Úvod do studia politické védy
zajistit rovnost nebo i zvýhodněni zámožným« oligarchie naopak chudým (1309a28n). Drahou vlivnou myšlenkou, jež si zde zaslouží být zmíněnu, je zdůraznění vyznaniu střední třídy pro stabilitu režimů. Protože ústavní zřízení obecně ohrožuje konflikt mezi bohatými a chudými, lze největší stability dosáhnout tehdy, když rozdíly v bohatství budou minimální. Střední třída nezávidí bohatým a současně není stížená jejich arogancí: proto je dle Aristotela nejlepším zakladeni stabilních režimů, ledy i stabilní demokracie í 1295b),
12,3. Moderní teorie demokracie
Od zániku klasických řeckých demokracií ve 4. stol. př. Kin až do 18. století trvá období, kdy demokracie přestává být reálně se vyskytujícím politickým zřízením jakéhokoli státu. Termín demokracie se
udržuje v politickém myšlení tohoto dlouhého časového úseku v souladu s Aristotelovým vymezením jako označení pro ústavní zřízení založené na vládě mnohých a často se ztotožňuje s ochlokracií (vládou davu) (Svensson 1995, 9). Avšak doba mezi pádem klasických
a vzestupem moderních demokracií nepředstavuje z hlediska teorie demokracie dobu zcela temnou. Demokratické zřízení je totiž jednou
ze dvou forem uspořádaní politických záležitostí, v němž si lidé vládnou sami a považují aktivní účast na veřejném životě za projev své občanské svobody. Toto zřízení je od římských dob nazýváno republikou a. ve svých dvou podobách, demokratické a aristokratické, představuje spojovací můstek mezi antickou a moderní demokracií. Dějiny Ríma jasně ukazují, že formy státního zřízení kolísaly mezi dvěma možnostmi: nu straně jedné si občané vládnou sainí, na straně druhé občanům vládne jednotlivec. Republika představovala jedinou alternativu k vládě jednotlivce. Se vzestupem císařství a později s úpadkem antického světa a nástupem středověku mizí i republikánská zřízení. Republiky a republikánské ideály, mezi nimiž přísluší přední »oísto občanské ctnosti, se začínají znovu objevovat až od 11. století zejména v italských městských státech, později i jinde (Hekl 1996, 40). Tylo republiky jsou aristokratické - to dokládá rozdílnost ve významu pojmů republika a demokracie. Zatímco demokracie předpokládá
332
12, Teorie demokracie
účast všech na vládě, v aristokratické republice je okruh občanu omezen na urozené, Teprve novověké, vítězství demokracie vedlo k taktickému ztotožnění republiky s demokratickou republikou.
Středověké  městské  republiky  postupně  zanikaly  a  přijímaly
oligarehickou nebo monarchickou vládu. Některé z nich, jako například Benátky nebo švýcarské městské republiky, se však udržely až do 18. století. Ustavní zřízení těchto států se stalo trvalou inspirací pro moderní republikánské autory, kteří v nich nacházeli vzor ideálního politického uspořádání.
12.3.1. Moderní teorie přímé demokracie: Jeatt-jactjyes Rousseau
Myšlenka podílu všech občanu na vládě je stěžejní pro politickou teorií Jeana-Jacquese Rousseaua (1712-1778), který pocházel /.jedné z městských republik přeživších až do 18. století - Ženevy. Republi-káoství samo o sobě by nemuselo činit z Rousseaua i teoretika demokracie. Avšak Rousseau své pojetí republiky zakladá na moci lidu a jeho teorie republikanismu je proto také teorií demokracie, a to teorií velmi radikální.
Z Rousseauových výroku o demokracii čtenář může získat odlišný dojeni. Rousseau totiž demokracií chápe ve shodě s jejím doslovným významem jako vládu lidu, kde vláda znamená exekutívni" moc. Pak ovšem není žádoucí, aby demokracie existovala, a vlastně to ani není možné: „Berentedi výraz, demokracie v přísném slova smyslu. pak nikdy pravá demokracie neexistovala a nikdy nebude existovat. protože je proti přirozenému řádu, aby velký počet vládl a malý počet byl ovládán." (273b
Lid si tedy obecně není schopen sám vládnout. Demokratická vláda by byla možná jen ve spoiečmistech, které se vyznačují těmito znaky;
-jsou tak malé, aby se všichni občané mohli osobně znal,
- vládne v nich „prostota mravů", takže veřejné debaty jsou umírněné.
'•'• Všechny utlkazy v závorkách v iélo podkapitole, pokud není uvedenu jinak, odkazují na (Rousseau 1989).
333
Úvod clo studia politické vědy
.......jejich členové si jsou rovní majetkem i hodnostmi,
- chybí v nich přepych (274).
Zatímco podmínka první je vynucena přímým výkonem moci
lidu, o němž bude řeč níže, zbývající tři mají zajistit dostatečnou míru společenské soudržnosti a občanské ctnosti pro to, aby demokracie nepodlehla vnitřním rozbrojům a nevystřídaJ ji jiný typ vlády. Protože však tylo podmínky bývají splněny jen zcela výjimečně, Rousseau soudí, že: „demokraticky by si mohl vládnout jen národ bohů. Vláda tak dokonalá se nehodí pro lidi." (274)
Tento závér opět nenasvědčuje tomu, že by Rousseau byl jedním / významných teoretiku demokracie. Je-li jim. pak je třeba hledat důvody v jiné části jeho učení.
Rousseau ve své politické teorii rozlišuje mezí vládou jakožto výkonem moci a zákonodárstvím. Zákonodárce stanoví obecná pravidla závazná pro všechny členy společnosti, vláda spravuje stát a činí konkrétní rozhodnutí postihující jednotlivce (Rousseau 1949, 111). Demokracie je taková ústavní forma, v níž výkonnou moc čí ..knížete", jak také Rousseau říká (265), tvoří ltd. Na demokracii v tomto pojetí se vztahuje skeptické stanovisko zmíněné výše. Avšak Rousseauova teorie je demokratická ještě v jiném, hlubším smyslu.
Jádro politické moci netvoří právo vydávat konkrétní nařízení, jež přísluší vládě, ale právo vydávat zákony, se kterými musí být každé exekutivní nařízení v souladu. Kdo je oprávněn vydávat zákony? Odpověď dává rousseuuovská varianta teorie společenské smlouvy. Nejistoty předspolečenského stavu vedou jednotlivce k tomu, aby uzavřeli společenskou smlouvu, jíž se vzdávají svých práv ve prospěch společenstva, a naopak od společenství získávají ochranu. Smluvní akt je svobodným aktem, kterým jednotlivec rezignuje na právo uplatňovat svou vlastní vůli a podřizuje se villi společenského tělesa, jehož se tak stává členem. Vůle, která je společná všem příslušníkům obce a chce to, co je jejích společným zájmem, se nazýva obecná vůle. ditto obecná vůle jakožto vyjádřeni společného zajmu všech občanů se může lišit a často se skutečně liší od vůle jednotlivců i skupin, ale dokonce i od vůle všech. Podle Rousseaua však je možné obecnou vidi od vůle všech, neboli společný zájem od
J 34
12, Teorie demokracie
zájmů partikulárních, třebaže podpořených všeobecných souhlasem, odlišit (238n).
Jednotlivce kteří uzavřou společenskou smlouvu, a nikdo jiný, vytvářejí lid. Lid tvoří jednotu na základě svého společného zapnu. Pro všechny přijatelná obecná pravidla soužití ve stálejšou předmětem, společného zájmu. Tato pravidla, zákony, jsou tedy předmětem obecné vůle, která představuje vidi lidu jako celku. Protože stát vzniká společenskou smlouvou všech příslušníku lidu a v jejich zájmu, je lid suverénom (228j.
Myšlenka suverenity lidu je ústřední pro Rousseauovu filosofii státu. Jaké z. ní však plynou důsledky pro teorii demokracie? Jeden její podstatný aspekt vyplývá z ideje obecné vůle. doje vůle. jejímž podnietení je lid jako celek. To, co chce lid jako celek, se však liší od toho, co chce jakákoli část lidu. Po určitou dobu se sice muže vůle jednotlivce nebo skupiny shodovat s obecnou vůlí, avšak není možné, aby tato shoda byla trvalá (235p lak jako nemůže jeden jednotlivec předal, svou vůli druhému (druhý nebude vždy chtít to, co chce on), nemůže předat svou vůli ani lid. Z toho pro Rousseaua plyne jeden podstatný závěr, a sice ten, že svrchovaná moc - lid - se nemůže nechat zastupovat.
