Positivismus vs. Iusnaturalismus I.

                                    Přirozené a pozitivní právo

•      Přirozené právo:

  –   není společností vytvářeno, ale dostává se jí zvenčí

  –   nezajímá se o vůli

                                     Základní kriterium dělení

•      Postoj k možnosti existence objektivních přirozenoprávních axiomů.

•      Existence přirozeného práva dává smysl, pouze poskytuje-li zdůvodnění a ospravedlnění

•      Praktické poznání

                                          Iusnaturalismus

•      Přirozenoprávní teorie předpokládají existenci a platnost právních axiomů, které jsou
nadřazeny pozitivnímu právu, které jsou na něm nezávislé, ale jsou také nezávislé na relevantních
lidských rozhodnutích.



                              Podle přirozenoprávních učení lze řešit:

•      otázku objektivní odůvodněnosti práva, pokud není jen výsledkem mocenských vztahů

•      argumentace v právně-politických úvahách a při analýze spravedlnosti

•      problémy při řešení obtížných právních případů

                   Základní distinkce mezi právním positivismem a iusnaturalismem

•      Přijetí spojovací či dělící teze

•      Noetická distinkce (O. Weinberger; Hume-Jörgensenova teze)

•      Určení důvodu platnosti

•      Distinkce pohledu, z něhož se pojem práva vymezuje

•      Distinkce normativního a deskriptivního pohledu na funkci vymezení práva

                                     Některé aspekty distinkcí

•      Hume-Jörgensenova teze

  –  Pokus o objasnění toho, zda lze vyvodit právní normy ze základních principů morálky postupem od
  výroku o skutečnosti k normě, či postupem od výroku o normě k normě další.

•      Institucionální sepětí práva a morálky

  –  Adolf Verdross

  –  hraniční orgán

                                    Typy přirozenoprávních učení

•      Rozdělení podle pramenů praktického poznání.

  –   náboženské přirozené právo (Aurelius Augustinus, Tomáš Akvinský)

  –   racionalistické přirozené právo (Jean-Jacques Rousseau)

  –   intuitivní přirozené právo

  –   antropologické zdůvodnění práva (Jean-Jacques Rousseau)

                            Typy pozitivněprávních učení (O. Weinberger)

•      Historický právní positivismus (Friedrch Carl von Savigny)

•      Normativisitický positivismus (Hans Kelsen, František Weyr)

•      Realisitický positivismus (O. W. Holmes)

•      Institucionalistický právní positivismus (O. Weinberger)

                              Typy pozitivněprávních učení (R. Alexy)

•      Primárně orientovaná na účinnost

  –   vnější aspekty normy (M. Weber, O.W. Holmes)

  –   vnitřní aspekty normy (E. R. Bierling, N. Luhmann)

•      Primárně orientované na vydání a platnost

  –     John Austin, Hans Kelsen