Právo EU II

I.4 Vztahy ES vs. čl. státy v oblasti mezinárodního obchodu


Vztahy ES vs. čl. státy v oblasti mezinárodního obchodu

V oblasti vnějších obchodních vztahu přejalo Evropské společenství ve značné míře roli státu. Stalo se v řadě oblastí v podstatě výlučným aktérem mezinárodního obchodu. Členské státy přesto zcela ze sféry mezinárodního obchodu nevymizely, řadou pravomocí stále disponují a i nadále zastávají některé důležité funkce. Důvody jsou faktické a právní.

Faktické důvody: Evropské společenství prakticky zcela postrádá rozvinutý administrativní a represivní aparát, který by umožňoval každodenní prosazování komunitárního práva v praxi. Evropské společenství proto není v současné době schopné samostatně zajistit aplikaci komunitárního práva a sankcionování jeho porušení ze strany obchodníků. Spoléhá v tomto na administrativu členských států. Např. celní tarif je sice stanoven komunitární právem, ale celní politika je prováděna celními správami členských států. Tyto orgány dále zajišťuji administraci dovozu a vývozu a vydávání příslušných povolení. Jednají sice v těchto případech v působnosti Evropského společenství, nicméně plně zůstávají orgány příslušného státu.

Právní důvody: Ne všechny otázky spadající do oblasti vnějšího obchodu lze podřadit pod společnou obchodní politiku ES. Některé záležitosti nebyly komunitarizovány, k přenosu pravomocí nedošlo, nebo jen částečně, a mohou být proto i nadále spravovány členskými státy. Hovoříme o tzv. výlučných a nevýlučných pravomocích Evropského společenství. Pojednáno o nich bude v samostatné kapitole č. XXX.

Nahrazení či doplnění členského státu Evropským společenstvím v společné obchodní politiky má dalekosáhlé důsledky. Mezinárodní obchod je regulován řadou mezinárodních smluv a z nichž řada je uzavírána na půdě mezinárodních (obchodně zaměřených) organizacích. Došlo-li na základě Smlouvy ES a v důsledku přenosu pravomocí z členského státu na Evropské společenství k  nahrazení státu Evropským společenstvím v oblasti společné obchodní politiky, nabízí se otázka, kdo je oprávněn za této situace jednat s třetími státy, vystupovat na půdě mezinárodních organizací a uzavírat mezinárodní obchodní smlouvy.