Zákony jsou vyjádřením obecné vůle, a vydávat /úkony tedy muže pouze lid. Zastoupení parlamentem, jaké známe z moderních reprezentativních demokracií, oeoí možné, na zákonech se musí lid usnášet: přímo. „Každý zákon, který lid osobně neschválil, je neplatný; není to zákon," (Rousseau 1949, 108)
Touto dosti obtížnou cestou jsme dospělí k Rousseauově teorii přímé demokracie. Nositelem politické svrchovanosti v každém státě je lid, lid drží monopol na zákonodárství a svou zákonodárnou svrchovanost vykonává přímo. Zbývá ještě objasnit, jaký je vztah tohoto pojetí demokracie k pojetí demokracie jakožto formy vlády, o kterém byla řeč výše.
Lid jakožto nositel obecné vůle je suverén a jediný zákonodárce, Avšak právě proto, že tvoří a vykonává obecnou vůli, nemá vládnout. Vládnout totiž znamená činil konkrétní, neobecná rozhodnutí, odlišující se od obecné vůle. Pokud lid vládne, hranice mezi obecným a zvláštním se stírá a působení lidu jakožto zdroje obecné vůle
335
Úvod do studia politické vědy
je ohroženo (Rousseau 1949, i 10-11 i). Lid má pouze vybrat vládce či knížete.
Vládce je ustanoven lidem a podléhá zákonům, které lid schválil. Stát, v němž vládce jedná v souladu se zákony, Rousseau nazývá republikou (247). Republikou je tedy každý stát, v němž vláda respektuje suverenitu lidu a obecnou vůli. Může jí být demokracie, ale také aristokracie a monarchie. Volba formy vlády závisí na konkrétních podmínkách, zejména na velikosti státu. Demokracie je vhodná pro malé státy, zatímco pro střední státy se hodí aristokracie a pro největší monarchie (272). Lid je však suverénem stejně v monarchii jako v demokracii. Ustanovením své vůle může zřídit dědičnou monarchii, jiným ustanovením stejné vůle může tuto monarchii kdykoli zrušit (Rousseau 1949, 114).
U Rousseaua tedy existuje dvojí pojetí demokracie:
- Demokracie jako forma vlády, v níž výkonnou moc drží lid. To je smysl, v němž Rousseau termínu demokracie používá.
- Demokracie jako suverenita lidu. V tomto smyslu Rousseau termínu demokracie nepoužívá, nejbližším ekvivalentem v jeho slovníku je pojem republika. Každé legitimní politické zřízení je založeno na souhlasu lidu.
U Rousseaua republikánská teorie získala jednoznačně demokratický obsah. Republika je státní zřízení založené na suverenitě lidu. Viděli jsme však, že teorie obecné vůle, jež představuje základ Rousseauovy politické doktríny, vede k důsledku, že lid má svou svrchovanost vykonávat přímo. To je myšlenka, která v praxi moderních demokratických států našla jen omezené uplatnění (např. francouzská ústava z r. 1793, Lidová shromáždění ve Švýcarsku. Srov. Říchová 2002, 39-43; Klokočka 1996, 146-158). První moderní demokratická republika, Spojené státy, i pozdější demokracie se vydaly zřejmé jedinou možnou cestou zastupitelské demokracie.
12.3.2, Kritika masové demokracie: Alexis de TocquevilLe
Prosazení principu vlády lidu ve Spojených státech a později i v Evropě nemohlo zůstat bez důsledků pro sociální život těchto společností.
336

12. Teorie demokracie
Demokracie přestala být politickým terminem označujícím určitou formu vlády nebo státu a stala se jménem pro stav určitého typu společnosti. Sociální důsledky demokracie se jevily zvláště jasně, byly-lí demokratické společnosti srovnány se společnostmi řízenými monarchicky. Bylo jen otázkou času, kdy si rozdílů mezi oběma typy společností povšimne některý bystrý pozorovatel. Prvenství zde nakonec získal Francouz Alexis de Tocqueville (1805-1859). Toc-queville byl aristokrat, který v letech 1831-32 navštívil Spojené státy a své poznatky o životě americké demokratické společnosti shrnul do dvousvazkové knihy Demokracie v Americe (L díl: 1.835, II. díl: 1840). V tomto díle nejen shrnul zásady amerického ústavního uspořádání a popsal jeho fungování, ale zejména analyzoval vliv demokracie na jednání a myšlení lidí a fungování institucí.
Pojem „demokracie" má u Tocqueviila dva významy (Miller 1995, 521). V užším smyslu to je systém zastupitelské vlády lidu. V druhém a důležitějším smyslu znamená sociální demokracií, tj. stav společnosti, v níž vládne dalekosáhlá rovnost životních podmínek. Tocqueville se domníval, že v historii je možné vypozorovat nezvratný vývoj směrem k demokracii v tomto druhém smyslu. Avšak demokratická revoluce, která se nezadržitelně odehrává ve státech Evropy a již proběhla v USA, pro Tocqueviila není jen požehnáním. Aristokracie se sice vyznačují obrovskými rozdíly v postavení panovníka a šlechty na jedné straně a lidu na straně druhé, ale tyto rozdíly jsou vyváženy řadou předností: panovníci nebývají nakloněni tyranské vládě, šlechta pastýřsky pečuje o poddané, poddaní přijímají svou podřízenost a obě třídy se navzájem uznávají. Současně aristokracie vytváří společenské protilátky proti tyranii tím, že podporuje rozvoj velkých charakterů a skvělých osobností, schopných silných vášní a výjimečných činů (12-13)3* Pro aristokracie je typická koexistence extrémů: bohatství a bída, moc a bezmoc, vzdělání a nevědomost. Demokracie naprou tomu představuje posun extrémů směrem k průměru: žádné vznešené vášně, velké osobností,
• Všechny odkazy v závorkách v této podkapitole, není-li uvedeno jinak, odkazují na (Tocqueville 2000).
337
Úvod do studia politické vědy
silne city. Namísto toho však klid, spuřádanost, a mírný blahobyt pro všechny (14).
Poznání pravé povahy demokracie je podle Tocquevilla tím důležitější, že přechod od monarchie k demokracii provází hodnotový
a intelektuální zmatek. Ve Francii je vývoj k demokracii pokročilý, avšak demokratická revoluce se odehrála pouze v podstatě společnosti, zulímco zákony, představy a mravy zůstávají stále aristokratické. Existuje tedy stav, kdy fakticky je společnost demokratická» ale chybí jí to, co by mohlo demokracii usměrňovat a napravovat její vady (12). Tato demokratická společnost je slabá, bez vysokých vášní a velkých osobností, lid nemá úctu k autoritě, bohatí a chudí spolu zápasí o moc, chudí si uchovali nevzdělanost předchozích generací, ale ztratili své ctnosti. Podobně i v oblasti morální a myšlenkové se zhroutily hodnotové jistoty vlastní aristokratickému uspořádání (14-16).
S ohledem na tento stav ve Francii i dalších evropských zemích Toequeville zkoumá společnost, v níž je v jeho době demokracie nejpokročilejší, aby ze svých zjištění mohl vyvodit předpovědí o dalším vývoji demokracie v Evropě.
Ve Spojených státech je nejvyšším principem uspořádání společnosti zásada svrchovaností lidu. Ta se promítá do maximálního vlivu lidu na moc zákonodárnou, výkonnou í soudní. „Lid vládne americkému světu jako Bůh vesmíru." (46) Jaké jsou důsledky této skutečnosti pro americkou společnost? K pozitivním patři:
- neustálá politická, ekonomická i společenská aktivita amerických občanů (184n),
-- respekt k zákonu (182n),
- tendence úředníků přijímat rozhodnutí, jež jsou v souladu se zájmem lidu, založená na tom, že úředníci rovněž patří k lidu (177).
Jaké jsou negativní důsledky svrchovanosti lidu?
- demokracie jsou slabé v okamžicích, které vyžadují soustředěné úsilí společnosti, jako je např. válečný stav (169),
- demokratičtí úředníci jsou náchylní ke korupci, navíc jejích zko-rumpovunost je viditelná a dává špatný příklad ostatním (166n),
- časté opakování voleb udržuje lid ve stavu „horečného vzrušení".
338
12. Teorie demokracie
zákony jsou rychle měněny, časté střídání úředníků navíc brání akumulaci a přenášení zkušeností ve státní správě (154, 158), - správy veřejných záležitostí se jen málokdy ujímají nejschopnější lidé: to proto, že lidu chybí schopnost poznat ty nejlepší, a také kvůli závisti vůči úspěšnějším (150).
