TEORIE VÝVOJE SKUPINY
(Kapitola z knihy Group Psychotherapy, Practice and development, Baruch Levine, Waveland Press, 1991, přeložil Pavel Roubal)
Teorie vývoje skupiny, kterou uvádíme, dělí průběh skupiny do čtyř fází. Rozhodujícím rysem každé fáze je tzv. směřování vztahů (directionality of relationships) mezi členy skupiny a mezi členy a terapeutem. Ke každé fázi patří jiné směřování vztahů, které se v ostatních fázích nevyskytuje. Je třeba zdůraznit, že nám jde o vztahy, nikoli o chování a vzorce verbální interakce. Vzorce interakčního chování a jeho slovní vyjádření může, ale nemusí vyjadřovat momentální směřování vztahů.
Slovem krize označujeme tři různé jevy. Krize jsou sice spojovány s jednotlivými fázemi, ale mohou se vyskytovat a vyskytují se v průběhu celého „života“ skupiny. Vyřešením krizí, jak v životě skupiny přicházejí, dochází ke změnám směřování vztahů a emocionální složky těchto vztahů. Zmíněné čtyři fáze tedy reprezentují kvalitativní změnu vztahů a změnu v jejich směřování. Tím, že se změní směřování vztahů, dojde k přechodu od jedné fáze ke druhé. Opakující se krize jsou známkami změn kvality vztahů na začátku a v průběhu každé fáze.
Fáze vývoje skupiny
Jedná se o následující čtyři fáze: paralelní fáze (parallel phase), fáze začlenění (inclusion phase), fáze vzájemnosti (mutuality phase) a závěrečná fáze (termination phase). V případě paralelní fáze se směřování vztahů soustřeďuje na terapeuta. Název paralelní fáze byl odvozen z termínu paralelní hra používaného v teorii sociálního vývoje dětí předškolního věku.
Paralelní fáze
Ačkoli v průběhu paralelní fáze dochází k verbálním a/nebo neverbálním interakcím, které jsou většinou směřovány k ostatním členům skupiny, ve skutečnosti patří terapeutovi. Jde-li o skupinu dospělých neurotiků, která se setkává ambulantně jednou týdně, může uplynout pár minut až několika týdnů, než se skupina dostane za období paralelní fáze. To, jak dlouho to bude trvat, záleží na způsobu, jakým terapeut vede a strukturuje sezení. Mnoho skupin dětí, kterým je méně než osm let, nebo skupin schizofreniků zůstává v paralelní fázi po celou dobu života skupiny. Většina skupin dětí ve věku latence (latency-aged, 6 až 12 let) tráví v paralelní fázi několik setkání až několik měsíců. Hlavním úkolem skupiny v paralelní fázi je posílit důvěru k terapeutovi, k ostatním členům skupiny a v terapii vůbec. Jednotliví členové skupiny se pak mohou projevovat otevřeněji a mohou začít mluvit o svých potřebách.
Fáze začlenění
Během fáze začlenění se skupina utváří. Dochází k oslabení centrální role terapeuta v interakcích a k častějším interakcím mezi členy skupiny. Tvoří se páry a podskupiny, a to většinou na základě podobností, které na sobě členové vzájemně pozorují. Na počátku fáze se dávají dohromady páry a podskupiny, zatímco na jejím konci vytvářejí vztahy již většina nebo všichni členové skupiny, a to opět s většinou nebo se všemi členy. Centrální role terapeuta v interakcích ustupuje, jak roste počet vztahů mezi členy skupiny. Terapeut nicméně udržuje vztahy jak s jednotlivými členy, tak páry a podskupinami, které se v průběhu setkání vytvořily.
Termín začlenění (inclusion) byl odvozen od prvořadého úkolu skupiny v této fázi. Členové mají být ostatními přijati, sami ostatní akceptovat a získat podíl na moci ve skupině. Někteří teoretici mají tendenci zdůrazňovat význam konfliktů a poměřování sil mezi členy. Jde bezesporu o důležité a nezbytné prvky procesu formování skupiny, nicméně každý konflikt a poměřování sil je třeba brát jako gesto, které vyjadřuje snahu po začlenění do skupinového dění. Značí touhu být plně akceptován jako člen, který má určitou míru vlivu na skupinu. Dalším důležitým prvkem fáze začlenění je rozdělování moci ve skupině.
