Římské právo

7. přednáška: Vlastnictví, věcná práva k věci cizí

A) Vlastnictví

I. Věcná práva

II. Spoluvlastnictví

III. Vlastnictví – druhy, a formy jeho právní úpravy

IV. Druhy nabytí vlastnického práva

V. Ochrana vlastnického práva

VI. Zánik vlastnického práva

B) Věcná práva k věci cizí - iura in re aliena

VII. Služebnosti – servitutes – vznik a zánik

VIII. Druhy služebností

IX. Ochrana služebností

C) Ostatní práva věcná

X. Superficies

XI. Emfyteusis

XII. Zástavní právo

XIII. Pojmy k zapamatování

XIV. Latinské sentence k tématu

Ad A) Vlastnictví

Ad I) Věcná práva

Věcná práva v římskoprávním pojetí v sobě zahrnují vlastnické právo a věcná práva k věci cizí (o držbě bylo pojednáno v minulé přednášce). Rozpracování věcných práv bylo vytvořeno až recepcí římského práva. Pro Římany nebylo tak důležité jaká práva jsou, ale jak jsou chráněna (srovnej např. názory prof. O. Sommera), tedy jaká žaloba existuje na jejich ochranu. Touto žalobou byla actiones in rem – žaloba věcná; tato žaloba nesměřovala proti osobě žalovaného jako proti někomu, kdo má jistý závazek, který je povinen splnit – na to se vztahovaly actiones in personam – žaloby osobní, ale actiones in rem nenutila žalovaného ke splnění určité povinnosti, ale nutila jej k tomu, aby respektoval právo žalobcovo k věci. Samotný název in rem – do věci; znamenal žalobu směřující k věci; znaky actiones in rem jsou výlučnost (vyloučení kohokoli z působení mna věc) a trvalost (oprávnění, která má majitel věci – dlouhodobý vztah).

Pojem věcných práv tedy obecně nevyjadřuje jen vztah k věci; věcné právo není věcným proto, že se týká věci, nýbrž proto, že se týká věci zvláštním způsobem, zajišťuje oprávněnému trvalý a výlučný vztah, který se liší od všech ostatních právních vztahů, jejichž předmětem by se mohla stát věc – proto se také někdy věcné právo nazývá právem absolutním.

Vlastnictví – je právní panství; je všeobecné, přímé a výlučné, jeho předmětem jsou věci hmotné. Vlastnictví se v římskoprávním pojetí označuje jako proprietas nebo dominium.

Proprietas – tento výraz naznačuje, že věc je někomu výlučně vyhrazena, že je jeho vlastní

Dominium – vlastník je pán (dominus) věci, jeho vztah je vyjádřením panství nad věcí

Vlastník, který je pánem věci s ní může nakládat jakkoli, může na ni působit jakýmkoli myslitelným způsobem (zahodit ji, zničit, prodat, darovat, rozbít …). Vlastnictví je tedy všeobecným právním panstvím.

Vlastníkovo působení na věc má určité projevy:

- vlastník věc fakticky ovládá – drží ji

- užívá ji – zde mluvíme o prostém užívání, nebo j užívá tak, že z ní těží její plody – v tomto případě mluvíme o tom, že vlastníkovi je vyhrazeno požívání věci

- věc může zničit – to plyne z mocenského vztahu k věci

Práva vlastníka (jak působí vlastník na věc):

- ius utendi – právo užívací

- ius fruendi – právo přisvojování si pravidelných hospodářských výsledků – plodů

- ususfructus – právo požívací

- ius abutendi – právo věc spotřebovat (moje věc je okurek, mám právo ho sníst a tím ho spotřebuji)

Právní panství – pojmové znaky:

- všeobecné právní panství – je celkové, nikým neomezené působení na věc; právní panství tedy není výčtem projevů vlastnického práva (ius fruendi, utendi…), ale jeho podstata spočívá v působení na věc

- vlastnictvíje přímé právní panství – je t vztah vlastníka a věci

- vlastnictví výlučné právní panství – jen vlastník může na věc působit a kdokoli jiný je z tohoto působení vyloučen

Důvody omezení vlastnického práva:

- ve veřejném zájmu – např. již LDT stanovená šíře 5 stop mezi stavbami

- v soukromém zájmu – ve prospěch jiných vlastníků – tzv. právo sousedské, např. imise, přesahy větví a kořenů, sběr plodů spadlých na sousední pozemek apod.