Některé z těchto slabin mohou být považovány za slabiny konkrétní americké varianty demokracie. Toequeville však vznáší proti demokracii výtku, která jí postihuje v její podstatě. To je výtka potlačování svobody ve jménu rovnosti Hlavním zlem americké demokracie je skutečnost, že rozhodování úředníků, nálady lidu, ale i individuální smýšlení lidí podléhá diktátu faktického suveréna v demokratických společnostech: většiny. Tyranie většiny vede k rozšíření „dvořanské-ho ducha" ve společnosti a ke zmizení vynikajících osobností z veřejného života. Jednotlivec si nedovolí chovat se a smýšlet jinak, než jaké je většinové mínění, protože by se připravil o úctu spoluobčanů i o možnost být zvolen do politických funkcí. Demokratický despotistnus tak nenásilnými prostředky dosahuje mnohem větší míry občanské konformity než absolutní monarchie (194).
Toequeville se domnívá, že je otázkou budoucností, zda despotický element demokracie převáží nad jejími klady a učiní z ní nejméně přijatelnou formu vlády, v níž neexistence výrazných osobností a osobních kvalit nebude vyvážena spravedlností a svobodou. V každém případě však demokracie jakožto „rovnost podmínek" je nevyhnutelným údělem moderního člověka. Závisí na něm, jestli ho „rovnost dovede k otroctví nebo ke svobodě, k vzdělanosti nebo barbarství, k blahobytu nebo bídě" (599).
12.3.3. Klasická liberální teorie reprezentativní demokracie; John Stuart Mill
Toequeville považoval nástup demokracie za nevyhnutelnost, s níž je nutné se smířit a na kterou je třeba se co nejlépe připravit odhalováním skrytých nebezpečí s ní spojených. Zejména zjištění, že demokracie podrývá svobodu, poukazovalo na vážnou vadu, proti které bylo nutné najít lék. Řešení, které se v 19. století jevilo jako nejvhodnější klasickým liberálním myslitelům, spočívalo v systému,
339
Úvod do studia politické védy
který by byl vládou lidu, ale současně dával silné postavení významným menšinám. Britský liberální filosof, politický myslitel
a ekonom John Stuart Mill (1806-1873) věnoval problému demokracie své Úvahy o zastupitelské vládě (poprvé 1861),10 Mill byl radikálním obhájcem myšlenky svobody a práva jedince utvářet svůj život nezávisle na diktátu společnosti (Mill, 1956). Zdrojem velkých obav pro něj byla zejména tyranie většiny, stav kdy jednotlivec ve svém veřejném i soukromém počínání následuje buď na základě státního donucení nebo dobrovolně vzory, jež mu vnucuje všemocná většina společnosti. Tím dochází újmy nejen jedinec, který nemůže plně rozvinout svou jedinečnou osobnost, ale také společnost, která nemůže plně uskutečnit svůj potenciál a zůstává zakrnělá (Mill 1956, 6-7, 76, 88).
Stejnou obavou z převahy většiny nad menšinami jsou neseny i Millovy úvahy o demokracii. Mill je přesvědčen o lom, že demokracie je nejlepší formou vlády. Pro výběr nejlepší formy vlády formuluje dvě kritéria:
-jak dalece podporuje dobrou správu záležitostí společnosti pomocí stávajících mravních, rozumových a činných schopností svých členů a
- jaký účinek jeví na zdokonalení nebo zhoršení těchto schopností (42).»«
Mill se domnívá, že odpovědna první otázku vyznívá ve prospěch demokracie, protože zjevně platí dvě zásady:
- Práva a zájmy každého člověka jsou nejlépe hájeny tehdy, když je může hájit sám.
- Prosperita společnosti je přímo úměrná množství osob, které k ní přispívají (42).
Nejlepší je taková politická organizace společnosti, v níž všichni mohou hájit své zájmy a všichni maximálně přispívají k jejímu blahu.
10 Česky vyšlo pod pod volněji přeloženým titulem Úvahy o vládě ústavní (Mill 1992). 1' Všechny odkazy v závorkách v této podkapitole, nenf-li uvedeno jinak, odkazuji na (Mill 1992).
340
12. Teorie demokracie
Maximálně přispívat k blahu společností bude ten, kdo má plnou účast na právech a výsadách jejích členů. Nejlepší je tedy takové zřízení, v nčniž se na vládě podílejí všichni.
Stejně příznivě pro demokracii dopadá i odpověď na druhou otázku. Schopnosti, které jednotlivcům umožňují přispívat k prosperitě jejich společnosti, se nezískávají vyloučením z rozhodování o záležitostech obecného zájmu, ale naopak plným zapojením (49-51). Účast občanů na správě veřejných věcí v nich posiluje smysl pro obecné blaho a motivuje je k rozvíjeni individuálních talentů a iniciativy, které v nedemokratických režimech zůstávají nevyužity. Demokracie je tedy vyšší formou vlády než monarchie nebo oligarchie, byť by byly sebeosvíeenější. Na výkonu politické moci se mají podílet všichni občané. To však v podmínkách moderních masových států je možné, jak Mill soudí, jen v reprezentativní demokracií (52),
Reprezentativní demokracie je takové ústavní zřízení, v němž lid vykonává prostřednictvím volených zástupců kontrolní moc nad veškerou činností vlády (63). Přísluší parlamentu jakožto reprezentantu lidu ještě další pravomoci? Podle Mília nikoli. Parlament nemá zasahovat do správy státu, protože členové zastupitelského sboru nenesou za politická rozhodnutí odpovědnost, jakou má vůči sboru vláda a jednotliví ministři, a protože zástupci lidu nedisponují věcnými znalostmi potřebnými pro činění správných rozhodnutí (67-8). Parlament rovněž nemá jmenovat do funkcí konkrétní osoby. Pokud tak činí, prokazuje většinou neschopnost posoudit odbornou úroveň kandidáta a, co je horší, jeho rozhodnutí je často výsledkem prosazování zájmů politických stran (69). Stejně tak parlament nemá ani formulovat návrhy zákonu, které schvaluje. To podle Milla opět proto,  že jeho  členové postrádají odbornou kompetenci  (70, 73). V oblasti přípravy zákonů stejně jako v oblasti státní exekutivy platí, že parlamentu přísluší pouze dohled nad osobami zastávajícími konkrétní posty (68, 72): parlament by měl „ustanovit, komu nebo jakému druhu lidí se má toto dílo svěřit a po jeho provedení mu dát nebo odepřít schválení národa" (72 Srov. 74).
Kromě klíčové úlohy vykonavatele dohledu nad správou státu parlamentu přísluší ještě druhá, neméně důležitá role: je fórem pro . vyjádření názoru jednotlivců k neomezenému okruhu problémů.
341
Úvod do studia politické vědy
Tak se utváří veřejná diskuse, v níž jedině mohou vykrystalizovat podložená stanoviska, jež získají na svou stanu většinu a usměrní
činnost vlády (75). Podle Milla je svobodná výměna názorů základním předpokladem poznání pravdy, společenského blaha a rozvoje vůbec (Mill 1956, 21).
V britské demokracii své doby Mill nachází dva velké nedostatky: omezení demokracie na základě omezení volebního práva a zejména nebezpečí nadvlády většiny nad menšinou. Mill byl rozhodným stoupencem všeobecného volebního práva zcela v souladu se svým přesvědčením o blahodarnosti všeobecné účasti na veřejném životě, jež, jak jsme viděli, tvoří jádro jeho zdůvodnění, proč je demokracie nejlepší formou vlády. Měl však obavy z rozšíření volebního práva na dělnické vrstvy, protože by podle jeho názoru mohlo vést k třídnímu zákonodárství (91), tj. prosazování zákonů nepřátelských menšině dělnickou většinou v parlamentu.
Přesvědčení o nutnosti ochrany menšin před většinou bylo také příčinou Míliova kritického postoje k jednokolovému většinovému volebnímu systému. Demokracii, v níž těsná menšina voličů může zůstat bez. zástupcu v parlamentu (případ britských voleb), nebo v níž nepatrná menšina uvnitř většiny může prosadit svého kandidáta (jako tomu údajně muže být v případě amerických prezidentských voleb; 96), Mill nazývá nepravou demokracií. Pravá zastupitelská demokracie je naproti tomu taková, v níž každá část lidu získá odpovídající zastoupení v parlamentu (94). Mill podporoval přeměnu britského volebního systému na proporční v duchu reformy navrhované Thomasem Harem (98) (viz kapitola Volby a volební systémy).