Jde-li o skupiny dětí v období latence (latency-aged group) nebo skupiny chronických schizofreniků, pak dosažení plného začlenění do skupinového dění a rozdělení moci je zhruba maximum, kterého jsou zmíněné skupiny schopny dosáhnout. Dokáže-li skupina chronických schizofreniků za dobu jednoho dvou roků dosáhnout začlenění v plné míře, znamená to pro její členy, že jsou případně schopni prosadit ve skupině i něco ze svých potřeb. Dávají tak najevo – nebo alespoň ti z nich, kteří tohoto stupně dosáhli - dostatečnou důvěru vůči interpersonálním vztahům jako takovým. Děti na konci období latence jsou schopny ve skupině vyvinout formální pravidla nebo neformální normy, které ovládnou jejich jednání a kterých se drží v případě, že by hrozilo jejich ať už reálné nebo pomyslné vyloučení ze skupiny.
Fáze vzájemnosti
Pro skupinu dospělých představuje prostřední fáze - fáze vzájemnosti - příležitost pro intimní vztahy. Ve většině případů dlouhodobé terapie dospělých, ať už jde o otevřené nebo uzavřené skupiny, tvoří fáze vzájemnosti převládající období života skupiny. Co se týká tzv. směřování vztahů, obrací se na sebe všichni nebo téměř všichni včetně terapeuta. Terapeut se vztahuje jak ke každému členu, tak ke skupině jako celku.
Název fáze vzájemnosti byl odvozen z povahy vztahů ve středním období života skupiny. Každý, kdo je součástí procesu vzájemnosti, se na začátku fáze cítí být ve skupině akceptován apovažuje se za platného člena skupiny, podílí se na její moci a ovlivňuje její dění. Účastní se procesu, kdy členové skupiny dávají a dostávají. Rozvíjí empatické chování. Rozhodující je, o kterého z členů skupiny se jedná, jaká je osobnost a styl terapeuta a jak dlouho se skupina setkává. Na tom záleží míra empatie ve fázi vzájemnosti. Narůstá více a více, stejně tak jako i jiné aspekty vztahů mezi jednotlivými členy. Spolu s tím, jak se prohlubují emocionální vazby mezi členy, stávají se členové více svobodní ve vyjadřování. Projevují jedinečnost a odlišnost svých myšlenek a pocitů. Fáze začlenění a fáze vzájemnosti se liší. Ve fázi začlenění se všichni museli identifikovat buďto s jednou podskupinou lidí, s jejich pocity a myšlenkami, nebo s nějakou jinou. Během fáze vzájemnosti si každý člen může svobodněji volit sdílet myšlenky a pocity s některým z členů nebo se  skupinou jako celkem. Z hlediska procesu diferenciace se postoje členů skupiny vyvíjejí směrem od nediferencovanosti v paralelní fázi, přes úplné přijetí nebo odmítnutí ve fázi začlenění, až k částečnému a diferencovanému přijetí nebo odmítnutí ve fázi vzájemnosti.
Od té doby, co vývoj skupiny probíhá určován fází vzájemnosti, skupina pracuje méně sama na sobě jako na systému a většinu úsilí věnuje terapeutickým úkolům a vztahům v rámci skupiny a mimo ni. Jejím hlavním úkolem je prohloubení vztahů.
