Řešení problému nastíněného v předchozí kapitole není tak komplikované, jak by se na první pohled mohlo zdát. Evropské společenství skutečně může vstupovat do právních vztahů s jinými státy či mezinárodními organizacemi. Vyplývá to z ustanovení čl. 281 Smlouvy ES, které mu ES přiznává právní subjektivitu. Ve Smlouvě EU obdobné ustanovení chybí, Evropská unie proto obdobnou pravomocí (zatím) nedisponuje.
|
Čl. 281 SES stanoví: Společenství má právní subjektivitu. |
Právní subjektivita Evropského společenství se ve vztazích k jiným subjektům mezinárodního práva veřejného, tedy státům a mezinárodním organizacím projevuje zejména tak, že ES:
Ad 1) Evropské společenství z řady důvodů udržuje diplomatické styky nejen s jinými státy, ale i při některých mezinárodních organizacích. Prolínají se zde zájmy Evropského společenství, ale i Evropské unie v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky. V současné době má ES/EU diplomatické zastoupení ve 118 státech světa a při OSN, OBSE, WTO a OECD. Diplomatická zastoupení umožňují ES/EU aktivně hájit své zájmy, prosazovat politiky ES/EU (spadají sem např. společná obchodní, zemědělská, rybolovná či dopravní politika, ochrana životního prostředí atp.) a vytvářejí platformu pro pohyb informací i jednání se třetími subjekty. Administrativně spadají diplomatická zastoupení pod Komisi a její službu vnější vztahy.
Ad 2) Evropské společenství disponuje pravomocí sjednávat a uzavírat mezinárodní smlouvy s třetími státy i mezinárodními organizacemi. Výslovně se to předpokládá v ustanovení čl. 300 Smlouvy ES. Vnější a vnitřní obchod (v rámci ES) jsou totiž do značné míry vzájemně provázány. Existence celní unie a společného trhu předpokládá i výkon činností a provádění některých politik navenek vůči třetím státům a mezinárodním organizacím. Mezinárodní smlouvy, které se bezprostředně týkají volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu, zemědělství rybolovu či dopravy proto v řadě případů musí být sjednávány též ES, a to i namísto členských států. Absence pravomoci uzavírat mezinárodní smlouvy by Evropskému společenství značně ztížila či dokonce přímo znemožnila provádět uvedené politiky.
|
Čl. 300 odst. 1 stanoví: Předpokládá-li tato smlouva (pozn. Smlouva ES) uzavření dohod mezi Společenstvím a jedním nebo více státy nebo mezinárodními organizacemi, předloží Komise doporučení Radě, která zmocní Komisi zahájit nezbytná jednání. Komise při vedení těchto jednání konzultuje zvláštní výbory, které jmenuje Rada, aby jí v tomto úkolu pomáhaly, a řídí se směrnicemi, které jí Rada může poskytnout. |
Pravomoc ES uzavřít mezinárodní smlouvu byla potvrzena i Evropským soudním dvorem, který ve svém posudku 1/76 konstatoval:
Kdykoliv komunitární právo přiznává orgánu Společenství určitou pravomoc v rámci jeho vnitřního systému za účelem dosažení určitého cíle, má Společenství zároveň též pravomoc zavázat se na mezinárodní úrovni v míře nezbytné k tomu, aby tohoto cíle skutečně bylo dosaženo, a to i tehdy, pokud chybí ustanovení, které by tak výslovně stanovilo. Tak je tomu zejména ve všech situacích, kdy vnitřní pravomoc již byla vykonána za účelem přijetí opatření k dosažení některé ze společných politik. Nicméně, toto není jediná eventualita.
Pravomoc zavazovat Společenství vůči třetím státům vyplývá implicitně z těch ustanovení Smlouvy, které stanoví vnitřní pravomoci, pokud je účast na mezinárodní smlouvě nezbytná k dosažení cílů Společenství. To platí i přesto, že jsou vnitřní opatření Společenství přijata až poté, co je příslušná mezinárodní smlouva uzavřena a prosazovatelná.