III. ÚS 514/03
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž
ani řádnou další odvolací instancí, a proto není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do
rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor
stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv
[čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Z dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu
potom vyplývá, že naznačené porušení ústavního pořádku nastává rovněž při svévolné aplikaci
práva, jíž povětšinou chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění (sp. zn. III. ÚS 173/02, III. ÚS
74/02, III. ÚS 671/02, I. ÚS 733/01, II. ÚS 644/02, IV. ÚS 239/03 a další).
V kontextu stěžovatelkou uplatněných námitek odvolací soud nedostál postulátu plynoucímu z
principu zákazu svévole, v souladu s nímž je shoda mezi deklarovaným právním pravidlem a
postupem orgánů veřejné moci nezbytnou podmínku právního státu založeného na úctě k
právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1
Ústavy ČR; čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod).
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2004 v senátě o ústavní stížnosti B. M., zastoupené JUDr. R. J.,
advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2003 č. j. 13 To 159/2003-222,
o zamítnutí odvolání v trestní věci, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2003 č. j. 13 To 159/2003-222 se zrušuje.
Odůvodnění
I.
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností
stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Praze s tvrzením, že se jím cítí být
dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Naříkaným rozhodnutím bylo zamítnuto její odvolání směřující proti rozsudku Okresního soudu v
Kladně ze dne 12. prosince 2002 č. j. 5 T 14/2002-192 (v záhlaví předmětného usnesení nesprávně
označeného č. j. 5 T 14/2002-132), jímž byla pro spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 2
zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), odsouzena k
trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let.
Aniž by stěžovatelka vznesla jakékoliv výhrady vůči zjišťování skutkového základu věci či následnému
jeho podřazení pod citovanou skutkovou podstatu, její ústavněprávní argumentace v návrhu
předestřená opírala se o tvrzení, dle něhož se v průběhu odvolacího řízení, a to ještě před nařízením
veřejného zasedání, její zdravotní stav prudce zhoršil, pročež byla hospitalizována v Psychiatrické
léčebně v Horních Beřkovicích. Tuto z hlediska trestní odpovědnosti relevantní skutečnost sdělila v
rámci doplnění svého odvolání Krajskému soudu v Praze a současně vznesla návrh, aby její duševní
stav byl učiněn předmětem znaleckého zkoumání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní
psychiatrie.
Odvolací soud nicméně nařídil veřejné zasedání, přičemž důkaz navrženým znaleckým posudkem
neprovedl, resp. jej vůbec nenechal vypracovat. Dané veřejné zasedání soudu se přitom konalo bez
účasti stěžovatelky a její právní zástupkyně, a to v návaznosti na jejich předchozí omluvu, když tato dle
ústavní stížnosti byla u stěžovatelky odůvodněna trvající pracovní neschopností zapříčiněnou duševním
stavem a u její obhájkyně byla uváděna kolize s jinými soudními jednáními.
Stěžovatelka především akcentovala své tvrzení obecnému soudu výslovně předložené, dle něhož se u
ní objevila závažná duševní porucha, která mohla způsobit nedostatek její trestní odpovědnosti již v
době spáchání stíhaného trestného jednání. Odvolací soud se nicméně s touto její námitkou vypořádal
konstatováním, že tyto okolnosti při svých výpovědích nedostatečně zdůraznila a ke změně psychického
stavu u ní došlo až několik měsíců po spáchání trestného činu. V této souvislosti stěžovatelka odkázala i
na ust. § 173 odst. 1 písm. c) s poukazem na § 255 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), a namítala, že trestní stíhání proti ní,
přinejmenším z pohledu časového alespoň od jeho určité části, bylo vedeno protiprávně, neboť má
zato, že mělo být přerušeno. Zdůraznila, že s ohledem na její zdravotní stav v předmětné době nebyla
schopna komunikovat jak se svou obhájkyní, tak ani s orgány činnými v trestním řízení.
