Předmluva.*)
ÍS a jaře roku 1872 měl jsem v právnické společnosti ve Vídni přednášku, kterou/ jsem v létě téhož roku vydal u veřejnost ve spiisobe podstatně rozšířené a pro širší knihy čtenářstva upravené, pod názvom: „Boj o právo." Účel, kterýž mne vedl při sestavování a uveřejnění spisu tohoto, byl původně méně theore-tický, ale spíše mravně-praktický, méně k tomu směřoval, aby snad prospel vědeckému poznání práva, anobrž spíše aby prospěl onomu smýšlení, z kteréhož právo poslední svou sílu musí čerpati: odhodlanému totiž a statečnému hájení citu právního. Nechť má spis tento jakékoli vady do sebe, předce musela tato myšlenka udeřiti na pravou žílu času, musela něco pravého v pravou chvíli pověděti. Toho jest mi ruko-jemstvím rozšíření a spüsob, jak přijat byl tento spis v Německu í mimo Německo**), jakož i rozmanité ty
_>-) Ku čtvrtému vydání původního  spisu. **) Z překladů v vyšly dosud: uherský (od dr. G. Wciv kIíi v 1'cšt.i),   holandský   (v Leideuu   od   dr.   v;ui Ilammla), uovorecký (v Aténách  od dr. Lappas-a)   a chystají se francouzský, vlašský, ruský, srbský, rumunský a chorvatský.
1*
2619211703
IV
prípisy, kterými/, muč neznámé mi osoby dávají svědectví o tom, jaký vliv měl miij spis na jejich se rozhodování.
Podávám malý tento spisek svöj tentokrát po čtvrté u veřejnost, tentokrát ve spůsobě levného vydání pro lid, čímž nakladatelský závod zamýšlí zjednati spisku přístup také  do širších kruhův.
Nevím, byl-li bych tomuto úmyslu posloužil se své strany, kdybych byl vynechal všecky ty kusy, které mají na zřeteli víc právníka než neprávníka. Upustil-li jsem však od toho, tož stalo se to, an jsem si myslel, že ony kusy dosud nebyly překážkou u dosavadním rozšířování-se spisu tohoto do kruhiiv širších, právník ale že by snad nerad jich pohřešoval.
Také to, co kritika vytýkala mému spisu, nepohnulo mne, abych v néin něco měnil, ba ani nepřibírám více onu odpověď, kterou jsem kritikům dal v předmluvě ku třetímu vydání. Je-li základní myšlenka spisu mého pravdivá, jakož já o tom teď i dříve jsem přesvědčen, udrží se sama v platnosti; ncní-li pravdivá, tak by bylo každé slovo ku její obraně slovem ztraceným.
Jenom o dvojí věc musím prositi. Zajedno o to, aby spůsob vyvracení nezáležel v tom, že by někdo náhledy mé zpřevracel a zkroutil, o mně tvrdil, jako bych vádu a svár kázal a za věčné soudění a rvaní se přimlouval, co zatím já nepožadujú zápas o právo
^:M%*s?$ímsm
v
při každém sporu, uobrž jen tehdáž, kdy útok na právo •zároveň zahrnuje v sobě nevá/nost k osobě.'-) Povol-ností a smířlivosti, mírnosti a lásce k člověčenstvu, smírnému narovnání i upuštění od svého práva, všemu tomu jsem ve své theorii ponechal plnou měrou místa, pokud tomu přísluší; — proti čemu se má thoorie ozývá, jest jedině nedůstojné snášení nepráví ze zbabělosti nebo lhostejnosti.
Druhá věc, na kterouž naléhám, jest: aby, komu opravdu na tom záleží, aby si o mé theorii učinil jasné ponětí, zkoušel se týž, aby naproti positivní formuli, jak si prakticky lze počínati, kterouž formuli má theorie rozvinuje, postavil on se své strany jinou positivní formuli; však on pak brzy se přesvědčí, kam ho to vedlo. Co má oprávněncc činiti, šlapou-li mu po jeho právu nohama? Kdo na tuto otázku může dáti platnou, t. j. s trváním právního pořádku a s myšlenkou osobnosti se srovnávající odpověď, kteráž by byla opakem odpovědi mé, ten mne vyvrátil; kdo toho nedovede, tomu zůstane na vůli, aby buď se ku theorii mé přidal, anebo aby se spokojil s onou polovičatostí, kteráž jest známkou všech nejasných duchův, při kteréž to člověk přivede jenom k nelibosti a k popírání, nikoliv ale k vlastnímu positivnímu náhledu. Při čistě vědeckých otázkách snad může postačit, vyvrátímr-U jednoduše
K) Porovnej stv. 28 a 99 spisu tohoto.
17
VI
omyl, byť bychom ani nebyli s to, abychom sami oositivní pravdu podali, avšak při praktických otázkách, kde jest nevyhnutelno, že se musí jednati, a jen o to ještě běží, jak se má jednati, při těch nepostačí, abychom positivní návod od jiných daný odmítli jako nesprávný, nobrž tady musíme jiný návod předložiti na místo onoho, čekám, zdaii se tak stane a návodem ode mne podaným.
V Gotinkách, 4. srpna 187-4.
Dr. Rudolf šl. Hierin^?.
I ojem práva jest praktický, t. j. pojem účelový; každý   účelový  pojem vsak jest   co   do  své podstaty  dvojaký,  neboť zahrnuje v sobě rozdílné dvě částky,  účel  a prostředek, — nepostačí tudíž, pojmemije-li kdo jen. účel,   nobrž on musí zároveň udati prostředek, jakým lze účele toho dosáhnouti. Ka tyto  obe  otázky musí  nám  také právo všady dovést  odpověděti — jak v celku tak při každém jednotlivém právním zřízení, a věru, celá systematika práva není nic jiného, než ustavičné odpovídání na obě ty otázky.    Každý  výměr nebo-li  definice některého  právního  zřízení,  ku př. majetku,  obligace, jest nevyhnutelné  dvojaký,  udává účel, kterému to právní zřízení slouží, a zároveň prostředek, jak se má pokračovat k tomu účeli. Prostředek však, aťsi již jest jakkoliv mnohotvárný, objeví so konečně vždy co boj nebo-li zápas proti  nepráví.  Y pojmu „práva" shledají se pospolu opaky: boj a pokoj, — pokoj jakožto cíl, boj jakožto prostředek práva, oba pojmem  práva  stejnou měrou dány a od něho no-
odlučitelny.
Mohlo  by  se naproti  tomu namítnouti:   boj, nepokoj že jest právě to,  co  chce  právo  zameziti,
boj že zahrnuje porušení, popírání pořádku p niva, tedy že není žádnou částkou pojmu práva. Námitka ta by byla pravá, kdyby běželo o boj nepráva proti právu, avšak ono běží o boj práva proti nepráví. Bez tohoto boje, t. j. bez onoho odporu, j oj ž klade právo 'proti nepráví, zapřelo by právo samo sebe, že jest právom. Pokiul ještě bude právo muset býti přichystáno na útok se strany nepráva, — a to bude trvat, pokud svět světem bude, — nebude právu ušetřeno bojování. Boj není tudíž něco, co by právu bylo cizím, nobrž boj jest s podstatou práva nerozlučně sloučen, jest částkou pojmu práva. —
Všecko právo ve světě bylo vybojováno, každá právnická zásada, která je v platnosti, musela být teprv na těch, kdož se jí opírali, vybojována, a každé právo, právo národa i právo jednotlivce, předpokládá ustavičnou hotovost k ubránění svého trvání. Právo není pojem logický, nobrž pojem síly. Proto nese spravedlnost, kteráž v jedné ruce drží vážky, odvažujíc jimi právo, v ruce druhé meč, aby právo uhájila. MeČ bez váh jest holé násilí, váhy bez meče jest málomocnost práva. Obojí patří k sobe a dokonalý právní stav panuje jenom tam, kdo síla, jakou spravedlnost mečem vládne, vyrovná se dovednosti, jakou zacházet umí váhami.
Právo jest neustálá práce a sice ne pouze státní moci, nobrž celého národa. Veškerý život práva, pohlédneme-li naň jedním mžikem,  předvádí nám
<i
totéž divadlo neúnavného klopoeoní a pracování celého národa, jakéhož poskytuje činnost národa na pudě ekonomické i duševní výroby. Každý jednotlivec, jemuž se přihodilo, že musí své právo brániti, převezme z této práce národa svou částku, přispívá svým haléřem ku uskutečnění idey práva na zemi.
Ovsem žo tato povinnost nenastává všem stejnou měrou. Bez stíhání a bez závady uplyne život tisícův jednotlivců v upravených kolejích práva, a kdybychom jim řekli: „Právo jest boj," — oni by nám nerozuměli, neboť oni znají právo jen co stav pokoje a pořádku. A se stanoviska vlastní své zkušenosti mají úplně pravdu, právě tak jako bohatý dědic, kterémuž bez namáhání padlo ovoce cizí práce do klína, popírá-li pravdivost zásady: Majetek jest práce. Klamání-se obou má svou příčinu v tom, že obě stránky pojmu majetku a pojmu práva v některé osobnosti takovým spůsobem od sebe se mohou rozpadnouti, že se jednomu dostane v úděl jen požívání a pokoj, a druhému práce a boj. Kdybychom se otázali tohoto druhého, dopadla by jeho odpoveď právě naopak. Majetek i také právo jsou podobny hlavě Janusově s dvojitým obličejem; k některým obrací jen jednu stranu, k jiným zase jen druhou stranu, odkudž pak pochází, že jest zcela rozdílným obraz, jaký si obojí o tváři Janusově utvoří. Vzhledem ku právu platí totéž jak při jednotlivých osobnostech tak o celých věkách. Život tohoto jest boj,
10
život onoho pokoj a národové jsou následkom tak rozdílného subjektivního roztřídění obého úplně tomu samému klamu vydáni v šanc, jako jednotlivci. Mějme dlouhou dobu míru a pokoje, a víra ve věcný mír bude státi v nejbujnějším rozkvětu, až první výstřel z děla zaplaší ten krásný sen a na místo toho pokolení, jež bez klopocení požívalo míru, nastoupí pokolení jiné, kteréž si pokoj musí těžkou prácí války teprv opět dobývati. Tak rozdílejí se jak při majetku tak při právu pľace a požitek, ale tím neutrpí újmy ta pravda., že obé patří dohromady ; za toho zde, jenž požívá a v pokoji žije, musel jiný pracovati a bojovati. 1'okoj bez boje, požívání bez práce přináleží době, kdy ještě ráj by] na zemi, dějepis zná obé jen co vymoženost neustálého, klopotného namáhání.
Tuto myšlenku, že jest boj vlastně práce práva a že co do praktické nutnosti své i co do mravní ceny úplně postaven být imisí na roveň s prácí při majetku, hodlám v následujícím průběhu dále provésti. Myslím, že nepodniknu tím zbytečnou práci, naopak, že napravím, co prohřešeno bylo opominutím a co zavinila veškerá naše theorie (nemíním pouze filosofii práva, nobrž také naše positivní právnictví). Jest to na naší theoríi až příliš patrne vidět, že má za úlohu, více se zanášeti vážkami než mečem spravedlnosti; jednostrannost cistě vědeckého stanoviska, s jakéhož theorie se dívá na právo, a kteréžto stanovisko se krátce nechá zahrnouti v tom, že jí právo
11
méně z jeho realistické stránky jakožto pojem moci předvádí, ale spíše z jeho logické stránky jakožto soustavu abstraktních zásad právních, — tato jednostrannost měla po mém náhledu na ponětí, jak naše theorie pojmula pojem práva, takovou měrou vliv, že se to ponětí s drsnou skutečností práva tak velice málo srovnává, — výčitka to, která nabude v dalším průběhu spisu mého svých dokladúv.
Slovo právo zahrnuje v sobe, jak známo, dvojí smysl,   smysl   práva  v  objektivním   smyslu  a práva   v   smyslu   s ubj ek Li vn í m ;   oným   prvním rozumíme souhrn platných právních zásad, zákonní pořádek života,   tím druhým ale   rozumí se vtělení abstraktního  pravidla v skutečnou oprávněnost některé  osoby.    V   obojím  smeru  potkává  se   právo s odporem, v obojím směru  má ten odpor přemáhat, t. j. své trvání cestou boje vybojovat  nebo si ubránit. Za vlastní předmět svého rozvažování obral jsem si   boj   v jeho druhém směru,  avšak nesmím opominout,  abych  své tvrzení,  že boj   spočívá už v podstatě práva, dokázal také ve směru prvnějším. Nepopírané jest to a proto žádného širšího rozbírání  to  nepotřebuje  vzhledem  k tornu,  jak stát uskutečňuje právo; udržování právního pořádku s jeho strany není nic jiného,   než  nepřetržitý boj proti bezzákonnitosti, jež pořádek právní uráží. Ale jinak jest tomu vzhledem k původu práva, nejen k původu prvopočátečnímu na počátku dějin, nobrž i  ku  každodenně  před  naší   tváří   se   opětujícímu
12
omládnutí práva,   a zhledem ku zrušování trvajících zřízení, odstraňování platných právních zásad pomocí nových,   zkrátka,   vzhledem   ku pokroku  v právu. Neboť zde staví se proti mému náhledu, jenž také povstání práva podřizuje tomutéž zákonu, kterémuž je  podřízeno  celé  trvání práva,   na  odpor  náhled jiný,   kterýž  se  alespoň  v  naší  románistické   vede na ten Čas ještě těší všeobecnému uznání, a kterýž mohu  po jménu hlavních jeho  zastávatelú krátce nazvati Savigny-Puchtovou theorií o povstání práva. Dle   onoho   náhledu  u fcvohi j c  se  právo   práve   tak nepozorovane   a bezbolestne,  jako řeč, není potřebí žádného 'Ziip;iK!'NÍ,   bojování,   ha ani   hledám',   itlebrž jest to tiše působivá moc pravdy, kteráž si bez násilného namáhání zvolna ale jisto klestí dráhu, jest to  moc presvedčení,  jemuž se poznenáhla otvírají mysli a jemuž svým konáním výraz dávají, — nová právní  zásada  vstupuje  rovněž tak   bez namáhání v jsoucnost, jako některé to pravidlo reci.    Zásada starorímskeho práva, že mohl věřitel dlužníka k placení neschopného  prodati za otroka do jinozemské poroby, anebo že mohl maj etnik svou vec na každém pohledávati, u koho ji zastihl, byla by se dle onoho náhledu v starém ii-íme sotva jinak byla vyvinula, než jako pravidlo,  že  předložka „cum" řídí abla-tivem. —
Tenť jest názor o povstání práva, s jakými jsem já sám odcházel z university a pod jehož vlivům jsem ještě mnohá léta stál. Má ten názor nárok na prav-
Uí
divostľ Husí se připustiti, že také právo, úplně jako řeč, zná bezúmyslný a nepovědomý, a abychom to pojmenovali obvyklým významem, organický vývin z vnitrka na vertok. Sem náleží všecky ty právní zásady, kteréž se ze stejného autonomního uzavírání právních záležitostí v obyčejném živote poznenáhla usazují, jakož i všecky ty abstrakce, konsekvenco, pravidla, které věda ze jsoucího práva pomocí dialektiky pojmu vyvozuje a ku vědomí přivádí. Avšak moc obou těchto činitelův: obyčeje a vědy, jest obmezená, ona může v mezích hotových dráh říditi pohyb, prospívati pohybu, ale ona nemůže protrhati li ráze, které proudu zabraňují, aby se dal jiným novým směrem. To jest možno jen zákonu, t. j. úmyslnému, k tomuto cíli směřujícímu úkonu státní moci, a proto to není žádná náhoda, nobrž nutnost, v podstatě práva hluboko zakořeněná, že se všecky dútklivější změny soudství i hmotného práva nazpět přivésti nechají na zákony. Ono se sice může státi, že změna, kterou zákon učiní v dosavadním právu, svůj vliv snad obmezí úplně jen nato právo: totiž na obor práva abstraktního, aniž by účinky svými zasahovala až dolů do oboru konkrétních pomerův, kteréž se na základě dosavadního práva byly utvořily, — to jest ale jen pouhé změnění v mašinérii práva, v kteréž se nedostatečný šroubek nebo válec nahradí důkladnějším.
Avšak velmi zhusta mají se věci tak, že se ona změna nechá docíliti jen za tu drahou cenu, že se
H
musí velmi citelné znsáíinoiiti do platných práv n do soukromých intcressiiv čili prospěehuv. S platným právem se v průběhu časův spojily prospechy tisícův jednotlivců a celých stavúv tou měrou, že se to právo nenechá odstranit, aniž by se těmlo co nejcitlivěji neublížilo; právní zásadu nebo zařízení v pochybnost uvésti znamená ale tolik, jako všem oněm prospěchům vojnu vypověděti, polypa odtrhnouti, který tisícerými chapadly se byl do života zakousal. Každý takový pokus vzbuzuje tudíž, jakož při snaze o sebezáchovám' zcela přirozeno, nejprudší odpor se strany ohrozených prospěchu v a tím samým boj, pri kterémž, jako při každém boji, nikoliv závažnost důvodův, nobrž poměr, v jakém k sobě stojí síly naproti sobe bojující, rozhoduje a následkem toho ne zřídka ten samý výsledek se docílí, jako při paralelogramu sil: posunutí od původní cáry ku diagonále. Jen tímto spüsobem lze si vysvětliti, že zařízení, jež veřejné mínění dávno bylo již odsoudilo, ještě dlouho mohou zůstati na živu; není to tak zvaná vis inertiae, která jich na živu udržuje, nobrž ona síía, s jakou odporují prospěchové, na trvání oněch zařízení závisící. Ve všech takovýchto případech, kdo dosavadní právo nalézá v prospěchách takového pomocníka, musí to být tedy boj, co novota musí podstoupiti, aby si přístup vynutila, boj, jenž se ■■zhusta vleče po celé století. Nejvyšší stupeň prudkosti dosáhne boj tenkrát, když prospěchové vzali na sebe postavu nabytých práv.   Tu stojí si dvě strany naproti,
15
z nichž knždá v praporu svém   nese svatost práva, jedna  svatost   historického práva,   práva minulosti, druhá svatost věčně povstávajícího a se omladajícího   práva,   věcného  arcipráva člověčenstva na povstávání, -~  sporný to případ myšlenky práva se samou sebou, jenž vzhledem k osobám, kteréž všecku   svou sílu a celou  svou jsoucnost  zasadily za své předsvědčení, a konečně orteli dějin propadnou, má do sebe něco opravdu tragického. Všecky velké vymoženosti,   jakéž   dějepis   práva   si   kdy   do své knihy zapsal: zrušení otroctví,  zrušení nevolnictví, svoboda  majetku gruntu,   svoboda  živností,   víry a jiných více,   všecky  tyto vymoženosti musely  být teprv touto cestou nejprudšího,  často  po celá století trvajícího boje  dobývány  a  ne   zřídka ukazují potoky krve, všady ale rozšlapaná práva, cestu, po kteréž se tehda právo ubíralo.   Neboť „právo jest Hladolet, jenž své vlastní děti pohlcuje;"*) právo se může jen tím  omladiti:   že  svou  vlastní minulost odstraňuje. Konkrétní  právo,  kteréž, poněvadž jedenkrát počátek vzalo, nároky si Činí na neobmezené, tedy věčné trvání, jest dítě, jež své rámě pozvedá proti vlastní své matce;   ono se  rouhá myšlence práva,  k ní  se  odvolávajíc, neboť myšlenka práva jest věčné povstávání,  avšak to,  co povstalo, musí zas ustupovat nove povstávajícímu,  neboť,  jak německý básník praví:
*)   Uvedeno k m úlu» spisu:   „Geist, dos römischen Rechts,'1 IL,  1, g 28,  (v 3. vydání str. 70.)-
IG
— — Alles, was entsteht, ist worth, dass es zu Gniude geht. (Zasluhujeť vše, co vzniklo, aby zase v nic zaniklo.) Tak nám předvádí tedy právo ve svém dějinném rozvinování obraz hledání, zápoleni, bojování, zkrátka kíopotného namáhání.  Lidskému duchu, jenž nevedomky koná svou tvůrci práci při lidské řeči,   nestaví se  do  cesty  žádný násilný  odpor,   a  umení nemá co přemáhat žádného jiného odpůrce, než svou vlastní minulost: panující vkus.    Avšak právo,   co pojem účelový,  myslíme-lí si je postaveno do prostred chaotického vlnění lidských účelu,   snah,   zájmu, musí bez ustání hmatati, hledati, aby pravou cestu našlo, a když ji již nalezlo, teprv ještě odpor pod vrátiti,  kterýž mu tu cestu zatarasujo.
