Články .statě .studie PRÁVNÍ POJMY A PRÁVNÍ TERMINOLOGIE (Právní pojmosloví a názvosloví) akad, Viktor Knapp I. Právo jako informaíní sy3tém 1. Předměty poznání lze zkoumat a definovat z různých stránek. Tento poznatek dialektické logiky, jasnš vyjádřený a demonstrovaný Leninem v jeho známé polemice 3 Bucharinem, plstí nejen pro hmotné předměty, al© i pro myřlenkové výtvory a platí tedy důsledně i pro právo. Právo (čímž tu míníme vždv právo objektivní) může tedy být pozorováno a zkoumáno jaJco soubor ci systém právních norem, tj. v dialektické jednotě svého obsahu jako materiálními životními podmínkami společnosti určené vůle vládnoucí třídy (popř. všeho lidu} a formv, tj. závazného a formálního projevu této vůle, íiůže být pozorováno a zkoumáno i jako prostředek či nástroj státního řízení společnosti, jako prostředek společenské výchovy atd. a též jako společenský informační systém. Právě tento poslední aspekt práva je zatím málo vědecky prozkoumán a. proto mu zde podle plánu výzkumu teore- 1) Jeste jednou o odborech, Spisy (česky) s. 32, 91 an. 5 tických problémů legislativ;,' v oblasti statní spVávy budeme věnovat pozornost. Aniž bychom přeceňovali psychologickou problematiku práva, jejíž jednostranné zdůraznění, jak známo, v buržo&zní literature kdysi vedlo k i-dealistické deformaci pojmu práva, nemůžeme jí nicméně nevidět ani podceňovat. Nepochybnou skutečností je, že právo může působit na vývoj společnosti toliko prostřednictvím chování jednotlivců. Ve společenském životě a zejména ve vztazích vznikajících při řízení společnosti a v právním styku vůbec vrak lidé často vystupuji nikoli jako jednotlivci, ale jako formální organizace lidí, tj. jako státní a jiné orgány, jako podniky a jiné organizace, (právnické osoby). ' Je sice známo, že lidé se z hlediska psychologického někdy chovají jinak jako součást určitého společenství'(organizace), než jako izolovaní jedinci, z našeho hlediska však není pochybnosti o tom, že právo jako regulátor činnosti orgánů a organizací (právnických osob) na ně psychicky působí toliko a výlučné skrze psychiku jednct-livcú. Ani na přírodu nemůže právo působit jinak než prostřednictvím chování lidí a tedy i v tomto případě prostřednictvím jejich psychiky. liůže-me tedy shrnout, že společenské působení práva prochází vědomím a vůlí jednotlivců, tekže právo působí na vývoj společnosti'jako celku a koneckonců i na přírodu prostřednictvím určitého vědomého a volního chování lidského, popř., což je jen rub toho, zabráněním určitému lidskému chování. líezi právem jako součástí společenského vědomí ' a vůlí adresátů pr*i- 2) Šrámek, Legislativní činnosti ve statní správě, Státní správa, Bulletin Ústavu státní správy, 4/1976, s. 113, 114. 3) Psychologickou stránku#préva učinil, jak známo, samým východiskem své koncepce práva Leon Petrazycki. 4) V marxistickoleninské literatuře existuje velké pestrost názorů na tc, co je organizace (právnická osoba) resp. orgán: jednotné se však přijímr, že jde o určitou organizaci lidí, resp. že organizace (právnické osoby!' a organy mají tzv.osobní substrát. Z nejnovější literatury srov.zejmen? čapek. Právní.postavení socialistických podniků, Praha 1976, s. 62 an. 5) Právem jako součástí společenského vědomí se sutor této stati podrobně zabývá ve své dřívějM práci Filosofické problémy socialistického práva, Praha 1967 (dále citováno jako "Filosofické problémy"). 6 x va rausí tedy existovat komunikace. Adresáti práva musejí vědět, co je po právu a co je protiprávné, aby se podle toho mohli zachovat, musejí být o právu informováni. Na této skutečnosti přirozeně nic nemění zásada (ostatně nikoli bez-výjimečná), že neznalost zákona neomlouvá. Tato zásada má kromě svého významu zásadního i zcela praktický, pragmatický důvod. V zájmu společenského pořádku totiž nelze v každém jednotlivém případě zkoumat, zda adresát práva právo skutečné zná či nezná, v jaké míře je zná, zda je zná dobře či Spatně atd. Takovéto zkoumání by bylo neobyčejně obtížné a znalost práva je často nedokazatelná. Proto Be v zájmu nezvyšování entropie společenského chování znalost práva zpravidla předpokládá či finguje. Nezbytným předpokladem toho, aby se mohlo předpokládat či fingovat, že každý právo zná, je ovšem to, aby měl možnoet se a ním seznámit. Právo tedy musí být sdělné, a to veřejně a obecně sdélné, musí tedy být i informačním systémem o oprávněném či povinném (a tím i o dovoleném či zakázaném) chování. To znamená, že právní norma jako součást právního řádu, jako nástroj společenského řízení, jako regulátor lidského chování atd., je zároveň soulští určitého společenského informačního systému: ona netoliko závazně stanoví, jf»k se její adresáti mají chovat, ale zároveň je o tom informuje, tj. umožňuje jim, aby se s tím seznámili, aby věděli, co mají konat a če^o se »držet a také to, jaké právní následky bude mít Jejich chování jiné tcontra legem), zejměna jaká újma, jeká sankcie, je v takovém případě stihne, 2. Právo je térarř výlučná sdělné lidskou řečí. Konkludentními činy (např. posuSkv, kývnutím hlivou Rtd.), svstelnými signály apod. nebo mlčky lze vykonat právní akt (wjádřit právní úkon), nikdy vČak tímto způsobem 6) Viz např. Szabó, Le role «ctuel de la maxime "Nul n est cense ignorer In loi", Happort general,! 2. 2/', Viléme Congre? de 1 Academie Internationale ťe Droit Compare, Uppsala 1°55. Srov. např. též mexický občanský zá-kpník, který sice v či,21 výslovné stenoví zásadu, že neznal-st zákons neomlouvá, ale s*roveň t°ia dává soudcům možnost, aby z? určitých podmíneV z této zásady v konkrátnícl" případech připuetili výjimky. 7 nelze vyhlásit právní normu. Vyobrazení sice v právních normách lze použít (napr. normativní stanoveni státního znaku, podoby pamětních mincí, dopravních značek atd.)fl To jsou však případy tak ojedinělé, že je pro naše účely môžeme považovat za zanedbatelné a setrvat při vysloveném názoru, že právo je sdělné lidskou řečí, že tedy informace, které právo jako společenský informační systém podává,jsou komunikovány svým adresátům určitou pí-iroze-nou řečí. Nabízí se dále otázka, zda forma této komunikace musí být vády a nutně písemná, zda tedy musí koneckonců být písemná i v systému práva soudcovského čí obyčejového atd. Nemělo by velký smysl se touto dosti složitou o-tázkou zabývat zde, poněvadž předně naše úvahy jsou orientovány na právo československé, u něhož písemná forma komunikace je bez jekékoli pochybnosti, a dále i proto, že otázka formy závazné (legální) informace o ton, co je a co není po právu, není pro nsše téma rozhodující. 3. Výše uvedené úvahy ukazují dál, než jen na problematiku právního pojmosloví a názvosloví, resp. ukazují tyto, nejednou dost přehlížené a podceňované otázky v širších souvislostech politických a ideologických. Z toho, co bylo vyloženo, totiž vyplývá, že působení práva jako informačního systému zdaleka není ^en technickou nezbytností a není ani pouhou "službou" poskytovanou společností (zákonodárcem) subjektům (adresatfo) práva. Ti totiž mají právo (subjektivní) být o právu (objektivním) informováni a mají právo být o ním informováni přesně « vče3. Necháme-li stranou právnické osoby jako subjekty resp. adresáty prňvs (pro něž ovrem platí obdobné) a hledíme-li na věc očima občana (jerinotliv-ce, Člověka, osoby fyzické) jako subjektu résp. adresáta práva, můžeme bei velkého váhání soudit, že právo ne náležitou, tj. přesnou a včasnou informaci o právní normě je jedním ze základních práv občanů socialistické společnosti. Toto právo sice není stanoveno v žádném výslovném ustanovení ústavy (nepochybně je považováno za samozřejmé), lze však je snadno vy interpretova t z ustanovení či. 34 ústavy i z některých obecně uznávflnýrb z£-aad socialistického práva. Z 51. 34 ú s 11 vy lze totiž bez pochybností vyčíst. *\ že ukládé-li naše ústava závazně všem občanům povinnost zachovávat ústavu i ostatní zákony (a tím i jiné na základě zákona vydané, tj. podzákonné právní normy), zároveň předpokládá a počítá s tím, ze stát jako právo-tvorný subjekt občanům zajistí možnost, aby se s právními normami mohli náležitě seznámit. Ze isásad socialistického práva, které rovněž bez pochybností svědčí právu občanů na to, aby byli seznámeni s právními normami, je to především výšeuvedené zásada, že neznalost zákona neomlouvá. Diskutuje se sice, jak jsme na to upozornili výše, o tom, zda tato zásada je či není bezvýjimečná, ale o tom, že v našem právu platí, nepochybuje patrně nikdo. (Také neexistuje jediný Judikat, který by ji oslaboval Či bral v pochybnost.) Jestliže ovšem se nikťo nemůže omluvit neznalostí práva, je bez jakékoli pochybnosti, Že musí mít možnost, aby právo znal. Z jiného hlediska je možno rovněž bez váhání konstatovat, že náležité poskytnutí přesné a včasné informace o právní normě je jedním ze základních a nezbytných požadavků socialistické zákonnosti, s níž by bylo v rozporu nejen nepublikování právní normy, ale i nedostupnost či velmi obtížná dostupnost její publikace, avšak i její opožděná publikace, pokud zkracuje, vylučuje Či dokonce překračuje zákonnou legiavakanci, k tomu pak budiž dodáno, že - a to už bezprostředně souvisí s naSim tématem - se socialistické zákonnosti příčí i nepřesné, dvojsmyslné, mlhavé či přespříliš "pružné" vvjádření právní normy. Lze tedy uzavřít tím, žg náležité fungování práva jako společenského informačního systému je nezbytným požadavkem socialistické zá.konnosti, a to jek z hlediska náležité ochrany práv občanů, tak z hlediska náležité úrovně státního řízení společnosti, včetně statní správy. 9 -II. Právní jazyk Vzhledem k tomu, že(jak bylo uvedeno výše, informace podávaná právem jako společenským informačním systémem, je komunikována určitým přirozeným jazykem, 3tává se z toho hlediska vědecky zajímavou i problematika jazyka, jímž je informace komunikována, a zejména otázka používaného pojmosloví a názvosloví. Ta má pro přesnost informace velký význam a i z hlediska legislatívni techniky má mnohem větší důležitost, než jí legislativní praxe (zejména podzákonná) přiznává. Než však se budeme specificky zabývat právním pojmoslovím a názvoslovím, je třeba věnovat 3tručnou pozornost obecné problematice právního jazyka. 1. Pojem právního jazyka a jeho místo v jazyce spisovném (a) Otázkou existence právního jazvka, jeho pojmem a jeho místem v jazvce 7) spisovném se autor této stati podrobněji zabývá jinde. Zde se těmito otázkami zabýváme z trochu jiného hlediska a opakujeme (ve vší stručnosti) jer to nejnutnější. 0 existenci právního jazyka dnes už v literatuře nebývají pochybnosti. Proto ji zde předpokládáme, aniž bychom ji zdůvodňovali,, Dodáno budiž 7) Některé otázky tvorby automatizovaného systému právních informací, Právník, v tisku. Litera/tura o právním jazyku sice není příliš hojná, ale přece jen, zejména v důsledku prací na automatizovaných systémech právníci informací, problematika právního jazyka už není tak zanedbávána, jako bývala. Z příslušné literatury lze upozornit např. na tato díla: Krecbt, Struktura právní řeči, Právník 1976, s. 1035 an., Grahn, Bemerkungen zur Rechtssprache, inj Schriftenreihe Methodologie der marxistisch-leninistischen Rechtswissenschaft, Heft 4, Karl-Marx-Universität Leipzig, Leipzig 1977 (dále citováno jako: "Schriftenreihe Methodologie"), s. 81 an., Sertrand,L infor-matique et les difficultés du vocabulaire juridioue, Zeitschrift für schweizerisches Recht, 3/1972, Buffelan, Introduction a 1 informatique juridique, Paris 1975, s. 251 an., Klenner, Zur Juristensprache, in:Sitzungs berichte der Akademie der DER, 18/1973, Berlin 1975, 48 .an. 10 to, že prakticky každý živý jazyk a bez výjimky každý-státní jazyk obsahuje jako svou součást vlastní jazyk právni. Problematika právního jazyka je zčásti obecná, tj. nezáleží na tom, o který právní jazyk jde (zda tedy například o český, ruský, francouzský atd.), a zčásti specifické pro určitý jazyk. V této. statí nám jde o právní jazyk Český. Pro slovenský právní jazyk úvahy a závěry, k nimž zde dojdeme, většinou platí obdobně, není však tomu tak vždy a bez výjimky. 8) Určitý jazyk má, jak je známo, různé vrstvy, tedy zejména jazyk spisovný, jazyk obecný (hovorový), jazyky profesionální, slangy atd. I jazyk právní má své vrstvy. Vedle spisovného jazyka právního existuje i hovorový právní jazyk, existují i profesionální právní jazyky (justiční, správní, mezinárodněprávní apod,), které se prolínají event, a jinými profesionálními jazyky, a existují i právní slangy (např. studentský). V této stati se zabýváme právním jazykem spisovným, tj. právním jazykem jako součástí českého jazyka spisovného. V literatuře není jednota v otázce, zda spisovný jazyk právní je v tom kterém spisovném jazyce jediný, nebo zda se dále Člení ve více právních ja-zyků," tj. zejména na jazyk zákonodárný, tj. jazyk, jímž jsou vyjadřovány právní normy (jimž jsou psány právní předpisy) a právní jazyk literární, tj. jazyk, jehož používá právnická literatura. K tomuto třídění, které zastává zejména Klenner, by ovšem bylo možno dodst i další specifická spisovné právní ja2yky, jako např. jazyk, jehož používá soudní řízení, jenž sám se ovšem opět trochu lisí od jazyka, jehož používá hospodářská arbitráž, a není ani zcela stejný s tím, kterého používá správní řízeni, atd. I sám jazyk právní literatury se dosti výrazně různi, jde-li o literaturu vědeckou či o literaturu populárně vědeckou či právně propagandistickou. Lze se 8) ámilauer, Nauka o české jazyku, Praha 1972, s. 20 an. 9) Grahn, cit.ČI. s.83 10) V díle cit.pozn.7. Takovéto třídění právního jazyka je ostatně dosti staré. Autor této stati si vzpomíná, že takto např. rozlišoval právní jr-zyk už v třicátých letech tohoto století polský právní teoretik V/roblewski (st. ) v práci Jezyk prawny i ja.zyk prawniczy. Tato kniha však dnes, jak se zdá, u nás není dostupná, takže nezbývá než citovst po paměti. 11 tedy obávat, ze by takováto snaha o příliš minuciézní podtřídění právního jazyka v?c asi spíš zatemnila, než vyjasnila. Užitečnější, než hlodat u-vnitř určitého právního jazyka drobnohledné odchylky, se nám zdé hledat v jeho problematice to, co je obecné a co môže sloužit nejen vědeckému poznání, ale jeho prostřednictvím i praxi, Z tohoto hlediska ae domníváme, že lze vystačit s obecným pojmem právního jazyka s jeho roaeah pozorovat z hlediska účelu zkoumání. To znamená, že, půjde-li napr. o zkoumání právního jazyka z hlediska právní informatiky, tedy z praktického hlediska vytvoření automatizovaného systému právních informací, bude nfrs-problemstiká právního jazyka zajímat v nejširším rozsahu, tj. jako problematika jazyka, jímž jsou vibec komunikovány právní informace. Z tohoto hlediska nás tedy bude zajímat jazyk všech právních dokumentu, tj. dokumentů, které jsou zdrojem právních informací, bez zřetele ne to, zda jde o právní předpisy, judikaturu Či právní literaturu a popř. i jiné. Budeme~li zkoumat, jako' činíme zde, právní jazyk z hledisku potřeb legislativy, bude nás právní jazyk zajímat v rozsahu užším, tj. v tom rozsahu, ve kterém slouží vyjadřování právních norem, tedy v tom smyslu, ve kterém Klenner ve svém vý-reuvedeném třídění chápe právní jazyk legislativní. Právě vyslovenými pochybnostmi o účelnosti teoretického podtříděni právního jazyka nechceme ověem popírat, ze siezi např. jazykem právních předpisí a jazykem právní literatury spod. existují určité rozdíly. Spíše věak než o rozdíly, jde o neprílif podstatné nuance; to, co je ve všech vrstvách spisovného jazyka právního podstatné, je jim i obecné. (b) Jazyk právní má v spisovném jazyce postavení jazyka odborného, tj. jazyka, který je používán specificky k vyjádřen-' určité vymezené součásti společenského vědomí, v našem případ*1, řečeno zkratkou, státu a práva, a 11} Viz pozn. 9. V podobném uzřím smyslu používají Folevoj a Vitruk (red.) v díle Osnovy primenenija Kibernetiki v pravovedenii (ííoskva 1977) pojmu "jazyk zákona" (185). 12) Viz vymezeni pojmu odborného jazyka v cit. díle Smilauerově, 22. S názorem Grehna (cit.či., S.P4), že právni jazyk není jazvkerr odborným lze sotva souhlasit. 