S ohledem na tato svá tvrzení v petitu ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené
usnesení Krajského soudu v Praze nálezem zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zák. č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, podal k předmětné ústavní stížnosti jmenovaný účastník řízení vyjádření, v němž
prostřednictvím předsedkyně senátu 13 To poukázal na to, že není povinností soudu provádět všechny
stranami navrhované důkazy, ale zásadně je povinen je provádět v takovém rozsahu, který je nutný ke
zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Odkázal na to, že se
pochybnostmi o duševním stavu stěžovatelky v době spáchání trestného činu zabýval, její zdravotní
problémy vyvstalé až v průběhu trestního řízení nezpochybňuje, nicméně nemohl přehlédnout, že ještě
dne 5. dubna 2001 se stěžovatelka za přítomnosti své obhájkyně jasně a srozumitelně vyjadřovala ke
svému tehdejšímu zdravotnímu stavu, jakož i k inkriminovanému skutku z měsíce května 1999, pro
který byla stíhána a následně pravomocně odsouzena. Vývody o porušení práva stěžovatelky na
obhajobu předsedkyně senátu 13 To Krajského soudu v Praze tudíž odmítla, pročež považuje ústavní
stížnost za zcela neopodstatněnou a navrhuje její odmítnutí, případně zamítnutí.
II.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Kladně sp. zn. 5 T 14/2002 a po jeho
prostudování nařídil ve věci ústní jednání. V rámci tohoto, za účelem posouzení opodstatněnosti
tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, tudíž s cílem vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím
tvrzení stěžovatelky o dotčení na základních právech a svobodách (sp. zn. III. ÚS 464/99, III. ÚS
345/2000, III. ÚS 138/2000, III. ÚS 49/01, IV. ÚS 570/03 a další), provedl v projednávané věci
dokazování předmětným spisem obecného soudu (§ 48 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů), přičemž z něj v intencích naznačeného přezkumu zjistil následující relevantní
okolnosti:
- při svém výslechu v přípravném řízení realizovaném dne 5. dubna 2001 stěžovatelka uvedla, že na
psychiatrii se nikdy neléčila, v současné době se cítí zdráva a schopna vypovídat (č. l. 4); částečně v
rozporu s tímto tvrzením v jeho závěru předložila čtyři zdravotní zprávy (č. l. 9), vystavené
psychiatrem MUDr. V. H. (č. l. 12-15, v protokolu na č. l. 9 nesprávně uvedeno MUDr. H.),
- v doplnění odvolání směřujícím do rozsudku nalézacího soudu, doručeném Krajskému soudu v Praze
dne 12. května 2003, stěžovatelka uvedla, že se nachází v psychiatrické léčebně a současně navrhla
provedení důkazu znaleckým posudkem, resp. vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví
- psychiatrie, když dané sdělení výslovně označila rovněž za odvolací důvod, dle něhož již v době, kdy
údajně měla spáchat trestnou činnost, nebyla trestně odpovědná (č. l. 210), - Krajský soud v Praze
zaslal dne 14. května 2003 právní zástupkyni stěžovatelky výzvu k označení konkrétní léčebny, v níž je
stěžovatelka hospitalizována (č. l. 212), přičemž na tuto reagovala právní zástupkyně sdělením,
doručeným soudu dne 16. května 2003, že se jedná o psychiatrickou léčebnu Horní Beřkovice;
současně dodala, že nic bližšího o pobytu stěžovatelky, jakož ani povaze jejího onemocnění neví, když
byla toliko v uvedeném rozsahu o této skutečnosti informována
její dcerou (č. l. 213),
- k následnému dotazu soudu, adresovanému označené psychiatrické léčebně a formulovanému pouze
ve smyslu, kdy lze očekávat "propuštění" stěžovatelky z této léčebny, což "zdejší soud potřebuje vědět
kvůli termínu nařízení veřejného zasedání o jejím odvolání proti odsuzujícímu rozsudku" (č. l. 215), je
MUDr. J. Fukou v přípise ze dne 21. května 2003 uvedeno:
"Předběžný předpoklad je, že bude propuštěna do jednoho měsíce, přesné datum nelze stanovit." (č. l.