Ad II) Spoluvlastnictví

Vlastnictví jako výlučné právní panství brání každému – kromě vlastníka – v jakémkoli působení na věc. Je tedy nepředstavitelné, aby k jedné věci existovalo několik vlastnických práv. Vlastnické právo jednoho vlastníka by pak nutně vylučovalo vlastnické právo ostatních. Je však možné, aby jediné vlastnictví k věci vzniklo několika osobám, např. tím, že je věc reálně nedělitelná, přejde dědickou posloupností na několik spoludědiců. Pak vzniká vztah označovaný jako spoluvlastnictví – communio nebo condominium.

Vzájemný poměr vlastníků je určen spoluvlastnickým podílem – to pars pro indiviso – u část toho co je nedělitelné u ideálního spoluvlastnictví. Spoluvlastnický podíl je určen jako kvóta - pars quota, tedy jako díl, jehož velikost se stanová zlomkem, tedy jednu věc vlastní pět osob, pak každý má spoluvlastnický podíl 1/5. se svým podílem může spoluvlastník nakládat volně, může jej zcizit a to i proti vůli ostatních spoluvlastníků, může k němu zřídit věcné právo k věci cizí, i procesně může uplatnit právo ke svému podílu.

Vzdal-li se jeden ze spoluvlastníků svého podílů – docházelo k tzv. akrescenci tzn., že uprázdněný podíl přirůstal k podílů ostatních spoluvlastníků., a to v poměru jejich velikost.

K nakládání se společnou věcí, jehož účinky postihovaly věc jako celek, se vyžadovalo souhlasnou vůli všech spoluvlastníků

Spoluvlastnický vztah bylo možno zrušit žalobou – actio communi dividendo, soudce dělitelnou věc rozdělil mezi spoluvlastníky podle výše podílu a věc nedělitelnou přiřkl jednomu ze spoluvlastníků a podíly na věci ostatních musely být vyplaceny, tím, komu byla přiřknuta věc.

Ad III) Vlastnictví – druhy, a formy jeho právní úpravy

1) kviritské vlastnictví – nejstarší a původní vlastnictví podle ius civil, subjektem mohl být jen Kvirit (Quirit) – římský občan. Ochrana bylo udílena na základě reivindikační žaloby. Převod se děl mancipací a později injurecessí – jen těmito převody docházelo k převodu kviritského vlastnictví.

2) vlastnictví k půdě v provinciích – římskoprávní terminologie je označovala jako possessio ac ususfructus (tedy volně přeloženo, jako držba s právem požívacím)

3) vlastnické vztahy osob, které nebyly římskými občany – jednalo se o vlastnictví peregrínů; v nejstarších dobách nebylo jejich vlastnictví podle římského práva chráněno vůbec neboť se jejich vlastnické vztahy nepovažovaly za vlastnictví v prvním smyslu. To se však změnilo a začaly být uzavírány smlouvy s jinými obcemi a největší obrat nastal až zřízením úřadu cizineckého praetora.

4) bonitární vlastnictví – praetorské bonitární vlastnictví – vlastnictví bylo chráněno honorárním právem, ne tedy civilním, ale praetorským, z něj se vznikl i jeho název .

Ad IV) Druhy nabytí vlastnického práva

Nabyvatelem vlastnického práva se stane osoba, které nastanou skutečnosti, se kterými právní řád spojuje nabytí vlastnického práva.

Druhy nabytí:

A) Derivativní způsob nabytí vlastnického práva:

1) Mancipace – nejstarší ze způsobů nabývání vlastnického práva. Mancipace byla původně reálným trhem, uskutečněným z ruky do ruky (peníze za věc). Věci, které se takto mohly nabýt se nazývaly res mancipi. Mancipace se zúčastňovalo 5 svědků a tzv. vážený – libripens, který držel v ruce váhy. Mancipace se odehrávala v přítomnosti věci. Mancipační akt se prováděl následovně: nabyvatel uchopil věc a pronesl formuli, v níž prohlásil, že mu věc, jako kviritskému vlastníku náleží a že mu byla prodána za pomocí „tohoto kovu a této železné váhy (v nejstarších dobách, kdy se ještě peníze nerazily se jako hodnota používal surový kov, který libriprens odvažoval. . s ražbou mincí se stala mancipace z trhu reálného trhem obrazným – trhová cena se již nevyplácela při jednání samém, ale nezávisle na něm; zaplacení kupní ceny už nebylo podmínkou mancipace, mancipace je již chápána jen jako převod vlastnického práva, cena je pak závazek z trhové smlouvy.