Obava před tyranií většiny Milla vedia i k tomu, aby požadoval přidělování různého počtu hlasů voličům podle vzdělanostního censu, které mělo zabránit politickému znevýznamnění té částí společnosti, jíž považoval za elitní. Hareho proporční volební systém spolu s více hlasy pro vzdělané měl otevřít cestu do parlamentu „vynikajícím mužům", kteří za stávajícího systému byli prakticky bez šance na zvolení (103n). Tato elita by v parlamentu plnila funkci antagonismu - tvořila by „společenskou oporu" pro individuální nesouhlas s vládnoucí mocí a pro názory a zájmy, které vláda a jí nakloněné mínění většiny veřejnosti znevýhodňuje či pronásleduje (105).
342
12. Teorie demokracie
Míliovo pojetí demokracie se opírá o názor, že svoboda a možnost účastnit se politického rozhodování pro všechny vede k rozkvětu společnosti. Současně však předpokládá, že mezi příslušníky lidu neexistuje naprostá rovnost co do odbornosti a způsobilostí činil správná rozhodnutí. Ve skutečné demokracii má být posílena účast menšiny vzdělaných. Proto Mill doporučuje nepřímou, reprezentativní demokracií se všeobecným» ale nikoli rovným hlasovacím právem. Tento návrh nebyl nikdy uskutečněn, naopak vývoj ke všeobecnému a rovnému hlasovacímu právu se ukázal jako nezadržitelný. Znamená ale rovnost volebního práva, že v demokracii hrají všichni příslušnicí lidu stejně významnou roli?
12.3.4. Elitní teorie demokracie: Joseph A. Schumpeter
Americký ekonom rakouského původu Joseph A. Schumpeter (1883-1950) vyložil své pojetí demokracie v práci Kapitalismus, socialismus a demokracie z roku 1942. Vůdčí myšlenkou této knihy je přesvědčení, že kapitalismus je určen k zániku na základě vnitřní logiky svého vlastního fungování a bude postupně nahrazen socialismem. Téma demokracie je v knize probíráno v rámci pokusu zodpovědět otázku, jaká demokracie je možná v socialismu, o němž Schumpeter věřil, ač z toho nebyl nijak nadšen, že bude údělem celého civilizovaného světa.
Ve svém výkladu o demokracii se Schumpeter zamýšlí nad možností porozumět pojmu demokracie z obou jeho významových složek, demos a kratein. Zjišťuje, že tento postup je v prvním případě marný. Není totiž jasné, co se vlastně rozumí pojmem Md. Každá společnost upírá některým svým členům právo volit, a činí-li tak nějaké nám cizí společností na základě pohlaví, náboženského vyznání nebo rasy, mohou k tomu mít stejné oprávnění jako mají společnosti naše k vyloučení nezletilých a duševně nemocných. Nezbývá nám nic jiného, než nechat každý lid, aby se definoval sám (244-5).12
!* Všechny odkazy v závorkách v této podkapitole, neni-ii uvedeno jinak, odkazují na (Schumpeter 1996).
343
Uvocl do siuciia politické vědy
Přístup k vyznaniu demokracie prostřednictvím pojmu vláda je nadějnější, ač způsobu vlády existuje nekonečně mnoho a jedná se tedy o velmi obtížný úkol (245). Demokracie podobně jako jiné formy vlády představuje pro Schumpetera politickou metodu, neboli „metodu, pomocí které národ činí (politická - M. S.) rozhodnutí" (243). Odpověď na otázku» co je demokracie, nám poskytne zamyšlení nad povahou politického rozhodování, jež má vykonávat lid. Předně se musíme vyvarovat omylu» do kterého podie Schumpetera upadlo politické myšlení 18. století, zejména jeho nejvlivnější formu, titilítaristous13 (ale také např. Rousseau). To spatřovalo základ demokracie v obecné vůlí občanů, jež usiluje o uskutečnění cílů, které jsou v zájmu všech - obecného blaha. Tettto názor na podstatu demokracie Schumpeter nazývá klasickým pojetím demokracie a shrnuje jej následovně:
„Demokratická metoda je takové institucionální uspořádání pro činění politických rozhodnutí, kleté uskutečňuje obecné blaho tím, že umožňuje lidu rozhodovat prostřednictvím volby jednotlivců, kteří se scházejí ve shromáždění» aby konali vůli lidu." (250)
„Klasické" pojetí demokracie Schumpeter podrobuje ostré kritice. Jejím terčem je koncept obecného blaha. Proti aěmu Schumpeter vznáší tří zásadní námitky:
Nejzávažnější výhradou je tvrzení, že pro různé jednotlivce a skupiny obecné blaho znamená zcela odlišné věcí. Neboli různí členové společnosti zastávají neslučitelné nejvyšší hodnoty,'které nelze podřídit žádnému vyššímu společnému jmenovateli.14
I v čisté hypotetickém případě shody v otázce obecného blaha by přetrvávaly obrovské rozdíly v názorech na vhodné prostředky k jeho dosažení, což by vedlo k důsledkům stejným jako při neexistenci sdílené představy obecného blaha.
Protože neexistuje žádné obecné blaho, neexistuje ani obecná vůle, jejímž předmětem by obecné blaho mělo být (251-2).
1J UftlitarisríEts je směr morální a politické filosofie, který považuje za kritérium dobrého jednáni užitek Si blaho, které jednání přinese. Známou zásadou utilitarismu je „co je největší blaho pro co největší množství lidí".
14 Srov. podkapitoly Pluralismus hodnot a Konflikt hodnot v kapitole Politická ilosoie.
3*4^T
12. Teorie demokracie
Těmito třemi principiálními výhradami je podle Schumpetera vyvracena možnost demokracie v pojetí, které nazývá „klasické". Útok proti názoru, že lid je schopen si utvořit ideu obecného blaha a činit jí odpovídající politická rozhodnutí, však pokračuje na další frontě. Schumpeter rozvádí myšlenku, že běžný občan k tomu nemá kognitivní předpoklady.
V oblastí každodenních starostí jednotlivci jednají na základě svých dlouhodobých zkušeností, znalostí a zájmu způsobem, který lze považovat za racionální. Tak např. kupuje-li si člověk boty, bude jeho rozhodnutí do značné míry racionální, ať mu reklama našeptává cokoli (258). Podobně racionální bude i rozhodování jednotlivců v těch politických záležitostech, které se jich bezprostředně týkají. To jsou zejména záležitostí místní politiky a ze záležitostí celonárodních pak zejména ty, které mají dopad na jejich peněženku (260). Jak však tíž jednotlivci přistupují k ostatním politickým problémům? Na tuto otázku dává Schumpeter velmi pesimistickou odpověď:
„Jakmile typický občan vstoupí do politické oblastí, propadne se na nižší úroveň mentálního výkonu. Argumentuje a analyzuje způsobem, který by ve sféře svých skutečných zájmů ochotně uznal za dětinský. Stává se opět primitivem." (262)
Občan ztrácí smysl pro realitu a schopnost racionálně uvažovat, kdykoli se má účastnit rozhodování o obecných politických záležitostech. Co víc, pro běžného občana jsou tyto otázky méně důležité než jeho koníčky a stojí na stejné úrovni jako jiná témata nezávazného hovo.ru (261). A nejenže takovýto občan nebude o politických záležitostech uvažovat racionálně z prostého nezájmu: jeho myšlení zde bude určováno iracionálními pohnutkami a, což je ještě horší, bude podléhat technikám masového ovlivňování shodným s technikami komerční reklamy (263), Tvoří-li jedinci těchto vlastností podstatnou část voličstva, pak výsledná „obecná vůle" nebude ničim jiným než „vyrobenou vůlí", vzešlou z kombinace iracionality jednotlivců a cílené politické manipulace.
Z toho, co bylo dosud řečeno, podle Schumpetera vyplývá, že demokracie není vládou lidu v tom smyslu, že lid si vytvoří názor na způsoby řešení politických otázek (obecné blaho), a jejich uskutečněním v souladu se svým názorem (obecnou vůlí) pak pověří volené
345
Úvod clo studia politické vědy
zástupce» což je stanovisko „klasické" teorie demokracie. Má-li být pojetí" demokracie realistické vzhledem k lidské přirozenosti a neexistenci nebo alespoň nezjisti telnosti obecného blaha, musí se od klasického pojetí demokracie v podstatných bodech lišit. Své ,jiné" či alternativní pojetí demokracie Schumpeter definuje následovně: „Demokratická metoda je takové institucionální uspořádání pro činění politických rozhodnutí, v němž jednotlivci získávají moc rozhodovat v konkurenčním souboji o hlas lidu." (269)
Vyobrazení č. 12.1. Klasická a „jiná" teorie demokracie podle J. A. Schumpetera
Klasická teorie demokracie
lid: určuje obecné     ............-.....
blaho = činí politická mzhmímuí        pověřuje dosažením .................-.....................................-   obecného
pověřuje
díMuzenhn
obecného
blaha
Jaiíi" letnic demokracie
vyslovuje důvěru
vláda: činí politická
rozhodnut
* Z Schumpeterovy definice „klasické" teorie demokracie nevyplývá zcela jasně, jaká je povahu vztahu mezi lidem a parlamentem. Jasně však říká, že o obecném blahu rozhoduje lid. Parlament tedy podle „klasické" teorie demokracie vykonává představu lidu o obecném blahu. Otázkou pak je, nakolik je „klasický" model slučitelný s reprezentativní demokracií. ** V britském většinovém volebním systému zvoleni většiny parlamentu je de facto i volbou ministerského předsedy.
