CONSEIL
DE L'EUROPE
COUNCIL
OF EUROPE
COUR EUROPÉENNE DES DROITS DE L'HOMME
EUROPEAN COURT OF HUMAN RIGHTS
Czech version / version tchque
český překlad
září 2003
Informační dokument
vydaný tajemníkem Evropského soudu pro lidská práva
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
Historický přehled, organizace a řízení před ním
I. HISTORICKÝ PŘEHLED
A. Evropská úmluva o lidských právech z roku 1950
1. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod byla vypracována
v rámci Rady Evropy. K podpisu byla otevřena v Římě dne 4. listopadu 1950 a v platnost
vstoupila v září 1953. Úmyslem jejích autorů, vycházejících ze Všeobecné deklarace lidských
práv z roku 1948, bylo dosáhnout cílů Rady Evropy prostřednictvím ochrany a rozvoje
lidských práv a základních svobod. Úmluva tak byla prvním krokem ke kolektivnímu
zabezpečení některých práv zahrnutých do Všeobecné deklarace.
2. Kromě zakotvení souboru občanských a politických práv a svobod1
vytvořila Úmluva
systém kontroly dodržování závazků, které na sebe převzaly její smluvní strany. Touto
úlohou byly pověřeny tři orgány: Evropská komise pro lidská práva (zřízená v roce 1954),
Evropský soud pro lidská práva (vytvořený roku 1959) a Výbor ministrů Rady Evropy,
složený z ministrů zahraničních věcí členských států či jejich zástupců.
3. Podle původního znění Úmluvy mohly stížnosti proti smluvním stranám podávat státy
(smluvní strany Úmluvy) i individuální stěžovatelé (tj. fyzické nebo právnické osoby,
skupiny osob či nevládní organizace). Podmínkou podání individuální stížnosti však bylo
uznání tohoto práva příslušnou smluvní stranou (toto uznání se později stalo povinným na
základě Protokolu č. 11 k Úmluvě - viz níže odst. 6).
1
K názvům článků zaručujících jednotlivá práva viz Příloha I.
2
Stížnosti nejprve předběžně posuzovala Komise, která rozhodovala o jejich
přijatelnosti. Pokud byla stížnost prohlášena za přijatelnou, Komise byla stranám k dispozici
za účelem dosažení smírného urovnání. V případě, že ke smíru nedošlo, vypracovala Komise
zprávu, ve které shrnula skutkový stav a vyjádřila svůj názor na opodstatněnost stížnosti.
Zpráva byla poté postoupena Výboru ministrů.
4. Pokud příslušný stát uznal pravomoc Soudu, Komise a kterákoliv zainteresovaná
smluvní strana měly možnost předložit stížnost Soudu, a to ve lhůtě tří měsíců od odeslání
zprávy Výboru ministrů. Rozhodnutí Soudu o stížnosti bylo konečné a závazné. Jednotlivci
nebyli oprávněni předložit věc Soudu.
Nebyla-li věc předložena Soudu, rozhodoval o tom, zda došlo k porušení Úmluvy,
Výbor ministrů, který mohl poškozenému stěžovateli přiznat ,,spravedlivé zadostiučinění".
Výbor ministrů byl též zodpovědný za dohled nad výkonem rozsudků Soudu.
B. Pozdější vývoj
5. Po vstupu Úmluvy v platnost bylo přijato třináct dodatkových protokolů. Protokoly
č. 1, 4, 6, 7, 121
a 13 rozšířily soubor práv a svobod zaručených Úmluvou. Protokol č. 2 dal
Soudu pravomoc vydávat poradní stanoviska. Protokol č. 9 umožnil individuálním
stěžovatelům předkládat jejich stížnosti Soudu, pod podmínkou ratifikace tohoto protokolu
příslušným státem a přijetí stížnosti panelem soudců. Protokol č. 11 reorganizoval kontrolní
mechanismus (viz níže). Ostatní protokoly se týkaly organizace orgánů Úmluvy a řízení před
nimi.