12 existuje vedle obecného základu spisovného jazyka. ... Od obecného základu spisovného jazyka však jazyk právní není oddělen přesnou hranicí, nýbrž 'o ním souvisí, závisí na něm a obě tyto složky spisovného jazyka se navzájem prolínají. Jazyk právní není přirozeně jediný odborný jazyk. Existují i četné jiné, tak např. filozofický, politický, ekonomický, ale i matematický, lékařský a četné další. Přesné hranice neexistuje ani mezi jednotlivými odbornými jazyky a i ony se v různých relacích překrývají. Právní jazyk se tedy překrývá .jednak s obecným základem spisovného jazyka a jednek i s některými jinými odbornými jazyky, které bychom mohli nazvat sousedními, jako je zejména jazyk politický, ekonomický atd. Nejrozsáhlejší a také nejvýznamnější je vztah jazyka právního a obecného základu spisovného jazyka a tomu zde budeme věnovat hlavní pozornost. Představíme-li si obecný základ spisovného jazyka a jazyka právního jako dvě množiny, pák jejich vzájemný vztah lze definovat jpko průnik obou množin, jímž se vytvoří tři podmnožiny, z nichž jedna obsahuje to, co je specifické pro obecný základ, jedna to, co je specifické pro jazyk právní, a konečně jedna to, co je oběma společné. Vzhledem k tomu, že tento vztah je nejvýraznější v oblasti slovníku {slovní zásoby) obecného základu spisovného jazyka resp. jazyka právního, pojednáme o něm trochu podrobněji dále v souvislosti s problematikou slovníku. 13) Obecným základem spisovného jazyka tu rozumíme ve smyslu výkladu jsmi-lauerova (cit.dílo, s.22) onu Část jazykových prostředků spisovného jezy-ka, která tvoří jeho základ společný všem jeho oblastem. Orahn v cit.íl. (£5) staví právní jazyk vedle hovorového jazyka (Umgangssprache); Kopylov, Romanov a Jusupov rozlisují specificky právní slovník (vocabulaire sjéci-fiqnement juridioue) a běžný slovník Ivocabulaire courant), Les syatenes^ automatiques d'information et le droit compare, in; Developpement du droit et de la science juridique en U.R.S.S. tKudrjnvcev, Tumanov, ed.), Moskva 197e, s. 104. 14) Podrobněji o tom viz v článku autora této stati uvedeném v pozn. 7. 0 vztahu "Umgangssprache", kterýmžto výrazem oba autoři, jek plyne z kontextu, asi myslí totéž, co my obecným základem spisovného jazyka, viz téz Bönninfer, Zur Bejriffsbildung und zur Definition rechtlichen Kategorien, dargelegt am Staats - und Verwaltungsrecht, in: Schriftenreihe Methodologie, s.68, 69, a Grahn, cit.či. s. 85. 13 (cj Ze základního rozdílu mezi obecným zakladám spisovného jazyka a jazykem právním, jenž spočívá v právě zmíněném rozdílu jejich společenského (komunikačního) poslájní, vyplývají některé specifické rysy právního jazyka. 0 některých se zmíníme dále, zde budiž upozorněno na obecný charakteristický rys právního jazyka, jímž se odliěuje od obecného základu spisovného jazyka a jenž přímo souvisí a naším tématem. Tímto rysem obecným pro jazyk právní s zároveň specifickým ve vztahu k obecnému základu spisovného jazyka, je tendence právního jazyka k větSí přesnosti vyjadřování a k větší formalizaci, než ke které dochází v obecném základu. Kdežto totiž bohatství jazyka v oblasti jeho obecného základu spočívá mimo jiné i v tom, že tato soucáat jazyka není příliš formální, zpravidla nevymezuje rigidně obsah a rozsah (extenzi) pojmu, hojně používá synonym s homonym, metonymií a metafor atd., jazyk právní naopak směřuje k přesnému vy-mezo.vá.ni pojmů a k strohé formalizaci jejich významu, nepřeje synonyms ar;i homonymúm, jen zřídka používá metonymií a metafor a brání se i používání jiných obrazných vyjádření. Tato tendence právního jazyka je patrně objektivně určená jeho společenským posláním, nikoli věpk ve všech podrobnostech. Formalizace právního jazyka se uskutečňuje legislativní činností lidskou, které není objekt tivně determinována beze zbytku a proto může ohybovat (nejeden právní předpis je toho svědectvím), Kledíme-li tedy na výšeuvedenou tendenci právního jazyka k. přesnosti a formalizaci vyjadřování z hlediska zákonodárství, můžeme ji vyjádřit i jako postulát. Právní jazyk tedy nejen objektivna smiřuje k přesnosti a formalizaci,• sie společnost zároveň od legislativy postuluje, aby právní normy vyjadřovala přesně, jednoznačně, nedvojsmyslně et.d. a aby v rozumné míře formalizovala význem slov a popř. i složených výřezů (např. zákonnými definicemi, konstantním používáním téhož slova v témž smyslu atd., jßk o tom bude řeč dele). 15) Viz ze.7/1 i3j Viz zejména Setrand, cit.či., a dElří díla uvedená v pczn. 7. 15) Současná logika, výrazů obsah a rozsah (extenze) pojmů používá zřídk". Zde se nám vsak budou velmi hodit, takže nevidíme důvodu, proč se jim w- hýbet. 14 \ (d) Vztah právního jazyka ft obecného základu spisovného jazyka je dále třeba zkoumat i z hlediska jejich obecné srozumitelnosti. V socialistické legislativě je zdůrazňován požadavek obecné srozumí- 17) telnosti právních norem reap, právních předpisů. Tento požadavek je o- vSera nSkdy ke řkodé věci «načne vulgarizován. Otázka obecné srozumitelnosti právních norem je složitějěí, než někdy bývá prezentováno, a tak« je velmi málo vědecky prozkoumána. Tak např. už samo jej! výcbodiako je dost mlhavé, totiž otázka, co se rozumí obecnou srozumitelnosti. Vulgari-zující představa obecné srozumitelnosti vychází totiž z toho, že vedle nesrozumitelného jazyka kasty profesionálních právníků existuje obecné srozumitelný jazyk, přístupný každému. Je to reak pravda ? Zkušenosti i jazykovedný výzkum (či lingvistickosociologieký výzkum) avědči odpovědi záporné. Zkušenosti totiž ukazují, že i lidé bez jakéhokoli právnického vzdelaní pomerné snadno porozumí textu právní normy a že tedy nedostatek právnického vzdělání obyčejně nebrání porozumění významu v právní normě použitých slov či vazeb, brání ověem či alespoň ztěžuje porozumění podstatě a vzájemným souvislostem právních inatitucí. To se ovSem nespraví "zlidověním" právního jazyka. Požadavek "zlidovění" právního jazyka dále mlčky předpokládá, že lidé masově 5tou právní předpiay. Zkušenosti doložené občasnými právně »ociolo- lß) gickými výzkumy však svědčí o tom, že tomu tak není a ani nelze před- pokládat, že by tomu tak v brzku bylo. 1 kdyby ostatně lidé právní předpi- 17) Srov. BonnÍnger,cit.čl., s,68 16) Tak např. výzkum provedený v roce 1970, jehož výsledky byly publikovány v Právníku 1971, s. 476 an. (zejména např. výsledky zaznamenané na str. 466 an.). Je ostatně zkuěenoat, že někdy i u funkcionářů aplikujících právo (zejména v oblasti administrativy) je znalost právních pramenů, spiáe než přímá, zprostředkována různými směrnicemi, služebními instrukcemi atd. a že i u nás v jiaté míře platí to, co P. David píše na adresu správních úředníků francouzských, že totiž "často znají právo toliko eeatou služebníci' instrukcí, které dostávají v oběžnících..." (Les granda systémes de droit contemporains, Paříž 19^1. ÍV.vyd. , s.114;. 15 By soustavná člat chtěli, tak by nebylo snadné to uskutečnit, Hebývá totiž snadné Slováku, který nepracuje v právní či do oblaati práva zasahující praxi, dostat do ruky Sbírku zákonu, neuluve vôbec o různých resortních věstnících apod. Je konečně skutečností i to, íe lidé nemající právnické vzdelaní se, potřebují-li se ve své osobní věci či ve své profesionální Činnosti přesně sesnámit s praven, obracejí o právní radu na právníky (advokáty, právní referenty podniku atdr). I sama existence právnického vzděláni a jeho společenská nezbytnost je ostatně svědectvím toho, že spolehlivé pozná-ní práva vyžaduje určitou studiem nabytou odbornost. To víe, co tu bylo řečeno, není polemikou proti požadavku co možná ngj-větSÍ srozumitelností právních norem nápravníku«, je polemikou proti vul^a-rizaci tohoto požadavku, jejíž kořen tkví, stručně řečeno v tom, Že se porozumění textu právní normy ztotožňuje s poznáním práva, ačkoli to idaleka není totéž. Požadavek maximální obecné srozumitelnosti právních ao- 19) rem je tedy podle našeho názoru správný, spolu a jinými autory v?ak soudíme, že ho nelze dosahovat za cenu prohřešku proti výSeuvedeným základním postulátům právního jazyka, zejména proti požadavku jeho přesnosti a formalizace. Zvýšení obecné srozumitelnosti textu právních norem dlužno dosahovat jinými jazykovými prostředky, a to jak lexikálními (nepoužíváním archaiamí, ' nezaváděním zbytečných neologismu atd.}, tak i syntaktickými a stylistickými (jednoduchou skladbou vět, používáním krátkých vět, upugtěním od strojeného, pseudoodborného vyjadřování atd.), nelze se vsak obejit bez odborných právních pojmú a právnických technických termínu, tedy bez ustáleného a co možná přesného právního pojsosloví a názvosloví. 2. Složky právního jazyka Tak jako celá problematika právního jazyka je i otázka jeho struktury, tj, jeho jednotlivých složek, značně neprobádána. Většina vědeckých 19) Např. Sonninger, cit. čl.f s.66, Grahn, cit. či, poříznu, aj. 16 úvah o právním jazyku jej mlčky redukuje toliko na jedinou jeho stránku, tj. na jeho slovník. Okruh problematiky právního jazyka je však 5ir2í. Kromě zvláštností lexikálních má právní jazyk i některé zvláštnosti stylistické, syntaktické a některé (byť ojedinělé) jiné zvláštnosti gramatická. A na všechny tyto složky se vztahují výžetivedené požadavky přeenos-ti a formalizace. Přesnosti a formalizace prévního jazyka se totiž nedosahuje pouze v oblasti slovníku, tj. zejména v pblaetí pojmoslovné a názvoslovné, nýbrž souladným a komplexním úsilím o přesnost a formalizaci v oblasti stylu, syntaxe, gramatiky i pojmosloví a názvosloví, resp. slovníku vůbec. /a/ Slovník právního jazyka Pravda ovšem je, Že těžíětě této problematiky je v slovníku právního jazyka. V této oblaeti je též nejvíce odlišností právního jazyka cd obecného základu spisovného jazyka a otázky právnííio jazyka jsou tu nejsložitější. Slovníkem právního jazyka rozumíme slovní zásobu tohoto jazyks. Tu však tvoří nejen úhrn jednotlivých slov, ale patří do ní i některé složené ívícetj vné výrazy), které vyjadřují určité prévní pojmy a jsou v právním jazyku pocííovány jako lexikální jednotky a zpravidla konstantně užívány (tzv. klišé). Takovéto výrazy se mohou skládat ze dvou slov jako např. "národní výbor", ale i z většího počtu slov jako např. "přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení". Rovoříme-li tedy v této stati o slovech, míníme tím, nevyplývá-li něco jiného z kontextu, nejen jednotlivá slova, ale i složené výrazy. Problémy slovníku právního jazyka jsou mnohostranné. Týkají se počtu alov, druhu slov, frekvence jejich výskytu a zejména jejich významu. Z hlediska tématu této stati má rozhodující význam naposled zmíněná sémantická stránka slovníku právního jazyka a tou se tu budeme stručně za-bývat.20' 20) Podrobně se těmito otázkami zabývá článek uvedený v pozn. 7. 17 V oblasti slovníku se právě, jak už bylo řečeno dřív«, nejzřetelněji jeví vzájemné překrývání obecného základu spisovného jazyka a jazyka právního. S výhrmdou, že hranice mezi jednotlivými druhy resp. množinami slov jsou historicky proměnlivé a ani v určitém case ne úplně přesné (existuje řada slov hybridních), lze pozorovat, že existují zhruba tři druhy slov. /aa/ Předně jsou to slova, která se vyskytují toliko v jazyku právním. Jejich množina je značně různorodá, často to bývají cizí slova zdomácnělá i nezdomácnělé, které se v právní řeči používají jako technické termíny (viz dále sub III. 4.}, tak např. výrazy derogačnl klauzule, kompetenční konflikt, reivindikace, autoremedura, charter, de lege lata atd. Bývají to i některé dosud používané archaísmy, jako např. slova dožádání a výprosa, Si neoloffismy, jako např. ústavnost, odvolévka, e dále některé výrftzy se specifickým právnía významem, které, a£ jejich jednotlivá slova jaou běžné v obecném základu spisovného jazyka, se v daném spojení v obecném základu spisovného jazyka nepoužívají. Takovými výrazy jsou např, nepojmenované smlouvy, povinný díl atd. Ab/ Déle existuje množina elov, která existují toliko v obecném základu spisovného jazyka a nemají vůbec žádný právní význam, jako jsou např. sleva radost, naděje, zpěv, lítost (srov. ale "účinná lítost") aj. Množina takovýchto slov môže být utvářena bud* toliko z hlediska určitého právního řádu nebo z hlediska více právních řádů (z hlediska komparatistického) nebo z hlediska obecně teoretického atd. Tak napr. alova "švagrovství" Či "zasnoubení" z hlediska našeho nyní platného práva náleží do množiny slov nemajících právní význam, z hlediska komparatistického či historického ovšem náleží do množiny /cc/. /cc/ Třetí množina, patrně nejrozsáhlejší, je tvořena slovy, která se vyskytují jak v obecném základu spisovného jazyka, tak v jazyku právním, v přičemž, jak je v této stati podrobně vyloženo na jiném místě, jejich význam v jazyku právním bývá přesněji vymezen nežli v obecném základu spisovného jazyka, anebo se od jejich významu v obecném základu spisovného jazyka vůbec lifí. 18 \ Při bližším pozorování se ukazuje, že tyto tři množiny lze dělit dále. Tak např. existuje i nevelká sice, ale nikterak zanedbatelná podmnožina slov, které sice nejsou používána v obecném základu spisovného jazyka, ale jsou společná dvěma či vlče odborným jazykům, tedy in concreto jazyku právnímu a jinému odbornému jazyku. Prvky této podmnožiny, blízké množině /aa/, jsou zejména slova společná odbornému jazyku právnímu a odbornému jazyku hospodářskému, jako je např. jarín č ný novotvar "odvolávka" aj. Případy tohoto druhu jsou dosti Četné zejména i v oblasti státní správy, kde si zákonodárství často vypůjčuje specifické výrazy z jiných odborných oblastí lidské činnosti (srov. např. výrazy "střední článek řízení", "státní zkušebnictví", "rostlinolékarská péče", "sídelní útvar", "územní generel" atd.). Hejvfce problémů vyvolává množina /cc/, která se sama rozpadá přinejmenším na dvě podmnožiny. Chápeme-li totiž slovník právního jazyka extenzívne jako množinu vSeeh olov resp. složených výrazů, kterých používají právní dokumenty (tedy zejména i právní předpisy), nalézáme v podmnožině /cc/ slova dvojí významové relevance, totií - slova mající zároveň specificky právní i obecný význam jako např. slova stát, právo., soud, orgán, odvolání, smlouva atd., a zárov«n - slova, která bychom mohli nazvat ««tttrálními, tj. taková, která jsou sice používána v právních dokumentech (v právních předpisech), ale sama specifický právní význam nemají. Omeííme-li se toliko na slova významová, náleží sem řada podstatných jmen poj>ř. spolu s připojenými k nim jmény přídavnými, která označují hmotný (tj. sekundární) předmět právních vztahů, řada sloves atd. Přitom ověem i tato podmnožina sama je vnitřně dost členitá a i její rozhraničení od podmnožiny předchozí je plynulé, nikoli exaktní. To lze demonstrovat na těchto příkladech. Slova resp. výrazy "nemovitost", "dopravní prostředek" a "ovzduší" náleží do.obecného základu spisovného jazyka a zároveň jsou používána v právních dokumentech (v právních předpisech) jaico označení hmotných (sekundárních) předmětů právních vztahů. Přitom slovo "nemovitost" má vedlr svého ne zcela vyhraněného významu obecného, i specifický význam právní, definovaný výslovně v $ 119 19 odět. (2) OZ a v 5 14 2U0, toto slovo má tedy zároveň význam obecný i specifický význam právní. Výraz "dopravní prostředek*" sice specifický význam právní nemá, ale, možno-li to tak říci, dost se mu blíží, Keni totiž zcela neutrální, nýbrž bývá chápán jako určité technické označení, v němž se zpravidla pociíuje i jistý právni aspekt. Naproti tomu slovo "ovzduší" je z hlediska jazyka právního (nikoli ovřem jazyka chemického) zcela neutrální. Dosavadní výklad lze tedy shrnout tak, že slovník právního jazyka chápaný ve výŠeuvedeném extenzívním smyslu se skládá zejména ze slov mají e ich /aa/ výlučně specifický právní význam, /ob/ specifický právní význam e zároveň Specifický význam v jiném odí^ornem jazyce, /cc/ specifický právní význam a význam obecný, /ďí/ specifický právní význam a zároveň specifický význa« v jiném odborném jazyce i význam obecný, tedy význam vzniklý součtem /bb/ * , oc /, /ee/ význam neutrální. Tento výpočet zároveň ukazuje cestu k vymgzení pojmu, které nás v této stati speciální zajímají, tj. k vymezeni toho, co se rozumí právním; pojmy a právními názvy (právní terminologií!, jak c tom bude ře-f dáSe. /b/ Styl právního jazyka Pofcu'? jde o stylistickou Stránka formulováni právničí- norem, připomíná právem Or aha» , žb právní řeč ner.í "EdelsprRChe", není *.o ŕeí krásná, -jf leor.tilá , jejím? cílem tty bylo dosažení estetického účir.k-: li když ani tuto stránku právníiio vyjadřováni podle nařeho néiiaru nelz.