Jakkoliv není pochybnosti, že také toto vyvinování, práve jako vývin umění a mluvy, jest na jistých zákonech závislé a jednotné, tak se předce právě tak velice lisí ve spůsobě a formě, jak v skutečnosti se vyvíjí, od vývinu umění a mluvy, a my musíme tudíž v tomto smyslu onu rovnoběžnost, kterouž Savigny byl učinil a kteráž tak rychle všeobecné platnosti dosáhla, totiž rovnoběžnost práva z jedné a mluvy a umění z druhé strany, rozhodně zamítnouti. Je-li vsak tato rovnoběžnost již co thoo-retický náhled falešná, tož zahrnuje v sobě co politická zásada jedno z nejosudnějších bludných učení, jakáž se jen mysleti nechají,  neboť ona  chlácholí
17
a. odkazuje člověku tam, kde by jednati měl, ba v plném, jasném vědomí účele a s vynaložením všech svých sil jednati mel, k tomu, že se ty věci samy sebou vyvinou a že on učiní nejlíp, složí-li ruce v klín a bude-li v plné důvěře Čekati, co z prazdroje práva: z národního právního přesvědčení, poznenáhla na povrch přijde. Odtud se vysvětluje , proč jost Savigny a všiekni jeho učedníci takovými nepřáteli všeho zakročování zákonodárstva *), odtud vysvětluje se, proč se naprosto zne-uznává význam obyčeje v Puchtově theorii o právu obyčejovém. Obyčej není u I'uehty nic jiného, než pouhý poznávací prostředek právního přesvědčení; že se toto přesvědčení teprv samo tvoří, když se k jednání odhodlalo, a že teprv tímto jednáním osvědčuje svou sílu a tím samým své povolání, aby ovládalo životem, -- zkrátka, že také o obyčejném právu platí zásada: právo jest „pojem moci," — tomu všemu zůstal zrak tohoto znamenitého ducha naprosto nepřístupen. — Tím hověl Puchta jen času, v kterém žil. Neboť byl to čas romantické doby v německém básnictví, a kdo ne-zdesí se přenášení pojmu romantiky na půdu práv-nictví a kdo si tolik práce připustí, aby příslušné směry na obojí půdě (básnictví a právnictví) spolu
*■) Stali! učinil Savignyho v tomto ohledu až smčsnýin v jedin; KO svjch komorních rozprav, o níž zmííiliu činím ve sví'un spise: „Geist des römischen Rechts," II., § 25, v poznámce 14.
■.-■■,.                                   2
is
porovnával, nedá ni i snad za nepravdu, tvrdíin-li, že by ho historická škola niobia rovně/, tak nazývat r o m antickou. Josfc to veru romantická, t. j. na falešném zidealisováuí minulých poměruv se zakládající predstava, že se právo bez bolesti, bez namáhání, bez činu utvohije, jako ta rostlina v polí; drsná skutečnost učí nás o pravém opaku, ii, nikoliv jen ten nepatrný kus skutočnosti, jejž sami j i red tv;ih' svou máme, a kterýž mim skom všady předvádí nejusilovnější namáhání národu, jiik by upravili si své poměry právní, — otázky to nojdtitklivějšího zpťtsobu, z nichž jedna za druhou se tlačí; dojem zůstane si tentýž, kamkoliv zraky své pohřížíme zpět do minulosti.
A tak zbude Savigny-ho theorii jen ještě doba předhistorická, o níž se zpráv naprosto nedostává. Ale má-]i již jednou být dovoleno, aby se o této době pronášely domněnky, tož postavil bych naproti domněnce Saviguově, kteráž z té doby učinila jeviště nevinného, klidného utváření práva z vnitrka přesvědčení lidského, domněnku svou, oné diametrálně odporující, a bude se mi muset připustiti, že ta moje domněnka má pro sebe alespoň analogii ve viditelném historickém vyvinování se práva, a jakož se domnívám, také tu přednost, že je psychologicky víc pravdo podobna. Pravěk! 'Bylo to jedenkrát módou, vysperkovávat pravěk všemi krásnými vlastnostmi: pravdivostí, upřímností, věrností, dě-íinnou myslí,   pobožnou věrou, a na takovéto  pudě
19
by bylo zajisté také právo mohlo se vyvinovati, bez všeho jiného popudu, leč mocí právního přesvědčení; pěsti ani meče nebylo by nikterak zapotřebí. Avšak za našich dnu v ví již každý, že ten pobožný pravěk vyznamenával se právě opačnou tvářností a domněnka, že pravěk snadnějším spusobem domohl se svého pravil, než yšickni pozdější věkové, sotva najde už koho, kdo by jí věřil, dá pak, co se mne dotyce, jsem toho presvedčení, že práce, kterou pravěk musel v této věta vynaložiti, byla ještě mnohem kiopotnější a že i samy nejjednodušší zásady právní, jak na př. svrchu uvedené zásady z nejstaršího římského práva o právo mocno s ti vlastníkově, že smi svou věc od kohokoliv požadovat, u koho ji nalezl, a o právomocnosti věřitelově, že smí svého dlužníka, nemuže-Li tento platiti, prodati do jino-zemska za otroka, — musely být teprv v divém boji vydobývány, než skutečně se ustálily a každý se jim podroboval. Avšak, nechť tomu je jakkoliv, uechme pravěk pravěkem; zpráva, kterou listinami odůvodněné dějiny nám o původu práva podávají, muže nám postačit. Zpráva tato ale zní: zrození práva bylo jako zrození člověka pravidelně provázeno prudkými bolestmi porodními.
A že jest tomu tak, máme nad tím snad hořekovati? Právě ta okolnost, že právo národům nepadá do klína bez všeho přičinění, že museli o právo zápasiti,   bojovati  a  krváceti,   právě  tato   okolnost
upevňuje mezi nimi a jejich právem ten samý dusí*
20
věrný svazek, jako pří dítěti, lidy ž za ně matka při. porodu nasadí vlastní život  svůj. Bez přičinění nabyté právo stojí na stejném stupni s dítkami, které cáp  přinesl;   co čáp  přinesl,  může luňák odnésti, ale matce, která dítě porodila,  neodnese je luňák, a rovněž tak nikdy národu práva a zařízení, kterých si tento musel krvavou prácí vydobýti. Ba může se přímo tvrditi: horoucnost lásky, s jakouž národ lne ku svému právu a šije brání, posuzuje sc dle toho, mnoho-li namáhání a klopoty musel dát v sázku, aby  si  právo  to  vydobyl.    Níkolik  pouhý  obyčej, nobrž  obět jest ta činitelka,  kteráž  ze všech nejpevnější pásku  mezi národem a jeho právem kuje, kterému národu jest Bůh obzvláště milostivým, tomu nedává darem to, čeho potřebuje, ani mu neusnadňuj e práci, když si toho dobývá, nobrž tomu práci přitěžuje.   V tomto smyslu neváhám přímo tvrditi: boj, jehož vyžaduje právo, aby na svět přišlo, není  žádnou kletbou,  ale opravdovým požehnáním.
A nyní se vracím k vlastnímu předmětu mého úkolu: ku boji o konkrétní právo. Boj ten byl podnícen porušením nebo zadržením tohoto práva. Jelikož žádné právo, ani ono jednotlivců, ani ono národuv, není chráněno před tímto nebezpečím, tak z toho následuje, že sľ tento boj ve všech oborech práva muže opětovati: v nížinách soukromého práva rovněž   tak, jako   na   výši  práva   státního a práva
21
národuv.   Válka, vzbouření, revoluce; t.  zv.   zákon o samomstě,  pěstní a  zábojní právo  středověku a jeho poslední zbytek za naší doby: souboj; konečně nucená obrana a náš nynější občanský soud: —• co jsou při vsí své různosti co do sporného  předmětu a sázky, forem a rozsáhlosti boje, co jsou jiného než formy   a   výjevy   téhož   dramatu:   boje   o   právo ? Yezmu-li  si  pak  ze  všech  těchto   forem  b oj o   tu nejstřízlivější:   zákonnitý boj   o soukromé právo ve formu procesu čili rozepře, tož nestává se to proto, poněvadž právě tento boj má pro nás právníky největší zajímavost, nobrž poněvadž právě při něm jest pravdivý  sběh  věcí nejvíc vydán v nebezpečenství, že bude zneuznán, a sice nejen od nepvávníků,   ale i od samých právníků.    Ve všech ostatních případech předstupuje totéž zřejmě a s úplnou určitostí před naši tvář.   Ze se při nich jedná o statky, které i té nejvyšší sázky zasluhují, pochopí také nejblbější rozum a nikdo tu nevystoupí s otázkou: nač bojovat, proč ne raději popustiti?   Velkolepost divadla, kterak  se  lidské  sily  nanejvýš  napínají a   kterak člověk tu nejvyšší obětavost jeví, to uchvátí každého neodolatelně za sebou a povznáší jej na výši ideálního posuzování.    Ale  při  onom  boji  o   soukromé právo mají se věci naprosto jinak. Proto, že se boj ten otáčí kolem poměrně nepatrných zájmů:  pravidelne kolem otázky, co jest „mé" a co „tvé"; dáleT že  tato  otázka na vždy  z gruntu sevšedněla:   obě tyto okolnosti  odkazují   takovýto boj   výhradně  do
'>'■)
oboru  střízlivé rozpočítavosti  a   životního rozvažo-   i
vání; a formy, v jakých ho pohybuje, joj ich mechu-   I
ničuost  a  konečne  to,   že jest každé volné,  mocné   |
vyniknutí osobnosti vyloučeno,  vše   to má do sebe   f
málo  spusobilosti,   aby  scslabilo   onen   nepříznivý   \
dojem.                                                                           I
Ovšem mel i boj o soukromé právo jedenkrát   \
svou dobu,   kúo   samu   osobnost   volal na zápasiště   l
si kde právo tím ten pravý význam hoj o  patrné se    \
objevil.     .Když j us té   meč  rozhodoval    spor   o   „iné"    t
si.   ,,tvé,"   Ldyž   rytíi'   středověku    odporcovi    posla.1    jj
odpovědný Jist,  niohi   l,;iké  lumčasiník oddati so  tu-    >
šoní,   žo  au  pri   tomto   boji  nejedná pouze o cenu    j
veci, o odvrácení nejaké penéžité ztráty, nobrž že    [
v té veci osoba sebe sumu, své právo a svou cest bráni.    í
Avšak nebude  mim potřeba,   dávno  uplynulé    \
veci a pomery volati, abychom z nich vysvetlili to,    f
co dnes, byt i formou jinačím,   pŕedcc  co  do  veci    i
úplné takové jest,   jako   telidáž.    Pohled   na  zjevy
našeho nynějšího života a psychologické pozorovaní
samých   sebe  prokáže  nám   ty samé služby úplne.    [
iiylo-li   právo  porušeno,   vnucuje se   každému    ■
oprávněna  otázka:   zda-li  si  to  právo  má  hájiti,    f
odpůrci na odpor so postaviti, tedy bojovati, an el m    ■
zdali,  aby  se tomu vyhnul,   má  právo  nechat   na    i
holičkách;   rozhodnutí mu nikdo neodejme.    At si    ;
dopadne, jak chce, v obojím prípade jest to rozhod-     ■
nutí spojeno s obětí,   v jednom prípade  obětuje so
jďávo pokoji a v druhém případě pokoj právu. Zdá
^
so tudíž, že otázka soustředí se v ten smysl: která obět jest dle individuolních poměniv případu tohoto a osoby snesitelnější. Boháč upustí k viíli pokoji raději od sporného obnosu ceny, jenž je proň nepatrným, chudas ale, pro nějž je ta cena pomerne značná, upustí raději od pokoje. Na tento spůsob by se otázka stran hoje o právo rozvinula vlastně v jednoduchý příklad početní, při němž se výhody a škody na obou stranách jako ná vážkách odvažují a dle toho  se   rozhodnutí ustanoví.
Že tomu ve skutečnosti neu Ľ tak, ví každý z nás. Každodenní zkušenost nám předvádí soudní rozepře, při kterýchž cena sporného předmětu v pra-nižádném poměru nestojí ku předvídanému vynaložení úsilí, rozčilenosti a nákladu. Nikdo, komu spadl tolar do vody, ne vynaloží na to dva tolary, aby si zas k něrau dopomohl, — pro něho jest otázka, mnoho-li má na to vynaložit, skutečně holým početním příkladem. Proč pak ale nedá se také tak do rozpočítávání při soudní rozepři ? Neříkej nikdo, že on se spoléhá, že v rozepři vyhrá a že ceká, že útraty uvaleny budou na jeho odpůrce. Každý % Vás ví, že i zcela určitá vyhlídka, že se bude muset vítězství draze zaplatiti, mnohou stranu od rozepře ueodvrátí; jak často musí právní přítel, jenž byl svému svěřenci vyložil, jak špatně na tom jest jeho věc, a jemu zrazuje, aby od rozepře upustil, slyšeti odpověd: já chci rozep;\ dále vésti, at si to stojí co stojí.
24
25
Jak si vyložíme takovéto jednání, kteréž jest se stanoviska rozumového rozpočítání prospěchů přímo proti rozumu?
Odpověď, kterou na tuto otázku obyčejně slýcháme, jest známa: jest to prý ten bohaprázdný zlozvyk vášnivého vyhledávání soudních rozepří, jednoduchá radost ze sporu, neodolatelná touha, jak by se odpůrcovi do živého zasáhlo, byť bychom i určitě věděli, že to musíme zrovna tak draho, anebo ještě dráže zaplatiti  než on sám.
Nečinne zatím sporu obou soukromých osob a pomysleme  si [na jejich místi dva národy.    Jeden národ   odejmul  druhému   bezprávně  čtvereční  míli pusté, bezcenné půdy ; má poškozený národ pustiti se do vojny?    Považujme tuto otázku  úplně s to-botéž stanoviska, s jakého ji pozoruje theorie o „pro-cesovní vášni" pri sedlákovi, jemuž soused několik stop  půdy  odoral  anebo kamení na jeho pole naházel.   Co pak znamená čtvereční míle půdy pusté naproti vojně, jež stojí tisíce životův lidských, jež hoře a bídu přináší do chatrčí i do palácuv, miliony a miliardy státního pokladu pohlcuje a dost možná i celému státu zaniknutím hrozí! Jaká to pošetilost, za takový předmět podniknout takové obeti!
Tak by musel zníti úsudek, kdyby sedlák Í národ posuzováni byli s téhož stanoviska stejnou měrou. A předce nebude nikdo, jenž by národu udělil tu samou radu, jako sedlákovi. Každý to cítí, že by národ, jenž by ku takovémuto porušení práva
mlčel, vlastní svůj ortel smrti si podepsal. Národu, kterémuž muže někdo vzíti beztrestně celou čtvereční míli půdy, odňaty budou i ostatní míle, až konečně nebude mít nic vlastního a jakožto stát přestane žíti, a takový národ také nic lepšího nezasluliuje. Avšak, má-li národ brániti se k vůli čtvereční míli, aniž by se tázal po její ceně, proč nemá sedlák totéž učiniti k vůli proužku země ? Anebo ho snad máme odbýti pořekadlem: Quod licet Jovi, non licet bovi? A rovněž jako nebojuje národ, když se do boje dal, snad o tuto čtvereční míli, nobrž k vůli sobě samému, k vůli své cti a své neodvislosti, rovněž tak málo jedná se v oněch procesech, v nichž se svrchu dotčený nepoměr vyskytuje co do ceny sporného předmětu a co do předvídaných útrat a jiných obětí, pouze o ten nepatrný sporný předmět, nobrž beží tu o ideální účel: o uhájení osoby samé a j ej í ho právního citu čili j ejíbo citu
pro právo.
Vzhledem k tomuto cíli nepadají před tváří oprávněnce více na váhu žádné oběti ani nepříjemnosti, které rozepře míti bude v zapěti, — účel tady vynahrazuje mu všecky prostředky. Nikoliv rozpočítavý prospěch peněžní jest ten, jenž uraženého pohání, aby dal se do rozepře, nobrž mravní bolest nad zakušeným neprávím; neběží mu o to, aby zase zpět dobyl onoho předmětu, — snad že ten předmět, jakož se to zhusta v takových případech stává,   chce-li   se  ukázat,   který   vlastně  podnět k
2Ü
rnzimri jej ve c, - fiunl napřed věnoval fdiudinskémii \ ústavu, - - nobrž o. to, aby svému právu dobyl ji uznání. Y]lithií blas mu praví, že nesmí ustoupiti, žo \ se tu u neho nejedná o bezcenný ten predmet, nobrž ; o joíio osobnost, o jelio právni cit, o čost v tele, zkrátka, rozepře rozvine se p n) neho z jednoduché í pľosp čelí o v é otázky v otázku kíi ra k téru.         <
Avšnk   zkušenost   rovněž   také  ukazovává,   že . mnozí jiní v podobné])] stavu   rozhodnou   se   právě opačným směrem,   —  pokoj  jest jím   milejší',   než í klopoíně uhajované pravo,  .laky máme učinit úsudek ] o takovýchto případech ?  Máme jodnodiise říci:  to  ; jest ver individuálni chuti a povahy, jeden jest sporu   : chtivější', druhý  zas   mírumilovnější;   sc   sta.noviska.   ; oráva mánie se stejně šetrně míti k obojímu spüsobu rozhodnuti,   nebo   právo   ponechává  oprávněnoi   na vnli, zda.ž chce své právo přivést k platnosti anebo je nechat na holičkách?
Já pokládáni takovýto náhled, s jakýmžto se :' v životě nezřídka potkáváme, za nanejvýš zavržitelný, ' nejvnitrnější podstatě práva za svrchovaně odporující; kdybychom si mohji pomysleti, že by takovýto míli Jed stal se někde všeobecným, tam by bylo veta po právu samém, neboť co právo ku svému obstání potřebuje mužného odporu proti nepráni, káže tento náhled zbabělý útěk prcci neprávem.
Já kladu naproti onomu náhledu tuto zásadu: Odpor proti neprávu just po vi u n o s t, povinnost oprávněncc k sobě samému, — neboť odpor ten
27
jest přikázání mravního sebrziirliovaní, povinnost k obecnosti, neboť musí odpor ten, má-li právo obstáti, být všeobecný. Těmito oběma zásadami označil jsem úlohu, pro kterouž bych v následujícím rozvažování prosil  o Vaši pozornost.
Koj   o   právo  jest   povinností   oprávněnee
k   SOiX!   SiMllť.SMil.
"Uhájení vlastního trvání jest nejvyšším zákonem všeho živého stvoření; jevit se v pudu sebezáchovám při každém tvoru. Olovoku nejde ale pouze o hmotný život, nobrž o mravní jeho trvání, podmínkou tohoto aie jest právo. V právu má a chrání si člověk nodinínku svého mravního obstání, —■- bez práva sklesá na stupen zvířete*), jakž i Itímané zcela důsledným spiisobem otroky se stanoviska abstraktního práva na stejný stupeň se zvířaty stavěli. Uhájení práva jest tudíž povinností mravního sebezáchovám', — úplné vzdání-se práva, nyní sice nemožné, druhdy ale možné, jest mravní sebevraždou. Právo jest však jen souhrnem svých jednotlivých ustavení (institutu), každé z nich zahrnuje vlastní svou podmínku mravního trvání: vlastnictví právě tak  jako   manželství,   smlouva   rovněž  jako   cest,
*) V novele: Miuliael Kolilliaas od Jindřicha « Khistu, lt ní/, no níže je.šlč i>li>ínn\ji iiavr;Unii, nuc.li.-í. b;í.sník i íVi rviMio hrdinu: liadčji b ý tí psem, kdy/, bych \niú být nohama šlapán, nežli člověkem !
97
35
28
upustit od  některé   z těchto  podmínek jest tudíž.; právně rovněž tuk nemožno, jako vzdát se veškerého; práva. Ale co jest ovšem možno, jest něoí útok na I některou z těchto podmínek a aby tento útok byl [ odražen, to jest povinností subjektu neboli nositele [ práva.   —   Neboť   pouhým   abstraktním   připuřítČ-; ním  těchto  podmínek života se strany práva není vše  hotovo:  podmínky  ty  musí  být konkrétně se strany   subjektu uliajovány;  podnět k tomu hájení' však zavdává libovůle, jak mile se opováží, některé se dotknouti.
Ale každé nepráví není libovůlí, t. j. není vzpro- .. tivem'm proti  idei práva.    Držitel  mé  věci,  jenž ; se pokládá sám za vlastníka,  nepopírá v mé osobe ideu vlastnictví, naopak, on se té idey dovolává pro sebe  samého;   spor  mezi námi  oběma točí se jen o to, kdo z nás je vlastníkem. Ale zloděj a loupežník stavějí se mimo právní obor vlastnictví, oni popírají  , v rném   vlastnictví  zároveň ideu  vlastnictví a tím   : podstatnou podmínku trvání osobnosti mé.    Pomysleme  si počínání jejich  za všeobecné,  za zásadní pravidlo práva: a vlastnictví jest ze zásady i prakticky popřeno. Proto nezahrnuje jejich skutek pouze útok na mou  věc,  nobrž  zároveň proti mé osobě, a je-li mou povinností,  hájiti  si   osobnost,  tak  to má platnost i v tomto případe,  a jenom  rozmíška mezi touto povinností a mezi vyšší povinností, totiž povinností  zachovám vlastního života, jakáž to rozmíška skutečně nastává v tom případě, když mi Joii-
20
požili k dá na vybranou mezi vzdáním se života neb peněz, může být důvodem modifikace čili částečného pozměnění. Ale nepřihlížíme-]i k tomuto případu, jest to mou povinností, bojovati všemi po nice jsoucími prostředky proti tomuto zneuznávání práva v mé osobě; stľpím-U to zneuznávání, dávám tím svědectví o jednotlivém momentu bezprávnosti v mém životě. Iv tomu ale nesmí nikdo báni ruku propůjčiti.
