Regulace médií - rozhlas, televize, tisk

Rozhlas a televize

Všimněme si nejprve regulačních rámců. Ten tvoří v přvní řadě zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a klíčové pojmy s tímto zákonem spojené. Jako další právní předpisy lze - zejména vzhledem k pojmu "elektronické komunikace" využít  zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích) a zákon č. 206/2005 Sb., o ochraně některých služeb v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a služeb informační společnosti. 

 

V prvé řadě je nutné dotknout se samotného rozhlasového a televizního vysílání a převzatého rozhlasového a televizního vysílání, jak je vymezuje příslušný zákon:

 

rozhlasové a televizní vysílání	převzaté rozhlasové a televizní vysílání
I. prvotní šíření původních r. a tv. programů a služeb přímo souvisejících s programy, (včetně teletextu v analogovém televizním vysílání), II. určených k příjmu veřejností, III. v podobě chráněné nebo nechráněné systémem podmíněného přístupu prostř. sítí elektronických komunikací	I. příjem vysílání původních r. a tv. programů nebo jejich podstatných částí, II. a jejich současné, úplné a nezměněné šíření, III. pro veřejnost, IV. prostřednictvím sítí elektronických komunikací

 

Pro provozování rozhlasového a televizního vysílání je bezbytná licence, kterou uděluje RRTV v tzv. licenčním řízení. Rada při svém postupu využívá tzv. "Manuál postupu rozhodování Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o udělení licence k provozování rozhlasového a televizního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů podle zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání." Zde se můžete seznámit s některými rozhodnutími o udělení licence (CET 21, FTV Premiéra). K provozování převzatého rozhlasového nebo televizního vysílání je nezbytná registrace.

 

 

Tisk

Základní právní regulaci v oblasti periodických publikací představuje zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších právních předpisů.

Dotkneme-li se základních pojmů tiskového zákona, je vhodné (vyjma definic) zjistit odpovědný subjekt. Zákon zde konstruuje odpovědnost vydavatele (§ 4 tiskového zákona, což opět není bezvýjimečné, a lze se setkat s některými výjimkami, jak dokládá např. rozhodnutí Ústavního soudu ČR III. ÚS 73/02. Další výjimku představuje § 5, kdy vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a inzerci. Toto potvrzuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 30 Cdo 993/2005. Každopádně je nutné identifikovat osobu vydavatele, což potvrzuje i NS ČR ve věci č.j. 30 Cdo 1364/2005.

Sporná se ukázala i evidence periodického tisku (§ 7) či institut poviných výtisků (§ 9). Ve věci evidence, případě Polska (kde je však periodický tisk registrován soudem), Evropský soud pro lidská práva  [rozhodnutí Gaweda proti Polsku (2002)]potvrdil, že odmítnutí registrace znamná zákaz publikace. Dále se vyjádřil k názvu periodického tisku:

"Název periodika není sdělení jako takové, protože jeho funkce je zejména identifikovat dané periodikum na tiskovém trhu pro současné a budoucí čtenáře. […] požadovat, aby název vyjadřoval pravdivé informace je […] nepatřičné z pohledu svobody projevu."

V záležitosti povinných výtisků, které může budit zdání vyvlastnění, je zajímavé rozhodnutí Spolkového ústavního soudu (SRN), které aplikuje tento institut proporčně a předpokládá, že je nesprávné jej aplikovat v případě, že by náklady na povinné výtisky mohly být příliš vysoké vzhledem k povaze díla (v tomto případě neperiodické publikace). Viz rozhodnutí č.j. 1 Bvl 24/78.

Zajímavě se jeví také postavení tzv. obecních novin, jejich zvláštní povahu zdůraznil i Ústavní soud ve věci Pl. ÚS 73/04, kde konstatoval, že:

"Není sporu o tom, že tiskoviny, vydávané jako obecní zpravodaje, tím, že jsou v rukou veřejné moci, musí zachovávat korektnost a neutralitu."