*? přehlížet a podceňovati, ale "Zweckapr&che *', taíy řeč učelovň , která p ŕ--"i -krásu vyjádření staví j*ho pře- rest. 21) Cit. ČI., a. fÉ 20 \ /c/ Některá zvláštnosti gramatické /aa/ Požadavek přesnosti právního vyjadřování má, jak řečeno, i dosti výraznou stránku «yntaktickou.Ta spoíívé např. v tom, že právní jazyk používá některých vazeb či vedlejSich vět s konstantním smyslem. Tyto vazby či vedlejěí věty tvoří vlastně v právním jazyku určité výrazové jednotky a fungují do jisté míry obdobně jako kod. Tak např. vedlejší věty "nenl-li ujednáno něco jiného" a "jinak je právní úkon neplatný" --i věty podobného smyslu neklamně svědčí o tom, že jde v prvém případě o pi.w-ní normu dispozitivní a v druhém o právní normu kogentnfj vedlejší věta "leda že by Škodu nezavinil" ÍÍ pod. znamená, že v daném případě právo stanoví vyvratitelnou domněnku zavinění. Vyvratitelnou domněnku zavinění znamená i výraz "mé se za to" (viz ovšem déle - sub V.5.e - výjimku), kdežto výraz, že se na někoho či na něco "hledí jakoby", signalizuje domněnku nevývratnou. Uvedené výrazy jsou ovšem většinou tzv. jazyková kliSé (viz výše) s Berny o sobě ztrácejí svij syntaktický charakter, jsouce epíS charakteru lexikálního. Důležitý význam syntaktický si vsak v právní řeči zachovávají jako součásti syntagfflat (syntaktických skladebních dvojic Si skupin). Tak např. norma § 134 OZ, že v případě smluvního převodu vlastnictví movité věci, se "nabývá vlastnictví převzetím věci, není-li...dohodnuto jinak", je vyjádřena ayntagmatem vzniklý« přirazením dvou skladebních částí podle logického 22) vzoru: /!/ jestliže non p,'/2/ pak ql Ab.-' Význam syntaxe pro přesnost právního vyjadřování lze demonstrovat i na příkladech negativních, tj. na příkladech, kdy syntaktická nepřesnost muže způsobit vážnou nejasnost právni normy. Příkladem tu mfiže být neblaze proslulý § 453 odst.;2ľ OZ, který před lety svou nejasností vyvolttl vleklý spor o svou interpretaci, a to zdaleka ne jen v právní vědě, ale předevěío v právní praxi. Tento příklad je tím instruktivnější, že ukazuje, jak syntaktická nepeČlivost můíe přímo působit i v oblasti pojmoslovné a zatemnit 22) Význam syntagmat^pro právní jazyk (zejména pro selekční jazyk právní) zdôrazňuje Ciampi, L Informatique appliquée rtu traitement des regies de droit, in: Rapports nationaux italiens au Xeiae Congres du droit compare, Miláno 1978, s. 785. 21 roiaah a obsah právních pojmů. Problém, o který Slo, je v tom, že v cit. uatanovení použitý výraz "věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znán" je dvojsmyslný a může znamenat bud* "věci opuštěné, jejichž vlastník není zním, a věci Bkryté, jejichž vlastník není znám" nebo stejně dobře "vřci skryté, jejichž vlastník není znám, a věci opuStěné". Ač výklad prvý vede k právnicky absurdním důsledkům, není logického interpretačního prostředku, jímž by mohl být vyloučen, takže v tehdejřím sporu našel po jistou dobu doat přívrženců, kteří se nezalekli jeho absurdnosti. Tu vrak nám nejde o reminiscenci na tehdejří spor, ale o demonstraci, jak záludnosti české syntaxe mohou způsobit nejasnost obsahu právní normy i přímo nejasnost prévnlch pojmů. Z pojmoslovného aspektu ae věc jeví takto; V cit. ustanovení § 453 odst. /2/ jsou předmětem dotyčné normativní věty dva pojmy, z nichž jeden, totiž "věci skryté", je jednoznačně uríen dvěma prvky (muaí jít o věci skryté a zároveň musí být jejich vlastník neznámý); druhý tj. "věci opuštěné" však jednoznačně určen není a může být chápér bud" tak, že jeho obsah je určen toliko jediným znakem (derelikcí) nebo obdobně jako u vecí skrytých dvěma kumulativními znaky, tj. zde derelikcí a tím, že vla-stnik dere1inkvované věci je neznámý. Nepřímá úměrnost počtu prvku obae.hu a rozsahu pojmu je tu patrná velmi plpeticky: Bude-li obsah: ;;ojmu určen dvěma prvky, bude jeho rozsah podstatně užší, než je-li obsah určen prvkem toliko jediným. Jinými slovy to znamená, Že jde-li prosté o věci opuštěné, bude počet věcí, na něž dopadá cit. ustanovení větší, než jde-li o věci opuštěné s tou další podmínkou, že jejich vlastník je ns'ins-mý. Podobný, byt pre praxi ne tak významný problém vyvolává legální definice "věci" v $ 13 ZlíO. Jako úvod k jeho demonstraci se hodí historická konfrontace vymezení věci v § 13 ZlíO a v § 23 občanského zákoníku z r.1950. Kdežto totiž tento zákoník definoval věci jako "ovladatelné hmotni predmety a prírodní síly, které slouží potřebám lidí", definuje je § 13 ZUO jako "hmotné předměty a ovladatelné přírodní síly, které slouží potřebám lidí". Občanský zákoník z r. 1950 tedy definiční znaky ovladatelnosti a užitečnosti jasně vztahoval jak k hmotným předmětům, tak k přírodním silám; naproti tomu ZMO málo srozumitelnou syntaktickou změnou stavby své definice znak ovladatelnosti vztáhl jen na přírodní aíly a navíc učinil nejasným, zda s«\ 22 podmínka užitečnosti ("která slouží potřebám lidí") i nadále vztahuje na oba podmety nebo jen na přírodní síly, což by ovšem byl výklad, který by vedl k absurdním důsledkům (a to nejen v právu občanském, ale i v právu 23) trestním). /cc/ Jiné než syntaktická problémy mluvnice právního jazyka jaou méně závažné a méně Časté. Zpravidla vyplývají z toho, Že právo použitými výrazovými prostředky většinou nepopisuje existující hmotné předměty, existující vztahy 5i chovaní apod., nýbrž ukládá povinnosti a dává opráv-není, tj. přikazuje a zakazuje (a snad, jak tvrdí někteří, i dovoluje). Pohybuje se tedy, obecně vyjádřeno, nikoli v oblasti logiky výrokové, ale v oblasti logiky normativních vět. Přitom oväem, viděno očima gramatiky, právní předpisy v současné době nepoužívají rozkazovacího způsobu. (Alespoň se nám nepodařilo v našem právním řádu najít ani jediný příklad, nepovažuje-me-li za něj popis dopravního signálu či značky "Stůj" apod. ve vyhl.č.lOO/ 1975 Sb.). Rozkazovací ípúsob 2. osoby jednotného čísla vzhledem k obecnosti právní normy nepřichází v úvahu a používání rozkazovacího způsobu 2. osoby množného Čísla bylô i v dávných dobách ojedinělé. Příklad nalezneme v artikulu L.X. Práv městských {"...tak se lidé a držitelé těchto gruntův zachovejte.,."). Dnes je tento způsob zapomenut. Častější bylo použí- vání rozkazovacího způsobu 3. osoby, tak napr, v římské mancipační klauzuli "isque mihi emptus esto" či v artikulu P.V. Práv městských: "...ale i všichni ti ztrestáni: buate...", což je koneckonců formulace která bývá používána i v některých nepříliš dávných a snad i současných trestně právních normách (tak např. rakouský trestní zákoník z r. 1852 platný u nás do r. 1950 v standardním českém překladu často používal výrazů "bu3 potrestán", "buá uložen trest", "bud- uznáno na těžký žalář", "doba treBtu budiž stanovena" apod.). V současném českém právním jazyce je však i 3. osoba rozkazovacího způsobu ("budiž, budtei") značně zastaralá a je z důvodů stylistických opisována výrazy, že někdo "je povinen", někdo něco "nesmí" 5i "musí", něco "má být" apod. 23) Viz ovšem Knapp, Luby, Československé občanské právo, I, 1974, s.276, kde se i na hmotné předměty výslovně vztahuje jak ovladatelnost, tak užitečnost. 24) Kapr. Krecht, cit.51. 1040. 25) Koldín, Préva městská Králoství českého a Markrabatví moravského (J.JireČek.ed.), Praha 1876, s. 292. 23 26) Tamtéž, a. 346 Velmi často je však imperativ nahrazován oznamovacím způsobem dokonavého slovesa, napr. "národní výbor vyrozumí účastníky řízeni", "soud k ně-černu přihlédne", "národní výbor zruží právo užívat byt" nebo budoucím časem trpného rodu dokonavého slovesa ("bude potrestán"). V právní řeči je tento způsob nahrazení rozkazovacího způsobu Častějří a výraznější než v obecném vyjadřování a lze jej považovat za gramatické specifikum právního jazyka. V právní řeči však někdy bývá imperativ nahrazován i oznamovacím způsobeni slovesa nedokonavého. Tu ovčem, na rozdíl od případu předchozího, situace nebývá jednoznačné a často teprve interpretací bude možno zjistit t-zda takováto formulace mé či nemé imperativní charakter a zda tedy wjadřu-je či nevyjadřuje povinnost. Lze srovnat např. vyjádření naši ústavy z r. I960, že "v řízení postupují soudy tak, aby byl zjiřtěn skutečný atav věcí, a při svém rozhodování z něho vycházejí" (ČI. 103 odst. 1) a vyjádření 5 8 písm. d/ zákona o péči o adraví lidu Č. 20/1966 Sb., že "občané své vysoké občanské uvědomění projevují též dárcovatvím krve". V prvém případe jde zcela nepochybná o ústavní povinnost soudů (soudců), v druhém případě stejně nepochybné o povinnost nejde (ustanovení § 8 písm. d/ zék. o péci o zdraví lidu vůbec nemá normativní charakter). /dd/ Jak je z uvedenéhio výkladu patrno, nejsou otázky gramatiky právního jazyka zcela bezvýznamné, jejich význam se ovřera nedá srovnávat a významem problematiky lexikální. Uvedené příklady též demonstrují, že otázky gramatiky právního jazyka nebývají izolované, nýbrž souvisí zpravidla a jeho stránkou stylistickou a do jisté míry i syntaktickou. 24 \ III. Právní pojmy a právní názvy (Právní pojmosloví a právní terminologie) 1. Právní pojmosloví /a/ Právním pojmosloví« lze rozumět jednak nauku o právních poj- mech resp» nauku o tvorbě a užívání právních pojmů a jednak určitý sys- 2ß 1 tém právních pojmů. Z hlediska nací etudie má, jak vyplyne z dalšího výkladu, svou důležitost obojí- V souvislosti s právním názvoslovím ls právní terminologií) tu však pojmosloví nejprve, chápeme v druhém z uvedených významů a rozumíme jím tedy určitý determinovaný systém právních pcjmů. Tento systém je historický, historicky se vyvíjí v závislosti na vývoji 29) společnosti a jejího státu a práva. Přitom z důvodů , které s neobyčej- nou jaenoatí a přesvědčivostí vyložil Engels ve Feuerbachovi mohou poj- my 3 pcjmoelovného arzenálu jedné společenské formace přecházet do pojroo-alnvTié soustavy jiné společenské formace a stát se její součástí (přirozené se změněným třídním obsahem), jako se stalo zejména např. při recepci práva římského v Kontinentální Evropě, nebo při adaptaci feudálních právník pojmů v právu buržoázni Angliô. /«.&/ Hietoričnoot právního pojmosloví se v současné době projevuje pojmoalovnou odlišností práva socialistického a práva buržoázniho. Exietuje 27j Viz Slovník spisovného jazyka českého, II, Praha 1971, s. 705. 26) V tomto smyslu (alespoň v podstatě) rozumí pojmosloví i Boguszak, K pojmosloví a metodologii teorie práva, Právník 1967, s.201 an. Srov, tr-ž Wagner, Probleme der Erforschung von objektiven gesellschaftlichen Gtoetien (Gesetzmässigkeiten) in der marxistisch-leninistischen Rechtswissenschaft -Thesen, in: Schriftenreihe Methodologie, 34, 35, jenž tu mluví o "ein logisch in sich abgestimmtes Begriffssystem", 29) Tuto stránku pojmů vyjasňují a na četných mistsch zdůrazňují klasikov? marxismu leninismu, srov. např. Lenin, Konspekt "vědy o logice". Spisy 36, 194, 197, 229 a porůznu, Engels, Uateriály k Anti-Duhringu, Spisy (česky} 20, 587. Srov. též Uarksistsko-leninskaja obáčája teorija gosudarstva i pravá. I: Oanovnyje instituty i ponjstija !dál« citováno jako Osnovmje instituty», Moskva 1970. 126 an. ■>0) Spisy 20, 231. 25 tedy právní pojmosloví socialistická, které přes odchylky v jednotlivých socialistických zemích má četné společné rysy, a právní pojmosloví buržoázni, které je ovSem rovněž vnitrné členěno, a to podstatné via než pojmosloví práva socialistického (srov. např. pojmosloví tzv, kontinentálního právního systému, angloamerického právního systému a islámského právního 32) systému). Přitom ovšem dlužno dodat, že hlavní rozdíl mezi právem socialistickým a buržoaznfm nespočívá v jejich pojmosloví, tedy v pojmech, které užívají, ale v obsahu, které tyto pojmy vyjadřují, tedy v jejich de-notátech. Tak např. rozdíl mezi některými srovnatelnými pojmy práva francouzského a anglického Common law je větří nežli rozdíl mezi týmií pojmy práva francouzského a práva socialistických zemí, přičemž ovřem ve skutečnosti, tj. a přihlédnutím k třídnímu obeahu těchto pojmů, jsou pojmy socialistického práva a jedné strené třídní hranice a pojmy práva francouzského a anglického přes í.vou vnější, formálni odlišnost jsou na strana druhé a od korespondujících pojmů práva socialistického se kvalitatívne liší. Tatc skutečnost zřetelné ukazuje, že marxietickoleninské chápání pojmosloví se nemůže omezit na izolované zkoumání pojmú samých, nýbrž při úvahách o nich musí mít na zřeteli i jejich obeah, tj. jejich společenský kontext. Tento přístup je ostatné též jednou z účinných zbraní proti bur-žoazním teoriím konvergence ouržoazního a socialistického práva, které pravé budují na od jejich třídního obsahu odpoutaných podobnostech některých pojmů. 31) Rozvojové zemé dosud větíinou nevytvořily své vlastní právní názvosloví, nýbrž je, zpravidla pod vlivem právní kultury dřívějších metropolí, připodobňují některému z tzv. velkých právních systémů- (Viz Knapp, Velké právní systémy, Právník, 1971, 696). Některé pokrokové orientované rozvojové zemí přejímají i určité prvky pojmosloví socialistického práva, 32) Zajímavé komparatistické úvahy o pojmosloví buržoazníeh prévnfafc systémů lze č st u Gutteridge, Comparative Law, Cambridge 1949/117 - 126: Th*.. Problem of Legal Terminology) a u Kische, Droit compare et terminologie Juridique, in: Bute et méthodea du droit compare (U. Rotondi, ád.), Padova - New York 1973, 407 an. 33) Osnovnyje instituty, 126, 129. 34) Kaleneký a dalří, Buržoázni teorie konvergence v oblasti véd o státu a právu, in; Kritika buríoazních a revizionistických koncepcí státu e práva, Praha 1975, 424 an, Srov. též Osnovnyje instituty, 126, 129 a jinde. 26 \ /bb/ Historičnost právního pojmosloví se ovšem neprojevuje toliko v dimenzích revolučních proměn společenského řádu, nýbrž i uvnitř téhož společenského řádu. Projevuje se stárnutím právních pojmů, k němuž dochází tehdy, jestliže se ve vývoji společnosti zmení denotet, ale jméno zůstává nezměněno. Jako příklad lze uvést právní pojem "písemnost právního úkonu" či "písemná forma právního úkonu". Tento pojem do sebe s postupem technického rozvoje vstřebal telegram a nékdy i dálnopis, v současné době však vyvolává rozpaky, zda pod néj lze zahrnout i projev vůle telekomuni-kovaný samočinným počítačem autora projevu samočinnému počítači adresáta projevu a vytištěný jeho automatickou tiskárnou. (Tento problém, který vyvolává značný počet složitých otázek dílčích, se stává pro praxi aktuální v souvislosti s uzavíráním obchodních popř. hospodářských smluv pomocí samočinných počítačů). Dalěí příklad z jiného konce je použití pojrau "svátek" v § 122 odst.(3) 0Z v souvislosti s ukončením lhůt. Tento výraz byl v zákoně použit v době, kdy ještě soboty byly pracovním dnem a, ačkoli ani tehdy nebyl zvolen nejSíastnéji, nepůsobil obtíže. Začal je však, jak známo, působit, jakmile se soboty staly dnem pracovního volna. /b/ Kromě výše sub /aa/ uvedeného historického a třídního vymezení lze právní pojmosloví vymezovat i podle dalších, dílčích a třídně historické klasifikaci podřízených hledisek. Pro praxi nejdůležitější z nich je vymezení z hlediska pramenů. Jeho problematika je obdobná jako problematika vymezení právního jazyka (viz výŽe sub II. 1) a je s ní souvislá. V nejrirším smyslu tedy právním pojmoslovím rozumíme systém právních pojmů používaných právními dokumenty vůbec, tj. zejména vědou o státu a právu, legislativou a akty aplikace práva. Základní součástí takto pojatého právního pojmosloví je systém pojmů používaný právními předpisy, tedy právní pojmosloví v užším smyslu, právní pojmosloví legální, jemuž jak bylo naznačeno už výše, budeme v této práci zaměřené především k praktickým potřebám legislativy věnovat hlavni pozornost. Právní pojmosloví lze dále vymezit jako systém právních pojmů určitého právního řádu, nebo jako systém právních pojmů abstrahovaných z růz- 27 ných právních řádů (právní pojmosloví komparatistieké) & konečně jako právní pojmosloví mezinárodního práva veřejného. Z toho, co bylo řečeno jií dříve, vyplývá, Že zde se zabýváme především pojmosloví« Československého práva, a to v jazyce českém. Právní .pojmosloví, aC v tom Či v onom smyslu, není pouhý úhrn pojmů, jejich neuspořádaná množina či uspořádaná toliko jako slovník, je to množina pojmú uspořádaná podle jejich sémantického či logického smyslu. Je to systém právních pojmi, jejich strukturně uspořádaná soustava. /c/ Význam právního pojmosloví pro kvalitu právního řádu je nemalý. Připomeňme vysokou úroveň pojmosloví římského soukromého práva, v jehož "nedostižné preciznosti" spatřuje Engels jeden z důvodů recepce římského práva v buržoázni společnosti. I tato společnost sama věnovala preciznosti právního pojmosloví velkou pozornost a jeden z buržoazních právně filozofických směrů přímo buduje svou koncepci práva na - samozřejmě idealisticky chápaném - právním pojmosloví. Právní pojmosloví-má velký význam i pro socialistickou společnost " a zájmena pro dobrou úroveň socialistického práva. MarxistickoXeninská véda o státu a právu i socialistická legislativa chápe ovsem právní pojmosloví v duchu historického materialismu. Nechápe je tedy jako izolovaný apriorní systém myšlenkových výtvoru, nýbrž, jak už bylo řečeno výže, je chápe v jeho souvislosti ě danými společenskými vztahy, která jsou v relaci k právnímu pojmosloví prvkem určujícím a podmiňujícím. 