6. V důsledku trvalého nárůstu počtu stížností od roku 1980 bylo pro orgány Úmluvy
stále těžší zabezpečit, aby délka řízení nepřesáhla přijatelnou dobu. Tento problém se vyostřil
začátkem devadesátých let v souvislosti s přistoupením nových smluvních států. Počet
stížností ročně zaregistrovaných Komisí se zvýšil ze 404 v roce 1981 na 4750 v roce 1997. V
roce 1997 přesáhl počet nezaregistrovaných, resp. předběžných spisů založených Komisí
číslo 12 000. Vývoj před Soudem byl podobný - počet předložených stížností se zvýšil ze 7
v roce 1981 na 119 v roce 1997.
Zvyšující se počet stížností vyústil v dlouhou diskusi o potřebě změny kontrolního
systému v rámci Úmluvy, jejímž výsledkem bylo přijetí Protokolu č. 11 k Úmluvě. Jeho
cílem bylo zjednodušit existující strukturu vytvořením nového stálého Soudu, a tak zkrátit
délku řízení a posílit soudní charakter systému ochrany práv. Za tím účelem se pravomoc
Soudu stala obligatorní a bylo zrušeno právo Výboru ministrů rozhodovat o stížnostech.
Ke dni 1. listopadu 1998, kdy vstoupil v platnost Protokol č. 11, byly bývalý Soud
a Komise (tj. orgány, které nezasedaly permanentně) nahrazeny jediným stálým Soudem.
Komise však po přechodnou dobu jednoho roku (do 31. října 1999) pokračovala
v přezkoumávání stížností prohlášených za přijatelné před 1. listopadem 1998.
1
Tento protokol vstoupí v platnost poté, co bude ratifikován deseti smluvními státy.
3
7. Během tří let po vstupu Protokolu č. 11 v platnost se pracovní zátěž Soudu
bezprecedentně zvýšila. Počet zaregistrovaných stížností vzrostl z 5 979 v roce 1998 na
13 858 v roce 2001, tzn. nárůst přibližně o 130 %. Obavy týkající se schopnosti Soudu
přezkoumávat rostoucí počet stížností vedly k požadavku zabezpečit doplňkové zdroje a také
ke spekulacím o potřebě nové reformy.
Myšlenkový proces o reformě systému byl zahájen během ministerské konference
o lidských právech, která se konala v Římě ve dnech 3. a 4. listopadu 2000 při příležitosti
50. výročí otevření Úmluvy k podpisu. Na základě ministerského prohlášení o ,,Soudu
lidských práv pro Evropu" dali zástupci ministrů v listopadu 2002 Řídícímu výboru pro
lidská práva podnět k vypracování souboru konkrétních a koherentních návrhů, týkajících se
zejména opatření schopných bezodkladného uskutečnění, a případných změn Úmluvy.
II. EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
A. Organizace Soudu
8. Evropský soud pro lidská práva, vytvořený v souladu s Úmluvou ve znění
Protokolu č. 11, se skládá ze soudců, jejichž počet se rovná počtu smluvních stran
(v současnosti je jich 451
). Neexistuje omezení týkající se počtu soudců, kteří mají stejné
státní občanství. Soudci jsou voleni Parlamentním shromážděním Rady Evropy na dobu šesti
let. Funkční období poloviny soudců zvolených v prvních volbách však uplynulo po třech
letech, čímž bylo zabezpečeno obnovování funkčního období poloviny soudců v tříletých
cyklech.
Soudci se účastní činnosti Soudu jako soukromé osoby a nezastupují žádný stát.
Nemohou vykonávat činnost, která by byla neslučitelná s jejich nezávislostí, nestranností či
s požadavky souvisejícími se stálým výkonem funkce. Jejich funkční období končí dovršením
věku 70 let.
Plénum Soudu volí na tříleté období svého předsedu, dva místopředsedy a dva
předsedy sekcí.
9. Soud se v souladu se svým Jednacím řádem dělí na čtyři sekce, o jejichž složení se
rozhoduje každé tři roky s ohledem na různé právní systémy existující ve smluvních státech
a též z hlediska potřeby vyváženého zastoupení jednotlivých regionů a pohlaví. Každá sekce
má svého předsedu, z nichž dva jsou zároveň místopředsedy Soudu. Předsedům sekcí
pomáhají a v případě potřeby je zastupují místopředsedové sekcí, volení příslušnými
sekcemi.
