V předchozí kapitole jsme si připomenuli vývoj Evropského společenství a základy jednotného vnitřního trhu. Důležitým poznatkem je skutečnost, že až na výjimku v podobě celní unie (důsledky její existence se projevují jak v obchodu uvnitř celní unie, tak i navenek v obchodě s třetími státy), se veškeré dosud popsané integrační procesy týkaly v podstatě výhradně vnitřního obchodu v rámci ES/EU, tj. obchodu mezi členskými státy ES/EU. Vytvoření celní unie a jednotného vnitřního trhu však mělo logické důsledky i v oblasti vnějších obchodních vztahů ES/EU. Tomu odpovídá i vnitřní struktura a logika Smlouvy o založení Evropského společenství, která upravuje obchod „dvojkolejně“. Rozlišujeme tak právní úpravu obchodu v rámci:

Pojítkem mezi oběma kolejemi je celní unie, která, jak jsme už konstatovali, má dva aspekty – vnitřní a vnější. Graficky by bylo možné právní úpravu obchodu ES/EU ve Smlouvě znázornit takto:

Vnitřní obchod ES

Vnější obchod ES

Právní rámec je dán:

čl. 23 SES: ES = CU e zákaz cel a poplatků mezi čl. státy
čl. 25 SES: zákaz cel
čl. 28 SES: zákaz kvót
čl. 39 SES: pracovníci
čl. 47 SES: usazování
čl. 49 SES: služby
čl. 56 SES: kapitál
čl. 90 SES: daňová nediskriminace
atd.

Právní rámec je dán:

čl. 23 SES: ES = CU e přijetí společného celního sazebníku ve vztahu ke třetím zemím
čl. 131 SES: cíle SOP
čl. 132 SES: harmonizace vývozních podpor
čl. 133 SES:
zásady SOP
pravomoci ES v oblasti SOP
postup sjednávání smluv v oblasti SOP
atd.

Zásada:

zákaz diskriminace na základě původu nebo st. příslušnosti

Zásady:

Asimilace (čl. 23/2 SES)
Jednoty (čl. 133/1 SES)

Tabulka č. 1: Právní zakotvení obchodu ES (srovnání „dovnitř“ a „vně“)

K právní úpravě vnitřního obchodu ES/EU, tedy obchodu mezi členskými státy ES/EU se již nebudeme vracet, neboť tato látka byla podrobně probrána v rámci předchozího kurzu práva Evropské unie. Důležité je vědět, že úprava vnějšího obchodu, tj. s nečlenskými státy do jisté míry z úpravy jednotného vnitřního trhu vychází a reflektuje ji. Znalost jednoho bez znalosti druhého proto nemůže být úplná.

Za základ právní úpravy vnějšího obchodu lze považovat především ustanovení čl. 23 SES odst. 1.

čl. 23 SES odst. 1 stanoví: Společenství je založeno na celní unii, která pokrývá veškerý obchod zbožím a která zahrnuje jak zákaz vývozních a dovozních cel a všech poplatků s rovnocenným účinkem mezi členskými státy, tak i přijetí společného celního sazebníku ve vztahu ke třetím zemím.

Ustanovení článku 23 odst. 1 SES in fine výslovně předpokládá existenci společné právní úpravy dovozu a vývozu zboží do třetích států. S uvedeným ustanovením úzce souvisí s čl. 131 odst. 1 SES vymezující cíle celní unie.

čl. 131 SES odst. 1 stanoví: Vytvořením celní unie hodlají členské státy přispět ve společném zájmu k harmonickému rozvoji světového obchodu, k postupnému odstranění omezení mezinárodního obchodu a ke snižování celních překážek.

Povaha pravomoci Evropského společenství v oblasti společné obchodní politiky je z povahy věci výlučná. Existence celní unie je totiž neslučitelná s existencí národních předpisů upravujících tutéž problematiku. Společný celní sazebník a další komunitární předpisy upravující obchod s třetími státy proto nahrazují dosavadní předpisy národní (i proto hovoříme o „společné obchodní politice“, tj. regulované předpisy komunitárního práva společně pro všechny členské státy). Právně je to vyjádřeno v dalším ustanovení Smlouvy ES.

čl. 133 SES odst. 1 stanoví: Společná obchodní politika se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a obchodní ochranná opatření, jako jsou opatření pro případ dumpingu a subvencování.

Shora citované ustanovení čl. 133 odst. 1 SES je klíčové pro identifikaci obsahu společné obchodní politiky. Vymezuje v obecné rovině oblasti, kde Evropské společenství může přijímat opatření. Stanoví dále základní zásadu, na níž je společná obchodní politika založena. S ohledem na to, že celní unie by fakticky nemohla fungovat, pokud by členské státy mohly samy regulovat obchod s třetími státy, je touto zásadou zásada jednotnosti. Jednotnost se projevuje v celé řadě aspektů:

Požadavek jednotnosti ve shora uvedených oblastech se projevuje klíčovou rolí Evropského společenství ve vnějších obchodních vztazích. Je to Evropské společenství, ne členské státy, kdo přijímá společný celní sazebník, sjednává a uzavírá celní dohody s třetími státy či mezinárodními organizacemi atp. Namísto 27 potencionálně rozdílných politik regulace mezinárodního obchodu existuje jedna společná komunitární politika a právní úprava.

Jednotnost přístupu ke společné obchodní politice a tím i její výlučnost je dána též snahou předejít možnému narušení obchodu. Jestliže by členské státy mohly volně vyjednávat a uzavírat své vlastní mezinárodní obchodní dohody, mohly by tím vystavit své podniky do výhodnějšího konkurenčního postavení ve srovnání s podniky z jiných členských států. Tím by hospodářství těchto států získalo výhodu neslučitelnou s řádnou hospodářskou soutěží na jednotném vnitřním trhu. Jednotný přístup a akce na úrovni Evropského společenství je proto nezbytná, aby se takovému riziko účinně zabránilo.
co ale otázka, kdy je zboží dovezeno ze třetího státu do některého z členských států a pak by mělo být odvezeno dále? takové zboží je ve volném oběhu a je s ním právně nakládáno stejně, jako se zbožím vyrobeným v daném státě. Je tedy asimilováno.