Naproti dobrovoľnému držiteli mé věci nacházím se v docela jinačím postavení neboli poměru; zde není otázka, co bych měl počíti, otázkou mého právního citu, mého karaktéru, mé osobnosti, nobrž zcela jednoduchá otázka prospěchu, neboť tady není pro mně nic vydáno v šanc, než cenu té věci, a v tomto případě jest to úplně ospravedlněno, od-važuji-li výšku sázky a výhry a porovnávám-li výsledek, jenž může být dvojaký, a uciním-li teprv dle toho své rozhodnutí: pustím-li se do rozepře, upustím-li od rozepře, vyrovnára-li se. Vyrovnání jest koiiicideněníin bodem jiti takovémto v. obojí strany podniknutém účtování pravdě-podobnosti a při premisách, jakéž tuto předpokládám, nejsprávnější roz-rešovací prostředek při sporu tomto. Pakliže předce někdy lze ho tak těžko docíliti, ba, pakl i obě strany nezřídka už předkem se odřeknou všeho vyrovnávání, má to sviij důvod nejen v tom, že podniknuté na obou stranách účtování pravdě-podobnosti příliš od sebe se rozchází a tedy se nikdy sejíti nemůže, nobrž
také v tom, že každá ze spurných stľíin předpokládá; pri druhé straně zúmyslné neprávo, /,ly úmysl. Tím í; bére otázka, byť by se v rozepří pohybovala úplne ; ve   formácii   objektivního   nepráva   (roivindicatio), predce psychologicky pro  stranu   úplne   tu   samou | povahu na selte,  jako v hořejším prípade:  povahu! vědomého porušení práva, a se strany subjektu jest l tvrdošíjnost,   s jakouž   subjekt   ti tok   na  své právo \ odráží,   právě   lak   odůvodněna,  n   mravne ospravo- ; dlněmt,  jako  ]iJiproti zlodeji,    Ivdyž   by   kdo   chtěl \ v takovémto  prípade  odstrašovat .jednu stranu po- \ ukazováním,  na   útraty a jinací následky  rozepře a \, nejistotou výsledku odvracet od rozepře, bylo by to i; psychologickým prechmatom, neboť pro onu stranu j< není tato otázka  žádnou otázkou prospěchu,  nobrž l otázkou právníbo tátu; jediný bod, při kterémž by  j se   mohla  páka  nasadit  s   výsledkem,  jest:   před-  :. pokládání  zlého   úmyslu  odpůrcova, jakými   před-  ? pokládáním se strana nechá vodit; podaí;í-Ii se, toto  | předpokládám'  vyvrátiti, jest   vlastní nerv  odporu  \ přeříznut a strana jest přístupna učiněna chladnějšímu pozorování věci se stanoviska prospěchu a tedy  ■ i přístupna vyrovnání. Jaký tvrdošíjný odpor před-  ( pojatost  strany  často  eiuí  proti   všem   takovýmto   ; pokusům, neví nikdo lip než Vy, a myslím, že mohu   j bezpečně spoléhat,   že mi přisvědčíte, tvrdím-li,   že   i tato duševní nepřístupnost, tato houževnatost v nedůvěřování není nic pouze individuálního, nahodilou povahou   osoby   podmíněného,   nobrž   že   v   tomto
:H
ohledu rozhodnými činiteli jsou všeobecné protivy vzdělanosti a povolání. Nejnepřekonatelnější jest toto nedůvěřování u sedláka. Tak zvané bažení po procesech, z jakéhož bývá viněn, není nic jiného, než souhrn dvou práve u něho se obzvláště vyskytujících činitelův: silného smyslu pro vlastnictví, abych neřekl lakomosti, a nedůvěry.' "Nikdo jiný nesetrvává tak velice na svém. prospěchu a nikdo nedrží se toho, co má, tak pevně, jako sedlák, a predce neobětuje, jak známo, nikdo veškerý statek i zboží své tak lehce soudní rozejdi "Na oko zdálo by si to odporovat a predce se to v skutečnosti úplně vysvětluje. Neboli právo jeho silně vyvinutý smysl pro vlastnictví ěioí jeho bolest, byf-li ten smysl porušen, práve pro něho tím bolestnější a tím i jeho účinný odpor tím prudčejší. "Bažení po procesech není při sedláku nic jiného, než pobloudění sniysíu vlastnického, spúsobené nedůvěřováním, pobloudění to, jakéž podobně jako při lásce žárlivost, osten svůj proti sobě samému obrací, právě to v průběhu svém ničíc, co si hledělo vysvoboditi. Zajímavé dotvrzení toho, co jsem právě byl řekl, poskytuje starorímske právo. Zde jest ono nedůvěřování sedlákovo, kteréž při každém právním sporu zlý úmysl odpůrcův větří, přímo do formy právních zásad ulito. Všady, i také v případech, v kterýchž se jedná o právní spor, při neinž každá z obou sporných stran míiže být dobré víry, prikazuje  starorímske  právo   trest  pro stranu,   která
IV2
prohra.   Podráždenému citu právnímu nedostává se. jednoduchým znovuuvedením práva v platnost jestě^; žádného  zadosťučinení,   nobrž   ten  podrážděný   cit; právní  požaduje ještě  zvláštního  zadosťučinení za to,  že  odpůrce,  ať   si už vinně nebo nevinně, popíral právo. *)    Kdyby  bylo  našim   sedlákům  uio-i ženo, udělat právo,   znělo by  bezpochyby tnké tak, jako u jejich starorímskych spolttsedlákuv.  Ale již v Kímě jest nedůvěřování v právo zásadně přemoženo kulturou, když se začaly rozeznávat dva druhy nepráví:   zaviněné   a   nezaviněné,  anebo subjektivní a objektivní (v Hegerově mluvě „nepodjaté nepráví1'). Tato protiva mezi objektivním  a subjektivním neprávím jest   v  zákonodárném  i vědeckém směru nad míru důležitá.   Ona poskytuje výrazu spúsobu, jak právo na věc pohlíží, a ona ospravedlňuje následky, jaké   neprávo  mu   přináší.    Ale  pro  názor subjektu,  pro   spůsob, jak právní cit  subjektu, kterýžto  cit   se  neřídí   dle   nad smyslných   pojmuv soustavy,   rozněcuje  se  neprávím,  jež se mu přihodilo, není ta protiva pranikterak rozhodnou. Okolnosti mohou  v  některém  daném prípade  býti takové, že oprávněnec má všecku příčinu, při některém právním  sporu,  jenž  podle zákona spadá pod hledisko  objektivního  porušení práva,  předpokládat u odpůrce, jakoby  měl  zlý  úmysl  a jakoby vědomě spáchal nepráví, — a tento úsudek  subjektu  bude
>:) Navrátím se k tomu níže.
vsím právem rozhodoval při Lom: jak si subjekt naproti odpůrcovi bude počínat. Že pak právo mně naproti dědicovi mého dlužníka, kterýžto dědic o dluhu nic neví a zaplacení pod tou podmínkou nabízí, přinesii-li důkazy o dluhu, poskytuje tu samou condictio ex mutuo, jako naproti dlužníkovi samému, který nestydatým spňsobem popírá, že by mu bylo co půjčeno, aneb který bez příčiny půjčku zpět platit se zdráhá, to vše mi nebude nikterak překážet, abych jednání obou spatřoval ve zcela rozličném světle a dle toho i své jednání řídil. Dlužník sám stojí u mně na stejném stupni se zlodějem, on se pokouší o to, aby vědomky mne připravil o to, což mého jest, jest to libovůle, která se proti právu vzpouzí, jenom že v tomto případě má příležitost, že se může zastříti zákonní rouškou. Dědic dlužníkův stojí ale na rovni s dobvověrným držitelem mé věci, on nepopírá zásadu, že dlužník musí platiti, nobrž on popírá, jen tvrzení, že by on sám byl dlužníkem, a vše, co jsem svrchu pověděl o dobrověrném držiteli, platí také o dědici. S dědicem se chci vyrovnati, od podniknutí soudního řízení zcela upustiti, ale naproti dlužníkovi mám a. musím své právo vyhledávati stůj co stůj; no-učiním-li tak, nevydávám pouze toto právo v šanc, nobrž právo vůbec.
(jekám, že mi naproti mému dosavadnímu rozbírání bude namítnuto: eh, co ví lid o právu vlastnictví,  o právu  závazností  (obligovanosti) jakožto
3
at
mravních podmínek trvání osoby ? Žo by věd e I lid o tom, to ne, zdaliž ale ta práva pŕedce co taková necítí, to jest jiná otázka, a doufám, že budu moci ukázat, že tomu tak jest. Co ví lid o ledvině, plicích, jatrácli, jakožto podmínkách lisí-ckébo života? Ale píchnutí v plicích, bolest v ledvinách nebo jatrách cítí každý a rozumí tomu napomenutí, jaké mu to píchnutí dává. Tělesná bolest jest signálem nějakého porušení v ústrojí tělesném, známkou, že počal tu působiti nějaký vliv, který jo mému ústrojí nepřátelský; tělesná bolest utvi'ní nám oči, že nám hrozí nebezpečí, a nutí nás utrpením, které nám připravuje, abychom v čas se tomu opřeli.
Úplně to samé platí o mravní bolesti, kterouž spůsobujc zúmyslné nepráví, libovůle, iiozlična jsouc co do síly,   úplně jako  bolest fysická,   podle toho, ■■■':'■■                   jaká jest  subjektivní  dútklivost, jakým spůsobem
stalo se porušení práva a co bylo předmětem toho porušení, — o čemž později blíže promluvíme, — dostavuje se ta bolest zajisté při každé osobnosti, která ještě není naprosto otupena, t. j. která si ještě nenavykla na opravdovou bezprávnost, — jakožto mravní bolest a tím samým vyzývá ji k boji proti příčině, která jí tu bolest spůsobuje, ne tak proto, aby se pocitu bolesti samému učinil konec, ale spise proto, aby zachováno bylo zdraví, jemuž hrozí při nečinném snášení bolesti nebezpečí. Jest to to samé napomenutí,   že  máme   povinnost   mravního
■I.,:
35
sebezáchovám', jako napomíná nás fysická bolest, že máme fysicky sebe zachovat. Vezměme ten nejméně pochybný případ, případ uražení na cti, a mysleme si stav, při kterémž cit pro čest je nejvíce vyvinut, stav důstojnický. Důstojník, který trpělivé snesl urážku na.cti, stal se co důstojník nemožným. Proč? Zachovati si čest, jest povinností každého, — proč klade právě stav důstojnický takový důraz u vyšší míre na konání této povinnosti? Poněvadž má pravý pocit o tom, že statečné uhájení osobnosti právě pro něho jest neodbytnou podmínkou celého jeho postaveni, že stav, jenž co do své povahy má být vtělenou osobní statečností, nemůže zbabělost svých spoluúdúv trpěti, aniž by sám sebe zahazoval. Pomysleme si naproti tomu našeho sedláka, jenž se vší tvrdošíjností hájí svůj majetek; proč nečiní rovněž tak také vzhledem ku své cti ? Ku, právě proto, poněvadž i on má ten pravý pocit o tom, které podmínky zvlášť on ku své existenci potřebuje. Jeho povolání neodkazuje jej ku statečnosti, nobrž ku práci, jeho majetek ale není nic, než makavá podoba pracovné jeho minulosti; líný sedlák, jenž svoji roli neudržuje v pořádku anebo lehkomyslné, co měl, procuchá, jest u stavem sobě rovných rovněž tak opovržen, jako důstojník, jenž o svou čest nedbá, u ostatních důstojníkův; co zatím žádný sedlák nebude to druhému sedláku za zlé míti, pakli tento k vůli urážce nedal se do pranice nebo do procesu,  ani žádný důstojník dustoj-
3*
:í'i
ujkovi, že není dobrým hospodářem. U sedláka jest pozemek, jejž zdolává, a dobytek, jejž odehovává, základem jeho celé existence a proti sousedovi, jenž mu na několik stop odoral pudy, aneb proti honákovi, jenž mu za jeho vola peníze zadržuje, počíná svým spůsobem, t. j. ve spůsobe procesu s nejrozhořčenější vášní vedeného, zeeia ten samý boj o své právo, jejž důstojník s kordem v nice podnikl. Oba obětují sebe při tom s úplnou bezohledností, -■-- na následky neberou ohled nižádný. A oni musí tak učiniti, neboť jen tak následují poslušně vlastního zákona mravního sebezáchovám'.
At zasednou ti samí lidé na kresla porotců a. ať jedenkrát rozhodují důstojníci u zločinech na majetku spáchaných, a sediaci o urážkách na, cti, a podruhé ať vystřídají si oboji svou. úlohu, i uvidíme, jak rozdílně v obojím případě dopadnou rozsudky! Jcstiť známo, že není přísnějších soudcův v záležitostech majetku, než sediaci jsou. A ačkoliv jsem sám v tom ohledu nenabyl zkušenosti, předec bych se vsadil, že bude míti soudce v řídkém tom případě, když někdy sedlák zadá. žaloba pro urážku na cti, se svými smířovacínri návrhy mnohem snadnější hni, než když ten samý sedlák žaluje pro krádež. Sedlák v starém Krmě spokojil se, dostal-li za políček 25 asúv, a vyrazil-li mu kdo oko, nechal s sebou mluvit a vyrovnal se, namístě aby, k Čemuž též měl [trávo, také jedno oko mu vyrazil; avšak on požadoval od zákona to právo, aby směl zloděje,
jejž při činu samém postihl, podrželi si za otroka, a když by se tento vzpouzel, jej skoliti, a zákon mu to právo udělil.
l)o třetice príkladov pomysleme si kupce. Co jest důstojníkovi cest, sedlákovi majetek, to jest kupcovi úvěr. Zachování úvěru jest pro kupce životní otázkou a. kdo by ho obvinil, zeje nedbalým v konání převzatých závazků, ten by zasáhl jej citlivěji, než ten, kdo by osobně jej urazil nebo jej okradl, co zatím cest důstojníkova při tom netrpí, musejí-Ii jeho věřitelé cekati na zaplacení, a taktéž sedlák si tím nic nezadá, pakli, byt i mel peníze pohromade, co nejvíce s placením odkládá. A také se to srovnává s obzvláštním tímto postavením kupcovým, pakli nové zákonníky zločin lehkomyslného a podvodného bankrotu víc a víc obmezüy na kupce a na osoby na rovni s ním stojící.
Ucel mého posledního rozebírání nezáležel v tom, aby svědectví dal o té jednoduché pravdo, že právní cit dle rozdílnosti stavu a povolání osvedčuje rozdílnou dráždivosť, an citelnou povahu urážky práva pouze dle měřítka zájmu stavu svého posuzuje; naopak, tato skutečná pravda měla mi jen k tomu posloužiti, abych s její pomocí přivedl jinou, daleko důležitější pravdu v pravé světlo, zásadu totiž, že každý oprávněnec ve svém právu hájí vlastně své mravní podmínky života. Ta okolnost totiž, že se největší dráždivosť právního citu při třech svrchu u\;děných stau c. h  právě  v  oněch  punktech jeví,   v  kterých
j-trn;   nejvlastnější  podmínky   života  tkhto   stavu v poznali,   ukazuje   nám,   že  se reakce právního citu nikoliv  co   nějaká obyčejná pobouřenou pouze dle individuálních raomentův letory a povahy řídí, nobrž yjí  při  ní  zároveň  mravní jeden moment působí: pocit,  že  právě tohoto  právního institutu jest ku zvláštnímu ucelí života onoho stavu neb oné osoby nevyhnutelně  zapotřebí.   Stupeň ráznosti,  s jakouž právní cit opírá se proti porušení práva, jest před tnou tváří bezpečným měřítkem onoho stupně síly, ö jakou osobnost, stav neb národ významnost práva, a to nejen práva  vůbec,  nobrž i každého jednotlivého institutu právního, pro sebo a pro své obzvláštní íicele  životní pociťuje.    Tato   zásada má pro  mne zcela všeobecnou pravdivost, ona má platnost rovněž tak při veřejném právě jako při soukromém.*)
*)  Není k tomu zde místo, abych toto tvrzení v prvnčj-ším směru siřeji odůvodňoval,  ale několik   poznámek   budiž mi dovoleno. Tatáž dníždivost, kterou rozliční stavově vzhledem k porušení všech těch institutu právničit osvědčují, které u vysoko   míre  základ jejich   existence   tvoří,    vyskytuj« se také při státech vzhledem   lt těm zařízením,   v   kterýchž   se nejzvláštnější princip života těch státu jeví   uskutečněn  neboli vtělen.    Měřítko dráždivosti jejich a tím i ceny, jakou těm   zařízením  přikládají,  jest  trestní   právo.    Nápadná rozdílnost, jaká v líině trestních zákonodárstev panuje co do mírnosti a přísnosti,  má svůj důvod  z velké části  v svrchu uvedeném hledisku mravních podmínek existence, Každý síáf. bude ony zločiny nejpřísněji   trestati,   které obzvláštnímu životnímu   principu   toho   státu   hrozí,   pi í  ostatních   zločinech bude se   držet   obyčejně nejnižší výměry trestu.    JíohovJád/t prohlásí rouhání bohu  a  modloslužbu   '/.a zločin,  jenž   xinri.i
u<)
Jako zvláštní podmínky stavu a povolání jisíým právním zařízením vyšší duležitosti poskytnouti a následkem toho citlivost právního citu naproti porušení jejich zvýšiti mohou, tak mohou právě podmínky stava a povolání naopak zase v obojím smeru přivoditi seslabení citlivosti. Služebná vrstva nemůže cit cti stejnou měrou v sobě udržovati a pěstovati, jako ostatní vrstvy společnosti; její postavení přináší s sebou nejedno pokoření, proti kterémuž jednotlivec marně se opírá, pokud stav co stav to snáší; osobnosti s čilým citem cti nezbývá v takovémto postavení nic, než buďto nároky své zmenšiti až natu míru, jaká je obyčejem ti osob jí rovných, anebo se vzdáti toho povolání. Jen tehdáž, když podobný spíísob citu se stane všeobecným, otvírá se jedno-
zasluhuje, co zatím při poSiímtí mezí ta vláda za dostatečný mít ten trest, jaký se při obyčejné krádeži přisuzuje. Naproti tomu bilde stát rolnický každé pominutí mezí stíhat celou tí/.í trestu, co zatím rouhače nejmírnějším trestem odbude. Obchodní stát postaví na první místo mezi zločiny falšování mincí a víibee jtadélatelství, vojenský stát nepo-shišensťví čili insubordinaei, služobní přeěiněuí a pod., absolutní stát velezradu proti majestátnosti panovníkovo, republika bažení po královské moci, a každý bude na tomto místě počínati si s přísností, jaká se v příkrém odporu nachází se spusohem , jakým ten stát ostatní zločiny stíhá. Zkrátka, reakce právního citu státňv i osobností jest tam nejprudší, kde se eítějí ohroženými v nejvlastnějších podmínkách životních. Znalec uhodne, že jsem svrchu uvedeními poznámkami jen ideí použil, jakéž v nesmrtelnou svou záshilm nejprvnější poznal, ocenil a v soustavu uvedl M o n-l.e. s i| u i •: u.   (Suv  ľľ>']int.  den lo:s.)
.f íl
í'.'
tlivci vyhlídka, že bude mori sílu svou, ti;t nu'slv co by ji v marném boji zmrhal, vo společnosti se stej no smýšlejícími v tom smeru užitečné vynaložiti, aby zvýšil povrch cti stavu svého, čím ž nemíním pouze osobní cit cti, nobrž také vyšší její objektivní uznání se strany ostatních vrstev společenstva a od zákonodárstva. V tomto smeru m úže si vývin společenský za posledních padesát let velice značný krok ku předu zaznamenati; počítejme o půldruhého století nazpět, platí to samé také skoro o všech ostatních stavech, — vyvinutejší v nich cit pro čest jest pouze výsledek a výraz jejich pojištěného právního postavení.
Co jsem svrchu řekl o ctí, platí také o majetku. Také dráždivost vzhledem k majetku, ten pravý smysl pro majetek, — nerozumím tím pud výdělečný, honení se po penězích a statcích, nobrž onu mužnou mysl majctníka, při níž jsem za vzor svrchu uvedl sedláka, tedy majctníka, jenž majetek hájí ne snad proto, že má ten majetek cenu, nobrž proto, že jest jeho vlastním, — také tento smysl muže so za vlivu jistých nezdravých pomeru se-slabiti v jistých kruzích, a právě to místo, na kterémž žijeme, poskytuje nám o tom nejlepší doklad. Co má ta věc, jež jest mou, — tak se zhusta nechávají lidé slyšet, — co dělati s mou osobností V Ona mi slouží za prostředek k udržování života, ]. výdělku, k požitku, ale rovněž tak málo, jako to jest promne mravní povinností, abych mnoho peněz
11
vyzískal, rovněž tak málo to může být pro mne mravní povinností, abych k vůli nepatrné částce do procesu se pustil, jenž by mne mnoho peněz stál a můj poklid mi překazil. Jediná pohnutka, kteráž mne při právním hájení majetku má vésti, jest tatáž, jaká mne vede při vydělávání a vynakládání toho majetku, totiž: müj interes neboli prospech, — proces o „mé" a „ívó" jest zčista jen otázkou interesu,   otázkou prospěchovou.
Jíl, co se mne dotýče, nemohu v takovémto ponětí o majetku shledat nic než zvrhnutí zdravého smyslu pro majetek a příčinu toho spatřuji pouze v pošinutí přirozených poměrův majetku. Ani ^°" hatství ani přepych nečiním za to odpovědnými,— v obojím nespatřuji Žádné nebezpečí pro právní smysl národa, — já činím odpovědným za to: nemravné vyzískání toho majetku. Historické zřídlo a mravní důvod, jenž múze majetek ospravedlnit, jest práce; nemíním pouze práci rukou a páží, nobrž také práci ducha a vloh, a připouštím pracujícímu nejen samému, nobrž také jeho dědicům právo na výsledek práce, t. j. já shledávám v dědičném právu nevyhnutelnou důslednost zásady práce, neboť mám za to, že se nesmí pracujícímu zbraňovati, aby požitek sám sobě zkracoval a jej jak za živa tak po své smrti jiným osobám poskytoval. Jenom trvalým spojením s prácí může se majetek udržet čilý a zdravý, jenom při tomto zřídle, z něhož nepřetržitě musí na novo prýštěti, objevuje se jakožto to, Čím
člověku jest,   objevuje se jasný a průhledný až m t dno.   Ale  čím vie se vzdaluje  od zřídla svého,  od pľace,  a  hloub a hloub  upadá  do krajin lehkého nebo naprosto bezpracného výdělku,  tím kalnějším stává se pľoud,  až  konečně v bahně bursovní hry a podvodného  filutářství akcionářského  ztratí všelikou   stojm  toho,   čím ptivodně býval.    Na těchto místech,  kde  se poslední zbytek  mravní idey  maje! ku   vytratil,   nnnnže   ovsem   být ani řečí o citu mravm povinnosti  ku  hájení majetku;   smysl pro majetek,   jaký   žije   v   každém,   kdo   si  svuj  ché'b v potu tváří musí vydělávat, postrádá zde všclik-ho pochopení   neb  porozumění.    To  nejhorší při   tom jest  bohužel,   že  takovýmito  príčinami   spusobená naladěnost myslí a na vyklo s t   života  poznenáhla se rozširuje i do takových kmhüv,  v  kterýchž   by se bez styěností s jinými,  sama o své újmě nikdy byla nevyvinula. *)
Vliv milionuv, bursovní hrou nabytých, jest cítiti až ťíohí do chatrčí, a ten samý muž, kterýž by, postavějí jsa do jiného sousedstva, ve vlastní své zkušenosti byl pozná], jaké požehnání jest práce, cítí ve vysilujícím vzduchu bursovním pouze tolik, že jest práce kletbou, — komunismus  darí se jen
*) Zajím;-vý doklad k tomu poskytují nijiUí universitní města v Německu, kteráž větším dílem žiji ze řtiideiitiiv: naladí n nst a navyklost študentův vzhledem k vydávání peníz propůjčuje ee miriiovolite také ostatnímu občanskému obyvatelstvu.