2. Právní pojmy A/ Prvky právního pojmu Právní pojmy jsou, zatím zhruba řečeno, výrazy, které mají specifický právní význam. K jejich podrobnějšímu a přesnějšímu vymezení je třeba 35) Marx, Engels, Spisy 21, 231. 36) Tzv. pojmová jurisprudence (BegriffaJurisprudenz), která ve avé době představovala jeden z extrémních eměrfi burŽoarního právního myslení a byla rivalem lnteressenjurisprudenz (zájmové jurisprudence) a tzv. volnoprévní ákoly. 26 V obrátit pozornost k jejich dvěma složkám, tj. k jejich stránce gnoseolo- gické a k jejich stránce logická, které ovfem, jak se ukáže, jsou navzé- ■ ♦ 37) jem spjaty. Z předběžného označení právních pojmu jako výrazů majících specifický právní význam vyplývá, že právní pojmy jsou, jako všechny pojmy, definovány dvěma prvky, tj. výrazem a tím, co vyjadřují, tedy svým předmětem, Z hlediska lidského poznání a mySlení můžeme výraz nazvat prvkem zprostředkujícím a to, co je vyjádřeno (předmět výrazu) prvkem zprostředkovaným. Vztah obou těchto prvků není nahodilý, nýbrž je gnoseolo-gieky resp. logicky determinován, a to tak, že určitý výraz je přiřazen k určitému předmětu (odpovídá určitému předmětu), přičemž není vyloučeno, že témuž předmětu odpovídá více výrazů (synonymie) anebo jeden výraz je přiřazen k více předmětům (homonytnie či polyeémie). Pojmy, a tedy i právní pojmy, představují jednotu obou zmíněných složek. Abychom definovali právní pojem, musíme se tedy zabývat oběma jeho složkami. Z hlediska gnoseologického resp. ontologick»^noseologického jsou poj-my formou odrazu světa v myšleni, odrazem, který vzniká v procesu poznání a poznaní umožňuje. Z logického hlediska je pojem zpravidla chápán jako jednota jména a jeho denotátu (nčkdy bývá chápán toliko jako neprázdná množina znaků denotátu určitého jm£na). Zde vycházíme z obvyklé koncepce pojmu v logickém smyslu a rozumíme jím jméno ve vztahu k jeho denotátu, přičemž tento vztah je dán tím, že jméno svůj denotát jednak designuje (ukazuje, vyjadřuje) a jednak určuje znaky jeho obsahu, tedy podmínky, za kterých je denotát dán. 3ylo by tedy též možno říci, Že právní pojem znamená 39) vztah jména a jeho významu a smyslu. 37) 0 právních pojmech viz zejména Oenovnyje instituty, 124 an., Wagner, cit.či.,34 an., Bonninger, cit.či. , 61 an., Knapp, K některým metodologickým problémům vědy o etátu a právu, Právník 1976, 679 an. 38) Viz např. Marx, Engels, Německá ideologie, Spisy 3, 269 a u Engelse a Lenina na místech citovaných v pozn. 29. Viz též Hozental, Principy dialektické logiky, Praha 1962, 54. 39) Viz Filozofický slovník, Praha 1976, heslo SMYSL A VÝZHAH. 29 Ve vztahu gnozeologickému a logickému aspektu právních pojmů se aám tedy ona složka pojmu, kterou jsme nazvali zprostředkujícít jednou jeví jako odraz skutečnosti ve vědomí a jednou jako jméno (nomen), přičemž jednota obou aspektů této kognitivní složky pojmu je v tom, íe jméno je vnéjělm vyjádřením odrazu, odpovídá určitému odrazu, je jeho logickým korelátem. /b/ Nominální stránka právních pojmů. (Jméno) Vzhledem k tomu, že l hlediska poslání této studie nás především zajímá logické stránka právních pojmů,budeme jim nejprve věnovat pozornost jako jménům. Jakožto jména jsou právní pojmy slovním vyjádřením určitých odrazů v lidském vědomí. Jako takové nohou být zkoumány z různých hledisek. Pro naše účely nás zajímá jejich formální utváření. Z toho hlediska mohou být právní pojmy vyjádřeny jednoslovnými nebo složenými výrasy nebo vetami. Jednoslovné právní pojmy jsou vyjádřeny podstatnými jmény a slovesy. Tak např. jasu právními pojmy substantiva stát, soud, orgán, vlastnictví, závět, trest atd. a slovesa zavinit, svědčit, prohlásit atd. Podstatná jména a slovesa jsou též základními složkami víceslovnycř. právních pojmů, které se vytvářejí nejrúznějlím syntaktickým přiřazováním různých slov (vedle substantiv a sloves tu přicházejí v úvahu hlavně jména přídavná a příslovce a z neyýznamových slov předložky a spojky). Víceslovné právní pojmy nohou sestávat ze dvou slov (správní řízení, kupní smlouva, kolaudace stavby) nebo, jak už bylo řečeno, i z více slov (okresní národní výbor, státní socialistické vlastnictví, řízení proti nepřítomným, dát přednost v jízdé), přičemž počet slov, jimiž je určitý právní pojem vyjádřen, může být i poměrně dost vysoký. Tak např. pojav "Žkoda způsobená provozem zvláště nebezpečný«", "neomezit jiného účastníka silničního provozu", "přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení" se skládají každý z pěti slov a pojem "úhrada za užívání místnosti nesloužící k bydlení" (§ 197 se zřetelem k 5 168 odět. 1 OZ) dokonce ze sedmi. 30 Právní pojmy mohou být někdy vyjádřeny i ve formě vět nebo souvětí a je třeba je z takovéhoto složitého vyjádření vyabstrahovat. Tak např. zákonný pojem "domněnky neviny" je třeba vyabstrahovat z dosti složitého aouvétí uvedeného v § 2 odst. 2 TÖ a naopak občanskoprávní pojem "domněnka zavinění" musí být vyabstrahována z ustanovení § 420 odst./2/ OZ, pojem "souběh trestných Sinů" a j*ho druhy dlužno interpretací abstrahovat z ustanovení § 35 TZ,atd. /c/ Předmět právních pojmů. (Denotát) Předmětem, který je v lidském vědomí obecně odrážen soustavou právních pojmů, je - zhruba řečeno - právní řád a jím upravovaná společenské vztahy, jejich subjekty a objekty (sekundární předměty právních vztahů). Odraz společenských vztahů, jejich subjektů a objektů zprostředkovaný právními pojmy je ovsem začasté velmi složitý a uskutečňuje se do různé hloubky, která závisí na přesnosti (vědecké úrovni) poznání, na jeho praktickém cíli atd. Přitom tu dochází, možno říci, k dvojímu odrazu. Právní pojmy jsou totiž, jak autor této stati se snažil vysvětlit jinde, odrazem od- razu, nebot vnéjH svět (společenské vztahy, jejich subjekty a objekty) jsou právními pojmy odráženy prizmatem právních norem. Společenské vztahy jsou jimi odráženy jako právní vztahy, lidské chování jako chování oprávněné Či povinné (dovolené, zakázané), lidé jako fyzické osoby Či strmí občané, a to zpravidla jako nositelé určitých funkci Či subjekty určitých právních vztahů (srov. např, pojmy ministr, předseda OHV, soudce, dlužník, pracovník, obviněný atd.), věci jsou odráženy jako sekundární předměty právních vztahů atd. Složitost odrážení vnřjěfho světa právními pojmy jde vrak jeStp dál. Nejzřeteln^jří je to při odrazu lidského chování, které je základní složkou přftjia*tu préva (právo působí na lidské chování, upravuje společenské ví tahy lidí navzájem se nějak chovajících). Bylo řečeno, že právní pojmy p^r^žejí lidskr chováni jako chování oprávněné Či povinné. To znamená, že :rávn. tri-'.imy nptjdr^iejl určité faktické chování, ale. míru právem chráněné 4.*' Filosofická prcbl^mv, 78 «n. 31 možnosti určitého chování resp. právem uloženou mír« nutnosti určitého 42) chovaní. Chování lidské je tedy zpravidla právními pojmy odráženo jako určitá oprávnění Či povinnost, tedy v podobě práv a povinností. Tak např. právo na zdraví odráží v podobě práv a povinností určité chování lidí o «draví pečujících i lidi, o jejíchž zdraví je pečováno, podobné platí o pojmech právo na vzdělání, právo vlastnická atd., jakoi i o pojmech povinnost obrany vlasti, povinnost splnit závazek, povinnost svědčit atd. DalSí zvlářtností je to, Že právní pojmy Často takříkajíc posunují odraz určitého lidského chování k jeho výsledku a odrážejí buá toliko tento výsledek (tak je tomu např. u právních pojmu vyjadřujících právní akty), nebo zároveň chování a jeho výsledek (např, názvy skutkových podstat trestných činů), nebo konečně pro chování a jeho výsledek existují právní pojmy rázné (srcv. např. návrh smlouvy, přijetí, smlouva; podobně protiprávní ú-kon, sankce atd.}, Ve výkladu zvláštností právních pojmu jako odrazu vnpjěího světa v lid* ském vědomí by bylo možno pokračovat, pro účely této stati však snad postačí, co o této problematice bylo řečeno dosud. ' Dôležité je něco jiného, totiž to, že praví podaným výklnden gnoseolo-gické stránky předmětu právních pojmú jsme nenáhle přešli do problematiky jeho stránky logické, tedy do problematiky denotátu právních pojmu. V oblasti předmětu právních pojmú je totiž vztah, mezi g-noseolag-iľkýin a logickým aspektem obzvláště těsný. Odrazy ve vědomí, aby se staly sdílnými, musejí totiž být vyjádřeny, to znamená, že - necháme-li stranou pro nás nezajímavé případy vyjádření jinou formou než řečí - musejí být vyjádřeny jmény. V tu chvíli se ovrem preámčt odrazu s ta-".e denotatum p c. "nu :?.-kožto jména. Jméno vrak může sv'.j rfe^otrft vyjadřovat nepresné, m Ihn vi apod, (o tom bude řeč požiji: ß tu přichází logik«, kterfl presní urŕu.'e prirazení jména k jeho denetáťj, vymezuje význam jména » atinnvi t-íy přesné kontury denoftu. 41! Viz Sratufl v Sov.^os. i r.rav-j, 6/1*549, "M 42) Viz Knaprovo, Povinnost t odpov5.-in.ief v cbčanefcém prÉ^i, FT*!* I'*-' , 15 an. 3? /d/i Vztah jména a denotátu Vztah jména a denotátu je, jak už bylo řečeno, dvojí. Jméno jednak B ví j denotet označuje (ukazuje, demonstruje), tj. z psychologického hlediska vyvolává představu určitého předmětu. Pojmy vsak zřídka označují svůj denotát jako jedince a právní pojmy ještě vzácněji. Jedinečnými právními pojmy jsou např. Československá socialistická republika, česká socialistická republika, Slovenská socialistická republika, Federální shromáždění, česká národní rada, Slovenská národní rada, Nejvyšší soud ČSSR, Federální ministerstvo vnitra, právo na práci atd. Častěji vrak právní pojmy označují určitou třídu denotátu, např. zastupitelské sbory, orgány státní správy, vlastnictví, trestný čin, opravný prostředek atd. Jednotlivých denotátu je'bezpočet a nemělo by, přinejmenším pro úče- ly této práce, velký smysl pokoušet se je nějak třídit a z tohoto tříděni odvazovat vymezení právního pojmu (tedy s použitím již dříve uvedeného poněkud paradoxního vyjádření, vymezení pojmu právního pojmu}. Autor této stati se o to při jejím peaní pokoušel z několika hledisek a nevedlo to k cíli. Ukazuje se totiž, že charakter pojmu jako pojmu právního není dán samým denote tem, ani jejich úhrnem, tj. jejich množinou, byí uspořádanou. Ze samého smyelu jména se totiž nedá vysvětlit, proč např. jména léčebně preventivní péče, ochrana přírody Či rodinný domek jsou právními pojmy a jména průmysl, přírodní síla, ovzduší, autobus atd. jimi nejsou, ačkoli právní předpisy těchto výrazu používají. K řečení dané otázky nás přiblíží druhá stránka logického vztahu jméně a jeho denotátu. Jméno totiž svůj denotát nejen označuje, ale zároveň, a to je u právních pojmů obzvláště důležité, vyjadřuje podmínky (vlastnoa-ti, předpoklady vzniku, vztahy atd.}, jimiž je denotát určen, tedy po stáru řečeno vyjadřuje prvky obsahu pojmu. Tak je tomu jak u denotátu označu- 43) Pro ilustraci lze uvést, že při přípravě čs. automatizovaného systému právních informací se na základě extrapolace dosavadního stavu předpokládá, že právní tezaurus bude při celkem úsporném výběru mít přes 10 000 deskriptorů (nepočítaje tedy ekvivalenty a nezařazená slova). Pro porovnáni lze uvést, že - jak uvádí Storme'(Data Processing as Applied to the Law. CREDCC, a Belgian Experiment, Raporte beiges au Xe Congrea International de Droit Compare, Bruxelles 1978, 679) - belgický systém právních informací CREDOC má 7700 deskriptorů a necelých 90o modifikátoru (antedeskriptorJ a postdeskriptorú) ,,ip j icŕ2 kombinacemi může vyjádřit na 60 000 pojmů, 3j jících třídu a více prvky, tak u denotátů jedinečných. Tu tedy se otázka určování obsahu a rozsahu (extenze) pojmů do jisté 44) airy «týká s otázkou jejioh definováni. Znaky, jimiž jsou pojmy urče- ny» jsou ve vztahu k danému pojmu jednak obecné, tj. rodové (označuji jeho genua proximum)a jednak zvláštní, specifické (označuji tzv. differentiae specific»«, tj. čím se daný jedinec určité třídy lisí od jiných jedinců téže třídy). Daný právní pojem ai tedy takovýmto způsobem môžeme představit jako definiendura a znaky, jimiž je určen, jako jeho definiens . Přitom platí stará zásada, že čím méně prvky je určen obsah pojmu, tím větší má rozsah, tedy tím více prvku má jeho denotát. Z toho dále vyplývá, Že určením obsahu pojmu (stanovením jejich obsahu) je koneckonců určena i jejich logická hierarchie, a to tak, že ve satiru od pojmu v daném vztahu obecného k pojmu zvláštnímu přibývá znaků, které jsou ve vztahu k denotátů obecné, a ubývá předmětu, které jsou pojmem označeny. Tento proces může (ovšem nemusí) pokračovat až do té míry, Že denotát je určen takovým způsobem, Že označuje toliko jediný předmět, neboli třídu o jediném členu, a pojem se tím stává jedinečným. Jméno tedy vyjadřuje (jak ovšem uvedeme dále, nemusí tak činit výslovně) podmínky, za kterých a toliko za kterých určitý jedinec je členem dané třídy, čímž zároveň z dotyčné třídy vylučuje všechny ostatní jedince. To přirozeně platí jak o pojmech vyjadřujících třídu o více prvcích, tak třídu o jediném prvku, tedy o pojmech jedinečných. Jako příklad tu buäte uvedeny právní pojmy "státní orgán" a "federální ministerstvo vnitra". Oběma je poslečný nejobecnější pojem "orgán". Kdežto ovšem u pojmu "státní orgán" je * obecnému znaku "orgán" připojen toliko jediný specifický znak ("státní"), je pojem "federální ministerstvo 44) Tyto otázky spojují i Osnovnyje instituty, 127 an. jekož i Bonninger v cit.SI. Podobně Wagner v cit. tezích (38) výslovně píře, že "kategorie neexistují mimo své definice". 