Historický úvod – východiska současného systému mezinárodního obchodu

Každý zákonodárce ve snaze právně regulovat mezinárodní obchod dříve či později vždy narazí na zdánlivě protichůdný problém. Otevřít vlastní ekonomiku mezinárodnímu obchodu a těžit tak z jeho prospěchu nebo naopak chránit své hospodářství před potencionálně zničujícími vlivy zvnějšku? Historie ukazuje, že státy se s tímto problémem v minulých epochách vypořádávaly různě. Přesto lze vysledovat některé charakteristické tendence.

V následujícím textu přeskočíme úvahy o starověkém obchodu v rámci Římské říše a s jejími sousedy i středověkou obchodní výměnu v Evropě či mezi Evropskými státy a dálným východem. Na dnešní situaci mají bezprostřední vliv až události 19. století. V této době byla v Evropě postupně opouštěna do té doby již po dvě století dominující merkantilistická teorie. Zastánci této teorie obhajovali intervencionistické přístupy k mezinárodnímu obchodu. Rozhodující byly zájmy každého státu, které byly spatřovány hromadění kapitálu v podobě drahých kovů. Hospodářství státu bylo tomuto cíli uzpůsobováno tak, aby obchodní bilance státu byla aktivní. Státy omezovaly vývoz surovin a naopak podporovaly vývoz zboží luxusního, s vysokou přidanou hodnotou. Do obchodu zasahoval zakládáním manufaktur, které měly podpořit průmyslovou výrobu a tím i export. Merkantilismus se proto vyznačoval vysokou mírou státního intervencionismu. V praxi se ale merkantilismus neosvědčil, protože nebyl schopný uspokojivě reagovat na potřeby mezinárodního obchodu. Snaha evropských států rozšiřovat svou obchodní výměnu a dosahovat aktivní bilanci mezinárodního obchodu vedla k řadě válek, expansionismu a kolonialismu. Státní intervencionismus pak těžce poznamenal nepreferovaná domácí odvětví (např. zemědělství ve Francii). Další slabinou merkantilismu zapříčiněnou přílišnou fixací na množství kapitálu v zemi bylo opomíjení jednotlivce a jeho vnímání vlastního bohatství.

Merkantilismus byl postupně na začátku 18. století vystřídán klasickou školou politické ekonomie. Jejím hlavním představitelem je Adam Smith. Tato teorie kritizovala nedostatky merkantilismu. Oproti němu byla založena na myšlence, že bohatství národa není určováno množstvím drahých kovů, ale souhrnem bohatství všech jednotlivců. Ti, ve snaze dosáhnout bohatství se přirozeně a lépe než stát ženou za bohatstvím. Specializujíc se přitom na ty činnosti, které umí nejlépe. Stát by proto neměl do jejich snahy zasahovat s tím, že případné problémy vyřeší trh sám (neviditelná ruka trhu). Překážkou neviditelné ruce trhu podle Smithe jsou i celní bariéry a ochranná opatření, proto by měly být odbourány. Smith tedy požaduje odstranění bariér vnitřního i mezinárodního obchodu. Cílem je vytvořit systém, kde se státy specializují na výrobu těch produktů, pro které mají nejlepší podmínky (teorie absolutní výhody).

Teorie komparativních výhod. Následující vývoj ale ukázal, že mezinárodní obchod může být pro země prospěšný i tehdy, kdy žádná z nich není schopna dosáhnout absolutní výhody v produkci určitého zboží. V takovém případě by se země měly zaměřit na produkci těch komodit, které zvládnout vnitrostátně vyrobit nejefektivněji a naopak dovážet ty, jejichž produkce je pro ně relativně nejméně výhodná a to i tehdy, pokud jsou náklady na dováženou produkci dražší, než na vlastní. Tak například, Čína či Indie mají komparativní výhodu v sektorech, které jsou náročné na lidskou práci, USA mají výhodu v oblasti hi-tech technologií a zemědělství, Česká republika v poloze ve středu Evropy a relativně levné, ale kvalifikované pracovní síle atp.

Jak klasická škola politické ekonomie, tak i teorie komparativních výhod nalezly řadu kritiků, kteří poukazovali na jejich slabiny. Objevily se i jiné ekonomické přístupy (Rakouská škola, institucionalismus, keynesiánství, monetarismus atd.), které základy mezinárodního obchodu stavěly na odlišných výstavbových principech. Přesto to byly právě tyto dvě teorie, které zásadním způsobem pozitivně ovlivnily mezinárodní směnu zboží a služeb. Znamenaly radikální posun oproti dosavadním přístupům k mezinárodnímu obchodu a významnou měrou přispěly k odbourání jejích překážek.

