo konec světa, poslední soud; intriky, úklady, špionáž, otravy vše k získání světové nadvlády).
E. Hrozba protikladu: Pocit ohrožení ze strany opačného pohlaví, strach z přemožení opačným pohlavím nebo přeměnění se v něj (drogy způsobující přeměnu v opačné pohlaví; identifikace s postavou opačného pohlaví; nadvláda opačného pohlaví; pokusy vyhladit opačné pohlaví).
F. Apoteóza: Jedinec zažívá zbožštění, povýšení do královského stavu nebo na úroveň božství (král nebo královna, božstvo nebo světec, hrdina nebo hrdinka, mesiáš).
G. Duchovní svatba: Jedinec vstupuje do posvátného svazku rituálního nebo mytologického charakteru (královská svatba /eventuálně incestní/; sňatek s Bohem nebo Bohyní; jako Panenská Matka, která počala s  ducha).
H. Nové zrození: Dochází k a nebo je očekáváno nové narození nadlidského dítěte nebo sebe sama (ideje znovuzrození; Božské dítě, dítě spasitel, princ nebo usmiřitel rozděleného světa).
I. Nová společnost: Je předvídán nový společenský řád ideální nebo posvátné povahy (Nový Jeruzalém, poslední ráj, Utopie, světový mír; nový věk, nové nebe a nová země).
J. Svět rozdělený do čtyř částí: Je ustanovena čtyřdílná struktura světa nebo kosmu obvykle v podobě rozčtvrceného kruhu (čtyři kontinenty nebo čtvrtiny; čtyři politické strany, vlády nebo národy; čtyři rasy nebo náboženství; čtyři osoby božství; čtyři elementy nebo stavy bytí).
Perry dodává, že jednotlivá témata se pochopitelně nemusí objevovat v tomto pořadí. Nicméně motivy smrti a rozpadu starých forem, návrat k počátkům a konflikt protikladů se zpravidla objevují dříve, zatímco motivy znovuzrození, nového sociálního řádu a světa rozděleného do čtyř částí později (viz Perry, 1974, str. 30 a 141; srv. Perry in Grof a Grof, 1999a, str. 31 a 83-84).
Fascinující paralelu k procesu obnovy odehrávajícímu se uvnitř psýché nalezl Perry v obřadech posvátného královského majestátu konaných u příležitosti příchodu nového roku v oblasti starověkého Blízkého východu. Děj rituálního dramatu znovuustavení krále a království starého Izraele odpovídá do neuvěřitelných detailů sledu výše zmíněných mytologických obrazů objevujících se u Perryho schizofrenních pacientů. Perry se proto domnívá, že proces obnovy je důsledkem aktivace prastarého mytologického obrazu posvátného královského majestátu. Vraťme se ale zpět k psychotickým pacientům.
Základem pozdější psychogeneze schizofrenie je dle Perryho problém neadekvátního sebepojetí prepsychotické osobnosti. V typickém případě jde o jedince vyrůstajícího ve frustrujícím prostředí, kde mateřská láska je podmíněna splněním matčiných (nesplnitelných) očekávání (srv. Batesonova dvojná vazba). Dítě se cítí být odmítané a nehodné být přijímáno a milováno. Ztotožňuje se s matčinou odsuzující kritikou a dostává se do role "černé ovce". Perry kromě toho hovoří o celkovém potlačení emocionality a přirozené schopnosti vytvářet blízké vztahy (princip Eros) a naopak přesunu energie (libida) k opačnému principu kontroly, síly a moci (princip Logos). K tomu dochází na vědomé úrovni. Nízká sebeúcta, pocity nedostatečnosti a neodpustitelné viny jsou ale kompenzovány zcela opačným sebeobrazem v nevědomí. Nevědomí produkuje fantazijní vize vynikající, nadlidské bytosti, génia nebo osoby významné pro budoucnost světa. "Rozpor mezi těmito dvěma protichůdnými sebeobrazy", píše Perry, "vytváří nestabilní psychickou situaci plnou pocitu nereálnosti a úzkosti, jež má sklon kdykoli uvrhnout jedince do archetypálního procesu obnovy" (Perry, 1974, str. 26).