34 vnitra" kromě obecného znaku "orgán" určen čtyřmi dalšími znaky, totiž státní - federální - ministerstvo (nikoli tedy komise či výbor) - vnitra. V důsledku toho je pojem "státní orgán" velmi obecný a jeho denotát obsahuje velký počet jedinců (jednotlivých státních orgánů), kdežto pojem "federální ministerstvo vnitra" je pojem jedinečný. /e/ Pojem právního pojmu Podanými výklady jsme se přibUŽili závěru této části svých úvah, tj. - opět trochu paradoxně vyjádřeno - k vymezení pojmu právního pojmu, tedy k vymezeni toho, Co se rozumí právním pojmem. Na toto vymezení lze aplikovat týž postup, který byl vyložen výše: Právní pojem je určen dvěma prvky, totiž obecni tím, Že je to pojem, a specificky tím, že je právní. Aby nějaké jméno bylo právním pojmem, je tedy především nutno, aby bylo vůbec pojmem, aby mělo kvalitu logického pojmu. Složitější je vrak otázka, co pojem činí právním , kdy tedy lze pojem kvalifikovat jako pojem právní. Výšeuvedený výklad ukázal, Že pojem jako právní nelze kvalifikovat ani ze samého jména a že právní charakter nelze spolehlivě vyvodit ani z pouhého předmětu pojmu, tedy z předmětu, jenž je jím odrážen v lidské mysli resp. z jeho denotétu. Cestu k řešení ukazuje naposled uvedený výklad o způsobu určení pojmů. Budiž to demonstrováno na dvou namátkou vybraných kontrastních příkladech: Právní předpisy používají slova "voda" a "příbuzný". Obě tato slova tvoří součást obecného základu spisovného jazyka a obě mají vedle svého obecného významu i charakter pojmů. Slovo "voda" ho nabylo v chemii (určitá látka je vodou tehdy a jen tehdy, má-li chemická složení HO), a slovo "příbuzný" jej nabylo v biologii resp. genetice. V čem se však liší z hlediska práva ? Pro naše účely považujeme za rozhodující rozdíl to. Že právo se, pokud jde o vodu, spokojuje s jejím pojmovým určením chemickým. Řekne-li prá.vo "voda", míní tím bez jakékoli pochybnosti B_0 a právní norma toto pojmové určeni nemusí pro své účely ani opakovat ani modifikovat, nemusí je tedy právně formalizovat. Kečiní tak ani zákon o vodním hospodářství 35 č. 138/1973 Sb., který sice v § 1 vody klasifikuje na povrchové a podzemní a definuje je v $ 2, ale sám pojen vody nedefinuje. Naopak v případě příbuzenství právní norma sána určuje jeho pojmové snaky, a to nejen jinak, než v obecném základu spisovného jazyka., ale i ponSkud jinak ne i v biologii resp. v genetice. Obecné slovo "příbuzenství" (omexíme-li se toliko na příbuzenství lidí) odráží v lidské« vedomí určitý blízký vztah mezi jednotlivci, je to vsak odraz dosti kolísavých kontur, neboí se za příbuzné velmi často považují i manželé a osoby seSvagřené, jakož i tzv. nevlastní rodičové či nevlastní dáti, nebývé jasná ani jednoznačné chápána otázka vztahu příbuzenství mezi adoptivními rodiči a adoptivními détmi a zejména mezi jedněmi a příbuznými druhých atd. Z hlediska biologického resp. genetického jsou naopak příbuznými toliko a výlučné osoby, které jsou navzájem předky a potomky a osoby, které pocházejí alespoň od jednoho společného předka. Právo pale pojem příbuzenství přesné vymezuje tak, íe právním vztahem příbuzenství je jednak bilogický vztah příbuzenství (to vyplývá nepřímo, ale zcela nepochybné z § 117 OZ}, ale i vztah mezi osvojitelem a oevojencem a mezi osvoje«čem a příbuznými osvojitele, nikoli v£ak mezi osvojitelem a příbuznými osvojence ($ 63 ZR). Zákon o rodině nestanoví pouhou právní analogii mezi vztahem vzniklým osvojením a příbuzenstvím, nýbrž přímo finguje příbuzenstvím (a to i mezi osvojitelem a oevojencem, ta» se totiž právní analogie stanovená v § 63 ZR týká toliko bliŽSího určení takto vzniklého příbuzenství: mezi oevojencem a osvojitelem vzniká takové příbuzenství, jako je mezi rodičem a dítětem). Příbuznými podle práva jsou tedy i určité osoby, které biologicky příbuzné nejsou a naopak nejsou jimi některé osoby, které jsou za n§ bažné považovány v obecném vý-znaffiu slova "příbuzný". Právo tedy pojem příbuzenství formalizuje. JI v tom, zdá se, je základ vymezení--toho, co as rozumí právním pojmem. Za právní pojem totiž podle nařeho názoru lze považovat takový pojem, jehož určující znaky jsou výslovné nebo implicite stanoveny právem, tedy pojem, jehož obsah (a tím i rozsah) je právem formalisován. Přitom nezáleží na tom, zda jde o pojem výlučné právem vytvořený (tedy výraz výlučné prévní), ~-nebo zda právním pojmem byl formalizován obecný význam nejakého výrazu, či konečná, zda dotyčné jméno je pojmem i v jiném oboru lidského myžlenf a po- 36 znáni, než je stát a právo (napr, v politice, v politické ekonomii, či - jak bylo demonstrováno výSe - v biologii a genetice atd.). Jiné pojmy, tj. takové, které nesplňují kritérion určení resp. formalizace prévem, pak podle této koncepce právními pojmy nejaou, byí jích právní predpißy používaly. Nemíníme ovšem popírat, že takto vytýčené hranice mezi právními a jinými pojmy není lineární a že při zařazování určitého pojmu do té Či oné skupiny, reap, pri rozhodováni, zda je Či není pojmem právním, mohou i podle našeho kritéria v konkrétních případech nastat pochybnosti. To podstatné vrak zde podané kritérion asi vyjadřuje a pochybujeme, zda by byla možno najít vymezení exaktnejší. Pochybujeme ostatné též, zda je toho třeba. Pro praktické potřeby legislativy a zejména legislativní techniky je aice třeba védét, co je to právní pojem, ale asi to není to nejdůležitější. Dů-ležitéjŠí je védét, jak s právními pojmy nakládat (o tom viz dále), a toto iim^nl je možno eí osvojit nezávisle na tom, že snad v určitém konkrétním případě múze být pochybné, zda z teoretického hlediska jde Či nejde c právní rojem. 3. Právni kategorie Mnohovýznamové alovc kategorie znamení v logice určitým způsobem kva-lifikrvan^ pojmy a o kategoriích tedy platí obecné to, co o pojmech v'ibec. KfttSKirie jsou pojmy základní a nejcbecnSjsí, jsou fco tedy především %k~ kladní a nejobecnější pojmy filozofie, ale uvé kategorie mají i jednotli- 46) vé specií lni védy a tady nepochybné i véda o státu a prévu. Kategória 45) Podobné atenovisko zastávají zřejmé Osnovnyje instituty, 127 an. Nacpe* nelze souhlasit a Sonningerem, jenž aniž ostatne svůj né2or zdivo-inu v« 1, považuje Ea nepřípustné vysvětlovat právní pojmy z pořadačího systému Isms eir.ím Ordnungssy?tem! , který patří jinému vědnímu odvětví. (Cit. ČI.6^ ' -46} Sr-ev. Osnovnyje instituty, které eice ae ex professo právníai kategoriemi rezBbývH.tt, ale mají je zjevná na mvoli na s*r. 7C an., 1 ?f a jinde. Přímo právními kategoriemi se podrobné zabývá Wagner (cit.táze, 3^ an.', kt-rý je, podobna jako my zde považuje za uzlová body (Kno'enp'triitte1 p r« vri in k* h o poznaní. 1-T tvoří, obrazně vyjádřeno, základní pilíře, na nichž .je zavážena eíi pojmosloví určité vědy. 'I ony tvoří v určité vřdč uspořádaný systém a jscu tedy samy souřásti jejího pojmosloví. Marxismus lealniamus na systém kategorií hledí nikoli jako na apriorní neměnný systém, nýbrž jako na systém vzniklý odrazem objektivní reality a tudíí i eyetém otevřený a historicky proměnlivý« Touto charakteristikou je dáno, že systém kategorií určité vědy je subsystémem jejího pojmosloví. Sekli jsme, že i váda o štítu a právu nepochybné mé evúj systém kategorií, tedy své kategorie. Tento systém včak m&rxisticko-leninskou vědL.u o státu a právu dosud nebyí wpracovén. Byly sice učiněny pokusy n vyhledávání, stanovení a uspořádaní něčeht podobného, totiž obecných f i zátl«d-níoh zásad jednotlivých právních odvětví (u nás to bylo jeden ca» ve velké mode), ale tu jednak jde o něco jinéno a jednak tyto- pokusy činéni v liters ture a někdy i v legislative skončily bei velkého úspechu a aní vp véd^ o státu a právu ani v právní praxi nezanechaly příliš" trvalá ani hluboko stopy. V této práci je problém právních kategorií toliko prabl4m*c okru.-.--r-n a nelze jej tu řešit. Proto tu na něj toliko upozorňujeme » vp »ic: aa^if-pričiňujeme jen několik poznámek. Přední tu, že věda o státu a právu operuje jednak s katw'riľa: '-aj-obecnfjsími (filozofickými), jako jsou např. príčinnost, vr-iomí, sv^-iía atd. čí párové kategorie obsah-forma, okutečnoet-možnůet atl. a j«-!?.«« vytváří evé kategorie vlastní, k nimž by snad mohly být počiíérnr r' ,'1PV toho druhu jako např. socialistické demokracie, social istícká zÚKcnrof , vlastnictví, odpovědnost, trest atd. M specificky právní párové kMv ríe tvpu právo-povinnost, právní dúvod-právní následek atd. Uvedení příklady dále navoíují otázku, ida n=které právní kft*.?frer--» nemají axiomatický charakter. Vzhledem k tomu totiž, že při dňfir.i: ■.„v r dem a druhem platí logická zásada, že neznámé lie definovat tciiko sn^uya dochází Jr tomu, že některé pojmy už takto definovat nelze, ie jecu ledy ~ takříkajíc v logickém smyslu "ultima ratio". Poněvadž pak v oblasti práv- 38 ního pojmosloví jakožto oblasti formálně logická jiná forma důkazu, než dikaz logický patrně možná není, bylo by možno takovéto kategorie, které už nemají definiens, považovat za axiómata. To tedy znamená nakonec i a- tázku, zda snad i věda o státu a právu nespočívá, jako četné jiná vědy, 47) na určité soustavě axiómat. To však je již otázka zcela se vymykající rámci této stati a tak tu na ni toliko upozorňujeme, aniž Slo o tvrzeni a ani o hypotézu, že tomu tak je. Konečně lze ještě v této souvislosti upozornit na to, Že kategorie jako pojmy základní a nejobecnější přesahuji někdy rámec určité vědy a, aniž se staly základními kategoriemi filozofickými, zahrnují znaky určující pojmy či kategorie několika speciálních věd a stávající se tak kategoriemi jim nadřízenými resp. na této "transcendentní*' úrovni společnými. Tak např. pojmy vlastnictví v politické ekonomii a v právu nejsou totožné. Přesto vrak mají některé znaky společné a existuje tedy obecný pojem vlastnictví, který je kategorií společnou politické ekonomii, právu, ale i politice atd, (Podobně pojem prevence, který je patrně též kategorií, a j.). 4. Právní názvosloví. (Právní terminologie) Ústředním a výchozím pojme» při -řečení problematiky právního názvosloví je "termín". Termín je jednak v logice definován jako určitá složka soudu a jednak je definován jako alovo určitých vlastností, tj. zhruba řečeno, jako jednoznačné a jakéhokoli emocionálního zabarvení prostá slovo, které fixuje určitý vědecký, technický či jinaký odborný pojem, ne- 48) bo i pojem umělecký atd. Při zkoumání problematiky právního názvosloví nám jde o termín v naposled uvedeném smyslu. Zde mu tedy budeme věnovat poněkud podrobnější pozornost, a to i v souvislosti s otázkou existence tzv. právnických technických termínů a právní nomenklatury jako součásti právního pojmosloví. 47) Srov. Klug, Juristische Logik, III. vyd., Berlín (zap.) - Heidelberg - New York 1966, 15. 46) Viz Filozofický slovník, 463 39 /a/ Problematik» přival terminologie blízce eouvisí a problematikou právního pojmosloví, a to s její logickou, nikoli bezprostředně gnoseologickou stránkou. Výře bylo vyloženo, že x logického hlediska mají právní pojmy (jako pojmy vůbec) dvě řákladní složkyt jméno a denotát. Právní termíny jsou vždy a výluční slova, tj. konkrétně výrazy právního jazyka (viz výše sub II.). Od tohoto poznatku není daleko k závěru, Že právní termíny jsou složkou právních pojmů, a to jejich složkou vnější, nominálníi jsou to jména (nomina), jimiž jbou právní pojmy vyjádřeny, a platí o nich tudíž mutatia mutandis to, co se v této stati vykládá o právních pojmech vůbec. Z dosud podaného výkladu (viz výře buÍ> II.2.a) též vyplývá, že určitá jména mohou být bučí toliko právními termíny (jako napr. hypotéka, neopomenutelný dédic, provoz zvláště nebezpečný, konosament, aval), anebo mohou být zároveň termíny právními a výrazy obecného významu (např. správa, řízení, dédic, trest atd.). /b/ Otázka právnických technických termínů je hod-' ně nejasná. V odborné řeži se sice Často používá výrazu terminua technicus a konkrétné i právnický terminus technicus, ale tento výraz vyvolává jen velmi přibližnou a při trochu hlubčím zamyšlení znaSně nejasnou představu o tom, co je jím míněno. Při hlubřía zamyšlení se totiž nejprve vynoří otázka, zda technický termín právní je vůbec něco jiného než prostě právní termín ve výéeuvedeném smyslu, tedy právní termín bez přídavného jména technický. ňeSění otázek tohoto druhu bychom ovíem marné hledali v objektivní realite. Věda tu Bvou poznávací činností neodhaluje podstatu něíeho objektivně daného, ale přispívá ke správnosti liciského myšlení, ke klasifikaci (uspořádání) pojmů a v jistém smyslu vytváří (či odstraňuje) koncence potřebné pro usnadnění vzájemné vědecké a vůbec odborné komunikace. Jednu cesta řešení otézky technických termínů v právu by byla odstranění koncence, totiž ztotožnění pojmu "právní termín" a "technický právní termín". Hozumíae-li totiž výrazu "právní (právnický) termín" tak, že je to n o m e n jako výrazové stránka právního pojmu, je už tím samým řečeno,Že 40 -jde o termín formal i zo váného a zároveň normalizovaného smyslu a tedy termín technický. Praktická potíž, kterou by bylo nerozumné přehlížet, je ovsem v to«, že ne všechny právní pojmy jsou Btejně formalizovány a některé se pohybují na hranici mezi odbornou právní terminologií a terminologií obecného základu spisovného jazyka. Tak např. výrazy "ochrana přírody", "léiebné preventivní péče" aj. jsou, jak už bylo uvedeno, u nás pojmy právními, přesto se vrak navyklé konvenci příčí považovat je za právnické termini technici. Nechceme-li tedy tuto zatím zcela intuitivní a emocionální koncenci odstranit a ztotožnit právnické technické termíny s právními termíny vůbec, bylo by namlatě ji postavit na exaktnější základ. Tím by mohlo být vymezení právních technických terminů jako termínů, jejichž právní smysl se výrazně liSí od jejich smyslu obecného (jako např. narovnání, mladistvý atd.) resp. takových, které mají výlučně právní význam. Přitom ani tu právním termínem resp. technickým právním termínem nemíníme toliko podstatné jména. Mohou jimi být i jiné druhy slov i složené výrazy a větné vazby. Technickými právními termíny v zde uvedeném smyslu jsou tedy např. i výrazy či vaíby "platí", "má se za to", "na něco (na někoho) se hledí jakoby", "není-li umluveno jinak" atd., o nichž zčásti byla v jiné souvislosti zmínka již dříve. /c/ Další otázkou je, zda existuje specifická právnická nomenklatura , tj. taková Část právní terminologie, která normalizovaným rpůsobem označuje systematické jednotky daného oboru lidského poznání a vědění reap, systematické jednotky (prvky) určité třídy apod., tedy názvosloví systematických jednotek, jako je např. nomenklatura chemická, zoologická, botanická atd. V oblasti státu a práva takovéto nomenklatura existuje v rudimentární formě a je zpravidla méně závazná a méně stabilní, než bývá nomenklatura přírodovědecká. Jako příklad státoprávní nomenklatury lze uvést úetavní označení základních práv a povinnosti občanských, označení územních správ 49) Tomuto názoru by svědčila i výšeuvedené obvyklá definice pojmu "termín? viz pozn. 48 41 nich jednotek,zákonné názvy trestných í inú a trestů, názvy tzv. pojmenovaných smluv, názvy chráněných území podle § 5 zákona o státní ochraně přírody 5. 40A956 Sb. atd. Ani otázka nomenklatury není v oblasti státu a práva bez významu. Nepřidává na srozumitelnosti naženu právnímu řádu, jestliže např. starodávný institut bezdůvodného obohacení má v třech zákonících tři různé názvy (viz dále sub V.5.) nebo jestliže půjčení věci individuálně určených (comnodatum) se v OZ nazývá stejně jako půjčka věcí druhových (mutuum), kdežto ZilO oba instituty, jak se sluší a patří-, odlisuje i terminologicky a prvý nazývá výpfljíkou a slovo půjíka rezervuje pro druhý. /d/ Z dosud podaného výkladu lze uzavřít, že právním názvoslovím' (právní terminologií) rozumíme soubor právních termínů včetně právních termínů technických a včetně právní nomenklatury. Není to ovčem soubor nahodilý, nýbrž soubor uspořádaný. Je to tedy systém (soustava) právních termínu, mající zajistit náležitou sdělnost právních pojmů a tím zabezpečit bezporuchový dorozumívací styk, nedvojsmyslné porozumění právním textům atd. Uspořádanost právního názvosloví jako systému není dána jím samým ani % něho samého nevyplývá, nýbrž je dána uspořádaností právního pojmoelo-ví. IV. Tvorba a užívání právních pojmů Přicházíme nyní k druhému významu právního pojmosloví, tj. k právnímu pojmosloví jako vědě o právních pojmech (viz výěe), která nepochybně tvoří součást obecné teorie atátu a práva. Z tohoto hlediska tu uvedeme některé mySlenky a poznatky o tvorbě a o užívání právních pojmů. 1. Pojem formalizace Formalizací právních pojmů rozumíme jednoznačné přiřazení určitého denotátu k určitému jménu, tedy přesná stanovení znaků, které musejí být dány, aby určitý jedinec byl členem třídy tvořící denotát daného pojmu. _ Jinými slovy to znamená, Že formalizací právního pojmu je přesné stanovení jeho logického obsahu. 42 Přitom se v právu takováto formalizace provádí s cílem (postulovaným, byi ne vždy dosaženým), aby se daného pojmi v právní řeči používalo vždy a konstantně (zejména pokud jde o vyjadřování právních norem) v takto for-malizovaném smyslu, aby tedy význam právního pojmu byl fornalizací zároveň normalizován. Lze tedy říci, že v právu je formalizace pojmů zároveň prostředkem jejich normalizace. (O této stránce věci bude podrobněji řeč dále sub 3.C.J. Formalizací nabývají právní pojmy jako výrazy právního jazyka přesnějšího smyslu než mají v obecném základu spisovného jazyka. Jako příklady tu mohou sloužit právní pojmy rodinný domek, domácnost, otec, příbuzný (viz výše), polovina měsíce atd. atd., přičemž, jak demonstrují některé z uvedených příkladu, může být právní význam pojmu nejen přesnější, ale též značné odlišný než význam téhož slova v obecném základu spisovného jazyka. Kůže se ovčem stát, že formalizací právního pojmu zůstane jeho denotát zcela stejný jako je v obecném základu spisovného jazyka nebo jako je v jiné odborné řeči, z níž byl převzat. Tak např. právní pojem "manželé" je formalizován přímo právní normou (a to geneticky, § 3 an. ZH), jeho právní význam je vžak v tomto případě stejný jako jeho význam obecný. Právní pojem "nemoc z povolání" formalizovaný v příloze k vyhlášce 5.128/ 1975 Sb. je vypůjčen z pojmosloví lékařského a má v právu stejný význam jako v lékařství resp. v sociální péči. Formalizace tohoto druhu se pro- vádí zpravidla tehdy, je-li zvlňětnl zájem na tom, aby byl obsah (a tím i rozsah) určitého pojmu v zájmu právní jistoty v právním řádu pevně fixován. Jinak se ovšem takováto formalizace může někdy zdát nadbytečná. Tak např. by asi sotva mohly vzniknout pochybnosti o tom, co je chodník, i kdyby v § 7 vyhl. č. 100/1975 tento pojem nedefinoval. Z podaného výkladu vyplývá, že formalizací právních pojmů, která znamená formalizaci vztahu jejich jména a denotátu, dochází i k formalizaci jména samého, tedy názvu, takže formalizace právního pojmosloví je tím samým zároveň i formalizací právní terminologie ■ Pro- 50) Viz pozn. 44. 