Skupiny starších dospívajících a skupiny dospělých, které jsou složené z členů schopných vzájemnosti ve vztazích, budou trávit většinu doby terapeutické práce a vůbec existence skupiny ve fázi vzájemnosti. Skupiny dětí ve věku starší latence (older latency-aged group) a skupiny raných adolescentů (early adolescent group) mohou dosáhnout určitého stupně vzájemnosti, jestliže jsou spolu dostatečně dlouhou dobu (dva až šest měsíců, setkání každý týden; i tak však záleží na konkrétním složení skupiny). Zůstanou ovšem velmi závislí na terapeutovi. Pomáhá jim svobodně projevovat rozmanitosti a odlišnosti v myšlení, pocitech a chování, kterými se liší od ostatních ve skupině. Rozdíl v míře intimity, které jsou schopny dosáhnout skupiny raných adolescentů a dospělých, odpovídá rozdílu ve schopnosti prožívat intimitu v rámci vztahů, v kterých se v životě přirozeně nacházejí.
Závěrečná fáze
Termín závěrečná fáze patří spíše k teorii vývoje v uzavřených skupinách (closed groups), i když jde o fenomén, jenž se může vyskytnout i v závěru setkání otevřené skupiny (open groups). Tento fenomén je spojován i s odchodem jednoho z členů otevřené skupiny, v tom případě je však významný především pro jedince samotného. U členů otevřených skupin proto mluvíme spíše o fenoménu separační krize. I v této fázi je opět rozhodujícím hlediskem tzv. směřování vztahů. Členové se začínají méně angažovat ve vztazích uvnitř skupiny jak s ostatními členy, tak s terapeutem, a odvracejí se směrem ke vztahům mimo skupinu.
V ideálním případě představuje závěrečná fáze zlom, kdy členové a/nebo skupina splnila své hlavní terapeutické cíle a končí. U skupin s omezenou dobou trvání nebo v případě krátkodobé skupinové terapie přichází závěrečná fáze dříve. Členové skupiny si totiž uvědomují, že se blíží konec skupiny. To v ideálním případě znamená, že závěrečná fáze začíná v průběhu fáze vzájemnosti a pokračuje až do konce, kdy skupinu její členové opouštějí. Avšak vzhledem k tomu, že každé setkání má konec, může se závěrečná fáze vyskytnout uprostřed jakékoli jiné fáze, počínaje paralelní a fází vzájemnosti konče. Forma závěrečné fáze je závislá na úrovni vztahů mezi členy v době, kdy tato fáze začala. Přesněji řečeno, forma závěrečné fáze vypovídá o tom, do jaké míry a jak se podařilo vyřešit tzv. krize autority, krize intimity a separační krize.
Krize
Existují tři druhy krizí, které se v průběhu „života“ skupiny opakovaně objevují: krize autority, krize intimity a separační krize. Poněvadž se mohou objevovat a skutečně se objevují kdykoli během života skupiny, slouží jako hybná síla při přechodu z jedné fáze do druhé. Navíc slouží k prohloubení vztahů poté, co dojde k vyřešení prvních krizí.
Krize autority
Krize autority se většinou objevuje jako první. Týká se především centrálního postavení a „politické moci“ terapeuta. Počáteční krize autority se objeví v období paralelní fáze a nemusí být vyřešena. Vyřešení první krize autority většinou značí konec paralelní fáze a nástup fáze začlenění. Vyřešení krize autority znamená, že část politické moci terapeuta přešla na členy. Terapeut ji skupině postoupil a ona ji přijala. Pokud terapeut zmíněnou moc nepředá nebo ji skupina nepřijme, pak ještě nebyla vyřešena krize autority.
Může se stát a skutečně se stává, že se průběh skupiny dostane do fáze začlenění, aniž by došlo k vyřešení krize autority. Pak je ovšem průběh terapie ve skupině značně povrchní, srovnáme-li jej se skupinou, kde k vyřešení krize autority došlo. Je velmi důležité si uvědomit, že předání politické moci skupině a její přijetí představuje současně jakési svolení k rozvoji autonomie skupiny a uvolnění prostoru ve skupině pro její jednotlivé členy. Jestliže musí být politická moc terapeutovi uzmuta, tedy odebrána bez jeho vědomého svolení, vzniká v myslích členů skupiny nejistota. Zvažují, nakolik je získaná autonomie legitimní a vzrůstá pocit obav z potrestání a odmítnutí. Jestliže byla politická moc předána skupině, která na to ještě nebyla připravena, a nebo skupině, která o ni nestála, pak její členové obdrželi moc, s kterou neumí náležitě zacházet. Vzniká nebezpečí, že tuto moc nedokáží použít a obrátí se zpět k terapeutovi jako ke zdroji síly a stanou se na něm opět závislými.
