30 Cdo 993/2005
Vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci v periodickém
tisku; v těchto případech není ani povinen uveřejnit požadovanou odpověď dotčené osoby.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky
rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr.
Karla Podolky v právní věci žalobce B., komanditní společnost, zastoupeného advokátkou, proti
žalovanému V. - L. - P., a.s., o uveřejnění odpovědi, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 11 C 40/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14.
prosince 2004, č.j. 1 Co 138/2004-86, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2004, č.j. 1 Co 138/2004-86, podle
ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) potvrdil rozsudek Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 23. února 2004, č.j. 11 C 40/2003-52, kterým byla zamítnuta žaloba na
uveřejnění odpovědi žalobce ve smyslu § 10 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při
vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (dále jen ,,tiskový zákon") v deníku R.,
a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním
závěrem, že nejsou splněny předpoklady pro uložení povinnosti žalovanému jako vydavateli uveřejnit
žalobcem požadovanou odpověď. Spotřebitelský test s podtitulem ,,O tom, kde lidé nakupují,
rozhodují služby", na nějž žalobce má v úmyslu reagovat předmětnou odpovědí, byl uveřejněn v deníku
R. dne 23. května 2003 formou inzerce. Soudy obou stupňů vycházely z ustanovení § 5 tiskového
zákona, podle něhož vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci
uveřejněné v periodickém tisku. Bylo tak vyloučeno užití ustanovení tiskového zákona upravující
institut odpovědi.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20. ledna 2005, přičemž žalobci byl doručen
téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v pondělí dne 21. března 2005 včasné dovolání.
Jeho přípustnost dovozuje z tvrzeného naplnění předpokladů ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť má zato, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel se především domnívá, že není-li zveřejněná inzerce dostatečně odlišena od ostatních
redakčních sdělení periodika, má vydavatel v takovém případě plnou odpovědnost za pravdivost údajů
uveřejněných v textu. Pak není možno se odvolávat na ustanovení § 5 tiskového zákona. Nadto inzerce
je sdělením a obsahuje-li skutkové tvrzení, které se dotklo jména a dobré pověsti žalobce, měl právo ve
smyslu § 10 tiskového zákona požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a aby věc vrátil
k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
K dovolání se žalovaný nevyjádřil.
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Z obsahu spisu nevyplývá přípustnost dovolání, která by byla založena ustanovením § 237 odst.
1 písm. a/ a b/ o.s.ř. Napadeným rozsudkem ve věci samé totiž především nebyl změněn rozsudek
soudu prvního stupně. Rozsudku soudu prvního stupně též eventuálně nepředcházel jiný, a odvolacím
soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1
písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst.
3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci
určující význam.
K dovolatelem naznačené právní otázce lze uvést, že soudy obou stupňů vycházely důsledně ze
zcela přehledného znění ustanovení § 5 tiskového zákona, podle něhož vydavatel neodpovídá za
pravdivost údajů obsažených v reklamě a v inzerci uveřejněné v periodickém tisku. S ohledem na
systematiku daného zákona je nutno zmíněné ustanovení vykládat též v souvislosti s ustanovením § 10
tohoto zákona upravujícím právo na odpověď. Proto, jsou-li naplněny předpoklady ustanovení § 5 cit.
zákona, není možno dovozovat povinnost vydavatele uveřejnit požadovanou odpověď.
V souzené věci soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že sporný text byl zveřejněn v deníku
Rovnost jako inzerce, přičemž takto byl i označen. Otázka nastolená dovolatelem, zda toto označení
bylo dostatečně výrazné, nemá v posuzovaném případě význam, neboť zákonný předpis v tomto
smyslu nemá žádné konkrétní požadavky a samotné označení umožňovalo ověřit, že se o inzerci
skutečně jedná.
Za tohoto stavu není možno dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu hodnotit jako
rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve
spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá
o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., za situace, když dovolání žalobce bylo
odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2005