43 to i v dalším výkladu probíráme obě tyto stránky formalizace právních pojmu apolečně. Formalizace právních pojmú muže být legální, totiž taková, že právní norma sama stanoví znaky obsahu určitého jí použitého výrazu. Legální formalizace muže být normativní, tj. závazná , čímž míníme případy kdy právní norma stanoví, Že určitý jí použitý výraz mé při její interpretaci a aplikaci mít toliko a vždy jen takový smysl, který je vymezen v právni normě samé. (Nejvýznamnějším způsobem takovéto legální formali- zace jsou závazné zákonné definice, viz déle). Jsou vSak i případy a nelze je vylučovat, že legální formalizace je toliko příkladmá , totiž taková, že právní norma uvedením příkladu toliko vede úvazovéni aplikujícího orgánu určitým směrem a podrobnou formalizaci pojmu ponechává apli- 52) kačnl praxi resp. právní vědě. Jsou vSak i pojmy - a je jich většina - které nejsou formalizovány právními normami samými vůbec, nýbrž konstantní praxí, tradicí a v neposlední řadě vádou o státu a právu, která má na tvorbe právního pojmosloví velmi výrazný podlí. (¥iz dále ai|b.3.) 2. líetody legální formalizace právních pojmu Legální formalizace právních pojmů se uskutečňuje různými způsoby a postupy (metodami), z nichž zde se zmíníme toliko o některých. 51) Viz Wagner, cit. téze, 41. 52) Z historických počátků právní kodifikace tu dává velmi instruktivní přiklad francouzský občanský zákoník z r. 1604, jenž se v některých případech neomezuje na nyní obvyklé příkladmé výpočty, ale dává soudci přikladmý návod , jak rozhodnout. Jde tedy, řekli bychom, o zvláštní případ dispozitivních předpisů. Tak např. či. 565 v odst. 1 stanoví, že právo přírůstků (akcese) k movitým věcem náležícím dvěma vlastníkům (tedy v na?í terminologii zpracovaní či specifikace) se výlučně řídí přirozenou ekvitou (équité naturelle). Přeotovřak v či. 566 až 577 uvádí velmi podrobná pravidla, definující nepřímo pojem zpracování a jeho jednotlivé případy a stanovící, jak je rozhodnout. Zároveň vSak v či. 565 odst. 2 stanoví, že tato pravidla slouží soudci jako příklad pro rozhodování nepředvídaných případů. 53) Viz Osnovnyje instituty, 127, Wagner, cit. -téze, 34. 44 /a/ Legální definice /aa/ Častou metodou formalizace právního pojmu je jeho legální (zákonná) definice« Problematika legálních definic a právních definic vůbec je ovšem problematikou veskrze logickou, takže se ji budeme podrobněji zabývat příště. ' Zde si jí v?lméme toliko i hlediska formalizačni funkce právních definic a k tomu účelu a« zabýváme toliko tzv. reálnými definicemi vymezujícími definovaný pojem rodem a druhem, (Existují ověem, jak bude demonstrováno v příětí stati, i jiné druhy právních definic, k nimi ale pro účely této práce přihlížet netřeba.) 0 legální Či zákonné definici mluvíme tehdy, jestliže právní norma sama stanoví znaky obsahu určitého jí použitého pojmu, který tu vystupuje jako definiendum, stanoví-li tedy in concreto jeho znaky rodové (genus prozimum) i druhové (specifické diference). Legální definice mohou být bu3 závazné (normativní), tj. takové, že každého zavazují, aby určitému v právním předpisu použitému pojmu rozuměl určitým v dotyčném právním předpisu vymezeným způsobem, anebo deklarator-ni, nezávazné, tj. definice Bpíř učebnicového typu. 0 těch se stručně zmíníme pczději. Závazné legální definice jsou v nařem právu poměrně časté a týkají se nejrůznějších odvětvi a nejrozmanitějších pojmů od kulturní památky (§ 2 zákona o kulturních památkách S. 22/1958 Sb.) až po domácí porážku {§ 10 odst. 2 zákona o veterinární péči Ž. 66/1961 Sb.). Srov. dále namátkou vybrané zákonné definice účastníka řízení v § 14 odst. (1) spr.ř-, rodinného domku v § 128 OZ, přestupku v zákoně č. 60/1961 Sb., letadla v § 4 leteckého zákona č. 47/1956 Sb. ve zněni zák. Č. 43/1976 Sb. atd. 2naky definovaného pojmu mohou být v legálni definici stanoveny kumulativně i alternativně, jak ukáže příklad citované legální definice rodin- 54) V stati o aplikaci pravidel formální logiky při normotvorbě chystané pro tento Bulletin v rámci daného výzkumu, viz Šrámek, fil.cit. v pozn. 2. 45 ného domku nodle § 128 odst. /!/ 02. ŕiecháme-li pro zjednodušení stranou odst. /2/ téhož ustanovení, je určitá stavba rodinným domkem ve smyslu zákona tehdy a toliko tehdy, je-li - doněm - obytným - jehož alespoň dvě třetiny obytné plochy připadají na byty - má nanejvýš pít obytných místností kromě kuchyně nebo (alternativa) má víc obytných místností, ale úhrn jejich podlahové plochy nepřesahuje 120 m2^ Právní pojem rodinného domku je tedy, jak vidno, určen čtyřmi znaky, z nich prvý jej určuje rodově a ostatní druhové, přičemž poslední t uvedených znaku je dán alternativně. Ab/ Z hlediska legislativní praxe se klade otázka užitečnosti legálních definic- PŕeatoŽe jich, jak řečeno, náš právní řád používá dost často a přestože v četných případech je jejich prospěšnost z hlediska socialistické zákonností nesporná, je nicméně namístě k všeobecné otázce jejich užitečnosti zaujmout stanovisko rezervované, žádná formálně logická defi- 55) nice nemůže svá definiendum vymezit všestranně a úplně. Je ostatně též známá starodávná regule "omnis definitio periculosa", která vyjadřuje paradoxní skutečnost, že často čím víc druhových rozdílu {specifických diferencí) se do definice vtěsná, tím víc jich uniká. Je konečně ze zkušenosti známo i to, že přemíra legálních definic činí právní předpis těžkopádným a snižuje jeho adaptabilitu na vývojové změny právem upravovaných společenských vztahu.56' 55) Tu lze připomenout známou a mnohokrát citovanou myšlenku Engelsovu z Anti-Dtthringa (Spisy 20,99), že "vřechny definice mají z vědeckého hlediska jen nepatrnou cenu", le se však "někdy bez nich neobejde; nemohou také být na škodu, pokud máme na paměti jejich nevyhnutelné nedostatky". Srov. též Leninovo stanovisko k definicím v polemice 6 Bucharinem citované zde v poin. 1. 56) Srov. Filozofické problémy, 211 an. 46 Je proto žádoucí používat legálních definic úsporně, a to zejména tau, kde socialisticko zákonnost vyžaduje co nejpřesnější Či dokonce rigidní vymezení pojmu, kdy tedy je ve společenském zájmu ponechat co nejmenší prostor interpretaci, déle tam, kde je to potřebné pro přesné odlišení dvou pojmi či pro sjednocení terminologie, atd. . Pokud se zákonné definice použije, platí přirozeně- kategorický požadavek, aby byla správná. Nesprávná definice, jako je např. definice věcných práv v § 20 ZMO zaměňující práva věcná s širčím pojmem práv absolutních, nejen nejsou k ničemu, ale navíc snižují úroveň prévního předpisu. Déle je při používáni legálních definic třeba mít na paměti, že praktický význam mohou mít toliko legální definice závazné (normativní). Používání deklaratorních definic učebnicového rázu praktický význam nemá e takovéto definice zpravidla text právního předpisu spíš zatěžují a'komplikují, než aby ho činily srozumitelníjěím. U legálních definic závazného charakteru je třeba ještě uvážit tuto důležitou věc. Takovéto definice jsou součástí právní normy a uplatňují se tedy toliko v rámci její působnosti, a to zejména její působnosti věcné. To 2namen4, že legální definice, a výjimkou definic ústavních a takových, z nich lze interpretaci dovodit, že platí obecně (jako je např. legální definice zletilosti podle § 8 odst, 2 OZ), platí toliko v mezích působnosti právní normy, ve které je obsažena, a právních norem od této normy odvozených. To znamená, že týž právní pojem může být legélnř definován ve více právních normách. V takovém případě je nanejvýš žádoucí, aby ve vžech bel definován stejně. Nedodržení tohoto požadavku je jedním z nejvážnějších případů nejednotnosti používání právních pojmů, o čemž je podrobnější řeč díle sub 4.b. /b/ Legální vysvětlivky ,'eb./ Vedle legálních definic používají právní předfiey někdy i for au závazného legálního výkladu některých v právním předpisu pcužívar.ycr slov či výrazů. Tyto legální vysvětlivky mívají zpravidls formu leg^lr.í?*- defi- ď nic a je možné je považovat za jejich specifický případ. Tento způsob formalizace právních pojmů byl v dob? historických požitků právních kodifikací v současném smyslu doat častý. Výrazným příkladem toho je francouzský občanský zákoník z r. 1804( který takovýchto závazných legálních vysvětlivek používá v hojné míře. Tak např. v íl. 527 až 532 podává zákonnou definici pojmu movitost a navíc v 51. 533 v souvislosti a £1. 535 závazně vysvětluje, co se rozumí olovem movitost, přičemž pro náš účel má hlavní zajímavost 51. 533, který závazně stanoví, že slovem "movitost" použitým v zákonu nebo v právním úkonu bez bližšího určeni se nerozumějí určité předměty v či. 533 vyjmenované. ("Le mot m e u b 1 e , employe seul dans les dispositions de la loi ou de 1 homme, sans autre addition ní designation, ne cooprend pas..."). V pozdějším vývoji buržoazního zákonodárství nastal od tohoto způsobu formalizace právních pojmů reap, termínů zřetelný odklon i jistá averze k němu. (Souviselo to nepochybně a tendencemi k uvolnění rukou aplikační pra xi, které vyústily ve valnoprávních směrech a nakonec v otevřeném fašistickém opuštění zákonnosti vůbec.) Socialistická legislativa formalizace právních pojmů cestou jejich závazných vysvětlivek používá v zájmu socialistické zákonnosti a právní jistoty dost Často. Srov. např. hlavu devátou části první občanského zákoníku (i 115-122), která podává legální vysvětlení některých pojmů a přímo nese rubriku "Vymezení některých pojmů": podobně činí zákoník práce v í 27] až 274 pod rubrikou "Výklad některých pojmů", trestní zákoník podává řadu takovýchto vysvětlivek v § 89 a 90, trestní řád v § 12, s nebývalou hojnosti závazně vykládá pojmy vyhlášky o pravidlech silničního provozu č. 100/1975 Sb. (§ 7) a v míře ječte rozsáhlejší podává závazný výklad pojmů vyhláška č. 128/1975 Sb., které mu věnuje 42 paragrafů a v této avé dosti rozsáhlé části je vlastné autentickým konentářem zákone č. 121/1975 Sb. o sociálním zabezpečení,jehož pojmy vykládá. Legální vysvětlivky zpravidla přispívají k sjednocení interpretace právních norem i k ustálení jejich aplikace, přemíra jejich používání, k níž současný vývoj naáí legislativy, jak ae řdá, směřuje, má vrak tyt»ž 46 nedostatky a nevýhody, jako má nadužívaní legálních definic vůbec lviz výře sub a). Ab/ Od legálních vysvětlivek majících charakter legální definice je třeba odliěovat případy, kdy - byí třeba zákon sám svým vyjadrením dával najevo, že podává zákonný výklad pojmů - ve skutečnosti dotyčné pojmy nedefinuje, nýbrž vytváří k nim umělé synonyma, umělé ekvivalenty. (Z hlediska logického tu někdy jde o případ tzv. nominálních definic). Jde tu o případy, kdy zákon (např. na 2ékladě logického postupu a maiori ad minus Či a fortiori) závazně určuje, že to, co je v něm stanoveno o pojmu X, platí i o pojmu Y, iíi o pojmech Y a Z, apod. Jako příklad lze uvéat § 139 stavebního zákona Č. 50/1976 Sb. , který pod rubrikou "wmezení některých pojmů" v odat. /3/ stanoví, že ""pokud se v tomto zákoně používá pojmu "stavebník", rozumí se tím i "investor"". (Podobny v odat. 2 a 4; odst, 1 cit. ustanovení má trochu jiný charakter, ale ani tam asi nejde o legální definici v pravéa smyslu.). (c! Operace podobné definicím. (Kvazidefinice) V některých případech právní předpisy vymezují právní pojmy logickými postupy podobnými definicím, které vrak úplné náležitosti definice nemají. (Pro tyto postupy používá Wagner označení D©firiitionsahnliche Operationen, 57) tedy operace podobné definicím.) Příkladem tohoto způsobu formalizace jsou zejména např. zákonné skutkové podstaty trestných Činů. Podle zásady nullum crimen eine lege nikdo nemůže být potrestán, nedopuatí-li ae v zákoně přesně vymezeného chování, na které hrozí trestní sankce. Poněvadž jednotlivé trestní Činy jsou v zákonech zpravidla označeny určitými názvy, jsou zákonné skutkové podstaty zároveň nepřímou definicí příslufněho názvu (tj. právního pojmu, jenž je jím označen). K postupům podobným definici možno počítat dále ß případy, kdy právní norma sice nestanoví zákonné znaky obsahu určitého pojmu, ale závazně stanoví předpoklady vzniku jeho denotétu. Příkladem toh'» může být pojem smlou- 57) Cit. téze, 38,39. 49 va, který je vymezen tím, že je to právní úkon vzniklý (zhruba řečeno) přijetím nabídky. Jiným příkladem je právní pojem otcovství, které je dáno tím, že určitému muži svedčí jedna ze tří zákonných domněnek oteovství podle § 51 an. ZE, právní pojem manžel, jehož definice vyplývá z § 3 ZE, a řada dalších právních pojmů. Tak např. poslancem PS je ten a toliko ten, kdo jím byl rádně zvolen, jehož volba byla ověřena přísluánou sněmovnou (či. 47 úst. zák. o Č8. federaci), jenž neodmítl vykonat ústavní elib ani k němu nepřičinil výhradu (či. 48 odst. 2 cit. zák.) a jehož mandát nezanikl ani jinak; léka-řem je podle § 2 odst. 1 vyhl. č. 44/1966 Sb. ten a toliko ten, kdo ve smyslu cit. ustanovení zíekal způsobilost k výkonu lékařského povolání atd. Tímto způsobem tedy, jak vidno, mohou být vymezeny pojmy nejrůznějšího smyslu: mohou tak být vymezeny právní vztahy (otcovství), právní skutečnosti (smlouva), funkce (poslanec) atd. /d/ Výpočet denotátů (dělení pojmů, dichotomie) /aa/ V některých případech je právní pojem legálně formalizován nikoli výpočtem znaků svého obsahu, ale výpočtem jednotlivých Členů svého rozsahu, tedy členů třídy pojmem označené. Takovýto výpočet mé formalizační význam zejména tehdy, je-li vyčerpávající, tj. taxativní. V takovém případě je dotyčný právní pojem legálně formalizován tím, že do jeho rozsahu náleží toliko ty denotáty, které sám uvádí, a žádné jiné. Jako příklad lze uvést výpočet zastupitelských sborů v či. 2 úet. zák. o Če. federaci, jímS je legální vymezen právní pojem "zastupitelské sbory", výpočet trestů v 5 27 a 29 TZ, jímž je legálně vymezen pojem "trest" ve smyslu trestního práva, atd. Podobným způsobem je vymezen pojem "dráha" v § 2 odst. 1 zákona o drahách 5. íl/1964 Sb. , pojem "branná povinnost" v § 4 branného zákona č. 92/1949 Sb. ve znění vyhlášeném pod Č. 20/1956 Sb., pojem "chráněného území" v J 3 zákona o státní ochraně přírody č. 40/1956 Sb., pojem "energetického díla" v § 2 elektrizačního zákona č. 79/1957 Sb, atd. Naposled uvedený přiHad je z. hlediska logického zajímavý i tím, že zákonné vymezení pojmu "energetické dílo" je provedeno zároveň pozitivně i negativné! § 2 odst. (1) cit. zák. taxativním výpočtem stanoví, co je energetickým dílem, a § 2 odst.í2) 50 j toho stanoví výjimky, totiž to, která z děl uvedených v odst. (1) se za energetické díla ve smyslu zákona nepovažují. Ab/ Taxativní výpočet denotátů mé často charakter dělení pojmi, tj. dělení rodu v druhy podle určitého kritéria (délení rodu X na druhy podle znaku Y), resp. dichotomie, tj. dělení rodu X podle znaku Y na druhy Z a non Z. instruktivním příkladem dichotomie je právní třídění věcí, jako např. třídění věcí na movité a nemovité, zastupitelné a nezastupitelné atd. Na příkladu třídění věcí na movité a nemovité lze demonstrovat i různou tecr.-niku, kterou zákony (v tomto případě zcela zbytečně) k vyjádření dichotomie volí. K tomu účelu budiž porovnáno ustanovení § 119 OZ a § 14 ZMO. Kdežt-i totiž 5 119 OZ dichotomii vyjadřuje v odst. /I/ výslovně ("Věci jsou ran-'i-té nebo nemovité"), ustanovení § 14 ZlíO tuto dichotomii vyjadřuje logickou eliminací. Oba zákony déle eliminací definují věci movité, ale § 119 tuto eliminaci ponechává výkladu zákona, kdežto í 14 ZilO ji provádí výslovná ("Ostatní věci jsou věcmi movitými"). Jako dalěí případy dichotomie lze uvést dělení opravných prostředku na řádné a mimořádné, dědění na testamentární a zákonodárné, silničních vozidel na motorová a nemotorová (§ 7 vyhl.