■««tJSL^
'■:■'>
v onom bahně, kde idea majetku naprosto vymizela, při zřídlu není komunismus znám. 'Zkušenost, že názor ovládajících kruhúv o majetku neobmezuje se pouze na ty kruhy, nobrž že se také ostatním vrstvám společenstva sděluje, osvedčuje se právě v opáěném směru na venkově. Kdo zde trvale bydlí a žije, a nikolivěk mimo všecky s ty čnosti se sedlákem stojí, příjme mimovolne něco ze sedlákova smyslu pro majetek a jeho spořivosti, byt ani jeho (toho mezi sedláky žijícího) poměry ani jeho osobnost jinak tomu nenapomáhaly. Tentýž průměrní muž za ostatních ňphiě stejných poměríiv stane se na venkově se sedlákem spořivý, v mostě, jakým jest Vídeň, s milionářem marnotratník.
At si už ale odkud koliv pochodí ona lhostejnost smýšlení, kteráž k villi pohodlnosti vyhýbá se boji o právo, pokud jí cena předmětu nepohání k odporu; nám se jen o to jedná, abychom ji poznali a označili tak, jak sama jest. Praktická filosofie života ale, kterouž ona káže, což jest ta jiného, než politika zbabělosti? Také zbabělec, jenž. z bitvy utíká, zachoval, co jiní obětovali, svuj život; avšak on si zachoval život jen tím, že v šanc vydal svou čest. Jen ta okolnost, že jiní pevně setrvali v bitvě, chrání jej a obecenství před následky, jaké by jeho počínání jinak neodvratně v zápětí míti muselo: kdyby všickni smýšleli jako on, byli by všickni ztraceni.
) !
Úplní to samé platí o onom zbabělém v šanc vydání práva.    Jakožto  počínání si jednotlivec neškodným jsouc, znamenalo by  zkázu práva,  kdyby povýšeno bylo za všeobecnou zásadu jednání.  Také v tomto pomeru stane se domnění, že takovéto jednání jest  snad  neškodné,  jen tím možno,   že boj práva proti neprávu v celku zůstává nedotknut tím jednáním.    Neboť  za jedno  není ten boj pouze na osobnosti obmezon, nobľž ve vyvinutém státe účastní se  v boji tom  rozsáhlou  měrou  také  státní moc, jelikož všecka těžká proviněni' proti právu osobnosti,   i jejímu životu, její osobě a majetku před stolici trest-   j níiio soudce poh;1ní,  — policie a trestní soudce sní-   i mají subjektu již  předkem   nejtěžší kus práce. — Avšak také  vzhledem k těm porušením práva, jejichž   stíhání   výhradně   jest   ponecháno   osobnosti, jest  o  to  postaráno,  aby   se  boj   nikdy nepřetrhl, neboť ne každý následuje politiku zbabělce a i tento   |; postaví se aspoň tenkrát mezi bojovníky, když cena   \ předmětu přemůže jeho pohodlivosfc. Ale vmyslemo   f se v poměry, kde odpadne ta záloha, jakou má sub-   | jekt v policii  a trestním soudnictví, vmyslemo se   i v duchu do casův, kdy, jako v starém Kíme, stíhání   f zloděje  a lupiče pouze  úkolem poškozeného  bylo,   \ kdo by tu nenahlédl, kam by takové v šanc vydání   ) práva bylo muselo vésti?   Kam jinam, než ku do-   i dání kuráže zlodějům a lupičům? A to samé platí    f o živote národův.    Neboť tu jest každý národ  odkázán sám na sebe,   žádná  vyšší mocnost nesejme
15
s něho starost o zachovám' svého pvávn, a .já potřebuji jen na svrchu uvedený svůj příklad o čtvereční míli připomenouti a už bude dokázáno, co má pro život národa za význam onen názor života, kterýž chce odpor proti nepráví odměřovat teprv dle limotné ceny sporného předmětu. Zásada ale, kteráž všady, kdekoliv ji zkusiti chceme, se co naprosto nemožná osvědčuje, co rozpadnutí a zničení práva, nemůže ani tam, kde její smrtonosné následky přízní jiných poměťův bezúěinnými se stávají, nikterak pokládána, být za pravou. Nn sky tne se mi níže příležitost, že budu moci dokázati, jak zkázonosný vliv má ta zásada i tam, když takový poměrně příznivý poměr se naskytne.
Odmítněme ji tedy od sebe: tuto morálku pohodlnosti, jakouž žádný národ, žiidná osobnost, pokud má zdravý cit pro právo, nikdy neobral si za svou. Ona jest známkou a výsledkem chorobného, chromého citu právního, nic než nahý, hrubý materialismus na půdě práva. Také materialismus má na této půdě svou úplnou oprávněnost, ale v určitých mezích. Dobytí práva, používání jeho a i samo zjednávání mu průchodu v případech čistě objektivního bezpráví (str. 28, 31, 32), jest zčista jen otázka interossu neboli prospěchu, — právo samo dle mého vlastního výměru*) není nic jiného, než právně chránený interes neboli prospěch. Ale naproti libo-
-) Viz mri j spis:  „Geist des rüm. Rechts" III, ft GO.
í f
4-fi
vidi, kteráž ruku mou proti právu po z v cd á, zlľácí ona materialistická uvalia svou oprávněnost, neboť rána, kterouž libovůle právu zasazuje, zasahuje v tomto a zároveň s tímto také osobu.
Jest lhostejno,  která věc tvoří předmět práva. -Kdyby  náhoda   vehnala  vec  v kru li   mého  práva, mohlo by so snad státi, že by ta vec z toho kruhu zase vyrvána být mohla,  aniž  by  to  mne samého poškodiio;   avšak nikoliv náhoda,   nobrž   má   vůle spojuje svazek mezi ní a mnou a i ta má vůle jen za  cenu předcházející mé vlastní nebo cize práce. — jest to kus  vlastní nebo  cize  síly a minulosti, kterou v ní držím a si zachovávám.   Tím. že jsem tu vec učinil věcí svou, vtiskl jsem jí známku své osobnosti,   kdo na ni sáhá,   sáhá na osobnost mou, rána,  kterou na ni namířím,  zasáhá mne samého, jenž v ní jsem přítomen, — majetek jest jen věcné rozšířený obvod mojí osoby.
Tento souvis práva s osobou propůjčuje  všem právům, ať si jsou jakého druhu koliv,  onu nevy-měřitelnou  cenu,   kterouž   naproti   cistě   podstatné ceně, jakou ta práva se stanoviska prospěchu neboli interessu mají, naznačím co cenu ideálnou. Z této ideálně ceny rodí se ona odevzdanost a ráznost při uhajování práva, kterouž jsemsvrclni popisoval. Toto ideální pojímání práva netvorí privílej vznešeněji založených povah, nobrž ten nejsurovější jest rovněž tak přístupen tomuto pojímání práva jako nejvzdělanější, nejbohatší jako nejchudší, divoké hordy lidí v stepách
•47
jako civilisovaní národoví', a práve v Lom jeví se nejmaluivěji, jak velice tento Idealismus zakládá se v nejvnitrnější podstatě práva, — on není než zdravota právního citu. Tak povznáší tedy právo, které, jak se zdálo, člověka výhradně do nízkého oboru sobectví a rozpočítávání odkazuje, na druhé straně toho samého člověka zase na ideální výši, kde všecko mudrování a- rozpočítávání, jemuž se tam nouči', a své měřítko užitku, dle něhož druhdy vše odměrová vá, zapomíná, aby se čistě a cele zasadil o ideu; ač prosou v onom oboru, stává se právo na této výši, v boji o právo, skutečnou poesií, — neboť boj o právo jest v skutečnosti poesií karaktéru.
A kdo jest ten, jenž všecky tyto zázraky tvoří? Nikoliv poznání, nikoliv vzdělanost, nobrž jednoduchý pocit bolesti. Bolest jest v přírodě úzkostný výkřik a volání o pomoc, hrozí-li přírodě nebezpečenství. To platí, jakž jsem již dříve (str. 34) byl podotkl, úplně tak o mravném, jako o fysickém ústrojí, a co je lékařovi pathologie neboli chorobo-skum lidského ústrojí, to jest pathologií právního citu pro právníka a praktickému filosofovi, anebo správněji řečeno: to by p roň takovou pathologií býti mělo, neboť by to byla nesrovnalost, když by kdo tvrdil, že se právníkům a praktiekýnť filosofům pathologic právního citu skutečně již^stala tím, Čím je lékařům pathologic lidského ústrojí. V této pathologií vězí ale opravdu celé tajemství práva. — Bolest, jakou cítí člověk při porušení  svého práva,
13
Ziiliniují! násilne vynucené, iiihnovolné sch<'|>iizii;'iin' o Lom, čím mu právo jest, ni'jpľv, čím jest jemu, jednotlivcovi, pak ale také, čím jest lidskému spoločenstvu. V jedinom tomto okamžiku přichází ve spusobě pohnutí čili afektu, mnohem více bezprostředního cítení o pravé významnosti a pravé pod-siate práva na j'evo, než v celém století neprerušovaného požívání práva. Kdo tuto bolest nezavál na sobé neb mi nekoní jiném, neví, co jest [trávo, a byť i celé corpus juris mel v hlavo. Nikoliv rozum, jen cit dovede nám tuto otázku zodpovídati a. proto mluva vsím právem nazvala duševní ora-zřídlo všeho práva právním citem. .Právní vedomí,   právní   přesvědčeno,-; t  jsou   abstrakce  védy,
.jichž lid nezná, ..... síla a. moe [tráva spočívá v citu,
zrovna,  tak jako  moe a síla lásky;   rozum  nemůže nedostatek eiín doplniti. Ale jako láska často samu sebe nezná, a jeden jediný okamžik postačí, aby ji k úplnému   vedomí  o sobe samé   přivedl, tak také neví právní cit v neporušeném stavu z pravidla nic, co jest a co v sobe skrývá, ale porušení [tráva jest trapnou otázkou,   litera   právní cit nutí k mluvení, která přivádí pravdu na veřejnost a sílu vede k ob-jevení-se.    V čem tato pravda záleží, pověděl jsem již   drive  (str. 34).    Právo jest podmínka mravní jsoucnosti  či  existence  osoby,   uhájení práva jest její vlastní mravní sebezáchovám.
Podle toho, jak prudce aneb jak vytrvalo právní cit opírá se proti  doznanému  porušení,   skoumá se
4lJ
»tav zdravoty právního citu. Nikoliv pouhý pocit bolesti, — nolirž jen sLupeú bolesti, kterou cítí, označuje právnímu citu, jakou on přikládá cenu ohroženému statku, — ale cítí-li kdo bolest, aniž by uvážil spočívající v tom vybídnutí k odklízení nebezpečí, snáší-li kdo trpělivé bolest, aniž by se bránil, dopouští se zapření právního citu, kteréž se snad nechá omluviti v jednotlivém případě okolnostmi, kteréž ale na dlouho není možným, aby nepřineslo samému citu právnímu nejškodlivější následky. Neboť podstata právního citu jest čin, — kdo musí postrádat činu, zakrní a poznenáhla otupí se, tak že konečně bolest sotva už pociťuje. Dráždivosť, t. j. schopnost, že jsme s to, cítiti bolest z porušení práva, a ráznost, t. j. odvaha a odhodlanost, odmítnouti ono porušení práva, jsou dve poznávací známky zdravého citu právního.
Musím si to na tomto miste odepříti, abych tuto rovněž tak zajímavou jako vydatnou látku z pathologic citu právního siřeji rozebíral, ale některá podotknutí biultež mi předco dovolena. Každý z Yás ví, jak rozdílně jedna a ta samá urážka práva na rozličné osoby a spoluúdy rozličných stavů v působí, již svrchu (str. 30 a 37) hleděl jsem poskytnout rozřešení zjevu takovéhoto. Pro nás vyplývá z toho svrchu řečeného ten úsudek, že dráždivosť právního citu není vzhledem ku všem právům jednostejná, nobrž že se seslabuje i zvyšuje tou měrou, v jaké ta osoba, ten stav, ten národ pociťuje významnost po-
4
50
rušeného práva co podmínky mravní jsoucnosti sebe samého. Kdo s tohoto hlediska vec dál chce posuzovati, může být ujištěn, že vydatně bude z toho kořistiti; ku institucím cti a majetku, jež jsem svrchu projednal, radil bych, abyste ještě přibrali manželství, — jak rozmanité reflexe nebo-li přemítky poutají se k uvažování o tom, jak se rozličné osobnosti, národy, zákonodarstva rozdílné mají ku cizoložství!
Druhý moment pri právním citu: ráznost, jest zhola jen věcí karaktéru neboli povahy; jak au který člověk  nebo   národ chová při porubení jeho práva, to jost nejbezpečnějším měřítkem povahy jeho  neboli karaktéru.    Kozumíme-li karaktérem  plnou, v sobě   spočívající,  sobe   samu  udržující  a nhajující osobnost, tož není lepšího podnětu k osvěděení této vlastnosti, než když libovůle stojnou dobou s právem zasahují na osobu. Spúsoby, v jakých porušený cit práva a  cit osobnosti proti tomu se zpouzí,  zdaž pod vlivem rozčílonosti divokým,   vášnivým  činem, zdaž rozvážným, ale trvalým  odporem,   nejsou  pro mohutnost síly citu právního nikterak' rozhodnými, a nebylo by většího  omylu,  než kdyby kdo  divokému národu,  při němž   ona pr vnější spiisoba jest obyčejnou,    anebo  nevzdělancovi   připisoval   čilejší cit  právní,  než   vzdělanému  člověku, joni druhou cestu nastoupí.   Spůsoba čili forma jest více méně věcí vzdělanosti a letory; ale s prudkostí, vášnivostí stojí  úplně  na  stejném   stupni  pevná   odhodlanost
51
a nepodvratiiost, trvanlivost odporu, liylo by zle, kdyby tomu jinak bylo. líylot by to právě tolik, jako že osobnosti a národové o rovněž tolik právního citu se připravují, oč ve vzdělanosti výš stoupají. Jediný pohled do dějin a do občanského života postačí, aby vyvrátil tento náhled. Eovněž tak málo rozhoduje v této věci opak bohatství a chudoby. Jakkolivěk rozličné jest měřítko, die něhož boháč měří cenu věcí a dle, kterého chudas, tak předce při zneuznání práva, jak už svrchu bylo uvedeno, nemá platnosti žádné, nebot zde nejedná se o hmotnou cenu věci, nobrž o ideální cenu práva, tedy o ráznost právního citu ve zvláštním směru ku majetku, a nikoliv jaký je majetek, nobrž jaký je právní cit, to v tomto případě rozhoduje. Nejlepší diikaz o tom podává anglický národ; jeho bohatství neučinilo žádnou újmu právnímu jeho citu, a jakou rázností se tento národ i v pouhých otázkách majetku osvědčuje, o tom můžeme se na pevnině dost zhusta přesvědčiti na všeobecně známé osobnosti cestujícího Angličana., jenž se každému pokusu šizení při hostinských a vozkách s takovou rázností opírá, jakoby mu šlo o to, hájit právo Staroanglicka, — jenž co možná nejvíc svůj odjezd odkládá, po celé dny v místě setrvá a desetkrát tolik mezi tím utratí, než je ta suma, kterou zpěčuje se zaplatiti. Lid se tomu směje a nepochopujc Angličana. Věru lip by bylo, kdyby Angličana pochopoval. Neboí v těch několika zlatých, které tu An-
4»
66

giičaii si  háji, vězí   v skutku SUn>;uigli<díi>,  ii, Lani doma  v anglicko jeho  vlasti   pochopuje jej   každý a proto se také tak snadno neopováží, jej chtít ošiditi. Nemám v úmyslu, abych komu ubližoval, ale opravdivost věci nutí mne, abych učinil porovnání. Dejme tomu, že se dostane líakužan, který n)á podobné společenské postavení a stoji v těch samých poměrech co do bohatosti, do podobného stavu jako onen. Angličan; jak   si. bude  počínati?    Mohu-li   v tomto   ohledu  důvěřovali   svým   vlastním zkušenostem,   tak ze sta ani deset se jich neodhodlá,   aby příkladu Angličanova následovali.    Ostatní  vyhnou se  nepříjemnostem   sporu,   křiklavostom,   možnému křivému vykládání, jakého by se činu jejich mohlo dostati,  vykládání  to,   jakého  se Angličan   v  Anglicku  pranikdy   nemusí obávati,   pročež si ho i u mis lhostejně líbit nechá : zkrátka, oni zaplatí. Ale v oné  zlatce,   kterou   zpěčuje se  zaplatit Angličan a   kterou  Rakušan,  zaplatí,   spočívá   kus  Anglicka i líakouska, spočívají staletí obapolného jejich politického vývinu a jejich společenského života. Přisel jsem tím  na   myšlenku,   kteráž   mi pohodlný přechod připravuje k následujícímu.   Uzavřeme dosavadní  rozvažování tou  samou vétou, jakou jsme je byli  započali:   uhájení  porušeného   práva   jest skutkem  sebezáchovám'  osoby,  a proto  povinností oprávnence k sobě samému.
Toto hájení práva jest ale zároveň jhivíuikisíš k obecnosti. Tím jsem Vám označil myšlenku, kterouž hodlám provésti v následujícím rozvažování,
K tomu účeli jsem nucen, poněkud bližší zřetel obrátiti ku poměru práva ve smyslu objektivním ku právu ve smyslu subjektivním. V čem záleží? Myslím, že všeobecně přijatý názor úplně věrně ztlumočíin, rejwiu-lt: že jest ono prvučjší předpokládáno od tohoto druhého; konkrétní právo jest jen tam, kde jsou podmínky pohotové, od kterých abstraktní zásada práva učinila závislou jsoucnost konkrétního práva. Tím jest dle platné teď vědy vzájemný vztah obojího práva jednoho k druhému úplne vyčerpán. Ale tento názor jest naprosto jednostranný, on klade výhradně důraz na odvislost konkrétního práva od práva abstraktního, nedopatřil ale k tomu, že takovýto poměr odvislosti také v opačném směru jest skutečný. Konkrétní právo nejen přijímá život a sílu od abstraktního, ah> ono také udílí jemu totéž nazpět. Podstata práva jest; praktické uskutečnění. Právní zásada, které se nikdy nedostalo uskutečnění, anebo která o skutečnou platnost již přišla, nemá nárokúv na tento svůj název, ona už není právní zásadou, ona jest zlomeným pérkem, jež v ústrojí práva už nepracuje a jež může být vyndáno, aniž by se co nejmenšího změnilo. Tato zásada platí bez obmezení pro všecky obory práva, jak pro státní právo, tak pro právo hrdelní i soukromé', a římské právo poskytlo jí výslovného
5-1
potvrzení, uznávajíc „dos ue L ml i není" za platný důvod k zrušení zákonu; jí rovná so zanikání konkrétních práv, nebyla-li trvale vykonávána (nonusus).
Je-li pak provádění státního práva a práva trestního tím pojištěno, že jest činitelům státní moci uloženo za povinnost, jest provádění soukromého práva uvedeno ve formu práva soukromých osob, t. j. toto provádění jest úplně ponecháno volné samočinnosti, soukromé osobě jest ponecháno, aby činila si stran soukromého práva sama první krok čili iniciativu.
V onom případe závisí provádění na tom, konaj í—li iiřadové a úředníci státní tuto svou povinnost, v tomto případě závisí na tom, zjcdnají-li soukromé osoby svému právu platnost. Opomíjejí-li to soukromé osoby v některém pomeru trvale a všeobecně, ať si již' proto, že jim to jejich právo je neznámo, nebo že jsou pohodlný nebo bázlivý, tak jest právní zásada sama tím ochromena. Tak smíme tvrditi: skutečnost, praktická moc zásad soukromého práva osvědčuje se v zjednávání platnosti konkrétním právům, a jako konkrétní práva samu na jedné straně dostávají život od zákona, tak na druhé straně dávají zákonu život nazpět; poměr objektivního neboli abstraktního práva a subjektivních čili konkrétních práv jest oběh krve, kteráž ze srdce ven se proudí a zas ku srdci nazpět se vrací. —
5r>
Otázka existence   neboli   platuorili  všech zásad státního práva odkázána jest na to, jak jsou úředníci oddáni  své povinnosti,  otázka existence neboli platnosti zásad práva soukromého odkázána jest na působnost oněch podnětuv,   které  oprávněnce  přimějí k tomu,  aby  o své právo se zasazoval; pod-nětové ti pak jsou: jeho zájem, interes nebo prospech, a za drahé: jeho právničit; odcpřou-li tyto svou službu, je-li právní cit mdlý a otupělý a interes ne dost mocný,   aby  přemohl pohodlivost a nechut k sváru a sporu a ošklivost před procesem soudním,  tak jest toho přirozeným  následkem,  že právní zásada nedojde k provedení.