2) Injurecesse – ta se odehrávala před magistrátem. Nabyvatel uchopil věc a pronesl indikační formuli (viz přednáška o procesním právu), poté se magistrát obrátil na převodce s otázkou, zda chce provést kontraindikaci, když se se choval záporně nebo řekl, že ji neprovede, tak magistrát potvrdil jednání stran. Šlo o jednání sice na první pohled jednostranné, ale ve skutečnosti šlo o jednání, které vyplývalo ze shodné vůle obou zúčastněných stran.

3) Tradice – vycházela z ius gentium, sloužila k převodu mancipačních i nemancipačních věcí. U věcí nemancipačních vzniklo tradicí kvirotské vlastnictví u věcí mancipačních vedla tradice ke vzniku praetorského bonitárního vlastnictví. Tradice byla neformálním, kauzálním převodem vlastnického práva

4) Aignace – nabytí vlastnického práva k ager publicus, dále k válečné kořisti a nabytí jmění, které bylo jako celek prodáno v dražbě.

5) Adiudikace – nabytí vlastnického práva z rozhodnutí soudu, adiudikace se odehrávala bez odevzdání věci, vlastnické právo se převádělo přímo rozhodnutím soudu

6) Z rozhodnutí magistráta – např. hrozila-li vlastníkovi sousedního pozemku škoda – damnum infectum, a vlastník pozemku, ze kterého škoda hrozila (eroze, strom,který se vyvracela hrozil spadnout na sousední pozemek, poškozená zeď, která mohla spadnout na sousední pozemek…) byl netečný, pak mohl majitel ohroženého pozemku předstoupit před magistráta a jeho rozhodnutím mohl získat bonitační vlastnictví

7) Převod vlastnictví zákonem

B) Originální způsob nabytí vlastnického práva:

1) Vydržení – vychází z představy, že určitou dobu trvající stav je třeba po určité době považovat za stav právní – faktický stav (držba) se přeměňuje na vlastnické právo. V LDT se neužívá termín possessio, ale užívání – usus. Trvá-li u pozemků usus 2 roky a u ostatních movitých věcí věci 1 rok byl uživatel považován za vlastníka. Z vydržení byly vyloučeny: věci kradené, věci peregrinů.

Požadavky na vydržení:

a) res habilis – věc způsobilá být objektem vlastnického práva, vydržet nebylo možno extrakomerciální věci a věci kradené, věci fisku a aeraria, získané násilím

b) titulus – též iusta causa – požadavek zdůvodnění skutečnosti, na jejímž základě držitel určitou věc získal, tento důvod musel být spravedlivý a řádný

c) bona fides – dobrá víra - vydražitel musí být přesvědčen, že vydržením nikomu nezpůsobil újmu

d) possessio – zákaldní a nejdůležitější podmínka vydržení – držba –nebo-li faktické ovládání věci (viz. minulá přednáška o Věcech a držbě)

e) tempus – čas – 1 roku u movitostí a 2 roky u nemovitostí

2) Provinční – neuplatňoval své proskripce – jednalo se o nabytí vlastnického práva k pozemkům v provinciích o které se majitel dlouho nehlásil - neuplatňoval své vlastnické právo, pak bylo možno nabýt vlastnické právo k takovémuto pozemku za 10 let mezi přítomnými a 20 let mezi nepřítomnými. Justinián tyto lhůty upravil na 3 roky pro movitosti a pro nemovitosti 10 let mezi přítomnými a 20 let mezi nepřítomnými.

3) Okupace – nabytí vlastnického práva k věci ničí – jednostranné uchopené věci, okupace vycházela z ius gentium

4) Res nullius – věc ničí – věc doposud nikomu vlastnickým právem nepatřila; např. nově vzniklé ostrovy v moři, volně žijící zvířata, za věci ničí byly také považovány věci derelinkvované – tedy vlastníkem opuštěné – vlastník vyjádřil vůli nemít věc pro sebe

5) Věci nepřátelské – okupace v době války

6) Nález pokladu – poklad jsou věci velké ceny, které byly dlouhou ukryty a nikdo neví kdo je jejich vlastníkem, poklad se dělil mezi nálezce a vlastníka pozemku, kde byl skald nalezen

7) Akcese – nabytí vlastnického práva přírůstkem; spojení dvou věcí, jež byly doposud samostatnými předměty práv, při čemž jedna věc ztrácí svoji samostatnost a stává se trvalou součástí věci druhé