216),
- Krajský soud v Praze nařídil veřejné zasedání o odvolání na den 30. června 2003, ze kterého se
písemně právní zástupkyně, jakož i stěžovatelka jejím prostřednictvím omluvila (podle faxového
podání dne 26. června, doplněného doručením originálu dne 30. června 2003), když jako důvod je
uvedeno, že "dnes mne informovala paní B. M., že se veřejného jednání nezúčastní". Ve vztahu ke své
osobě odkázala právní zástupkyně na kolizi s jinými jednáními, a to bez jejich bližší specifikace.
Současně uvedla, že trvá na projednání odvolání s tím, že se veřejného jednání ona, ani stěžovatelka
nezúčastní (č. l. 217, resp. 218),
- Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném za nepřítomnosti obžalované i její právní
zástupkyně poté, co o tomto způsobu jeho realizace vyhlásil usnesení (č. l. 220), rozhodl (ústavní
stížností napadeným) usnesením ze dne 30. června 2003 č. j. 13 To 159/2003-222 tak, že podané
odvolání zamítl,
- z obsahu citovaného usnesení se stran námitky psychického onemocnění podává, že odvolací soud
návrh na vyžádání znaleckého posudku neakceptoval. Konstatoval, že stěžovatelka "ve své výpovědi v
přípravném řízení uvedla, že se nikdy předtím na psychiatrii neléčila, v současné době (5. 4. 2001) se
cítí zdráva a schopna vypovídat a ani při další výpovědi 24. 8. 2001 v tomto směru nevznesla žádnou
připomínku. Ke své výpovědi ze dne 5. 4. 2001 přiložila čtyři svoje zdravotní zprávy ze období září
1999 až leden 2000 na doložení toho, do jakého psychického stavu se dostala díky paní J." (roz. v dané
trestní věci poškozené). V odůvodnění dále poukazuje se na to, že "v první z nich ze dne 17. 9. 1999
uvádí psychiatr MUDr. H. diagnózu úzkostně - depresivní reakce na zátěžovou situaci (stala se obětí
trestné činnosti), další ze dne 14. 10. 1999 konstatuje částečné zlepšení stavu, zátěžová situace trvá (i
když snad spěje k vyřešení), proto úplnou úpravu stavu nelze očekávat, dne 29. 11. 1999 zjištěno
reaktivní zhoršení stavu (další problémy s vyděrači, kteří ji stále obviňují) a dne 6. 1. 2000 uvedla
obžalovaná, že poslední 3 týdny došlo k velmi výraznému zlepšení jejího stavu a objektivně bylo
lékařem zjištěno, že je klidná a vyrovnaná a byla ukončena pracovní neschopnost." Soud dospěl k
závěru, že "z uvedeného je tedy evidentní, že změna psychického stavu obžalované ve smyslu stanovené
diagnózy nastala až několik měsíců poté, co došlo ke spáchání protiprávního jednání a za takové situace
pak nebyl důvod k pochybnostem o její trestní odpovědnosti a v důsledku toho ani důvod ke zkoumání
jejího duševního stavu v době činu."
(č. l. 225 a násl.).
III.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani
řádnou další odvolací instancí, a proto není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování
těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatelky vykročily z mezí
daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Z dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že naznačené porušení ústavního
pořádku nastává rovněž při svévolné aplikaci práva, jíž povětšinou chybí jakékoliv smysluplné
odůvodnění (sp. zn. III. ÚS 173/02, III. ÚS 74/02, III. ÚS 671/02, I. ÚS 733/01, II. ÚS 644/02, IV.
ÚS 239/03 a další).
Z pohledu práva jednoduchého relevantního pro její ústavněprávní posouzení dopadají na předmětnou
věc zejména ustanovení § 12 tr. zák., a dále § 255 ve spojení s § 173 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Pokud se tvrzení stěžovatelky se zřetelem ke kautelám plynoucím z § 12 tr. zák. týče, s těmito se
Krajský soud v Praze přiměřeným způsobem vypořádal a svůj postoj k nim učinil předmětem úvah
vyložených v odůvodnění napadeného usnesení (viz výše), přičemž věcně i logicky akceptovatelně,
nikoli tedy svévolně, dospěl k závěru, proč je neshledal důvodnými (§ 134 odst. 2 tr. řádu).