10. V rámci každé sekce se na období jednoho roku vytvářejí výbory složené ze tří
soudců.
11. V rámci každé sekce se na principu rotace vytvářejí senáty složené ze sedmi soudců;
rozhodování senátu o určité stížnosti se vždy účastní předseda sekce a soudce zvolený za stát,
proti kterému tato stížnost směřuje. V případě, že ,,národní" soudce není členem dané sekce,
1
Viz seznam soudců v Příloze II.
4
zasedá v senátu jako jeho člen ex officio. Členové sekce, kteří nerozhodují v určité věci jako
členové senátu, se zasedání zúčastňují jako náhradníci.
12. Velký senát se skládá ze sedmnácti soudců. Předseda, místopředsedové Soudu
a předsedové sekcí v něm zasedají ex officio.
B. Řízení před Soudem
1. Všeobecné informace
13. Každý smluvní stát (mezistátní stížnosti) anebo jednotlivec (individuální stížnosti),
který se považuje za poškozeného v důsledku porušení Úmluvy, se může obrátit přímo na
Soud ve Štrasburku se stížností na porušení některého z práv zaručených Úmluvou jedním ze
smluvních států. Podrobnější informace a formuláře na stížnost jsou k dispozici v kanceláři
Soudu.
14. Řízení před Soudem je kontradiktorní a veřejné. Ústní jednání, která se konají jen
zřídka, jsou zpravidla veřejná, pokud senát, resp. velký senát ve výjimečných případech
nerozhodne jinak. Stanoviska stran a veškeré další dokumenty předložené kanceláři Soudu
jsou v zásadě přístupné veřejnosti.
15. Přestože individuální stěžovatelé mohou podat stížnost sami, doporučuje se, aby byli
právně zastoupeni; v případě ústního jednání nebo po prohlášení stížnosti za přijatelnou se
právní zastoupení dokonce vyžaduje. V rámci Rady Evropy byl vypracován systém
poskytování právní pomoci stěžovatelům, kteří nemají dostatek finančních prostředků.
16. Úředními jazyky Soudu jsou angličtina a francouzština, stížnosti však mohou být
sepsány v jednom z úředních jazyků smluvních států. Po prohlášení stížnosti za přijatelnou se
vyžaduje používání jednoho z úředních jazyků Soudu, pokud předseda senátu, resp. velkého
senátu neudělí výjimku.
2. Rozhodování o přijatelnosti
17. Každá individuální stížnost je přidělena jedné ze sekcí, jejíž předseda určí
soudce zpravodaje. Po předběžném přezkoumání věci soudce zpravodaj rozhodne, zda bude
stížnost předložena výboru složenému ze tří soudců anebo senátu.
18. Výbor může jednomyslně prohlásit stížnost za nepřijatelnou, anebo ji vyškrtnout ze
seznamu případů, pokud může být takové rozhodnutí přijato bez dalšího projednání věci.
19. Individuální stížnosti, které nebyly výborem prohlášeny za nepřijatelné, nebo které
soudce zpravodaj předložil přímo senátu, jakož i všechny mezistátní stížnosti, jsou
posuzovány v senátech. Senáty rozhodují zpravidla samostatnými rozhodnutími jak
o přijatelnosti stížnosti, tak o věci samé. V některých případech však může být o obou
otázkách rozhodnuto současně.
20. Senáty mohou kdykoliv postoupit případ velkému senátu, pokud posouzení věci
vyvolává závažnou otázku týkající se výkladu Úmluvy, anebo pokud by vyřešení určité
otázky mohlo vést k rozporu s dříve vydaným rozsudkem Soudu. Dotčené strany však proti
tomu mohou podat námitku ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy byly vyrozuměny
5
o úmyslu senátu postoupit věc velkému senátu. V případě postoupení věci probíhá řízení před
velkým senátem stejným způsobem jako níže popsané řízení v senátu.
21. První fáze řízení je obvykle písemná, senát však může rozhodnout o konání ústního
jednání; v takovém případě se zpravidla zároveň jedná i o otázkách týkajících se věci samé.
22. Rozhodnutí senátu o přijatelnosti jsou přijímána většinou hlasů. Musí být odůvodněná
a veřejná.