8) Commixitio – smíšení, slití – dvou sypkých nebo kapalných látek

9) Specifikace – je nabytí vlastnického práva zpracováním –k materiálu (věci) se přidá práce – např. valounek zlata, ten roztavím a vyrobím z něj prsten…

Ad V) Ochrana vlastnického práva

A) Vlastnické žaloby:

a) Reivindikace – žaloba k ochraně kviritského vlastnictví, byla to actio in rem

b) Publiciánská žaloba – actio Publiciana:

Dig. Ulp. 6,2,1, pr. „Jestliže někdo žádá to, co ubylo odevzdáno nevlastníkem ze spravedlivého důvodu a dosud to nebylo vydrženo, povolím vedení sporu“

Jde o žalobu fiktivní poskytující ochranu tomu, kdo nabyl věc iusta causa od nevlastníka a pozbyl držení dříve než došlo k vydržení. Publiciánská žaloba chrání nabyvatele věci, jehož nabytí nebylo dokonalé

c) Actio negatoria – žaloba zápůrčí – tato žaloba směřuje vůči tomo, kdo ruší vlastníka ve výkonu jeho vlastnického práva, aniž by mu odnímal držbu; např. cournání přes pozemek,odebírání vody. Cílem bylo stanovit míru zasahování, narušitel většinou namítal existenci služebnosti, pak se prokazovala zda tu určitý druh služebnosti je či není (o služebnostech níže)

B) Další prostředky ochrany:

a) actio finium regundorum – mezní žaloba

b) actio squae pluviae arcendae – žaloba na změnu přirozeného odtoku dešťové vody

c) cautio damni infecti – záruka proti hrozící škodě

d) operis novi nuntiatio – zákaz stavby

e) actio de arboritus vedendi – o uřezaných stromech

f) praetorské interdikty – např. Interdictum quorum bonorum apod.

Ad VI) Zánik vlastnického práva

Římské právo rozdělovalo dvě skupiny zániku vlastnického práva:

1) objekt vlastnického práva bere za své:

a) fyzický zánik – smrt otroka, rozbitý vázy, požár domu…

b) právní zánik – vyloučení věci, která byla ve vlastnictví soukromé osoby z právního obchodu – prohlášení věci za posvátnou – res sacra, nebo věc zasvěcenou – res religiosa

2) zaniká právo, ale objekt sám trvá dál – především vlastník postupuje své vlastnické právo jiné osobě nebose jí zbavuje – derelikce apod.

Ad B) Věcná práva k věci cizí - iura in re aliena

Ad VII) Služebnosti – servitutes – vznik a zánik

Iura in re aliena neboli věcná práva k věci cizí jsou práva, která dávají oprávněnému možnost zvláštního, obsahově přesně vymezeného působení na věc, která není jeho vlastnictvím. Toto působení má podobnou povahu jako právo vlastnické. Je to oprávnění přímé a výlučné (srovnejte přímost a výlučnost u práva vlastnického), nikoli však všeobecné, neboť je jeho obsah jednoznačně určen. Iura in re aliena patří spolu s právem vlastnickým do skupiny práv absolutních (působících erga omnes)

Servitutes – služebnosti – Římané neměli pojem věcných práv k věci cizí, jeho název je až pozdější vědecké pojmenování, Římané používali označení servitutes pro určitou skupinu práv, která měla shodné znaky. Římané měli původně služebnosti pozemkové, později vznikly i služebnosti osobní.

Základní rysy – předpoklady výkonu věcných práv k věci cizí:

a) rozdíl mezi oprávněním a vlastnickým vztahem věci, které se služebnost týká (rozdíl mezi oprávněným a povinným), zde platila zásada sua res nemini servit – nikomu nemůže sloužit jeho věc

b) vlastník věci, který je služebností zatížena nemá žádnou pozitivní povinnost (není povinen něco činit) je povinen určité chování či jednání oprávněného strpět i zde je zásada servitce in haciendo nequit – služebnost nemůže náležet v konání ale jako všude v právu je zde výjimka, který potvrzuje pravidlo a ta je obsažena v zásadě servitus oneris ferendi – služebnost nést břemeno – při tomto druhu služebnosti byl vlastník pozemku, k němuž byla služebnost zřízena nejen povinen strpět, aby soused opíral stavbu o jeho, ale musel i svou stavbu udržovat v dobrém stavu.