V kontextu stěžovatelkou uplatněných námitek odvolací soud nicméně v plném rozsahu nedostál
postulátu plynoucímu z principu zákazu svévole, v souladu s nímž je shoda mezi deklarovaným
právním pravidlem a postupem orgánů veřejné moci nezbytnou podmínku právního státu založeného
na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1
Ústavy ČR; čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod).
Podle § 255 tr. řádu odvolací soud přeruší trestní stíhání mimo jiné tehdy, vyjde-li za odvolacího řízení
najevo, že po vyhlášení napadeného rozsudku nastala některá z okolností uvedených v § 173 odst. 1
písm. b) až d). Dle písm. c) naposled citovaného ustanovení je třeba takto postupovat, není-li obviněný
pro duševní poruchu, která nastala až po spáchání činu, schopen chápat smysl trestního stíhání. Přitom
pro vyvození takto konstruovaného důvodu přerušení trestního stíhání je třeba jeho zjištění na základě
posudku znalce z oboru psychiatrie (srov. Rt 46/1990), když učinit si úsudek o této okolnosti není bez
uvedeného předpokladu pro nutnost jejího odborného zkoumání z povahy věci v dispozici soudu.
Bez ohledu na výše popsaná konkrétní specifika daného případu, byť by se tedy chování stěžovatelky
mohlo jevit i zjevně obstrukčním, odvolací soud se zřetelem ke skutečnostem (indiciím) jemu známým
nedostál své povinnosti zjistit v rozsahu nezbytném pro své rozhodnutí aktuální skutkový stav (§ 2
odst. 5 tr. Řádu) umožňující učinit ať již kladný či záporný závěr o existenci stěžovatelkou namítané
duševní choroby, ačkoliv právě odpověď na tuto otázku má zásadní vliv na vedení trestního řízení a
pochybnost o ní v průběhu řízení objektivně vyvstala.
Tvrzení stěžovatelkou uváděná nasvědčovala možnosti existence duševní choroby, kteroužto
alternativu měl soud řádně prověřit, neboť právě od její kognice odvíjí se jemu uložená povinnost vydat
rozhodnutí dle § 255 tr. řádu či v případě její absence rozhodnout v meritu věci. Povinnost v intencích
tohoto ustanovení je stran předmětné modality formulována kategoricky jako imperativní
směrnice, jejíž realizace je dána obligatorně ex offo (zásada oficiality), a tudíž ani jakákoliv pasivita
stěžovatelky, pokud se objevila a byla i výslovně předložena soudu tvrzení o duševní chorobě, nemůže
jít v posuzovaném případě k její tíži.
Pro provedení příslušného úkonu zaměřeného do kvalifikovaného (ne)prokázání této relevantní
skutkové okolnosti byly splněny zákonné podmínky (§ 2 odst. 4 tr. řádu), resp. soud ani nezjišťoval, jak
vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, zda byly splněny, a to i přesto, že byl seznámen s eventuální
existencí namítané duševní choroby, a tudíž mohl a měl i mít důvodné pochybnosti o tom, zda není u
stěžovatelky v době jeho rozhodování skutečně dána. Jinými slovy vyjádřeno, navzdory situaci takto
nastalé neučinil žádné kroky směřující ke zjištění zmíněné okolnosti umožňující učinit relevantní závěr
se zřetelem k ustanovení § 255 tr. řádu, jehož existenci v rámci svých úvah (rozhodovacích důvodů)
zcela pominul.
Pro uvedené se tak Krajský soud v Praze ocitl v příkrém rozporu se svou zákonnou a potažmo i
ústavní povinností, čímž porušil zejména čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto Ústavní soud
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2003 č. j. 13 To 159/2003-222 nálezem zrušil [§ 82
odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů].
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. prosince 2004