Pramen: zpracováno autorem.
Rozdíl mezi klasickou a alternativní teorií demokracie spočívá v tom, komu se svěřuje rozhodování o politických záležitostech.
346
12. Teorie demokracie
Podle klasického pojetí rozhodnutí činí lid, a lid pak také pověřuje zvolené zástupce výkonem těchto rozhodnutí. Podle Schumpeterovy alternativní koncepce lid o politických záležitostech sám přímo nerozhoduje, ale vybírá si ve volbách osoby, které pak rozhodnutí činí. Alternativní teorie demokracie od voličů nepožaduje politickou racionalitu ani znalost obecného blaha. Schopnost činit správná politická rozhodnutí musí osvědčit ten, kdo získal od voličů největší počet hlasů. Lid projevuje svou suverenitu a politickou kompetenci tím, že nejen vládu vybírá, ale v případě nespokojenosti jí také v příštích volbách svou podporu upírá (272).
Hlavní funkcí voleb v demokracii je podle Schumpctera utvoření vlády. V praxi (Schumpeter má před očima britský model) dostačuje, když volby určí osobu premiéra. Vše ostatní, obsazení dalších vládních funkcí a zejména konkrétní politická rozhodnutí, jíž jsou věcí premiéra, který za ni před zástupci lidu nese odpovědnost (273n). Vztah vlády k parlamentu je kopií vztahu vlády k lidu. Za normálních okolností, íj. je-li vláda dostatečně silná, parlament neformuluje představy o řešení politických problémů, nenabízí „obecnou vůli", ale pouze vyjadřuje souhlas nebo nesouhlas s návrhy vlády. Každé parlamentní hlasování je tak především hlasováním o důvěře nebo nedůvěře vládě (279).
Ve své teorii demokracie Schumpeter zaujímá skeptické stanovisko ke schopností lidu sám sebe řídit. Lid potřebuje politické vedení, které mu bude nabízet hotové alternativy politických rozhodnutí. Existuje-Ii politický vůdce (leader), formulace a realizace politických rozhodnutí leží na něm, lidu však zůstává právo jej nahradit jiným, není-li spokojen s jeho působením. „Klasická** teorie demokracie jen zastírá fakt, že za lid vybírá a řeší problémy někdo jiný (264, 270).
Protože situace politických předáků či stran je v Schuropeterově modelu analogická k situací firem, které se na trhu ucházejí se svými výrobky o přízeň zákazníků, používá se pro něj také označení ekonomická teorie demokracie. Pojetí demokracie jako soutěže politických stran o hlasy voličů však důsledně rozpracoval teprve americký ekonom Anthony Downs (1957).
347
Uvocl cto studia politické ¥ědy
12.4. Současné teorie demokracie
12.4,1. Polyarchická teorie demokracie; Robert A. Dahl
Výběrový přehled příspěvků k teorii demokracie zakončí pohled do myšlení dvou současných politických teoretiků. S Robertem A. Dahlem (*1915) částečně opustíme oblast normativní teorie demokracie a vstoupíme na teritorium teorie empirické. Nebude tornu ale úplně, protože Duhtova teorie polyarchie zaujímá polohu na pomezí obou přístupů.
Ve své klasické studii Á Preface to Democratic Theory (1956) Dahl rozlišil tři koncepce demokracie:
- koncepce madisonovská,
-  koncepce pluralistická,
-  koncepce polyarchická.
Madisonovská15 koncepce chápe demokracii jakožto „netyran-skou republiku". Republika zde představuje typ vlády, v němž a) všechna moc vychází přímo nebo nepřímo /. lidu a b) tato moc je vykonávána jednotlivci na omezenou dobu. Netyranská je taková republika, ve které nejsou vážně porušována přirozená práva žádného z občanu. K zajištění existence a trvání takovéto neiyranské republiky je třeba splnit minimálně dvě podmínky:
- zákonodarná, výkonná a soudní moc se nesmí hromadit v rukou jednotlivce ani určité skupiny,
- zájmové skupiny je třeba hlídat, aby nejednaly proti zájmům jiných občanu nebo obecným zájmům společenství.
Madisonovská teorie demokracie v Ďáblově výkladu se podobně jako teorie TocqueviJlova obává nepřiměřeného vlivu většinových zájmových skupin, ale rovněž - a to je oproti Tocquevillovi nové -i vlivu skupin menšinových. Toto nebezpečí se podle Dahla zmenšuje tím, jak roste počet voličů a různost jejich zájmů. Vzniká však otázka,
15 Tatu koncepce je nazvána madisonovská, protože se zakládá na Dahlově interpretaci 10. listu Federalistu z pera James>e Madison«. Siw, (Jay, Jefferson, Madison 1994).
348
12. Teorie demokracie
kam až může jít ochrana menšin (či dokonce většin) před vnitřně jednotnými, a proto vlivnými zájmovými skupinami. Snaha zaručit dodržování práv určitých význačných skupin muže vést k elitářství a tím opuštění principu politické rovnosti. Právě o tento princip se opírá druhá koncepce demokracie - pluralistická.
Pluralistická koncepce demokracie je založena na předpokladu, že rozhodování vlády musí být slučitelné s principy svrchovanosti lidu a politické rovnosti. Princip suverenity lidu vyžaduje, aby ze všech možných politických alternativ vláda vybrala fu, jíž dává přednost alespoň relativní většina všech členů politického společenství. Princip politické rovnosti stanoví, že při výběru politik mají mít preference všech členů stejnou váhu. Společně se oba tyto principy promítají do pravidla většinové vlády: při výběru z alternativ se vybere ta, kterou upřednostňuje většina.
Rozdíl mezi madisonovskou a pluralistickou koncepcí demokracie spočívá v tom, že madisonovská koncepce nepovažuje pravidlo vlády většiny za nejvyšší a nepřekonatelné: většina nesmí tyrani/ovát menšinu, tj. porušovat základní čí přirozená práva jejích členů. K otázce konfliktu mezi těmito dvěma koncepcemi demokracie Dahl poznamenává, že jeho vyčerpávající rozřešení by vyžadovalo hlubší, etické zdůvodnění. Místo něj nabízí tří praktické důvody, proč je třeba dát pluralistické koncepci demokracie přednost před koncepcí madisonovskou:
- Příklady politické nerovnosti se lidem žijícím v moderních politických kulturách zdají nepřijatelné, vyvolávají v nich pocit úzkosti; populístícká demokracie je tohoto pocitu zbavuje.
- Rozhodnutí vlády mohou získat legitimitu, jen jsou-li založena na principech svrchovaností lidu a politické, rovností.
- Pravděpodobnost, že jedinec dosáhne splnění cílů důležitých pro něj a pro skupiny, do nichž náleží, je vyšší v pluralistické demokracií než v alternativních modelech (Dahl 1956, 46-7).
Polyarchická koncepce demokracie se od obou předcházejících koncepcí" odlišuje tím, že není založena na představě nějakého cíle, který by demokracie měla uskutečňovat v nejvyšší myslitelné míře. Tímto cílem u madisonovské koncepce byla netyranská republika,
349
Üvoci do styciia politické vědy
u koncepce pluralistické suverenitu lidu a politická rovnost. Polyarchie. což je starší termín, jemuž ale propůjčil specifický význam až Dahl (srov. Říehová 2000, 164), označuje skutečně existující demokracie. Definice polyarchie vychází z pozorování existujících politických režimů, jež jsou považovány za demokratické, a sestává z výčtu prvku, které dovolují tyto režimy označovat za (nedokonalé) demokracie.
Tabulka e. 12. 3. Dahlova definic« polyarchie
Oeflníění itwky polyarchie:
Běhetn hlasování: !  8 1. Každý člen organizace činí úkony, které považujeme za vyjádření jeho preferencí vzble-|        dein k předloženým alternativám, tj, hlasuje.
! 82. Při zaznamenávání těcitto vyjádřeni (hlasů) má volba každého jednotlivce stejnou váhu. j S3. Za vítěznou volbu je vyhlášena alternativa, která získala nejvviíí počet hlasů.