Každá skupina služebnosti (pozemkových i osobních) dávala oprávněnému možnost jistého užívání cizích věcí. U pozemkové služebnosti bylo toto oprávnění vždy spojeno s vlastnictvím určitého – sousedního pozemku, takže tu vznikaly vztahy mezi dvěma pozemky, ve kterém jeden pozemek sloužil druhému – od tohoto sloužení je i odvozen název – služebnost. V uvedeném vztahu měl vlastník jednoho pozemku vedle všeobecného právního panství, ještě omezené právní panství, které dovoluje užívat sousedův pozemek, to omezovalo právní panství vlastníka – souseda pozemku. Tento stav byl stavem trvalým – věčným, byl to stav, který nevázal na jednotlivé vlastníky, ale na pozemek a tedy na právní nástupce vlastníka. Pozemky podle svého postavení své názvy: pozemek panující – praedium dominant – je pozemek jehož vlastník je oprávněn v omezené míře užívat sousední pozemek, který se nazývá pozemek služebný – praedium serviens – což je pozemek jehož vlastnictví je služebností omezeno.

Pozemková služebnost mohla vzniknout, trvat nebo zaniknout jen ve spojení s určitým pozemkem; osobní služebnost mohla vzniknout, trvat nebo zaniknout jen ve spojení s určitou osobou. Proto oba druhy služebností nemohly být zcizovány nebo převáděny

Vznik služebností – služebnosti mohly vzniknout z právního jednání osoby, která je kviritským vlastníkem. Venkovské polní služebnosti bylo možno zřídit mancipací, ale i jinak se u všech služebností dalo k jejich vzniku využít injuirecessi – kviritský vlastník např. prohlásil, že Gaius může chodit přes jeho pozemek, který má v kviritském vlastnictví a který leží u 25 milníku a je znám jako Luciova louka (tento pozemek musí být přesně určen).

Služebnosti je také možno zřizovat neformálními dohodami a stipulacemi. Dalším způsobem jak bylo možné zřídit služebnost je kvasitradice – vlastník věci dovolil určité osobě, aby počala fakticky služebnost vykonávat, tato tradice se tedy stávala držbou služebnosti. Služebnost vznikla tradicí – je snášen její výkon (určité jednání) a tím služebnost vzniká.

Zánik služebností:

a) objektivně – nezávisle na vůli stran – zánik služebné věci, změna podstaty služebné věci, splynutí neboli konfuzí, která nastávala při spojení služebného a panujícího pozemku, dále smrt oprávněného u osobních služebností

b) nevykonáváním – 1 rok u movitostí a 2 roky u nemovitostí, justiniánské právo lhůty rozšířilo na 10 a 20let

c) zvl. pravidla platila pro zánik domovních služebností – ty nezanikly prostým nevykonáváním, ale tzv. vydržením svobody – usucapio libertatis – služebný pozemek musel být uveden do takového stavu, který odporoval výkonu služebnosti a v tomto stavu musel zůstat dva roky

d) vzdání se výkonu služebnosti ze strany oprávněného – akt vzdání se mohl být proveden jen formou injurecesse

e) osobní služebnosti zanikají smrtí oprávněného

Ad VIII) Druhy služebností

1) Pozemkové služebnosti – vlastník panujícího pozemku měl možnost v jisté míře užívat jiný pozemek – zpravidla sousední – pozemek služebný. Výkon služebnosti měl být co nejméně omezující pro vlastníka služebného pozemku.služebnost mohla spočívat buďto v snášení, trpění nějakého jednání – afirmativní služebnost nebo v zákazu něco činit – služebnost negativní.

Pozemkové služebnosti podle druhů pozemků:

a) služebnosti k pozemkům venkovským – nejstarší služebnosti, jednalo se o:

- služebnost cesty – tato služebnost zahrnovala rozmanitá práva, jejichž polesným znakem býval přechod přes cizí pozemek. Rozsah takovéhoto oprávnění byl různý podle toho, zda šlo o právo stezky – iter – chůze nebo jízda na koni přes služebný pozemek, dále to bylo právo průhonu dobytka – actus – právo oprávněného hnát přes služebný pozemek dobyteknebo právo cesty – via – to bylo obsahově nejobsáhlejší právo

- služebnost vodní - do této skupiny náležely: práva vodovodu – aquaductus - právo odběru vody na cizím pozemku zvláštním zařízením popř. právo vodu takovým zařízením vést po cizím pozemku, dále sem patřila služebnost odběru vody – servitus aquahaustus, dalšíslužebnost byla služebnost hnát na cizí pozemek k vodnímu zdroji dobytek a tam jej napájet – servitus pecoris ad aquam appulsus, další služebnost byla servitus navigandi – právo plout na loďce