č. 100/1975 Sb.) atd. Dělení právních pojmú resp. dichotomie může (ale nemusí) postupní pokračovat až k určení jedinců. Tak např. rodový pojem "opravné prostředky" může být dělen v dichotomii "řá.dné opravné prostředky" a "mimořádná opravné prostředky" a takto získané druhové pojmy mohou být děleny dél až k vyjmenování jednotlivých opra.vných prostředků. ^ákonné dělení pojmů mé význam jak pře formalizaci pojmu děleného, tak i pře formalizaci pojmu dělením vzniklého, neboí pro ten je tím lávsz-ně stanoven rodov;/ znak. Tak např. dělením pojmu zastupitelské ecory ,:*■ závazné dŠnn, že národní výbor zastupitelským sborem je, ale so'ľ! , &:: ; soudci js'i;i demokraticky voleni, zastup: tulským sborem není. /cc/. roku ti jde o techniku používání taxativních výpočtů v legislativě, jakož i techniku používání dělení pojmů a dichotomie, piati obdobne to, co bylo výše sub 2 /a/ Ab/ o používání legálních definic. Z«jména je třeba podotknout, že obdobně jako u definic platí požadavek jejich správnosti, platí u taxativního výpočtu požadavek, aby byl pro obor práva skutečné vyčerpávající. Působí značné interpretační potíže, jestliže tomu tak není. Příkladem takovéhoto nepřesného výpočtu je § 133 OZ, který uvádí způsoby nabývání osobního vlastnictví a jeho formulace svědčí jednoznačně výpočtu taxativnímu. Přesto vrak očividným nedopatřením taxativní není a e-xistují i jiná než v zákoně uvedené způsoby nabytí osobního vlastnictví, I když tedy u taxativních .-ýpočtů hrozí nebezpečí opomenutí a je vhodne a nimi, podobné jako s legálními definicemi patřit, projevuje se u zákonných výpočtů i opačný nedostatek Někdy totiž se právě z obavy, aby se na něco nezapomnělo, pro jistotu k výpočtu připojí kouzelné právnické partikule "zejména" či "atd." a výpočet se Btane příkladmý, ač by třeba byl namístě výpočet taxativní. /e/ Vymezení eliminací V některých případech právní norma vymezuje určitý pojem jeho vyloučením (per eliminationen). Tak je tomu zejména v případech legálního děleni pojmů resp. legální dichotomie. Jestliže tedy zákon dělí pojem X na druhova či jedinečné pojmy A,B,C,E,E a z nich definuje či jinak vymezuje toliko pojmy A,B,C,D je tím nepetivné la někdy i pozitivně) vymezen též pojem E. Totóř platí pí-i dichotoraickém dálení pojmu X na pojmy A a non A, vymezuje-li zákor. toliko pojem A- Jako příklad lze uvéat výřeuvedené definice věcí movitých v f 119 oris t. í?) OZ a v 14 ZUQ. Je dole ns.př, .známo, že pojem hmotná škoda se dichotomic-kv dělí na Škodu skutečnou a uälý zisk (srov. § 254 ZMO). Jestliže tedy ^~ čanaký zákoník v § 442 nepříliš zdařile rozeznává Škodu skutečnou a jinou škodu, lze soudit, že touto "jinou škodou" je tzv. uélý zisk (lucrum cpsaar.s Čímž je - mimochodem - zároveň řečeno, že rozsah jíně než skutečné škody, je jíž náhradu soud může přiznat podle 5 442 část. (2) OZ, je iirší než ztrá'.a 52 na výdělku podle § 444 an.OZ. (Uřlý výdělek je jen jednou, byi dnes hlavní, složkou tzv. ušlého xisku. ) Podobné úvahy lze aplikovat, pokud jde o vymezení tzv. nepojmenovaných smluv podle § 51 02 atd. /f/ Legální určeni hierarchie pojmů V obecném základu spisovného jazyka existuji dvojice 6i-vetší skupiny slov tvořící významová pole, přičemž mezi jednotlivými slovy dotyčného významového pole bud* vůbec není pocitován hierarchický vztah nebo pocitován je, ale neurřitě. Jako přiklad lze uvést slova; zeme, kraj, oblast, župa, okruh, okres, obvod atd. Z těchto slov, z nichž toliko některá jsou podle platného československého práva právními pojmy, si všimněme vztahu pojmů "kraj" a "okres", líezi jejich denotáty je i v obecném základu spisovného jazyka pocitován hierarchický vztah. To vrak, Že kraj je chápán jako územní jednotka hierarchicky vyšäí, nevyplývá z přirozeného smyslu slov kraj a okres. Důkazem toho je i skutečnost, Že v NDR je hierarchický vztah okresu (Bezirk) a kraje (Kreis) právě opačný než u nás. To tedy, že u nás je kraj hierarchicky vyšší jednotkou než okrs3 a v KDE okres hierarchicky vyšší jednotkou než kraj, vyplývá výlučně z právní úpravy. Tento hierar-cthický vztah je tedy určen právní normou a tím jsou zároveň oba pojmy formal izovány. Podobně je tomu v Četných jiných případech. Tak např. slova "podnik" a "závod" jsou v obecném základu spisovného jazyka pociíovény epiše jako synonyma. Hierarchický vztah nozi nimi závazně vytvořila organizace našeho národního hospodářství a koneckonců právní norma. Povodně synonymnímu chápání pojmů "podnik" a "závod" svědčí ostatně porovnání oficiálních názvů (firem) těchto a četných jiných národních podniků: České energetické závody a české plynárenské podniky. Dalšími příklady hierarchické formalizace právních pojmů právní normou je např. vztah pojmů trestný čin - prečin -přestupek, odbor - oddělení, národní park - chráněné krajinná oblast -státní přírodní reservace, atd. 53 3. Význam vědy a aplikační praxe, pro formalizaci právních pojmú /a/ V některých, dosti častých případech nelze právní pojem závazně vymezit žádný« z výSeuvedených legálních způsobů. Právní normy často upouštějí od vymezování znaku právních po jam, a to bu3 proto, že jejich význam a smysl považují za samozřejmý, anebo proto, že záměrně (a někdy i mimo-volně) jejich určení ponechávají aplikační praxi a vědě o státu a právu. Tak se děje zejména proto, aby právní texty nebyly zatěžovány zbytečnými výměry, aby nebyly - není-li zvláštní společenský zájem na rigidní úpravě - přespřílig vázány ruce praxi, nebo též z důvodu teoretická spornosti určitých pojmů {tak např. ae žádný právní předpis nepokouší legálně definovat pojem právnická osoby, odpovědnosti aj.)» /b/ V takovýchto případech má rozhodující význam pro formalizaci právních pojmů věda o státu a právu, a to nejen pokud jde o vědecké právní pojmy, tj. takové, kterých používá toliko věda o státu a právu a nikoli právo samo, ale i pokud jde o právní pojmy ve výřeuvedeném užším smyslu, CD \ tj. ty, kterých používají právní předpisy. Takovýmto způsobem se dostalo přesných významových obryaů zákonným pojmům "zadostiučiněni" {§ 13 OZ) , "setkání vzájemných pohledávek" {§ 96 OZ), "nemožnost plnění" (§ 93 02), "pokračovaní v trestném činu" (§ 34 pism.ch), "spolčeni" a "srocení" {§ 7 odět. 1 TZ) a mnoho jiných. Vědecká definice právních pojmů není přirozeně závazná, často věak může být velmi autoritativní a jako taková uznávána konstantní aplikační praxí. Může ae ovšem též stát, žs ae vědecká definice určitého právního 59) pojmu od jeho definice legální liší. K tomu docházívá tehdy, jestliže je daný pojem ve vědě o státu a právu definován z jiného hlediska než v zákoně (arov. např. zákonné a vědecké definice právního pojmu vlastnictví), nebo existuje-li na obsah pojmu víc názorů (jako je tomu např. u pojmu "občanské právo") a zákonná definice vyjadřuje jeden (viz § 1 OZ), kdažto vědecké definice jsou rozličné a od zákonné definice se nejednou licí, 58) 0 významu vědy pro tvorbu právních pojmů viz pozn. 53« 59) 0 vztahu legálních a vědeckých definic -iz Wagner, cit. téze, 41. 54 nebo konečně tehdy, je-li legální definice neúplná, nepřesná nebo nesprávná. I na to jsou v naěem právu příklady. 0 jednom (o nesprávné definici věcných práv v § 20 ZMO) jame se už zmínili. Zde ei věimneme pochybné a neúplné definice právních úkonů v § T4 OZ resp. § 22 ZMO. Obě tato ustanovení definují právní úkony jako projevy vůle směřující k založení, ke změně či k zániku práv a povinností. Ve skutečnosti vlak v § 34 OZ a v § 22 ZUO vyjádřená logická- ekvivalence neplát^ a není pravda, že projev vůle je (za ostatních zákonných podmínek) právním úkonem tehdy a jen tehdy, smžřu-je-li k založeni, ke změně či k zániku práv a povinností. Právními úkony jaou i projevy vůle směřující k něčemu jinému, tak zejména k zajištění závazků, které ani podle OZ ani podle ZUO «daleka ne vždy spočívá v založení nového závazku; oba zákoníky poskytují i hojnost jiných příkladů právních úkonů, které se"nevejdou" do tripartice § 34 OZ resp. 5 22 ZUO, jako např. (omezujeme se toliko na několik příkladů z OZ) námitka promlčení (5 100 ofiat. 1), volba splnění (S 72), uplatnění nároku u organizace (§ 236}, upomínka í§ 54 odst. 1, § 78), notifikační ekty podle § 65, 86 a 262 odst. 12) atd. Proto věda o státu a právu Často forntalizuje pojem právního úkonu obecnější a přesnější definicí tsk, že jim je projev vůle směřující ke způsobení dovoleného právního následku. 50) Literatura je ovšem v této věci dost kolísavá. Nejjesnějáí je literatura sovětská, v niž se dočteme (Marksietsko-leninskaja obščaja teorija gosudarstva i pravá, 4. SocialiatiČPskoje pravo, Moskva 1973, kap.14.4.), že "...právní významnými skutečnostmi je třeba rozumět okolnosti, s nimiž z^kon spojuje netoliko vznik, změnu nebo zánik konkrétních právních vztahů, ale i jiné právní následky". K podobnému názoru dochází větřinou i sovětské literatura civilistická, která vykládajíc 51.19 Základů občanského zákonodárství S3SP a svazových republik, resp. či. 41 OZ RSFSR atd., které mají v podstatě stejné znění jako § 34 na?ebo OZ, dochází, jako my zde, k názoru, Že právní úkony jsou obecně projevy vůle způsobit právní následky. Srov. Krasavčikov, Graždanakij kodeks RSFSR, Sverdlovsk 1965, 107, Flejěic (red.), Naučno-praktičeskij kommentarij k GK RSFSR, Moskva 1965, 51 aj. (Ani v sovětské literatuře vřok nechybí definice omezující pojem právních úkonů na projevy vůle založit, změnit Či zruěit právní vztahy.) V naší literatuře Učebnice občanského a rodinného práva (red.V.Knapp) , I, Praha 1955, 82, uvádí zmíněnou tripartici projevů vůle jasně jako příklad-mou ' (autor Blažke), kdežto Československé občanské právo (red. Knapp, Luby), I, 2,vyd., Praha 1974, 112 an. se při definici právního úkonu přidržuje zákonného textu, upozorňuje vrak i na názory jiné (autor Luby). 55 /c/ V některých případech dochází k formalizaci právního pojmu pôsobením aplikační praxe, zejména konstantní judikatury. Ani tato formalizace není přirozeně závazná, je však - zejména je-li provedena publikovaným rozhodnutím - velmi autoritativní. Jako příklad tu lze uvést formalizaci pojmu neplatnosti závěti podle § 479 OZ provedenou Nejvyšším soudem, ,, \ an# ■5) Právem poznamenává Wagner (cit. téze, 38), že i v právní vědě ía, dodáváme my, i v právní praxi) lze s ÚBpěchem používat pojmy, které vabec n í .'sou definovány nebo nejsou definovány přesně. 4. Některé požadavky na tvorbu a užívání právních pojmu Výřeuvedené úvahy o právních pojmech vyjadřují určité postuláty, jejichž splnění je úkolem legislativní, aplikační i vědecké činnosti. Tato činnost není vždy bezchybná, takže v našich právních předpisech (zejména podzákonných) nalezneme nejeden nedostatek v používání právních pojmů a názvů. Proto ee v závěru této studie snažíme upozornit na některé zásady, které by při používání a popř. při tvorbě právních pojmú a názvů měly být dodržovány. Poněvadž problematika používání právních pojmů a právních termínů je souvislá a navzájem se prolíná, probíráme ji tu Bpolečně, b to tak, že počínáme otázkami týkajícími se převážně právního pojmosloví ta tc předevřím pojmosloví zákonného) a postupujeme k otázkám převážně názvoslovným. /a/ Logická bezrozpornost právních pojmů Engelsem vyslovený požadavek logické bezrospornosti práva ' platí L pro právní pojmy. Jedním ze základních požadavků na jejich tvorbu a poüii-vání tedy je, aby ve vymezení jejich obaahu nebyl logický spor. Specifickým případem takovéhoto sporu je dvojsmyslncst právního pojmu, tj, případ, kdy právní pojem je jednou určer; např. znaky (a,b,c) a podruhé ía,c,ri' nebo jednou znaky (a,b,c) a podruhé pouze znaky (a,c) anod., anebo kdy ,íp pochybné, zda je určen těmi či onírai znaky. Některé příklady takto rozporných pojmů již byly uvedeny v jiných souvislostech (viz výře sub II. 2.c. výklad o legálních definicích v^ei v * 13 ZUO a věci opuštěné v § 453 odst. /2/ OZ). Zde budou uvedeny některá dalčí. ^rubý logický rozpor se nalézá v pojmu volného díla podle 5 ?5 odst. 1.1! autorského zákona č. 35/1965 Sb. Z tohoto ustanovení totiž vyčteme, že mimo případy uvedené v § 33 cit. zák. je volný» dílem dílo autora, jenž neaiá dědiců nebo jehož dědicové dědictví odmítli. Není pochybnosti o tcan, že tato legální definice chce vyjádřit, že volným dílem se stává dílo zemřelého autora, po němž nikdo nedřdil. Logická rozpornost toho, jakým způsobem to 66) V dopisu C. Schmidtovi z 27.10.1Be»0, Marx, Engels, Spisy, 37, 556. 58 bylp v § 35 odst.(l) vyjádřeno, spočívá v tomto dilemata tu: Ten, kdo by jinak byl dědice«, ale dědictví platně odmítl, dědicem není (hledí se na něj, jakoby neexistoval). Kumulativní formulace § 35 odat. (1) cit. zák. vyjadřuje tedy nelogické superfluum. Pokud anad § 35 odst. (1) cit. zák. takovéto superfluum chtěl vyslovit záměrně, dostal by se do logického rozporu jeStě horěíhoi Podle v 469 02 totiž nedřdí ani' ten, kdo by jinak dědicem byl, ale je k dědění nezpůsobilý. I na toho se z hlediaka dědického práva hledí, jakoby neexistoval. Formulace § 35 odst. (1) cit. zák. by tedy při doslovném výkladu znamenala, že zanechal-li autor toliko jedinou osobu, která by jinak byla jeho dědicem, ale nedědí z důvodu dědické nezpflsobilosti, nebo v situacích obdobných, by ee dílo nestalo volným. To je ověem závěr absurdní, vnitřně rozporný a zákonem určitě nezamýšlený. DalSi příklad logické rozpornosti pojmu (jeho dvojsmyslnoati) poskytuje § 122 odst. (2) 02, který stanoví, že polovinou měsíce je 15 dní,ale na rozdíl od § 73 odst. (2) ZMO nestanoví, co se rozumí lhůtou jeden nebo několik «ěsíeů a půl. Tím se tedy pro oblast věcné působnosti občanského zákoníku pojem "X měsíců + půl mršíce" stává dvojsmyslný a vnitřně rozporný. Sčítání "X měsíců + půl měsíce", totiž není komutativní, neb o t měsíce mají různý počet dni a pevný sled, takže výsledek může být jiný, připočí-tá-li se půl mísíce (tj. 15 dni) nejprve nebo nakonec. Tak napr. lhůta jeden a půl měsíce, jejíž běh byl založen skutečností, která nastala dne 16, ledna, skončí v prvém případě dne 28. (resp. 29.) února, kdežto v druhém případě dne 3. (resp. 2.) března. V těchto a v podobných případech pak je na právní vědě resp. na právní praxi, aby odstranila rozpornost popř. dvojsmyslnost pojmů a jednoznačně určila jejich obsah,Nejednou se vrak stává, že ani vědě o státu a právu se nepodaří dospět k jednoznačnému vymezení právního pojmu, přičemž tato skutečnost může mít i zpětný vliv na legislativu. Tak např. právní vědci se přou o to, co je to právní odpovědnost, a nevyjasněnost resp. dvojsmyslnost tohoto pojmu se projevuje v zákonodárství tím, že jednotlivé právní předpisy bez ustáleného řá.du jednou používají výrazu, že někdo odpovídá za splnění své povinnosti, a jindy, že odpovídá za její nespi- 59 není (za její poruoení). Naposled uvedená koncepce je obvyklá tam, kde jde o odpovědnost trestní Či odpovědnost 2a způsobenou škodu, naproti tomu v oblasti ústavní odpovědnosti se spravidla odpovídá za náležité plnění povinností , tj. za výkon funkce (viz např. 61. 60 odst. 2, 51. 70 odst. 2 a 21. 126 odst. 1 úst. zák. o Čs. federaci); podobná formulace se ovšem nejednou najde i jinde (tak např. podle § 146 odst. 1 zákona o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech 5. 64/1972 Sb. organizace odpovídají za plnění úkolů, které pro ně z tohoto zákona vyplývají}. Tato nejednotnost koncepce pojmu odpovědnosti se někdy projevuje dokonce v témže zákoně: Tak např. podle § 420 a 421 02 se při odpovědnosti za způsobenou Škodu odpovídá za porušení povinnosti, kdežto při odpovědnosti za vady so podle i 233 odst.(l) odpovídá za její splnění ("Za řádné a včasné poskytnutí služeb odpovídají organizace..."}. K dovršeni všeho $ 470 0Z používá pojmu "odpovědnost" ještě v jiném amyslu a stanoví (viz téi jeho rubriku), že "dědic do výše ceny nabytého dědictví...odpovídá za.■.zůstavitelovi dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí". To je ovšem jasný omyl, nebolí v tomto případě o odpovědnost vůbec nejde. (Smysl tohoto ustanovení je prostě vyjádřit, Že dědic je povinen splnit dluhy, které na něj přešly děděním, toliko do výěe ceny nabytého dědictví.) A>/ Požadavek konstantnosti používání právních pojmú /aa/ Jedním z významných požadavku legislativní techniky je konstantnost používání právních pojmu a tím i používaní konstantní terminologie, zkrátka požadavek, aby tímtéž jménem byl vždy označován týž denotát a aby tedy bylo možno právem soudit, Že použije-li právní předois různých slov (jmen), míní tím též něco jiného. Ne vždy se tak v naří legislativě děje. Nejednou se totiž stává, že týž výraz je v různých právních předpisech (a někdy dokonce i v tomtéž) používán v různém významu. Pokud nejde o zámčrnou a přesně odliřenou po-lysémii Či homonymum (viz dále), jde v takovémto případě vždy o vážný legislativní nedostatek, tedy i tehdy, jestliže se význam téhož slova použitého v různých právních normách licí jen velmi málo, takže z hlediska jazykového anad ani nelze mluvit o polysémii. 