A-lc. copak jest víc? — namítne mi někdo; — vždyť tím  nikdo jiný  netrpí,  než oprávněnce sám. Vrátím se k onomu obrazu, kteréhož jsem již svrchu (str. 43) byl použil:  obrazu, jak jednotlivec'utíká z boje. Jest-li tu tisíc mužů, co mají bojovati, tož nepocítí se útěk jednotlivce; pakli však na sta jich. uprchne  od práporu,  tož stane se stav těch,  kteří věrnc vy trvávají, dalo a dále horší, celé břímě odporu uvaleno jest na ne jediné.    Myslím,  že jsem tímto obrazem přiměřeně znázornil   pravou podobu věci. Také na pude soukromého práva jedná se o boj práva proti neprávu, o společný boj celého národa, při kterémž všickni musí  pevně  pohromadě držet; také  zde dopouští se každý,  kdo  utíká,  zrády na společné  věci,  neboť  on  sesilujc   moc   odpůrcovu, rozmnožujíc jeho  odvážnosť a smělost.   Smějí-li si
5 (j
libovůle a bezzákonnost opovážit, smělo a drze pozvedati hlavu, lak jest io vždycky bezpečnou známkou,  Že ti,   kdož povoláni byli,  hájiti zákona, povinnosti   své   nedostáli.    V  soukromém pľávu jest vsak každý na svém místě povolán,   hájiti  zákona, každý jest strážcem a vykonavatelem zákona v mezích oboru svého. Konkrétní právo, které má, není nic jiného než pln omočen s tví,   kteréž mu  dal stát, že raíiže za příčinou svého vlastního zájmu pustiti se  na  zápasiště  za právo a klásti  odpor neprávu, — jest pak to plnomocenství podmíněné n specielní, co zatím plnomocenství úředníkovo jest nepodmíněn« a všeobecné. Ulmjujc-li svého právu, udržuje v mezích oné úzké prostory, kterouž to j oho právo zaujímá, platnost práva vůbec.  Interes nebolí zájem a následky tohoto jeho jednání přesahují tedy daleko dál přes jeho osobu. Všeobecný interes ei zájem,  který na tom jeho jednání visí,   není pouze zájem ideální,  aby totiž  autorita a posvátnost zákona byla zachována, nobrž jest to ton velice reální, svrchované praktický zájem, jejž pocítí každý, a jejž pochopí také každý, i ten, který pro ideální zájem nemá  ani  smyslu,  totiž  ten praktický zájem,  aby pevný pořádek v společenském živote zůstal pojištěn a   zachován.    Neosmeluje-li  se hospodár,   používat čelodního rádu,   neodváží-li se  věřitel,   dlužníkovi věcí zabaviti, neodvažuje-li so  kupující obecenstvo, přihlížet k správné váze a k dodržování tax, uvádí se tím v nebezpečí sirad jen autorita zákona?  Po-
• > i
řádek občanského života jest ten, jenž v určil>m smeru takto v šanc se vydává, a těžko jest pověděti, jak až daleko zhoubné následky toho dosahovat mohou, zdaž na př. celá úvěrní soustava tím co nejcitelněji neutrpí. Neboť kde musím svár a spor očekávat, chci-li jasné své právo provádět, tut raději, pakli to jest jen poněkud možno, vylinu se tomu — ,múj kapitál putuje pak na jiné tržiště, své zboží si objednávám odjinud.
V takovýchto poměrech uspusobí se osud těch. nečetuých, kteří mují odvahu, dopomáhat zákonu ku provedení, v opravdové mučednictví; čilý, rázný jejich cit právní stává se pro ně přímo kletbou. Opuštěni ode všech těch, kdož by měli být jejich přirozenými spojenci, stoji samojediní naproti libovůli, všeobecnou lhostejností a zbabělostí sesílené, a utrží si, když těžkými obětmi si zakoupili to zadostucinění, že sami sobe zůstali věrni, namístě uznání snad potupu a výsměch. Odpovědnost za takovéto poměry nespadá na ty, kdož zákon přestupují, nobrŽ na ty, kdo neměli tolik odvahy, aby zákonu platnost udrželi. Na neprávo nemáme co naříkat, pakli se tomuto podařilo, zatlačit právo s jeho stanoviska, ale máme naříkat na právo, žo si to nechá líbit a kdybych mel pro obě známé průpovědi: „nečiň nepráví" a „netrp nepráví" vyhledat patřičné místo co do praktické jejich významnosti, řekl bych, prvním pravidlem jest: netrp nepráví, a druhým: nečiň nepráví.    Neb of,, jak už
ON
člověk jedenkrát jest, lnulo jej určitá j is lnut, že w se strany oprávněnee potká s pevným rozhodným odporem, víc zdržovat od spáchání nepráví, než príkaz, jenž, když si onu překážku myslíme odstránenú, vlastně jen sílu pouhého mravního přikázání má.
-lest ledy podlo toho, co dosud bylo rozebráno, něco  přílišného   řečeno, tvrdíiii-li:   hájení napadeného konkrétního   práva jest povinností oprávněnee nejen k sobě samému, nobrž také k obecnosti? Je-li pravda, co jsem rozebral, že každý ve svém právu zároveň  zákon  a  v zákonu  zároveň  nezbytný  pořádek obecnosti Iiájr:  kdo muže tu popiYnt, že takový   tím   zároveň   koná  povinnost   k   obecnosti V Má-1 i   obecnost  právo,  po volnu jej   do   boje proti zevnitřnímu   nepříteli,   naproti  kterémuž  má   život i statek svůj za obecnost obětovati, proč by nemela to .samé právo,  povolati jej proti vnitrnímu nepříteli,   kterýž  trvání obecnosti ne menším spůsobem ohrožuje, než nepřítel zevnitřní?    A pokíádá-li se v onom boji zbabělý útek za zrádu na společné věci spáchanou,  můžeme  zde  tentýž  útek ušetřit před tím samým jménem V    Nikoliv!    Právo   a   spravedlnost  nemohou  v zemi  snad pouze tím dařiti ye, že soudce  stále jsa pohotově  bez ustání na stolici soudcovské sedí, a že policie své zajímačc rozesílá, nobrz musí jeden každý k tomu svou částkou pričiňovali;   každý má povolání a povinnost,   aby líté
59
bani: „liimvuli" a „bc/.zákoniUsLi/' kdekoliv se odváží na povrch,  rozšlápl hlavu.
Nepotřebuji teprv podotknouti, kterak dle tohoto mého pojmu nabude povolání jednotlivcovo, velící, že má každý hájit své právo, jakési vyšší ušlechtilosti. Tento můj pojem klade na místo dosavadního,, od naší dosavadní theorie přednášeného Čistě jednostranného, pouze receptivního počínání, poměr vzájemnosti ku zákonu, tak že oprávněnee za službu, leterou mu zákon prokazuje, koná zase zákonu službu. Tento můj pojem přisuzuje každému jednotlivci povolání, že má spolupůsobit ve velkém národním úkolu. Zdaž on sám pochopil tento míij pojem co takový, na tom pranic pojmu nesejde. Nebol v tom záleží velkolepost a vznešenost mravního pořádku světového, že může tento spoléhat nejen na služby těch, kdo jej pochopují, nobrž že má vydatných dost prostředkúv, aby i ty, jimž se smyslu pro jeho rozkazy nedostává, pohnal ku spolupůsobení. Aby člověka přiměl ku manželství, k tomu cíli pohne v jednom tou nej ušlechtilejší ze všech lidských pohnutek, v druhém pohne sprostou smyslnou choutkou, při třetím pohodlností, při čtvrtém lakotou — ale vsiekni ti vstoupí v manželství. A tak nechť i při boji o právo jednoho volá na bojiště interes čili zájem, jiného bolest nad zakušeným porušením práva, třetího idea práva, oni vsiekni podají si ruku ku společnému dílu: chránit právo naproti libovůli.
CO
Tímto jtsnus dosáhli, abych Ink Mil, ideální vrchol našeho boje o právo. Vys a výše stoupajíce od nízké pohnutky prospechu čili interessu, povznesli jsme se ku hledisku mravního sebezáchovám osoby a octli jsme so konečno pH hledisku spolupůsobení k uskutečňování idey práva.
V mém právu jest uraženo vůbec právo, v mém popíraném právu je vubcc právo popíráno, a tak i hájeno i znovuzaváděno. Jak vysoké významnosti nabude tím boj subjektu (jednotlivce) o své právo! V jaké hloubi leží pod touto ideální výší, na kterouž toto pojímáni práva boj ten povzneslo, vrstva pouhých individualit, obor čisto osobních prospěchův, účelu, vášní, jež ncznnlec povazuje za ten pravý obor práva !
Avšak tato výše, namítne snad někdo, leží tak vysoko, že jest nedostižitelná a patrná pouze ještě oku filosofa práva; pro praktický život nemá významu; nikdo nevede soudní proces o ideu práva. Mohl bych, abych toto tvrzení vyvrátil, ukázati na římské právo, v kterémžto uskutečněn o s t tohoto ideálního smyslu v instituci tak zvaných ..žalob   národa" *)   nejjadrnějšího  výrazu  obdržela,
*) Pro ony má čtenáře, kteří nejsou práva znalí, podotýkám, že tyto žaloby (actione« populäres) každému, kdo itél, poskytovaly příležitost, že mohl co zástupce zákona •vstoupiti ft rušitele zákona ku zodpovídám' poímafi, ;i ío =i<'ö nejen v takových [liípaderh, [(Je; se jednalo o prospěchy -pškrivho  iibfcoiiKtvfi  a tedy i žalobníka, jak na př.  při po-
01
avšak my bvehmn sobe a národu našemu ukrivdili, kdybychom popírali, že nemáme onen ideální smysl pro právo. Kdokoliv při pohledu na to, jak libovůle činí právu násilí, pociťuje rozhorlení a mravní hněv, má ten ideální smysl. Neboť, přidružujc-H se pocitu, jejž utrpené porušení našeho vlastního práva vzbuzuje, jakási sobecká pohnútka, má onen pocit výhradne svůj původ v síle mravní idey nad lidskou myslí, jest to protest mohutné mravní přirozenosti proti ublížení právu, nejkrásnější a nejvíc povznášející  vysvědčení, jakéž právní cit o sobě  sám  dáti
rušení, ohrožování veřejné pasáže, nobrž i tenkrát, kdy se jednalo o nepráví, spáchaném »a soukromé osobě, která se nedovedla dostatečné bájiti, tak na př. byl-li nezletilec ošizen při právním řízení, zpronevěřil-li se poruOuík proti sirotkovi, vynucoval-li kdo lichvářské i'iroky ; o těchto a jiných případech viz míij spis: „Geist des römischen Rechts" III-, str. 107 (2. vyd. str, 111. a dál). Ony žaloby zahrnovaly tedy jakési flovolávání-se onoho ideálního smyslu, jenž bez všeho vlastního prospěchu chce právo k vtili tomu, že to jest právo ; některé z těch žalob dovolávaly se práva také ze zcela sprosté pohnutky, zištnosti, jelikož při nich kynula žalobníku vyhlídka, že dostane ty peníze, jež žalovaný bude muset zaplatit co pokutu; ale právě proto spočívala na takových žalobách aneb správněji řečeno, na provozování takových žalob jako ze řemesla, zrovna taková skvrna, jako u nás, když udávač udá něco, aby dostal poplatek na udávačství ustanovený. Pakli že povím, že žaloby svrchu uvedeného druhého druhu vytratily se z pozdějšího římského práva, a žaloby prvního druhu z našeho nynějšího práva vymizely, dovtípí se každý •/. mých čtenářů, jaký úsudek si o tum má, udělati: že totiž, odpadlo to původní předpokládání, ku ktc-iviuiLŽ   ly  žaloby  směřovaly.
Ii2
muže, — mravní to počínání, jež má rovněž tolik poutavosti a jest vydatuo pri skoumání jak pro psychologa tak pro obraznost básníkovu. Pokud já vím, není žádného druhého afektu neboli pohnutí mysli, jenž  by   tak  náhle  mohl   v  člověku  tak  značnou zmenu spůsobiti,   neboť známo jest,   že právě nejmírnější, nejsmířlivější povahy mohou přivedeny být do stavu vášně, jaký jím jinak jest naprosto cizím, - důkaz to, že byli  v nejšlechetnější své stránce, literou   v sobě nosí,   v nejvnitrnější  své duši zasáhnuti neb dotknuti, -lest to úkaz, jejž bych nazval hromobitím mravního světa, — vznešený, majestátný ve svých formách: svou náhlostí,   bezprostředností, prudkostí  svého   vypuknutí,   na  spúsob víchrice se zvedající,  živelní,  nad   vsím se zapomínající a vše před    sebou    podvracející   působení   mravní   síly; a opět usmiřujíc a povznášejíc  zároveň  svými pohnutkami a svými účinky, — mravní to pročištění vzduchu jak  pro osobu tak pro svět.    Ale  ovšem, lidy ž  se  obmezeuá síla osoby zlomí na zařízeních, která libovůli propůjčují udržení se, právu samému ale to udržení-sc  odnímajíce,  pak  vrhne se  bouře zpět na svého  původce,   a  tu naň  čeká  bard osud zločince následkem uraženého citu právního, o 'x-mž později  promluvím,   anebo  ne méně tragický osud, jenž  vede  člověka,   že na tom ostnu, jejž v málo-mocnosti  utrpené  nepráví zanechalo  v jeho  srdci, mravně se ukrvácí a. víru v právo ztratí.
Jest sice pravdu, že se takovýto ideální .smysl
03
pro právo, když někdo potupu a urážku proti idei práva metanou dutklivěji cítí než osobní urážku a když bez všeho vlastního prospěchu se potlačeného práva ujme, jako by to bylo vlastní jeho právo, — že takovýto Idealismus jest předností povah, na ušlechtilosti ducha založených. Avšak i chladný, všeho ideálního vzletu prostý právní cit, který v nepráví jen sám sebe cítí, má predce úplný smysl [iro dokázaný mnou poměr mezi konkrétním právem a mezi zákonem, jejž jsem svrchu zahrnul ve větě: moje právo jest právo vůbec, v onom se zároveň i toto uráží a hájí. Zní to paradoxně, a předce jest tomu tak, že právě my právníkové nejsme v tomto spusol.ni pojímání práva zbehlí. Pro náš pojem neutrpí pranic zákon při sporu o konkrétní právo; vždyť to noní abstraktní zákon, o kterýž se spor vede, nobrž jeho vtělení v podobě tohoto konkrétního práva, abychom tak řekli, světlý obraz jeho, v kterémžto obraze se jen sám na sebe zahleděl, ale nikoliv sám v něm bezprostředně trefen neb postižen jest. Nemám v úmyslu, popírati technickou nutnost tohoto poj mu ti, ale pojmutí tuto nesmí nám překážet, chceme-li uznati oprávněnost opačného názoru, kterýž klade zákon na stejný stupeň s konkrétním právem a následkem toho v ohrožení tohoto konkrétního práva zároveň i ohrožení zákona spatřuje.
Nepodjatému právnímu citu jest  touto opačný názor mnohem  Idižší než uáhh>d tiús právníků. .Nfj-
■1)1
Iepfií toho důkaz podáví')  výi'iiz, jakéln» se \ té utí užívá v  latine   a jakého   v němčino i češtině.    ľi:i procesu se  u  nás   žalobník   „dovolává   zákona," Kíman  nazýval  žalobu  „legis  actio."    Jest tedy zákon sám obrozen, jest to spor o zákon, kterýž spor v tomto jednotlivém  případe  musí být rozhodnut, — poj m utí  to,   kteréž  má  obzvlášť pro toho svrchovanou důležitost, kdo chce pochopit starořímský „proces logisakce."*)   Ve světle tohoto ponětí jest tudíž   boj   o  právo   zároveň bojem o zákon, neběží tu při sporu pouze o interes   neb   zájem   subjekíu, o jednotlivý poměr, v němž se zákon vtělil, o jasný obraz,  jakž jsem  to  nazval,  v kterémž  prchající jeden paprslek zákona pojat byl a se ustálil, a kterýž obraz bych snad mohl rozlámati a zničiti, aniž bych zákon  samý  tím    zasáhl,   nobrž   zákon    sám jest zneuctěn, nohama pošlapán; zákon, nemá-li státi se malichernou hříčkou a jalovou frází, musí si platnost udržeti,  —   s právem  uráženého  ztroskotává so i sám zákon.
Ze tento spúsob pojímání, jejž bych krátce solidaritou zákona s konkrétním právem nazval, poměr obou v nejhlubším jeho základě pochopuje a označuje, dokázal jsem už svrchu. Avšak tento spůsob pojmu neleží nikolivěk tak hluboko a v úkrytu že by čirému,   všem vyšším pojmům nepřístupnému
"') Zádím žaloba bnz y,Aktmn, — «statek vyložen o tí é mnu v uvortiiiit'm nn'iu sjiímu, II. "'■, sď. (JOtí—(J7í (v ^. vyil. str. Ü30-639).
sobectví byl nepochopitelným, bit právě sobectví ma snad nejbystřejší  zrak   pro  tento  spiisob pojímání, neboť   s jeho prospěchem se  to srovnává, může-li potáhnouti také stát do svého sporu jakožto spojence svého. A  právě  tím bývá pak i sobectví,  aniž by o  tom  vědělo  nebo tomu  chtělo,  povzneseno nad sebe samo a nad své právo vzhůru na onu ideálnou výši,  kde  oprávněnec  stává se  zástupcem  zákona. Pravda zůstane pravdou, byť ji subjekt jeti ve zbarveném světle svého vlastního prospěchu poznal a hájil. Nenávist a mstivost jsou to, jež Shy loká před soud vedou, aby svou libru masa z těla Antoniova si vyřízl, ale slova, která mu básník do úst klade, jsou v jeho ústech rovněž  tak  pravdivá, jako v  ústech jiného. Jest to řeč, jakou uražený právní  cit povždy na všech   místech  a ve všech časech  povede; jest  tu síla, nepodvratnost přesvědčení, že právo předce musí zůstat právem; jest tu vzlet a nadsenost muže, jenž si jest vědom, že se u věci, o kterouž se on zasazuje, nejedná pouze o jeho osobu,  nobrž o ideu.    Libra masa, — nechá jej Shakespeare mluvit,
Libra masa, kterou' mít chci,
má jest, zaplacena draze a tak chci ji.
iieknete-li „ne" — tak pfuj jest ten váš' zákon!
bez moci jest Iíeuátčanů právo..
—  — já chci, co jest zákon.
—  — já setrvám na svém právu.
„Já chci, co jest zákon!" Básník těmito pěti slovy  označil pravý poměr práva  v  subjektivním
5
lit;
p ľii v sin ku právu ve smyslu objektivním a oznaěil zároveri vyznám boje o právo takovým spíisobem, že by to žádný filosof práva nebyl s to trefněji učinili. Těmito slovy přešla věc pojednou z právního nároku Sliylokova v otázku stran práva Be-nátčanú. Jak mohutně, jak obrovsky vzpřimuje se postava slabého toho muže, když tato slova mluví! Není to již víc žid, jenž svou libru masa požaduje,
jest to   zákon Benátský   sám,  jenž  na  bránu  sine soudní tlu.ee, neboť jeho právo ;i právo Benátské
jest totéž, s j e h u právem   podvráceno   bude   samo í právo Benátske. A  když pak on sám sklesne pod
ti'ží soudcova, rozsudku, kterýž mrzkým vtipem žida
o jeho  právo  priprav ŕ, *)   když  pronásledován po-
")   Právě   v tom   spočívá   dle   mého zdání vysoce tragický interes,  jejž Slivluk v mís mimovolnö budí.    On jest opravdu ošizen o své právo. Tak aspoň musí právnik na tu věc pohlížeti.    Básníkovi jest o viem «ustaveno,    že si muže své vlastní právuietví utvořiti,   a také   nebudeme tolio litovat, že Shakespeare  zde  tak učinil,   či   vlastně,   že   starou pověst beze zmeny podržel.   Avšak vezine-li právnik tu vec v kritické posouzení,   nemůže jinak Hei než takto:   Listina židova byla sama o sobu ničemná,  jelikož obsahovala něco uemravného; soudce by byl musel židovu žádost h-ned předkem  již   7,   tohoto   dtivodn   odmítnouti.    Nciiéinil-íi  ale tak, pripotištél-li „moudrý Daniel" vzdor tomu platnost té listině, tak se   dopustil   hanebnú  vytáčky,   bídného   uskoku  rabuli-s tick é ho, odepi'el-li mrtži,   kterémuž již   byl   přiřkl právo, že smí z živ cli o těla libru masa vyříznouti,  odcpíel-lj mu právo, proliti krov,   ačkoliv  to  jen t   s řezáním masa   z živého těla, nevyhnutelně- spojenu.  Hovně/, tak by mohl  soudce někomu, kdo   na   nějakou   slu/.eijnost   má právo, přisouditi právo  ku
0/
směšným pošklebkem, zdrcen, zlomen, s chvějicími-se koleny odtud se potácí, kdo ubrání se citu, že v něm zlomeno jest právo Benátské, že není to žid Shylok, jenž odtud se potácí, nobrž ustálená v středověku postava žida, tohoto tvora bez práv v lidské společnosti, jenž marně volal o své právo?