3. Řízení ve věci samé
23. Po prohlášení stížnosti za přijatelnou může senát vyzvat strany, aby předložily další
důkazy a písemná stanoviska, včetně případných stěžovatelových nároků na ,,spravedlivé
zadostiučinění". Může též nařídit veřejné jednání k opodstatněnosti stížnosti.
24. Předseda senátu může v zájmu řádného výkonu spravedlnosti vyzvat kterýkoliv
smluvní stát, který není účastníkem řízení, anebo kteroukoliv zainteresovanou osobu odlišnou
od stěžovatele, resp. jim povolit, aby předložili písemné stanovisko či aby se ve výjimečných
případech zúčastnily ústního jednání. Smluvní stát, jehož je stěžovatel občanem, je
automaticky oprávněn účastnit se tímto způsobem na projednávání stížnosti.
25. Během řízení ve věci samé může prostřednictvím příslušného tajemníka probíhat
jednání o smíru. Takové jednání má důvěrný charakter.
4. Rozsudky
26. Senáty rozhodují většinou hlasů. Soudci, kteří se zúčastnili projednávání věci, jsou
oprávněni připojit k rozsudku své samostatné - souhlasné či nesouhlasné - stanovisko, anebo
jen stručné prohlášení o nesouhlasu.
27. V tříměsíční lhůtě ode dne vyhlášení rozsudku senátem mohou strany požádat
o postoupení věci velkému senátu, pokud případ vyvolává závažnou otázku týkající se
výkladu či aplikace Úmluvy nebo jejích protokolů, anebo jinou důležitou otázku všeobecného
významu. Takové žádosti posuzuje panel pěti soudců velkého senátu, složený z předsedy
Soudu a předsedů sekcí, s výjimkou předsedy sekce, v rámci které byl rozsudek senátu
vynesen. V panelu zasedá též další soudce určený systémem rotace mezi soudci, kteří nebyli
členy původního senátu.
28. Rozsudek senátu se stane konečným po uplynutí tříměsíční lhůty od jeho vyhlášení,
případně dříve, prohlásí-li strany, že nebudou žádat o postoupení stížnosti velkému senátu,
resp. po odmítnutí takové žádosti panelem pěti soudců.
29. Pokud panel vyhoví žádosti o postoupení věci velkému senátu, tento rozhodne o věci
většinou hlasů, rozsudkem, který je konečný.
30. Všechny konečné rozsudky Soudu jsou pro dotčené smluvní státy závazné.
31. Dohled nad výkonem rozsudků je svěřen Výboru ministrů Rady Evropy. Tento orgán
je oprávněn kontrolovat, zda státy, uznané zodpovědnými za porušení Úmluvy, přijaly
6
opatření nutná ke splnění specifických nebo obecných povinností vyplývajících z rozsudků
Soudu.
5. Poradní stanoviska
32. Soud může na žádost Výboru ministrů vydávat poradní stanoviska o právních
otázkách týkajících se výkladu Úmluvy a jejích protokolů.
Rozhodnutí Výboru ministrů, kterým se Soud žádá o poradní stanovisko, je přijímáno
většinou hlasů.
33. Žádosti o poradní stanoviska posuzuje velký senát, který přijímá tato stanoviska
většinou hlasů. Každý soudce k nim může připojit své samostatné - souhlasné či nesouhlasné
- stanovisko anebo stručné prohlášení o nesouhlasu.
