III. ÚS 332/04
Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že otázka, zda povinnost
obecných soudů poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech zahrnuje i
povinnost odvolacího soudu poskytnout účastníkovi řízení poučení o možnosti podat proti svému
rozhodnutí mimořádný opravný prostředek, jakým je dovolání, byla před novelou provedenou
zákonem č. 30/2000 Sb. , v soudní praxi řešena rozdílně. Přesto však takový nedostatek v činnosti
soudní moci, jakým je poskytnutí vadného poučení o procesních právech účastníků řízení, nemůže
jít k tíži těch, kteří se na soud s důvěrou obracejí jako na ochránce svých práv a svobod (nález
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 618/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 25, č. 20, str.
153, též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/98).
Jestliže se účastníci občanského soudního řízení řídili vadným poučením odvolacího soudu o lhůtě
pro podání dovolání a jestliže poté dovolací soud odmítl jejich dovolání pro opožděnost, bylo
rozhodnutím dovolacího soudu porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces
podle čl. 36 odst. 1 Listiny , jakož i čl. 90 Ústavy . <
Ústavní soud
rozhodl dne 18. listopadu 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu ve věci
ústavní stížnosti stěžovatelů 1) V. H. a 2) A. H., právně zastoupených JUDr. Z. M., advokátkou,
proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2004, č. j. 28 Cdo 320/2004-706, a proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003, č. j. 19 Co 264/2003-619, v části
týkající se nároku žalobkyně M. K., za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR a 2) Krajského soudu v
Hradci Králové jako účastníků řízení, a dále 3) Okresního soudu v Trutnově, 4) M. K., právně
zastoupené JUDr. J. D., advokátem, a 5) A. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2004, č. j. 28 Cdo 320/2004-706, se ve výroku II.
zrušuje.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 5. 2004, se stěžovatelé domáhali
zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2004, č. j. 28 Cdo 320/2004 - 706, jakož i
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003, č. j. 19 Co 264/2003-619, v části
týkající se nároku žalobkyně M. K., a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 12 odst. 1 a čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud ověřil, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a
proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 20. 4. 2004, č. j. 28 Cdo 320/2004
- 706, Nejvyšší soud ČR podle ust. § 243b odst. 1 věta před středníkem občanského soudního řádu ,
ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "o. s. ř."), ve výroku I. zamítl jako nedůvodné dovolání
druhého žalobce A. S. (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník") proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003, č. j. 19 Co 264/2003-619.
Týmž rozsudkem Nejvyšší soud ČR dále podle ust. § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ,
ve výroku II. odmítl dovolání žalovaných V. H. a A. H. (v řízení před Ústavním soudem
"stěžovatelé") pro jeho opožděnost. V odůvodnění svého rozsudku dovolací soud konstatoval, že
předmětné řízení se řídí zněním občanského soudního řádu platným do 31. 12. 2000, protože soud
prvního stupně rozhodoval naposledy dne 20. 12. 2000 (toto poučení, uvedl dovolací soud, "je
obsaženo nejen v rozsudku dovolacího soudu z 11. 3. 2003, ale i v rozsudku odvolacího soudu z 25.
9. 2003"). Podle ust. § 240 o. s. ř. v tomto znění lze dovolání podat do jednoho měsíce od právní
moci rozhodnutí odvolacího soudu. Ta v dané věci nastala dne 29. 10. 2003. Dovolání žalovaných
bylo podáno na poště dne 17. 12. 2003, tedy po uplynutí měsíční lhůty, a je proto opožděné.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.
4. 2004, č. j. 28 Cdo 320/2004 - 706, jímž bylo ve výroku II. tohoto rozsudku odmítnuto jejich
dovolání, bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny .
Stěžovatelé uvádějí, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003, č. j. 19 Co
264/2003-619, který byl doručen jejich právní zástupkyni dne 23. 10. 2003, napadli dovoláním,
které podali dne 18. 12. 2003. Při podání dovolání se řídili vadným poučením o délce lhůty k
podání dovolání, které bylo obsaženo v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Právě proto,
že se řídili vadným poučením krajského soudu, bylo jejich dovolání Nejvyšším soudem ČR
odmítnuto s odůvodněním, že podle části dvanácté hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb. ,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, se dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001. Zároveň však tento rozsudek
Nejvyššího soudu ČR konstatuje, že poučení o aplikaci tohoto zákonného ustanovení je obsaženo v
rozsudku odvolacího soudu z 25. 9. 2003, ale i v rozsudku dovolacího soudu z 11. 3. 2003.