Před hlasováním:
84.  Každý člen organizace, který st je vědom souboru alternativ, z nichž alespoň jednu považuje za lepší než všechny aiteroalivy předložené k hlasováni, tnúže přidat alternativu, které dává přednost, k alternativám předloženým k hlasování.
85.  Všichni jednotlivci disponují stejnými intbrmacemi o všech alternativách.
i Po hlasováni:
I  86. Alternativy (vůdci či politiky), které získaly nejvyšší počet hlasů, nahrazují alternativy
I        (vůdce nebo politiky) s rnenitm počtem hlasů.
1 87. Příkazy zvolených zástupců se vykonávají.
!  V období tnezi volbami:
I  8.1 Buď všechna rozhodnutí učiněná v dobé tne ti volbami jsou podřízená rozhodnutím
j        uíiněným ve volbách, případné tato rozhodnutí vykonávají, tj. volby mají v jistém
í        smyslu kontrolní úlohu.
I  8.2 Nebo se nová rozhodnutí učinená v období me/j volbami řídi předchozími sedmi pod-
j        minkami, ač působí za poníkutl odlišných institucionálních okolností.
j   8.3 Nebo platí obují.
Pramen: (Dahl 1956, 84).
350
12. Teorie demokracie
Jak je patrné z tohoto výčtu, teorie polyarchie sdílí s pluralistickou teorií demokracie důraz na pravidlo vlády většiny a s ní spojené principy svrchovanosti lidu a politické rovnosti. Od samého počátku však v Dahlových úvahách o demokracii vystupuje do popředí jeden rys demokratických režimů (čí polyarchií), jímž je vysoká míra kontroly vládnoucích ze strany ovládaných či citlivosti vládnoucích k požadavkům ovládaných (Dahl 1956, 3; Dahl 1971, 2). Tento rys je přítomen, pokud v politické společnosti či organizaci platí tyto tří podmínky:
- občané mají možnost formulovat své preference,
- občané mají možnost sdělit své preference druhým občanům a vládě, a to jak individuálním, tak skupinovým jednáním,
- občané mají zajištěnu rovnost svých preferencí pří výkonu vlády, tj. jejích preference nejsou ohodnocovány nerovně kvůli svému .dK.ihn |k.|,,, /.i:,,,i i | \,hl  pi~ |. ý i
V klasické studii Polyarchie (197,1) Dahl zasazuje polyarchické
režimy do prostom utvořeného dvěma dimenzemi politického života, které obě souvisí s otázkou, do jaké míry mohou ovládaní kontrolovat vládnoucí: politickou inkluzivilou, tj. rozšířením politických práv v populaci, a tolerancí veřejné opozice. Spojení těchto dvou dimenzí Dahlovi umožňuje vytvořit následující typologii politických režimů.
Vyobrazení é. 12. 2. Dahlova typologie režimů podle míry inkluzivity
a tolerance opozic«
Politická inktu/iviia
Tolerování opozice
* K přehledu počtu polyarchií v různých letech a. ke klasifikaci režimů jako polyarchií srov. (Dahl, 1995a, 217-219). Pramen: (Dahl 1971,7).
soutěživé oligarchie (Velká Británie před 186?)
uzavřenéhe gemonie
(nedemokratické režimy)
polyarchie' (demokratické
režimy)
tttkluztvní hegemonie (Sovětský svaz.)
351.
Úvod do studia politické vidy
PodíJí-ii se na výkonu politických práv jen malá skupina občanů a současně je nemožné nebo velmi obtížné předkládat a prosazovat alternativní návrhy k vládní politice, jedná se o uzavřenou hegemonii. Zůstane-ii politická inkluze nízká, ale rozšíří-Ii se možnosti pro působení opozice, systém se stává soutěživou oligarchii Dojde-li k opačnému procesu, tj, zvýší se inkluzivita, ale opozice není tolerována, jedná se o inkluzivní hegemonii. Teprve dojde-li k oběma procesom, vznikne režiím, který je dostatečně inkluzivní a současně vytváří institucionální garance pro fungování opozice - polyarchie. Uzavřené hegemonie jsou režimy nedemokratické, polyarchie označují režimy, které se v různé, ale dosti vysoké míře blíží ideálu demokracie?. Soutěživé oligarchie a inkluzivní hegemonie představují režimy přechodné.
Tato klasifikace přímo vybízí k historickému Ctení, a Dahl skutečně historický výklad nabízí. Demokratizace v jeho výkladu proběhla ve třech transformacích:
- transformace uzavřených hegemonií a soutěživých oligarchií v režimy blízké polyarehii v 19. století,
-transformace režimů blízkých polyarehii v úplné polyarchie v prvních třech desetiletích 20. století,
- další demokratizace úplných polyarehii po roce 1930, přerušená druhou světovou válkou a pokračující zejména od 60. let (Dahl 1971,10).
V pozdější prácí (1995a) Dahl předložil seznam institucí» které musí existovat» aby o daném systému vlády bylo možné hovořit jako o polyarehii (viz tabulka č. 12. 4.). Tyto institucionální podmínky musí být splněny v politických režimech velkých států, pokud mají být považovány za demokratické. Jedná se však o podmínky nutné, nikoli dostačující, tj. přítomnost všech rysů polyarchie ještě nezaručuje, že režim je plně demokratický (Dahl 1995a, 203): *
Převládající chápání demokratizace jako uniformního procesu i její úspěchy zejména ve 2. polovině 20. století by neměly zakrývat fakt, že variant demokracie existuje celá řada a zejména že různým společnostem, organizacím atd. vyhovují dosti rozdílné typy demokracie. Dahl rozvíjí myšlenku o koexistenci různých forem demokracie v demokratických státech důsledněji než jeho předchůdci zcela
352
12. Teorie demokracie
Tabulka i, 12.4. Instituce nezbyta* pro demokracii
Instituce polyarchie
i, Volení vládní úředníci
2. Svobodné a spravedlivé volby
3. Všeobecné volební právo
4. Privo ucházet se o úřad
5. Svoboda projevu
6. Alternativní informace ?. Svoboda sdružováni
Pramen: (Dahl 1995a, 202).
jísti i díky tomu, že ohniskem jeho odborného zájmu není jen polity národního státu, ale také města nebo naopak nadnárodních společenství, (Dahl 1989; Dahl 1995b, 105-121) a rovněž díky znalosti fungování politických systémů, kde je spojení různých forem demokracie výsledkem historického vývoje (Švýcarsko, USA). Ďáblovu klasifikaci forem demokracie z hlediska velikostí společenství, pro která jsou vhodné, shrnuje následující tabulka i, 12. 5.
Tabulka č. 12.5. Dahlov» typologie demokracie podle počtu členů společenství
1  forma demokracie	|    pilet ěteni       j
1  výborová                    i	1   ti               |
1  přinil (primární)          1	í   méně než 1 000 1
1  plebiscite!*	bez ůttiezeoS       l
zastupitelská               !	\   ti« omezeni      I

* Používáme termín „plebiscite!' demokracie" na rozdíl ocl českého vyiM Oahiovy práce (1995b), které volí překlad „referenční demokracie".
Pramen: (Dahl l »5b, 48-55).
Výborová demokracie je jediná, která dává každému účastníkovi příležitost úíinně zasáhnout do debaty a hlasování. Protože však Časové možností kladou vysoká omezení na počet aktivní se účastnících
353
Úvod do studia politické vědy
členil, tato demokracie se hodí pouze pro skupiny čítající optimálně 10 členů» což je často počet členu různých výborů, odtud také označeni této formy demokracie. Ve větších shromážděních již každý člen nemůže mil příležitost zasáhnout aktivně do rozprav, jeho názor však s největší pravděpodobností formuluje někdo jiný a on sáni se účastní hlasování. To je demokracie přímá, vhodná pro shromáždění s méně než 1 0(X) členy. Formy demokracie vhodné pro větší počty osob již vylučují projednávání politických záležitostí na shromáždění za přítomnosti všech. Určitou podobnost s přímou demokracií si zachovává demokracie plebtseitní. V ní skupiny občanů mají právo předkládat návrhy, o kterých pak hlasují všichni. To je model používaný ve Švýcarsku nebo v případě dodatků k ústavě ve většině států USA. Konečně čtvrtým typem je demokracie, v níž se problém příliš velkého počtu členů řeší metodou zastoupení: zastupitelskou demokracií. Duhl poukazuje na důležitou skutečnost, že zastupitelská demokracie v sobě obsahuje i všechny předchozí formy: plebiscite demokracii ve volbách a přímou a výborovou demokracii v zákonodárství. Je také nutné mít na paměti, že demokracie v politickém společenství, ať už jsou její formy jakékoli, se nutně kombinuje s nedemokratickými typy autority, např. ve státní byrokracii, podnicích, politických stranách, v odborech nebo na univerzitách, (Dálil 1995b, 5-8,63-69)
12.4.2. Deiiberativní teorie demokracie; Jürgen Habermas
Teorie demokracie v podání některých autorů tvoří součást ambicióznějšího teoretického projektu a má podobu souboru výpovědí o demokracii vyplývajících z předpokladů širší teorie. Příkladem vysoce rozpracované normativní politické a sociální teorie, která v sobě obsahuje i teorii demokracie, je dílo německého politického filosofa a sociologa JUrgena Habennase (* 1929).