7
PŘÍLOHA I
Názvy normativních článků Úmluvy
Úmluva z roku 1950
Článek 2 : Právo na život
Článek 3 : Zákaz mučení
Článek 4 : Zákaz otroctví a nucených prací
Článek 5 : Právo na svobodu a osobní bezpečnost
Článek 6 : Právo na spravedlivé řízení
Článek 7 : Uložení trestu jen na základě zákona
Článek 8 : Právo na respektování soukromého a rodinného života
Článek 9 : Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání
Článek 10 : Svoboda projevu
Článek 11 : Svoboda shromažďování a sdružování
Článek 12 : Právo uzavřít manželství
Článek 13 : Právo na účinný právní prostředek nápravy
Článek 14 : Zákaz diskriminace
Protokol č. 1
Článek 1 : Ochrana majetku
Článek 2 : Právo na vzdělání
Článek 3 : Právo na svobodné volby
Protokol č. 4
Článek 1 : Zákaz uvěznění pro dluh
Článek 2 : Svoboda pohybu
Článek 3 : Zákaz vyhoštění občanů
Článek 4 : Zákaz hromadného vyhoštění cizinců
Protokol č. 6
Článek 1 : Zrušení trestu smrti
Protokol č. 7
Článek 1 : Procesní záruky v případě vyhoštění cizinců
Článek 2 : Právo na odvolání v trestních věcech
Článek 3 : Právo na odškodnění v případě justičního omylu
Článek 4 : Právo nebýt souzen nebo potrestán dvakrát
Článek 5 : Rovnost mezi manžely
8
Protokol č. 121
Článek 1 : Všeobecný zákaz diskriminace
Protokol č. 13
Článek 1 : Zrušení trestu smrti za všech okolností
1
Tento protokol vstoupí v platnost poté, co bude ratifikován deseti smluvními státy.
9
PŘÍLOHA II
SLOŽENÍ SOUDU 1
(v protokolárním pořadí)
9. février 2005
Pan Luzius WILDHABER, předseda (Švýcar)
Pan Christos ROZAKIS, místopředseda (Řek)
Pan Jean-Paul COSTA, místopředseda (Francouz)
Pan Sir Nicolas BRATZA, předseda sekce (Brit)
Pan Boštjan ZUPANČIČ, předseda sekce (Slovinec)
Pan Giovanni BONELLO (Malťan)
Pan Lucius CAFLISCH (Švýcar)2
Pan Loukis LOUCAIDES (Kypřan)
Pan Ireneu CABRAL BARRETO (Portugalec)
Pan Riza TÜRMEN (Turek)
Paní Françoise TULKENS (Belgičanka)
Pan Corneliu BÎRSAN (Rumun)
Pan Peer LORENZEN (Dán)
Pan Karel JUNGWIERT (Čech)
Pan Volodymyr BUTKEVYCH (Ukrajinec)
Pan Josep CASADEVALL (Andořan)
Paní Nina VAJIĆ (Chorvatka)
Pan John HEDIGAN (Ir)
Pan Matti PELLONPÄÄ (Fin)
Paní Margarita TSATSA-NIKOLOVSKA (občanka ,,bývalé jugoslávské republiky
Makedonie")
Pan András BAKA (Maďar)
Pan Rait MARUSTE (Estonec)
Pan Kristaq TRAJA (Albánec)
Paní Snejana BOTOUCHAROVA (Bulharka)
Pan Mindia UGREKHELIDZE (Gruzínec)
Pan Anatoly KOVLER (Rus)
Pan Vladimiro ZAGREBELSKY (Ital)
Paní Antonella MULARONI (Sanmariňanka)
Paní Elisabeth STEINER (Rakušanka)
Pan Stanislav PAVLOVSCHI (Moldavan)
Pan Lech GARLICKI (Polák)
Pan Javier BORREGO BORREGO (Španěl)
Paní Elisabet FURA-SANDSTRÖM (Švédka)
Paní Alvina GYULUMYAN (Arménka)
Pan Khanlar HAJIYEV (Ázerbájdžánec)
Paní Ljiljana MIJOVIĆ (občanka Bosny a Hercegoviny)
Pan Dean SPIELMAN (Lucemburčan)
Paní Renate JAEGER (Němka)
Pan Egbert MYER (Nizozemec)
Pan Sverre Erik JEBENS (Nor)
David Thór BJÖRGVINSSON (Islanďan)
Paní Danut JOČIEN (Litevka)
Pan Ján ŠIKUTA (Slovák)
Pan Dragoljub POPOVIĆ (ressortisant de la Serbie-Monténégro)
Pan Paul MAHONEY, tajemník Soudu (Brit)
Pan Erik FRIBERGH, zástupce tajemníka Soudu (Švéd)
1
Místa soudců za Lotyšsko a Srbsko a Černou Horu jsou neobsazena.
2
Zvolen jako soudce za Lichtenštejnsko.