Úchvatná tragika osudu Sliylokova nespočívá, v tom, že mu odepřeno bylo právo, nobrž v tom, že on, žid ze středověku, má víru v právo, — skoro by su mohlo říci, jako kdyby byl křestanem, ■ -skálopevnou víru v právo, kterouž nic nemůže ovi-klali a kterou i sám soudce má; když potom jako hromová rána náhlý převrat nun se sřítí, kterýž jej z liché domněnky probudí a jej poučí, že ničím není než židovský psanec ze středověku, jemuž se tím dává jeho právo, že se mu právo jednoduše upírá. —
Obraz Shyloküv budí ve mně upomínku na jinou osobnost, na ne méně historického jakož i básníkem použitého Michaela Kohlhaase, kteroužto osobnost   Jindřich   z  Kleistu   v   stejnojmenné   své
chozeni, ale zakázati mu, že nesmí na tom gruntě nechat žádných stop, poněvadž se při ujednání té služebnosti stran stop nie nevyjednalo. Ba skoro bych myslel, že historka se Sjhylokern udala se už v starém ííímě; neboť sestavovatelé dvanácti desk u/.na.li toho potřebu, stran rozsekání (in partes secare) dlužníka od věřiteli)v výslovně podotknouti, že mají mít věřitelé- úplně volno, jak veliký kus dlužníka který z nich usekne,    (Si plus minusve seeucvint, sine fraud c c:;to!)
(58
novele dojemne pravdivými barvami lící. *)   tíhy lok odchází zdrcen, jeho  síla jest zlomena, bez všeho odporu podřizuje so rozsudku soudcovu.    Jinak si počíná Michael  Kohlhaas.    Když již jsou  všecky prostředky, jak by ku svému popíranému právu si dopomohl,   vyčerpány,   když již zlotřilým kouskem hříšné kabinetní justice zatarasena mu další právní cesta  a  spravedlnost  se  až  ku  nejvyššímu  representantu  svému,  ku  zeměpátui,   zřejmě přidala na stranu nepráva,  zmůže  se ho pocit neskonalé bolesti nad křivdou, která proti nemu stropena byla: „Ilaději psem být než člověkem, mám-li být nohama šlapán"   (str.   23)  a pevně  jest   na   to   odhodlán: „Kdo mi odpírá ochranu zákonuv, ten vyvrhl mne ven do pustin mezí divochy, ten vtiskl mi do ruky kyj, jenž sám mne uhájí" (str. 44-).    I  vyrve za-prodajné   spravedlnosti   zhanobený  meč   z  ruky  a máchá jím tak hrozně,   že hrůza a zděšení daleko v zemi  se rozšíří,   vetchý  stát ve svých   stěžejích se hýbe a zemepán na trůnu svém se troše. Avšak není to  divoký  cit pomsty, jenž jej  naplňuje, on nestane   se   ani  lupičem   ani  vrahem,  jako  Karel Moor, jenž   „ímlerád by  veškerou přírodou nechal troubiti v troubu   vzbouření,   aby  vzduch,  zemi a moře   proti  hycimímu   tomu   pokolení  v šiky  své postavil," jenž   z uraženého   citu  právnílio   celému
*) Následující citáty z tófco novely v/.talmjí se ku TiclíOTii vydám aeljľí-iiýeli spisov tohoto básníka, v Berlínů 3826, sv. 3.
09
člověčenstvu válku vypovídá; tady u Michaela. Kotil-liaase jest to mravní idea, která jej pohání, idea to, „že on silami svými převzal ve světe na sebo povinnost, zjednati si za utrpené příkoří — zadosťučinení a svým spoluobčanům bezpečnost před budoucím podobným príkorím" (str. 9). Této idei obětuje Kohlhaas všecko, štěstí své rodiny, své vážené jméno, majetek i zboží své, síly své i život, a nevede válku pohrom bez všeho plánu a cíle, nobrž obrací se válečně jen proti těm, kdo se na ncm prohřešili a všem oněm, kdo s hlavním vinníkem společné jednali. A když vyskytla se mu vyhlídka, že přijde k právu svému, odkládá dobrovolně zbraň z rukou; avšak jakoby muž tento již byl jedenkrát vyhlídnut, aby svým osudem podal důkaz, k jak veliké hloubi špatnosti dovedla tehdejší bezprávnost a nepoctivost sklesnouti, tož .nedodrželo se mu slovo při přislíbeném svobodném odchodu a při udělení milosti, a on skončil svůj život na popravišti. Avšak před tím předee přišel ku právu svému, a myšlénka, že nevedl boj zdarma, že právu zase dopomohl ke cti, že díistojnost svou co člověk si zachoval, povznáší jeho srdce nad hrůzy smrti; smířen sám s sebou, se světem a s Bohem, následuje odhodlaně a dobrovolně katovi.
Jaká, rozjímání druží se k tomuto právnickému dramatu!
Muž,   poctivec,  přísně právního smýšlení,  pln lásky k rodině své,  ducha dětinně zbožného, stane
70
y a Atíiíou, jenž ohněm a mečem hubí knijiim,   do kteréž se byl jeho odpůrce utekí.    A prúc   se   iíiu ístal ?    Právě pro onu vlastnost,  kteráž jej mravně tak  vysoko   staví  nad  všecky jeho odpůrce,  kteří na konci nad ním zvítězili: pro svou hlubokou úctu pred právem,  pro svou víru  ve svatost práva,  pro ráznost  jeho   poctivého,   zdravého   citu  právního. Ä práve v tom spočívá hluboce uchvacující tragika jeho osudu, že vlastně to, co tvorí přednost a šlechtu povahy jeho: ideální vzlet právního jeho citu, jeho heroické, vše zapomínajíc ŕ a vše obětující odevzdáuí-se v  službu idey práva,  —  ve sporu s bídným tehdejším světem:   se  zpupností velikášň  a  vládcu a se zbabělostí a zpronevěřilostí soudcův, — ľ ozhodne v jeho zkázu. Co on spáchal, padá s dvojnásobnou a trojnásobnou tíží zpět  na hlavu panovníka, jeho úředníky a soudce, kteří jej násilně vypudili s dráh)' práva   na dráhu  bczzákomiosti.    Neboť  žádné  nepráví,  jež  musí člověk  snášet,  a  byť   bylo   sebe těžší, nedosahuje ----- alespoň při nepodjatém mravním citu — ani zdaleka k onomu neprávu, jakého se dopustí vrchnost  Bohem   daná,  pnrusí-li  sama právo. Soudní vražda, jakž tomu naše řeč tak třelně říká, jest ten pravý smrtelný hřích, na právu spáchaný. Strážce a ochránce zákona změní se ve vraha, zákona, — jest to iékař, jenž nemocnému jedu dá, poruěník, jenž svěřeného sirotka uškrtí.    V starém tííniě   stih i  podplaceného  soudce trest smrti.    Pro soudství, které se opovážilo porušiti právo, nestává
TI
hroznějšího žalobníka, než lenmá, výčitek plná postava vraha, jenž vrahem se stal z uraženého citu právního, — jest to pro soudství vlastní jeho krvavý duch.
Obeť podplatného  nebo  strannického  soudství jest \akřka násilně s  dráhy práva vytlačena,  stává se mstitelem a vykonavatelem svého práva na vlastní pěst a m zřídka, přemrštíli se přes meze nejbližšího cíle svého, ouhlavní nepřítel lidské společnosti, loupežník,   vražedlník.    Ale  i onen, jejž   mírná jeho, mravní a ušlechtilá  povaha uchrání před tím bez-cestím, jako se to stalo Michaelu Kohihaasovi, stane se zločincem, a p odstoupil-li trest co zločinec, tedy mučedlníkem svého právního citu. liíká se, že krev mučedlníku nebyla na dan n o prolita,  a možná,   že se to na Michaelu Kohihaasovi splnilo, že jeho varující duch ještě na dlouhé časy postačil, aby takové násilnictví proti právu, jakého on se dožil, nemožným učinil.   Yyburcoval-li jsem já tohoto  ducha,  učinil jsem tak,   abych na  jednom   úchvatném  příkladu ukázal, jaké bezcestí právě silnému a ideálně založenému citu právnímu  hrozí  v poměrech,   kde nedokonalost  zařízení právních odepřela mu uspokojení. Tu stane se boj o zákon bojem proti zákonu. Právní cit,   na holičkách jsa nechán  od mocnosti, která jej chrániti měla, spouští se sám dráhy zákona a hledí si vlastní pomocí docíliti, co mu nerozum, zlovolnost a málomocnost odepřely. A nejsou to pouze jednotlivé obzvlášť silácky neb násilnícky založené,
72
k násihňctví  náchylné povahy,   v kterých národní právní cit,   smím-li se tak vyjádřiti, pozvedá svou obžalobu ei svůj   protest proti  takovýmto právním poměrům,  nobrž pozvedá se mnohdy tato obžaloba, a tento protest od veškerého obyvatelstva v jistých zjevech, kteréž bychom podle jejich určení neb dle spůsobu, jak lid nebo jiný stav na ně pohlíží a jich užívá,  nazvali znárodnělé  surogáty či  náhražky a poboční kusy státničil zařízení. Sem náleží v středověku tajné soudy vestfálské a zábojné právo (Vehm-gcriclite, Fehderecht), závažné to svědky málomoc-uosti nebo  strannosti tehdejších   trestních  souduv a bezmohúfcnosti moci státní;  v našich časech zařízení soubojův, skutečný to důkaz, že tresty, které stát uvaluje na urážky na cti, jemnějšímu citu pro čest v jistých třídách  společenstva dostatečně nevyhovují.    Sem patří krvica Čili krvavá pomsta u Černohorců a Korsikánů, a náhlé soudy lidu v severní Americe, tak zvaný zákon samomsty. Všecky tyto   úkazy jsou  svědkem,  Že  zařízení státní není s právním citem lidu nebo některého stavu v srov-nalosti;  na každý  spůsob   obsahují v sobě výčitku proti státu, buďto výčitku:  Že  vůbec jich jest potřeba jeho vinou, anebo výčitku: že jich trpí.  Pro jednotlivce mohou,  když jich zákon sice zapověděl a v skutečnosti potlačiti nedovedl,  pramenem  těžkého sporu býti. Černohorec, jenž poslušen jsa zákona státního,   vzdá se  krvavé pomsty,   padne u svých krajanův v opovržení;  ten pak, jenž pod nátlakem
7 ti
národního náhledu právního poddá se náhledu tomu, propadne kárajícímu ramenu spravedlnosti, llovněž tak tomu je se soubojem, u nás. Kdo souboj odmítne v poměrech, v jakých se stal povinností cti, učiní vij mu své cti, kdo souboj podnikne, propadne trestu, — stav to jak pro jednotlivce, tak pro soudce stejným spůsobem trapný. V starém líímě marně se ohlížíme po podobných zjevech; státní zařízení a národní právní cit nacházely se taní v souhlasu. Tcprv za křesťanských časů utíkali se křesťané od světských soudiiv k rozhodčímu soudu biskupovu, zrovna jako v středověku židé od soudu křesťanských k soudu svých rabínů.
Tím jsem ukončil svá rozjímání o bojí jednotlivce o právo své. Následovali jsme ho, jak od stupně k stupni zvyšovaly se jeho podněty, od nejnižšího stupne pouhé prospěchové rozpočítavosti výše ku povznesenějšímu hájení osobnosti a její mravních podmínek životních, a dospěli jsme konečně ku hledisku uskutečnění idey spravedlnosti, — nejvyššího to stupně, s něhož jediný pochybený krok vraha z uraženého citu právního vrhá do propasti bezzákonnosti.
Ale interes tohoto boje není nikterak obmezen na soukromé právo nebo na život soukromý, spise zasahuje daleko přes meze tohoto. Národ jest konečně jen souhrnem všech jednotlivých osobností, a jak jednotlivé  osobnosti  cítí,  smýšlejí, jednají,
74
tak cítí, smýšlí, jedná í národ. Jeví-li se právní cit jednotlivcův v záležitostech soukromého práva Lupy, zbabělý,  lhostejný,   nenaeliázf-li za příčinou překážek, jaké nespravedlivé zákony nebo spatná opatření jemu v cestu kladou,  žádné příležitosti,  aby se volné  a mocno rozvinul;  nalezne-li pronásledování,   kde   by  podporu a přispění očekávati mohl; navykne-li si následkem všeho toho na to, že snáší nepráví a že je za něco pokládá,   co se vhislně již '/.měnit nenechá: kdo by se domníval, že by ho takovýto zotročilý, zakrnělý, lhostejný právní cit mohl kdy znenáhla vzchopiti ku čilému cítění a ku ráznému odporu, když se jedná o porušení práva, jež nedotýká  se jednotlivce,   ale celého národa: jest-li to útok na jeho politickou svobodu,   porušení nebo podvrácení jeho  ústavy,   nájezd   zahraničního nepřítele?   Kdo   nebyl  ani zvyklý,   aby své vlastní právo  statečně  hájil, jakž  má  ten pojednou cítit tužbu, nasaditi za právo všeobeconstva milerád své statky a svůj život? Kdo nejevil smyslu pro ideální škodu, jaké  na cti a osobě utrpěl,  vydav z pohodlnosti v šanc své vlastní dobré právo,  kdo si navykl ve  věcech práva  měřiti  vše jen dle měřítka hmotného prospěchu, kterak lze ocl toho očekávati, aby jiného měřítka používal a jinak cítil,  když so jedná o právo a o čest národa?    Odkud  by se tu měl z nenadání vzíti  Idealismus smýšlení, jenž se potud stále  zapíral?   Nikoliv!   Bojovník  za  státní právo a za právo národu v není nikdo jiný, než bo-
75
jovník  o soukromé  právo;   tytéž   vlastnosti,   kteréž si v záležitostech soukromého pľáva osvojil,  budou ho také tam doprovázet a vítězství rozhodnou, — co pro  národ  zaseto jest   a   uzrálo  v soukromém právu, to ponese své ovoce při státním právu a právu národů v. V nížinách soukromého práva, v drobných a nejdrobnějších   poměrech   života  musí se po kapičkách tvořiti ona síla a shromážditi, musí nahromaditi sľ   zpoticnfihlii   onen mravní kapitál, jakého stál,   potich uj c,   aby   ku   svým   ň či dům   ve   velkém mohl tím operovati. Soukromé právo a nikoliv právo státní, jest ta pravá škola   politického vychovávání národa, a chceme-li věděti, jak ten národ v případu potřeby   svá   politická   práva   a   své   mezinárodní právní postavení  hájiti bude, jen  prihlídněme, jak jednotlivec  v soukromém  životě  své vlastní právo hájí.    Uvedl jsem již svrchu  za příklad bojechti-vého Angličana, a mohu zde jen opakovati, co jsem tam pravil: v té zlatovce, o kterou neústupně spor vede, vězí politický vývin Anglicka. Návodu, n kteréhož jest  obyčejem všeobecným,  že každý v maličkostech i v n opatrnostech své právo statečně hájí, nikdo  se  neopováží,  vyrvati to nejvyšší,   co má, a protož to není žádnou náhodou, pakli tentýž národ starověku, kterýž se mohl vykázati u vnitř nejvyšší politickou  vyvinutostí  a na venek mohl rozvinouti ty   nejrozsáhlejší   síly,   že   národ  Kímský  zároveň měl   nejvyvinutější   právo   soukromé.    Právo   jest idealismus, byť to sebe paradoxnej i znělo.   Nikoliv
7li
Idealismus  obraznosti,  ale  karaktéru,   t. j. muže,, jenž v sobe cítí, že si ji> sám účelem a vsím ostat-ním zhrdá,  pakli byl v této  své nejvnitrnější svatyni útočne napaden. Od koho tento útok na jeho práva   pochází:   zdali   od  jednotlivce,   od   vlastní vlády,   od  cizího národa — co mu po tom sejde? O odporu, jejž on učiní naproti tomuto útoku, nerozhoduje  osoba útočníka,   nohrž ráznost vlastního citu právního, mravní síla, s jakou on sám sehe zachovati se obvykl.    Proto jest věčno pravdivou zásada: Politické postavení národa u vnitř a na veiiefc rovná se vždycky jeho mravní síle, — „Kose Středu" se  svým  bambusem,  s  touto  metlou pro  dospelé deti, nezaujme  při všech svých stomiliouech nikdy naproti  cizým  národům' tak ctné mezinárodní stanovisko, jaké zaujímá malé Švýcarsko.   Přirozenost Švýcaru není, co se týče smyslu pro umění a básnictví nikterak ideální, jestiť střízlivá, praktická jako u někdejších Pum an ti v.  Avšak ve smyslu, v jakém jsem dosud užíval slova „ideál" co do práva, hodí se na Švýcara rovněž tak dobře jako na Angličana. Tento idealismus zdravého právního citu podkopal by  svůj vlastní základ,  kdyby se obmezoval na to, jak by jen své vlastní právo hájil, aniž by ostatně o udržení práva a pořádku vůbec nějak se přičinil. On ví nejen, že ve svém právu hájí právo vůbec, nohrž také, že ve právu vůbec hájí své právo. V obecnosti, kde toto smýšlení, tento smysl pro přísnou zákonnitost, jest smýšlením panujícím,
i i
marně by yes ohlížel po onom smutném '/jevu, jenž se jinde tak zhusta vyskytuje, že totiž niassa lidu, když úřad zločince neb rušitele zákona stíhá nebo zatknouti chce, přidá se ku tomuto, t. j. tedy v státní moci přirozeného protivníka lidu spatřuje. Zde každý ví, že věc práva jest také věcí jeho — zločincovi projevuje náchylnost jen zase zločinec, nikoliv poctivý muž; poctivý muž raději propůjčí pomocné niky policii nebo vrchnosti.
Ani mi snad nebude potřeba, abych to, co z předcházející úvahy sobě činím za závěrku, teprv v slova odíval. Jest to jednoduchá věta: pro stát, jenž chce vážen býti na venck, pevný býti a nepodvratný u vnitř, není vzácnějšího statku, jejž by střežiti měl a pěstovati, než právní cit národa. Tato péče jest jedna z nejvyšších- a nejdůležitějších úloh politického vychovatelství. Y zdravém, mocném právním citu každého jednotlivce má stát nejvydatnější zřídlo své vlastní síly, nejjistější záruku svého vlastního trvání u vnitř i na venek. Právní cit jest kořen celého stromu; nestoj í—li koren za nic, usýchá-li v kamení a pustém písku, jest vše ostatní pouhé mámidlo, — přijdc-li bouře, bude celý strom z kořen vyvrácen.
Ale kmen a koruna mají tu přednost, že jest jich viděti, co zatím kořeny v pudě vězí a pohledu jsou nepřístupny. Podrývající vliv, jejž nespravedlivé zákony a špatná právní opatření vykonávají na mravní sílu lidu, provozuje svou působnost pod zemí v oněch
7y
vrstvách,   kl.iTi!  tak  mnohý politický ochotník neuznává za hodné  svého  povšimnuti; jemu  beží jen o ]iezky rozneslou korunu, o jedu, jenž z kořeno do koruny stoupá, nemá žádného tušení. Avšak despotizmus ví. kde   by mel sekeru přiložit,  aby strom pod vrútil, on  nechá  korunu  prozatím  nedotknutú, za to však zkazí kořeny.   Se zasahováním  do  soukromého práva, s bezprávností osoby počínal každý despotizmus;   dokončil-Ii tudy svou práci,   skácí so strom sám od sebe.   Proto   záleží  na tom,   li by se pravé tady položil mu odpor, a Konané vedeli dobře, co dělali,   když   útok na ženskou cudnosť a  čest obrn li si za podnet,   aby učinili konec jak kráiům. tak decemvirátu. Svobodny cit samostatnosti zničit v sedlákovi břemeny a  robotami,  měšťana, postavit pud poruécnství policie, dovolení ku cestování závislým učinit od udělení průvodního listu,  myšlenky spisovatelovy nechat  záviset  od  svolení censorova, dané rozvrhovat dle chuti  a milosti, — věru,   ani Macchiavelíi by nebyl mohl dáti  lepší recept, jak by se všecka mužná uvedomelosť a. všecka mravm síla v národu  podkopala a jak  by  si despotísmus zjednal i pojistil přístup   bez  všelikého odporu. Ze ta samá braun, kterou vchází despotism us a libovůle, také jest do korán otevřena zahraničnému nepříteli, na to se ovšem při tom ohled nebéře, a teprv když jest  nepřítel   zde.  přicházejí mudrci   ku  pozdnímu poznání, že mravní síla a právní cit národa mohly by byly nejbezpečnější záštitu poskytnouti proti zn-
70
hraničnému nepříteli. V lé samé dobé, kdy sedlák a mešťan byli předmětem feudální a absolutistické libovůle, přišla Nemecká říše o Elsass a Lothrinsko, jakž pak by byly mohly mít cit pro říši, když zapomenuly, míti cit pro sebe samé!