Habermasovo porozumění demokracii je vázáno na širší koncepci společnosti, v níž má své místo přirozeně i politika, a tedy také demokracie jakožto možný způsob organizace politických záležitostí. Habemiasova komplexní teorie společnosti čerpá z velmi různorodých
334*
12. Teorie demokracie
zdrojů, za všechny je nutné uvést alespoň dvě skupiny: najedná straně sociologická teorie racionalizace Maxe Webera a strukturní funkcionalismus Talcotta Parsonse, sociologického směru vlivného v 50, a 60. letech, který' chápe- společnost jako systém a politiku jako jeden z jejích subsystémů.16 Na stranu druhou Habermas vychází z autorů, kteří považují za podmínku sociálního života vůbec a hlavní činitel sociální  organizace jazyk  a  zdůrazňují   význam   komunikace.
Habermuse oba vlivy vedou k nastínění politické teorie, ve které proti sobě stojí dva typy chápáni sociálního jednání a dva typy racionality. Najedná straně stojí životní svět jakožto doména intuitivních poznání a návodů k jednání, která má svůj základ v běžném jazyce a která se uskutečňuje a proměňuje v komunikaci mezi jednotlivci. Na straně druhé stojí systém jako rámec pro sociální jednání, který vnucuje jedincům cíle v souladu s hlavním účelem systému, jímž je jeho uchovám. Systém i životní svět mají svou vlastní specifickou formu racionality. V případě systému to je racionalita instrumentální, zaměřená na dosahování cílů vlastních systému, která k tomu často využívá objekty v dosahu své mocí (lidské bytost«, přírodu atd.) jakožto pouhé nástroje (instrumenty). Naproti tomu v rovině životního světa vládne racionalita komunikativní, směřující k dorozumění, jež podle Habermuse svou vlastní podstatou spočívá na vzájemném respektu a otevřeností k názorům druhých.
Klíčové pro porozumění Haberrnasově teorii je pojetí jazyka. V tzv. univerzální pragmatice Habermas vytyčuje obecné podmínky jazykového jednání, které považuje za prototyp sociálního jednání" vůbec. Má-li být jazyková komunikace smysluplná, musí komunikující vznášet a současně přijímat od druhých nároky na platnost toho, co se sděluje: pravdivost faktických tvrzení, správnost normativních pravidel a věrohodnost subjektivních vyjádření, Nastane-li situace, kdy si komunikující partneři nejsou schopní navzájem uznávat své nároky platnosti, komunikace se může pokusit o obnovení konsensu tím že zrnění svou formu v tliskurs. To je u Habermase
K systémovému přístupu v politické védě srov. kapitolu Politický systém.
355
Úvod clo studia politické vědy
rozprava mezi zastánci odlišných názorů o nárocích správnosti» v níž
je vyloučeno působení nátlaku a rozhodující jsou argumenty, jež mohou být univerzálně přijatelné. Jazyková komunikace je tedy
schopná vyjasnit základy veškeré normativity, včetně morálně praktických zásad sociálního a politického jednání.
Diskurs je forma komunikace a výměny názorů mezi jednotlivci, která podle Hubermase umožňuje dospět k rozhodnutím přijatelným pro (téměř) všechny členy společnosti. Pokud se jednotlivec účastní diskursu, nemůže druhé zastrašit mocí ani koupit penězi, ale musí je přesvědčit vahou svých důvodů. Současně ale přistupuje na to, že nechá na sebe působit pádnost důvodů svých partnerů. Proces disku rsivního porozumění je tak neukončený, ale dovoluje dospět ke sdíleným stanoviskům, která představují protiváhu k imperativům sociálních subsystémů diktovaným jejich instrumentální racionalitou.
Jakožto kritik moderní doby Habermas velmi dobře ví, že jednání ve společnosti se ani zdaleka vždy neřídí způsobem analogickým k jazykové komunikaci. Společenské subsystémy (politika, ekonomika, právo) se formalizují a konzervují do podoby, která je stále vzdálenější praktikám přirozeného světu. Subsystémy tíhnou k sebe-udržení čistě instrumentálně technickým způsobem bez ohledu na nároky platnosti vznášené v jazykové komunikací, a tím i mnohdy bez ohledu na práva a legitimní zájmy jednotlivců. To platí zejména o subsystémech politiky a ekonomiky, které jsou zaměřeny na úspěch jednajících na. rozdíl od subsystémů práva a kultury, v nichž aktéři směřují k vzájemnému dorozumění. Subsystém politiky se zhmotňuje do určitých institucí (státní administrativní aparát), je řízen jistým médiem (moc) a poháněn svou vlastní vnitřní logikou k dosahování specifických (saino)účelů (kumulace moci) (srov. tabulku č. 12.6).
Nemá-li instrumentální racionalita subsystémů pohltit člověka a společnost úplně, musí k vládě systémových účelů existovat účinná brzda u alternativa. Tu představuje právě rozvinutá komunikace na úrovni diskursu, pro kterou Habermas používá pod vlivem anglosaských autorů označení deiiberace. Tento termín má význam veřejné rozpravy o politických otázkách či utváření a proměny preferencí občanů v diskusi založené na věcných důvodech a argumentech
356
12. Teorie demokracie
(Arenhövel 1998, 124). Oeliberativití teorie demokracie je taková koncepce demokracie, která klade důraz na procesy diskursivního vyjasňování sporných nároku na platnost a zajímá se i o procedury, jež mohou zajistit korektní a hladký průběh těchto procesu.
Tabulka i. 12.6. Habermas» v© schéma hlavních sociálních subsystémů
subsystém	řídicí	standardní	instituce	obecná	laničření         ;
	médium	situace		hodnota	jednajících      i
ekonomika	peníze	směna	vlastnictví	užitek	úspěch
politika	moc	příkaz	úřady	efektivita	úspéch
sociální	vliv	poučeni	prestiž	loajalita	dort», umění
integrace					dorozumení
udržení	vazba	morální	fťioráiní	integrita	
kulturních	na	apel	vůdcovství		
vzorcu	hottauty				_...................................................i
Prameni sestaveno podle (Habermas 1988, 363 a 409».
Kdyby demokracie byla formou uspřádání politického subsystému, její šance na úspěch by byly v Habermasově perspektivě velmi nízké. Avšak Habermas chápe sociální a politickou realitu siřeji, ne jako systém s jeho výše popsanými subsystémy, ale zejména jako životní svět, do nějž jsou subsystémy sociálního jednání zapuštěny a o nějž se opírají. Tím se pro demokratickou teorii otevírá nečekaně široká a zásadní perspektiva. Působení instrumentální racionality subsystémů a jejich sklon dosahoval cílů, jež nejsou v obecném zájmu, musí být neustále napravovány komunikativní racionalitou životního světa a institucí, které v jeho rámci vyvíjejí činnost. Do sféry životního světa náleží neiostitueionalizované formy sociální komunikace, které zprostředkovávají dialog mezi jednotlivci a umožňují jim ve výměně názorů dospět ke sdílenému stanovisku. V případě, že tyto formy komunikace zapojují jedince do více méně jednotného celospolečenského dialogu a přispívají k utvoření jednotného mínění o politických záležitostech, lze hovořit o veřejnosti jako důležité složce přirozeného světa. Stejně tak sem náleží formální a neformální instituce, které vyvíjejí nátlak na instituce politického a ekonomického subsystému a nutí je jednat jinak, než přikazuje diktát instrumentální
357
Úvod do studia politické vědy
racionality. Patří mezi ně sociální hnutí, občanské iniciativy, fóra, politická sdružení a další instituce, které dohromady tvoří Občanskou   spoIlCIloM     . ll.llMUi.i-.   í'»')\.    Í^O"i
V jednom ze svých článků z 9Ü, let Habermas (2002) rozlišil tři normativní teorie demokracie, které se od sebe liší chápáním demokratického procesu rozhodování, a v důsledku toho i pojetím občana, práva a politického procesu vůbec.