Není pravda, že se téma autority již neobjeví poté, co byla jednou vyřešena krize autority. Má tendenci navracet se ve fázích začlenění, vzájemnosti a v závěrečné fázi. Mimo vnější projev první krize autority, což je předání moci, dochází k postupnému vyrovnávání sil mezi terapeutem a ostatními členy skupiny. Tak se posiluje vědomí Já (self) a samostatnost (interdependence). Je možno dosáhnout autonomie a vyjádřit potřeby jednotlivých členů. Mimo to je krize autority také průvodcem krize intimity během fáze vzájemnosti, jak dochází k postupnému rozřešení dilematu mezi připoutáním k autoritě (rodičům) a poutem k jednotlivým členům skupiny (přátelé, milenci, atp.) Ke krizi intimity stejně jako ke krizi autority dochází v průběhu celého života skupiny. Ranou krizi intimity spustí již samotná příležitost citového kontaktu mezi členy. Pozdější krize intimity bývá vyvolána dalším prohloubením citového kontaktu, častějším výskytem projevů vzájemné otevřenosti a empatie. Vyřešení krize intimity umožní členům skupiny ještě více prohloubit citové kontakty a vytvořit nové.
Krize intimity
Hlavní rozdíl mezi naším pojetím a pojetím vývoje skupiny jako plynulého procesu je v tom, že intimitu nevnímáme jako samostatnou fázi. Jde nám spíše o jakési cyklické pojetí procesu vývoje skupiny. Důvodem je především fakt, že se intimita začíná rozvíjet v párech a podskupinách již v době fáze začlenění, a dosahuje vrcholu až v období prvního skupinového vyřešení krize intimity. Období prvního skupinového vyřešení krize intimity odpovídá tzv. fázi intimity, jak ji vidí ti, kteří vývoj intimity ve skupině považují za plynulý proces. Právě proto, že prohlubování intimity ve vztazích pokračuje i v průběhu fáze vzájemnosti, neznamená první skupinové vyřešení krize intimity nic jiného než opět další předěl ve vývoji intimity. Od něj se odvíjí i její další prohlubování a diferenciace.
Krize intimity se mohou objevit a skutečně se objevují hned v průběhu paralelní fáze. Tyto rané krize intimity však nejsou řešeny, členové od projevů intimity utíkají. Pokud dochází k předčasnému řešení raných krizí intimity nebo jejich eskalaci, musí se nutně jednat o povrchní proces. Buď se stanoví přísné normy a hranice, které intimitu střeží, a nebo dochází k tomu, že se členové pouští do intelektualizací, čímž zachovávají zdání intimity, ale ve skutečnosti si udržují odstup. Je-li krize intimity vyřešena dříve, než nastoupí fáze začlenění, omezí se tak rozsah citových projevů jednotlivých členů. Jsou totiž svázáni s rolí, kterou hráli v době řešení krize. V takových skupinách dochází ke změně zřídka a obtížně.
Tzv. první skupinové vyřešení krize intimity slouží jako přechod od fáze začlenění k fázi vzájemnosti. Fáze vzájemnosti je postavena na kontaktech emocionálního rázu. Krize intimity na počátku této fáze spustí nebo prohloubí citový kontakt. Skupina může vstoupit do fáze vzájemnosti, zatímco stupeň intimity bude nízký. Bude však potřebovat další krize intimity, aby se tak citové kontakty postupně prohlubovaly. Míra intimity ve skupině během fáze vzájemnosti je neomezená a je podmíněna individualitou každého z členů skupiny a délkou doby, po kterou je skupina pohromadě.