Ale to jest naše vlastní vina, pochoptijem-li pravdy dějepisu teprv tehdáž, když jest jíž příliš pozdě; dějepisu na tom nezáleží, pakli jsme mu dost v ěas neporoziimuěli, neboť on své pravdy káže vždy hlasitě a srozumitelně. Síla národa jest totožná se sílou jeho právního citu, — pěstování právního citu národa čili národního citu právního, jest pěstování zdraví a síly státu. Tímto pěstováním nemíním, jak se samo se-bou rozumí, ani školu ani vyučování, nobrž praktické provádění zásad spravedlnosti ve všech poměrech života. Povrchním mechanismem práva není ještě pomožíno. Mechanismus tento může být tak důkladně sestaven a prováděn, že největší pořádek panuje, a predce může máj svrchu učiněný požadavek co nejbezohledněji být zanedbáván. Zákon a pořádek bylo také nevolnictví, clo, které žid platit musií za, své ochránění, a tak .mnohá jiná zařízeni a pravidla z dob dávno již za námi ležících, kteráž s požadavky zdravého, silného právního citu v nejpříkřejším odporu stála a kterýmiž stát sobe samému snad ještě víc škodil, než sedlákovi, měšťanovi, židovi, na něž v první řadě co bremeno vhozena byla. Pevnost, jasnost, určitost materielního práva, odstranění všech zásad, z ]:tcrvch zdravý právní cit musí hráti pohoř-
(S0
šení, ve všech sborech práva, ne pouze práva soukromého, nobrž i v policii, správě, umíněním zákonodárství; neodvislost soudu, co největší zdokonalení soudních zařízení — tat jest mnohem bezpečnejší cesta ku povznesení síly státu, než to nejsvrchovanější zvýšení nákladu na vojsko. Každé libovolné nebo nespravedlivé ustanovení, které vládní moc vydá nebo v platnosti nechává, jest na škodu právnímu citu lidu a tím samým i na škodu samé síle národa, jest to prohřešení proti idei práva, kteréžto prohřešení zpět upadá na hlavu státu a kteréž stát často musí draze zaplatit nesmírnými úroky z úroku — mohouť jej dle okolností státi celou jednu zemi nebo provincií. Já sám jsem ovšem toho náhledu, že nemá stát snad jen k vůli takovýmto ohledům užitečnosti těchto hříchúv se vystříhati, já to pokládám spíše za nejsvčtější jeho povinnost, aby tuto ideu k vidi idei s;imé uskutečňoval; avšak zdáío by se však, že to jest jen doktrinářský Idealismus, a neměl bych to pracktickému politikovi a státníkovi ani za zlé, když by takovýto míij požadavek odmítl pokrčením ramenoii. Ale právě proto jsme k vüli němu důraz kladli všady na praktickou stránku této otázky, poněvadž tuto stránku on pochopuje a smysl pro ni má. Idea práva a prospěch státu jdou zde ruku v ruce. Naproti špatnému právu neobstojí na dlouho žádný sebe zdravější právní cit; právní cit otupí se, zakrní. Nebot podstata práva jest, jakž častej i již bylo podotknuto, Čin, — čím jest
yi
plamenu volný přístup vzduchu, tím jest právnímu citu svoboda ěiuu; zabraňuj právnímu citu tuto svobodu činu aneb zkracuj, a udusíš jej.
Mohl bych nyní svou přednášku ukončiti, nebot má látka jest vyčerpána. Doufám však, že mi dovolíte, použiji-li Vaší pozornosti ještě stran jedné otázky, kteráž s předmětem mé přednášky úzce souvisí; jest to totiž otázka: jak dalece naše nynější právo, anebo určitěji řečeno: nynější obecné římské právo, o němž jediném důvěřuji sobě podali úsudek, vyhovuje požadavkům z dosavadního mého rozjímání tohoto vyplývajícím. Neostýchám se nikterak, dáti na tuto otázku odpověď zcela rozhodně zápornou.
Nynější obecné  římské  právo   zůstává  daleko
nazpátek   za   oprávněnými   nároky   zdravého   citu
právního, a sice nejen snad proto, že by tu a tam
nebylo  trefilo do pravého, nobrž  proto, že celkem
a šjnahem ovládáno jest názorem,  kterýž k tomu,
co dle předcházejícího rozvažování mého tvoří právě
podstatu  zdravého   citu  právního,   —  míním   tím
onen Idealismus, kterýž v porušení práva nespatřuje
pouze  útok  na  objekt,   nobrž  též útok na osobu
samu,  stojí  v  odporu   z  konců  protivném.    Naše
obecné právo neposkytuje tomuto idcalismu  ani té
nejmenší podpory;   měřítko,  podle kteréhož všecka
porušení práva, jediné urážky načti vyjímajíc, od-
6
82
měřuje, jest pouhé měřítko hmotné ceny — jest to vsedni sprostý materialismus, kterýž dosel v našem obecném právu naprostého svého výrazu.
Avšak, co jiného má právo poskytnouti poškozenému, jedná-li se o to, co jest „mé" a co „tvé," než sporný předmět nebo jeho hodnotu?*) Kdyby tomu tak v pravdo bylo, tak bychom mohli také zloděje propustiti, když by ukradenou věc navrátil. Ale zloděj — namítá se ~— nep reci nil se pouze proti okradenému, nobrž také proti zákonům státním, proti právnímu pořádku, proti zákonu mravnímu. Což nečiní to samé také dlužník, jenž z úmysla popírá, že by byl půjčku obdržel, nebo plnomocník (mandatár), jenž drivery, kterouž jsem mu byl věnoval, k tomu zneužívá, aby mne ošidil? Jest to zad o s tu činěním pro můj uražený právní cit, když od obou těchto osob po dlouhém boji nic jiného nedostanu, než co mi od prvopočátku bylo náleželo? Avšak byť bychom ani nepřihlíželi k požadavku zadostucinění, kterýžto požadavek uznávám bez vší závady za úplně oprávnený, — jak veliké pošinutí přirozené rovnováhy stane se tu mezi oběma stranami! Nebezpečí, jakým nepříznivý výsledek procesu jim hrozí,   záleží pro jednu stranu v tom,
*) T altový náhled o této otázce měl jsem druhdy já sáni, viz mi'ij .spis: ...Schuldmoment im ríimischcu Privat-recht," v (jicsseuu 18Ü7, .str. Gl- Že o této olázec mám nyní jinačí náhled, za to děkují dclJímn zabývání se tímto předmětem.
že přijde o své, pro druhou stranu pak pouze v tom, že musí vydati, co si nespravedlivým spíisobem chtěla podržeti; prospěch, jaký jim příznivý výsledek sporu slibuje, záleží pro jednu stranu v tom, že se ta strana žádné ztráty nedožije, pro druhou stranu ale v tom, že se na újmu druhé strany obohatí. Není-liž tomu právě tak, jako když by nestydatá lež mela být vybízena k větší kuráži, anebo jakoby slibovala se prémie těm, kdo se dopustí zpronevěry? Tímto jsem ale věru jen namaloval obraz našeho nynějšího práva obecného. Naskytne se mi- později příležitost, že budu moci tento svůj úsudek odůvodniti, myslím ale, že mi to bude tím snadnější, uěiníme-li dříve k vůli rozdílnosti zmínku o onom stanovisku, na jakém se římské právo vzhledem k této otázce stavělo.
Rozeznávám v tomto ohledu tři stupně vývinu práva římského. První stupeň jest stupeň, abych tak řekl, ve své prudkosti ještě naprosto bezuzdného, k opanování sama sebe ještě nedospělého právního citu za dob starého práva; druhý stupeň vývinu jest doba úměrné síly právního citu v středním právu, třetí stupeň doba scsíabení a zakrnění právního citu za času pozdních císařův, zvláště pak v Justiniánovu právu.
Jakou postavu měla věc na onom nejnižším stupni vývinu, o tom jsem již dříve konal skou-mání svá a také jsem je uveřejnil *), tak že se mohu
*) Viz mri j spis v předešlí poznámce uvedený, str. B—20.
(S1*
8-1
'/do Jon obnicziti na k niti r ké opakováni- \ ýslodkův. .Dráždivý právni eit starších dub pojímá každé porušení nebo popírání vlastního pľáva s hlediska nepráva subjektivního, aniž by při tóra v počet bral b c z vi nu nebo stupeň provinění odpůrcova, a požaduje podle tohoto hlediska zadosťučinení rovněž tak od bezvmného jako od vinníka. Kdo patrnou vinu (nexům) nebo věcné poškození, jež byl odpůrcovi spůsobil, popírá, zaplatí, propadne-^i , dvojnásob tulik; rovněž tak má, kdo v rozepři o právo vlastnické co držitel věci bral z ní i užitek, tento užitek dvojnásobnou měrou nahraditi, a .kromě toho stihnu jej za to, že prohrál v hlavní věcí, ještě ztráta procesní sázky (sacramentum). Tentýž trest utrpí žalobník, prohrá-li rozepři, neboť dělal si nároky na cizí majetek; zmýJil-lí se v obnosu zažalovaného, jinak úplně odůvodněného dluhu o sebe menší částečku, pripravil se tím o celý nárok svůj.*)
Z těchto zařízení a zásad staršího práva bylo leccos přeneseno do práva novějšího, ale samostatné nové výroky soudničku tohoto práva jsou proniknuty naprosto jiným duchem. **) Duch ten by se jedním slovem nechal označiti jakožto ustanovení a užívání měřítka provinění při všech poměrech soukromého práva.  Mezi objektivním a subjektivním neprávem
*) Jinó pi-íliliuly viz na str. 14. uvedeného v před-cliáacjícií poKti/imce .sjii.su.
'*"-)  O  to ui jK)ji!<lniív;t we v driihrm oddílu tohoto i spisu »a str. 20. :i dále.
>:'ÍJ
činí se přísný  ív/.dil, ono objektivní má za následek pouze jednoduché nahrazení dlužného předmětu, toto ale, subjektivní neprávo, má krom toho ještě v zápětí trest, hned peněžní pokutu, hned ztrátu cti, a právě toto podržení trestův v těchto pravých mezích jest jednou z nejzdravějších myšlenek středního římského práva. Aby schovatel, jenž se dopustil té zpronevěry, že  schovanou  věc  (depositum) zapřel   aneb  vydati nechtěl,   aby   plnomocník   neb  ponicuík,  ktei-ýž ze svého důvěrného   postavení kořistil   ve vlastní svůj prospěch, anebo svou povinností vědomě zhrdal, mohli se vykoupiti pouhým navrácením  věci nebo jednoduchým nahrazením škody, s tím se nemohl zdravý smysl Kímanův spřáteliti, on požadoval krom toho ještě jeho potrestání,   za jedno proto,   aby bylo  za dost učiněno uraženému citu právnímu a pak také z té příčiny,  aby jiní odsrašeni byli před podobnými Špatnostmi.  Tresty, jakýchž  se užívalo,  byly bez-ěestnost, za rímanských poměrův jeden z nejtěžších trestův, jaký se mysleti  nechal,  neboť trest tento měl vedle společenského psanství, jakéž naň následovalo, také ještě ztrátu všech politických práv za následek, politickou smrt. Trest ten nabýval všady tam platnosti, kde porušení práva dokázati se mohlo co skutek obzvláštní věrolomnosti. Pak byly tresty na majetku, jichž bylo nepoměrně hojněji užíváno. Kdo  nechal  v nespravedlivé  věci  dospěti  spor  až k rozepři, nebo sám soudní rozepři započal, pro toho byla celá zbrojnice odstrašujících prostředku v tako-
80
rychto   pohotové;   počínaly t  ty   tresty  zlomkovými částěmi predmetu sporného (]/iü '/r, 'A "A)) ůospely až  k  několiknásobnosti  tolio,  co  předmět  obnášel a stupňovaly se za okolností,  když vzdor odpůrcův nikterak jinak se zlomiti nenechal, až v neobmezenou míru,  t. j.  co  žalobník přísežně  ustanoviti  chtěl jakožto dostatečné zadostueínění. Obzvláště to byla dvě procesuálni zařízení, kteráž měla za účel, přivésti žalovaného do poměru tukového, aby bud od svého opovážlivého počínání upustil bez všech dalších škodlivých následkův,  anebo  naopak,   aby musel na to připraven býti, že bude vinným nalezen zúmyslným přestoupením zákona  a dle  tolto  že jím naloženo bude: byly to zb rau ovací interdikty p motorový a takzvané a c ti one s arbitrariae. Tato zařízení nutila žalovaného, že musel svůj odpor nebo útok, chtěl-li pri nem setrvati,  rozšířiti z osoby žalobníkovy na vrchnost;  nápotomně  už se nejednalo o právo Žalobníkovo, nobrž o zákon sám v autoritě zástupcův jeho. Ucel těchto trestňv byl tentýž jako ucel trestu při hrdelním právu.   Za jedno  teti čistě praktický účel, aby zájmy soukromého Života byly pojištěny také proti takovým porušením, která nespadala pod pojem zločinu, a za druhé účel mravní, jak by uraženému právnímu citu, — a já tím nerozumím pouze právní   cit  bezprostředního   účastníka,   nobrž   také právní  cit všech   těch  osob,   kteréž   o tom případe vědomost dostanou — zjednáno bylo zadostucinění, jak by uražené autoritě  zákona opět ku   vážnosti
87
bylo dopomoženo. Peníze nebyly tedy pn tom účelem samým, nobrž jenom prostředkem k účeli.*)
Co se mne týče, pokládám tuto tvárnost věci t středním římském právu za vzornou. Bovněž tak vzdálena výstřednosti staršího práva, kteréž objektivní nepráví natahovalo na brdo nepráva subjektivního, jakož i daleka opačné výstřednosti našeho nynějšího práva, kteréž stlačilo osobní právo úplně na roven práva objektivního, poskytovala oprávněným požadavkům zdravého právního citu úplného uspokojení, nejen obojí druh nepráva přísně od sebe lišíc, ale i v rámci práva subjektivního všem odstínům jeho co do lormy, spůsobu, váhy urážky s nejjemnější znalostí poskytujíc výrazu.
An se nyní obracím ku poslednímu stupni vývinu římského práva, jakéž v Justinianské kompilaci došlo svého zakončení, vtírá se mi mimovolne poznámka, jakou významnost má do sebe dědičné právo
-") Obzvlášl přísným spfisobcm klade se na toto diirax při tak zvanjxh actiones vindictam spiranles. Ideální hledisku , že «c pri nich nejedná, o pcní-/,e a statek, »obr/, o zadostucinění urazenému citu práva a citu osobnosti („mag'is vindietae, quam pecuniae habet rationem," 1. 2. §4 do coll. bon. 37. G.), jest pil nich se vší prísností provedeno. Proto nevztahuji se na dědice, proto nemohou být postoupeny aneb v případu konkursu od vůritelov konkursní podstaty nechány být za jistou cenu na viili, proto zanikají v pomerne krátkém čase, a proto nemají všude tam místa, kde se objevilo, i.e pu-.luj'/.ený »pácháného na »niu nepráva ani nev.akuKil („ad animum suuin non revoeaverit," 1. 11. g i. du injur. 47.  10.).
SS
jak pro život jednotlivec tak [>ro  život národuv. Coby  bylo  právo  této  doby,  kdyby  ona  sama si je tvořiti měla!    Ale jako tak mnohý dědic, jenž by vlastní silou svou   sotva se životem bídně protloukal,   žije z bohatství odkazatelova,   tak  také  tráví slabé,   sešlé pokolení ještě   dlouho   z   duchovního kapitálu předcházející doby plné síly.   Nemíním to pouze v tom smyslu, že bez vlastního přičinění požívá ovoce cizí práce, nobrž obzvláště v tom smyslu, že díla, výtvory,   zařízení minulosti, jakož  z  určitého nějakého ducha vzešly, taktéž s to jsou, tohoto ducha po jistou dobu ještě' udržovati a znova zplozovati ;   vezíť v nich jistá   zásoba  utlumené  síly, kteráž se při styčnosteeh  s mini zase v živou sílu rozvíjí. V tomto smyslu mohlo také soukromé právo republiky,  v kterémž se jadrný,   mocný právní cit starorímskeho národa zobjektoval, ježte  casum  císařství po drahnou dobu prokazovat  službu oživujícího a občerstvujícího pramene; bylať to ve velké pustině pozdějšího  sveta  oasa,   z  níž jediné ještě čerstvá voda prýštila. Ale zpražujíeímu dechu pálčivého samum despotismu neodolal aa dlouho žádný samostatný život a samotné souhrnné pťávo nebylo s to,   udržeti  si a  zachovati ducha,   který všude jinde již byl vyobcován, — také zde při soukromém právu   ustoupil,   byť   i   pranejposlednejší,   duchu času. A prapodivnou signaturu neboli známku nese tento   duch  nového  oasu!    Mělo  by   se  očekávati, au  ponese  v tváři  rysy  despotismu: přísnost,   za-
89
tvrzelosl, bezohlednost, avšak výraz jeho obličeje jest právě opačný: mírnost a lidskost. Ale tato mírnost jest povahy despotické, t j. vydírá jednomu, co druhému dává, — jest to mírnost libovůle a rozmaru, nikoliv lidskosti, — kočičina ukrutnosti. Není zde k tomu místa, abych vypočítával do podrobná všecky doklady, kteréž tomuto tvrzení za důkaz slouží, *) postačiť před mou tváří, uvedu-H jeden obzvlášť významný a bohatou historickou látku v sobě zahrnující karakteristický oznak, jest to mírnost a shovívavost na újmu věřitele dlužníkovi prokazovaná.**) Myslím, že lze vysloviti všeobecnou
*) Sem náie/.í mezi jinými odstranění nejpříkřejšího ze starých trestu procesových (vík nul j spis na sl.r. (>.r>) — zdravá přísnost staré doby nelíbila ho choulostivé slabosti doby pozdější.
**) Pokladem toho jsou ustanovení Justiniánovíi, kterýmiž Justiníán připouští občanům odpoví J na předcházející žalobu a korreálním dlužníkům odpor proti dělení nemovitosti, na prodej zástavy nesmyslnou Hnitu dvou let ustanovuje a dlužníkovi, když už byla zástava v majetnost pri-rčena věřiteli, ještě dvouletou Ihiítu kvykonpení si zástavy, ba po uplynutí této Hnity docela ještě právo vyhrazuje, že míiže požadovat to, oč věřitel za zástavu byl víc utržil, — nenáležité rozšírení práva kompuiisaěniho, tak zvaná dali« in salutu-m, jakož i privilej kostel(iv pri tom, obmezení in-teresovýeh žalob pri smluvebních poměrech na dvojnásobné,, nesmyslné rozšíření nápovědi vsuraa svpra altentm tanlum, jakož i obmezení pojistné prémie pri tak zvaném foemts natttivum na pouhých 12 procent, dědicovi pii benef, inventur ii pripustené pasovské postavení vzhledem k uspokojení věřitelův. Tak zvanému protahování (Stundung), kteréž většina velitelův svým usnesením   může vynutiti a kteréž také
00
poznámku: jest to známkou slabosti doby, provo-zuje-li se HOiicil.livo.sL h dlužníkem. Samu sebe nazývá ta slabost — lidskostí nebo humanitou. Silná doba stará se především o to, aby přišel věřitel ku svému právu, byť i proto přisel dlužník ve zkázu.
A teď končené naše nynější římské právo! Skoro bych mel toho litovati, že jsem o něm učinil zmínku, neboť tím jsem se přivedl do postavení, že budu muset o ném vysloviti úsudek, aniž bych byl s to, odůvodniti jej na tomto miste tak, jak bych si toho
od Justinian« pochází, předcházelo již   co   důstojný příklad zařízení,   kteréž   se   nejprv u Konstantina vyškytá,   zařízení tak zvaných moralorií čilí príročí, a take pří t. zv. querela non numercitae pecuniae a tak  zvané  cautio indiscreltt, jako/. i   při   lex Ätuislasiatia   musí   zásluhu   vynalezení   přenechati svým předchůdcům v říši, co zatím sláva, Že první na trůnu exekuci osoby   v celé prý její ošklivosti   poznal a se stanoviska lidskosti   odstranil,   Napoleonovi III. přísluší.    Ovšem nevadila   tomuto   panovníkovi   uschlá  guiílotina v Cayennu, rovněž  jako   pozdější   římští císařové nehrali z toho pohoršení, připravili-1 i  nevinným dítkám velezrádcův takový osud, o němž   sami   významnými slovy   se pronesli:   „ut   his  perpetua egestate sordentibus siL et mors solatium et vita supplicium"   (I.   5.   cod.   ad  leg.   Jul.   maj.   9.   8),   — za to se tím krásnej i vyjímala vedle toho citlivá humanita proti dlužníkům! Není pohodlnějšího návyku, než vyrovnati se s lidskostí   na   útraty  jiuýcli!   —   Také   privilegované zástavní právo, kteréž Justínián manželce připustil, mělo původ svůj v oné humánní zvláštnosti jeho srdce, nad kterouž při každém novém nápadu jest celý udiven a sám sobů k ní blahopřeje;   —   však   byla   to    humanita  svatého  KriŠpína,   jenž boháčům kůži  kradl,   aby z ní chudým boty dělal.
í)l
přál.    Avšak úsudek svůj, jak  ten vypadá,   nechci si nikterak nechati za lubom.
Mám-li úsudek svůj vměstnati do několik krátkých slov,   tož domnívám se,   že  signatura neboli známka veškerých  dějin a veškeré platnosti novodobého římského  práva spočívá v prazvláštní,   samými pomery ovsem až k jistému stupni nevyhnutelné převaze  pouhé učenosti nad všemi těmi činiteli, které jinak rozhodný vliv mají na útvar a vývin práva : nad národním citem právním, nad praksf a nad zákonodárstvím.    Jest  to   cizí  právo  v   cizí řeči,  zavedeno od učencův   a  jen jim  úplně přístupno  a již předkem protivé i změnám dvou naprosto  rozdílných,  často proti sobě na vzájem bojujících intercsúv vysazeno  —  míním interes čistě nepodjatého historického  poznání a interes praktického přizpůsobování a vyvinování práva — naproti tomu pak praksis bez potřebné síly úplného duševního  ovládání látkou a tedy ku trvalé odvislosti od theoric, t. j. ku stálé nedospelosti zakletá, partikularismus jak při čerpání soudních nálezu tak při zákonodárství převládající nad slabé, málo vyvinuté rozbehy ku centralisaci.    Můžeme  se   tomu   diviti, že mezi národním právním citem a takovýmto právem   stávala křiklavá roztržka,   že   lid   nerozumel svému právu, a právo že nerozumělo lidu? Zařízení a  zásady,  které  v Ríme  při  tamních  poměrech a zvyklostech byly druhdy rozumné, vezmou  na sebe u nás, když vše odpadlo,  co předpokládaly,   přímo
02
postavu   kletby a nikdy,  co svět světem stojí, ne-oviklálo   snad  žádné  čerpám' rozsudku v tak velice v lidu  víru a důvěru v právo, jako toto.    Co rná jednoduchý,   zdravy  rozum neprávuíka  tomu říci, předstoupili  před  soudce  s listinou,  v kteréž odpůrce  se  přiznává,   že  mu dluhuje sto zlatých, a soudce tu listinu jako tak zvanou cautio indis-creta za nezávaznou prohlásí,  anebo co má tomu říci, že listina, kteráž výslovne označuje půjčku co původ  dluhu,   před  uplynutím  dvou   rokův nemá Žádné moci průvodně?
