Kriminologie - obecná část I. (pojem, předmět, metodologie, stav, struktura a dynamika kriminality)
Pojem kriminologie lze odvodit od latinského crimen – zločin a řeckého logos – zde ve smyslu učení, tzn. Učení o zločinu. Mohlo by se tedy zdát, že vymezení předmětu kriminologie je jednoznačné a nevyvolává žádné problémy. Ve skutečnosti tomu tak není. Záleží na tom, jak definujeme zločin, tedy kriminalitu, která je především v centru zájmu kriminologie. Zvolíme-li např. tzv. legální (právnické) pojetí kriminality, kdy se zločinem myslí pouze to, co upravuje trestní právo, pak je nutně i předmět kriminologického bádání výrazně zúžen oproti tzv. sociologickému pojetí, kdy do kriminality zahrnujeme i takové sociálně patologické jevy, jejichž výskyt sice ještě nemusí být regulován trestním právem, ale přesto již s trestnou činností úzce souvisejí, předcházejí ji nebo ji podmiňují (konzumace drog, alkoholismus, prostituce, extremismus, domácí násilí, apod.)[1]
Přestože je z výše naznačených důvodů obtížné sjednotit se na definici kriminologie, běžně je akceptováno její vymezení jako samostatné, interdisciplinární vědy, která zkoumá za pomoci teoretických postupů a empirických metod kriminalitu, její příčiny, projevy a latenci, pachatele, oběť a jejich vzájemný vztah, sankční systémy a jejich účinnost, formální sociální kontrolu kriminality uskutečňovanou prostřednictvím trestní justice, neformální sociální kontrolu, společenské procesy kriminalizace a viktimizace, prevenci a veřejné mínění o kriminalitě. Tato definice není vyčerpávající, pokrývá nicméně nejdůležitější oblasti, na které se kriminologický výzkum a teorie zaměřují.
Kriminologie lze dále členit a pojmově rozlišovat i podle toho, na jaké oblasti zejména soustředí svůj zájem.[2] Následující klasifikace sleduje spíše než odborný význam didaktické a systematické účely a je svým způsobem již překonaná, neboť, jak bylo výše uvedeno, je třeba zkoumat sledované jevy a procesy v jejich dynamické interakci, nikoli pouze jako statické úkazy:
= kriminální etiologie se zaměřuje na výzkumy příčin kriminality, a to nejen jako celku, ale zvláště podle jejích druhů, např. příčin recidivní kriminality, juvenilní delikvence, apod.,
= kriminální fenomenologie se zaměřuje na zjišťování a popis jevových podob kriminality a jejích hlavních aktérů, a to včetně kriminality latentní,
= klinická kriminologie se zabývá především osobností pachatele, jeho charakteristikami a z toho odvozenými typologiemi,
= viktimologie se zabývá obětí, její rolí a vztahem k trestnému činu a k pachateli a začleňuje tyto vztahy do širších sociálních souvislostí,
= penologie se zabývá výzkumy trestních sankcí, jejich výsledností z hlediska pravděpodobnosti budoucí recidivy i vedlejšími negativními důsledky jejich uplatňování – jako je stigmatizace nebo prisonizace.
Prevencí, přesněji kriminální prevencí (někdy se používá i termín profylaxe) označujeme souhrnně takové strategie, které jsou zaměřeny především na ovlivňování samotných kriminogenních faktorů, tzn. eliminaci, popř. alespoň omezování nepříznivého vlivu určitých jevů, aktivit a skutečností vytvářejících podhoubí kriminality nebo ji doprovázející (nezaměstnanost, chudoba, rozvrácené rodiny, prostituce, parazitismus, absence hodnotových systémů, úpadek morálky, ryze konzumní styl života, apod.)
Kriminální prevenci (profylaxi) lze dělit do různých skupin, podle toho, na co klademe především důraz[3]:
= z hlediska obsahu na sociální prevenci, ovlivňující faktory socializace jedince (výchova v rodině, ve škole, trávení volného času aj.);
= z hlediska příležitosti na situační prevenci, ovlivňující možnosti páchání kriminality (hlídaná parkoviště, chráněné objekty, dozor o přestávkách ve škole, kontroly na letištích, policejní patroly v rizikových městských čtvrtích, apod.);
= z hlediska oběti na viktimologickou prevenci, ovlivňující jak faktory viktimizace, tak viktimnosti;
= z hlediska adresátů na primární prevenci určenou obecněji definované skupině (např. mládeži, obyvatelstvu určitého regionu, sociální skupině s nejnižšími příjmy), na sekundární prevenci určenou rizikovým skupinám potenciálních pachatelů a obětí (např. mladiství „vychovaní ulicí“, prostitutky, pracovníci nočních zábavných podniků, apod.) a na terciární prevenci zaměřenou na předcházení recidivě trestné činnosti u pachatelů již odsouzených, resp. trestně stíhaných (např. možnosti využít odklonů od tradičního trestního řízení a s tím spjatých alternativních opatření jako je mediace, probační dohled nebo výchovný či terapeutický program).
Kriminologie se jako empirická disciplína zaměřuje se na objektivní analýzu a výzkum shora nastíněných strategií a procesů souvisejících se sociální kontrolou kriminality a na popis, utřídění a vyhodnocení takto získaných poznatků, které mohou pak sloužit jako relevantní podněty pro změny trestní politiky. Tím se dostáváme k postavení kriminologie v systému vědních disciplín zabývajících se kriminalitou a k rozlišení trestní politiky v širším a užším smyslu slova.