1)  Liberální koncepce demokracie vidí úlohu demokratického procesu v tom, že kontroluje stát v zájmu společnosti. Státem je míněn administrativní aparát veřejné správy, společností soukromé osoby propojené navzájem tržními vztahy, které se sdružují za účelem prosazení svých zájmu. Stát je v liberálním vidění oddělen od společností a úkolem politiky je tento stát ovládnout. Habermas to vyjadřuje také tuk, že stát je středem liberálního pojetí politiky. Občanství je založeno na pojmu subjektivních práv, která zaručují jednotlivci přiměřenou míru ochrany před státem a jinými jednotlivci. Subjektivní práva jsou právy negativními, tj. vymezují, k čemu jejich nositelé nemohou být nuceni. Pojetí práva v liberálním modelu je tukové, že právo umožňuje v konkrétních případech stanovit, jaká subjektivní práva daným jednotlivcům náležejí, původ práva se hledá ve vyšších zdrojích, jako je lidská přirozenost nebo zjevení. Co se týče chápání politického procesu, pro liberál y je bojem o moc založeným na soutěži skupin jednotlivců o hlasy voličů.
2) Republikánská koncepce demokracie stoji na chápání politiky jako procesu, v němž si jednotlivci uvědomují a realizují svou sounáležitost. Ke státní mocí a trhu, jež rozlišuje i liberální model, se přidává třetí zdroj sociální integrace: solidarita. Politika není jen zprostředkujícím mechanismem, jehož účelem je, aby si soukromé osoby vymohly na státu respekt ke svým zájmům, ale politika je nutnou součástí identity všech členů společenství. Lidé dosahují svého plného osobního rozvoje jen jakožto aktivní občané demokratické republiky. Společnost je vždy politická, takže demokracie je vlastně
17 Srov. podkapitolu 1.2.3.
358
12. Teorie demokracie
totéž co politická sebeorganizace společnosti. Protože však je politika nutnou součástí společenského života, ale plně jej nevyčerpáva, vystupuje republikánská teorie kriticky vůči státnímu aparátu. Občanství v republikánském modelu se opírá o pozitivní svobodu účastí na politickém životě, je pro jedince příležitostí stát. se členem společenství svobodných a rovných lidí - a předpokládá se, že jedinec o to usiluje. V republikánském pojetí se právo odvozuje ze sdílené politické vůle společenství, nikoli z vyšších, nadspolečenských principů. Subjektivní práva, tuk důležitá v liberálním modelu, jsou zde odvozena z objektivního právního řádu, který je dán, pokud se společenství daří definovat práva, která nejlépe odpovídají jeho mravnímu charakteru. Pro republikánskou teorii je politický proces dialogem zaměřeným na dorozumění o sdílených hodnotách daného společenství, liberální koncepce polibky jakožto hry o hlasy je vnímána jako nedostatečná. Republikánské chápání politického procesu je tak výslovně komunikativní čí diskurzivoí.
3) Deliberativní koncepce demokracie, kterou Habermas staví proti výše načrtnutým koncepcím, je pokusem o nalezení střední cesty mezi nimi, ovšem s důrazem položeným na jiný aspekt demokratic-
kého procesu. Z republikánského modelu přejímá motiv komunikativního spojení občanů ve společností, která samu sebe organizuje, avšak odmítá jeho přehnaný Idealismus a nerealistický postulát občanských ctností. Základem třetího alternativního modelu demokracie je deliberativní pojetí politiky, které se promítá do koncepce ideální procedury projednávání a přijímání rozhodnutí. V liberálním modelu je důraz kladen na otázky spravedlnosti, v republikánském modelu na otázky etického sebeuvědomění, v deliberativním modelu jde o pravidla diskuse a formy argumentace, které se odvozují ze struktury řečové komunikace.
.i..Z#3»      ll*Illlti
Různé koncepce demokracie přiblížené v této kapitole mají jeden základní rys společný, ač se v mnoha dalších otázkách rozcházejí.
359
Úvod do studia politické vědy
Společné jim je přesvědčení, že v politických záležitostech je lid svrchovanou autoritou. Lisí se v tom, jak se tato zásada iná promítnout do demokratické praxe. Jeden extrém představuje Rousseauovo
stanovisko, že lid má vykonávat svou pravomoc jako nedílný celek a přímo. Podle Rousseaua existuje obecná vůle, jež vyjadřuje společný zájem všech, a tato obecná vůle se projevuje v rozhodnutí lidového shromáždění. Na druhém pólu ideálního protikladu .stojí Schumpeterova teorie elitní demokracie, podle které svrchovanost lidu se omezuje pouze na právo zvolit své zástupce, a tím de facto i vybrat politickou osobnost, která bude stát v čele vlády. U Schum-petera je výkon svrchovanosti lidu minimální, u Rousseaua maximální. Na otázku Kdo .takticky v demokracii vládne? odpovídá každý jinak. Důvody, kterými tito i další autoři podkládají své názory na demokracii, jsou více či méně přesvědčivé a jejich teorie více či méně věrně odpovídají zkušenosti každého občana demokratického státu. Protože však demokracie jsou „cílová zřízení" (Sartori f 993, 10), tj. jejich empirická podobaje vždy jen fází v procesu uskutečňování ideálu, teoretické úvahy jak o faktickém stavu, tak i o ideálu, jsou nedílnou součástí budování každé demokracie.
Arenhövel, M. (1998): Neubeschreibungen der Demokratie: Konflikte um Differenz und Integration. In: Neumann, F. (ed.), Handbuch Politische Theorien und Ideologien, Opladen, Leske + Budrich.
Aristoteles (1998): Politika. Praha, Rezek.
Čermák, V. (1992): Otázka dermúmcie L Demokracie a totalitarismus. Praha, Academia.
Dafai, R,, A. (1956): A Preface to Democratic Theory. Chicago, Chicago University Press.
Dahl, R., A. (1971): Polyarchy. Participation and Opposition. New Haven, Yale University Press.
Dahl, R-, A. (1970): Modern Political Analysis. Englewood Cliffs, Prentice Hall. Dtthl, R., A. (1989): Who Governs? Democracy and Power in an American City.
New Haven, Yale University Press. Dahl, R., A.(1995a): Demokracie a její kritici. Praha, Victoria Publishing. Dahl, R., A.( 1995b): Demokracie v právním state? Praha, Readers International.
360
12. Teorie demokracie
Downs, A. (1957): An Economic Theory of Democracy. New York, Harper and Brothers.
Habermas, J. (2002): Tři normativní modely demokracie. In: Shapiro, L; Habermas,
J. Teorie demokracie dnes. Praha, fílosofia, Habermas, J. (1998): Faktizität und Geltung. Frankfurt am Main, Suhrkainp. Haberinas, J. (1988): Theorie des kormnunikativen Handelns, Zweiter und Band.
Frankfurt am Main, Suhrkamp. Held, D. (1996): Modeis of Democracy. Cambridge, Polity Press. Jay, J.; Jefferson, T; Madison, J. (1994): Listy federalistu. Olomouc, Vydavatelství
Univerzity Palackého. Klokočka, V. (1996): Ústavní systémy evropských států. Praha, Linde. Mill, J., S. (1956): On Liberty. Indianapolis, Bobbs-Merrili. Mill, J., S. (1992); U mhy o vláde ústavní. Praha, Svoboda.
Miller, D. (ed.) (1995); Blackwetlova encyklopedie politického myšlení, Brno, CDK, Proglas/JOTA.
Mulgan, R., G. (1998): Aristotelova politická teorie. Praha, OIKOYMENH.
Platón (1993): Ústavo. Praha, Svoboda.
Popper, K. R. (1994): Otevřená společnost a její nepřátelé, f, Uhranutí Platónem.
Praha: OIKOYMENH.
Rousseau, J .-J. (1949); O společenské smlouvé. Praha, V. Linhart. Rousseau, J.-J. (1989): Rozpravy. Praha: Svoboda.
Ríchová, B. (2000): Přehled moderních politologických teorii. Praha, Portál. Řichová, B. (2002): Úvod do současné politologie. Praha, Portál.
Sartori, G'. (J 993): Teória demokracie. Bratislava, Archa.
Schaipf, F., W. (1970): Demokratietheorie zwischen Utopie und Anpassung. Konstanz. Schmidt, M., G. (1997): Demokratietheorien. Opladen, Leske + Budrich. Schumpeter, J,, A, (1996): Capitalism, Socialism and Democracy. Fifth edition,
London, Routledge. Svensson, P. (1995): Teorie demokracie. Brno, CDK.
Šílený, T., Hejzlar, G. (1947): Život v antickém Řecku, Praha, Jednota českých filologů. Tocqueville, A. de (2Ü00): Demokracie v Americe. Praha, Academia.
361