Avšak nerad bych se poustel do podrobností; kde by tem byl konec? Kadoji obmezím se na to, abych dva poklesky" našeho obecného právnictví, — nemohu jich jinak nazvati, — jraéuem uvedl, kteréž jsou povahy zásadní čili principielní a celou zpoustu nepráva v sobe zahrnují.
Jeden  poklesek  záleží v tom,   že   se  našemu novověkkému  právnictví  naprosto   vytratila jednoduchá, mnou svrchu provedená myšlenka, že se při porušení   práva  nejedná pouze   o   peněžitou   cenu. nobrž  o   zadosťučinení  uraženému  právnímu   citu. Poklesek   tento  má za měřítko  prasprosté měřítko mrzkého   materialismu:   pouhý   prospěch   peněžní. Pamatuji se,   có   mi jednou jeden soudce  vypravoval;   ten   se  chtěl  sprostit nejaké rozepře,  kteráž byla vedena o nepatrnou jakousi částku, a tak aby mrzutého procesu  byl   zbaven, nabídl  žalobníkovi, že mu ze své kapsy vše zaplatí;   ale velice prý se
\)\\
tomu divil pak, když žalobník toto nabídnuli odmítl. Ze se žalobníkovi jedná o právo a ne o peníze, to nechtělo tomu učenému soudcovi v hlavě se srovnati; a také my mu to nemáme za velkou vinu: on mohl výčitku odmítnouti a vše svésti na vědu.
Peněžili pokutování, kteréž v rukou římského soudce poskytovalo nejvydatnější prostředek, jak by ideálnímu interesu při porušení práva se vyhovelo,*) nabylo pod vlivem naší novodobé theorii důkaznické tvárnosti jedné z nejsmutnějších pomůcek z nouze, jakými kdy spravedlnost hleděla zabrániti neprávu. Žádá se od žalobníka, že má svůj peněžní Ziíjom dokázati, zevrubně až do posledního haléře. Jen se ale podívejme, ce se stane z právní ochrany, nestává-li tu peněžního zájmu! Pronajímatel zavře nájemníkovi zahradu, ku kteréž nájemník má dle smlouvy právo spolupožitečné; ať ted tedy dokazuje, co za peněžní cenu má prodlévání v zahradě! Anebo pronajímatel pronajme příbytek, než se nájemník doň přistěhoval, jinému nájemníkovi, a onen
*) Doklady o tomto od obyčejného náhledu .se lišícím tvrzení poskytuje i. 7 do ami. (33 1), I. 9. § 3, I. 14. § 3 de servo eorr. (11.3), I. IG § 1. qaod vi (43 24), 1. G, 1. 7. de serv. exp. (18-7), L 1. § á de tut, rut. (27.3), I. 54 pr. Mand. (17.1), I. 71 i. f. de evict. (21.2), 1. 44 de mau. (40-4). Byl to ten k am ý spíisob, jak s opravdovým taktem nynější francouzští soudové pou/ivají pcnei.mch pokut, což se prospěšně liší oil naprosto převráceného sp fis obu, jak se to  st;Ívú u woudiiv  v Německu.
t 94
prvúí nájemník  se musí půl leta potloukat v nejbídnějším príbytku, než jiný slušný příbytek najde t Obraťme   loto  potloukání v cenu peněžitou,  anebo správněji řečeno, zkusme to,   co näni u sondu přiřknou za to za náhradu! Ve Francii přiřknou tisíce franků, v Německu pra nic, neboť německý soudce odpoví, že se nepříjemnosti, byť byly sebe větší, nenechají peněžitě určiti. Soukromý učitel, jenž převzal učitelství v soukromém ústave, nalezne později výhodnější místo a zruší svoji smlouvu; jiného učitele nelze prozatím sehnati.  Ať mi  teď někdo vypočítá peněžitou  cenu té ztráty, že žáci po několik týdnu v nebo měsíc ň v  nedostávali  vyučování  írancouzkému jazyku nebo v kreslení,   anebo jak   veliká jest  peněžitá škoda majotníka ústavu. Kuchařka opustí bez příčiny službu a přivede  vrchnost  tím  do největší nesnáze, poněvadž v tom miste není náhrada za ni hned moŽna;  ať někdo vypočítá, jakou peněžitou cenu má   tato  nesnáz.  Ve  všech  těchto případech stojí poškozený, hledíme-li k obecnému právu,  naprosto bez vší pomoci,  neboť pomoc, ktorou právo oprávněnci nabízí,   předpokládá takový důkaz,  jaký obyčejně  ani  nelze  provésti,  a kteráž  pomoc,  byť i výminečně  důkaz  mohl  být proveden,   ani nevystačí,   aby   přítrž  učinila  neprávu  s druhé strany. Jest to tedy přímo  stav bezprávnosti. Nikoliv příkoř a  nesnáz,  do kteréž při  tom  upadneme, jest nám břemenem, které nás tlačí a nás uráží, nobrž nás tlačí a uráží ten trpký pocit,   že  dobré  právo
\
05
muže být nohama šlapáno, aniž by proti tomu bylo pomoci.
Kímské právo nesmíme pro tuto nedostatečnost činit odpovědným, neboť, ačkoliv se vždycky drželo zásady, že konečný rozsudek může se jen na pokutě zakládati, tak předce pokutování penězy dovedlo takovým spůsobem prováděti, že tím nejen prospěch peněžitý ale i ostatní oprávnění prospěchové nacházeli vydatné ochrany. Peněžní pokuta byla civilistický naléhací prostředek soudce, aby svým nařízením pojistil zachovávání; obžalovaný, který se «pečoval činiti, co mu soudce uložil, ncodbyl si to pouhou peněžitou cenou toho, co vykonat, povinen byl, nobrž pokuta peněžní pribrala tu na sebe úřad trestu a právě tento výsledek rozepře opatřil žalobníkovi něco, na čemž mu za jistých okolností neskonale víc záleželo než na penězích, totiž mravní zadosťučinení za svévolné porušení práva.
Tohoto zadosťučinení neposkytuje náš nynější soudní proces nikdy; on nemá smyslu pro takovéto zadosťučinení, on nezná nic více než peněžitou cenu nevykonaného  závazku.
S touto nechápavostí našeho nynějšího práva ku ideálnímu interesu porušení práva souvisí také odstraněn,! římských soukromých trnstíiv v naší novodobé praksi. Zpronevěřilého ochránce deposit nebo plnomocníka nestihne u nás více žádný trest bezectnosti; největší taškářství, dovcdc-li se jen obratně vyhnout hrdelnímu zákonu, odchází ze soudní
96
■síně úplné bez trestu. Naproti tomu nacházejí se v učebních knihách ovsem ještě peněžní pokuty a tresty za svévolné zapírání, ale při právorčení sotva kdy již přicházejí. Co to však znamená? Nic jiného, než že u nás jest subjektivní nepráví stlačeno na stupen nepráví objektivního. Mezi dlužníkem, jenž nestydatým spúsobem popírá, že by mu kdy bylo co píijěeno, a dědicem, jenž tak bona fide činí, mezi plnomocníkcm, jenž rane ošidí, a člověkem, který se pouze nedopatření dopustil, zkrátka, mezi zúmyslným, svévolným "porušením práva aneb neznalostí neb nedopatrením nezná naše nynější právo žádného rozdílu více — jest Lu všady jen sprostý prospěch peněžitý, ■ o kterýž se právní rozepře otáčí. Žehy váhy Themidiny také v soukromém právu právě tak jako v právu trestním odvažovat měly nepráví a nikoliv pouze peníze, tot myšlenka jest, kteráž jest našeho nynějšího spüsobu pojímání právního tak vzdálena, žo když se opovážím tu myšlenku vysloviti, cekati musím, že se mi namítne: práve v tom záleží rozdíl mezi trestním právem a právem soukromým. Co se ny-nějšíh . práva týěe? Ano; a já k tomu dokládám: bohužel! Co do práva samého o sobě V ^ Nikoliv! Neboť teprv by se mi muselo dokázati, že stává někde nějakého území práva, na kterémž by se idea spraved nosti nemohla v celém svém rozsahu uskutečniti,  idea  spravedlnosti   nenechá se ale
y7
nikterak odloučiti od provádění hlediska p r ovi není.
.Druhý /. obou svrchu uvedených poklesku novodobého právnictví, kteréž nu opravdu staly osudnými, záleží v zavedené naším právnioUim Iheorii dííka/.uioké. Skoro by člověk myslel, že tato theorie byla jen k tomu cid vynalezena, aby znmribi právo. Kdyby se všickui dlužníci, světa byli spikli, že při-pravějí věřitele o jejich právo, nebyli by s to bývali k tomu cíli vydatnějšího prostředku vynalezli, než jaký naše právnictví vynalezlo tou tlmorií důkazu iek on. /jiidný inathemal.ik nemůže nad siny sině. přísnějšího spüsobu důkazu prováděti, než jak ho používá naše právnictví. Svrchovanosti nerozumu dostupuje ale ta theorie při procesech na odškodnění a pri žalobách o interesy. Děsivé nepráví, jaké se tu, abych použil slov jednoho římského právníka*) ,.pod pláštíkem práva tropí s právem s;imým," a blahopíisobný opak, jaký tvoří v tomto ohledu rozumné počínání si francouzských soudúv, bylo v několika spisech novější doby tak makavým spusobem popisováno, že si mohu všeho dalšího mluvení ušetřiti: jenom to jediné nemohu mlčením potlačiti a řeknu to bez obalu: ,.Běda žalobníkovi, blaze žalovanému ]-u
*) Paulu* v I. 'Ji. § f) do V. O. (45. lj ... in <[U<> go.ncHí plenimijne Kul) aul,oril;il.e juris scK-ril.iao peniio.ioso ciralur; jen  že whi mel  (on právník jiný poklesek pred l.vf;íh'.
Us
Zahruu-li vše dohromady, co jsem dosud rukí, skoro bych mohl toto poslední zvolání vůbec prohlásiti za heslo našeho novodobého právnickí a pralese soudcovské. Nase právnictví, nastoupivši cestu, na kterou byl Justinian vkročil, kráčelo po ní statečné ku předu; dlužník, a nikoliv věřitel, jest ten, jenž u našeho právnič tví vzbuzuje soucit: raději sto věřitelům spüsobit niakavé nepráví, než snad ti některým dlužníkem trochu přísněji zacházeti.
Neznalec by sotva uveril, že by toto částečné bezpráví, za kteréž máme co dekovati převrácené Oheorii právníkům občanského práva a právníkům práva trestního (civilistům a proeesualistiim) ještě schopno bylo vyššího stupně, a předeo i nad tuto bezpráví předčí jeden omyl dřívějších krimiualistüv, jejž bych nazval přímo útokem proti idei práva a nejděsnějším prohřešením proti citu právnímu, jakého se kdy byla věda dopustila. Míním totiž hanebné zkracování práva ku donucené obrané, tohoto prapráva člověka, kteréž, jak Cicero praví, jest vrozeným člověku zákonem prírody samé, a o němž římští právníci dost prostiuco se domýšleli, že v žádném právu sveta nebude moci být zapovídáno. („Vim vi rcpellere omneš leges nmnhique jura permittunt.") Za posledních století, lni i v století našem byste se byli mohli přesvědčiti o pravém opilku! Co do zásady uznávali sice tito učení pánové   tolo právo,   ale  stejnou citlivostí ku zločinci
proniknuti, jako civilistu (vykonavatelé práva obecného) a procesualisté ku dlužníkům, hleděli právo sebeobrany nucené při provádění takovým spüsobem obmeziti a přistřihnouti, že v ponejvíce případech, byl zločinec chráněn a přepadený zůstal bez ochrany. Jaká propast znemravnění citu osobnosti, jaká propast nemužnosti, úplného zvrhnutí a otupení jedno-(I u cliého, zdravého diu právního otvírá se nám, sesLoiipíme-li   do  lileratury  toholo učení*')        člo-
věk by myslel, že jest zaklet do společnosti mravních vyklestěneíiv! Muž, jemuž hrozí nebezpečí noho urážka, má ustoupiti, utéci**), jest |,o tedy povinností práva., aby neprávu ustoupilo s bojiště — a. jen o tom byli pá.ni mudrci na rozpacích, zdaliž také diistojníei, šlechtici a vyšší osoby od stavu musí utíkati f) — chudý voják ale, kterýž následuje tohoto rozkazu, dvakrát ucouvl, po třetí ale, odpůrcem svým jsa pronásledován, na odpor se postavil a jej zabil, byt „sobě samému ku spasitelnému poučení a jiným co odstrašující příklad" mečem ze života k smrti doprovozen!
Lidem obzvlášť vysokého stavu a vysoké urozenosti, jakož i důstojníkům má být dovoleno, aby "•na uhájení své cti použili patřičné nutné obrany; ff)
'                                ") 'ljil.crfU.nni  lulu iiíilc/.mví scisl.fiviiiiu "vn kjjí.so K. i. ts-
vit..y:  I>fts lt»;i-lil. <1<M'Nothweliľ,  v (JÍc.hkc.iiii lKfiU, kI.i\ lf)H;ul,
-'•■*) lovili v i'<i('-(Mt<rM» MpiHc. Mi.r. í;;í7.
\                           -J-)   T;imU'i ,'il.ľ.   210.
tt)   Tiiiiilrž  »Ir.  205  ;i   ÜIJÜ-
7»

5
100
avšak,  — dokládá jiný ihned,   aby  ono   pravidlo obmezil,  — nesmějí při pouze  slovní urážce zaběhnouti  se  až ku  zabití svého  odpůrce.    Jiným osobám ale,  ba ani státním úředníkům nemiiže se podobného něco připustiti; úředníkům civilního práva dáno  na odbytnou,  že jakožto  „pouzí lidé zákona musí se se všemi svými nároky uchýlit ku obsahu zemských   práv  a   žádných   dalších pretensí neboli nároku že činiti nemohou." Nejhůř pochodili kupci. ,,Kupci   byť i  sebe bohatší, — káže se, - ■   nečiní žádné  výminky,   jejich   cest jest jejich   úvěr,   oni mají jen  tak dlouho čest, pokud mají peníze,  oni mohou  ovšem   bez  všeho  nebezpečí,   že   by   přišli o svou čest neb o dobré své jméno,   snésti to, úo-stane-li   se jim   nadávek,   a  pHnále.žVjí-li   ku   nižší vrstvě, tak mohou i méně bolestný poliček a frčku do nosu dostati." Je-li nešťastník docela obyčejným sedlákem nebo židem, tož má při překročení tohoto předpisu  uvalen  naň  býti řádný  trest  zapovězené svépomoci;  co  zatím jiné osoby  pouze „co možno nejmírněji" mají být potrestány.
Obzvlášť příkladné jest, jak se hledělo vyloučiti nucenou obranu za účelem uhájení majetku. Majetek, pravili jedni, jest práve jako čest statek, kterýž se nechá nahraditi, onen nechá se nahraditi tak zvanou reivindicatio, tato žalobou zvanou actio ínjuriarum. Avšak, co potom, když loupežník s věcmi přes hory, doly uprchl a nikdo neví, kdo a kde jest?    Pak podrží okradený pořád ještě
J 01
de jure svou reivindicatio, „a jest to pouze následek úplně nahodilých, od povahy majetníckeho práva samého naprosto nezávislých okolností, pakli v jednotlivých případech žaloba nevede k cíli."*) Tím nechť se potěší, kdo své celé jmění, které v secnUclných papírech pri sobě má, bez bránění vydati musí; on podrží pořád ještě majetek a také re i v iiid i cati o, loupežník však nic, než skutečné držení věci! A to jest to právo ,,učených"! Jak úplná zvrhlost a zpustlost všeho zdravého smyslu přináleží k tomu, chtít takovéto zásady hájiti.
Jiní připouštějí v případě, kdy běží o velmi z n ač n o u cenu , nevylinu tel ně sice použití násilí, ale napadenému iikSádují zu povinnost, aby při sebe větším rozčílení velice důkladně se rozmyslel, mnoho-li síly bude potřeba, aby útek odrazil — rozrazí-li ale dorážejícímu zbytečným spuRobom lebku, ačkoliv by jiný, když by si tloušťku lebky prv pozorně prohlédl a vycvičiv se v tom pořádně, méně prudkou ranou dorážeče pouze neškodným učiniti mohl, tak upadá zn svůj čin v zodpovednosť. Naproti tomu pří méně drahocenných předmětech, u p ŕ. při zlatých hodinkách, nebo při tobolce s několika zlatými neho Í několika stovkami, nesmí se prauikterak opovážiti, aby odpůrci ublížil. Neboť, co pak jsou hodinky v porovnání s tělem, životem a  zdravými   oudy?  Ty  tam jsou   statkem  snadno
*) Tninlrž .sir. 210.
51
102
nahraditelným,  tyto  zde nenechají so nikterak víc nahraditi.  Kdo se opováží tuto pravdu popírati?! — při níž jen na tu dvojí  okolnost bylo zapomenuto, předně, že hodinky náleží mne, ondy ale 1 on po ž niko ví a že tyto ondy pro neho nnijŕ v-'uw vysokou cenu, pro m n e ale cenu pražádnou, a, za druhé co do nahraditelnosti hodinek tu otázku: kdo mi je nahradí? Ale konec ié učené pošetilosti a převrácenosti! dali   hluboké zastydění musí to   v nás   /.buditi,   vi-díme-íi, jak ona jednoduchá myšlénka, zdravého právního citu, že jest v každém  právu, byt by predmét byly pouze hodinky, osoba, sunia s celým svým právnu a a celou svou osobností napadena a iiražetui, nudila vede vytratiti se takovou měrou, že v šanc vydání vlastního práva,   bázlivý   útek   před- neprávem   povýšit mohla za právní povinnost!  Jest se pak tomu co diviti, že v dobe, v kteréž takovéto názory mohly ve vede odvážiti se na svetlo denní, duch zbabělosti a lhostejného snášení nepráva také rozhodoval nad osudy národa? Blaze nám, kteřížto jsme se dožili, že se staly easy jinacími, — takové náhledy staly se nyní přímo nemožnými,   ony  mohly  puceti jen v barine života národního, jak politicky tak mravne stejné zpustlého.
Pravé rozvinutou theorií zbabělosti, theovií, která za povinnost ukládá, vydati v šanc ohrožené právo, dotkl jsem se nejkrajnějšího vedeckého opaku od theorie mnou hájené, kterážto má tlieorie naopak boj 0 právo přímo za povinnost ukládá, .Ne právě zcela
tak hluboko,
ale li
o rád
10:!
ještě dost hluboko pod výší
zdravého citu právního, leží obor náhledu jednoho z novějších lilosoiuv, Herbarta, o poslední příčině práva.
Hcrbart shledává poslední príčinu práva v jakémsi, ani nelze říci, esthetickém motivu: v nelibosti k sporu. Není k tomu zde místa, abych naprostou neplatnost tohoto náhledu dokazoval; jsem tak štasten, že mohu v tom ohledu odkázati se k rozboru prítomného přítele svého. *) Bylo-li by esthetické stanovisko   pri   posuzování   pr
i.va opráv-
něno.
pak   bych   u
■věd»
niii.m-h   esUi.eliie,iíou   krasu
pri   právu  na  místě,  že   právo   všeliký boj vy I u-cuje, spíše právě v tom zakládati, že"právo pojímá
v aeho
boj
a mam
dik
ze   v  zroimeiT).
minim onen povzna-c samu a svou celou
odporu ku Hcrbartovu postulátu: nelibosti k sporu, přiznávám se vinným býti pravého opaku, záliby v sporu, líozumí se samo sebou, že tím nemíním hašterení a spor o nic, nobrž sející boj, při němž osoba seb sílu nasazuje, aC si již pro své vlastní právo nebo pru právo národa. Kilo zalíbení v boji tohoto smyslu chce neschvalovati, ten vymaž ze jsoucnosti celou naši literaturu a celé umění, od Homerovy Uiady a zobrazujících prácí Kekťtv až na naši nynější dobu, nebot sotva bude látky, kteráž by tak velice
*) Jul.  Gl
j('.s;iiiimc
lo   lil
Sel i rif Lou  iilicr
Hl.ralVcdit,  Civil- und otríifnľoccfsti.   Ve Vídni   iříljH,  av;vi. I. sir. 202 fi. nasi.
07
72
42
104
jich byla vábila a k sobe táhlu, jako boj a vojna, a toho člověka teprv budeme muset hledati, jemuž by podívaná na nejsvrchovanější napnutí lidské síly, jakoužto podívanou vytvaľtié umení i básnictví v obojím proslavilo, působila na miste esthetického uspokojení pocit esthetické nelibosti.
Avšak nikoliv esthetika, nobrz étbika musí nám dáti vyklad o tom, co podstate pi'áva vyhovuje nebo co odporuje. JjJtliiíta ale, daleka jsouc tolio, aby boj o právo zamítala, spíše činí ten boj povinností. Živel sporu a boje, jejž Herbart chce vyloučiti, vy mísiti z ponětí práva, jest živlem práva nejvlastnějším , vněm věcně sídlícím — boj jest věcná práce práva. Přikázání: V potu tváří chleba svého dobývati budeš, má stejně pravdivé jiné přikázání po boku: „V boji. své právo vyhledávati budeš." Od toho okamžiku, v kterýž by právo vzdalo se své hotovosti bojovné, vzdalo by se samo sebe, neboč o právu platí slovo básníkovo :
Soud moudrých to a věcně platí:
že žití hoden jest i svobody, kdo denně vycházeje v závody si obé musí dobývati.