I přes zjevné tendence ekonomických teorií směrem k volnému mezinárodnímu obchodu bez celních bariér a ochranných opatření byla realita odlišná. Konec 19. století lze charakterizovat jako období střídání liberálních přístupů států k mezinárodnímu obchodu s přístupy protekcionistickými. Posléze uvedené plně převážily ve 20. století v období Velké krize a zřejmě tak přispěly nemalou měrou k její hloubce a délce trvání a možná i katalyzovali II. světovou válku.

Vývoj regulace mezinárodního obchodu neprobíhal pouze na úrovni myšlenkového střetu liberálních a protekcionistických přístupů. Rovněž způsob regulace mezinárodněobchodních vztahů podléhal postupné evoluci. Nástrojem liberalizace mezinárodního obchodu se stala mezinárodní smlouva. Původně byly mezinárodní smlouvy uzavírány mezi hlavními obchodními partnery, zpravidla sousedními státy. V 19. a na počátku 20. století se tak začal formovat složitý systém dvou či vícestranných vztahů zajišťující svým účastníkům obchodní výhody v určitých oblastech obchodu s vybranými komoditami a zpravidla jen na určitou dobu. Hlavní slabinou tohoto systému byla nepřehlednost a složitost takto navázaných vztahů, která z dlouhodobého hlediska nemohla mezinárodnímu obchodu prospívat. Navíc, státy v případě hospodářských potíží měly tendenci (i jednostranně) rušit své závazky a chránit své hospodářství. Zřetelně se to projevilo v období Velké krize, kdy byla mezinárodní směna zboží a služeb paralyzována.

Po druhé světové válce hledalo světové společenství cestu k obnovení prosperity a stability prostřednictvím mechanismu, který by umožňoval globální směnu produktů ku prospěchu všech zúčastněných subjektů. Dosavadní zkušenosti ukázaly, že se vývoj musí ubírat odlišným směrem. Dvou či vícestranná regulace mezinárodního obchodu se ukázala nedostatečnou. Obchod se začínal stále více globalizovat a řada dílčích řešení nemohla uspokojivě řešit nově vznikající problémy. Bylo stále zjevnější, že mezinárodní obchod musí být postaven na nových základech. Ne dvou či vícestranných, ale mnohostranných. 

Před koncem války se proto v Bretton Woods (v roce 1944) sešla konference, která měla za cíl připravit podmínky pro vznik nového systému regulace mezinárodního obchodu. Ten měl být postaven na třech pilířích:

Z těchto tří pilířů nového systému mezinárodního obchodu vznikl pouze Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Mezinárodní obchodní organizace, která měla vytvořit platformu pro mnohostrannou regulaci světové směny produktů, nevznikla pro odpor USA. Paralelně s jednáním o vytvoření Mezinárodní obchodní organizace probíhaly i jednání o Všeobecné dohodě o clech a obchodu (GATT), které byly úspěšné. GATT vstoupila v platnost v roce 1948. S ohledem na neúspěch Mezinárodní obchodní organizace převzala do jisté míry GATT její funkci. Z formálního hlediska se sice jednalo o prostou mezinárodní smlouvu, ale fakticky došlo k její částečné institucionalizaci.  Nikdy se však nestala mezinárodní organizací. S ohledem na datum jejího založení nemohlo být ES její smluvní stranou, neboť dosud samo neexistovalo.

V rámci GATT proběhlo sedm kol jednání, které dále přispěly k prohloubení spolupráce států v oblasti pohybu zboží. Přetrvávaly však dva problémy, které si s sebou GATT nesla od svého vzniku:

S tím, jak se světové hospodářství vyvíjelo, rostl i význam dalších sektorů ekonomik států. Obchodní výměna v oblasti služeb začala hrát klíčovou roli zejména v případě vyspělých států. Podceňovány nemohly být ani obchodní aspekty práv duševního vlastnictví. To vše GATT neřešila a ani řešit nemohla. V osmém kole jednání, které proběhlo v letech 1986 až 1995 proto došlo k dalšímu pokroku v regulaci mezinárodního obchodu. V tomto tzv. Uruguayském kole došlo k rozšíření spolupráce a regulace založením Světové obchodní organizace.  Právní regulace mezinárodního dohodu konečně dostala pevný institucionální rámec, který se neomezuje jen na obchod se zbožím.