- další služebnosti – např. právo pastvy, právo kácet stromy za účelem odběru dříví, právo lámat kameny, dobývat a pálit vápno, kopat hlínu, těžit písek apod.

b) služebnosti k pozemkům domovním - jsou mladší než služebnosti k pozemkům venkovským

- právo zapustit do sousedovy zdi část stavební konstrukce – trám – servitus tigni immittendi

- povinnost udržovat v dobrém stavu svou zeď – servitus oneris ferendi

- právo mít část své stavby nad cizím pozemkem nebo právo v cizí zdi prorazit okno – servitus proiciendi, protegendi, servitus lumium, popř. servitus luminis immettendi

- služebnost okapu – servitus stillicidii – opravňující svádět dešťovou vodu na cizí pozemek, dále např. služebnost stoky - právo svádět nečistotu na služebný pozemek stokou

Negativní služebnosti - služebnosti zakazující rázu, které dávaly oprávněnému možnost něco zakázat::

- zakázat vyšší stavbu na pozemku služebném

- zakázat takovou stavbu, která by bránila v přístupu světla či výhledu

2) Služebnosti osobní:

a) ususfructus – právo požívací – je právo užívat cizí věc (uti) a těžit z ní plody (frui), tak aby nebyla změněna její podstata – salva rerum substantia. Předmětem mohly být věci nemovité, movité ne však věci zuživatelné.

Zákadní práva a povinnosti poživatele - ususfruktáře:

- právo věc užívat a těžit z ní plody

- přirozené plody ususfruktář získával originálně – sklizní nebo separací

- ususfruktář mohl těžit jen takové plody, které je možno považovat za pravidelný přínos

- ususfruktář nesměl působit na věc tak, aby změnil její podstatu, a to ani v tom případě, že by tím její hodnota byla zvýšena, proto také s ní ususfruktář nemohl disponovat a ani ji nemohl zatížit věcným právem, kotu dával ususfruktář vlastníkovi věci zvl. slib cautio ususfructuaria

Zřízení ususfructu bylo podstatné omezení vlastnického práva a vlastníkovi zbylo jen tzv. holé vlastnictví – nuda proprietas.

b) usus – právo užívací – je právo osobního užívání věci, které vylučuje těžit plody. Usuarius – uživatel – si mohl v případě, že z věci je možno těžit plody, plody přivlastnit, ale jen v omezené míře – jen pro svoji potřebu.

c) habitatio – právo užívat byt v cizím domě

d) opere – právo výlučně osobně užívat služeb cizího otroka nebo zvíře.

Osobní služebnosti velice často vznikala odkazem

Ad IX) Ochrana služebností

Služebnosti byly chráněny věcnými žalobami, které měly povahu vindikace služebnosti – vindicatio servitutes. U požívacího práva se žaloba označovala jako petitio ususfructus. Projednání takovéto žaloby se podobalo sporu o vlastnické právo.

Došlo-li ke sporu a žalobce dokázal existenci služebnosti, byl žalovaný vyzván, aby umožnil výkon služebnosti, teprve, když neuposlechl, byl žalovaný odsouzen peněžité kondemnaci.

Ad C) Ostatní práva věcná

Ad X) Superficies

Ad XI) Emfyteusis

Ad XII) Zástavní právo

Viz. neskenované materiály ve studijních materiálech ve složce 7. přednáška – Ostatní věcná práva

Ad XIII) Pojmy k zapamatování

servitutes

dominium

proprietas

ius utendi

ius fruendi

ususfructus

ius abutendi

pars quota

communio

condominium

akrescence

kviritské vlastnictví

mancipace

injurecesse

tradice

asignace

adiudikace

usucapio

res habilis

titulus

bona fides

possessio

tempus

okupace

res nullius

poklad

specifikace

praedium dominant

praedium serviens

ususfructus

usus

habitatio

opere

superficies

emfyteusi

fiducia

pignus interdictum Salvianum

actio Serviana

Ad XIV) Latinské sentence k tématu

Sua res nemini servit

Servitus in faciendo nequit

Usucapiones requisita sunt: res habilis, titulus, fides, possessio, tempus

Fundus fundo servit

Servitus praedio utilit esse debet

Ususfructus est ius alienis rebusutendi fruendi salva rerum substantia