Skupiny dětí v období pozdní latence (late latency groups) a skupiny adolescentů dospívají do stádia pseudointimity (pseudo-intimacy), které odpovídá stupni vývoje, na němž se právě nacházejí. U skupiny dětí tohoto věku je schopnost vyjádření intimity omezena stupněm jejich sociálního vývoje. Skupiny dětí v období pozdní latence a skupiny adolescentů na místo intimity staví sounáležitost. Vyžadují, aby se všichni členové mysleli, jednali a chovali stejným způsobem, a tak si dokazují a ukazují ostatním, že drží pospolu. Právě potřeba a záměr předvést prožívání intimity ostatním mimo skupinu poukazuje na povrchnost samotného procesu, kterým procházejí. Objeví-li se projevy pseudointimity u skupiny dospělých, stává se tak většinou proto, že byla intimita terapeutem nebo někým ze skupiny načlenech skupiny vynucena a oni na ni ještě nebyli zralí. Zatímco ve skupinách dětí nebo adolescentů může pseudointimita patřit k věku a ukazovat nakolik je rozvinuta schopnost prožívat intimitu, ve skupinách dospělých může významně snižovat míru vzájemnosti v době, kdy je jí dosaženo. Pseudointimita ve skupině dospělých je především známkou zanedbání skutečnosti, že ve skupině nedošlo k vyjadřování negativních pocitů a k otevřeným konfliktům (overt conflicts). Největší nebezpečí pseudointimity ve skupině dospělých tkví v tom, že jednotliví členové opouštějí skupinu s pocitem, že ostatní zažívali, co ve skutečnosti jen předstírali, a v důsledku toho cítí, jak jsou v oblasti intimity neschopní.
Krize autority jsou přítomny i před vyřešením první krize autority, avšak nejsou ještě vyřešeny. Krize intimity se zrovna tak vyskytují i před prvním skupinovým vyřešením krize intimity. Dojde-li však k jejich vyřešení, pak se tak děje pouze mezi jednotlivými členy. Separační krize jsou postupem času řešeny stále častěji.1
Separační krize
Separační krize vzniká během kterékoli z fází vývoje skupiny. Krizi spouští: strach z terapeuta, strach z ostatních členů, terapeutova nepřítomnost nebo nepřítomnost někoho z ostatních členů, odchod terapeuta nebo jiného člena ze skupiny a ukončení skupiny. Separační úzkost je také součástí jak krize autority, tak krize intimity. Díky separační krizi se členové skupiny během sezení začnou zabývat pocitem ztráty nebo potenciální ztráty u ostatních členů skupiny. Mimoto se zabývají také pocity separace a ztráty, které by se mohli objevit nebo se objevují v životě členů skupiny a při jejich odchodu ze skupiny.
Separační krize je vyřešena v případě, že jsou členové skupiny schopni zacházet s pocity separace a reakcemi na separaci v době, která krizi předchází. Separační krize není vyřešena, když se členové pocity separace nezabývají a tyto pocity nepřestávají popírat a potlačovat. Čím později se separační krize v posloupnosti jednotlivých fází vyskytnou, tím větší je šance, že si skupina s nimi poradí.
Jak se separační krize znovuobjevují, jsou většinou skupiny pokaždé o něco dál ve způsobu, jakým s krizí nakládají.
Na obrázku je znázorněna relativní četnost jednotlivých tří krizí během čtyř fází vývoje skupiny. Grafické vyjádření pomocí rovných čar je třeba brát jako znázornění obvyklého průběhu; kolísání a odchylky se sezení od sezení vyskytují v každé skupině. Avšak tak výrazné odchylky, jako jsou předčasná krize intimity během paralelní fáze nebo fáze začlenění a předčasná krize autority, způsobí značné deformace ve vývoji skupiny. Mnohé z možných deformací, jejich povaha a náprava je popsána v textu zabývajícím se příslušnými fázemi a krizemi. Dlužno dodat, že uvedený obrázek představuje teoretický model vzájemného působení fází a krizí.