VI. – VII. Společenské vztahy a jejich základní dimenze Společenský vztah probíhá současně ve třech oblastech (dimenzích): · v oblasti perceptivní (sociální percepce) - aktéři ve společenském vztahu neustále vnímají ostatní aktéry, sami sebe (své pocity, obraz sebe apod.) a situaci (kam vztah spěje), · v oblasti komunikativní (sociální komunikace) - mezi aktéry se realizuje neustálá výměna informací, · v oblasti interaktivní (sociální interakce) - mezi aktéry dochází k neustálé výměně podnětů a reakcí na ně. Sociální percepce je ovlivněna sociálně psychologickou erudicí, aktuální společenskou situací (např. obdobím politických změn) a sociokulturním prostředím. Základní mechanismy sociální percepce: · identifikace - z vnějších projevů identifikuji vlastnosti vnímaného jedince, · asociace - z určitého jednání asociuji na vlastnosti jedince, · empatie - vcítění se do situace jiného, · recipatie - charakterizuji si vyvolané pocity a ptám se proč jsou takové. Při vytváření sociálního obrazu se projevuje subjektivnost percepce, na níž se podílejí zejména autoprojekce, haló-efekt, individuální a sociální stereotypy a efekt mírnosti a shovívavosti. Sociální komunikace hraje ve společenských vztazích stále podstatnější roli s užíváním nových elektronických komunikačních prostředků. Jejím prostřednictvím se často realizuje i sociální percepce a sociální interakce. Jejím základním prostředkem je znak, který označuje v obecné podobě určitý objekt a ztělesňuje jeho význam. Podle použitých znaků můžeme komunikaci rozdělit na: o verbální, o neverbální (mimika, gestika, haptika, řeč těla, oční kontakt, piktogramy), o uměleckou Doprovodným jevem komunikace je metakomunikace, z ní lze usoudit na faktické záměry a názory sdělovatele. Základní Laswellovo schéma komunikace mezi komunikátorem (sdělovatelem) a komunikantem (příjemcem): kdo, sděluje co, komu, jak a s jakým efektem. Významnou součástí sociální komunikace je právní komunikace. Sociální interakce představuje vzájemné působení sociálních aktérů na sebe a bývá označována za základní konstitutivní aspekt sociálního života. Základní formy sociální interakce: · spolupráce - aktéři mají společný cíl a k jeho dosažení je třeba jejich součinnosti, · soutěžení - aktéři mají rovněž společný cíl, ale jeho dosažení jedním znemožňuje nebo znesnadňuje jeho dosažení druhým aktérem, · výměna činností - aktéři mají různé cíle a k jejich dosažení si vyměňují potřebnou součinnost druhého, · konflikt - aktéři mají různé cíle a dosažení cíle jedním aktérem vylučuje dosažení cíle druhým aktérem. Na studium sociální interakce se zaměřuje sociální interakcionismus, který analyzuje formu a proces sociální interakce. Základní myšlenky interakcionismu formulovali již Immanuel Kant a představitelé politické ekonomie (Adam Smith a další). Následně ho pak rozpracovali Georg Simmel, Max Weber, Pitirim Sorokin a Talcott Parsons.