IV. ÚS 570/03
Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má
nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve
smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde
jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení
konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního
odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních
rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko
okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o
situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již
negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil
předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III.
ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS
182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán
co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným
způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu
"opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS
135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních
stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně
druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním
nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02 a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v
kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit
případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v
rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného
bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní
orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější
excesy.
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2004 v senátě o ústavní stížnosti Ing. J. V., zastoupeného Mgr.
J. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2003 č. j. 7 To 265/2002-
201, o zamítnutí odvolání v trestní věci, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní
stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně s tvrzením, že se jím
cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces plynoucím z čl.
36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Namítané porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel zejména v tom, že se v jeho trestní věci
obecné soudy nevypořádaly s podanými důkazními návrhy, především návrhem na výslech
svědkyně Ing. J. H., jež se dle jeho názoru mohla relevantním způsobem vyjádřit ke skutkovým
okolnostem rozhodným pro posouzení viny. V rámci předestřených stížnostních bodů stěžovatel
rovněž obecně polemizoval s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, přičemž namítl
porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a taktéž argumentoval rovněž jím nahlíženou
nezákonností řízení, neboť soudkyně soudu projednávajícího předmětnou kauzu v prvním stupni
poté, co vznesl námitku podjatosti, usnesením rozhodla, že se v dané trestní věci necítí být podjatou
a pokračovala v hlavním líčení. Především však má stěžovatel za to a považuje za klíčové, že s
ohledem na uvedený důkazní návrh, s jehož odmítnutím se obecné soudy řádně nevypořádaly,
rozhodly svévolně v rozporu s principy charakterizujícími právní stát. Proto se domáhal, aby
Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně nálezem zrušil.
Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 7 T 41/2001, jejž si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že
stran merita věci byl stěžovatel (vedle dalšího spoluobžalovaného) po provedeném trestním řízení
rozsudkem tamního soudu ze dne 26. října 2001 č. j. 7 T 41/2001-129 ve spojení s odvolání
zamítajícím usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2003 č. j. 7 To 265/2002-201 pro
ve výroku rozhodnutí nalézacího soudu blíže popsaný skutek uznán vinným ze spáchání trestného
činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák. a
trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání šesti měsíců, přičemž mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání osmnácti měsíců. Za základ skutkového zjištění podřazeného pod označená ustanovení
trestního zákona, jak z odůvodnění citovaných rozhodnutí vyplývá, byly vzaty výslechy stěžovatele,
spoluobviněného, svědků (vč. výslechu poškozeného) a ve věci provedené listinné důkazy.
Ústavní soud dále, za účelem posouzení opodstatněnosti tvrzení obsažených v ústavní stížnosti,
tudíž s cílem vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na
základních právech a svobodách (sp. zn. III. ÚS 464/99, III. ÚS 345/2000, sp. zn. III. ÚS 138/2000,
sp. zn. III. ÚS 49/01 a další), provedl v předmětné věci při konaném ústním jednání dokazování
označeným spisem Městského soudu v Brně (§ 48 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů). Z tohoto zjistil v intencích naznačeného přezkumu následující:
- z protokolu o hlavním líčení konaném dne 26. června 2001 před tamním soudem, že stěžovatel
navrhl, aby byla slyšena jako svědkyně Ing. J. H. a jeho matka Z. V. (č. l. 102) z protokolu ze dne
26. října 2001 o konání odročeného hlavního líčení potom, že stěžovatel k dotazu soudu sdělil, že
na svých důkazních návrzích tak, jak je "učinil v rámci předchozích hlavních líčení" trvá, v reakci
na což samosoudkyně vyhlásila ve smyslu § 216 odst. 1 tr. řádu usnesení, že další důkazy
prováděny nebudou (č. l. 126),
- na č. l. 139 je založeno odvolání stěžovatele směřující do rozsudku Městského soudu v Brně ze
dne 26. října 2001 č. j. 7 T 41/2001-129, v němž se výslovně konstatuje, že Ing. J. H. "byla
navržena jako svědkyně" v opravném prostředku rovněž se namítá, že "nebyly provedeny žádné
důkazní návrhy z naší strany" (roz. stěžovatele a spoluobžalovaného, č. l. 140), což následně při
veřejném zasedání konaném před odvolacím soudem dne 16. ledna 2003 akcentoval slovy "trvám
na tom, že jsem se předmětného jednání nemohl dopustit, neboť bezprostředně po vykonání
zkoušky kritického dne jsem z důvodu havarijního stavu elektřiny v bytě odjel za svojí tetou Ing. H.
do Bohunic (č. l. 195).