Dovolací soud se ale vůbec nezabýval tím, že dovoláním napadený rozsudek krajského soudu
obsahuje vadné poučení o lhůtě pro podání dovolání. Stěžovatelé jsou toho názoru, že pokud jsou
účastníci řízení poučeni o přípustnosti dovolání vadně a tímto poučením se řídí, platí zásada, že se
jejich podání považuje za včas učiněné. V další části ústavní stížnosti pak stěžovatelé namítají, že
napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejich vlastnického práva dle čl. 11
odst. 1 a odst. 4 Listiny , jakož i čl. 12 odst. 1 Listiny . Uvedenou námitku pak v ústavní stížnosti
dále podrobně rozebírají.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u
Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 11 C 641/93, jakož i vyjádření tohoto soudu k
projednávané věci. Dále si Ústavní soud vyžádal i vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Krajského
soudu v Hradci Králové a vedlejších účastníků řízení M. K. a A. S.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 26. 8. 2004, uvedl, že dle
jeho předběžného závěru stěžovatelé ve své ústavní stížnosti v podstatě opakují důvody, které
uplatnili v řízení před obecnými soudy. Z obsahu ústavní stížnosti přitom podle dovolacího soudu
zřetelně nevyplývá, k porušení kterého z ústavně zaručených práv mělo rozsudky obecných soudů
dojít. Nejvyšší soud ČR závěrem svého vyjádření uvedl, že nemá důvodu ke změně právních závěrů
obsažených v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2004, č. j. 28 Cdo 320/2004
- 706, a požádal proto, aby ve věci samé byl obsah odůvodnění považován za nedílnou součást
podaného vyjádření.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 2. 9. 2004
odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 25. 9. 2003, č. j. 19 Co 264/2003-619, ve kterém -
jak uvádí - je velmi podrobně vyloženo, jaký skutkový stav byl vzat za prokázaný a jaký právní
předpis a z jakého důvodu byl při rozhodování aplikován. Krajský soud závěrem uvedl, že svým
postupem v projednávané věci neporušil ústavní procesní principy, zejména ústavní princip
dokazování a stěžovatelé tudíž nebyli zkráceni na svých ústavně zaručených právech.
Vedlejší účastnice M. K. ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 26. 8. 2004, uvedla,
že nepovažuje stížnost manželů V. a A. H. za důvodnou. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření dále
uvedla, že pokud stěžovatelé namítají, že Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku ze dne
25. 9. 2003, č. j. 19 Co 264/2003-619, je poučil vadně, tak zřejmě tato skutečnost je nerozhodná,
když navíc stěžovatelé v řízení byli zastoupeni advokátem. Další část stížnosti, uvádí vedlejší
účastnice, je pak polemikou s vyhodnocováním důkazů obecných soudů. V řízení před obecnými
soudy byl nárok M. K. shledán jako důvodný, když soudy rozhodly na základě obsáhlého
dokazování.
Vedlejší účastníci řízení Okresní soud v Trutnově a A. S. se ve stanovené lhůtě k podané ústavní
stížnosti nevyjádřili.
Nejvyšší soud ČR, Krajský soud v Hradci Králové, Okresní soud v Trutnově, oba stěžovatelé a M.
K. souhlasili s upuštěním od ústního jednání ve smyslu ust. § 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. , o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Protože vedlejší účastník A. S. se ve stanovené lhůtě
k výzvě nevyjádřil, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním
od ústního jednání souhlasí. S ohledem na uvedené rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení
ústního jednání.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací
činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn
zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně
zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska
stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl
přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podle ust. části dvanácté, hlavy I., bodu č. 17 zák. č. 30/2000 Sb. , se dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1. 1. 2001)
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodne
se o nich podle dosavadních předpisů (tj. zejm. podle ustanovení o. s. ř. - zákona č. 99/1963 Sb. , ve
znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. ).
Protože v projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů (řízení se v případě stěžovatelů řídilo zněním občanského soudního
řádu platným do 31. 12. 2000), při posuzování dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu tedy
bylo nutno ve smyslu citovaného bodu č. 17 přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. , rovněž
přihlížet k ustanovením o. s. ř. ve znění před novelizací provedenou zák. č. 30/2000 Sb. , tedy ve
znění platném do 31. 12. 2000, upravujícím dovolání, a to k ustanovením § 236 až § 243d cit. zák.
Podle ust. § 240 odst. 1 o. s. ř. , ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. , může
účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu,
který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato
lhůta od doručení opravného usnesení. Podle odst. 2 cit. ustanovení zmeškání lhůty uvedené v
odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u
odvolacího nebo dovolacího soudu.