Proces obnovy představuje přirozený pokus individuální psýché o změnu příliš jednostranného vědomého postoje (sebepojetí, orientace na Logos). Samotný fakt, že nevědomí začne produkovat archetypální symbolické obrazy, přitom podle Perryho ještě není nijak patologický nebo nebezpečný. To, co způsobuje vlastní schizofrenickou poruchu, je teprve nesprávný nebo spíš neobratný, nedovedný způsob, jakým prepsychotické ego s těmito obrazy nakládá. V případě počínající psychózy dochází k tzv. inflaci. Ego se s obrazy a procesy aktivovanými v nevědomí identifikuje. Místo toho, aby jedinec prožívající aktivaci centrálního archetypu konstatoval: "V mém vnitřním psychickém světě se objevil obraz představující mesiášského hrdinu, vykupitele, krále nebo Boha", cítí se být hrdinou, králem, Bohem. Prohlašuje pak např.: "Jsem vyvolený, povolán k tomu, abych spasil svět" (srv. Perry, 1974, str. 66). K interpretaci těchto představ uvádí Perry: "Svět můžeme přeložit jako vnitřní svět, válku jako vnitřní konflikt protikladů, místo mesiášské povolání můžeme říci vnitřní obraz hrdiny, který má zvláštní poslání přinést do jedincova vnitřního psychického světa změnu a místo nová společnost můžeme říci vnitřní subjektivní kultura, jež potřebuje změnu, to jest jedincova struktura hodnot a významů, životní postoj a životní styl" (tamtéž).
Klíčovým okamžikem, ve kterém k inflaci nevědomí a identifikaci ega s archetypálními obsahy dochází, je výše již zmíněný stav paniky, do nějž jedinec na počátku procesu obnovy zpravidla upadá. Panika jej zachvacuje tím spíše, že se se svým prožíváním plným vzdouvajících se primitivních obrazů ocitá osamocen. Je dezorientován. Stav, v  němž se nachází, je pro něj (stejně jako pro jeho okolí) nesrozumitelný. Vědomí naprosté izolace ale ještě zvyšuje jeho úzkost. "Natolik ztrácí svou identitu, že se stává vysoce sugestibilním a ztotožňuje se s jakýmkoli silným vlivem zevnitř nebo zvenku", píše Perry. "Takže když mu společnost řekne, Jste příliš odlišný, jste hrozba, jste nemocný a budeme vás muset zavřít, cítí se podle toho, tedy jako šílený, zasluhující potrestání, nebezpečný a nezvládnutelný. Jako zrcadlo totiž odráží to, co se od něj očekává" (Perry, 1974, str.  110). Perry v této souvislosti upozorňuje na možnost iatrogenního poškození. Psychiatrické instituce se zde svým přístupem k pacientovi mohou stát neočekávaně schizofrenogenními (srv. tamtéž, str. 121).
Podrobná analýza aplikace Perryho konceptu schizofrenních poruch v psychoterapii by přesahovala rámec našeho pojednání a proto jen ve zkratce: Proces obnovy jevící se jako akutní schizofrenní epizoda představuje přirozený, i když velmi bouřlivý způsob reakce psýché na neudržitelnou prepsychotickou situaci. Je to proces růstu vedoucí k důležitým změnám, totiž k podnícení schopností porozumění, lásky a soucitu, k přijetí vlastních emocí a změně postoje k sobě i k  druhým (princip Eros). Je velmi nešťastné pokoušet se tento proces zastavit nebo zvrátit. Jde spíše o to, nechat pacienta v chráněném prostředí tímto procesem projít, pomoci mu znovu nalézt ztracené významy potlačených emocí a integrovat následně prožitky procesu obnovy ve vědomí.
Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že mytologická témata procesu obnovy se (snad s vyjímkou strachu z opačného pohlaví) zcela shodují s typickými tématy objevujícími se v průběhu mystické cesty. Toho si pochopitelně povšiml i Perry (viz Perry, 1974, kap. 7. a 8.). Základní rozdíl mezi mystikem a schizofrenikem spatřuje Perry ve způsobu, jakým se mystik s archetypálními obsahy vypořádává. Zážitek "smrti" například, který je pro schizofrenika pochopitelně důvodem k úzkosti a panice, je pro mystika v podstatě vítanou událostí (srv. tamtéž, str. 99). U mystika tedy nedochází k inflaci nevědomí ani k identifikaci s archetypálními obsahy, alespoň ne v takovém rozsahu. V roce 1968 diskutoval Perry tuto problematiku na půdě Esalenského institutu v Big Sur s Josephem Campbellem. Ten o tom později napsal: "Jaký je rozdíl mezi psychózou či LSD tripem a zkušeností jogína či mystika? Ve všech případech jde o skoky do modravých hlubin nitra; o tom nemůže být pochyb... A přece jen tu je jeden velmi důležitý rozdíl: s jistou dávkou nadsázky lze říci, že jde o rozdíl mezi potápěčem, který umí plavat, a potápěčem, který plavat neumí. Mystik vstoupí do vody a zjistí, že plave, jelikož má k plavání určité dispozice a krok za krokem následuje rad svého mistra; schizofrenik je naproti tomu sám, bez pomoci a bez talentu, zcela nepřipraven spadl či záměrně skočil do vody a topí se" (Campbell, 1998, str. 229).