Z obsahu odůvodnění označeného rozhodnutí Městského soudu v Brně potom se podává, že
nalézací soud k výše citovaným důkazním návrhům stěžovatele uvedl, že "neshledal žádných
důvodů pro předvolání a slyšení jako svědkyně Z. V., což je matka obžalovaného J. V. a manželka
obžalovaného V. V., právě vzhledem k úzké rodinné vazbě, čímž je už dopředu zpochybněna
věrohodnost této svědkyně. Stejně tak soud považoval za nadbytečný výslech svědkyně Ing. J. H.,
která měla obžalovanému J. V. potvrdit skutečnost, že se v uvedený den a čas nenacházel na místě
činu, kdy soud přihlédl ke skutečnosti, že výslech této svědkyně nebyl obžalovaným navrhován v
rámci přípravného řízení, ale až u hlavního líčení, v průběhu kterého již byla vyvrácena obhajoba
tohoto obžalovaného, který tvrdil, že se na místě činu nemohl nacházet, neboť vykonával zkoušku
na vysoké škole. Vzhledem k jednoznačné důkazní situaci se pak jevilo provedení všech shora
navržených důkazů jako nadbytečné." (str. 6 rozsudku).
Následně, v ústavní stížností napadeném usnesení vydaném k opravnému prostředku stěžovatele,
dospěl Krajský soud v Brně (usnesením ze dne 16. ledna 2003 č. j. 7 To 265/2002-201) po
přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně k závěru, že tento učinil ve věci úplná a správná
skutková zjištění, která mají oporu v provedených důkazech zhodnocených jak jednotlivě, tak i v
jejich souhrnu a vypořádal se s uplatněnou obhajobou obžalovaných.
K takto zjištěným skutečnostem nezbývá než uvést, že Ústavní soud není součástí soustavy
obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je
prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně
zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02 a další)
podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a
kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů
tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z
provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové
závěry (zjištění) opře a které opomene.
Jak vyslovil Ústavní soud již v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01, mimo formální absenci
rozhodovacích důvodů, neakceptování důkazního návrhu obviněného co do věcného obsahu
odůvodnění lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k
jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.
Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve
vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu,
tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v
dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
Z pohledu ústavněprávního lze přitom vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má
nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu
dotčení postulátů spravedlivého procesu.
V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tvz. opomenutých důkazů. Jde
jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního
důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut,
eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu
k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a
závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v
odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího
skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně
provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I.
ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do
jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž
musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah
směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS
190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech
případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním
rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn.
III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02 a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním
procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů
opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními
předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany
ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy.
V posuzované kauze ve věci jednající Městský soud v Brně, jak se z rekapitulovaného podává,
shledal nadbytečnost důkazních návrhů stěžovatele, přičemž tento svůj postoj řádně a logickým
způsobem odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. řádu). Tato jeho myšlenková operace k důkaznímu řízení se
upínající se zakládá na racionální argumentaci a je reflexí kautely nezávislého soudního
rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací, který se ztotožnil se stanoviskem nalézacího soudu, neměl
důvod se těmito návrhy znovu výslovně zabývat, když důkazní návrhy, byť by se jednalo případně i
o návrhy opakované, v podaném odvolání stěžovatele a následně ani při veřejném zasedání před
odvolacím soudem konaném vzneseny nebyly. Nelze tak nikterak říci, že by obecné soudy
nedostály postulátu plynoucímu z principu zákazu svévole, v souladu s nímž je shoda mezi
deklarovaným právním pravidlem a postupem orgánů veřejné moci nezbytnou podmínku právního
státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR)
směřujícího k transparentnosti soudního rozhodování a usilujícího o to, aby proces coby celek mohl
být chápán jako spravedlivý a důvěru v právo takto upevňující.
Pro úplnost se dodává, že pokud stěžovatel mimo jiné co do odůvodnění ústavní stížnosti
argumentoval rovněž jím nahlíženou nezákonností řízení ve vazbě na rozhodování o podjatosti
soudkyně soudu projednávajícího předmětnou kauzu v prvním stupni, této výtce Ústavní soud
nepřisvědčil. Nepovažoval ji za důvodnou (§ 31 odst. 1, 2 ve spojení s § 141 odst. 4 tr. řádu), když
přihlédl k tomu, že stížnost stěžovatele do usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. října 2001
č. j. 7 T 41/2001-148, jímž bylo rozhodnuto, že samosoudkyně není vyloučena z vykonávání úkonů
trestního řízení v dané trestní věci, Krajský soud v Brně řádně odůvodněným usnesením ze dne 16.
ledna 2003 č. j. 7 To 266/2002-204 zamítl.
Pro uvedené Ústavní soud rozhodl, jak ve výroku nálezu obsaženo (§ 82 odst. 1 zák. č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. června 2004