60 /bb/ Nejvýraznějším případem nejednotnosti použití právního pojmu je rozpor legální definice téhož pojmu r různých právních předpisech. Jako příklad toho možno uvést definici pojmu "mladistvý" v zákoníku práce (^ 274 odst. 2 v souvislosti s § 11) a v trestním zŔkoníku (§ 74}, které se od sebe liší jak co do počátku, tak co do konce věku mladistvosti. líůže se tedy stát, že někdo je mladistvý podle práva trestního, ale není mladistvý podle práva pracovního. Do této kategorie náleží i legální definice resp. legální vysvětlivka pojmu "osoba blízká** v občanském zákoníku ( § 116) a v trestním zákoníku (§ 89 odst, 8). Tu snad sice lze interpretací dojít k závěru, že nejde o rozpor věcný (in merito), ale v obou cit. zákonících je k vysvětleni uvedeného pojmu použito jiné formulace,takže mohou vzniknout zcela zbytečné pochybnosti, zda je mínřno totéž. Občanský zákoník totiž mezi osobami blízkými výslovně neuvádí osvojence a osvojitele, poněvadž je v duchu § 63 ZP považuje za příbuzné, kdežto trestní zákoník osvojence a osvojitele mezi osobami blízkými uvádí výslovně vedle příbuzných, přičemž navíc zepomíná na příbuzné osvojitelovy, kteří jsou podle § 63 ZR i příbuznými osvojence. (Viz výše eub III. 2. e). Bylo by tedy možno se ptát, zda je to záměrné či zda je to legislativní opomenutí, a zda tedy např. osvojenec, jenž podle 0Z a ZR je příbuzným pokrevního dítěte svého osvojitele (je jeho legálním sourozencem) a tudíž i jeho osobou blízkou podle % 115 0Z, jí téí je nebo není podle § 89 odst. /7/ TZ. /cc/ Jiný případ nekonstantnosti používání právních pojmů vzniká tehdy, jestliže určitý právní pojem je v jednom právním předpieu legální definován a v nšnž samém a popř. v jiném, v němž není legálně definován, je používán ve zjevně jiném smyslu. Jako příklad tu opět zvolíme (tentokrát z jiného hlediska) používání nojmu "věc" (tj. věc v právním smyslu, věc jako sekundární předmět právních vztahů), o němž již byla řeč dříve. Legální definici pojmu "věc" podává v současném našem právním řádu toliko ZUO ve svém § 13 (viz výěe sub II. 2. c). Pojmu "věc" vrak používají i Četné jiné právní předpisy, aniž jej definovaly. Činí tak především občanský zákoník, který pojmu "věc" používá r.Rač^tnékrát. Teoret icky se v občsnek4m 61 právu přijímá podobná definice pojmu "věc", jako má § 13 ZMO, a za věc v právním smyslu se - 2a zákonných podmínek - považují věci hmotné (res corporales) a přírodní síly, Sám občanský zákoník vrak na mnoha místech pojmu "věc" očividne používá v uíším smyslu, totiž toliko ve smyslu "věc hmotná" (srov. např. § 119-121, 247 an., 263 an., 276 an.). Ve stejném smyslu používají pojmu "věc" i některé od občanského zákoníku odvozené pod zákonné normy (např. pojistné podmínky č. 48/1964 5b,). Pojmu "věc" používá často i zákoník trestní a ani on jej nedefinuje, takže si jej musela vy mezit komtantni judikatura, která riřev.ala nikoli definici § 13 ZUO, ale z trestně právního hlediska mnohem vhodnějěí definici 5 23 občanského zákoníku z r. 1950 iviz výře sub IV. 3. c). Korunu nejasnostem ve vymezení právního pojmu "věc" nasazuje ověem zákoník mezinárodního obchodí; sám, ne-bot vzápětí po definici véci podané v § 13 na ni zjevně zapomíná a v §. 16 a 17 (ale i v četných jiných I věcmi zřejmr rozumí toliko věci hmotné. /dd/ Nejednotnost v používaní téhož právrího pojmu muže nastat i tehdy, jestliže dotyčný poje» vůbec nerí legálně definován, ale z nepochybné interpretace právních předpisů vyplývá, že je ho v různých právních normách používane v různém smyslu. Takováto či podobné případy jsme již demonstrovali na používání právních pojmů "půjčka" a* "výpůjčka" a zde k tomu dodáme ješté několik příkladů a poznámek dalších. Namátkou lze uvést pojem "vyvlastnení", jenž je jinak vymezen v občanském zákoníku a jinak v normách správního práva- Kdežto totiž ze spojení obou vět § 131 odst./2/ OZ zřetelně vyplývá, že se tu vyvlastnením nesprávně rozumí toliko odnětí vlastnického práva, rozumí se jim podle § 108 an. stavebního zákona č, 50/1976 Sb. li podle jiných administrativně právních předpisů) nejen odnětí vlastnického práve, ale i jeho omezení (a popř. jiná omezení). Dalším příkladem poněkud odlišného druhu je použ'-vání pojmu "povodeň". Zákonodárství jej 3ice s pochopitelných důvodů nevymezuje, ale jednou jej logicky podrazuje obecnějěímu pojmu "živelná pohroma" (zákon o požární ochraně č. 16/1958 Sb.) a po druhé méně emfatíckého 57) Knapp, Luby (red.), is. občanské právo, I, Praha 1974, 276. 62 _. pojmu "živelní událost" (§ 14 písm. e) pojistných podmínek č. 48/1964 Sb. ), i ačkoli v obou případech jde o totéž. Nakonec budiž uveden ještě dosti vážny a zcela zbytečný nesoulad ve vyjadřování, týkající se uatáleného výrazu fmé se za to". 0 tomto výrazu se studenti učí na právnických fakultách, že je neklamným znamením vyvratitelné domněnky, a v tomto smyslu je také použit v § 232 odat.(2) 0Z, v § 71 a 98 odst.(2) ZUO a jinde. Naproti tomu • vyjádření § 60 odst./V TZ "má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil" nelze rozumět jinak, než jako domněnce nevývratné popř, fikci. Pozoruhodným případem nejednotnosti právního (zákonného) vyjadřování je používání slova "muže", na které v naěí literatuře upozornil Hrdlička. Toto zdánlivě zcela jednoznačné slovo je ve skutečnoeti v zákonné terminologii mnohovýznamové. Zde se zmíníme toliko o jedné, paradoxní stránce jeho mnohovýznamovosti. Toto slovo je totiž v zákonné terminologii kromě ve svém přirozeném významu (tj. může, ale nemusí) r.lkdy a poměrně dost Často používáno ve svém antonymním významu, totiž ve významu "musí". Slovo "může" zns- 69) mená tedy v textu právních predpisu jedr.ou "nercu3Í" a jindy "musí". Jako příklad tohoto naposled zmíněného významu slova "může" lze uvést % 79 odst. /2/ zákona o rodině. Nemůže totiž být pochybnost o tom, že v případě, kdy je nezletilci třeba zřídit opatrovníka a není možno jím ustanovit nezletilcova příbuzného, soud nejen může, jak říká zákon, ale musí touto funkcí po-vřřit jiného občana splňujícího zákonné podmínky, nebo národní výbor. Takovýchto příkladů by bylo možno uvést dosti velký počet, Horěí vrak je, že zákonodárství při používání slova "může" nebývá vždy nejpečlivějěí, takže vedle nepochybných případů, kdy "může" skutečně znamená "mCŽe" a nepochybných případů, kdy znamená "musí", je řada případů, v nichž je pochybné, zda znamená to Či ono. Hrdlička takovýchto případů napočítal ve čtyřech zákonech (v občanském zákoníku, v zákonu o rodin?, v občanském soudním řádu 70) a v notářském řádu) na půldruhé stovky, 'což není zrovna počet malý. 68) Může 5i muaí ?, Právník 1966, 44? sn. 69) Tímto jevem, který lze nazvat paradoxní synonymii, se autor této studie zabývá v článku uvedeném v pozn. 7 70) Hrdlička, cit.či. 449 Ó3 /ee/ Existují ověem i případy, kdy použiti téhož alova v nestejném významu má své opodstatnění a není možno se mu vyhnout bez zkomplikování věci. Tyto případy jsou ovřem výjimečné. Jedním z nich je použití alova "obec" v zákonu o národních výborech (§ 1 odst. 1) a v § 7 č. /16/ vyhl.o pravidlech silničního provozu č, 100/1975 Sb. Kdežto v případě prvém se obcí rozumí nejnižří Ú2emně správní jednotka, tedy jednotka zahrnující jak geografický tak lidský faktor, rozumí ee jí v druhém případ* geograficky (topograficky) vymezený aglomerát staveb, tj. dopravními znsčkarai vymezené zastavěná oblast. /c/ Uživení synonym a homonym (polysámú) S požadavkem konstantnosti terminologie je spojena problematika používání synonym a homonym resp. polyaémú v právních předpisech. Tato problematika je obecns velmi složitá a autor této stati se jí teoreticky zabývá jin- 71) de. Zde se o ní zmíníme toliko nejstručněji z hlediska legislativní tach- niky, Keni pochyby o tom, že používání s.ynonym v legislativních textech je krajné nežádoucí, a to nejen z hlediska jednoho právního předpisu, ala i zde z hlediska celého prŕvního řádu. Na rozdíl od právní vědy, která ai to, byt i tam s mírou a s rozvahou, múze někdy pro oživení slohu dovolit, právní předpisy by ee měly synonym vystříhat. Tak např. v literárním textu lze bez velkého nebezpečí používat vyrazí závět, testament, poslední vůle a třeba Í dnes už archaického výrazu poslední pořízeni, v legislativním textu je však namístě, jak činí občanský zákoník, zvolit jeden, tj. in concreto závět. Vřeobecně lze říci, že používání synonym v právních předpisech sr.iži-je přehlednost právního řádu, zmenruje jeho srozumitelnost, činí obtížn=j- _ šíra studium práva a, což stále nabývá na důležitosti, neobyčejně zdržuje 72) vytvoření automatizovaného systému právních informací. přitom ani prak- 71) V článku uvedeném v pozn. 7 72} Srov, Bertrand v cit.či. 64 ticky nebývá obtížné požadavku nepoužívání synonym vyhovět, nebot v naprosté větřině případů je možno ae jim při pečlivé přípravě právní normy snadno vyhnout. Sotva lze např. přesvědčivě zdůvodnit, proč svou pod*> statou zcela stejný institut ee v OZ nazývá neoprávněné získání majetkového prospěchu, v ZMO bezdůvodné obohacení a v HZ je vyjádřen složitým opisem "přijetí plnění nebo jinaké získáni majetkového prospěchu, který organizaci nenáleží". Pozornost vzbuzují i zákonná synonyma "občan" (OZ) a "fyzická osoba" (ZtíO), "organizace" (OZ, ZO aj.) a "právnická osoba" (ČI. 11 ústavy, ZHO), aj. Není ani věcného důvodu, proč se normativní akty správních orgánů jednou nazývají směrnice, jindy instrukce či pokyny nebo i příkazy. Tato terminologická nejednotnost může vyvolat nejen praktické ale i teoretické pochybnosti o charakteru takovýchto aktů. Někdy ovpesi je možno použít v zákonném textu slov, které jsou v obecném základu spisovného jazyka synonymy, a legální formalizací jejich významu jejich synonymitu odstranit, takže mohou s užitkem sloužit k vyjádření významů sice podobných nebo souvislých, ale zároveň přesně odliSných. Příkladem toho je použití slov "půjčka" a "výpůjčka" v ZtfO a zejména přesné legální rozlíčení významu synonym Einwilligung a Genehmigung v § 469 občanského zákoníku. NDR. Nežádoucí je i používaní homonym a polysémů, tj. mnohovýznamových slov, a to zejména tam, kde k jejich použití dochází v důsledku nedostatku legislativní koordinace nebo nepeČlivosti přípravy právní normy, Ka rozdíl od synonym se vrak bez homonym a polysémů úplně obejít nelze. Tak např. by asi bez násilného vytvořeni zbytečných novotvarů bylo sotva možno se vystříhat polysémů "započtení" (•'.j. jednak kompenzace jako důvod zániku závazků a jednak kolace jako započteni na dědický podíl) či "příkaz" {soudní příkaz, služební příkaz, příkaz ve smyslu smlouva príkazní, tj. mandát, příkaz v závěti, tj. modus), "postoupení" (postoupení věci příslušnému orgánu, postoupení pohledávky, tj. cesae) atd. Obtížné a málo praktické by bylo usilovat o odstranění výšezraíněné polyséaie slova "obec" ci o odstranění navyklé a vžité polysémie slova "promlčení", 65 které znamená něco jiného v právu trestním (promlčení treatního stíhání, promlčení výkonu trestu), v právu finančním a v právu občanském, v němí navíc je podstatný pojmový rozdíl mezi promlčením pohledávek a promlčením vlastnického práva (§ 100 odst. 2 02, § 77 ZMO) a vůbec vecných práv, atd. V takovýchto případech rozdíl významu polysému vyplývá zpravidla z kontextu. Pokud by tomu tak nebylo, bylo by vhodno odlišit různé významy homonyma či polysému legální definicí či operací definici podobnou. /d/ Stručnost a jednoduchost formulace pojmu Jedním z požadavků legislativní techniky je i stručnost a jednoduchost 73) formulace právních pojmů, tedy dalo by se říci zásada, že tam, kde lze vystačit s jedním slovem, je zbytečné používat dvou. Dlouhé a složité for-. mulace právních pojmů snižují zpravidla přesnost vyjádření a stejně se obyčejně nevžijí. Tak např. se běžně říká nájemné a nikoho nenapadne říkat ú-hrada za užívání bytu atd. Nevhodné jsou též vyumělkované a Šroubované výrazy, které někdy mají znít odborné, ale ve skutečnosti bývají projevem pseudoodborného právnického soobisniu. Takovéto výrazy se ovšem vyskytují spíc v literární právnické tvorbě než v legislativě. /e/ Používání arehaismů a neolngisaů Konečné lze upozornit na to, Že v právním pojmosloví a názvosloví je 74) vhodno se pokud možno vyvarovat archaismu, ledaže by žlo o výrazy zcela vžité, srozumitelné a zejména takové, pro které současná řeč nemá vhodný ekvivalent. Obdobné platí pro používání cizích slov, jimiž tu ovsem přirozeně míníme toliko taková olova, která jsou dosud vnímána jako cizí, nikoli tedy slova cizího původu, ale zcela zdomácnělá, jako např. organizace, advokát, prokuratura, Sek, autor atd. Naproti tomu jako cizí slovo je dosud pociío- n\ SSA1!"»,?8' 129i *—• "*• "■" «»• 66 váno např. slovo hypotéka, prokura, aboliee apod., která ovřem jsou vžitá a těžko nahraditelná českými ekvivalenty, takže jejich použití v zákonném textu jeho srozumitelnost nesnižuje. Cizí slova mohou být vžitá toliko v určitých vztazích, zejména nap?, v zahraničním obchodě, kde fungují jako termini technici ve výřeuvedeném smyslu, takže srozumitelnost vyjádření rovněž nesnižují, nýbrž v tomto případě naopak spise zvyšují. Takovéto cizí slova pak výjimečně mohou být pouíita i v zákonném textu, jako např. slova resp. výrazy "charter" a "indemnizačni prohláěení" v § 571 odst./I/ a 686 odst. /I/ ZMO. Budiž dále podotknuto, že právní věda, ač i ona by měla cizích slov používat s mírou a bez zmíněného.snobismu, je při jejich používání volněj-ří. Použití cizího slova se standartnim významem totiž často usnadňuje a zjednodušuje vyjádření. Takovými slovy jsou např. autoremedura, alternativní plnění, kasaee, reivindikace a žaloba negatorní atd. {Poslední příklad je zvlártě instruktivní! pro negatorní žalobu existuje Seaký výraz "žaloba zépúrčí", o němž ale zpravidla nikdo neví, co znamená, a neznají ho často ani právníci). Žádoucí je konečně vystříhat se zbytečnému vytváření novotvarů, které mohou být bud" absolutní (tj. slova, která dosud v jazyku neexistovala a byla uměle vytvořena), nebo relativní, právní, tj. slova, která již v jazyku existovala, ale nově se jim dostává právního významu nebo která už právní význam měla, ale dostává se jim právního významu nového. Příkladem absolutního novotvaru je např. slovo "odvolávka", příkladem druhého je "občan" ve smyslu fyzická osoba. Oba tyto neologismy se v naší právní řeči vžily, jsou však i jiné, (jako např. "úhrada za užívání bytu" místo "nájemné", které se nevžily a jejichž vytvořeni patrně bylo zbytečné. 67 vi. z á v á Na závěr je jiatí zbytečno zdůrazňovat, že tato .tat si nekladla za cíl látku vyčerpat, nýbrž jen naznačit některé problémy z látky dosud velmi Bálo vědecky zprecované a upozornit na možná jejich řeěení. JedMm z 0-kruhu otázek, jimiž se tato stal vůbec nezabývá, je mezinárodní aspekt právního pojmosloví a názvosloví, který má nemalou důležitost v perspektivě Komplexním programem RVHP postulovaného sbližovaní a popř. i unifikace některých částí právního řádu členských zemí RVHP. Této problematiky se do jist* míry a nepřímo dotýká autorův řlánek uvedený v pozn. 7, k němuž ae zde odkazuje. 68 RECENZE, PŘEKLADY PREAMBULE - OTÁZKA PRÁVNÍ VĚOTX* Dr. Caaba V a r g a , CSc. Ústav pro státní a právní vědy Maáarské akademie věd I. Pojem preambule. - II. Obsah a funkce preambule. - III. Kormativní dosah obsahu preambule. - IV. Problém odôvodnenosti preambulí z hlediska socialistické právní politiky. úvodní formy legislativních aktu se vyvinuly souběžně se vznikem písemné formy právních předpisů v počátečním období vývoje práva. Přesto první kodifikace práva, tj. kodex Bilalamy, krále Esnunny, jež byla uskutečněna kolem roku 2 260 před naším letopočtem,neměla, pokud je známo, žádnou preambuli. Jednou z nejvýznamnějších a nejvlivnějších kodifikací starověku byl kodex Chammurrapiho asi z roku 1694 před naším letopočtem. Tento kodex měl předmluvu a končil epilogem. Předmluva byla náboženským úvodem v oslavné formě, v básnické mluvě; tím, že poukazovala na poslání, velikost a činy panovníka, měla vytvořit rámec pro vyhlášení těchto právních předpisu. První psaná smlouva, která se nám dochovala, byla uzavřena Ramsesem II. a princem Chetou ve 13. století před načíra letopočtem. Také ona měla preambuli, a také kodex Uaniho, sepsaný ve 3. století před naším letopočtem, měl úvodní část ve své první kapitole. V ní byla zakotvena po-svátnost systému kast a jeho nadpřirozený původ, tlumočený božskou osobností Maniho. 1) Acta Juridica Academiae Scientiarum Hungaricae, Tomus 13/1-2/pp.lOl-128/1971 69