Mezi vědy o kriminalitě zařazujeme ty obory, které se primárně zabývají kriminálním chováním lidí.[4] Ty lze dále rozdělit na disciplíny právní a neprávní. K právním patří věda o trestním právu hmotném a trestním právu procesním (trestní vědy), k neprávním pak kriminologie a kriminalistika. Penologie je nauka o trestání a viktimologie jako nauka o oběti jsou zpravidla pokládány za více či méně samostatné součásti kriminologie, vzácně za samostatné neprávní vědní obory.
S kriminologií kromě toho poměrně úzce souvisejí i další obory jako je soudní lékařství (forenzní medicína využívaná především pro účely konkrétního trestního řízení), porézní psychiatrie, psychopatologie, sociální a vývojová psychologie, speciální pedagogika, sociologie trestního práva, sociální práce; v oblasti metodologie jsou to dále i statistika a matematika. Přestože se tyto disciplíny zabývají stejnými nebo obdobnými otázkami jako kriminologie, využívají zpravidla rozdílných metod a postupů, které se odrážejí i v odlišném charakteru získaných poznatků.
Metodologie určitého vědního oboru může být chápána buďto jako samostatná vědecká disciplína, jako nauka o používání metod a technik (o jejich efektivitě, spolehlivosti, předpokladech použití), anebo též jako gnozeologická funkce teorie. Ve druhém případě se zdůrazňuje úzká vazba na teorii, metodologie řeší, jak má teorie vypadat, jakými prostředky se má rozvíjet, v čem tkví její objevitelská, heuristická funkce (metodologie vystupuje jako metateorie, jako určitá sebereflexe vědy). V obou případech jde ale o základní soubor pravidel, která se berou jako závazná: tvoří mimo jiné základ komunikace mezi badateli, umožňují výměnu a kritické posouzení poznatků. Soubor nejobecnějších představ o vědě a o řešení klíčových epistemologických otázek, doplněný vymezením klíčových pojmů a základních poznatků, zakládá paradigma.
Metoda je obecný výzkumný postup, doslova cesta k dosažení vytčeného cíle (samozřejmě uznávanými vědeckými prostředky). Může zahrnovat řadu rozmanitých strategií (procedur) i technik. V nejobecnějším členění můžeme rozlišit metodu logocko-teoretickou a empirickou (založenou na pozorování, též observační). K obecným postupům lze ale řadit řadu dalších metod či procedur:
= historickou,
= komparativní,
= typologickou,
= monografickou,
= experimentální.
M. Cejp uvádí ještě zvláštní metodu topografickou a prognostickou[5], V. Laser před lety nabídl přehled pěti cíleně zaměřených výzkumných procedur (dnes bychom mohli volit označení strategie), kam by patřila ještě procedura statistická. V rovině empirického výzkumu má ale zásadní význam rozlišení metod kvalitativních a kvantitativních.
Kvantitativní metody vycházejí z principu verifikace hypotéz, které od počátku směřují výzkum (jednotlivé techniky, výběr objektu, sběr dat, metody analýzy) k exaktnímu, číselnému vyjádření. Směřují k explanaci, k vysvětlení na základě odhaleného kauzálního vztahu nebo alespoň zákonité tendence. Převažuje zde zájem a hledisko badatele. Typickým nástrojem řešení tu jsou statistické postupy nebo experiment.
Kvalitativní metody sice rovněž ctí zásadu objektivity vědy, avšak odmítají princip předběžné konstrukce skutečnosti aktivitou badatele. Spoléhají na exploraci: badatel musí vstoupit do terénu nezatížen apriorními předpoklady a poddat se zkoumané realitě. Nezdůrazňuje se objektivistický odstup od skutečnosti, ale naopak subjekt – subjektová povaha poznání sociální reality, do které musíme proniknout a porozumět jí. Hypotézy tak stojí až na konci procesu zkoumání jako jeho výsledek. Typický je přístup monografický, zčásti typologický nebo historický (biografické metody – životopisy, vyprávění osob, apod.).
Většina technik sběru dat se potom přizpůsobuje zvolené metodě. Obvykle nabízejí jak varianty standardizované (například rozhovor prováděný tazatelem při výzkumu veřejného mínění na reprezentativním vzorku populace), tak nestandardizované (volné narace nebo hloubkové rozhovory třeba jen s několika málo jedinci). Techniky jsou konkrétní způsoby sběru dat v terénu (a jejich analýzy), řídí se pevnými pravidly, i když obvykle nabízejí řadu variant. Představují vlastně zavedené algoritmy řešení výzkumného problému. Pro vytvořenou kombinaci technik určenou k řešení typizovaného výzkumného problému (například výzkum veřejného mínění) se hodí označení metodika.
[1] Srov. obdobně NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. a kol. Kriminologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2001, s. 15 a
násl.
[2] Srov. obdobně NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. a kol. Kriminologie. Praha: Eurolex bohemia, 2001, s. 17-19.
[3] Shodně srov. NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. a kol. Kriminologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2001, s. 20.
[4] SCHWIND, H.-D. Kriminologie. 13. Aufl. Heidelberg : Kriminalistik Verlag, 2003, s. 6-8.
[5] NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. a kol. Kriminologie. Praha : Eurolex Bohemia, 2001, s. 230-232.