V odůvodnění svého rozsudku ze dne 25. 9. 2003, č. j. 19 Co 264/2003-619, Krajský soud v Hradci
Králové uvedl (str. 10 rozsudku), že podané odvolání projednal a rozhodl o něm - vzhledem k tomu,
že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno dne 20. 12. 2000 - podle ustanovení občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (přechodné ust. čl. 15 hlavy I. části dvanácté zák.
č. 30/2000 Sb. ).
Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003, č. j. 19 Co 264/2003-619,
Ústavní soud dále zjistil, že toto rozhodnutí obsahuje poučení následujícího znění: "Proti tomuto
rozsudku není odvolání přípustné. Proti výrokům rozsudku, kterými byl rozsudek okresního soudu
změněn, je přípustné dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu,
který rozhodoval v prvém stupni. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud. Proti výrokům rozsudku,
kterými byl rozsudek okresního soudu potvrzen, není přípustné dovolání, ledaže na základě
dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím
soudu prvního stupně dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam".
Z výše uvedeného vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové jako odvolací soud ve svém
rozhodnutí poskytl stěžovatelům nesprávné poučení o délce lhůty, ve které je možné dovolání
podat.
Krajský soud v Hradci Králové tak nerespektoval kogentní ustanovení zákona (přechodná
ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. ) a v řízení aplikoval nesprávný procesní předpis, resp. procesní
předpis v nesprávném znění. V důsledku toho pak účastníky řízení nesprávně poučil o opravných
prostředcích, jež jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Jestliže se účastníci občanského
soudního řízení řídili vadným poučením odvolacího soudu o lhůtě pro podání dovolání a jestliže
poté dovolací soud odmítl jejich dovolání pro opožděnost, bylo rozhodnutím dovolacího soudu
porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ,
jakož i čl. 90 Ústavy .
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve zdůraznil, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní
moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a
svobod (viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 167/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního
soudu, sv. 16, č. 139, str. 45).
Ústavní soud ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že otázka, zda povinnost obecných
soudů poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech zahrnuje i povinnost
odvolacího soudu poskytnout účastníkovi řízení poučení o možnosti podat proti svému rozhodnutí
mimořádný opravný prostředek, jakým je dovolání, byla před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. , v soudní praxi řešena rozdílně. Přesto však takový nedostatek v činnosti soudní moci,
jakým je poskytnutí vadného poučení o procesních právech účastníků řízení, nemůže jít k tíži těch,
kteří se na soud s důvěrou obracejí jako na ochránce svých práv a svobod (nález Ústavního soudu,
sp. zn. II. ÚS 618/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 25, č. 20, str. 153, též nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/98).
Nebylo by proto spravedlivé, aby pochybení soudu v projednávané věci, spočívající ve vadném
poučení o délce lhůty k podání dovolání poskytnutém účastníkům řízení odvolacím soudem, šlo k
tíži těchto účastníků (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelů), a to tím spíše, že v právním státě
by měla platit zásada, že soud zná právo.
Dle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem
poskytovaly ochranu právům.
Dle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Jestliže v posuzovaném případě dovolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelům bylo
odvolacím soudem poskytnuto vadné poučení o délce lhůty k podání dovolání, a dovolání
stěžovatelů odmítl jako opožděné, aniž došlo k meritornímu projednání dovolání stěžovatelů, odňal
tímto soud stěžovatelům jejich právo na soudní ochranu (odmítnutí spravedlnosti - denegatio
iustitiae), a porušil tak základní právo stěžovatelů domáhat se svého práva u nezávislého a
nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny . Dovolací soud tak rovněž nedostál své
povinnosti vyplývající z čl. 90 Ústavy .
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podle ust. § 82 odst. 1 a 2 písm. a) zák. č.
182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti z části vyhověl, a podle ust. § 82 odst.
3 písm. a) cit. zák. , napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2004, č. j. 28 Cdo
320/2004-706, - aniž se zabýval dalšími námitkami stěžovatelů obsaženými v ústavní stížnosti - ve
výroku II. zrušil.
Jestliže Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před obecným soudem nebyly dodrženy principy
řádného procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny , zrušením rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
20. 4. 2004, č. j. 28 Cdo 320/2004 - 706, ve výroku II. se vytváří prostor pro opětovné posouzení
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003, č. j. 19 Co 264/2003-619, a
zároveň se tím stěžovatelům otevírá možnost slyšení před obecným soudem, a tudíž i možnost
uplatnění jejich argumentace ohledně skutkové a právní stránky rozhodované věci.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. listopadu 2004